UNIVERZITA KARLOVA FILOZOFICKÁ FAKULTA DISERTAČNÍ PRÁCE 2017 MGR. NAĎA HYNKOVÁ DINGOVÁ

UNIVERZITA KARLOVA FILOZOFICKÁ FAKULTA DISERTAČNÍ PRÁCE 2017 MGR. NAĎA HYNKOVÁ DINGOVÁ

UNIVERZITA KARLOVA FILOZOFICKÁ FAKULTA ÚSTAV ČESKÉHO JAZYKA A TEORIE KOMUNIKACE STUDIJNÍ OBOR FILOLOGIE DISERTAČNÍ PRÁCE TYPOLOGIE CHYB V TLUMOČENÍ Z ČEŠTINY DO ČESKÉHO ZNAKOVÉHO JAZYKA THE TYPOLOGY OF MISTAKES IN CZECH TO CZECH SIGN LANGUAGE INTERPRETING VYPRACOVALA: MGR. NAĎA HYNKOVÁ DINGOVÁ ŠKOLITEL: PROF. PHDR. ALENA MACUROVÁ, CSC. 2017

Prohlášení Prohlašuji, že jsem disertační práci napsala samostatně s využitím pouze uvedených a řádně citovaných pramenů a literatury a že práce nebyla využita v rámci jiného vysokoškolského studia či k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne. Mgr. Naďa Hynková Dingová

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí práce školitelce prof. PhDr. Aleně Macurové, CSc., za velké množství času, neobyčejnou ochotu, bezbřehou trpělivost a téměř mateřský přístup k vedení práce, jakož i cenné metodické rady a připomínky. Její odborný i lidský přístup pro mě byl při psaní práce významnou podporou. Dále bych ráda podělovala Centru zprostředkování tlumočníků pro neslyšící za poskytnutí jazykového materiálu, ale také dalším odborníkům, se kterými jsem práci konzultovala, především Mgr. Janu Táborskému za konzultace k analýze českého textu a korektuře celé práce, Mgr. Lucii Jílkové, Ph.D., za konzultaci otázek formálního přepisu dialogu, Mgr. Kateřině Červinkové Houškové a Bc. Jindřichu Marešovi za zpětné překlady z českého znakového jazyka do češtiny, Mgr. Janě Servusové za připomínky ke korektuře práce a konzultace k překladům do angličtiny. Práce by nemohla vzniknout bez výrazné odborné podpory mnoha neslyšících kolegů, především však Mgr. Radky Novákové, Veroniky Chladové a Bc. Marie Pangrácové. Velké poděkování patří také figurantovi Bc. Michalu Brhelovi za ochotu při spolupráci na vizuálním zpřístupnění podkladů v českém znakovém jazyce a na jeho technickém zpracování. V neposlední řadě děkuji také mé rodině, přátelům a všem, kteří mě nejen v období zpracovávání práce, ale i v průběhu celého studia soustavně podporovali.

Abstrakt Disertační práce je zaměřena na analýzu simultánního tlumočení z češtiny do českého znakového jazyka a chyb, které v tomto procesu vznikají. Při jejich popisu autorka přimárně vychází z taxonomie D. Cokelyho (1985). Cokelyho pět typů chyb v tlumočení do znakového jazyka (omise, adice, substituce, interference a anomálie) bylo identifikováno i v analyzovaných textech, a to včetně jejich podtypů. Práce je založena na analýze chyb tlumočeného textu, jež potvrdila hypotézu práce, a sice že tlumočníci českého znakového jazyka využívají jen velmi okrajově volné tlumočení. Adekvátním způsobem tlumočníci nezohledňovali ani pragmatickou stránku dialogu a nevyužívali specifické jazykové prostředky znakového jazyka. Tlumočníci také ve velké míře spoléhali na znalost většinového jazyka na straně neslyšících recipientů. V dalších částech práce se autorka zaměřuje na další specifika chyb vzniklých při tlumočení do znakového jazyka. Jsou jimi např. deformace znaku, pohyb úst při produkci znaku, použití znaku v kontextu ad. Věnuje se také nežádoucímu přízvuku, v jehož rámci hraje roli umístění znaku, volba znaku, rytmus, zbytečné opakování znaku ad. Poznatky této práce mohou být významné pro oblast vzdělávání a odborné přípravy tlumočníků především v tom, že potřebám a nárokům neslyšících klientů by měla být přizpůsobena i jazyková příprava tlumočníků, konkrétně výuka českého znakového jazyka, na které by se měli aktivně podílet sami neslyšící. Klíčová slova simultánní tlumočení, český znakový jazyk, kvalita tlumočení, chyby v tlumočení, taxonomie chyb v tlumočení, omise, adice, substituce, interference, anomálie, přízvuk v tlumočení, copingové strategie

Abstract This dissertation focuses on the analysis of simultaneous interpreting from Czech into the Czech Sign Language and on mistakes which occur during this process. The terminology the author uses to describe the mistakes is derived from the taxonomy of D. Cokely (1985). Cokely s five types of mistakes in interpreting to a sign language (omissions, additions, substitutions, intrusions and anomalies), including their subtypes were also identified in the analysed texts. The work is based on the analysis of mistakes in the interpreted text, which has confirmed the hypothesis of the thesis stating that the use of free interpreting by Czech Sign Language interpreters is only marginal. The interpreters did not reflect pragmatic aspects of dialogue in an appropriate way and they did not use unique language features of the sign language either. They also heavily relied on the Deaf recipients knowledge of the majority language. In other parts of the work the author pays attention to other specificities of mistakes made during interpreting into the sign language. These are for example sign deformation, mouth movement during the production of a sign, use of a sign in a context etc. She also focuses on an undesirable accent, the important elements of which are sign placement, the choice of the sign, rhythm, redundant repetition of a sign etc. The findings of this thesis may be useful in the area of education and professional of interpreters: language training of students of interpreting and especially Czech Sign Language teaching should reflect the needs and requirements of Deaf clients who themselves should also be actively involved in Czech Sign Language teaching. Key words simultaneous interpreting, Czech Sign Language, quality of interpreting, mistakes in interpreting, Taxonomy of Interpreter Miscues, interpreting omission, interpreting addition, interpreting substitution, language interference, anomalies in interpreting, accent in interpreting, coping strategies

Obsah Úvod... 10 1 Tlumočení jako proces... 16 2 Tlumočení znakového jazyka... 25 2.1 Historie... 25 2.2 Specifika tlumočení znakového jazyka... 32 2.3 Problém stylů znakového jazyka... 35 2.4 Proces tlumočení znakového jazyka... 39 3 Situace českého znakového jazyka... 41 3.1 Standardizace/kodifikace znakových jazyků... 42 3.2 Bilingvismus/multilingvismus... 47 3.3 Jinakost znakového jazyka... 51 4 Popis zkoumaného vzorku a práce s jazykovým materiálem... 56 4.1 Situace zdrojového textu... 56 4.2 Zdrojový mluvený text v grafické podobě... 59 4.3 Charakteristika mluveného textu... 64 4.4 Situační kontext... 71 4.5 Vlastnosti zdrojového textu z pohledu tlumočení... 73 5 Český znakový jazyk v tlumočení jako aktivní jazyk B... 79 6 Metodika práce s texty... 83 6.1 Problémy při zpracovávání textů... 86 7 Copingové strategie... 90 7.1 Spontánní řešení problémů... 91 7.2 Lingvistické copingové strategie... 93 7.3 Využívání stylu tlumočení jako copingové strategie... 96 8 Koncept chyby... 99 8.1 Problém posuzování kvality tlumočení... 100 8.2 Vybrané typologie chyb... 104

8.3 Problematika vymezování chyb v tlumočení mezi mluveným jazykem a znakovým jazykem... 107 8.4 Typologie chyb podle Cokelyho... 108 9 Výpustka jako copingová strategie... 115 9.1 Strategické výpustky... 116 9.2 Výpustky jako chyby... 117 9.3 Taxonomie výpustek... 120 10 Přehled chyb v textech tlumočených do českého znakového jazyka podle Cokelyho 122 10.1 Omise (výpustka)... 122 10.2 Adice... 130 10.3 Substituce... 140 10.4 Interference... 148 10.5 Anomálie... 152 11 Nejčastější chyby na lexikální a sublexikální rovině... 157 11.1 Deformace znaku... 158 11.2 Pohyb úst při produkci znaku... 181 11.3 Použití znaku v kontextu... 193 11.4 Použití specifického znaku... 200 11.5 Užitá terminologie... 203 12 Hodnocení výsledných tlumočených textů bez ohledu na zdrojový text... 218 12.1 Umístění znaku... 219 12.2 Volba znaku... 220 12.3 Rytmus... 223 12.4 Opakování znaku... 223 12.5 Mluvní komponenty... 224 12.6 Pohyb... 224 13 Hodnocení tlumočeného textu na základě zpětných překladů neslyšících překladatelů... 226 13.1 Opakování znaku... 226 13.2 Dynamika a rytmus textu... 227 13.3 Provedení znaku... 228

13.4 Výběr znaku... 231 13.5 Struktura výpovědi... 233 13.6 Nejednoznačnost... 234 13.7 Využití prostoru... 235 13.8 Návaznosti... 238 14 Nejvýraznější typy chyb v tlumočených textech... 240 14.1 Klasifikátory... 240 14.2 Střídání rolí... 247 Závěr... 249 Seznam použitých zdrojů... 263 Seznam použitých zkratek... 275 Seznam obrázků... 276 Seznam tabulek... 277 Seznam příloh... 280 Přílohy... 281

Neexistují žádná absolutní kritéria pro to, co znamená dobré tlumočení. Různé diskurzivní události s různými cíli a potřebami a různí účastníci vyžadují, aby tlumočník svůj postup v průběhu tlumočení měnil. (C. B. Roy) Úvod V České republice jsou podle Boháčkové (2015) poskytovány profesionální tlumočnické služby od padesátých let dvacátého století, přičemž v devadesátých letech dvacátého století došlo k jejich významným změnám. Díky podrobnějšímu studiu znakového jazyka, který je v českém prostředí systematicky poznáván teprve od roku 1993, mohly vzniknout podklady pro první tlumočnické vzdělávání a první podklady pro kvalifikované kurzy znakového jazyka pro tlumočníky. V posledních letech jsou vedeny odborné diskuze o reformě vzdělávání budoucích tlumočníků znakového jazyka a formě jejich profesní přípravy. Jsme přesvědčeni, že pokud máme nastavit efektivnější systém vzdělávání tlumočníků, je nutné, aby naše úvahy pramenily ze znalosti skutečného stavu současného tlumočení pro neslyšící, reálných schopností a kompetencí dnešních tlumočníků českého znakového jazyka. Tato práce se opírá o poznatky aplikované lingvistiky, specializované disciplíny, která je výsledky svého poznávání přínosem pro řešení praktických problémů běžného života především v pedagogické a překladatelské praxi, a využívá výsledků jazykovědy i jiných vědních oborů. Tlumočení znakového jazyka je jednou z oblastí, kterou aplikovaná lingvistika výrazným způsobem ovlivňuje. Poznání typů chyb, kterých se tlumočníci českého znakového jazyka při tlumočení dopouštějí, může podle našeho názoru zpětně nemalou měrou přispět k poznání českého znakového jazyka, avšak z jiného úhlu pohledu, než je obvyklé. V této dizertační práci, první ucelené práci svého druhu v českém prostředí, se zabýváme specifiky tlumočení mezi češtinou a českým znakovým jazykem, a především charakteristikou a kategorizací chyb vzniklých při simultánním tlumočení specifického textu z mluvené češtiny do českého znakového jazyka. Ústřední téma práce pojednáváme v kontextu procesu simultánního tlumočení (ST) znakového jazyka, neboť výsledný produkt tlumočení souvisí s procesem ST a se zvolenými strategiemi, jejichž využitím se tlumočníci snaží zajistit optimální výkon (časový posun, rozdělená pozornost, pravděpodobnostní prognózování, monitorování, resp. zpětné opravy, řečová komprese a dekomprese). V úvodní části práce shrnujeme základní poznatky o ST obecně jako procesu (viz kap. 1 Tlumočení jako proces). Různí badatelé pojmenovávají fáze ST různě, ale pokud se jedná 10

o jejich obsah a průběh, jsou zajedno v tom, že v první fázi se jedná o aktivní poslech originálu v jazyce zdrojovém a jeho analýzu, ve druhé fázi o zpracování vyslechnuté informace a její uložení do operativní paměti, ve třetí fázi pak o produkci v jazyce cílovém tak, aby byl zachován záměr (intence) řečníka a bylo dosaženo stejného cíle (efektu), jinými slovy aby byla zachována funkčně komunikativní ekvivalence celého projevu. Okolnosti komunikace jsou jiné než v situaci, kdy produktor formuluje a produkuje své vlastní myšlenky. Jde jednak o simultánní užívání dvou jazyků, jednak o jiné než běžné podmínky komunikace, např. pokud jde o obsah sdělení a způsob jeho vyjádření (obojí je závislé nikoliv na tlumočníkově volném výběru, ale na produktorově zdrojovém textu) nebo o zaměření tlumočeného projevu (není zaměřen na tlumočníka, ale na příjemce, který stojí za ním, na příjemce tlumočeného textu). Abychom mohli princip komunikace a samotnou podstatu potenciálně vzniklých chyb lépe uchopit, využíváme při našem zkoumání modelů tlumočené situace. Z nich se ukazuje jako nejvhodnější model úsilí Daniela Gila z počátku osmdesátých let dvacátého století, neboť jej můžeme aplikovat rovněž na ST českého znakového jazyka. Gile se v tomto modelu pokusil nastínit mentální procesy probíhající během tlumočení. Jeho model je založen na předpokladu, že při tlumočení závisí výkon tlumočníka a adekvátnost tlumočené informace na dostatku kapacity potřebné ke zpracování informace. Pokud je tato kapacita omezena či se jí vůbec nedostává, dochází ke zhoršení kvality tlumočnického výkonu a začínají vznikat různá selhání, chyby. Při popisu specifik ST znakového jazyka jsme se věnovali nástinu vývoje profesionálních tlumočnických služeb, který významným způsobem určuje jejich současnou podobu a zprostředkovaně i kvalitu výstupů/produktů tlumočení. Zasadili jsme jej do širšího rámce vývoje v mezinárodním měřítku, protože jsme přesvědčeni o tom, že vývoj tlumočnických služeb v USA probíhal do značné míry stejně jako nejen u nás, ale i v mnoha dalších, především evropských zemích. Všichni odborníci na oblast translatologie znakových jazyků, kteří se stali hybateli dění v této oblasti a na které v práci odkazujeme, se rekrutovali z řad tlumočníků z praxe, kteří se později realizovali ve výzkumu. Často získali vysokoškolské vzdělání v některém příbuzném oboru, působili jako pedagogové a konzultanti pro odbornou přípravu budoucích tlumočníků a právě v této chvíli začali hledat odbornou oporu pro vysvětlení tlumočnických procesů používaných v praxi, o kterou by mohli svou teorii opřít (viz kap. 2.1 Historie). Při popisu komunikační situace ST znakového jazyka vycházíme v naší práci z komunikačního modelu tlumočení Roberta Ingrama (1978). Abychom lépe ilustrovali průběh ST mezi dvěma jazyky různých modalit, využili jsme zjednodušujícího modelu komunikace Llewellyn-Jonese (1981), který se opírá o práci Baddeleyho (1979) týkající se pracovní paměti, jež se soustředí na porozumění zdrojovému jazyku (viz kap. 2.2 Specifika tlumočení znakového jazyka). Díky modelování specifické tlumočnické situace máme 11

možnost uvědomit si, že mnoho nedorozumění ve zprostředkované komunikaci vyplývá z nedostatečné tlumočníkovy znalosti cílového jazyka, resp. z nedostatečného zvládnutí repertoáru stylů. Základ těchto rezerv v tlumočnických dovednostech souvisí s postoji ke znakovému jazyku, které mohou být v kontrastu s deklarovanými teoretickými znalostmi. Tlumočníci i s prokazatelným translatologickým povědomím mohou ne zcela vědomě pohlížet na znakový jazyk jako na jazyk menšiny, který má omezené možnosti, což se často promítá do přístupů k tlumočení. V takovém případě je za tzv. přesné tlumočení považován nejčastěji doslovný převod sdělení, věrný zdroji nejen obsahově, ale i formou. Tlumočníci se ve svém projevu ve znakovém jazyce snaží co nejvíce zachovat rysy mluveného jazyka, a to s cílem zrovnoprávnit znakový jazyk s jazyky mluvenými (viz kap. 2.3 Problém stylů znakového jazyka). Mnoho nejasností a komplikací s sebou jednoznačně přináší specifičnost znakového jazyka jako jednoho z pracovních jazyků. Jde zejména o problémy a) standardizace/kodifikace, b) bilingvismu/multilingvismu a c) samotné povahy znakového jazyka / neexistence psané podoby (viz kap. 3 Situace českého znakového jazyka). Se zřetelem ke kontextu tlumočení jsme se tyto problémy pokusili alespoň částečně řešit využitím pěti neslyšících odborníků: neslyšících konzultantů, překladatelů a tlumočníka. Ve všech případech se jednalo o bilingvní osoby, které pocházejí z prostředí neslyšících rodin (jsou rodilými mluvčími znakového jazyka), jejich kompetence v češtině byly prokázány probíhajícím nebo již ukončeným vysokoškolským studiem. Základem práce je analýza jednoho konkrétního zdrojového českého textu a jeho pěti tlumočených verzí vytvořených pěti různými tlumočníky, které vznikly v rámci tlumočnické zkoušky v Asociaci organizací neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátel (ASNEP), jež vytvořila jednu z nejužívanějších tlumočnických databází, a patřila tak k největším poskytovatelům tlumočnických služeb v České republice (viz kap. 4 Popis zkoumaného vzorku a práce s jazykovým materiálem). 1 Významnou pozici v celé práci zaujímají různé kategorizace chyb (obsahových a formálních), kterých se tlumočníci při ST dopouštějí. Vycházíme z definic a klasifikací chyb nejen zmíněného D. Gila, ale i dalších zahraničních autorů (C. Falbová, H. Barik, B. Moser-Mercerová), zvláště pak z taxonomie chyb D. Cokelyho (1985) (viz kap. 8 Koncept chyby). Výzkum nebyl řešen v experimentálních podmínkách. Jedná se o ST textu vyňatého z rozhlasového vysílání (dialogu), který svou povahou odpovídá povaze semi-autentického mluveného projevu. Dříve než jsme se začali věnovat rozboru konkrétních typů chyb, podrobili jsme analýze zdrojový text (v češtině) a charakterizovali jej nejdříve bez ohledu na cílový text. Násled- 1 V současné době dochází k organizačním změnám a databáze přechází pro jinou organizaci, pod Svaz neslyšících a nedoslýchavých v České republice. 12

ně jsme pak s odkazem na povahu zdrojového textu formulovali několik hypotéz, v jejichž rámci jsme označili části textu, které mohou být z tlumočnického pohledu potenciálně problematické (viz kap. 4.3 Charakteristika mluveného textu). Po popisu problematických částí vzorku a metodiky analýzy textů se v práci věnujeme rozboru textů zdrojových (mluvených) a následně textů cílových (tlumočených). Obsah práce rozšiřujeme o téma tlumočení českého znakového jazyka jako cizího aktivního jazyka B, neboť jsme přesvědčeni, že jde do značné míry o specifickou komunikační situaci, v jejímž rámci tlumočníci znakového jazyka tlumočí do jazyka, jenž není jejich mateřským jazykem (viz kap. 5 Český znakový jazyk jako aktivní jazyk B v tlumočení). To do značné míry určuje výsledky analýzy chyb v cílovém tlumočeném textu, jehož autoři nejsou rodilí mluvčí českého znakového jazyka. V cílovém textu jsme vytipovali problematické oblasti na základě náročnosti odpovídajících částí zdrojového textu (viz výše) a následně jsme je konzultovali s neslyšícími konzultanty a konzultanty z řad tlumočníků. Následně jsme využili zpětných překladů bilingvních neslyšících překladatelů, kteří v komentářích k překladu uváděli osobní postřehy k (ne)srozumitelnosti textu, (ne)vhodnosti použití jazykových prostředků a celkově k (ne)přijatelnosti tlumočeného textu z hlediska rodilého uživatele znakového jazyka. V cílovém textu hodnotíme kultivovanost projevu, množství interferencí (kopírování syntaktické struktury zdrojového jazyka, kalky), gramatické nepřesnosti (nesprávné použití nemanuálních prostředků, jako jsou pohyby úst a výrazové vzorce obličejových svalů při vyjadřování různých typů vět), gramatiku prostoru (tj. lokalizace, syntaktický prostor, topografický prostor), nevhodně použité klasifikátory, vyjadřování mnohosti; (ne)schopnost zachovat správné vztahy mezi objekty nebo mezi osobami v textu aj.), zpětné korekce (rektifikace), formulační nedostatky (neukončenost vět, nevhodné užití jazykových prostředků aj.), nepřesnou artikulaci znaků, narušenou plynulost projevu (příliš dlouhé pauzy, vycpávkové znaky, nekoherentnost textu aj.), narušenou smysluplnost tlumočené informace (absence logických propojení) a nepřesnosti v převodu (nesrozumitelnost a malé množství převedených informací apod.) (viz kap. 6 Metodika práce s texty). Po vyjádření našich konzultantů jsme problematické části textů nahlíželi ve srovnání se zdrojovým textem z různých perspektiv. Nejdříve jsme se na základě prostudované domácí i zahraniční literatury zorientovali v možných pohledech na chyby a na jejich klasifikaci a seznámili se v rámci práce s Cokelyho klasifikací chyb (omise, adice, substituce, interference, anomálie), následně jsme se pokusili o klasifikaci chyb v tlumočených textech nejdříve podle Cokelyho taxonomie (viz kap. 8.4 Typologie chyb podle Cokelyho). Tu jsme později doplnili o poznatky opřené o texty tlumočené do českého znakového jazyka (záměny orálního a mluvního komponentu, problémy při střídání rolí, nepoužívání klasifikátorů, problémy s využíváním prostoru ke gramatickým účelům apod.) (viz kap. 10 Přehled chyb v textech tlumočených do českého znakového jazyka podle Cokelyho). Dále 13

jsme podrobněji analyzovali chyby, kterých se tlumočníci dopouštěli na lexikální a sublexikální úrovni textu, již jsme vyhodnotili jako nejlépe uchopitelnou (zaměřovali jsme se na deformace znaku, pohyb úst v produkci znaku, použití znaku v kontextu, použití specifického znaku a užitou terminologii) (viz kap. 11 Nejčastější chyby na lexikální a sublexikální rovině). Neslyšící konzultanti, překladatelé a tlumočník často uváděli, že tlumočené texty jsou možná víceméně srozumitelné, avšak na všech je znatelný silný přízvuk, silný rukopis slyšícího tlumočníka. Zajímalo nás, co tvoří tento přízvuk, a tak jsme tlumočené texty analyzovali z tohoto úhlu pohledu, a to na základě vodítek doporučených Carol Paddenovou (Padden 2014). Přízvuku (umístění znaku, volba znaku, rytmus, opakování znaku, mluvní komponenty, pohyb), nahlíženému z pohledu neslyšících rodilých mluvčích bez ohledu na zdrojový text, jsme se rozhodli věnovat samostatnou část práce (viz kap. 12 Hodnocení výsledných tlumočených textů bez ohledu na zdrojový text). Další část práce jsme zaměřili na analýzu textů z pohledu rodilých mluvčích, neslyšících překladatelů (viz kap. 13 Hodnocení tlumočeného textu na základě zpětných překladů neslyšících překladatelů). K tomu jsme získali zcela jedinečný materiál v podobě písemných zpětných překladů tlumočených textů do českého znakového jazyka se spontánními poznámkami autorů překladu věnovanými např. opakování znaku, dynamice a rytmu textu, provedení znaků, výběru znaků, struktuře výpovědi, formulacím, prostorovému uspořádání, gramatice a logickým návaznostem. V závěru disertační práce jsme se pokusili o shrnutí chyb na nejobecnější úrovni, popsali je, pokusili se je vysvětlit a navrhnout řešení pro jejich odstraňování již v průběhu vzdělávání nových tlumočníků (viz kap. 14 Obecně nejvýraznější typy chyb v tlumočených textech). V průběhu zpracovávání analýz jsme byli nuceni řešit mnoho problémů, z nichž ty nejzávažnější souvisely a) se způsobem zápisu problémových částí textu a b) se způsobem záznamu konkrétních chyb z autentických tlumočených textů s ohledem na zachování anonymity tlumočníků. Oba tyto problémy jsme vyřešili kompromisně a) přepisem formou glos a b) stínovým přeznakováním tlumočeného textu prostřednictvím neslyšícího figuranta (viz kap. 6.1 Problémy při zpracovávání textů). Práce je především rozvahou nad mnoha otázkami týkajícími se kvality ST z češtiny do českého znakového jazyka. Mezi nejzákladnější patří otázky: Jaké problémy tlumočení mezi dvěma jazyky s různou modalitou, resp. z jazyka A (mateřského, mluveného) do jazyka B (ne-mateřského, znakového), jsou typické pro oblast tlumočení do českého znakového jazyka? 14

Platí kategorizace chyb vytvořené na základě studia tlumočení mluvených jazyků i v případě tlumočení do českého znakového jazyka bezvýhradně, nebo částečně? V čem se případně tlumočení do českého znakového jazyka liší? V čem se kategorizace chyb shodují? Do jaké míry jsou jisté konkrétní typy chyb ovlivněny odlišnou modalitou jazyků, mezi kterými se tlumočí? Je vypuštění informace vždy chybou? Do jaké míry se na chybách podílí nedokonale nastavené tlumočnické vzdělávání tlumočníků českého znakového jazyka a do jaké míry za nimi stojí určité neporozumění sdělení ve zdrojovém jazyce (neznalost oboru a použité terminologie)? Naším cílem není najít jednoznačnou odpověď na všechny otázky, které vyvstaly při zpracovávání práce, ale spíše upozornit na specifika práce tlumočníků českého znakového jazyka a naznačit způsob, kterým by se chybám v tlumočení mohlo předcházet již ve fázi profesní přípravy tlumočníků znakového jazyka. 15

1 Tlumočení jako proces Tlumočení je jedním ze způsobů zprostředkování komunikace (viz např. Lederee 1978, Gile 2009, Jones 1998). V případě tohoto ústního jazykově-kulturního zprostředkování informace ze zdrojového do cílového jazyka se jedná o velmi složitý proces, který byl již v minulosti mnohokrát popsán. Gerver (1979) a další odborníci (např. Brislin 1981) uvádějí, že samotný proces tlumočení se neváže na konkrétní jazykovou kombinaci, jelikož jde o svébytný kognitivní, lingvistický a sociální proces. Charakteristikou simultánního tlumočení je souběžnost několika mechanismů. Závěry všech experimentů (Barik 1975, Seleskovitch 1978, Frishberg 1990, Moser-Mercer 1994, Gile 1999) zaměřených na souběžnost dvou různých druhů řečových činností (mluvení a poslechu) se do značné míry shodují v tom, že je možné současně hovořit i poslouchat, pokud mají obě tyto činnosti stejný předmětný obsah (Seleskovitch 1975). V případě tlumočení mezi znakovým a mluveným jazykem je tedy možné produkovat znakový jazyk a poslouchat jazyk mluvený a v opačném směru sledovat promluvu ve znakovém jazyce a produkovat mluvený jazyk. Obecně je možné průběh simultánního tlumočení popsat jako 1) aktivní poslech zdrojového textu, 2) zapamatování, rozbor vyslechnuté informace a 3) její transformaci do jazyka cílového. Tyto tři fáze tlumočení probíhají neustále (vstupují do komunikace s každou novou informací), navazují na sebe, prolínají se, časově nejsou striktně odděleny, ale spíše se překrývají. Při simultánním tlumočení dochází k přímému kontaktu mezi řečníkem (vysílatelem) a příjemcem (adresátem), protože informace jsou dodávány vzápětí po vyslovení. Projev je pro příjemce živý a bezprostřední (Čeňková 2008: 14). Strategie, které tlumočník během své práce používá, můžeme obecně rozdělit na nevědomé, tedy automatické, jež ze strany tlumočníka nevyžadují záměrnou pozornost či volnou kapacitu ke zpracování informace, a na neautomatické, při nichž musí tlumočník vyčlenit pro tlumočnickou jednotku, tj. smysluplnou část informace dostačující k tlumočení, dostatek kapacity. Mezi nejdůležitější mechanismy a prostředky používané tlumočníky k zajištění úspěšného průběhu ST patří především časový posun, rozdělená pozornost, pravděpodobnostní prognózování, princip ekonomie a zpětná korektura (Čeňková 2008: 32). K těmto základním prostředkům a mechanismům se řadí další, specifické prostředky vyplývající z individuality tlumočníka (využívání pauz, zrychlení absolutního tempa, prodlužování slabik apod.). Kvalitu tlumočení zásadním způsobem ovlivňuje situační kontext. Ten můžeme považovat za jeden z nejdůležitějších faktorů ovlivňujících proces ST: bez jeho akceptace by nebylo možné zajistit dosažení komunikačního efektu. Při tlumočení (především při simultánním tlumočení) dochází k mnoha chybám. Abychom mohli princip komunikace a samotnou podstatu vzniklých chyb lépe uchopit, využíváme 16

modely tlumočené situace. Mnoho odborníků se pokusilo popsat simultánní tlumočení jako komplexní soubor činností formou teoretických modelů. Mezi nejznámější patří psychologické modely Davida Gervera a Barbary Moser-Mercerové, psycholingvistické modely G. V. Černova a A. F. Širjajeva, interpretativní teorie tlumočení Danice Seleskovitchové a Marianne Ledererové, model úsilí Daniela Gila, neurolingvistický model Laury Granové a nejnověji kognitivně-pragmatický model Robina Settona. V sedmdesátých letech dvacátého století byly tyto modely založeny na paradigmatu zpracovávání informací (Gerver 1975, Moser 1978) a kladly si za cíl vysvětlit mentální činnost při tlumočení. St. Mizuno (1995), Setton (1997) a další vyvinuli vlastní modely, opět založené na kognitivním výzkumu. Všechny zmíněné modely představují cenný teoretický základ, neboť berou v potaz relevantní vývoj v oblasti kognitivní psychologie, neurolingvistiky a lingvistiky. Počátkem osmdesátých let byl vytvořen nově pojatý soubor modelů, jenž neměl jen popisovat proces ST, ale zabýval se především chybami a výpustkami zaznamenanými při simultánním tlumočení, 2 které se nedaly jednoduše zdůvodnit nedostatečnými jazykovými a mimojazykovými znalostmi či špatnými podmínkami při převodu zdrojového textu. Z pohledu kognitivní psychologie se mezi nejznámější popisy procesu tlumočení řadí tzv. model úsilí 3 (modèle dʼefforts) Daniela Gila (viz např. 1995, 1997). Jedná se o model, který popisuje jednotlivé složky tlumočení, ale i objasňuje příčiny možných chyb. Tlumočení je podle tohoto modelu složeno ze tří souběžných procesů: 1) úsilí poslechu a analýzy, 4 2) krátkodobé paměti 5 a 3) produkce řeči 6. Podle Gila (1999) si všechny tři typy úsilí navzájem konkurují a ne vždy je poměr mezi nimi zachován (záleží na objemu a náročnosti textu). Součet těchto tří úsilí by neměl v zájmu zachování rovnováhy tlumočení překročit maximální kapacitu. Gilův model úsilí (efforts) vychází z poznatků o omezené procesní kapacitě lidského mozku a je založen na dvou předpokladech: a) tlumočení vyžaduje jistý druh duševní 2 Tyto modely se zaměřovaly i na konsekutivní tlumočení, my se mu však vzhledem k zaměření naší práce nebudeme věnovat. 3 D. Gile poprvé představuje svůj model v práci Le modèle dʼefforts et lʼéquilibre dʼinterprétation en interprétation simultanée (1985). 4 V průběhu úsilí poslechu a analýzy dochází k několika operacím (rozpoznání jednotlivých slov, analýza segmentů sdělení apod.), díky nimž tlumočník pochopí smysl sdělení. Toto úsilí může být ztěžováno rušným prostředím, pro tlumočníka neznámou problematikou apod. Do úsilí produkce řeči se již zahrnuje představa tlumočeného sdělení a její vyřčení v cílovém jazyce (Gile 1999: 156). 5 Krátkodobou paměť tlumočník využívá při zapamatování informace, kterou právě slyšel a kterou se chystá tlumočit, ale i při krátké pauze k nalezení vhodných jazykových prostředků k vyjádření se. Někdy musí v paměti udržet informaci, která již ve zdrojovém jazyce proběhla, ale pro tlumočení do cílového jazyka je nutné ještě počkat na doplňující informace (Gile 1999: 157). 6 Úsilí produkce řeči je ztěžováno také tím, že tlumočník problematice nerozumí dokonale a nezná související terminologii v cílovém jazyce a tlumočí pro odborníky, kteří jsou mnohdy na vyšší úrovni informovanosti v dané problematice. Zátěží může být také vědomí přítomnosti hodnotitelů výsledného tlumočení (Gile 1999: 157). 17

energie, která je k dispozici jen v omezeném množství, b) k tlumočení je zapotřebí téměř veškerého množství této duševní energie, někdy dokonce více, než je právě k dispozici. V takovém případě dochází ke zhoršení tlumočnického výkonu. Při tlumočení se někdy stává, že k selhání dojde při zpracování úseku textu, který není vůbec problematický. Tento jev umožňuje vysvětlit tzv. deficitní řetězec. Jen vzácně se totiž deficit kapacity projeví ihned (např. nedostatek kapacity pro poslech a analýzu vede ke ztrátě informace), obvykle se projeví později. V takovém případě tedy k selhání nedojde při zpracování úseku, který tuto ztrátu svou náročností na zpracování způsobil, ale až v úseku pozdějším. Zdrojem chyb při tlumočení mohou být zvýšené nároky na pracovní kapacitu, např. rychlé tempo řeči, vysoká hustota informací (např. čtené texty, výčty atd.), snížená kvalita zvuku, nezvyklý přízvuk řečníka, gramaticky nesprávné formulace a dále tlumočení neznámých jmen a technických termínů. Druhou skupinu problémů představují ty části textu, které jsou citlivé na pokles pozornosti, jako např. číselné údaje, názvy a zkratky. Vzhledem k jejich malé redundantnosti stačí jen slabý pokles pozornosti nebo rušivý element (zvukový) a tlumočník je nerozpozná, a tím i špatně přetlumočí. Značnou pozornost přikládá Gile ve svém modelu také anticipaci, a to nejen jazykové, ale i mimojazykové, která je umožněna dobrou znalostí tématu, řečníka a situace při tlumočení. Anticipaci je možné správnou přípravou rozhodujícím způsobem zlepšit. Gilův model jasně ukazuje, že se tlumočník během tlumočení snaží snížit úsilí na minimum a zároveň v daném kontextu vyprodukovat pro adresáta co nejrelevantnější informaci. Pokud tlumočník není schopen analyzovat záměr řečníka, mluvčího nezná, není znalý tématu, nezná zázemí situace, vztahy mezi mluvčími jsou mu nejasné, pak to rovněž negativně ovlivňuje tlumočení a objeví se chyby v tlumočení. Gile uvádí hypotézu provazochodce ( tightrope hypothesis, srov. Gile 1999), v níž formuluje myšlenku, že celková využívaná kapacita tlumočníka se většinu času pohybuje na hranici tlumočníkovy celkové dostupné kapacity, a proto může jakékoliv zvýšení nároků na procesní kapacitu či jakékoliv nesprávné rozložení kognitivních zdrojů vést k přetížení či lokálnímu deficitu pozornosti (u jednoho z úsilí) a k následnému zhoršení tlumočnického výstupu. Tzv. hypotézu provazochodce vnímá Gile jako klíčovou při vysvětlení vysokého výskytu chyb a výpustek zaznamenaných i v tlumočeních, u nichž není zdrojový text po odborné ani jiné stránce příliš náročný (Gile 1987: 421). Pokud tlumočník tlumočí bezpečně pod úrovní zahlcení, mělo by k chybám a výpustkám docházet pouze v případě, že se ve zdrojovém textu objeví tlumočnicky náročné místo (příliš odborný úsek, rychlé tempo mluvčího, mnoho číslovek, místa příliš obtížná na převedení do cílového jazyka atd.). Pokud však budou tlumočníci selhávat v různých částech textu 18

(i těch evidentně nenáročných), posílí se hypotéza, že u tlumočníků dochází v průběhu procesu tlumočení k deficitu procesní kapacity. Model úsilí Daniela Gila se na rozdíl od jiných modelů neomezuje jen na popis toho, jaké procesy při tlumočení probíhají, ale snaží se o vymezení rizik, která nastávají při zpracování informace v průběhu tlumočení s potenciálem vysvětlovat a předvídat skutečnosti na úrovni daného tlumočnického výstupu. Cílem tlumočení na té nejobecnější rovině je předání informace se snahou zachovat funkčně komunikativní ekvivalenci celého projevu (Čeňková 2008). K tomu musí mezi jednotlivými účastníky komunikace existovat minimální společný informační základ 7. Na konci úspěšně realizovaného komunikačního procesu je zdrojová informace daného účastníka komunikace zvětšena o ty prvky individuální informace, kterými ke komunikaci přispěli ostatní účastníci (Čeňková 2008: 31). Tlumočník při tlumočení vnímá především jádro smyslu sdělení (tzv. opěrné body, dominanty, klíčová slova) a pomocí pravděpodobnostního prognózování (sémantického, pragmatického i strukturně gramatického), širších znalostí tématu, a hlavně bleskové a všestranné analýzy informaci převede a zformuluje ji adekvátním způsobem v jazyce cílovém (Čeňková 2008). Tlumočník při tlumočení uplatňuje tzv. smyslovou zkratku, segmentuje zdrojový text na minimální úseky významově ucelené, a tedy přeložitelné. Tlumočník musí hledat takovou část zdrojové informace komunikativní jednotku, která je nezbytná pro adekvátní předání minimální informace do cílového jazyka (Čeňková 2008: 31). Definic jednotek, které by se měly překládat, bylo stanoveno mnoho. Většina translatologů se však přiklání k jednotce smyslu C. Mazzové (Mazza 2001: 87 104), která tuto jednotku definuje jako všechny prvky ve výpovědi, které jsou považovány za nutné pro porozumění dané výpovědi. Tlumočník však musí pracovat s funkčním dělením informací, a tedy i s vyššími jazykovými rovinami (Čeňková 2008: 31). V případě tlumočení znakového jazyka je velmi náročné vymezit jednotku smyslu. V případě sledovaného dialogu jsme se rozhodli určit jako jednotku smyslu vždy jednu repliku dialogu. Jedná se o vyrovnaný dialog (oba účastníci mají podobný prostor k replikám) a to nám umožňuje analyzovat text postupně po jednotlivých replikách (tedy po jednotkách smyslu). Každá komunikace probíhá v určitém prostoru a čase, je zasazena do komunikační situace neboli makrokontextu (Müglová 2013: 17). Tlumočník pro úspěšný převod informace musí tento situační kontext znát co nejlépe. To znamená, že může při převodu aplikovat princip ekonomie a lépe využívat prostředků suprasegmentálních (intonace, tempa, pauz apod.) a extralingvistických (Čeňková 2008: 38). Jestliže komunikační situaci 7 Minimální společný informační základ chápeme jako soubor informací účastníků komunikace na počátku celého komunikačního procesu. Část této informace je oběma účastníkům (řečníkovi i adresátovi, tj. posluchači) společná (všeobecné a odborné vzdělání v jednotlivých oborech lidské činnosti), část je individuální (výsledky vlastní teoretické či výzkumné práce, specializovaného studia apod.) (Čeňková 2008: 44). 19

rozebereme na drobnější části, vznikne nepřeberné množství komunikačních událostí 8, tj. konkrétních řečových činností jejich účastníků (Müglová 2013: 124). Každá komunikační událost má svůj invariant 9, tedy něco, co se po uplatnění všech tlumočnických strategií, komprimacích a kondenzacích musí bezpodmínečně dostat k příjemci. Někdy je jednoduše důležité jen to, co řekneme, jindy je navíc důležité i to, jak to řekneme. V tlumočení je cílem najít k výpovědi ve zdrojovém jazyce protějšek v cílovém jazyce, tedy nalézt ekvivalentní prostředky, 10 které by byly adekvátní zdrojovému textu (srov. Popovič 1975: 288). Cílem translace podle teorie skoposu 11 (Skopostheorie) však může být nalezení takových prostředků, které splní účel převodu informace pro cílové příjemce, tedy vytvoření cílového textu v cílovém prostředí s cílovým záměrem pro cílové publikum v cílových podmínkách (Knittlová 2010: 222, Nord 2005: 43). V situaci sledovaných textů bylo pro tlumočníka dilematem analyzovat, zda je cílovým adresátem neslyšící klient (i když v situaci nepřítomný), neslyšící hodnotitel (hodnotící jazykovou úroveň cílového textu), nebo spíše zadavatel zkoušky (koordinátor tlumočnické zkoušky, který zprostředkovává tlumočníkům pracovní zakázky) viz kap. 6.1 Problémy při zpracovávání textů. Podle zvoleného konečného adresáta mohl být vymezen jiný účel tlumočení a tomu by odpovídal i různý přístup k tlumočení a ve výsledném produktu i různý styl promluvy. Z pohledu ekvivalence je to sémantická ekvivalence, resp. adekvátnost, plnohodnotnost, jež se jeví jako ústřední problém lingvistické teorie překladu (Kufnerová 1984: 152). Problémy při překladu přitom nevznikají ani tak z rozdílů jazykových systémů, jako spíše z úsilí o to, aby byly co možná nejpřesněji vyjádřeny ty složky významu, které souvisejí s mimojazykovou skutečností (Kufnerová 1984: 153). V případě ekvivalence hovoříme nejčastěji o komunikační shodě, totožnosti. To, co je podle nás shodné pro všechny modelové typy komunikačních událostí, je mimo jiné komunikační záměr (intence). Na základě záměru mluvčího se odvíjí informační obsah výpovědi, způsob, jakým mluvčí 8 Zvýrazněno autorem práce. 9 Invariant je veličina, kterou bychom mohli označit za neměnnou (ve vztahu ke zdrojovému sdělení) a dynamickou (ve vztahu k textům, jež jsou nositeli různých funkcí). Někdy je důležitější posluchači zprostředkovat věcnou informaci, jindy spíše estetický či emocionální zážitek. 10 Podle Knittlové (2010: 113 115) mohou obecně nastat dvě situace: 1) ekvivalent existuje: a) úplný, tj. absolutní, zvláště pokud jde o významovou a stylistickou platnost (Tuesday úterý), b) částečný (může dojít k transpozici, ale protějšek musí vyjadřovat stejnou výpovědní funkci (rolls housky), c) existuje více ekvivalentů (go jít/letět/plout); 2) ekvivalent neexistuje: a) prázdnou pozici je třeba nahradit opisem, kalkem, přejatým slovem (midterms čtvrtletí), b) nahradí se ekvivalent situace, nezná-li společnost situaci zdrojového jazyka (porch veranda). 11 Teorie skoposu se zaměřuje na překlad jako aktivitu, která má určitý záměr nebo cíl, a také na zamýšleného příjemce či publikum, pro které je překlad určen. Překládat znamená vytvářet cílový text v cílovém prostředí s cílovým záměrem pro cílové publikum v cílových podmínkách. Teorie skoposu dává původnímu textu nižší status, než jaký mu přisuzují teorie překladu, které jsou založeny na ekvivalenci. Zdroj je nabídkou informací, kterou překladatel přemění na nabídku informací pro cílové publikum (Nord 1997). 20

formuje své myšlenky, a také způsob, jakým je formuluje. Výpověď tak získává výrazovou hodnotu vyvolává určitý efekt u příjemce. Nejdůležitějším úkolem tlumočníka je tedy co nejlépe a co nejpřesněji odhadnout komunikační záměr mluvčího a přenést výrazovou hodnotu jeho výpovědi příjemci v nezměněné podobě. Přitom však musí zohledňovat kromě informačního základu a komunikačního postoje příjemců i extralingvistickou situaci a přizpůsobovat se jim (Čeňková 2008: 64). Z tohoto úhlu pohledu je pro nás významnější pragmaticky ekvivalentní převod informace. Vytváření nového textu v cílovém jazyce není jednoduše gramaticko-sémantickou substitucí, ale pragmatickou rekonstrukcí (Knittlová 2010: 11). V takovém případě tlumočník nebere v úvahu jen význam jednotlivých částí výpovědi, ale také záměr i strategii mluvčího, situaci a kontext výpovědí. Vedle významu výpovědi se zajímá i o její často mimořečové účinky a důsledky. Za kritérium ekvivalence (či adekvátnosti) se od devadesátých let minulého století považuje komunikační ekvivalence. Ta bere v úvahu jazyk v rovině parole a text vnímá v konkrétním situačním kontextu. To se při tlumočení může projevit mimo jiné v objemu převáděných informací. Každou informaci můžeme charakterizovat délkou a obtížností. Podle Kussmaula (Kussmaul 1995) závisí funkce převodu na znalostech, očekáváních, hodnotách a normách příjemců cílového textu, kteří jsou formováni kulturou a životní situací, v níž se nacházejí. Tyto faktory určují, jakým způsobem by případně funkce zdrojového textu měla být modifikována, neboť jednou z podmínek cílového textu je, že odpovídá funkci, které text slouží (srov. Čeňková 1980: 48). Pokud se jedná o převod z jednoho jazyka do druhého (z češtiny do českého znakového jazyka), je zpracovaná informace předávaná příjemci (neslyšícímu uživateli znakového jazyka), jehož přijímací aparát cílového jazyka není nastaven na příjem informací ze zdrojového jazyka (na základě životní zkušenosti formované hluchotou) složitější, porozumění tak může být obtížnější. Text by se měl této situaci přizpůsobit, a proto se může snížit obtížnost textu na úkor délky, výsledný text může být prodloužen. Cílový text obsahuje mnohem více redundantních slov a struktur, což je způsobeno tím, že implicitně obsažené informace jsou vyzvednuty do roviny explicitně formulovaných informací (Knittlová, Grygová, Zehnalová 2010: 12). Tlumočník tedy obecně přijímá sdělení buď zvukovou cestou (tj. v mluvené češtině), nebo vizuálně (tj. v českém znakovém jazyce). U tlumočníka mezi mluveným a znakovým jazykem musí poté proběhnout následující mentální operace (Roy, Napier 2015: 146 150): 1. Sdělení musí přijmout sluchové (např. mluvená čeština) nebo zrakové (např. český znakový jazyk) ústrojí tlumočníka, tj. stimulují se sluchové či zrakové nervy. Tlumočník aktivizuje svou dlouhodobou paměť a koordinuje úsilí paměti natolik, aby efektivně využil zbylou kapacitu na další fáze tlumočení. 2. V okamžiku přijetí sdělení příslušným smyslovým ústrojím se přenese aktivní pozornost k výpovědi. Tlumočník začíná pracovat na syntaktickém a sémantickém 21

dekódování sdělení tak, že se snaží v příchozí zprávě hledat rozpoznatelné vzorce. Tlumočník se opírá o dlouhodobou paměť, díky níž rozpoznává vzorce informací, které jsou mu známy na základě dosavadních znalostí a zkušeností, a řídí se jimi v dalších krocích procesu. Pokud se dostane do situace, na kterou je připraven (zná ji, má s ní zkušenosti nebo se na ni naučil ), pouze aplikuje některý z uložených scénářů včetně jazykového řešení, výrazových stereotypů. 3. Sdělení, složené z rozpoznatelných syntaktických a sémantických vzorců, nyní vstupuje do tlumočníkovy krátkodobé paměti. Právě zde probíhají komplikované procesy analýzy zprávy. Tlumočník důkladně analyzuje syntaktickou a sémantickou strukturu sdělení (Cokely 1980). Během této fáze nutně používá dlouhodobou paměť a udržuje v paměti (díky tlumočnickému tréninku) již analyzované části sdělení, zatímco ostatní části jsou teprve analyzovány. Před provedením složitých psycholingvistických operací se sdělením nebo po jejich ukončení může samozřejmě dojít k jeho rozpadu (tj. zapomínání) (Roy, Napier 2015: 147). 4. V této fázi musí tlumočník rozeznat záměr, který má sdělení předávat (Müglová 2013). Jinými slovy, tlumočník musí sdělení porozumět a k tomu musí mít předchozí obecné znalosti ze souvisejících oblastí. V tomto kroku musí tlumočník spoléhat na svou dlouhodobou paměť a schopnost udržet v paměti všechny relevantní informace (Roy, Napier 2015: 148). 5. Po určení záměru sdělení musí tlumočník prohledat sklad své dlouhodobé paměti, aby nalezl sémantický ekvivalent sdělení v cílovém jazyce. I v tuto chvíli tlumočník stále spoléhá na dlouhodobou paměť, tentokrát v oblasti konceptů, znalostí, kulturních rozdílů atd. v cílovém jazyce. To znamená, že v tomto kroku musí propojit sémantický záměr zdrojového sdělení s nejbližším možným ekvivalentem v cílovém jazyce. Obecně se samozřejmě předpokládá, že tlumočník má v cílovém jazyce znalosti a zkušenosti dostatečné k tomu, aby správně propojil celou řadu dílčích sémantických záměrů, s nimiž se může setkat v nejrůznějších situacích, a vyhodnotil, které z nich jsou adekvátní konkrétní realizované situaci, a ty pak při tlumočení využil. 6. Dále musí tlumočník začít (re)strukturovat sémantický záměr v cílovém jazyce na základě mnoha omezení (např. syntaktických, sémantických a kulturních) a požadavků cílového jazyka. Zatímco předchozí krok nejvíce závisí především na tlumočníkových obecných znalostech a porozumění cílové kultuře, nyní je zásadní tlumočníkova zna lost cílového jazyka po všech stránkách. 7. Další krok navazuje na syntaktickou a sémantickou (re)strukturaci a sestává z výběru vhodných lexikálních jednotek v cílovém jazyce. Nyní se tlumočník zabývá nuancemi a jemnými významovými rozdíly, nejsou-li nebo nemohou-li být převedeny úplnými ekvivalenty lexikálních jednotek cílového jazyka. 22

8. Tlumočník (re)strukturoval sémantický záměr zdrojového sdělení a zformuloval vhodný ekvivalent v cílovém jazyce. Na rozdíl od tlumočníků mluvených jazyků je u tlumočníka znakového jazyka nutné přenést tlumočené sdělení v odlišném modu, než v jakém byla přijata zdrojová zpráva. Mluvené sdělení přijaté sluchovou cestou musí být tedy převedeno do pohybového sdělení, sdělení přijaté vizuálně musí být převedeno zvukovou cestou. Tlumočník znakového jazyka musí proto aktivovat potřebné neurologické mechanismy, aby mohl potřebný kód přepnout (Roy, Napier 2015: 148). 9. V konečné fázi procesu se formuluje (re)strukturované sdělení. Tlumočené sdělení musí být převedeno takovým způsobem, aby mu příjemci rozuměli. Zatímco tlumočník tlumočí sdělení A, zpracovává samozřejmě zároveň sdělení B a jeho smyslové ústrojí přijímá sdělení C (Gile 1995). Tlumočník musí vždy dekódovat zprávu ve zdrojovém jazyce a dosáhnout stejné úrovně porozumění, jaké by dosáhl jednojazyčný rodilý mluvčí tohoto jazyka (Roy, Napier 2015: 153). Při anticipaci budoucích kroků v tlumočnickém procesu musí tlumočník syntaktické struktury a sémantický záměr sdělení analyzovat na mnohem aktivnější, vědomé úrovni (a tedy důkladněji) než rodilý mluvčí. Uvedený stručný přehled kroků v procesu tlumočení mezi mluveným a znakovým jazykem dostatečně ukazuje, že kdykoliv se dva účastníci komunikační situace musí spoléhat na služby tlumočníka (třetí osoby), pravděpodobnost neporozumění je mnohem vyšší než u přímé komunikace mezi dvěma účastníky komunikace komunikujícími stejným jazykem. Kvalitu tlumočení ovlivňuje mnoho faktorů. Jednak jsou to proměnné související s jazykem (gramatická a sémantická struktura jazyků, mezi nimiž se tlumočí, např. ve vztahu k jazykové asymetrii a případným interferencím), jednak proměnné související s charakterem zdrojového textu. Mluvený text se vyznačuje jinými kvalitami než text psaný (např. struktura textu, zhuštěnost vs. redundance, ne vždy musí být zřetelná výslovnost/artikulace, plynulé a vyvážené tempo řeči, logická segmentace). Z dalších faktorů jsou to zvláště faktory individuální (spojené s tlumočníkem): jeho dosavadní zkušenosti s tlumočením, stupeň zvládnutí obou jazyků, schopnost pracovat pod tlakem, kognitivní vybavení (např. schopnost rekonstruovat význam zdrojového textu a znalost kulturního zázemí obou jazyků). U tlumočníků znakového jazyka proces významným způsobem ovlivňuje také respekt k jazyku, do kterého tlumočí, a vztah k jeho mluvčím. Bez předchozího výcviku, lingvistické a odborné přípravy nelze tlumočnické dovednosti dosáhnout. Tlumočníci musí dokonale ovládat oba pracovní jazyky (v našem případě češtinu a český znakový jazyk), aby zejména třetí fáze ST, produkce v cílovém jazyce, probíhala víceméně automaticky a umožňovala řešení stereotypních úkolů. Je zřejmé, že pokud se liší modalita jazyků, mezi kterými se tlumočník při své činnosti pohybuje, je celá situace komplikovanější. Nordová (2005) vidí možnosti přístupu 23

k translaci, pokud se kultura příjemců zdrojového textu a textu cílového zásadně liší, 1) v transformaci textu tak, že budou respektovány sociokulturní aspekty uživatelů cílového jazyka, nebo 2) v nahrazení funkcí zdrojového textu jejich dovysvětlením (Nord 2006: 43). Rozdíl mezi tradičními a funkcionalistickými teoriemi translace tedy spočívá v tom, že jestliže pro tradiční teorie, využívající pro převod tradiční prostředky a postupy, je konstantnost funkce zdrojového textu invariantem, tj. hranicí překladu 12, za kterou už překlad přestává být překladem a stává se jinou textovou operací (parafrází nebo adaptací), funkcionalistické teorie i změnu funkce zdrojového textu legalizují jako překlad (Müglová 2013: 115). V tlumočnické praxi tak můžeme sledovat, že některé cílové texty se při funkčním přístupu k překladu mohou více přibližovat 1) ke zdrojovému textu, a jiné více právě vzhledem k hledisku pragmatickému 2) k funkci (účelu) překladu. Předpokládáme, že v případě námi analyzovaných textů se bude jednat o snahu více se přiblížit primárnímu účelu tlumočení (tj. úspěšnému složení zkoušky). 12 Autorka hovoří o překladu, ale z našeho pohledu se jedná o typ převodu, kterým je i tlumočení. 24

2 Tlumočení znakového jazyka Tlumočení pro neslyšící, resp. tlumočení znakového jazyka, se v základních principech shoduje s principy platnými v tlumočení mluvených jazyků, přestože má také svá specifika. Ta se obecně týkají rozdílné povahy jazyků, se kterými tlumočník pro neslyšící pracuje, a především specifičnosti jazykové komunity, ve které se tlumočníci znakového jazyka pohybují. Tlumočník se stává součástí této komunity, což s sebou přináší další jedinečnost jeho profese. 2.1 Historie Teorie tlumočení znakových jazyků se formuje společně s lingvistikou znakových jazyků. Metzger (2006) i Grbićová (Grbić 2007) se shodují, že v šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století byly nejznámější práce, studie a příručky o tlumočení znakového jazyka psány anglicky a vznikaly v USA. Nejstarší záznamy o tlumočení a překladech znakového jazyka, které jsou zatím k dispozici, pocházejí z roku 1612 a hovoří o znakovém překladateli u soudu v Osmanské říši (Stone 2012). Je také doloženo, že již v roce 1725 byli tlumočníci pro Neslyšící 13 i při londýnských soudech (Stone, Woll 2008). Historické prameny však většinou pouze zaznamenávají zprávu o výskytu tlumočení, nikoliv více o jeho podobě. Při uvažování o historii tlumočení vycházíme z vývoje tlumočení v USA, a to hned ze dvou důvodů: 1) Dokládá historii tlumočení znakového jazyka, která se později opakovala v dalších zemích a jejich komunitách neslyšících, jež na vývoj v USA navázaly, včetně České republiky. 2) Ilustruje cestu translatologie znakových jazyků do akademického světa a do sféry výzkumu, který velmi úzce souvisí s komunitním tlumočením (především v jeho počátcích), jímž se zabývali vědci i odborníci z tlumočnické praxe na celém světě. Oproti dnešní situaci bylo v USA tlumočení znakového jazyka v šedesátých letech dvacátého století diametrálně odlišné. Mnoho let to v USA, ale i ve většině zemí včetně České republiky, fungovalo tak, že tlumočníky znakového jazyka byli pouze rodinní příslušníci neslyšících osob. Často se jednalo o děti neslyšících rodičů, které samy neslyšící nebyly 14 (Vald 2003). V dospělosti řada těchto dětí neslyšících rodičů začala 13 Pokud v naší práci použijeme zápis Neslyšící, akcentujeme jazykový a kulturní přístup k hluchotě a jejím nositelům. Velké písmeno N bylo do označení Neslyšící převzato podle amerického vzoru. Americká komunita neslyšících rozlišuje mezi označením deaf a Deaf. Velké N či velké D v označení osoby znamená, že označený člověk se identifikuje s kulturní menšinou Neslyšících (Deaf) a používá znakový jazyk. Člověk, který sám sebe nazývá Neslyšícím, se nevnímá jako postižený, necítí svou sluchovou ztrátu jako handicap, ale je hrdý na svou identitu a svůj jazyk (srov. Nováková 2008). 14 Stává se, že i děti z rodin přistěhovalců, které se usídlí v zemi, jejíž většinový jazyk neovládají, se tento jazyk naučí a stanou se neformálními tlumočníky pro své rodiče i další členy rodiny. Podobně i slyšící děti 25

v šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století na plný úvazek pracovat s neslyšícími na pozici učitelů, poradců v oblasti chráněných pracovních míst, zaměstnanců církve, sociálních pracovníků či pečovatelů (Fant 1990). Přitom často dobrovolně tlumočili v rámci svých pracovních povinností, ale i ve svém volném čase. Nikdo z těchto tlumočníků nepovažoval tlumočení znakového jazyka za práci na plný úvazek a nenabízel jej jako profesionální službu (Fant 1990). Tou dobou bylo navíc specializovaných služeb pro dospělé Neslyšící kdekoliv ve světě velmi málo. Začátek šedesátých let však v USA, Japonsku, Švédsku i dalších zemích přinesl změnu pohledu na jazyk a status Neslyšících. Napierová (Napier 2011: 354) uvádí: Trvalo déle, než se tlumočení znakového jazyka stalo profesionální činností, protože jeho počátky splývaly se sociální prací a znakové jazyky nebyly ve srovnání s mluvenými/psanými jazyky považovány za přirozené jazyky. Skutečným katalyzátorem změn byla však teprve práce, jejímž autorem byl William Stokoe, lingvista z Gallaudetovy univerzity. 15 Od roku 1960 se logicky datuje počátek lingvistiky znakových jazyků (Macurová 2008: 12). Představa, že Neslyšící potřebují pomoc s komunikací, aby zvládli svůj každodenní život, tak ustoupila do pozadí a začala se ujímat myšlenka, že neslyšící jsou členy jazykové menšiny, kteří nemají přístup k většinovému jazyku, a proto potřebují podporu tlumočníka znakového jazyka (Roy, Napier 2015: 6). Existence tlumočníků jakožto jazykových odborníků, kteří pracují mezi dvěma jazyky a dvěma kulturami, vedla ke zvýšení statusu Neslyšících i samotných tlumočníků. To, že se tlumočníci z příležitostných pomocníků stali profesionálními tlumočníky, představovalo významnou změnu, která měla v konečném důsledku značný dopad na Neslyšící i tlumočníky po celém světě. 16 Ve vývoji tlumočení hrála vždy důležitou roli legislativa a finanční zázemí. S tím souvisí skutečnost, že v šedesátých letech započala v USA éra rozšiřování národních zákonů a velkých vládních dotací. Poté co zákony vstoupily v účinnost a dotace byly využity na vytvoření služby pro chráněná pracovní místa, získali Neslyšící možnost financování pomaturitního vzdělání a pomoci s hledáním zaměstnání. To zase vyvolalo naléhavou a okamžitou potřebu tlumočníků, kteří by v tomto prostředí dokázali efektivně pracovat. neslyšících rodičů mívají často v řadě situací tuto zprostředkovatelskou roli. Zprostředkovateli však bývají také neslyšící děti neslyšících rodičů, kteří lépe ovládli psanou formu většinového jazyka (Roy, Napier 2015: 3). 15 W. Stokoe vydal v roce 1960 svou první studii o americkém znakovém jazyce Sign Language Structure, v níž obhajoval jeho status jakožto jazyka, nikoliv pouhého systému gest. Na Stokoa v roce 1965 navázalo nakladatelství RID, které vydalo tlumočnickou příručku Tlumočení pro Neslyšící (Quigley, Youngs 1965: Interpreting for Deaf people). Stokoe, Casterlinová a Cronenberg pak v roce 1970 vydali Sign Language Structure: An Outline of the Visual Communication Systems of the American Deaf. 16 Tuto změnu zaznamenal i Jack Gannon (1981: 339), neslyšící historik, spisovatel a pedagog na Gallaudetově univerzitě v USA, který svou knihu o historii Neslyšících uvedl následující větou: Počátky představovala šedesátá léta. Měl tím na mysli počátky amerických organizací pro Neslyšící, ale také národní asociace tlumočníků znakového jazyka, které se staraly o profesionalizaci tlumočníků a zajišťování tlumočnických služeb pro Neslyšící v USA. 26

Americká vláda z tohoto důvodu vyčlenila dotace, které použila pro založení deseti tlumočnických studijních programů na vyšších odborných školách v různých místech USA, a ty pak sdružila v National Interpreter Training Consortium (Roy, Napier 2015: 4). V polovině sedmdesátých a začátkem osmdesátých let už povědomí o neslyšících a jejich jazykových potřebách v USA stoupalo a v platnost vstoupila nová legislativa, 17 díky níž došlo ke zvýšení poptávky po tlumočnících. Ty bylo nutné vzdělat, což americká vláda významně podpořila. Vznikla naléhavá potřeba odborného výzkumu, který by podložil vzdělávací praxi. V rámci těchto snah se uskutečnilo hned několik významných vzdělávacích akcí 18 (Roy, Napier 2015: 52). V osmdesátých letech už vědecký výzkum tlumočení znakového jazyka přešel od psychologických a psycholingvistických experimentů týkajících se modelů kognitivního zpracování k popisům a analýzám, jež stavěly na záznamech tlumočení znakového jazyka a tlumočených akcí. Znakové jazyky byly čím dál více uznávány, což začalo ovlivňovat způsob, jakým se pohlíželo na jejich tlumočení. Tlumočníci z praxe nově využívali rámec lingvistiky a jejích disciplín, jako je sociolingvistika či aplikovaná lingvistika. Tlumočení znakového jazyka jakožto tlumočení mezi dvěma jazyky a kulturami tak už bylo možné srovnat s praxí tlumočníků mluvených jazyků. Z tlumočníků znakového jazyka z praxe se nejprve stali pedagogové, kteří se postupně začali věnovat výzkumu. Praktici, kteří se dali na vědeckou dráhu, se důkladně zorientovali v předchozím výzkumu v oblasti tlumočení znakového jazyka, ale také v oblasti tlumočení jazyka mluveného (Roy, Napier 2015: 204). Spolupráci amerických pedagogů s pedagogy tlumočení mluveného jazyka dobře ilustruje mimořádná popularita knihy Lʼinterprète dans les conférences internationales Danici Seleskovitchové z roku 1968. 19 Také Cokely 20 i Llewellyn-Jones 21 se inspirovali modely 17 Například Education for All Handicapped Children Act z roku 1975, který ukládal všem veřejným školám povinnost zajistit pro neslyšící děti tlumočení, nebo Vocational Rehabilitation Act z roku 1973, díky němuž mohlo více Neslyšících nastupovat na pomaturitní a odborné studium. 18 V roce 1979 byla v Atlantě ve státě Georgia svolána konference, jíž se zúčastnilo 47 celostátně uznávaných vyučujících a vědců. Na konferenci účastníci shromáždili své znalosti o výzkumných studiích a akademických pracích. V roce 1979 se konal sjezd vyučujících tlumočení ve městě St. Paul ve státě Minnesota a jeho účastníci se zde dohodli na založení Conference of Interpreter Trainers (CIT), která se stala organizací pro prezentování výzkumných studií a pedagogických strategií vzdělávání tlumočníků znakového jazyka a která i nyní přitahuje řadu zahraničních účastníků. Mnoho ze zakladatelů CIT se roku 1979 účastnilo konference o přípravě tlumočníků v Atlantě a následně i druhé konference v roce 1980. Na shromážděních CIT tak opakovaně zaznívala výzva k realizaci výzkumů v oblasti tlumočení znakového jazyka. V osmdesátých letech účastníci CIT podnikli nezbytný první krok, kterým byla analýza tlumočení pro účely výzkumného projektu (Roy, Napier 2015: 54). 19 Ta se v USA ihned stala velice žádanou učebnicí pro většinu programů tlumočení znakového jazyka, ačkoliv její anglická verze vyšla teprve v roce 1978 (Roy, Napier 2015: 124). 20 Denis Cokely nejprve zastával různé pozice na Gallaudetově univerzitě a později se stal vědeckým pracovníkem ve Výzkumné lingvistické laboratoři Williama Stokoa při téže univerzitě. Právě Stokoe Cokelyho povzbudil k tomu, aby se pustil do výzkumu tlumočení (Roy, Napier 2015: 122). 27

zpracování informací Gervera (1976) a Moserové (1978) a soustředili se na psychologické a psycholingvistické aspekty tlumočení a psychické modely procesu tlumočení. Modely tlumočení mluvených jazyků si získávaly čím dál větší pozornost a tlumočení znakového jazyka se v druhé polovině osmdesátých let začalo v USA přesouvat do bakalářských studijních programů na vysokých školách. Zvyšoval se také zájem o vědecké a výzkumné publikace, mnoho odborných časopisů pro oblast tlumočení začíná dávat prostor i článkům o tlumočení znakových jazyků (např. Journal of Interpretation), po roce 1980 začínají vznikat časopisy pro tlumočníky a vyučující znakového jazyka (např. The Reflector, A Journal for Sign Language Teachers and Interpreters). Většina odborníků na oblast translatologie znakových jazyků (např. Davis, Cokely, Roy, Ingram) byli tlumočníky z praxe, kteří později přešli k výzkumu. Získali vysokoškolské vzdělání v oboru a působili jako pedagogové, kteří hledali odbornou oporu pro vysvětlení tlumočnického procesu, o niž by mohli opřít svou výuku. Narůstala také interakce mezi akademiky zabývajícími se tlumočením mluvených a znakových jazyků. 22 Až do poloviny devadesátých let spadaly akademické práce o tlumočení mluvených jazyků většinou pod zavedený zastřešující obor translatologie (Venuti 2000) a práce o tlumočení znakových jazyků se zase řadily především pod obory psychologie a lingvistika (Roy, Napier 2015: 204). S tím, jak komunitní tlumočení získávalo uznání a začínalo být hodnoceno jako samostatné odvětví, bylo jasné, že tlumočení se všemi situacemi, doménami a formami, které se s ním mohou pojit, představuje velké puzzle, skládačku, již je možné složit jen při zapojení multidisciplinárního úhlu pohledu. Jako název pro vědní obor tlumočení byl nakonec zaveden pojem Interpreting Studies (tlumočnictví), který získal nejsilnější oporu v názvu dvou publikací: The Interpreting Studies Reader (Pöchhacker, Schlezinger 2002) a Introducing Interpreting Studies (Pöchhacker 2004). Známé a hojně čtené časopisy věnované překladům a tlumočení mluvených jazyků začaly vydávat články a zvláštní čísla věnovaná tlumočení znakových jazyků (Meta, Interpreting). Postupně se výzkum znakového jazyka a problematika profesionalizace tlumočení staly aktuálními v zemích celého světa. V evropských zemích začaly vznikat vysokoškolské studijní obory, v jejichž rámci se pracovalo na výzkumu znakového jazyka a jeho tlumočení. V roce 1987 v Hamburku například v Das Zeichen, časopisu zabývajícím se tématem hluchoty, vyšly magisterské práce studentů tlumočení znakového jazyka z německy mluvících zemí. Sign Language Studies i Das Zeichen otiskují texty o tlumočení znakového jazyka i nadále. Při Bristolské univerzitě ve Velké Británii vzniklo 21 Peter Llewellyn-Jones, britský tlumočník a učitel tlumočení, představil v roce 1980 svůj výzkum o psycholingvistických procesech. Realizoval empirické studie o tlumočení a navrhl model tlumočníkovy pracovní paměti a model simultánního tlumočení. Z nich vycházíme i v naší práci. 22 Například v roce 1991 se Danica Seleskovitchová stala hlavní řečnicí na konferenci Registru tlumočníků Neslyšících v USA (Roy, Napier 2015: 205). 28

v roce 1978 Centre for Deaf Studies (CDS), jež se zaměřilo na výzkum osvojování a užívání britského znakového jazyka. V roce 1987 už CDS nabízelo i studium tlumočení znakového jazyka. Historii oficiálního tlumočení pro neslyšící v Česku datujeme od jmenování prvního přísežného soudního tlumočníka neslyšících Josefa Zemana, tj. od 23. března 1952 (Boháčková 2015: 40). V šedesátých letech byly tlumočnické služby zajišťovány především díky snahám organizací neslyšících, tedy samotných klientů tlumočnických služeb. Ty zajišťovaly překladatelské a opisovatelské služby 23 nejčastěji prostřednictvím svých nedoslýchavých členů nebo slyšících potomků neslyšících rodičů. Ve sjednocené struktuře organizace Svaz invalidů, ve které se od druhé poloviny dvacátého století spolky neslyšících nacházely, se usilovalo o zavedení systémově dostupných tlumočnických služeb pro všechny klienty z celé země. Představitelé organizací neslyšících se snažili zajistit poskytování tlumočnických služeb téměř v každé místní organizaci neslyšících, proto řešili i související personální otázku tlumočníků a jejich kvalifikace centrálně pro celou Českou republiku. Úsilí o profesionalizaci tlumočnické služby dokládají postupně publikované dokumenty. Cílem směrnice pro jmenování a odměňování tlumočníků (1970) 24 bylo podle Boháčkové (2015) vytvořit sbor tlumočníků a nastavit v organizacích neslyšících systém jmenování tlumočníků, který by se zabýval jmenováním tlumočníků do funkcí včetně jejich práv a povinností ve vztahu k těmto organizacím. Další dokument (metodický pokyn č. 2/72) 25 popisuje náplň práce tlumočníka, ale přibližuje také problémy, které se řešily při personálním zajišťování tlumočení a při hledání efektivity zaškolování nových tlumočníků (docházelo totiž k jejich velké fluktuaci). Poslední dochovaný dokument z této doby, kvalifikační kritéria pro jmenování a zaměstnávání tlumočníků (1977) 26, dokládá požadavky a kvalifikační kritéria pro poskytování speciálních služeb invalidním občanům. Tlumočníci jsou dle svých schopností a znalostí rozřazováni do tří kategorií, v organizacích nadále působí dobrovolní tlumočníci a vedle toho jsou někteří zaměstnáváni v podniku Svazu invalidů META. Systém tlumočnických služeb sedmdesátých až osmdesátých let dvacátého století sice vyžadoval proškolování, kategorizace tlumočníků i vzdělávání, ale kladl důraz na různorodou a dobrovolnickou práci. V roce 1976 měl Svaz invalidů 27 dle Smutné (GONG, 1976, č. 11, s. 162) k dispozici pět profesionálních 23 Opisovatelské služby bychom dnešní terminologií označili za korektorskou službu. Podle tehdejších nedoslýchavých tlumočníků se opisovatelská služba realizovala tak, že přepsali a opravili text, který napsal neslyšící klient svou nedokonalou češtinou. 24 Viz příloha č. 1. 25 Viz příloha č. 2. 26 Viz příloha č. 3. 27 Začátkem padesátých let došlo k direktivnímu sjednocení všech organizací zdravotně postižených do Svazu invalidů. Po politickém uvolnění v roce 1968 vznikl v roce 1969 Svaz sluchově postižených jako členská organizace Českého sdružení Svazů invalidů. Další rozvoj této organizace byl politicky přerušen v polovině sedmdesátých let normalizací, kdy byl Svaz sluchově postižených začleněn jako Rada sluchově 29

a čtyřicet dobrovolných tlumočníků. Tlumočník již nadále nemůže být pouze prostředníkem mezi neslyšícími a slyšícími, pasívním překladatelem. Dnešní požadavky na práci tlumočníků musí vycházet z mnohotvárnosti moderních způsobů práce s neslyšícími. Po rozpadu Svazu invalidů (SI) v roce 1989 došlo k roztříštění nastaveného systému poskytování tlumočnických služeb. Kvalitu tlumočení významnou měrou určoval začínající výzkum českého znakového jazyka (1993). Neslyšící získali větší přístup ke vzdělání a v důsledku toho se začaly zvyšovat jejich požadavky na kvalitu tlumočnických služeb, zejména na jazykovou správnost tlumočení znakového jazyka a důsledné oddělování znakového jazyka a jiných znakových systémů. Do roku 1990 existovala pouze jedna organizace tlumočníků, a to pod Svazem neslyšících a nedoslýchavých (SNN). Nebyla tedy samostatná, její fungování záviselo do velké míry na organizaci jiné. 28 V roce 1996 byla založena Česká společnost tlumočníků znakového jazyka (ČSTZJ). Ve stejném roce došlo k založení Organizace tlumočníků znakového jazyka (OTZJ). Tyto dvě organizace dospěly v roce 1998 společně k tomu, že by tlumočníkům v České republice prospěla větší jednota. Na základě plánu založit společnou komoru tlumočníků a pravděpodobně v reakci na vznik České komory tlumočníků znakového jazyka (2000) vznikla nakonec v roce 2001 Národní rada tlumočníků a lektorů znakového jazyka (NRTLZJ) (srov. Šebková 2008). V našem prostředí se lingvistika českého znakového jazyka začíná rozvíjet mnohem později než v USA. 29 Skutečná akcelerace výzkumu českého znakového jazyka nastala až po roce 1998, kdy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze vznikl obor čeština v komunikaci neslyšících (ČNES) 30 a začali ho studovat první neslyšící členové kulturní a jazykové menšiny českých neslyšících. 31 Souběžně se ze studentů oboru začali rekrutovat aktivisté, kteří na jedné straně zakládali organizace neslyšících zaměřené na kvalitní výuku českého znakového jazyka a na straně druhé iniciovali vznik první profesní organizace tlumočníků znakového jazyka České komory tlumočníků znakového jazyka (dále též postižených do Svazu invalidů v ČR. V r. 1990 ukončil Svaz invalidů svou činnost a začaly vznikat samostatné organizace podle druhu postižení (srov. Vznik SNN v ČR [online]. [Cit. 2016-08-28.] Dostupné z WWW: <http://www.snncr.cz/historie-snn>). 28 Tato skutečnost není neobvyklá, organizace tlumočníků naopak často vznikají v rámci organizací Neslyšících (viz např. RID, které vzniklo pod NAD National Association of the Deaf) a teprve později se osamostatňují nebo začínají vznikat organizace nové, již nezávislé. 29 V první polovině devadesátých let se výzkumy českého znakového jazyka (zaměřené především na vypracování notačního systému českého znakového jazyka) vázaly na Institut pro neslyšící v Berouně (jeho ředitel ostatně zájem české lingvistiky o český znakový jazyk inicioval) a v širších ne pouze lingvistických souvislostech pak na přínosnou práci Federace rodičů a přátel sluchově postižených. Ta byla v raných devadesátých letech jedinou institucí, která české společnosti otvírala svět nových názorů na hluchotu i na vzdělávání neslyšících. 30 Zpočátku se jednalo o čtyřletou bakalářskou formu studia, výuku garantovala Katedra českého jazyka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Od samého začátku mohli na tomto oboru studovat a pracovat i neslyšící a nedoslýchaví studenti a neslyšící pedagogové. 31 Srov. Historie oboru Čeština v komunikaci neslyšících a Ústavu jazyků a komunikace neslyšících [online]. [Cit. 2016-12-20.] Dostupné z WWW: <http://ujkn.ff.cuni.cz/ustav/historie>. 30

Komora) 32 (2000), která prosazovala dodržování prvního etického kodexu tlumočníků pro neslyšící v ČR (1998) v praxi. Na akademické půdě vznikla také postupně celá řada bakalářských a diplomových prací, které souvisely s tlumočením znakového jazyka (např. Kohutová 2007, Šantrůčková 2011, Tesaříková 2012, Weiglová 2013, Weiserová 2012, Koubová 2013 a další) a následně i s tématem překladu. Významným počinem České komory tlumočníků znakového jazyka v oblasti tlumočení a překladu znakových jazyků bylo vytvoření prvního uceleného vzdělávacího programu pro tlumočníky CVP (Certifikační vzdělávací program pro tlumočníky znakového jazyka, transliterátory znakované češtiny a vizualizátory mluvené češtiny) v roce 2004 a vydání více než 80 multimediálních učebnic a tištěných publikací pro tlumočníky českého znakového jazyka v roce 2008. 33 Valná většina uvedených materiálů se věnuje i problematice tlumočení a překladu obecně a je dodnes jedinou ucelenou sadou materiálů pro oblast tlumočení pro neslyšící. V současnosti je zřejmé, že pro translatologii může být tlumočení znakového jazyka přínosem a rozšířením obzorů, na druhé straně tlumočení mluvených jazyků může být pro tlumočení znakových jazyků zdrojem významných poznatků a inspirace. Žádná teorie jazyka není kompletní, pokud nepočítá s veškerými jazykovými kompetencemi lidí, tzn. jejich schopností osvojit si a používat jazyk ve všech jeho formách. Stejně tak ani žádná teorie tlumočení není kompletní, pokud nepočítá s tlumočením jazyka ve všech jeho formách (Roy, Napier 2015: 204). Teorie tlumočení, která je založena pouze na mluvených jazycích, je teorií neúplnou (Napier 2011: 21). Výzkum tlumočení znakových jazyků má dva hlavní účely: 1) rozvinout modely tlumočení a jejich popisy, jež budou přínosem pro praxi tlumočení znakových jazyků, a 2) rozvinout modely a popisy tlumočení znakových jazyků, jež přispějí k obecnému chápání podstaty jazyka a komunikace. Při naplňování těchto cílů si můžeme klást otázky jako: 1) Jaký výzkum obohatí teorii a praxi tlumočení znakových jazyků? 2) Čím může výzkum tlumočení znakových jazyků obohatit obecné teorie jazyka, tlumočení a komunikace? 3) Jak se může obecný výzkum jazyka, tlumočení a komunikace posunout s použitím dat získaných výzkumem tlumočení znakových jazyků? Pevně věříme, že k vyjasnění alespoň některých odpovědí na výše zmíněné otázky přispěje i tato práce. 32 Česká komora tlumočníků znakového jazyka je nezisková profesní organizace sdružující především tlumočníky pro neslyšící. Členy Komory se však mohou stát i lidé, kteří se tlumočnické profesi nevěnují, ale zajímá je problematika Neslyšících, jejich kultura a jazyk, souhlasí s názorovými stanovisky a cíli Komory a podporují její aktivity. 33 Publikace byly vytvořeny v rámci dvouletého projektu podpořeném fondy Evropské unie Vyškolení lektorů a vytvoření výukových materiálů pro tlumočníky znakového jazyka, transliterátory znakované češtiny a vizualizátory mluvené češtiny, zahájeném v roce 2006. 31

2.2 Specifika tlumočení znakového jazyka V případě tlumočení běžných, každodenních záležitostí v životě neslyšícího klienta se jedná o tzv. komunitní tlumočení. Do komunitního tlumočení lze zařadit také tlumočení v obchodě (reklamace, konzultace ohledně výběru zboží apod.). V těchto situacích se jen výjimečně stává, že by měl tlumočník konkrétní materiály pro přípravu v předstihu. Tím je zvýšen tlak na tlumočnické dovednosti tlumočníka, který by měl být schopen přetlumočit smysluplně informace i v situaci, na kterou není speciálně připraven. Charakteristická je pro tento typ tlumočení poměrně krátká doba přímého tlumočení. Pro jednání v komunitní oblasti pak bývá typická neinformovanost slyšící strany o roli tlumočníka. Nejčastěji je tlumočník považován za slyšícího příbuzného klienta, někdy dokonce za jakéhosi ošetřovatele či poručníka. Tlumočník musí v tomto ohledu zvládnout situaci a koordinovat určitým způsobem mocensky asymetrickou komunikaci (na jedné straně zástupce většinové, slyšící společnosti a odborníka, na straně druhé zástupce menšinové komunity neslyšících, laika). Tlumočník se při tomto typu tlumočení často dostává do kontaktu s profesionály mnoha různých profesí (např. s prodavači v obchodě s elektronikou). Není možné, aby znal terminologii všech existujících oborů, a vzhledem k nemožnosti se na tlumočení předem připravit se často stává, že v projevu slyšícího odborníka narazí na termíny, kterým nerozumí. 34 Pokud se slyšící a neslyšící účastník komunikace dostanou do situace, kdy neužívají stejný jazyk a obecně nesdílí kulturní hodnoty (slyšící neslyšící účastník komunikace), může nastat řada problémů. V případě, kdy musí účastníci takové komunikace spoléhat na zprostředkování informací prostřednictvím tlumočníka, budou s největší pravděpodobností problémy v komunikaci výraznější než v běžných situacích, kdy komunikace probíhá přímo (slyšící prodavač i zákazník) a zcela jistě se navíc objeví specifické problémy. Ty jsou z velké části způsobeny nerovnocenným postavením mluveného a znakového jazyka (češtiny a českého znakového jazyka). Na rozdíl od dalších etnických skupin a jiných jazykových a kulturních menšin neexistují pro komunitu neslyšících ani dnes téměř žádné profesionální služby, v jejichž rámci by jejím členům nabízeli službu přímo ti, kdo jsou sami součástí komunity. 35 Proto se 34 Tlumočník je plně zodpovědný za srozumitelnost svého převodu pro adresáta, a proto není možné neznámé slovo/termín jen vyhláskovat prstovou abecedou a tím předat ve vizualizované podobě slovo zdrojového jazyka. Při tlumočení znakového jazyka je třeba se vždy ujistit, zda neslyšící klient sdělení rozumí. Lepší variantou je, že sám tlumočník zažádá o stručné vysvětlení termínu, aby mohl tlumočit smysl sdělení. Jiná situace je, pokud tlumočí pro neslyšícího, který je v oboru vzdělán nebo s ním má praktické zkušenosti. Takový neslyšící klient může po vyhláskování termínu prstovou abecedou tlumočníkovi sám pomoci a znak, který tlumočník nezná, ale pro který existuje ustálená forma, doplnit. 35 To znamená, že zatímco u nás lze vyhledat například ruské lékaře, slovenské právníky, polské faráře, ukrajinské instalatéry atd., již plynule hovoří jazykem klienta služby (nebo jsou rodilými mluvčími jazyka klienta), a jejichž služby tak mohou vyhledat členové jazykových menšin žijících na našem území, je 32

komunikace mezi neslyšícími lidmi a slyšícími profesionály (neslyšící zákazník prodavač ve specializovaném obchodě s elektronikou) velmi často odehrává zprostředkovaně, přes služby tlumočníka znakového jazyka. Zajímavou studii zaměřenou na celkovou účinnost tlumočení dvou různých skupin tlumočníků, rodilých mluvčích znakového jazyka a zkušených uživatelů znakového jazyka s minimálně sedmiletou tlumočnickou praxí, realizoval Llewellyn-Jones (1981). Efektivitu tlumočení hodnotil pomocí testu porozumění zpracovaného prelingválně neslyšícími hodnotiteli. Zjistil, že podstatná část původní informace se v průběhu tlumočení ztratila. Po zkoumání výkonů jednotlivých tlumočníků na základě modelu simultánního tlumočení (Moser-Mercer 1978) navrhl Llewellyn-Jones rozdělení nejméně efektivních tlumočníků (těch, kterým se v cílovém jazyce nedařilo předat obsah sdělení adekvátním způsobem ) do čtyř obecných kategorií: 1. tlumočníci s nedostatečnou znalostí cílového jazyka, 2. tlumočníci s dobrou znalostí cílového jazyka, ale s nedostatečným zpracováním zdrojového jazyka, 3. tlumočníci s dostatečnou schopností zpracování a znalostí cílového jazyka, kteří ale vybrali pro adresáty nevhodnou formu cílového jazyka, 4. tlumočníci s dobrou znalostí cílového jazyka, kteří ale zvolili takovou formu v cílovém jazyce, která narušovala vnitřní zpracování informace. Jeden z modelů zpracování jazyka, kterým se Llewellyn-Jones zabývá, je založen na práci Baddeleyho (1979) a dalších týkající se pracovní paměti (obrázek č. 1) a soustředí se v něm pouze na porozumění zdrojovému jazyku. Obrázek č. 1: Porozumění zdrojovému jazyku za podpory pracovní paměti (Roy, Napier 2015: 136) nesmírně obtížné (a v některých oblastech i nemožné) najít příslušníky těchto povolání mezi členy komunity českých neslyšících nebo uživateli českého znakového jazyka. 33

