Metoda Montessori pro seniory s demencí

Jabok Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická Absolventská práce Michaela Štruncová Metoda Montessori pro seniory s demencí Katedra: Psychologie Vedoucí práce: RNDr. Mgr. Ivana Čihánková 2017

Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem absolventskou práci Metoda Montessori pro seniory s demencí zpracovala samostatně a výhradně s použitím uvedených pramenů a literatury. 2. Tuto práci nepředkládám k obhajobě na jiné škole. 3. Souhlasím s tím, aby uvedená práce byla pro studijní účely zpřístupněna dalším osobám nebo institucím prostřednictvím Knihovny Jabok a v elektronické podobě prostřednictvím IS Jabok. V Praze dne: Michaela Štruncová. Toto dílo je licencováno pod licencí Creative Commons Uveďte autora-neužívejte dílo komerčně-nezasahujte do díla 3.0 Česká republika licencí. Pro zobrazení kopie této licence, navštivte http://creativecommons.org/licenses/by-ncnd/3.0/cz/ nebo pošlete dopis na adresu: Creative Commons, 171 Second Street, Suite 300, San Francisco, California, 94105, USA.

Anotace Cílem absolventské práce s názvem Metoda Montessori pro seniory s demencí je popsat Montessori metodu a poukázat na to, jak může obohatit život seniora a jak Montessori uvést do praxe. V teoretické části se snažím poukázat na problematiku demence, komunikaci s člověkem s demencí a představuji Montessori metodu pro seniory s demencí jako jeden z přístupů péče o seniory s demencí. V praktické části se pomocí kvalitativního výzkumu soustředím na to, jak Montessori uvést v českém prostředí do praxe a čím může být podle respondentů užitečná pro seniory. Klíčová slova: Montessori metoda, senior, demence Annotation The main aim of the graduate work called Montessori Method for seniors with dementia is describe the Montessori Method and show how Montessori Method for seniors with dementia can enrich life of senior and how Montessori put into practice. In the theoretical part I refer on problems of dementia and I introduce Montessori methods for elderly with dementia as one of the approaches Elderly Care for the elderly with dementia. In the practical part with qualitative research focus on how to put into practice Montessori in Czech environment and how can be useful according to respondents for seniors. Key words: Montessori Method, senior, dementia

Poděkování Mé poděkování patří RNDr. Mgr. Ivaně Čihánkové za odborné vedení a trpělivost během psaní mé absolventské práce. Děkuji i pečovatelům Centra Seňorina za ochotu poskytnout mi rozhovory do praktické části této práce.

Obsah Úvod. 8 TEORETICKÁ ČÁST...9 1. Definice a vymezení pojmů..9 2. Příznaky demence.9 2.1. Kognitivní změny 9 2.1.1. Ztráta paměti.... 10 2.1.2. Poruchy ve vnímání v prostorové orientaci..10 2.1.3. Deficit pozornosti..10 2.1.4. Poruchy v oblasti motoriky a jazyka 11 2.2. Behaviorální a psychické příznaky.11 2.3. Soběstačnost a sociální dopady..12 3. Komunikace s člověkem s demencí 12 4. Nefarmakologické přístupy k lidem s demencí. 13 4.1. Přístupy zaměřené na kognitivní schopnosti..14 4.1.1. Terapie zaměřená na orientaci pacienta v realitě.14 4.1.2. Terapie zaměřená na zvýšení kognitivních schopností 14 4.1.3. Reminiscenční terapie.. 14 4.2. Přístupy zaměřené na chování 14 4.2.1. Terapie zaměřená na změnu problémového chování...14 4.2.2. Vedení k soběstačnosti.15 4.3. Další terapeutické přístupy.15 4.3.1. Terapeutické účinky hudby..15 4.3.2. Terapeutické účinky dětí a zvířat..15 4.3.3. Terapeutické účinky pohybu 16 5. Pedagogika Marie Montessori 16 5.1. Základní principy pedagogiky Montessori..17 6. Montessori principy v péči o lidi s demencí...18 6.1. Principy v péči o lidi s demencí..20 6.1.1. Připravené prostředí..21 6.1.2. Příprava pečujících...22 6.1.3. Princip svobody 23

6.1.4. Sociální role..23 6.1.5. Smysluplná činnost...24 6.1.6. Materiál.25 6.2. Chování...26 7. Montessori aktivity pro seniory s demencí...26 7.1. Účinky krátkodobé aktivizace na život v ústavu/zařízení..27 7.2. Prezentace aktivit 28 7.3. Okruhy Montessori aktivit pro lidi s demencí 28 7.3.1. Praktický život..29 7.3.2. Smyslové aktivity.29 7.3.3. Kognitivní aktivity 30 7.3.4. Kulturní, spirituální a sociální aktivity..30 PRAKTICKÁ ČÁST....32 1. Metodologie 32 2. Výběr vzorku..34 3. Získaná data....34 3.1. Podmínky pro uvedení Montessori do praxe 35 3.1.1. Principy..35 3.1.1.1.Jak dosáhnout připraveného prostředí.35 3.1.1.2.Smysluplnost aktivit 36 3.1.1.3. Sociální role 36 3.1.2. Aktivity..37 3.1.2.1. Jak komunikovat s klienty během prezentace aktivit.37 3.1.2.2. Druhy aktivit...38 3.1.2.3. Materiály.39 3.2. Čím může Montessori obohatit seniora 39 3.2.1. K čemu je seniorům Montessori 39 3.2.2. K čemu jsou seniorům aktivity..40 4. Diskuze...42 Závěr.45 Zdroje.....47 Přílohy...50

Příloha 1.50 Příloha 2.57 Příloha 3.60 Příloha 4.64

Úvod Péče o seniory s demencí je v mnoha ohledech dosti náročná. Senioři ztrácejí svoje dosavadní schopnosti, nepoznávají lidi, kteří byli řadu let jejich známými či příbuznými, neorientují se v čase ani prostoru, mění se jejich chování a přestávají být soběstační. Existují sice farmakologické i nefarmakologické postupy, programy a přístupy, které se snaží zmírnit dopad demence na nemocné, avšak podle mých zjištěných informací nejsou příliš komplexní. Jako téma své práce jsem si zvolila právě problematiku péče o lidi s demencí. Konkrétně bych se chtěla zabývat u nás poměrně novou metodou Montessori v péči o lidi s demencí. Za cílovou otázku jsem si stanovila: Čím může Montessori metoda obohatit život seniora a jak ji uvést do praxe? K zaujetí touto problematikou mě přivedl rozhovor s Jaroslavou Švarcbachovou, která je nyní ředitelkou centra Seňorina, což je zařízení, které poskytuje jak odlehčovací službu, tak denní stacionář nejen pro seniory s demencí. Paní Švarcbachová se v tomto zařízení společně s dalšími zaměstnanci snaží metodu Motessori aplikovat na péči o lidi s demencí. Inspiruje se především v Austrálii, kde již mají v domovech pro seniory s touto metodou a cílovou skupinou bohaté zkušenosti. Tuto absolventskou práci tvoří teoretická a praktická část. V teoretické části bych ráda uvedla čtenáře do problematiky demence. Proto tato část pojednává o příznacích demence, komunikaci s člověkem s demencí, uvádí několik nefarmakologických přístupů k seniorům s demencí a následně se zabývá pedagogikou Marie Montessori, která byla inspirací při vytváření Montessori péče o lidi s demencí. Budu se zde zabývat nejen principy Montessori, ale i aktivitami, které lze se seniory s demencí aplikovat do péče o tyto klienty. Praktická část se zakládá na uskutečněných rozhovorech, které jsem realizovala s pracovníky centra Seňorina. Zaměřím se zde především na to, jak může Montessori metoda pro seniory s demencí obohatit přímo seniora a jak Montessori metodu aplikovat do praxe. Budu vycházet z toho, že Centrum Seňorina je jediné zařízení v České republice, které touto metodou pracuje a tak bych ráda zjistila, jakým způsobem se v tomto zařízení daří aplikovat do praxe principy a aktivity Montessori. 8

