Sbírka pednášek a rozprav. ada V

<0 = 00 < >

Dánsko, Sbírka pednášek a rozprav. ada V Rediguje prof. dr. FR. DRTINA. Sv. 1. Prof. dr. O. Hostinský: Umní a spolenost. K 1'80 Sv. 2. Prof. dr. B. Nmec : Vztahy rostlin k vnj- 3'80 šímu svtu (rostlinná oekologie)... Sv. 3. Prof. dr. AI. Mrázek : O nauce vývojov (theorii descendenní). 2 50 - Sv. 4. Prof. dr. Arn. Kraus : jeho hmotná a duševní kultura... 3"50 Sv. 5. Prof. dr. Nejedlý : Zpvohry Smetanovy. S etnými notovými píklady...., 5" Sv. 6. Prof. dr. VI. Novák: Fotografie ve vd a praxi. Se 35 obrazy v textu a 1 2 zvláštními pílohami 3 - Sv. 7. Dr. Jií Daneš : Spojen státy severoamerické. S mapkou. 1 "40 Sv. 8. Prof. dr. Josef Janko : Shakespeare, jeho život a dílo... 5'50 Sv. 9. V. Tille : Maurice Maeterlinck. Analytická studie. S podobiznou M. Maeterlincka. 9 Sv. 10. Doc. dr. K. Domin: O rostlinách užitkových 2"40 ADA VI. Sv. 1. Prof. dr. Zdenk Nejedlý: eská moderní zpvohra po Smetanovi.. 6' Sv. 2. Dr. Karel Kadlec: Z ústavního vývoje habsburského mocnáství.... 4*50 Sv. 3. Dr. J. V. Daneš: Hospodáské problémy svtové politiky. 1" Sv. 4. Prof. dr. Jos. Janko: O pravku slovanském. Pokus o celkový obraz zhruba promítnutý 5' Sv. 5. Prof. Jan Koloušek : Problém populaní 3 60 - Sv. 6. Prof. dr. Arn. Kraus: Bjórnson a Ibsen. 2-80 Sv. 7. Doc. dr. Ot. Fischer: Friedrich Nietzsche. 6 Každý svazek ve vkusné plátné vazb s originelni výzdobou o K 1 '20 více. Sbírka pednášek a rozprav je na sklad v každém knihkupectví J. OTTO v Praze, Karlovo nám. 34. Ve Vídni I., Gluckg. 3. -

SBÍRKA PEDNÁŠEK A ROZPRAV. (VÝBOR LIDOVÝCH PEDNÁŠEK ESKÉ UNIVERSITY.) Rediguje Prof. Dk. FRANT. DRTINA. Seríf. VI. Císi.08. KAMIL KROFTA BÍLÁ HORA. (KURS ŠESTIPKKDNASKOVÝ.) VYDAL KNIHKUPEC C. K. ESKÉ UNIVERSITY J. OTTO V PRAZE, karlovo námstí u.

KAMIL KROFTA: BILA HORA. (KUKS ŠESTÍPEDNAŠKOVY. VYDAL KNIHKUPEC C. K. ESKÉ UMVKKsI TY. OTTO V PRAZE, KARLOVO nám m.

VB 1Q> Veškerá práva vyhrazena. _ JUN 11 ; 90552 5 rifkcni Udíc- v Pra/i-.

BILA HORA. KURS ŠE6TIPEDNÁŠKOVÝ. Sbírka pednášek a rozprav. VI.. S

Úvod. Nepatrné bitv, svedené 8. listopadu 1620 na pláni blohorské mezi vojsky císae Ferdinanda II. jímž byla umožnna a a jeho spojenc na jedné a stav eských na druhé stran, právem se obecn piznává zcela mimoádný význam djinný. Právem ji také pokládáme za nejdležitjší mezník v novjších d- jinách našeho národa. Bylt touto bitvou rozhodnut zápas mezi katolicismem a protestantismem, mezi neomezenou mocí královskou a právy stav v zemích eských, byl jí dán djinám tchto zemí smr, znenáhla pipravována nepíznivá zmna jejich státoprávního postavení uvnit monarchie habsburské a na dlouhou dobu také pevaha živlu nmeckého nad eským v zemi samé. To vše provázeno bylo nevýslovným utrpením všech tém vrstev národa, jejich hmotným i duševním ochuzením a naopak rozplozením cizáckého živlu v Cechách. Takového a tak neblahého významu nebyla by však bitva na Bílé Hoe mohla nabýti, kdyby to, co po ní následovalo, nebylo bývalo pipraveno

