Úvod do turečtiny www.jazykovy-koutek.cz 1
Turečtina (Türkçe) je jazykem asi 56 milionů lidí, z nichž 46 milionů žije v Turecku a kolem 10 milionů v zahraničí, v Bulharsku, na Kypru, v řecké západní Thrákii, Makedonii, Rumunsku a také v západní Evropě. Uvádí se, že až dva miliony Turků žijí v Německu. Kurdové, čítající 4 miliony, hovoří turecky prakticky na úrovni rodilých mluvčí. Turečtina je nejrozšířenější turkický jazyk, z typologického hlediska je aglutinační. Na své současné území se dostala z východu, nejstarší turkický nápis byl nalezen na území dnešního Mongolska. Po staletí byla pod silným vlivem arabštiny a perštiny. Z obou jazyků v té době převzala celou řadu slov a jazyk se zapisoval arabským písmem (ottomanská turečtina). Tak tomu bylo až do roku 1928, kdy Atatürk uskutečnil některé významné reformy. Mnohé výpůjčky byly nahrazeny tureckými výrazy a turečtina se začala zapisovat upravenou verzí latinky. V této souvislosti vznikla Turecká jazyková asociace (TDK), která dostala za úkol uvést reformy do praxe. Jako spisovný jazyk byla vzata istanbulská varianta. Turecko je velká země a proto množství dialektů přesahuje možnosti úvodu. Jednotlivé varianty jsou sice více méně popsány, ale dialektologický atlas teprve vzniká a je obtížné dialekty podle nějakých kritérií rozdělit. Z pohledu balkanistiky jsou zajímavé především západní dialekty, které sdílejí některé prvky tzv. balkánského jazykového svazu (Deliorman, Dinler, Adakale). Gagauzové také hovoří poměrně specifickou variantou turečtiny. Kıbrıs je slovo, kterým se označuje kyperská varianta. 2
1. Turecká gramatika Pro nás jakožto mluvčí indoevropského jazyka není úplně snadné dostat se do odlišného systému turečtiny. Je třeba získat v používání jazyka určitou rutinu, aby se člověku dostaly aglutinační konstrukce a používání vokální harmonie pod kůži. Jakmile se však dostaneme přes tohle, lze říct, že turečtina není obtížný jazyk. Nemá téměř žádné výjimky a jedná se o jeden z nejpravidelnějších jazyků vůbec. 1.1. Fonetika 1.1.1. Přízvuk Přízvuk je většinou na poslední slabice, výjimkou jsou výpůjčky, slova cizího původu a některé kombinace slova a sufixu. U výpůjček je přízvuk většinou na předposlední slabice. U vlastních jmen se přízvuk odhaduje obtížně. 1.1.2. Samohlásky Turecké samohlásky jsou e, o, ö, u, ü a i s tečkou a bez tečky (i, ı). Hláska ı je zadní zavřená samohláska. V původních slovech existují pouze diftongy s hláskou y (i sestupné i vzestupné), je tedy otázkou, do jaké míry jde skutečně o diftongy. Diftong se také může realizovat, je-li samohláskami obklopeno ğ. Specifikem turečtiny je tzv. hlásková harmonie. Podléhá celé řadě zákonů. Samohlásky ve slově se podřizují typu samohlásky v první slabice. Je-li tato první samohláska zadní/ přední/ zaokrouhlená/ nezaokrouhlená, jsou i další samohlásky zadní/ přední/ zaokrouhlené/ nezaokrouhlené. Velární/palatální harmonie je nadřazena labiální harmonii. Asimilují se také přípony, které mají buď dvě (střídá se a/e, tedy zadní a přední samohláska) nebo čtyři varianty (střídá se i, ı, u, ü) a vždy je třeba vybrat tu, která je v hláskové harmonii s poslední slabikou daného slova. Podle toho se každá z přípon označuje číslicí 2 nebo 4. Výjimečně existují i neměnné přípony. 3