TEORETICKÁ ČÁST 1. Definice a vymezení pojmů Na začátek své práce uvádím, pojmy týkající se demence a aktivizační činnosti, neboť bych se v průběhu své absolventské práce chtěla mimo jiné zabývat aktivitami v duchu Montessori pro seniory s demencí. Aktivizační činnost je podle autorů knihy Smyslová aktivizace (Wehner, 2013, s. 20) vědomé, cílené a pozorné zaměření na určité osoby, na skupiny s různými potřebami v rozdílných směrech; má za úkol splnit potřeby, které mají velký význam pro pocit pohody a tím i kvalitu života ve stáří. Demence je odvozeno od latinského slova dementia což znamená být bez mysli nebo bez rozumu. Slovem demence se označují takové poruchy na kognitivní, psychické a motorické úrovni, které jsou vážné natolik, že omezují postiženého ve výkonu většiny aktivit každodenního života. (Wehner, 2013, s. 23). Dochází k narušení vyšších korových funkcí, včetně paměti, myšlení, orientace, schopnosti řeči, učení a úsudku, přitom vědomí není zastřené. Zhoršení těchto funkcí je doprovázeno oploštěním emocí, sociálního chování nebo motivace. Nemoc je možné chápat jako získanou poruchu kognitivních funkcí (Pidrman, 2007, s. 9) Avšak, demence zahrnuje i mnoho jiných oblastí, které je třeba zmínit, neboť je pro aktivizační činnost důležité je znát a pokusit se jim přizpůsobit nebo se snažit jim předcházet. Pro začátek uvedu rozdělení příznaků demence podle Vladimíra Pidrmana z knihy Demence (2007, s. 9). Ten příznaky demence rozděluje do tří oblastí: - Narušení kognitivních funkcí - Narušení aktivit denního života - Poruchy chování 2. Příznaky demence 2.1. Kognitivní změny Ztráty kognitivních schopností se liší závislostí na druhu demence. 9

2.1.1. Ztráta paměti Ztráta paměti ovlivňuje nejprve vzpomínky krátkodobé paměti. Všechny informace, které získá, si totiž osoba uchovává v tzv. pracovní paměti, musí si je neustále opakovat, aby je nezapomněla a pokud ji někdo přeruší, potřebuje informaci zopakovat. To znamená, že si nemocní nepamatují, co se řeklo před chvílí, co měli k obědu, zapomínají na schůzky, ztrácí věci a nemohou si vzpomenout, co ztratili tudíž ani to, co hledají. Člověk s demencí v takových chvílích pociťuje úzkost a nejistotu. Nemocní mají problém učit se novým věcem, neboť si znalosti nepamatují. Mají nedostatek vhledu do situací a špatně se orientují v čase, místě i lidech. S touto situací se pojí především důraz na trpělivost. Je možné, že osobě s demencí budeme muset informaci mnohokrát zopakovat, než bude schopná odpovědět (Zgola, 2003, s. 23). 2.1.2. Poruchy ve vnímání a prostorové orientaci Porucha orientace se projevuje dezorientací časem, místem a prostorem v pozdějších fázích vlastní osobou. Jak uvádí Holmerová (2007, s. 19-20), člověk neví, kolik je mu let, kolik má dětí, ani jestli je ženatý/vdaná. Bloudí na známých i neznámých místech. Neví, kde bydlí ani jak se dostat do práce, později není schopný najít záchod. V takových případech je dobré označit místnosti cedulkami s názvy a přizpůsobit byt tak, aby se zde nemocnému dobře a bezpečně pohybovalo. Za úpravu stojí i dobré osvětlení, neboť šero či úplná tma podporují v člověku s demencí zmatenost. 2.1.3. Deficit pozornosti Lidé s demencí mají často poruchy pozornosti a motivace. Nejsou schopní začít a ukončit práci, nedokáží se soustředit na více věcí najednou, nejsou schopni odolávat rušivým stimulům. Ztrácí motivaci a zájem cokoliv dělat, nečtou, nechtějí se dívat na televizi, ač to pro ně byla dříve oblíbená činnost. Zgola (2003, s. 29) dále uvádí, že tyto problémy vyplývají z neschopnosti osoby zaměřit pozornost, soustředit se a selektivně udržet bdělost. Je proto třeba vytvořit prostředí, které upoutá pozornost. Holmerová (2007, s. 25) dodává, že Často dochází ke zvýraznění některých negativních premorbidních osobnostních rysů (egocentrismus, sobectví, agrese, žárlivost, ale i klid, pokora, dobrá spolupráce, trpělivost) 10

2.1.4. Poruchy v oblasti motoriky a jazyka Jazyk je schopnost zakódovat myšlenky do slov, zatímco řeč je schopnost artikulovat slova. Někdy dochází k poruchám smyslového vnímání a řeči. Lidé s demencí nejsou schopni porozumět mluvené řeči, trpí agrafií, alexií a afázií, komolí řeč, nerozumí, co se po nich žádá. Jedinec není schopný poznat lidi ani svou vlastní rodinu (Holmerová, 2007, s. 21-22) Jitka M. Zgola (2003, s. 23) uvádí, že pokud má člověk problém s porozuměním řeči, je na místě použít synonyma nebo předmět či činnost popsat, pokud však nepochopí myšlenku, není schopen pochopit smysl. V takovém případě je dobré používat i neverbální řeč, aby měla osoba šanci alespoň trochu smysl věty pochopit. Ona sama, pokud nemůže přijít na správné slovo, používá v řeči parafráze nebo věci popisuje nebo naopak myšlenku, kterou chce vyjádřit, jednoduše vzdá. Kvůli těmto příznakům klient přichází pro pomoc k odborníkům. V péči je třeba neustálý individuální přístup, neboť nemoc se postupně zhoršuje. 2.2. Behaviorální a psychické příznaky Mezi časté příznaky, které obvykle jako první vzbudí pozornost okolí, jsou poruchy chování, které se rozvíjejí s poruchami kognitivních funkcí a mohou být prvotním důvodem, který povede klienta k prvním vyšetřením u odborníka. Pro pečující osoby mohou být změny chování velmi náročné. Mohou se vyskytnout úzkosti, které se u člověka s demencí projevují úzkostným vystrašeným výrazem provázeným poruchou chování: nemocný je neklidný, nevydrží na místě, bojí se být sám, poposedává, přechází po místnosti nebo z míst, které nezná má tendenci odcházet a vyhledávat místa, která znal, když byl mladý, mne si ruce, potahuje oblečení, přendává věci nebo dělá jiné stereotypní pohyby. Reaguje podrážděně až zlostně, mívá přehnané reakce. Častý je i nepředvídatelný křik, stereotypní verbální projev (opakování slov, pohybů) a to hlavně proto, že nedokáží své emoce udržet pod kontrolou. Franková (2012, s. 61, 62) upozorňuje, že V popředí bývá potřeba opakovaného ujišťování, zdůrazňování somatických potíží, trvalé dožadování se pozornosti. Obraz poruchy závisí na stupni demence, na mobilitě, osobnostním nastavení a dalších faktorech. Typické pro lidi s demencí je i emoční oploštění, plachost, špatný spánek, smutek, lítostivost a negativní vystupování (Holmerová 2007, s. 17,27). Lidé s demencí mohou prožívat deprese, fobie, být agresivní, nemusí zvládat běžné činnosti, mohou mít bludy či halucinace. (Pidrman, 2007, s. 79, 83). 11