v dob pedchozí, kdyby se již ped osudnou bitvou vývoj vcí v Cechách i v Evrop po nejedno stránce nebyl schyloval tam, kam po bitv té rozhodn zamil. A jisté není správno, í- kává-li se, že i bez Bílé Hory bylo by k tomu všemu došlo, že Bílá Hora m u s i 1 a nastati, že porážka Cech a všechny její hrozné následky byly historickou nutností, že tedy tato porážka sama vlastn ani mnoho neznamenala, pece dlužno piznati, že nepíznivý vývoj eského národa po Bílé Hoe nebyl zavinn pouze nešastným výsledkem blohorské bitvy, nýbrž také píinami jinými, hlubšími. Jako však vbec zmny zavinné neb aspo umožnné dlouhým, složitým vývojem rádi pipínáme k urité události, tak i zde Bílá Hora je nám vnjší viditelnou známkou a hranicí osudného pevratu v našem vývoji národním. Mluvíme-li o Bílé Hoe, nemyslíme tím jen bitvu samu, nýbrž všechen tento dalekosáhlý pevrat. Také tyto kapitoly, které jsou pouhým jen málo zmnným a doplnným otiskem šesti pednášek, konaných v lednu a únoru r. 191 3 v Košíích, se nezabývají toliko bitvou na Bílé Hoe, nýbrž mnohem více rozlinými stránkami onoho pevratu, jeho píinami a následky. Platí-li o eských djinách všeobecn, že možno je správn chápati jenom v souvislosti s djinami obecnými, hlavn západoevropskými, platí to o d- jinách pevratu blohorského dvojnásobn, protože v té dob osud eského národa byl tak tsn spleten s osudy jiných státv a národv evropských jako snad nikdy ped tím ani potom. Nelze pln pochopiti význam naší porážky blohorské, neznáme-li tehdejší obecnou situaci evropskou, po-

státv mry a seskupení hlavních. evropských, v dob, která ji pedcházela. Proto o tch vcech pojednám pedevším. Pokusím se nejprve nastíniti obecné pozadí tragedie blohorské, povšechnou situaci evropskou, politickou i náboženskou, ve stol. XVI a na poátku stol. XVII. (kap. I.). Potom podám podrobnjší obraz vnitních pomr v zemích eských ped katastrofou blohorskou, a to jak pomr ústavních, spoleenských a národnostních (kap. II.), tak náboženských (kap. III.). V dalších kapitolách bude vypsán vznik a prbh eského povstání až do bitvy na Bílé Hoe (kap. IV.), dále pokoení odboje a potrestání hlavních jeho pvodc (kap. V.). vyložiti Konen se pokusím následky porážky blohorské pro náš národní vývoj po stránce náboženské, ústavní, hospodáské a národnostní (kap. VI.). Jsem dalek toho, abych v tchto kapitolách spatoval všestranné uspokojivé nebo dokonce definitivní ešení problému blohorského", stejn nesnadného, jako dležitého. Naopak pokládám takové jeho ešení za dnešního stavu vdeckého badání o píslušných otázkách eských djin za nemožné. Úkol tchto kapitol je daleko skromnjší; mají toliko zpsobem pokud možno srozumitelným objasniti neodborným tenám podle dnešních našich vdomostí nejdležitjší stránky veliké a pro nás vn památné události, její hlavní píiny i následky, a tak pispti k správnému chápání jejího významu. Svými osobními názory o vcech a osobách, jichž se tu dotýkám, se arci nikde netajím. Vyslovuji-li je všude jasn a rozhodn, nechci je proto vydávati za neomylné. Spíše bych si pál, aby názory ty, které ostatn

vtšinou nejsou nové, nebyly pijímány tak nekriticky a s tak pohodlnou dvivostí jako mnohé odchylné názory starší. V srpnu 19 13. Kamil Krofta.

PRVÁ PEDNÁŠKA. náboženské pomry západní Evropy ve stol. XVI. a na poátku stol. XVII. Politické í Stedovké djiny západní Evropy jsou vyplnny velikým zápasem dvou mocí o vládu nad kesanským svtem. Císaové ímskonmetí i ímští papežové usilovali o sjednocení západního kesanstva pod svou svrchovaností. Pi tom pevahy, nkdy papežové, jindy císaové nabývali pibližujíce se více nebo mén k cíli svých snah, ale na konec úsilí obou ztroskotalo. Universální íše ímskonmecká se nikdy neuskutenila, protože moc císa nejen se nevztahovala na velikou ást východní Evropy, jejímž politickým i kulturním stediskem byl Caihrad, nýbrž i na západ Evropy mocné a dležité státy se vymykaly z jejího podruí. Ba ani vlastnímu jádru této íše, Nmecku a Itálii, se nepodailo dáti trvalou jednotu; ob ty zem se v pozdjším stedovku rozpadaly v množství drobných území, stát a státek, tém úplné nezávislých na moci císaské, která se vždy více stávala pouhým stínem bez skuteného významu.

