Studijní opora Název předmětu: Organizační chování Zpracoval: Mgr. Jaromír Ďuriš Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost Název projektu: Inovace magisterského studijního programu Fakulty vojenského leadershipu Registrační číslo projektu: CZ.1.07/2.2.00/28.0326 PROJEKT JE SPOLUFINANCOVÁN EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM A STÁTNÍM ROZPOČTEM ČESKÉ REPUBLIKY.
Obsah 2 Rozvoj poznání v organizačním chování 2.1 Organizační chování v systému věd a vědecké poznání v organizačním chování 2.1.1 Kvantitativní výzkum 2.1.2 Kvalitativní výzkum 2.1.3 Kombinace kvantitativního a kvalitativního výzkumu 2.2 Techniky získávání údajů o sociálních jevech 2.2.1 Techniky dotazování 2.2.2 Techniky pozorování 2.2.3 Sociální experiment
2 Rozvoj poznání v organizačním chování V rámci organizačního chování jsou studovány (identifikovány a analyzovány) projevy chování členů organizace na 3 úrovních: - jednotlivec, - malá, obvykle pracovní skupina, - organizace. Analýza vlivu chování lidí na úspěšné fungování organizace tradičně začíná tématy, která se vztahují k jednotlivcům v organizaci (mikroúroveň). Organizační chování se na této úrovni zabývá hlavně těmi složkami struktury osobnosti, jež významně ovlivňují výkon (motivace, schopnosti a kompetence), problematikou možností rozvoje potenciálu jednotlivců v rámci organizace (různá témata v návaznosti na vzdělávání a učení se v organizaci) a vztahy mezi jednotlivci v organizaci (sociální percepce). Z hlediska chronologie vývoje organizačního chování je nejstarší oblastí zkoumání studium skupin uvnitř organizace (meziúroveň), tj. především pracovních skupin a týmů v podnicích a jiných organizacích, které zaměstnávají lidi. Problematika skupinové dynamiky je jedním z klíčových a zároveň zastřešujících témat organizačního chování a spolu s tématy skupinového rozhodování a komunikace ve formálních skupinách tvoří základ vlastní teorie organizačního chování. K tomu se pak v současnosti připojují témata účinného vedení skupin (skupinový/týmový leadership) jako nástroje týmové spolupráce, rozvoje výkonnosti a efektivity činnosti. Za základ a rozhodující složku studia organizačního chování je v současném stádiu vývoje této disciplíny považováno vymezení a zkoumání sociálních procesů, probíhajících na úrovni organizace jako celku (makroúroveň), resp. identifikace a analýza těch prvků systému organizace a probíhajících organizačních procesů, na jejichž fungování se výraznou měrou podílejí lidé, kteří svým chováním a vzájemnými vztahy ovlivňují celou organizaci. Jedná se hlavně o studium vlivu různých typů organizačních struktur a jejich změn (architektura organizace, design a redesign organizace) na chování lidí a s tím související témata efektivity používaných stylů řízení a především témata kultury organizace jako rozhodujícího konceptu organizačního chování na této úrovni analýzy a zároveň indikátoru hodnocení stavu sociálního systému, který významným způsobem ovlivňuje úspěšnost jakékoli změny uvnitř organizace i změny v chování organizace vůči jejímu předmětnému okolí. Téma změny v organizaci je tak v teorii organizačního chování spojeno především s vlivem těchto změn na lidi v organizaci, na jejich chování a prožívání. Kromě toho nacházíme na této úrovni také např. témata podpory kreativity a inovací. Ve svém důsledku se tak obsah organizačního chování na této úrovni analýzy prolíná zejména s oblastí teorie organizace a řízení (koncepce organizace a nejrůznější manažerské teorie od přelomu 19. a 20. století až do současnosti). Pro