2.3. Soběstačnost a sociální dopady Soběstačnost se v důsledku demence postupně ztrácí až do té míry, kdy je třeba o člověka s demencí pečovat ve všech oblastech života. Nemocný později nezvládá ani základní potřeby v péči o své tělo, jako je např.: koupání, stravování, oblékání, používání toalety. Nemoc má i sociální dopady. Osoba se straní společnosti, chová se nepřiměřeně, nespolečensky (Holmerová, 2007, s. 28). 3. Komunikace s člověkem s demencí Komunikace s člověkem s demencí má svá specifika, která jsou při vytváření a prezentaci aktivit velmi důležitá, proto je zde uvedu. Pokud člověk není schopný verbální komunikace, je dobré s ním dělat aktivity, které ho zajímají. Zde se dá využít metoda Montessori, která komunikaci podporuje a rozvíjí. Jak uvádí Cameron Camp (Montessori.cz, 2013), když jednáme s člověkem, který má poruchu paměti, musíme mít na paměti, jednu zásadní věc: Je to pořád člověk. Naší odpovědností je napojit se a ukázat na tohoto člověka. Snažíme se najít způsoby, jak obejít jejich problémy. Pokud s člověkem s demencí není možný rozhovor, přestaneme o něj usilovat. Naopak je dobré rozhovor nahradit činností, kterou klient považuje za smysluplnou. Pinkasová (2016, s. 12,13) dodává, že cílem naší komunikace by měl být vždy způsob ne obsah. Lidé s demencí především v pozdní fázi nemusí být schopni vnímat obsah našeho sdělení, ale vždy si budou pamatovat, jak se vedle nás cítili. Proto by pečující měl usilovat o to, aby se klient při komunikaci cítil respektován a v bezpečí. Úsměv či lehký dotek dodá klientovi jistotu, že s ním komunikuje někdo, komu na něm záleží. Kalábová (2013) varuje, že by se při komunikaci pečující neměl spoléhat na krátkodobou paměť. Naopak - měl by co nejvíce využívat klientovu dlouhodobou paměť, nekárat a neupozorňovat na nedostatky, vyhýbat se otázkám s otevřeným koncem, používat výrazy, které osoba sama používá a kterým rozumí. Řeč je dobré podporovat gesty, především u starších lidí mluvit hlasitě, je-li to třeba, nesnažit se klienta přesvědčit a nepřít se. Informace by pečující měl předávat postupně, měl by dbát na to, aby si udržel klientovu důvěru a podporoval jeho zachované logické myšlení. Při 12

komunikaci je třeba dbát na prostředí, především na dobré osvětlení. Ač mají klienti demenci, moc dobře vnímají, jak k nim druzí přistupují, proto jak upozorňuje dále Kalábová, by pečující měl dávat pozor, aby na klienty přenášel jen dobrou náladu, aby byl otevřený, přátelský a laskavý. Také je dobré nejprve se nemocnému představit a sdělit mu, co bude pečující dělat. Holmerová (2007, s. 60) upozorňuje, že je třeba k pacientovi přistupovat trpělivě, zjišťovat co potřebuje a být pozorný, empatický, komunikovat neverbálně, nespěchat a respektovat jedinečnost a důstojnost každé osoby. Avšak je třeba nezapomínat na smích a uvolněnou atmosféru při rozhovoru. Klienta by pečující měli vést k samostatnosti, proto je důležité, aby byli stále v kontaktu s klientem a snažili se ho vést a podporovat a odstraňovali zmatek, který pravděpodobně v některých situacích nastane. Pinkasová (2016, s. 13) udává kroky, které pomohou zaměřit se při komunikaci na člověka. Především by pečující měl klienta co nevíce podporovat a povzbuzovat. Dát nemocnému jistotu, že věříme jeho schopnostem. Tím působíme proti negativním pocitům méněcennosti a deprese. Měl by umět naslouchat nemocnému a reagovat bez předsudků, dát klientovi pocítit, že ho bereme a respektujeme jako člověka s jeho právy a důstojností. Při komunikaci v Montessori metodě pro lidi s demencí je zásadní tvorba otázek. Jak uvádí Gail Elliot (2012, s. 137) ve své knize Montessori methods for Dementia je třeba ptát se: Chtěl byste? ne Mohl byste? nebo Byl byste schopen?. Neboť lidé obvykle odpovědí, že schopní nejsou, proto musí pečující dbát na tvoření otázek a neptat se záporně. Pinkasová (2016, s. 25) dále upozorňuje na zásady komunikace. Vždy prosíme, děkujeme a omlouváme se, takovéto jednání napomáhá klientovi poznat, že je respektován a dává mu pocit jistoty ve vztahu. 4. Nefarmakologické přístupy k lidem s demencí Nyní uvedu některé nefarmakologické přístupy k lidem s demencí, které následně porovnám s Montessori metodou. Nutno říci, že Montessori metoda tyto přístupy 13

využívá v rámci vlastního programu. Nicméně v Montessori metodě pro lidi s demencí nejsou rozděleny na jednotlivé bloky, ale jde o celodenní a celostní přístup. 4.1. Přístupy zaměřené na kognitivní schopnosti 4.1.1. Terapie zaměřená na orientaci pacienta v realitě Snaží se zlepšit celkovou orientaci. Orientaci časem místem a osobou. Cílem je, aby všichni členové týmu klientovi byli schopni poskytovat informace, které jsou pro klienta nezbytné, aby se v realitě byl schopný orientovat. Ošetřující začíná již ráno, kdy klientovi sdělí, co je za den, kolik je hodin a co se bude dít. Je třeba, aby zaměstnanci své klienty oslovovali správně, aby dbali na úctu ke klientům a jejich důstojnost. (Holmerová 2009, 174) Pro orientaci s realitou je dobré, aby měli klienti v prostoru body, podle kterých se mohou sami orientovat nástěnky či cedule se dnem, datem, popřípadě ročním obdobím, účinné je taky barevně označit místnosti a popsat pokoje, komu patří. 4.1.2. Terapie zaměřená na zvýšení kognitivních schopností Kognitivní trénink se skládá z různých cvičení, která pomáhají zlepšit fungování jednotlivých úrovní poznávacích (kognitivních) funkcí např. soustředění pozornosti, myšlení, paměti (zrakové i sluchové), čtení, psaní apod. cílem je zlepšit jednotlivé schopnosti a tak omezit či zabránit vzniku problémů, ke kterým v důsledku této poruchy dochází. (Suchá, 2009, s. 158) 4.1.3. Reminiscenční terapie Jde o aktivizační a validační metodu. Jejím cílem je podpořit pacientovu důstojnost, zlepšit komunikaci a pomoci pečujícím. Jedná se o využití vzpomínek, které si klient vybavuje prostřednictví různých předmětů. 4. 2. Přístupy zaměřené na chování 4.2.1. Terapie zaměřená na změnu problémového chování Za problematické chování, které se u pacientů s demencí často projevuje, se považuje především útěk, křik, agresivita, nedostatečná či přehnaná osobní hygiena, 14