' Papežové se sice dovedli zmocniti na as nejen skutené duchovní vlády nad západním kesanstvem, nýbrž i podíditi všechny ásti církve jednotné správní organisaci soustedné v jejich rukou, ale veliké reformní hnutí, jež u nás vyústilo v husitskou revoluci, ale také zrodilo reformní koncily XV. stol., málem bylo by papežství zbavilo svrchované moci nad západním kesanstvem a promnilo je takka ve spolek mno-! hých církví národních a státních. Nedošlo sice k tomu, ale papežství, pozbyvši vtšiny své moci, jež plynula z jeho ideové podstaty, bylo nuceno hledati oporu ve svých svtských državách, ve stát papežském, sestoupiti se své nkdejší povýšenosti mezi vladae tohoto svta. Na konci stedovku a na poátku nové doby papež byl mnohem více vládcem církevního státu než hlavou kesanstva. Zatím co íše ímskonmecká propadá neodvratnému rozkladu, a také nkdejší jednota ímské církve se siln uvoluje, vynoují se na konci stedovku ze všeobecné roztíštnosti znenáhla vtší, vnitn jednotné a na venek výbojn postupující útvary státní, jimž bylo souzeno státi se dležitými initeli v potomních politických djinách Evropy. Je to pedevším_anglie a Francie, které vstupují do novovku jako silné, na reálných základech zbudované a moderní organisaci správní upevnné státní celky. K nim pistupuje na samém konci stedovku nový útvar státní povahou i složením od obou velmi rozdílný, ale mocí i rozsahem nad n vynikající. Jeho tvrcem je dynastie habsburská. Až do konce stedovku Habsburkové

vládli krom své pvodní rodové državy ve Švábsku toliko nad zemmi rakouskými, dosti rozsáhlými, ale vnitn nesjednocenými. V XV. stol. se zem ty rozpadaly ve ti, pozdji ve dv navzá jem zcela samostatná správní území s vlastními panovníky, a teprve na konci toho století vymením vedlejších vtví dynastie octly se všechny v rukou jediného vladae, císae Maximiliána I. Ale díve než k tomu došlo, Maximilián se domohl velikého panství jinde; satkem s Marií Burgundskou získal svému rodu bohatý stát burgundskonizozemský. Syn Maximiliána I. a Marie Burgundské Filip Sliný, ddic Burgundska a Nizozemí, satkem s princeznou španlskou pipojil k rodové držav trn španlský, jehož držení znamenalo vládu nejen nad Španlskem, nýbrž i nad Neapolskem a vzrstajícími koloniemi zámoskými. Starší syn Filipv Karel došel takto po smrti otcov a ješt za života Maximiliánova vlády nad Nizozemím i nad Španly s Neapolskem a osadami zámoskými, po smrti ddov se ml spolu s mladším bratrem Ferdinandem státi ješt pánem jeho zemí rakouských, a jeho moc mla po pání Maximiliánov býti dovršena volbou za císae ímskonmeckého. Tato volba Karlova byla sice za života Maximiliánova zmaena odporem kurfitv, ale po jeho smrti Karel skuten dosáhl hodnosti císaské. Brzy potom císa Karel sám se vzdal ásti svého panství; postoupil dobrovoln vládu nad zemmi rakouskými svému bratru Ferdinandovi. Le jednota panství habsburského nebyla tím ve skutenosti porušena, protože mezi obma bratry až tém na konec jejich života byla dokonalá shoda. Naopak pan-