teorii a praxi organizačního chování je rozhodující studium sociálních procesů, které probíhají v organizaci a mezi organizací a jejím významným okolím, respektive diagnostika oboustranného ovlivňování, k němuž dochází mezi lidmi v organizaci (a jejich chováním) a uvedenými sociálními procesy. To znamená, že teorie organizačního chování hledá odpovědi na otázku, jak lidé (členové organizace) svým chováním ovlivňují fungování organizace a jak na druhou stranu podmínky, které organizace svým členům vytváří prostřednictvím své struktury a fungování, ovlivňují chování a jednání členů organizace. Analýza prostředí (struktury organizace a vazeb s okolím) a rozhodujících faktorů rozvoje (klíčové faktory úspěchu a rozvojové trendy ve společnosti a v praxi organizací) tvoří rámec, jenž je třeba poznat a pochopit pro to, aby bylo možné studovat: - jak v něm působící mechanismy ovlivňují chování a výkonnost lidí, - jak naopak lidé více či méně aktivně přetvářejí organizaci k obrazu svému (jak u nás věci děláme, jaká je kultura organizace). Toto členění obsahu organizačního chování, tj. od jednotlivce, přes skupinu k organizaci jako celku, neboli od mikro-, přes mezo- až k makroúrovni analýzy, používá řada autorů zabývající se problematikou organizačního chování (např. Tureckiová, 2009). 2.1 Organizační chování v systému věd a vědecké poznání v organizačním chování Organizační chování dnes zahrnuje celou řadu poznatků, které převzalo z psychologie, sociologie, managementu, sociální/kulturní antropologie apod., rovněž tak během své prozatím relativně krátké existence jako samostatného oboru. Jde o poznatky získané metodami vědeckého výzkumu, který se opírá o standardní postupy a drží se pevně stanovených zásad. Důležitým zdrojem poznání však jsou v organizačním chování i empirické poznatky praktické zkušenosti z činnosti lidí v organizacích, které se formují ne vždy systematicky, zato bezprostředně reagují na změny v realitě. Z hlediska zařazení do systému věd můžeme proto organizační chování považovat za obor teoreticko-empirický, jehož předmět zkoumání je podobný jako u dalších disciplín o člověku (předně psychologie, sociologie, kulturní/sociální antropologie), od nichž se však odlišuje svým zaměřením na zkoumání chování lidí v procesech organizování a v dalších procesech probíhajících v organizaci (řídící a operační funkce spojené s činností lidí v organizacích různého typu). Organizační chování zároveň patří mezi společenské vědy, nebo humanitní obory. Kromě výše zmíněných disciplín svá teoretická východiska čerpá i z teorie
organizace a řízení (koncepce organizace, dílčí teorie organizování a managementu/leadershipu), z ekonomie, z práva (hlavně pracovního), dále z řady aplikovaných vědních oborů (sociologie a psychologie práce, sociologie řízení atd.). Blízký je i vztah organizačního chování a teoriemi personálního řízení (zejména fáze řízení lidských zdrojů). Organizační chování sdílí se zmiňovanými vědeckými disciplínami i pojmový aparát a metodologii, tj. výzkumné prostředky (metody a techniky) zkoumání sociální reality. Vědecký výzkum, tak jako je tomu i u jiných věd, obohacuje poznatkovou základnu organizačního chování. Nachází, objevuje nové vztahy a skutečnosti, potvrzuje nebo vyvrací fakty, které byly zatím jen tušeny, odhaluje souvislosti, přináší nové systematizované poznatky a přispívá tak i k dalšímu rozvoji teorie. V sociálních vědách, organizační chování nevyjímaje, se pracuje s výzkumem kvantitativním a kvalitativním, stoupá i četnost využívání kombinace obou, respektive používání tzv. smíšeného výzkumu (mixed research design). 2.1.1 Kvantitativní výzkum Jeho základem jsou měřitelná, kvantitativní data, která mohu nabývat různých forem (vyskytují se v podobě měřitelných, zaznamenatelných proměnných, znaků nominálních, pořadových, intervalových): - věk, délka praxe v řízení, dosažený stupeň vzdělání, pohlaví - spokojenost s nadřízeným, vedoucím, hodnocení pracovníka na vícestupňové škále, četnost výkonu určitých četností, - inteligenční kvocient (IQ), reakční čas, výsledku v testu soustředění pozornosti, skóre ve znalostním testu, atd. Kvantitativní výzkum bývá realizován podle obvyklého schématu: 1) Hypotéza nebo model Hypotéza je tvrzení (výchozí domněnka, předpoklad), které má výzkum potvrdit nebo vyvrátit: Lidé jsou spíše motivování uznáním než výdělkem. Manažeři, kteří prošli provozem, jsou úspěšnější než ostatní. Pracovní skupiny, kde je lepší sociální klima (vyšší spokojenost s pracovními podmínkami), jsou efektivnější. Model je složitější, protože zkoumá současně více vztahů. Model je ve výzkumu rovněž ověřován; výzkum potvrzuje platnost či neplatnost modelu: výkonnost prodejců závisí zejména na jejich praxi, dále pak na přiděleném regionu a na vlastnostech osobnosti.