problémy s přijímáním potravy. Problémovým chováním dávají pacienti najevo určité nenaplněné potřeby, proto by pečovatel měl dát klientovi dostatek podnětů, které by problémovému chování zabránily (cedule, zvukové signály). Cílem přístupu je pomoci klientovi rozeznat svůj pokoj, toaletu a věci, které mu patří a které používá, aby nedocházelo k tomu, že by klient používal věci jiných klientů a nevyužíval jiné pokoje. (Tavel, 2009, s. 459, 460). 4.2.2. Vedení k soběstačnosti Jak uvádí Jitka Suchá v knize péče o pacienty s kognitivní poruchou, klienti s demencí se jen těžko učí novým věcem, tudíž napomoci klientovi v soběstačnosti pomocí kompenzačních pomůcek je velmi náročné, proto je na místě spíše se soustředit na úpravu prostředí (Suchá, 2009, s. 144). 4.3. Další terapeutické přístupy 4.3.1. Terapeutické účinky hudby Užití některých prvků muzikoterapie napomáhá k psychické pohodě klienta, posiluje sebevědomí, protože právě melodie a texty písní zůstávají v dlouhodobé paměti. Mohou být součástí celodenního programu, ale i vyplňovat jeden blok, který by měl trvat přiměřenou dobu (45-60 minut). Muzikoterapii můžeme rozdělit do dvou kategorií techniky napomáhající k uvolnění a relaxaci jako je poslech huby a techniky aktivizační, kdy je klient plně zapojen do programu a vyžaduje se od něho aktivita. V tomto případě se jedná o různé rytmické cviky či činnosti se zpěvem (Jindrová, 2009, s. 225). 4.3.2. Terapeutické účinky dětí a zvířat Pet-terapie je účinná ze dvou důvodů. Jednak mezi zvířaty a lidmi s demencí existuje určitý vztah a pak také díky tomu, že se o zvířata musí někdo starat, napomáhá to člověku znovu přebrat za někoho zodpovědnost a být tak někomu užitečný a pro někoho potřebný. Pokud je v instituci chováno nějaké zvíře napomáhá to klientům cítit se zde více doma (Holmerová, 2009, s. 229). 15

4.3.3. Terapeutické účinky pohybu Pro lidi s demencí je nejúčinnější hodina v kruhu, kdy terapeut předcvičuje a klienti ho opakují. Do kruhu se postaví židle a klienti, kteří se účastní aktivity, jsou uvnitř tohoto kruhu. Tak vznikne ohraničený prostor, který napomáhá jednak k soustředění a jednak ke sledování lidí kolem sebe. Aktivity v kruhu překonávají bariéry, dodávají jistotu a odvahu a v neposlední řadě umožňují předávat emoce, které lidé cítí (Veleta, 2009, s. 204, 205). 5. Pedagogika Marie Montessori Metoda Montessori pro seniory s demencí je inspirována pedagogikou Marie Montessori. Z tohoto důvodu zde uvedu alespoň základní myšlenky a cíle, které si Marie Montessori při své práci s dětmi kladla. Hlavním motem Montessori pedagogiky je věta, kterou k Marii Montessori proneslo jedno z dětí Pomoz mi, abych to dokázal sám. Jde tedy o to, že se děti učí samy vlastní činností a učitelé jsou zde především proto, aby je vedli životem. Děti v montessoriovských školách mají volnost spolupracovat, pohybovat se a vybírat si činnost, kterou právě chtějí dělat, ale existují zde i pravidla. Nesmí rušit při práci jiné děti, nesmí se chovat negativně a ničit pomůcky, které jsou v prostotu připravené (Rýdl, 2006, s. 34). Základním bodem je důraz na spontánní činnost dítěte, která vede k soustředěné práci, takže není třeba děti jakkoliv trestat (Zelinková, 1997, s. 21). Cílem výchovného působení je zodpovědný člověk obdařený lidskými kvalitami, jako je láska, která však neznamená přítulnost, disciplína, která neznamená podrobení, ale možnost utvořit si vztah ke skutečnosti, která není fantazií, ale realitou. (Zelinková, 1997, s. 22). V Montessori pedagogice jde vždy o rozvoj osobnosti dítěte ve všech jeho dimenzích a to v maximální možné míře, aby byly děti připravené na život (Rýdl, 2006, s. 34). Výchova má vycházet ze zájmů dítěte. Zaměřuje se především na psychický, duševní a tělesný vývoj a orientuje se na individuální potřeby dětí. V tom je především odlišnost od škol, které se snaží za všech okolností naplnit učební plán. Jedna z převratných myšlenek Montessori pedagogiky vycházela z důvěry ve vlastní síly dětí, které se dokázaly bez cizí pomoci samy rozvíjet a stávat se dospělými (Zelinková, 1997, s. 11). 16

V Montessoriovské škole jsou ročníky spojeny tak, aby v každé třídě byly jednak mladší děti a jednak starší děti, které mohou mladším pomáhat a vysvětlovat. Učí se tak zodpovědnosti a spolupráci. Marie Montessori se domnívá, že optimální počet dětí ve třídě je 30-40 případně i více. Záleží na schopnostech učitele. Klesá-li počet dětí pod 25, snižuje se úroveň vzdělání. 5.1. Základní principy pedagogiky Montessori Připravené prostředí V pedagogice Montessori je kladen velký důraz na připravené prostředí, které má děti upoutat a podpořit je v jejich rozvoji. Prostředí se musí měnit, být flexibilní podle potřeb a zájmů dítěte, které se postupem věku také mění (Rýdl, 2006, s. 34). Má pobízet ke svobodné volbě práce a umožňovat volnost pohybu (Zelinková, 1997, s 43). Materiál V Montessori třídě jsou pomůcky pro děti umístěné na podnosech, které si děti mohou vzít a pracovat s nimi. Měly by děti oslovovat tak, aby dítě mělo možnost a touhu je vyzkoušet (Zelinková, 1997, s. 22). Množství, velikost a váha pomůcek a materiálů by měla odpovídat věku dítěte. (Zelinková, 1997, s. 43). Montessori zjistila, že se dítě učí pomocí manipulace s věcmi a díky vlastní aktivitě dokáže vnímat a osvojit si nové poznatky. Svobodná volba Jedním ze základních požadavků pedagogiky Montessori je svoboda dítěte. Bez svobody by pedagogika Marie Montessori nemohla existovat. Svoboda znamená nezávislost, volnost, osvobození. Projevuje se v činnosti, spontánní lidské aktivitě (Zelinková, 1997, s. 20). Jak už jsem uvedla výše, základním výchovným prostředkem je svobodně volená činnost, která vychází z potřeb dítěte. Nejde však o bloumání po třídě. Může si svobodně zvolit činnost, která ho zajímá, ale pak u ní musí vytrvat (Zelinková, 1997, s. 21). Koncentrace polarizace pozornosti Polarizace pozornosti napomáhá k přirozenému vývoji dítěte. Dítě prochází od narození různými senzitivními obdobími. Zpočátku není schopno soustředit se na jeden 17