Podle Baddeleyho je při zběžném akustickém filtrování, kdy dochází k vyřazení sluchové informace nenesoucí význam (hluk atd.), vstupní informace předána do pracovní paměti. Exekutiva 36 informaci zpracuje a předá význam do dlouhodobé paměti. Kontextová informace z dlouhodobé paměti programuje exekutivu, nabádá ji, co hledat a co odmítnout. Zde dochází k rozkladu syntaxe, jinými slovy k zapomenutí konkrétního znění, a je zacho ván pouze význam. Pokud ale exekutiva nezachytí význam na první pokus, může být informace obnovena artikulační smyčkou a znovu zpracována. 37 Vyslechnutá informace může být takovým způsobem znovu obnovena, čímž dostává exekutiva druhou šanci zachytit význam. Kapacita artikulační smyčky je podle Baddeleyho omezena spíše časově než počtem udržitelných jednotek. Jeho důkazy nasvědčují, že maximální kapacita, při níž ještě nedochází k nepostřehnutí nebo zapomenutí informace, je přibližně 4,5 vteřiny. Na obrázku č. 2 je vyobrazen pozměněný model, díky němuž můžeme popsat zpracování zdrojového jazyka a zároveň produkci jazyka cílového. Tento model předpokládá, že tlumočník produkuje plynule jak zdrojový, tak cílový jazyk a ideálně jak se stává při některých tlumočeních mluvených jazyků mezi oběma jazyky nedochází k interferenci. S ohledem na výše uvedený Llewellyn-Jonesův popis málo efektivních tlumočníků mohou být varianty tohoto modelu použity pro popis dílčích problémů v procesu převodu informace. Obrázek č. 2: Zpracování zdrojového jazyka a zároveň produkce cílového jazyka (Roy, Napier 2011: 137) Dalo by se čekat, že na tlumočníky, kteří si jako cílový zvolí znakový jazyk, se bude vztahovat model na obrázku č. 2, kdy při analýze a práci s oběma jazyky dochází k velmi malé 36 Centrální výkonná složka (centrální exekutiva, centrální operační jednotka, central executive) dohlíží na fonologickou smyčku a vizuospaciální náčrtník a rozděluje pozornost. Podle Baddeleyho může být také dále rozdělena na několik výkonných subprocesů. Právě centrální exekutiva podle něj zřejmě utváří individuální rozdíly ve výkonu pracovní paměti. Výkon pracovní paměti pak může být dobrým měřítkem komplexních kognitivních dovedností (Baddeley 2003: 202). Patric Kyllonen dokonce navrhuje měření rozsahu kapacity pracovní paměti jako alternativu IQ testů (Baddeley 1999: 75). 37 Podobný proces je možné pozorovat u dětí při čtení. Pokud dítě nerozumí určité větě, přečte si ji znovu nahlas. Dospělí udělají totéž, ale ne tak často a většinou ji čtou potichu nebo polohlasně. 34

nebo žádné interferenci. Většina tlumočníků znakového jazyka ale nejsou jeho rodilí mluvčí a jejich tlumočnické výkony a účinnost tlumočení odrážejí jejich nedostatečnou kompetenci v cílovém jazyce, resp. nedostatečnou znalost odpovídajícího stylu ve znakovém jazyce. Zmíněný model podtrhuje komplexnost psychologických procesů, které ST zahrnuje. Také možná poukazuje na povahu a množství dovedností, které si tlumočník musí osvojit, aby byl při své činnosti co nejefektivnější. 2.3 Problém stylů znakového jazyka Studie provedená v rámci výzkumu znakového jazyka při Bristolské univerzitě (Kyle, Woll, Llewellyn-Jones 1981) ukázala, že znakový jazyk málokdy vyučují lingvisticky vzdělaní neslyšící a jak již bylo uvedeno variety znakového jazyka používané slyšícími profesionály (většina učitelů znakového jazyka) se liší od variet používaných komunitou neslyšících. To má za následek, že ačkoliv mohou mít tlumočníci, kteří nejsou rodilými mluvčími znakového jazyka, dobrou znalost standardního znakového jazyka 38, bude jejich stylový repertoár omezený. Toto omezení je zřejmě důsledkem jednoho z největších rozdílů mezi tlumočníky znakového jazyka a tlumočníky mluvených jazyků. Tlumočníci mluvených jazyků totiž přinejmenším v Evropě a Americe téměř vždy tlumočí ze svého jazyka B do svého jazyka A, tj. do své mateřštiny. Většina tlumočníků znakového jazyka ale preferuje tlumočení z mluveného jazyka (A) do znakového jazyka (B). Vzhledem k tomu, že neslyšící obvykle nepoužívají pro interkulturní komunikaci jazykovou formu standardu slyšících, mohou omezení v repertoáru znakového jazyka tlumočníka vést k problémům s porozuměním. Pro tlumočníka je proto jednodušší tlumočit z mluveného jazyka do standardního znakového jazyka a nechat na neslyšícím příjemci, aby si problémy s porozuměním vyřešil sám. Tato situace nastává i u tlumočníků, kteří jsou rodilými mluvčími znakového jazyka a znakový jazyk ovládají plynule. V takovém případě se ale jedná o problém v přístupu k tlumočení, ne o důsledek jejich nedostatečně rozvinutého cílového jazyka. Opět zde dochází k reflexi tradičních pohledů mnoha tlumočníků na lingvistickou situaci znakového jazyka a přesvědčení, že aby tlumočení bylo přesné ve smyslu věrné, měl by cílový jazyk reflektovat formu původního nebo zdrojového sdělení stejně jako jeho obsah. Pokud považujeme znakový jazyk za autonomní jazyk, pak je tento názor zjevně absurdní. 39 Zřejmě se ale i přesto dá akceptování takového tlumočení ze strany slyšícího společenství 38 Standard, jak jej chápou slyšící uživatelé znakového jazyka. 39 Pravděpodobně žádný Čech by jako cílový posluchač tlumočení mezi češtinou a angličtinou nepovažoval za přijatelné tlumočení, v němž by v cílovém jazyce (češtině) zůstávala zachována anglická syntax. Posluchač by tlumočníka okamžitě obvinil z neschopnosti. Přesto mnozí tlumočníci znakového jazyka dlouhodobě pracují právě tímto způsobem a zdá se, že bez sankcí. 35

pochopit, zvážíme-li, že komunita neslyšících, a proto i jednotliví neslyšící mluvčí jsou často považováni za osoby s postižením spíše než za uživatele jiného jazyka. Slyšící účastník komunikace si pak například může myslet, že nedostačující jsou jazykové schopnosti neslyšícího mluvčího, nikoliv tlumočníka. To může být důvodem, proč v tlumočených textech narážíme na doslovnost a další typy nedostatků. Bristolská studie (Kyle, Woll, Llewellyn-Jones 1981) upozorňuje také na skutečnost, že pokud si uvědomujeme stále narůstající množství informací v oblasti lingvistiky zna kového jazyka (a to nelze přehlížet) a výsledné změny v postoji k povaze a potřebám komunity neslyšících, má to pro tlumočníky znakového jazyka a jejich způsob práce velký význam. Není možné jen nazývat znakový jazyk jazykem a tím dokládat respekt k němu. Tlumočníci by měli změnit způsob zacházení se znakovým jazykem (s formou znakového jazyka, kterou využívají při tlumočení). Pokud mají neslyšící získat přístup na konference, semináře, odborné konzultace v obchodě, schůze apod. a skutečně se jich aktivně účastnit, měli by tlumočníci začít používat cílovou formu jazyka, která je nejlépe srozumitelná a smysluplná pro většinu členů komunity Neslyšících. Měli by používat znakový jazyk s co nejširším repertoárem jazykových prostředků v té podobě, ve které ho po užívají neslyšící mluvčí v přirozených promluvách v rámci intrakulturní komunikace. Toho mohou dosáhnout pouze odbornou přípravou, studiem lingvistických a translatologických disciplín. Potřeba profesní přípravy tlumočníků v Česku je v současné době velmi diskutovaným problémem. Vzhledem k nedostatku tlumočníků se objevuje snaha o zapojení tlumočníků z praxe bez potřebného lingvistického a tlumočnického vzdělání. To je ve výrazném kontrastu k reálným potřebám komunity Neslyšících. Podobné problémy ale zdaleka nejsou jen doménou České republiky. Např. ve Velké Británii řeší situaci jakoby v začarovaném kruhu: poměrně malá část neslyšících, kteří se pravidelně účastní přednášek a konferencí, často uvádí jako preferovanou formu komunikace znakovanou angličtinu, takže lze tvrdit zdánlivě neproblematicky, že tlumočníci se vlastně řídí potřebami typického cílového adresáta (Llewellyn-Jones 1981). Dokud ovšem nebudou tlumočníci schopni poskytnout tlumočení do formy jazyka používané uvnitř komunity Neslyšících, čili do jazyka, kterému rozumí bez problémů větší počet prelingválně neslyšících osob, neposkytují neslyšícím příležitost, aby se zmíněných aktivit mohla účastnit celá komunita neslyšících. Někteří neslyšící, kteří pravidelně docházejí na vzdělávací akce, si na pokusy o tlumočení do britského znakového jazyka stěžovali. Typický komentář zněl: Chceme obdržet sdělení v plné, nikoliv zjednodušené podobě. Jeden z důvodů takového postoje jsou samozřejmě očekávání neslyšících účastníků komunikace. Tradičně byl obsah předáván v doslovné verzi, tj. jazykovém kódu na pomyslném diglotickém kontinuu blíže k většinové angličtině, a na příjemce sdělení byl delegován úkol získat ze sdělení co nejvíce smyslu tím, že k němu sami dojdou svými úvahami. To možná také poukazuje na určitý prvek nedůvěry v tlumočníkovu 36

schopnost tlumočit, tj. v jeho schopnost objasnit a vysvětlit sdělení bez vypouštění informací v cílovém, znakovém jazyce. Je ale úkolem tlumočníka objasňovat a vysvětlovat? Podobná situace nastává často i v českém prostředí. Velmi složitá situace nastane ve chvíli, kdy je na tlumočení zjednán jediný tlumočník, ale účastníky akce jsou lidé s různými komunikačními preferencemi: někteří upřednostňují znakovanou češtinu, jiní český znakový jazyk. Tlumočník tuto komunikační situaci řeší nejčastěji tak, že tlumočí do českého znakového jazyka pro osoby, které by jinak neměly možnost spolehlivě získat vyřčené informace jinou cestou a porozumět jim. 40 Ostatní jsou nuceni tuto volbu respektovat. V komunitním tlumočení není výjimkou, že neslyšící klienti požádají o umírněnější mimiku a méně specifických pohybů úst a více češtiny, protože mají pocit, že slyšící účastník jednání nebude vnímat jejich jazyk jako plnohodnotný, když každé jeho slovo nebude odpovídat jednomu konkrétnímu slovu v českém znakovém jazyce. Příčinou těchto požadavků je na druhé straně také zkušenost neslyšících se situacemi, kdy je na formální úrovni užíváno velmi přesného překladu s velkou mírou doslovnosti, odborný standardní znakový jazyk, který je pak účastníky komunikace vnímán jako vhodnější. Přesné neboli doslovné tlumočení znamenalo doposud pro tlumočníky znakového jazyka (a také pro jejich obvyklé cílové příjemce) věrnost formě, stejně jako významu původního sdělení. Přístup tlumočníků mluvených jazyků k významu tohoto označení je méně strnulý a konstruktivnější. Přesný tlumočník zachovává význam, ne slova. Nestačí, aby tlumočník chápal sdělení a přeložil ho v jeho celistvosti: musí také sdělení formulovat tak, aby dorazilo k cílovému příjemci, více obsah sdělení vysvětluje, než překládá (Seleskovitch 1978). V prostředí tlumočení českého znakového jazyka neustále probíhají diskuse o tom, že především v některých oblastech komunitního tlumočení (na policii, u soudu, na úřadech apod.) musí být překlady přesné, tedy formálně velmi blízké zdrojovému textu v mluvené češtině. Tlumočník se tak dostává do situace, kdy má dojem, že vychází vstříc požadavkům klienta, ovšem tyto požadavky jsou do značné míry deformovány zkušenostmi s nerespektujícím přístupem k tlumočení a znakovému jazyku obecně. Tlumočníci znakového jazyka by měli přistupovat ke studiu jazyka v jeho přirozeném prostředí s větší pokorou. Zajímavý je pohled Deucharové (Deuchar 1979) na diglosii v BSL: je založen na sběru dat ve dvou odlišných komunikačních prostředích, v klubu neslyšících (britský znakový jazyk) a na bohoslužbách (znakovaná angličtina). Faktorů ovlivňujících výsledný styl promluvy existuje celá řada, ale z pohledu tlumočníků znakového jazyka je tím nejdůležitějším stupeň formálnosti prostředí. Data, která Deucharová shromáždila, mají z hlediska identifikace stylistických posunů na základě stupně formálnosti prostředí 40 Musí se však jednat o tlumočníka, který je dostatečně lingvisticky a translatologicky poučen, rozhodnutí o výběru podoby cílového jazyka činí vědomě a je schopen stejně kompetentně tlumočit do obou systémů komunikace. Takoví nejsou v českém prostředí zdaleka všichni. 37

pouze omezený význam, protože styl může ovlivnit ještě velké množství dalších proměnných; pro naše úvahy jsou nicméně zajímavé. Podle Deucharové výsledný styl promluvy výrazně ovlivňuje: a) prostředí: Giles a Powesland (1975) se zabývají otázkou, do jaké míry může náboženské prostředí ovlivnit styl promluv jednoduše tím, že v kostele nebo katedrále vládne určitá atmosféra, a to bez ohledu na předmět řeči; b) téma: Lawton (1965) zjistil, že stupeň abstrakce ovlivňuje komplexnost gramatické stavby stejně jako např. sdělení s humorným významem (Giles, Powesland 1975); c) neslyšící znakující vs. slyšící znakující: ve studii Deucharové představuje omezení také fakt, že pro sběr dat o neformálním stylu použila neslyšící znakující a pro formální styl slyšícího sociálního pracovníka (i když to byl rodilý mluvčí znakového jazyka). Llewellyn-Jones, Kyle a Wollová (1979) rozdíly v užití znaků mezi neslyšícími a slyšícími znakujícími zdůrazňují. Pro vydělení a identifikaci prvků BSL, které jsou ovlivněny (ne)formálností prostředí, je vhodné určit typy jazykových změn vyskytujících se v mluvených jazycích. Obecně řečeno je možné vysledovat tři kategorie stylistických změn: a) gramatický posun v češtině např. osoba, o níž jsem hovořil (formální) osoba, co jsem o ní mluvil (neformální), b) lexikální posun v češtině např. otec táta, c) fonologické posuny v angličtině např. is not isnʼt. Pokud vyjdeme z předpokladu, že znakový jazyk funguje podobným způsobem jako jazyk mluvený, dal by se očekávat výskyt podobných posunů. Některé z prvků BSL (gramatické, lexikální a fonologické) podléhající změnám podle Deucharové (Deuchar 1979) jsou: a) prstová abeceda, b) modulace (proměny, produktivita), c) pohyby rtů, d) dvouruční znaky (na rozdíl od jednoručních znaků), e) simultánnost, f) výraz obličeje, g) umístění znaku, h) pohled očí. Přiřazením těchto prvků ke třem kategoriím změn vyskytujících se v mluvené řeči je možné předpovědět stylistické posuny, ke kterým může v produkci znakového jazyka dojít. Deucharová vytváří hypotézu, že neformální prostředí bude mít ve srovnání s prostředím formálním za následek: a) gramatický posun (větší míra modulace znaků, větší míra simultánnosti, rozdíl v užití umístění), b) lexikální posun (nižší míra užití prstové abecedy), c) fonologické změny (méně pohybů rtů vycházejících z mluveného jazyka, nižší míra užití dvouručních znaků na rozdíl od jednoručních variant stejného znaku). V naší situaci komunitního tlumočení, kdy proti sobě v obchodě s elektronikou stojí pouze dva komunikační partneři, lze očekávat spíše nižší úroveň formálnosti. Lze se domnívat, že ve stylu tlumočníkovy promluvy by se mohly objevit výše jmenované posuny ve všech třech oblastech (gramatické, lexikální a fonologické). 38

2.4 Proces tlumočení znakového jazyka Na proces tlumočení pro neslyšící se v minulosti nahlíželo z mnoha úhlů a s různou mírou vědecké důkladnosti. Námi užitý model komunikace se snaží definovat tlumočení znakového jazyka sofistikovanější formou a poukázat na důsledky zkoumání různých aspektů tlumočení v jejich rámci. Vycházíme z komunikačního modelu tlumočení Roberta Ingrama (1978), který model rozšířil tak, abychom mohli celou tlumočnickou situaci zkoumat komplexněji. Uvedený model zobrazený na obrázku č. 3 je výsledkem dlouhodobého vývoje poznatků v translatologii. V počátcích bylo tlumočení zúženo pouze na převod ze zdrojového jazyka do jazyka cílového bez ohledu na další složky komunikace, např. komunikační prostředí a kontext, ve kterém se tlumočení realizuje. Obrázek č. 3: Tlumočení z mluveného do znakovaného jazyka (Roy, Napier 2015: 25) 41 Pokud je v tomto modelu jedním z účastníků komunikace neslyšící osoba, jež jako na svou primární formu komunikace preferuje znakový jazyk, a druhým účastníkem je slyšící osoba, která buď ovládá znakový jazyk jen omezeně, nebo jej neovládá vůbec, musí jako kanál fungovat tlumočník, aby byla komunikace mezi účastníky efektivní (Roy, Napier 2015: 26). Tlumočník je zde vnímán jako komunikační kanál, což není v české lingvistice běžné. 41 Pokud je v práci přeložen citát z cizojazyčné literatury, je autorem překladu vždy autorka práce. 39

Pokud slyšící osoba produkuje své sdělení v mluveném jazyce, tlumočník musí sdělení dekódovat z mluvených jednotek slov, aby mohl zjistit, jakou myšlenku tyto jednotky zastupují, a následně musí sdělení opět zakódovat do vizuálních jednotek znaků znakového jazyka. Tyto vizuální jednotky znaky pak musí dekódovat neslyšící osoba, která se tak dostane k významu komunikovaného sdělení. V komunikačním procesu, v němž slyšící osoba komunikuje vokálně (mluveným jazykem) a neslyšící osoba nevokálně (znakovým jazykem) prostřednictvím tlumočníka, jsou zapojeny různé formy jazyka. Komunikace může probíhat prostřednictvím jakéhokoliv z pěti smyslů chuti, hmatu, čichu, sluchu či zraku nebo jejich kombinace. Když však pojednáváme o systému komunikace, hovoříme o jazyce. Znakový jazyk, umožňující manuální formu komunikace, je z lingvistického hlediska svébytným jazykovým systémem. Má proto také svůj lexikální, gramatický a sémiologický subsystém. Je přitom třeba mít na paměti, že forma (mód) není jazykovým systémem (Fant 1972). Komunikační prostředí se skládá i z takových prvků, jako je oblečení účastníků komunikace, osvětlení, pozadí či vizuální a zvukové bariéry. Prvky, které přímo snižují efektivitu kanálu (tlumočníka), se označují jako kanálový šum, a to bez ohledu na to, zda se jedná o šumy zvukové, nebo jiné. Dalším faktorem doplněným do komunikačního procesu je komunikační kontext, v němž je komunikace zasazena. Tento kontext se vyskytuje v každém komunikačním procesu. Pokud je součástí komunikace i tlumočník, pak se kontext může měnit (Andersen 1971). V našem případě při tlumočení rozhlasového dialogu, který zmiňujeme v úvodu práce, je komunikace mezi dvěma slyšícími osobami zprostředkovávána osobě třetí, neslyšící. Kanálem je tlumočník znakového jazyka, který je rovněž slyšící, nerodilý mluvčí českého znakového jazyka. Tlumočník se pohybuje mezi dvěma odlišnými formami komunikace (audioorální a vizuálně-motorickou), mezi dvěma jazykovými systémy (češtinou a českým znakovým jazykem) se třemi jazykovými subsystémy (lexikem, gramatikou a sémiologií). Tlumočení probíhá z reprodukovaného zvukového záznamu na videozáznam. Reprodukovaný zvuk má jiné kvality než přirozená mluva, tlumočení na videozáznam má na tlumočníka jiný vliv než tlumočení bez záznamu (záznam je formou zakonzervování tlumočené promluvy, která může být důkazem o tlumočnické (ne)kvalitě). Tlumočení probíhá za účelem splnění tlumočnické zkoušky, což je velmi vzdálené účelu běžného tlumočení (zprostředkovat komunikaci mezi slyšícím a neslyšícím účastníkem komunikace). Všechny zmíněné složky proces tlumočení, potažmo jeho výslednou podobu, významným způsobem ovlivňují. Komunikační model vytváří příležitost lépe popsat celý proces komunikace, nikoliv jen její individuální rysy. Umožňuje pohlížet na komunikační prostředí jako na nedílnou součást procesu tlumočení, úzce spjatou se samotným tlumočením. Díky modelu lze také identifikovat a izolovat jednotlivé složky procesu tlumočení v rámci práce s jazykovým materiálem a lépe pochopit důvody pro konkrétní typy tlumočnických strategií při tlumočení znakového jazyka. Komunikační kontext je významnou složkou komunikace a výrazným způsobem ovlivňuje výslednou podobu tlumočení. 40

3 Situace českého znakového jazyka Jedním z pracovních jazyků, mezi kterými tlumočníci analyzovaného textu tlumočí, je český znakový jazyk. Znakové jazyky jsou z pohledu lingvistiky mladými jazyky (Stokoe 1960) a jejich povaha je zároveň příčinou vzniku zcela specifické tlumočnické situace. Poté co se na americkém znakovém jazyce podařilo dokázat, že znakové jazyky splňují definiční rysy přirozených jazyků (Hockett 1957) a mohou za ně být považovány (Stokoe 1960: 8), se výrazným způsobem změnil pohled na komunitu Neslyšících a tlumočení pro ni. Od té doby proběhla celá řada dílčích výzkumů, znakový jazyk začal získávat širší repertoár funkcí a postupně získává vyšší status i v řadách širší odborné veřejnosti také v českém prostředí. Velký význam má poznávání fungování a struktury českého znakového jazyka i pro samotné české neslyšící. Dochází k většímu uvědomění si hodnoty českého znakového jazyka, ubývá pochybností, že není plnohodnotným jazykem, vhodným pro veřejné a oficiální příležitosti či užívání ve vzdělávacím procesu (Macurová 2007). Výzkum znakových jazyků mimo jiné přispívá i k poznávání a pochopení celé kultury Neslyšících. Komunita českých Neslyšících začíná být obecně vnímána jako jazyková a kulturní menšina s právem na vlastní jazyk, sílí respekt ke znakovému jazyku i ke specifické kultuře (srov. Kosinová 2008), která je s ním spojena. Samotní členové kulturní a jazykové menšiny českých Neslyšících přestávají zároveň vnímat komunikaci vizuálně-motorickým jazykem jako méně kvalitní a určenou pouze pro neveřejný prostor klubů Neslyšících a uzavřených virtuálních skupin na internetu. 42 To se pravděpodobně odráží také ve vysoké míře kritičnosti vůči tlumočeným textům ze strany neslyšících konzultantů. V současné době jsme však přes veškerý pokrok ve studiu znakových jazyků objektivně stále pouze ve fázi jeho poznávání. Není to situace specifická pouze pro český znakový jazyk, mnohé jiné znakové jazyky se nacházejí v podobné situaci, i v nich jsou zatím podrobně popsány jen některé jazykové struktury. Situace znakových jazyků na celém světě je obecně velmi komplikovaná. Největším, především sociokulturním specifikem jejich problematiky jsou především otázky a) standardizace/kodifikace, b) bilingvismu/multilingvismu a c) samotné povahy znakového jazyka / neexistence psané podoby. 42 V roce 1998 neslyšící student poprvé požádal tlumočníka o změnu komunikačního systému: požadoval tlumočení do českého znakového jazyka a odmítl transliteraci češtiny. 41

3.1 Standardizace/kodifikace znakových jazyků Znakový projev mluvčích českého znakového jazyka je velmi individuální. Na rozdíl od umělých systémů 43, pro něž je typickou (a žádoucí) vlastností unifikovanost (stejně jako exaktnost, jednoduchost, pravidelnost a systematičnost), je ve všech přirozených jazycích nejen znakových, ale i mluvených naprosto normálním jevem variabilita. Rozdíl mezi češtinou a českým znakovým jazykem je v tom, že čeština disponuje tzv. spisovnou varietou. Rozrůzněnost českého znakového jazyka bývá často označována jako nejednotnost a pokládá se za negativní rys. Lexikální rozrůznění českého znakového jazyka (různé podoby znaků) je dáno obvykle geograficky, ale také sociálně. V interkulturní komunikaci a oficiálních situacích přitom bývají specifické rysy znakových jazyků (simultánnost a využití trojrozměrného prostoru) zhusta potlačeny ve prospěch vyjadřování lineárního, bližšího jazykům mluveným (Macurová 2001: 69). Tato skutečnost významným způsobem komplikuje nejen situaci ve vzdělávání neslyšících 44, ale i tlumočení pro neslyšící 45. Napříč celou Evropou se v různých obdobích objevily různě (ne)úspěšné pokusy standardizovat znakové jazyky. Tyto snahy však většinou nebyly úspěšné a mnoho různých variet nadále přetrvává i v českém znakovém jazyce. 46 Rozdíly ve slovní zásobě můžeme v rámci idiolektů pozorovat i v relativně stabilní oblasti slovní zásoby, jako jsou dny v týdnu (Fritz 2014), barvy, členové rodiny a podobně. V současné době se především díky novým komunikačním technologiím, které dovolují 43 Na rozdíl od přirozených jazyků nevznikly uměle vytvořené komunikační systémy spontánním a dlouhodobým vývojem, nýbrž cíleným a řízeným procesem s konkrétním cílem. Do této kategorie patří zejména manuálně kódované mluvené jazyky, např. znakovaná čeština a Gestuno. Znakovaná čeština je uměle vytvořený komunikační systém, který sestavili slyšící, aby se domluvili s neslyšícími uživateli českého znakového jazyka. Věta artikulovaná ve znakované češtině je sestavena podle gramatických pravidel českého jazyka, místo slov však využívá znaků vypůjčených z českého znakového jazyka. 44 Učitelé se odmítají smířit s faktem, že na různých místech země se pro označení jedné skutečnosti používají různé znaky. Podle jejich názoru bude možné neslyšící kvalitně vzdělávat až ve chvíli, kdy se situace českého znakového jazyka ustálí, resp. až se vymezí spisovná forma českého znakového jazyka, kterou budou moci ve vzdělávání jednotně používat po celé zemi. 45 Např. pro tlumočníka českého znakového jazyka působícího v Praze je náročné tlumočit pro neslyšící ze Zlína, kde neslyšící využívají mnoho jiných znaků než v Praze. Pro tlumočníka je tak náročné tlumočit plynule a srozumitelně (mnoha znakům nemusí porozumět ani v konkrétním kontextu). Zároveň je náročné rozhodnout se, jak je to správně, protože reálně se jedná o mnoho možných variant, které jsou dány především konkrétním mluvčím a konkrétní situací. 46 To je dáno mimo jiné tím, že školy a školská zařízení pro neslyšící se nejen jako centra vzdělávání, ale i jako ohniska kulturního a společenského života nacházejí v různých částech země. Často se jedná o celé vzdělávací komplexy, kam neslyšící docházejí do mateřské školy i základní školy, často zde setrvávají i za účelem získání středoškolského vzdělání. Během těchto let vzniká ve skupině neslyšících mluvčích ustálená zásoba znaků, která je základem dialektu. Pokud tedy hovoříme o tom, že dialekt je záležitostí regionálního rozrůznění znakové zásoby, máme na mysli skutečnost, že dialekty znakového jazyka vznikají především v okolí vzdělávacích areálů na různých místech České republiky. Takových center je u nás aktuálně jedenáct: Praha, Brno, Ostrava, Hradec Králové, Plzeň, Olomouc, Valašské Meziříčí, Kyjov, České Budějovice, Ivančice a Liberec. Absolventi těchto vzdělávacích komplexů získaný dialekt dále šíří. Vznikají partnerské a následně i rodinné svazky napříč zmíněnými dialekty. 42

neslyšícím komunikovat v českém znakovém jazyce i na dálku, rozdíly mezi varietami částečně stírají. Dnes jsou idiolekty spíše prostředkem, kterým lze projevit náležitost ke konkrétní subkomunitě českých Neslyšících, jsou nejvíce věcí identity. Znaková zásoba se v mnoha ohledech sjednocuje (např. jména státníků, názvy zemí Evropy a světa, označení funkcí a pozic) rovněž díky častější prezentaci českého znakového jazyka v médiích 47. Standard jazyka (spisovného jazyka), jenž se celkově těší největší prestiži, není však ani dnes jednoduché zachytit a popsat (srov. např. Daneš 1977, Adam 2006). Vše navíc ztěžuje skutečnost, že znakové jazyky nemají psanou formu. Existují sice snahy o zápis znakového jazyka 48, ten je však natolik komplikovaný, že slouží převážně vědeckým účelům, nikoliv k zápisu řeči pro běžného neslyšícího čtenáře. 49 Kvůli jeho komplikovanosti jsme se rozhodli jej v naší práci nepoužívat. Český znakový jazyk, podobně jako ostatní znakové jazyky, zároveň nedisponuje uchovanou literaturou, která by napomohla vytvoření požadovaného standardu. Jeho vytvoření navíc není možné iniciovat zvenčí, a už vůbec ne pouze slyšícími odborníky, např. vzdělavateli neslyšících. Není možné jej za krátkou dobu vytvořit ani uměle. 50 Standardizace je dlouhodobý proces, který navíc musí nutně probíhat uvnitř jazykové komunity. 51 Významnou roli hrají v standardizaci znakových jazyků videonahrávky projevů ve znakovém jazyce a jejich šíření prostřednictvím médií v komunitě Neslyšících. 52 Nezanedbatelnou úlohu mají také vznikající slovníky znakových jazyků. Těch máme v současné době k dispozici poměrně velké množství. Existují i v elektronické 47 Velmi významnou úlohu hraje pořad České televize Zprávy v českém znakovém jazyce, který je vysílán od roku 2000. Od roku 2008 jsou zprávy desetiminutové (na rozdíl od původních Zpráv, které byly jen pětiminutové) a od září roku 2014 se vysílají kromě všedních dní i o víkendech. Tento desetiminutový pořad obsahuje celkově 10 12 jednotlivých zpráv včetně 2 3 zpráv v oddíle Ze světa neslyšících, obsahujícím aktuální události z Česka i ze zahraničí, které jsou pro komunitu Neslyšících zajímavé. Tyto zprávy sestavují neslyšící editoři. 48 Pokud chceme písemně zaznamenat, co bylo znakováno, máme tři možnosti: 1) transkripce glosami, 2) slovní popis, 3) notační systém (Okrouhlíková 2008). 49 Na základě zahraničních poznatků a excerpce znaků z českých materiálů byl vytvořen soubor symbolů, který reprezentuje jednotlivé parametry znaků českého znakového jazyka (místo artikulace, tvary rukou, orientace prstů a daně, vzájemná poloha rukou, pohyb rukou). Tyto symboly se dosazují do příslušných obecných vzorců. Znaky jsou vždy zapisovány z pohledu produktora (znakujícího). 50 Snahu o vytvoření skupiny neslyšících odborníků, která by během pěti let měla tento standard vytvořit, jsme měli možnost zaznamenat i u nás. V devadesátých letech dvacátého století vzneslo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy požadavek, aby vznikla pracovní skupina složená ze slyšících odborníků na vzdělávání neslyšících a vytvořila jednotný znakový jazyk, který získá status spisovného jazyka a bude moci být využit ve vzdělávacím procesu, a tím usnadní vzdělávání neslyšících. Tyto snahy u nás, stejně jako v jiných zemích, nepřinesly očekávaný výsledek. 51 V našem případě musí standardizace nutně probíhat v komunitě Neslyšících bez vedení a usměrňování slyšícími. 52 Jedná se především o pořady zpracovávané a vysílané veřejnoprávní televizí: Zprávy v českém znakovém jazyce a některé díly Televizního klubu neslyšících, které jsou moderovány mladými, sebevědomými a často i lingvisticky vzdělanými rodilými mluvčími českého znakového jazyka. 43

podobě, která nejvíce respektuje povahu znakových jazyků (Okrouhlíková 2008). Je však obecně známo, že autory těchto slovníků nebyli až na malé výjimky lexikografové ani lingvisticky vzdělaní lidé, slyšící ani neslyšící. To výrazným způsobem ovlivnilo jejich výslednou kvalitu. Mnohé z nich obsahují jen určitou nesystematicky vytvořenou zásobárnu znaků určenou především pro výuku v kurzech znakového jazyka, v některých případech i ke zkoušení ze znakového jazyka, příp. ze znakové řeči 53. Příčinou existence těchto učebnic je patrně zcela nesprávné přesvědčení, že k ovládnutí znakového jazyka stačí osvojit si určitou slovní (znakovou) zásobu, a u osvícenějších osob také skutečnost, že o gramatice českého znakového jazyka toho zatím nevíme tolik, aby mohla být soustavně popsána, ať už v gramatické příručce, nebo v učebnici. Přes všechny uvedené výhrady získává jakýkoliv znak uvedený ve slovníku větší prestiž než znak, který ve slovníku není. Takový znak má zároveň potenciál dále se šířit, dostat se do jádra znakové zásoby, a stát se tak pevnou součástí znakového jazyka konkrétního společenství Neslyšících na určitém území. V naší práci využíváme několik slovníkových autorit, které zpracovávají všeobecnou znakovou zásobu českého znakového jazyka, případně popisují část terminologie z oblasti elektroniky. Je vůbec možné, aby došlo ke sjednocení znakového jazyka, k jeho standardizaci a následné kodifikaci? Podle Encyklopedického slovníku češtiny je standardizace uvádění, uvedení na standard, jednotná úprava; standardizování. Jazyková standardizace je proces vzniku všeobecně používané, prestižnější a všeobecně platné jazykové variety v rámci jednoho jazykového společenství. Tato jazyková varieta 54 je obvykle označována jako spisovný jazyk. Význam standardizace tkví především v tom, že v rámci celého jazykového společenství dojde k uznání a stanovení jednotného jazykového útvaru (Brandhoff 2005). Neméně významný je také fakt, 1) že začíná existovat společné měřítko standardizované variety pro sociální instituce, jako jsou např. úřady, soudy a školy (je vymezeno, jak je to správně ), 2) že dochází k podpoře sociální integrace (respekt k uživatelům rozdílných idiolektů), 3) a především že se ukotvuje status jazykového společenství (členové českého společenství znakového jazyka by užívali jednotný znakový jazyk stejně jako slyšící, kteří se řadí do českého jazykového společenství, užívají vedle různých nespisovných variet češtiny i češtinu spisovnou) 55 a v neposlední řadě 4) že usnadňuje práci tlumočníkům a dalším odborníkům v oblasti znakového jazyka a jeho tlumočení či výzkumu. 53 Znaková řeč byl termín použitý v zákonu o znakové řeči č. 155/1998 Sb. Rozuměl se jím ovšem český znakový jazyk (přirozený jazyk Neslyšících s vlastní gramatikou) a znakovaná čeština (umělý komunikační systém založený na gramatice češtiny). 54 Jazykovou varietou rozumíme množinu jazykových prostředků s podobnou sociální distribucí, resp. s podobnou distribucí teritoriální nebo funkční (Encyklopedický slovník češtiny, 2002: 519). 55 Pro ilustraci procesu standardizace obecně bychom se měli rozhlédnout i po příkladech z historie mluvených jazyků, na kterých je vidět jak pozitivní, tak negativní vývoj standardizace jazyka. Pozitivním 44

V procesu standardizace českého znakového jazyka hraje významnou úlohu lingvistika znakových jazyků, která má popsat gramatiku a slovní zásobu různých variet národního znakového jazyka. V procesu standardizace je důležitá dobrá spolupráce mezi neslyšícími i slyšícími odborníky z oblasti znakového jazyka z různých regionů. Jednou z dalších úloh neslyšících odborníků by mohlo být zprostředkování standardizovaného znakového jazyka samotným neslyšícím uvnitř komunity. Zde by zase zcela jistě sehrála důležitou roli média a možnost zasáhnout větší množství mluvčích znakového jazyka prostředkem, který je audiovizuální a v plné míře respektuje charakter vizuálně-motorického jazyka. Postupy, které jsou k dispozici pro vytvoření standardu v určitém jazykovém společenství v širším slova smyslu, jsou spjaty s určitými výhodami, ale bohužel i s nevýhodami (Brandhoff 2005): 1. Znakový jazyk by mohl být vytvořen úplně nově, nezávisle na původních varietách znakového jazyka, takže by byl prakticky vytvořen uměle. Pak by se nejednalo o přirozený jazyk. 2. Další možností je vybrat jednu varietu jazyka a tu označit za standard. 56 Výhodou je snadná realizace tohoto procesu, protože by se v podstatě převzala už existující jazyková varieta. Nevýhodou je jistě diskriminace ostatních variet a možná subjektivita výběru variety určené ke standardizaci. V současné době, kdy jednotlivé subkomunity neslyšících bojují za právo používat svou preferovanou varietu jazyka, která je často vázána na komunikaci uvnitř nejbližší rodiny a přátel, je tato možnost podobně jako možnost předchozí navíc také jen možností teoretickou. 57 3. Standard by se mohl vytvořit také syntézou všech existujících variet. Výhody by spočívaly ve spravedlnosti při tvorbě standardu z pohledu všech subkomunit a byl by využit potenciál všech variet znakového jazyka. Nevýhody spočívají v tom, že tento postup je technicky těžko uskutečnitelný. Muselo by dojít ke sběru dat všech variet a k následnému vymezení standardu na základě nejvíce frekventovaných jazykových prostředků. Tato cesta je však po všech stránkách velmi náročná. Standardizovaný znakový jazyk je však smysluplný a žádoucí, a to i podle zástupců komunity Neslyšících (Nováková 2008). Mohl by být využit mimo jiné ve vzdělávání dětí se příkladem je např. v devatenáctém století zavedení finštiny jako nového jazyka ve Finsku, kde byl nejprve používán jazyk ruský a švédský. Negativně bývá vnímáno například esperanto jakožto umělý jazyk, který se nikdy nerozšířil a který ovládá a používá jen málo osob. 56 Tuto ambici měl například Slovník znakové řeči (1988), který vybral pražskou varietu českého znakového jazyka. 57 V současné době se například při organizaci konkurzu na pozici moderátora Zpráv v českém znakovém jazyce předem určuje regionální struktura výsledného moderátorského týmu. V roce 2012 se obsazovaly celkem čtyři volné pozice, dvě byly oficiálně určeny neslyšícím mluvčím z Čech a dvě neslyšícím mluvčím z Moravy. 45

sluchovým postižením, ale i ve vzdělávání tlumočníků znakového jazyka, a to na celém území České republiky. Standard českého znakového jazyka by se zároveň mohl rovnoprávně uplatňovat v běžném užívání vedle regionálních variet, které by existovaly nadále, podobně jako je tomu v mluvených jazycích. Úskalím standardizace mohou být konflikty a vytvoření mnohých třecích ploch pro rozdílné názory jednotlivých členů společenství českých Neslyšících a nepřijetí standardu komunitou Neslyšících, protože každý člen komunity bude považovat právě svoji varietu za jedinou správnou. 58 Je tedy pravděpodobné, že by se mohl vytvořit standard, který nebude užíván. 59 Nejvíce respektující cestou vedoucí k výsledné standardizaci je podle našeho názoru 1) vytváření co možná největšího množství kvalitních slovníků českého znakového jazyka, které budou hojně využívány nejen ve vzdělávání neslyšících, ale i tlumočníky pro neslyšící. Zásadní je také 2) možnost působení co největšího počtu vzdělaných neslyšících mluvčích znakového jazyka ve vzdělávání neslyšících. Neméně významná je rovněž 3) podpora co největší plošné prezentace znakového jazyka na veřejnosti, především v audiovizuálních médiích a na internetu, a to prezentace přímo projevu neslyšících rodilých mluvčích, případně lingvisticky a translatologicky dobře připravených tlumočníků znakového jazyka. Podstatným dílem by ke standardizaci přispělo 4) vytvoření kvalitního korpusu českého znakového jazyka, který by obsahoval jazykový materiál, s nímž bychom mohli pracovat mimo jiné i při hodnocení výstupů tlumočení. Vzhledem k výše zmíněným problémům se standardizací českého znakového jazyka budeme v naší práci odkazovat na konzultace s neslyšícími rodilými mluvčími, kteří jsou aktivními členy komunity českých Neslyšících. Jejich hodnocení a názory jsou zásadní při rozhodování, zda jazykový prostředek užitý v tlumočeném textu je či není přijatelný pro komunitu Neslyšících (zda je součástí některé ze stávajících variet českého znakového jazyka, nebo je neslyšícími vnímán jako tlumočníkova chyba ). 58 Tímto směrem se alespoň ubíraly mnohé debaty, které byly na téma standardizace jazyka v komunitě Neslyšících doposud vedeny. Může dojít také ke konfliktu mezi zástupci starší a mladší generace neslyšících. Pro mnoho starších může být nový standard problematický, protože vyrůstali v určité varietě a zvykat si na varietu jinou by pro ně bylo příliš komplikované. Zcela právem by to mohli vnímat jako jazykovou diskriminaci a zákaz používání svého jazyka, zatímco standard by vnímali jako cizí. 59 Např. moderátoři Zpráv v českém znakovém jazyce mají pravidelná školení vedená neslyšícími lingvisticky poučenými odborníky, kteří jsou iniciátory vzniku standardu pro moderátory, tj. vymezení slovní zásoby, která je v televizních zprávách všemi moderátory závazně používána. Tím je do značné míry ovlivňována slovní zásoba českého znakového jazyka v oblasti zpravodajských žánrů a znaková zásoba velkého množství neslyšících. 46

3.2 Bilingvismus/multilingvismus Dalším významným specifikem českého znakového jazyka je jazyková situace jeho mluvčích. Při oslovování neslyšících konzultantů jsme vycházeli z požadavku, aby se jednalo o bilingvní osoby. Především v důsledku neexistence psané formy znakového jazyka se neslyšící v České republice nacházejí v situaci povinného bilingvismu. Slyšící (většinově rodiče neslyšících dětí, učitelé apod.) v komunikaci s neslyšícími nepřekvapivě preferují jazyk mluvený, znakový jazyk bývá většinovou společností často potlačován a jeho užívání je akceptováno jen v situaci, kdy je v roli berličky pro výuku většinového jazyka, v mezidobí, než se neslyšící jedinec naučí dostatečně mluvený jazyk, případně v situaci, kdy je neslyšící osoba shledána méně schopnou, až nedostačivou pro výuku náročnějšího většinového jazyka (srov. Jabůrek 1998). Nutno podotknout, že takové audistické 60 soudy je mnohdy možné zaregistrovat i u samotných neslyšících, kteří prošli orální výchovou (srov. Humphries 1975, Baumann 2004). Ve vzdělávacím prostředí se tedy stále ještě většinově používá mluvený jazyk. Znakový jazyk je neslyšícími používán především při volnočasových aktivitách a v prostředí intrakulturní komunikace neslyšících. 61 Neslyšící se v každodenních komunikačních situacích ve svém jazykovém chování neustále pohybují na škále od mluvené češtiny (používané ve škole a v interkulturní komunikaci) přes nejrůznější pidžinové systémy 62 až po český znakový jazyk (užívaný především v interkulturní komunikaci, např. v klubech neslyšících). To je velký problém především pro tlumočníky, kteří vstupují do komunikační situace, během níž se musí naladit na své adresáty a odhadnout, v jaké části komunikační škály mluvený jazyk znakový jazyk se pohybují. Ještě větší komplikací je, pokud tlumočník tlumočí pro větší skupinu neslyšících, kteří mohou mít různé jazykové preference. Pidžinové systémy jsou především vzdělavateli neslyšících uplatňovány jako podpora vzdělávání neslyšících, zejména výuky většinového mluveného jazyka, které se podřizuje veškeré vzdělávání. Z toho vyplývá, že vzdělavatelé neslyšících jsou pevně přesvědčeni, že 60 Audismus je útlak na základě snížené schopnosti slyšet. Člověk, který má (lepší) schopnost slyšet, se chová nadřazeně a diskriminuje člověka, který tuto schopnost nemá (ve stejné míře) (srov. Nováková 2008). 61 Baker (2011) pokládá za důležité postoje k jazyku: Jazyk neslyšících i jejich kultura by měly mít ve škole jistou prestiž, v dětech by mělo být posilováno vědomí příslušnosti k tomuto jazyku a k této kultuře (a i tímto způsobem by měla podporována jejich sebedůvěra a sebeúcta). Ve škole by měly být k dispozici dospělé modely znakového jazyka (neslyšící učitelé), zároveň ale i dospělé modely jazyka většinového (učitelé slyšící) v ideálním případě by měl být každý učitel neslyšících bilingvní. Podstatnou úlohu v úspěšné výchově a vzdělávání neslyšících hraje rodina. Rodiče neslyšících dětí potřebují emocionální podporu a informace; jen na jejich základě se mohou odpovědně rozhodnout, jaké vzdělávací modely pro své dítě zvolit. Celkový rozvoj neslyšícího dítěte podpoří spolupráce rodiny se školou a školy i rodiny s komunitou Neslyšících. 62 V našem prostředí se jedná o znakovanou češtinu, přesnou znakovanou češtinu, zohledňující důsledně všechny koncovky ve tvarech českých slov, znak do řeči a podobné komunikační systémy. 47

přirozený znakový jazyk tuto úlohu plnit nedokáže. 63 To upevňuje už tak silnou pozici slyšících pedagogů ve vzdělávacím systému. Pochyby o znakovém jazyce jako jazyce stejně kompetentním, jako je jazyk mluvený, vycházejí zcela jistě z menšinovosti znakového jazyka. Počet neslyšících mluvčích českého znakového jazyka není přesně znám, nejčastěji jsou uváděna čísla v rozmezí 7 000 až 15 000 a to je nepoměrně méně, než jaký je počet mluvčích češtiny (Hrubý 1999). Okruhy sociokulturních potřeb komunity neslyšících a potřeb využívat znakový jazyk jsou zároveň odlišné. Neslyšící měli do roku 1989 jen omezený přístup ke studiu na středních školách s maturitou či na školách vysokých. Výzkum znakového jazyka začal až v roce 1993 a až v roce 1998 došlo k přijetí zákona o znakové řeči, který poprvé pojmenovává znakový jazyk jako jazyk českých neslyšících. 64 To vše ovlivňovalo vnímání znakového jazyka natolik, že se ve formálních situacích a na veřejnosti objevoval jen minimálně a sloužil téměř výhradně k intrakulturní komunikaci. Převažovala funkce interpersonální nad funkcí ideační (Johnston, Schembri 2007). Ta začíná nabývat na významu v oblasti českého znakového jazyka až po výše zmíněných společenských změnách. Ještě v nedávné době existoval velký počet příslušníků komunity českých neslyšících, kteří svými postoji k varietám znakového jazyka označovali varietu bližší většinovému jazyku (znakovanou češtinu) za nadřazenou (českému znakovému jazyku) a varietu od většinového jazyka vzdálenou pokládali za nehezké vyjadřování, nevhodné pro používání na veřejnosti 65 (Macurová 2001). Postoje k jazyku a názory, které tito příslušníci komunity Neslyšících vyjadřovali, byly však velmi často v přímém rozporu s jejich 63 Vzdělavatelé neslyšících podporují používání znakované češtiny, avšak do dnešní doby se nepodařilo tento umělý systém popsat. Mnoho autorů se o znakované češtině zmiňuje, nejčastěji však jen na základě osobní zkušenosti. Například podle Potměšila (1999: 24) je znakovaná čeština systém, který vznikl simultánním tlumočením mluveného projevu do znakové podoby. Čeština je zde dominantním jazykem a každému slovu je přiřazen znak při dodržování pravidel a zásad pro mluvený jazyk. Hrubý (1999: 72) charakterizuje znakovanou češtinu jako umělý systém komunikace, který vymysleli slyšící jako pomocný nástroj pro komunikaci s neslyšícími. Tento systém je podle něj založen na tom, že se ústy vyslovuje česká věta a pod jednotlivá slova se podsouvají znaky vypůjčené ze slovníku českého znakového jazyka. Ze starších definic stojí za zmínku i definice Lauermanova (1986: 77), v níž je jako v jedné z prvních publikovaných definic znakované češtiny tento pojem vysvětlen stručně takto: Znakovaná čeština v podstatě pomocí znaků doslovně překládá orální češtinu. Většina autorů znakovaný jazyk (znakovanou češtinu) zmiňuje jako jeden z hlavních prostředků pro usnadnění odezírání. 64 Zákon tehdy definoval znakový jazyk takto: 4 Český znakový jazyk (1) Český znakový jazyk je základním dorozumívacím jazykem neslyšících v České republice. (2) Český znakový jazyk je přirozený a plnohodnotný komunikační systém tvořený specifickými vizuálněpohybovými prostředky, tj. tvary rukou, jejich postavením a pohyby, mimikou, pozicemi hlavy a horní části trupu. Český znakový jazyk má základní atributy jazyka, tj. znakovost, systémovost, dvojí členění, produktivnost, svébytnost a historický rozměr, a je ustálen po stránce lexikální i gramatické. 65 Ze strany neslyšících seniorů často přicházel požadavek, aby tlumočník nepoužíval v projevu orální komponenty, výraznou mimiku, příliš velký znakovací prostor, protože to vše vzdalovalo jejich jazyk od hodnotnějšího jazyka většiny. 48

jazykovým chováním (sami kritizované jazykové struktury v interkulturní komunikaci v komunikaci s neslyšícími mluvčími bezděčně používali). Především mladší a lingvisticky vzdělaní neslyšící zase znakovanou češtinu rozhodně odmítají a jejich stanovisko ke znakované češtině je jednoznačně záporné. Sami se však ve svých projevech ve vzdělávacím prostředí nebo jinde na veřejnosti k využívání minimálně prvků a jednotlivých struktur znakované češtiny uchylují (využívání mluvních komponentů i mimo nepřímá pojmenování, terminologie, doslovné převody frází, kalky apod.). Deklarované postoje neslyšících ke znakovému jazyku a jiným komunikačním systémům jsou tak často v přímém rozporu s jejich jazykovým chováním. Komunikační situace neslyšících není jednoduchá a s jistotou lze snad říci jen jediné: Názory respektující znakový jazyk jako jazyk zakotvený v menšinové kultuře a respektující jeho odlišnosti od jazyka většiny se u nás v rámci komunity Neslyšících i ve většinové společnosti prosazují jen postupně. Vlivem konkrétní situace se komunikační kód neslyšících mluvčích pohybuje na pomyslné komunikační škále, kdy na jedné straně stojí mluvená čeština a od ní odvozené komunikační systémy (znakovaná čeština, znak do řeči apod.) a na druhé straně český znakový jazyk, který se však těší mnohem menší sociální prestiži. Různé jazyky a jazykové variety na jednom území a v jednom společenství mluvčích vstupují do vzájemného kontaktu (Macurová, Nováková 2008). Velká část mladších neslyšících tuto skutečnost odmítá, snaží se o jazykový purismus a tvrdí, že český znakový jazyk je zcela nezávislý na mluvené češtině. To je však vzhledem k situaci české komunity Neslyšících téměř nemožné. Český znakový jazyk jako menšinový jazyk je v nutném kontaktu s češtinou. 66 Pro české neslyšící je jedinou šancí pro fungování ve většinové společnosti akceptování povinného bilingvismu. Vedle svého mateřského/preferovaného jazyka (českého znakového jazyka) jsou nuceni používat většinový jazyk (češtinu minimálně v její psané podobě). 66 Čeština český znakový jazyk do určité míry ovlivňuje. Důkazy o tomto kontaktu jsou například a) prstová abeceda, kdy se jedná se o manuální zobrazování grafémů psané formy češtiny. V českém znakovém jazyce se využívá pro vizualizaci názvů, vlastních jmen nebo např. značek. Dalším důkazem kontaktu je b) inicializace, kdy se jedná opět o využití prstové abecedy. V užším pojetí jde o situace, kdy pojmenování v českém znakovém jazyce vytvoříme tak, že k odpovídajícímu tvaru prvního písmene českého slova (písmenu z české prstové abecedy) přidáme pohyb. Tímto způsobem nejčastěji vytváříme ad hoc znaky pro skutečnosti, pro které neexistují ustálená pojmenování, případně nám nejsou známa, a o kterých hovoříme. Velmi často se v praxi využívá hláskování prstovou abecedou, kdy ke skutečnosti (vlastní jména, terminologie apod.) přiřadíme příslušný inicializovaný znak, který dále používáme v textu při odkazování. Dalším důsledkem kontaktu dvou jazyků jsou c) kalky (doslovné překlady struktury cizího slova pro vytvoření nového pojmenování) a d) mluvní komponenty, tj. pohyby úst, které vycházejí z artikulace českých slov a mohou být obligatorní (rozlišují význam) nebo fakultativní (projev v českém znakovém jazyce jen přibližují slyšícímu adresátovi). 49

V případě bilingvismu, užívání minimálně dvou jazyků, si nutně pokládáme otázku: Co je mateřský jazyk? Mnoho bilingvních jedinců má problém s odpovědí na otázku, který z jazyků je jejich mateřským jazykem 67 (Skutnabb-Kangas 1984). Situace neslyšících je velmi specifická. Podle dostupných informací jich jen 5 10 % pochází z rodin neslyšících rodičů (Hrubý 1999). Z toho vyplývá skutečnost, že ve většině případů není na základě kritéria původu 68 možné, aby mateřským jazykem byl pro české neslyšící právě český znakový jazyk. V oblasti neslyšících a znakového jazyka se tedy při určování mateřského jazyka uplatňují mnohem intenzivněji kritéria kompetence, funkce (frekvence užívání jazyka) a identifikace (Skutnabb-Kangas 1984: 15). 69 Čeští neslyšící jsou v jazykové situaci bilingvismu s dominancí jednoho z jazyků (silnějším jazykem je český znakový jazyk a čeština je druhým jazykem, ve kterém jsou mnohem méně kompetentní). 70 K většinovému jazyku se dostávají až po získání alespoň základní kompetence v českém znakovém jazyce, tedy v době, kdy získali prostředek pro uchopení alespoň jednoho jazyka. Kompetence ve znakovém jazyce neslyšící získávají povětšinou mimo formální vyučování, od svých neslyšících vrstevníků, kteří pocházejí z rodin neslyšících rodičů, případně od starších neslyšících spolužáků mluvčích českého znakového jazyka, se kterými jsou v intenzivním kontaktu například na internátě, případně během zájmových kroužků a ve volném čase mimo školní prostředí. Je patrné, že problematika bilingvismu (Jabůrek 1998) úzce souvisí se vzděláváním. Existuje celá řada způsobů bilingválního vzdělávání, lišících se množstvím faktorů (bilingvální vzdělávání a výchova v rámci rodiny, předškolní bilingvální výchova, bilingvální vzdělávání v cizojazyčných školách, bilingvální vzdělávání Neslyšících jako jazykové menšiny, bilingvální vzdělávání etnických či kulturních jazykových menšin na území cizího státu atd.). Vzhledem k zaměření práce zmíníme pouze problém formálního 67 Otázka mateřského jazyka může být podstatná například v situaci, kdy se má rozhodnout, ve kterém jazyce bude příslušník jazykové menšiny vzděláván, případně ve kterém bude vykonávat závěrečné formy testování na konci vzdělávání. 68 Mateřský jazyk je jazyk, kterým mluví matka jedince, popřípadě osoba, která se na jeho výchově nejvíce podílí. Mateřský jazyk je ten, který se jedinec naučil jako první (Skutnabb-Kangas 1984: 13). 69 Český znakový jazyk je mnohdy jazykem, ke kterému se neslyšící dostanou až po nástupu do vzdělávací instituce (do mateřské školy, případně až do základní školy). Po dlouhé době s nulovým přístupem k jazyku (ke znakovému jazyku neměli přístup a mluvený jazyk jim byl smyslově nepřístupný) se dostávají do kontaktu s neslyšícími vrstevníky dětmi neslyšících rodičů, kteří jim zprostředkovávají znakový jazyk. Velmi brzy jej efektivně používají a upřednostňují v soukromé komunikaci. Znakový jazyk se pro ně stává jazykem, s kterým se identifikují. 70 V dnešním systému vzdělávání stále převažuje monolingvální vzdělávání. Výsledkem je skutečnost, že neslyšící děti se stále dostávají do kontaktu se znakovým jazykem až po dlouhém období bez přístupu k jazyku. Ve školním prostředí se stále nevyužívá český znakový jazyk jako vzdělávací jazyk. V důsledku toho je penzum informací o světě, se kterým neslyšící žáci opouštějí školu, omezeno, a především jsou omezeny jejich kompetence v češtině (srov. Poláková 2001). 50

bilingválního vzdělávání jazykových menšin v rámci cizího státu prostřednictvím speciálních institucí (škol). Při komunikaci příslušníků menšin s okolím si v tomto případě vzájemně konkuruje menšinový jazyk (český znakový jazyk), používaný minoritou, s jazykem oficiálním, většinovým (češtinou). Různé typy bilingválních vzdělávacích programů určených pro vzdělávání jazykových menšin se zaměřují na podporu dvojjazyčnosti souběžné vzdělávání v obou jazycích s důrazem kladeným na její udržení, nebo naopak upřednostňují asimilaci minoritního mluvčího k většinovému jazyku (Arnberg 1983). V případě neslyšících se nejčastěji jedná o dočasný a jednogramotný bilingvismus (vzhledem ke skutečnosti, že znakové jazyky nemají psanou formu, a neslyšící tedy mohou získat gramotnost pouze v některém z mluvených jazyků). Český znakový jazyk je vnímán jako pomůcka zjednodušující školní komunikaci s neslyšícími do doby, než se naučí efektivně využívat češtinu (Hudáková 2011). S tím souvisí také fakt, že výrazná většina studijních materiálů a učebnic je k dispozici pouze v psané češtině; pokud neslyšící využijí služeb psychologa (profesního, školního, sportovního apod.), všechny testy jsou v psané češtině; všechny přijímací zkoušky na vysoké školy jsou vedeny v písemné formě, což vede k tomu, že gramotnost neslyšících a potažmo i jejich schopnosti a dovednosti jsou poměřovány a hodnoceny podle výsledků v jazyce, který je pro ně jazykem cizím. Při našem průzkumu jsme spolupracovali s neslyšícími posuzovateli, kteří jsou bilingvní: český znakový jazyk je jejich mateřským jazykem (měli k němu přístup od raného věku) a většinový jazyk si osvojili natolik, že v něm úspěšně studovali/studují na vysoké škole. 3.3 Jinakost znakového jazyka Hlavním zdrojem všech komplikací (vzdělávání, tlumočení, standardizace) je především odlišnost znakového jazyka, který je v mnoha ohledech jiný než jakýkoliv ze známých jazyků mluvených. Vybrali jsme rysy, které jsou podstatné pro posuzování tlumočených textů v naší práci. Na první pohled je zřejmé, že způsob existence českého znakového jazyka je jiný než způsob existence mluvených jazyků (jedná se o vizuálně-motorický jazyk) (srov. Macurová 1994). Jeho jinakost přímo ovlivňuje jeho další rysy, které z tohoto způsobu existence vycházejí. Jak naše práce později ukáže, jedná se především o ty oblasti, které jsou pro nás při rozborech tlumočených textů nejvíce problematické. Nejvýraznějším rysem českého znakového jazyka je 1) simultánnost a 2) jeho existence v prostoru (Macurová 2001: 94). Právě tyto charakteristiky jsou základem pro další popisy všech dosud známých znakových jazyků, které mají ještě společnou výraznější ikonickou reprezentaci, než mají jazyky mluvené. 51

Znakové jazyky mohou hromadit do jednoho znaku více informací, než je možné nahromadit do jednoho slova v mluveném jazyce (Boyes-Braem, Kolb 1990: 101 102). Simultánnost v produkci i percepci znakového jazyka 71 můžeme nahlížet ze dvou úhlů pohledu, které jsou typově různé. Simultánně existují již nejmenší jednotky znakového jazyka, které nenesou vlastní význam, ale dokážou jej měnit. Jedná se tedy o a) simultánnost na úrovni jednotlivých znaků, kdy se základní tři parametry znaku (místo artikulace, tvar ruky a pohyb) produkují a vnímají simultánně ( najednou ). Simultánně můžeme artikulovat také b) dva jednoruční znaky a zároveň produkovat a vnímat manuální a nemanuální nosiče znaků. 72 To umožňuje předávat v jednom okamžiku větší množství informací, které v mluvených jazycích (audio-orálních) musíme předávat lineárně, řazené za sebou ( postupně ). 73 Simultánnosti v znakových jazycích často slouží proces inkorporace, který různým způsobem proměňuje citátovou podobu znaku. Do základního znaku bývá inkorporován a) jiný tvar ruky a/nebo b) jiné místo artikulace a/nebo c) jiný pohyb. Vedle manuálních nosičů se ve znakových jazycích uplatňují nosiče nemanuální. Nemanuální nosiče se považují za nosiče převážně gramatických informací (nemanuálně se vyjadřuje např. podmínka, rozkaz apod.). Kromě toho má nemanuální chování ještě jiný význam, např. se podílí na vyjadřování různých okolností děje. Nemanuální nosiče hrají svou úlohu při vyjadřování vlastností předmětů a jevů, při vyjadřování stupně (míry) těchto vlastností a při vyjadřování doplňujících okolností spojených s dějem. V českém jazyce vyjadřují tyto významy zejména adjektiva a adverbia. Výrazy obličeje, které nesou adverbiální a adjektivní informaci, jsou situovány na dolní části obličeje a obecně se vyskytují ve spojení s jednou lexikální jednotkou znakem (Emmorey 2002: 48). Specifické postavení zaujímají mezi nemanuálními nosiči pohyby úst. Tradičně se v rámci české lingvistiky znakového jazyka vymezují mluvní komponenty, pohyby úst, které svou formou (podobou) na mluvený jazyk odkazují jsou artikulovaným slovem z mluveného jazyka nebo artikulací jeho částí (Macurová 2001: 95). Tzv. komponenty orální jsou vedle toho vymezovány jako pohyby úst z mluveného jazyka neodvozené (srov. Macurová 71 Znakové jazyky jsou pro to, aby vyjádřily více významů najednou, přímo uzpůsobeny: a) Artikulují znaky oběma rukama, a proto je možné artikulovat dvěma rukama dva odlišné znaky (Miles 1989: 94). Miles mimo jiné uvádí, že stanovení pevných pravidel pro uspořádání znaků ve výpovědi ve znakovém jazyce komplikuje fakt, že významy jsou někdy produkovány simultánně. Děje se to proto, že mluvčí může artikulovat současně dva jednoruční znaky, a také proto, že další významy lze navíc simultánně vyjádřit ještě nemanuálně. b) Druhou oblastí, která je v souvislosti se simultánností ve znakovém jazyce zmiňována nejčastěji, je možnost produkce znaků a simultánního vyjádření významů nemanuálními prostředky (mimikou a pohyby různých částí horní poloviny těla). 72 Podrobněji srov. Macurová 1994, 1996. 73 I v mluvených jazycích se projevuje princip simultánnosti, ale ve výrazně menší míře. Mluvené jazyky mohou např. využít intonace pro rozlišení vět oznamovacích, tázacích (otázky doplňovací či zjišťovací), rozkazu apod. Intonací se dá také rozlišit postoj mluvčího k obsahu výpovědi aj. To vše spadá do roviny suprasegmentální. 52

1994, Macurová 2001, Motejzíková 2003, Vysuček 2003 a další). 74 Doposud jediným pokusem o popis pohybů úst v českém znakovém jazyce je bakalářská práce Jindřicha Mareše (2011). Jako orální komponenty označuje všechny pohyby/pozice úst, které nejsou odvozeny z mluveného jazyka a podílejí se na stavbě projevu v českém znakovém jazyce (případně znakovém jazyce jiného státu/společenství) (Mareš 2011: 8). Orální komponenty 75 se výrazně uplatňují v tzv. specifických znacích (srov. Motejzíková 2003, Vysuček 2003, 2008, 2009), které jsou svou formou a funkcemi komplexními výrazy, typickými prostředky intrakulturní komunikace. Vysuček uvádí, že bez příslušného orálního komponentu by znak neměl smysl, byl by agramatický (Vysuček 2008a: 10). Podle Motejzíkové tvoří specifické znaky v rámci znakového jazyka zvláštní skupinu znaků, které se vyznačují tím, že v sobě velmi často nesou nějakou emoci, pozitivní či negativní, vyjadřují různé stavy lidské psychiky nebo osobní postoj mluvčího k někomu nebo něčemu a jejich hodnocení (Motejzíková 2003: 219). 76 Vedle simultánnosti je typickým rysem znakových jazyků jejich existence v trojrozměrném prostoru, jejich prostorová organizace. Jako vizuální jazyk založený na tvarech, pozicích a pohybech (rukou, hlavy, horní části trupu) se znakový jazyk produkuje a vnímá v tzv.,znakovacím prostoruʻ (ohraničen je zhruba temenem, rozpaženými lokty, nataženýma rukama a pasem) (Macurová 2001: 97). Trojrozměrný prostor je možné ve znakových jazycích využít pro vyjádření různých významů. Lze ho využívat tak, že v něm malujeme události, jak se ve skutečnosti udály, nebo naznačujeme, jak nějaký objekt vypadá: podle toho lokalizujeme předměty, o kterých hovoříme, v prostoru. Takový znakovací prostor je pak nazýván prostorem topografickým. Zároveň je však prostor využíván pro syntaktické účely. V takovém případě se jedná o tzv. prostor syntaktický (gramatikalizovaný, popř. konvencionalizovaný). V tzv. syntaktickém prostoru mají referenty svá místa, která jsou utvořena na základě konvence. Trojrozměrný prostor je základnou pro celou řadu struktur znakových jazyků. Je základnou textové soudržnosti (polem pro odkazování), vyjadřuje se v něm řada gramatických kategorií (výrazně např. číslo a čas), v prostoru (a přímo ) se vyjadřují časoprostorové vztahy (v češtině vyjadřované např. předložkovými vazbami), ohýbají se v něm slovesa, pohyb v prostoru slouží pro vyjadřování věcně obsahových vztahů mezi výpověďmi (např. vztahu podmínky). Prostor je také polem pro postupy spojené s výstavbou textu (např. pro tzv. změnu rolí, typickou pro vypravování) (Macurová 2001: 72). Prostor je navíc ve znakovém jazyce přítomen nezprostředkovaně, uspořádání předmětností [ ] se tak (v obou 74 Pojem orální komponenty v české lingvistice jako první zmiňuje Macurová (1994: 124) a popisuje je jako pohyby rtů a/nebo úst, které nejsou odvozeny z mluveného jazyka. 75 Motejzíková (2003: 220) pak orální komponent více specifikuje (s ohledem na jeho formu) jako obraz, který ústa vytvářejí v průběhu produkce znaku, např. široce otevřená ústa ve tvaru hlásky,oʻ, pevně zavřená ústa, koutky úst staženy dolů, vypláznutý jazyk, vibrující rty, rty se krátce otevřou a pevně zavřou, vyceněné zuby aj.. 76 Podrobněji viz Vysuček (2003). 53

typech) prostoru,vidíʻ (Macurová 2001: 99). V obou typech prostoru má také základní úlohu já produktora (jeho perspektiva a jeho umístění v prostoru). Ty bývá umístěno naproti já, první on/ona vpravo od já, druhé on/ona vlevo. 77 Tato gramatikalizovaná prostorová organizace subjektů se nejvíce promítá do ohýbání jednoho typu sloves. Slovesa znakových jazyků jsou velmi odlišná od českých sloves, jen těžko se tedy popisují terminologií, která je vytvořena pro potřeby lingvistiky mluvených jazyků. Terminologie pro označování poznaných typů sloves ve znakových jazycích je značně různorodá. Klasifikací sloves bylo navrženo mnoho (srov. Fischer, Gough 1978, Padden 1989). Ve všech klasifikacích sloves znakových jazyků je přitom důležitý zřetel k tomu, zda sloveso ve větě (v souvislé výpovědi, v kontextu) mění, nebo nemění svůj tvar. Slovesa byla často v tlumočení analyzovaného textu problematickou oblastí. Z toho důvodu se jim budeme věnovat podrobněji. V posledních letech převládá třídění založené na tom, zda sloveso 1) vyjadřuje/nevyjadřuje význam osoby a čísla, zda 2) vyjadřovaný děj lokalizuje/nelokalizuje a zda 3) se s ním pojí/nepojí klasifikátor, popř. specifikátor tvaru a velikosti (Macurová 2001: 287). V českém znakovém jazyce se při vyjadřování osoby (a čísla) proměňují jen některá slovesa avšak proměňují se jinak než slovesa v češtině. Existují ovšem i slovesa, která se nemění a musí osobu (a číslo) vyjadřovat prostřednictvím osobního zájmena jeho užití je pro tento typ sloves povinné podobně jako např. v angličtině. Další slovesné kategorie (čas, způsob atd.) je v českém znakovém jazyce zapotřebí vyjádřit lexikálně, tj. přidáním znaku s žádoucím lexikálním významem. Slovesa v promluvě v českém znakovém jazyce mohou zahrnovat některé informace navíc. To dokážou díky inkorporaci 78 (Macurová 2001). První skupinu sloves tvoří slovesa prostá, ta jsou relativně nejstabilnější. Jejich argumenty se povinně vyjadřují lexikálně jménem nebo zájmenem, které nese gramatické významy osoby a čísla. Taková slovesa se nejčastěji artikulují na těle nebo v jeho blízkosti. 79 Druhou skupinu tvoří slovesa shodová. Ta se od ostatních nejvýrazněji liší svou schopností inkorporovat své argumenty a nést gramatické významy osoby a čísla subjektu a objektu. Pro vyjádření gramatických významů osoby (a čísla) je využita inkorporace místa artikulace a změna směru pohybu v horizontální linii, příp. také ještě změna orientace dlaně 80 77 Pravidla lokalizace dalších subjektů jsou popsána pro některé jiné znakové jazyky, např. pro americký znakový jazyk, viz Baker, Cokely (1980). 78 Některá slovesa v sobě obsahují informace o předmětu, který je slovesným dějem zasažen, na který děj přechází nebo kterého se týká: např. sloveso hodit nabývá různých podob pro HODIT-KÁMEN, HODIT- OŠTĚP, HODIT-ZRNKO HRÁŠKU, HODIT-TVÁRNICI atd., JÍST-PIZZU je jiné než JÍST-JABLKO, liší se KOUŘIT-DOUTNÍK a KOUŘIT-CIGARETU atd. (Macurová 2001). 79 V českém znakovém jazyce se mezi prostá slovesa řadí např. MÍT RÁD (mám tě ráda vyžaduje sled znaků index-já + MÍT RÁD + index-ty; máš mě rád? zase sled index-ty + MÍT RÁD + index-já + nemanuální nosič významu otázka zjišťovací ) (Macurová 2001: 291). 80 V českém znakovém jazyce se např. JÁ-VRÁTÍM-TI liší od TY-VRÁTÍŠ-MI pouze počátečním a koncovým místem artikulace a směrem (horizontálního) pohybu. 54

(Macurová 2001: 291). Třetí skupinou jsou slovesa prostorová. Ta sice význam osoby a čísla nevyjadřují, podávají ale informace o umístění děje, o pohybu objektu a často vyjadřují i prostředek děje. Ve větě, v kontextu se nicméně proměňují: podávají informace o umístění (lokalizaci) děje nebo stavu, o pohybu objektu a často vyjadřují (inkorporací změněného tvaru ruky) prostředek 81 (Macurová 2001: 293). Tato slovesa kopírují reálný děj, jsou příkladem výrazné ikoničnosti. Slovesa českého znakového jazyka jsou tedy svou povahou odlišná od sloves v češtině. Jejich podoba velmi úzce souvisí se skutečností, že znakové jazyky existují v prostoru, využívají prostor ke gramatickým účelům, a s tím, že jsou silně simultánní. 82 S prostorovými slovesy přímo souvisí další specifická oblast týkající se znakových jazyků, a to oblast klasifikátorů a tzv. specifikátorů tvaru a velikosti. 83 Mluvčí v promluvě užije rozdílného klasifikátoru, bude-li chtít odlišit, zda na stole leží jedna mince, několik mincí, či třeba bankovka. V případě významu AUTO STOJÍ NA PARKOVIŠTI je jméno (AUTO) neměnné, proměňuje se pouze sloveso stát (STÁT NA PARKOVIŠTI STÁT). Do citátové podoby slovesa se inkorporují různé klasifikátorové tvary ruky. Rozdílně bude v českém znakovém jazyce vypadat, budeme-li podávat např. skleničku, papír, či tužku. Český znakový jazyk je přirozeným jazykem, který je velmi odlišný od češtiny. Je však s češtinou v neustálém kontaktu a je jí jako většinovým jazykem velmi ovlivňován. Výsledkem všech vlivů na český znakový jazyk je jeho výrazná rozrůzněnost a variantnost, která se projevuje na všech rovinách jazykové stavby (od fonologie až po rovinu textu). Komplexní popis znakových jazyků (ani českého znakového jazyka), jak jsme již zmínili, doposud neexistuje. Nejméně propracovanou oblastí lingvistiky znakových jazyků je přitom rovina textu. 81 V českém znakovém jazyce je jinými tvary ruky artikulováno HOLIT SE-BŘITVOU, HOLIT SE- STROJKEM, HOLIT SE-ŽILETKOU; na jiné lokalizaci než základní holit se je umístěno třeba HOLIT SE-V PODPAŽÍ nebo HOLIT SI-NOHY. Změnou lokalizace (místa artikulace) je možné vyjádřit různé objekty lexému kousnout (do nosu, do nohy, do ucha) apod. (Macurová 2001: 293). 82 Slovesa dokazují, že pokud chceme ovládnout český znakový jazyk, nestačí pouze studium slovníků (učení se slovíčkům v českém znakovém jazyce). Stejné je to i v učení se jiným jazykům včetně češtiny. Pokud bychom se naučili pouze základní tvar slovesa jet, bez znalosti gramatiky češtiny bychom neporozuměli výrazu kdyby byl býval nejel. I pro získání kompetencí v českém znakovém jazyce je nutné seznamovat se s tím, jakým způsobem se v něm vyjadřují gramatické významy. 83 Klasifikátory se objevují i v některých mluvených jazycích. Studie Keitha Allana z roku 1977 je např. založena na výzkumu více než padesáti klasifikátorových jazyků, jako je např. čínština, japonština, vietnamština, thajština atd. 55