2) Sběr kvantitativních dat se provádí formou přímého měření (výkon), studia dokumentů (stupeň vzdělání, prodejní statistiky, ), dotazníky či standardizovanými rozhovory (stupeň spokojenosti s určitým kritériem, četnost výkonu aktivity atd.). 3) Zpracování dat metodami matematicko-statistické analýzy vede k nalezení jednoduchého výsledku z velkého množství údajů. Např.: - četnost výskytu určitého jevu je taková, průměr ve skupině je takový, - dvě skupiny pracovníků se od sebe významně liší (nebo naopak nebylo prokázáno, že se skupiny signifikantně liší), liší se ve vybraných ukazatelích, - dva jevy spolu významně souvisejí (případně nebylo prokázáno, že spolu souvisejí), - jeden jev působí (ovlivňuje) druhý, - řada jevů ovlivňuje další jev, atd. 4) Závěry, které potvrzují hypotézu či model a zobecňují je na širší populaci tam, kde je to možné. Ve skupině dělníků nebylo potvrzeno, že uznání vedoucího ovlivnilo silněji jejich výkon než výdělek. Nadřízení hodnotí výsledky manažerů, kteří pracovali alespoň pět let v provozu, lépe než výsledky ostatních. Výkonnost prodejců (měřená objemem uskutečněných smluv) je funkcí jejich praxe a komunikativnosti, přičemž vliv regionu se nepotvrdil. 2.1.2 Kvalitativní výzkum Tento typ uspořádání výzkumu nepracuje s čísly (alespoň ne v takovém rozsahu jak to činí výzkum kvantitativní), ale především s kvalitativní informací, což jsou zejména slova. Liší se i obecný výzkumný postup: Vstupní, velmi obecná hypotéza (pokud je vůbec vyslovena, často se formuje až v průběhu sběru dat) zachycuje poněkud mlhavě realitu, která má být poznávána: Zaměstnanci ve zkoumané firmě mají negativní postoj ke své práci. Sběr kvalitativních dat má nejčastěji podobu rozhovorů (volných, otevřených), studia dokumentů, pozorování apod. Témata rozhovorů bývají obvykle koncipována široce (Co považujete za hlavní problémy vašeho pracoviště). Záznam mnoha rozhovorů nebo pozorování bývá často velmi obsáhlý, čítající desítky až stovky stran. Redukce dat je nezbytná, protože s obrovským množstvím nesetříděného materiálu nelze pracovat. Je nutno pořizovat výtahy (např. s využitím obsahové analýzy). Dvanáctistránkový rozhovor (nebo jeho přepis) se tak stáhne např. na jednostránkový heslovitý přehled podstatných informací.
Zobrazení dat může mít formu vyprávění, ale také schémat, grafů, tabulek (které opět zachycují verbální údaje). Závěry upřesnění vstupní hypotézy jsou výsledkem kvalitativního výzkumu. Zaměstnanci sledované firmy si uvědomují, že budoucnost firmy je nejistá a pochybují o smyslu své současné práce atd. Kvalitativní výzkum na rozdíl od kvantitativního nezobecňuje závěry. Ty platí jen pro vybranou firmu, pracoviště, zkoumaný objekt/osobu (vedoucího pracovníka, pracovní skupinu apod.). Takový výzkum řeší problém jediné jednotky, jeho výsledky však mohou sloužit jako inspirace pro jiné výzkumníky. Na rozdíl od kvantitativního výzkumu však nezjednodušuje a uchovává jedinečnost, kolorit, hloubku poznání. Je vhodný pro zkoumání takových jevů, jako je např. organizační kultura nebo každodenní život pracovníků vybrané organizace. 2.1.3 Kombinace kvantitativního a kvalitativního výzkumu Může přinést hodnotné výsledky. Kvalitativním výzkumem (s využitím např. rozhovoru, pozorováním) získáváme představu o problémech organizace a upřesňujeme si ji. Získané poznatky o problémech organizace se stanou podkladem pro kvantitativní výzkum (dotazníkové šetření), který umožní zobecnění a ukáže, jaký je rozsah zjištěných problémů. Následnými rozhovory, tedy opět kvalitativní metodou, budeme hledat vysvětlení zjištěných souvislostí. 2.2. Techniky získávání údajů o sociálních jevech K postižení sociálních jevů a jejich vztahů v empirickém sociologickém výzkumu se užívá pojmu sociální fakt. Mohli bychom jej definovat jako empiricky uchopitelný projev sociální reality. Z výzkumného hlediska jsou významné dvě jeho stránky: kvalitativní a kvantitativní. Kvalitativní stránka se týká jejich fyzické existence v prostoru a čase a jejich identifikace. Kvantitativní stránka se dotýká možností jejich kvantitativního porovnávání, tj. měření jejich rozsahu, intenzity a opakovatelnosti (frekvence). Měřicí nástroje přitom musí splňovat dvě podmínky: - měřící systém musí být stejnorodý s měřeným a musí být opakovatelný (ve smyslu, že opakované měření v určitý moment ve stejných skupinách, nikoliv však co do totožnosti jedinců, přinese stejné výsledky). Tato podmínka se nazývá reliabilita, - měřící systém musí měřit to, k čemu je určen. Tuto podmínku nazýváme validita.