předmět. Postupem věku dochází k polarizaci pozornosti a dítě už takového činu schopno je. Je tedy třeba sledovat a respektovat v jakém období se dítě nachází. A být pozorný, kdy je dítě na co citlivé, pokud to učitelé poznají, budou schopní obklopovat dítě předměty, kterými docílí jeho přirozeného rozvoje (Zelinková, 1997, s. 27, 29). Úloha učitele Učitel či vychovatel je v pedagogice Marie Montessori spíše průvodcem, který má vytvářet podmínky pro rozvoj dítěte tak, aby odpovídaly jeho potřebám. Utváří připravené prostředí s dostatkem didaktického materiálu, organizuje vyučování, přesně strukturuje jednotlivé předměty, tak aby podněcoval dítě k práci. Musí respektovat individuální zvláštnosti a dávat hranice jeho činnosti (Zelinková, 1997, s. 21). Pedagogika Montessori děti méně vede. Pedagog je spíše jakýmsi průvodcem, protože Dítě potřebuje vzor a doprovod, stejně jako pomoc v pedagogicky připraveném a uspořádaném prostředí. Tam může nalézt orientaci k tomu, aby mohlo jít vlastní cestou. Proto se motem této pedagogiky stalo heslo: Pomoz mi, abych to dokázal sám. (Rýdl 2006, s. 13). Montessori aktivity v rámci pedagogiky lze rozdělit do tří skupin: Praktická cvičení, ve kterých jde o procvičování každodenního života, jako je sebeobsluha, péče o prostředí, ve kterém se děti nacházejí, či slušné vychování (zdravení), pohybová cvičení, ve kterých nejde jen o pohyb ale také o to, naučit se být potichu a v klidu a dalším druhem je cvičení smyslů prostřednictvím pomůcek (Zelinková, 1997, s. 47,48,51), které našlo velké uplatnění právě v práci se seniory s demencí, o kterém budu více psát později. 6. Montessori v péči o lidi s demencí V předchozích kapitolách jsem se soustředila na vysvětlení pojmu demence na komunikaci s člověkem s demencí a přiblížila jsem pedagogiku Marie Montessori, která byla pro metodu Montessori pro lidi s demencí velkou inspirací. Nyní bych ráda navázala na hlavní část mé práce a soustředila bych se na Montessori metodu s lidmi s demencí. 18

Hlavními cíli Montessori metody pro lidi s demencí je umožnit každému člověku být co nejméně závislý na ostatních, být sebevědomý, mít smysluplné místo ve společnosti, být prospěšný a mít šanci na příznivou budoucnost (Pinkasová, 2016, s. 6). Tyto cíle byly převzaty od Marie Montessori, která si je stanovila, aby umožnila každému dítěti svobodu rozvoje. Poprvé se pokusil uplatnit Montessori metodu s jejími principy v péči o lidi s demencí americký psychiatr Cameron Camp, který vychází z předpokladu, že se člověk s demencí stále dokáže učit. Na pečujících je, aby mu dali příležitost a dostatečně vhodné prostředí k tomu, aby ho aktivity, které dělá, rozvíjely a pozitivně působily na jeho život. Podle doktora Campa (Elliot 2012, s. 26) je Montessori metoda pro lidi s demencí metoda rehabilitační, kde se rehabilitace zaměřuje na obcházení deficitů a dosažení většího stupně fungování. Vědci zjistili, že metoda Montessori udržuje u lidí s různými druhy demence bystrost, aktivní mysl a pomáhá v nezávislosti klientů. Díky Montessori programu bylo u lidí s demencí možné snížit dávky léků, vzrůstá aktivita a lidé méně bloudí. Je však třeba upozornit, že metoda Montessori není lék na demenci, pouze pomáhá lidem s demencí žít smysluplný život (Montessori cz, 2013). Montessori metoda vychází zejména z potřeb, dovedností, schopností a zájmů každého jedince. Zaměřuje se na to, čeho je nemocný ještě schopen a co může zvládnout. Není vhodné soustředit se na jeho nedostatky, které se v důsledku nemoci časem budou prohlubovat. Neměli bychom mu připomínat jeho chyby, ale naopak bychom se měli orientovat na to, co ho baví, co dokáže. Montessori metoda začleňuje sociálně upadající osoby do každodenního života a dává mu příležitost zachovat své schopnosti, popřípadě je zlepšit nebo obnovit. Jádrem tohoto přístupu je jednotlivec (Camp, 2011). Doktor Cameron Camp upozorňuje, že se Montessori metoda soustředí vždy na práci s normálními lidmi, kteří mají jen demenci. Pokud se soustředíme na lidi a ne na jejich znevýhodnění, můžeme nalézt silné stránky i jejich zachované schopnosti (Elliot, 2012, s. 17). 19

6.1. Principy v péči o lidi s demencí Nyní uvedu obecné principy Montessori metody pro lidi s demencí. Ty nejdůležitější následně níže podrobněji rozeberu. Montessori principy v péči o lidi s demencí poskytují základ, na kterém je založený úspěch této metody. Jedním z Montessori principů je nezávislost, která je podporována v rámci vytváření rolí a aktivit (Elliot, 2012). Aktivita musí být vždy smysluplná a musí zaujmout, proto je důležité, aby bavila i pečovatele. Smysluplná činnost dovoluje pečujícím znovu objevit člověka, o kterého pečují (Montessori.cz, 2013). Montessori kladla velký důraz na to, aby pečovatelé byli vyrovnaní lidé, kteří dají dětem prostor pro rozvoj. Zjistila, že děti se mnohem lépe učí, když jsou jim věci předvedeny, než když se jim pouze řeknou, proto by pečovatelé měli méně mluvit a více předvádět, co po klientech požadují. Pokud budou méně mluvit a více předvádět, předejdou tak frustraci a zklamání klienta, který si díky tomu nebude myslet, že není schopen odpovídat na otázky pečovatelů ústně (Qulity dementia care, 2012). Důležitou součástí a jedním z principů Montessori přístupu v péči o lidi s demencí je svobodná volba, která posiluje sebevědomí a nezávislost. Svoboda znamená volnost, nezávislost, osvobození. Projevuje se v činnosti, spontánní lidské aktivitě. Pramení z lidské potřeby svobodně jednat. (Zelinková, 1997, s. 20). Nemocný by měl mít co nejvíce příležitostí k tomu rozhodovat se sám, co chce nebo nechce dělat. Musí mít možnost zúčastnit se aktivity, ale také možnost ji odmítnout. Pokud se klient rozhodne v aktivitě pokračovat, je třeba mu nejprve ukázat, co má dělat a teprve poté ho požádat o pomoc. Je vhodné používat různé pomůcky, které poskytují vedení (nakreslit obrysy, které ukazují, kam má klient věc položit, pokud je třeba používat brýle ), a které člověk s demencí dobře zná. Výzkum ukazuje, že když jsou tyto podněty naplněny, negativní chování lidí s demencí ustupuje a klient je schopný konstruktivně spolupracovat po celou dobu trvání aktivity (Camp, 2011). Prostředí musí umožňovat učení krok za krokem a aktivity, které si klient vybírá, by měly být uzpůsobeny tak, aby se klient sám mohl kontrolovat, jestli aktivitu dělá správně. Jsou tvořeny způsobem, který umožňuje postupovat od jednoduchého ke složitému a od konkrétního k abstraktnímu a naopak dle potřeby, zájmů a dovedností klienta. Veškerý materiál musí být přiměřeně veliký, aby na něho viděli i klienti s poruchami zraku a musí být dostatečně známý pro danou věkovou skupinu. Materiál musí těšit jak na pohled, tak na dotek. Jasné barvy stimulují 20