10 ství to se ješt znamenit rozšíilo, když se Ferdinand r. 1526 volbou za krále eského domohl vlády nad velikou a mocnou íší eskou, k níž tehdy patily nejen Cechy a Morava, nýbrž i celé rozsáhlé Slezsko a ob Lužice, a když souasn zvolen byl králem uherským. Tento pekotný vzrst rodové moci habsburské nemohl býti píjemný ostatním mocem evropským, zvlášt tm, jejichž výbojným snahám byl na pekážku. Byla to pedevším Francie. Již na konci XV. stol. a v prvních letech stol XVI. veden byl mezi Francií a Španlskem zápas o Itálii, rozdrobenou na množství malých státv a rozervanou vnitními spory. V zápase tom se Španlsko zmocnilo Neapolska, Francie Milánská. Ale Itálie ani potom nepestala býti pedmtem sporu mezi obma mocnostmi. Nepátelství, jež proto Francie chovala k.španlsku, peneslo se i na rod habsburský, když tam došel vlády, a nepátelství to bylo zvyšováno i jinými spory Francie s rodem habsburským, jmenovit o ddictví burgundské a království navarské. Naptí mezi obma státy vzrostlo, když na trn francouzský dosedl mladý a ctižádostivý František I. (1 5 15 1547). Poznávaje dobe, jak veliké nebezpeí hrozí Francii od rostoucí moci habsburské, která ji obkliovala tém se všech stran, vzpíral se František I. již volb K áriov za císae nmeckého. Když v tom nedobyl úspchu, snažil se jinak zastaviti postup moci habsburské. Odtud zápas mezi Francií a mocí habsburskou stává se na nkolik desítiletí takka osou politických djin západní Evropy. Bojištm byla opt Itálie, kde se poala ada válek, když Karel V. r. 1521 vy-

II stoupil s nárokem na vévodství milánské poddané Francii. Ale boj se rozšíil i na jiné kraje. Bojovalo se v Nizozemí i v Pyrenejích. kde byly obnoveny spory o ddictví burgundské a království navarské. V tchto bojích našla Francie velmi mocné, ale ku podivu rznorodé spojence. Po jejím boku stáli proti cis. Karlovi nejen vlastní poddaní císaovi, protestantští knížata a stavové íše nmecké, nýbrž i Turci a kurie papežská. Když Karel V. r. 1520 prvn zavítal do Nmecka, aby se dal korunovat, oekával jej tam také úkol zakroiti proti Martinu Lutherovi, jenž se práv tou dobou zjevn vzepel autorit církevní, spáliv ped branami wittenberskými papežskou bulu, kterou se prohlašovalo jeho uení za kacíské, naizovalo spálení jeho spisv a jemu samému hrozilo trestem kacíství, neodvolá-li. Karel vskutku svolal íšský snm do Wormsu 1521 a zpsobil, že tu na Luthera byla vynesena íšská klatba a rozhodnuto jednati podle buly papežské. Ale hnutí vzbuzené vystoupením Lutherovým nebylo tím zastaveno, naopak Luther nacházel stále nové ochránce a stoupence. Hlásili se k nmu záhy etní knížata íše nmecké, pedevším Sasko a Hessensko, a r. 1526 se tito knížata po prvé sdružili k vzájemné ochran. Protože císa, zdržovaný válkou v Itálii, nemohl se draznji postaviti na odpor novému hnutí, šíilo se luterství rychle a psobením luterských knížat nabývalo pevnjší organisace. Když r. 1530 císa, vrátiv se do íše, na snmu v Augsburce obnovil zákazy veškerých novot náboženských, pívrženci luterství, kteí se tehdy poínali nazývati protestanty, uinili r. 1 53 1 nový obranný spolek ve

12 Šmalkaldech, jednotu šmalkaldskou, která mla, kdyby nastala poteba, postaviti znané vojsko i proti hlav íše. A tato jednota záhy uinila spolek s francouzským králem Františkem, a nacházejíc ve Francii posilu pro své snahy o upevnní protestantismu v Nmecku, byla jí navzájem oporou v jejím boji s císaem Karlem. Ale podpora Francie nezachránda nmeckých protestantv od porážky. R. 1547 se podailo císai Karlovi s pomocí eského a uherského krále Ferdinanda poraziti vojsko jednoty šmalkaldské v bitv u Múhlberka. I potom však trvaly její pátelské styky s Francií. S nástupcem Františkovým Jindichem II. nmetí protestante r. 1552 uinili spolek proti císai, jímž vydali Francii lotrinská biskupství. Druhým spojencem Francie v boji s mocí habsburskou byli Turci, jimž v tch letech vládl znamenitý panovník sultán Soliman II. (1520 až 1566). Poraziv r. 1526 mladého krále eského a uherského Ludvíka, v potomních letech vždy mocnji dorážel na Uhry a zem rakouské, kde po Ludvíkovi vládl císav bratr Ferdinand. R. 1529 sama Víde byla od Turk ohrožena a veliká ást zem zpustošena. Zatím co se císa Karel chystal na kížovou výpravu proti ddinému nepíteli všeho kesanstva skuten r. 1535 podnikl úspšné tažení do Tunisu > francouzský král František neváhal domáhati se pomoci tohoto nepítele. Když pak r. 1541 byl císa na všech stranách tísnn Turky, když sultán Soliman, pepadnuv znova Uhry, zmocnil se trvale hlavního msta uherského Budína, uinil král František zjevný spolek s Turky. R. 1543 lostvo turecké