4 Popis zkoumaného vzorku a práce s jazykovým materiálem Jedním z pracovních jazyků tlumočníků zkoumaného textového vzorku je český jazyk. 84 Zdrojový text byl produkován v mluvené češtině a byl simultánně převáděn do českého znakového jazyka jako jazyka cílového. 4.1 Situace zdrojového textu Základem našeho výzkumu je český text, který je tlumočen různými tlumočníky do českého znakového jazyka v rámci tlumočnické zkoušky v Asociaci organizací neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátel 85 (ASNEP). ASNEP realizuje projekt Centrum zprostředkování tlumočníků pro neslyšící (Centrum), v jehož rámci poskytuje tlumočnické služby klientům se sluchovým postižením po celé České republice. 86 Centrum je na základě současné legislativy povinno zajistit alespoň minimální kvalitu poskytované služby. 87 Pro zjišťování úrovně kvality tlumočnických znalostí a dovedností u zájemců o poskytování tlumočnické služby slouží mimo jiné interní podoba tlumočnické zkoušky nazvaná pohovory pro vstup do Centra 88. Ty jsou složeny ze čtyř částí. První dvě jsou testové 84 Pracujeme s mluvenými texty, které jsou podle organizátorů zkoušek autentické. Mluvené a psané texty se vyznačují odlišnými, mnohdy protikladnými rysy. Mezi nejčastěji zmiňovanými rozdíly se uvádí kontextualizace komplexnost, dynamičnost statičnost, fragmentárnost komplexnost, přítomnost parajazykových a mimojazykových prostředků uplatnění interpunkce (Čmejrková 2011: 32 37). 85 Asociace ASNEP, z. s., byla založena v roce 1992 jako servisní organizace zastřešující subjekty pracující ve prospěch sluchově postižených občanů České republiky nebo jejich rodičů. 86 Centrum je poskytovatelem sociální služby, který nabízí pro klienty všechny typy zprostředkování komunikace: 1) tlumočení mezi českým znakovým jazykem a češtinou, které se realizuje mezi českým znakovým jazykem a češtinou, přičemž český znakový jazyk je respektován jako přirozený jazyk s vlastní strukturou, gramatikou a pravidly a je primárním komunikačním prostředkem většiny osob s těžkou sluchovou vadou a neslyšících osob (Frishberg 1990: 23); 2) transliteraci znakované češtiny, v rámci níž se používají jednotlivé znaky znakového jazyka vsazené do gramatické struktury většinového českého jazyka. Kopíruje se přitom slovosled české věty, nevizualizují se však gramatické významy nesené koncovkami českých slov. Klient si chybějící koncovky domýšlí a do české věty doplňuje na základě své předchozí znalosti českého jazyka. Tento typ tlumočnických služeb preferují lidé nedoslýchaví nebo lidé ohluchlí v pozdějším věku; 3) vizualizace mluvené češtiny, při které vizualizátor zřetelně artikuluje ústy jednotlivá česká mluvená slova tak, aby zjednodušil sluchově postiženému odezírání mluvené řeči (v případě potřeby může hůře odezíratelné slovo nahradit synonymem, které je pro odezírání snadnější). Tento typ služeb využívají především lidé s lehčí sluchovou vadou a lidé ohluchlí, a to např. ve vzdělávání. 87 Tlumočnická služba spadá do sociálních služeb. Je dána úroveň kvality poskytované služby. Standardy kvality sociálních služeb doporučované MPSV od roku 2002 se staly právním předpisem závazným od 1. 1. 2007. Znění kritérií standardů je obsahem přílohy č. 2: vyhlášky MPSV č. 505/2006 Sb., prováděcího předpisu k zákonu č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v platném znění. 88 Popisovaná podoba pohovoru byla platná do dubna 2012, v současnosti pohovor zjišťuje jen motivaci tlumočníka usilujícího o zařazení do databáze Centra. 56

a ověřují všeobecný přehled v oblasti jazyka a kultury českých neslyšících. Mapují, do jaké míry je tlumočník informován o reáliích českých neslyšících (o jejich organizacích, klubech, pravidelných aktivitách, zvyklostech a tradicích), do jaké míry má alespoň základní přehled v oblasti lingvistiky, lingvistiky znakového jazyka, práva českých neslyšících na komunikaci v preferovaném jazyce apod. 89 Poslední dvě části pohovoru se zaměřují na zjišťování praktických tlumočnických kompetencí. Ve třetí části pohovoru se jedná o simultánní tlumočení mluveného textu ze zvukového záznamu do českého znakového jazyka. Tlumočený text je natáčen kamerou. Ve čtvrté části pohovoru tlumočník tlumočí z videozáznamu českého znakového jazyka do mluvené češtiny. Tlumočený projev se opět zaznamenává kamerou, a to kvůli případnému přehodnocení výsledků pohovoru a archivaci. 90 Podkladové texty pro třetí část pohovoru tlumočení mluvené češtiny do českého znakového jazyka jsou organizátory popisovány jako autentické mluvené texty získané výběrem z příspěvků odvysílaných v Českém rozhlase. Všechny texty tematicky odpovídají oblastem, ve kterých se tlumočník v komunitním tlumočení 91 pohybuje nejčastěji (např. tlumočení u lékaře, na úřadě, v obchodě, u finančního poradce apod.). Další nároky (např. konkrétní forma textu), tedy kromě požadavku konkrétních tematických oblastí, nebyly organizátory pohovorů na text kladeny. Tvůrci testů k pohovorům pravděpodobně vycházeli z předpokladu, že pro tlumočení v běžných životních situacích se upřednostňuje předání celkového významu před precizním předáním formy odpovídající zdrojovému textu. Základní potřebou neslyšících klientů je se v těchto komunikačních situacích domluvit např. o způsobu léčby s lékařem, o způsobu úhrady dlužné částky s bankovním konzultantem, o užívání léků s magistrou v lékárně nebo o nákupu pračky s prodavačem apod. Centrum neposkytuje ani pravidelně nezprostředkovává tlumočnické služby např. v oblasti vzdělávání či v kulturních oblastech, 92 kde hraje vedle obsahu významnou roli 89 Tyto pohovory, především jejich teoretická část, reagují na skutečnost, že mezi tlumočníky znakového jazyka je velká většina takových, kteří neměli možnost získat akademické nebo jiné systematické tlumočnické vzdělání. Jedinou možností bylo samostudium dostupné literatury o tlumočení, vzdělávání v profesní organizaci tlumočníků znakového jazyka nebo absolvování jednotlivých kurzů a seminářů organizací neslyšících, kteří sice nejsou odborníky na translatologii, ale jsou příjemci tlumočnické služby, a tak se snaží aktivně se zapojovat do formování odbornosti poskytovatelů tlumočnických služeb. 90 Viz příloha č. 4. 91 Oblastmi, v nichž dochází k tlumočení českého znakového jazyka nejčastější, jsou podle nejaktuálnější zveřejněné statistiky Centra z ledna roku 2013: 1. lékař (113 tlumočení), 2. úřad (35 tlumočení), 3. škola (11 tlumočení); tlumočení v obchodě bylo v této statistice uvedeno jen jedno. V posledních letech má počet tlumočení stoupající tendenci. Je možné předpokládat, že i úkonů tlumočení v prostředí obchodu značně přibylo. (Statistika CZTN [online]. [Cit. 2016-08-25.] Dostupné z WWW: http://www.cztn.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=145&itemid=77.) 92 ASNEP je poskytovatelem tlumočení jako sociální služby. Zákon č. 384/2008 Sb., o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob, umožňuje osobám se sluchovým postižením svobodný výběr nejvhodnějšího způsobu komunikace se společenským okolím a zajišťuje jim právo na tlumočníka. Zákon 57

i forma tlumočení. Pokud by tomu bylo jinak a Centrum poskytovalo tlumočení např. divadelních představení, koncertů, ale i maturitních či státních zkoušek, jistě by se to odrazilo na typech textů vybraných jako podklad pro tlumočnické zkoušky. 93 Podklady k analýze chyb v tlumočených textech, které jsme se souhlasem tlumočníků získali od zprostředkovatele tlumočnických služeb (ASNEP), jsou velmi citlivými materiály. Dostali jsme k dispozici celkem čtrnáct tlumočených textů s doprovodnými materiály (videozáznamy, přepisy mluvených textů apod.). Tlumočníci souhlasili se zpracováním jimi tlumočených textů, avšak požádali, aby nebyly zveřejněny ani texty jako celek, ani jejich části. Důvodem těchto obav je skutečnost, že tlumočníci českého znakového jazyka působí ve velmi malé komunitě lidí. Tlumočníci jsou existenčně závislí na svých klientech a ztráta důvěry klientů v tlumočnické dovednosti tlumočníků zahrnutých do výzkumu by pro ně mohla být profesně likvidační. Spolupráci jsme stvrdili podpisy vzájemné dohody. Ze získaného materiálu byl vybrán text Nákup pračky, který byl tlumočen nejvyšším počtem tlumočníků (pěti). K dispozici bylo tedy pět tlumočených textů jednoho zdrojového textu, čímž jsme získali možnost srovnat tlumočnická řešení, a především zobecnit a relativizovat některé tlumočnické jevy. Z pěti tlumočníků z praxe žádný nestudoval obor tlumočnictví a překladatelství, ale shodou okolností jsou všichni studenty nebo absolventy Certifikačního vzdělávacího programu pro tlumočníky znakového jazyka 94, jejž realizovala Česká komora tlumočníků znakového jazyka. Jednalo se o čtyři ženy a jednoho muže. Jejich průměrný věk byl 32,8 roku. Průměrná doba jejich tlumočnické praxe byla 9,6 roku. Šlo tedy o tlumočníky v produktivním věku s tlumočnickými zkušenostmi. Mluvený text byl během pohovoru tlumočníkům dostatečně hlasitě puštěn ze záznamu. V případě sledovaného textu se jednalo o záznam mluveného dialogu dvou osob v prodejně: prodavače a zákaznice. Předtím než tlumočníci začali dialog simultánně tlumočit do českého znakového jazyka, dostali v rámci přípravy písemné zadání se stručnou informací o tlumočené situaci. Konkrétně se jednalo o instrukci v následujícím znění: Jedná se č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, pak osobám se sluchovým postižením umožňuje bezplatné čerpání tlumočnických služeb v sociálně nepříznivých situacích. (O ASNEP [online]. [Cit. 2016-09-29.] Dostupné z WWW: http://www.asnep.cz/o-asociaci-asnep.) 93 Pokud by se jednalo o organizaci, která zajišťuje tlumočení divadelního představení, koncertu nebo kulturního programu, můžeme předpokládat, že výběr textů by nebyl postaven na jejich obsahu, ale zahrnoval by například i umělecké texty, jejichž důležitou součástí je také výraz, který by měl tlumočník zohlednit. 94 Certifikační vzdělávací program (CVP) vznikl v březnu roku 2004. V té době v České republice neexistoval žádný jiný ucelený systém vzdělávání tlumočníků znakového jazyka, který by nabízel možnost vzdělávání všem zájemcům v dostatečné míře a kvalitě, což byl hlavní důvod pro vznik CVP. Česká komora tlumočníků znakového jazyka proto připravila vzdělávací systém, který byl otevřen všem, kdo pracují nebo si přejí pracovat v oblasti služeb pro občany s postižením sluchu a chtějí svoji práci vykonávat kvalifikovaně. Zároveň CVP nabízel možnost vzdělávání i zájemcům z řad nejširší laické veřejnosti tím, že jeho přednášky byly otevřeny všem, nejen frekventantům CVP (srov. Červinková 2008: 7). 58

o dialog dvou osob: prodavače a zákaznice v prodejně s elektronikou. Tématem dialogu je koupě pračky. Toto zadání mělo tlumočníkovi napomoci k aktivizaci slovní zásoby a nastartování tlumočnické pohotovosti v pojmenované oblasti. Po dokončení tlumočení textu se tlumočníci mohli rozhodnout, zda se pokusí o tlumočení stejného textu ještě jednou. Po rozhodnutí tlumočit znovu byl první záznam odstraněn a k hodnocení byla použita pouze nahrávka druhého tlumočení, a to i v případě, že by první verze tlumočení byla vyhodnocena jako kvalitnější a lepší. 95 Pro naše účely byly shodou okolností použity jen texty, které byly prvním pokusem o tlumočení, žádný z našich tlumočníků si tedy po prvním tlumočení nevyžádal druhou možnost pro tlumočení opravné. Vybraný text, každodenní mluvený dialog, nebyl ovšem vybrán úplně nejvhodněji. V tlumočnické praxi se dialog běžně netlumočí. Pokud neslyšící klient vstupuje do dialogu s prodavačem, tlumočník střídavě tlumočí jednu nebo druhou stranu (zákazníka nebo prodavače). V naší situaci tlumočí celý dialog třetí straně, pozorovateli dialogu. 96 Vzniklá situace je komplikovaná z mnoha důvodů, kterým se budeme věnovat v navazujících kapitolách. 4.2 Zdrojový mluvený text v grafické podobě Zdrojový text je textem mluveným, kromě zvukového záznamu existuje ale i v písemné podobě 97. Autorem oficiálního přepisu je koordinátor tlumočnických zkoušek v ASNEP. Pro naše účely jsme vytvořili ještě přepis na základě pravidel přepisu pro korpus Dialog 98. V analýze jsme pracovali s mluveným originálem a proti tomu s jeho přepisem do psané podoby. Mluvenost a psanost jsou termíny, které se v odborné literatuře vyskytují v několika různých významech, v pojetí různých teoretiků mohou mít různý rozsah a obsah. 95 Je škoda, že se nearchivovaly obě verze tlumočení. Získaný materiál s dvojím tlumočením jednoho textu bezprostředně po sobě by byl zajímavým materiálem pro další studium v oblasti tlumočení, především psycholingvistických aspektů tlumočení (fáze monitorování, vědomá rozhodnutí o tlumočnických strategiích, a především práce s chybou) (srov. Gile 1991, Pym 2008). 96 Přestože se nejedná o běžnou tlumočnickou situaci, může reálně nastat. Např. je sjednán tlumočník na tlumočení reklamace v obchodě a společně s klientem čekají ve frontě, až na ně přijde řada a prodavač bude mít čas se klientovi věnovat. Klient může požádat o tlumočení rozhovoru mezi jiným zákazníkem a prodavačem, aby využil příležitosti pro zprostředkování komunikace, která probíhá v jeho blízkosti. 97 Viz příloha č. 5. 98 Korpus Dialog je speciální multimediální korpus mluvené češtiny. Shromažďuje veřejné jazykové projevy dialogického typu: nahrávky a přepisy diskusních pořadů českých televizí. Slouží výzkumu mediální komunikace a výzkumu mluvené češtiny v její současné veřejné podobě (Korpus Dialog Úvod [online]. [Cit. 2016-08-25.] Dostupné z WWW: http://ujc.dialogy.cz ). 59

Dle Čmejrkové (2006: 56) lze psanost a mluvenost považovat za: 1. dvě rozdílné kulturní techniky a sociální aktivity (ústnost a gramotnost); 2. dva autonomní jazyky; 3. dva různé existenční módy téhož jazyka. Někteří lingvisté se domnívají, že psaná a mluvená řeč jsou dva autonomní jazyky, a tvrdí například, že psaní je autonomní systém, který lze studovat bez reference k mluvené řeči (viz Čmejrková 2006: 60). Čmejrková (2006) ale poukazuje na vzájemnou závislost psané a mluvené řeči, která jakoukoliv hypotézu autonomnosti vylučuje (zejména z diachronního hlediska). Hypotéza autonomnosti je podle ní vyloučena i z hlediska definice, neboť vymezení psaní se vždy děje s odkazem na mluvenou podobu jazyka (Čmejrková 2006: 62). Většina teoretiků se shodne na tom, že psanost a mluvenost jsou dva módy téhož jazyka. Čmejrková (2006: 65) se domnívá, že mluvení a psaní jsou dva rovnocenné systémy. Mluvenost a psanost jsou tedy dva různé módy téhož jazyka a jako takové jsou ve vzájemném vztahu a jsou na sobě vzájemně závislé. V této souvislosti Müllerová (1994) podotýká, že provádíme-li analýzu mluvených textů, nemůžeme se odpoutat od představy, jakou máme o charakteristických vlastnostech textu písemného. Vždy provádíme (vědomě či mimoděk) srovnání obou druhů textů... (Müllerová 1994: 24). Mezi mluvenými a psanými projevy neexistuje tudíž ostrá hranice. Deborah Tannenová hovoří raději o dvou pólech pólu mluvenosti a pólu psanosti, mezi nimiž se nachází kontinuum, kde se obě polarity kříží (viz Hoffmannová 1997: 79). Pól mluvenosti tohoto kontinua bývá reprezentován spontánním dialogem, zatímco pól psanosti je reprezentován vysoce odbornými texty. Mluvenost a psanost dále necháváme stranou, jen bereme na vědomí, že přepis pro naše potřeby (jen) prostředkuje mluvenost. Naším zdrojovým textem je text mluvený (o míře jeho mluvenosti budeme nadále diskutovat), z praktických důvodů jsme byli nuceni v textu odkazovat na jeho přepis, který jsme získali od autorů testů. Cílem jejich přepisu bylo obsah mluveného projevu převést do psaného dokumentu pro snadnější práci hodnotitelů, a především kvůli možnosti archivace. Jednalo se o doslovný přepis toho, co bylo řečeno, s následnou jazykovou korekturou, která měla přepis více přiblížit standardizovanému českému psanému textu. Tento přepis používáme v těch částech našeho výzkumu, ve kterých se jedná o srovnání obsahu sdělení ve zdrojovém a cílovém jazyce tlumočení. Nákup pračky Žena: Dobrý den. Muž: Dobrý den, jak Vám mohu pomoci? Žena: Já jsem se rozhodla, že si pořídíme novou pračku, protože pračku, kterou máme doma, už máme 10 let, a je poměrně stará, myslím si, že si zasloužíme už nějaký nový typ. Tak jsem se chtěla zeptat, jestli byste si na mě neudělal chvilku času a nevysvětlil mi, ehm, 60

nebo neukázal mi nějaké nové typy, které tady máte a nedoporučil mi něco. Zajímalo by mě také, jestli nemáte nějakou pračku v akci právě. Muž: Super, tak pojďme se dát do toho. Na tak hezkou slečnu já si čas udělám vždycky a rád. Takže, v prvé řadě máte ráda pračku s plněním zepředu, nebo s plněním svrchu co vám více vyhovuje? Žena: Tak, líbilo by se mi určitě plnění svrchu, ale asi to nebude ideální, jelikož máme velmi malou koupelnu, nad tou pračkou je ještě umístěný bojler, to znamená, že by tohle nebylo fajn, takže asi bude lepší plnění zepředu. Muž: Hm, hm, to chápu. Dobře a pokud teda, ehm, budeme uvažovat nad pračkou, která bude mít plnění zepředu, jste vázána na nějaký konkrétní typ značky spotřebiče? Máte nějaký oblíbený typ v domácnosti? Žena: Tak, tak to ani ne. Dávám přednost italským spotřebičům, máme několik typů u nás doma v domácnosti Zanussi, ale záleží to na vás co mi doporučíte. Nechám to na vás. Muž: Dobře, pokud nejste vázána značkou, doporučil bych Vám možná tento model. Jednak se jedná o velice úsporný model, vyrábí ho společnost AEG, byť je to teda loňský model, ale na druhou stranu díky tomu je v promoakci, to znamená můžete ho koupit dneska za 11 tisíc. Původní cena byla něco okolo 17. Jedná se o pračku v kategorii spotřeby energie A, což je samozřejmě pračka s nejnižším nárokem na energii, je velice úsporná jak již jsem říkal i na vodu. To znamená při přepočtu na 5 kilo prádla ona spotřebuje 39 litrů, což je velice, velice příjemné. Jak jsem říkal, pračka stojí 11 tisíc, pokud byste měla zájem, nebo neměla hotovost, můžete si pračku pořídit i na splátky. Žena: Tak to je naprosto skvělý a vyčerpávající informace. Takže, já si myslím, že tento typ pračky bych si určitě vybrala. Takže myslím si, že si můžeme plácnout. Muž: Výborně Pro zefektivnění práce se zdrojovým textem bylo třeba mluvený text znovu přepsat se snahou ve vlastním přepisu zachytit případné komplikace ve zdrojovém textu, které by ve výsledném, tlumočeném textu mohly způsobovat tlumočníkovi potíže. Pro výsledný přepis jsme využili korpusu Dialog, který vznikal na půdě oddělení stylistiky a textové lingvistiky Ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky. 99 Snažili jsme se o převedení dynamického (tj. v čase probíhajícího a mizejícího ) zvukového záznamu do záznamu grafického (statického, neprobíhajícího v čase). V základní podobě se jednalo o zápis toho, co si jednotliví účastníci dialogu mezi sebou řekli. Všechny 99 Nejdříve jsme využili pravidla pro přepis v korpusu ORAL2008. Dalšími existujícími korpusy jsou Pražský mluvený korpus, Brněnský mluvený korpus a Oral 2006. Na základě konzultace s Mgr. Lucií Jílkovou, Ph.D., jsme se rozhodli text znovu přepsat, tentokrát podle pravidel přepisu pro rozhovory zpracované pro korpus Dialog, který více reflektoval faktory, jež byly pro naše výzkumy žádoucí (pauzy a jejich délka, výslovnost apod.). 61

charakteristiky související s mluveností jsme zohlednili (pauzy, rychlost promluvy, nespisovnost apod.), ale naší ambicí nebylo udělat dokonalý přepis (transkripci). Pochopitelně že se jedná jen o redukovaný záznam toho, co bylo řečeno, přestože jsme se snažili zodpovědně uvažovat o tom, co je v mluveném textu relevantní z hlediska našeho výzkumu. Nepřepisovali jsme mechanicky, co jsme slyšeli, ale sledovali jsme linii sdělovaného obsahu. Výsledný přepis nebyl náhražkou zvukového záznamu, jen měl usnadnit další práci s zdrojovým textem, především jeho analýzu a následný popis tlumočnického výkonu. Používali jsme specifická pravidla přepisu pro korpus Dialog, která zaručují co nejvěrnější záznam mluveného jazyka a stále ještě dostatečnou čitelnost. 100 VM označení mluvčího [nevím] [v té] simultánně pronesené pasáže = okamžité navázání na repliku partnera Zase zdůraznění slabiky/slova a:le: protažení hlásky e, eh, ehm, hm hezitační a responzní zvuky (.) krátká pauza (...) dlouhá pauza? vysoké stoupnutí hlasu, mírné stoupnutí hlasu. klesnutí hlasu mon- nedokončení slova <uhodil> pasáž pronesená se smíchem (ale) předpokládaný, ne dobře srozumitelný výraz ( ) nesrozumitelný výraz ((cinknutí)) zvuk Tabulka č. 1: Přehled transkripčních značek 100 Přepis respektuje pravopisná pravidla, zároveň zaznamenává odlišnosti od standardního způsobu vyjadřování. Posuzování standardnosti výslovnosti je výběrové, aby byl výsledný přepis stále dobře čitelný: např. odchylky v délce samohlásek se zaznamenávají (např. nevim), nezaznamenávají se odchylky v kvalitě (např. zapíše se nevim, i kdyby mluvčí vyslovil druhou samohlásku spíše jako [nevem]). Nezapisuje se např. vjec, ale věc (podoba vjec by nezastupovala odlišnou výslovnost), naproti tomu se zapíše ňák, a nikoli nějak, pokud je slyšet, že to tak mluvčí vyslovil. Korpus Dialog se nedrží běžných zásad používání interpunkčních znamének, např. tečku a otazník nepoužívá pro členění textu na věty, ale pro záznam melodie mluveného projevu, tj. pro záznam stoupnutí nebo klesnutí hlasu. Interpunkce se v přepisu nepoužívá. Tečka, čárka a otazník mají v transkripčním systému Dialog jiný význam. Nezaznamenává se celý průběh melodie, ale pouze její koncová část, tedy případy klesnutí hlasu nebo výrazného stoupnutí hlasu. Kromě toho se zaznamenávají pauzy v řeči, nápadné zdůraznění slova nebo slabiky a veškeré zvuky jako hm, mhm, ee apod. Mluvený projev se zapisuje pouze malými písmeny (tedy i vlastní jména). Pro zachycení střídání mluvčích v rozhovoru se používá tzv. řádkový zápis. Každá replika je zapsána vždy na nový řádek a uvozena označením mluvčího. V přepisu se zaznamenávají také případy, kdy vystřídání v řeči proběhlo překotně, bez jakékoliv pauzy. (Srov. Kaderka, Svobodová 2006: 18 51.) 62

Přepis textu Nákup pračky podle pravidel pro korpus Dialog doplněný o čísla replik tak, aby bylo možné lépe odkazovat na příklady z textu. (zvuk tikání) ŽENA [1]: dobrý den(.), MUŽ [2]: dobrý den(.) jak vám mohu pomoci, ŽENA [3]: já jsem se rozhodla: že si (.) pořídíme novou pračku, protože: pračku, kterou máme doma už máme deset let a je poměrně stará myslím si, že si zasloužíme už (.) nějaký nový typ, (.) tak jsem se chtěla zeptat, jestli byste si na mě neuďál ((míněno neudělal)) chvilku času a nevysvětlil mi:, ((hlasitý nádech)) ehm, (.) nebo ne neukázal mi nějaké nové typy:, které tady máte a nedoporučil mi něco: ((hlasitý nádech)) eee zajímalo by mě také:, jestli nemáte ňákou pračku: v akci právě. MUŽ [4]: supr, tak pojďme se dát do toho na tak hezkou slečnu já si čas udělám vždycky a rád. takže (.) v prvé řadě (.) máte ráda pračku s plněním zepředu, nebo: s plněním svrchu, co vám více vyhovuje. (.) ŽENA [5]: tak e:(.) líbilo by se mi určitě plnění svrchu, ale: asi to nebude ideální, jelikož máme velmi malou koupelnu, nad tou pračkou je ještě umístěný bojler, ((hlasitý nádech)) to znamená, že by (.) tohle nebylo fajn, takže asi bude lepší plnění (.) zepředu. MUŽ [6a]: hm, hm, to chápu dobře, a: (.) pokud (.) e: teda, e:, budeme uvažovat nad pračkou, která bude mít plnění zepředu, jste vázána na ňáký konkrétní typ e: (.) značky spotřebiče:, máte ňákej oblíbený typ (.) ŽENA [7a]: tak= MUŽ [6b]: v domácnosti,= ŽENA [7b]: tak, tak to ani ne:. dávám přednost italskym spotřebičům máme několik e: typů na ss- doma v domácnosti e: zanusi, ((hlasitý nádech)) ale záleží to na vás (.) co mi doporučíte. nechám to na vás. MUŽ [8]: dobře, pokud nejste: vázaná značkou, doporučil bych vám možná tento model, (.) jednak se jedná o velice úsporný model, e vyrábí ho společnost a:e:ge: ((míněno AEG)), byť je to teda: loňský model, ale na druhou stranu díky tomu je v promoakci, to znamená h- můžete ho koupit e (.) dneska za (.) jedenáct tisíc. původní cena byla něco okolo sedumnácti. jedná se o pračku e v e kategorii spotřeby energie a:, což je samozřejmě ((hlasitý nádech)) pračka s nejnižším nárokem na energii, je velice úsporná jak již jsem říkal, i na vodu, to znamená při (.) přepočtu na pět (.) kilo prádla(.) ona spotřebuje třicet devět litrů, což je velice, velice příjemné (.) jak jsem říkal, pračka stojí jedenáct tisíc, pokud byste (.) měla zájem, (.) nebo neměla hotovost, můžete si pračku pořídit i na splátky. 63

ŽENA [9]: tak to je: naprosto skvělý a: vyčerpávající informace. ((hlasitý nádech)) takže: já si myslim, že tento typ pračky bych si určitě vybrala, takže myslim si, že si můžeme plácnout. MUŽ [10]: výborně. 4.3 Charakteristika mluveného textu Zdrojový mluvený text jsme získali od organizátorů pohovoru se vstupní informací, že se jedná o autentický mluvený text, který byl zveřejněn ve vysílání Českého rozhlasu. 101 Josef Hrbáček (1994) uvádí, že specifické rysy mluveného textu se týkají hlavně výstavby výpovědí (aktuální členění výpovědi, slovosled, opravy, opakování, nedokončení syntaktických konstrukcí aj.), ale i nadvýpovědní struktury mluveného projevu. Při interpretaci mluveného projevu je tedy třeba přihlédnout jednak ke komunikační situaci, v níž text vzniká, jednak k dalším činitelům, které se podílejí na jeho realizaci. U spontánních mluvených projevů k těmto činitelům podle Hrbáčka patří: 1. vázanost na situaci, 2. přímý kontakt s adresátem, 3. neoficiálnost, 4. nepřipravenost. Další faktory, které se uplatňují v komunikačních situacích a mají vliv na výstavbu mluvených textů, jsou podle Olgy Műllerové (1992) tyto: ubíhající čas, jehož důsledkem je postupné, následné a nevratné řazení syntaktických konstrukcí; problémy s přesným formulováním výpovědí; omezenost krátkodobé paměti mluvčích; osobnost mluvčího (temperament, řečová vybavenost, psychika). Neodmyslitelnou součástí mluvených projevů jsou také prostředky zvukové (intonace, tempo řeči), zejména v dialogu vyžaduje často aktuální situace využití neverbálních prostředků (gesta, mimika). Na rozdíl od psaného textu se v mluvených projevech nelze opírat o větu jako základní jednotku. Hranice mezi jednotlivými výpověďmi bývají často nejednoznačné, nejasné. Podle Hrbáčka dochází ve spontánních nepřipravených projevech k častým opravám, mluvčí k sobě řadí různé formulace téhož obsahu a obsah rozkládá do řady vět. Díky opravám a různým zpřesněním může mluvčí obsah projevu příjemci více přiblížit a usnadní mu jeho správné pochopení. Na jedné straně obsahují mluvené projevy mnoho nadbytečného (pleonastičnost), na straně druhé se z nich mnohé vypouští (elipsa). Vyskytují se v nich jak situační elipsy, které naznačují vazbu textu na situaci, tak elipsy kontextové, které jsou výsledkem využívání textové kontinuity (Kopečný 1958: 63). Situační elipsu nazývá Kopečný také elipsou skutečnou. V případě takové elipsy dochází k vypouštění tranzitivních členů, daných většinou situací, a dochází zejména k vypouštění významového slovesa, např. Copak vy ve městě? (místo Copak vy děláte ve městě?) (Kopečný 1958: 64). Kromě elipsy bývá mezi prostředky neúplného vyjadřování uváděna také apoziopeze. 101 Odkaz na online vysílání jsme však nedostali a text nebyl na základě dostupných informací v archivu na webových stránkách Českého rozhlasu dohledatelný. 64

V každodenních mluvených projevech se setkáváme však spíše s tím, že replika má neurčité zakončení, vyznívá jaksi do ztracena (Hoffmannová 2016: 52). Typické jsou také vsuvky (parenteze) různého rozsahu, časté užívání konektorů, které jsou významově méně výrazné a diferencované. Nedostatek času při tvoření formulací vede u mluvčích ke stereotypnímu vyjadřování a opakování stejných větných konstrukcí či výrazů (Hrbáček 1994). Zde bychom mohli připomenout, co konstatoval Petr Kaderka (2013: 13): že aplikování pojmu elipsy na mluvený jazyk je přísně vzato příkladem zkreslení našeho lingvistického myšlení tradiční orientací na psaný jazyk ; totéž zřejmě platí i o ostatních prostředcích, kterými charakterizujeme mluvenost. Z analýz mluvených autentických textů (např. Müllerová, Hoffmannová, Schneiderová 1992) vyplývají kromě již zmíněných rysů mluvených projevů ještě další syntaktické prostředky typické pro přirozené, nepřipravené texty: neukončené, syntaktický neúplné formulace, kdy mluvčí z různých příčin přeruší svou výpověď a začne myšlenku formulovat jinak, zkratkovitost, která bývá způsobena rychlým mluvním tempem, volné přiřazování syntaktických jednotek bez explicitního vyjádření jejich vzájemného vztahu, přeházený slovosled, v němž se uplatňuje subjektivní řazení výpovědí, nadměrné užívání ukazovacích zájmen, která nemají názornou, ale spíše výplňkovou funkci, užívání vycpávkových, nadbytečných výrazů, které jsou typické pro idiolekt, různé způsoby doplňování informací, tzv. parcelace, dodatečné připojování větných členů, přídatné konstrukce (dochází k nim z důvodu postupného vybavování a formulování mluvčího). Analyzovaný text je mluvený dialog, tedy typ komunikace ve sféře běžného dorozumívání. Tento typ každodenní komunikace je ovlivněn velkým množstvím komunikačních faktorů. Každodenní komunikáty plní téměř všechny Jakobsonovy funkce (Jakobson 1995: 78 81), za dominantní funkce takových komunikátů lze však považovat funkci jednak referenční, jednak fatickou. V rámci jednoho dialogu mohou střídavě dominovat, mohou se kombinovat nebo doplňovat (Hoffmannová 2016: 42). Komunikační partneři se v dialogu střídají na pozici mluvčích a příjemců. Ani ve chvíli, kdy si mluvčí explicitně vyžádá slovo na delší dobu bez přerušení, nevymizí z komunikace dialogické prvky. Příjemci na mluvčího stále reagují, stále mluvčímu poskytují zpětnou vazbu (ať už verbální, nebo neverbální), jejich přitakání, úsměvy či posměšky jsou stále součástí dialogu. Komunikanti na sebe nestále reagují, přizpůsobují se navzájem (Hoffmannová 2016: 44). V běžných dialozích převažují takové komunikáty, které nejsou vystavěny na základě předchozí rozvahy. Nevznikají však zcela bez přípravy, ad hoc. Naše každodennost je plná 65

opakovaných zkušeností, zvykových rituálů a mechanicky aplikujeme situační scénáře, vzorce. Tyto scénáře, rámce, mentální modely jsou uloženy v naší předpokladové bázi, v našem zásobníku znalostí a zkušeností. V situaci, kterou známe nebo je nám povědomá, pouze aktivujeme a aplikujeme některý z uložených scénářů včetně jazykového řešení, výrazových stereotypů (Nebeská 1992). Mluvčím češtiny tudíž sama existence páru prodavač zákazník poskytuje předem danou typizaci akcí, jednání a jejich průběhu v nákupní/prodejní interakci (Hoffmannová 2016: 45). V tomto smyslu není možné, abychom ani naše zdánlivě spontánní každodenní dialogy pokládali za naprosto nepřipravené. Běžného dorozumívání se účastní všichni lidé, má s ní tedy zkušenost každý, na rozdíl např. od komunikace odborné. To má velký význam pro tlumočníka, který vstupuje do komunikační situace, pro kterou nemá konkrétní přípravu, ale v níž může významným způsobem čerpat ze své osobní zkušenosti. Podobu běžně mluvených dialogů výrazně utvářejí a ovlivňují věkové, generační rozdíly. Ve sledovaném textu jsou podle našeho odhadu účastníci ve velmi podobném věku, i když se osobně neznají. Svou povahou jsou běžné dialogy neveřejné, přestože mohou probíhat ve veřejném prostoru, kde mohou být přítomni lidé, kteří nejsou jejich přímými účastníky (Hoffmannová 2016: 46). Prodavač a zákaznice se setkávají v obchodě s elektronikou, a i když se neměli možnost dříve osobně setkat, je pro ně známé prostředí, ve kterém se dialog odehrává (prodavač v něm pracuje a zákaznice jej během života navštívila mnohokrát a má představu, jakým způsobem je v podobné situaci a v podobném prostředí v naší zemi obvyklé dialog vést). Tlumočník tyto faktory při tlumočení zohledňuje, protože i když jsou si přímí účastníci dialogu vědomi, že je mohou sledovat další osoby, nepočítají s tím, že by se do dialogu někdo zapojil. Neslyšící účastník dialogu se přizpůsobuje volbou tématu (minimalizují se intimní témata), volbou slovní zásoby (vyhýbá se vulgarismům) apod. Tlumočník má tedy přinejmenším vymezeny hranice dialogu, které jsou dány tématem, místem a rolemi účastníků. Dalším významným faktorem, který do značné míry ovlivňuje podobu komunikace, je institucionálnost/neinstitucionálnost. Institucionální komunikace je převážně veřejná. Za hlavní rys takové komunikace lze považovat asymetrii sociálních rolí jejích účastníků. Tato asymetrie může v dialogu výrazně ovlivňovat vztahy účastníků komunikace, jejich vzájemné přizpůsobování během dialogu nebo naopak směřování ke konfliktu. Asymetrie spočívá v tom, že jeden z účastníků komunikace je představitel instituce, který ovládá speciální slovní zásobu (zejména terminologii) a má zafixovaný obvyklý průběh dialogu s klientem/zákazníkem/studentem. Jedná se o profesionála, který si je svou rolí jist a jen málokdy tápe (Hoffmannová 2016: 47). Na druhé straně je laik, který takovou kompetenci ve vedení podobných dialogů nemá (nezná například názvy výrobků nabízených obchodem). Nejistota takového účastníka komunikace se promítá do vyjadřování, které je často 66

velmi neurčité. V případě užívání češtiny se asymetrie promítá i do užívání rozdílných variet (spisovná čeština u profesionála a časté nespisovné prostředky u laika). Z hlediska symetrie a asymetrie vztahu lze mezi účastníky komunikace rozlišit: a) symetrické, např. přátelské dialogy, v nichž mají oba účastníci vyrovnané sociální role, což se promítá mimo jiné do skutečnosti, že používají shodný registr 102 ; b) symetrické dialogy, do kterých generační, věkové rozdíly a různé životní zkušenosti vnášejí určitou asymetrii, projevující se např. používáním rozdílných registrů jazyka; c) asymetrické institucionální dialogy, kde je v důsledku rozdílných sociálních rolí účastníků užíváno různých registrů (různých variet jazyka); d) asymetrické institucionální dialogy, kde je asymetrie potlačována a registry se sbližují (Hoffmannová 2016: 47). V každodenní komunikaci tedy převládají nepřipravené mluvené projevy, spontánní, emocionální, málo normované, které se vyznačují familiárností a patří především k neveřejným situacím (Hoffmannová 2016: 48). Vyjadřování lze spojit s neformálností. P. Mareš postihuje neformálnost jako nepředpisovost, nesvázanost pravidly, uvolněnost, nenucenost a spontánní vyjadřování (Mareš 2003: 100). Mezi příznačné jazykové prostředky patří uvolněná, až nedbalá výslovnost, pro tvoření slov jsou příznačné procesy abreviace a univerbizace, využití příznačných sufixů, rozšiřuje se užívání zdrobnělin a tím se navozuje familiárnost, simulovaná důvěrnost i mezi lidmi, kteří se neznají (Hoffmannová 2016: 49). V dialogu prodavače se zákaznicí je z tohoto úhlu pohledu nejzajímavější pasáž, která je snahou o flirt inicializovaný prodavačem. Slovní zásoba je v běžném dialogu podle Mistríka (1997) chudší než v jiných sférách spíše nepřesné, přibližné vyjadřování je založeno na slovech s velkým rozsahem a malým obsahem, mnohdy na slovech polysémních. Převládají konkrétní výrazy, charakteristická je stručnost a expresivita, s níž se dostáváme mimo sféru spisovného jazyka. Frekventované jsou intenzifikátory, četné jsou neologismy a okazionalismy. Pro tuto komunikační sféru je typická mluvená syntax, jak jsme již uvedli výše (Müllerová 1994). Základní jednotkou výstavby dialogu je replika. Zeman (2013) považuje za základní jednotku komunikační akt (verbální a neverbální segment s interakční funkcí, kterým se u partnera dosahuje konkrétního komunikačního efektu, jako je splnění prosby apod.). Replika se může skládat z většího počtu komunikačních aktů (Hoffmannová 2016: 50). 102 M. A. K. Halliday (1978) označuje jako registr soubor jazykových prostředků přiřazených funkci projevu v určité situaci, tedy spojení určitého kódu (variety) s určitou opakující se situací, s níž jsou spojeny určité výrazové prostředky (Halliday 1978: 23 a 111). Výběr a uspořádání jazykových prostředků z množiny prostředků konkurenčních, jehož výsledkem je text určitého stylu (Jelínek 1996), je ovlivňován znalostí příslušného registru (v jedné konkurenční množině může být i několik registrů), neboť vhodné vyjadřovací prostředky vybíráme (anebo naopak adekvátně interpretujeme sdělení, které jen nám určeno) pod vlivem znalosti příslušného registru (Hoffmannová 1997: 138). 67

Další výraznou vlastností spontánního dialogu je implicitnost 103, která se nejčastěji spojuje s nejednoznačností, nepřímostí a neúplností (Hoffmannová 2016: 52). Text Nákup pračky je organizátory pohovoru prezentován jako typ nákupního dialogu. Ty obecně představují jednoduchou a koncentrovanou formu dialogu asymetrického (Hoffmannová 2016: 68); svou povahou patří k institucionálním dialogům, přesto je řadíme do sféry běžného dorozumívání. Kontakt mezi účastníky je přímý. Společným cílem prodavače a zákazníka je uskutečnění nákupu. Předmětem jejich hovoru je nákup pračky. Oba komunikanti jsou v nepřetržitém tematickém souladu, mluví o téže věci (srov. Müllerová 1997). Dialog je realizován ve veřejném prostoru obchodu, přesné místo a čas komunikace však nejsou známy (kromě skutečného obchodu nelze vyloučit ani učebnu nebo jiný prostor). Budeme věřit organizátorům testu, že nákupní dialog je reálný, získaný z rozhlasového vysílání, ovšem na záznamu dialogu nejsou slyšet žádné autentické zvuky, které by informaci o autentičnosti dialogu (probíhajícího údajně přímo v obchodě) podpořily. Známo nám není ani to, zda a jakým způsobem byly komunikaci přítomny jiné osoby, např. další zákazníci. Asymetrie je v tomto případě založena na rozdílných sociálních rolích (prodavač zákazník) a rozdílných kompetencích obou účastníků dialogu (prodavač je profesionál, odborník na zboží nabízené v obchodě s elektrotechnikou; zákazník je laik, který přichází s poptávkou po nové pračce). Jedná se tedy o mluvený dialog dvou komunikantů, repliky mají dva různé produktory (muž prodavač a žena zákaznice), kteří se střídají v roli mluvčího a příjemce. Informace o pohlaví komunikantů získáváme pouze z poslechu zvukové nahrávky. Cílem ženy je zjistit informace o nabídce praček (repliky 3, 5, 7), které potřebuje k rozhodnutí o koupi, muž jí tyto informace předává (repliky 4, 6, 8). 104 Některé aspekty asymetrie v dialogu je možné doložit formulacemi zákaznice. Nakupující často neznají přesné označení zboží, přesné termíny, a proto používají různá zástupná, méně výstižná označení (replika 3: zasloužíme už (.) nějaký nový typ, (.)), vyjadřují nejistotu a bezradnost (replika č. 3: ne neukázal mi nějaké nové typy:, které tady máte a nedoporučil mi něco: ((hlasitý nádech)) apod.). Na rozdíl od zákaznice prokazuje prodavač svou odbornost používáním terminologie a specifických označení (replika 4: pračku s plněním 103 Při užívání pojmů explicitnost/implicitnost vycházíme z pojetí K. Hausenblase, který chápe explicitnost jako výslovné vyjádření něčeho, naproti tomu implicitní vyjádření chápe jako takové, z něhož se vyrozumívá něco, co je ve významu (smyslu) řečeného zahrnuto a co může být interpretováno, co však není vyjádřeno výslovně. Výslovné vyjádření chápe Hausenblas jako 1) pojmenování jevu, jeho označení samostatným (specifickým, právě danému jevu,věnovanýmʻ) pojmenováním, specifickou složkou pojmenování nebo 2) konstruováním výpovědi, jejímž předmětem (denotátem) je právě daný jev (Hausenblas 1972: 100). 104 V případě fiktivního nákupu by mohly být záměry obou komunikantů jiné, např. splnit podmínky komunikačního cvičení apod. 68

zepředu; replika 8: doporučil bych vám možná tento model; díky tomu je v promoakci; jedná se o pračku eeee v eeee kategorii spotřeby energie a; pračka s nejnižším nárokem na energii apod.). Na druhé straně se asymetrie v některých momentech stírá, prodavač se snaží přiblížit znalostní úrovni zákaznice (replika 6: jste vázána na ňáký konkrétní typ e: (.) značky spotřebiče:, máte ňákej oblíbený typ (.); replika 8: je v promoakci, to znamená hmmůžete ho koupit e (.) dneska za (.) jedenáct tisíc.). Výsledkem těchto snah je mísení kódů. Můžeme konstatovat, že projev je spisovný, až knižní i tvaroslovně: (úvodní floskule, replika 2: jak vám mohu pomoci, replika 4: v prvé řadě (.); replika 6: jste vázána (vs. replika 8: nejste: vázaná); replika 8: byť je to apod.). Nespisovnost ve výslovnosti a na morfologické úrovni proniká v mužově replice pouze do výrazů ňáký, ňákej (replika 6: ňákej oblíbený typ; ňáký konkrétní typ). Z hlediska slovní zásoby převažuje v mužově replikách spisovnost, někdy až na hranici knižnosti (replika 8: jak již jsem říkal, přísl. již (proti už poněk. kniž.); je velice příjemné, přísl. velice 1. poněk. kniž. vyjadřuje velkou intenzitu, velkou míru něčeho (srov. SSJČ), na druhou stranu se v textu objeví hovorové výrazy (replika 4: supr, tak pojďme; replika 8: na pět (.) kilo prádla(.)). Na úrovni pojmenování je neobvyklé redundantní spojení typ značky (replika 6: typ e: (.) značky spotřebiče: běžně se hovoří buď o typu, nebo o značce výrobku); za hovorové lze považovat stručné vyjádření ceny pouze částkou (bez měny): za jedenáct tisíc (replika 8). Z průběhu dialogu vyplývá, že prodavač se mnohem lépe orientuje ve vystaveném zboží, zákaznice si je naopak vědoma své nižší kompetence a nechává prodavači velký prostor pro formulování nabídek a doporučení. V replice 7 k tomu prodavače přímo vyzývá: záleží to na vás (.) co mi doporučíte. nechám to na vás. Tato asymetrie zasahuje v některých místech i jazykové prostředky. Zákaznice ve větší míře než prodavač používá obecnou češtinu především na úrovni odchylek od spisovné výslovnosti (replika 3: jestli byste si na mě neuďál ((míněno neudělal)); jestli nemáte ňákou pračku; replika 9: takže myslim si), v ženiných replikách se objevuje mnoho výrazů typických pro neformální spontánní projev (replika 5: tohle nebylo fajn; replika 9: tak to je: naprosto skvělý; můžeme si plácnout. Pravděpodobně reakcí zákaznice na veřejný prostor obchodu je snaha používat některé spisovné, až knižní výrazy, které se celkovému stylu mluvy zákaznice vymykají (replika 5: jelikož máme velmi malou koupelnu; jelikož sp. podřadicí kniž., připojuje vedlejší věty příčinné (důvodové) (srov. SSJČ). Morfologicky jsou ženiny repliky téměř výlučně spisovné (replika 3: nějaký nový typ, nové typy), nespisovnost je výjimkou (replika 9: to je [ ] skvělý). Pokud vycházíme z předpokladu, že se dialog odehrává v obchodě, je překvapivé, že účastníci dialogu ve svých replikách verbálně nepoukazují na viděné objekty. Výjimku tvoří jediná replika prodavače (replika 8: doporučil bych vám možná tento model, (.)). 69

Dialog je podle dostupných informací určen široké veřejnosti, příjemcům rozhlasového vysílání. Pravděpodobně i díky tomu je text dobře srozumitelný. Dialog ovšem může být nahlížen také jako reklamní text, v jehož rámci je příjemcům zprostředkována informace o konkrétních faktorech, které má příjemce zohlednit při nákupu pračky, a v neposlední řadě je zmíněna i konkrétní výrobní značka praček, což potvrzuje domněnku, že se může jednat o text, jehož cílem je upoutat pozornost ke konkrétní skupině výrobků, tedy o reklamu. Sféru reklamy charakterizují a podobu příslušného komunikátu určují: 1) komunikační cíl, jímž je přesvědčit recipienty, aby si zakoupili určitý výrobek nebo službu; 2) nepřímý kontakt mezi autorem a recipienty; 3) veřejný charakter komunikace, tj. skutečnost, že autor a adresát se osobně neznají a počet recipientů není předem znám a omezen (Hoffmannová 2016: 338). 105 Z hlediska jazykových funkcí převládá ve sledovaném textu funkce referenční (zpravovací): autor textu (prodejce) chce informovat o tom, jaké faktory zohlednit při výběru nové pračky. Přítomna je ale i funkce expresivní: autor chce příjemci sdělit a) něco o sobě jaké faktory vnímá jako nejdůležitější při výběru kvalitní pračky on sám (cena, úspora vody a energie, způsob platby pračky), b) něco o svém názoru jaký typ praček preferuje on sám (replika 8: doporučil bych vám možná tento model, (.)); a funkce operativní: odesílatel plánuje přesvědčit recipienta, aby přijal jeho názor a zaměřil se při nákupu praček na jím doporučený typ praček; replika 8: jedná o velice úsporný model; můžete ho koupit e (.) dneska za (.) jedenáct tisíc; samozřejmě ((hlasitý nádech)) pračka s nejnižším nárokem na energii; spotřebuje třicet devět litrů, což je velice, velice příjemné (.); pokud byste (.) měla zájem, (.) nebo neměla hotovost, můžete si pračku pořídit i na splátky.). Hned v úvodu textu je zastoupena i funkce fatická (replika 1, 2: ŽENA [1]: dobrý den(.); MUŽ [2]: dobrý den(.) jak vám mohu pomoci). Tento počátek je z komunikačního hlediska neutrální. Dialog je velmi disciplinovaný : jeho účastníci se nepřerušují. Po úvodních frázích přichází replika 3, která je z hlediska formulování ženina požadavku (získat kvalifikovanou nabídku praček) dostatečně věcná, zároveň ji lze charakterizovat jako lehce osobní: užitím množného čísla (pořídíme novou pračku; máme doma) a uvedením některých informací, které jsou z hlediska nákupu irelevantní (myslím si, že si zasloužíme už (.)) nepřímo tematizuje ženinu rodinu. Muž v replice 4 reaguje vstřícně a zároveň velmi osobně (poznámku o vzhledu ženy by bylo možné hodnotit až jako nemístnou, sexistickou, jako snahu o flirt: na tak hezkou 105 Funkcí reklamního textu je informovat a do značné míry formovat posluchače, tj. ovlivňovat názor na dostupné pračky. Apel na posluchače je skrytý. Specifická je pro danou situaci skutečnost, že příjemce dialogu jako celku není v komunikační situaci přítomen. 70

slečnu já si čas udělám vždycky). Svým následným dotazem (o plnění pračky) přebírá iniciativu a určuje obsah ženiny další repliky. Ta přitom svou odpověď v replice 5 formuluje jako rozvahu nad různými alternativami. Následně muž klade ještě jednu zpřesňující otázku (replika 6, o případném preferování některé značky) a žena opět nekomplikovaně odpovídá (replika 7). V nejdelší replice dialogu (8) muž nabízí ženě konkrétní výrobek, charakterizuje jej, uvádí jeho cenu a nabízí alternativní formy nákupu (na splátky). Nápadné je, že tato relativně dlouhá replika není ženou ani jednou přerušena, byť třeba jen dílčím vyjádřením souhlasu nebo například nějakým signálem porozumění, jak je u dialogických mluvených projevů obvyklé. To by podporovalo podezření, že se nejedná o zcela autentický mluvený text. Ve své poslední replice (9) žena nereaguje na žádné další podněty a vyjadřuje rozhodnutí koupit nabídnutý výrobek. Poslední replikou dialogu je mužovo souhlasné výborně (10). Žádná z replik neobsahuje informace, které k příslušné situaci (nákup zboží) obvykle patří, např. výzvu k zaplacení zboží, domluvu o jeho předání či dopravě, poděkování či rozloučení. Na základě výše uvedených jevů nelze jednoznačně konstatovat, že analyzovaný text nevykazuje rysy autentického dialogu. Obsahuje prvky typické jak pro promluvy formální a připravené (přehledná kompozice, výrazněji nenarušená syntax promluv, lexikální a morfologická spisovnost či knižnost), tak pro projevy neformální a nepřipravené (drobnější odchylky od psané syntaxe, hovorové nebo nespisovné prostředky na úrovni lexikální a morfologické). Vzhledem k tomu, že v dialogu nejsou téměř žádné z uvedených syntaktických prostředků typických pro přirozené, nepřipravené texty, s největší pravděpodobností se bude jednat o dialog, k němuž existovala písemná předloha a který byl následně po přípravě reprodukován s možností nahlížení do poznámek, popř. čten. 4.4 Situační kontext Tlumočník českého znakového jazyka běžně tlumočí sdělení probíhající mezi neslyšícím a slyšícím účastníkem komunikace s tím, že sám je jen zprostředkovatelem komunikace, ne jejím aktivním účastníkem. Ve standardní situaci má tlumočník českého znakového jazyka před sebou dva adresáty, kterým se v průběhu tlumočení neustále přizpůsobuje na základě jejich reakcí a schopnosti porozumění. V případě, že v neverbálním chování neslyšícího příjemce tlumočené informace (je možné zaregistrovat i verbální komentář ke kvalitě porozumění) zaznamená pochybnost, nejasnost, neporozumění, snaží se v dalším tlumočení více přiblížit potřebám konkrétního neslyšícího klienta (na úrovni výběru znakové zásoby, rychlosti produkce, velikosti znaků a podobně). Tlumočení se odehrává v reálném prostředí, na které může tlumočník odkazovat a které mu mnoho informací souvisejících s obsahem tlumočení doplní, protože je společně s ostatními účastníky komunikace přímo 71

vidí. Většinou se pro tlumočníka také jedná o předem známou oblast tlumočení, na kterou se může připravit. Pokud je tlumočník informován, že půjde tlumočit např. reklamaci do obchodu s elektronikou, může si nastudovat reklamační řád, konzultovat znakovou zásobu z oblasti obchodu s kolegy, zjistit si, jaké jsou nejčastější typy reklamací a jakým způsobem se obvykle řeší apod. V komunitním tlumočení se v tlumočnické situaci nejčastěji objevují tři osoby: slyšící mluvčí, neslyšící mluvčí a tlumočník. Nebývá pravidlem, že by byly přítomny ještě další osoby, svědci, kteří by v průběhu tlumočení nebo po něm tlumočníka hodnotili. Pokud tlumočník mluvčímu neporozumí, může ho v reálné situaci požádat o zopakování sdělení, případně o dovysvětlení potřebných informací kvůli pochopení celkového významu, a k následnému převodu do českého znakového jazyka dojde bez větších problémů. Pokud mluvčí mluví např. potichu, může ho tlumočník požádat o zesílení hlasu, pokud mluví pomalu, může ho upozornit, že může mluvit rychleji, pokud používá složitou terminologii, může ho požádat o zohlednění skutečnosti, že tlumočník ani neslyšící nejsou v dané oblasti odborníky, nerozumí dobře, a tak se v celé tlumočnické situaci neorientují s nutným přehledem apod. Tlumočník se může soustředit jen na právě realizovanou promluvu; když se nachází přímo v reálné situaci, jeho poslech není zkreslený. Tlumočení není nijak zaznamenáváno, a tak tlumočený text plyne v čase a mizí. Text, který má tlumočník tlumočit, je puštěn ze zvukového záznamu a je zesílen, což do určité míry zkresluje jeho zvukovou kvalitu pro poslech. Hlasitost zvuku byla nicméně upravována před tlumočením podle požadavků tlumočníka tak, aby mu vyhovovala. Mnohé z tlumočníků vedle zmíněných faktorů stresuje i samotný fakt, že se jejich tlumočení natáčí. Texty jsme k rozboru dostali se souhlasem tlumočníků (viz výše), avšak s podmínkou, že budou sloužit čistě pro odbornou práci, lingvistickou a translatologickou analýzu, nikoliv pro veřejnou prezentaci. Kvalita podmínek pro samotné tlumočení se v rámci pohovoru snižuje a vzdaluje se podmínkám reálného tlumočení, které si tlumočník může do značné míry nastavit, ovlivnit a usměrnit v závislosti na požadavcích a potřebách účastníků komunikace. Na druhé straně se tak děje při všech zkouškách tlumočení, které neprobíhají v reálném prostředí. Zdrojový text existuje pouze v mluvené formě bez videopodkladu. Tlumočník tedy nemá možnost zohlednit jiné než zvukové informace. Pro tlumočení do znakového jazyka by bylo velmi cenné, kdyby tlumočníci měli přesnější vizuální informace o průběhu komunikace (vzájemné postavení prodavače a zákaznice, jejich umístění v obchodě, jejich postavení vůči předváděným pračkám, jejich neverbální chování atd.). Všechny zmíněné extratextové situační faktory souvisí s faktory vnitrotextovými (obsah textu, jeho lexikální a gramatické charakteristiky, kompozice dialogu apod.) (srov. Nord 2005), jsou s nimi spjaty. Celkově text není podle našeho názoru vhodný pro podobný typ zkoušek (jedná se o tlumočení dialogu, kde není jasný cílový recipient) a zároveň není 72

nejvhodnějším textem ani pro podobné typy rozborů (rozbor takového dialogu musí reagovat na situace, které v běžném tlumočení nenastávají: běžně se netlumočí dialog pro neslyšícího klienta pozorovatele ). Navzdory tomu jsme jej však pro analýze podrobili, protože je pro nás cenná skutečnost, že se jedná o text tlumočený pěti tlumočníky ve stejné situaci. 4.5 Vlastnosti zdrojového textu z pohledu tlumočení Český text není rozsáhlý (obsahuje 376 slov 106 ). V textu je použito jen několik číselných údajů (celkem šest: 10 let; 11 tisíc (korun); 17 (tisíc korun); 11 tisíc (korun); 5 kilo (prádla); 39 litrů (vody)). Množství číselných údajů v textu je mezi tlumočníky obecně vnímáno jako zátěžový faktor (Gile 2009: 171). Tuto skutečnost potvrzují i četné studie, které byly na toto téma zpracovány. Mackintoshová (Mackintosh 1983, cit. dle Gile 2009: 172) na základě svých experimentů zjistila, že pokud byly číselné údaje přetlumočeny správně, vedlo to ke ztrátě (vypuštění) okolních úseků textu. Mazza (2001) uskutečnila poměrně rozsáhlou studii věnovanou číselným údajům v ST. V ní mj. konstatuje, že tlumočení číselných údajů je náročné, protože v pracovní paměti se oproti fonémům mluveného jazyka hůře spojují do informačních jednotek (chunks), a proto jich je možné uchovat méně. Málokdy u nich lze uplatnit anticipaci a u ST klade jejich zpracování zvýšené nároky na krátkodobou paměť (z důvodu prodlevy mezi poslechem a produkcí řeči, během níž musí být číselné údaje uchovány), což vede k zvýšené spotřebě procesní kapacity (srov. Gile 1995). Z pohledu modelu úsilí pak klade jejich tlumočení zvýšené kapacitní nároky na všechna tři úsilí. Experiment ukázal, že při tlumočení číselných údajů dochází skutečně často k chybám, nicméně nesprávné tlumočení se liší podle kategorie číslovek 107 a také podle místa jejich výskytu v textu. Nejčastější chybou je vypuštění číselného údaje, a to u zhruba u 30 % číselných údajů. Srovnání přetlumočení textů s výskytem číselných údajů a bez nich ukázalo, že úspěšnost tlumočení je vyšší u textu bez číselných údajů. Z toho lze usuzovat, že číselné údaje by skutečně mohly být u simultánního tlumočení zátěžovým faktorem. Tato studie zároveň ukázala, že náročnost tlumočení číselných údajů se zvyšuje v okamžiku, kdy se jich v textu nashromáždí více, a to i v případě nízkých čísel (Mazza 2001: 101). Ve sledovaném dialogu je poměrně jasně zřetelná tematicko-rematická struktura a míra explicitnosti podle Alexievové (1999) se blíží ideální situaci, kdy jsou všechny lexikální jednotky zcela explicitní. Dále v textu nenalezneme výčty ani další pro tlumočení komplikované pasáže. Očekáváme tedy, že budou přeloženy všechny informace ze 106 Vycházíme z oficiálního přepisu mluveného textu. 107 Největší podíl chyb zaznamenala u číslovek o čtyřech a více číslicích a u desetinných čísel. 73

zdrojového textu a nebude docházet k výrazným výpustkám ani k dalším odklonům od zdrojového textu. 108 Problematické je, jak už bylo výše naznačeno, vymezení cílového adresáta ( nepřítomný neslyšící klient jako pozorovatel dialogu účastník dialogu neslyšící hodnotitelé zkoušky). Částečně se jedná o komplikaci plynoucí z výběru tlumočeného textu, který neodpovídá běžné situaci v oblasti komunitního tlumočení (a tlumočení vůbec). Předpokládáme, že tlumočník bude řešit problém perspektivy promluvy, což se může odrazit v nepřesnostech v uplatňování principu tzv. střídání rolí. 109 Dále se pokusíme pojmenovat některé další aspekty zdrojového textu, které by mohly být z hlediska tlumočení zajímavé, tedy takové, u kterých se dají předpokládat jiné než paměťové komplikace (jako např. u číselných údajů). V textu jsou uvedeny dvě značky elektrotechniky (Zanussi, AEG). Tlumočník pro jejich zprostředkování neslyšícímu klientovi používá prstovou abecedu 110. Obecně s produkcí prstové abecedy tlumočníci problém nemají. Ten může nastat v případě, že se při hláskování nechají vést zvukovou podobou slova, a ne jeho podobou grafickou. Je zřejmé, že tlumočník by měl mít dobrý všeobecný přehled, jehož součástí je i znalost správné psané podoby slov (např. vlastních jmen), která převádí do prstové abecedy. Ve skutečnosti je tato perspektiva mnohými tlumočníky podceňována, a tak se v praxi můžeme setkat s vyhláskováním N-E-CH-T-Y (nehty), P-Y-R-O-H-Y (pirohy) nebo V-I-V-O-L-E-N-Ý (vyvolený). To jsou příklady nesprávného použití prstové abecedy (srov. Vysuček 2008b). Vysuček (2008b) jako neslyšící uživatel tlumočnických služeb popisuje, avšak bez bližšího vymezení, nejčastější chyby, kterých se tlumočníci při produkci prstové abecedy (PA) dopouštějí. Za chyby považuje vše, co jej jako neslyšícího při sledování tlumočníka produkujícího prstovou abecedu ruší, nikoliv tedy jen jevy, které mohou způsobovat různé stupně neporozumění. Uvádí následující nedostatky: a) chyba artikulace (zavřená ústa) při produkci PA; 111 b) chyba mísení dvou možných způsobů artikulace PA ženské a mužské 108 Henri Barik uvádí tři základní typy odklonu od zdrojového textu. Těmi jsou: vypuštění informace (omission), přidání informace (addition) a nahrazení informace (substitution) (Barik 2002: 79 90). 109 Střídání rolí v českém znakovém jazyce je často spojeno s vyprávěním, v němž se objevuje více postav. Je typické například pro tzv. storytelling (umělecké vyprávění příběhů), jednu ze základních součástí kultury Neslyšících. Vypravěči příběhu umožňuje přebírat na sebe role jednotlivých postav, které jsou v dialogu, a tím znázornit přímou řeč i jednání postav. 110 Prstové abecedy (PA) jsou vizuálně-motorické kódy, v nichž ustálené formalizované tvary jedné nebo obou rukou v prostoru znázorňují tvary písmen abecedy používané pro psanou formu (srov. Potměšil 1992, Krahulcová 2002 aj.). Neslyšící nepoužívají PA příliš často v soukromých hovorech, ale více např. při kontaktu se slyšícími nebo na přednáškách, při hláskování vlastních jmen nebo cizích či odborných slov. Existuje hned několik možností použití PA, se kterými se tlumočník může v reálných situacích setkat: a) Nejprve se použije znak a pak PA. b) Nejdříve se použije PA a pak znak. c) Použije se PA, pak znak a pak znovu PA. (Vysuček 2008b.) 111 V českém prostředí je pravděpodobně na základě tradice ve vzdělávání neslyšících samotnými neslyšícími klienty vyžadována simultánní artikulace hlásek s jejich vizuálně-motorickou formou (odpovídající 74

varianty; 112 c) chyba ve správném využití znakovacího prostoru pro PA; 113 d) chyba v nedodržování velikosti tvarů rukou pro PA; e) chyba pohybu po znakovacím prostoru při artikulaci PA; f) chyba v používání jiných tvarů ruky, nepřípustných pro dvouruční PA; 114 g) chyba v nedělání pauzy při artikulaci slovního spojení PA; h) chyba v porušení plynulosti PA; ch) chyba přidružených pohybů těla při produkci PA (např. kývání hlavou). Ve sledovaných textech, tlumočených tlumočníky s dlouholetou praxí, nepředpokládáme žádné z výše uvedených chyb. Ve zdrojovém textu nenacházíme ani velké množství termínů, resp. polotermínů (bojler, spotřebič, model, promoakce, energie, kategorie spotřeby energie A, nejnižší nárok na energii, hotovost, splátky). Vzhledem k tomu, že se jedná o téma z každodenního života (předpokládáme, že každý tlumočník má ve své domácnosti pračku), očekáváme, že tlumočník najde vhodné ekvivalenty pro uvedené termíny, a to i v případě, že nebude znát přímo odpovídající termín v českém znakovém jazyce a bude muset využít nekonvencionalizovaného 115 opisu s ohledem na sociokulturní rozdílnost obou pracovních jazyků. Za nejnáročnější pro tlumočení považujeme nejdelší repliku dialogu: MUŽ [8]: dobře, pokud nejste: vázaná značkou, doporučil bych vám možná tento model, (.) jednak se jedná o velice úsporný model, e vyrábí ho společnost a:e:ge: ((míněno AEG)), byť je to teda: loňský model, ale na druhou stranu díky tomu je v promoakci, to znamená h- můžete ho koupit e (.) dneska za (.) jedenáct tisíc. původní cena byla něco okolo sedumnácti. jedná se o pračku e v e kategorii spotřeby energie a:, což je samozřejmě ((hlasitý nádech)) pračka s nejnižším nárokem na energii, je velice úsporná jak již jsem říkal, i na vodu, to znamená při (.) přepočtu na pět (.) kilo prádla(.) ona spotřebuje třicet devět litrů, což je velice, velice příjemné (.) jak jsem říkal, pračka stojí jedenáct tisíc, pokud byste (.) měla zájem, (.) nebo neměla hotovost, můžete si pračku pořídit i na splátky. písmenům). V jiných zemích, např. v USA, je neslyšícími klienty naopak vyžadován nulový pohyb úst se zaměřením na vyhláskování jednotlivých tvarů písmen prstové abecedy. 112 Uvádí se, že některé tvary rukou jsou příznakové pro ženy a jiné pro muže (Vysuček 2008b). 113 V některých případech je hláskování jednotlivých tvarů prstové abecedy ve znakovacím prostoru realizováno příliš vysoko nebo příliš nízko. To je z pohledu uživatelů znakového jazyka nežádoucí. 114 V České republice jako v jedné z mála zemí existují dva typy prstové abecedy: jednoruční a dvouruční. Zatímco sami dospělí neslyšící dávají téměř jednoznačně přednost dvouruční prstové abecedě, slyšící pedagogové a logopedi ve školách pro sluchově postižené preferují téměř bezvýhradně prstovou abecedu jednoruční. Produkce dvouruční PA, ale hlavně její percepce je podle učitelů neslyšících pohodlnější a jednodušší než u prstové abecedy jednoruční. Velká část neslyšících uživatelů v neposlední řadě oceňuje, že dvouruční prstovou abecedu znají často i slyšící lidé, což umožňuje interkulturní komunikaci. Prstová abeceda je v podstatě dvojí. [ ] [Jedna z nich je] oficiální prstová abeceda Svazu invalidů, publikovaná např. v časopise Gong. Tato prstová abeceda je pro jednu ruku a neslyšící sami ji užívají méně než srozumitelnější a frekventovanější abecedu pro dvě ruce (Lauermann 1986 1987: 78 79). 115 Nejedná se tedy o složeniny (srov. Macurová, Nováková 2008: 283). 75

V této části textu je obsaženo nejvíce termínů z celého dialogu (model, promoakce, energie, pračka s nejnižším nárokem na energii, spotřeba, hotovost, splátky), nejvíce číselných údajů dialogu (11 tisíc (korun);17 (tisíc korun); 11 tisíc (korun); 5 kilo (prádla); 39 litrů (vody)). Obsahuje i z pohledu českého znakového jazyka komplikovaná spojení, jejichž převod je náročnější na prostorovou přesnost převodu do vizuálně-motorického kódu (při přepočtu na 5 kilo prádla ona spotřebuje 39 litrů; Jak jsem říkal, pračka stojí 11 tisíc, pokud byste měla zájem, nebo neměla hotovost, můžete si pračku pořídit i na splátky). Předpokládáme, že při tlumočení této části textu dojde k největšímu množství tlumočnických odchylek (především obsahových nepřesností) od zdrojového textu a zároveň vznikne nejvíce tlumočnických řešení, která budou z pohledu uživatele cílového jazyka pociťovány jako problematické. V případě tlumočení znakového jazyka se jedná o tlumočení menšinového jazyka. Tlumočník se tak během tlumočení musí vypořádávat s převodem mezi dvěma jazykovými systémy nejen s různou modalitou (viz výše), ale i s různou prestiží. Situace je komplikovaná také v tom, že publikum, pro které tlumočník tlumočí, je v různé míře bilingvní. Ne výjimečně mohou tedy tlumočníci vlivem kontextu a aktuálních potřeb klienta využít kromě výrazné artikulace například vyhláskování ortografické podoby slova pomocí prstové abecedy nebo do znakové modality převést vizuální znázornění české syntaxe (použijí znakovanou češtinu). Jindy může tlumočník doprovázet znaky českého znakového jazyka simultánní artikulací českých slov. Jeffrey Davis 116 (1990) se zamýšlel nad možností řadit podobné vizuální reprezentace angličtiny k takzvanému code-switchingu (přepínání kódů), code-mixingu (mísení kódů) a k lexikálním výpůjčkám. Výsledky intenzivního kontaktu mezi dvěma strukturně odlišnými jazyky (znakovým jazykem a mluveným jazykem) jsou složité. Poukazují na to, že je potřeba modifikovat termíny, které se tradičně používají k popisu jevu, kdy jazyky přicházejí do vzájemného kontaktu. 117 Napier (2012: 198) s odkazem na Davisovu (1990) studii upozorňuje, že podle 116 Davis se zabýval jazykovým kontaktem v ASL a tím, jaký dopad má na tlumočníkův styl převodu situace, kdy tlumočení probíhá v prostředí jazykového kontaktu. K tomu analyzoval jazykové interference a transference, k nimž docházelo během dvou přednášek, jež byly tlumočeny z angličtiny do ASL. Jako zdroj dat pro analýzu použil videokazetu společnosti Sign Media Inc. nazvanou Tlumočnické modely: z angličtiny do ASL. Dva tlumočníci ASL zde bez jakékoliv přípravy nebo přerušování simultánně tlumočili třicetiminutové přednášky. Tlumočníci pracovali v prostředí jazykového kontaktu pro smíšené publikum: pět neslyšících a devět slyšících osob. Publikum bylo rozděleno na dvě skupiny, takže každý tlumočník měl své publikum. Tlumočníci viděli na řečníka a na své publikum, avšak nikoliv na sebe navzájem. Oba byli rodilými mluvčími ASL a šlo o zkušené a uznávané profesionály. 117 Davis definoval jazykové interference jako přenesení pravidel jednoho jazyka do jazyka druhého, čímž je odlišil od jazykových transferencí, jež definoval jako přenesení materiálu zdrojového jazyka při zachování pravidel cílového jazyka. Uvedl, že od tlumočníků znakového jazyka, kteří pracují simultánně mezi angličtinou a ASL, by se měly určité interference očekávat, protože jde o velmi rozdílné jazyky. 76

doslovné definice pro code-switching 118 musí být například přepnutí do jiného jazyka úplné, a to i na fonologické rovině. V souladu s touto definicí může ke skutečnému přepnutí dojít jenom tehdy, když člověk, který produkuje znakový jazyk, přestane znakovat a začne mluvit (případně komunikovat jakýmkoliv jiným jazykem). K pochopení hlavních lingvistických a sociolingvistických procesů, které se podílejí na code-switchingu, rozšířil Davis existující definici, aby ji bylo možné vztáhnout i na přepínání na úrovni modality. Ani termín code-mixing neměl být podle Davise (1990) použit volně. Neodkazuje k náhodnému a neřízenému propojení dvou jazyků. Code-mixing ve formě simultánního užívání artikulace slova z mluveného jazyka a produkce znakového jazyka se řídí pravidly. To dokládá i skutečnost, že jej různí rodilí tlumočníci znakového jazyka používají velmi podobným způsobem. Code-switching a code-mixing je proto třeba rozlišovat od interference (jež je často důsledkem nedostatečného osvojení dalšího jazyka) a lexikálních výpůjček (jež běžně používají i jednojazyční mluvčí). Obojí budeme v našem výzkumu sledovat. Tlumočnický výstup ve znakovém jazyce někdy doprovází pohyb úst, který je artikulací slov z mluveného jazyka, což souvisí s přechodem mezi různými modalitami znakového a mluveného jazyka v dané kontaktní situaci. Hluchota znemožňuje využít sluchový kanál pro jazykový vstup, a proto se zvukový projev v podobě hlasitého mluvení pro účely kódování ve znakovém jazyce nepoužívá. Ústa jsou ale dobře viditelná, a tak jsou využívána k přenášení jazykového významu prostřednictvím jiných pohybů, než je pouze artikulace slov z mluveného jazyka (například adverbií) (Davis 1990). Pokud tlumočník vizualizuje české slovo pohybem úst, ve většině případů neartikuluje přesně to, co slyší. Spíše prostřednictvím artikulace glosuje to, co ukazuje rukou. V tomto případě se zdá, že podle Davise se jedná spíše o typ simultánního code-mixingu. Davisova studie (1990) předkládá myšlenku, že v ASL existuje více způsobů artikulace. Na jedné straně jsou anglická slova zřetelně artikulována, na druhé straně už se artikulace nepovažuje za reprezentaci angličtiny. Zdá se, že některá slova si ASL z angličtiny vypůjčuje a následně si je lexikalizuje (rodilí mluvčí ASL proto takovou artikulaci vnímají jako součást ASL). Na základě konzultací s rodilými mluvčími českého znakového jazyka můžeme podobné závěry učinit i pro artikulaci používanou v českém znakovém jazyce. Přesnější závěry by zcela jistě přinesl speciální výzkum zaměřený na vztah češtiny a českého znakového jazyka. Očekáváme, že ve sledovaném textu budou rodilí mluvčí komentovat pohyby úst a některé z nich budou označovat za vhodné a jiné za méně vhodné. Tyto soudy budou činit na základě subjektivního dojmu. Použití mluvních 118 Jedná se o střídavé užívání matérie dvou nebo více jazykových kódů jediným mluvčím v rámci téže řečové události. Většinou se o přepínání kódů uvažuje jen v bilingvních situacích, u plně kompetentních bilingvistů; nezahrnuje se např. mísení kódů vlivem akviziční interference, neuvažuje se o něm v bidialektálních situacích, zvl. při postupných přechodech mezi příbuznými varietami (vyšší a nižší). 77

komponentů v českém znakovém jazyce totiž není možné opřít o autoritu, jež by určovala jejich správné použití. To, do jaké míry dochází během tlumočení z češtiny do českého znakového jazyka k mezijazykovému přenosu, je zřejmě dáno potřebami účastníků komunikace, tématem tlumočení a prostředím, ve kterém k němu dochází. V mnoha tlumočnických situacích neslyšící publikum do jisté míry ovládá psaný či mluvený zdrojový jazyk (češtinu). Můžeme tedy říci, že tlumočení není potřeba jen proto, že by publikum vůbec nerozumělo češtině, ale i proto, že ji jen neslyší. Za předpokladu, že bude publikum bilingvní, má tlumočník možnost kódovat některá mluvená česká slova do vizuální podoby (artikulací, hláskováním apod.). Tlumočníci používají artikulaci a hláskování prstovou abecedou (především ve vzdělávacím prostředí) poměrně často. Tato vizualizace slov se řídí pravidly, která tlumočníci využívají intuitivně, a konkrétním požadavkem ze strany neslyšících klientů. V našem prostředí totiž nebyl zatím těmto prostředkům věnován žádný zásadní výzkum, který by formuloval konkrétní pravidla, jež by se dala při tlumočení nebo prosté produkci českého znakového jazyka považovat za noremní. Možnost vizualizace mluvených slov (např. termínů) v každém případě významným způsobem přispívá k tomu, že výsledné tlumočené sdělení je jednoznačnější a jasnější. Předpokládáme tedy, že pokud bude v našem výzkumu docházet k výrazné artikulaci slov, případně k vyhláskování slov prstovou abecedou, přispěje to výrazným způsobem k tomu, aby byl výsledný text jasnější a srozumitelnější, a bude to neslyšícím rodilým mluvčím vnímáno jako přínosné i jazykově přijatelné. 78

5 Český znakový jazyk v tlumočení jako aktivní jazyk B Všichni tlumočníci sledovaného textu se nacházeli v situaci, kdy český znakový jazyk byl jejich aktivním cizím jazykem. Tlumočení do aktivního cizího jazyka bylo a stále ještě je předmětem diskuzí a sporů. Část badatelů (srov. Seleskovitch 2002, Lederer 2002), teoretiků i samotných tlumočníků považovala retour 119 v oblasti mluvených jazyků za nedoporučitelný a na institucionální úrovni nevhodný směr tlumočení. Zastánci tohoto názoru pocházeli především z řad stoupenců teorie smyslu 120, jež na další desetiletí ovlivnila postupy při přípravě budoucích tlumočníků a smýšlení o tlumočení v zemích západní Evropy. Na východě byla situace odlišná. Tlumočení do aktivního cizího jazyka zde bylo běžnou praxí a jeho smysluplnost a opodstatněnost obhajovala celá řada významných teoretiků (srov. Černov 1962, Děnisenko 1989, Alexieva 1999 a další). V situaci tlumočníků znakových jazyků, kdy jde nejčastěji o individuální tlumočení, si není dost dobře možné představit, že by někteří z nich tlumočili v asymetrickém modelu a tlumočili jen do své mateřštiny (např. do mluvené češtiny). V takovém případě by museli být přítomni dva tlumočníci: jeden by tlumočil pouze z češtiny do českého znakového jazyka a druhý jen z českého znakového jazyka do češtiny. Takový model je nejen nepraktický (na jednu situaci by bylo potřeba zajistit více tlumočníků, což je při jejich nedostatku nereálné), ale také finančně nákladný (v současnosti je pokrytí finančních nároků na poskytnutí tlumočnické služby velký problém, pokud by se náklady ještě zvýšily, jednalo by se již o službu finančně nedostupnou). Od roku 1998 121 se začínají prosazovat první 119 Tlumočníci tlumočí obvykle do svého mateřského jazyka. Někteří tlumočníci ovládají druhý jazyk do takové míry, že jsou schopni do něj tlumočit ze svého mateřského jazyka. Tento postup se obvykle označuje francouzským výrazem,retourʻ. Jen malé množství tlumočníků ovládá druhý aktivní jazyk natolik, že je schopno tlumočit do tohoto jazyka ze všech jazyků své jazykové kombinace (Evropská komise [online]. [Cit. 2016-08-16.] Dostupné z WWW: http://ec.europa.eu ). 120 V oblasti tlumočení pro neslyšící se jedná o nejvíce uznávanou teorii tlumočení, podle které má tlumočení tři fáze. Ty ale ve skutečnosti tvoří rovnoramenný trojúhelník, kdy oba spodní vrcholy představují jazyky, mezi nimiž tlumočník pracuje, a horní vrchol smysl textu. Největší přínos této teorie spočívá v tom, že oba spodní vrcholy trojúhelníka jsou spojeny slovem převod, zatímco horní vrchol je se spodními spojen slovem tlumočení. Převod je tedy možný z jazyka do jazyka přímo, ale vztahuje se pouze na oblasti vlastních jmen, číslovek apod. Proces tlumočení jako takový ale spočívá v hledání smyslu, který má tři základní parametry. Smysl je: vědomý, tvořený jazykovým významem vytvářeným zvuky řeči a rozumovou úvahou a neverbální (srov. Pöchhacker 2004: 97). 121 Rok 1998 přinesl nejen neslyšícím, ale i profesionálům z této oblasti řadu změn, které nepochybně přispěly k rozvoji kultury českých Neslyšících a jejich znakového jazyka. Spolu s přijetím zákona č. 155/1998, o znakové řeči a o změně dalších zákonů, začalo v České republice docházet k přerodu práce tlumočníka znakového jazyka ve skutečnou profesi. Zákon ale ovlivnil i samotné neslyšící, kteří kromě toho, že si začali více uvědomovat existenci vlastní kultury a identity, začali projevovat větší nároky na tlumočníky znakového jazyka a na tlumočení obecně. K těmto revolučním změnám došlo především mezi mladými neslyšícími. 79

snahy o vzdělávání tlumočníků znakového jazyka bez ohledu na skutečnost, zda mají v rodině neslyšícího člena, díky němuž získali nějakou, byť omezenou znalost znakového jazyka, již by využíval v následných službách pro komunitu Neslyšících. Především vzhledem k tomu, že se tito tlumočníci rekrutují z oblasti komunitního tlumočení, není možné od sebe oba směry tlumočení oddělit. Tlumočník pro neslyšící tlumočí v obou směrech. 122 Současná teorie i praxe tlumočení vycházejí při klasifikaci pracovních jazyků z definice Mezinárodní asociace konferenčních tlumočníků (AIIC) 123. AIIC rozlišuje jazyky A, B a C. Jazykem A je tlumočníkova mateřština. Jazykem B se rozumí aktivní jazyk, tedy takový, ze kterého může tlumočník tlumočit a do kterého může tlumočit. Jazyk C je tzv. pasivní jazyk, ze kterého tlumočník tlumočí pouze do své mateřštiny. Tlumočníci znakového jazyka působící především v komunitním tlumočení nejsou trhem práce a komunikačními situacemi tolik nuceni dokonale ovládat český znakový jazyk, v jejich případě jde především o to, pomoci klientům domluvit se zástupci slyšící většiny v běžných tématech. Navíc je jazyková komunikace cílové skupiny a politická a společenská situace českého znakového jazyka tak specifická, že je stále komplikované určit, co dokonalá kompetence ve znakovém jazyce vůbec znamená nebo kdo je jeho modelovým cílovým uživatelem. V současné době je kvalita tlumočníka českého znakového jazyka nejlépe hodnocena samotnými rodilými uživateli, a to na hodnoticí škále rozumím nerozumím (to je patrné i z archů pro hodnocení tlumočení do českého znakového jazyka, které provádějí poučení bilingvní neslyšící hodnotitelé). K nejvýznamnějším změnám začalo docházet z hlediska dodržování jistých pravidel při tlumočení. Do roku 1998 neexistoval žádný psaný etický kodex tlumočníka znakového jazyka. K jedné z prvních konfrontací mezi nespokojeným neslyšícím uživatelem služeb a tlumočníkem znakového jazyka došlo v době, kdy byl otevřen obor čeština v komunikaci neslyšících na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (ČNES na FF UK). Krátce poté došlo z popudu tehdy jednadvacetiletého neslyšícího studenta Petra Vysučka a jeho neslyšících spolužáků k výměně tlumočníka, který na tomto oboru tlumočil přednášky. Neslyšící studenti se totiž díky slyšícím spolužákům dozvěděli, že příslušný tlumočník tlumočí nevěrohodně a zcela vypouští obtížné pasáže. Po roce 1998 se oddělily role a profese tlumočníka a sociálního pracovníka, tlumočník přestal být nazírán jako pomocník neslyšících. Začaly se také objevovat první zmínky o CODA tlumočnících, jimž se doporučovalo, aby kvůli ztrátě objektivity netlumočili příbuzným. V té době byl na tyto tlumočníky, kteří byli zvyklí na dřívější způsob poskytování tlumočnických služeb, vyvíjen obrovský tlak. Od roku 1998 už neslyšící nestáli v ústraní. I Česká televize po jednáních se zástupci ASNEP změnila na začátku února roku 1998 grafickou podobu tehdejších ranních zpráv ve Studiu 6 tlumočených do znakového jazyka. Tlumočníci nadále již nebyli umístěni v malém rámečku v pravém rohu obrazovky, ale byli zobrazováni ve stejné velikosti jako moderátoři (Mázerová 1998). 122 V řadách tlumočníků znakového jazyka nadále působí tzv. CODA tlumočníci (slyšící děti neslyšících rodičů), pro které je znakový jazyk mateřštinou. Tito tlumočníci však v současné době již nečerpají jen ze své bilingvnosti, ale mají možnost se na svou profesi připravovat i v teoretických translatologických oblastech. Žádný z nich však nebyl součástí naší výzkumné skupiny. Více Redlich (2008). 123 Tato organizace už více než padesát let sdružuje profesionální konferenční tlumočníky z celého světa. 80

Jaké jsou tedy požadavky, které by měl splňovat projev tlumočníka tlumočícího do svého aktivního jazyka B? Jedná se především o spojitost textu na úrovni logické i sémantické a úplnost sdělení, správnou gramatiku a náležité používání terminologie. Posuzování gramatické stránky produkovaného textu je ve znakových jazycích komplikované. Znakové jazyky v posledních padesáti letech teprve poznáváme a komplexní popis jejich gramatiky tedy stále nemáme k dispozici. Přesto neslyšící konzultanti používali v hodnocení formulace typu to není gramaticky správné. V tomto hodnocení vycházeli ze svého povědomí o jazykové normě. Nezřídka se stává, že to, co je přijatelné pro jednoho uživatele českého znakového jazyka, je pro jiného již na hranici srozumitelnosti a pro dalšího zcela neakceptovatelné. Vynikající znalost cizího jazyka nespočívá pouze v bezchybném a přirozeném vyjadřování myšlenek. Stejně důležitým faktorem je dokonalá schopnost porozumění. Mnoho tlumočníků znakového jazyka je neslyšícími hodnoceno jako přijatelní v tlumočení do českého znakového jazyka (resp. neslyšící se naučili jim rozumět), ale opakovaně se řeší problém, že tlumočníci nerozumí neslyšícím. Z těchto důvodů jsme při vyhodnocování problémů v tlumočených textech využívali intenzivních konzultací s rodilými mluvčími a v případě, že se vyjádřili i ke gramatické stránce textu, se dotkneme pouze těch oblastí gramatiky, které jsou v současné době již popsány. Jeden z nároků rodilých mluvčích se týká přízvuku v tlumočení, který by podle nich měl být co možná nejblíže přízvuku rodilého mluvčího. Přízvukem neslyšící myslí především používání mimiky, slovosledu a jazykových prostředků a struktur, které v přirozených promluvách používají sami neslyšící (klasifikátory, odkazování, simultánní konstrukce, střídání rolí apod.). Srozumitelný projev nemusí záviset jen na volbě znaků, srozumitelnost může souviset s tím, co se děje mezi znaky (Padden 2014). 124 Předpokladem kvalitního tlumočení je, že pasivní jazyk, z něhož máme ambici vytvořit aktivní cizí jazyk B, je již co se týče slovní zásoby dostatečně rozvinutý a bohatý. Důležité je také ovládnutí gramatických pravidel a zautomatizování jejich používání. Dále bychom v tomto jazyce měli mít minimální přízvuk, neměl bychom používat znakovým jazykům cizí prostředky z mluvených jazyků (především lineární řazení významů) a měli bychom co nejčastěji pobývat v komunitě, ve které se znakovým jazykem komunikuje. Jen tak si tlumočník zažije fungování znakového jazyka v různých komunikačních situacích. Velmi žádoucí je používání odpovídající terminologie, která je v současnosti pro mnoho oblastí velmi bohatá a relativně ustálená (např. informační technologie, porodnictví, jazykověda). 125 124 Padden, Carol: Do Sign Language Interpreter Accents Compromise Comprehension? [online]. [Cit. 2015-05-12.] Dostupné z WWW: https://www.streetleverage.com/2015/05/do-sign-languageinterpreter-accents-compromise-comprehension. 125 Vůbec první československý slovník znakového jazyka, Frekvenčný slovník posunkovej reči, byl vydán v roce 1986 a první český slovník, Slovník znakové řeči, v roce 1988. Od té doby u nás vyšla celá řada slovníků různé kvality, mezi nimi i několik kvalitních překladových slovníků zaměřených na terminologii a vypracovaných na lingvistických základech (srov. Okrouhlíková 2008: 21). 81

