Analýza výkonnosti podielových fondov vybraných bánk

Bankovní institut vysoká škola Praha zahraničná vysoká škola Banská Bystrica Analýza výkonnosti podielových fondov vybraných bánk Bakalárska práca Róbert Korec Apríl 2012

Bankovní institut vysoká škola Praha zahraničná vysoká škola Banská Bystrica Katedra práva a spoločenských vied Analýza výkonnosti podielových fondov vybraných bánk The performance analysis of unit trusts in selected bank Bakalárska práca Autor: Róbert Korec Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedúci práce: Ing. Valér Demjan, PhD. Banská Bystrica Apríl 2012

Vyhlásenie Vyhlasujem, že som bakalársku prácu spracoval samostatne a s použitím uvedenej literatúry. Svojím podpisom potvrdzujem, že odovzdaná elektronická verzia práce je identická s jej tlačenou verziou a som oboznámený so skutočnosťou, že sa práca bude archivovať v knižnici BIVŠ a ďalej bude sprístupnená tretím osobám prostredníctvom internej databázy elektronických vysokoškolských prác. V Pate dňa 22. 4. 2012 Róbert Korec

Poďakovanie: Na tomto mieste by som chcel poďakovať môjmu školiteľovi Ing. Valérovi Demjanovi, PhD., za odborné vedenie, spoluprácu, pomoc, pripomienky, ktoré mi poskytol pri vypracovaní mojej bakalárskej práce. V Pate dňa 22. 4. 2012

Anotácia KOREC, Róbert: Analýza výkonnosti podielových fondov vybraných bánk. [Bakalárska práca]. Bankovní institut vysoká škola Praha, zahraničná vysoká škola Banská Bystrica. Katedra práva a spoločenských vied. Vedúci práce: Ing. Valér Demjan, PhD. Rok obhajoby: 2012. Počet strán: 63 Bakalárska práca sa pokúša opísať systém podielových fondov, ako aj analyzovať ich výkonnosť, riziko a iné ukazovatele spojené s investovaním na finančnom trhu. Cieľom je ukázať systém, na ktorom fondy stoja, aby sa čitatelia mohli zorientovať v investíciách a investovaní do klasického typu fondov v bankách. Prvá kapitola sa zaoberá finančným trhom, otázkou investovania, čo to vlastne investovanie je, aké sú možnosti investovania, riziko a možné výnosy spojené s investovaním. Druhá kapitola je zameraná na investičné fondy, aké druhy investičných fondov sa pri investovaní využívajú a ako, a na akom princípe pracujú. Tretia kapitola sa zaoberá teóriou investovania, analýzy cenných papierov, popisuje možné alternatívy investovania a následne sa vyhodnocuje akceptovateľná miera rizika. Kľúčové slová: kolektívne investovanie, investičné fondy, investičná stratégia, finančný trh

Annotation KOREC, Róbert: The performance analysis of unit trusts in selected bank. [Bachelor work]. Bank institute Prag, the foreign university Banská Bystrica. Department of Law and Social Sciences. Manager: Ing. Valér Demjan, PhD. Advocacy year: 2012. Pages: 63 Bachelor thesis attempts to describe a system of mutual funds, as well to analyzetheir performance, risk and other factors associated with investing in financial markets. Objective is to demonstrate the system on which funds are built, let thereaders can find their way to invest and invest in a classic type of funds in banks. The first chapter deals with financial market, the question of investment, which actually means invest,what are the options, risk and potential rewards associated with investing. The second chapter focuses on investment funds, what types of investment funds to invest to use and how, and on what principle of working. The third chapter deals with the theory of investment analysis, securities,investment describes the alternatives and then evaluate the acceptable level of risk. Keywords: collective investments, unit trusts, investment strategy, financial market

OBSAH ÚVOD... 9 1. INVESTOVANIE... 10 1.1 Finančné trhy... 11 1.1.1 Typy finančných trhov... 12 1.1.2 Funkcia finančného trhu... 17 1.1.3 Dohľad nad finančným trhom... 19 1.2 Investičné bankovníctvo... 21 1.2.1 Podstata investičného bankovníctva... 23 1.2.2 Spôsoby získavania kapitálu... 25 1.2.3 Formy investovania... 26 1.3 Subjekty kolektívneho investovania... 26 1.3.1 Správcovské spoločnosti... 27 1.3.2 Cenný papier... 28 1.3.3 Depozitár... 29 1.4 Výhody a nevýhody kolektívneho investovania... 31 1.4.1 Výhody podielových fondov... 31 1.4.2 Nevýhody podielových fondov... 33 2. INVESTIČNÉ FONDY... 40 2.1 Otvorené podielové fondy... 40 2.1.1 Fondy peňažného trhu... 41 2.1.2 Dlhopisové fondy... 42 2.1.3 Akciové fondy... 44 2.1.4 Zmiešané fondy... 46 2.2 Uzavreté podielové fondy... 46 2.3 Špeciálne podielové fondy... 47 3. ANALÝZA INVESTIČNÝCH FONDOV... 49 3.1 Proces investovania a zostavenie portfólia... 49 3.2 Analýza cenných papierov... 53 3.3 Hodnotenie výkonnosti... 58

ZÁVER... 60 ZOZNAM POUŽITEJ LITERATÚRY... 61

ÚVOD V súčasnom svete sú peniaze hlavným objektom záujmu každého človeka. Existujú ľudia, ktorí disponujú voľnými peňažnými prostriedkami a snažia sa tieto voľné peňažné prostriedky ochrániť pred znehodnocovaním poprípade vytvoriť čo možno najstabilnejší a najudržateľnejší zisk. V dôsledku inflácie dochádza každoročne k znižovaniu kúpnej sily finančných prostriedkov čím sa hodnota peňazí stáva náchylná na pôsobenie času. Väčšina ľudí si to uvedomuje preto je dôležité, aby sa osoby disponujúce voľnými peňažnými prostriedkami zamýšľali nad dostupnými možnosťami ochrany svojich peňazí pre infláciou, ako aj možnosťami dosahovania ziskov. Najčastejším spôsobom investovania bežných ľudí je odkladanie voľných peňažných prostriedkov na bežné bankové účty, v lepšom prípade na termínované účty. Na Slovensku je ešte stále konzervatívne rozmýšľanie obyvateľstva a bežné bankové účty nestačia ani z ďaleka pokrývať infláciu. Existuje množstvo iných, účinnejších spôsobov investovania a ochrany pred infláciou, ako napríklad vybrané podielové fondy, investície do akcií konkrétnych akciových spoločností alebo podobných produktov, ktoré finančný trh ponúka. Využívanie iných alternatív ako bežných účtov a termínovaných vkladov u bežných ľudí zaostáva. Dôvodom je ako je už spomenuté konzervatívne rozmýšľanie, neochota preberať na seba riziko straty, nedostatok informácií alebo skúseností. Cieľom práce je preto vytvorenie všeobecnej predstavy o možnosti kolektívneho investovania a popísať spôsoby analýzy výkonnosti vybraných investičných fondov. V práci je popísaných niekoľko druhov analýz výkonnosti ako napríklad fundamentálna, technická či psychologická analýza. Bakalárska práca pozostáva z troch kapitol. Z pohľadu viacerých odborníkov, prevažne slovenských a českých, definuje pojmy ako finančný trh, investovanie, podieľové fondy, konkrétne spôsoby analýzy cenných papierov atď. Prvá kapitola sa zaoberá teóriou finančných trhov a kolektívneho investovania, popisuje jednotlivé typy finančných trhov, ich funkciu, aká je podstata investičného bankovníctva a jeho výhody a nevýhody ako aj formy investovania. Druhá kapitola definuje jednotlivé typy podielových fondov, ako sa členia, ako fungujú a čo môžeme od nich očakávať. Tretia kapitola popisuje zostavovanie portfólia, jednotlivé typy analýz a spôsoby hodnotenia.