smysly a každodenní pomůcky pomáhají stimulovat vzpomínky. Většinu materiálů lze najít na jakémkoliv místě, i doma (ozdobné hrníčky ) (Elliot, 2012, s. 121, 138, 141). 6.1.1. Připravené prostředí Jedním z hlavních bodů Montessori metody, jak jsme si uvedli výše, je připravené prostředí, které Montessori využívala při práci s dětmi. Podle Marie Monessori je připravené prostředí takové, které stimuluje smysly, podporuje bádání, uspokojuje potřeby dětí, poskytuje možnosti připojit se k ostatním a hlavně podporuje rozsah příležitostí, které povzbuzují ke smysluplné aktivitě. Věřila, že připravené prostředí podporuje příležitosti pro vytváření sociálních rolí, k podpoře a interpersonálnímu spojení jako příležitost rozvíjet sociální dovednosti a schopnosti, které podporují sociální důvěru. Připravené prostředí v péči o lidi s demencí je hodně podobné jako u dětí. I zde napomáhá k vytváření sociálních rolí, podporuje klienty ve smysluplné aktivitě a dává možnost připojit se kdykoliv a ke komukoliv budou klienti chtít. Hlavním cílem připraveného prostředí pro lidi s demencí je podpora zlepšení schopností, dovedností, nezávislosti a sebevědomí. Jedná se o prostředí podporující nezávislé aktivity, humor a kreativitu, pomáhá jedinci nalézt talent, poskytuje příležitosti pro sociální role a atmosféru, kde se dá pečovat a dostávat péči (Elliot, 2012, s. 81, 91). Napomáhá nemocnému pocítit, že je ještě užitečný a není pro pečovatele pouze přítěží. Takové prostředí by mělo být klidné, neuspěchané a zaměřené hlavně na potřeby lidí ne na plnění úkolů (Zgola 2003, s. 170). Prostředí, ve kterém se klient s demencí pohybuje, musí být bezpečné a mělo by navodit pocit jistoty, proto je třeba uzpůsobit ho tak, aby se v něm klient dobře orientoval v čase, místě i prostoru. Je vhodné umístit do prostředí cedulky s popisky a obrázky přiměřené velikosti. Pokud je to možné měl by mít senior místnost, kde bude mít dostatek soukromí. Prostor by měl být rozdělen podle principů Montessori do jednotlivých zón: místo na odpočinek a pracovní koutek. Je třeba pamatovat i na orientaci v čase a proto bychom neměli zapomenout ani na kalendář, který by měl být umístěn na očích. I člověk s demencí je člověkem, který leccos dokáže sám, proto by měl být klient neustále podporován v samoobsluze. Marie Montessori vymyslela pro děti princip Pomoz mi, abych to dokázal sám. Ten může být aplikován i pro seniory s demencí. V prostředí by neměly chybět pomůcky pro bezpečný pohyb, například madla, protiskluzové podložky 21

(Pinkasová, 2016, s. 16,17). Pro pohodlné sezení je vhodné vybrat správné židle. Nejlépe židle s područkami a pevnými zádovými opěrkami ne příliš vysoké ani hluboké, aby se do nich dobře sedalo i vstávalo (Glenner, 2012, s. 81). Důležitou součástí orientace je zvláště pro staršího člověka s demencí světlo. Místnosti, ve kterých se klient pohybuje, by měly být osvětleny tak, aby to klientům bylo příjemné. Je třeba se pokusit vyvarovat místům, kde je šero, ale neměli bychom to se světlem ani přehánět. Intenzivnější světlo by mělo být především na schodištích. Člověk trpící demencí je mnohem více citlivý na změnu povrchu. Pečující by se proto měli vyvarovat vyvýšeným místům v prostorách, kde se klient pohybuje, aby se předešlo pádu. Je potřeba dávat si pozor na lesklou podlahu neboť ta v lidech může evokovat pocit, že je právě vytřeno a klient z ní může mít strach. Je také dobré, aby podlaha měla jednotnou barvu (Glenner 2012, s. 80, 81). Chodby se obvykle používají jako místa vhodná pro komunikaci a setkávání, pro zachovávání sociálních kontaktů. Zejména v zařízeních s vícelůžkovými pokoji by ovšem bylo vhodné, kdyby i na chodbách byla místa umožňující určité soukromí příjemné koutky a výklenky, které může využít jednotlivec i skupina. Chodby by měly být přívětivé, vyvolávat pocit pohody a bezpečí (Wehner, 2013, s. 44, 45). 6.1.2. Příprava pečujících Předpokladem pro dobrou péči o lidi s demencí prostřednictvím principů Montessori je informovanost pečujících. Znalost nemocí způsobující demenci a jejich projevy ulehčí reakce na chování, které se často jeví jako problémové (Švarcbachová, 2016, s. 12). Informace o klientovi je nejlepší získávat od rodinných pečujících, sousedů, z fotografií, ale i ze studia různých materiálů a z rozhovorů s lékařem. Dobrým zdrojem informací jsou zkušenosti jiných pečovatelů, kteří mohou poskytnout i psychickou podporu (Pinkasová, 2016, s. 7). Důraz klademe zejména na zjištění silných a slabých stránek, aby se předešlo zbytečnému stresu a pocitu méněcennosti u klienta. Zajímáme se o jeho minulost, členy rodiny, co ho v minulosti bavilo a co naopak rád neměl. Je třeba podporovat jeho zachované schopnosti. Kvalitní lékařská péče - jedním ze zásadních bodů úspěšné péče je nalezení odborného lékaře, který své práci skutečně rozumí a je schopný nejen demenci úspěšné 22