Tlumočení do aktivního jazyka B by mělo v každém případě probíhat s ohledem na to, že tlumočník tlumočí do jiného než mateřského jazyka a jeho cílem by mělo být především zřetelné převedení smyslu sdělení. 126 Pro tlumočníka je zásadní, aby si vedle neustálého rozšiřování znalostí a zlepšování svých dovedností osvojoval také strategie a techniky, které mu pomohou vyvarovat se nepřesností, chyb a těžkopádných vyjádření. Pro kvalitní tlumočnický výstup má v neposlední řadě velký význam orientace tlumočníka v oblasti reálií. Pro tlumočení do aktivního cizího jazyka B je třeba nejen dokonale vládnout cizím jazykem, ale také mít znalosti o kultuře a reáliích příslušné jazykové oblasti. Tlumočník představuje jakousi spojnici mezi kulturami, pomáhá překonávat kulturní překážky a bariéry a tento úkol může splnit pouze tehdy, je-li dokonale poučen o tradicích, kultuře a zvycích dané jazykové komunity. Kulturní specifika českých neslyšících bezprostředně souvisejí s politickou a společenskou situací nejen uvnitř komunity, ale především ve většinové společnosti a s jejím vnímáním menšinového společenství neslyšících Čechů. Chceme-li tedy výše řečené shrnout s ohledem na situaci analyzovaného textu, můžeme říci, že jazyk B je jazyk, který tlumočník ovládá na takové úrovni, že je schopen tomuto jazyku dokonale porozumět, převést do něj jasně a zřetelně sdělení s použitím odpovídající slovní zásoby a s použitím odpovídajících gramatických pravidel, rozlišovat jednotlivé jazykové rejstříky 127 a převést či vysvětlit kulturní specifika dané jazykové oblasti. Zároveň by se měl vyvarovat silného cizího přízvuku. Vzhledem k tomu, že všichni tlumočníci výzkumné skupiny tlumočí do aktivního jazyka B, navíc do českého znakového jazyka, který se nachází ve specifické situaci (viz výše uvedená problematická standardizace, diglosie uživatelů a strukturní specifičnost znakového jazyka), je hodnocení kvality výsledného textu více než komplikované. Velkou otázkou je oblast stylistiky znakového jazyka. S ohledem na značně jazykově heterogenní skupinu jeho uživatelů a diskrétnost při hodnocení textů konkrétních tlumočníků bylo nutné pro rozbor tlumočených textů a následné zpracování výsledků nastavit specifické postupy. 126 Zvláštní problematikou jsou v oblasti tlumočení jednotlivé styly slang, anekdoty, případně nadávky. Tlumočníkovi totiž obvykle chybí v aktivním cizím jazyce intuice a schopnost odhadnout, co je možné v dané situaci použít a co již není vhodné. K osvojení schopnosti lépe rozlišovat jednotlivé jazykové rejstříky dochází postupně, ruku v ruce s hlubším pronikáním do dané kultury a jejího jazyka, ale tato rozlišovací schopnost bude vždy na nižší úrovni než v mateřštině. 127 Český znakový jazyk nemohl v minulosti naplňovat (případně ještě nenaplňuje) řadu komunikačních funkcí a stylové normy pro jednotlivé funkční styly jsou tak ve fázi vzniku. Předpokládáme, že pokud český znakový jazyk neměl možnost určité komunikační funkce zastávat, nebylo třeba, aby vznikaly variantní prostředky, které jsou nutným předpokladem pro utváření jednotlivých stylů. 82

6 Metodika práce s texty Jako hodnotitelé cílových textů jsme v situaci, kdy hodnotíme kvalitu textů jako nerodilí mluvčí, pro které je český znakový jazyk aktivním jazykem B. Jevilo se proto jako užitečné možnosti hodnocení tlumočených textů rozšířit. Při výzkumu je základem analýza textů. Ta je specifická především v tom, že se z velké části jedná o a) intuitivní reflexi nerodilého mluvčího podpořenou b) konzultacemi s rodilými mluvčími českého znakového jazyka. Důvodem pro tento nezvyklý přístup je především dosavadní neexistence komplexního popisu českého znakového jazyka a jeho kodifikace. Zásadním připomínkovým místem pro revizi srozumitelnosti projevu v cílovém jazyce a pro formální podobu promluv v českém znakovém jazyce byli neslyšící konzultanti. Pro hodnocení významových posunů bylo přínosem využití c) metody zpětného překladu přetlumočeného textu zpět do češtiny. Bylo pro nás zásadní nespoléhat se jen na vlastní jazykový cit, ale navázat co nejbližší spolupráci s primárními uživateli českého znakového jazyka. Přínosné bylo navázání spolupráce s takovými konzultanty (neslyšícími rodilými mluvčími českého znakového jazyka), kteří jsou lingvisticky vzdělaní a mají přehled i v oblasti překladu a tlumočení. Spolupráci jsme zahájili se dvěma zaměstnanci Ústavu jazyků a komunikace neslyšících s praxí v oboru delší než 10 let. Ti nám průběžně poskytovali zpětnou vazbu, a když jsme potřebovali, konzultovali s námi naše hypotézy a názory. Jako žádoucí jsme vyhodnotili také spolupráci s dalšími tlumočníky znakového jazyka. Na té jsme domluvili se dvěma praktikujícími tlumočníky českého znakového jazyka vzdělanými v oblasti translatologie s praxí v oboru delší než 10 let. Ti zpracovali zpětné překlady tlumočených textů do psané češtiny, zároveň s námi diskutovali naše teze a návrhy na klasifikaci zjištěných specifik textů, případně se společně s námi zamýšleli nad příčinami těchto jevů na straně tlumočníků. Mohlo by se zdát, že využití zpětných překladů se již příliš vzdaluje cíli práce. Vzhledem k situaci českého znakového jazyka, rozsahu jeho popisu a úrovni translatologického poznání jsou však zpětné překlady významnou výzkumnou podporou. Zpětné překlady doporučoval využívat už Levý (2012) jako jednu z metod, která může pomoci zjistit míru přesnosti, případně míru ochuzení překladu. 128 Levý uvádí, že k ochuzení dochází nejčastěji na úrovni výběru slov. V kritikách překladu se často hovoří 128 Levý vytvořil experimentální podmínky pro zpětný překlad, když skupině začínajících olomouckých překladatelů předložil montáž z cizojazyčných překladů dvou úryvků z novely Hordubal a jednoho úryvku z Anglických listů Karla Čapka. Tři překladatelé ji přeložili z ruštiny, dva z němčiny a po jednom z angličtiny a francouzštiny. Z nich a z další zpětných překladů pak zpracoval přehled nejčastějších překladatelských problémů. 83

o dřevěném jazyku nebo překladatelském žargonu (Levý 2012: 128). Úhrnem je možné uvést, že překladatelské chyby 129 na této úrovni vznikají posunem v trojím směru: a) mezi obecným a specifickým pojmenováním, b) mezi pojmenováním stylisticky neutrálním a pojmenováním expresivním, c) mezi opakováním a obměnami slovního označení. Zajímavé je sledovat vztah myšlenky a výrazu v průběhu překladatelovy práce. Překladatel má často k textu poměr interpreta, proto text nejen překládá, ale také vykládá (Levý 2012: 132). Nejčastěji dochází k a) zlogičťování textu (dochází ke zlogičťování nejen výrazu, ale myšlenky jako takové); b) vykládání nedořečeného (překlad myšlenek, které mají zůstat v podtextu, vysvětlení nebo opis nepřímých výrazů, přestylizování metafor v přirovnání, oslabování intenzity obrazného výrazu); c) formální vykládání syntaktických vztahů (vysvětlování a formální rozvádění myšlenkových zkratek se promítají v častějším užívání podřadných spojení, spojitého slohu, důsledkem je oslabení estetické funkce) (Levý 2012: 139). Díky zpětnému překladu je možné zkoumat také vlastnosti nejrůznějších typů jazyků včetně jazyků znakových. Tento postup totiž představuje prostředek pro hodnocení toho, do jaké míry je v překladu zachován smysl a jaké strategie byly využity k jeho kódování. Jsou známy dvě studie, které využily postup zpětného překladu ke zkoumání vlastností znakového jazyka, konkrétně amerického znakového jazyka (ASL). 130 Výsledky prvního z nich naznačují, že ASL může sloužit jako adekvátní systém pro kódování významu různých anglických větných typů, a to i v případě, že jde o složité gramatické konstrukce, pro něž nemá ASL přesný ekvivalent. Předpokládáme, že stejné závěry platí i pro tlumočení českého znakového jazyka. Studie představila upravený postup zpětného překladu (Tweney, Hoemann 1973). 131 Její výsledky jasně prokázaly, že ASL je adekvátním médiem pro převod mnoha druhů komplexních informací. V případě, že došlo k významovým ztrátám, jednalo se vždy o nepodstatné detaily nebo o informace, které byly zřejmé z kontextu. Ani zde se nemáme důvod domnívat, že závěry pro český znakový jazyk by byly jiné. 129 Uvádíme odkazy na překladatelské chyby, ale jsme přesvědčeni, že tato specifika při převodu informace jsou aktuální i v procesu tlumočení. 130 V jiné uvedené studii (1973) autoři Tweney a Hoemann předložili dospělým neslyšícím respondentům soupis anglických souvětí a požádali je, aby pro každou z nich vytvořili verzi v ASL. Videonahrávka jejich výpovědí byla následně přehrána další sadě respondentů, kteří měli za úkol vytvořit pro každou z nich verzi v anglickém jazyce. Ukázalo se, že význam se podařilo zachovat v 63 % případů. Původní gramatická struktura však byla zachována pouze v 27 % zpětných překladů. 131 Verzi v cílovém jazyce vytvořil slyšící informátor, který se naučil ASL jako svůj mateřský jazyk od neslyšících rodičů. Měl používat hovorový ASL a vyhýbat se doslovnému překladu. Nesměl používat prstovou abecedu. Aby vznikl smysluplný kontext, pracovalo se s poměrně dlouhými anglickými texty, které měly 150 až 200 slov. Videonahrávky překladů do ASL byly přehrány dospělým bilingvním respondentům, kteří měli za úkol zapsat v angličtině hlavní myšlenku textu. Primárním zájmem studie nebylo to, zda si respondenti zvládnou zapamatovat detaily. Nahrávku si proto každý směl přehrát, kolikrát chtěl, a po každém zhlédnutí mohl svůj překlad upravit. 84

Otázkou pro další výzkum je, zda je možné ve znakových jazycích se stejným úspěchem kódovat i odborné texty, pro něž může chybět ustálená slovní zásoba a terminologie. V této oblasti by nejspíše zákaz používání prstové abecedy nebyl vhodný. Při experimentech se zpětným překladem mezi angličtinou a vietnamštinou se ukázalo, že odborné anglické výrazy překladatelé v cílovém textu buď ponechali beze změn, nebo je transkribovali pomocí vietnamských znaků (Sinaiko, Brislin 1973). Jedinou srovnatelnou strategií, kterou mohou použít překladatelé znakových jazyků, je právě hláskování prstovou abecedou. Přestože objem dat získaných zpětným překladem znakového jazyka je v současnosti poměrně malý, je evidentní, že pro studium znakového jazyka otevírá tento postup možnosti dalšího výzkumu, který může přispět k poznání znakového jazyka. Pro analýzu sledovaných textů se nám využití zpětných překladů 132 zpracovaných neslyšícími rodilými mluvčími českého znakového jazyka, kteří jsou bilingvní, zvládají a aktivně používají oba jazyky, jeví jako zcela zásadní. 133 Jimi provedený zpětný překlad je zárukou korektního převodu z českého znakového jazyka. Očekáváme, že tito překladatelé si budou všímat i takových jazykových nuancí, které by slyšícímu nerodilému mluvčímu českého znakového jazyka unikly. Pro úplnost podkladových materiálů jsme nechali neslyšící tlumočnici vytvořit kontrolní tlumočený text. Tlumočnice se pokusila za podmínek blízkých podmínkám slyšících tlumočníků (tlumočila na záznam jen po úvodní instrukci, bez přípravy a v reálném čase) odtlumočit z listu 134 obsah textu do českého znakového jazyka. Tento kontrolní text byl velmi často využíván především v těch fázích odborné diskuse, kdy neslyšící konzultanti označili nějaký jazykový prostředek v českém znakovém jazyce za nepřijatelný a nás zajímalo, jak by to v podobné situaci tedy mělo být správně. Zčásti jsme získali postřehy od neslyšících konzultantů a neslyšících překladatelů, ale potřebovali jsme důkazy, že 132 Zpětný překlad používají jako relevantní metodu pro kontrolu kvality převodu informací i např. překladatelské agentury. Ty ho označují jako nejvyšší stupeň srovnávací korektury. Při této kontrole se uplatňuje princip šesti očí. Nezávislý překladatel překládá přeložený text zpět do jazyka originálu. Zákazník tím získává možnost bezpečně si ověřit správnost překladu a posoudit významnost případných odchylek od textu originálu, a to i u jazyků, které neovládá. Tato kontrola se používá u velmi důležitých dokumentů, například u některých mezinárodních smluv nebo předpisů pro farmaceutické výrobky. Zpětný překlad nesmí být zaměňován s požadavkem na zapracování následných změn a úprav provedených v překladu zpět do textu originálu (Zpětný překlad [online]. [Cit. 2016-08-16.] Dostupné z WWW: http://www.preklady-spevacek.info/slovnik/zpetny-preklad ). 133 Oba neslyšící překladatelé pocházejí z neslyšících rodin. Mateřskou, základní i střední školu absolvovali z větší části ve školách určených žákům a studentům se sluchovým postižením. Na část primárního i sekundárního vzdělávání byli umístěni v integraci v běžné škole. Následně absolvovali vysokou školu. Tam při studiu z větší části využívali simultánní přepis mluvené řeči do psané češtiny, zápisy. Součástí závěrečné zkoušky bylo vypracování a obhajoba závěrečné práce, tedy odborného textu, tím potvrzují jazykové kompetence ve většinovém jazyce. Jsou aktivními členy společenského, sportovního i kulturního života komunity českých Neslyšících, jsou vnímáni jako členové jejího jádra. 134 Neslyšící kvůli své hluchotě nemohou tlumočit text z jeho originální, zvukové podoby, tlumočili tedy analogicky z česky přepsaného textu do českého znakového jazyka na videozáznam. 85

neslyšící by při tlumočení opravdu formulovali informace tak, jak popisují. V této věci jsme se totiž často rozcházeli. Neslyšící konzultanti často tvrdili, že by to mělo být jinak, než znakuje slyšící tlumočník, avšak záznam tlumočení neslyšící tlumočnice jejich tvrzení v mnoha případech zpochybnil. Jsme si vědomi, že se jedná pouze o jediný text tlumočený jednou konkrétní neslyšící tlumočnicí vycházející z konkrétní situace. Přesto pro nás má tento kontrolní tlumočený text vysokou hodnotu a dále s ním v analýzách pracujeme. Prokonzultované problematické části textů jsme následně nahlíželi už ve srovnání se zdrojovým textem z různých perspektiv. Nejdříve jsme se na základě prostudované domácí i zahraniční literatury zorientovali v možných pohledech na chybu a na klasifikaci chyb. Seznámili jsme se s Cokelyho klasifikací chyb a pokusili o klasifikaci chyb nejdříve podle Cokelyho a následně i na základě našich poznatků získaných analýzou textů tlumočených do českého znakového jazyka. Chybu jsme se pokusili nahlédnout také jako tlumočnickou strategii. V tomto ohledu jsme se podrobněji zaměřili především na výpustky, které jsou v tlumočených textech objektivně nejčastějšími chybami. Dále jsme se podrobněji věnovali chybám, kterých se tlumočníci dopouštěli na lexikální a sublexikální úrovni. Tuto oblast znakového jazyka jsme vyhodnotili jako nejlépe uchopitelnou. Postupně jsme se při analýze cílových textů prostřednictvím zpětných překladů začali zabývat analýzou textů z pohledu neslyšících překladatelů. K tomu jsme měli zcela jedinečný materiál v podobě písemných zpětných překladů textů tlumočených do českého znakového jazyka se spontánními poznámkami autorů překladu. V neposlední řadě jsme se pokusili o shrnutí nejobecnějších problémů, které se objevovaly ve všech tlumočených textech, pojmenovali je a pokusili jsme se je popsat, vysvětlit a navrhnout řešení pro jejich odstranění v práci tlumočníků do budoucna. 6.1 Problémy při zpracovávání textů Při analýze jsme byli konfrontováni s několika problémy, které jsme byli nuceni řešit, nejzásadnější z nich byl způsob zápisu. V případě znakových jazyků komplikuje analýzu absence psané podoby textu, především je obtížné porovnávat mluvený i psaný český zdrojový text s cílovým textem ve znakovém jazyce. Český znakový jazyk má na rozdíl od mluvených jazyků dva nosiče významu: a) manuální (pohyby, tvary a pozice rukou) a b) nemanuální (mimika obličeje, pohyby a pozice hlavy a horní části těla) (Macurová 2001: 71), přičemž mohou oba působit simultánně. Existují různé počítačové programy a aplikace pro zápis znakových jazyků (např. ELAN, ILEX), v nichž je možné zaznamenat jednotlivé sekvence produkce znakového jazyka ve vrstvách, a zaznamenat tedy manuální a nemanuální složku, které jsou produkovány současně. V takových programech je pro 86

následnou analýzu možné zapsat nejen simultánní produkci manuální a nemanuální složky, ale například i rychlost produkce znaků. 135 Použití těchto programů v našem prostředí není obvyklé, zpravidla se provádí ruční zápis, kdy badatel na základě stanoveného (do určité míry konvenčního) zápisu přiřazuje k jednotlivým znakům tzv. glosy, velkými písmeny zapsaná česká slova v citátové podobě, která reprezentují lexikální významy zapisovaných znaků (Okrouhlíková 2008: 6). Pokud je nutné do zápisu zaznamenat i nemanuální nosiče významu, existuje celá řada způsobů, jak to provést (Okrouhlíková 2008: 107). Jedním z nich je, že nemanuální prostředky jsou opatřeny značkami a umisťují se nad glosy: v dolní části zápisu je složka manuální a nad čarou nad ní složka nemanuální (srov. Kubištová 2014: 31). Zápis nemanuálních prostředků je sice možný, ale je také velmi problematický a časově náročný. Popis repertoáru nemanuálních prostředků v českém znakovém jazyce v tuto chvíli nemáme k dispozici, proto by bylo obtížné s nimi v analýze pracovat. Z toho důvodu nemanuální prostředky při zápisu nezaznamenáváme, pro zápis používáme glosy, pomocí nichž zapisujeme jen lexikální význam jednotlivých znaků v českém znakovém jazyce. Ve shodě s konvencí českých i zahraničních lingvistických prací zapisujeme glosy velkými písmeny (srov. Okrouhlíková 2008: 6). České slovo (tj. glosa) je pro zápis vybíráno na základě nejbližšího/podobného lexikálního významu českého slova a příslušného znaku. Nalezení vhodné glosy není vždy snadné, neboť český jazyk se s českým znakovým jazykem (stejně jako jakékoliv jiné dva jazyky) po lexikální stránce zcela nepřekrývá. Glosy jsou dále opatřeny značkami. 135 Lachmanová uvádí, že pro analýzu svého zkoumaného vzorku v programu ELAN vytvořila těchto vrstev až jedenáct (Lachmanová 2014: 51). 87

Pro přehlednost uvádíme glosy s příslušnými symboly v tabulce č. 2: Symbol pro zápis glosy Vysvětlení (příklad) + inkorporace (př. 3+měsíc) XXX-XXX víceslovný český ekvivalent odpovídající významu jednoho znaku v českém znakovém jazyce (př. ZA-TO-NEMOCT) ODKAZ: on, ten, tam odkazuje na osobu, objekt (tvar ruky B, D) INDEX: mě, jeho, jí INDEX: on-ji KLF: popis XXX-KLF: popis SLOVESO (já-on) SZ: xxx NMS: popis GESTO: popis odkazuje na osobu v nepřímém pádu (tvar ruky γ) určuje vztah subjekt předmět, odkazuje na to, kdo a ke komu (tvar ruky γ) klasifikátor zastupující věc nebo osobu, vymezující oblast apod. (př. KLF: čtvercová místnost) výraz doplněný klasifikátorem (př. OTEVŘÍT+KLF: házet svrchu směrové sloveso subjekt objekt (př. NABÍDNOUT (já-ty)) specifický znak s přiblížením nejbližšího českého protějšku (př. SZ: dokázat) popisuje nemanuální složku znaku (př. NMS: zdvižené obočí) popisuje prostředek, který se v textu použil, ale je blízký gestu (př. GESTO: zakroucení hlavou, rozhozené ruce) A-B-E-C-E-D-A slovo vyhláskované prstovou abecedou (př. A- E-G) +++ opakování (PRAČKA+KLF: celý objekt+++) --- nesrozumitelná pasáž Ooo (xxx) Tabulka č. 2: Přehled značek pro přepis glosami výrazná pauza (spuštěné ruce) poznámka (př. PLATIT (opakovaně)) Pro oddělení slov ani výpovědí nepoužíváme žádná interpunkční znaménka ani jiné značky, neboť hranici výpovědí je v českém znakovém jazyce problematické určit (srov. Kubištová 2013: 41). Zápis pomocí glos opatřených značkami není zcela bezproblémový, avšak pro naše účely je dostačující. V případě nutnosti připojujeme k zápisu vysvětlující komentář nebo poznámku. Díky zápisu glosami jsme získali možnost na tlumočený text, resp. na jeho konkrétní části, odkazovat a některé části do práce také přímo uvést. Dalším problémem byl způsob záznamu konkrétních popisovaných chyb v českém znakovém jazyce tak, aby mohl být součástí práce. Nebylo možné použít autentická videa 88

kvůli zachování anonymity tlumočníků, kteří nám poskytli poklady k výzkumu a se kterými byla písemně stvrzena dohoda o nezveřejňování nahrávek. Vzhledem k tomu, že nebylo možné spolehnout se pouze na slovní popis formy znaků a případně dalších vizuálních informací, rozhodli jsme se pro přehrání projevu v českém znakovém jazyce neslyšícím figurantem. Z vytvořeného stínového záznamu bylo následně možné vytvořit fotografie, které posloužily jako dokumentační materiál. Přestože jsme se snažili o co nejpřesnější reprodukci projevu v českém znakovém jazyce a dbali jsme na věrné zkopírování všech případných nedostatků, chyb a posunů, může být výsledná podoba zkreslená. Tato změna může být způsobena fyzickými a fyziologickými překážkami (např. odlišnou velikostí rukou autora promluvy a figuranta, odlišným tvarem jejich úst apod.), ale i jiným temperamentem či osobním způsobem projevu figuranta, které se nedaly potlačit. Pro ilustraci popisovaných jevů však využití této metody splnilo svůj účel, podařilo se jí (snad) přiblížit analyzovanou formu znaku i osobě, která nemusí mít praktickou znalost českého znakového jazyka. Posledním zmíněným problémem je užitá terminologie, způsob označení diskutabilních částí tlumočených textů. Pro naši práci bylo nutné definovat, co pokládáme za chybu (viz následující kapitola). Do problematických úseků v tlumočení do českého znakového jazyka ( chyby ) jsme na základě diskusí se všemi zúčastněnými zahrnuli výhradně takové úseky, které sami neslyšící konzultanti (lingvisticky vzdělaní rodilí mluvčí znakového jazyka) a neslyšící tlumočnice potvrdili jako natolik problémové, že jim a) komplikují porozumění cílovému textu nebo b) brání přijetí jeho výsledné podoby (v některých případech označili neslyšící kolegové část tlumočeného textu jako srozumitelnou, ale nekoukatelnou ). Komplikace v porozumění komentovali různě. Zmiňovali absolutní neporozumění, nejasnosti nebo pouhou nejistotu, zda je porozumění správné. Kolegové se na toto téma vyjadřovali písemně přímo do zpětných překladů nebo ústně při osobních konzultacích nebo konzultacích na dálku (přes Skype). Vše bylo zapracováváno do poznámek. Specifickými oblastmi hodnocení byla nepřijatelnost z pohledu formy ( rozumím, ale nelíbí se mi to natolik, že to nechci přijmout ) či z hlediska gramatiky ( nerozumím, co chce říci, nejsem si tím vůbec jist ). Zdůrazňujeme, že konzultanti a tlumočník si za svým hodnocením stáli i v situaci, kdy bylo možné významu sdělení porozumět alespoň zčásti. Pravděpodobně se jednalo o projev jazykového purismu 136, o snahu ochránit čistotu vlastního jazyka. 136 V oblasti znakového jazyka se jedná o snahu neslyšících rodilých mluvčích eliminovat v jazyce neslyšících kontaktové prostředky vzniklé pod vlivem češtiny (prstová abeceda, kalky, inicializované znaky) a tím od sebe na škále diglotického kontinua co nejvíce oddálit tzv. znakovanou češtinu a český znakový jazyka. 89

7 Copingové strategie Aby se tlumočníci vyrovnali s tlumočnickými situacemi, do kterých se dostanou, a co nejméně je promítli do kvality tlumočnického produktu, mají k dispozici copingové strategie (z anglického to cope vypořádat se, poradit si s něčím). Jde o zastřešující pojem, pod nějž lze v souladu s různými výklady zařadit množství aspektů, přímo tento termín se však v odborné literatuře používá spíše zřídka. Pojmenovaný jev je označován i jinými termíny, například copingové taktiky (Gile 1995), strategie pro zvládání komunikační události (Roy 1996: 63) či copingové mechanismy (Moser-Mercer, Kunzli, Korac 1998). Granová (Gran 1998) psala o taktikách tlumočníka jako o styčné ploše strategií a kreativity. Variace copingových strategií mohou být využívány v různých fázích procesu tlumočení. Popisem těchto fází můžeme zmapovat kontext, v němž lingvistické copingové strategie zaujímají místo, a lépe pochopit způsob převodu a tlumočnické strategie v rámci konkrétního tlumočení. Copingové strategie se mohou vyskytnout v jakékoliv z fází tlumočnického procesu, ať už ve fázi přípravné, v průběhu samotného tlumočení (in situ), nebo retrospektivně, po skončeném tlumočení (Napier 1996), a lze je definovat následovně: [Jde o] metody či techniky, které tlumočníci využívají, aby dokázali: 1) podat co nejplynulejší výkon, 2) omezit výskyt rušivých momentů a nepochopení na minimum, 3) získat kontrolu nad vnějšími faktory a 4) podat vyrovnaný a sebevědomý tlumočnický výkon (Napier 2001: 72). Z hlediska výsledného produktu jsou důležité přípravné strategie, které mohou zahrnovat zajišťování podkladů a dalších materiálů k přípravě před tlumočením, zjišťování informací o konkrétních tématech tlumočení a seznamování se s klíčovou terminologií (v knihách nebo na internetu), sledování současného dění, dohodu s kolegy o spolupráci při tlumočení v týmu nebo domluvu s klienty na pracovním postupu (délka úseků, po nichž se bude tlumočit, logistika, osvětlení atd.). To je jen naznačení technických kroků, které musí tlumočníci zajistit před samotným tlumočením, aby získali o tlumočené akci co nejvíce informací, dokázali předem odhadnout, k jakým komplikacím může případně dojít, a připravili si strategie na to, jak je bude možné řešit (Shaw 1997). Jedná se o strategii, kterou je možné využít v situaci reálného tlumočení, nikoliv zkoušky, v jejímž rámci probíhalo tlumočení sledovaného textu. V analýzách tlumočených textů a jejich celkovém hodnocení produktu tlumočení jsme způsob přípravy nezohledňovali. Ve vztahu k tlumočení obecně Mackenzieová (Mackenzie 1998: 202) zdůrazňuje, že tlumočníci se musí na tlumočení pečlivě připravovat a pokládat si předem správné otázky, aby mohli odhalit potenciální problémy a definovat je: [T]o vyžaduje analýzu situace, v níž je potřeba tlumočení. Na základě této analýzy může tlumočník zjistit, na co konkrétně je potřeba se zeptat Turnerová (Turner 2001: 68) má za to, že v každém tlumočení vždy 90

figuruje dimenze připravitelnosti, přičemž čím lépe se dá na tlumočení připravit, [ ] tím jej můžeme považovat za snazší. Turnerová zpracovala schéma o dvanácti okolnostech, jež by měl tlumočník zvážit, aby zjistil, zda bude mít ke zvládnutí tlumočení potřebné strategie, a zda tedy může zakázku přijmout. Jde například o povědomí o daném jazyce a kontextu, možnou jazykovou různorodost příjemců, odbornost jazyka, jehož se bude používat, citlivost tématu a vnímanou obtížnost. Tím, že si tlumočník ujasní, co pro něj může být obtížné, získá nad vstupními informacemi lepší kontrolu (Dean, Pollard 2001) a bude lépe připraven na zvládání problematických okamžiků, které se mohou během tlumočení vyskytnout. Ve sledované tlumočené situaci (tlumočení zvukové nahrávky jako součást tlumočnické zkoušky) se z hlediska přípravy jedná o velmi náročné okolnosti. Předem tlumočníkům nebyly dány žádné podklady pro přípravu, a to ani v podobě okruhů či témat, ze kterých se při výběru textů pro tlumočení vycházelo, byli pouze informováni, že se bude jednat o komunitní tlumočení. Tlumočník tak mohl před rozhodnutím podstoupit zkoušku zvažovat kvalitu a úroveň svých jazykových a tlumočnických kompetencí jen obecně, na základě svých dosavadních zkušeností. Jeho jedinou přípravou mohl být dlouhodobý jazykový a tlumočnický výcvik a řízená praxe společně s neustále se rozšiřujícím všeobecným přehledem, zahrnujícím i dění v komunitě neslyšících. Tlumočníci mohli efektivně využít retrospektivních technik, představujících různé kombinace přístupů, jež tlumočníkovi pomáhají zpětně zhodnotit průběh tlumočení. Může se jednat o dialog o výkonu s klientem či kolegou tlumočníkem, sledování či poslech záznamu tlumočení a jeho kritickou analýzu nebo jen obecné úvahy o efektivitě tlumočení a zapamatování si klíčových bodů pro příště. V našem případě mohly být cenným podkladem pro toto sebehodnocení písemně zpracované výsledky tlumočnické zkoušky, které zahrnují zpracovanou kritiku hned od několika neslyšících hodnotitelů. Důležitou součástí této strategie může být také prezenční zhlédnutí vlastního tlumočení ze záznamu v organizaci, která tuto tlumočnickou zkoušku realizuje, a případně i jeho navazující analýza se supervizí poskytnutou slyšícím nebo neslyšícím tlumočnickým kolegou. V rámci výzkumu jsme způsob přípravy tlumočníků nezjišťovali. 7.1 Spontánní řešení problémů Copingové strategie jsou v průběhu tlumočení potřebné k řešení problémů, jež se mohou v důsledku různých faktorů nečekaně objevit. Mezi tyto faktory patří produktivní a receptivní jazykové dovednosti tlumočníka a klientů, sociolingvistické vlivy jazykového prostředí jako přízvuk, jazyková varieta či jazykový rejstřík, tlumočníkovo metalingvistické povědomí nebo interní či externí mimojazykové faktory jako špatná schopnost predikce, únava, předpokládané znalosti klienta, okolní ruchy apod. (Anderson 1978, Gerver 1974). 91

Gile (1995: 191) k dovednosti spontánně řešit problémy při tlumočení uvedl, že problémy se během tlumočení budou objevovat zcela nevyhnutelně, a to bez ohledu na to, jak je tlumočník zkušený. Podle něj může ke spontánním problémům docházet kvůli nedostatku procesní kapacity, chybám v práci s procesní kapacitou a mezerám v tlumočníkových vědomostech. Mackenzieová (Mackenzie 1998) rozlišila dva typy problémů, které mohou nastat: otevřené a uzavřené, ale vysvětlila pouze koncept problémů otevřených. Vycházela z předpokladu, že mnoho tlumočníků se setkává s otevřenými problémy, pro něž neexistuje předem stanovené řešení, které je možné využít prostřednictvím vědomého řízení podmínek (např. přípravou na tlumočení). 137 Otevřené problémy vyžadují podle Mackenziové zapojení kreativních strategií pro řešení problémů. Přestože můžeme souhlasit s tím, že copingové strategie vyžadují od tlumočníků kreativní a často intuitivní řešení spontánních problémů, své opodstatnění má i argument, že pokud tlumočníci zvládnou udržet kontrolu nad svými jazykovými řešeními, a mají tedy určité metalingvistické povědomí o procesu tlumočení, mohou problémy řešit zcela plánovaně a vědomě. Riccardiová (Riccardi 1998: 174) uvedla, že na kreativní chování tlumočníků se dá pohlížet jako na strategie pro řešení problémů, protože proces tlumočení je ze své podstaty kreativní. Své tvrzení, že řešení problémů je součástí vědomého procesu, podložila popisem dvou konkrétních strategií, jež se využívají v souladu s typem obtíží, které se vyskytnou. Nejprve zmínila strategie založené na dovednostech, které představují automatické reakce. Ty jsou uloženy v dlouhodobé paměti a mohou být využity rutinně, jako součást procesu tlumočení (jde například o typický průběh jednání v obchodě včetně pozdravů, poděkování, formulování požadavku, návrhů řešení atd.). Dále se Riccardiová věnovala strategiím založeným na vědomostech. Ty vyžadují jiný přístup, protože jsou využívány v nových situacích a opírají se o vědomé analytické procesy a nashromážděné vědomosti. Strategie založené na vědomostech vyžadují podle Riccardiové daleko více úsilí než strategie založené na dovednostech, protože zpracovávání informací během tlumočení je řízené a vědomé. V takových situacích tlumočník nejvíce čerpá ze svých dosavadních tlumočnických i všeobecných znalostí. Zcela zásadní je pro rozhodovací proces volby copingových strategií v průběhu tlumočení úroveň vědomí a pozornosti věnované analýze či metalingvistické stránce zpracování informace. Pokud má mít tlumočník možnost volby konkrétních strategií, musí mít rozvinuty metalingvistické a analytické dovednosti. Pokud je nemá, jeho rozhodování je více intuitivní a nevědomé, a tedy také neřízené. Takový tlumočník nemůže mít nad výsledným produktem tlumočení dostatečnou kontrolu. Dalo by se tedy říci, že aby mohli lidé 137 Takovou situací může být v našem případě například předčítání z technického manuálu pračky, což může být pro tlumočníka jako ne-profesionála v oboru elektrotechnických zařízení náročné. 92

tlumočit, měli by mít velmi rozvinuté metalingvistické povědomí, jelikož potřebují neustále analyzovat lingvistickou strukturu jazyka a posuzovat sociokulturní kontext užívání jazyka a individuální dopad sdělení na účastníky komunikace. Gartonová a Pratt (Garton, Pratt 1998: 149 150) uvádějí, že ti, kdo pracují s jazykem, musí být schopni zaměřit na něj svou pozornost. Tento koncept lze proto vztáhnout i na tlumočníky a jejich schopnost seberegulace a sledování schopností v rámci pracovních jazyků (Peterson 2000). Gartonová a Pratt (Garton, Pratt 1998: 149 150) definovali metalingvistické povědomí jako schopnost zaměřit pozornost na jazyk a přemýšlet o jeho podstatě, struktuře a funkcích. Autoři věří, že metalingvistické povědomí závisí na sociální interakci, protože lidé potřebují ke způsobu, jakým používají jazyk, dostávat zpětnou vazbu. V práci tlumočníků si můžeme všimnout, že se skutečně opírají o jistou formu interakce, což vede k rozvoji jejich metalingvistického povědomí. Tlumočníci běžně dostávají zpětnou vazbu od svých neslyšících klientů, a to formou kývnutí nebo jiného souhlasného nebo zpochybňujícího výrazu, jímž klienti dávají najevo, že více či méně rozumějí. Pokud je zpětná vazba spíše negativní než pozitivní, musí si tlumočník uvědomit, pro jaká jazyková řešení se rozhodl a jakým způsobem je možné je zopakovat nebo změnit, aby bylo tlumočení srozumitelné. Tento jev se označuje jako metakompetence (Nord 2005) nebo používání metastrategií (Hoffman 1997). 7.2 Lingvistické copingové strategie Většinu studií, které nějakým způsobem zmiňují využívání copingových strategií, představují sociolingvistické studie, které se zaměřují na interaktivní komunikační události. Každá z nich má však ke konceptu copingových strategií jiný přístup, protože interpretace tohoto konceptu je velmi otevřená. Dva z autorů analyzovali interaktivní diskurz (Roy 1996, Metzger 1995), jeden se soustředil na konkrétní lingvistické strategie (Davis 1989), zatímco jiní se soustředili na užívání volné interpretace kulturně vázaných informací, všichni ve vztahu k tlumočení (Napier 1998). Royová (Roy 1996) se zabývala tím, jak může tlumočník ASL regulovat střídání replik při tlumočení dialogu dvou osob. Jedná se o citlivou oblast, kdy se tlumočník pohybuje na samé hranici dovoleného chování a jednání. K regulaci dochází, když tlumočník organizuje každou výměnu s ohledem na znalost jazykového a sociálního významu, jež se nachází pod povrchovou formou (1996: 40). Studie se tedy zabývala tím, jaké copingové strategie tlumočník používal, aby ze sociolingvistického pohledu získal kontrolu nad střídáním replik při interakci jeden na jednoho. Toto téma se bezprostředně dotýká námi analyzovaného textu, který je rovněž dialogem, i když náš klient je pouze jeho 93

pozorovatelem, nikoliv přímým účastníkem. V rámci uvedené studie 138 se ukázalo, že díky tomu, že tlumočník aplikoval bilingvní i bikulturní přístup, dokázal využít svou znalost norem konverzační interakce probíhající jak mezi slyšícími, tak mezi neslyšícími, a zajistit tak, že komunikace nebyla nijak omezena ani přerušena. 139 Výsledná analýza přepisu ukázala, že tlumočník se při řízení střídání v replikách nespoléhal jen na primární účastníky komunikace, nenásledoval jen rytmus replik účastníků komunikace, přestože při tlumočení docházelo k pravidelnému střídání, které se podobalo pravidelnému střídání při konverzaci jeden na jednoho (Roy 1996: 47). Při retrospektivním dialogu s tlumočníkem Royová zjistila, že když například došlo k tomu, že se repliky v konverzaci překrývaly (neslyšící skočil do řeči profesorovi), tlumočník vědomě volil copingové strategie (pozdržel reakci studenta, vložil pauzu). Z toho je patrné, že tlumočník využíval své znalosti rozdílných kulturních norem klientů a pracoval s metalingvistickým povědomím o této znalosti, aby došel ke copingovým strategiím, které mohl s ohledem na střídání replik využít. 140 Royová (Roy 1996: 63) to shrnuje: Ukázalo se, že když si tlumočník vzal slovo, stál za tím soubor rozhodnutí spolu s tichým souhlasem s těmito rozhodnutími ze strany primárních řečníků [Tlumočníci se] podílejí na tlumočnických konvencích užívání jazyka a střídání v replikách prostřednictvím své znalosti systému jazyka, sociální situace a diskurzivní struktury systému. Podle Royové (Roy 1996: 63) tlumočníci musí být kompetentní v obou jazycích, ale zároveň je nutné, aby byli znalí různých způsobů promluv v různých sociálních situacích a měli k dispozici strategie pro organizaci komunikační události. Royová dále tlumočníkům doporučuje, aby si své tlumočnické instinkty dobře uvědomovali a vhodně je využívali k podpoření efektivity komunikační interakce. Tlumočníci jsou nabádáni, aby se nesnažili své tlumočnické instinkty potlačovat a neutralizovat, ale efektivně s nimi pracovat, a především je využívat ve prospěch probíhající tlumočené komunikace. Tlumočník je vnímán jako účastník komunikace, který svou přítomností ovlivňuje průběh komunikace (není jen vzduch ) a je nahlížen jako 138 Royová pořídila videonahrávku konzultace studenta u univerzitního profesora, následně udělala její přepis a video zanalyzovala. Zároveň uskutečnila rozhovor se všemi třemi účastníky konzultace (se slyšícím profesorem, neslyšícím studentem a tlumočníkem) o jejich vnímání konkrétních okamžiků střídání replik a o tom, zda došlo k nějakému zmatení či nepochopení. Při diskusi nad výsledky se Royová zaměřila na tlumočení jako na úspěšnou komunikační událost a namísto toho, aby zkoumala, co se tlumočníkovi nepovedlo, se soustředila na to, v čem byl úspěšný. 139 Znamenalo to zapojení řady strategií, ktreými je například to, že si sám vzal slovo, vybídl studenta, aby si vzal slovo on, zohlednil rozdíl v mocenském postavení tak, že někdy ve střídání ustoupil profesorovi (repliku profesora upřednostnil) a před tlumočením některých replik delší dobu počkal, aby např. docílil ze strany profesora přijatelného času na reakci studenta a nevzniklo tak skákání do řeči od osoby, která je k profesorovi v podřízeném vztahu. V našem dialogu se jedná o vyváženější postavení komunikantů (prodavač zákazník), nicméně není zcela vyrovnané (prodavač jako odborník, zákazník jako laik). 140 Nejednalo se však o manipulování s dialogem, ale především se vztahy. Pokud by se ze strany studenta jednalo o vědomé útoky na profesora a záměrné skákání do řeči, tlumočník by měl tento záměr rozpoznat a následovat ho s vědomím toho, že je to rozhodnutí studenta. Velmi často však k podobným situacím (nedodržení norem ve střídání replik v dialogu, jehož účastníci nejsou na stejné úrovni) dochází z důvodu odlišných norem, neznalosti nebo nedokonalých sociokulturních dovedností neslyšícího. 94

člověk, který nemusí být za každých okolností pouze neutrálním zprostředkovatelem komunikace. V případě našeho textu se dialogu účastnili dvě slyšící osoby. Dialog byl tlumočen pro neslyšícího pozorovatele, k využití copingových strategií nemuselo docházet na úrovni managementu jednotlivých replik, spíše na úrovni převodu celého dialogu do znakového jazyka tak, aby výsledný tlumočený dialog působil přirozeně, jako by probíhal mezi dvěma neslyšícími účastníky komunikace (zohledněny by měly být především nemánuální prostředky: otázka odpověď, zvyklosti související s předáváním slova: práce s pohledem, návaznosti otázky a odpovědi: pokud jsou ve zdrojovém jazyce apod.). Metzgerová (Metzger 1995) se zabývala vlivem, jaký mají tlumočníci amerického znakového jazyka na interaktivní diskurz mezi neslyšícími a slyšícími účastníky komunikace, ale data získala z tlumočené interakce jiného typu. Zatímco Royová se soustředila na to, jak přítomnost tlumočníka ovlivňuje střídání v replikách, Metzgerová se zaměřila na jev, který nazvala paradoxem neutrality. 141 Tímto termínem odkazovala na ideální situaci, kdy se od profesionálních tlumočníků očekává, že budou během celého tlumočnického výkonu vždy zachovávat nestrannost a věrně tlumočit každou promluvu, jelikož nezávislý převod promluv účastníků komunikace pomáhá zajistit, že tlumočníci nebudou části promluv selektivně vypustit (1995: 9). Cílem Metzgerové bylo rozebrat mýtus o této neutralitě tak, že prokáže, že tlumočníci nemohou zůstat zcela nestranní, tedy že pojetí neutrality je nerealistické. 142 Z toho tedy vyplývá, že během žádné tlumočené interakce není možné, aby tlumočník zůstal zcela neutrální. 143 Své tvrzení založila Metzgerová na konceptu teorie rámců a na myšlence, že každý má pro různé myšlenky rozvinuty vlastní referenční rámce, které jsou formovány životními zkušenostmi. V důsledku toho 141 Metzgerová (Metzger 1995) provedla interakční sociální analýzu dvou tlumočených lékařských prohlídek. V prvním případě šlo o scénku, v níž vystupovala studentka tlumočení, v druhém o skutečný rozhovor s lékařem, který tlumočila profesionální tlumočnice. První rozhovor se nahrával jako součást studijního programu studentky tlumočení. Rozhovor se konal ve velké třídě a účastnili se jej tři lidé: dvě slyšící ženy a jeden neslyšící muž. Jejich setkání trvalo krátce přes 7 minut. Při druhém rozhovoru byla Metzgerová sama přítomna u skutečné lékařské prohlídky a pořizovala videozáznam interakce. Komunikace, jež trvala přibližně 26 minut, se odehrávala v ordinaci, v níž bylo přítomno šest účastníků: lékař, zdravotní sestra, tlumočnice, matka, dítě (chlapec) a výzkumnice. Oba rozhovory byly následně porovnány, aby bylo možné říci, do jaké míry mají tlumočnice vliv na interakční diskurz a zda do komunikační události vnesly vlastní referenční rámec. 142 Metzgerová zastává názor, že kvůli samotné podstatě tlumočnické práce a skutečnosti, že tlumočníci jsou bilingvní a bikulturní, musí tlumočníci na základě svých znalostí docházet k předpokladům ohledně svého zdrojového jazyka a cílového jazyka publika a k úsudkům o tom, co bude daná promluva pro konkrétní publikum znamenat z jazykového a kulturního hlediska. 143 Neutralita je od tlumočníků požadována v každém etickém kodexu tlumočníka znakového jazyka. V českém kontextu je tento požadavek formulován následovně: Tlumočník má právo odmítnout výkon své profese z důvodu pro něj špatných pracovních podmínek nebo v případě, že by nedokázal být neutrální vůči tlumočenému sdělení, a poškodil tak klienta, svou osobu nebo profesi (Šebková 2008: 23). Ze strany neslyšících klientů je požadavek často formulován jako žádost, aby se tlumočník při tlumočení choval, jako by byl vzduch. Do situace by žádným způsobem neměl vstupovat sám za sebe (Dingová 2009). 95

provádějí tlumočníci v rámci svého tlumočení konkrétní volby v souladu s tím, co má význam pro ně a jaký to podle nich bude mít význam pro interakci účastníků. Díky tomu dokážou každé kulturní skupině poskytnout ekvivalentní sdělení a jakákoliv promluva získá význam až v daném sociokulturním kontextu. Na základě zmíněného výzkumu můžeme prohlásit, že tlumočníci používají své znalosti a vytvářejí inference jako součást svého repertoáru lingvistických copingových strategií. Pokud činí vědomá rozhodnutí s ohledem zachování rovnováhy mezi dvěma jazyky a kulturami (srov. Nord 2005), dokazuje to, že mají určitou úroveň metalingvistického povědomí o procesu tlumočení a dokážou všechna svá rozhodnutí zdůvodnit. Důsledkem rozhodovacího procesu tlumočníků je, že tlumočníci vždy používají jako lingvistickou copingovou strategii svůj styl tlumočení. 7.3 Využívání stylu tlumočení jako copingové strategie Napierová (Napier 1998) uskutečnila výzkum zaměřený na využití volného tlumočení tlumočníky britského znakového jazyka (BSL). Na proces tlumočení aplikovala také koncept teorie rámců, přičemž vyslovila pochybnosti nad tím, že tlumočníci BSL dokážou zachovat naprostou neutralitu. Rozebrala způsoby volného a doslovného tlumočení a dospěla k tomu, že pokud se tlumočníci považují za jazykové a kulturní zprostředkovatele, měli by volit tlumočení volné. Tím má na mysli tlumočení, které zohledňuje zvyklosti a komunikační normy v kultuře mluvčích (podobně jako Royová). Důležitou součástí tlumočnických strategií je adekvátní zohlednění sociokulturních rozdílů ve výsledném tlumočení. Tlumočníci a neslyšící mají často o tom, co znamená být profesionálním tlumočníkem, rozdílné představy a tím dochází k tomu, že tlumočníci neuspokojují jazykové potřeby komunity neslyšících (Napier 1998). To vede k vytvoření nedůvěry mezi tlumočníky a neslyšícími, protože neslyšící nevěří, že tlumočníci odvádějí svou práci dobře, pokud nad tlumočením nemají kontrolu, a tlumočníci si naopak nepřipadají jisti ve svých dovednostech. Tato nedůvěra vede k opuštění snahy o volné tlumočení a přechod k tlumočení doslovnému, jež zajišťuje většina tlumočníků, protože pak mohou neslyšící tlumočení v některých fázích kontrolovat tak, že odezírají ze rtů řečníka a porovnávají jeho řečovou aktivitu s tlumočnickými řešeními. V případě, že tlumočník použije stejné slovo, které odezřou u mluvčí, jsou spokojeni a je to pro ně známka kvalitního tlumočení, kdy tlumočník podle nich přesně tlumočí vše, co je sdělováno ve zdrojovém jazyce. Tyto kontroly nejsou prováděny souvisle, toho by neslyšící nebyl schopen, ale neslyšící se na ně 96

zaměřuje v těch částech promluvy, které jsou pro něj důležité. 144 V současné době tuto kontrolu podporují i technologie simultánního přepisu mluvené řeči. Napierová zkoumala pracovní praxi tlumočníků BSL ve vztahu k jejich roli jazykového a kulturního zprostředkovatele a posuzovala, zda uspokojují komunikační potřeby komunity Neslyšících. 145 Podle jejích zjištění by tlumočníci měli více čerpat ze svých sociolingvistických a sociokulturních znalostí o komunitě Neslyšících i širší společnosti, aby zajistili, že tlumočené sdělení bude kulturně i jazykově relevantní pro referenční rámce Neslyšících, a aby se komunikační cíle Neslyšících podařilo efektivněji naplnit. 146 Pokud budeme pracovat s pojmem lingvistických copingových strategií, pak jednou z takových strategií, která vede ke zvládání tlumočení mezi dvěma jazyky a dvěma kulturami, je volné tlumočení. Jde o strategii, kterou někteří tlumočníci využívají a jiní ne (jak dokládá Napier 1998). Jedná se však o velmi citlivou oblast, kdy se může využívání této strategie lehce proměnit v manipulaci s informacemi. V námi analyzovaných tlumočených textech neslyšící velmi kladně hodnotili, když se tlumočníkovi podařilo najít tlumočnické řešení, které využívalo jedinečné jazykové prostředky znakového jazyka (klasifikátory, odkazování, nemanuální prostředky, lokalizaci v prostoru apod.), a nespoléhal se na možné znalosti většinového jazyka na straně neslyšících recipientů. Tím neslyšící hodnotitelé nepřímo podpořili používání lingvistických copingových strategií tlumočníků s cílem zlepšit efektivitu tlumočení. Davis (1990) ve své studii zkoumal okolnosti mající vliv na styl převodu, ale bral v úvahu odlišné jazykové rysy pracovních jazyků v tlumočnickém procesu. Domníval se, že si lze představit, že tlumočníkova nedostatečná zběhlost v ASL může k jazykovým interferencím významně přispět (1990: 91). Soudil také, že rodilí mluvčí amerického znakového jazyka, kteří pracují jako tlumočníci, se vzhledem k dokonalejší kompetenci v obou jazycích při 144 Pokud neslyšící ve svém projevu v českém znakovém jazyce záměrně použije konkrétní výraz (např. do háje ), čeká, že bude stejně převeden do mluvené češtiny. Pokud ho u tlumočníka neodezře (tlumočník zvolí jiný adekvátní výraz, synonymum), je podezřelý z nepřesného tlumočení. Velmi často se jedná o výrazy, které jsou pro neslyšícího nové, právě se je naučil a stojí o prezentaci této znalosti. 145 Napierová svou teorii testovala tak, že natočila pět tlumočníků BSL, kteří tlumočili z angličtiny do BSL, a jejich výstup zanalyzovala. Každého tlumočníka poprosila, aby simultánně přetlumočil šestiminutový videoklip, který představoval kulturně vázané informace (Napier 1998: 60). Zdrojový text byl lexikálně nasycen, a to s největší pravděpodobností proto, že byl připraven dopředu a čten nahlas. Všichni tlumočníci měli možnost nejprve si klip před tlumočením jednou pustit, ale nebylo jim řečeno nic o účelu výzkumu. Analýza výsledků ukázala, že jenom dva z pěti tlumočníků předvedli to, co definuje Napierová jako kulturně efektivní tlumočení (Napier 1998: 66), a to tak, že převedli sdělení pomocí volné metody tlumočení. Ostatní tři tlumočníci tlumočili daleko doslovněji a dopustili se velkého počtu nevhodných řešení. 146 Studie je zajímavá tématem volného tlumočení jakožto stylu převodu a zkoumáním vztahu mezi tlumočníky BSL a neslyšícími, ale následná analýza byla provedena velmi subjektivně. Napierová vycházela z předpokladu, že kulturně efektivní tlumočení pramení z přístupu volného tlumočení, avšak neposkytla žádnou konkrétní definici kulturní efektivity tlumočení. 97

tlumočení z angličtiny do ASL dopouštějí interferencí zcela minimálně. 147 Lze říci, že Davisova studie fakticky ukazuje, jak během procesu tlumočení znakového jazyka dochází k jazykovým transferům a interferencím. 148 Davis popsal code-mixing jako lingvistickou strategii, s jejíž pomocí se tlumočník vyhýbá vágnosti nebo nejednoznačnosti. 149 Můžeme tedy říci, že dovednosti, které Davis vyzdvihuje, lze vnímat jako lingvistické copingové strategie, v jejichž rámci dělají tlumočníci vědomá rozhodnutí ohledně jazykových řešení, aby vysvětlili informace obsažené v tlumočení, a tak přizpůsobují svůj styl převodu charakteru zdrojového textu. Různými strategiemi, jimiž lze dosáhnout kulturního přenosu, se zabýval Ivir (1998). Soustředil se na techniky, jako je výpůjčka, doslovný převod, substituce, adice a výpustka. Podle Ivira jsou tlumočníkova rozhodnutí vedoucí k výběru určitých strategií regulována lingvistickými a komunikačními úvahami, takže tlumočnické strategie jsou ovlivněny rozhodovacím procesem s tím, že každé rozhodnutí je přijímáno pro konkrétní přínos a s ohledem na kontext situace, v níž se tlumočení komunikace odehrává (1998: 138). Aby si tlumočníci mohli lingvistické strategie aktivně vybírat a mohli je efektivně včlenit do svých rozhodovacích procesů, vyžaduje to určitou úroveň metalingvistického povědomí, které umožňuje tlumočníkům získat kontrolu nad užíváním jazyka a nad jazykovými řešeními. Mohou díky němu tlumočení podle potřeby adaptovat a volit vhodné strategie k tomu, aby se dokázali vhodně vypořádat s jazykovými požadavky účastníků komunikace. 150 147 Tato Davisova domněnka je však poměrně naivní, jelikož určitá míra interferencí se pravděpodobně nevyhne žádnému tlumočníkovi, který současně zpracovává dva jazyky, a to bez ohledu na jazykovou úroveň, zejména když je unavený. 148 Je však třeba poznamenat, že Davisova data byla poněkud omezená, protože v jeho výzkumu se jednalo pouze o dva tlumočníky, kteří byli rodilými mluvčími znakového jazyka. Než tedy z Davisových poznatků začneme dělat obecné závěry pro tlumočení znakového jazyka, musíme to dobře zvážit. Ideální studie, která by poskytla vyvážený pohled na problematiku, by měla pracovat s rodilými i nerodilými uživateli ASL v rolích tlumočníků. 149 Toto sledoval na tlumočnících, kteří kódovali anglické formuláře do ASL, čímž přepínali do doslovnějšího stylu převodu. Všiml si, že když tlumočníci kódovali anglické formuláře vizuálně, systematicky používali označení pro objasnění rozdílů mezi ASL a angličtinou. Tlumočníci například používali znak ASL pro uvozovky před a po hláskování lexikálních jednotek prstovou abecedou, aby tak označili lexikální jednotku, jež napatří do ASL. Interference na druhé straně Davis popsal jako případy začlenění manuálně kódované angličtiny do výstupu v ASL, které jsou sporadické a bez předchozího upozornění (1990: 308) a neřídí se vzorci, kterých je možné si všimnout při uvádění hláskování prstovou abecedou a artikulaci. 150 Tyto závěry je možné využít jako argumenty pro diskuse, ve kterých zastánci různých přístupů k tlumočení pro neslyšící polemizují o (ne)vhodnosti a (ne)potřebnosti lingvistického a teoretického translatologického vzdělání praktikujících tlumočníků znakového jazyka. 98

8 Koncept chyby Tlumočníci se během procesu převodu informace dopouštějí chyb. Tyto chyby však nemusí být vždy chybami v pravém slova smyslu, nýbrž také a to možná velmi často strategickými řešeními nebo chybami v širokém slova smyslu stylistickými, kam řadíme jednak neobratné zacházení s jazykem, jednak chyby podmíněné tím, že různé jazyky využívají stejných nebo obdobných systémových prostředků v konkrétním kontextu v odlišných situacích. Chybu můžeme vnímat různě. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (2003) definuje chybu jako něco nesprávného, omyl, ale také jako něco závadného, vadu, nedostatek. Günther Drosdowski definuje chybu jako něco, co je odlišující se od správného; chybné rozhodnutí, přehmat, omyl; špatná vlastnost, nedostatek; místo na vyrobeném zboží, které není takové, jaké by mělo být (Drosdowski 1995: 1053). Chybu v oblasti tlumočení definuje mnoho tlumočníků z praxe, ale rovněž mnoho teoretiků. Z hlediska tlumočení jsou nejzávažnější chyby či omyly, které nežádoucím způsobem pozměňují nebo posouvají význam. Zamyslíme-li se nad různými typy významových chyb, které se objevují v tlumočených textech, zjistíme, že nejčastější chybou tlumočníka je, když víc než co jiného tlumočí konečnému adresátu textu pouze slova originální promluvy, nikoliv myšlenky autora promluvy (srov. Levý, 2012). Chybovost je ale možné vysledovat i překladech, které jsou obecně mnohem preciznější a méně závadné, než jsou výsledné texty tlumočení (především simultánního). Ve všech překladatelských neporozuměních od nejprimitivnějších až po nejjemnější, které již zdánlivě nabývají podoby skreslení stylistických se současně uplatňují dvě základní příčiny všech omylů: lingvistické svody původního znění a neznalost skutečnosti, o kterou jde (Levý 1956: 20). Přestože v ohnisku zájmu Levého stál umělecký text, jsme přesvědčeni, že jeho závěry jsou použitelné i pro naši situaci. V translatologickém slovníku (Hrdlička 1998) jsou zvláště zmíněny jen chyby významové. V souvislosti s uměleckými texty jsou akcentovány chyby jiné. Někteří překladatelé jsou spíše filologicky vzdělaní pracovníci než umělci, mají tendenci opravovat originál, když v něm najdou odchylky od věcné správnosti. Je samozřejmé, že je možno se dohodnout na opravení detailních omylů, ale provádět botanické a zoologické opravy v básnickém líčení přírody a v básnických obrazech je absurdní (Levý 1983: 45). Významové chyby jsou přirozeně řídké, protože i nejhorší překladatel stěží dokáže po přeložení celé knihy neznat skutečnost, jejímž je titul uměleckým zobrazením, tj. dílo samo. I zde však k významovým omylům dochází, má-li překladatel zprostředkovaný vztah ke skutečnosti názvem označované, tj. překládá-li např. v literární příručce knižní tituly bez znalosti děl samých (Levý 2012: 157). 99

V tlumočení vnímáme obecně za chybu vše, co se odchyluje od zdrojové informace a od normálu v komunikaci v cílovém jazyce. 8.1 Problém posuzování kvality tlumočení Pokud se budeme dále věnovat chybám v tlumočení, je nutné zamyslet se nad tím, že chyby mohou vznikat v procesu tlumočení nebo v jeho konečném produktu, ale zároveň také nad tím, kdo by měl mít rozhodující slovo v hodnocení kvality tlumočení vůbec. V případě znakového jazyka se při nastavování principů a způsobů tlumočení nejvíce řídíme požadavky klientů v konkrétních situacích. Není to nic ojedinělého. Při inspirování se odbornými doporučeními (Kopczyński 1980, Cokely 1986, Gile 1999, Kurz 2001, Wadensjö 2014) bychom došli k závěru, že i přes rozsáhlý výzkum v oblasti kvality tlumočení se výzkumníci do současné doby nedokázali domluvit na univerzálních, obecně přijímaných kritériích kvality tlumočení, která by byla aplikovatelná na tlumočení mluvených jazyků, natož pak na tlumočení pro neslyšící. Nemáme stále možnost odkázat na objektivní, přehledné a jednotně nastavené parametry posuzování kvality tlumočení. Kvalitu je možné hodnotit z mnoha úhlů pohledu. Nám se jedná spíše o výsledný produkt tlumočení, spíše o příjemce tlumočeného textu a jeho porozumění a o samotnou komunikační interakci. Každé hledisko předpokládá jiná kritéria kvality. Navzdory různosti přístupů (např. Gile, Pio, Kopczyński, Pöchhacker) se odborníci shodují, že minimálním standardem kvality tlumočení je zachování věrnosti obsahu zdrojového sdělení včetně adekvátního stylu a jeho pragmatického smyslu podmíněného situačním kontextem kritérium ekvivalentního účinku (srov. Čeňková 2008). Kvalita však není absolutní hodnotou. Je podmíněna situačním kontextem, mnoha konkrétními situačními faktory, jejichž důležitost se může v dané situaci měnit (Kopczyński 1994: 88). Neexistuje jedna absolutní kvalita, ale několik pohledů na kvalitu podle okolností a uživatelů tlumočení. Hlavní otázka by pro hodnocení kvality tlumočení měla znít: Kvalita podle jakých kritérií, kde, pro koho? (Kurz 2001: 404). Z výše uvedeného je zřejmé, že hodnocení výsledného produktu tlumočení pokrývají pouze určitý aspekt kvality. Pro mnoho badatelů je kvalita synonymem pro úspěšnou komunikaci a jediným spolehlivým měřítkem úspěšnosti je spokojenost klienta (Pöchhacker 2002: 97). Jiní badatelé s takovým stanoviskem nesouhlasí, protože spokojenost klienta řeší otázku kvality pouze zčásti, a to především proto, že koncoví uživatelé tlumočení sice rozumí oblasti komunikace, ale ne tolik tlumočení, a kvalitu tudíž mohou posoudit pouze částečně. Klienti mohou většinou nejlépe posoudit srozumitelnost projevu tlumočníka, nikoliv však kritérium věrnosti ve vztahu ke kvalitě, a to i přesto, že jsou s výslednou kvalitou tlumočení spokojeni (Chiaro, Nocella 2004: 381 382). 100

Dokážou si tedy klienti uvědomit, co je pro ně jako pro cílové příjemce tlumočeného sdělení dobré? Není to také tak, že ne jednotlivým skupinám, ale přímo jednotlivcům vyhovuje vždy něco jiného? Jak kvalitu tlumočení v konkrétní situaci nastavit? Jak kvalitu dobře rozeznat? Jak kvalitu zpětně vyhodnotit a udělat z vyhodnocení nějaký obecně platný závěr? V kruzích tlumočníků znakového jazyka je běžné pružně reagovat na aktuální požadavky klientů. Často se však setkávají s názorem, že samotní neslyšící klienti nejsou spolehlivými kritiky kvality tlumočení, neboť mnohdy nemají přístup ke zdrojovému sdělení v mluveném jazyce. V posledních letech tento handicap narovnává možnost využít v některých oficiálních situacích (na konferencích, seminářích, besedách, přednáškách apod.) vedle služeb tlumočníka znakového jazyka i simultánní přepis 151. Klienti tak mají vedle sebe téměř doslovný přepis toho, co bylo řečníkem vyřčeno v mluveném jazyce, a tlumočníka znakového jazyka. Bilingvní neslyšící tak mají velmi dobrou možnost kontroly kvality tlumočení ve smyslu doslovnosti, přesnosti. To však nezaručuje celkově dobrou kvalitu tlumočení. Další významnou otázkou je, do jaké míry příjemci přetlumočené informaci správně porozuměli (Kurz 2001: 403). V praxi je výkon tlumočníků znakového jazyka negativně hodnocen na základě subjektivních dojmů jednotlivých klientů a jejich osobního pocitu neporozumění. Klienti však vůbec nepřipouštějí, že by nerozuměli informaci, toto hodnocení vždy spojí s hodnocením výkonu tlumočníka. Pokud mají pocit, že rozuměli, hodnotí výkon tlumočníka podle individuálních suprasegmentálních rysů produkce jeho promluvy (plynulost, pauzy, živost mimiky apod.). Podobná situace je však i v mluvených jazycích. Schlesingerová (1997: 127) poukazuje na to, že plynulé přetlumočení může budit falešné zdání vysoké kvality, třebaže značná část informace byla deformována nebo úplně chybí. Věrné, kvalitní přetlumočení mohou příjemci naopak nesprávně vnímat jako chybné, i když nedostatky mohou vyplývat z nekvality zdrojového sdělení. Ke stejnému závěru došla i Collados Aísová (1998: 335 336), která zdůrazňuje, že existuje značný rozdíl mezi skutečnou kvalitou a kvalitou vnímanou příjemci. Podobný názor sdílí i Gile (1991), který se domnívá, že příjemci tlumočení nejsou spolehlivými soudci kvality. Příjemci mohou posoudit způsob prezentace, ale nikoliv kvalitu tlumočení, a navíc je jejich poslech značně selektivní: při poslechu se nezajímají o všechny informace, ale pouze o ty, které jsou pro ně relevantní, a zbývající části projevu nevěnují pozornost (Gile 1991: 198). 151 Simultánní přepis mluvené řeči je doslovný přepis z náslechu v reálném čase do psané podoby pro osobu/osoby se sluchovým postižením. Používá se na skupinových akcích. Je jedním z deseti dorozumívacích prostředků, které jmenuje zákon č. 155/1998 Sb. ve znění zákona č 384/2008 Sb., o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob. Neslyšící a hluchoslepé osoby mají právo svobodně si zvolit z komunikačních systémů uvedených v tomto zákoně ten, který odpovídá jejich potřebám. 101

Tlumočníci jako poskytovatelé tlumočnických služeb by se přesto měli intenzivně zajímat o jazykové potřeby klientů a měli by se snažit jejich očekávání co nejlépe naplnit. 152 Klienti se mohou měnit a s nimi i jejich potřeby (neslyšící klienti, slyšící klienti, organizátoři akcí, řečníci na akcích). Každá skupina klientů tlumočnických služeb má jiná očekávání a preference, které se nikoliv jen výjimečně mohou velmi lišit od očekávání tlumočníků. Pokud jde o tlumočníka, shodný pro všechny typy respondentů je požadavek na to, aby byl empatický a zároveň spíše nenápadný. Většina klientů také odmítá možnost shrnutí obsahu sdělení řečníka a výraznějších zásahů tlumočníka do obsahu sdělení (Dingová 2009). V oblasti komunitního tlumočení však příjemci naopak častěji očekávají aktivní přístup tlumočníka a ponechávají mu větší prostor pro zpracování sdělení. Zcela automaticky se předpokládá, že komunitní tlumočník bude např. zjednodušovat, sumarizovat, vysvětlovat či přidávat informace (Dingová 2009). Očekávání se mění také podle vzdělání, věku a pohlaví klientů. Mladší klienti požadují úplné přetlumočení všech informací, starší dávají přednost přetlumočení pouze nejdůležitějších informací. Téměř všichni neslyšící klienti požadují co největší synchronizaci s mluvčím (s lékařem, úředníkem, vyučujícím apod.), aby mohli reagovat na zdrojové sdělení ve stejný okamžik jako příjemci zdrojového jazyka. Neslyšící klienti se často domnívají, že každá velká pauza nebo příliš velký odstup od mluvčího automaticky znamená ztrátu informací nebo nepřesnost (Dingová 2009). Kopczyński (1994) ve své studii zaměřené na faktory pro hodnocení kvality tlumočení mluvených jazyků uvádí, že mluvčí (přednášející) a příjemci (studenti) shodně označili za důležitější obsah než formu tlumočení, a to konkrétně podrobné přetlumočení obsahu, terminologickou přesnost a plynulost přetlumočení (příjemci k plynulosti ještě připojili styl). Mluvčí i příjemci vyhodnotili, že nepřesná terminologie by napovídala o snížené kvalitě tlumočení, mluvčí ještě přidali příliš obecný obsah, tj. nepřesné přetlumočení obsahu. U příjemců byla situace odlišná. Po nepřesné terminologii jako největší chybě, snižující kvalitu tlumočení, nejčastěji uváděli nedokončené a negramatické věty. V tomto případě jsou však nároky na tlumočení ovlivněny požadavky mluvčích a příjemců v oblasti konferenčního tlumočení. 152 Česká komora tlumočníků znakového jazyka realizovala od října do prosince roku 2010 online kvantitativní výzkum, který se týkal spokojenosti neslyšících s kvalitou tlumočnických služeb poskytovaných na území všech krajů České republiky. Důvodem pro realizaci tohoto výzkumu byla snaha zkvalitnit tlumočnické služby pro neslyšící a skutečnost, že ačkoliv jsou u nás tlumočnické služby poskytovány mnoha subjekty a institucemi, dosud nebyl zpracován žádný objektivní průzkum podobného typu. Z výsledků výzkumu jednoznačně vyplývá, že neslyšící klienti nejsou se současnou kvalitou tlumočnických služeb spokojeni a pociťují potřebu vyššího počtu kvalitních tlumočníků. 102

Je tedy zřejmé, že vyhovět všem požadavkům a očekáváním různých skupin příjemců a klientů v nejrůznějších typech komunikačních situací je téměř nemožné, a proto je tlumočník často nucen volit mezi protichůdnými cíli: věrnost zdrojovému sdělení, nebo srozumitelnost pro příjemce (odborný text, např. návod na používání pračky); gramatická správnost, nebo přesnost ve smyslu doslovnosti (např. popis zapojení pračky, který bude ve znakovém jazyce výrazně ikonický, a nebude tedy následovat lineárně plynoucí zdrojový text); kulturní uhlazenost, či úplnost informace (např. zachování snahy o flirt a vyjádření náklonnosti k zákaznici ze strany prodavače) (srov. Kalina 2005: 772). Kvalitu tlumočení výrazným způsobem ovlivňují také faktory dané samotným mluvčím, které tlumočník ovlivnit nemůže (vysoké tempo, monotónní intonace, pauzy, rychle čtený projev s vysokou informační hustotou). Proto za kvalitu tlumočení odpovídá částečně i řečník, stejně jako ostatní účastníci zapojení do komunikativní situace. To však podle našich zkušeností není jasné cílovým neslyšícím příjemcům, kteří veškerou odpovědnost za kvalitu tlumočení přisuzují jen tlumočníkovi. Na druhé straně tlumočník, který tlumočí do znakového jazyka, má při tlumočení monotónního projevu k dispozici repertoár výrazově pestřejších prostředků, než jsou v mluveném jazyce, aniž by se vědomě musel snažit cílový projev jakkoliv oživit (znakový jazyk je vizuálnější než jazyk mluvený, tím více upoutává pozornost a je zajímavějším na pohled). Součástí situačního kontextu jsou i existující normy interakce a tlumočení v rámci určité jazykové komunity (Kopczyński 1994: 89). Určité situace mohou vyžadovat zásahy do tlumočení ze strany tlumočníka. Podle Kopczyńského (1994: 89 90) zůstává otázkou, jak daleko může tlumočník jakožto bikulturní expert, který vědomě upravuje cílové sdělení nebo do něj zasahuje, při úpravách zdrojového sdělení zajít, aniž by se dopustil chyb. Nutno zdůraznit, že nerovné postavení mluvčích a odlišné kulturní a společenské normy mohou být pro tlumočníky významným zdrojem napětí a stresu (Alexieva 1997: 232). Komunita českých neslyšících patří ke komunitám, které musí neustále bojovat o svou pozici ve většinové společnosti, musí neustále obhajovat své rovné postavení, své schopnosti a dovednosti. To se odráží na atmosféře většiny tlumočených situací, ve kterých se tlumočník znakového jazyka především při komunitním tlumočení nachází. Ve většině případů se jedná o emočně vypjaté situace, v jejichž důsledku se tlumočník dostává do stavu nepříjemného stresu, ve kterém je navíc vystaven vysokým nárokům na kvalitu svého výkonu. Za výstup kvalitního tlumočení považujeme text, který se obsahově neliší (nebo liší jen minimálně) od zdrojového textu a respektuje požadavky neslyšícího adresáta na formu cílového textu. 103

8.2 Vybrané typologie chyb Existuje několik pokusů porozumět tlumočení prostřednictvím popisu a modelů procesu tlumočení (např. Gerver 1976, Moser 1978, Cokely 1985 a další) viz výše. Přestože tyto modely přikládají váhu různým souborům faktorů a charakteristik ovlivňujících tlumočení, všechny se dívají na tlumočení jako na komplexní proces. V našem případě se nejedná o obsahově komplikovaný zdrojový text, není ani nijak zvlášť náročný po stránce technické (rychlost tlumočeného mluveného projevu, délka promluvy apod.). Největší zátěží je pro tlumočníka analyzovaných textů vymezit si správně adresáta a jeho potřeby a na základě toho se rozhodnout pro konkrétní způsob tlumočení. Kopczyński (1980) chybám tlumočníků (mluvených jazyků) věnoval velkou část svých textů. Chybu definoval jako jakýkoliv výrok mluvčího, který se odchyluje od přijímané normy (1980: 63) a popsal dva typy chyb: a) ty, které porušují pravidla, jež mluvčí nezná chyby nedostatečné kompetence (errors of competence), b) ty, které porušují pravidla, jež mluvčí zná chyby samotného vyjádření (errors of performance). Druhý typ chyb je dle Kopczyńského často způsoben nepozorností, stresem, únavou a podobnými faktory. Mezi chyby nedostatečné kompetence patří hlavně významové chyby, jichž si příjemce bez znalosti originálu nemusí vůbec všimnout (Kopczyński 1980: 75, 82). K oběma hlavním kategoriím autor dodává c) chyby narušující komunikační cíl (errors of communicative appropriateness). V úvodu ke své analýze chyb Kopczyński (1980) uvedl, že z pohledu hodnotitele mohou být chybnými nazývány pouze ty výroky, které porušují pravidla, jež jsou řečníkovi známa (tj. chyby v produkci). Kopczyński použil taxonomii chyb, již původně představil Barik (1975). Ta rozlišuje tři hlavní typy chyb, při nichž se tlumočník může odchýlit od původního sdělení ve zdrojovém jazyce. Jde o omise (tj. výpustky, vynechávky), adice (tj. přidání) a substituce (tj. nahrazení), přičemž každá z těchto kategorií se ještě dále dělí na několik typů. Adice lze rozdělit na kvalifikační, rozvíjející, vztahové a uzavírající. K substitucím se řadí mírné a hrubé sémantické chyby projevující se na úrovni lexikálních jednotek nebo řečových úseků (jako jsou fráze nebo věty). Taxonomie výpustek (omisí) zahrnuje čtyři typy chyb: přeskočení (jedné lexikální jednotky), nedostatky v porozumění (vypuštění větší významové jednotky v důsledku nepochopení sdělení ve zdrojovém jazyce), zpoždění (vypuštění větší významové jednotky v důsledku příliš dlouhého časového posunu za řečníkem) a skládání (spojování prvků z různých vět či souvětí). Kopczyński (1980) zaznamenal, že Barik (1975) studoval řadu různých typů výpustek, které dělají profesionální i amatérští tlumočníci. Barik zjistil, že obě skupiny vypouštějí při tlumočení do svého mateřského jazyka přibližně stejné množství materiálu jako při tlumočení do cizího jazyka. V tlumočení s přípravou bylo více výpustek než ve spontánním tlumočení, k čemuž vedl delší časový odstup. 104

Kopczyński (1980) provedl vlastní studii, v níž využil Barikovu (1975) taxonomii pro analýzu chyb, a pokusil se stanovit hranici mezi správným a chybným převodem. 153 Studie pracovala s lexikálně nasyceným textem ve formálním jazykovém rejstříku, který Kopczyński popsal jako typ textu, který lze řadit mezi psané monology určené k ústnímu přednesu (1980: 76). Na základě poznatků ze své studie Kopczyński (1980) detailně popsal různé typy chyb, které se v tlumočení vyskytly, včetně chyb syntaktických a lexikálních, chyb v produkci (např. váhání, opakování atd.), adicí a výpustek. Chybu v širším slova smyslu chápe Falbová (1979) jako cokoliv, co narušuje kohezi (formální plynulost textu) a koherenci (obsahová plynulost textu) zdrojového textu v cílovém textu a dále ekvivalenci na úrovni obsahu a formy mezi zdrojovým a cílovým textem. Autorka zkoumá tlumočnické nedostatky na základě analytické evaluační mřížky, která obsahuje dva hlavní pilíře. Prvním pilířem je nutnost zachování obsahové přesnosti a úplnosti informace (kritérium obsahu) a druhým je formální prezentace přetlumočeného sdělení v cílovém jazyce (kritérium formy). Jako jednotku analýzy si Falbová stanovila odstavec, neboť analýza na úrovni úseku po sto slovech se jí zdála uměle vytvořená a nevhodná. Analýza na úrovni odstavce má tu výhodu, že odstavec představuje část celku, která má myšlenkovou a argumentační linii řazenou za sebou lineárně a která je provázána morfosyntaktickými a pragmatickými vztahy. Ze stejných důvodů jsme v námi analyzovaných textech za jednotku analýzy stanovili repliku (jedná se o dialog). Mezi obsahové nedostatky řadí Falbová (1979) a) nedostatečnou koherenci informace, tj. absenci zájmen, spojujících prvků, výskyt nepravých syntagmat, jejichž výsledkem jsou nesmysluplné či protichůdné části sdělení nebo sdělení s mylným významem; b) ztrátu informace zahrnující ztrátu absencí nebo vypuštěním, ztrátu oslabením, ztrátu zobecněním, ztrátu intenzity, ztrátu vztahů v textu, ztrátu substitucí; c) přidávání informací, které se nevyskytují ve zdrojovém projevu a jsou do cílového projevu přidány neopodstatněně. Mezi formální nedostatky patří podle Falbové a) nedostatečná koheze, tj. např. záměna čísla/rodu podmětu a přísudku, chyby v zájmenech a v jejich anaforickém/kataforickém použití apod., přesto je ale smysl sdělení pochopitelný; b) lexikální neobratnost, tj. nevhodný registr jazyka, nevhodná kolokace ap.; c) formulační neobratnost: chybný slovosled, struktura vět a souvětí. Daniel Gile (1999) rozlišuje dvě hlavní kategorie selhání tlumočníka z hlediska obsahu a formy. Forma podle něj zahrnuje také sníženou kvalitu hlasu, prozodické a jazykové 153 Zvolil část textu zachycující politické přípitky na diplomatické recepci a požádal osm studentů o jeho přetlumočení mezi angličtinou a polštinou. 105

kvality (jazykové chyby a neobratnosti na různých úrovních), snížení jasnosti sdělení a přízvuk způsobený interferencemi. Obsah podle něj ovlivňují neopodstatněné výpustky jednotek informace, neopodstatněné přidávání informací a deformace informací obsažených ve zdrojovém textu. Gile (1987) zkoumal výkony pěti studentů tlumočení během jednoho roku. Poté u každého z nich vyhodnotil průměrný počet chyb připadajících na 100 řádků transkripce (odpovídá zhruba 3 5 minutám projevu). Srovnával výkony u připravených a improvizovaných projevů simultánního tlumočení. Jako první kategorii chyb určil neobratná vyjádření (maladresses), do nichž zařadil neobratná vyjádření lexikální, gramatická a stylistická. Tato odchýlení od normy nelze dle autora považovat přímo za chyby, jsou to však výrazy neobvykle užité v daném kontextu, jež hodnotitelé transkripcí ihned zaznamenali. Neobratná vyjádření představovala většinu chyb, jež studenti ve svých projevech udělali u simultánního tlumočení představovala 65 % chyb, v absolutních číslech bylo nejvíce chyb zaznamenáno vždy u simultánního tlumočení. Do další Gilovy kategorie chyb (fautes) se řadí vážnější lexikální chyby, které se od neobratných vyjádření liší tím, že předmětná slova v cílovém jazyce vůbec neexistují, nejde jen o jejich nesprávné užití. Čeňková (1988: 153 154) považuje lexikální posuny za jeden z nejrozšířenějších druhů jazykových chyb v tlumočníkově projevu. Ve své studii (2011) uvádí Gile mezi jazykovými chybami i fonologické chyby zřejmé chyby ve výslovnosti. Do této kategorie podle něj nespadá nepřirozený rytmus, sekaná intonace, váhání, pauzy, hezitační zvuky ani opakování, protože tyto prvky se špatně měří a jejich vliv na degradaci jazyka je sporný. Konkrétně tedy do Gilových fonologických chyb patří nesprávně vyslovená slova s přidanými hláskami, vynechanými hláskami či se záměnou hlásek. Fonologické chyby představovaly v Gilově výzkumu 6 % případů hodnocených chyb v simultánním tlumočení. Gile (1987) upozorňuje na úskalí kvantifikace a analýzy chyb v tlumočnickém výzkumu. Je velmi důležité jasně vymezit kategorie chyb a stanovit hranici vnímání chyby. Dále zmiňuje nedokonalost negativního hodnocení, v němž se pouze počítají chyby a nezohledňují se pozitivní aspekty. Také Kopczyński (1980: 67) uvádí, že by se při analýze chyb mělo jasně stanovit, co je ještě přijatelné a co už ne. Zároveň se musí brát v potaz fakt, že obsahuje-li tlumočení vymezené chyby, neznamená to nutně, že se jedná o tlumočení špatné. To zdůrazňuje i Gile (2011), když tvrdí, že tlumočníci dělají chyby, jinak by to ani nebyli lidé. Neznamená to však automaticky, že by to byli špatní tlumočníci. Pro naše další úvahy vnímáme chybu jako odchylku od zdrojového textu, která je vnímána neslyšícím rodilým uživatelem znakového jazyka jako překážka v porozumění nebo jako nerespektování jazykových a kulturních specifik cílového jazyka. 106

8.3 Problematika vymezování chyb v tlumočení mezi mluveným jazykem a znakovým jazykem Český znakový jazyk je souborem idiolektů neslyšících mluvčích. V takové situaci je velmi náročné definovat, jak by mělo vypadat jeho správné tlumočení, když adresáti převodu mohou být rozdílní. Problematice chyb v tlumočení mezi češtinou a českým znakovým jazykem se věnovala zatím jediná práce, a to bakalářská práce Venduly Šantrůčkové (2011), která ve svých závěrech konstatovala, že pozorované chyby se příliš nelišily od chyb v simultánním tlumočení mluvených jazyků. Jako své hlavní kategorie pro hodnocení výkonů při tlumočení z českého znakového jazyka do mluvené češtiny vymezila doslovnost (lexikální a syntaktickou), gramatické nepřesnosti (chybná shoda, vyšinutí z vazby, nesprávná flexe), zpětné korekce (falešné začátky, rektifikace, opravená přeřeknutí), formulační nedostatky (opakování, nedokončené věty, výplňková slova), chyby z hlediska prozodie a absenci smysluplnosti přetlumočené informace. Jako nejčastější chyby u šesti zkoumaných tlumočníků zaznamenala autorka množství hezitačních pauz, výplňková slova a gramatické nepřesnosti. Protože vývoj tlumočení znakového jazyka v Česku je řízen především aktuálními potřebami komunity českých Neslyšících, cenným materiálem je pro nás zpracovaná zpětná vazba od neslyšících klientů. Shrnuje, jak vnímají kvalitu tlumočení a jaké nejčastější chyby registrují v tlumočení českých tlumočníků znakového jazyka (Richterová 2008, Červinka 2008). Neslyšící klienti tlumočnických služeb uváděli chyby, které vznikají při převodu sdělení ze zdrojového do cílového jazyka, a osobní nedostatky tlumočníka. V prvním případě se jednalo většinou obecně o chyby v jazykové rovině či obsahové stránce sdělení, v případě druhém spíše o chyby či nedostatky objevující se mimo samotné sdělení, tedy např. nedostatky spočívající v nevhodném chování tlumočníka, v jeho oblečení (např. oblečení rušící příjem sdělení kvůli nevhodné barvě či přílišné pestrosti), v nedochvilnosti při setkání s klienty tlumočení, v nedodržení mlčenlivosti. Tyto nedostatky na straně tlumočníka se mnohdy objevují mimo samotné tlumočení, např. nevhodné chování před tlumočením (tlumočník vede družný a dlouhý dialog s jedním z klientů těsně před započetím tlumočení) či po něm (vyzrazení informací získaných během tlumočení). V souvislosti s tlumočnickou činností uvádí Richterová následující výčet nedostatků, kterým se tlumočníci mají vyhnout: a) vypouštění nebo přidávání informací, b) rozšiřování informací, c) tlumočení do znakované češtiny, když jsou objednáni na znakový jazyk, d) strašně dlouhé přemýšlení nad každou formulací, e) nerespektování přání neslyšících, f) odmítání rady a pomoci neslyšících, g) přehnaně časté užívání prstové abecedy, h) neadekvátní chování v různých tlumočnických situacích (Richterová 2008: 23). V publikaci je uvedena také tabulka č. 3, srovnávající míru důležitosti vybraných čtyř položek a množství chyb, které se v souvislosti s nimi objevují (hodnoceno stejně jako ve 107