1. INVESTOVANIE První náznaky kolektivního investování do cenných papírů se objevily v 70. letech 19. století ve Skotsku. Soukromí investoři svěřovali své prostředky společnostem nazývaným trusty. Trust byl akciovou společností, investoři do trustu se tak stali jeho akcionáři. Trust byl poté uveden na londýnskou burzu, kde se jeho akcie obchodovaly a jejich cena se odvíjela od nabídky a poptávky. Vzhledem k tomu, že šlo o akciovou společnost a kapitál této společnosti byl fixní, jednalo se o obdobu dnešních investičních fondů. Počátek dnešních otevřených podílových fondů můžeme spatřovat ve 20. letech 20. století v USA, kdy společnost Massachusetts Investors Trust of Boston začala realizovat myšlenku kontinuálně vydávat a odkupovat podíly fondu, které nejsou obchodovány na burze (tj. jejich kurz není závislý na nabídce a poptávce po tomto aktivu). Kurz byl stanovován jako čisté obchodní jmění fondu připadající najeden podíl - na tomto principu jsou postaveny dnešní otevřené podílové fondy. Otevřené podílové fondy jsou dnes nej rozšířenějším nástrojem kolektivního investování (Krabec, 2007, s. 134). Podľa Kováčika je pojem investičného bankovníctva nejednoznačný, čo predurčuje aj problémy s jeho zaradením do bankového sektora. Jednoznačne je však súčasťou bankového sektora, bez ohľadu na to, v akej podobe sa v tej - ktorej krajine prejavuje (Kováčik, 1998, s. 47). Ten, kdo ušetří peněžní prostředky, staví před otázku, jak je co nejvýhodněji použít, aby přinášely zajištěný výnos. Existuje několik variant řešení. Jejich výběr je závislý na množství shromážděných peněžních prostředků, schopnostech a možnostech jejich majitele, na tom, jak bezpečné má být jejich použití či jak velké riziko je ochoten snášet, jaký má být jejich výnos a zdanění tohoto výnosu. Pokud investor nemá podnikatelské schopnosti, volí zpravidla mezi různými formami relativně bezpečného uložení peněžních prostředků, které by zajišťovaly i výnos tohoto majetku. Možnosti uloženia peňažných prostriedkov podľa Dediča: uložit peněžní prostředky na vkladový účet u banky, nakoupit dluhopisy se zajištěným výnosem, účastnit se kolektivního investování (Dedič, 1992, s. 11). 10

1.1 Finančné trhy Podľa Landorovej finanční trhy jsou jedním z nezastupitelných prvků soustavy tržní ekonomiky, organickou součástí její struktury. Specifické postavení a funkce finančních trhů v této soustavě jsou dány dynamickou stránkou celé finanční soustavy pojaté jako soustava peněžních fondů. Peněžním fondem v této koncepci je část majetku hospodářských subjektů, která má podobu (formu existence) peněžních prostředků, hotovostních a bezhotovostních (Landorová, 2005, s. 6). Podľa Peterku a Sobeka sa na finančnom trhu rozmiestňujú voľné finančné zdroje medzi ekonomickými subjektmi v súlade s ich záujmami. Finančný trh je preto nástrojom zmeny vlastníckych vzťahov na jednej strane a nástrojom rozdeľovania mobilných voľných finančných zdrojov do tých sfér podnikateľských aktivít, ktorých ziskovosť zodpovedá kritériám účastníkov finančného trhu, bez zmeny vlastníctva prostredníctvom úveru (Peterka et al, 1993, s. 175). Za jeden z hlavních předpokladů úspěchu při investování na finančních trzích, jehož splnění investor může ovlivnit, je možné považovat podrobnou znalost těchto trhů a porozumění složitému mechanismu fungování finančního trhu v ekonomice včetně veškerých souvisejících aspektů (Veselá, 2007, s. 11). Napríklad P. Musílek definuje finančný trh ako aktivity, ktoré sa týkajú vydávania, obchodovania, analýzy a správy investičných inštrumentov. T. W. Koch okrem emisie a trhu cenných papierov zahřňa do problematiky investičného bankovníctva aj fúzie a akvizície. S. Polouček definuje investičné bankovníctvo ako súhrn činností a produktov bánk na finančnom trhu vrátane poskytovania zodpovedajúcich poradenských, administratívnych, technických a iných služieb (Horvátová, 2009, s. 240). Složitý systém finančních trhů umožňuje přemisťování úspor od přebytkových jednotek k deficitním jednotkám prostřednictvím bankovních trhů nebo trhů cenných papírů, kde alokace úspor je zajišťovaná cestou vydávání různých druhů investičních instrumentů. Deficitní jednotky emitují cenné papíry a přebytkové jednotky investují část svého nespotřebovaného důchodu (tedy úspory) do různých investičních instrumentů. Operační a alokační efektivnost přemisťování úspor je podporována obchodními aktivitami ziskově orientovaných investičních prostředníků, kteří realizují investiční obchody (Musílek, 2011, s. 159). 11

Finančné trhy sú súčasťou moderných ekonomík, stretáva sa na nich dopyt a ponuka voľných finančných prostriedkov, ako je známe, po strete dopytu a ponuky sa vytvorí nejaká cena, za ktorú sa obchoduje. Dopyt a ponuka sa v priebehu času menia, a preto obvykle dochádza k vytváraniu nových a nových cenových hladín. Táto vlastnosť trhu (zmena ceny v čase) a predovšetkým finančného trhu, láka mnoho ľudí, aby na finančný trh vstúpili a pokúsili sa na neustálych zmenách ceny zarobiť (Veselá, 2007, s. 16). Chovancová definovala finančný trh ako miesto, kde sa stretáva ponuka voľných finančných prostriedkov v podobe úspor rôznych ekonomických subjektov a dopyt rôznych ekonomických subjektov po týchto prostriedkoch, ktoré sa využívajú na investovanie. Úlohou finančného trhu je teda presúvať finančné prostriedky od subjektov, ktorí ich majú prebytok, k subjektom s ich deficitom. Efektívne fungujúci finančný trh je zrkadlom ekonomiky (Chovancová, 2006, s. 15). Ravenda definoval finančný trh ako systém inštitúcií instrumentů zabezpečujících pohyb peněz a kapitálu ve všech formách mezi různým ekonomickými subjekty na základě nabídky a poptávky (Ravenda et al., 1996, s. 93). 1.1.1 Typy finančných trhov V obecném pojetí je trh uspořádaný systém prodejů a nákupů statků a služeb (Landorová, 2005, s. 14). Pre klasifikáciu trhov možno použiť rôzne kritériá, napr.: trh určitého statku je definován podle okruhu substitučních statků (vzájemně zastupitelných), trh je definován podle možností (podmínek) účastníků, za nichž mohou na trhy vstupovat, priorit i překážek vstupu. Podle prvního kritéria nejčastěji používaného teorií i praxí jsou finanční trhy členěny podle obchodovaných produktů, jejichž velké skupiny tvoří: krátkodobá finanční aktiva, tj. se splatností do jednoho roku, obchodovaná na trzích peněžních, dlouhodobá finanční aktiva, tj. se splatností nad jeden rok, obchodovaná na trzích kapitálových (Landorová, 2005, s. 14). Peňažným trhom sa chápe trh s krátkodobými úvermi a finančnými dokumentmi čiže s krátkodobými finančnými nástrojmi, ktorých splatnosť je menej ako jeden rok, maximálne 12