13 se spojilo s francouzským a František vpustil je i do Toulona, a toliko odpor všeho kesanstva piml jej vzdáti se toho spolku. Tetím spojencem Francie proti Habsburkm Turk pa- byli vedle nmeckých protestantv a pežové. Papežové od poátku nelib snášeli vnikání španlské moci do Itálie a jmenovit zabrání Neapolska od Spanl. Jako vládcové papežského státu spatovali v tom právem porušení politické rovnováhy v Italii ; jako vlastencové vlaští se obávali nebezpeí, jež odtud hrozilo samostatnosti Itálie. Nicmén na poátku boje mezi cis. Karlem a Francií papežové stáli na stran císaov. Práv v dob kdy se cis. Karel, ; pišed do Nmecka chystal zakroiti proti Lutherovi a jeho stoupencm, podailo se mu získati tehdejšího papeže Lva X. ke spolku proti Francii, a také nástupce tohoto papeže, brzy potom zemelého, Hadrián VI., poslední papež nmeckého pvodu, pidal se k císai. Jeho smrtí (r. 1523) však nastal obrat v pomru papežské kurie k císai. Papež Kliment VII z rodu medicejského, jemuž více záleželo na politické moci papežství a svobod Itálie, než na vcech víry a náboženství, vida vítzný postup císav proti Francouzm v Itálii, brzy pešel mezi odprce rodu habsburského. Tak se stalo, že r. 1526, když se bratr cis. Karla Ferdinand ucházel v Cechách a v Uhích o korunu královskou, papež v obou zemích svým vlivem psobil proti jeho zvolení i uznání, a že r. 1527 tlupy císaských žoldné, zbavené svého vdce a puzené nedostatkem, stanuly nepátelsky ped ímem, vtrhly do msta, strašn je pustošíce, a pinutily papeže i kardinály k útku. Papeži

H nezbylo le vzdáti se nepátelství proti císai, ale ani potom pomr mezi obma nejvyššími hlavami západního kesanstva nebyl píznivý. Nástupce Klementa VII. papež Pavel III. nenávidl Spanly stejn jako jeho pedchdce, a když protestantská jednota šmalkaldská povstala proti císai Karlovi, nerozpakoval se dovolávati se pro ni podpory krále francouzského. Když se papežem stal staiký kardinál Carafa, jenž pijal jméno Pavla IV. (1555 1559); naptí mezi ímskou kurií a Španlskem ješt vzrstalo. Tento vášnivý staec byl naplnn pímo nenávistí k Španlsku a jeho habsburským vladam. S radostí pijímal zprávy o spolku nmeckých protestant s králem francouzským, spatuje v nm záruku španlské porážky; celé hodiny mluvíval o poteb vypuditi Španly z Itálie, pi emž se neostýchal nazývati císae Karla i jeho syna Filipa plemenem proklatým, kacíi, schismatiky. Prohlašoval, že chce osvoboditi Itálii z jejich moci, i kdyby byl ode všech opuštn. Posléze se papež Pavel IV. spojil pímo s Francií proti Španlm, ale po rozhodném vítzství španlském nad Francií (r. 1557) byl nucen ustati od svého nepátelství. Všechen prbh dlouhých válek mezi Francií a Španlskem, jež byly ukoneny r. 1559 mírem pojišujícím rozhodnou pevahu Španlska, zjevn ukazuje, jak se zmnily politické pomry evropské na poátku nového vku proti pomrm stedovkým. I ve stedovku se daly pokusy o založení a rozšíení velikých íší, a také z nich vznikaly boje, v nichž na obou stranách stávalo n- kolik panovník a zemí, ale všechny ty boje stedovké bývaly pece místn omezeny. Ani