K měření se v sociologii vytváří jako speciální etalony měření škály. Škálování vzniklo snahou umístit objekty určitého souboru a číselné stupnici, přičemž k dispozici byla pouze nečíselná informace. Základní představou výsledné škály bylo kontinuum: model zdánlivě stejných intervalů, model postupných intervalů, model párového srovnání, model hierarchických položek (Guttmannův škálogram). Sociální fakt však nemá jen jednu dimenzi, a proto přecházejí škálovací techniky od jednorozměrného k vícerozměrnému zobecnění multidimenzionálnímu škálování, které zobrazuje objekty pomocí několika stupnic současně. Škálování má dvě základní metodologická poslání: a) vytvoření stupnic pro měření (např. intenzity, frekvence), b) odhalení relací mezi objekty pro přímou interpretaci. Podle možností statistických operací se rozlišují škály: - nominální (např. seřazení možných pracovních operací v dílně, soupis profesí v podniku), - ordinální (např. frekvence kontroly práce v průběhu týdne: vůbec ne, 1x týdně, 2x týdně 7x týdně), - intervalové (např. škála zachycující věk rok po roku). K technikám zajišťujícím získávání údajů o sociálních faktech patří: 1. techniky dotazování (dotazník, anketa, rozhovor tj. interview), 2. techniky pozorování, 3. dokumentární prameny, 4. sociální experiment, 5. speciální techniky. 2.2.1 Techniky dotazování Tyto techniky zajišťují hromadné údaje o sociálních faktech prostřednictvím informací ze subjektivního světa lidí. Tato zprostředkovanost objektivního světa přes vědomí člověka je také největší slabinou těchto technik a jsou z této strany nejčastěji kritizovány. Stanovená pravidla jejich použití se snaží minimalizovat tyto nedostatky, neboť zjištění získaná prostřednictvím dotazníků, anket a interview lze dobře statisticky zpracovávat a tyto techniky jsou proto velmi často používány. Je však nezbytné využít všechny dostupné nástroje a postupy objektivizace těchto subjektivních výpovědí o objektivních skutečnostech.
Dotazník i anketa mají pevně fixované pořadí, obsah a formu otázek, zpravidla s jednoznačně formulovanými variantami odpovědí. Dotazník i anketa jsou určeny k vyplnění samotnými respondenty, liší se však způsobem předávání respondentům a zpětným získáváním. Z toho pak vychází i další rozdíly ve formě a obsahu dotazníku a ankety. Dotazník je určen k předání pro vyplnění konkrétním osobám, od kterých se dotazníky vybírají, a to rovněž organizovaně. Respondenti, kterým jsou dotazníky osobě předány, se cítí vůči výzkumníkům a k výzkumu více zavázáni, tato zavázanost se dále vhodnými psychologickými přístupy posiluje, a je proto možné od respondentů požadovat více a podrobnějších informací. To je ostatně možné i z toho důvodu, že předmět výzkumu a objekt výzkumu jsou v tomto případě v těsném vztahu, a také proto, že vyplňování dotazníků bývá mnohdy zorganizováno jako samostatná akce, na kterou je vyhrazen určitý čas (např. v rámci zaměstnání u zaměstnavatele). V dotazníku proto může být až kolem 200 znaků, tj. jednotlivých jednoduchých otázek. Anketa bývá předávána zpravidla na přesně definovanému základnímu souboru, případně výběr respondentů není v moci výzkumníka. Při anketním dotazování se počítá s předáním co největšího počtu anketních lístků s tím, že i při malé návratnosti se dosáhne počtu respondentů (resp. vrácených anketních lístků), který umožní statistické zpracování výsledků. U ankety proto může být větším problémem zejména reprezentativnost souboru respondentů. Podle způsobu distribuce rozlišujeme ankety: - poštovní Ankety jsou odesílány poštou např. všem lidem v určitém regionu, pokud jsou k dispozici všechny adresy. Náklady na jejich uskutečnění jsou vysoké, ale při správné motivaci k vyplnění, vysvětlení smyslu a významu akce je možné čekat vyšší návratnost), - předávané Ankety se osobně předávají určitému souboru, např. divákům divadelního představení, kupujícím v