dva roky. Na tento trh vstupujú predovšetkým tí, ktorí majú prechodný nedostatok prostriedkov a potrebujú si vypožičať. Okrem časového hľadiska sa od kapitálového trhu odlišuje aj ekonomickým určením pohľadávok a záväzkov. Subjekty, ktoré pôsobia na finančnom trhu sú najmä veľký investori orgány verejného sektora, podniky, peňažné inštitúcie, spoločnosti a v istej miere aj obyvateľstvo. Medzi nástroje peňažného typu sa zaraďujú pokladničné poukážky (splatné do max. jedného roka), depozitné certifikáty, zmenky, akcepty, šeky a podobne. Charakteristické vlastnosti pre peňažný trh je vysoký stupeň likvidity, nízke riziko, menšie cenové fluktuácie, ale i nižší výnos. Cenou je úrok, ktorý je považovaný za cenu cien. Výška úroku je stanovená výsledkom vzťahu medzi ponukou a dopytom po peňažnom kapitáli, ale i dôsledkom monetárnej politiky centrálnej banky, ktorá môže mať buď reštriktívny, alebo expanzívny charakter. (Hrvoľová, 1994, s. 3). Ravenda definuje peňažný trh ako systém institucí a instrumentů zabezpečujících pohyb různých forem krátkodobých peněz (se splatností do jednoho roku) na úvěrovém principu mezi bankami navzájem, bankami a centrální bankou, popř. i dalšími finančními institucemi a velkými nefinančními firmami. Významnou úlohu na primárním peněžním trhu zaujímá stát, který vystupuje v roli emitenta krátkodobých pokladničních poukázek, obvykle jednoho z nejvýznamnějších instrumentů peněžního trhu (Ravenda, 1996, s. 95). Dôležitou skutočnosťou pri tomto druhu ceny je rozlišovanie medzi nominálnou a reálnou úrokovou mierou. Nominálna úroková miera je úroková miera z peňazí vyjadrená v peniazoch, napríklad 10%, 17% z požičaného peňažného kapitálu. Reálna úroková miera je korigovaná o infláciu. Je definovaná ako nominálna úroková miera mínus miera inflácie. Napríklad ak je nominálna úroková miera 17,5% a miera inflácie 12% potom reálna úroková miera predstavuje 5,5% (Hrvoľová, 1994, s. 4). Kapitálový trh, na ktorom sa stretáva ponuka a dopyt po dlhodobých peňažných prostriedkoch. Cez kapitálový trh sa dostáva k podnikateľom podstatná časť finančných zdrojov na investície (investičný kapitál). Rozlišuje sa aj organizovaný kapitálový trh, ktorý sa skladá z bankovo organizovaného a burzovo organizovaného peňažného trhu a neorganizovaný kapitálový trh, ktorý sa uskutočňuje najmä na základe inzerátov, ďalej medzi známymi a príbuznými (Peterka et al., 1993, s. 176). 13

Ravenda definuje kapitálový trh ako systém institucí a instrumentů zabezpečujících pohyb střednědobého a dlouhodobého kapitálu prostřednictvím nižných forem cenných papírů mezi ekonomickými subjekty. Na rozdíl od peněžního trhu je okruh subjektů vystupujících na kapitálovém trhu širší a rovněž uspořádání trhu je různorodější (Ravenda, 1996, 97). Obr. 1 členenie finančného trhu podľa typu obchodovaných inštumentov. Zdroj: Krabec, 2007, s. 11 Š. Torma člení finančný trh najmä z týchto hľadísk: - podľa vecného hľadiska, resp. predmetu obchodu - z hľadiska počtu účastníkov, resp. inštitúcií - z hľadiska foriem, resp. nástrojov 14

Tab. 1 Rozdelenie finančného trhu podľa Tormu. Hľadisko Vecné Účastníkov Nástrojov Peňažný Bankový Úverový Trh Kapitálový Devízový Medzipodnikový Burzový Cenných papierov Devízový Drahých kovov Zdroj: Torma et al, 1998, s. 10 Podle druhého kritéria lze finanční trhy členit na trhy primární a sekundární, organizované (burzovní a mimoburzovní) a volné (neorganizované), národní (domácí, vnitřní), zahraniční, mezinárodní (Landorová, 2005, s. 15) Primární trh je například trhem primárních depozit v bankách, primárním trhem nové vydávaných cenných papírů, potvrzujících finanční závazek příjemce úspor (banky jako finančního zprostředkovatele, emitenta cenných papírů) a nárok investora na plnění finančního závazku. Vlastník primárně nakoupeného finančního aktiva má v některých případech možnost dle svého uvážení přeměnit toto aktivum zpětně na peníze, prodat je jinému investorovi na trhu sekundárním. Jen výjimečně je tato možnost omezena, např. převod bankovního depozita je možný jen jeho stažením a převodem původní úložky do jiné banky anebo přeměnou na jiný produkt, např. na nákup cenného papíru (Landorová, 2005, s. 17). Ravenda definuje primárny trh nasledovne: Na primárním trhu dochází k prvotnímu prodeji (emisi) určitého instrumentu, např. k prodeji nově emitovaných dluhopisů či akcií, ale např. i k poskytnutí úvě ru bankou svému klientovi. Na primárním trhu získává určitý subjekt (emitent, příjemce úvěru) kapitál a zároveň se zavazuje splnit určité podmínky (splatit úvěr, vyplácet úroky či dividendy apod.). Na druhé straně stojí investor (věřitel, resp. majitel u majetkových forem instrumentů), který poskytuje svůj kapitál a získává určitá práva (Ravenda, 1996, s. 95). Sekundární trh je trhem s finančními aktivy, do nichž již dříve bylo investováno. Sekundární trh umožňuje původním investorům, kteří nakoupili svá finanční aktiva na trhu primárním, aby s nimi dále obchodovali, uznají-li to za vhodné Či potřebné. Názorným příkladem může být sekundární prodej cenného papíru, eskont a indosace směnky, již investor vlastní, postup pohledávky a pod. (Landorová, 2005, s. 17). Sekundárny trh má z hľadiska primárneho trhu dve významné funkcie: 15