diagnostikovat, ale i správně léčit. Takový lékař je schopný a ochotný poskytovat podporu i blízkým pacienta a připravit je na nelehké chvíle, které je v průběhu nemoci čekají. Měl by být také schopný nasměrovat je na centra, kde se touto nemocí zabývají a které poskytují následnou péči a podporu. Komunikace pečující si musí uvědomit, že nese zodpovědnost za to, aby mu nemocný rozuměl. Musí se neustále přizpůsobovat jeho schopnostem vyjádření, jeho komunikačním dovednostem. Příprava na neustálé změny výkyvy nálad a fyzických schopností se u člověka s demencí mohou vyskytnout poměrně brzy, proto je dobré s tím počítat a být na to připraven. Zařídit včas všechny formální záležitosti včas si zařídit plnou moc, příspěvek na péči, invalidní značku (Pinkasová, 2016, s. 7-10). Péče o sebe je nedílnou součástí péče o člověka s demencí. Pokud bude pečující sám na pokraji sil, nebude schopný starat se o nemocného. Zde se nabízí několik možností. Pokud nemocný žije ve svém přirozeném prostředí v kruhu rodiny, je dobré, aby si členové rodiny péči rozdělili mezi sebe. V případě, že to není možné, mohou vyhledat odlehčovací službu, denní stacionáře či domov se zvláštním režimem. 6.1.3. Princip svobody Svoboda je jedním z hlavních principů Marie Montessori a jde provést mnoha různými způsoby. Velmi jednoduchá cesta je prostě se ptát. Chtěl byste mi s něčím pomoci? (mohla byste mi pomoci najít větší papír pro dopis?), Chtěl byste se podílet na této aktivitě? Chtěl byste skládat puzzle nebo číst knihu zde už jde o konkrétnější otázku, kde má klient na výběr z více aktivit. Neměli bychom mu však nabízet více než dvě až tři aktivity, mezi kterými by se měl rozhodovat. Je důležité, aby se lidé s demencí mohli rozhodnout, proto bychom tyto otázky měli klást co nejvíce, jak jen je to možné (Elliot, 2012, s. 135, 136). 6.1.4. Sociální role Montessori metoda pro lidi s demencí je založena na vytváření vztahů. V pobytovém zařízení či stacionáři je dobré podporovat vztahy mezi jednotlivými 23

klienty, snažit se najít každému určitou roli, která je pro chod zařízení důležitá a tím dodává klientovi pocit potřebnosti. Každý má potřebu vztahovat se nějak k ostatním lidem, a to i když pečujícím připadá, že opečovávaný člověk už je naprosto mimo. Stále platí, že člověk s demencí možná už nerozumí slovům, ale vnímá to, co je za nimi. Proto je tak důležité snažit se vytvářet prostředí, kde je samozřejmostí slušnost a laskavost (Pinkasová, 2016, s. 25, 26). Je třeba, aby se lidé s demencí podíleli na činnostech zařízení (budou se tak cítit užiteční a potřební seberealizace). Dalším přirozeným krokem v Montessori programu je zaměření činnosti k ostatním klientům. Výzkum ukazuje, že osoby v brzké nebo střední fázi demence mohou vést aktivity pro ostatní klienty s demencí. Každý jedinec může přispět a pomoci vybudovat příjemnou atmosféru v komunitě (může být vůdce, komentátor ). Výzkum také odhalil, že prezentace dané činnosti jim umožní využít stávající schopnosti a jejich silné stránky (Camp, 2011). 6.1.5. Smysluplná činnost Smysluplné činnosti jsou činnosti, které klienti dělali v průběhu svého dosavadního života. Např. mletí kávy, péče o květiny, čištění stříbra a další činnosti každodenního života, k nimž patří i péče o vlastní tělo. Tyto činnosti tvoří součást Montessori metody pro seniory. Wehner (2013, s. 41) ve své knize uvádí Uctivý, pozorný přístup a emoční sblížení při pečovatelských činnostech, za každodenních situací, při provádění cvičení atd. jsou u klientů v domovech pro seniory nutný předpoklad pro zachování kvality života, schopnosti postarat se o vlastní osobu, sebevědomí, aktivního přístupu a odpovědnosti k sobě samému. V takovém prostředí je život se sebeurčením možný. Způsob nabízené aktivity a výsledek má velký vliv na to, jak se člověk s demencí cítí a jaký má pocit z pečujících (Zgola, 2003, s. 151). Pro maximální účinnost pozitivních dopadů Montessori metody na lidi s demencí je třeba činnost neustále přizpůsobovat potřebám a přáním jednotlivých klientů teď a tady. Samozřejmě stejně jako u každého jedince je třeba člověka s demencí motivovat k činnosti a k chování, které je po něm vyžadováno (Švarcbachová, 2016, s. 12, 13). 24

Je třeba uvědomit si, že nám nemůže jít o výsledek, ale v každé činnosti především o proces. Pokud klienta aktivita přestane bavit, není třeba nutit ho, aby ji dodělal. (Zgola, 2003, s. 148). 6.1.6. Materiál Snažíme se používat materiály, které se dají držet v ruce. Používat pomůcky, které poskytnou vedení (obrysy, které ukazují, kam se mají předměty dávat). Vždy je důležité nejprve představit, co se po klientovi chce a následně ho požádat o pomoc. Je důležité si zapamatovat, že se lidé s demencí mohou cvičením zlepšit, i když si nepamatují, že tuto činnost už několikrát dělali. Pokud napoprvé neuspějí, je dobré zkusit to znovu, ale je třeba dávat pozor na to, aby činnost nezpůsobila zklamání (Montessori.cz). Ujistíme se, že je vše (texty i položky v prostoru) dostatečně viditelné. Všechny materiály v prostředí musí být známé a viditelné. Všechen materiál musí těšit jak na pohled, tak na dotek. Jasné barvy stimulují smysly a každodenní pomůcky pomáhají stimulovat paměť (vzpomínky). Většinu materiálů lze najít na jakémkoliv místě i doma (ozdobné hrníčky ) (Elliot, 2012, s. 138, 141). Pečovatelé by měli dbát na vhodnou velikost a váhu pomůcek. Materiál by měl být příjemný a v souladu s věkem klienta. Montessori dbala na vhodný materiál zejména proto, že se děti díky němu a aktivitám, které s ním mohly dělat, učily nejen manipulovat s předměty, ale i svou aktivitu chápat (Zelinková, 1997, s. 43). Základní význam má práce s takovými materiály každodenního života, které povzbuzují, a které působí na smyslové vnímání, například důvěrně známé předměty, kufřík s upomínkovými předměty, krabice s bylinkami atd., které vyvolají komplexní aktivizaci (Wehner, 2013, s. 41). Pro klienty s demencí je práce s materiály stejně důležitá jako pro děti. I lidi s demencí práce s materiály rozvíjí. Důraz se klade na využití smyslů. Prostřednictvím svalové činnosti a činností smyslů se do mozku dostávají impulzy, které způsobí, že se dají vyvolat v paměti slova, příběhy, prožitky, pocity a emoce. Tak se může aktivovat schopnost nacházet slova a pacient může formulovat krátké věty. (Wehner, 2013, s. 41). 25

6.2. Chování V Montessori metodě pro lidi s demencí je chování bráno jako ukazatel toho, že se něco děje. Často se můžeme setkat s názorem, že klienti s demencí projevují tzv. problémové chování. Avšak podle Camerona Campa nejde o problémové chování, ale jde spíše o jakýsi ukazatel, že něco není v pořádku. Lidé s demencí svým chováním odpovídají na danou situaci. Pokud se chovají nepřiměřeně nebo nežádoucím způsobem v určité situaci, mělo by to být pro pečující znakem, že nejsou dostatečně naplněny jejich potřeby. Proto by první otázka, pokud takové chování vidíme, měla znít PROČ? Elliot (2012, s. 26) ve své knize uvádí klíčové otázky, na které by si pečující měl odpovědět, pokud pracuje s osobou s demencí, která projevuje problémové chování : Proč se tak chová? Co se stalo? Kdy se to děje? Kdy se to neděje? Tak zvané problémové chování je často podmíněno změnami v mozku, ale není to hlavní důvod, proč se lidi s demencí chovají jinak. Měli bychom zkoumat: Fyzický stav Intelektuální stav Emoční zdraví Kognitivní stav Prostředí Sociální a kulturní faktory Nikdy bychom však neměli uzavírat chování člověka s demencí jako problémové. Vždy musíme hledat, nenaplněnou potřebu. 7. Montessori aktivity pro lidi s demencí V Montessori metodě pro lidi s demencí nejde pouze o aktivity, ale o celkový přístup, který zahrnuje oblasti ve kterých nemocný kvůli nemoci schopnosti a dovednosti ztrácí. Pro lepší pochopení a orientaci je možné rozdělit tyto aktivity do 26