obchodním domě nebo jsou zde k dispozici na frekventovaném místě. Návratnost je malá, prostřednictvím těchto anket je možné uskutečňovat pouze sondy o existenci určitých sociálních jevů, - novinové Anketa bývá otištěna v tisku a bývá zpravidla určena čtenářům, jiný okruh respondentů je prakticky nemyslitelný. Návratnost bývá na úrovni několika procent. Návratnost ankety ovlivňují výhradně respondenti, kteří ji zpět obvykle zasílají poštou. To vše omezuje výzkumné možnosti anket. Protože jsou určeny téměř neznámému okruhu respondentů, kteří se necítí být výzkumem vázáni a ani nemusí
o dané téma jevit zájem, musí ankety být krátké, s malým počtem otázek asi do 30 znaků, srozumitelné, snadné pro vyplnění. Dotazník i anketa tak, jak byly dosud popisovány, prakticky vylučují zásah druhé osoby do vyplňování, zaručují intimitu pro vyjádření a anonymitu. Tuto anonymitu (konkrétní osoba poskytující informace se nikdy nesmí zjišťovat) zaručuje mravní kodex sociologa. S daty se v sociologickém empirickém výzkumu pracuje jako s daty hromadnými. Dotazník a anketa umožňují odosobnění vztahu respondent výzkumník a mohou vytvářet pocit exaktního, objektivního měření. Výhoda využití dotazníku však může být snížena chybami, které mohou vznikat při jeho vyplňování. Je-li dotazník složitější, respondent nepochopí otázku a někdy ani požadovaný způsob vyplňování. Tento nedostatek odpadá, použije-li se techniky rozhovoru (interview), navíc má tato technika vyšší stupeň návratnosti. Uvedená přednost je však naopak vykoupena ztrátou intimity, neboť v rozhovoru se objevuje druhá osoba tazatel. Tazatel a práce s tazateli jsou pak speciálním problémem, který je nutné řešit v technice rozhovoru (interview). Které výhody jsou v daném výzkumu upřednostněny, zda ty, které poskytuje dotazník, nebo ty, které dává rozhovor (interview), závisí na výzkumném problému a rozhodnutí výzkumníka, pokud neuvažujeme ještě další vlivy, jako je např. dostatek finančních prostředků (rozhovor je finančně náročnější). Rozhovor (interview) je možné rozdělit podle míry formalizace jeho scénáře na: 1) Nestandardizovaný rozhovor Nemá stanovenou přesnou formulaci otázek ani jejich závazné pořadí. Rozvíjejícím činitelem nestandardizovaného rozhovoru je tazatel i respondent. V takovýchto rozhovorech je možné podle aktuální potřeby rozebírat jednotlivé otázky do větší hloubky, a naopak v případě, že některá oblast je respondentu vzdálená či cizí, ji rychle přejít, resp. vynechat. Tento typ rozhovoru je užíván častěji v počátečních fázích výzkumu při sondáži určitého, dosud málo známého, nezmapovaného problému, nebo v případě, kdy jsou dotazované osoby v některé oblasti odborníky a očekáváme od nich, že nám o věci řeknou více, než co by bylo možné předem vtěsnat do otázek a alternativ odpovědí. Výsledky nestandardizovaných rozhovorů však není možné považovat za hromadné jevy, a tudíž je ani není možné zpracovávat statistickými postupy. 2) Standardizovaný rozhovor Tato forma rozhovoru se rozvíjí na základě pevně stanovených otázek, u kterých jsou zpravidla uvedené i varianty odpovědí a otázky mají stanovené pořadí. Formální podobou se blíží dotazníku. Rozvíjejícím činitelem u formalizovaného standardizovaného rozhovoru je tazatel, ale toto rozvíjení (jinak určení, jak bude rozhovor probíhat) je už zakotveno ve scénáři rozhovoru a tazatel do něho nesmí vkládat svůj osobní zájem, přesvědčení atd. Musí zaujímat nestranný postoj, musí