15 taková událost jako pád eskorakouské íše Pemysla II. nepohnula vzdálenjší státy evropské, které v sporu nebyly pímo zúastnny, k jakémukoliv zakroení. Xehledíme-li k spoleným výpravám kesanských stát evropských proti nevícím nebo ke kižáckým tažením proti husitm, které mají zcela jiný ráz, neznal stedovk velikých boj, v nichž by stála proti sob nepátelsky takka celá Evropa. Teprve vznikem velikých a mocných stát na konci stedovku, které ve svém vývoji nezbytn na sebe narážely, vytvoilo se jakési spoleenství zájm mezi hlavními státy evropskými, vyvinulo se pesvdení, že vzrst moci kteréhokoli z velikých stát evropských se dotýká zájmu všech stát ostatních. Tím vznikla poteba stálých diplomatických styk mezi všemi státy evropskými, jež vedla ke zizování stálých vyslanectev, a tím také byl dán základ k veliké mezinárodní politice evropské, stedovku neznámé. Tato hluboká zásadní promna politických pomrv evropských má ovšem veliký význam pro eské djiny. Jist podstatn pispívá k vysvtlení rozdíl, jež shledáváme v prbhu i výsledku obou velikých zápas, které eský národ podnikl za své pesvdení náboženské, hnutí husitského a eského povstání z r. 1618. V dob. kdy zájmy evropských velmocí byly navzájem tak tsn spleteny, kdy všechny žárliv stehly jakékoli pesunutí mocenských pomr, nebylo již zajisté možno, aby uprosted Evropy jako za válek husitských byly svádny dlouhé a veliké boje, k nimž by vtšina státv evropských jen trpné pihlížela. Ale seskupení stran v zápase mezi mocí habsburskou a Francií v prvé polovici XVI. stol.

16 ukazuje také, že postavení tchto stran bylo urováno výhradn ohledy politickými, že jmenovit papežm mnohem více šlo o jejich zájmy svtské než o prospch náboženství a církve svené jejich správ. Jen tak bylo možno, že stáli nepátelsky proti tm, v nichž byli by mli spatovati pirozené spojence v boji s protestantismem. Naopak je jisto, že svým nepátelstvím proti císai Karlovi papežové sami podporovali rychlý postup luterství v Nmecku. Ale rostoucí úspchy protestantismu a vzmáhající se úsilí o reformu uvnit církve posléze pece donutily ímskou kurii, aby se povznesla nad úzké hledisko teritoriální politiky, aby více dbala velikých zájm veškeré církve a podle nich zaídila také svj pomr k mocnostem svtským. Již ped vystoupením Lutherovým docházelo na rozliných místech k vážným pokusm o reformu církevní. V Itálii samé, v blízkosti papežského dvora se objevují zetelné stopy opravdového úsilí o povznesení náboženského života, o reformu církevní. Toto opravné hnutí, vzniklé v ln církve samé nezávisle na reformaci Lutherov, záhy se obrací velmi rozhodn proti protestantismu a všem novotám vrouným. Trvajíc neoblomn na církevních dogmatech i na dosavadní soustav církevní správy, usiluje toliko o reformu církevní prakse, a toto úsilí je nerozlun spojeno s bojem proti všem novotám. Hlavním zástupcem toho smru byl kardinál Carafa, potomní papež Pavel IV., známý nám svým nepátelstvím proti Habsburkm. Jeho piinním r. 1542 byla obnovena inkvisice, sbor šesti kardinál, jimž dán úkol bez milosti stíhati veškero kacíství. Nastalo kruté

pronásledování všech novotá po Itálii, které dostoupilo vrcholu, když se kard. Carafa stal papežem jako Pavel IV., a skonilo se záhy potlaením všech náboženských novot v Itálii. Tou dobou také zostena censura knih a vydán index spis zakázaných katolíkm pod tžkými tresty. Jako pi všech velikých hnutích opravných také tentokráte došlo ke vzniku nových ád. Již r. 1528 se odlouili od ádu františkánského kapucíni, jejichž cílem bylo obnoviti pvodní eholi sv. Františka a jejího ducha. Horlivou inností kazatelskou mezi lidem dobyli si veliké obliby a stali se pozdji dležitým initelem katolické reformace i protireformace také v našich zemích. Mnohem vtšího významu nabyl jiný ád vzniklý z úsilí o reformu církevní, ád jesuitský, založený Spanlem Ignácem z Loyoly a r. 1540 potvrzený od papeže. Nový ád pijal k obvyklým slibm eholním slavnostní závazek bezvýjimené poslušnosti stolice papežské a stavl se tak do služeb ímské kurie v dob, kdy v kesanstvu byl proti ní tak mocný odpor. Org^anisace ádu jesuitského mla ráz vojenský. V jeho ele stál generál volený doživotn ádem a sídlící stále v ím. Tohoto generála ml každý len ádu býti poslušen slep jako mrtvola (perinde ac si cadaver esset). Jednotlivé provincie ádové spravovali provinciálové dosazovaní generálem vtšinou j 1 na ti léta. Narozdíl od jiných ád šlo jesuitm mén o mnišské rozjímání a spolené pobožnosti, než o inné psobení ve spolenosti svtské. Toto psobení záleželo v innosti zpovdnické, misionáské, kazatelské a uitelské. Zaizovali školy stední a vysoké jak pro výchovu rka pednášek a rozprav. VI.. S. 2