školním hodnocení, jedná se o průměr známek). To, co je pro hodnocení výsledné kvality tlumočení z pohledu neslyšících nejčastěji zmiňováno jako nejdůležitější hledisko, je zároveň oblastí, ve které se podle neslyšících tlumočníci dopouštějí nejvíce chyb. Přestože tedy např. neslyšící při hodnocení kvality nejvíce zohledňují úroveň jazykových kompetencí, právě v této oblasti nacházejí nejvíce nedostatků. Co je důležité pro komunitu neslyšících? Časté chyby tlumočníků znakového jazyka 1. Jazyková kompetence 1,8 1,6 2. Mlčenlivost a diskrétnost 2,0 2,0 3. Respekt k neslyšícím 2,2 2,8 4. Oblečení 3,8 3,7 Tabulka č. 3: Srovnání důležitosti vybraných čtyř položek a množství chyb, které se v souvislosti s nimi objevují (Richterová 2008: 34) V zahraničí je co do počtu a rozsahu studií věnujících se problematice kvality tlumočení znakového jazyka situace v mnohém příznivější. Oblasti tlumočení znakového jazyka se mezi jinými systematicky více věnuje Dennis Cokely, který v osmdesátých letech dvacátého století uveřejnil několik studií zabývajících se hodnocením kvality tlumočení znakového jazyka (např. 1985, 1986, 1992). Ze zmíněných studií čerpáme i v současnosti, protože práce Cokelyho jsou v oblasti výzkumu tlumočení znakového jazyka velmi respektované. Odkazují na ně nejen současní slyšící (např. Stone 2012), ale i neslyšící odborníci (např. Rathmann 2011). V následných kapitolách popíšeme tlumočené texty z hlediska taxonomie chyb, přízvuku pociťovaného neslyšícími konzultanty a následně z hlediska hodnocení prostřednictvím zpětného překladu neslyšícími překladateli. V závěru se pokusíme všechny úhly pohledu propojit a pojmenovat základní oblasti tlumočnických potíží. 8.4 Typologie chyb podle Cokelyho Cokely (1985) provedl kvalitativní lingvistickou analýzu výkonu tlumočníků, kteří tlumočili mezi angličtinou a americkým znakovým jazykem, a rozvinul podobnou techniku analýzy jako Barik (1975), přizpůsobenou pro účely analýzy tlumočení znakového jazyka. Jeho technika je známa jako taxonomie chyb. Tato taxonomie vyvolává negativní konotace především kvůli svému názvu, protože implikuje, že jde o taxonomii zaměřenou na hledání chyb a omylů ve výkonu tlumočníků. Nicméně je jasně formulovaná, přehledná, dobře uchopitelná, a především dobře zapadá do situace tlumočení českého znakového jazyka. Chyby Cokely definoval jako odchylky od zdrojového textu (1992: 73) 108

a popsal jejich pět obecných typů. Vymezení termínu chyby uvádí v nejširším slova smyslu a patří mezi ně omise, adice, substituce, interference a anomálie. Ve studii Vliv časového posunu na překladatelské chyby vyvrací Dennis Cokely (1986, s. 341) všeobecný (avšak naivní) názor, který přetrvává již po dlouhou dobu, a to že by tlumočníci znakového jazyka měli usilovat o přesnou časovou synchronizaci se zdrojovým sdělením. I v průběhu tlumočnické situace v rámci výzkumu byli tlumočníci vedeni snahou o profesionalitu, tj. o co největší synchronizaci se zdrojovým textem. Tento rys profesionality není nikde explicitně jmenován a po tlumočnících požadován, ale z dialogů s tlumočníky a někdy i nepoučenými klienty vyplývá, že profesionálním tlumočníkem je takový tlumočník, který všemu vždy a za každých okolností rozumí a tlumočí téměř absolutně simultánně (srov. Richterová 2008, Červinka 2008). Nebudeme zde tyto předsudky vyvracet. Přestože se na množství chyb v tlumočení daných délkou časového posunu v rámci výzkumu nezaměřujeme, malý odstup od zdrojového textu je u tlumočníků zařazených do výzkumu nepřehlédnutelný. I to může být zdrojem mnoha chyb, které vznikají při tlumočení i tak obsahově nenáročného textu, jakým je dialog o nákupu pračky. Cokely dokazuje, že omezit tlumočníka požadavkem být se zdrojovým textem co nejvíce synchronní či od něj toto očekávat ústí v nepřesné přetlumočení a v nárůst tlumočníkových chyb a omylů. V případě sledovaných tlumočníků se může jednat jednak o snahu být profesionální (tj. být synchronizován se zdrojovým textem v reálném čase), jednak o důsledek tlumočnické situace (zkoušky), kdy na straně tlumočníků vzniká obava, že se při delším odstupu vystaví riziku většího úniku informací, resp. že čím větší časový posun dovolí, tím více vyprodukují chyb v podobě vynechaných informací. Zároveň se snaží o co nejpřesnější tlumočení, což může být v jejich pojetí tlumočení, jež je maximálně věrné nejen obsahem, ale především formou. Z výsledků Cokelyho studie plyne, že pro úspěšné tlumočení je vhodnější dodržovat delší časový posun. To tlumočníkovi umožňuje poslechnout si více informací a lépe je zpracovat a převést do cílového jazyka. Cokely dále zmiňuje, že délka časového posunu záleží na strukturních rozdílech mezi zdrojovým a cílovým jazykem: pokud jsou si oba jazyky strukturně podobnější, stačí kratší časový posun, pokud jsou naopak strukturně rozdílné, je třeba času delšího. Je tedy překvapivé, že délka časového posunu u sledovaných tlumočníků byla průměrně jen 1,3 vteřiny. Vztah mezi délkou časového posunu a množstvím chyb ale nebyl předmětem našeho výzkumu, i když výsledky by byly zajímavé. Relevantnější pro naše potřeby je část Cokelyho studie, ve které uvádí taxonomii typů chyb, které se při tlumočení ze zdrojového do cílového jazyka mohou vyskytnout. Autor vychází ze záznamů tlumočení, které byly získány během konference konané v zimě roku 1983 v konferenčním centru Asilomar v Monterey v Kalifornii. Probíhala zde jednání vedená v mluvené angličtině a tlumočená do amerického znakového jazyka. Kromě 109

tlumočníka byl přítomen také transliterátor 154. Byly pořízeny videonahrávky deseti tlumočníků, z nichž byly pro rozbor vybrány čtyři. Dva z nich měli neslyšící rodiče, dva rodiče slyšící. Průměrný věk tlumočníků byl 33,4 roku, jejich průměrná tlumočnická praxe byla přibližně 12 let. Na základě porovnání zdrojového mluveného sdělení (angličtina) a sdělení tlumočeného do znakového jazyka (americký znakový jazyk) vybranými tlumočníky vyděluje Cokely pět základních typů chyb. Pro větší názornost uvádí vždy konkrétní část sdělení ve zdrojovém jazyce (v angličtině, tj. v přepisu mluveného projevu), následně uvádí adekvátní část překladu tlumočené promluvy (v angličtině, která je překladem tlumočeného sdělení). Ve většině případů nemáme k dispozici přepis celého projevu v ASL ve formě glos ani videozáznam promluvy v cílovém jazyce. Příklady jsou uvedeny pouze na výseku promluvy s poznámkami, ke kterým nemáme legendu, což může uchopení konkrétního typu chyb opět zkreslit. V mnoha případech bychom uvítali možnost přístupu k celé promluvě s vyznačenými chybami, případně k celému záznamu tlumočení v ASL. Cokely se však s velkou pravděpodobností potýkal při zpracovávání výsledků výzkumu s podobnými problémy jako my. To vyplývá ze specifik jednoho z pracovních jazyků (ASL) a ve výsledku to způsobuje omezenou možnost ověřit si výsledky výzkumu. U příkladů v každé kategorii chyb je autorovo shrnutí ve formě pojmenování typu chyb a jeho specifikace. Cokely předkládá taxonomii chyb v tlumočení obsahující pět základních typů chyb, v jejichž rámci dále rozlišuje podtypy: 8.4.1 OMISE A) Morfologická omise: obsah jasně vyjádřený vázanými morfémy ve zdrojovém jazyce je v cílovém jazyce vypuštěn (např. nevyjádření plurálu): sdělení ve zdrojovém jazyce:... for the Russian teachers..., zpětný překlad cílového jazyka:... for the Russian teacher..., omise: plurál (plurálový morfém). B) Lexikální omise: obsah, který je jasně lexikálně vyjádřen ve zdrojovém jazyce, je v cílovém jazyce vypuštěn (vypuštění konkrétního lexému obsaženého ve zdrojovém jazyce): 154 Transliterátor znakovaného jazyka (v českém prostředí transliterátor znakované češtiny) používá jednotlivé znaky znakového jazyka, drží se gramatiky českého jazyka. Kopíruje přitom slovosled české věty, nevizualizuje však gramatické významy nesené koncovkami českých slov. Díky slovesným koncovkám rozeznáváme vztahy v české větě, pochopíme obsah výpovědi. Klient si chybějící koncovky domýšlí a do české věty doplňuje na základě své znalosti českého jazyka. Tento typ tlumočnických služeb preferují lidé nedoslýchaví nebo ohluchlí (v pozdějším věku). Český znakový jazyk většinou neovládají. Používají transliterátora jako osobu, která jim ulehčí náročné odezírání řeči tím, že zviditelní vyslovená česká slova (srov. Šebková 2008: 10). 110

sdělení ve zdrojovém jazyce:... What do I mean by these policy decisions?, zpětný překlad cílového jazyka:... Policy means what? Well..., omise: decisions. C) Omise kohezních prvků: omise prvku zdrojového jazyka, jehož význam může být určen pouze odkazem na předchozí prvek nebo ve vztahu k předchozímu prvku textu ve zdrojovém jazyce (vyjádření soudržnosti textu): sdělení ve zdrojovém jazyce:... more or less matching what the matrix told us we wanted. Then we started refining that (the test)..., zpětný překlad cílového jazyka:... Approaching that goal? It is like the matrix here. Now? Is almost the same as the matrix. Me? I started changing and refining..., omise:... then... that.... 8.4.2 ADICE A) Nemanuální adice: nemanuální signály, které se vyskytují spolu s manuálními artikulovanými znaky a vyjadřují v cílovém jazyce odlišný obsah od obsahu obsaženého ve zdrojovém jazyce. Tyto nemanuální prvky přinášejí v cílovém jazyce jiný obsah, než byl ve zdrojovém jazyce: sdělení ve zdrojovém jazyce:... an analogy to the simultaneity of listening and speaking in simultaneous [interpretation]..., zpětný překlad cílového jazyka:... a parallel, similar idea to listening carelesslyand talking at the same time..., adice: RECEIVE-THROUGH-EAR---... (th 155 ). B) Lexikální adice: lexikální prvky v cílovém jazyce, které se nenacházejí ve zdrojovém jazyce. Do cílového jazyka je přidán lexém, který nebyl užit ve zdrojovém jazyce a který mění význam cílového textu: sdělení ve zdrojovém jazyce:... If I was studying French history, the course would be taught in French..., zpětný překlad cílového jazyka:... An idea is that I study about France, its culture umm I will speak French while I teach that? um..., adice:... ME WILL TALK... DURING ME TEACH.... 156 155 Jedná se o konkrétní nemanuální signál, kdy se paralelně s produkcí znaků (přepsaných do glos) pohybuje hlava (pokyvuje), koutky úst jsou svěšené a celkový výraz mimiky je pozitivní, uznalý. V dostupné literatuře nebyla poznámka vysvětlena. Interpretaci jsme konzultovali s neslyšícími lingvisty, kteří ovládají ASL. 111

C) Kohezní adice: prvky v cílovém jazyce, které vytvářejí odkaz nebo vztah k předchozím prvkům v cílovém jazyce a nejsou ve zdrojovém jazyce; jedná se o přidání prvků vyjadřujících soudržnost a vzájemný vztah, tento vztah však nebyl ve zdrojovém jazyce nijak vyjádřen (např. přidání spojky protože, vyjadřující příčinnou souvislost): sdělení ve zdrojovém jazyce:... The second task is always designed to distract the students attention from the primary task. An analogy to the simultaneity [of listening and talking ]..., zpětný překlad cílového jazyka:... the other task must digress, the interpreter must carelessly shift attention to the second thing because I want a parallel, similar idea..., adice:... BECAUSE.... 8.4.3 SUBSTITUCE A) Rozšiřující substituce: užití lexikálního prvku cílového jazyka, které rozšiřuje nebo zvětšuje rozsah významu lexikálního prvku zdrojového jazyka: sdělení ve zdrojovém jazyce:... If I was studying French history..., zpětný překlad cílového jazyka:... An idea is that I study about France, its culture..., substituce:...(history) - CULTURE.... B) Restriktivní substituce je užití lexikálního prvku cílového jazyka, které omezuje či zužuje rozsah významu lexikálního prvku zdrojového jazyka (např. užití zájmena já místo my): sdělení ve zdrojovém jazyce:... then we started refining that..., zpětný překlad cílového jazyka:... Me? I started changing and refining..., substituce:... (we) - ME.... C) Kohezní substituce: užití lexikálního prvku cílového jazyka, které pozměňuje gramatické kohezní vztahy zdrojového jazyka; jedná se o užití lexikálních prvků, které mění vyjádření soudržnosti a vztahů v cílovém jazyce (např. užití výrazu tedy pro vyjádření zexplicitňujícího vztahu mezi částmi textu): sdělení ve zdrojovém jazyce:... more importantly I have to decide..., zpětný překlad cílového jazyka:... also I myself- must decide... (brow raise), substituce:...(-) - ALSO 157.... 156 Znakový jazyk tím, že existuje v prostoru, dává možnost umístit referenty v prostoru tak, že je zviditelněna časová souběžnost dějů (recipient vidí, že v době realizace jednoho děje se uskutečňuje děj druhý). 157 Gramatické vztahy, které jsou vymezeny nemanuálně, jsou zexplicitněny přidáním lexikálního výrazu. 112

D) Nemotivovaná substituce: užití lexikálního prvku cílového jazyka, které se naprosto odchyluje od zdrojového textu a nemá žádnou přímou motivaci ve zdrojovém jazyce. Tyto substituce nesouvisejí se zdrojovým jazykem; je užito určitého výrazu, který nebyl ve zdrojovém jazyce a který se k ničemu řečenému nevztahuje: sdělení ve zdrojovém jazyce:... but the U.S. [job] market necessitates urgently needs interpreters in two languages..., zpětný překlad cílového jazyka:... transfer to? and work for the Common Market. In the Common Market, people definitely must be very skilled at interpreting two languages..., substituce:... (-) - C-O-M-M-O-N- M-A-R-K-E-T 158.... 8.4.4 INTERFERENCE A) Lexikální interference: doslovné vyjádření určitých lexikálních prvků ve zdrojovém jazyce ve formě jinak obecně přijatelného výroku v cílovém jazyce: sdělení ve zdrojovém jazyce:... we [spoken and sign language interpreters] testify with one voice..., zpětný překlad cílového jazyka:... the two of us can merge one voice..., interference:...voice 159.... B) Syntaktická interference: (skoro) úplná a nevhodná věrnost syntaxi zdrojového jazyka při produkci cílového jazyka, která má za následek nevhodný a nepřijatelný výrok: sdělení ve zdrojovém jazyce:... so you have an idea what I m trying to ah get at..., zpětný překlad cílového jazyka:... so you take possession of an idea of what my goal is umm..., interference:... YOU GOT IDEA.... 8.4.5 ANOMÁLIE Tato kategorie popisuje případy, ve kterých sdělení v cílovém jazyce nedává smysl nebo je nejasné a které nemohou být přijatelně objasněny jiným typem uvedených chyb. V případě anomálií se jedná o výskyt tlumočnických chyb, jež nelze zařadit k žádnému z výše uvedených typů chyb. 158 Tlumočník na místě, kde nebylo ve zdrojovém jazyce použito žádného lexému a význam byl vyjádřen nemanuálně, např. pohledem, použije lexikální výraz v cílovém jazyce, který není iniciován žádným konkrétním výrazem ve zdrojovém jazyce. 159 Hlas je mimo životní zkušenost neslyšícího člověka, odkaz na něj je evidentně interferencí z mluveného jazyka. 113

A) Anomálie, kdy výroky v cílovém jazyce nedávají smysl Sdělení ve zdrojovém jazyce:... the matiere courses were taken in the other departments..., zpětný překlad cílového jazyka:... the second item the oth- next list of items the first item the second item is mature that one there the other pts each carelles pts..., anomálie:... M-A-T-U-R-E..., lack of verb main verb in TL [v cílovém jazyce] utterance lack of reference for,5ʻ. B) Interpretační anomálie: případy, ve kterých sdělení v cílovém jazyce buď obsahuje nadbytečné výroky, které ve zdrojovém jazyce nejsou a nejsou ani nijak motivované, nebo vypouští podstatné části obsahu zdrojového textu: sdělení ve zdrojovém jazyce:... looking at curriculum designed in such ways means that I m going to address also six content considerations..., zpětný překlad cílového jazyka:... that is my feeling about the list of items wait now if we follow those ideas and the expanded idea for the list of items there we mus- well focus on? six ideas think about what will be included in that list of items that I want to I explain that six list of items..., anomálie: úvodní a závěrečná část promluvy v cílovém jazyce. V dalších kapitolách se budeme nejdříve věnovat jednotlivým skupinám zjištěných chyb se zaměřením na úroveň lexikální a sublexikální. Specifickým typům chyb bude věnována samostatná část práce. 114

9 Výpustka jako copingová strategie Cokely definuje tlumočnické chyby a ani nenaznačuje, že by se mohlo jednat o součást tlumočnických (copingových) strategií. Jeho taxonomie je jednou z prvních ucelených a komplexních taxonomií. Jako první zmiňuje omise jako opomenutí či vypuštění, vynechání informace. Jedná se o nejčastěji zmiňované chyby obecně, v našem výzkumu jim budeme věnovat větší pozornost. Na tomto místě bychom lingvistické copingové strategie doplnili o strategii práce s výpustkami 160 (tj. omisemi, vynechání). Jedna ze slovníkových definic charakterizuje výpustku jako něco, co nebylo obsaženo nebo uděláno, ať už záměrně, nebo nechtěně (Fox 1988: 547). Pro výpustky v tlumočení se zdá být z pohledu copingových strategií definice vhodná, protože popisuje absenci v pozitivnějším světle a nepoužívá negativní konotace spojené se selháním. Poukazuje také na to, že k výpustce může dojít záměrně i nezáměrně, vědomě i nevědomě. 161 Vědomé strategické rozhodnutí může být podle Napierové (Napier 2015) přijato proto, že tlumočník v projevu nechce obsáhnout určitou část sdělení, která pro příjemce není podle jeho názoru relevantní a způsobila by spíše komplikace s porozuměním. Právě tyto strategické výpustky hodnotí Napierová (Napier 2015) jako strategie, díky nimž se tlumočníci mohou úspěšně potýkat s lexikální nasyceností a jazykovou a kulturní relevancí. 162 Podle našeho názoru se však jedná o strategie, které by při otevřené diskusi s neslyšícími klienty nebyly v České republice pochopeny. Modelový klient, který není vzdělán v oblasti tlumočení, žádá od tlumočníka převod všech informací a nehodlá se smířit se skutečností, že mu je předkládán jen výběr, třebaže pro jeho dobro. 163 160 Termín omise ponecháváme pro práci s taxonomií Cokelyho (podle nás nejlépe vystihuje typ chyby), v dalším textu pracujeme s českým ekvivalentem výpustka a tím podtrhujeme jiný přístup k práci s chybou. 161 Příklad nevědomé výpustky v tlumočení je situace, kdy tlumočník neslyší část promluvy, a proto ji do tlumočení nezačlení. Naopak vědomé výpustky tlumočník dělá záměrně i nezáměrně z několika důvodů. Tlumočníci si mohou být vědomi toho, že něco vynechali, ale vždy nemusí jít o záměr. Stává se to například tehdy, když tlumočník nezná význam nějakého slova nebo když nepřetlumočí určité slovo či pojem ihned, protože čeká na další podrobnosti, ale ve výsledku se v množství dalších informací daná informace ztratí. Tlumočník ale může také něco vypustit na základě vědomého rozhodnutí poté, co vyhodnotí zdrojové sdělení a jeho kulturní význam a dospěje k tomu, co je ekvivalentní v cílovém jazyce a kultuře. 162 Např. pokud bude probíhat přednáška o češtině a přednášející v souvislosti s tím odkáže na skutečnost, že při vyslovení jména spisovatele se nám v uších rozezní hudba šedesátých let, tlumočník s největší pravděpodobností koncept hrající hudby vypouští pro přílišnou vzdálenost od životní zkušenosti neslyšícího, který hudbu neměl nikdy možnost slyšet, a odkáže na hnutí hippies, čímž vyvolá u neslyšícího recipienta podobného účinku (spojení s konkrétní dobou a atmosférou). Zkušenosti slyšené vypustí a nahradí je zkušenostmi vizuálními. 163 Přestože je klientovi zprostředkována kompletní informace, může klient ve výsledku vyhodnotit tlumočení jako nesrozumitelné. Příčinu neporozumění může subjektivně vidět spíše v nedostatečných tlumočnických dovednostech tlumočníka než ve vlastních limitech v porozumění obsahu sdělení. 115

Tlumočení z pohledu vynechaných informací se celkově věnovalo jen málo výzkumů, nicméně několik jich zde můžeme zmínit. Přestože výpustky je možné využívat jako pozitivní strategii, jež tlumočení zefektivňuje (Napier 2015), je užitečné učinit srovnání s literaturou, která zaujímá odlišné stanovisko. Studie, o kterých se zmíníme, můžeme rozdělit do dvou kategorií: a) ty, které řadí výpustky v tlumočení do kontextu chyb a omylů, a 2) ty, jež na výpustky pohlížejí jako na lingvistické copingové strategie, bez nichž se tlumočník neobejde. 9.1 Strategické výpustky Když se Wadensjöová (Wadensjö 2014) zabývala komunikací zprostředkovanou tlumočníkem, zajímala se též o odpovědnost tlumočníka a očekávání účastníků interakce i tlumočníka. 164 Svůj průzkum zmiňuje ve vztahu k strategickým výpustkám, protože navrhla vlastní taxonomii pro posouzení úspěšného výstupu tlumočené akce. Do taxonomie, kterou vytvořila, včlenila podobné prvky jako Barik (1975) a Cokely (1985, 1992), ale vytvořila jinou terminologii s pozitivnějšími konotacemi. Wadensjöová pro činnost tlumočníka v první řadě zavedla označení převod. Vztah mezi převodem a řečníkovou výpovědí roztřídila do několika podkategorií. Uvedla, že zdrojové texty lze považovat za kontext(y) v řetězci výroků (Wadensjö 2014: 106), jež ovlivňují a podmiňují další vývoj diskurzu a kontextu. Wadensjöová došla k tomu, že ačkoliv původní výroky jsou v konkrétním kontextu slyšet (nebo v případě znakového jazyka vidět), je nutné, aby tlumočníci každý z nich do určité míry dekontextualizovali, aby se stal samostatnou jednotkou a mohl být znovu kontextualizován jako nový výrok v proudu řeči (Wadensjö 2014: 107). Aby tedy mohla Wadensjöová porovnat výroky tlumočníků s originální promluvou, definovala taxonomii převodu o sedmi podkategoriích: převod těsný, rozšířený, redukovaný, substituovaný, sumarizovaný, převod o více částech a převod nulový. Tyto podkategorie umožňují analyticky prozkoumat úspěšnost tlumočení tím, že zhodnotí vhodnost konkrétního převodu části textu v kontextu tlumočené interakce. V souvislosti se strategickými výpustkami je nejzajímavější kategorie redukovaného převodu, kterou jiní autoři nazývají také kondenzační strategií (Sunnari 1995). Wadensjöová definovala redukovaný převod jako informaci vyjádřenou méně explicitně než ve zdrojové výpovědi (Wadensjö 2014: 107). Autorka uvedla, že na výpustky lze pohlížet jako na strategie, protože jde o vědomé rozhodnutí něco při 164 Autorka analyzovala tlumočení interakcí mezi policisty a ruskou imigrantkou žádající o povolení k pobytu. Tato komunikace se odehrála na imigračním oddělení švédské policejní stanice. Wadensjöová rozebrala koncept komunitního tlumočení, roli tlumočníka, interakční normy, východisko komunikace a vliv tlumočníka, střídání v replikách a jazykovou a kulturní ekvivalenci. 116

tlumočení vynechat nebo zredukovat množství informací obsažených ve sdělení ve zdrojovém jazyce. Přístup Wadensjöové je tedy takový, že tlumočník sám rozhoduje, zda přistoupí k redukovanému převodu, čímž autorka ke konceptu záměrných výpustek připojuje pozitivní konotace. 165 Wadensjöová tedy výpustky v tlumočení obhajovala: vysvětlila, proč byl daný způsob tlumočení vhodný a jak umožnil udržet interakci, aniž by mezi účastníky komunikace došlo k myšlenkovému nesouladu. Ani Wadensjöová tedy nezkoumala metalingvistické povědomí, jež měli tlumočníci o svých strategických výpustkách či redukovaném převodu. Přesto můžeme usuzovat, že pokud si tlumočníci byli vědomi potřeby vynechat určité výroky, aby recipientovi poskytli ekvivalentní sdělení, musely být jejich strategické výpustky do určité míry vědomé. Z námi analyzovaných textů není vždy zcela jasné, zda byla výpustka strategická, či nikoliv. Neuskutečnili jsme navazující dialogy s tlumočníky, ve kterých bychom se snažili odkrýt pohnutky pro konkrétní tlumočnické řešení. Jednalo by se tedy jen o spekulace. Na základě dialogů s neslyšícími odborníky lze však soudit, že v případě tlumočníků se jedná o mnoho nevědomých, resp. nezáměrných výpustek. Jejich zdrojem je podle názoru neslyšících odborníků nedostatečná kompetence v cílovém jazyce a nerespektování širokého repertoáru stylů v českém znakovém jazyce. 9.2 Výpustky jako chyby Už Gile (1999) zdůrazňuje, že je nutné odlišovat strategické výpustky, které jsou ze strany tlumočníka záměrné, a výpustky, které výrazným způsobem snižují kvalitu tlumočení (např. zcela vynechané číselné údaje atp.). Průměrnou únosnou hranici chyb a neobratností tlumočníka vymezuje Gile na deset za minutu. Pokud se k selhání tlumočníka přidá ještě selhání technického zařízení nebo jiné vnější podmínky tlumočení, výsledná kvalita tlumočení se tím samozřejmě ještě více snižuje. Gile (2011) uvádí, že studenti tlumočení se v rámci výuky učí přísné normě gramatické správnosti. Profesionální tlumočníci raději něco vynechají, když cítí, že nezvládají převést kompletní informaci, jen aby zůstal výsledný projev formálně bez gramatických chyb. Výpustky tedy uvádí Gile jako tlumočnickou strategii, kdežto gramatické chyby považuje za důsledek ztráty kontroly nad výstupem. Pokud není vstupní text příliš rychlý, zdůvodňuje Gile ztrátou kontroly nad tlumočnickým výstupem i chyby ve výslovnosti. Gilova (2011) kategorie jazykových chyb zahrnuje všechna gramatická narušení formy a nevhodná vyjádření, která shrnuje pod pojmem infelicities. Obecně uvádí, že výkony jednotlivých profesionálních tlumočníků se lišily jak v počtu, tak v druzích chyb, což ukazuje na rozdílný tlumočnický styl jednotlivých tlumočníků. 165 Wadensjöová uvedla, že tlumočnice v její studii volila redukovaný převod, aby splnila komunikační cíle interakce. V rámci této copingové strategie využila své lingvistické a kulturní znalosti o účastnících a jejich komunitách a také znalosti komunikačních norem v různých situacích. 117

Kopczyński (1980) na výpustky pohlíží jako na chyby (errors) nebo opomenutí (omissions), k nimž dochází během tlumočení. Kromě zběžné zmínky o volitelných výpustkách ve své práci nijak nenaznačuje, že by výpustky mohly být využívány jako vědomá součást tlumočnického procesu nebo jako lingvistická copingová strategie, neuvažuje o tom, že by se mohly efektivně využívat v rámci úspěšného tlumočení k zajištění kulturní ekvivalence. Další autoři (Altman 1989, Moser-Mercer, Kunzli, Korac 1998, Russell 2002), zaujali podobný přístup jako Kopczyński (1980) a výpustky kategorizovali jako chyby, nikoliv jako součást tlumočnické strategie. Pokud jde o frekvenci výpustek, Cokely (1985, 1992) v práci uvádí, že při tlumočení s kratším i delším časovým posunem vždy převažovaly lexikální omise. Následovaly kohezní omise a poté v daleko menším počtu omise morfologické. Jeho studie ukázala, že tlumočníci s dvousekundovým časovým posunem dělali celkově více omisí než tlumočníci s delším posunem. To je v rozporu s Barikovou studií (1975), jež uváděla, že k většímu počtu výpustek vede delší časový posun. Cokely (1992) uvádí, že předpokládat, že při kratším časovém posunu v ST dojde k menšímu počtu omisí, je naivní. Zároveň ale také prohlašuje, že díky krátkému časovému posunu se tlumočník dostává do režimu kvazistínování a v důsledku rozdílů v řečové artikulaci a rychlosti produkce znakového jazyka může dojít ke zvýšenému počtu omisí, protože tlumočník se snaží,udržet krokʻ s řečníkem (1992: 54). Podle Cokelyho rozšiřuje delší časový posun celkové pochopení sdělení ve zdrojovém jazyce, což tlumočníkovi umožňuje posoudit informační a funkční hodnotu morfologických i lexikálních jednotek (1992: 54). Ačkoliv Cokely (1985, 1992) uznal, že tlumočníci mohou využít k přijetí rozhodnutí o konkrétní podobě tlumočení delší časový posun, čímž pracují s určitým stupněm metalingvistického povědomí, všechny jeho studie odkazují na omise jako na chyby a pojednávají o možných příčinách jejich výskytu. V podstatě tak předkládají způsoby, jak se omisím v tlumočení vyhnout. Přestože se dále budeme věnovat rozboru chyb v analyzovaném textu na základě úvah Cokelyho, nastiňujeme perspektivy, jak jinak je možné o tlumočnických chybách přemýšlet. Už Enkvist (1973) zpochybňoval hodnocení úspěšnosti komunikace založené na počítání chyb v tlumočení. Zastával analytický přístup zaměřený na cíl sdělení a v rámci toho představil koncept kontextuální vhodnosti. Ten má sloužit jako měřítko závažnosti chyby, a to tak, že posoudí vhodnost výroku v kontextu dané situace. Enkvist tvrdil, že v důsledku toho, že interakce je orientována na cíl, je možné posuzovat chyby jenom ve vztahu k funkčně relevantním cílům, nikoliv izolovaně. Také Bakerová (Baker 1992) si uvědomuje, že v odůvodněných případech potřebují tlumočníci využít překlad výpustkou, a byla tedy přesvědčena, že používání výpustek může být strategické. 118

Současný náhled na odchylky od zdrojového textu se liší nejen u jednotlivých přístupů např. konceptualistů a kognitivistů, ale i u jednotlivých odborníků v jednom myšlenkovém směru. V dlouhé debatě probíhající v oblasti výzkumu ST obhajují kontextualisté tezi, že výkon tlumočníka je podmíněn kontextovými faktory, kognitivisté naproti tomu analyzují tlumočnické výkony s ohledem na kognitivní omezení, která jsou bez ohledu na kontext stejná. Současný trendem je důraz na to, že práce tlumočníka vychází ze sociokulturního kontextu a že ten je třeba vzít v úvahu, protože pouhé kognitivní modelování k pochopení mnohých aspektů tlumočení nestačí. Konkrétněji, badatelé zabývající se aspekty tlumočení závislými na kontextu vycházejí z údajů, jako jsou ohled na politický a kulturní význam prostředí (Cronin 2002), na motivované změny perspektivy výpovědi (Dirikerová 2004), na záměrné výpustky zvyšující koherenci (Viaggio 2002) a v současné době také na očekávání příjemců (např. Kurz 1993, Moser 1996, Pöchhacker 2002). Pymová (Pym 2008) zastává názor, že není dost dobře možné zaměřovat se na hodnocení výstupu tlumočení jako na produkt, bez ohledu na kontext, situaci, v rámci které text vzniká. Otázka výpustky je podle autorky úzce spojena s problematikou kontextu. Výpustka může být vnímána jako nezpochybnitelně opodstatněná (příkladem mohou být falešné začátky), protože vysoká kvalita rozhodně není totéž, co převedení všech prvků zdrojového textu. Kvalitou v nejširším smyslu se tak rozumí míra, do jaké komunikační akt dosáhne svého cíle. Na rozdíl od Gila, který řadí chyby a výpustky do jedné skupiny odchylek od zdrojového textu, Pymová apriorně nesouhlasí s tím, že vypouštění je znakem nižší kvality. Pymová rozděluje výpustky na nízkorizikové, které nemají významný dopad na kvalitu textu, a vysokorizikové 166, které obsah tlumočeného textu narušují a pozměňují. Tyto kategorie nízkého/vysokého rizika výpustky však dělí ve srovnání s Gilem pouze s ohledem na cíl komunikace. Vzájemně se zmíněné přístupy k výpustkám nevylučují, jen upozorňují na skutečnost, že k vypuštění informace nemusí dojít jen kvůli povaze zdrojového textu (text s velkou hustotou informací, rychlý text apod.) ani jen kvůli kognitivní činnosti (rozdělení a koordinace úsilí), ale že může být také výsledkem tlumočníkova vědomého rozhodnutí. Zatímco simultánní tlumočníci soudí, že by se měli dopustit co možná nejméně vysoce rizikových výpustek, které by měly negativní dopad na kvalitu výsledného textu, poměrně často se automaticky uchylují k výpustkám nízkorizikovým. Ty jsou pravděpodobně součástí tlumočnické strategie úspory času. K mentální aktivitě, která ústí ve výpustky, se 166 Výpustky s vysokým rizikem jsou podle Pymové ty, které naruší záměr a komunikační cíl mluvčího. Výpustky s nízkým rizikem neohrožují základní cíle komunikačního aktu. Výsledný tlumočený text, který obsahuje výpustky s nízkým rizikem, je obsahově shodný s obsahem zdrojového textu, protože nízkorizikové výpustky nemají zásadní vliv na celkový obsah a vyznění textu. 119

tlumočníci uchylují pravděpodobně proto, aby uvolnili kapacitu pro další činnosti, nikoliv s ohledem na zdrojový text. Cílem všech tlumočníků by přesto měla být snaha uchylovat se k výpustkám co nejméně, především z důvodu tlumočnické prestiže. Jakákoliv výraznější výpustka v tlumočnickém výstupu je pro tlumočníka riziková, protože příjemci si uvědomí, že nedostávají nové informace, což může poškodit vztah implicitní důvěry tlumočníka a příjemce. Jakmile přitom přijde jakýkoliv prostředník (tlumočník, překladatel, komunikační mediátor apod.) o důvěru, přijde takříkajíc o všechno. Druhý důvod pro vyhýbání se výpustkám vychází z předpokladu, že řečník je s kontextem obeznámen lépe než tlumočník, a dovede tedy rozložení komunikačních rizik lépe posoudit. Pokud je tudíž tlumočník na pochybách, zda některou z informací vypustit, měl by spíše než vlastnímu dojmu, která informace je nová a která redundantní, věřit řečníkovi. Měl by ze zdrojového textu obsáhnout co možná nejvíce. Jedná se v podstatě o strategii přenosu rizika. Pokud úsek informace nebude fungovat, řečník přijal riziko jako první, a následky tedy ponese on. Tlumočník svým tlumočením s minimálním počtem výpustek přispívá k většímu porozumění. 9.3 Taxonomie výpustek Napierová (Napier 2002) uvádí příklady výpustek, které tlumočníci v souladu s různými výzkumy mohou dělat. Patří k nim výpustky v rovině morfologické, lexikální, syntaktické, kohezní a kontextuální. Upozorňuje na to, že tlumočníci mohou výpustky dělat vědomě či nevědomě během zpracovávání informací ze zdrojového jazyka do jazyka cílového. To pak může být považováno za chybu (v případě nevědomosti) nebo za strategii (v případě záměru). Vytvořila novou taxonomii výpustek, jež popisuje potenciální výpustky v tlumočení na základě míry uvědomění a způsobu strategického plánování u tlumočníka (Napier 2001: 84): 1. Vědomé strategické výpustky (conscious strategic omissions) výpustky, které tlumočník provádí vědomě, přičemž za rozhodnutím vynechat určité informace je snaha zvýšit efektivitu tlumočení. Tlumočník pracuje se svými lingvistickými a kulturními znalostmi, aby vyhodnotil, které z informací ve zdrojovém jazyce budou dávat smysl v jazyce cílovém, které informace jsou kulturně relevantní a co je naopak redundantní. 2. Vědomé záměrné výpustky (conscious intentional omissions) výpustky, které vedou ke ztrátě informace. Tlumočník si je výpustky vědom a udělal ji záměrně, protože dostatečně neporozuměl konkrétní lexikální jednotce nebo jejímu významu nebo protože nedokázal nalézt odpovídající ekvivalent v cílovém jazyce. 3. Vědomé nezáměrné výpustky (conscious unintentional omissions) výpustky, které vedou ke ztrátě informace. Tlumočník si je výpustky vědom, ale neudělal ji záměrně, protože když uslyšel lexikální jednotku (či jednotky), rozhodl se počkat na více kontextuálních informací pro lepší porozumění významu a daný úsek prozatím vyplnil vatou. Tím 120

se však vstupní informace nakumulovaly a časový posun se prodloužil, a tak se lexikální jednotku (či jednotky) nepodařilo převést a zůstaly vypuštěny. 4. Vědomé receptivní výpustky (conscious receptive omissions) výpustky, kterých si je tlumočník vědom a kterých se dopouští proto, že kvůli špatné kvalitě zvuku nedokáže patřičně dešifrovat, co slyšel, v případě znakového jazyka i viděl. 5. Nevědomé výpustky (unconscious omissions) výpustky, které vedou ke ztrátě informace. Tlumočník si těchto výpustek není vědom a nevybavuje si, že by konkrétní lexikální jednotku (či jednotky) slyšel. Tyto kategorie výpustek byly vymezeny na základě komentářů tlumočníků k jejich výkonu a v souvislosti s jejich hodnocením míry vědomí, které do rozhodování o výpustkách zapojili. Podle našeho názoru se může v některých případech jednat, především v případě vědomé strategické výpustky, o značnou manipulaci s celkovým obsahem sdělení. Jako měřítko srozumitelnosti může v našich podmínkách stále figurovat míra srozumitelnosti pro konkrétního tlumočníka. Pokud nebude pro tlumočníka jako slyšícího člena většiny něco srozumitelné (nebude znát slyšený výraz, nebude se orientovat v tlumočené promluvě), může na základě pokřiveného přístupu ke komunitě Neslyšících a k jejich jazyku předpokládat, že promluva nebo její část nebude tím spíše srozumitelná a přínosná pro neslyšícího klienta. Nutno dodat, že tyto úvahy nemusí být u tlumočníků do značné míry uvědomované, může se jednat o určité typy předsudků. 121

10 Přehled chyb v textech tlumočených do českého znakového jazyka podle Cokelyho Přes všechny naznačené výhrady je pro naše účely Cokelyho taxonomie chyb stále nejvíce přijatelná. Jedním z hlavních důvodů pro volbu právě této taxonomie pro naše analýzy je respekt, jehož se jí od odborníků na tlumočení a překlad mezi mluveným a znakovým jazykem (např. Rathmann 2012) dostává, a to navzdory tomu, že se jedná o typologii, jež vznikla už v roce 1980, a tudíž může být v mnoha ohledech diskutabilní (např.: Je nutné odchylky od zdrojového textu vždy vnímat jako chyby?). Po analýze tlumočených textů z češtiny do českého znakového jazyka jsme pro jednotlivé typy a podtypy Cokelyho taxonomie vybrali reprezentativní a ilustrující chyby. Nejdříve uvádíme název typu chyby, následně jej doplňujeme o formulaci ze zdrojového textu (z češtiny), přepis výpovědi v cílovém jazyce (přepis výpovědi nebo její části v českém znakovém jazyce ve formě českých glos), překlad tlumočeného sdělení z českého znakového jazyka zpět do češtiny a označení chyby a vymezení jejího typu. Pro doplnění překladů o přepis glosami jsme se rozhodli s cílem více přiblížit konkrétní podobu tlumočeného sdělení 167. Významné části textu jsme odlišovali graficky či barevně. V jednom příkladu může být nakumulováno více typů chyb. Chyby popisujeme postupně, proto se jedna formulace může jako příklad objevit u různých typů chyb, vždy s vyznačenou tou částí, která obsahuje popisovanou chybu. Ani v našem případě se však nejedná o dokonalý způsob zaznamenání a popisu chyb. V případě produkce znakového jazyka není možné oddělit text od jeho autora a tím je znemožněno zachování anonymity, která není problémem v psaných textech. Tlumočníci jsou součástí malé komunity neslyšících a tlumočníků pro neslyšící, v níž by rozbor chyb v konkrétním textu konkrétního tlumočníka mohl přispět k jeho diskreditaci a ke zpochybnění jeho tlumočnických kvalit, jak jsme se již zmínili výše. Tyto problémy jsou však typické pro každý výzkum zahrnující znakový jazyk jako jazyk vizuálně-motorický. Budeme se s nimi tedy konfrontovat při každé podobné zkušenosti. 10.1 Omise (výpustka) Omise jsou v tlumočených textech nejčastější chybou. Nahlédli jsme je z různých perspektiv. Přestože se v tlumočených textech objevilo mnoho omisí, nejedná se podle našeho názoru o vysokorizikové výpustky. Hlavním důvodem této skutečnosti je samotná podoba zdrojového textu (není nijak komplikovaný ani přesycený faktografickými či číselnými 167 V případě popisu chyby v Cokelyho studii jsme naráželi na problém nemožnosti zhlédnout výpověď v americkém znakovém jazyce. Tato výpověď nebyla uvedena ani ve formě přepisu znaků do glos. 122

údaji), který není pro tlumočníky z praxe nijak významně zatěžující. Naproti tomu, jak dokládá náš přehled, se tlumočníci dopouštějí velkého množství nízkorizikových výpustek, které však nejsou pro adresáta většinou velkým problémem. Důvodem těchto výpustek je získání času na formulování cílového textu. Na základě zpětných překladů neslyšících překladatelů je zřejmé, že mnoho informací vynechaných v tlumočeném textu si neslyšící adresáti na základě zkušenosti s podobnými komunikačními situacemi dovodili, což jim dopomohlo k uchopení smyslu sdělení. Sledování tlumočeného textu však nebylo pro neslyšící příjemce pohodlné. Kladlo na ně velké nároky, museli aktivně inferovat a doplňovat si množství informací potřebných pro orientaci v textu a jeho pochopení. Typy a podtypy omisí v analyzovaných textech 10.1.1 Morfologická omise Sdělení ve zdrojovém jazyce: neukázal mi nějaké nové typy, které tady máte, a nedoporučil mi něco. Přepis tlumočené promluvy: UKÁZAT NOVÝ TYP PRAČKA DOPORUČIT (ty-mě) CO ZAJÍMAT MÍT (ty) (text č. 2). Překlad tlumočené promluvy: ukázal byste mi nový typ pračky, kterou tady máte, a doporučil mi něco zajímavého z toho, co máte. Vypuštěno: plurál. Podle Macurové (Macurová, Petříčková 2003: 110) netvoříme v českém znakovém jazyce plurál stejným způsobem jako v češtině, nepřidáváme gramatické morfémy k základnímu znaku. Uplatňujeme několik zcela odlišných způsobů vyjadřování mnohosti. Pro všechny způsoby vyjadřování počtu více než jeden je společný jeden zásadní rozdíl od češtiny, a to že signály mnohosti se většinou neobjevují přímo na jménu. Toto specifikum se netýká jen českého znakového jazyka, ale můžeme jej sledovat i v jiných znakových jazycích. 168 V americkém znakovém jazyce a v britském znakovém jazyce byly identifikovány celkem tři základní prostředky, které se uplatňují při vytváření plurálu. Jsou to: 1) užití neurčitého nebo určitého kvantifikátoru, 2) reduplikace (opakování) znaku, 3) přidání klasifikátorů nebo specifikátorů tvaru a velikosti, popř. zájmena (Macurová, Petříčková 2003: 112). Z výzkumné sondy zaměřené na vytváření plurálu v českém znakovém jazyce vyplynulo, že v českém znakovém jazyce se používají všechny prostředky identifikované ve světových znakových jazycích a popsány byly i další. Za nejvíce specifický rys českého 168 Kyle, Woll (1985); Wilbur (1987); Baker-Shenk, Cokely (2002) naproti tomu shodně uvádějí, že při vytváření plurálu se jedná často o opakování znaku, tj. lexikální vyjádření mnohosti (jako v polysyntetických jazycích). V tomto vyjadřování se však také velmi výrazně uplatňuje používání prostředků specifických pro znakové jazyky. 123

znakového jazyka je možno označit vyjadřování mnohosti klasifikátory, prostřednictvím kterých se s počtem větším než jedna vyjadřuje zároveň,uspořádáníʻ prvků mnohosti a jejich lokalizace v prostoru. [ ] Např. Ekvivalent české výpovědi Na stole byly knihy musí v českém znakovém jazyce buďto specifikovat přesný počet předmětností a/nebo uvést ještě, navíc, informaci o jejich rozmístění, lokalizaci v prostoru (tj. zda knihy byly např. neuspořádaně rozházené, nebo stály v řadě, zda byly srovnány do sloupce, nebo ležely nakupené na hromadě) (Macurová, Petříčková 2003: 124). V českém znakovém jazyce se také často objevuje kombinace s užitím kvantifikátoru (určitého i neurčitého), obvykle v pozici před jménem, popř. za jménem či v obou pozicích, a inkorporace určitého kvantifikátoru do jména a citátová podoba znaku plus plurálový klasifikátor (obvykle skrčená ruka 5 s dlaní orientovanou dolů). Podle Macurové (Macurová, Petříčková 2003: 123) se mnohost běžně vyjadřuje také vyznačením na zájmenu (STUDENT ONI-DVA jako ekvivalent českého studenti), na přídavném jménu (DÍVKA RŮZNÝ s českým ekvivalentem dívky) a také na slovese [ ]: a) dvouruční artikulace původně jednoručního znaku (alternující nebo simultánní pohyb obou rukou vyjadřuje mnohost objektového argumentu, např. DÁVAT; b) využití tzv. plurálového morfému (oblouku artikulovaného na horizontální linii) přidávaného ke slovesu, zvl. u sloves shodových (např. VYUČOVAT). Méně často se objevuje způsob vnímaný zpočátku především ve výzkumech cizích znakových jazyků jako nejčastější, tj. opakování znaku s posunem na horizontální linii DOMY, POSTELE, ROHLÍKY apod. (Macurová, Petříčková 2003: 124). V našem případě bylo vhodné použít vyjádření mnohosti na přídavném jménu (PRAČKA RŮZNÝ), případně využití jména a klasifikátoru pro neurčitý počet (PRAČKA + KLF) či existencionální strukturu (PRAČKA BÝT TADY pro český ekvivalent pračky, které tady máte). Ani jedna ze struktur není využita v našem materiálu. V následujícím přehledu nejsou uvedeny všechny omise z tlumočených textů. V případě, že se omise objevila ve více tlumočených textech, jsme do tabulky zařadili jen jeden příklad. V levé části tabulky jsou vždy postupně řazeny jednotlivé smysluplné části zdrojového dialogu. Ve druhém sloupci je k původnímu textu přiřazena odpovídající podoba tlumočeného textu, přepsaná formou glos do nejbližších českých ekvivalentů. V původním textu jsou černě tučně označeny části promluvy, které byly v cílovém textu vypuštěny, v přepisu tlumočeného textu jsou červenými glosami v závorkách dopsány na příslušná místa přepisy lexémů, které by se v tlumočeném textu mohly pro úplnost převodu obsahu zdrojové informace objevit, avšak v tlumočeném textu chybí. Symbolem xxx jsme označili místo, které je v tlumočené textu nečitelné (často se jedná o zvláštní pohyb, který není čitelný ). Ve třetím sloupci tabulky jsou přeloženy tlumočené části promluv, které jsme uvedli v zápise glosami. Poslední sloupec je vymezen pro specifikaci chyby. 124

Část originálního zdrojového mluveného textu v češtině Odpovídající část cílového tlumočeného textu v českém znakovém jazyce (přepis glosami) Překlad cílového tlumočeného textu do češtiny Specifikace morfologické omise Dávám přednost italským spotřebičům, máme několik typů u nás doma v domácnosti Zanussi, ale záleží to na vás co mi doporučíte. Nechám to na vás. ALE RÁD ZAMĚŘIT SE ITÁLIE TYP (RŮZNÝ) NMS: pokrčení ramen NAPŘÍKLAD Z-A-N-U- S-S-I GESTO: ale, pokrčení ramen ZÁLEŽET DOPORUČIT (ty-mě) CO (text č. 5) Ale raději bych se zaměřila na italskou firmu, například --- ZANUSSI, ale záleží na vás, co mi doporučíte. plurál 169 Takže, v prvé řadě máte ráda pračku s plněním zepředu, nebo s plněním svrchu co vám více vyhovuje? ALE ZEPTAT TYP PRÁT-HÁZET: zepředu PRÁT-HÁZET: svrchu VĚC HÁZET: svrchu VYHOVOVAT TYP KLF: osoba (on) CO (text č. 2) Ale zeptám se, vyhovovuje xxx vám plnění pračky zepředu? Vyhovuje vám plnění xxx svrchu? Co vám vyhovuje? Tvar slovesa vyhovuje vám VYHOVOVAT 170 Tak, líbilo by se mi určitě plnění svrchu URČITĚ VYHOVOVAT KLF: osoba (já) PRÁT VĚC HÁZET: svrchu OTEVŘÍT-HODIT: svrchu xxx Vyhovuje mi určitě plnění svrchu tvar slovesa líbilo, vyhovovalo by vám VYHOVOVAT 171 záleží to na vás. ALE ZÁLEŽET KLF: osoba (ty) záleží na xxx vás tvar slovesa záleží na vás ZÁLEŽET 172 Tabulka č. 4: Příklady morfologických omisí v ST do českého znakového jazyka Při analýze cílových textů jsme zaregistrovali jen několik příkladů (viz výše) morfologických omisí. Nízký počet těchto chyb může souviset s tím, že český znakový jazyk je výrazně méně flexivní než například čeština a flexe se v něm nejvíce promítá do sloves. Při analýze jsme kromě chyb ve vyjadřování mnohosti identifikovali chyby ve flexi sloves, které spočívaly především v nevhodném použití prostředků pro vyjádření argumentu/argumentů slovesa. 169 Nebyl vytvořen plurálový tvar. 170 Jedná se o shodové sloveso, které pro vyjádření gramatických významů osoby (a čísla) využívá inkorporaci místa artikulace a změnu směru pohybu v horizontální linii, nikoliv přidání klasifikátoru. 171 Jedná se o shodové sloveso, které pro vyjádření gramatických významů osoby (a čísla) využívá inkorporaci místa artikulace a změnu směru pohybu v horizontální linii, nikoliv přidání klasifikátoru. 172 Argumenty slovesa se povinně vyjadřují lexikálně jménem nebo zájmenem, které nese gramatické významy osoby a čísla. V našem případě mělo být vyjádřeno zájmeno v nepřímém pádu ( index ). 125

10.1.2 Lexikální omise Sdělení ve zdrojovém jazyce: pokud byste měla zájem, nebo neměla hotovost, můžete si pračku pořídit i na splátky. Přepis tlumočené promluvy: KDYBY NECHTÍT NEBO CHTÍT SPLÁTKY MOCI (text č. 6). Překlad tlumočené promluvy: kdybyste nechtěla nebo chtěla, můžete ji splácet. Vypuštěno: měla zájem, neměla hotovost, pořídit si pračku. 173 Lexikálních omisí bylo v celé analýze omisí detekováno nejvíce. Llewellyn-Jones (1981) se zabýval účinkem doslovného zopakování původního sdělení na funkčnost exekutivy. Uvedl, že tiché doslovné opakování původního sdělení nebo jeho částí by mohlo mít efekt spuštění artikulační smyčky, kdy si tlumočník snaží vědomě zapamatovat, co bylo řečeno. Čím vědomější je tato snaha, tím více procesní kapacity zabírá (Gile 1995). Tlumočník se pak soustřeďuje na zapamatování původního sdělení spíše než na jeho zpracování a produkci v cílovém jazyce. To může mít za následek přetížení artikulační smyčky vedoucí ke ztrátě nebo zapomenutí informačních jednotek. Pokud se tlumočníci soustřeďovali na jednotlivá slova ve sdělení více než na celkový význam sdělované informace, měli často pocit, že tempo promluvy je příliš vysoké, a jejich projev se rozpadal kvůli vypouštění informací za účelem vyrovnání časové ztráty. Tlumočníci, kteří se soustřeďují na význam spíše než na slova, se tomuto efektu vyhnou. V případě analyzovaných textů se jedná o velmi těsné sledování mluvčího, malý odstup od zdrojové informace a snahu o předání všech slov spíše než o předání významu. Výsledkem je paradoxně poměrně vysoký počet nedostatků v tlumočení na lexikální úrovni. Zpracování původního sdělení (zdrojového jazyka) exekutivou je obvykle spuštěno částí rozboru, která se zabývá repertoárem jazyka. 174 Jedním z důsledků nedostatečného zpracování jazyka při tlumočení je spuštění zkušební smyčky. Zdrojové sdělení je pak vědomě opakováno a analyzováno ještě předtím, než dojde k porozumění. Toto opakování se stává tím obtížnější, čím cizejší je původní sdělení příjemcově repertoáru 175 jako 173 V tomto případě bylo vypuštěno tolik informací, že výsledná formulace je jen těžko srozumitelná. Tento příklad by bylo možné uvést i v poslední kategorii chyb, v anomáliích. 174 Bude-li například anglický posluchač z jihu země naslouchat anglickému projevu v severním dialektu se silným přízvukem, rychle dialekt a přízvuk identifikuje a za předpokladu, že jeho repertoár zahrnuje dostatečnou znalost této variety, bude schopen zpracovat obsaženou informaci celkem bez námahy. Pokud ale tento dialekt do posluchačova repertoáru nepatří, rychle se objeví problémy se zpracováním a posluchač bude muset pro porozumění vyvinout větší úsilí. 175 Mluvčí nehovořící rusky bude mít například velké potíže nahlas nebo i subvokálně zopakovat ruskou větu skládající se ze zvuků, které není schopen rozpoznat, natož vyslovit. Stejně tak v případě tlumočníka s omezeným repertoárem znakového jazyka sledujícího zdrojové sdělení skládající se ze znaků a jiných prostředků znakového jazyka, ke kterým obvykle nemá přístup, je velmi nepravděpodobné, že by byl schopen toto sdělení efektivně zopakovat. 126

souboru prostředků pro konkrétní situaci, kterým daný jazyk disponuje. Tyto prostředky jsou vybírány a uspořádávány, což vytváří určitý styl textu. Styl chápeme jako výsledek výběru jazykových prostředků z množin prostředků konkurenčních (Jelínek 1996: 699). 176 Pokud není sdělení zcela pochopeno během prvního zpracování exekutivou, je nepravděpodobné, že by byl tlumočník schopen si toto sdělení pro sebe přesně zopakovat, aby dal své exekutivě druhou příležitost. Když nemůže rozbor zdrojového jazyka zpracovat sdělení a zanalyzovat význam, tlumočník má možnost buď produkci cílového jazyka zcela zastavit, nebo se snažit dojít ke smyslu sdělení překladem jednotlivých znaků, které rozeznává, a jejich zpracováním přes mateřský jazyk. Tím se ztratí mnoho informací a tlumočníkova snaha pochopit smysl zdrojového sdělení se omezí na doplňování nepochopených informací na základě odhadu. V případě znalosti oblasti, ve které tlumočení probíhá, může mít tlumočník určitou představu o smyslu sdělení i dostatečně přesný odhad a mnohé ze ztracených informací může na základě své znalosti doplnit. Ve výsledku se jedná o mnoho vypuštěných informací a snahu tlumočníka předat sdělení dál, přičemž cílového příjemce tlumočené promluvy nechává, aby si význam domyslel. Výsledkem je zlomek původního sdělení. V našem případě tlumočníkovi nahrává relativní známost tématu z praxe. Část originálního zdrojového mluveného textu v češtině protože pračku, kterou máme doma, už máme 10 let, a je poměrně stará, myslím si, že si zasloužíme už nějaký nový typ. Tak jsem se chtěla zeptat, jestli byste si na mě neudělal chvilku času a nevysvětlil mi, ehm, Zajímalo by mě také, jestli nemáte nějakou pračku v akci právě. Zajímalo by mě také, jestli nemáte nějakou pračku v akci právě. Odpovídající část cílového tlumočeného textu v českém znakovém jazyce (přepis glosami) DŮVOD DOMA 10 LET DLOUHO STARÝ (MYSLET) POTŘEBOVAT NOVÝ TYP PRAČKA (text č. 2) ZEPTAT SE (já-tebe) SZ: dokázat (UDĚLAT ČAS) VYSVĚTLIT VĚNOVAT (ty-mě) (text č. 4) TAKY ZAJÍMAT MÍT (ty) (AKORÁT) PRAČKA --- AKCE NMS: zdvižené obočí SLEVA MÍT (ty) (text č. 6) ZAJÍMAT MÍT (ty) MÍT (ty) NOVÝ AKCE TYP AKCE (PRAČKA) SLEVA (text č. 2) Překlad cílového tlumočeného textu do češtiny protože (ta) doma už má 10 let, je stará, to je hodně dlouho, tak potřebuji nový typ pračky. Chci se zeptat, jestli byste mi dokázal něco vysvětlit, věnovat mi něco Také by mě zajímalo, jestli máte nějakou pračku v xxx akci, ve slevě? Zajímá mě, jestli xxx máte, máte nějakou xxx akci, akční slevu?? 176 Konkurenční množinou rozumíme množinu jazykových prostředků, které pro konkrétní komunikační akt nabízí jazykový systém, a které tak vstupují do konkurenčního vztahu. Nejde však pouze o prostředky synonymní, ale o jakékoliv prostředky, které realizují komunikační záměr autora, a které je tedy možné zaměňovat. Prostředky, které vstupují mezi sebou do konkurence, mohou být ze všech rovin jazykového systému, do konkurence mohou vstupovat i s konkurenty prostředků nejazykových (Jelínek 1996: 732 740). 127

Zajímalo by mě také, jestli nemáte nějakou pračku v akci právě. Super, tak pojďme se dát do toho. Na tak hezkou slečnu já si čas udělám vždycky a rád. Na tak hezkou slečnu já si čas udělám vždycky a rád. Takže, v prvé řadě máte ráda pračku s plněním zepředu, nebo s plněním svrchu co vám více vyhovuje? to znamená, že by tohle nebylo fajn, takže asi bude lepší plnění zepředu. Dobře a pokud teda, ehm, budeme uvažovat nad pračkou, která bude mít plnění zepředu, jste vázána na nějaký konkrétní typ značky spotřebiče? budeme uvažovat nad pračkou, která bude mít plnění zepředu, jste vázána na nějaký konkrétní typ značky spotřebiče? Máte nějaký oblíbený typ v domácnosti? Dávám přednost italským spotřebičům, máme několik typů u nás doma v domácnosti Zanussi, ale záleží to na vás co mi doporučíte. (ZAJÍMAT) PRAČKA TYP AKCE NMS: zdvižené obočí (AKORÁT) SLEVA (MÍT) (text č. 5) DOBŘE (ZAČÍT) XXX UKÁZAT (text č. 2) VŽDYCKY ČAS (HEZKÝ) SLEČNA VŽDYCKY ČAS (UDĚLAT / VĚNOVAT RÁD) (text č. 2) NMS: úsměv SLEČNA PĚKNÝ OBLIČEJ ČAS VĚNOVAT (játobě) (VŽDYCKY) JASNÝ (text č. 3) ALE ZEPTAT (V PRVÉ ŘADĚ) TYP PRÁT-HÁZET: zepředu PRÁT-HÁZET: svrchu VĚC HÁZET: svrchu VYHOVOVAT TYP KLF: osoba (on) CO (text č. 2) (ZNAMENAT NENÍ DOBRÝ) CÍTIT LEPŠÍ OTEVŘÍT: zepředu (text č. 5) DOBŘE HODIT SE (opakování) OTEVŘÍT-HÁZET: zepředu RADŠI CO CHTÍT (KONKRÉTNÍ) TYP NEBO ZNAČKA FIRMA (PRAČKA) (text č. 4) OTEVŘÍT-HÁZET: zepředu ZNAMENAT--- (BUDE) DRUHÝ ZEPTAT SE (já-tebe) ZNAČKA NĚCO (KONKRÉTNÍ) (PRAČKA) MÍT-OBLÍBENÝ TVŮJ MÍT (ty) (text č. 3) --- MÍT-OBLÍBENÝ (ZNAČKA) MÍT RÁD (DOMA) (text č. 4) ALE RÁD ZAMĚŘIT SE ITÁLIE TYP NMS: pokrčení ramen (MÍT DOMA) (NĚKOLIK TYP SPOTŘEBIČ (LEDNIČKA, MYČKA...) NAPŘÍKLAD Z-A- N-U-S-S-I GESTO: ale, pokrčení ramen ZÁLEŽET DOPORUČIT (ty-mě) CO (text č. 5) 128 Máte pračku v akci? Ve slevě? Dobrá, jen pojďte, ukážu vám to. Mám vždycky čas, slečno, mám vždy čas. Slečna jste pěkná, čas vám věnuji, jasně. Ale zeptám se, vyhovovuje xxx vám plnění pračky zepředu? Vyhovuje vám plnění xxx svrchu? Co vám vyhovuje? Cítím, že bude lepší přední plnění. dobře, hodí se pračka plněná zepředu. Ale chcete raději nějaký typ nebo značku, firmu? takže přední plnění... to znamená za druhé se ptám, nějaká značka, máte nějaký svůj oblíbený typ? Máte něco oblíbeného, něco v oblibě? Ale raději bych se zaměřila na italskou firmu, například --- ZANUSSI, ale záleží na vás, co mi doporučíte.

Původní cena byla něco okolo 17. Jednak se jedná o velice úsporný model, vyrábí ho společnost AEG byť je to teda loňský model, ale na druhou stranu díky tomu je v promoakci, to znamená můžete ho koupit dneska za 11 tisíc. Původní cena byla něco okolo 17. Jak jsem říkal, pračka stojí 11 tisíc, pokud byste měla zájem, nebo neměla hotovost, můžete si pračku pořídit i na splátky. Tak to je naprosto skvělý a vyčerpávající informace. Takže, já si myslím, že tento typ pračky bych si určitě vybrala. Takže myslím si, že si můžeme plácnout. BYLO VLONI CENA (OKOLO) 12.000 (text č. 3) --- NMS: svraštělé obočí (VELICE) ŠETŘIT ELEKTŘINA FIRMA A-E-G --- (text č. 6) VYTVOŘIT (VLONI) --- AKCE MOCI MOCI AKORÁT DNES (KOUPIT) 11.000 (text č. 6) PŮVODNĚ BYLO OKOLO) 17.000 (text č. 6) (BYLO VYPRÁVĚT) CELKEM CENA 11.000 ZAJÍMAVÝ (nebo) HNED MOCI NABÍDNOUT (játobě) PLATIT (já-tobě) (NEBO HOTOVOST) (opak.) MOŽNOST DÁT (ti) (text č. 2) PERFEKTNÍ DOBŘE DĚKOVAT (já-tobě) INFORMACE VYČERPÁVAJÍCÍ DÁT (ty-mě) DĚKOVAT (já-tobě) (text č. 2) MYSLET TYP --- PRAČKA (URČITĚ VYBRAT) MYSLET URČITĚ DOMLUVIT (já-ty) (text č. 2) Vloni stála 17 tisíc. tento... šetří energii a je to firma AEG. Výrobek Akce dnes může být, právě dnes je za 11.000. Předtím stála 17 tisíc. Celková cena je 11 tisíc, jestli máte zájem, hned vám mohu nabídnout možnost splátek. Perfektní, dobře, děkuji vám za informace. Děkuji vám. Myslím ten typ --- ohledně pračky si myslím, že se určitě domluvíme. xxx OK? Tabulka č. 5: Příklady lexikálních omisí v ST do českého znakového jazyka 10.1.3 Omise kohezních prvků Sdělení ve zdrojovém jazyce: máme velmi malou koupelnu, nad tou pračkou je ještě umístěný bojler. Přepis tlumočené promluvy: KOUPELNA (jednou rukou na paži)+klf: čtvercová místnost MALÝ MÍT (tam) VODA+KLF: velký válcovitý předmět--- (text č. 5). Překlad tlumočené promluvy: Koupelna je malá, máme tam nádrž na vodu. Vypuštěno: nad tou pračkou. Umístěním referentů k sobě dostáváme v případě českého znakového jazyka informaci nejen o jejich umístění v prostoru, ale i o jejich vzájemné poloze. V našem případě se jedná o informaci, která je prostorově relevantní, a mluvčí českého znakového jazyka ji vyžaduje jako povinnou. Bez její přítomnosti (rozmístění referentů příslušným způsobem do prostoru pračka dole, zastoupená klasifikátorem pro celý předmět, bojler umístěný nad ní, zastoupený klasifikátorem pro válcovitý předmět) a přidání slovesa OTEVÍRAT (dvířka 129

pračky a přitom narážení do bojleru) není informace srozumitelná a dostatečně respektující vizuálně-pohybovou povahu českého znakového jazyka. Část originálního zdrojového mluveného textu v češtině Zajímalo by mě také, jestli nemáte nějakou pračku v akci právě. Zajímalo by mě také, jestli nemáte nějakou pračku v akci právě. Takže, v prvé řadě máte ráda pračku s plněním zepředu, nebo s plněním svrchu co vám více vyhovuje? jelikož máme velmi malou koupelnu, nad tou pračkou je ještě umístěný bojler jelikož máme velmi malou koupelnu, nad tou pračkou je ještě umístěný bojler takže asi bude lepší plnění zepředu. Odpovídající část cílového tlumočeného textu v českém znakovém jazyce (přepis glosami) (TAKÉ) ZAJÍMAT MÍT (ty) MÍT (ty) NOVÝ AKCE TYP AKCE SLEVA (text č. 2) (TAKÉ) PRAČKA TYP AKCE NMS: zdvižené obočí SLEVA (text č. 5) ALE ZEPTAT TYP PRÁT- HÁZET: zepředu PRÁT-HÁZET: svrchu VĚC HÁZET: svrchu VYHOVOVAT TYP KLF: osoba (on) CO (VÝBĚR ZE DVOU MOŽNOSTÍ) (text č. 2) (DŮVOD) PRÁVĚ KOUPELNA (jednou rukou na paži)+klf: čtvercová místnost MALÝ MÍT (tam) VODA+KLF: velký válcovitý předmět (text č. 5) PRÁVĚ KOUPELNA (jednou rukou na paži)+klf: čtvercová místnost MALÝ MÍT (tam) (NAD PRAČKA) VODA+KLF: velký válcovitý předmět (text č. 5) (TAK) CÍTIT LEPŠÍ OTEVŘÍT: zepředu (text č. 5) Překlad cílového tlumočeného textu do češtiny Zajímá mě, jestli xxx máte, máte nějakou xxx akci, akční slevu?? Máte pračku v akci? Ve slevě? Ale zeptám se, vyhovovuje xxx vám plnění pračky zepředu? Vyhovuje vám plnění xxx svrchu? Co vám vyhovuje? máme právě malou koupelnu a bojler. máme právě malou koupelnu a bojler. Cítím, že bude lepší přední plnění. Tabulka č. 6: Příklady kohezních omisí v ST do českého znakového jazyka 10.2 Adice Piová (Pio 2003: 75) definuje adici jako nový materiál, který tlumočník přidal do zdrojového sdělení, přičemž pozměnil jeho význam. Této chybě předchází vypuštění části věty, kterou se tlumočník snaží kompenzovat přidáním zdánlivě neutrální informace. Je to tedy informace, kterou si tlumočník vymyslel a která narušuje smysl zdrojového sdělení a intenci řečníka. Informací, které se nevyskytují ve zdrojovém textu a jsou do cílového textu přidány neopodstatněně, nebývá mnoho. Podobně je tomu i ve sledovaných tlumočených textech. Pro uchopení problematiky adic obecně nám může posloužit ještě jiné dělení tlumočnických chyb, konkrétně kategorie informací přidávaných v průběhu převodu. 130

Zajímavý je návrh dělení chyb Barika (1971), který kategorii adic v mluveném jazyce dále dělí na čtyři podtypy: a) přidání příslovečného určení nebo jiné lexikální jednotky, která upravuje kvalitu informace; b) přidání více příslovečných určení, přívlastků a jiných lexikálních jednotek v krátkém úseku textu; c) přidání vztahu pomocí spojky nebo jiného slovního druhu, který přidává vztah mezi jednotkami nebo staví do vztahu věty, a to tak, jak nebylo uvedeno ve zdrojovém textu; d) přidání závěru typ chyby, která provází i jiné odklony od textu (vypuštění, neporozumění). Barik (1971) navíc uvádí další možné typy odklonu od zdrojového textu, které by se daly označit za přidání, a to: a) přidání spojek mezi větami nebo frázemi, které spojují jinak samostatné jednotky; b) přidání specifikace nebo nahrazení příslovečného určení jiným; c) překlad specifik jednoho jazyka do jazyka druhého, ve kterém konkrétní jev neexistuje (např. určitý člen); d) přidání předložky nebo výrazu jiného slovního druhu, které vedou k agramatikalizaci struktury, ale neovlivňují význam sdělení; e) přidání komentáře nebo věty, která nesouvisí s textem. Do této kategorie nebudeme zahrnovat např. přidání a opakování slov, které jsou součástí oprav v procesu monitorování již tlumočeného textu. Mnoho z těchto nedostatků souvisí s nejistotou při převodu informace. Zároveň se může jednat o strategii, kterou tlumočník získává čas na formulování dalšího úseku tlumočeného textu. Ve zpětných překladech neslyšících kolegů se opakování výrazů až na výjimky nezohledňovalo. Pro úplnost uvádíme jen některé příklady opakování v tabulce č. 7: Část originálního zdrojového mluveného textu v češtině Hm, hm, to chápu. Zajímalo by mě také, jestli nemáte nějakou pračku v akci právě. protože pračku, kterou máme doma, už máme 10 let, a je poměrně stará, myslím si, že si zasloužíme už nějaký nový typ. Odpovídající část cílového tlumočeného textu v českém znakovém jazyce (přepis glosami) CHÁPAT, CHÁPAT ooo (text č. 2) ZAJÍMAT MÍT (ty) MÍT (ty) NOVÝ AKCE TYP AKCE SLEVA (text č. 2) DŮVOD MÍT (já) STARÝ UŽ 5, 10 LET STARÝ MYSLET UŽ POTŘEBOVAT NOVÝ TYP (text č. 6) Překlad cílového tlumočeného textu do češtiny Ano, chápu, chápu. --- Zajímá mě, jestli xxx máte, máte nějakou xxx akci, akční slevu? protože mám starou pračku, už 5, 10 let, je stará, myslím, že potřebuji již nový typ. 131

Na tak hezkou slečnu já si čas udělám vždycky a rád. Tak to je naprosto skvělý a vyčerpávající informace. VŽDYCKY ČAS SLEČNA VŽDYCKY ČAS (text č. 2) NMS: pokyvování hlavou PERFEKTNÍ DĚKOVAT DĚKOVAT (já-tobě) (opak.) INFORMACE --- (text č. 6) Mám vždycky čas, xxx slečno, mám vždycky čas. xxx Perfektní, děkuji, děkuji za informace. Tabulka č. 7: Příklady opakování znaků v ST do českého znakového jazyka V tlumočených textech nebylo výjimkou opakování znaků, jejichž použití v cílovém textu nemělo žádné zvláštní opodstatnění, např. osobního zájmena JÁ v té části textu (viz níže), kdy nedochází ke změně subjektu. S největší pravděpodobností se bude vzhledem k tlumočnické situaci (zkouška) jednat o hyperkorektnost. Zájmeno já je nadbytečné. Navíc došlo záměně a na jeho místě mělo být TY. V tuto chvíli lze vnímat chybu i jako substituci. Stojíme před otázkou, jak striktně je třeba od sebe chyby oddělovat v případě, že se vrství na sebe. Bylo by vhodné označit všechny tyto navrstvené chyby jako anomálie? Není pravděpodobné, že v případě vizuálně-motorického jazyka budou běžně nastávat situace, kdy bude možné vnímat jednu chybu z různých úhlů pohledů, různě? Na tyto otázky není možné odpovědět jednoznačně. S největší pravděpodobností bude vždy třeba identifikovat, byť třeba jen značně subjektivně, nejvýraznější rys chyby. Zmíněnou navrstvenou chybu jsme se rozhodli ponechat v typu adice, protože přidání informace a její nadbytečnost je pro nás její nejvýraznější charakteristikou. Také rodilí mluvčí často popisovali, že je v tomto konkrétním případě bylo přítomno něco navíc. Část originálního zdrojového mluveného textu v češtině Super, tak pojďme se dát do toho. Na tak hezkou slečnu já si čas udělám vždycky a rád. Takže, v prvé řadě máte ráda pračku s plněním zepředu, nebo s plněním svrchu co vám více vyhovuje? Odpovídající část cílového tlumočeného textu v českém znakovém jazyce (přepis glosami) JÁ PERFEKTNÍ NMS: úsměv MOC PĚKNÝ SLEČNA SZ: dokázat VYSVĚTLIT RÁD UKÁZAT (kolem dokola) --- DŮLEŽITÉ ZEPTAT SE (játebe) MÍT-OBLÍBENÝ JÁ CHTÍT JÁ OTEVŘÍT-HÁZET: zepředu OBLEČENÍ NEBO OTEVŘÍT-HÁZET: svrchu CO (text č. 4) Překlad cílového tlumočeného textu do češtiny Za mě perfektní. Jste moc hezká slečna. Dokážu vám to vysvětlit, rád vám to všechno ukážu. Je ještě důležité, abych se vás zeptal, jestli já máte oblíbený, já chcete, já otevírání pračky zepředu nebo s plněním svrchu co? Tabulka č. 8: Příklad opakování znaků bez zřejmého důvodu v ST do českého znakového jazyka 132

10.2.1 Nemanuální adice Sdělení ve zdrojovém jazyce: Tak, tak to ani ne. Dávám přednost italským spotřebičům, máme několik typů u nás doma v domácnosti Zanussi. Přepis tlumočené promluvy: NE BÝT-JEDNO ALE RÁD ZAMĚŘIT SE ITÁLIE TYP TYP MMS: pokrčení ramen NAPŘÍKLAD Z-A-N-U-S-S-I (text č. 5). Překlad tlumočené promluvy: Ne, je mi to jedno, ale ráda bych se zaměřila na italskou značku, já nevím, například Zanussi. Přidání: já nevím. Část sdělení, která je produkována rukama, je nazývána částí manuální, ta část sdělení, která je nesena pohyby horní části těla, hlavy a obličeje, je nazývána částí nemanuální. Vizuálně-motorický způsob existence znakového jazyka má možnost používat systém dvou kanálů, který umožňuje současně vyjádřit různé obsahy a významy v mluveném jazyce oddělené rukama, na obličeji a horní částí těla (a to tím, že ve stejný okamžik lze použít jak ruce, tak obličej a pohyb těla) (srov. Emmorey 2002: 46). Pozic těla a pohybů obličeje (mimiky) využívají všichni lidé, slyšící i neslyšící, aby vyjádřili celé spektrum různých emocí, pozitivních i negativních. Ve znakových jazycích mají ale tyto prvky kromě toho ještě další, specifické postavení: hrají důležitou úlohu v gramatice. Lexikální a gramatické významy jsou distribuovány mezi [...] dva typy nosičů tak, že lexikální významy jsou neseny především (zdaleka ne však pouze) nosiči manuálními, významy gramatické převážně nosiči nemanuálními (Macurová 2001: 94). Lingvistické užití výrazů obličeje se od prostého vyjádření emocí liší ve dvou zásadních parametrech: v rozsahu a načasování. Výrazy obličeje, které se využívají pro lingvistické účely, mají jasný (zřetelný) začátek a konec a jsou spojeny se specifickými (jasně určenými) částmi výpovědi [...]. Naproti tomu výrazy obličeje vyjadřující prostou emoci jsou neurčitější a mají ne snadno určitelný začátek a konec a není dáno, ke které části výpovědi se mají vázat (Emmorey 2002: 46, Wilbur 2003). Dolní část obličeje je podle Wilburové (Wilbur 2003) spojena s vyjádřením informací adjektivního a adverbiálního charakteru. Horní část obličeje (obočí, pohled očí) ve spojení s pohyby hlavy a trupu mají větší možnosti uplatnění než dolní část obličeje. Aktivity horní části obličeje a pohyby těla jsou tradičně spojovány spíše s vyjádřením specifických syntaktických struktur (tázací věty, podmínkové věty apod.). Mezi nemanuální aktivity patří také pohyby horní části těla. Jedná se o pohyby ramen (nahoru, dolů), trupu (natočení se nalevo, napravo; naklonění se dopředu, dozadu). V případě sledovaných textů se jednalo o pokrčení ramen, které vyjadřovalo nejistotu, jež ve zdrojovém sdělení není obsažena. 133

Podkategorie nemanuálních adic v Cokelyho výzkumu je obzvláště zajímavá. V našem výzkumném vzorku bylo celkově nejčastější adicí tohoto typu NMS: oči v sloup a NMS: pokrčení ramen. Jedno možné vysvětlení, které předkládá Cokely, zní, že může existovat určité nemanuální chování, které se tlumočníci chybně naučili (či si ho chybně osvojili), a tak s produkcí konkrétního manuálního výrazu automaticky současně produkují (předpokládaně vyžadované ) nemanuální chování. To v našem případě pravděpodobně neplatí. Zmíněné nemanuální chování se objevuje v souvislosti s různými typy znaků a kontextů, pro přehled je uvádíme v tabulce č. 9. Používání popisovaného nemanuálního chování se objevuje výrazněji u jednoho konkrétního tlumočníka, podle našeho názoru se jedná o projev nejistoty, který je zároveň součástí tlumočnického stylu tohoto tlumočníka. Část originálního zdrojového mluveného textu v češtině Tak jsem se chtěla zeptat, jestli byste si na mě neudělal chvilku času a nevysvětlil mi, ehm, nebo neukázal mi nějaké nové typy, které tady máte, a nedoporučil mi něco. Hm, hm, to chápu. Dobře a pokud teda, ehm, budeme uvažovat nad pračkou, která bude mít plnění zepředu, jste vázána na nějaký konkrétní typ značky spotřebiče? Jedná se o pračku v kategorii spotřeby energie A, což je samozřejmě pračka s nejnižším nárokem na energii, je velice úsporná jak již jsem říkal i na vodu. To znamená při přepočtu na 5 kilo prádla ona spotřebuje 39 litrů, což je velice velice příjemné. Odpovídající část cílového tlumočeného textu v českém znakovém jazyce (přepis glosami) MÍT (ty) ČAS BÝT-TAK-HODNÝ VYSVĚTLIT DÁT (ty-mě) Gesto: pokrčení ramen, NMS: oči v sloup UKÁZAT (mě) PRAČKA TYP (opak.) NOVÝ (opak.) DOPORUČIT (ty-mě) (text č. 5) NMS: pokyvování hlavou CHÁPAT DOBŘE KDYBY V PŘÍPADĚ NMS: oči v sloup JAK PRAČKA TYP OTEVŘÍT: zepředu CHTÍT TYP ZNAČKA FIRMA MÍT (ty) NĚCO MÍT- OBLÍBENÝ (text č. 5) ODKAZ: tamta pračka ENERGIE TYP A ZNAMENAT ENERGIE VÍC ÚSPORA VODA NMS: oči v sloup ODKAZ: ta pračka --- 50 KILO PRÁDLO --- 39 LITR DOBRÝ DOPORUČIT CENA JEHO 11.000 KDYBY CHTÍT NEMÍT PENÍZE HOTOVOST+KLF: předat větší množství peněz MOCI SPLÁTKY (opak.) (text č. 5) Překlad cílového tlumočeného textu do češtiny Máte čas? Byl byste tak hodný a vysvětlil mi NMS nebo ukázal mi nějaký nový typ pračky a doporučil mi něco? NMS chápu, dobře, pokud byste případně jaký typ pračky byste chtěla s otevíráním zepředu? Chcete typ, značku, máte něco oblíbeného? Tato pračka je spotřebou energie typu A a to znamená, že je úspornější na energii, na vodu. NMS Tato pračka na 50 kilo prádla 39 litrů. To je dobrý, doporučuju jí. Její cena je 11.000, kdybyste chtěla, nebo neměla peníze na zaplacení v hotovosti, můžete na splátky. Tabulka č. 9: Příklad nemanuálních adic v ST do českého znakového jazyka Jiné Cokelyho vysvětlení pro používání nemanuálních adic odkazuje ke snaze tlumočníků dokázat, že používají správný znakový jazyk, který má dostatečně vizuální povahu. Kdyby toto opravdu byla motivace pro nemanuální adice, pak by se pravděpodobně dalo 134

očekávat, že se tento typ chyby bude vyskytovat častěji, než tomu je. Relativně omezený výskyt nemanuální adic spíše naznačuje, že je motivuje nějaký jiný faktor, tj. neschopnost odlišit tato nemanuální chování od manuálních znaků, se kterými se objevují, případně se jedná o součást vyjádření významu souvisejícího se zamyšlením, zaváháním či jiným mentálním procesem podobného druhu. O snaze používat některé další nemanuální prostředky, aby vznikl dojem užívání opravdového znakového jazyka, svědčí časté používání orálních komponentů místo komponentů mluvních. Ve sledovaných tlumočených textech je typickým příkladem znak ZAJÍMAVÝ / ZAJÍMAT SE, se kterým tlumočníci souběžně používali orální komponent uuu, který je součástí stejného manuálního znaku, ale s významem napínavý/dobrodružný. Protože orální komponenty jsou jazykovým prostředkem vlastním znakovému jazyku, tlumočníci je nadužívají s cílem více se přiblížit skutečnému znakovému jazyku. Zajímavé jsou komentáře neslyšících bilingvních překladatelů, kteří v poznámkách reagovali na způsob zacházení s orálními komponenty. Nejedná se sice o adici v pravém slova smyslu, nicméně souvisí s přidáváním nemanuálních prostředků do výpovědí. Část originálního zdrojového mluveného textu v češtině Jak jsem říkal, pračka stojí 11 tisíc, pokud byste měla zájem, nebo neměla hotovost, můžete si pračku pořídit i na splátky. Zajímalo by mě také, jestli nemáte nějakou pračku v akci právě. Odpovídající část cílového tlumočeného textu v českém znakovém jazyce (přepis glosami) CELKEM CENA 11.000 ZAJÍMAVÝ (uuu) (nebo) HNED MOCI NABÍDNOUT (já-tobě) PLATIT (já-tobě) (opak.) MOŽNOST DÁT (ti) (text č. 2) ZAJÍMAT (uuu) MÍT (ty) MÍT (ty) NOVÝ AKCE TYP AKCE SLEVA (text č. 2) Překlad cílového tlumočeného textu do češtiny Celková cena je 11 tisíc, jestli máte zájem, hned vám mohu nabídnout možnost splátek. Zajímá mě, jestli xxx máte, máte nějakou xxx akci, akční slevu? Tabulka č. 10: Příklady nadužívání orálních komponentů v ST do českého znakového jazyka 10.2.2 Lexikální adice Sdělení ve zdrojovém jazyce: pračku, kterou máme doma, už máme 10 let.. Přepis tlumočené promluvy: DOMA 10 LET DLOUHO (text č. 2). Překlad tlumočené promluvy: (pračku), kterou máme doma 10 let, a to už je hodně dlouho. Přidání: (hodně) DLOUHO. K přidanému výrazu DLOUHO se přidává ještě nemanuálně vyjádřená míra intenzity (adverbiální informace). 135