působit neutrálně a výroky respondenta nesmí v žádném případně hodnotit a komentovat. Výhodou standardizovaného rozhovoru je možnost získání údajů v jevech hromadného charakteru, které jsou dobře zpracovatelné prostřednictvím statistického aparátu. 3) Polostandardizovaný rozhovor Postrádá zpravidla některou z charakteristik standardizovaného rozhovoru. Má využít výhod jak standardizovaného, tak i nestandardizovaného rozhovoru, ale zároveň je postižen i nevýhodami obou předchozích (i když ne v takové míře). Mezi nevýhody patří jeho velká náročnost na tazatele, obtížná statistická zpracovatelnost výsledků, případně to, že téma rozhovoru je předem dáno bez ohledu na zájem respondenta. Nejvyužívanějšími technikami v rozsáhlém hloubkovém empirickém sociologickém výzkumu jsou dotazník a standardizovaný rozhovor (interview). Četnost jejich použití je taková, že dochází k jejich ztotožňování se samotnými sociologickým výzkumem vůbec. Jejich popularita je v odborné a následně i laické veřejnosti přena o několik vzájemně provázaných výhod. Jsou to: - zdánlivá jednoduchost a snadnost vytvoření tohoto výzkumného nástroje, - možnost získání velkého množství údajů od velkého množství osob v krátké době, - možnost získání atraktivních údajů od velkého množství osob v krátké době, - možnost získání atraktivních údajů, které nelze získat jiným způsobem (např. o stavech vědomí člověka), - relativně nízké náklady a snadno řešitelné organizačně technické problémy zajištění výzkumné akce. Zjišťování sociálních faktů se v rámci empirických výzkumů může opírat v podstatě o tři základní roviny údajů: 1) činnosti, jednání lidí (jednotlivců i sociálních skupin), 2) výpovědi lidí (verbální chování jednotlivců a sociálních skupin), 3) výsledky jednání, činností lidí. Techniky dotazování čerpají výhradně ze zdroje druhého, shromažďují údaje výpovědi jedinců a sociálních skupin. Tyto výpovědi se přitom mohou týkat: a) subjektivních stavů člověka, tedy introspektivních údajů o stavech vědomí,
b) objektivních jevů, tedy např. jednání, vlastnictví nebo stavů vědomí jiných osob (které jsou vůči člověku součástí vnějšího světa), výpovědí o událostech apod. Toto rozlišení je významné při posuzování pravdivosti výpovědi a zejména při stanovování postupů a nástrojů jejího prověření. Výpovědi je také možné rozdělit podle jejich charakteru. Jednak to mohou být prostá sdělení o existenci faktu v realitě, jeho vlastnostech, vztazích atd., jednak to mohou být výpovědi o vztahu člověka k těmto faktům a jeho jednotlivým stránkám. Může se tedy jednat o hodnotící soudy, názory, postoje. Rozlišení typu výpovědí je důležité při sestavování dotazníku či scénáře rozhovoru a zejména při interpretaci výsledků. Při sestavování dotazníku nebo scénáře rozhovoru a při tvorbě otázek musí výzkumník respektovat řadu pravidel sémanticko-pragmatických, sociolingvistických, sociálně psychologických, logických, formálních i technologických. Jejich dodržení je dáno nikoli soustavou ověřených postupů tvorby výzkumného nástroje, ale zejména zkušeností a předvídavostí výzkumníka a ověřením v etapě předcházející vlastnímu šetření v terénu. Základním skladebním prvkem dotazníku či scénáře rozhovoru jsou otázky. Co do vnější formy mohou být otázky dotazníku nebo scénáře rozhovoru otevřené, uzavřené nebo polootevřené. a) Otázka otevřená Má podobu pouhého dotazu s možností volného vyjádření (vypsání) odpovědi. Používá se tam, kde je nutné znát celou šíři možných odpovědí, kde není dostatek poznatků pro to, aby mohla být otázka předem zformalizována. Její nevýhodou je její obtížnější zpracování, pro které musí být dodatečně zformalizována. b) Otázka uzavřená Má zformulovat dotaz i varianty odpovědí (vyčerpávající daný problém z hlediska respondenta). Dobře se zpracovávají, ale jejich prostřednictvím není možné registrovat výrazné kvalitativní změny spojené s tím, že se vyskytne nový, dříve neidentifikovaný jev. c) Otázka polootevřená Má zformulován dotaz a uvedeny varianty odpovědí s tím, že jedna varianta není zformalizována a poskytuje respondentovi možnost volně se vyjádřit. Tím má být eliminován základní nedostatek uzavřené otázky, od níž se z praktického hlediska, tj. z hlediska jejích výhod, neliší. Při sestavování otázek dotazníku nebo scénáře rozhovoru se z psychologických důvodů dodržují určitá pravidla.