vlastního dorostu, tak pro vzdlávání mládeže z kruh širších, zvlášt šlechtických. Dostalo-li se v jesuitech katolické reformaci i protireformaci nejschopnjších a nejhorlivjších zápasník, východiskem soustavné akce v tomto smru se stal památný koncil tridentský, jenž zasedal s dvma pestávkami v 1. 1545 až 1563, maje úkolem odstraniti rozkol v kesanstvu rozhodnutím o sporných láncích víry a provésti reformu církve odstranním zloád v ní rozšíených. Konený výsledek dlouhých a namnoze velmi pohnutých rokování byl pedevším ten, že koncil urit formuloval církevní uení o nkterých otázkách do té doby nerozhodných. Sjednocení protestant s církví, jež mnozí od koncilu oekávali, tím ovšem nebylo dosaženo, naopak uritá formulace sporných lánk vrouných znemožnila smír i pro budoucnost. Stálo odtud proti sob dvoje nesmiitelné uení, a boj mezi nimi byl nevyhnutelný. Bylo-li do té doby možno, aby jednotlivci stáli mezi stranami, snažíce se prostedkovati, nyní nezbývalo le pipojiti se k jedné z obou stran. Jakmile zásady stanovené koncilem tridentským došly uznání a platnosti, všechna nerozhodnost, všechno kolísání na stran katolík musilo pestati. Jako dodatkem k usnesením koncilu stanovil papež r. 1564 pesné vyznání víry, t. zv. vyznání tridentské, jež mlo býti vymáháno od knží i od tch, kdo by pestupovali na víru katolickou. Jedním z lánk tohoto vyznání se uznává papežský primát, uznává i samospasitelnost víry katolické a povinnost šíiti víru tu u podízených osob. O dv léta pozdji, r. 1566, vydán nový ímský katechismus, populární, prak-

1!) tický soubor katolické vrouky. Podle usnesení koncilu vydáván též nový index zapovdných knih, k jehož doplování ustanovena zvláštní komise kardinálská, tak zv. kongregace indexová. R. 1568 vydán pak nový ímský breví, r. 1570 misál. Tím vším byl položen pevný základ k dokonalé jednotnosti uení a ád církevních v celé církvi katolické. Na koncilu tridentském uinna také rozliná dležitá usnesení smující k lepší úprav církevního zízení a k povznesení církevní kázn. Naízeno biskupm, aby se zizováním knžských seminá starali o výchovu vzdlaného duchovenstva, aby svolávali knžstvo svých diecesí k poradám na synodách a konali visitace. S drazem vytena povinnost biskupv i všech jiných držitel církevních beneicií pebývati trvale v míst duchovního úadu, ímž mlo pestati hromadní církevních beneficií v jednch rukou a zanedbávání povinností s nimi spojených. Dopomoci všem takovýmto pedpism a zásadám k platnosti bylo v první dob po koncilu tridentském hlavním cílem ádu jesuitského i reformní strany v církvi, o jehož dosažení pracováno s horlivým a vytrvalým úsilím. Koncilem tridentským se tak poíná doba nového rozmachu církve katolické. Katolictví tímto obrozením nabylo zase tolik síly, že nejen svou državu dovedlo uchrániti dalších ztrát, nýbrž i odníti protestantismu velikou ást toho, eho byl již dobyl. Zárove se však povznesla moc papežské kurie nad církví, pokleslá v dob pedchozí snahami smujícími k osamostatnní jednotlivých ástí církve. Znova hlásány stedovké theorie o svrchované moci papežov nad veškerým ke-