1.1.3. Souhlásky Z pohledu češtiny by mohly působit potíže hlásky jako c, ç, j, ş a ğ, které čteme jako české dž, č, ž, š a /ɣ / (poslední zmíněná hláska je vyjádřena přepisem IPA). Zvláštností je tzv. měkké ğ, které se může vyslovovat různě v závislosti na pozici ve slově. Většinou prodlužuje předchozí samohlásku. Vyslovuje se jako slabá předovelární nebo palatální aproximanta. Souhlásková harmonie se týká napojení slova a přípony. Je-li slovní základ zakončen na znělou souhlásku, napojujeme příponu nebo koncovku začínající také na znělou souhlásku. A naopak platí pravidlo pro neznělé. V původních tureckých slovech vedle sebe nemohou stát dvě samohlásky, ani sejdouli se na švu slova a přípony. Potom vkládáme s, n, ş nebo y (podle toho, o kterou příponu jde). 1.1.4. Znaménka se používá ke změkčení a prodloužení některých samohlásek. 1.2. Morfologie Jak jsem již zmínila v úvodu, turečtina je aglutinační jazyk, disponuje tedy pro každou gramatickou kategorii afixem, tyto afixy řadíme za sebou podle určitých pravidel. Jiné je proto také pojetí slovních druhů, protože je často možné vytvářet a odvozovat další pomocí afixů. Existuje také několik málo prefixů, ale ty se týkají pouze funkce zesílení významu adjektiv a adverbií. Pro přehlednost a možnost srovnání jsem se ale snažila v co největším rozsahu udržet zavedené řazení kapitol. 1.2.1. Podstatné jméno Podstatné jméno má kategorii pádu a čísla. Turecké podstatné jméno nemá kategorii určitosti a neurčitosti. Určitost může být vyjádřena v akusativu. Pády můžeme vyjádřit pomocí afixů, turečtina má šest pádů (nominativ, genitiv, akusativ, dativ, lokativ, ablativ). Turecké podstatné jméno nemá rod, má dvě čísla. 4
Příklady podstatných jmen jsou: oda (pokoj), ev (dům), kitap (kniha), kedi (kočka) Množné číslo tvoříme pomocí přípony ler/-lar. V souladu s pravidly o hláskové harmonii tedy vznikne: odalar, evler, kitaplar apod. Tam, kde klademe před slovo číslovku, již nepřidáváme příponu. Nominativ je bezpříznakový, další pády mají tyto koncovky: genitiv ın4, nın4, akusativ ı4, yı4, dativ a/e, ya/ya, lokativ da/de, ta/te. Českým předložkám potom odpovídají záložky. Příklady skloňování, v závorce uvádím pádové otázky: Nom. (kim? ne?) adam (člověk) oda (pokoj) Gen. (kimin? neyin?) adamın odanın Ak. (kimi? neyi?) adamı odayı Dat. (kime? neye?) adama odaya Lok. (kimde? nede?) adamda odada Abl. (kimden? neden?) adamdan odadan Jednotlivé přípony řadíme v pevném pořadí: přípona množného čísla, přivlastňovací přípona, pádová přípona a sponová přípona. Oda-lar-ımız-da-dır Je to v našich pokojích. (pokoj-přípona množného čísla-přivlastňovací přípona 1.os.mn.čísla-pádová přípona lokativusloveso být) S každým pádem se pojí různé záložky. Je třeba se je učit zpaměti. Více o záložkách jsem uvádím v kapitole o záložkách. 1.2.2. Přídavné jméno Turecké přídavné jméno je neměnné v čísle, pádě, rodě. Příklady přídavných jmen jsou: kara (černý), tuzlu (slaný), uzun (dlouhý), güzel (hezký). Jak vidíme, nelze je tedy dobře rozeznat například podle typu koncovky. Některá přídavná jména však můžeme odvodit pomocí slovotvorných přípon: lı4, sız4, sal/sel, například: şekersız komposto (neslazený kompot). Stojí vždy před podstatným jménem, s výjimkou případu, kdy plní roli přísudku jmenného. 5