1. Tým, že uľahčuje predaj cenných papierov za hotové, zvyšuje ich likviditu, atraktívnosť tak zabezpečuje ich predaj na kapitálovom trhu. 2. Určuje cenu cenných papierov, ktoré emitujúce subjekty predávajú na primárnom trhu. Subjekty, ktoré na primárnom trhu nakupujú zaplatia predávajúcemu subjektu iba takú cenu, ktorú podľa ich očakávania stanoví pre daný cenný papier sekundárny trh. Čím bude vyššia cena cenného papiera na sekundárnom trhu, tým vyššia bude ich cena aj na primárnom trhu ktorú získa emitent (Hrvoľová, 1994, s. 5) Ravedna opisuje sekundárny trh nasledovne: Na sekundárním trhu dochází k obchodům s již dříve emitovanými instrumenty. To znamená, že investoři mohou svá práva vyplývající z instrumentu zakoupeného na primárním trhu dále prodávat za tržní cenu jiným subjektům atd. Tyto operace však již nemají vliv na prvotního emitenta. Význam sekundárních trhů spočívá zejména v tom, že - umožňují investorům získat v případě potřeby investovaný kapitál před původně sjednanou splatností neboli zvyšují likviditu finančních instrumentů; - na základě nabídky a poptávky určují cenu daného instrumentu, která je i vodítkem pro stanovení cen na primárním trhu (Ravenda, 1996, s. 95). Sekundárny trh sa člení na organizovaný a neorganizovaný. Sekundárny kapitálový trh sa organizuje buď formou peňažných búrz, alebo mimoburzovými trhmi (vo svete OTC over the counter voľne prístupné trhy). Neorganizovaný sekundárny kapitálový trh je uskutočňovaný na základe inzerátov, alebo medzi príbuznými (Hrvoľová, 1994, s. 5). Devízový trh uskutočňuje nákup a predaj meny jednej krajiny za menu inej krajiny. Ponuka a dopyt po devízach určujú devízový kurz, čiže cenu devízového trhu. Kurzovým systémom sa rozumie súbor pravidiel, dohôd a inštitúcií podľa ktorých sa uskutočňujú a inkasujú platby v rámci transakcií, ktoré presahujú hranice krajín (Hrvoľová, 1994, s. 6). Funkciou devízového trhu je vyrovnávanie platieb medzi krajinami, zabezpečovanie úveru a poistenie proti devízovým rizikám (hedging). 16

Obr. 2 Členenie finančného trhu na primárny a sekundárny. Zdroj: Krabec, 2007, s. 12 Stretávame sa tiež s rozdeľovaním finančných trhov na promptné, termínované a opčné trhy. Promptný trh je trh, kde sú cenné papiere obchodované s okamžitým doručením. Termínovaný trh je určený na obchodovanie s kontraktmi na dodanie finančných nástrojov v budúcnosti, pričom hlavným cieľom je znižovať riziko. Opčné trhy ponúkajú investorom možnosť znížiť riziko nepriaznivých zmien v cenách cenných papierov (Chovancová, 2006, s. 21) Podľa Hrvoľovej sa za hlavné zložky finančného trhu považujú: - peňažný trh, - kapitálový trh, - devízový trh, - trh drahých kovov, - poistný trh (Hrvoľová, 1994, s. 3). 1.1.2 Funkcia finančného trhu Na finanční trh vstupuje s různými motivy a záměry několik subjektů. Část z těchto subjektů lze označit jako přebytkové jednotky. Jde o subjekty, které mají přebytek volných finančních prostředků, pro které v tomto okamžiku nemají uplatnění, a proto jsou ochotny tyto volné zdroje zapůjčit jinému subjektu, investovat. Tyto přebytkové jednotky jsou v ekonomice zdrojem úspor. Zjednodušeně lze přebytkové jednotky označovat jako investory, popř. jako věřitele, a to ať už v podobě domácností, bank, obchodníků s 17

cennými papíry, fondů, pojišťoven nebo firem, států aj., kteří své volné finanční prostředky investují na různě dlouhý časový horizont. Přebytkové jednotky (investoři) by při rozhodování o svých investicích měly vždy uplatňovat kriteria výnosu, rizika a likvidity. Opomenutí či nedocenění některého z těchto kriterií může investorům přinést katastrofální ztráty (Veselá, 2007, s. 13). Hlavním úkolem finančního trhu v tržní ekonomice je tedy zabezpečovat přesun volných finančních prostředků od přebytkových jednotek k jednotkám deficitním, a tím napomáhat efektivnímu využití všech volných finančních prostředků v ekonomice a hladkému chodu ekonomiky (VESELÁ, 2007, s. 16). Bez existence finančních trhů by přebytkové subjekty měly pravděpodobně menší motiv pro tvorbu úspor, a naopak deficitní subjekty by mohly ztrácet motivy pro vypůjčování si finančních prostředků (Ravenda, 1996, s. 91). Chovancová uvádza, že medzi funkcie finančného trhu patria najmä: Depozitná funkcia - finančný trh prostredníctvom inštitúcií vytvára priestor pre úspory obyvateľstva a ich alokáciu do oblastí produktívneho využitia. Práve domácnosti sú vo vyspelých ekonomikách rozhodujúcimi prebytkovými subjektmi, ktorých úspory predstavujú až 60 % celkových zdrojov na finančných trhoch. Funkcia zabezpečenia bohatstva znamená, že finančný trh ponúka možnosť ako uchovať bohatstvo (hodnoty). Kým pri investovaní do majetku (automobily, nábytok, strojné zariadenia) hodnota klesá, v prípade cenných papierov sa hodnota zvyšuje. Funkcia likvidity znamená, že bohatstvo vo forme rôznych finančných nástrojov možno rýchlo vymeniť s veľmi malým rizikom straty za hotovosť. Úverová funkcia umožňuje deficitným subjektom získať voľné finančné prostriedky na financovanie ich aktivít. Prostredníctvom finančného trhu sa poskytujú rôzne formy úverov na financovanie spotreby a investičných výdavkov. Úlohou finančného trhuje umiestniť úverové prostriedky tam, kde je to najviac potrebné. Platobná funkcia znamená, že na finančnom trhuje vybudovaný mechanizmus realizácie platieb za tovary a služby. Funkcia ochrany proti riziku - finančný trh ponúka firmám, spotrebiteľom i vládam ochranu proti riziku (životné, zdravotné, majetkové poistenie atď.). Okrem poistných zmlúv umožňuje vytvárať diverzifikované portfolio aktív ako bezpečné opatrenie proti možným budúcim stratám. 18