Cokely uvádí, že když má lexikální adice za následek nesmyslné cílové sdělení, je příjemce varován, že je něco v nepořádku. Podle nás by však příjemce pro zjištění zamýšleného významu ve zdrojovém jazyce musel adici správně identifikovat a z cílového sdělení ji vymazat. Není pravděpodobné, že by příjemci byli schopni tento proces podstupovat soustavně a že by to vždy byla jejich první reakce. Příjemci mohou vlastně reagovat předpokladem, že došlo k omisi, a v tom případě se začnou spoléhat na své doplňovací schopnosti, a dopad chyby tak mohou ještě znásobit. Část originálního zdrojového mluveného textu v češtině Tak jsem se chtěla zeptat, jestli byste si na mě neudělal chvilku času a nevysvětlil mi, ehm, nebo neukázal mi nějaké nové typy, které tady máte, a nedoporučil mi něco. Zajímalo by mě také, jestli nemáte nějakou pračku v akci právě. Zajímalo by mě také, jestli nemáte nějakou pračku v akci právě. Tak, líbilo by se mi určitě plnění svrchu, ale asi to nebude ideální, jelikož máme velmi malou koupelnu, nad tou pračkou je ještě umístěný bojler, to znamená, že by tohle nebylo fajn, takže asi bude lepší plnění zepředu. Tak, líbilo by se mi určitě plnění svrchu, ale asi to nebude ideální, jelikož máme velmi malou koupelnu, nad tou pračkou je ještě umístěný bojler, to znamená, že by tohle nebylo fajn, takže asi bude lepší plnění zepředu. Odpovídající část cílového tlumočeného textu v českém znakovém jazyce (přepis glosami) CHTÍT ZEPTAT SE (já-ty) ČAS DNES ČAS CHTÍT VYSVĚTLIT BARVA PRAČKA+KLF: celý objekt +++ POROVNÁVAT PRAČKA (dvě pračky) NEBO CHTÍT UKÁZAT (ty-mě) NOVÝ NMS: obočí TYP CHTÍT DOPORUČIT (ty-mě) CO (text č. 3) ZAJÍMAT MÍT (ty) MÍT (ty) NOVÝ AKCE TYP AKCE SLEVA (text č. 2) DRUHÝ ZÁJEM PRAČKA (vložený znak UMÝVAT) TYP DNES LEPŠÍ AKCE CENA SNÍŽIT (text č. 3) URČITĚ VYHOVOVAT KLF: osoba (já) PRÁT VĚC HÁZET: svrchu OTEVŘÍT-HODIT: svrchu DŮVOD MALÝ KOUPAT KLF: čtvercová místnost KLF: předmět o tvaru kvádru TEPLÝ NABÍJET (nevědět) ASI PRÁVĚ LEPŠÍ OTEVŘÍT-HÁZET: z boku (text č. 2) NMS: zamračení NAOPAK CHTÍT LÍBIT OTEVŘÍT- HÁZET: svrchu ALE GESTO: pokyvování hlavou ze strany na stranu VYPADAT HODIT SE (opakování) DŮVOD DOMA KOUPELNA (jednou rukou) MALÝ PROSTOR (oběma rukama) ALE PRAČKA+KLF: Překlad cílového tlumočeného textu do češtiny Chci se zeptat, máte čas, teď čas? Chci vysvětlit a porovnat barvy praček. Nebo ukázal byste mi nové typy? Chcete mi něco doporučit? Prosím vás o čas xxx? Zajímalo by mě, jestli máte, máte nějaké nové v akci, ve slevě. Za druhé by mě zajímalo, jestli máte dneska lepší pračky v akci, za sníženou cenu. xxx Vyhovuje mi určitě plnění svrchu, máme totiž malou koupelnu, xxx je tam bojler na ohřívání a nabíjení vody, takže nevím, ale asi pro mě bude právě lepší plnění z boku. Naopak, chtěla bych, víc se mi líbí plnění vrchem, ale myslím, že u nás doma v koupelně se to ne úplně hodí, protože máme malou koupelnu, ve které je málo místa. Ale nad pračkou je ještě kovové těleso na teplou vodu a nabíjení, 136

Tak, tak to ani ne. Dávám přednost italským spotřebičům, máme několik typů u nás doma v domácnosti Zanussi, ale záleží to na vás co mi doporučíte. Nechám to na vás. Tak, tak to ani ne. Dávám přednost italským spotřebičům, máme několik typů u nás doma v domácnosti Zanussi, ale záleží to na vás co mi doporučíte. Nechám to na vás. Jednak se jedná o velice úsporný model, vyrábí ho společnost AEG, byť je to teda loňský model, ale na druhou stranu díky tomu je v promoakci, to znamená můžete ho koupit dneska za 11 tisíc. Původní cena byla něco okolo 17. Jednak se jedná o velice úsporný model, vyrábí ho společnost AEG, byť je to teda loňský model, ale na druhou stranu díky tomu je v promoakci, to znamená - můžete ho koupit dneska za 11 tisíc. Původní cena byla něco okolo 17. můžete ho koupit dneska za 11 tisíc. Původní cena byla něco okolo 17. Jednak se jedná o velice úsporný model, vyrábí ho společnost AEG, byť je to teda loňský model, ale na druhou stranu díky kulatý otvor NAD KOV KLF: velký válcovitý předmět VODA TEPLÝ NABÍJET LEPŠÍ OTEVŘÍT-HÁZET: zepředu (text č. 4) NMS: zakroucení hlavou NEMÍT MÍT-OBLÍBENÝ ZNAČKA VÍC MÍT-OBLÍBENÝ ITÁLIE TYP --- MÍT DOMA TYP NMS: pokrčení ramen NAPŘÍKLAD Z- A-N-U-S-I ZNAČKA ZÁLEŽET TY DOPORUČIT (ty-mě) CO (text č. 5) NMS: svraštělé obočí, zakroucení hlavou MYSLET ZNAČKA MÍT-OBLÍBENÝ NEMÍT ALE PRAVDA POCIT ITÁLIE PŘEDNOST DŮVOD MÍT (já) ODKAZ: tam DOMA MÍT (tam) OD FIRMA Z-A-N-N U-S-I NEBO DOPORUČIT (ty-mě) JINÝ NÁZOR O-K-NEVADIT (text č. 3) TYP PRAČKA SZ: nerušit ELEKTŘINA ÚSPORA A-L-G TYP ALE VLONI TYP VĚC PRAČKA ALE TYP UKÁZAT (všem) AKCE NABÍDNOUT (játobě) 11.000 BYLO 17.000 DNES NABÍDNOUT VĚNOVAT (já-tobě) SLEVA 11.000 (text č. 2) KLF: celý objekt ODKAZ: tam FIRMA A-E-G TYP ŠETŘIT PRAVDA NOVÝ DNES NEBÝT VLONI UŽ PRAVDA DNES PRÁVĚ DŮVOD VLONI UŽ CENA NIŽŠÍ ASI DNES 11.000 BYLO VLONI CENA 12.000 (artikulováno sedmnáct) (text č. 3) DNES KOUPIT 11.000 PŮVODNĚ CENA ZVÝŠIT BYLO 17.000 (text č. 4) --- NMS: svraštělé obočí ŠETŘIT ELEKTŘINA FIRMA A-E-G --- VYTVOŘIT --- AKCE MOCI MOCI AKORÁT DNES 11.000 137 bude lepší otevírání zepředu. To ani nemám. Nemám oblíbenou značku. Snad nejvíc oblíbené máme italské značky. Doma máme, já nevím, například značku Zanusi. Záleží na vás, co mi doporučíte. xxx Myslím, že nemám oblíbenou značku, ale je pravda, že mám pocit, jako bychom dávali přednost Itálii, protože doma mají něco od firmy Zannusi. Nebo mi něco doporučte. Pokud máte na mysli jiné pračky, je to OK, nevadí mi to. Tento typ pračky je úsporný na elektřinu, je to typ ALG, ale už loňský. Je to pračka, která byla předváděná a tak vám jí nabízíme v akci za 11.000. Dříve stála 17 tisíc a nyní v nabídce pro vás se slevou 11 tisíc. Je od firmy AEG, je úsporná. Pravdou je, že není nová, už je loňská. A tak ji ve skutečnosti dneska právě z toho důvodu, že už je to loňský model, prodáváme za 11 tisíc. Vloni stála 12 tisíc. Dneska ji koupíte za 11.000. Původní cena byla vyšší, byla 17.000.... šetří energii a je to firma AEG. Ta vytvořila tento výrobek. Akce dnes může být... akorát dneska

tomu je v promoakci, to znamená můžete ho koupit dneska za 11 tisíc. Původní cena byla něco okolo 17. což je samozřejmě pračka s nejnižším nárokem na energii, je velice úsporná jak již jsem říkal i na vodu. Jedná se o pračku v kategorii spotřeby energie A, což je samozřejmě pračka s nejnižším nárokem na energii, je velice úsporná jak již jsem říkal i na vodu. To znamená při přepočtu na 5 kilo prádla ona spotřebuje 39 litrů, což je velice velice příjemné. To znamená při přepočtu na 5 kilo prádla ona spotřebuje 39 litrů, což je velice velice příjemné. pokud byste měla zájem, nebo neměla hotovost, můžete si pračku pořídit i na splátky. Jak jsem říkal, pračka stojí 11 tisíc, pokud byste měla zájem, nebo neměla hotovost, můžete si pračku pořídit i na splátky. můžeme si plácnout. Takže, já si myslím, že tento typ pračky bych si určitě vybrala. Takže myslím si, že si můžeme plácnout. PŮVODNĚ BYLO 17.000 DNES SLEVA (text č. 6) TO-JE ŠETŘIT ELEKTRIKA ENERGIE TAKY VODA ŠETŘIT (text č. 4) ODKAZ: tato pračka ŘÍKAT ZNAČKA-NÁPIS: nahoře AA ZNÁT TO-JE ŠETŘIT ELEKTRIKA ENERGIE TAKY VODA ŠETŘIT ZNÁT HÁZET: zepředu --- OBLEČENÍ 5 KILO --- LITR 39 DOBRÝ (text č. 4) ODKAZ: ta pračka --- 50 KILO PRÁDLO --- 39 LITR DOBRÝ DOPORUČIT (text č. 5) ZAJÍMAVÝ (nebo) HNED MOCI NABÍDNOUT (já-tobě) PLATIT (já-tobě) (opak.) MOŽNOST DÁT (ti) (text č. 2) MOŽNOST 2 MOCI NAJEDNOU (celou rukou) VKLAD NEBO DRUHÝ (zadruhé) VKLAD ČÁST HOP SPLÁCET (opakování) (text č. 3) MOCI PODAT-SI-RUCE (játobě) DOMLUVIT (ty-já) (text č. 4) MYSLET TYP PRAČKA LÍBIT VYBRAT URČITĚ VYBRAT DOHODA (text č. 6) stojí 11 tisíc, původně stál 17 tisíc, dnes je ve slevě. To znamená, že šetří elektrickou energii, taky šetří vodu. Této pračce říkáme podle té značky AA. To znáte. Znamená to, že šetří elektriku a energii, taky šetří vodu. Znám! Na 5 kilo oblečení to čerpá 39 litrů a to je dobré. Tato pračka na 50 kilo prádla spotřebuje 39 litrů. To je dobré. Tu doporučuji. Jestli máte zájem, můžeme vám hned nabídnout pračku k úhradě. Tuto možnost vám dáme. Máme pro vás dvě možnosti úhrady. Můžete zaplatit částku najednou nebo druhou možností je část úhrady v hotovosti a zbytek na splátky. Můžeme si na to plácnout? Domluveno? Myslím, že tento typ pračky se mi líbí. Určitě si ji vyberu. Jsme domluveni. Výborně PERFEKTNÍ O-K (text č. 2) Perfektní, OK. Tabulka č. 11: Příklady lexikálních adic v ST do českého znakového jazyka 138

10.2.3 Kohezní adice Sdělení ve zdrojovém jazyce: Tak, tak to ani ne. Dávám přednost italským spotřebičům, máme několik typů u nás doma v domácnosti Zanussi. Přepis tlumočené promluvy: MYSLET ZNAČKA MÍT-OBLÍBENÝ NEMÍT ALE PRAVDA POCIT ITÁLIE PŘEDNOST DŮVOD MÍT (já) ODKAZ: tam DOMA MÍT (tam) OD FIRMA Z-A-N-N U-S-I (text č. 3). Překlad tlumočené promluvy: Myslím, že nemám žádnou oblíbenou značku, ale pravda je, že mám pocit, že dávám přednost italské značce, protože doma mají italskou pračku značky Zanussi. Přidání: ale pravda je, protože. Jiným zajímavým jevem bylo přidávání lexémů, které plnily funkci výplňkových slov. Podle nás šlo o součást tlumočnické strategie, jejímž cílem bylo získat čas pro formulování sdělení, jímž si tlumočník nebyl ještě jist. V tlumočených textech se jednalo především o výraz PRÁVĚ a TO-JE. Část originálního zdrojového mluveného textu v češtině Jedná se o pračku v kategorii spotřeby energie A, což je samozřejmě pračka s nejnižším nárokem na energii, je velice úsporná jak již jsem říkal i na vodu. je velice úsporná jak již jsem říkal i na vodu. To znamená při přepočtu na 5 kilo prádla ona spotřebuje 39 litrů, což je velice velice příjemné. Já jsem se rozhodla, že si pořídíme novou pračku, protože pračku, kterou máme doma, už máme 10 let, a je poměrně stará, myslím si, že si zasloužíme už nějaký nový typ. Odpovídající část cílového tlumočeného textu v českém znakovém jazyce (přepis glosami) TO-JE ŠETŘIT ZNAMENAT A TO-JE ELEKTŘINA STAHOVAT SLABÝ NEPOTŘEBOVAT MOC --- (text č. 3) NEPOTŘEBOVAT PRÁVĚ ŠETŘIT PRÁVĚ ASI (dvěma prsty) 5 KILO PRÁDLO ASI NĚKOLIK LITR SNÍŽIT PRÁVĚ HODIT (text č. 3) JÁ DOHODNOUT SE CHTÍT KOUPIT NOVÁ PRAČKA PRÁVĚ PRAČKA --- MÍT (já) STARÝ 10 LET CÍTIT CHTÍT KOUPIT NOVÝ PRAČKA (text č. 5) Překlad cílového tlumočeného textu do češtiny To je, že šetří. Má označení A, to je, že elektřinu odebírá málo, moc nepotřebuje. Nepotřebuje Právě šetří. Právě asi na 5 kilo prádla potřebuje asi o několik litrů méně. Právě to se hodí. Chci se dohodnout. Chtěla bych si koupit novou pračku, právě pračku. Ta, co máme doma, už je 10 let stará. Cítím, že chci koupit novou pračku. Tabulka č. 12: Příklady výplňkových znaků v ST do českého znakového jazyka Zajímavou skupinu adic tvořily také lexémy, které byly součástí snahy o zdvořilé chování v cílovém jazyce. Při převodu informace v rámci specifické situace (nákup pračky) byl do 139

výpovědí produkovaných zájemcem o pračku opakovaně vložen znak PROSIT. Nabízí se vysvětlení, že výraz PROSIT je součástí zdvořilostní strategie, kdy je ekvivalentem ke kondicionálu v češtině. Avšak v textu, který byl přetlumočen rodilou mluvčí českého znakového jazyka, se znak PROSIT nevyskytl ani jednou. Zdvořilost byla tedy vyjádřena jinými, převážně nemanuálními prostředky. Část originálního zdrojového mluveného textu v češtině neukázal mi nějaké nové typy, které tady máte, a nedoporučil mi něco. Tak jsem se chtěla zeptat, jestli byste si na mě neudělal chvilku času a nevysvětlil mi, ehm, nebo neukázal mi nějaké nové typy, které tady máte, a nedoporučil mi něco. Odpovídající část cílového tlumočeného textu v českém znakovém jazyce (přepis glosami) PROSIT VYSVĚTLIT (nebo) UKÁZAT NOVÝ TYP PRAČKA DOPORUČIT (ty-mě) CO (text č. 2) CHTÍT ZEPTAT SE (já-ty) ČAS DNES ČAS CHTÍT VYSVĚTLIT BARVA PRAČKA+KLF: celý objekt +++ POROVNÁVAT PRAČKA (dvě pračky) NEBO CHTÍT UKÁZAT (ty-mě) NOVÝ NMS: obočí TYP CHTÍT DOPORUČIT (ty-mě) CO PROSIT ČAS --- (text č. 3) Překlad cílového tlumočeného textu do češtiny Prosím, vysvětlíte mi nebo ukážete nový typ pračky? Co byste mi doporučil? Chci se zeptat, máte čas, teď čas? Chci vysvětlit a porovnat barvy praček. Nebo ukázal byste mi nové typy? Chcete mi něco doporučit? Prosím vás o čas. Tabulka č. 13: Příklady snah o zdvořilost v ST do českého znakového jazyka Adic se v tlumočených textech objevilo výrazně méně než omisí. Důvodů může být několik. Jak jsme již uvedli, text je obsahově poměrně jednoduchý, nebylo třeba překlenovat žádné významné sociokulturní rozdíly a tím nevznikla ani nutnost doplňovat do textu více, než je v něm explicitně obsaženo. Dalším důvodem může být časová tíseň. Tlumočníci jednoduše neměli v průběhu tlumočení tohoto relativně rychlého textu dost času na případné doplňující a obsah upřesňující informace. Neméně významným důvodem může být jednoduše přístup tlumočníků k převodu informací, pro který je typická co největší věrnost a snaha o to, aby tlumočení nebylo příliš volné. 10.3 Substituce Stejně jako u adičních chyb dávají i chyby substituční adresátovi jen malou šanci a) rozpoznat, že se text přetlumočený do cílového jazyka liší od zdrojového sdělení, a b) zjistit zamýšlený význam ve zdrojovém jazyce. Hlavním důvodem je, že substituce nemají v cílovém jazyce nutně za následek negramatické ani až na několik případů nemotivovaných substitucí sémanticky příznakové výroky. Adresát tedy bez syntaktických či 140

sémantických informací, které by mu naznačily něco jiného, může pouze s důvěrou přijmout výrok v cílovém jazyce. 10.3.1 Rozšiřující substituce Sdělení ve zdrojovém jazyce: díky tomu je v promoakci, to znamená můžete ho koupit dneska za 11 tisíc.. Přepis tlumočené promluvy: AKCE MOCI MOCI AKORÁT DNES 11.000 (text č. 6). Překlad tlumočené promluvy: Akce může být... akorát dneska stojí 11 tisíc. Nahrazení: promoakce AKCE. Slovník spisovného jazyka českého 177 u hesla akce uvádí: 1. činnost, zvl. široce organizovaná, zaměřená k jistému cíli; postup, jednání, působení: mírová, podpisová a.; svépomocná a.; zotavovací, sběrací, propagační a.; zestátňovací, osvobozovací a.; rozvinout masovou akci; být schopen a.; vyvolat akci pro zlepšení docházky; a. zlepšovacích návrhů; diplomatická, politická a.; válečná a.; obranná a.; teroristická a.; nepřátelská a. činnost zaměřená proti někomu; činnost nepřítele. Podle Slovníku cizích slov 178 je promoakce reprezentační, propagační, reklamní, informativní, nabízející činnost organizací s cílem získat např. příznivce a zákazníky. V tlumočeném textu se jedná o rozšíření významu ze speciální akce (reklamní) na akce všeobecného charakteru. 10.3.2 Restriktivní substituce Sdělení ve zdrojovém jazyce: Původní cena byla něco okolo 17. Přepis tlumočené promluvy: BYLO VLONI CENA 12.000 (text č. 4). Překlad tlumočené promluvy: Vloni stála xxx12 tisíc. Nahrazení: původně VLONI. Obecnější význam výrazu původní byl konkretizován ve výrazu VLONI. Je zřejmé, že ne všechny případy substituce jsou pro příjemce stejně závažné. Rozšiřující a restriktivní substituce, přestože neposkytují přesný ekvivalent zdrojového sdělení, se přece jen od významu zdrojového jazyka úplně neodlišují. Zdá se, že z těchto dvou typů substitucí působí restriktivní substituce méně obtíží, jelikož substituce v cílovém jazyce v tomto případě, přestože nepřevádí tolik informací jako zdrojové sdělení, nepřidává infor- 177 Srov. SSJČ, 1989. 178 Slovník cizích slov [online]. [Cit. 2016-09-16.] Dostupné z WWW: http://slovnik-cizichslov.abz.cz/web.php/slovo/promo-akce. 141

mace ani nerozšiřuje význam vyjádřený ve zdrojovém jazyce. Pokud jde o význam, restriktivní substituce vyjadřuje celky pomocí částí, zatímco u rozšiřující substituce jsou části vyjádřeny pomocí celků. Proto adresát jednající podle cílového sdělení obsahujícího rozšiřující substituci může často jednat chybně. Na druhé straně adresát jednající podle cílového sdělení obsahujícího restriktivní substituci jedná chybně jen zřídka. (Tento adresát však nejedná tak správně jako ti, kteří obdrží úplné zdrojové sdělení.) Část originálního zdrojového mluveného textu v češtině Já jsem se rozhodla, že si pořídíme novou pračku Já jsem se rozhodla, že si pořídíme novou pračku Já jsem se rozhodla, že si pořídíme novou pračku Já jsem se rozhodla, že si pořídíme novou pračku myslím si, že si zasloužíme už nějaký nový typ myslím si, že si zasloužíme už nějaký nový typ Zajímalo by mě také, jestli nemáte nějakou pračku v akci právě. Super, tak pojďme se dát do toho. Na tak hezkou slečnu já si čas udělám vždycky a rád. Na tak hezkou slečnu já si čas udělám vždycky a rád. Takže, v prvé řadě máte ráda pračku s plněním zepředu nebo s plněním svrchu co vám více vyhovuje? Odpovídající část cílového tlumočeného textu v českém znakovém jazyce (přepis glosami) PROSIT KOMUNIKACE (játebe) NOVÝ PRAČKA (text č. 2) JÁ ROZHODNOUT CHTÍT NOVÝ PRAČKA (text č. 3) POTŘEBOVAT KOUPIT PRAČKA --- (text č. 4) JÁ DOHODNOUT SE CHTÍT KOUPIT NOVÁ PRAČKA (text č. 5) POTŘEBOVAT NOVÝ TYP PRAČKA (text č. 2) UŽ CHTÍT NOVÝ TYP (text č. 3) TAKÉ ZÁJEM MÍT (ty) PRAČKA SLEVA (opak.) (text č. 4) JASNĚ NMS: úsměv SLEČNA PĚKNÝ OBLIČEJ ČAS VĚNOVAT (já-tobě) JASNÝ NMS: natočení vlevo a zpět (text č. 3) NMS: úsměv HEZKÝ DÍVKA ČAS V POHODĚ GESTO: mávnutí rukou (text č. 6) DŮLEŽITÉ ZEPTAT SE (játebe) MÍT-OBLÍBENÝ JÁ CHTÍT JÁ OTEVŘÍT-HÁZET: zepředu OBLEČENÍ (text č. 4) NEBO OTEVŘÍT: svrchu MÍT- OBLÍBENÝ VÍC (text č. 6) Překlad cílového tlumočeného textu do češtiny Prosím potřebuji s vámi mluvit ohledně nové pračky... Já jsem se rozhodla, že chci koupit novou pračku. Potřebuji koupit novou pračku. Chci se s vámi domluvit na koupi nové pračky. Potřebuji nový typ pračky. chtěla bych nový typ pračky. Také by mě zajímalo, jestli máte pračku ve slevě? Jasně, jste pěkná slečna, pro vás mám čas, jasně. Hezká slečno, čas je v pohodě. Ještě je důležité, abych se vás zeptal, jestli já máte oblíbený, já chcete, já otevírání pračky zepředu nebo s plněním svrchu co? nebo s plněním shora? Kterou byste víc měla raději? 142

Tak, líbilo by se mi určitě plnění svrchu Tak, líbilo by se mi určitě plnění svrchu, ale asi to nebude ideální Tak, líbilo by se mi určitě plnění svrchu, ale asi to nebude ideální ale asi to nebude ideální jste vázána na nějaký konkrétní typ značky spotřebiče? Dobře a pokud teda, ehm, budeme uvažovat nad pračkou, která bude mít plnění zepředu URČITĚ VYHOVOVAT KLF: osoba (já) PRÁT VĚC HÁZET: svrchu OTEVŘÍT-HODIT: svrchu (text č. 2) JÁ CHCI CÍTIT LEPŠÍ --- OTEVŘÍT-HÁZET: svrchu ALE SZ: nemoci (text č. 3) CHTÍT LÍBIT OTEVŘÍT- HÁZET: svrchu ALE GESTO: pokyvování hlavou ze strany na stranu VYPADAT HODIT SE (opakování) (text č. 4) ALE MYSLET PERFEKTNÍ NEBÝT (text č. 6) PŘÁT MÍT-OBLÍBENÝ ZNAČKA FIRMA JMÉNO (text č. 2) DOBŘE HODIT SE (opakování) OTEVŘÍT-HÁZET: zepředu (text č. 4) Určitě mi vyhovuje věci dávat do pračky vrchními dvířky. xxx cítím, že chci pračku s xxx vrchním plněním, to by bylo lepší, ale nejde to Chtěla bych, více by se mi líbilo mít pračku s otvírání shora, ale vypadá to, že to nebude vhodné. ale myslím, že to není perfektní jaké máte přání, jaká je vaše oblíbená značka, firma? Dobře, hodí se vám pračka s otvíráním boku/zepředu. Hm, hm, to chápu. --- JASNÝ ooo (text č. 3) Aha, jasné jste vázána na nějaký konkrétní typ značky spotřebiče? jste vázána na nějaký konkrétní typ značky spotřebiče? jste vázána na nějaký konkrétní typ značky spotřebiče? DRUHÝ ZEPTAT SE (já-tebe) ZNAČKA NĚCO MÍT- OBLÍBENÝ TVŮJ MÍT (ty) (text č. 3) RADŠI CO CHTÍT TYP NEBO ZNAČKA FIRMA (text č. 4) CHTÍT TYP ZNAČKA FIRMA (text č. 5) A za druhé zeptám se, máte nějakou svou oblíbenou značku? Ale chcete raději konkrétní typ nebo značku pračky? Chcete nějaký typ pračky? Nějakou značku? Tak, tak to ani ne. SZ: nevědět TYP (text č. 2) Nemám ponětí. Tak, tak to ani ne. Tak, tak to ani ne. Dávám přednost italským spotřebičům máme několik typů u nás doma v domácnosti NMS: zakroucení hlavou NE BÝT-JEDNO (text č. 5) NMS: zakroucení hlavou NEMÍT MÍT-OBLÍBENÝ ZNAČKA (text č. 6) VÍC MÍT-OBLÍBENÝ ITÁLIE FIRMA VYRÁBĚT (text č. 4) MŮJ DOMA UŽ VÝROBEK (opak.) RŮZNÝ (text č. 4) Ne, je mi to jedno Ne, nemám žádnou oblíbenou značku mám ráda spíše italskou firmu Doma už mám různé výrobky od nich. 143

Dávám přednost italským spotřebičům Dobře, pokud nejste vázána značkou Dobře, pokud nejste vázána značkou Dobře, pokud nejste vázána značkou Dobře, pokud nejste vázána značkou Dobře, pokud nejste vázána značkou doporučil bych vám možná tento model. vyrábí ho společnost AEG, byť je to teda loňský model, ale na druhou stranu díky tomu je v promoakci byť je to teda loňský model, ale na druhou stranu díky tomu je v promoakci Jednak se jedná o velice úsporný model Jednak se jedná o velice úsporný model což je samozřejmě pračka s nejnižším nárokem na energii, je velice úsporná jak již jsem říkal i na vodu. je velice úsporná Takže myslím si, že si můžeme plácnout. Takže, já si myslím, že tento typ pračky bych si určitě vybrala. Takže myslím si, že si můžeme plácnout. RÁD ZAMĚŘIT SE ITÁLIE TYP (text č. 5) O-K NEVADIT SZ: nevědět (text č. 2) --- ZNAČKA JINÝ NEVADIT (text č. 3) DOBŘE ZNAČKA FIRMA BÝT-JEDNO (text č. 4) DOBŘE ZNAČKA SZ: nastálo, napořád NEBÝT (text č. 5) DOBŘE NEBÝT MÍT- OBLÍBENÝ ZNAČKA NEMÍT (text č. 6) DOPORUČIT (já-tobě) KLF: celý objekt (text č. 3) FIRMA A-E-G --- VYTVOŘIT --- AKCE MOCI MOCI (text č. 6) ODKAZ: tamta pračka VLONI VLONI DISTRIBUOVAT (pračky) BUDE PŘÍŠTĚ AKCE P-R-O-M-O (text č. 5) TYP VODA ŠETŘIT --- (text č. 4) NMS: svraštělé obočí ŠETŘIT ELEKTŘINA (text č. 6) ZNAMENAT ENERGIE VÍC ÚSPORA VODA (text č. 5) ZNAMENAT MÉNĚ ENERGIE POTŘEBOVAT UŽ --- (text č. 6) MYSLET URČITĚ DOMLUVIT (já-ty) O-K (text č. 2) MYSLET TYP PRAČKA LÍBIT VYBRAT URČITĚ VYBRAT DOHODA (text č. 5) zaměřila bych se radši na italskou značku Ok, nevadí, že nevíte Dobře, takže vám jiná značka nevadí. Dobře, pokud nezáleží na značce Nemáte nějakou značku napořád. Dobrá, nemáte žádnou oblíbenou značku doporučil bych vám tento objekt je vytvořena firmou AEG, může být v akci... Vyrobila ji společnost AEG, vloni, vloni se distribuovala. Bude příště v promo akci Tento typ šetří vodu. Šetří elektřinu To znamená, že je úspornější na energii, na vodu. Znamená to, že potřebuje méně energie... Já si myslím, že se určitě domluvíme. OK? Myslím si, že tento typ pračky se mi líbí, určitě si ji vyberu. Dohodneme se. Tabulka č. 14: Příklady restriktivních a rozšiřujících substitucí v ST do českého znakového jazyka 144

10.3.3 Kohezní substituce Tuto skupinu lze výstižněji označit jako substituce, jež umocňují soudržnost textu. Sdělení ve zdrojovém jazyce: To znamená při přepočtu na 5 kilo prádla ona spotřebuje 39 litrů, což je velice velice příjemné. Přepis tlumočené promluvy: PRÁVĚ ASI (dvěma prsty) 5 KILO PRÁDLO ASI NĚKOLIK LITR SNÍŽIT PRÁVĚ HODIT (text č. 3). Překlad tlumočené promluvy: Právě asi na 5 kilo prádla asi několik litrů, méně, právě proto je vhodná. Nahrazení: což je velice velice příjemné právě proto je vhodná. Substitucí výrazu což je velice velice příjemné výrazem právě proto je vhodná se mění významným způsobem vztah mezi spotřebou pračky a jejím hodnocením. V prvním případě se jedná o konstatování, v druhém případě se určuje spotřeba jako faktor, na jehož základě je pračka hodnocena pro zákaznici jako vhodná. Část originálního zdrojového mluveného textu v češtině což je samozřejmě pračka s nejnižším nárokem na energii, je velice úsporná jak již jsem říkal i na vodu. Odpovídající část cílového tlumočeného textu v českém znakovém jazyce (přepis glosami) TO-JE ŠETŘIT ZNAMENAT A TO-JE ELEKTŘINA STAHOVAT SLABÝ NEPOTŘEBOVAT MOC --- NEPOTŘEBOVAT PRÁVĚ ŠETŘIT (text č. 3) Překlad cílového tlumočeného textu do češtiny To znamená, že stahuje málo elektřiny, moc elektřiny nepotřebuje, právě že je úsporná Tabulka č. 15: Příklady kohezních substitucí v ST do českého znakového jazyka 10.3.4 Nemotivované substituce Sdělení ve zdrojovém jazyce: Tak jsem se chtěla zeptat, jestli byste si na mě neudělal chvilku času a nevysvětlil mi. Přepis tlumočené promluvy: CHTÍT ZEPTAT SE (já-tebe) SZ: dokázat VYSVĚTLIT VĚNOVAT (ty-mě) NĚCO (text č. 4). Překlad tlumočené promluvy: Chci se zeptat, jestli byste mi dokázal něco vysvětlit, věnovat mi něco. Nahrazení: SZ dokázat. 145

V cílovém jazyce byl přidán specifický znak 179 v obecném významu dokázat. Tento výraz není motivovaný žádným výrazem ve zdrojovém jazyce a výrazným způsobem mění význam sdělení nebo minimálně jeho části (něco vysvětlit jedná se spíše o význam mít čas na vysvětlení dokázat něco vysvětlit ve významu na základě vnitřních schopností být způsobilý k vysvětlení ). Část originálního zdrojového mluveného textu v češtině ale záleží to na vás co mi doporučíte. Nechám to na vás. To znamená při přepočtu na 5 kilo prádla ona spotřebuje 39 litrů, což je velice velice příjemné. Takže myslím si, že si můžeme plácnout. Odpovídající část cílového tlumočeného textu v českém znakovém jazyce (přepis glosami) NEBO DOPORUČIT (ty-mě) JINÝ NÁZOR O-K-NEVADIT (text č. 3) ZNÁT HÁZET: zepředu --- OBLEČENÍ 5 KILO --- LITR 39 DOBRÝ (text č. 4) MYSLET SZ: dokázat URČITĚ SOUHLASIT ANO (text č. 3) Překlad cílového tlumočeného textu do češtiny ale kdybyste mi doporučil jinou, nebude mi to vadit. Znám! Když dáte oblečení 5 kg, tak --- 39 litrů. To je dobré. Myslím, že to zvládnu, určitě souhlasím s výběrem pračky. Tabulka č. 16: Příklady nemotivovaných substitucí v ST do českého znakového jazyka Ve sledovaných textech bylo nejvíce substitučních chyb, které radikálně měnily význam a nebyly identifikovatelné, nahromaděno v úsecích o spotřebě pračky a možnostech platby. Takové množství chyb právě v této části textu pravděpodobně souvisí s nakumulovanými číselnými údaji (informace o spotřebě) a s (ne)znalostí terminologie v oblasti finanční gramotnosti (informace o možnostech úhrady pračky). V úvodní části práce jsme vznesli hypotézu: Předpokládáme, že v této části textu (o spotřebě pračky) bude nejvíce tlumočnických odchylek od zdrojového textu a zároveň nejvíce jevů, které budou z pohledu uživatele cílového jazyka pociťovány jako problematické. Hypotéza se tedy potvrdila. Část originálního zdrojového mluveného textu v češtině To znamená při přepočtu na 5 kilo prádla ona spotřebuje 39 litrů, což je velice velice příjemné. Odpovídající část cílového tlumočeného textu v českém znakovém jazyce (přepis glosami) 5 KILO PRÁDLO ASI NĚKOLIK LITR SNÍŽIT PRÁVĚ HODIT (text č. 3) Překlad cílového tlumočeného textu do češtiny na 5 kg prádla --- asi několik litrů, méně, právě to se hodí. 179 Specifické znaky jako jazykové prostředky jádra českého znakového jazyka budou více přiblíženy v následujících kapitolách. 146

To znamená při přepočtu na 5 kilo prádla ona spotřebuje 39 litrů, což je velice velice příjemné. To znamená při přepočtu na 5 kilo prádla ona spotřebuje 39 litrů, což je velice velice příjemné. To znamená při přepočtu na 5 kilo prádla ona spotřebuje 39 litrů, což je velice velice příjemné. Původní cena byla něco okolo 17. můžete si pračku pořídit i na splátky. pokud byste měla zájem, nebo neměla hotovost, můžete si pračku pořídit i na splátky. ODKAZ: ta pračka --- 50 KILO PRÁDLO --- 49 LITR DOBRÝ (text č. 5) POČÍTAT PRAČKA 5 KILO PRÁDLO --- --- V POHODĚ ASI 38 LITR (text č. 6) ooo VĚC NĚKOLIK KILO PRÁDLO PRAČKA (oběma rukama) SPOTŘEBOVAT 39 LITR --- PŘÍJEMNÝ (text č. 2) BYLO VLONI CENA 12.000 (text č. 3) DRUHÝ (zadruhé) VKLAD ČÁST HOP SPLÁCET (opakování) (text č. 3) HNED MOCI NABÍDNOUT (játobě) PLATIT (já-tobě) (opak.) MOŽNOST DÁT (ti) (text č. 2) Tato pračka na 50 kilo prádla 49 litrů. Dobrý. Říkají, že je spočítáno, že tak na 5 kg prádla... xxx je potřeba asi 38 xxx litrů. xxx na několik kilo prádla, věcí spotřebujeme 39 litrů. To je příjemné. Vloni její cena byla 12.000. druhou možností je část úhrady v hotovosti a zbytek na splátky.... můžeme vám hned nabídnout pračku k úhradě. Tuto možnost vám dáme. Tabulka č. 17: Příklady substitučních chyb nejnáročnější části zdrojového textu v ST do českého znakového jazyka Další významné substituční chyby se objevovaly v souvislosti s využitím prstové abecedy jako prostředku kontaktu češtiny a českého znakového jazyka, kdy uvedené značky praček a elektrospotřebičů a označení úspornosti byly hláskovány velmi nepřesně. Tím mohlo dojít k velké řadě významových posunů, nedorozumění a ohrožení důvěryhodnosti tlumočníka u těch adresátů, kteří jsou v oblasti elektrospotřebičů informovanými zákazníky. Pro neslyšící vnímatele, kteří si musí spojit hláskované slovo s vizuálním podkladem, je velmi žádoucí, aby hláskovaná česká slova/značky/zkratky odpovídaly jejich grafické podobě. Část originálního zdrojového mluveného textu v češtině doporučil bych vám možná tento model. Jednak se jedná o velice úsporný model, vyrábí ho společnost AEG Jedná se o pračku v kategorii spotřeby energie A, což je samozřejmě pračka s nejnižším nárokem na energii, je velice úsporná jak již jsem říkal i na vodu. Jedná se o pračku v kategorii spotřeby energie A, což je samozřejmě pračka s nejnižším nárokem na energii, je velice úsporná jak již jsem říkal i na vodu. Odpovídající část cílového tlumočeného textu v českém znakovém jazyce (přepis glosami) DOPORUČIT (já-tobě) TYP PRAČKA SZ: nerušit ELEKTŘINA ÚSPORA A-L-G TYP (text č. 2) PRAČKA+KLF: kvádrovitý předmět---typ ŠETŘIT ELEKTŘINA --- AAA (opak.) ZNAMENAT MÉNĚ ENERGIE POTŘEBOVAT UŽ --- (text č. 6) ODKAZ: tato pračka ŘÍKAT ZNAČKA- NÁPIS: nahoře AA ZNÁT TO-JE ŠETŘIT ELEKTRIKA ENERGIE TAKY VODA ŠETŘIT (text č. 4) 147

Dávám přednost italským spotřebičům, máme několik typů u nás doma v domácnosti Zanussi Dávám přednost italským spotřebičům, máme několik typů u nás doma v domácnosti Zanussi Dávám přednost italským spotřebičům, máme několik typů u nás doma v domácnosti Zanussi Dávám přednost italským spotřebičům, máme několik typů u nás doma v domácnosti Zanussi VÍC MÍT-OBLÍBENÝ ITÁLIE FIRMA VYRÁBĚT MŮJ DOMA UŽ VÝROBEK (opak.) RŮZNÝ --- Z-A-N-U-S-Y (text č. 4) POCIT ITÁLIE PŘEDNOST DŮVOD MÍT (já) ODKAZ: tam DOMA MÍT (tam) OD FIRMA Z-A-N-N-U-S-I (text č. 3) TYP ITÁLIE PRAČKA MÍT (já) BYDLET DŮM NĚKOLIK TYP Z-A-N-N-U-S-S-I (text č. 2) VÍC MÍT-OBLÍBENÝ ITÁLIE TYP --- MÍT DOMA TYP NMS: pokrčení ramen NAPŘÍKLAD Z-A-N-U-S-I ZNAČKA (text č. 6) Tabulka č. 18: Příklady substitučních chyb v souvislosti s PA v ST do českého znakového jazyka 10.4 Interference Přítomnost/nepřítomnost interferencí může být jedním z hlavních kritérií kvality tlumočeného textu. Pokud tlumočník převádí text spíše doslovně, mohou se interference projevit různými způsoby a ve všech jazykových rovinách. Interference mohou mít nejčastěji podobu doslovného překladu idiomů, doslovného překladu obrazných pojmenování, neuzuálních kolokací v cílové jazyce a neuzuálních nebo nesprávných gramatických prostředků. 10.4.1 Lexikální interference Sdělení ve zdrojovém jazyce: Takže myslím si, že si můžeme plácnout. Přepis tlumočené promluvy: MOCI PODAT-SI-RUCE (já-tobě) (text č. 4). Překlad tlumočené promluvy: Můžeme si podat ruku?. Interference: PODAT-SI-RUCE. Kinegram 180 plácnout si byl převeden doslova do českého znakového jazyka, přestože v našem kontextu figuruje spíše v přeneseném významu (pro domluvit se ). 181 Tím, že se na základní úrovni jedná o vědomý pohyb vykonaný částí lidského těla (rukou), při převodu do vizuálně-motorického jazyka se nabízí využít prostředky tohoto jazyka a obsah 180 Kinegram je konvencionalizované nonverbální jednání, které je jazykově kódované (Burger 1998), podle Šichové se jedná o syntagmata, která vedle svého vlastního frazeologického významu označují i konkrétní neverbální komunikát (gesto, mimika), na jejichž bázi vznikly (2013: 125). 181 Slovník české frazeologie a idiomatiky k použití fráze plácneme / plácneme si na to! uvádí: Čl. vůči druhému na konci promluvy, dohody o obchodu, výměně apod. ve snaze symbolicky ji tak potvrdit a nabýt jistoty, že se tak opravdu uskuteční apod. (Čermák 2009: 681). 148

výrazu zobrazit. V tomto případě však tlumočník zůstal při analýze významu jen v jeho povrchových strukturách. Doslovně jsou převáděny také některé termíny, které však v cílovém jazyce svou strukturou, mluvním komponentem působí nepatřičně. Na základě doporučení Davise (1990) je třeba rozlišovat přepínání a mísení kódu od interference (jež je často důsledkem nedostatečného osvojení dalšího jazyka) a lexikálních výpůjček (jež běžně používají i jednojazyční mluvčí). V našem případě tlumočník prostřednictvím artikulace nejčastěji glosuje to, co ukazuje rukou. Podle Davise se tedy jedná spíše o typ simultánního mísení kódů než o sekvenční přepínání z jednoho jazyka do druhého. Další příklady viz tabulka č. 19: Část originálního zdrojového mluveného textu v češtině pračka s nejnižším nárokem na energii, je velice úsporná jak již jsem říkal i na vodu. jste vázána na nějaký konkrétní typ značky doporučil bych vám možná tento model. Odpovídající část cílového tlumočeného textu v českém znakovém jazyce (přepis glosami) TO-JE ŠETŘIT ELEKTRIKA ENERGIE TAKY VODA ŠETŘIT (text č. 4) CHTÍT KONKRÉTNÍ --- ZNAČKA (text č. 6) DOPORUČIT (já-tobě) TENTO MODEL --- (text č. 6) Překlad cílového tlumočeného textu do češtiny To je, že šetří elektrickou energii 182 a vodu šetří taky. chcete konkrétní 183 značku doporučuji vám tento model 184. Tabulka č. 19: Příklady interference v souvislosti s mluvními komponenty v ST do českého znakového jazyka 10.4.2 Syntaktická interference Sdělení ve zdrojovém jazyce: Dobrý den, jak Vám mohu pomoci?. Přepis tlumočené promluvy: DOBRÝ DEN JAK POMOCI (text č. 6). Překlad tlumočené promluvy: Dobrý den, jak vám xxx můžu xxx pomoci?. Interference: DOBRÝ DEN JAK POMOCI. Zdvořilostní fráze DOBRÝ DEN JAK POMOCI vznikla doslovným překladem české zdrojové fráze; výraz POMOCI v českém znakovém jazyce obsahově vyjadřuje spíše poskytnutí fyzické podpory v případě např. náhlé ztráty vědomí než pohotovost, ochotu být k dispozici při výběru zboží. Oblast zdvořilostních frází je v situacích interkulturní komunikace velmi náchylná k využívání interferencí (kalků) z většinového (silnějšího a prestižnějšího) jazyka. Komunikační schémata neslyšících se s ohledem na jinou jazykovou 182 Mluvní komponent energie byl vnímán jako cizí element, pohyb úst v produkci výrazu ENERGIE je minimální, jedná se o semknutá ústa. 183 Mluvní komponent konkrétní by neslyšící rodilí mluvčí nahradili mluvním komponentem přř. 184 Mluvní komponent model byl pro neslyšící adresáty matoucí, nahradili by celý výraz PRAČKA + mluvní komponent prra. 149

a kulturní příslušnost v intrakulturní komunikaci výrazně liší od schémat používaných v mluveném jazyce, resp. v češtině. 185 K lexikálním interferencím nejčastěji dochází, protože tlumočník dostatečně neporozumí zdrojovému sdělení a není schopen pohotově vybrat správné lexikální prostředky v cílovém jazyce. Syntaktické interference vznikají, protože tlumočník je dočasně vázán syntaktickými strukturami zdrojového jazyka. Delší časový posun zvyšuje pravděpodobnost, že přesně porozumí větší části zdrojového sdělení před výběrem lexikálních prostředků a vyprodukuje syntakticky korektní výrok v cílovém jazyce nebo přinejmenším výrok, který je gramaticky bližší cílovému jazyku. Ve sledovaných tlumočených textech interference jako typ chyby či posunu významu zcela jistě nedominují. Ty, které se objevují, budou s největší pravděpodobností souviset s korektností a snahou být dostatečně lexikálně zdvořilý. Tlumočník chce v českém znakovém jazyce využít zdvořilostní frázi, ale protože ji tam nenachází (nebo ji jen nezná), využívá doslovný překlad české fráze. Zároveň si uvědomuje, že jeho tlumočnický výkon budou hodnotit neslyšící rodilí mluvčí a pro starší z nich jsou kódy bližší češtině vnímány jako správnější. Syntaktické interference obecně představují pro příjemce několik problémů, které snižují pravděpodobnost správného porozumění výroku v cílovém jazyce. První očividnou potíží je fakt, že přesné porozumění takovým výrokům přímo souvisí s kompetencí ve zdrojovém jazyce. Druhý problém vyvstává, když k syntaktickým interferencím dochází spíše nahodile a nesouvisle. Pro příjemce může být výsledkem určitá kognitivní a jazyková disonance, která může být vyjasněna pouze tehdy, pokud je příjemce schopen retrospektivního přepínání mezi kódy. Avšak příjemci, kteří se takto angažují, nejsou schopni plně se věnovat následujícím částem tlumočení. Třetí problém souvisí s kumulativními následky interferencí (a samozřejmě chyb obecně, pokud je příjemci vnímají) na úrovni důvěry příjemců v tlumočníka. Pokud chyby nahlodají důvěru příjemců, ti budou o tlumočníkově výkonu pochybovat i tehdy, když žádné chyby nebudou patrné. U neslyšících adresátů (především těch sebevědomějších) se hodnocení takového tlumočníka často shrne do hodnocení typu: Tlumočníkovi nerozumím, protože používá znakovanou češtinu. Mezi nesprávnými prostředky využitými v cílovém textu, které bychom zařadili do interferencí, je i nevhodné použití mluvních komponentů. Artikulaci znaku může provázet plná artikulace českého slova, která doprovázený znak významově znejasní, případně z něj vytvoří formu nepřijatelnou pro český znakový jazyk. V českém znakovém jazyce je k příslušné manuální části znaku obligatorně připojen jiný pohyb úst, než jí byl přiřazen v tlumočeném textu. 185 Pokud má Neslyšící např. vyjádřit respekt ke starší a případně ve společenském žebříčku i výše postavené osobě, využije pro tyto příležitosti spíše než speciální lexikální prostředky potenciál nemanuálního chování (mimika, pohled apod.). 150

Ve sledovaných textech se objevily konkrétní příklady interferencí, které souvisejí s doslovným převodem především zdvořilostních frází (pozdrav, navázání kontaktu mezi prodavačem a zákazníkem), případně kinegramů, které však mají ve zdrojovém textu význam spíše přenesený (viz tabulka č. 21). Část originálního zdrojového mluveného textu v češtině Odpovídající část cílového tlumočeného textu v českém znakovém jazyce (přepis glosami) Dobrý den. DOBRÝ DEN (text č. 2, 6) Dobrý den. Překlad cílového tlumočeného textu do češtiny jak vám mohu pomoci? POMOCI CO (text č. 2) s čím vám mohu pomoci? jak vám mohu pomoci? POMOCI JAK (text č. 3) jak vám mohu pomoci? jak vám mohu pomoci? JAK POMOCI (text č. 6) jak vám mohu pomoci? Tabulka č. 20: Příklady interferencí v ST do českého znakového jazyka Jiným typem interference je použití výrazů, které mohou být vnímány jako ekvivalenty ke zdrojovým výrazům, ale ve skutečnosti v cílovém textu působí nepřirozeně, rodilý mluvčí by na jejich místě použil jiný výraz. Z hlediska obsahu je však výrok více méně srozumitelný, jen působí divně (viz tabulka 21). Část originálního zdrojového mluveného textu v češtině Hm, hm, to chápu. ale záleží to na vás spotřebuje 39 litrů, což je velice velice příjemné. Odpovídající část cílového tlumočeného textu v českém znakovém jazyce (přepis glosami) CHÁPAT, CHÁPAT ooo (text č. 2, 5, 6) ALE ZÁLEŽET KLF: osoba (ty) (text č. 2) SPOTŘEBOVAT 39 LITR --- PŘÍJEMNÝ (text č. 2) Překlad cílového tlumočeného textu do češtiny Chápu to, chápu to 186. ale záleží 187 na vás spotřebuje 39 litrů, což je příjemné 188. Tabulka č. 21: Příklady interferencí (částečných ekvivalentů) v ST do českého znakového jazyka Specifickou formou interference či přesněji kontaktu s většinovým jazykem je ad hoc vytváření inicializovaných znaků, které ovšem někdy nejsou neslyšícími přijímány pozitivně, především pokud v českém znakovém jazyce existuje k příslušnému výrazu ekvivalent 186 Nejedná se o význam vyjádření účasti a porozumění v běžné komunikaci, ale spíše o výraz s významem vhodným k užití v oblasti vzdělávání. Zde bychom nahradili po konzultaci s rodilými mluvčími výraz CHÁPAT výrazem ROZUMĚT nebo VĚDĚT. 187 Výraz ZÁLEŽET zde nese ve srovnání s českým významem navíc ještě význam vložit absolutní rozhodnutí do rukou jiné osoby, bez ohledu na potřeby mluvčího, v našem případě se jedná jen o jakýsi poradní hlas. 188 PŘÍJEMNÝ ve smyslu působící libě není podle rodilých mluvčích namístě, jedná se o hodnocení spotřeby, která je malá, a tím pro uživatele dobrá, vítaná. Jedná se jen o částečné synonymum, které nebylo náležitě užito ve správném kontextu. 151

nebo existuje možnost vyjádřit se přesněji opisem, případně pokud je ad hoc vytvořený znak nepřesný či zkreslující. Část originálního zdrojového mluveného textu v češtině na 5 kilo prádla ona spotřebuje 39 litrů. Odpovídající část cílového tlumočeného textu v českém znakovém jazyce (přepis glosami) OBLEČENÍ 5 KILO --- L 39 (text č. 4) Překlad cílového tlumočeného textu do češtiny na 5 kilo oblečení --- 39 L (litrů). Tabulka č. 22: Příklady interferencí (inicializované znaky) v ST do českého znakového jazyka 10.5 Anomálie Je pravda, že anomálie ve výrocích v cílovém jazyce mohou být často klasifikovány pomocí výše zmíněných kategorií chyb. Z pohledu Cokelyho je ale vhodnější považovat tyto typy chyb za anomálie. Pro nás je však zásadní, že na rozdíl od jiných částí analyzovaného textu, kde také došlo k zásadnímu obsahovému pochybení, není význam výroku v cílovém jazyce možné dešifrovat vůbec nebo jen s velkými problémy. Pro příjemce představují anomálie ze své podstaty několik závažných problémů. Ti, kteří je jsou schopni v cílovém výroku identifikovat, nejspíš nebudou schopni pochopit jejich smysl. V přehledu mezi anomáliemi často uvádíme příklady, které jsme využili i v některých z předešlých kategorií. Chybu je totiž možné nahlédnout i z jiného úhlu pohledu. Máme za to, že ve vybraných případech je to nasnadě. Typické pro následující příklady je, že se v jednom výroku nakumulovalo více problémů v převodu informace a výsledkem je nesrozumitelný, nelogický nebo nejasný výrok. Chyba se tedy netýká jednotlivosti, ale několika jednotlivostí a v důsledku problémů v porozumění výroku jako celku. 10.5.1 Anomálie, kdy výroky v cílovém jazyce nedávají smysl Sdělení ve zdrojovém jazyce: Dobře, pokud nejste vázána značkou, doporučil bych vám možná tento model.. Přepis tlumočené promluvy: DOBŘE NEBÝT MÍT-OBLÍBENÝ ZNAČKA NEMÍT DOPORUČIT (já-tobě) TENTO MODEL (text č. 6). Překlad tlumočené promluvy: Dobře, nemáte žádnou značku, kterou byste měla oblíbenou, doporučuji tedy tento (stomatologický) model. Anomálie: MODEL. Termín MODEL byl nevhodně použit. Jedná se o termín vytvořený pro oblast protetické technologie; model = odlitek zubů ze sádry, který se používá k plánování práce na protéze. Použití tohoto termínu v našem textu zcela mate. Další příklady anomálií, díky 152

nimž je výrok v cílovém jazyce nesrozumitelný (nebo srozumitelný jen s velkými obtížemi), jsou uvedeny v tabulce č. 23. Část originálního zdrojového mluveného textu v češtině Tak, líbilo by se mi určitě plnění svrchu, ale asi to nebude ideální, jelikož máme velmi malou koupelnu, nad tou pračkou je ještě umístěný bojler, to znamená, že by tohle nebylo fajn, takže asi bude lepší plnění zepředu. jelikož máme velmi malou koupelnu, nad tou pračkou je ještě umístěný bojler, to znamená, že by tohle nebylo fajn, takže asi bude lepší plnění zepředu. Dávám přednost italským spotřebičům, máme několik typů u nás doma v domácnosti Zanussi, ale záleží to na vás co mi doporučíte. Jedná se o pračku v kategorii spotřeby energie A, což je samozřejmě pračka s nejnižším nárokem na energii, je velice úsporná jak již jsem říkal i na vodu. To znamená při přepočtu na 5 kilo prádla ona spotřebuje 39 litrů, což je velice velice příjemné. Jedná se o pračku v kategorii spotřeby energie A, což je samozřejmě pračka s nejnižším nárokem na energii, je velice úsporná jak již jsem říkal i na vodu. To znamená při přepočtu na 5 kilo prádla ona spotřebuje 39 litrů, což je velice velice příjemné. Odpovídající část cílového tlumočeného textu v českém znakovém jazyce (přepis glosami) URČITĚ VYHOVOVAT KLF: osoba (já) PRÁT VĚC HÁZET: svrchu OTEVŘÍT- HODIT: svrchu DŮVOD MALÝ KOUPAT KLF: čtvercová místnost KLF: předmět o tvaru kvádru TEPLÝ NABÍJET (nevědět) ASI PRÁVĚ LEPŠÍ OTEVŘÍT-HÁZET: z boku (text č. 2) PRÁVĚ KOUPELNA (jednou rukou na paži)+klf: čtvercová místnost MALÝ MÍT (tam) VODA+KLF: velký válcovitý předmět --- CÍTIT LEPŠÍ OTEVŘÍT: z boku (text č. 5) TYP ITÁLIE PRAČKA MÍT (já) BYDLET DŮM NĚKOLIK TYP Z-A-N-N U- S-S-I ALE ZÁLEŽET KLF: osoba (ty) DOPORUČIT DÁT (ty-mě) (text č. 2) TYP VYUŽÍVAT EKONOMIKA A TYP SKUTEČNĚ ELEKTŘINA NABÍJET ooo VĚC NĚKOLIK KILO PRÁDLO PRAČKA (oběma rukama) SPOTŘEBOVAT 39 LITR --- PŘÍJEMNÝ (text č. 2) TO-JE ŠETŘIT ZNAMENAT A TO-JE ELEKTŘINA STAHOVAT SLABÝ NEPOTŘEBOVAT MOC --- NEPOTŘEBOVAT PRÁVĚ ŠETŘIT PRÁVĚ ASI (dvěma prsty) 5 KILO PRÁDLO ASI NĚKOLIK LITR SNÍŽIT PRÁVĚ HODIT (text č. 3) Překlad cílového tlumočeného textu do češtiny Určitě mi vyhovuje věci dávat do pračky vrchními dvířky. Máme totiž malou koupelnu, xxx je tam bojler na ohřívání a nabíjení vody, takže nevím, ale asi pro mě bude právě lepší plnění z boku. u nás doma máme právě malou koupelnu a bojler. Cítím, že bude lepší plnění z boku. Nějaká italská pračka. U nás doma, v bytě, máme několik xxx typů Zanussi. Ale záleží na xxx vás, co mi doporučíte. Jedná se o typ, využívající ekonomiku, z hlediska skutečné spotřeby elektřiny, kdy nabíjí bojler, je to typ A. --- xxx Na několik kilo prádla, věcí spotřebujeme 39 litrů. To je příjemné. Má označení A, to je, že elektřinu odebírá málo, moc nepotřebuje. Nepotřebuje Právě šetří. Právě na 5 kg prádla --- asi několik litrů, méně, právě to se hodí. 153

Jedná se o pračku v kategorii spotřeby energie A, což je samozřejmě pračka s nejnižším nárokem na energii, je velice úsporná jak již jsem říkal i na vodu. To znamená při přepočtu na 5 kilo prádla ona spotřebuje 39 litrů, což je velice velice příjemné. Jak jsem říkal, pračka stojí 11 tisíc, pokud byste měla zájem, nebo neměla hotovost, můžete si pračku pořídit i na splátky. To znamená při přepočtu na 5 kilo prádla ona spotřebuje 39 litrů, což je velice velice příjemné. Jedná se o pračku v kategorii spotřeby energie A, což je samozřejmě pračka s nejnižším nárokem na energii nevysvětlil mi, ehm, nebo neukázal mi nějaké nové typy, které tady máte a nedoporučil mi něco. jelikož máme velmi malou koupelnu, nad tou pračkou je ještě umístěný bojler, to znamená, že by tohle nebylo fajn, takže asi bude lepší plnění zepředu. jelikož máme velmi malou koupelnu, nad tou pračkou je ještě umístěný bojler, to znamená, že by tohle nebylo fajn, takže asi bude lepší plnění zepředu ŘÍKAT ZNAČKA-NÁPIS: nahoře AA ZNÁT TO-JE ŠETŘIT ELEKTRIKA ENERGIE TAKY VODA ŠETŘIT ZNÁT HÁZET: zepředu --- OBLEČENÍ 5 KILO --- L 39 DOBRÝ (text č. 4) UŽ BYLO VYPRÁVĚT CENA 11.000 --- DNES ZAPLATIT (ty-mě) UŽ --- MOCI PLATIT (opak.) ODKAZ: ta pračka --- 50 KILO PRÁDLO --- 39 LITR DOBRÝ DOPORUČIT (text č. 5) TYP ŠETŘIT ELEKTŘINA --- AAA (opak.) ZNAMENAT MÉNĚ ENERGIE POTŘEBOVAT UŽ (text č. 6) CHTÍT VYSVĚTLIT BARVA PRAČKA+KLF: celý objekt +++ POROVNÁVAT PRAČKA (dvě pračky) NEBO CHTÍT UKÁZAT (ty-mě) NOVÝ NMS: zdvižené obočí TYP CHTÍT DOPORUČIT (ty-mě) CO (text č. 3) DOMA KOUPELNA (jednou rukou) MALÝ PROSTOR (oběma rukama) ALE PRAČKA+KLF: kulatý otvor NAD KOV KLF: velký válcovitý předmět VODA TEPLÝ NABÍJET LEPŠÍ OTEVŘÍT-HÁZET: zepředu (text č. 4) MOJE KOUPELNA+KLF: čtvercová místnost MÍSTO SZ: mít nedostatek KLF: úzký dlouhý předmět MYSLET LEPŠÍ KLF: kvádrovitý předmět OTEVŘÍT: z boku (text č. 6) Této pračce říkáme podle té značky AA. To znáte. Znamená to, že šetří elektriku a energii, taky šetří vodu. Znám! Na 5 kilo oblečení to čerpá 39 litrů a to je dobré. Už jsem vám říkal, cena je 11 tisíc, xxx, dnes můžete zaplatit hotově nebo potom na splátky. NMS Tato pračka na 50 kilo prádla 49 litrů. To je dobrý. Tu doporučuji. Tato pračka šetří energii, xxx je to typ AAA... znamená to, že potřebuje málo energie... Chci se zeptat, máte čas, teď čas? Chci vysvětlit a porovnat barvy praček. Nebo ukázal byste mi nové typy? Chcete mi něco doporučit? protože máme malou koupelnu, ve které je málo místa. Ale nad pračkou je ještě kovové těleso na teplou vodu a nabíjení, bude lepší otevírání zepředu. v mojí malé koupelně je málo místa,... je tam úzký dlouhý předmět... Myslím, že bude lepší pračka s plněním z boku. 154

Tak, tak to ani ne. Takže myslím si, že si můžeme plácnout. pokud byste měla zájem, nebo neměla hotovost, můžete si pračku pořídit i na splátky. pokud byste měla zájem, nebo neměla hotovost, můžete si pračku pořídit i na splátky. Jednak se jedná o velice úsporný model, vyrábí ho společnost AEG, byť je to teda loňský model, ale na druhou stranu díky tomu je v promoakci NMS: svraštělé obočí, zakroucení hlavou NE NEMUSET (text č. 4) MOCI PODAT-SI-RUCE (játobě) DOMLUVIT (ty-já) (text č. 4) KDYBY CHTÍT NEMÍT PENÍZE HOTOVOST+KLF: předat větší množství peněz MOCI SPLÁTKY (opak) (text č. 5) KDYBY NECHTÍT NEBO CHTÍT SPLÁTKY MOCI (text č. 6) ŠETŘIT ELEKTŘINA FIRMA A-E-G --- VYTVOŘIT --- AKCE MOCI MOCI (text č. 6) Ne, nemusím. Můžeme si na to plácnout? Domluveno? kdybyste chtěla, nebo neměla peníze na zaplacení v hotovosti, můžete na splátky. kdybyste nechtěla nebo chtěla, můžete ji splácet. šetří energii a je to firma AEG. Ta vytvořila tento výrobek. Akce dnes může být... Tabulka č. 23: Příklady anomálií, kdy výsledné výroky nedávají smysl v ST do českého znakového jazyka 10.5.2 Interpretační anomálie Sdělení ve zdrojovém jazyce: ---. Přepis tlumočené promluvy: MÍSTO UVNITŘ OBCHOD FIRMA PRODÁVAT PRAČKA CHLADNIČKA UVNITŘ. Překlad tlumočené promluvy: Odehrává se to uvnitř ochodu, firmy, kde prodávají pračky, chladničky, tak tam uvnitř. Anomálie: MÍSTO UVNITŘ OBCHOD FIRMA PRODÁVAT PRAČKA CHLADNIČKA UVNITŘ. Úvodní fráze tlumočeného textu nemá protějšek v promluvě ve zdrojovém jazyce. Jedná se s největší pravděpodobností o snahu tlumočníka přeložit klientovi i písemnou instrukci, kterou dostal před samotným tlumočením a která ho měla připravit na komunikační situaci. Jedná se o velmi diskutabilní přístup. Na jedné straně to lze vnímat jako výrazný zásah tlumočníka do obsahu mluvené promluvy, kdy v rámci tlumočení přidal informaci, jež nebyla určena klientovi, a především nebyla součástí mluvené promluvy, na druhé straně se může jednat o vědomé rozhodnutí tlumočníka, který je veden snahou řešit sociokulturní rozdíly účastníků dialogu a adresáta tlumočení. Před samotnou produkcí textu v českém znakovém jazyce bývá často situace nejdříve ukotvena do časového, místního a situačního rámce. Jedná se tedy (možná) o vstřícnost tlumočníka vůči klientovi a snahu respektovat 155

často nastavovanou strukturu úvodu nového textu. V každém případě se přikláníme k názoru, že se jedná o chybu, kvůli které může nastat komunikační šum. Část originálního zdrojového mluveného textu v češtině Dávám přednost italským spotřebičům, máme několik typů u nás doma v domácnosti Zanussi, ale záleží to na vás co mi doporučíte. Odpovídající část cílového tlumočeného textu v českém znakovém jazyce (přepis glosami) ALE RÁD ZAMĚŘIT SE ITÁLIE TYP NMS: pokrčení ramen (MÍT DOMA) (NĚKOLIK TYP SPOTŘEBIČ (LEDNIČKA, MYČKA...) NAPŘÍKLAD Z-A- N-U-S-S-I GESTO: ale, pokrčení ramen ZÁLEŽET DOPORUČIT (ty-mě) CO (ROZHODNOUT (vy)) (text č. 5) Výborně ---- (VÝBORNĚ) (text č. 3, 4, 5) --- Jednak se jedná o velice úsporný model, vyrábí ho společnost AEG, byť je to teda loňský model, ale na druhou stranu díky tomu je v promoakci, to znamená můžete ho koupit dneska za 11 tisíc. Původní cena byla něco okolo 17. pokud byste měla zájem, nebo neměla hotovost, můžete si pračku pořídit i na splátky. pokud byste měla zájem, nebo neměla hotovost, můžete si pračku pořídit i na splátky. Takže, v prvé řadě máte ráda pračku s plněním zepředu Původní cena byla něco okolo 17. TYP PRAČKA SZ: nerušit ELEKTŘINA ÚSPORA A-L-G TYP ALE VLONI TYP VĚC PRAČKA ALE TYP UKÁZAT (všem) AKCE NABÍDNOUT (játobě) 11.000 BYLO 17.000 DNES NABÍDNOUT VĚNOVAT (játobě) SLEVA 11.000 (text č. 2) DNES ZAPLATIT (ty-mě) UŽ --- MOCI PLATIT (opak.) (text č. 4) HNED MOCI NABÍDNOUT (játobě) PLATIT (já-tobě) (opak.) MOŽNOST DÁT (ti) (text č. 2) DŮLEŽITÉ ZEPTAT SE (já-tebe) MÍT-OBLÍBENÝ JÁ CHTÍT JÁ OTEVŘÍT-HÁZET: zepředu OBLEČENÍ (text č. 4) BYLO 17.000 DNES NABÍDNOUT VĚNOVAT (já-tobě) SLEVA 11.000 (text č. 2) Tabulka č. 24: Příklady interpretačních anomálií v ST do českého znakového jazyka Překlad cílového tlumočeného textu do češtiny Snad nejvíc oblíbenou mám italskou značku. Doma máme, já nevím, například značku Zanusi. Záleží na vás, co mi doporučíte. Konečné rozhodnutí nechám na vás. Tento typ pračky je úsporný na elektřinu, je to typ ALG, ale už loňský. Je to pračka, která byla předváděná, a tak vám jí nabízíme v akci za 11.000. Dříve stála 17 tisíc a nyní v nabídce pro vás se slevou 11 tisíc. Dnes můžete zaplatit hotově, můžete platit.... můžeme vám hned nabídnout pračku k úhradě. Tuto možnost vám dáme. Ještě je důležité, abych se vás zeptal, jestli já máte oblíbený, já chcete, já otevírání pračky zepředu nebo s plněním svrchu co? Dříve stála 17 tisíc a nyní v nabídce pro vás se slevou 11 tisíc. 156

11 Nejčastější chyby na lexikální a sublexikální rovině Chyby na syntaktické úrovni jsou pro příjemce obzvláště závažné (rozluštění informací závisí buď na jejich kompetenci ve zdrojovém jazyce, nebo na předchozích znalostech sdělení v jazyce zdrojovém), nejsou v úsilí příjemce dešifrovat význam jedinou překážkou, přestože jsou pravděpodobně překážkou největší. Chyby na lexikální úrovni jsou pro příjemce také problém, přestože někdo by mohl argumentovat, že příjemci mohou zamýšlený význam jediné lexikální chyby v jinak přiměřeném výroku v cílovém jazyce rozkódovat. Tato domněnka předpokládá, že příjemci jsou si vědomi toho, že k chybě došlo a také jakého typu chyba byla. Jelikož si však příjemci z podstaty své role v komunikaci výskytu a typu chyby vědomi nejsou, je nepravděpodobné, že by zamýšlený význam ve zdrojovém jazyce mohli vždy přesně pochopit. Pokud si uvědomíme četnost, s jakou k chybám na lexikální úrovni dochází, potvrdí se nám nereálnost nároků, které v souvislosti s dešifrováním chyb na adresáty informace klademe. V situaci českého znakového jazyka je velmi náročné definovat, jak by mělo vypadat jeho správné tlumočení, když jeho adresáti mohou být tak rozdílní (viz výše). Jak uvádí Woodward (1998), u každého jazyka fungujícího v komunikaci mezi lidmi, ať mluveného, nebo znakového, existuje vysoká pravděpodobnost užívání jazykových variet. Rozdíly mezi jazykovými varietami znakových jazyků se nejčastěji vyskytují na rovině lexikální, dále na rovině fonologické, nejméně často se variety projevují na rovině gramatické. Většina jazyků je rozrůzněna působením kombinace několika výše uvedených faktorů. V souvislosti se znakovými jazyky se nejčastěji hovoří o teritoriální (regionální) rozrůzněnosti, generační rozrůzněnosti a samozřejmě i o rozrůzněnosti individuální. Tato rozrůznění se ve znakových jazycích nejpatrněji projevují na rovině lexikální. Ve sledovaných textech se v ní objevilo hned několik sporných oblastí. Nejčastěji se jednalo o problémy týkající se 1) deformace znaku (změny jednoho z parametrů znaku ve srovnání s běžně užívaným znakem), 2) pohybu úst v produkci znaku (adekvátní mluvní komponent je často nahrazen méně vhodným až nevhodným orálním komponentem), 3) použití znaku v kontextu (znak je formálně v pořádku, ale vzhledem ke kontextu je nevhodně použit), 4) použití specifického znaku (ze znaků běžné slovní zásoby je vytýkáme jako samostatnou skupinu znaků, a to především z důvodu jejich komplexní stavby) a 5) užití terminologie, resp. nevyužití známého, do značné míry ustáleného termínu obvykle používaného v podobných kontextech. Výše uvedený výčet je jen pracovního rázu a slouží pouze pro přehlednější práci se zajímavými lexikálními jevy sledovaných textů. 157

Autoritou, se kterou jsme srovnávali podezřelé znaky slovní zásoby, jsou pro nás slovníky českého znakového jazyka: a) Slovník znakové řeči (1988), b) Všeobecný slovník českého znakového jazyka (2002) a c) elektronický překladový slovník Spreadthesign 189. Neméně důležitý byl kontrolní text tlumočený neslyšící rodilou mluvčí a konzultace s neslyšícími odborníky. 11.1 Deformace znaku Pračka Tlumočený text se týká situace, do které se pravděpodobně dostal každý tlumočník: koupě elektrospotřebiče, konkrétně pračky. Pračka je téměř v každé současné domácnosti, ani neslyšící rodiny nejsou výjimkou. Předpokládáme tedy, že znak PRAČKA patří do jádra slovní zásoby a v rámci komunitního tlumočení probíhá tlumočení v souvislosti s pračkou nebo jiným podobným elektrospotřebičem běžně (oprava, reklamace, výběr vhodného typu při zařizování domácnosti, půjčka, spotřebitelský úvěr apod.). V tlumočených textech konzultanti často upozorňovali na skutečnost, že navzdory všem uvedeným skutečnostem je znak PRAČKA používán tlumočníky ve sledovaných textech neobvykle. Podle Slovníku spisovné češtiny (2003) je pračka stroj na praní prádla. Ve Slovníku znakové řeči (1988: 173) je jako ekvivalent tohoto slova uvedeno slož. prádlo a točit se. Jako ekvivalent pro české točit se jsou ve Slovníku znakové řeči (1988: 247) uvedeny dvě varianty přiblížené slovním popisem a doplněné fotografií: 1 sklopený ukazovák rýsuje vodorovný kroužek (tancovat, kruh atd.), 2 proti sobě postavené ukazováky dělají kroužky (kolotoč, točit se kolem něčeho, rotace). Klasifikátor není ve slovníku explicitně uveden. 190 Podle neslyšících konzultantů je znak PRAČKA znakem složeným ze znaků PRÁT+TOČIT (prádlo v bubnu)+klf(kvádrový objekt). Neslyšící rodilý mluvčí v kontrolním textu jako ekvivalent k českému výrazu pračka spontánně použil jednoduchý znak TOČIT SE. Důvodem pro tuto zkratku je velmi pravděpodobně jazyková ekonomie podpořená jasně daným kontextem (téma koupě pračky bylo uvedeno) a skutečností, že mluvčí v této situaci nepředpokládají komplikace v porozumění. Pouze v části textu, kde se popisuje důvod, proč není vhodná pračka s horním plněním, použil neslyšící tlumočník znak TOČIT SE+ KLF(kvádrový objekt). U tlumočníků se pro český výraz pračka objevuje mnoho různých forem. Všechny jsou vnímány jako srozumitelné, ale některé z nich jsou označeny za neobvyklé, případně za chybné. 189 Spread the Sign [online]. [Cit. 2016-09-16.] Dostupné z WWW: https://www.spreadthesign.com/cz. 190 Ilustrační fotografie jsou uvedeny v příslušné tabulce. 158

V následujícím textu přidáváme ke slovním komentářům vždy tabulku s přehledem všech vstupních informací k jazykovým výrazům a s fotografiemi dokládajícími jejich vizuální podobu. V tabulkách se pokusíme zpřehlednit ekvivalenty použité tlumočníky s označením jejich (ne)přijatelnosti neslyšícími mluvčími. V horní části tabulky je uvedeno heslo, které je pojednáváno, pod ním je přiblížen lexikální význam českého hesla na základě výkladu ve Slovníku spisovné češtiny, na dalším řádku je uveden popis formy adekvátního ekvivalentu v českém znakovém jazyce s oporou o některý z výše uvedených slovníků českého znakového jazyka (Slovník znakové řeči, 1988; Všeobecný slovník českého znakového jazyka, 2003; Spreadthesign). Dále pro srovnání popisujeme formu znaku použitou neslyšícími konzultanty a formu znaku použitou ve spontánním projevu neslyšící rodilé mluvčí v rámci tlumočeného kontrolního textu. V poslední části tabulky podáváme přehled všech forem znaků použitých v analyzovaných textech slyšícími tlumočníky. Pořadí ekvivalentů odpovídá jejich pořadí ve zkoumaném vzorku. Červeně jsou vyznačeny ty formy znaku, které byly rodilými mluvčími označeny jako neobvyklé, případně pochybné, a tím pádem nevhodné k použití v daném kontextu. 159

160

161

Tabulka č. 25: Příklady deformace znaku PRAČKA v ST do českého znakového jazyka 162

Při převodu výrazu pračka byl nejčastěji problém a) v parametru pohybu, b) v užitém klasifikátoru (nebyl zvolen odpovídající tvar ruky) a c) v parametru tvaru ruky. Jedná se o chyby nedostatečné kompetence, nebo spíše o chyby samotného vyjádření? Podle našeho názoru budou chyby v užití klasifikátoru jako velmi komplexního jazykového prostředku znakového jazyka, pro jehož použití neexistuje v současné době sada jednoznačných pravidel, důsledkem nedostatečného jazykového citu. V případě chyb v jednotlivých parametrech znaku (v pohybu a v menším počtu případů ve tvaru ruky) se bude jednat spíše o chyby vyjádření tj. přehmat. Itálie V případě lexému Itálie se v češtině jedná o proprium, v českém znakovém jazyce k němu můžeme připojit ekvivalent ve formě jmenného znaku, který je navíc poměrně ustálený. Vlastní jména (onyma, propria) existují ve většině jazyků, tedy i v jazycích znakových. Jazykověda v této souvislosti mluví o tzv. jazykových univerzáliích. Pojmenované reálné i nereálné objekty, vztahy a jevy spoluvytvářejí kategorii onymických (propriálních) objektů 191. Výzkumy vlastních jmen ve znakových jazycích bývají nejčastěji zaměřeny na jmenné znaky, antroponyma, a to zřejmě proto, že ty jsou důležitou součástí kultury Neslyšících. V zahraničí existují mnohé publikace věnující se klasifikaci jmenných znaků a pojmenovávacím procesům v této oblasti (Faltínová 2005). U nás k této problematice existuje jedna diplomová práce 192. O choronymech (názvech států) však příliš informací nemáme. Tento okruh dosud nebyl u nás ani v zahraničí předmětem žádného samostatného lingvistického výzkumu. Na základě výzkumů provedených na antroponymech můžeme i u choronym vymezit dvě základní skupiny znaků podle motivace jejich vzniku: 1) znaky arbitrární a 2) znaky popisné (deskriptivní), vycházející z charakteristiky samotného označovaného objektu, tj. státu. Jak uvádí Bar-Tzur 193 (2000), tyto znaky se odvozují od konkrétních příznačných rysů daného nositele jména, jako jsou např. vzhled obyvatel, typické oblečení, pokrývka hlavy v zemi apod. V případě výrazu ITÁLIE v českém znakovém jazyce je motivací pro vznik formy znaku tvar země. Forma výrazu ITÁLIE je jednoznačně popsána ve Slovníku znakové řeči (1988: 302) (doplněna obrázkem): Prsty naznačí tvar italského poloostrova, a forma znaku se nelišila ani v projevech konzultantů, odlišný znak nebyl použit ani v kontrolním tlumočeném textu neslyšící tlumočnice. K deformaci znaku, konkrétně ke změně pohybu jako jednoho ze základních parametrů znaku, došlo v tlumočeném textu do znakového jazyka. V tomto 191 Více ke kategorii onymických objektů zejména Šrámek (1999). 192 Srov. Faltínová (2005). 193 Dostupné z WWW: http://www.rit.edu/~dabdis/indj/intro.html [cit. 2016-09-17.] 163

případě se podle našeho názoru jedná s největší pravděpodobností o chybu vyjádření, tj. přehmat (nejvýraznější chyba v parametru pohybu). Tabulka č. 26: Příklady deformace znaku ITÁLIE v ST do českého znakového jazyka 164

Sleva Podle Slovníku spisovné češtiny (2003: 393) sleva znamená snížení ceny, poplatku. Znak SLEVA ve Slovníku znakové řeči přímo uveden není, u hesla sleva je uveden odkaz na heslo levný a ten je zachycen ve Slovníku znakové řeči pouze na fotografii (1988: 99). Tlumočníci použili znak, který se od citátové formy uvedené ve slovníku lišil orientací dlaně. Zároveň použili ekvivalent LEVNÝ jako jednoruční znak. Obě varianty byly okomentovány neslyšícími konzultanty s výhradami k formě znaku, ale obsahově byly označeny jako srozumitelné. Jako jediný zcela nepřijatelný ekvivalent byl v tlumočených textech označen dvouruční znak LEVNÝ, ve kterém je pasivní ruka orientována dlaní doprava (ten nese jiný lexikální význam: sprostý ). Ekvivalentů k českému slovu sleva je v českém znakovém jazyce podle neslyšících konzultantů, překladatelů a tlumočníka několik: AKCE; CENA+NIŽŠÍ; SLEVA. Další znaky, jež byly tlumočníky při převodu užity, byly neslyšícími mluvčími vnímány jako formálně nepřijatelné, případně nepřesné. Nejčastější chybou bylo opět nepřesné provedení znaku (chyba v parametru pohybu), případně bylo jako chybné vnímáno nadbytečné řazení znaků s podobným významem vedle sebe (AKCE SLEVA). V tomto případě se bude jednat o chybu formální, pro adresáta velmi snadno zjistitelnou, avšak nebránící zásadním způsobem v porozumění. 165

166

Tabulka č. 27: Příklady deformace znaku SLEVA v ST do českého znakového jazyka Splátka Podle Slovníku spisovné češtiny (2003) je splátka částka, kterou se splácí dluh n. závazek. Znak SPLÁTKA patří mezi nekomplikované znaky, používané v ustálené podobě. Podle slovního popisu Slovníku znakové řeči (1988: 219) ve znaku pravá ruka v kolmé poloze sklouzne po levé dlani a otočí se dlaní dolů. Pokud byl znak SPLÁTKA použit tlumočníky, jedinou odchylkou od slovníkového popisu byl znak, do něhož byl inkorporován jiný tvar ruky, než je běžně používaný (ze znaku PLATIT), a došlo ke změně pohybu (opakovaný pohyb byl redukován na pohyb jednorázový). V tomto případě se jedná velmi pravděpodobně o chybu nedostatečné kompetence, kdy tlumočník s největší pravděpodobností neznal, resp. aktivně nepoužil výraz splátka. 167