Přídavná jména se stupňují pomocí slov daha (ještě) a en (nej-), obě klademe před přídavná jména. güzel adam daha güzel adam en güzel adam hezký člověk hezčí člověk nejhezčí člověk Význam přídavného jména můžeme zesílit pomocí slov çok, pek, gayet (velmi, moc). 1.2.3. Zájmeno Osobní zájmena se skloňují. Nom. Gen. Dat. Ak. Lok. Abl. Sg. 1.os. ben benim bana beni bende benden 2.os. sen senin sana seni sende senden 3.os. o onun ona onu onda ondan Pl. 1.os. biz bizim bize bizi bizde bizden 2.os. siz sizin size sizi sizde sizden 3.os. onlar onlarin onlara onları onlarda onlardan Lokativ osobních zájmen se používá k vyjádření vlastnického vztahu: Bende iki gazete var. Bizde rekli karem var. Mám dvoje noviny. Máme pastelku. V turečtině existuje ještě jedno osobní zájmeno a tím je zvratné zájmeno kendi. Pojí se s přivlastňovací příponou: ben kendim (já sám), sen kendin (ty sám). Skloňuje se předvídatelně podle ostatních osobních zájmen (kendim, kendimin, kendimi, kendime atd.) Přivlastňovací zájmena jsou vpodstatě osobní zájmena v genitivu. Nicméně samostatně se používají málo. Turečtina má přivlastňovací koncovky, a to ve zkráceném a plném tvaru (podle toho, zda podstatné jméno končí na samohlásku, respektive souhlásku). 6
Přivlastňovací zájmeno však můžeme klást před tuto přivlastňovací konstrukci pro zdůraznění. Zkrácená varianta plná varianta 1.os. sg. -m -ım4 2.os.sg. -n -ın4 3.os.sg. -sı4 -ı4 1.os.pl. -mız4 -ımız4 2.os.pl. -nız4 -ınız4 3.os.pl -sı4 -ı4 ev (dům) evim (můj dům) benim evim (ten můj dům) Ukazovací zájmena jsou: bu (tento), şu (tenhle), o (tamten). Je to klasický třístupňový model pro věci v bezprostřední blízkosti, vzdálenější a daleké. Používají se samostatně a skloňují se jako osobní zájmena, před podstatnými jmény hrají roli přídavných jmen. Tázací zájmena (tázací zájmena pro pádové otázky jsem uvedla také v přehledu pádových koncovek) jsou: kim? kdo? ne? co? kaç? kolik? hangisi? hangileri? kdo? co? nasıl? jaký? nere? neresi? kde? Neurčitá zájmena jsou například: biri (někdo), başkası (někdo jiný), bazısı (někteří), hepsi (všichni), filan/falan (nějaký), birçoğu (většina), öteki (jiný), öbürü (jiný), hiç (žádný), kimse (kdosi), herkes (každý). Tázací zájmena stejně jako zájmena neurčitá se skloňují jako zájmena osobní. 1.2.4. Číslovky 1 bir 10 on 100 yüz 2 iki 20 yirmi 200 iki yüz 3 üç 30 otuz 300 üç yüz 7
4 dört 40 kırk 400 dört yüz 5 beş 50 elli 500 beş yüz 6 altı 60 altmış 600 altı yüz 7 yedi 70 yetmiş 700 yedi yüz 8 sekiz 80 seksen 800 sekiz yüz 9 dokuz 90 doksan 900 dokuz yüz Řadové číslovky se tvoří pomocí ıncı4, tedy birinci, ikinci, üçüncü,... U zlomků se nejdříve vyjádří číslo ve jmenovateli v lokativu, potom číslo v čitateli v nominativu: ½ ikide bir. 1.2.5. Sloveso Kmen každého slovesa je totožný s tvarem 2.osoby jednotného čísla rozkazovacího způsobu. Ke kmeni se přidávají další prvky jako například infinitivní přípona nebo znak přítomného času dokonavého, nedokonavého, přípony impotencionálního tvaru nebo také osobní koncovky atd. Infinitiv se tvoří přidáním koncovky ma/-me nebo mak/-mek. uyu kmen slovesa spát uyumak