Selektívna funkcia - finančný trh funguje tak, aby uviedol do rovnováhy úspory s reálnymi investíciami. V tomto systéme teda podporuje rozvoj perspektívnych a životaschopných podnikateľských subjektov a naopak, urýchľuje zánik neperspektívnych podnikateľských subjektov. Politická funkcia - finančné trhy sa stali hlavným kanálom, prostredníctvom ktorého vláda realizuje svoju politiku (Chovancová, 2006, s. 17). Landorová uvádza, že funkce finančních trhů lze specifikovat jako funkce: tvorby úspor, depozit a dalších rozmanitých institucí jejich shromažďování; směrování úspor do umístění (alokace) jejich produktivního využití s pokud možno co největší účinností (efektivností); tím na jedné straně vytvářejí motivy pro tvorbu úspor, na druhé straně vytvářejí možnosti deficitním subjektům nabývat zdroje financování jejich činnosti a rozvoje ( investovat bez spoření, spořit bez investování - investováním se v této tezi rozumí investování v reálné ekonomice); ceny finančních trhů poskytují informace potřebné pro rozhodování účastníků trhu; plní funkce platební a likviditní, jimiž je zabezpečován efektivní pohyb peněžních i nepeněžních fondů dané ekonomiky; umožňují zachování bohatství ve formách finančních aktiv, jež navíc mohou původní veličinu bohatství zvětšit, nejen zachovat; plní funkce ochrany proti rizikům spojeným s finančními trhy, s finančními aktivy, s obchodními transakcemi na těchto trzích; tím také mohou účinně snižovat náklady těchto transakcí; mimo jiné plní i funkce mimoekonomické, zejména politické, příp. i jiné společensky potřebné funkce (Landorová, 2005, s. 18). 1.1.3 Dohľad nad finančným trhom Podľa Jíleka je úloha regulácie, dohľadu a ochrany spotrebiteľa na finančnom trhu nasledujúca: - regulace (regulation) je právní omezení aktivit regulovaných subjektů zaměřené na ochranu (stabilitu) regulovaného subjektu. 19

- ochrana spotřebitele (consumer protection) je právní omezení aktivit subjektů (regulovaných i neregulovaných) zaměřené na přímou ochranu drobného klienta (Jílek, 2009, s. 137). Finanční teoretici zpravidla důsledně rozlišují mezi pojmy regulace finančního trhu a dohled, resp. dozor nad finančním trhem. Pod pojmem regulace finančního trhu je chápáno stanovení pravidel vstupu finančních institucí do finančního systému, podmínek jejich fungování a pravidel poskytování finančních služeb klientům. Regulace má buď primární charakter (ve formě zákonných norem), nebo sekundární povahu (ve formě vyhlášek, předpisů a metodik atd.) (Veselá, 2007, s. 21). Tato ochrana je zabezpečena již samotnou právní úpravou činnosti investičních společností a investičních fondů, dále je investičním společnostem a investičním fondům uložena povinnost mít svůj statut a pravidelně informovat o výsledcích svého hospodaření. Kromě toho právními předpisy vytvořený zvláštní dozorčí státní orgán dbá na dodržování jednotlivých ustanovení těchto právních předpisů a při jejich porušení, s přihlédnutím k závažnosti tohoto porušení, je oprávněn ukládat celou řadu sankcí. Kontrolní pravomoc má vůči investiční společnosti a investičnímu fondu i banka depozitář (Špička, 1993, s. 14). Najvačšieho regulátora na finančnom trhu predstavuje štát ovplyvňovaním inštitucionálnej štruktúry finančného systému ako celku a vytváraním legislatívnych, technických, prípadne ďalších podmienok a predpokladov na ich fungovanie. Ďalším faktorom, ktorý finančné trhy významne ovplyvňuje, je daňový systém a úroveň zdanenia výnosov z cenných papierov v jednotlivých krajinách. Pre reguláciu a dohľad nad finančnými trhmi sú v každej krajine vytvárané špeciálne inštitúcie. Konkrétne inštitucionálne usporiadanie dohľadu a regulácie potom vychádza zo stanovených cieľov regulácie a závisí od toho, či ide o dohľad nad celým finančným sektorom, alebo zvlášť nad sektorom bankovníctva, poisťovníctva a kapitálového trhu v rátane obchodníkov s cennými papiermi (Polouček et al, 2010, s. 265). K problematike budovania inštitúcie dohľadu a jej nezávislosti sa vedú rozsiahle diskusie. Názory sa delia na dve skupiny. Kým jedna názorová skupina je za budovanie nezávislej inštitúcie od štátnej moci i menovej autority, akou je centrálna banka, druhá názorová skupina, naopak, presadzuje myšlienku jednotného integrovaného dohľadu vykonávaného centrálnou bankou. Zatiaľ aj direktívy EÚ ponechávajú v tomto smere jednotlivým krajinám určitú samostatnosť a v oblasti dohľadu a ochrany finančného trhu majú svoje výhradné právomoci. Tým, že smernica ponechala právomoci aj členským štátom, vznikla 20

potreba stanovenia kompetentnej inštitúcie, na ktorú budú tieto právomoci prenesené. Takáto inštitúcia musí byť nezávislá, mať administratívny charakter, musí vykonávať dozor a riešiť prípady, keď sa porušil zákon, alebo existuje podozrenie, že mohlo dôjsť k jeho porušeniu. Predpokladá sa, že táto inštitúcia bude spolupracovať aj s inými orgánmi (Chovancová, 2006, s. 45). 1.2 Investičné bankovníctvo Pre investičné bankovníctvo je podľa Poloučka charakteristické sústreďovanie zdrojov od veľkého množstva investorov a ich investovanie do diverzifikovaného portfólia vymedzených finančných nástrojov podľa vopred stanovených pravidiel na určitých trhoch (Polouček et al, 2010, s. 273). Kolektívne investovanie možno vykonávať len vytváraním podielových fondov alebo zhromažďovaním peňažných prostriedkov prostredníctvom ponuky cenných papierov zahraničných subjektov kolektívneho investovania (Zákon č. 203/2011 Z. z. o kolektívnom investovaní, 2 odsek 2). Torma a Sipka definovali kolektívne investovanie tak, že na finančnom trhu dochádza k optimálnej alokácii voľných finančných zdrojov medzi ekonomickými subjektmi v záujme realizácie nimi vytýčených cieľov. Motiváciou na alokáciu voľných finančných zdrojov sú záujmy vlastniť a dosiahnuť zisk. Finančný trh teda predstavuje systém vzťahov, inštitúcií a nástrojov, pomocou ktorých sa uskutočňuje sústredenie, rozmiestňovanie a prerozdeľovanie dočasne voľných prostriedkov medzi ekonomickými subjektmi na základe pôsobenia ponuky a dopytu po týchto zdrojoch (Torma et al, 1998, s. 8). Investičné banky predstavujú podniky, ktoré nakupujú od verejnosti, iných bánk a ďalších účastníkov finančného trhu dlhodobé vklady, emitujú dlhopisy a takto zhromaždené zdroje umiestňujú do strednodobých a dlhodobých pôžičiek podnikom. Takéto chápanie investičnej banky je, dôsledkom vnímania pojmu investícií predovšetkým ako prostriedkov na realizáciu výstavby, teda už v prvej časti práce definované ako investície reálne. Samotné aktivity investičnej banky by boli v zmysle takto chápaných investícií zúžené a neumožňovali by celý rad ďalších činností. V ostatnej časti práce preto Kováčik vychádza z teórie, že úlohou investičných bánk je v plnej miere zabezpečovať činnosti zaraďované do investičného bankovníctva (Kováčik, 1998, s. 47). Podľa Lišku na finančnom trhu môžeme investovať priamo alebo nepriamo. 21