Tabulka č. 28: Příklady deformace znaku SPLÁTKA v ST do českého znakového jazyka 168

Koupelna Slovník spisovné češtiny (2003) lexém koupelna vysvětluje jako místnost zařízenou ke koupání. Ve Slovníku znakové řeči (1988: 87) nalezneme u hesla koupelna ekvivalent slož. KOUPAT SE + MÍSTNOST (viz MÍSTO, můžeme doplnit tvarem místnosti). Složený znak KOUPELNA nebyl problematickým znakem, avšak v tlumočených textech přesto došlo k jeho deformaci. V jednom případě byl z dvouručního znaku vytvořen znak jednoruční, což neslyšící konzultanti i překladatelé vnímali jako rušivé. Podle našeho soudu se jedná o přehmat. Zajímavé bylo, že nebyl postrádán klasifikátor, který však byl součástí použitých ekvivalentů všech konzultantů. V kontrolním tlumočeném textu se klasifikátor také neobjevil, což potvrzuje domněnku, že klasifikátor je součástí spíše citátové podoby znaku a z důvodu jazykové ekonomie v proudu řeči často odpadá. 169

Tabulka č. 29: Příklady deformace znaku KOUPELNA v ST do českého znakového jazyka 170

Elektřina Slovník spisovné češtiny (2003: 77) vymezuje význam výrazu elektřina jako 1. jev vyvolaný vzájemným působením elektronů, 2. energie tím vznikající. Ve Slovníku znakové řeči (1988: 48) je u hesla elektřina uveden jen obrázek. Uvedený znak byl neslyšícími konzultanty i autorkou kontrolního tlumočeného textu produkován shodně. V jednom tlumočeném textu došlo k deformaci znaku, konkrétně ke změně ustáleného místa artikulace (běžně je místem artikulace dlaň pasivní ruky s orientací dlaně doprava, v případě daného tlumočníka byla místem artikulace brada). Toto provedení znaku bylo neslyšícími konzultanty označeno za neobvyklé, avšak nebránící v porozumění. S největší pravděpodobností se jedná o chybu z neznalosti (chybu nedostatečné kompetence), kdy tlumočník podle našeho názoru neznal adekvátní většinově používaný termín ELEKTŘINA. 171

Tabulka č. 30: Příklady deformace znaku ELEKTŘINA v ST do českého znakového jazyka 172

Místo Slovník spisovné češtiny (2003) uvádí, že místo je 1. je část prostoru, na kt. něco je, koná se n. kde může něco být, konat se; prostor, který někdo zaujímá, kt. je nějak určen. Ve Slovníku znakové řeči (1988: 113) je u hesla místo uveden pouze odkaz na obrázek. Běžně jednoruční znak byl v tlumočeném textu změněný na znak dvouruční. Toto provedení znaku bylo neslyšícími konzultanty označeno za neobvyklé. Podle našich závěrů se jedná o přehmat, kdy k nepřesnosti provedení znaku pravděpodobně přispělo znakové okolí. 173

Tabulka č. 31: Příklady deformace znaku MÍSTO v ST do českého znakového jazyka 174

Rozhodnout se Slovník spisovné češtiny (2003) uvádí, že významem rozhodnout se je konečným výrokem rozřešit něco nejasného n. sporného. Ve Slovníku znakové řeči (1988: 199) je u hesla rozhodnout se uveden slovní popis: Natažené dlaně směřují k tělu, pak se v pohybu překříží a ve vodorovné poloze se posunou do stran. V případě tlumočených textů se objevil nepřesně artikulovaný znak ROZHODNOUT SE. Došlo u něj ke změně pohybu (pohyb byl obloukový) a orientace dlaně (směřovala dolů). Toto provedení znaku bylo neslyšícími konzultanty označeno za rušivé. Jedná se o formální chybu nedostatečné kompetence (nedokonalá podoba znaku byla v textu několikrát opakována). Tlumočník měl zafixovánu fonologicky nesprávnou formu znaku, již bychom přirovnali k nepřesné výslovnosti. 175

Tabulka č. 32: Příklady deformace znaku ROZHODNOUT SE v ST do českého znakového jazyka 176

Asi Slovník spisovné češtiny (2003) uvádí k výrazu asi : vyjádření menší míry jistoty, pravděpodobně, možná, snad, patrně. Ve Slovníku znakové řeči (1988: 15) byla uvedena jen jedna, pravděpodobně starší varianta znaku ASI, kdy se ruce pohybují střídavě nahoru a dolů. Pro kontrolu jsme výrazy použité tlumočníky (lišily se od ekvivalentu uvedeného ve slovníku) konzultovali s neslyšícími (neslyšící tlumočník ani překladatelé výraz ASI spontánně nepoužili). Konzultanti proti variantám znaku použitým v tlumočení neměli námitky, ale shodli se na tom, že v jednom případě došlo ke změně tvaru ruky oproti tvaru, který se ve výrazu používá běžně a který používají i sami konzultanti. Znak použitý v tlumočeném textu byl vnímán jako neobvyklý. Jedná se o chybu ve vyjádření, o chybu na fonologické úrovni, kdy byl použit neadekvátní tvar ruky. Tuto chybu bychom v mluveném jazyce s největší pravděpodobností označili jako přeřeknutí. 177

Tabulka č. 33: Příklady deformace znaku ASI v ST do českého znakového jazyka 178

Zajímavý Podle Slovníku spisovné češtiny (2003) má výraz zajímavý významy: 1. budící zájem, pozoruhodný; 2. soustředěná pozornost a účast věnovaná něčemu, někomu. Ve Slovníku znakové řeči (1988: 281) je popsána forma znaku ZAJÍMAVÝ následujícím způsobem: Palec se vlevo několikrát dotkne hrudi, malíček natažený. Pohyb úst popsán není. V tlumočených textech se v jednom případě objevila varianta znaku bez nataženého malíčku. Pro kontrolu jsme výraz použitý slyšícím tlumočníkem konzultovali s neslyšícím tlumočníkem a překladateli. Ti se shodli na tom, že varianta bez nataženého malíčku je nepřípustná, přestože zamýšlený význam je především díky kontextu možné vyvodit. Podle našeho názoru se jedná o chybu formální, na úrovni fonologické (chyba v tvaru ruky). 179

Tabulka č. 34: Příklady deformace znaku ZAJÍMAVÝ v ST do českého znakového jazyka 180

11.2 Pohyb úst při produkci znaku Jak jsme již zmínili, v českém znakovém jazyce podobně jako v ostatních znakových jazycích existují dvojí nosiče významu: manuální a nemanuální. Mezi významné nemanuální prostředky patří pohyby úst, tzv. orální a mluvní komponenty. Orální komponenty mají na rozdíl od mluvních komponentů často mnohem stabilnější podobu. Repertoár pohybů úst pro daný význam je omezený. Při použití mluvních komponentů se pohybujeme na škále od použití prvního písmene odpovídajícího ekvivalentu českého slova přes jeho menší či větší část až po jeho plnou artikulaci. Ve sledovaných tlumočených textech došlo k zajímavého jevu. Na místě odpovídajícího mluvního komponentu byl v několika případech použit komponent orální. Vzhledem k tomu, že orální komponenty jsou specifickým prostředkem znakového jazyka užívaným v intrakulturní komunikaci neslyšících, patří jejich regulérní používání k problematickým oblastem v produkci českého znakového jazyka. Zároveň se jedná o oblast, která není ve znakových jazycích dostatečně popsána. Nejpravděpodobnějším důvodem nadužívání orálních komponentů je snaha o hyperkorektnost, snaha používat znakový jazyk rodilých mluvčích, případně nedostatky ve výuce českého znakového jazyka. V případě použití orálního nebo mluvního komponentu v kurzech českého jazyka, které vyhodnotí lektor jako nevhodné nebo nestandardní, nedochází k upozornění na chybu pravidelně. Navíc je dle našich osobních zkušeností v mnoha případech možné setkat se v kurzech českého znakového jazyka pro veřejnost i pro specificky zaměřené skupiny odborníků (učitele, tlumočníky ) s nedůvěrou vůči slyšícím uživatelům znakového jazyka, která se promítá do výuky ve formě neochoty rozkrýt, rozebrat a vysvětlit pravidla pro použití těch jazykových prostředků, které náleží do jádra znakového jazyka a jsou typické pro jazykové chování výhradně jeho rodilých mluvčích. Při tlumočení tak tlumočník vychází obvykle z jazykového citu a z tlumočnické či jazykové zkušenosti. K opravě a případnému uvedení na pravou míru dochází velmi zřídka: v běžné komunikaci se neslyšící adresát soustředí na porozumění celkovému významu, kterému většinou záměna orálního a mluvního komponentu nebrání. Ve slovnících znakového jazyka bývá zachycena pouze manuální část znaku. Nemanuální část včetně pohybů úst ve slovníkovém heslu zpravidla chybí (pokud není součástí výkladu fotografie, ze které je možné s větším či menším úspěchem odpovídající pohyb úst vyčíst). Zájemce o osvojení nemanuálních prostředků se tak musí spolehnout na jejich vysledování výhradně při výuce znakového jazyka, případě ve spontánní komunikaci rodilých mluvčích. V případě výrazu ZAJÍMAVÝ jsme ve vybraných slovnících podle očekávání v příslušném slovníkovém heslu informaci o odpovídajícím pohybu úst nenalezli. Na fotografiích, které byly součástí hesla (Slovník znakové řeči, 1988: 281), můžeme zaznamenat tvar úst odpovídající českému aaa. Protože se však jedná o pouhý obrázek, není možné vyvodit, zda se jedná o součást mluvního komponentu použitého v tlumočených textech ( zaj, zaaa, zajím ), mluvního komponentu použitého naším neslyšícím 181

tlumočníkem ( zají ), či neslyšícími konzultanty ( zájem ), případně zda byl použit autory tlumočených textů ( záj, zajímá ). Neslyšící překladatelé shodně uvedli, že nevhodné bylo v daném kontextu použití orálního komponentu uuu. Pravděpodobně se jedná o chybu nedostatečné kompetence, kdy si tlumočník není jist, kdy a za jakých okolností použít konkrétní podobu znaků, případně o snahu používat jazyk, který více vypadá jako jazyk rodilých mluvčích. Významnou úlohu může sehrát také nedostatečný jazykový cit. 182

Tabulka č. 35: Příklady pohybu úst při produkci znaku ZAJÍMAVÝ v ST do českého znakového jazyka Úspora Ani v případě hesla úspora není ve slovnících českého znakového jazyka informace o odpovídajícím pohybu úst. Ve Slovníku znakové řeči (1988: 234) najdeme informaci viz obr. šetřit. Na něm je možné vysledovat tvar úst odpovídající českému uuu. Neslyšící konzultanti a neslyšící tlumočník se nezávisle na sobě shodli na mluvním komponentu úspora. V tlumočených textech jsme zaregistrovali velmi pestrý repertoár pohybů úst: 0, ššš, šetří, úsporný. Všechny byly označeny rodilými mluvčími, konzultanty a tlumočnicí, jako nevhodné, či dokonce nesprávné. Všichni přizvaní neslyšící spolupracovníci shodně použili mluvní komponent úspora, nikdo z nich nepoužil ani formu znaku (včetně 183

orálního komponentu), jež byla uvedena ve slovníku. Citátová podoba znaku je s největší pravděpodobností vhodná pro jiný kontext, než je v našem případě. 184

Tabulka č. 36: Příklady pohybu úst při produkci znaku ÚSPORA v ST do českého znakového jazyka 185

Malá koupelna Za povšimnutí stojí také zajímavosti v produkci českého znakového jazyka související s pohyby úst při artikulaci spojení slov, které v sobě má inkorporovaný klasifikátor pro popis tvaru a velikosti. V případě spojení slov malá koupelna je informace o velikosti popisovaného prostoru (malé koupelny) předávána v tlumočených textech různě. Obecně jsou informace o velikosti velmi často předávány formou klasifikátoru tvaru a velikosti společně s orálními komponenty (srov. Mareš 2011). Součástí orálního komponentu pro význam malý jsou pootevřená ústa s vystrčenou špičkou jazyka. Tento orální komponent použili naši neslyšící konzultanti. V kontrolním tlumočeném textu byl použit mluvní komponent malý jako součást výrazu MALÝ. V tlumočených textech se objevilo mnoho různých variant, z nichž byly za přijatelné označeny výrazy s využitím znaku MALÝ s mluvním komponentem mal a malý. Jako nestandardní byl označen výraz MALÝ + mluvní komponent ( malý ) + KOUPAT SE + MÍSTNOST, ve kterém došlo k narušení standardního pořadí ve jmenné skupině (podstatné jméno + přídavné jméno), kdy byl jako první artikulován výraz označující vlastnost / velikost jména / místnosti a teprve potom následovalo jméno (koupelna). Jako nepřijatelný byl označen výraz, v jehož rámci byl současně s produkcí klasifikátoru/specifikátoru tvaru a velikosti místnosti artikulován mluvní komponent malý. V tomto případě se s největší pravděpodobností jedná o chyby nedostatečné kompetence dané nejistotou tlumočníka v oblasti používání orálních komponentů, jež jsou na praktické užívání podobně náročné jako další specifické prostředky českého znakového jazyka klasifikátory. Posuzování tlumočených textů z tohoto hlediska komplikuje skutečnost, že v současné době není k dispozici ani jednoznačný popis významu existujících orálních komponentů a pravidel pro jejich používání. 186

187

188

Tabulka č. 37: Příklady pohybu úst při produkci znaku MALÁ KOUPELNA v ST do českého znakového jazyka Otevřít V případě slovesa otevřít se jedná o komplikovanější situaci. Sloveso OTEVŘÍT je v českém znakovém jazyce jedním z typických příkladů klasifikátorového slovesa (Macurová, Bímová 2001). Jedná se o sloveso, u kterého není zcela možné určit a popsat slovníkový tvar. Tvar uvedený na obrázku u příslušného hesla otevřít ve Slovníku znakové řeči (1988: 148) je příznakový, nese navíc sémantický význam otevřít např. okenice, dvoukřídlé dveře apod. V tlumočeném textu se však jedná o dvířka pračky, která mají specifický způsob uchopení (jednou rukou) a směr pohybu při otevírání (ze strany). V případě předního otevírání jsou dvířka umístěna na svislé přední ploše spotřebiče, dvířka jsou nejčastěji kulatého tvaru a místo pro uchycení mají po jedné straně dvířek. Otevírají se pak obloukem nejčastěji ve směru zleva doprava, a to na rozdíl od dvířek umístěných na pračce s horním plněním. V tomto případě se jedná nejčastěji o dvířka obdélníkového tvaru, která zároveň tvoří celou horní vodorovnou část spotřebiče. Uchycení mají na přední, kratší straně a otevírají se obloukem ve směru zepředu dozadu. Způsob uchycení je zohledněn ve 189

výběru klasifikátoru držení, jež je součástí slovesa OTEVŘÍT (jedná se o sloveso klasifikátorové), a směr otevření je zase zohledněn ve směru pohybu slovesa (z jedné strany na druhou zepředu dozadu). Neméně důležitá je celková lokalizace slovesa ve znakovacím prostoru, kterou je předávána informace o umístění dvířek vzhledem ke spotřebiči. V tlumočených textech byl neslyšícími překladateli, konzultanty a tlumočnicí nejvíce zmiňován problém s lokalizací slovesa a směru pohybu vzhledem k objektu spotřebiče. Tyto nepřesnosti vedly ve svém důsledku k nejasnostem ohledně vybraného typu pračky, a protože se jednalo o základní téma textu, byly vnímány z hlediska srozumitelnosti jako velmi vážné. V některých případech bylo jako nepřijatelné označeno navršení mluvního komponentu zepředu na manuální část klasifikátorového slovesa OTEVŘÍT+KLF: zepředu. Poslední dva příklady OTEVŘÍT+KLF: zepředu + zepředu a KOUPAT SE + MÍST- NOST + orální komponent malá byly neslyšícími konzultanty označeny jako nepřijatelné z toho důvodu, že na manuální artikulaci klasifikátoru/specifikátoru byl navršen mluvní komponent specifikující způsob otevření, případně velikost místnosti. A to přesto, že podobné vršení významu známe z autentických promluv, např. MAZAT MÁSLEM, kdy je manuálně artikulován plnovýznamový znak MAZAT a současně s ním je artikulován mluvní komponent máslo. S velkou pravděpodobností není tento způsob inkorporace možný v případě spojení klasifikátoru a mluvního komponentu. Chyby uvedené v souvislosti s produkcí klasifikátorových sloves jsou chybami nedokonalé kompetence tlumočníků a vyplývají z jejich nedokonalého používání klasifikátorů a pohybu úst jako velmi komplexních výrazů znakového jazyka. Úzký kontakt dvou jazyků ústí často v zajímavé, avšak velmi komplikované komunikační situace. Jednou z nich je užití konkrétního typu pohybu úst (mluvního komponentu) simultánně s produkcí manuálního znaku (viz Davis 1990). Potvrzuje se, že i v českém znakovém jazyce existuje více způsobů artikulace. Na jedné straně zřetelná artikulace slov (nebo jejich částí) tato česká slova reprezentuje, na druhé straně se jiné typy artikulace už nepovažují za reprezentaci českého jazyka, ale spíše za součást jazyka znakového. Zdá se, že český znakový jazyk si z češtiny vypůjčil některá slova a následně je lexikalizoval (rodilí mluvčí českého znakového jazyka proto takovou artikulaci vnímají jako součást svého vizuálně-pohybového jazyka). Ve sledovaných textech rodilí mluvčí použití pohybů úst velmi často komentovali a hodnotili je z hlediska (ne)vhodnosti. Tyto soudy byly zcela jistě vysloveny na základě subjektivního dojmu neslyšících hodnotitelů, kteří se ovšem často v celkovém hodnocení shodli a komentovali stejné výrazy velmi podobně, i když jejich vysvětlení byla různá. 190

191

Tabulka č. 38: Příklady pohybu úst při produkci znaku OTEVŘÍT v ST do českého znakového jazyka 192

11.3 Použití znaku v kontextu Na několika místech byl v tlumočených textech negativně hodnocen výběr znaků, resp. použití znaků, které mohou být v synonymickém vztahu se znaky doporučenými neslyšícími rodilými mluvčími; nejednalo by se přitom o synonyma úplná, ale částečná. Žádný ze slovníků českého znakového jazyka bohužel nepopisuje přesný význam a možnosti využití výrazu v různých kontextech. Pro český výraz hezký/pěkný je ve Slovníku znakové řeči (1988: 55) uveden jen výraz HEZKÝ se slovním popisem Palec a ukazovák sjíždí po tváři po bradu, kde se spojí. Chceme-li zdůraznit, je pohyb pomalejší, který je možné využít pro hodnocení vzhledu obecně. Pokud však pozitivně hodnotíme vzhled věci, pak máme na výběr ještě minimálně jeden výraz PĚKNÝ, který má však mnohem užší význam a který není možné s odkazem na neslyšící konzultanty použít pro hodnocení fyzického vzhledu osob. Tento výraz byl v našem tlumočeném textu využit v kontextu hodnocení fyzického vzhledu ženy. Přestože český výraz hezký/pěkný nemá v tomto ohledu žádné podobné omezení, použití znaku PĚKNÝ pro hodnocení ženy bylo v projevu v českém znakovém jazyce označeno všemi rodilými mluvčími (překladateli, tlumočnicí i konzultanty) jako nevhodné, avšak srozumitelné. Jedná se opět o problém stylu v tlumočení do cílového jazyka (znakového jazyka), omezeného stylového rejstříku tlumočníků. Lze se jen dohadovat, co stojí za touto tlumočnickou rezervou. Jedním z mnoha důvodu může být i nedokonale nastavené jazykové a tlumočnické vzdělávání a praktická průprava tlumočnických profesionálů. 193

Hezký/pěkný Tabulka č. 39: Příklady použití znaku v kontextu HEZKÝ v ST do českého znakového jazyka 194

Být-jedno Podobně je tomu s výrazem BÝT-JEDNO, který byl použit ve významu nemít žádnou oblíbenou značku. Podle Slovníku znakové řeči (1988: 71) se výraz pro být-jedno shoduje s výrazem lhostejný nebo volno (volný oděv). Jednou z regulérních možností (použitých samotnými rodilými mluvčími) je použití výrazu BÝT-JEDNO (= BÝT- STEJNÝ). Obsahově výraz BÝT-JEDNO, použitý v jednom tlumočeném textu, kontextu odpovídá, stylově je však vnímán jako příliš neformální, a pro náš kontext tedy svou formou nevhodný. Toto hodnocení, podobně jako u předchozích případů, však můžeme opřít pouze o tvrzení a názory vybraných neslyšících konzultantů, překladatelů a tlumočnice. V ostatních případech se jednalo o obsahové posuny, vybrané ekvivalenty v českém znakovém jazyce nebyly obsahově adekvátní, případně nesly další příznak, který v daném kontextu nebyl žádoucí. Jedná se evidentně o chyby nedostatečné jazykové kompetence. 195

196

Tabulka č. 40: Příklady použití znaku v kontextu BÝT-JEDNO v ST do českého znakového jazyka 197

Peníze Použitý znak PENÍZE, který podle Všeobecného slovníku českého znakového jazyka (2002: 87) odpovídá brněnské variantě znaku, byl neslyšícími překladateli i konzultantem hodnocen jako nevhodný. Všichni zmínění neslyšící odborníci žijí v Praze. Také neslyšící tlumočník spontánně použil pražskou variantu, ale i on je rodilý Pražan. Jako důvod nevhodnosti však neslyšící odborníci nezmiňovali mísení dialektů, zvolený znak shodně ohodnotili jako výraz blížící se svou formou gestu, tedy jako prostředek, který není vlastní českému znakovému jazyku, a to navzdory tomu, že ho jeden ze slovníků uvádí jako brněnskou variantu k českému peníze. S největší pravděpodobností se jedná o dialekt, ale zároveň výraz, který je používán starší generací neslyšících rodilých mluvčích. Naši neslyšící hodnotitelé byli spíše mladší a tento znak, který se dříve na určité části území běžně používal, dnes mladí neslyšící vnímají jako cizí českému znakovému jazyku a jeho užívání hodnotí jako nevhodné. Tento případ dokládá ve znakových jazycích existenci procesů změny formy znaků v čase. 198

Tabulka č. 40: Příklady použití znaku v kontextu PENÍZE v ST do českého znakového jazyka 199

11.4 Použití specifického znaku Rodilí mluvčí používají tzv. specifické znaky stejně často jako jiné znaky z jádra znakové zásoby. Mnohé z nich totiž vyjadřují emoce a osobní názor (úsudek) velmi stručně a přiléhavě. Specifické znaky se tedy vyskytují ve výpovědích v českém znakovém jazyce poměrně často (Motejzíková 2003, Vysuček 2003, Vysuček 2009). V dostupných slovnících, které zachycují lexikální zásobu znakového jazyka (včetně námi vybraných slovníků českého znakového jazyka), tyto znaky nenajdeme. Jedná se totiž ve většině případů o slovníky překladové, jejichž zdrojovým jazykem je český jazyk. Slovníky obsahují abecední seznam českých slov, k nimž jsou přiřazovány jednotlivé znaky českého znakového jazyka. Specifické znaky ve většině případů není možné přeložit jedním ekvivalentem, jejich význam se mění v závislosti na kontextu. Z toho pak pramení problémy s překladem do češtiny, a tak se do překladových slovníků se zdrojovým českým jazykem mohou zapracovat jen velmi těžko. V českém prostředí se specifickým znakům věnovala velká pozornost a komunita českých Neslyšících byla při seznamování veřejnosti s těmito jazykovým prostředky, typickými pro jejich intrakulturní komunikaci, otevřená. Není to samozřejmostí. V zahraničí (Velká Británie, Spojené státy americké) nejsou tyto prostředky zahrnuty do výuky v kurzech znakového jazyka, přestože jsou v přirozené komunikaci v tamních komunitách neslyšících také frekventované. Podle tamních neslyšících se jedná o jazykové prostředky vlastní pouze neslyšícím, slyšící jim nemohou dokonale porozumět, především kvůli jejich silné vazbě na kulturu. Z toho důvodu je mnohdy komolí, používají v nevhodných kontextech, a tím je znehodnocují. To jsou pro tyto komunity pádné důvody pro vyřazení specifických znaků z osnov pro výuku v kurzech znakového jazyka. Zajímavá byla poznámka britských neslyšících v tom smyslu, že neslyšící se jen výjimečně mohou naučit mluvený jazyk ve všech jeho formách (k mluvenému jazyku mají kvůli hluchotě omezený přístup ), pro komunikaci mají tedy k dispozici primárně jazyk znakový a pro komunikaci se slyšícím prostředím svou částečnou kompetenci v mluveném jazyce (v psané formě). Slyšící člověk podle nich nemá žádnou podobnou překážku v učení se znakovému jazyku (vidí dobře), a tak není důvod, proč by měl mít možnost získat dokonalou znalost obou jazyků (svého mluveného i cizího znakového jazyka). Neslyšící by tak už neměli nic, co by patřilo jen a výhradně jim, a slyšící lidé by jejich jazyk ovládli a často by ho i komolili. Specifické znaky se ve Velké Británii neučí ani v kurzech pro tlumočníky, ti se s nimi musí seznámit a intuitivně se je naučit používat pouze prostřednictvím vlastní aktivity v komunitě neslyšících, z přímé, spontánní komunikace s neslyšícími rodilými mluvčími. 194 194 Uvedené názory získala autorka práce osobně v zahraničních kurzech BSL a ASL a v rozhovorech s neslyšícími lektory, kteří v nich vyučovali. 200

Ve sledovaných textech se objevily specifické znaky, které byly po formální stránce v pořádku, obsahově byly srozumitelné, ale byly použity v nevhodném kontextu (tím se potvrzují obavy zahraničních neslyšících, že pro silnou vázanost na kulturu nemohou slyšící specifické znaky ovládnout ve všech směrech). 201

Tabulka č. 42: Příklady použití specifických znaků v ST do českého znakového jazyka Specifické znaky byly často užity ve výroku, ve kterém by ho neslyšící v přirozené promluvě nikdy spontánně neužil ( NAPOŘÁD, NEMOCI ). Výrok ve zdrojovém jazyce nevychází ze zkušenosti neslyšících a kulturně je jim vzdálen, případně se jedná o významovou nuanci, kvůli které nemůže být specifický znak (i když obecně kontextu odpovídá) v konkrétním spojení užit. Obsahově by se tolik nevzdaloval zdrojovému významu, ale český neslyšící ho ve spojení se situací, ve které ho užil tlumočník, nemá uložen ve svém mentálním slovníku. Vnímá ho na tomto místě jako nevhodný. Buď by použil jiný specifický znak, nebo úplně jiný způsob vyjádření významu s využitím znaků běžné slovní zásoby. Jedná se o nejčastější typ chyby, tj. o chybu nedostatečné kompetence. Jindy je použit specifický znak zcela nevhodně, obsahově neodpovídá kontextu, a působí tak velmi rušivě, až nepatřičně ( NEVĚDĚT ). Použitím specifického znaku tímto způsobem se zcela posouvá celkový význam sdělení. V některých jiných případech má tlumočník specifický znak spojen s jedním konkrétním výrazem v češtině (jak jsme uvedli výše, to není vzhledem k povaze těchto jazykových prostředků dost dobře možné) a při tlumočení tohoto konkrétního českého výrazu z češtiny 202

do českého znakového jazyka používá specifický znak automaticky jako jeho úplný ekvivalent (SZ dokázat = pro tlumočníka moci ). V přehledu (viz výše) se objevil ještě jeden problém užívání specifických znaků. Tím je přehmat ve znakovém jazyce, kdy má být použit běžný znak ze znakové zásoby, ale tlumočník jej veden snahou užívat správný znakový jazyk zamění za specifický znak, který je mu fonologicky podobný ( NERUŠIT ŠETŘIT ), často se liší jen na úrovni nemanuálních prostředků (pohybem úst). Výsledný tlumočený text působí zmateně a obsahově nekoherentně. 11.5 Užitá terminologie V posledních letech se v českém znakovém jazyce podařilo díky aktivitě neslyšících odborníků působících v mnoha oborech rozpracovat terminologii pro různé oblasti (porodnictví, protetická technologie, lingvistika, výpočetní technika a další). Existující slovní zásoba českého znakového jazyka byla po dlouhou dobu samozřejmě dostatečná pro to, aby sloužila sociokulturním potřebám českých neslyšících, jejich intrakulturní komunikaci. V posledních letech však dochází k proměně a rozšiřování těchto potřeb (např. potřeba odborného vyjadřování v českém znakovém jazyce na vysokých školách) a díky tomu se proměňuje slovní zásoba tak, aby těmto potřebám neslyšících odpovídala. Neslyšící, kteří jsou v konkrétní oblasti informovaní, se za použití znakového jazyka o potřebných věcech domluví a pro danou chvíli si jazykový aparát přizpůsobí, domluví si termíny, které však fungují jen pro danou skupinu v dané situaci, ne pro všechny neslyšící odborníky působící v příslušné oblasti. Tvorba terminologie, která by se stala stabilním pojmenovacím aparátem pro všechny neslyšící odborníky, není jednoduchá věc. V tomto ohledu je možné se inspirovat tím, co ví lingvistika o termínu a terminologii obecně, a postupně to aplikovat do lingvistiky znakových jazyků. Macurová (2008: 144) pojmenovává požadavky kladené na termíny obecně: Termín, ať už domácí, nebo přejatý, by měl být ustálený (s jedním pojmem se spojuje právě jen jeden termín užívaný všemi členy daného jazykového společenství), systémový (termín zapadá do systémů všech termínů daného oboru), přesný a jednoznačný (jeho pojmový význam je alespoň v rámci daného vědního oboru přesně a jednoznačně definován), nosný (termín může být východiskem vytváření termínů dalších), ústrojný (vytvořený v souladu s pravidly daného jazykového systému). Z tohoto pohledu se pravděpodobně bude mnoho doposud vzniklých termínů ve znakovém jazyce do budoucna ještě významně měnit. Litr Tím, že zdrojový text v dané tlumočnické situaci nebyl svou povahou odborným textem, nebyl z hlediska terminologie náročný, objevilo se v něm jen několik termínů. Jedním je jednotka objemu litr. Jedná se o fyzikální veličinu velmi často zmiňovanou v různých, obecně známých kontextech. Výraz LITR nemění svou formu, je ustálený. V tlumočených textech tedy předpokládáme jeho bezproblémové použití. Neslyšící konzultanti, pře- 203

kladatelé i tlumočnice jej použili nezávisle na sobě ve stejné podobě. V tlumočených textech však byl vedle obecně známého termínu použit i inicializovaný znak L. Ten byl neslyšícími rodilými mluvčími vnímán jako nevhodný. Jeho užití odsoudili s poznámkou, že znalost takového termínu by měla být pro každého praktikujícího tlumočníka pro neslyšící samozřejmostí. Jedná se o chybu nedostatečné jazykové kompetence. 204

Tabulka č. 43: Příklady užité terminologie LITR v ST do českého znakového jazyka 205

Bojler Specifická situace nastala při převodu výrazu bojler do českého znakového jazyka. V žádné z vybraných slovníkových příruček jsme ekvivalent tohoto českého výrazu nenašli. Bylo nutné vytvořit ad hoc termín nejlépe opisem, který bude s největší pravděpodobností složeným znakem a bude obsahově odpovídat sémantice výrazu ve zdrojovém jazyce. Podle Slovníku cizích slov je bojler zásobník a ohřívač vody. Tlumočníci se v tomto případě dopustili chyby z důvodu nedostatečné kompetence v cílovém jazyce. Součástí všech ekvivalentů v českém znakovém jazyce je odpovídající klasifikátor (KLF), nejčastěji vhodně zvolený klasifikátor pro popis tvaru a velikosti KLF: velký válcovitý předmět, který vychází z prototypické představy bojleru (bojler je válcovité těleso na zásobu a ohřev vody). V některých případech však byl KLF zvolen nevhodně (nevhodný byl klasifikátorový tvar ruky, který zastupoval např. úzký dlouhý předmět). Součástí výrazu byl ve shodě se sémantikou výrazu často znak VODA, mnohdy však už dále nedošlo k další specifikaci zařízení (chyběla informace o ohřevu). V některých případech se součástí výsledného výrazu stal znak NABÍJET (teplotou) (ten byl pro neslyšící přijatelný), dále znak TEPLÝ (rovněž přijatelný). Srozumitelným a obsahově jasným se pro neslyšící adresáty stal celý ad hoc vytvořený termín až v případě doplnění mluvního komponentu bojler. Pokud byl použit jen inicializovaný znak B jako ekvivalent pro české slovo bojler, neslyšící rodilí mluvčí ho vyhodnotili jako nedostačující, přestože byl doplněn vhodně zvoleným klasifikátorem. Nebyl podle nich dostatečně jednoznačný, a nesplňoval tak charakteristiku termínu v českém znakovém jazyce. Podobně nesouhlasně hodnotili neslyšící odborníci ekvivalenty, které byly tvořeny jen klasifikátorem (popsala se pouze podoba, tvar zařízení, ale už se nezohlednila jeho funkce). Podle nich se jednalo o neplnohodnotný znak, tj. o nedostatečné vyjádření obsahu. 206

207

Tabulka č. 44: Příklady užité terminologie BOJLER v ST do českého znakového jazyka 208

Energie Při převodu výrazu energie využili všichni tlumočníci výrazu VÝKON (Slovník znakové řeči, 1988: 273), jehož podoba je popsána jako pěsti se k sobě v kroužcích několikrát přiblíží. Tento výraz byl tlumočníky vnímán jako hyperonymum českého znakového jazyka zahrnující nejrůznější typy energií včetně elektrické a vodní. V některých případech došlo k vypuštění celého výrazu. Rodilí mluvčí českého znakového jazyka nejčastěji využili proces zúžení významu, specifikaci, a jako ekvivalent k českému výrazu energie použili výraz ELEKTŘINA (Slovník znakové řeči, 1988: 48). Na základě konzultací s neslyšícími se jeví jako vhodnější, aby byl v tlumočených textech využit ekvivalent se zúžením významu, s důrazem na specifikaci v daném kontextu, případně složený znak v podobě výčtu ELEKŘINA VODA RŮZNÝ. 209

Tabulka č. 45: Příklady užité terminologie ENERGIE v ST do českého znakového jazyka 210

Model V následujícím příkladu převodu výrazu model byl maximálně využit potenciál znakového jazyka, především jeho existence v prostoru. Ve Všeobecném slovníku českého znakového jazyka (2002: 417) je uveden pouze výraz s významem model letadla. Při převodu českého výrazu model v kontextu nákupu elektroniky tlumočníci nejčastěji využili odkazu do prostoru, kde byl dříve lokalizován objekt pračky, případně specifikace PRAČKA TYP, TYP PRAČKA, TYP ODKAZ: tato pračka TYP. Všechny možnosti byly shledány vhodnými až na situaci, kdy bylo použito termínu MODEL z oblasti protetické technologie (protetický model), což je v daném kontextu nejen nevhodné, ale i zavádějící a matoucí. Citlivé zacházení s existující terminologií je jednou ze základních tlumočnických dovedností. Jedná se tedy nejčastěji o chyby nedostatečné kompetence. 211

212

Tabulka č. 46: Příklady užité terminologie MODEL v ST do českého znakového jazyka 213

Spotřeba/spotřebovat V případě převodu výrazu spotřeba/spotřebovat opět nastává situace, kdy ani jedna z vybraných slovníkových příruček nemá ve své znakové zásobě zahrnut hledaný výraz. Byli jsme tedy odkázáni na konzultace s rodilými mluvčími. Ti shodně použili ekvivalent v podobě výrazu ELEKTŘINA + TOČIT SE (na elektrohodinách). V tlumočených textech se objevilo mnoho různých způsobů převodu. V některých případech byl zvolen zavádějící znak (VYUŽÍVAT EKONOMIKA A TYP), kdy je artikulován znak EKONOMIKA ve významu označení vědního oboru zabývajícího se ekonomií. V jiných případech bylo nešťastně zvoleno sloveso (TOČIT SE STAHOVAT) a význam nepodpořila ani snaha o zpětnou korekturu a následné doplnění a zpřesnění významu (ELEKTŘINA STAHO- VAT SLABÝ NEPOTŘEBOVAT MOC). Další užité varianty převodu byly neslyšícími konzultanty vyhodnoceny jako srozumitelnější, ale v komunikaci neslyšících nepřirozené. Neslyšící konzultanti, překladatelé i tlumočnice se shodli na jedné formulaci, o které se tak můžeme domnívat, že je relativně ustálená a pro daný kontext nejvhodnější. Opět se jedná o chyby nedostatečné kompetence. 214

215

Tabulka č. 47: Příklady užité terminologie MALÁ SPOTŘEBA v ST do českého znakového jazyka 216

Ve sledovaném textu nebylo užito mnoha termínů, ale potvrdil se předpoklad, že nejvíce tlumočnických odchylek od zdrojového textu a zároveň nejvíce jevů, které jsou z pohledu uživatele cílového jazyka pociťovány jako problematické, bude souviset právě s převodem terminologie do českého znakového jazyka. Pozitivní je, že se tlumočníci neuchylovali automaticky ke kódování termínů prostřednictvím prstové abecedy, nepřeváděli je tedy jen vyhláskováním mluveného výrazu, ale snažili se o převod významu, i když se dopouštěli různých nepřesností a chyb. Zároveň se i pro oblast tlumočení českého znakového jazyka potvrdily závěry studie Kopczyńského (1994), jenž uvádí, že příjemci (výzkum byl proveden na mluvených jazycích) shodně označili za důležitější obsah než formu tlumočeného sdělení a velký význam kladli na terminologickou přesnost a plynulost tlumočení. Neslyšící hodnotitelé hodnotili nedostatečnou vybavenost tlumočníků po stránce terminologické, která se projevila i v tlumočení relativně nenáročného textu, velmi kriticky. 217

12 Hodnocení výsledných tlumočených textů bez ohledu na zdrojový text Při hodnocení tlumočených textů bez ohledu na vztah k textu zdrojovému nás zajímalo, do jaké míry působí výsledný převod na neslyšícího adresáta přirozeně a srozumitelně. Jak jsme uvedli výše, často se v souvislosti se stylem projevu tlumočníků hovoří o nežádoucím přízvuku v cílovém jazyce, tj. ve znakovém jazyce. Na jeho přítomnost i u tlumočníků analyzovaných textů často upozorňovali neslyšící konzultanti ve svých komentářích. Postupně se pokusíme vystihnout charakter přízvuku v tlumočených textech na základě poznatků C. Paddenové (Padden 2014). 195 Mnohé z uvedených parametrů přízvuku jsou typické pro americký znakový jazyk, ve kterém komunikuje autorka studie, zde jsme vybrali ty, které můžeme aplikovat i na české prostředí. V přízvuku hrají roli následující okolnosti: a) Umístění znaku. Pokud jsme si z nějakého důvodu zvykli produkovat znaky příliš nízko nebo příliš vysoko, může to neslyšící recipient pociťovat jako cizí element. b) Volba znaku. Někdo, kdo 10 let tlumočil jen na základní škole, může nevědomě používat znaky svých dvanáctiletých klientů i v případě, že jeho aktuálním adresátem je dospělý neslyšící. To může být pro dospělého klienta zarážející. c) Rytmus. Různá prostředí vyžadují různý rytmus projevu. Jinou rychlost zvolíme při tlumočení jeden na jednoho (např. v komunitním tlumočení u lékaře) a jinou v případě, že stojíme v divadle na jevišti a tlumočíme pro velké množství neslyšících diváků. d) Zbytečné opakování znaku. Tlumočníci poměrně často opakují znaky, které nevyžadují opakování, a naopak opomíjejí zdvojený pohyb u jiných znaků. V případě násobení pohybu vzniká dojem zpívání jinak neutrálního sdělení. e) Nevhodné mluvní komponenty. Tlumočníci typicky nadužívají mluvní komponenty (artikulace slov nebo jejich částí z mluveného jazyka) i u znaků, kde je naopak vyžadován orální komponent (pohyb úst, který nevychází z mluveného jazyka). Např. ke znaku MÍT patří orální komponent PRR, nikoliv artikulace slova mít. f) Nadbytečné pohyby. Stane se, že tlumočník mezi jednotlivé znaky přidá jakýsi irelevantní pohyb, který musí neslyšící klient dekódovat, a to velmi ztěžuje porozumění, zvláště při rychlejším tempu výpovědi produkované ve znakovém jazyce. Jindy se může 195 Padden, Carol: Do Sign Language Interpreter Accents Compromise Comprehension? [online]. [Cit. 2015-05-12.] Dostupné z WWW: https://www.streetleverage.com/2015/05/do-sign-language-interpreteraccents-compromise-comprehension. 218

jednat o drobnou změnu v artikulaci znaku, např. o záměnu rovného pohybu s nehybnými prsty za třepotající se prsty. Tento přízvuk slyšícího uživatele znakového jazyka ve svém důsledku významně znesnadňuje komunikaci. 12.1 Umístění znaku Obecně se ve sledovaných tlumočených textech nápadný přízvuk v podobě znakování příliš nízko nebo příliš vysoko neobjevil. Problém nastal jen při produkci a) prstové abecedy, kdy se v některých případech projevila snaha o artikulaci tvarů ruky před obličejem, tedy příliš vysoko (obrázek č. 4, text č. 2). Pro české prostředí jsou při hláskování prstovou abecedou vyžadovány i odpovídající pohyby úst. Pokud se hláskování realizuje příliš vysoko, ústa jsou zakryta, a recipient promluvy tedy nemá přístup k jedné části informace. Jedná se o narušení komunikačních pravidel, která stanovují, že při komunikaci znakovým jazykem by mělo být vždy jasně vidět na celý obličej. Obrázek č. 4: Příklad umístění znakování Nežádoucí posun ve znakovacím prostoru také velmi často ovlivňoval b) způsob realizace střídání rolí změnou pozice těla. Otočení těla nalevo a následně napravo bylo příliš výrazné a tím se znakující osoba dostala do situace, kdy ke svému komunikačnímu partnerovi stála z boku. Mnohé znaky se tak dostaly na samou levou i pravou hranici znakovacího prostoru a celkově se způsob znakování stal v některých částech nepřirozeným (obrázek č. 5; všechny tlumočené texty). Obrázek č. 5: Příklad umístění znakování příliš z boku 219

V jednom případě (text č. 6) nastala situace, kdy c) v části textu, ve které se pojednává o parametrech nabízené pračky, se celý znakovaný projev posunul dolů a jako by byl směřován přímo k pračce. Vzniká dojem komunikace s pračkou (obrázek č. 6). Obrázek č. 6: Příklad umístění znakování posun na spodní hranici znakovacího prostoru Častokrát nastal při umisťování znaků do prostoru problém se směrem pohybu očí. V dialogu prodavače a zákaznice nekorespondoval směr pohybu očí a směr pohledu odpovídající dvěma komunikujícím osobám (text č. 3). V jednom tlumočeném textu byl po celou dobu produkce textu výrazný pohled směrem dolů. Tím se výrazně narušila komunikační pravidla neslyšících. V textu jako by komunikující osoby nebyly v očním kontaktu. To působí velmi nevěrohodně a nepřirozeně (obrázek č. 7; text č. 5). Jako rušivé bylo neslyšícími konzultanty vnímáno časté zvedání očí v sloup v průběhu tlumočení. Jedná se o prostředek, kterým je možné vyjádřit nejistotu hovořícího, ale pokud se v jednom textu objeví čtyřikrát, výsledný text působí spíše podezřele. Obrázek č. 7: Příklad umístění znakování pohled dolů 12.2 Volba znaku Problém zaznamenali neslyšící hodnotitelé i ve způsobu používání klasifikátorů. Nejenže byly často nevhodně zvoleny (nevhodně zvolený byl klasifikátorový tvar ruky, který nemohl předmět zastupovat vůbec nebo jen částečně pračka jako válcovitý předmět s kulatým otevíráním na vrchu), ale někdy byl použit klasifikátor na místě, kde neměl opodstatnění (záleží na VÁS) - byl použit na místě zájmena (TY). 220

Obrázek č. 8: Volba znaku použití klasifikátoru místo osobního zájmena Další problematickou oblastí se ukázalo být používání specifických znaků ( nevědět, úspora, dokázat ). Ty byly použity ve správném tvaru, ale v nevhodném kontextu. V jiných případech bylo evidentní, že tlumočník specifickému znaku nepřesně rozumí, a tak jej používá víceméně náhodně. Ve výsledném výroku tak toto užití vždy působilo jako matoucí, pro neslyšící místy až směšné. V některých tlumočených textech (text č. 2, text č. 6) jsme zaznamenali používání znaků, které jsou stylově nevhodné, a tlumočník je zde použil z toho důvodu, že je zvyklý pohybovat se ve skupině neslyšících klientů určitého věku (srov. obrázek č. 9: OK znak užívaný mladými neslyšícími; obrázek č. 10: V POHODĚ znak užívaný mladými neslyšícími). 221

Obrázek č. 9: Volba znaku OK Obrázek č. 10: Volba znaku V POHODĚ Jako nevhodné bylo neslyšícími hodnotiteli shledáno také používání ad hoc inicializovaných znaků, a to především těch, které měly zastupovat již existující ustálené znaky (LITR). Ve sledovaných textech není výjimkou prokládání znaků promluvy vycpávkovými znaky (PRÁVĚ), projevily se rezervy v používání prstové abecedy. Kromě toho, že tvary ruky byly často kombinovány (směšovaly se tvary rukou z různých variant prstové abecedy: jednoruční dvouruční ), se často objevovaly chyby v transkripci (Z-A-N-U-S-I, Z-A-N-U-S-Y, Z-A-N-N-U-S-I místo Z-A-N-U-S-S-I ). Rušivě působilo zdvojené, či dokonce ztrojené vyjádření stejného významu několika různými znaky, pravděpodobně s cílem zpřesnit formulaci (text č. 6). Během produkce textu docházelo k problémům na fonologické úrovni, některé ze znaků byly realizovány v narušené podobě (chyba ve tvaru ruky, pohybu PRAČKA, ITÁLIE). Celkově tak některé texty působily, jako by byly artikulovány nedbale (text č. 3, text č. 6). 222

V některých textech se objevily znaky, které byly produkovány jakoby s velkou námahou (text č. 5 ENERGIE; obrázek č. 11, text č. 6 OTEVŘÍT, ENERGIE). Pokud se jednalo o tlumočníka, který část své tlumočnické praxe působil na Moravě, míchaly se v jím tlumočených textech české a moravské varianty znaků (PENÍZE). Obrázek č. 11: Volba znaku provedení s námahou 12.3 Rytmus Pro produkci znakového jazyka je velmi důležitý rytmus a dynamika. V některých případech je slyšícím tlumočníkům vytýkáno příliš rychlé, překotné tempo znakování, které vytváří překážku v porozumění (text č. 3). S nelibostí jsou neslyšícími konzultanty hodnoceny také velké výkyvy v rytmu promluvy: část promluvy je pomalá, část rychlá, až překotná (text č. 4). Nevyrovnaný rytmus je nežádoucí i na úrovni jednoho znaku: ve znacích s opakovaným pohybem přidání dalšího pohybu (POTŘEBOVAT), ve znacích s jednorázovým pohybem přidání pohybu (TISÍC). Rytmus výsledného textu ovlivňuje i použití mimiky. Pokud není mimika dostatečně výrazná a živá, text působí nejen monotónně, ale i méně srozumitelně (text č. 5, text č. 2). 12.4 Opakování znaku Slyšící tlumočníci měli ve sledovaných tlumočených textech výrazné rezervy v práci s prostorem. V důsledku toho docházelo k opakování znaku (PRAČKA) namísto jeho umístění 223

odpovídajícím klasifikátorem do prostoru a následného odkazování na toto místo (text č. 2). V některých tlumočených textech docházelo pravidelně k nakupení výrazů stejného nebo podobného významu ve snaze co nejvíce upřesnit tlumočenou myšlenku (text č. 3). K opakování znaků docházelo také v těch částech textu, ve kterých byla na straně tlumočníka evidentní nejistota (text č. 6). 12.5 Mluvní komponenty Obecně se slyšícím uživatelům znakového jazyka vyčítá přílišné užívání mluvních komponentů, a to i na místech, kde má být užit komponent orální, případně má být mluvní komponent nikoliv ve formě artikulace celého slova, ale jen jeho části. Sledované tlumočené texty nebyly v tomto ohledu výjimkou. V mnoha případech jsme mohli vidět mluvní komponenty na místě orálních komponentů ( má místo prrr, zepředu místo 0 : text č. 5) nebo naopak na místě mluvních komponentů komponenty orální (ZAJÍMAVÝ s orálním komponentem uuu : text č. 2). Nevhodné mluvní komponenty byly využity např. v textu č. 2 (záleží na vás naproti 0 ). 196 Mnoho mluvních komponentů, které se v textu objevily, byly navíc nadbytečné (text č. 3). 12.6 Pohyb Pro texty produkované nerodilými mluvčími jsou typické pohyby navíc, nekontrolované pohyby těla, které narušují celkovou komunikaci. Ve sledovaných tlumočených textech se objevil doprovodný pohyb celého těla při znacích s pohybem vzad se dozadu pohybovalo celé tělo a podobně při znacích, jejichž součástí je pohyb směrem dopředu, se spolu s rukama pohnul vpřed celý trup mluvčího. K tomu se v některých případech přidával ještě pohyb nohou (pohupování v kolenou) (text č. 3). Jako rušivý byl neslyšícími hodnotiteli vnímán také pohyb rukou dolů (spuštění rukou) uprostřed promluvy. Tento pohyb je většinou signálem pro ukončení komunikace nebo její části. Pokud se pohyb použije uprostřed promluvy, naruší porozumění na straně recipienta, který očekává ukončení promluvy namísto jejího pokračování (text č. 2). Pokud jsme hovořili o přízvuku, který je možné vysledovat v produkci znakového jazyka slyšícími osobami, je možné jej nalézt jak v textech produkovaných spontánně, tak v textech, které jsou tlumočeny slyšícími tlumočníky. Velkou roli zde sehrává jazyková zkušenost na straně produktora a pravděpodobně i věk osvojení znakového jazyka. U těch slyšících osob, které znakový jazyk preferují (CODA), podobný přízvuk pravděpodobně nenajdeme, nebo zcela jistě jen v mnohem omezenější míře než v analyzovaných tlumočených textech. 196 Artikulované slovo (nebo jeho část) má v případě, že se jedná o jméno, vycházet ze slovníkového tvaru (1. pád sg.). 224

Cílem úpravy přízvuku ve znakovém jazyce není vymazat rysy osobitého stylu projevu. Osobitý styl může být krásný a velmi dobře srozumitelný. Jedná se spíše o popsání toho, co může neslyšícím klientům znepříjemňovat, až znemožňovat porozumění, ačkoliv po gramatické a lexikální stránce může být tlumočníkův projev perfektní. Slabý akcent, jakási značka daného slyšícího tlumočníka nebránící porozumění, není na závadu. 225

13 Hodnocení tlumočeného textu na základě zpětných překladů neslyšících překladatelů Při konzultacích s neslyšícími překladateli se potvrdilo, jak cenným materiálem jsou jejich názory, připomínky a především zpětné překlady. Autory překladů nejsou překladatelé z povolání, ale uživatelé dvou jazyků: češtiny (především psané) a českého znakového jazyka. Z toho důvodu je forma překladů spíše intuitivní, nicméně to nijak nesnižuje jejich význam pro celou práci. Do textu překladů nebylo zasahováno, sjednocena byla jen formální úprava a použité zkratky (tabulka č. 48). Překlady byly použity pro kontrolu námi zpracované analýzy na základě osobních konzultací s dalšími neslyšícími odborníky. Opakovaně jsme se k nim vraceli při rozboru chyb v tlumočených textech. Přestože jsme původně k těmto textům chtěli přihlížet pouze jako ke kontrolnímu materiálu, rozhodli jsme se jim v závěrečné fázi analýzy tlumočených textů věnovat více prostoru. xxx nesrozumitelná pasáž (příp. nečitelný pohyb, nesrozumitelný znak) --- příliš dlouhá a nefunkční pauza neukončená věta otvíráním/dveřmi synonymické vyjádření (komentář) osobní poznámka/vysvětlení překladatele (návrh jiné formulace) jiná verze překladu, jiná formulace navržená překladatelem Tabulka č. 48: Přehled použitých symbolů ve zpětných překladech Překladatelé dostali instrukci přeložit obsah tlumočeného textu tak, jak mu rozumí, hlavně co nejvěrněji. Byli požádáni, ať si všímají například nápadných pauz, ať udělají poznámku v případě, že neporozumí nějakému výrazu či celé výpovědi. Ve výsledných zpětných překladech je však mnohem více poznámek, než jsme původně očekávali. Poznámky jsou různého charakteru, při jejich využívání a odkazech na ně je stále uvádíme v originální podobě. Jsou natolik zajímavé a mnohdy konkrétní a věcné, že se je pokusíme shrnout, zobecnit a vyvodit z nich závěr. 13.1 Opakování znaku Opakování znaku se v tlumočených textech objevuje ve skutečnosti mnohem častěji, než popsali neslyšící překladatelé. Pokud tedy opakování zaznamenali a při překladu k němu udělali komentář, byl to pro nás signál, že se jedná o situaci, kdy je tento jev formálním narušením plynulosti textu. 226

Zdvojená artikulace znaku je jedním z legitimních prostředků pro vyjádření mnohosti, může se použít také jako prostředek důrazu. Ani v jedné z okomentovaných překladatelských situací se však nejednalo o tyto případy. Nejčastěji se v komentářích objevovala informace, že se některý z výrazů v jazykové konstrukci opakuje. Podle našeho mínění došlo opakováním k narušení plynulosti sledovaného tlumočeného textu pro vnímatele. Opakování nejčastěji jednoho výrazu zatížilo adresáta, rozšířilo text a odvedlo pozornost od informace, která je pro porozumění celkovému sdělení nosná. V jednom případě se jednalo o opakování výrazu (VLONI VLONI), které vedlo k nejasnosti a nejednoznačnosti výsledné informace. Nebylo zřejmé, zda je opakování cílené a má být prostředkem pro vyjádření konkrétního obsahu ( předloni ), nebo zda se jedná o náhodné jazykové chování, které je důsledkem nejistoty ve vyjadřování ( vloni ). V jiném textu neslyšící překladatel upozornil na to, že opakování výrazu působí jako nejisté zadrhávání v tlumočení, narušení plynulosti. Přestože je takové sdělení ve většině případů srozumitelné, je pro vnímatele textu natolik rušivé, že odvádí pozornost od obsahu sdělení. V dalším případě neslyšící překladatel upozornil na přílišné opakování konkrétního výrazu (PRÁVĚ), který vnímal jako parazitní, v textu nepatřičný. Zpětný překlad s komentářem 197 Tak tedy u pračky s předním plněním jaké máte přání, jaká je vaše oblíbená značka, firma pračky? Oblíbená firma? (opakuje se) Rozhodla jsem se, že chci novou pračku, novou pračku (opakuje se). Číslo tlumočeného textu (autor zpětného překladu) Text č. 2 (překladatel č. 2) Text č. 3 (překladatel č. 2) Chci se zeptat, jestli se můžu zeptat (opakuje slovo zeptat) Text č. 6 (překladatel č. 2) Vyrobila ji společnost AEG, vloni, vloni (dvakrát použila znak vloni, trochu matoucí, nevím, jestli chtěla říct jenom vloni, nebo dvěma znaky myslela předloni?)... Text č. 5 (překladatel č. 2) Aha, chápu, chápu, dobře... (zadrhává se)... Text č. 6 (překladatel č. 2).právě, že se hodí. (často používá právě). Text č. 3 (překladatel č. 2) Tabulka č. 49: Zpětné překlady opakování znaku 13.2 Dynamika a rytmus textu V komentářích neslyšících překladatelů bylo zajímavé sledovat, jak je pro ně jako pro příjemce tlumočeného textu důležité přesné pauzování. Pokud pauzy téměř nebyly nebo byly jen velmi krátké, výsledný tlumočený text byl vnímán jako zbrklý, roztěkaný a vy- 197 Zpětné překlady i s komentáři jsou uváděny v nezměněné podobě. 227

tvářel dojem, že tlumočník je v časovém stresu, má velký časový odstup od zdrojové informace a tlumočení nestíhá. Vhodné zařazování úměrně dlouhých pauz je pro dobrou orientaci v textu na straně příjemce zásadní (pauzy by měly být po každém obsahově uceleném celku). Pauzy oddělující tematické celky mohou být na jiných místech, než jsou pauzy ve zdrojovém textu. Pokud tedy tlumočník s pauzami cíleně nepracuje, je ohroženo správné uchopení sdělované informace příjemcem. V textu, v němž nejsou téměř žádné pauzy, často dochází k bezděčným pohybům mezi znaky, které jsou vnímány podobně jako hezitační zvuky v mluveném textu. Ve zpětném překladu byly zapsány jako ehm, tedy jako nejčastější hezitační zvuk. Těmito nechtěnými pohyby navíc tlumočník získává čas na formulování informace v cílovém jazyce a navenek prezentuje svou tlumočnickou aktivitu. V opačném případě, pokud se objevovaly pauzy, které byly příliš dlouhé, a byly navíc na nevhodných místech v textu (uprostřed smysluplného celku), bylo často narušeno porozumění výsledné informaci. Tyto pauzy od sebe totiž oddělily ty části sdělení, které k sobě obsahově patří. Tím došlo k roztříštění obsahu, k nejasnostem. Dalším důsledkem byl vznik nedůvěry k tlumočníkovým kompetencím. Zpětný překlad s komentářem Číslo tlumočeného textu (autor zpětného překladu) je to typ A, xxx --- (dlouhá pauza) Text č. 2 (překladatel č. 2) A za druhé mě zajímá, jaký typ praček je v akci? (trošku roztěkaná, nestíhá) mám doma italskou pračku Zanussi, ale když mi nabídnete jinou, nevadí (příliš rychle znakuje, zmatené). Tabulka č. 50: Zpětné překlady dynamika a rytmus textu Text č. 3 (překladatel č. 2) Text č. 3 (překladatel č. 2) 13.3 Provedení znaku Velmi negativně byla neslyšícími překladateli vnímána přílišná rychlost znakování, která vedla až k drmolení a tím ke snížení srozumitelnosti. Tlak na rychlé tempo nebyl ze strany mluvčího, ale vznikl spíše jako výsledek způsobu tlumočení. V nejčastějších případech se totiž vedle rychlého tempa objevovala tendence tlumočníka vyjádřit jeden obsah dvěma i třemi různými způsoby, různými upřesňujícími formulacemi. Aby tlumočník stihl předat celý obsah, musel oproti tempu zdrojového textu mnohonásobně zrychlit. Výsledný tlumočený text obsahoval mnohem více znaků, které kladly větší nároky na pozornost adresáta informace, a zároveň se zhoršovala kvalita provedení jednotlivých znaků, které byly vnímány jako oddrmolené. Zajímavé je, že neslyšící překladatelé nevnímali žádný z tlumočených textů jako produkovaný příliš pomalu. Pomalejší tempo znakování s sebou 228

s největší pravděpodobností nepřináší tolik překážek v porozumění a z toho důvodu by nebylo komentováno. Dalším důsledkem rychlého provedení znaků je jejich snížená srozumitelnost, až úplná nesrozumitelnost. Zajímavým jevem byla snaha neslyšících překladatelů dovodit význam každého pohybu, který se v tlumočených textech objevil. Mnohokrát zmiňovali, že se bude jednat pravděpodobně o nějaký jimi vyvozený konkrétní význam, a svou pochybnost a nejistotu vyjádřili graficky (xxx,???) nebo formou poznámky (nerozumím, ale asi ). Pokud se jednalo o změnu v jednom parametru znaku (místo artikulace, pohyb, tvar ruky), neslyšící překladatelé ve většině případů nepopisovali, o jaký z parametrů se jedná, ale vyhodnotili výsledný použitý znak jako zvláštní nebo divný. Pokud se jednalo o narušení jednoho parametru, neslyšící si často domysleli význam, pokoušeli se rekonstruovat zamýšlený obsah na základě analýzy dosud řečeného. Pokud nebylo možné konkrétní informaci dovodit, snažili se vyvodit alespoň charakter informace (chybí kolik?). V několika případech vedla změna pohybu (opakování, prodloužení) znaku v zavádějící informaci (5 50 kilo, značka A AAA). Neslyšící překladatelé však často vycházeli ze své osobní zkušenosti a základních informací o světě a opět se pokusili vyvodit správný význam, odpovídající významu zdrojového textu. Rušivě bylo vnímáno nepřesné používání prstové abecedy jako prostředku kontaktu češtiny a českého znakového jazyka. Komentovány byly nevhodné tvary rukou (použití konkrétní varianty prstové abecedy). Některé varianty zmiňovali překladatelé jako srozumitelnější. Negativně hodnotili i směšování různých tvarů rukou a typů prstových abeced (mužská a ženská varianta). Jako matoucí a nežádoucí komentovali chybování v hláskování (hláskování musí odpovídat grafické podobě slova, nikoliv jeho zvukové podobě). Velmi často neslyšící překladatelé v komentářích odkazovali na nesoulad mezi manuálními a nemanuálními nosiči významu (pohyby úst). Zmínili situace, kdy byl k manuálnímu znaku artikulován pohyb úst, který není jeho součástí: výsledný výraz byl v těchto případech vnímán jako nesrozumitelný, nejasný. Jindy došlo k inkorporaci mluvního komponentu (např. malý ) do manuálního znaku (např. KLF: čtvercová místnost) a výsledný výraz byl vyhodnocen také jako závadný. Nežádoucí byly i kolize mezi manuálně a nemanuálně nesenými informacemi, resp. mezi znakem (složeným z manuální a nemanuální části) a formou mluvního komponentu (38 39 litrů). 229

Zpětný překlad s komentářem Ale je pravda, že mám pocit, že by mi nejspíš vyhovovala pračka italské (zdeformované, jakoby oddrmolené) značky. Číslo tlumočeného textu (autor zpětného překladu) Text č. 3 (překladatel č. 1) Tato pračka šetří (trochu matečné znaky) Text č. 3 (překladatel č. 2) Je to pračka, která šetří xxx energii (celou dobu ukazuje tu energii nepřirozeně, jakoby namáhavě, ruší mě to trochu v porozumění lepší trochu skrčené prsty) Je to loňský typ pračky a xxx vystavujeme ji na různých akcích a výstavách. Text č. 6 (překladatel č. 1) Text č. 2 (překladatel č. 1) Znamená to, že opravdu má energeticky nízkou bilanci xxx. Text č. 2 (překladatel č. 1) vytvořila je xxx (vloni nerozumím jí tento znak), ale nyní je v akci. Text č. 6 (překladatel č. 1) to znamená, že šetří elektřinu xxx (nerozuměla jsem znaku) Text č. 4 (překladatel č. 2) Nemám tam dostatek místa, xxx (nějakou věž či sud tam má? kdybych neviděla ostatní videa, tak ani nevím, co řekla neukázala to, jen to řekla, asi spoléhá, že neslyšící před ní umí odezírat to by pak šlo) Text č. 6 (překladatel č. 1) doporučuji vám tento... (nerozumím znaku? model?) Text č. 6 (překladatel č. 2) je to typ A, xxx (opravdu energie nabíjení? nechápu) Text č. 2 (překladatel č. 2) Já jsem se rozhodla, že bych chtěla koupit novou pračku (zvláštní znak). Já myslím, že nemám oblíbenou značku, ale pravda je, že dávám přednost italské (divné provedení znaku) značce Stojí asi jedenáct tisíc a vloni stála / její cena byla xxx (ukazuje dvanáct tisíc, ale říká sedmnáct tisíc?). Text č. 3 (překladatel č. 1) Text č. 3 (překladatel č. 2) Text č. 3 (překladatel č. 1) tak na 5 kg prádla --- asi xxx (chybí kolik) méně litrů Text č. 3 (překladatel č. 2) znamená to, že potřebuje málo energie...??? (nerozumím znaku říká se, červená? ) Text č. 6 (překladatel č. 2) Tady vidíte, že je na ní písmeno AA (opravdu AA?) Text č. 4 (překladatel č. 2) Padesát kilo prádla (ukázala znak spíš 50, i když to mělo být asi jen 5 kg) Doma už mám různé výrobky od nich xxx, například od firmy ZANUSI (chyba v názvu) Doporučil bych vám jinou bednu = pračku, od firmy AEG (možná bez odezírání bych jí rozuměla na AES? ale jako jediná používá to lepší E z prstové abecedy) a je to úsporná pračka. Vyrobila ji společnost AEG (zase bych pro E z prstové abecedy doporučovala lepší tvar). Vyrábí ji firma AEG (E z prstové abecedy by mělo být dívčí, aby se udržela struktura). vytvořila je firma AEG (lepší by bylo z prstové abecedy jiné dívčí E, které pak lépe pasuje k dívčímu G) Text č. 5 (překladatel č. 2) Text č. 4 (překladatel č. 1) Text č. 3 (překladatel č. 1) Text č. 5 (překladatel č. 1) Text č. 4 (překladatel č. 1) Text č. 6 (překladatel č. 1) 230

V případě, že byste ji chtěla teď koupit, můžete hotově xxx (artikuluje něco jiného, plete mě to) Text č. 4 (překladatel č. 1) dnes můžete zaplatit hotově (něco jiného artikuluje). Text č. 4 (překladatel č. 2) mám malou (jen mluví, ale neukazuje) koupelnu. Text č. 6 (překladatel č. 1) je potřeba asi 38 (odezřela jsem 39, ale ukázala ve znakovce 38) litrů. Text č. 6 (překladatel č. 2) asi na kilo prádla spotřebuje 39 xxx (ukazuje 38) --- litrů. Text č. 6 (překladatel č. 1) Znamená to, že na 5 kilo oblečení spotřebujete (zvláštní znak, něco tam asi chybí nebo popletla čísla 2 3) 39 litrů Tabulka č. 51: Zpětné překlady provedení znaku Text č. 4 (překladatel č. 1) 13.4 Výběr znaku Neslyšícími překladateli byly mnohdy označeny konkrétní znaky jako nevhodné pro použití v daných kontextech, přestože pro ně byly srozumitelné, resp. vyvodili jejich zamýšlený význam. Nejčastěji označili použitý znak jako nevhodný a přidali poznámku, že by bylo vhodnější použít v příslušné situaci znak jiný. Zajímavé bylo, že jako nevhodné vyhodnotili použití znaku z dvojice výrazů, které se liší jen pohybem úst, manuální části znaků se tedy shodují (ZAJÍMAVÝ). K jednomu výrazu náleží použití mluvního komponentu ( zajím ) a k druhému použití orálního komponentu ( uuu ). Oba výrazy se od sebe významově odlišují. Tlumočníky byl pravděpodobně ve snaze přiblížit se více pravému znakovému jazyku na místě znaku s mluvním komponentem přednostně použit výraz s komponentem orálním. V jiných formulacích byl použit výraz, který promluvu znejasnil, použití výrazu přitom mělo informaci naopak zprůhlednit. Namísto konkrétnějšího výrazu ( OBLEČENÍ ) bylo použito obecnějšího výrazu ( VĚCI ), a tím se z pračky stal spotřebič, do kterého se vkládají různé věci. V nezanedbatelném počtu situací byl použit nevhodný, nesrozumitelný výraz, avšak s výrazným mluvním komponentem (s celým artikulovaným slovem), který bilingvní neslyšící překladatelé dešifrovali, a tím dospěli k zamýšlenému významu. V komentářích se vyjadřují k tomu, že oni sice rozuměli, ale nejednalo se o jazykově čisté řešení. Naznačili, že neslyšící, kteří nemají takovou kompetenci v češtině jako oni, by na jejich místě s největší pravděpodobností nerozuměli. Typickou situací je použití výrazu, který se významově částečně překrývá s tím, který by neslyšící překladatelé vnímali jako správný nebo přinejmenším vhodnější. V daném kontextu však působí nevhodně či neobratně. Můžeme se také setkat s typickými přehmaty, kdy dochází k záměně a místo očekávaného výrazu (např. VY ) je použit výraz jiný (např. TY ). Nevhodným způsobem je také často 231

nakládáno se specifickými znaky, které jsou vnímány jako jazykový prostředek ze samotného jádra znakového jazyka a je vlastní jazykovému vyjadřování rodilých mluvčích. S nelibostí hodnotili neslyšící překladatelé také užití již popisovaných inicializovaných znaků místo ustálených výrazů českého znakového jazyka ( LITR ). Zpětný překlad s komentářem Prosím, chtěla bych se s vámi domluvit (xxx nebo promluvit lepší v češtině by bylo prokonzultovat, ale to by pak podle mě měl použít jiný znak). Můžete ji hned koupit anebo vám ji můžeme nabídnout i na splátky (lepší je jiný znak pro splátky). (trochu nesrozumitelné, co chtěl vyjádřit, asi to mělo být:)... zajímá mě (zase ten nevhodný znak jako napínavý ), jestli máte nyní nějakou akci se slevou. Celková cena je 11 tisíc, zajímavé (opět ten znak napínavý, který se tam podle mě nehodí) Určitě by mi vyhovovala pračka s otvíráním shora / s dveřmi shora (nerozumím: kam bych dávala věci?), protože mám malou koupelnu. (je mu to špatně rozumět, že tam má bojler, použil asi složený znak bojler asi --- zachránilo mě až odezírání a to neplatí, že?) Jedná se o typ ohledně spotřeby (odezřela jsem, ale ukázal nevhodný znak) Také by mě zajímalo, jestli máte pračku ve slevě? (odezřela jsem sleva, ale mohlo to taky znamenat levná pračka, spíš bych použila znak akce ). Chcete nějakou konkrétní (odezřela jsem konkrétní) značku pračky? je to typ A (to znamená energie signál? asi měla na mysli žere ) přijímá (trošku nevhodný znak) je slabá, moc nepotřebuje, právě že je úsporná Číslo tlumočeného textu (autor zpětného překladu) Text č. 2 (překladatel č. 1) Text č. 2 (překladatel č. 1) Text č. 2 (překladatel č. 2) Text č. 2 (překladatel č. 2) Text č. 2 (překladatel č. 1) Text č. 2 (překladatel č. 1) Text č. 2 (překladatel č. 2) Text č. 4 (překladatel č. 2) Text č. 6 (překladatel č. 2) Text č. 3 (překladatel č. 2) Text č. 3 (překladatel č. 2) energie (ukázal znak ekonomika, podle mě nevhodný) Text č. 2 (překladatel č. 2) Jasně, teď (teď se tam vůbec nehodí) Text č. 3 (překladatel č. 2) Vy jste hezká (nehodí se znak) slečna. Text č. 5 (překladatel č. 1) Slečno, vy jste hezká (podle mě nevhodný znak). Text č. 5 (překladatel č. 2) chcete (použila JÁ, ale měla na mysli vy, ty) pračku plněnou spodem nebo vrchem? (také použila znak oblíbený, myslím, že se nehodí) Text č. 4 (překladatel č. 2) tak to čerpá 39 litrů (znak litrů špatně, ukázala jen L ) Text č. 4 (překladatel č. 2) Na značce vám tedy nezáleží. (použila divný specifický znak nálepka, který se podle mě nehodí) Tabulka č. 52: Zpětné překlady výběr znaku Text č. 5 (překladatel č. 2) 232

13.5 Struktura výpovědi Pokud byly některé syntaktické struktury neslyšícími překladateli intuitivně vnímány jako nedostačivé či neúplné, jednalo se nejčastěji o absenci slovesa. V některých případech se jednalo o sloveso významové, např. KOUPIT, ve větším počtu případů však bylo postrádáno sloveso MÍT ve významu existence. V některých strukturách, kde bylo použito vhodného slovesa, byla pociťována absence některého z obligatorních argumentů slovesa (např. VYSVĚTLIT co?, VYROBIT co?). Neméně často byla tlumočeným textům vytýkána absence subjektu nebo objektu, kdy se neslyšící ve svých poznámkách opakovaně doptávají, co je zasaženo dějem, případně kdo je jeho vykonavatelem. Mezi zaregistrovanými omisemi byla zmíněna také absence zpřesňujícího výrazu ( TAKÉ, I ). Pokud byly užity složené výrazy, chyběla v nich často základní část pro pojmenování označované věci, v použité části byla zahrnuta jen charakteristika věci (např. protože máme malou koupelnu a nad ní máme kovový (nerozumím, co?) Uvedena je jen barva, materiál). Zpětný překlad s komentářem Chtěla bych (neukázal koupit či potřebovala bych, ale to jsem si domyslela není to pro mě tedy velkou překážkou) Číslo tlumočeného textu (autor zpětného překladu) Text č. 2 (překladatel č. 1) Vodu xxx (neukazuje spotřebuje) 5 kilo prádla na 39 litrů Text č. 5 (překladatel č. 1) Chci se zeptat, čas teď čas? (chybí tam sloveso máte?) Text č. 3 (překladatel č. 2) Prosím, čas xxx (chybí sloveso máte) Text č. 3 (překladatel č. 2) Vyrábí ji firma AEG, už vloni ji vyrobil (nejasné, co?) Text č. 4 (překladatel č. 2) Chtěl bych vysvětlit (není doplněno co?). Text č. 5 (překladatel č. 2) Líbí se mi (není doplněno co?). Text č. 5 (překladatel č. 2) Můžete, akorát teď, můžete xxx (co můžete? rozuměla jsem jí jen možná) Text č. 6 (překladatel č. 1) máte 2 možnosti (čeho?) Text č. 3 (překladatel č. 2) Padesát kilo prádla, má 49 litrů (chybí doplnit čeho???). Text č. 5 (překladatel č. 2) Mám doma malou koupelnu, není tam místo (pro toto otvírání?). Text č. 4 (překladatel č. 1) tak bych vám doporučil tento typ pračky, výhodu má v úspoře elektriky (nerozumím, co?). Text č. 4 (překladatel č. 2) je od firmy AEG (ale co???). Text č. 6 (překladatel č. 2) zaplatit můžete v hotovosti a můžete ji xxx (neukazuje také) splácet. Text č. 5 (překladatel č. 1) Mám nad pračkou kovovou nádobu, která ohřívá vodu (co to je?). Text č. 4 (překladatel č. 1) protože máme malou koupelnu a nad ní máme kovový (nerozumím, co?) Tabulka č. 53: Zpětné překlady struktura výpovědi Text č. 4 (překladatel č. 2) 233

13.6 Nejednoznačnost Jedním z nejvíce zmiňovaných nedostatků byla nejednoznačnost nebo nejasnost formulace. Částečně se jednalo o ustálená spojení v českém jazyce, která byla doslovně tlumočena do českého znakového jazyka (S čím vám mohu pomoci? Můžeme si plácnout?) a tlumočený text byl pociťován jako ne zcela srozumitelný. Další nepřesnosti se týkaly vyjádření samotného tématu textu. Kvůli nadbytečnému užití výrazu TYP nebylo cílovému vnímateli jasné, zda je tématem koupě nové pračky, nebo koupě nového typu pračky. Na tom se shodli všichni neslyšící překladatelé a konzultanti. Další nejasnosti způsobovaly parazitní výrazy tlumočníků, z nich především výraz V POHODĚ. Tlumočník tento výraz nadužíval a v některých momentech jím dokonce setřel význam sdělení. Pokud jde o pragmatiku textu, v některých místech není zcela čitelný vztah mezi kupujícím a prodavačem. Tlumočníci vztah jen naznačují (např. flirt), ale není pro adresáta jasný. Chybí přesnější a cílené využití mimiky. Neslyšící překladatelé opakovaně upozorňovali na nejasnosti v těch místech textu, kde bylo nutné být precizní ve vyjádření vztahů (např. na 5 kilogramů prádla je daná spotřeba 39 litrů vody) nebo v místech, kde bylo zásadní co nejpřesnější využití prostoru (pračka s vrchním plněním pračka s předním plněním). V těchto částech textu tlumočníci nevyužili adekvátních prostředků (klasifikátorů a prostoru), aby byla informace ve vizuálněmotorickém jazyce co nejpřesnější. Za problematická byla dále označena ta místa v textu, kde se tlumočníci měli vypořádat s vytvořením termínu ad hoc ( promo akce, energeticky úsporný model ). Většinou použili neúplné konstrukce, složené znaky, ve kterých chyběla některá ze základních významových částí, případně výsledná formulace byla tak zmatená, že byla nesrozumitelná. Zpětný překlad s komentářem Číslo tlumočeného textu (autor zpětného překladu) potřebujete pomoct? (možná by to mohlo být: Přejete si něco?) Text č. 2 (překladatel č. 1) potřebovala koupit novou pračku (možná myslela: nový typ pračky?). Mám doma starou pračku, ano, ale už je 10 let stará, chtěla bych nový typ pračky (opravdu nový typ?). Text č. 2 (překladatel č. 1) Text č. 3 (překladatel č. 2) že bych už potřebovala novou pračku / nový typ pračky (nejasné). Text č. 6 (překladatel č. 1) Mám doma pračku starou 10 let, potřebuji koupit nový typ pračky (typ?). Text č. 4 (překladatel č. 2) třeba mi ukázat jaké máte typy (nových?) praček Text č. 5 (překladatel č. 1) Hezká slečno, čas je v pohodě??? Text č. 6 (překladatel č. 2) mám vždycky čas, slečno, mám vždy čas (že by flirt?) Text č. 2 (překladatel č. 1) --- xxx (Kolik kilo prádla na praní/vaření? praní v teple 39 Celsia stupňů na litr vody?). Text č. 2 (překladatel č. 1) 234

Její spotřeba je asi 5 kilo prádla na cca 1 litr vody, právě proto je vyhovující (to taky není moc pochopitelné). Vodu xxx (neukazuje spotřebuje) 5 kilo prádla na 39 litrů (trochu problém rozumět). Aha, jasně, takže s předním plněním, znamená, že tento typ. (trochu nejasné) Text č. 3 (překladatel č. 1) Text č. 5 (překladatel č. 1) Text č. 3 (překladatel č. 2) Odpovídám, líbí se mi pračka s předním plněním (trošku nejasné) Text č. 6 (překladatel č. 2) Určitě mi vyhovuje věci dávat vrchním způsobem. (neobratně to vyjádřil) Určitě mi vyhovuje věci dávat vrchním způsobem, protože mám malou koupelnu a mám bojler s teplou vodou, proto mi vyhovuje přední plnění. (tak teď už nevím, jestli zákaznice preferuje přední, nebo vrchní plnění pračky? že by přehmat v ČZJ?) doporučuji vám pračku energeticky úspornou, ALG, ale je to loňský model, co se týče pračky (pak jsem měla problém pochopit), ale nabízí se často v akcích (nerozumím, v jakých akcích?) Text č. 2 (překladatel č. 2) Text č. 2 (překladatel č. 2) Text č. 2 (překladatel č. 2) Vytvořila (není jasné, proč ne od nebo vyrobila?) Text č. 6 (překladatel č. 1) Mám nad pračkou bojler (lepší formulace byly u ostatních tlumočníků), tak by to nešlo. Text č. 3 (překladatel č. 1)... bojler?... myslím, že bude lepší pračka s předním plněním. Text č. 6 (překladatel č. 2) Mám doma například něco od firmy/značky xxx (nerozumím, jak to myslí) ZANUSSI Máte nějakou oblíbenou značku pračky? (trošku se v tom zamotává a používá zbytečně víc znaků, než musí). Text č. 6 (překladatel č. 1) Text č. 5 (překladatel č. 2) Tato pračka má energii (nerozumím???) typu A Text č. 5 (překladatel č. 2) to znamená, že v energii je víc úsporná... voda (nerozumím???). Text č. 5 (překladatel č. 2) pokud nemáte peníze, hotově (odezřela jsem hotově, ale nebylo to znakově jasný) Vybírám si ji a určitě se domluvíme na způsobu platby (nejsem si vůbec jistá). Text č. 5 (překladatel č. 2) Text č. 6 (překladatel č. 1) Mohla bych vám podat ruku? Domluveno? (není jasné co?) Text č. 4 (překladatel č. 2) Tabulka č. 54: Zpětné překlady nejednoznačnost 13.7 Využití prostoru Český znakový jazyk je vizuálně-motorický jazyk. To významně určuje způsob produkce informací. Na mnoho nejasností neslyšící překladatelé upozorňovali v souvislosti s nedokonalým využitím prostoru, tj. s kompozicí informací do vizuálních obrazů tak, aby to 235

odpovídalo skutečnosti, aby do sebe informace jako do obrazu zapadaly a zároveň respektovaly úzus (např. pokud jde o posloupnost produkce jednotlivých částí obrazu ). 198 V této části komentářů se neslyšící překladatelé nejčastěji dotýkali nevhodnosti použitých klasifikátorů a práce s nimi v prostoru (lokalizace a pohyb). Všechny klasifikátory jsou složeny z tzv. klasifikátorových tvarů ruky a pohybu. Repertoár tvarů ruky je pro každý znakový jazyk omezen a konvencionalizován. Protože se jedná o prostředek, který je pro znakový jazyk specifický, nerodilí mluvčí včetně tlumočníků jsou většinou velmi nejistí při jeho používání a jejich nedokonalý jazykový cit způsobuje, že se dopouštějí různých nepřesností, které neslyšící rodilí mluvčí označují za chybné či rušivé. Jedná se o použití nevhodného klasifikátorového tvaru ruky a nevhodný pohyb, jenž byl k tvaru ruky připojen. Neslyšící rovněž uváděli, že text v českém znakovém jazyce postrádal explicitní doplnění informací, které byly v češtině předány jen implicitně (pračka s horním plněním nemůže v malé koupelně být, PROTOŽE PŘI OTEVÍRÁNÍ DVEŘÍ BY DVÍŘKA NARÁŽELA NA BOJLER UMÍSTĚNÝ NAD PRAČKOU, viz obrázek č. 12). Tlumočené texty tento typ informací většinou neobsahovaly, a tak byla výsledná promluva nejasná a neslyšícími byla hodnocena jako narušená, protože obsah sdělení nebyl dostatečně vizualizován. Obrázek č. 12: Explicitní vyjádření vztahu mezi bojlerem a pračkou v prostoru Neméně kritičtí byli neslyšící překladatelé k uplatňování tzv. střídání rolí. V této situaci je tělo mluvčího použito pro zastoupení některého z reálných účastníků tlumočeného dialogu: 198 Neslyšící často vysvětlují, že pokud produkujeme vizuální informaci, měli bychom si počínat jako při malování. Některé části musíme namalovat nejdříve, aby následně doplněné části zapadaly do celkového obrazu, např. namalujeme nejdříve strom a na něj usadíme ptáčka, ne naopak. Analogicky budeme postupovat při produkci znakového jazyka i v případě tlumočení, kdy k nám informace přicházejí v jiném sledu, v tomto případě např. ptáček se usadil na veliký strom. 236

mluvčího nebo adresáta. K naznačení změny komunikační role se používá množství prostředků, z nichž nefrekventovanější jsou změna výrazu obličeje a změna postoje těla. Pro český znakový jazyk je navíc běžné, že se prostředky různým způsobem kombinují a skládají. V tlumočených textech však byly využity výhradně prostředky změny postoje těla, které byly recipienty vnímány jako příliš velké, přehnané a nepřesné. Pravidla užívání těchto prostředků nebyla dosud dostatečně popsána, a tak jsou mluvčí v produkci znakového jazyka nuceni vycházet ze své znalosti znakového jazyka a jazykového citu. V práci s prostorem se rozlišují dva základní typy prostoru: syntaktický a topografický (srov. Nováková 2008). V obou případech je nutné rozmístění objektů a odkazování na ně během produkce neměnit. Pokud je objekt pračky na začátku umístěn do spodního levého rohu znakovacího prostoru, musíme na něj do stejného místa odkazovat v celém textu, dokud nebude uspořádání prostoru z nějakého důvodu mluvčím změněno. V tlumočených textech však při odkazování často docházelo k omylům a odkazovalo se do jiných míst než do těch, na která byly na začátku textu jednotlivé objekty umístěny. Zpětný překlad s komentářem Chtěla bych s vrchním plněním, ale bohužel moje koupelna je malá, kde je bojler, cítím, že bude lepší přední plnění. (zase nejasné) Mám tam ještě bojler, a proto by pro mě bylo lepší otvírání z boku xxx (nelogické prostorově). Chtěla bych s vrchním plněním, ale bohužel moje koupelna je malá, kde je bojler, cítím, že bude lepší přední plnění. (zase nejasné) bude lepší pračka s otvíráním / s dveřmi z boku. (z boku? není mi to úplně jasné jako u většiny tlumočníků). myslím si, že bude lepší, když si vyberu pračku s otvíráním / s dveřmi z boku (to je velmi divné). Mohu se zeptat, jestli máte nějakou oblíbenou značku pračky, chtěla byste radši pračku s otvíráním / s dveřmi z boku, nebo shora? (ukazuje tady prostorově špatně, ukazuje na sebe, ale nepřekonatelný problém v porozumění mi to nečinní) Mám důležitou otázku, chcete pračku plněnou spodem, nebo vrchem? (trošku nejasné střídání rolí...) Já odpovídám xxx (je to mimo strukturu překladu, pokud od začátku má objektivní překlad, jen střídá postavy, tak nemůže pak tam najednou přidat, subjektivní, že odpovídá ale nepřekáží v porozumění). Číslo tlumočeného textu (autor zpětného překladu) Text č. 5 (překladatel č. 2) Text č. 2 (překladatel č. 1) Text č. 5 (překladatel č. 2) Text č. 5 (překladatel č. 1) Text č. 6 (překladatel č. 1) Text č. 4 (překladatel č. 1) Text č. 4 (překladatel č. 2) Text č. 6 (překladatel č. 1) Je to pračka, která šetří xxx (typ ukazuje prostorově jinde?) Text č. 6 (překladatel č. 1) Tabulka č. 55: Zpětné překlady prostorové uspořádání a) Prostor je využíván i k vyjádření gramatických vztahů. Pevně stanoveno je například prostorové uspořádání účastníků komunikace (já/ty) a osob, o kterých se hovoří (on/ona/ono). 237