istiyorum chci spát V turečtině je devět slovesných způsobů, které se dále dělí na oznamovací a přací způsoby. Oznamovací se dále dělí na přítomný dokonavý a nedokonavý, minulý určitý a neurčitý a budoucí čas. Dále má každé turecké sloveso kladný a záporný tvar, tázací a záporný tázací tvar, potenciální a impotenciální tvar. Všechny prvky jsou podřízeny hláskové harmonii (což je pro Čecha těžké zvláště tam, kde jsou čtyři možné tvary, případně ještě s rozlišením, zda následují po a před samohláskou nebo po a před souhláskou). Příjemnou zprávou však je, že turecká slovesa jsou pravidelná. Znak přítomného času dokonavého je yor pro kmeny zakončené na samohlásku a - ıyor4 pro kmeny zakončené na samohlásku. Následuje koncovka 1. typu. sloves okumak (číst) ben okuyorum biz okuyoruz 8
sen okuyorsun o okuyor siz okuyorsunuz onlar okuyorlar Záporné tvary vytvoříme vložením záporné částice mu mezi slovesný kmen a znak přítomného času dokonavého: ben okumuyorum (nečtu). Tázací tvary vytvoříme vložením tázací částice mu mezi znak přítomného času a koncovky 1. typu: ben okuyor muyum (čtu?). Záporné tázací tvary potom vytvoříme spojením obou: ben okumuyor muyum (nečtu?). Čas přítomný nedokonavý má jako jediný tři různé znaky: -r pro kmen zakončený na samohlásku, -ar/-er pro jednoslabičný kmen zakončený na souhlásku a -ır4 pro mnohoslabičný kmen zakončený na souhlásku. sloveso okumak (číst) ben okurum sen okursun o okur biz okuruz siz okursunuz onlar okurlar Pro tvary záporné vkládáme ma/-me v 1.osobě obou čísel a maz/-mez pro 2. a 3. osobu. Tvary tázací a tázací záporné tvoříme podle stejného vzoru jako v přítomném času nedokonavém. Minulý čas se dále dělí na určitý a neurčitý. Znakem určitého minulého času je dı4 pro kmeny zakončené na znělou souhlásku a tı4 pro kmeny zakončené na neznělou souhlásku. Dále přidáváme koncovky 2. typu. sloveso sormak (ptát se) ben sordum sen sordun o sordu biz sorduk siz sordunuz onlar sordular Pro záporné tvary vkládáme hned za kmen částici ma/-me: gör-me-di-m (neviděl jsem). Tázací tvary jsou specifické tím, že tázací částice mı4 se klade až na konec: sordun mu? (zeptal ses)? Minulý čas neurčitý se používá pro děje, které se neodehrávaly před očima mluvčího a zná je tedy zprostředkovaně. Znak minulého neurčitého času je mış4, následuje hned za kmenem, dále potom následují koncovky 1. typu. 9
sloveso okumak (číst) ben okumuşum sen okumuşsun o okumuş biz okumuşuz siz okumuşsunuz onlar okumuşlar Pro záporné tvary opět vkládáme hned za kmen částici ma/-me. Znakem budoucího času je acak/ -ecek pro kmeny zakončené na souhlásku a yacak/-yecek pro kmeny zakončené na samohlásku. Koncové k se ve spojení s koncovkou osoby, která začíná na samohlásku, mění v ğ. Koncovky jsou 1. typu. sloveso vermek (dávat) vereceğim vereceksin verecek vereceğiz vereceksiniz verecekler V turečtině také existují potenciální a impotenciální tvary sloves vyjadřující jejich modalitu. Následuje příklad potenciálního časování slovesa okumak, uvedené tvary tedy znamenají mohu přečíst, můžeš přečíst atd. okuyabiliyorum okuyabiliyorsun okuyabiliyor okuyabiliyoruz okuyabiliyorsunuz okuyabiliyorsunuz Zde se již dostáváme ke tvarům, které jsou bez důkladnější znalosti turečtiny jen obtížně rozluštitelné. Rozložíme-li na jednotlivé prvky 1. osobu jednotného čísla, vypadá to takto: oku ya bil iyor um číst- příp. potenciálního tvaru sloveso bil znak přít.dok. času koncovka 1. typu V záporu (nemohu přečíst, nemůžeš přečíst atd.) vkládáme částici yamı: okuyamıyorum okuyamıyoruz 10