Například potřebuje-li peníze stát, vydává obligace, státní půjčky a investorům zpravidla nabídne výhodný úrok. Stát má k dispozici ke splacení půjčky pravidelné daňové a jiné příjmy. Uložení peněz do státní půjčky je proto bezpečným a zpravidla i výhodným způsobem investování, neboť stát představuje prvotřídního vypůjčovatele. To platí také o půjčkách velkým renomovaným společnostem, které vykazují stabilně nadprůměrné hospodářské výsledky. Při přímém investování majitelé finančních přebytků je mohou v zásadě poskytovat zájemcům přímo, bez zprostředkování jinými osobami nebo institucemi. Ve skutečnosti to však může být velice obtížné, neboť zájmy majitelů finančních přebytků jakožto půjčovatelů a zájmy vypůjčovatelů se mohou značně lišit. Nepřímé investování je pro investora účelnější, aby peníze prodal prosředníkovi, který obchod s penězi usnadní, neboť je ve spojení s velkým počtem vypůjčovatelů. Protože zprostředkovatel nakupuje peníze od velkého počtu půjčovatelů, může soustředěne peníze při prodeji transformovat do zcela jiných částek a lhůt splatnosti. Může např. na šest měsíců půjčit peníze, ktoré původně koupil na tři měsíce, neboť ví, že po třech měsícech nebo dříve si u něho uloží jiný vkladatel peníze na stejnou či delší dobu (Liška et al, 1997, s. 4) Magický trojuholník investora Každé investovanie je spojené s hľadaním takého variantu, ktorý prinesie maximálny výnos, maximálnu bezpečnosť a maximálnu likviditu. Je to tzv. magický trojuholník podnikania (obr. 3), ktorý je umiestnený v určitom investičnom priestore a čase. Obr. 3 Magický trojuholník. Zdroj: Chovancová, 2006, s. 47 22

Všimneme si základné vrcholy trojuholníka: Výnos sú všetky príjmy, ktoré plynú z investície od chvíle, keď do nej vložíme prostriedky až do doby posledného možného príjmu z nej. Pri finančnom investovaní musí investor vychádzať z toho, že nie vždy dosiahne zaručený výnos. Preto musí vychádzať a rozlišovať historický výnos a očakávaný výnos. Historický výnos sa dosiahol z danej investície už v minulosti. Očakávaný výnos je prognózovaným výnosom, ktorý sa očakáva v budúcnosti. Riziko vždy vyjadruje určitý stupeň neistoty týkajúci sa očakávaných výnosov. Predstavuje nebezpečenstvo pre investora, že nedosiahne očakávaný výnos. Z toho vyplýva, že peňažné toky plynúce z jednotlivých nástrojov nie sú zabezpečené. Nakoľko je riziko veličina, ktorú ovplyvňuje viacero faktorov, resp. ich kombinácia, možno ho len veľmi ťažko kvantifikovať. Likvidita znamená rýchlosť, s akou sme schopní naše investície premeniť späť na hotové peniaze pri čo najnižších transakčných nákladoch (Chovancová, 2006, s. 47). 1.2.1 Podstata investičného bankovníctva Kolektivní investování je založeno na společném zájmu většího počtu individuálních investorů co možná nejefektivněji zhodnotit své volné peněžní prostrědky při snaze minimalizovat investiční rizika dostatečnou diverzifikaci společného portfólia (Musílek, 2011, s. 433). Kolektivním investováním se rozumí podnikání, jehož předmětem je shromažďování peněžních prostředku od verejnosti upisováním akcií investičního fondu nebo podílových listů podílového fondu, investování na princípu rozložení rizika a další obhospodařování tohoto majetku. Jedná se tedy o činnost, od které investor očekává, že mu přinese adekvátni zhodnocení vložených prostředků pri akceptovatelném diverzifikovaném riziku a zároveň mu umožní prístup na trhy, kde by jako individuální, drobný investor investovat nemohl ať již z důvodu přístupu, odborné náročnosti, nebo z důvodu vysokých cen (Veselá, 2007, s. 637). Kováčik chápe investičné bankovníctvo ako určitý okruh činností, ktoré napĺňajú obsah tohto pojmu, a teda nezávisle od toho, kto tieto činnosti vykonáva, ak patria do 23

prezentovanej skupiny činností investičného bankovníctva, subjekt, ktorý sa nimi zaoberá, vykonáva činnosti investičného bankovníctva, pričom nemusí to byť investičná banka. Definície investičného bankovníctva používané vo svetovej literatúre by sa dali podľa rozsahu obsiahnutých produktov rozdeliť na štyri skupiny: 1. Najširšie poňatie zahřňa veľmi rozsiahly okruh produktov firiem obchodujúcich s cennými papiermi, prakticky všetky operácie v celosvetovom meradle súvisiace s procesom pokrytia kapitálových potrieb, investícií, projektového financovania a ďalších finančných služieb až po obchodovanie s nehnuteľnosťami, hypotekárne bankovníctvo a poistenie. 2. Ďalej sa definícia zužuje len na kapitálový trh. Pojem investičné bankovníctvo sa charakterizuje ako pokrytie všetkých aktivít na kapitálových trhoch, čiže činnosti ako: emisné obchody, financovanie firiem, fúzie a akvizície, majetková správa, rizikové financovanie, merchant banking (obchody a investície na vlastný účet), veľkoobchodné transakcie s cennými papiermi pre inštitucionálnych investorov. Nepatria sem na rozdiel od prvej definície produkty poisťovacie, hypotekárne bankovníctvo, maloobchodné transakcie s cennými papienni. 3. Tretia definícia zahřňa len niektoré vybrané aktivity na kapitálových trhoch, ako sú emisné obchody, fúzie a akvizície a merchant banking. Nepatrí sem majetková správa a rizikové financovanie. 4. Najužšie tradicionalistické vymedzenie investičného bankovníctva sa obmedzuje len na činnosti spojené s upisovaním a získavaním kapitálu na primárnom trhu a obchodovanie ako broker alebo díler na sekundárnom trhu. Túto definíciua často používajú americkí autori pri charakterizovaní investičného bankovníctva (Kováčik, 1998, s. 48). Klasické investiční bankovnictví obsahuje především obchody s investičními instrumenty na vlastní a cizí účet. Naopak v klasickém komerčním bankovnictví převládají úvěrové a depozitní obchody na vlastní účet a riziko, přičemž hlavní zdroj zisku tvoří úroková marže mezi aktivními úrokovými a pasivními úrokovými obchody. V oblasti investičního bankovnictví je hlavním pramenem zisku buď zprostředkovatelská provize, nebo rozdíl mezi nákupním a prodejním kursem určitého investičního instrumentu (Musílek, 2011, s. 161). 24