20 sanstvem, a k jejich uskutenní pracováno rozlinými prostedky, jmenovit vydržováním stálých nunci v jednotlivých územích církevních pi vtších dvorech panovnických, jimž náleželo zastávati svtské i duchovní zájmy ímské kurie, peovati o zachovávání zásad tridentských, netrpti jakékoli porušování církevní pravomoci a ovšem také podncovati k soustavnému boji proti kacím a boj ten organisovati. Nový smr v církvi se i na venek projevuje tím, že dvr papežský pozbývá svého svtského rázu a napluje se ovzduším vskutku církevním. U držitel stolce Petrova v té dob snaha o reformu církevní a zvlášt boj s kacíi zatlauje do pozadí svtské zájmy, jež díve byly ovládaly politiku ímské kurie. I tito papežové se zabývají otázkami politickými, ne však jako díve ze snahy o rozšíení svého italského panství, nýbrž aby zase dobyli nkdejší universální moci nad církví a zamezili postup protestantismu. Krátce po ukonení koncilu tridentského dosedl na stolec papežský mnich ádu dominikánského Pius V., jenž vynikal stejn svatostí života jako tvrdou písností proti kacím. R. 1568 rozšíil tento papež slavnou bulu svého pedchdce Urbana V. z r. 1362 proti kacím, jež bývala na Zelený tvrtek v ím veejn ítána, výslovn na protestanty a sám všude neúprosn naléhal na jejich potírání. Smýšlení jeho nástupce ehoe XIII. nejlépe objasuje to, že r. 1572 na oslavu krvavé noci bartolomjské. pi níž v Paíži a ve Francii bylo povraždno nkolik tisíc protestant, dal zapáliti slavnostní ohe a sloužiti Tedeum. Vláda tohoto papeže znamená zvlášt pro íši nmeckou a zem s ní souvisící

21 poátek draznjší innosti reformní ve smyslu zásad stanovených koncilem tridentským a ovšem i innosti protireformaní V té dob se poíná pravidelné vysílání vtšího potu stálých nunci do jednotlivých ástí Nmecka, zvlášt tch, jež byly ohroženy kacístvím, konání synod, na nichž byly vyhlašovány dekrety tridentské, a zizování seminá, jimiž byl by odstrann nedostatek vzdlaného duchovenstva. Založením germánského kolegia v ím, sveného správ jesuit, umožnno velikému potu Nmc vzdlati se k úadu knžskému v ím v duchu reformního katolicismu potridentského, jenž takto znenáhla pronikal do íše nmecké a okolních krajin. Tato hluboká promna ve vnitních pomrech církve katolické i v postavení papežské kurie vzhledem k církvi nemohla býti bez vlivu na pomr papež k svtským mocnostem. V dob potridentské nebylo již možno, aby se papežové stávali spojenci protestant nebo Turk, nebylo však ani možno, aby se stavli nepátelsky proti mocnostem, které nejvrnji lnuly ke katolictví a nejvíce rozhodnosti osvdily v potírání náboženských smr jemu protivných. Skuten došlo v té dob k sblížení mezi stolicí papežskou a nejkatolitjším státem evropským, Španlskem. Pisply k tomu náboženské i politické pomry ve Francii, její vnitní rozháranost nastalá po smrti krále Jindicha II. (1559) a posléze volba protestantského krále Jindicha IV. Akoli se Jindich stal katolíkem, jeho katolictví nemohlo býti tak ryzí, aby vyhovovalo duchu, jenž ovládnul kurii po koncilu tridentském. Jako již jeho pedchdce byl i Jindich IV. nucen initi ústupky protestan-

22 tm. Ediktem nantským z r. I598 zajištna francouzským hugenotm všeobecná svoboda svdomí a dovoleno konati kalvínskou bohoslužbu. Kdežto ve Francii po krvavé eži svatobartolomjské zastaven byl rozhodný postup proti protestantm, ve S p a n 1 í c h za vlády Karlova syna krále Filipa II. srrr nesmiiteln katolický nabyl naprosté pevahy. Cis. Karel V., a byl zásadní odprce nmecké reformace a rozhodný obhájce církevní jednoty, pece nikdy nepestal doufati v možnost smíru protestant s církví, k nmuž ml pispti podle jeho úmyslu také koncil tridentský. Jeho syn Filip II. se v tom lišil od svého otce naprostou neústupností a nesmiitelnou nenávistí ke všemu kacíství. Jsa z celé duše oddán víe katolické, byl pesvden, že pouze ona je možná a pípustná, a každý stín kacíství naploval jej hrzou i odporem. Radji chtl ztratiti všechny své zem než vládnouti nad kacíi. Ve Španlsku samém nebezpeí kacíské nákazy nikdy nebylo veliké. Píchylnost k církvi katolické byla tu zakoenna tak hluboce, tak utvrzena dlouholetými boji s Maury, že protestantismus nenalezl tu píznivé pdy. Slabé zárodky hnutí protestantského, jež se tu a tam objevily, záhy byly dokonale potlaeny inkvisicí k plné spokojenosti španlského lidu, který se s jásotem úastnil krutých soud nad kacíi. Zcela jiné pomry byly v nizozemských provinciích poddaných Španlsku. V zámožném a vzdlaném obyvatelstvu nizozemských mst obchodními styky s Nmeckem záhy se rozšíilo uení Lutherovo, a pozdji se tu také kalvinismus siln ujímal. Karel V. vystupoval od poátku velmi