okuyamıyorsun okuyamıyor okuyamıyorsunuz okuyamıyorlar Tvary potenciální a impotenciální v minulém čase určitém i neurčitém a v budoucím čase se tvoří analogicky: okuyabildim okuyabilmişim okuyamadım okuyamamışım okuyabileceğim okuyamıyacağım mohl jsem číst nemohl jsem číst budu moci číst nebudu moci číst Sloveso být má v turečtině formu predikativní přípony. Kladná varianta se píše dohromady se slovem, k němuž se vztahuje. Používá se v časech, které jsme zmínili a pro každý čas dále existují čtyři tvary (kladný, záporný, tázací a záporný tázací). Minulý čas má zkrácenou a plnou variantu, první (uvedená v tabulce) se píše dohromady se slovem a je nepřízvučná, druhá (odvozená od první) se píše zvlášť a nese přízvuk. Plná varianta nepodléhá hláskové harmonii. Vzhledem k množství tvarů proto uvádím pouze koncovky ve stručné tabulce. přít.čas min.čas urč. min.čas neurč. budoucí čas Sg. (nepíše se dohromady) 1.os. -ım4 -dım4/-tım4 -mış4-ım4 olacağım 2.os. -sın4 -dın4/-tır4 -mış4-sın4 olacaksın 3.os. -dır4/-tır4 -dı4/-tı4 -mış4 olacak Pl. 1.os. -ız4 -dık4/-tık4 -mış4-ız4 olacağız 2.os. -sınız4 -dınız4/-tınız4 -mış4-sınız4 olacaksınız 3.os. -dırlar/-dırler -dır2lar/-dirler -mış4-lar2 olacaklar -tır2lar/-tirler Příklady: asker (voják) ben askerim jsem voják 11
o askerdi biz asker olacağız on byl voják budeme vojáky V záporných tvarech vkládáme záporku değil: asker değilim nejsem voják asker değildim nebyl jsem voják Tázací tvory se tvoří pomocí částice mı4, která se píše odděleně od přecházejícího slova, ale společně s přísudkovou příponou: sen asker misin? jsi voják? siz asker misiniz? jste vojáci? Záporné tázací tvary potom kombinací obou: o asker değil midir? on není voják? K přacím způsobům patří způsob rozkazovací, necessitativ (obdoba českého muset, nesmět), optativ (kéž bych...) a kodicionál. 1.2.6. Příslovce Rozlišujeme příslovce místa, času, způsobu, množství a míry a potvrzení a popření. Příslovce místa jsou: bura (zde), şura (tady), ora (tam), aşağı (dole), yukarı (nahoře), yakın (blízko), uzak (daleko), solda (vlevo), sağda (vpravo), dışarı (venku), geri (vzadu), ileri (vpředu) apod. Příslovce času jsou: şimdi (nyní), geç (pozdě), sonra (potom), bazan (někdy), erken (brzy), ozaman (tehdy), dün (včera), bugün (dnes), yarın (zítra), eskiden (kdysi), ara sıra (občas) apod. Příslovce způsobu jsou: güzel (hezky), fena (ošklivě), iyi (dobře), ezberden (nazpaměť), yavaşça (pomalu), başbaşa (mezi čtyřma očima) apod. Příslovce množství a míry jsou: az (málo), çok (hodně), oldukça (dost), biraz (trochu), fazla (víc), iki misli (dvakrát), hayli (dost) apod. Příslovce potvrzení a popření jsou: evet (ano), hay hay (přesně tak), muhakkak (jistě), gene (zase), sahi (skutečně), tekrar (znovu), yok (ne) apod. 12