1.2.2 Spôsoby získavania kapitálu Podľa Horvátovej možno uviesť tieto formy získavania kapitálu: - vlastné kapitálové investície, - sekuritizáciu aktív, - SPV (Special Purpose Vehicle), - financovanie hybridnými kapitálovými nástrojmi, - projektové financovanie a možno sem zaradiť aj emisie vlastných cenných papierov. Vlastné kapitálové investície predstavujú také operácie, pri ktorých investičná banka získava kapitálový podiel v spoločnosti, alebo si vytvára pozíciu veriteľa. Uvedené operácie sa nazývajú tiež merchant banking. Sekuritizácia aktív predstavuje vo svojej podstate premenu nelikvidných aktív na likvidné cenné papiere. Sekuritizácia aktív predstavuje proces získavania zdrojov prostredníctvom emisie cenných papierov, zabezpečených aktívami finančného subjektu. Špecializovaná spoločnosť (SPV) môže byť vytvorená majiteľom pohľadávok, alebo ňou je tretia osoba. Špecializovaná spoločnosť zabezpečuje vydávanie a predaj cenných papierov a ich krytie aktívami alebo odkúpenými pohľadávkami. Špecializovaná spoločnosť by mala mať minimálne taký rating ako spoločnosť alebo banka, v ktorej pôvodné aktíva vznikli (táto spoločnosť sa nazýva aj originator"). Financovanie hybridnými kapitálovými nástrojmi predstavuje ďalšiu veľmi rozšírenú formu alternatívneho financovania. Hybridné kapitálové nástroje predstavujú rozhranie medzi akciovým a dlhovým financovaním. Zmiešanosť foriem sa vyhľadáva pre daňové výhody, keď percentuálne stanovenú čiastku z kapitálu si môže subjekt uplatniť ako náklad z pôžičky, na druhej strane akciový charakter kapitálu umožňuje, aby pred orgánmi dohľadu obstál mohol byť zdroj prezentovaný ako kapitál, vlastné alebo základné imanie. Fúzie (mergers) a akvizície (acquisitions) predstavujú spojenie, koncentráciu dvoch spoločností rôznymi formami, metódami a sú vyvolané rôznou motiváciou. Fúzia predstavuje spojenie dvoch rovnocenných spoločností, z ktorých jedna si ponecháva svoje meno, identitu a získava všetky aktíva a pasíva kúpenej firmy. Druhá firma prestáva existovať ako samostatná podnikateľská jednotka. Akvizícia znamená pohltenie menšej alebo ekonomicky slabšej spoločnosti väčšou, prípadne silnejšou spoločnosťou. Príčiny a 25

uskutočňovanie oboch foriem koncentrácie sú veľmi podobné, a preto je ťažké určiť deliacu čiaru medzi fúziou a akvizíciou (Horvátová, 2009, s. 245). 1.2.3 Formy investovania Podľa Chovancovej existujú dve základné skupiny investícií, medzi ktorými sa môže investor rozhodnúť: reálne investície, finančné investície. Reálne investície sú vždy priamo viazané na konkrétny predmet, či podnikateľskú šinnosť (výrobná linka, dom, zlato, zbierky a nerastné suroviny). Reálne aktíva sú atraktívne predovšetkým v období značnej hospodárskej i politickej neistoty. Finančné investície reprezentujú predovšetkým cenné papiere, ktoré predstavujú určité dokumenty, alebo len zápisy potvrdzujúce, že investor investoval určitú sumu, za čo získava určité práva. Každá finančná operácia vytvára v súčasnosti na finančnom trhu investičný produkt, ktorý nadobúda charakter predovšetkým cenných papierov. Inými slovami, cenné papiere sú finančným produktom, na základe ktorého možno získať zdroje. Najednej strane sú teda aktívom (pohľadávka) pre jeho majiteľa a na druhej strane zasa pasívom (záväzkom) pre jeho emitenta (Chovancová, 2006, s. 31). 1.3 Subjekty kolektívneho investovania Důležitými hráči na světových fínančních trzích se v posledních desetiletích stály subjekty kolektivního investování. Různé druhy fondů umožnily drobným investorům investovat do široké palety instrumentů, na které by tito investoři samotní buď svými prostředky, nebo svými vědomostmi a informacemi nebyli schopni dosáhnout. Zároveň tyto fondy svými široce rozprostřenými portfolii nabídly drobným investorům jistá řešení problémů spojených s narústajícími riziky, nestabilitou a kolísavostí kurzů instrumentů na finančních trzích (Veselá, 2007, s. 632). 26

Investor realizuje svoj zisk z investície do podielového fondu dvoma základnými spôsobmi: 1. Priama výplata časti výnosu - vypláca sa v súlade s pravidlami vyplácania výnosov konkrétneho fondu a netreba o ňu žiadať. 2. Spätný predaj podielového listu dosiahnutý zisk je rozdielom medzi cenou podielového listu pri kúpe a pri spätnom predaji (Polouček et al, 2010, s. 375). 1.3.1 Správcovské spoločnosti Podľa Poloučka investičné (správcovské) spoločnosti sústreďujú zdroje emisiou majetkových cenných papierov (akcií, podielov) a investujú ich do cenných papierov, prípadne iných výnosných aktív. Drobní investori sa tak môžu podieľať na relatívne velkých investíciách, diverzifikovať riziko, ako aj optimalizovať svoje výnosy. Na rozdiel od bánk, ktoré musia vyplácať z uložených depozit úrok, investičné spoločnosti nemajú vo vzťahu k investorovi (akcionárovi alebo podielnikovi) žiaden záväzok (s výnimkou fondov, ktoré sa k tomu výslovne zaviažu, napr. otvorené podielové fondy). Akcionár ani podielnik teda nemá právo požadovať výplatu investovaných peňazí ani výnos. Vklad do investičnej spoločnosti môže mať aj formu vkladu Lichého spoločníka, podielu na spoločnosti s ručením obmedzeným či podielu v komanditnej spoločnosti (Polouček et al, 2010, s. 331). Podľa Zákona o kolektívnom investovaní Správcovská spoločnosť je akciová spoločnosť založená na účel podnikania so sídlom na území Slovenskej republiky, ktorej predmetom činnosti je vytváranie a spravovanie podielových fondov alebo európskych fondov na základe povolenia na činnosť správcovskej spoločnosti udeleného Národnou bankou Slovenska; zapisuje sa do obchodného registra (Zákon č. 203/2011 Z. z. o kolektívnom investovaní, 27 odsek 1). Investiční společnost je obchodní společnost, jejímž výhradným předmětem podnikání je kolektivní investování, a to způsobem, který určuje zákon, případně správa majetku investičního či penzijného fondu. Sú to podniky které emisí cenných papírů soustřeďují ve fondech finanční zdroje s cílem jejich spolehlivého, výnosného a rizikově rozloženého investování do různých majetkových hodnot, zejména však do cenných papírů (Liška et al., 1997, s. 70). 27

1.3.2 Cenný papier Cenný papír je listina, která představuje pohledávku vlastníka vůči tomu, kdo je v cenném papíru vázán. Je nositelem právního nároku, který v sobě ztělesňuje, a je pro jeho vznik, existenci, převod a zánik v zásadě nenahraditelný. Veřitel nemůže bez cenného papíru požadovat uspokojení svých nároků a rovnež dlužník může odepřít plnění závazku, jestliže mu není předložen cenný papír (Liška et al., 1997, s. 12). Podľa Chovancovej cenné papiere možno členiť podľa: 1. stelesneného práva: - tovarové cenné papiere (skladové listy, lodné listy, konosamenty). Sú to cenné papiera, ktoré sa viažu na určitú vec, predmet, a preto nepatria medzi finančné nástroje - cenné papiere peňažného trhu - štátne pokladničné poukážky, depozitné certifikáty, komerčné papiere stelesňujúce krátkodobé pohľadávky - cenné papiere kapitálového trhu - predstavujú pohľadávky alebo podiely a možno ich rozdeliť na: a) úverové cenné papiere - dlhopisy b) majetkové cenné papiere - akcie a podielové listy 2. prevoditeľnosti možno hovoriť o cenných papieroch na: - doručiteľa - rad - meno 3. obchodovateľnosti poznáme cenné papiere: - obchodovateľné - obmedzene obchodovateľné - neobchodovateľné 4. spôsobu emisie sú cenné papiere: - hromadne emitované - individuálne emitované 5. charakteru dôchodkov plynúcich z cenných papierov možno rozlišovať: - cenné papiere s pevným úročením, pri ktorých je emitent povinný platiť pravidelné pevné sumy (obligácie) 28