určitých boků, ale je důležité, aby byly součástí každodenního života. Pečovatelé by si měli uvědomit, že aktivita je vše, co klient dělá, třeba i to, že si sám dojde na toaletu, že je schopný umýt si ruce, nebo je schopný bez pomoci druhého chodit. Aktivizace, a zejména pak aktivizace v duchu Montessori, dává pečovatelům možnost přicházet ke klientům a vytvářet s nimi vztahy, které každý z nás potřebuje a to i lidé s demencí. Dává tak základ k dobrému a kvalitnímu prožití života (Wehner, 2013, s. 20). Montessori aktivity zahrnují účast, která napomáhá k tomu, aby se ve skupině každý cítil dobře, neboť zde má každý svou roli, své místo. Tato úroveň účasti vede k pocitu naplnění účastníků (Camp, 2011). Aktivity, které pečovatelé s klienty vytváří, by měly budit v účastnících pozitivní pocity. Měly by přinášet potěšení, zábavu, radost a oživení. Je třeba pamatovat na to, že lidé s demencí si možná nepamatují, co s pečujícími dělali, nevzpomenou si, o čem se s nimi bavili, ale moc dobře si uvědomují, jak se při činnosti a vedle konkrétního člověka cítili. Proto jsou principy Montessori s lidmi s demencí tak důležité při vytváření a prezentaci aktivit (Montessori.cz, 2013). 7.1. Účinky krátkodobé aktivizace na život v ústavu/zařízení Aktivizace má výborné účinky zejména na lidi s demencí. Pokud aktivita klienta baví a naplňuje ho, je možné, že se díky ní podaří u klientů snížit agresivitu a celkově je zklidnit. To vede k dobrým a příjemným vztahům mezi klienty i mezi personálem a návštěvníky zařízení. Všední den se tak stane hojnější o možnost nových zážitků a posílí u klienta s demencí sebevědomí (Wehner, 2013, s. 20). Níže si uvedeme pravidla prezentace aktivit, která by měla přispět k úspěšným výsledkům v péči o lidi s demencí. Pokud se bude pečující těmito pravidly řídit, bude schopný určit, zda aktivita, kterou chce s klientem dělat, je pro dotyčného vhodná nebo zda je třeba aktivitu zjednodušit či úplně změnit (Elliot, 2012, s. 124). 27

7.2. Prezentace aktivit (Present) Příprava Prepare enviromental - Připravené prostředí ujistíme se, že aktivity, které jsme pro klienty přichystali, jsou připravené a přizpůsobené pro danou cílovou skupinu. Pokud je to možné poskytujeme na výběr ze dvou aktivit. Room and Activity set-up - Pokoj a systém aktivit odstraníme jakékoliv rušivé podněty (včetně zbytečného materiálu) a připravíme posezení podle potřeby. Uskutečnění Extend Invitation - rozšíření pozvání k aktivitě zeptejte se účastníka, jestli by vám s něčím chtěl/a pomoci nebo jestli by se k vám chtěl/a připojit později. Pokud je to možné, dejte jim možnost volby. Show what to do by demonstrating ukazujeme první krok aktivity v době, kdy navrhujete, aby si činnost klient zkusil. Opakujte podle potřeby a zjednodušte nebo vytvořte více rozdílů dle potřeby. Error Free Chyba povolena důraz je kladen na radost z aktivity. Nic tu není špatně. Po skončení se můžeme zeptat, zda mu takto sestavená aktivita vyhovovala nebo co by příště udělal jinak. Needs Potřeby potřeby klientů jsou hlavní zdroj aktivit vytváříme proto aktivity, které jsou pro ně smysluplné a pomohou jim udržet jejich dosavadní schopnosti. Upravujeme aktivity komplexně, od konkrétního k abstraktnímu, úkoly jsou členěny a aktivity jsou strukturovány na provedení zleva doprava, ze shora dolů a pomocník je na dominantní straně (vpravo, pokud je člověk pravák, pokud je levák tak vlevo). Thank you Děkujeme Poděkujeme klientům za účast v aktivitě a zeptáme se, jestli by si příště tuto aktivitu nechtěli znovu zopakovat (Elliot, 2012, s. 123). 7.3. Okruhy Montessori aktivit pro lidi s demencí Gail Elliot (2012) nabízí čtyři okruhy činností, které zahrnují: - Praktický život (činnosti každodenního života) 28

- Smyslové aktivity - Kognitivní aktivity - Kulturní, spirituální a sociální aktivity 7.3.1. Praktický život Aktivity každodenního života se soustředí na obnovu a zachování či posílení klientovy pohyblivosti, koordinace pohybu a posílení jemné a hrubé motoriky při podpoře jeho zájmů v připraveném prostředí (Elliot, 2012, s. 88). Aktivity praktického života zahrnují aktivity každodenního života, role a rituály. Každý člověk má od probuzení určité rituály, které jsou důležitou součástí každého dne (od toho, co si obléká jako první, přes ranní hygienu až po večerní koupání). Pokud se nám nezdaří nějaký z rituálů, je možné, že budeme nesví a celý den bude stát za nic. Lidé s demencí mají často problém zapamatovat si, že už daný rituál vykonali, proto je dobré udělat jim tabulky s denními rituály, které si po splnění mohou odškrtávat, aby věděli, že už mají rituál splněný (Elliot, 2012, s. 135). Aktivity každodenního života mohou být trénovány zcela přirozeně každý den tak, že klienta jednoduše necháme dělat, co ještě zvládne a nebereme mu možnost je zvládnout sám, i když daná činnost bude mnohdy trvat déle, než kdybychom ji udělali sami za klienta. Jedná se o ty nejběžnější činnosti sebeobsluhy jako je oblékání, obouvání, denní hygiena, nalévání nápoje nebo mazání chleba. Je třeba si neustále připomínat, že za většinu ztracených dovedností při onemocnění demencí, je nevyužívání potenciálu. Pokud si pro klienta přejeme co největší nezávislost, musíme mu dát šanci věci nezávisle dělat. Nesmíme však zapomínat být klientovi na blízku a pomoci, když bude chtít (Pinkasová, 2016, s. 24, 25). 7.3.2. Smyslové aktivity Smyslové aktivity jsou navrženy tak, aby probudily všech pět smyslů zrak, sluch, hmat, chuť a čich - pokud možno zároveň. Jejich trénink je základem aktivit pro lidi s demencí a je často součástí jiného druhu aktivit (Pinkasová, 2016, s. 24). Proto je třeba vytvářet prostředí, kde se klient cítí dobře a bezpečně; zajistit přiměřené světlo, pohodovou atmosféru, různé varianty vůně, chutné jídlo, pohodlné sezení, hudbu (Elliot, 2012, s. 89). 29