1.2.7. Spojky Nejčastější turecké spojky jsou: ve (a), da, de, ta, te (i, také), ya, veya, yahut, yoksa (nebo), ya-ya (buď-anebo), amma (ale), fakat, halbuki (ačkoliv), bari (alespoň), yalnız (jenže), eğer (jestli), şayet (jestli), mademki (jelikož), çünkü, zira (protože), guya, sanki (jakoby), ki (že). 1.2.8. Záložky S jednotlivými pády, jejichž koncovky jsem uvedla v kapitole o podstatných jménech, se pojí různé záložky, které plní fuknci našich předložek. S nominativem se pojí tyto záložky: için pro, za, aby Su için bekliyor Čeká na vodu. kadar jako, tak jako Aslan kadar kuvvetli pehlivan. Zápasník je silný jako lev. gibi pro vyjádření podobnosti Deli gibi onu seviyor. Miluje ji jako blázen. S genitivem se pojí především záložky, které vyjadřují prostorové vztahy: önünde před (čím) altında pod (čím) içinde v (čem) dışında vně (čeho) yanında vedle, u (čeho) etrafında kolem (čeho) karşısında naproti (čemu) ortasında ve středu (čeho) sağında vpravo (od čeho) solunda vlevo (od čeho) üstünde na (čem) arkasında za (čím) arasında mezi (čím) 13
Sandalyeler masanın etrafındadır. Sandalye masanın önündedir. Židle jsou kolem stolu. Židle je před stolem. S dativem se pojí tyto záložky: karşı proti Bize karşı geliyorlar. doğru směrem proti kadar až do, k Saat on ikiye kadar sizi bekledik. göre dle, podle bana göre ait, dair pro, kvůli rağmen přes, přesto S ablativem se pojí tyto záložky: sonra po Benden sonra Ahmet geldi. önce, evvel před, dřív než Benden önce seni gördü. beri od (časově) öte odtud, vedle Buradan öte yol yok. dolayı pro, za itibaren od (časově) başka kromě Jdou proti nám. Čekali jsme na vás do 12 hodin. podle mne Ahmet přišel po mně. Viděl mě dřív než tebe. Odtud není jiné cesty. Českému 7. pádu odpovídá záložka ile/-la/-le, která může stát samostatně nebo se připojuje jako koncovka. benimle se mnou 1.2.9. Citoslovce Turecké citoslovce jsou: a, e, ay, ah (význam často podle intonace), eyvah (nepříjemná zpráva), hayhay (souhlas, přitakání). Jako citoslovce se také používají jednotlivá slova: aman (dost), aferin (bravo), mükemmel (výborně). 14
1.3. Syntax 1.3.1. Pořádek slov V turečtině stojí podmět na začátku věty a přísudek na jejím konci, vedlejší větné členy stojí mezi. Jedná se tedy o typ SOV. Porušení tohoto pořádku je možné v literárním, například básnickém jazyce, a při kladení logického důrazu ve větě (zdůrazněné slovo se klade na konec věty před přísudek). 1.4. Slovní zásoba Po reformách provedených Atatürkem bylo mnoho cizích slov nahrazeno původními tureckými výrazy. Určitá část slovní zásoby je však i přesto cizího původu, především arabského, perského, italského, řeckého, anglického a francouzského. Slova arabská a perská jsou především pozůstatky slovní zásoby přejímané z obou jazyků v době největšího vlivu (od zavedení islámu až do reforem). Z evropských jazyků byla slova přejímána především v 19. a 20. století. 15
ZÁKLADNÍ FRÁZE iyi sabahlar! iyi günler! iyi akşamlar! iyi geceler! Merhaba! Görüşmek üzere! Nasɪ lsɪ nɪ z? Çok iyiyim. Lütfen. Teşekkür ederim. Evet Hayɪ r. Affedersiniz. dobré ráno! dobré odpoledne! dobrý večer! dobrou noc! Ahoj! Na shledanou! Jak se máte? Velmi dobře. Prosím. Děkuji. Ano Ne Promiňte. PŘÍDAVNÁ JMÉNA eski yeni iyi kötü daha iyi daha kötü ucuz pahalɪ büyük yakɪ n uzak starý nový dobrý špatný lepší horší laciný drahý velký blízko daleko 16