Otázky v dotazníku by se měly logicky odvíjet. Avšak tato logická posloupnost by neměla korespondovat s logickou posloupností výzkumného problému. Jinak řečeno, respondent by neměl prohlédnout záměr autora dotazníku nebo scénáře. Důležité je rovněž pravidlo posloupnosti otázek: otázky na existenci jevu a jeho strukturu, stránky otázky hodnotící. Dále je třeba dbát na to, aby první otázka v dotazníku nebo rozhovoru, tzv. otázka vstupní, respondenta příznivě citově naladila a motivovala ho k pokračování ve vyplňování nebo odpovídání. Poté může být zařazen blok otázek obtížných jak co do formy, tak obsahu, respondent zatím není unaven. Za tímto blokem by měla následovat část mírně obtížná, pro oddech, aby mohl následovat další blok obtížnějších otázek. Dotazník nebo rozhovor by měly uzavírat otázky snadné, které nevyžadují plné soustředění respondenta při odpovídání. Mezi jednotlivými otázkami může být vztah závislosti, kdy např. určitá varianta odpovědi předpokládá nebo vylučuje odpovědi na následnou otázku tzv. otázky filtrační a filtrované. Dále otázka může svým charakterem vyvolávat tendenci k určité odpovědi na otázku následující tzv. haló efekt. Tohoto haló efektu je nutné se vyvarovat, pokud je objeven po uskutečněném terénním šetření, není možné odpovědi na tyto otázky interpretovat. Je nutné se též vyvarovat otázek sugestivních, kdy forma dotazu předurčuje odpověď respondenta. V jistém smyslu stejného efektu je možné dosáhnout otázkami stereotypními. Tvorba otázek a sestavování dotazníku a scénáře rozhovoru je práce intelektuálně náročná, je to práce tvůrčí a schopnosti pro ni se získávají nejen studiem příslušné a dnes už rozsáhlé odborné literatury, ale i prostřednictvím dlouholetých zkušeností, pokusů a omylů. 2.2.2 Techniky pozorování Pojmem pozorování označujeme techniku, v níž je sociální realita zachycována očitým svědkem. Tato technika je omezena možnostmi registrátora pozorovatele na malé sociální skupiny. Vědecké pozorování, na rozdíl od běžného, musí mít přesně stanovený cíl a zformulovaný předmět a objekt pozorování, tedy to, co má být pozorováno. Všechna zjištění jsou zachycována v protokolech, na magnetofonových páskách, v denících apod. podle předem stanoveného systému. Celé pozorování se řídí určeným programem. Podle postavení pozorovatele se rozlišuje pozorování na: a) zúčastněné kdy se pozorovatel stává nebo již je součástí pozorovaného objektu výzkumu, b) nezúčastněné kdy pozorovatel součástí objektu výzkumu není. Podle vztahu pozorovatele k pozorovaným objektům je možné pozorování rozdělit na pozorování:
a) skryté kdy pozorovaný objekt neví o tom, že je pozorován, b) zjevné kdy účastníci pozorování na straně objektu vědí, že jsou pozorováni. Podle konkrétní situace se pak rozlišuje pozorování zúčastněné skryté (klasická situace v historii sociologie práce, v níž sociolog byl zaměstnán v průmyslovém podniku, kde plnil pracovní úkoly jako kdokoliv jiný a svá pozorování zaznamenával do deníků, tato kombinace předpokládá v daném případě dvojí profesi, člověka pracovníka a současně výzkumníka), nezúčastněné zjevné (rovněž klasická situace, a vlastně nejběžnější, při níž pozorovatel stojící mimo skupinu ji bezprostředně pozoruje). Dalšími možnými kombinacemi je pozorování zúčastněné zjevné a nezúčastněné skryté. Každý ze způsobů vytváří zvláštní sociální situace, které je nutné respektovat při jejich volbě s ohledem na cíl a záměr výzkumu. Pozorovat je možné jen vnější projevy lidí, jejich chování a prostředí, ve kterém se pohybují a žijí (sociální, kulturní a přírodní). Pozorování bývá proto doplňováno dalšími technikami, zejména technikami dotazování. Dokumentem je v sociologii chápán jakýkoliv způsob zachycení informace na hmotném médiu. Podle tohoto média je možné dokumenty dělit na dokumenty tištěné nebo psané na papíře, dokumenty na magnetofonových páscích, na filmových páscích, fotografiích atd. Podle vztahu ke konkrétní osobně je možné dokumenty dělit na: a) osobní (např. dopisy, deníky, memoáry), b) neosobní (např. záznamy ze schůzí, úřední dokumenty, komuniké, zprávy). Podle statutu pramene lze pak rozlišovat dokumenty: a) oficiální, které bývají závazné, mnohdy kontrolované či jiným způsobem objektivizované, b) neoficiální, zpravidla s vyšší mírou subjektivity. Podle pramene informací jsou dokumenty rozdělovány na: a) primární, které jsou bezprostředním záznamem události, situace, nálady, dojmu, názoru, chování atd., b) sekundární, kdy se tyto přímé záznamy zpracovávají. Významným momentem v práci s dokumenty je stanovení jejich hodnověrnosti. Vědy historické, které s dokumentárními prameny pracují takřka výhradně, za dobu své existence vypracovaly určitá pravidla pro určení hodnověrnosti dokumentů z nich samotných, pokud neexistuje jiná možnost.