- cenné papiere s pohyblivým úročením, pri ktorých sa v pravidelných časových intervaloch prispôsobuje veľkosť dôchodku úrokovým sadzbám na trhu - cenné papiere s nulovými platbami, kde sa výnos dosahuje ako rozdiel medzi emisným a umorovacím kurzom - cenné papiere s premenlivým výnosom, v prípade ktorých sú platby závislé od výsledku hospodárenia emitenta (akcie, podielové listy) 6. charakteru emitenta sa rozlišujú: - cenné papiere verejné (štátne cenné papiere, papiere verejnoprávnych subjektov - miest a obcí) - cenné papiere súkromné (bankové, podnikové) 7. ekonomického významu: - platobné a úverové (zmenky, šeky) - ukladacie (dlhopisy, podielové listy) - špekulatívne (akcie) (Chovancová, 2006, s. 36). 1.3.3 Depozitár Úlohu depozitára investičných fondov zastupuje banka. Každý jeden fond v oblasti kolektívneho investovania musí mať depozitára a týmto depozitárom môže byť len banka. Depozitár vedie účty spoločnostiam v oblasti kolektívneho investovania a dohliada na činnosť fondu. Tak isto musí vykonávať všetky operácie v súlade so zákonom. V prípade, že dôjde k porušeniu predpísaných pravidiel, depozitár je povinný oznámiť túto skutočnosť regulátorovi. Banky vystupujú často v úlohe depozitárov svojich vlastných fondov a spoločností, čo spochybňuje ich inak veľkú úlohu v pozícii depozitára (Horvátová, 2009, s. 243). Podľa Lišku depozitářem se rozumí osoba, která investiční společnosti nebo fondu vede účet, na němž jsou uloženy peněžní prostředky, a u které jsou uloženy cenné papíry, jež incestiční společnosti nebo fondy nakoupily z prostředků určených ke kolektivnímu investování (Liška et al., 1997, s. 89). Depozitář je banka, která chrání zájmy investorů jednotky kolektivního investování tím, že má majetek jednotky kolektivního investování ve své evidenci a kontroluje, zda je s majetkem nakládáno v souladu se zákonem a příslušným statutem (Krabec, 2007, s.137). 29

Depozitář zajišťuje úschovu listinných cenných papírů nebo jiného druhu majetku jednotky kolektivního investování, jehož povaha věci to nevylučuje, a kontrolu a předávání nebo provádění pokynů jednotky kolektivního investování směřujících ke vzniku, změnám nebo zániku právních vztahů k zaknihovaným cenným papírům. Depozitář zejména: 1. eviduje na účtech jednotky kolektivního investování pohyb veškerých jejích peněžních prostředků, 2. kontroluje, zda akcie nebo podílové listy jednotky kolektivního investování jsou vydávány a odkupovány v souladu s tímto zákonem a statutem jednotky kolektivního investování, 3. kontroluje, zda aktuální hodnota akcie nebo podílového listu jednotky kolektivního investování je vypočítána v souladu s tímto zákonem, vyhláškou vydanou k provedení tohoto zákona a statutem jednotky kolektivního investování, 4. provede pokyn jednotky kolektivního investování, který není v rozporu se zákonem, vyhláškou vydanou k provedení tohoto zákona nebo statutem jednotky kolektivního investování, 5. zajistí vypořádání obchodu s majetkem jednotky kolektivního investování v obvyklé lhůtě, 6. kontroluje, zda výnos z majetku jednotky kolektivního investování je použit v souladu s tímto zákonem a statutem jednotky kolektivního investování, 7. v případech stanovených vyhláškou vyslovuje předchozí souhlas se způsobem ocenění majetku jednotky kolektivního investování, 8. kontroluje, zda majetek jednotky kolektivního investování je pořízen, zcizen nebo oceněn v souladu s tímto zákonem, vyhláškou vydanou k provedení tohoto zákona a statutem jednotky kolektivního investování. Depozitář jedná při své činnosti s odbornou péčí a výhradně v zájmu akcionářů nebo podílníků jednotky kolektivního investování. Depozitář odpovídá akcionářům nebo podílníkům jednotky kolektivního investování za škodu způsobenou porušením povinnosti depozitáře. Odpovědnost správcovské společnosti za škodu vzniklou při obhospodařování majetku v podílovém fondu nebo odpovědnost investiční společnosti za škodu vzniklou při obhospodařování jejího majetku tím zůstává nedotčena (Krabec, 2007, s. 137). 30

1.4 Výhody a nevýhody kolektívneho investovania Hlavní výhodou nástrojů kolektivního investování je již zmíněná skutečnost, že investor má i při nevelké investované částce přístup k široce diverzifikovanému portfoliu cenných papírů. Investor tak eliminuje jedinečné riziko jednotlivých cenných papírů, snižuje tím celkové riziko své investice, a přitom svěřuje své prostředky do rukou profesionální společnosti, která za něho provádí výběr jednotlivých cenných papírů v portfoliu fondu v závislosti na atraktivnosti jejich ocenění. Tyto činnosti však investiční společnost neprovádí zdarma, investor platí několik typů poplatků. K poplatkům, ovlivňujícím pro investora konečnou výnosnost jeho investice nejvíce, patří vstupní (resp. výstupní) poplatek a roční manažerský poplatek (angl. management fee) za správu portfolia. Existují i poplatky další (např. za úschovu cenných papírů, apod.), jejich význam je však kvantitativně menší (Krabec, 2007, s. 141). 1.4.1 Výhody podielových fondov Kolektívne investovanie prináša mnoho výhod ktoré zvýšili atraktivitu tejto formy investovania. Vyšší výnos v porovnaní s bežným, alebo termínovaným účtom. Veľkou výhodou je aj to, že umožňuje zapojiť sa do investovania aj investorom s malým vkladom. Vo svete sa dokonca vytvárajú špecializované fondy pre malých investorov investor môže vstupovať s minimálnou sumou peňazí. Diverzifikácia rizika znamená rozloženie rizika čím fondy prispievajú aj k minimalizácii rizika. Možno povedať, že čím je fond väčší a čím je portfólio väčšie, tým je riziko aj pre malého investora menšie. Vysoká likvidita zabezpečuje, že investor môže v prípade potreby veľmi rýchlo premeniť investíciu v podielových listoch na hotovosť. Pravidelné vyplácanie výnosov uprednostňujú tí podielnici, ktorí očakávajú vyplácanie stabilných príjmov. Spoločnosť umožňuje svojim podielnikom aj automatickú reinvestíciu výnosov v podobe dividend alebo kapitálového zisku do nových aktív, čím sa zvyšuje a zhodnocuje majetok jednotlivých podielnikov 31