Nejvýznamnějším pravidlem je rozlišení popisu událostí a jejich hodnocení. Dále musí badatel určit, jakými záměry se sestavovatel dokumentu řídil, jaká byla metoda získání primárních údajů a musí si ujasnit celkovou situaci, kdy byl dokument sestaven. Jsou též stanoveny podmínky důvěry k informacím získávaným z osobních dokumentů. Tedy se dá spíše věřit zprávám: a) které se netýkají zájmu autora dokumentu, b) které nezpůsobují autorovi jistou škodu, nejsou proti jeho zájmům, c) které byly v době registrace všeobecně známy, d) které se týkají detailů, jež z hlediska autora byly nepodstatné, e) které obsahují údaje, ke kterým se staví autor příznivě. Ve snaze pracovat se sociálními fakty s údaji hromadného charakteru byla vypracována technika převodu kvalitativní informace v dokumentech na informaci kvantitativní. Tato technika byla vypracována v USA ve 40. letech tohoto století (autoři Lasswell, Berelson) a nazývá se obsahová analýza. Obsahová analýza má dva základní kroky: 1) Vyčlenění kvalitativních jednotek analýzy (tento krok bychom mohli také charakterizovat jako přechod od obecných, heterogenních sociálních informací k empiricky uchopitelným znakům). Touto kvalitativní jednotkou může být pojem, symbol, jména historických i současných osobností, ale také téma vyjádřené ve významných úsecích, částech textu, článcích, příp. společenská událost jako celek apod. 2) Stanovení kvantitativní jednotky, jíž se budou kvalitativní jednotky měřit. Je jí zpravidla velikost textu, který kvalitativní jednotku obsahuje (např. cm 2, počet řádků). Obsahová analýza bývá nejčastěji využívána k rozboru denního tisku, příp. dalších masových médií rozhlasu a televize. 2.2.3 Sociální experiment V sociálním experimentu se na rozdíl od předchozích technik, které zkoumají existující sociální realitu, nejprve zkoumaná skutečnost konstruuje jako hypotetický model sledovaných jevů. Určují se základní parametry těchto jevů a jejich vzájemné vztahy včetně vztahů příčinných. Na základě tohoto modelu jsou jevy zachyceny řadou proměnných, z nichž se vydělí tzv. nezávisle proměnné (ve vztahu k ostatním), které jsou řízeny (měněny) experimentátorem. O nich se předpokládá, že jsou i skutečnými příčinami zkoumaných jevů, že experimentální vztah nezávisle a závisle proměnný je ve skutečnosti vztahem příčiny a následku.
Aby zjištění z experimentu mohla být uznána za platná, je třeba zajistit: 1. vnitřní validitu, tj. přesvědčit se, zda sledovaný faktor je skutečnou příčinou zaregistrovaných změn závisle proměnné (zda změny nevyvolávají faktory jiné), 2. vnější validitu, tj. přesvědčit se, zda zjištěná závislost je zákonitostí v určitých podmínkách a je ji možné přenést do mimo experimentálního prostředí. Pro úspěch experimentu je nutné vyčlenění a neutralizace těch faktorů, které sice mají na závisle proměnnou vliv, ale nejsou podrobovány zkoumání, a nejsou proto obsaženy v modelu. Vyčlenění závislých a nezávislých proměnných je možné jen při znalosti řady objektivních údajů o sledovaných sociálních jevech a po jejich teoretickém rozboru. Z tohoto důvodu není experiment vhodný ani možný v počátečních etapách výzkumu. Základem měření v experimentu je srovnání, a to v čase na tomtéž objektu nebo mezi dvěma totožnými objekty, z nichž jeden podléhá experimentálním změnám a druhý nikoli. Zatímco v prvním případě je problémem eliminace neplánovaných faktorů, resp. jejich vydělení, v případě druhém pak porovnatelnost obou objektů (např. sociální skupiny sledované a měřené a skupiny, vůči které se porovnává).