Znak JÁ má místo artikulace na těle mluvčího. Adresát (TY) je umístěn v prostoru před mluvčím. Znaky ON/ONA/ONO (ti, o kterých se hovoří) jsou umisťovány napravo nebo nalevo (pokud je těchto osob více) od mluvčího. Toto konvencionalizované rozmístění osob a předmětů v komunikaci se vztahuje na celý systém osobních a přivlastňovacích zájmen. V tlumočených textech docházelo k záměně těchto konvencionalizovaných umístění. Tyto záměny byly vnímány jako chybné, a to i v případě, že došlo k jejich opravě samotným tlumočníkem. K nepřesnostem a chybám docházelo podle připomínek neslyšících překladatelů také ve vyjadřování mnohosti (pračka pračky; typ pračky typy pračky). Tím, že byl ve vyjádření mnohosti použit výraz PRAČKA TYP RŮZNÝ, nebylo zřejmé, zda se jedná o několik praček, nebo o různé typy praček. Zpětný překlad s komentářem Mám doma v bytě italskou pračku značky ZANUSSI xxx (možná několik typů praček = nelogické nebo myslel několikrát jsem měl pračku této značky) Mám doma italské pračky, několik typů (to mě zmátlo, několik typů pračky?) Zanussi, ale záleží na vás, co mi doporučíte. Číslo tlumočeného textu (autor zpětného překladu) Text č. 2 (překladatel č. 1) Text č. 2 (překladatel č. 2) Mám důležitou otázku, chcete (použila JÁ, ale měla na mysli vy, ty) Text č. 4 (překladatel č. 2) Jiná značka nevadí, dobře, doporučuji sobě, (opravila se) Text č. 3 (překladatel č. 2) Tabulka č. 56: Zpětné překlady prostorové uspořádání b) 13.8 Návaznosti Pasáže v některých částech textu byly zdánlivě gramaticky v pořádku, avšak výsledná informace působila roztříštěně, zmateně nebo nesmyslně. Nelogické byly také návaznosti replik v dialogu. Odpověď logicky nenavazovala na otázku, jako by mluvčí odpovídal na něco jiného. To bylo pravděpodobně způsobeno nedokonalými monitorovacími systémy v tlumočnických strategiích a nedokonalým zpracováním zdrojového jazyka. Tlumočníci často zůstávali při zpracování zdrojové informace jen na povrchových strukturách. Mnoho nejasností s sebou přinesla necitlivá specifikace významu některých výrazů. Pokud byl k českému výrazu energie tlumočníky užit výraz ELEKTŘINA, pak nutně nemůže být jasné, proč následuje informace o množství spotřebované vody. Jindy se do tlumočeného textu dostal znak, který do textu nepatřil a způsobil významové paradoxy (např. chtěla bych porovnat barvy praček ). K lepší strukturaci textu a následně ke snadnějšímu porozumění by přispělo, pokud by byly častěji využívány prostředky pro výčet (např. máme dva způsoby úhrady pračky: 1. v hoto- 238

vosti, 2. na splátky). Pocit nesourodosti textu a logických střetů většinou vzniká při konfrontaci přijímané informace s životní zkušeností příjemce nebo jeho znalostí v této oblasti. Zpětný překlad s komentářem původně stál 17 tisíc, my vám nabízíme slevu 11 tisíc (opravdu tolik?). na kilo prádla spotřebuje 39 litrů, je to příjemný. (na kilo prádla 39 litrů je podle mě moc, asi tam mělo být víc těch kil). Je to pračka úspornosti A, to znamená, že má nízkou spotřebu elektřiny/energie (opravdu jen elektřiny?) Číslo tlumočeného textu (autor zpětného překladu) Text č. 2 (překladatel č. 1) Text č. 2 (překladatel č. 2) Text č. 3 (překladatel č. 1) chci vysvětlit a porovnat barvy praček (barvy praček?). Text č. 3 (překladatel č. 2) Ne, nemám, ale mám ráda spíš italskou firmu (zvláštní návaznost). Text č. 4 (překladatel č. 1) Ale chcete raději konkrétní typ nebo značku pračky, kterou máte oblíbenou? Ne, nemusím (zvláštní odpověď). Text č. 4 (překladatel č. 2) Znám (proč tento znak?), když máte oblečení 5 kg Text č. 4 (překladatel č. 2) Chtěl bych vám vysvětlit --- xxx (trochu nelogický, lepší jiný znak, ale obsahově asi rozumím) Kdybyste ji nechtěli xxx (nechápu, nelogické) anebo byste ji chtěli na splátky, můžete ji mít. Text č. 5 (překladatel č. 1) Text č. 6 (překladatel č. 1) Tabulka č. 57: Zpětné překlady logické návaznosti Komentáře ke kvalitě tlumočených textů se víceméně shodovaly s chybami, které jsme sledovali na základě Cokelyho typologie. Tyto komentáře však různým způsobem hodnotily stupeň závažnosti jednotlivých typů chyb a mnohdy dávaly možnost nahlédnout je z perspektivy neslyšících rodilých mluvčích českého znakového jazyka, a tím i lépe pochopit důvody jejich kritiky a nespokojenosti se způsobem převodu. 239

14 Nejvýraznější typy chyb v tlumočených textech Macurová (2011: 96) upozorňuje, že,simultánně prostorová organizace jde napříč všemi rovinami stavby znakového jazyka; na všech se uplatňují a všechny navzájem propojují procesy, které jsou výrazně odlišné od těch,našichʻ,,známýchʻ,,srozumitelnýchʻ. Není proto divu, že v ukazování slyšícího, lingvisticky nepoučeného Čecha nebývají struktury založené na simultánnosti a využití prostoru příliš časté. A není divu, že sami neslyšící tyto struktury v kontaktu se slyšícími často vytěsňují a nahrazují je strukturami kopírujícími lineárnost a,dvojrozměrnostʻ češtiny. Z dosavadních analýz je zřejmé, že největší potíže při tlumočení textů z mluvené češtiny do českého znakového jazyka přesahující námi vymezenou oblast chyb mají tlumočníci v těch oblastech, které jsou typické pro znakové jazyky, především v oblasti využití znakovacího prostoru: klasifikátorů a klasifikátorových konstrukcí a střídání rolí. Tyto nedostatky jsme v práci zmiňovali opakovaně z nejrůznějších perspektiv. 14.1 Klasifikátory Asher (1994) uvádí, že při popisu objektů dochází často k simultánnímu vyjádření prostorových vztahů mezi popisovanými objekty. Pokud totiž popisujeme nějaký statický objekt (např. pokoj) nebo líčíme nějakou událost (např. dopravní nehodu), automaticky při tom podáváme také informaci o tom: a) jak a kde jsou objekty, o nichž hovoříme, v prostoru rozmístěny / jak se pohybují vzhledem k perspektivě mluvčího, b) jak jsou objekty rozmístěny / jak se pohybují k sobě navzájem. Pro vyjadřování těchto vztahů jsou zásadní jazykové prostředky, kterými čeština téměř nedisponuje klasifikátory 199 (Macurová, Vysuček 2005: 263). Klasifikátorový tvar ruky obsažený v klasifikátoru 1) je morfém figurující za specifických podmínek v povrchové struktuře výrazu a spojovaný se jménem, 2) nese význam: podává charakteristiku entity, k níž odkazuje jméno, se kterým je spojován, a to takovou charakteristiku, která je vnímána jako nápadná nebo která je ke jménu pravidelně přiřazována. Klasifikátorový tvar ruky informuje např. o tom, jestli je referent živý, jestli je to člověk, zvíře, nebo věc a jeli tato věc kulatá, plochá, dlouhá, zakřivená, dutá apod. Označení klasifikátorových tvarů ruky znakového jazyka se odvíjí od jednoruční prstové abecedy. Ta je v každé zemi jiná. Celkový počet klasifikátorů v českém znakovém jazyce zatím znám není. Dle závěru 199 Neznamená to však, že by klasifikátory neměly žádné mluvené jazyky. Jazyky jako čínština, thajština či jazyk indiánů kmene Navaho klasifikátory používají (Tikovská 2006: 6). 240

bakalářské práce L. Tikovské (2006) se v českém znakovém jazyce vyskytuje 24 klasifikátorových tvarů ruky (viz příloha č. 6), tedy tvarů ruky, které se vyskytují v klasifikátorových konstrukcích. V základním vymezení klasifikátorů se ale současná lingvistika znakových jazyků v podstatě shoduje: za klasifikátor se považuje takový jazykový prostředek, který a) odkazuje na nějaký rys referentu, b) nahrazuje jméno a c) figuruje v klasifikátorových slovesech (verbs of motion and location), a podílí se tak na stavbě přísudku, predikátu (Macurová, Vysuček 2005: 264). Na té nejobecnější rovině je tedy klasifikátorový tvar ruky prostředek, pomocí něhož lze názvy předmětů, osob atd. zastupovat. Má tedy obdobnou funkci jako zájmeno v českém jazyce. To, jakým způsobem vybereme vhodný klasifikátor, záleží především na typu slovesa, se kterým klasifikátorový tvar ruky a příslušný pohyb vytváří predikát. Klasifikátorové predikáty obsahují dvě části (morfémy): morfém pohybu 200 a morfém klasifikátorového tvaru ruky. Výběr vhodného klasifikátoru však záleží také na perspektivě produktora, pro kterého mohou být v různých situacích důležité různé rysy referenta. Jedno jméno tak může být zastupováno různými klasifikátory. Jedná se však o omezenou konvenční skupinu klasifikátorových tvarů ruky, ze kterých můžeme při produkci českého znakového jazyka vybírat. Přesná pravidla pro tento výběr nejsou standardizovaná. Vycházíme z dosavadních poznatků o klasifikátorech, a především z jazykového citu získaného sledováním používání klasifikátorů v přirozených promluvách neslyšících rodilých mluvčích. Třídění klasifikátorů ani jejich užití není jednoznačné. Existuje mnoho způsobů třídění klasifikátorů, viz např. Wilbur 1987, Emmorey 2002, Macurová 2005. Ve sledovaných textech jsou užity klasifikátory zastupující osobu, klasifikátory zastupující celé objekty a klasifikátory držení (součásti sloves HÁZET, OTEVÍRAT). 200 Morfémy pohybu: 1) existence pohyb ruky neznamená, že se hýbe jméno samo; 2) pohyb pohyb ruky reprezentuje pohyb referenta; 3) umístění pohyb ruky umisťuje referent na určitou lokaci. 241

242

243

244

245

Tabulka č. 58: Přehled použitých klasifikátorových tvarů ruky v ST do českého znakového jazyka V přehledu jsme uvedli patnáct případů použití klasifikátorů v tlumočených textech. Z toho pouze ve čtyřech případech byl klasifikátor použit přijatelným způsobem. V dalších případech byl nejčastější chybou a) zvolený klasifikátorový tvar ruky. V některých promluvách mohl vybraný klasifikátorový tvar ruky sice vykreslovat odpovídající tvar předmětu, ale tvarem ruky, který je ustálen a konvenčně používán pro jiné typy předmětů (pračka krabice). Dále b) nebylo dodržováno slovosledné pravidlo pro používání 246

klasifikátorů: nejdříve musí být artikulováno příslušné pojmenování předmětů (jméno) a teprve následně může být přiřazen odpovídající klasifikátor (Macurová, Vysuček 2005). Ve slovesech, jejichž součástí byl klasifikátor držení (HÁZET, OTVÍRAT), byla v tlumočeném textu téměř vždy použita jen jedna ruka, zastupující dvířka nebo vhazované předměty. Pro úplnost celé klasifikátorové konstrukce je důležitá neustálá přítomnost druhé ruky, zastupující předmět, vůči němuž se děj uskutečňuje (pračka). Jen tak může být jasný a zřejmý prostorový vztah mezi pračkou a dvířky, které se vzhledem k pračce specifickým způsobem otevírají, případně mezi pračkou a směrem vhazování předmětů (prádla) dovnitř pračky. Tím, že v tlumočených textech byla použita téměř vždy jen jedna ruka, docházelo k nedorozumění a nejistotě na straně příjemce informace (nebylo jasné, kde dvířka přesně jsou a z jakého směru se uskutečňuje vhazování prádla do pračky, viz obrázek 12). 14.2 Střídání rolí Střídání rolí je podle Šůchové a Novákové (2008) postup, kdy mluvčí v průběhu realizace textu přechází z role vypravěče do role postavy nebo od jedné postavy k druhé. Mluvčí na sebe přebere roli právě vystupující postavy a ztotožní se s ní. Střídání rolí se nemusí pojit pouze s lidskými postavami, ale může docházet také k personifikaci, kdy zvířata nebo věci přejímají lidské vlastnosti a chování. Mluvčí tedy během promluvy přechází z jedné role do druhé a využívá přitom jazykových prostředků českého znakového jazyka, zvláště nemanuální chování. Na nemanuální úrovni využívá znakující změny pozice těla, výrazu obličeje, pozice hlavy a směru pohledu, čímž prostředkuje příjemci referentovo jednání, chování a myšlení (Cormier, Smith, Zwets 2013). Střídání rolí je důležitým prvkem referenční soudržnosti textu (Johnston, Schembri 2007: 272): usnadňuje recipientovi orientaci v textu, protože cílem mluvčího je předat příjemci informaci nejen zajímavě, ale především přehledně. Mluvčí pomocí střídání rolí lépe přibližuje, kdo co dělá a kdo právě mluví. Střídání rolí zároveň přidává ději na poutavosti (Šůchová, Nováková 2008: 4). V promluvě, ve které vystupuje více postav, tak dochází ke změnám hlediska mluvčího. Pokud mluvčí hovoří z hlediska postav, označujeme tento postup jako perspektivu účastníka. V takovém případě mluvčí popisuje scénu tak, jako by ji skutečně prožíval. Pokud mluvčí hovoří z hlediska vypravěče, využívá perspektivy pozorovatele, což znamená, že mluvčí nahlíží na celou situaci zvenčí a nevystupuje jako účastník děje (Nováková et al. 2011, kap. 19). K vyjádření hlediska může dojít buď tak, že mluvčí použije nominální frázi, uvozovací větu, využije personální deixe, nebo zvolí jiné než jazykové prostředky a odliší postavy pouze pomocí nemanuálních prostředků. 247

Ve sledovaném zdrojovém textu se jedná o dialog dvou osob (prodavače a zákaznice). Ve všech tlumočených textech bylo pro vyjádření střídání rolí využito nemanuálních prostředků: změny pozice těla (natočení těla vlevo nebo vpravo). Podle reakcí konzultantů se jednalo o změnu pozice příliš výraznou, přehnanou, pro mluvčího nepřirozeně namáhavou na produkci. Navíc (bez kombinace s ostatními prostředky) působila vzniklá promluva příliš tvrdě a těžkopádně. Při střídání rolí je vždy zásadní, aby bylo jasné, z jaké perspektivy je promluva právě vedena. V tlumočených textech nebyla v žádném z případů ani na počátku, ale ani v průběhu textu vymezena žádná z právě vystupujících osob. Pro orientaci v dialogu mezi dvěma osobami tlumočeném jednou osobou byly využity jen nemanuální prostředky a z nich jen změna pozice těla, otočení těla z jedné strany na druhou. Tyto prostředky mohou odlišovat maximálně dvě osoby, což je pro případ našeho dialogu dostačující. V textu však nedochází ke kontrastnímu nemanuálnímu chování (změny pozice těla). Zajímavé je, že podle názorů konzultantů není posun v pozici těla nutný, stačila by jen změna pohledu v kombinaci s manuálními prostředky. Výsledný text by působil mnohem přirozeněji. V kontrolním textu tlumočeném neslyšícím tlumočníkem bylo možné vysledovat, jak dialog realizuje v promluvě jednoho produktora neslyšící mluvčí. Na začátku je vymezena role pomocí uvozovací věty ŽENA ŘÍKAT DOBRÝ DEN (Žena říká: Dobrý den) a MUŽ ODPOVÍDAT DOBRÝ DEN, CO POTŘEBOVAT (Muž odpovídá: Dobrý den, co byste potřebovala?). I nadále se v úvodu textu používá uvozovacích vět při opakování referenta: ŽENA ŘÍKAT JÁ CHTÍT KOUPIT PRAČKA NOVÝ DŮVOD MÍT DOMA UŽ STARÝ DESET LET (Žena říká: Chtěla bych koupit novou pračku, protože ta, kterou mám doma, už je deset let stará). Cíl je čistě pragmatický. Jedná se o snahu o co nejjasnější projev. Pokud dochází ke změně referenta, je nutné pro usnadnění porozumění explicitně vyjádřit, kdo je novým referentem. Postupně s větší jistotou v orientaci v textu se začíná používat místo uvozovací věty jen nominální fráze až nulová reference. Poslechem mluveného rozhovoru získáváme informaci o tom, jakého pohlaví jsou účastníci dialogu. I podle barvy hlasu se orientujeme v textu a identifikujeme tak, zda právě hovoří žena, nebo muž. Ve znakovém jazyce přebírají tuto úlohu nemanuální prostředky, především mimika. V případě využití principu střídání rolí je každému účastníku rozhovoru přiřazena konkrétní podoba mimiky. Změna mimiky je signálem, že došlo k výměně mluvčích. V závěru kontrolního tlumočeného textu se začínají znovu objevovat uvozovací věty a nominální fráze, zřejmě opět z čistě pragmatického důvodu, aby bylo jednoznačné, kdo s kým a na čem se nakonec při koupi pračky domluvil. Zajímavé je, že ani v jednom z tlumočených textů se podobné strategie neobjevily. S největší pravděpodobností se však nejedná o individuální problém (nikdo z tlumočníků nepoužil střídání rolí způsobem, jakým jej použil rodilý mluvčí), spíše jde o důsledek neefektivního způsobu výuky znakového jazyka a tlumočnické přípravy. 248

Závěr Při simultánním tlumočení z češtiny do českého znakového jazyka jako komplexním souboru činností (srov. modely komunikace, např. Cokely 1986) vzniká specifická situace, kdy se dva účastníci komunikace (slyšící a neslyšící) musí spoléhat na služby tlumočníka znakového jazyka (třetí osoby). Pravděpodobnost výskytu nedorozumění se tak oproti přímé komunikaci mezi dvěma účastníky komunikace užívajícími stejný jazyk (český znakový jazyk) a pocházejícími ze stejného sociokulturního prostředí zvyšuje. Vzhledem ke specifické situaci českého znakového jazyka se pak riziko nedorozumění nebo neporozumění ještě násobí. V průběhu simultánního tlumočení (zde v oblasti komunitního tlumočení v rámci tlumočnické zkoušky) se tlumočníci zahrnutí do výzkumu dopustili v produktu tlumočení posunů a chyb různého typu. Tyto chyby lze vnímat jako součást tlumočnických strategií (Napier 2015: strategické výpustky, nízkorizikové výpustky, coping strategies) nebo spíše jako typ selhání (Gile 1999). V práci jsme podrobili analýze tlumočení pěti tlumočníků znakového jazyka, kteří tlumočili jeden zdrojový text s tématem běžným v komunitním tlumočení: dialog zákaznice a prodavače o nákupu pračky. Při popisu chyb jsme primárně vycházeli z taxonomie D. Cokelyho (1985), který chyby v procesu tlumočení nahlíží jako selhání. Všech pět typů chyb v tlumočení do znakového jazyka uvedených v Cokelyho taxonomii (omise, adice, substituce, interference a anomálie) jsme identifikovali i v analyzovaných textech, a to včetně jejich podtypů (omise morfologické, lexikální a kohezní; adice nemanuální, lexikální, kohezní; substituce rozšiřující, restriktivní, kohezní a nemotivované; interference lexikální a syntaktické a anomálie, kdy výroky v cílovém jazyce nedávají smysl, a anomálie interpretační). Omise Přestože v této práci nešlo o kvantitativní výzkum, bylo evidentní, že nejčastějšími chybami vůbec byly ve výsledných textech lexikální omise (výpustky). Převažovaly přitom výpustky nízkorizikové nad vysokorizikovými (srov. Pym 2008), jež však v konečném důsledku nepůsobily neslyšícím adresátům zásadní potíže v porozumění obsahu sdělení. Sice jsme předpokládali, že vzhledem k množství tlumočnických zkušeností sledovaných tlumočníků nebude docházet k výrazným výpustkám, výpustky se ale jevily jako nejčastější typ chyby. V jejich rámci šlo o velké množství nízkorizikových výpustek, o výpustky vysokorizikové jen výjimečně, což podporuje domněnku, že práce s výpustkami je jednou z tlumočnických strategií, v jejímž rámci tlumočníci z jazykově ekono- 249

mických důvodů záměrně vypouštějí informace s nízkou výpovědní hodnotou, a to s cílem stihnout převést co nejvíce z informací zásadních pro pochopení celkového smyslu sdělení. Největším problém představovaly pro tlumočníky ty části zdrojového textu, které obsahovaly větší množství informací citlivých na pokles pozornosti, jako jsou např. číselné údaje, komplikovanější vztahy mezi referenty, názvy, vlastní jména a zkratky. Vzhledem k jejich malé redundantnosti stačí jen slabý pokles pozornosti a tlumočník je nedokonale dešifruje, a tím i nedokonale přetlumočí. Sledovaní tlumočníci však selhávali i v jiných částech textu (i v těch evidentně nenáročných). Tím se posiluje hypotéza, že u tlumočníků dochází v průběhu tlumočnického procesu nejspíš k deficitu procesní kapacity (srov. Gile 1999). Omisí morfologických a kohezních jsme zaznamenali výrazně méně než omisí lexikálních. Morfologické omise se týkaly pluralizace a modulace sloves, resp. problémů s vyjadřováním argumentů sloves. Kohezní omise se týkaly především nedostatečného využívání prostoru pro vyjádření vztahů mezi referenty (viz kap. 10.1 Omise). Adice Nemanuální adice (nemanuální chování a pohyby úst) jsou v případě tlumočníků výzkumného vzorku významnou součástí tlumočnického stylu tlumočník se tak snaží demonstrovat používání správného znakového jazyka s parametry typickými pro intrakulturní komunikaci (specifické znaky a orální komponenty). Ve skupině adicí byly jako nejrozšířenější vymezeny lexikální adice, které kladou velké nároky na doplňovací schopnosti příjemců. Kohezní adice tak časté nebyly. Ve skupině adicí jsme navíc oproti Cokelyho taxonomii dále vymezili a) adice výplňkové, tj. skupinu znaků, které se objevovaly často a plnily funkci výplňkových znaků (PRÁVĚ, TO-JE), b) adice zdvořilostní, tj. lexémy, které tlumočníci přidávali do cílového textu se záměrem podpořit zdvořilostní funkci (PROSIT), přestože v českém znakovém jazyce měla být (alespoň na základě kontrolního tlumočeného textu a konzultací s rodilými mluvčími) zdvořilost vyjadřována primárně nemanuálními prostředky (viz kap. 10.2 Adice). Substituce Stejně jako adiční chyby nabízí substituční chyby příjemci jen malou šanci a) rozpoznat posun od zdrojového sdělení a b) zjistit význam zamýšlený ve zdrojovém jazyce. Příjemce tedy ve většině případů prostě přijme výrok v cílovém jazyce tak, jak je. V případě restriktivních a rozšiřujících substitucí nebyly pro cílového příjemce všechny stejně rizikové, avšak pokud se v cílovém jazyce objevily, svým obsahem se zdrojovému sdělení v podstatě významově nevzdalovaly. Kohezní a nemotivované substituce se vyskytovaly v cílových tlumočených textech jen ojediněle. Celkově se nejvíce substitučních chyb nashromáždilo v tlumočení té části zdrojového textu, která byla již v samém úvodu analýzy 250

z pohledu srozumitelnosti shledána jako problematická, neboť byla po tlumočnické stránce nejnáročnější (informační hustota, číselné údaje, formulace náročné na vizualizaci ) (viz kap. 10.3 Substituce). Interference V případě lexikálních interferencí jsme se snažili být obezřetní a nezaměňovat je s lexikálními výpůjčkami a přepínáním či mísením kódů (Davis 1990). Vycházeli jsme přitom z předpokladu, že interference je důsledkem nedostatečné kompetence v cílovém jazyce. Očekávali jsme, že ve sledovaném textu rodilí mluvčí (neslyšící odborníci) budou komentovat pohyby úst a některé z nich budou označovat za vhodné a jiné za méně vhodné. Tyto soudy činili na základě subjektivního dojmu, použití mluvních komponentů v českém znakovém jazyce nebylo možné opřít o autoritu, jež by určovala jejich správné použití. Pokud v tlumočených textech docházelo k výrazné artikulaci, případně k vyhláskování slov prstovou abecedou, cílem zřejmě bylo učinit výsledný text jasnějším a srozumitelnějším. Neslyšícími hodnotiteli nebyly tyto prostředky primárně odmítány, avšak způsob jejich užití byl často podroben kritice. V případě užití mluvních komponentů a artikulace českých slov tlumočník nejčastěji artikuloval to, co ukazoval rukama. V tomto případě se zdá, že se jedná spíše o typ simultánního mísení kódů než o sekvenční přepínání z jednoho jazyka do druhého (Davis 1990). Syntaktické interference souvisely nejčastěji s převodem zdvořilostních frází zdrojového jazyka jazyka většinového, silnějšího a prestižnějšího. V oblasti interferencí jsme se tedy zabývali pohyby úst (místo orálních komponentů byly používány komponenty mluvní v podobě celého vysloveného slova nebo jeho větší části), inicializovanými znaky a hláskování českých slov prstovou abecedou (užívané tlumočníky místo ustálených znaků českého znakového jazyka). To bylo v rozporu s naším předpokladem, že v oblasti terminologie užije tlumočník vhodné ekvivalenty, a to i v případě, kdy nebude znát přímo odpovídající termín v českém znakovém jazyce, konkrétně že s ohledem na sociokulturní jinakost obou pracovních jazyků využije nekonvencionalizovaného opisu. Odlišný postup tlumočníků při řešení tlumočnických situací souvisí zřejmě s nedokonalou kompetencí tlumočníků v českém znakovém jazyce (srov. hodnocení neslyšících odborníků), především pokud jde o omezený stylový repertoár. S tím souvisí také přístup tlumočníků k procesu tlumočení mezi mluveným a znakovým jazykem obecně. Tlumočníci sdílejí přesvědčení, že jejich tlumočení musí být přesné ve smyslu věrné, a proto musí cílový jazyk reflektovat formu zdrojového sdělení, stejně tak jako jeho obsah. Otázkou zůstává, zda by se výsledná podoba tlumočení (minimálně tlumočení termínů) změnila, pokud by se tlumočníci měli možnost více a podrobněji 251

připravit. Podle našeho názoru a názoru neslyšících odborníků by vzhledem k daným tlumočnickým dovednostem k radikální změně nedošlo (viz kap. 10.4 Interference). Anomálie Poslední skupinou tlumočnických pochybení byly anomálie, tj. případy, kdy výsledný výrok v cílovém jazyce postrádal smysl (nesprávná terminologie, nashromáždění více dílčích chyb). Interpretační anomálie neměly motivaci ve zdrojovém jazyce (informace získané z popisu situace určené tlumočníkovi byly přidány do tlumočení pro neslyšícího příjemce v podobě úvodních frází tlumočení). Tento typ chyb byl největším problémem, neboť způsoboval, že výsledný produkt tlumočení nebyl z větší části srozumitelný. Zajímavý byl však komentář neslyšících konzultantům k přidaným informacím, ve kterém zmiňují, že díky informacím zprostředkovaným ze zadání se i oni v textu zorientovali lépe a rychleji. Přidání informací jako princip v této situaci nijak nekritizovali, i když v kontrolním tlumočeném textu spontánně sama neslyšící tlumočnice do textu žádné informace nepřidala. Při úvahách o možnosti přidávání informací do textu jsme narazili na otázku, zda je obecně úkolem tlumočníka objasňovat a vysvětlovat obsah sdělení. Jsme nuceni na ni odpovědět tak, že na základě zkušeností s cílovou skupinou příjemců tlumočení, s jejich sociokulturním zázemím, a především pak na základě diskuzí s neslyšícími odborníky by mělo být zpřehlednění a vizualizace obsahu předávaných informací automatickou součástí tlumočnické práce (viz kap. 10.5 Anomálie). Všechny typy chyb vydělených v Cokelyho taxonomii jsme tedy v tlumočení českého znakového jazyka (i když v odlišném poměru) identifikovali. Některé podkategorie pochybení jsme navíc rozšířili o jiné příklady z analyzovaných textů. Z pohledu copingových strategií má tlumočník, který je připraven zapojit do procesu tlumočení lingvistické a kulturní znalosti a využít kreativní a často intuitivní řešení spontánních problémů, lepší perspektivu být úspěšným v převodu informace, má lepší možnost zvýšit efektivitu svého tlumočení, a zajistit tak naplnění významového potenciálu zdrojových textů. V tomto ohledu se potvrdilo, že tlumočníci českého znakového jazyka využívají jedné ze základních copingových strategií, tj. volného tlumočení, vedoucího ke zvládání tlumočení mezi dvěma výrazně odlišnými jazyky a kulturami, jen velmi okrajově (viz kap. 9 Výpustka jako copingová strategie). Dialog byl tlumočen pro neslyšícího pozorovatele, k využití copingových strategií nemuselo docházet na úrovni managementu jednotlivých replik, ale spíše na úrovni převodu celého dialogu do českého znakového jazyka tak, aby výsledný tlumočený dialog působil přirozeně, jako by probíhal mezi dvěma neslyšícími účastníky komunikace. Tlumočníci však v potřebné míře nevyužívali nemanuální prostředky (pohled, mimický obraz přiřa- 252

zený každému účastníku dialogu, souhlasné přitakávání apod.), otázky a odpovědi nebyly vždy srozumitelné (chyběly nemanuální signály otázky), nebyly dodržovány zvyklosti související s předáváním slova v intrakulturní komunikaci neslyšících (práce s pohledem, návaznosti otázky a odpovědi nebyly zřejmé). Adekvátním způsobem tlumočníci nezohledňovali pragmatickou stránku dialogu (např. vztah mezi prodavačem a zákaznicí byl v cílovém textu jen naznačen, pro neslyšícího příjemce nebyl na rozdíl od zdrojového textu dostatečně srozumitelný, tlumočníci nezohledňovali zvyklosti a komunikační normy české komunity Neslyšících (upoutávání pozornosti, pozdravy, společenské fráze, zdvořilost, způsoby předávání slova v dialogu). V analyzovaných tlumočených textech neslyšící konzultanti velmi kladně hodnotili, pokud se tlumočníkovi podařilo najít tlumočnická řešení, která využívala specifické jazykové prostředky znakového jazyka (klasifikátory, odkazování, nemanuální prostředky, lokalizaci v prostoru apod.), a nespoléhal se na případnou znalost většinového jazyka na straně neslyšících recipientů. Tlumočníci analyzovaných textů s velkou pravděpodobností nedokázali zdrojový projev dostatečně deverbalizovat (Seleskovitch 1968), aby mohl být cílový text formulován přirozeně, s největší pravděpodobností se ve snaze být v tlumočení co nejpřesnější (jednalo se o zkoušku) příliš soustředili na fázi poslechu, a přestože projevu rozuměli (text nebyl po obsahové stránce náročný), nezbývala jim dostatečná kapacita na převod informace do cílového jazyka s ohledem na jeho strukturní a funkční specifika ani na závěrečné monitorování výstupu. Další části práce se zaměřují na specifika, která se projevila v průběhu analýzy tlumočených textů. Chyby na lexikální úrovni jsou pro příjemce problém, a to i za předpokladu, že zamýšlený význam lexikální chyby lze v jinak přiměřeném výroku v cílovém jazyce bez větších problémů rozkódovat. Příjemci si však výskytu a typu chyby velmi často vědomi nejsou, a tak je nepravděpodobné, že by zamýšlený význam zdrojového textu mohl být vždy přesně pochopen. V situaci českého znakového jazyka je ovšem náročné definovat, jak by mělo vypadat správné tlumočení: jeho adresáti mohou být s ohledem na jejich jazykovou situaci rozdílní (jazykový standard, bilingvismus, jinakost znakového jazyka). V situaci českého znakového jazyka, podobně jako v případě jiných menšinových jazyků, existuje velké množství jazykových variet (varianty roviny lexikální, fonologické, méně často gramatické) (viz kap. 11 Nejčastější chyby na lexikální a sublexikální rovině). Na lexikální rovině znakového jazyka se objevilo několik sporných oblastí užití znakové zásoby. Nejčastěji se jednalo o problémy týkající se 1) deformace znaku (změny jednoho z parametrů znaku ve srovnání s běžně užívaným znakem), 2) pohybu úst v produkci znaku (adekvátní mluvní komponent byl často nahrazen méně vhodným, až nevhodným orálním komponentem), 3) použití znaku v kontextu (znak je z hlediska formy v pořádku, 253

ale vzhledem ke kontextu je nevhodně použit), 4) kontextově nevhodného použití specifického znaku (vytýkáme je jako samostatnou skupinu znaků běžné slovní zásoby především z důvodu jejich komplexní stavby) a 5) užití terminologie, resp. nevyužití známého, do značné míry ustáleného termínu používaného obvykle v podobných kontextech. Podezřelé znaky slovní zásoby ve všech výše zmíněných kategoriích jsme porovnávali se slovníky českého znakového jazyka: a) Slovník znakové řeči (1988), b) Všeobecný slovník českého znakového jazyka (2002) a c) elektronický překladový slovník Spreadthesign. Důležitý byl z hlediska srovnání také kontrolní text tlumočený neslyšící rodilou mluvčí a konzultace s neslyšícími odborníky. Příklady deformace znaku lze demonstrovat na znacích PRAČKA, ITÁLIE, SLEVA, SPLÁTKA, KOUPELNA, ELEKTŘINA, MÍSTO, ROZHODNUT SE, ASI a ZAJÍ- MAVÝ. Nejčastěji došlo ke změně tvaru ruky, objevily se však i problémy s parametrem pohybu a místa artikulace (viz kap. 11.1 Deformace znaku). K zajímavým situacím v použití pohybu úst došlo v produkci znaků ZAJÍMAVÝ, ÚSPORA, MALÁ KOUPELNA a OTEVŘÍT. Typickým případem je substituce mluvního komponentu komponentem orálním ve snaze formálně se více přiblížit intrakulturní komunikaci neslyšících. Jako nepřijatelný byl neslyšícími konzultanty označen výraz, v jehož rámci byl současně s produkcí klasifikátoru/specifikátoru tvaru a velikosti místnosti artikulován mluvní komponent malý. Příklady KOUPAT SE + MÍSTNOST + orální komponent malá a OTEVŘÍT+KLF: zepředu + zepředu byly neslyšícími konzultanty rovněž označeny jako nepřijatelné z toho důvodu, že na manuální artikulaci klasifikátoru/specifikátoru byl navršen mluvní komponent specifikující způsob otevření, případně velikost místnosti. V uvedených případech se s největší pravděpodobností jedná o chyby nedostatečné kompetence v cílovém jazyce dané nejistotou tlumočníka v oblasti používání orálních komponentů, jež jsou na praktické užívání podobně náročné jako další specifické prostředky českého znakového jazyka a klasifikátory (viz kap. 11.2 Pohyb úst při produkci znaku). V kontextu nevhodně použitými znaky byly znaky HEZKÝ/PĚKNÝ, BÝT-JEDNO a PENÍZE. Nejčastěji se jednalo o stylistickou nevhodnost užití znaku, případně o užití příznakového znaku (který náleží k určitému dialektu) v jinak neutrálním textu (viz kap. 11.3 Použití znaku v kontextu). Za zvláštní skupinu znaků považujeme specifické znaky, které byly velmi často používány podle neslyšících odborníků nevhodně především z důvodu jejich užití v kontextu. Tím se potvrzují obavy zahraničních neslyšících, že slyšící pro silnou vázanost na kulturu nemohou užívání specifické znaky ovládnout komplexně. Je ovšem s podivem, že v situaci, kdy je problematice specifických znaků v kurzech znakového jazyka věnován značný prostor, dochází k podobným potížím. Je nasnadě, že problém může být rovněž v metodice 254

výuky těchto komplexních jazykových prostředků. Mezi problematické specifické znaky patřily NAPOŘÁD/NASTÁLO, NEVĚDET, ZVLÁDNOUT/DOKÁZAT, NEMOCI a NERUŠIT (viz kap. 11.4 Použití specifického znaku). Další skupinu problematických znaků tvořily termíny a polotermíny. Místo ustálených termínů byl použit inicializovaný znak ( litr L ), v případě ad hoc termínů, pro které bylo potřeba vytvořit adekvátní ekvivalent opisem, byl vytvořen znak, který nebyl podle neslyšících hodnotitelů dostatečně jednoznačný, a nesplňoval tak charakteristiky termínu, případně byly nevhodným způsobem použity v opisu např. klasifikátory ( ENERGIE, BOJLER, SPOTŘEBA ). V jednom případě byl užit termín obsahově spadající do jiné oblasti (MODEL (pračky) MODEL (protetický)). Pozitivní je, že se tlumočníci automaticky neuchylovali ke kódování termínů prostřednictvím prstové abecedy, tedy nepřeváděli termín jen vyhláskováním mluveného výrazu. Neslyšící hodnotitelé nedostatečnou vybavenost tlumočníků po stránce terminologické hodnotili kriticky (viz kap. 11.5 Užitá terminologie). V souvislosti se stylem projevu tlumočníků neslyšící konzultanti opakovaně upozorňovali na nežádoucí přízvuk v českém znakovém jazyce. V přízvuku hraje roli: a) umístění znaku (znakování příliš vysoko/vlevo/vpravo/dole ve znakovacím prostoru, nepřirozené vedení pohledu očí), b) volba znaku (stylově nevhodné užití konkrétních znaků, např. V POHODĚ, OK, specifické znaky, vycpávkové znaky PRÁVĚ, TO-JE ), c) rytmus (výkyvy v tempu znakování, opakování pohybu ve znacích s jednoduchým pohybem, např. TISÍC, POTŘEBOVAT ), d) zbytečné opakování znaku (opakování jmen místo využití klasifikátorů a odkazování), e) nevhodné mluvní komponenty a f) nadbytečné pohyby (pohupování v kolenou, spouštění rukou v průběhu promluvy). Tento přízvuk slyšícího uživatele znakového jazyka významně ovlivňuje komunikaci. Není přímo překážkou v porozumění, ale neslyšícím narušuje komunikační komfort (viz kap. 12 Hodnocení výsledných tlumočených textů bez ohledu na zdrojový text). Ve zpětných překladech analyzovaných textů neslyšící překladatelé spontánně poznamenávali své komentáře týkající se především srozumitelnosti a formy tlumočení. Z těchto komentářů vyplynul přehled problémů, které neslyšící rodilí mluvčí vnímají při tlumočení z češtiny do českého znakového jazyka jako nejmarkantnější: a) opakování znaku (např. parazitní znaky), b) dynamika a rytmus textu (např. nevhodné zařazování pauz), c) výběr znaků (např. stylová rozkolísanost), d) struktura výpovědi (např. absence slovesa), e) nejednoznačnost (např. nepřesnost použitých termínů), f) prostorové uspořádání (např. malá míra vizualizace) a g) logické návaznosti (např. odpověď nenavazuje na otázku). Seznam problémů souvisejících s přízvukem v českém znakovém jazyce se do značné míry překrývá se seznamem těch problémů vznikajících při tlumočení do českého znakového 255

jazyka, které intuitivně označili neslyšící překladatelé (viz kap. 13 Hodnocení tlumočeného textu na základě zpětných překladů neslyšících překladatelů). Na obecné úrovni se tlumočníci dopouštěli chyb souvisejících se simultánně-prostorovou organizací textu českého znakového jazyka, tj. chyb a) v používání klasifikátorových tvarů ruky, klasifikátorů a klasifikátorových konstrukcí; vzhledem k typu textu (dialog) se projevil i značný problém b) v souvislosti se střídáním rolí; problém s vymezením perspektivy promluvy, jenž se může odrazit v nepřesném uplatňování principu střídání rolí, jsme přitom u tlumočníků očekávali na samém počátku analýzy textů (viz kap. 14 Obecně nejvýraznější typy chyb v tlumočených textech). Výše popsané problémy s převodem informací v procesu tlumočení mohou být do značné míry ovlivněny skutečností, že pro všechny tlumočníky zahrnuté do výzkumné skupiny je český znakový jazyk jazykem B, český znakový jazyk tedy není jejich mateřským jazykem (viz kap. 5 Český znakový jazyk jako aktivní jazyk B v tlumočení). V práci jsme hodnotili kvalitu textů jako nerodilí mluvčí, pro které je český znakový jazyk aktivním jazykem B. Jevilo se proto jako užitečné rozšířit analýzu textů o intuitivní reflexi podpořenou a) konzultacemi s rodilými mluvčími českého znakového jazyka a b) metodou zpětného překladu tlumočeného textu českého znakového jazyka do češtiny. Na analýze chyb jsme tak spolupracovali s neslyšícími konzultanty a tlumočníky českého znakového jazyka a využili kontrolního textu tlumočeného neslyšící tlumočnicí. Zvolená taxonomie chyb odpovídala situaci tlumočení českého znakového jazyka a podpořila nás ve snaze přehledně podat výčet chyb, kterých se tlumočníci dopouštějí, a pochopit, jaké jsou mezi jednotlivými skupinami chyb hlavní rozdíly. Relativně omezený počet druhů chyb považujeme za přednost, která umožnila přehlednou analýzu zmíněných chyb. Volba taxonomie chyb dokládá i fakt, že všechny zjištěné problémy se podařilo zařadit do existujících skupin a podskupin chyb (v každé z nich byl přitom zaznamenán dostatečný počet výskytů, aby byla ospravedlnitelná). Rozdíly ve výskytu chyb v jednotlivých kategoriích byly zároveň dostatečně výrazné na to, aby se dalo určit, které chyby jsou u tlumočníků nejčastější. Poměry jednotlivých typů chyb byly různé: některé byly zastoupeny více (např. lexikální omise), jiné méně (např. kohezní substituce). V některých případech jsme existující taxonomii rozšířili o typy chyb nacházející se v situaci tlumočení jazykové kombinace čeština a český znakový jazyk (výplňkové znaky, chyby v hláskování prstovou abecedou, užití nevhodných klasifikátorů apod.). Díky spolupráci s velkým počtem neslyšících rodilých mluvčích českého znakového jazyka se nám podařilo původní taxonomii chyb rozšířit o přehled problémů na lexikální a sublexikální úrovni, a především o chyby vnímané neslyšícími překladateli a tlumočníky. Tato perspektiva nahlížení na nedostatky tlumočení a snaha o hodnocení celkové kvality 256

tlumočení sehrála v celé práci nezastupitelnou úlohu. I díky ní se podařilo zobecnit typy chyb a popsat problémy na dostatečně obecné úrovni. Nejspornějším článkem práce je bezesporu výběr textu pro analýzu, kdy z celkového počtu čtrnácti textů tlumočených u zkoušky bylo vybráno pět textů, které vznikly tlumočením jednoho zdrojového mluveného dialogu pěti různými tlumočníky. Sám text není podle našeho názoru vhodným textem pro podobný typ zkoušek (jedná se o tlumočení dialogu, kde není jasný cílový recipient tlumočení) a zároveň není vhodným textem ani pro podobné typy analýz (rozbor tlumočeného dialogu musí reagovat na situace, které v běžném tlumočení nenastávají: běžně se netlumočí dialog pro neslyšícího klienta pozorovatele ). Navzdory tomu jsme jej však analýze podrobili, protože pro nás byla cenná skutečnost, že se jedná o text tlumočený pěti tlumočníky ve stejné tlumočnické situaci, což se jevilo jako výhodné (jiné typy textů tlumočil u zkoušek nižší počet tlumočníků). Některé typy chyb však mohly být do značné míry ovlivněny zmíněnou specifickou tlumočnickou situací. V průběhu zpracovávání analýzy jsme byli nuceni řešit řadu problémů. Nejzávažnější z nich souvisely a) se způsobem zápisu problémových částí textu a b) se způsobem záznamu konkrétních chyb z autentických tlumočených textů s ohledem na zachování anonymity tlumočníků. Oba tyto zásadní problémy jsme vyřešili kompromisem, tj. a) přepisem formou glos a b) záznamem (fotografiemi) stínového přeznakování tlumočeného textu prostřednictvím neslyšícího figuranta. Vhodným řešením by do budoucna mohlo být převedení textu pomocí umělého mluvčího (tzv. avatara). Ideálním řešením by však bylo nalezení tlumočníků, kteří budou na analýze spolupracovat a nebudou se obávat negativních důsledků analýzy pro svou tlumočnickou praxi. Copingové strategie sledovala práce spíše jako doplňující perspektivu, primárně se zaměřovala na problémy výstupu (produktu) tlumočení. Při analýze textů jsme však zaregistrovali situace, které mohou s uplatňováním copingových strategií souviset a které si podle našeho názoru zaslouží jako relativně nový pohled na tlumočení znakového jazyka další studium (viz kap. 7 Copingové strategie): 1. Tlumočníci analyzovaných textů primárně uplatňovali doslovnější způsob převodu. Volný způsob převodu použili jako tlumočnickou strategii jen velmi zřídka, a pokud k tomu došlo, často rychle přecházeli zpět k těsnějšímu převodu, aby mohli používat výpůjčky lexikálních jednotek z češtiny, a tím příjemcům prostředkovat termíny, slovní spojení nebo společenské fráze z češtiny. 2. Tlumočníci se během tlumočení dopouštěli mnoha chyb, především výpustek, z nichž větší část tvořily tzv. výpustky nízkorizikové. To podporuje domněnku, že by se v procesu tlumočení mohlo v jejich případě jednat o vědomé strategické výpustky (viz kap. 9 Výpustka jako copingová strategie). 257

3. Styl převodu není jediným faktorem, který má dopad na četnost a typ chyb. Dalšími faktory jsou především nasycenost textu, znalost tématu a rychlost tlumočené promluvy (viz kap. 7.3 Využívání stylu tlumočení jako copingové strategie). 4. Na schopnost tlumočení může mít přímý vliv vzdělání tlumočníků, a především jejich metalingvistické kompetence, které mohou přispět k efektivitě zvolených tlumočnických strategií. 5. Očekávání, která mají neslyšící klienti od tlumočníků znakového jazyka, se různí. Obecně se ale neslyšící shodují na tom, že tlumočník by se měl vyjadřovat plynně a měl by tlumočení zajišťovat především s uplatněním volného způsobu převodu s respektem ke specifickým jazykovým prostředkům cílového jazyka. Neslyšící konzultanti kriticky hodnotili chyby v tlumočení a necitlivé zacházení s prostředky intrakulturní komunikace neslyšících. Jsme přesvědčeni, že poznatky této práce mohou být významné pro oblast vzdělávání a přípravy tlumočníků, a to ve vztahu k tlumočnickým strategiím, které tlumočníci používají, i ve vztahu k náplni studia tlumočnictví. Podle našeho názoru a názoru neslyšících odborníků budou tlumočníci v procesu tlumočení úspěšnější v případě, že budou mít dokončené vysokoškolské vzdělání, nejlépe v oblasti lingvistiky znakového jazyka a jeho tlumočení. Vzdělání tlumočníků má na používání lingvistických tlumočnických strategií přímý dopad: stupeň vzdělání, jehož tlumočníci dosáhnou, tak má svůj význam. Tento problém je nyní aktuální, neboť se objevují i názory, že pro tlumočníky znakového jazyka a kvalitní naplňování jejich profese je dostačující vyšší odborné vzdělání, případně vysokoškolské vzdělání na úrovni bakalářského studia. V mnoha dalších zemích se od tlumočníků znakového jazyka plnohodnotné vysokoškolské magisterské vzdělání nevyžaduje a nejsou tam nabízeny ani studijní programy tlumočení znakového jazyka. Patriová (Patrie 1994) má za to, že teoretické vzdělávání a praktická příprava tlumočníků jsou dva odlišné aspekty, které by měly tlumočníkům umožnit vstup na profesní dráhu na dvou úrovních. Systém vzdělávání tlumočníků znakového jazyka v Austrálii i Americe umožňuje získat vyšší odborné vzdělání s kvalifikací tlumočníka. To podporuje názor Patriové, že nástavbové studium tlumočnictví je pro výkon tlumočnického povolání dostatečné pouze na technické úrovni. Aby však tlumočník mohl pracovat na profesionální úrovni, je podle Patriové nutné, aby absolvoval vysokoškolské studium. Tento typ vzdělání tlumočníkům poskytuje hlubší a rozsáhlejší vědomostní základ i základ pro analýzu textů, s nimiž v rámci své profese pracují, a především pro samotné uplatňování tlumočnických strategií. Tlumočení znakového jazyka v bakalářském studiu je možné studovat např. ve Velké Británii a v USA. V magisterském studiu je tlumočení znakového jazyka dostupné ve Velké Británii, USA a Austrálii. 258

Zastáváme názor, že kromě toho, že je vysokoškolské vzdělání tlumočníků znakového jazyka zásadní pro tlumočení jako proces, pomáhá také tlumočníkům v tom, aby si z lingvistického hlediska lépe poradili s různými situacemi, s nimiž se mohou při každodenní práci setkat. Na základě konzultací s neslyšícími tlumočníky a s přihlédnutím k vlastní tlumočnické praxi docházíme k závěru, že by pro celou situaci tlumočení znakového jazyka bylo přínosné, pokud by všichni tlumočníci mohli nejprve vystudovat obecněji zaměřené bakalářské studium a pak teprve pokračovat ve studiu tlumočení nebo v praktické přípravě na tlumočnické povolání. Pro tlumočníky tak může být přínosné studovat bakalářský program souvisejícího oboru (např. Deaf Studies nebo lingvistika znakového jazyka) nebo absolvovat studium humanitních věd (např. sociálních věd) a poté pokračovat v praktické tlumočnické přípravě nebo studovat tlumočnictví znakového jazyka v magisterském programu. Praktický dopad může mít naše práce i na náplň studijních programů tlumočnictví a na praktickou přípravu na tlumočení. Neslyšící odborníci v konzultacích uvedli, že dávají přednost získávání informací mimo jiné prostřednictvím volného tlumočení s občasným přechodem k tlumočení doslovnému, aby tlumočník mohl v případě potřeby použít výpůjčku českého termínu. Ukázalo se, že hláskování prstovou abecedou a artikulaci při tlumočení považují za přijatelné, byli ale kritičtí ke konkrétním řešením, pro která se tlumočníci rozhodli. To podporuje názor, že tlumočení nemá pravidla nezávislá na kontextu (Moser-Mercer 1997: 3). Doporučením není, aby bylo vzdělávání tlumočníků znakového jazyka založeno výhradně na teoretických východiscích volného tlumočení (srov. Napier 2000). Jsme toho názoru, že tlumočníci by měli studovat teorie a techniky jak volného, tak doslovného tlumočení a měli by se zaměřit na strategie, díky kterým by mezi těmito dvěma metodami jakožto tlumočnickými strategiemi dokázali přepínat v závislosti na situačním kontextu a konkrétních potřebách konkrétních neslyšících klientů. Studium tlumočnictví by mělo zahrnovat teoretickou i praktickou analýzu diskurzu, díky čemuž by tlumočníci mohli lépe pochopit různá diskurzivní prostředí, s nimiž se budou setkávat při každodenní práci, a mohli si pro zvládání práce v těchto prostředích vyvinout efektivní strategie. To by jim umožnilo osvojit si interaktivní model tlumočení a při zvažování, jaký tlumočnický přístup použít, aby byla konkrétní komunikační událost úspěšná, pak dělat lingvisticky informovaná a kulturně vhodná rozhodnutí. Mimo jiné jsme v naší práci upozornili na skutečnost, že tlumočníci dělají při tlumočení různé typy chyb, např. výpustek, přičemž jeden z jejích typů může fungovat jako vědomá lingvistická copingová strategie. Toto zjištění poukazuje na to, že je potřeba, aby se studenti tlumočení učili o typech chyb, k nimž při tlumočení dochází, a o tom, proč k nim dochází. Pokud se budou tlumočníci orientovat v různých typech výpustek a sociolingvistických a sociokulturních faktorech, které mají vliv na jejich výskyt, pak budou 259

moci určité chyby využívat vědomě jako tlumočnickou strategii a zároveň si budou více vědomi skutečnosti, že se na druhé straně mohou dopustit chyby, jež může být vnímána jako tlumočnické selhání. Na tlumočníkovu schopnost pracovat se stylem převodu jako s tlumočnickou strategií může mít významný vliv řada sociolingvistických faktorů, např. situační kontext, obeznámenost s diskurzivním prostředím, znalost tématu a povědomí o požadavcích a očekáváních neslyšících a slyšících účastníků interakce. Tytéž sociolingvistické faktory mohou mít dopad také na četnost a typ chyb, které se v tlumočení vyskytnou, a to bez ohledu na to, zda se tlumočení odehrává v obchodním, lékařském, právním, nebo politickém prostředí a s jakými znakovými nebo mluvenými jazyky tlumočník pracuje. Tlumočnické výkony v této práci nebyly analyzovány s ohledem na přesnost a nebylo testováno, do jaké míry jim mohou porozumět neslyšící klienti (i když dílčí vhled do problematiky porozumění práce předkládá díky spolupráci s neslyšícími překladateli). V současné době existuje jen málo studií o tom, jak neslyšící příjemci rozumí informacím, které se k nim dostávají prostřednictvím tlumočení do znakového jazyka (např. Llewellyn-Jones 1981, Stener 1998). Jsme si vědomi toho, že v ideální analýze by bylo nejprve testováno porozumění ze strany neslyšících recipientů a až poté by se hodnotily tlumočnické chyby, případně efektivita tlumočníků znakového jazyka ve vztahu k používání tlumočnických strategií, jako je např. styl převodu a vědomé strategické výpustky. Přestože jsme v průběhu analýzy aktivně komunikovali s neslyšícími konzultanty, informace získané od nich neposkytují důkazy o tom, zda se tlumočníkům při tlumočení dařilo používat tlumočnické strategie vhodně. Věříme, že v budoucnu budou provedeny podrobnější studie, které se zaměří právě na porozumění tlumočeným textům a faktory ovlivňující srozumitelnost tlumočení. Otázka porozumění je také jednou z nejdůležitějších oblastí, které si žádají podrobnější výzkum. Naše práce se úhlu pohledu neslyšících klientů dotkla jen okrajově, a to konkrétně jejich očekávání a požadavků na kvalitní tlumočení. Studie tohoto typu by nám umožnila nahlédnout do problematiky toho, zda neslyšícím styl převodu, který pro tlumočení preferují, skutečně zajišťuje odpovídající přístup k informacím (viz kap. 8.1 Problém posuzování kvality tlumočení). Dalším podnětem je realizovat panelové diskuze s neslyšícími klienty a ptát se na jejich očekávání při tlumočení v různých situacích a prostředích (srov. Napier 2000). Zástupci neslyšících z různých prostředí by mohli společně diskutovat o stylu převodu, který preferují v různých kontextech, a o důvodech, které k tomu mají. Mohly by být provedeny i další studie o otázkách porozumění: v jejich rámci by neslyšící hodnotili, nakolik rozumí tlumočení zajišťovanému různými tlumočníky využívajícími různých strategií a scénářů. Informace vyvozené z těchto údajů by následně bylo možné využít při přípravě tlumočníků 260

a v tlumočnických studijních programech tak, aby studenti tlumočení byli připraveni na to, že se od nich požaduje jistá míra flexibility, díky níž mohou uspokojit potřeby neslyšících z různých diskurzivních prostředí. V souvislosti s tím je zásadní otevřít otázku o podobě jazykové přípravy tlumočníků. Mnozí tlumočníci zahrnutí do naší analýzy jsou aktivními tlumočníky s dlouholetou praxí se snahou soustavně se jazykově vzdělávat. Přesto byly jejich jazykové kompetence neslyšícími odborníky komentovány velmi kriticky a hodnoceny jako nedostatečné. Pokud však nebude potřebám a nárokům neslyšících klientů přizpůsobena i jazyková příprava tlumočníků, konkrétně výuka českého znakového jazyka, na které se budou aktivně podílet sami neslyšící, neuspokojivá situace v oblasti kvality poskytovaných tlumočnických služeb se pravděpodobně nezmění. Neslyšící by měli být průběžně zapojováni do diskuzí o kvalitě tlumočení a tlumočníci a překladatelé by se měli snažit o průběžné zprostředkovávání informací o způsobech tlumočení na teoretické úrovni zacílené do komunity neslyšících. Jako ideální se jeví snaha o zapojení kvalifikovaných neslyšících do diskuze o tlumočení tak, že se sami o tlumočení budou pokoušet a následně jej budou hodnotit. Kdybychom požádali neslyšící např. o přetlumočení výchozího textu z cizího znakového jazyka do českého znakového jazyka nebo o tlumočení z textu v psané češtině do českého znakového jazyka, případně o to, aby text převyprávěli v tomtéž znakovém jazyce, mohli bychom sledovat, k jakým došlo významovým posunům, a ty pak porovnat s posuny tlumočení, jež bylo předmětem analýzy v této práci. Můžeme předpokládat, že neslyšící by si tímto způsobem mohli uvědomit, že prováděli lingvistická rozhodnutí o tom, které informace je třeba vypustit, a to na základě znalosti a pochopení výchozího textu a situačního kontextu a v souladu s lingvistickou a kulturní relevancí a významovým potenciálem pro cílového příjemce. Kdyby si to vyzkoušeli, mohli by lépe pochopit a okomentovat i další chyby tlumočníků a jejich tlumočnické strategie. Pro získání dalších poznatků o situačním kontextu by bylo zajímavé provést studii, v níž by tlumočníci tlumočili např. příspěvek, který by byl lexikálně nasycenější, než byl text v naší práci (srov. Napier 2000). Chyby v tlumočení sledovaného textu by tak bylo možné porovnat například s tlumočením příspěvku na konferenci, aby se ukázaly podobnosti a rozdíly v používání stylu převodu, typů chyb a tlumočnických strategií. Další možností by byla studie, která by srovnávala chyby identifikované v naší práci s chybami tlumočníků, kteří by tlumočili čtený příspěvek z předem připraveného textu. Tento text by tedy byl ještě více lexikálně nasycenější, a tím pádem by bylo složitější jej tlumočit. Jiná studie by mohla pracovat s tlumočením stejné situace, jako je ta, kterou jsme zpracovávali v naší práci, přičemž tlumočníci by měli více času na přípravu a na to, aby si ujasnili terminologii. Tato uzpůsobená metodologie by nám poskytla zajímavá data, pro- 261

tože bychom měli možnost určit, jak přesně a v jakém rozsahu se tlumočnické strategie změnily a jaký dopad to mělo na množství a typy chyb ve výsledných produktech tlumočení. Pro výzkum tlumočení v různých kontextech by bylo cenné naši práci replikovat a analyzovat četnost a zastoupení typů chyb při jiných scénářích tlumočení, případně v jiných tlumočnických situacích. To by nám poskytlo přehled o různých faktorech, které mají dopad na užívání vědomých strategických chyb a na produkci chyb objektivních. Výzkum by mohl být doveden ještě o něco dále a mohl by nabídnout srovnání s tlumočníky, kteří pracují ve stejných situacích, ale měli možnost lépe se připravit. Replikace naší práce by nám také umožnila zanalyzovat typologii chyb v různých kontextech. V práci uvedené zmínky např. o lexikálních výpůjčkách mohou posloužit jako základ pro další výzkum v oblasti strategického hláskování prstovou abecedou a pro výzkum sociolingvistických faktorů, které mají dopad na to, že se tlumočníci k hláskování prstovou abecedou uchylují. Existují poznatky o tom, jaká míra hláskování prstovou abecedou je typická pro australský a britský znakový jazyk a do jaké míry tlumočníci těchto jazyků reflektují jazyk, který používá komunita Neslyšících, s níž pracují (Napier, Adam 2002). Podle našich zjištění však žádný empirický výzkum, který by se zabýval objemem hláskování prstovou abecedou používaného neslyšícími v Austrálii a ve Velké Británii zatím proveden nebyl. Studie, v jejímž rámci by bylo zaznamenáno a zanalyzováno, jakým způsobem prstovou abecedu přirozeně používají v různých diskurzivních prostředích sami neslyšící, by nám poskytla příklady vzorců hláskování prstovou abecedou v různých kontextech. Následně by bylo možné zkoumat, jakým způsobem používají hláskování prstovou abecedou tlumočníci, a výsledky porovnat s výsledky zjištěnými ve skupině neslyšících. Tento přehled podnětů pro budoucí výzkum není vyčerpávající. Zmíněné návrhy jsme však nabídli s cílem dozvědět se o tlumočnících a tlumočení znakového jazyka co nejvíce a rozšířit naše porozumění různým lingvistickým procesům a faktorům, které do procesu tlumočení vstupují a které ovlivňují jeho výstup. Všechny budoucí výzkumy by se podle našeho názoru měly snažit o to, aby se prohloubilo naše chápání vztahů mezi tlumočníky, klienty a prostředím, ve kterém tlumočení probíhá. Další výzkum umožní tlumočníkům, učitelům tlumočení a odborníkům z oboru tlumočení, aby prozkoumali proces tlumočení a strategie tlumočníků hlouběji a aby zjistili více o sociolingvistických a sociokulturních faktorech, které mají vliv na tlumočení různých komunikačních událostí. Jsme přesvědčeni, že díky podobným výzkumům se nám podaří lépe poznat samotný znakový jazyk. Takový výzkum umožní oprostit se od pouhých úvah o tom, zda byli tlumočníci úspěšní, nebo zda selhali (popis a analýza chyb v tlumočení), a zaměřit se na využité strategie a podíl tlumočníků na efektivitě dané akce. 262

Seznam použitých zdrojů ADAM, R., 2006. Znovu a šířeji o formě kodifikace. Naše řeč 89, č. 4, s. 198 203. ALEXIEVA, B., 1999. Understanding the source language text in simultaneous interpreting. The Interpreters Newsletter. ALEXIEVA, B., 1997. Typology of Interpreter-Mediated Events. In: Pöchhacker, F.; Shlesinger, M., eds. The Interpreting Studies Reader. New York: Routledge, 2002, s. 218 233. ALLAN, K., 1977. Classifier. Language 53, s. 285 311. ALTMAN, J., 1994. Error analysis in the teaching of simultaneous interpreting: a pilot study. Bridging the Gap. Empirical Research in Simultaneous Interpretation. Philadelphia, PA: John Benjamins. ANDERSEN, K. E., 1971. Persuasion: Theory and Practice. Boston: Allyn and Bacon. ANDERSON, R. B. W., 1978. Interpreter roles and interpretation situations: Cross-cutting typologies. In: Language interpretation and communication. Springer US. p. 217 230. ARNBERG, L., 1983. Bilingual Education for Preschool Children. Linköping. BADDELEY, A. D., 1979. Working memory and reading. In: Processing of visible language. Springer US. BADDELEY, A. D., 1999. Vaše paměť. 1. vyd. Brno: Jota. BADDELEY, A. D., 2003. Working Memory and Language: an overview. Journal of Communication Disorders 36, s. 189 208. BAKER, C., 2011. Foundations of bilingual education and bilingualism. Multilingual matters. BAKER, Ch.; COKELY, D., 1980. American Sign Language: A Teacher s Resource Text on Grammar. Silver Spring. BAKER, M., 1992. In other words: a course on translation. London and New York: Routledge, s. 180 216. BAKER-SHENK, Ch.; COKELY, D., 2002. American sign language: a teacherʼs resource text on grammar and culture. 3. vyd. Washington: Gallaudet University Press. 469 s. BAKER, A.; NYST, V., 2003. The Phonology of Name Signs: A Comparison between the Sign Languages of Uganda, Mali, Adamorobe and The Netherlands. In: BAKER, A.; Van Den BOGAERDE, B.; CRASBORN, O., eds. Cross-linguistic Perspectives in Sign Language Research. Selected Papers from TlSLR 2000. Hamburg: Signum Verlag, s. 71 79. BARIK, H. C., 1971. A Description of Various Types of Omissions, Additions and Errors of Translation Encountered in Simultaneous Interpretation. In: LAMBERT, S.; MOSER- MERCER, B., ed. Bridging the Gap, Empirical Research in Simultaneous Interpreting. Amsterdam; Philadelpia: John Benjamins Publishing Company, s. 121 137. BARIK, H. C., 1975/2002. Simultaneous Interpretation. Qualitative and linguistic data. In PÖCHHACKER, F.; SHLESINGER, M., eds. The Interpreting Studies Reader. London; New York: Routledge, s. 79 91. 263

BAUMAN, H. D. L., 2004. Audism: Exploring the metaphysics of oppression. Journal of deaf studies and deaf education 9.2, s. 239 246. BOYES BRAEM, P.; KOLB, A., 1990. An lntroduction to Sign Language Research. In: PRILL WITZ, S.; VOLLHABER, T., eds. Sign Language Research and Application. Proceedings oj the lnternational Congress on Sign Language Research a Application, March 23 25, 1990 in Hamburg. Hamburg: Signum Verlag, s. 97 113. BRANDHOFF, E., 2005. Zur Standardisierung von Gebärdensprachen. Die Rolle der Linguistik bei der Ausformung einer Gebärden-Hochsprache. Das Zeichen, č. 71, s. 448 453. BRENNAN, M., 1975. Can deaf children acquire language? An evaluation of linguistic principles in deaf education. American Annals of the Deaf 120 (5), s. 463 479. BROWN, L., 1993. New shorter Oxford English dictionary on historical principles. Clarendon. BURGER, H., 1998. Eine Einführung am Beispiel des Deutschen. Berlin. CARR, S.; ROBERTS, R; DUFOR, A.; Steyn, D., 1997. The Critical Link: Interpreters in the Community. Papers from thefirst International Conference on Interpreting in Legal, Health and Social Service Settings (Geneva Park, Canada, June 1995). Amsterdam, Philadelphia: John Benjamins. COKELY, D., 1985. Towards a sociolinguistic model of the interpreting process: focus on ASL and English. UMI. COKELY, D., 1986. The effects of lag time on interpreter errors. Sign Language Studies 53.1, s. 341 375. COKELY, D., 1992. Sign language interpreters and interpreting. Burtonsville: Linstok Press, 161 s. COLLADOS, A., 1998. Quality assessment in simultaneous interpreting: The importance of nonverbal communication. In: PÖCHHACKER, F.; SHLESINGER, M., eds. The Interpreting Studies Reader. London; New York: Routledge, s. 327 336. CORMIER, K.; SMITH, S.; ZWETS, M., 2013. Framing constructed action in British Sign Language narratives. Journal of pragmatics 55, s. 119 139. CORDER, S. P., 1981. Error Analysis and Interlanguage. Oxford: Oxford University Press. CRONIN, M., 2002. The empire talks back: Orality, heteronomy and the cultural turn in interpreting studies. The Interpreting Studies Reader. London and New York: Routledge, s. 393 397. CVEJNOVÁ, J., 1999. Komparace a intenzifikace. Sborník prací Filozofické fakulty Brněnské univerzity Studia minora facultatis philosophicae Universitatis Brunensis, A 47. ČECHOVÁ, M.; KRČMOVÁ, M.; MINÁŘOVÁ, E., 2008. Současná stylistika. Praha: NLN. ČEŇKOVÁ, I., 1980. Shody a rozdíly mezi překladatelským a tlumočnickým procesem. Rigorózní práce. Praha: FF UK. ČEŇKOVÁ, I., 1988. Teoretické aspekty simultánního tlumočení. Praha: Karolinum. 209 s. 264

ČEŇKOVÁ, I., 2008. Úvod do teorie tlumočení. Praha: ČKTZJ. 101 s. ČERMÁK, F., 1995. Functional System and Evaluation. In: HAJIČOVÁ, E., ed. Prague Linguistic Circle Papers 1, s. 73 84. Amsterdam/Philadelphia: John Benjamins Publishing. ČERMÁK, F., 2009. Slovník české frazeologie a idiomatiky: Výrazy větné. Praha: Leda. ČERVINKA, R., 2008. Představy neslyšících o tlumočnických službách [DVD]. 1. vyd. Praha: ČKTZJ. ČERVINKOVÁ HOUŠKOVÁ, K., 2008. Certifikační vzdělávací program. 1. vyd. Praha: ČKTZJ. ČMEJRKOVÁ, S., 2006. Mluvenost a psanost. In: ULIČNÝ, O., ed. Přednášky z doktorandských dnů I. Praha: FF UK, s. 55 79. ČMEJRKOVÁ, S.; HOFFMANNOVÁ, J. (eds.), 2011. Mluvená čeština: hledání funkčního rozpětí. Praha: Academia. DANEŠ, F., 1977. K dvěma základním otázkám kodifikace. Naše řeč 60, č. 1, s. 3 13. DAVIS, J., 1989. Distinguishing language contact phenomena in ASL interpretation. The sociolinguistics of the Deaf community, s. 85 102. DAVIS, J., 1990. Linguistic transference and interference: Interpreting between English and ASL. Sign language research: Theoretical issues, s. 308 321. DEAN, R. K.; POLLARD, R. Q., 2001. Application of demand-control theory to sign language interpreting: Implications for stress and interpreter training. Journal of deaf studies and deaf education 6.1, s. 1 14. DEMLOVÁ, E., 2003. Sociolingvistické, psycholingvistické a kulturologické problémy výzkumu a výuky tlumočníků a překladatelů. In: Lingua et communicatio in sphaera mercatuturae. Ostrava: Ostravská univerzita, s. 37 53. DEUCHAR, M., 1978. Diglossia in British sign language. Southwest Educational Development Laboratory. DINGOVÁ, N., 2009. Deaf is anonymous client? Referát. Sound Mind in Sound Hands. Efsli AGM & Conference 2009 [mezinárodní konference tlumočníků znakového jazyka]. Estonia, Tallinn, 15. 9. 2009. DINGOVÁ, N.; DVOŘÁKOVÁ, M.; FALTÍNOVÁ, R.; OKROUHLÍKOVÁ, L.; SERVUSOVÁ, J., et al., 2005. Slovník znakového jazyka terminologie z období těhotenství, porodu a péče o novorozence [CD-ROM]. Praha: Tamtam. DIRIKER, E., 2004. De-/re-contextualizing conference interpreting: interpreters in the ivory tower? John Benjamins Publishing. DISMAN, M., 2002. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum. DROSDOWSKI, G., 1993 1995. Duden Das große Wörterbuch der deutschen Sprache. Bibliographisches Institut, Mannheim u. a. (8 Bände). EMMOREY, K., 2002. Language, Cognition, and the Brain. lnsights From Sign Language Research. Mahwah, NJ: Lawrence Erlbaum Associates, Publishers. Encyklopedický slovník češtiny, 2002. KARLÍK, P.; NEKULA, M.; PLESKALOVÁ, J., eds. 1. vyd. Praha: NLN. ENKVIST, N. E., 1973. Should we count errors or measure success? Errata: Papers in error analysis, s. 16 24. 265

FANT, L., 1990. Silver Threads: A Personal Look at the First Twenty-five years of the Registry of Interpreters for the Deaf. Silver Spring, MD: Registry of Interpreters for the Deaf. FANT, L., 1972. The CSUN approach to the training of sign language interpreters. The Deaf American 24, s. 56 57. FALTÍNOVÁ, R., 2005. Propriálně pojmenovací akty v českém znakovém jazyce. Diplomová práce. Praha: FF UK. FISCHER, S.; GOUGH, B., 1978. Verbs in American Sign Language. Sign Language Studies 18, s. 17 48. FOX, D. (ed.), 1988. Collins COBUILD English language dictionary. Glasgow: William Collins Sons. FRISHBERG, N., 1990. Interpreting: An introduction. Silver Spring: RID. FRITZ, M., 2014. Znaky pro základní kalendářní jednotky v českém znakovém jazyce. Bakalářská práce. Praha: FF UK. GABRIELOVÁ, D.; PAUR, J.; ZEMAN, J., 1988. Slovník znakové řeči. Praha: Horizont. GANNON, J., 1981. Deaf heritage: A narrative history of deaf America. Washington, D. C.: Gallaudet University Press. GARTON, A.; PRATT, Ch., 1989. Learning to be literate: The development of spoken and written language. Basil Blackwell. GERVER, D., 1969. The Effects of Source Language Presentation on the Performance of Simultaneous Conference Interpreters. In: PÖCHHACKER, F.; SHLESINGER, M., eds. The Interpreting Studies Reader. London, New York: Routledge, 2002, s. 52 66. GERVER, D., 1974. The effects of noise on the performance of simultaneous interpreters: Accuracy of performance. Acta Psychologica 38.3: s. 159 167. GERVER, D., 1976. A Psychological Approach to Simultaneous Interpretation. Meta 20/2, s. 119 128. GERVER, D.; WALLACE SINAIKO, H., 1979. Language Interpretation and Communication (Vol. 6). New York: Plenum Publishing Corporation. GILE, D., 1987. Les exercices d interprétetion et la dégradation du franҫais: une étude de cas. Meta 32, č. 4, s. 420 428. GILE, D., 1991. Methodological Aspects of Interpretation and Translation Research. In: LAMBERT, S.; MOSER-MERCER, B., eds. Bridging the Gap, Empirical Research in Simultaneous Interpreting. Amsterdam; Philadelpia: John Benjamins Publishing Company, s. 39 56. GILE, D., 1995. Basic Concepts and Models for Interpreter and Translator Training. Amsterdam, Philadelphia: John Benjamins Publishing company. GILE, D., 1997. Conference Interpreting as a Cognitive Management Problem. In: DANKS, J.; SHREVE, G. Cognitive Processes in Translation and Interpreting. London: Sage. GILE, D., 1999. Testing the Effort Models tightrope hypothesis in simultaneous interpreting. A contribution. Hermes 23, s.153 172. 266

GILE, D., 2001. Interpreting Research: What you never wanted to ask but may like to know [online]. Communicate, č. 11. [Cit. 2015-08-10]. Dostupné z WWW: <http://aiic.net/viewpage.cfm?page_id=341. GILE, D., 2009. Basic Concepts and Models for Interpreter and Translator Training. Amsterdam/Philadelphia: John Benjamins Publishing Company. GILE, D., 2011. Errors, Omissions and Infelicities in Broadcast Interpreting. In: ALVSTAD, C.; HILD, A.; TISELIUS, E., ed. Methods and Strategies of Process Research: Integrative approaches in Translation Studies. Amsterdam; Philadelpia: John Benjamins Publishing Company, s. 201 218. GILES, H.; POWESLAND, P. F., 1975. Speech style and social evaluation. Academic Press. GLEASON, H. A., 1965. Linguistics and English grammar. New York: Holt, Rinehart and Winston. GRAN, L., 1998. Developing Translation/Interpretation Strategies and Creativity. In: Translatorsʼ Strategies and Creativity: Selected Papers from the 9th International Conference on Translation and Interpreting, Prague, September, 1995: in Honor of Jiří Levý and Anton Popovič. John Benjamins Publishing Company, s. 145. HALLIDAY, M., 1978. Language as social semiotic: the social interpretation of language and meaning. London: Arnold. HARVÁNKOVÁ, B., 2011. Poskytování tlumočnických služeb pro neslyšící z hlediska krajů České republiky. Bakalářská práce. Praha: FF UK. HATIM, B.; MASON, I., 2002. Interpreting: A text linguistic approach. In: PÖCH- HACKER, F.; SHLESINGER, M., eds. The interpreting studies reader. London: Routledge, s 256, 258. HAUSENBLAS, K., 1972. Explicitnost a implicitnost jazykového vyjadřování. Slovo a slovesnost 33, č. 2, s. 98 105. HOCKETT, Ch., 1958. A Course of Modern Linguistics. New York: Macmillan. HOFFMAN, R., 1997. The cognitive psychology of expertise and the domain of interpreting. Interpreting, 2.1-1, s. 189 230. HOFFMANNOVÁ, J., 1997. Stylistika a Praha: Trizonia. HOFFMANNOVÁ, J. a kol., 2016. Stylistika mluvené a psané češtiny. Praha: Academia. HUDÁKOVÁ, A., 2008. Čeština ve vzdělávání dětí s vadou sluchu. Disertační práce. Praha: FF UK. HRBÁČEK, J., 1994. Nárys textové syntaxe spisovné češtiny. Praha: Trizonia. HRDLIČKA, M., 1998. Translatologický slovník: výběr z českých a slovenských prací z teorie překladu. Praha; Bratislava: Jednota tlumočníků a překladatelů, 99 s. HRUBÝ, J., 1999. Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu. 1. díl. Praha: FRPSP: Septima. HUMPHREY, J. H., 2000. One Answer to the Challenge of Assessment and the Readiness to Work Gap. Innovative practices for teaching sign language interpreters 1, s. 153. HUMPHRIES, T., 1975. Audism: The making of a word. Unpublished essay. 267

CHIARO, D.; NOCELLA, G., 2004. Interpreter s Perception of Linguistic and Non- Linguistic Factors Affecting Quality: A Survey through the World Wide Wed. Meta, vol. 49, n. 2, s. 278 293. CHERNOV, G. V., 2002. Semantic aspects of psycholinguistic research in simultaneous interpretation. In: PÖCHHACKER, F.; SHLESINGER, M. The interpreting studies reader. London: Routledge. INGRAM, R., 1978. Sign language interpretation and general theories on language, interpretation and communication. In: GERVER, D., ed. Language Interpretation and Communication. New York: Plenum Press, s. 109 118. IVIR, V., 1998. Linguistic and communicative constraints on borrowing and literal translation. Benjamins Translation Library 27, s. 137 144. JABŮREK, J., 1998. Bilingvální vzdělávání neslyšících. Praha: Septima. 43 s. JAKOBSON, R., 1995. Poetická funkce. Jinočany: H&H. JELÍNEK, M., 1996. Stylistika. In: KARLÍK, P.; NEKULA, M.; RUSÍNOVÁ, Z., eds. Příruční mluvnice češtiny. Praha: NLN, s. 699 777. JOHNSTON, T.; SCHEMBRI, A., 2007. Australian sign language: an introduction to sign language linguistics. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, s. 256 277. JONES, R., 1998. Conference Interpreting Explained. Manchester, UK: St. Jerome Publishing. KALINA, S., 2005. Quality Assurance for Interpreting Processes. Meta, vol. 50, n. 2, s. 768 784. KADERKA, P.; SVOBODOVÁ, Z., 2006. Jak přepisovat audiovizuální záznam rozhovoru? Manuál pro přepisovatele televizních diskusních pořadů. Jazykovědné aktuality 43 (3 4). KOPCZYŃSKI, A., 1980. Conference Interpreting. Some linguistic and communicative problems. Poznaň: Univerzita Adama Mickiewicze. KOPCZYŃSKI, A., 1994. Quality in Conference Interpreting: Some pragmatic problems. In: LAMBERT, S.; MOSER-MERCER, B., eds. Bridging the Gap, Empirical Research in Simultaneous Interpreting. Amsterdam; Philadelpia: John Benjamins Publishing Company, s. 87 99. KOPEČNÝ, F., 1958. Základy české skladby. Praha: SPN. KOSINOVÁ, B., 2008. Neslyšící jako jazyková a kulturní menšina kultura neslyšících. Praha: ČKTZJ. KOTVOVÁ, M.; KOMORNÁ, M., 2008. Praktický kurz znakované češtiny. 1. vyd. Praha: ČKTZJ. KNITTLOVÁ, D.; GRYGOVÁ, B.; ZEHNALOVÁ, J., 2010. Překlad a překládání. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta. KRAHULCOVÁ, B., 2002. Komunikace sluchově postižených. 2. vyd. Praha: Karolinum. KUBIŠTOVÁ, J., 2013. Výzkum slovosledných tendencí v českém znakovém jazyce. Diplomová práce. Praha: FF UK. KUFNEROVÁ, Z., 1984. K makrolingvistickému pojetí lingvistiky překladu. Slovo a slovesnost 45, s. 150 154. 268

KUCHAŘOVÁ, L., 2006. Znaky států Evropy v českém znakovém jazyce. Bakalářská práce. Praha: FF UK. KUSSMAUL, P., 1995. Training The Translator. Amsterdam; Philadelphia: John Benjamins Publishing Co. KURZ, I., 2001. Conference Interpreting: Quality in the Ears of the User. Meta, vol. 46, n. 2, s. 394 409. KURZ, I., 1993. Conference Interpretation: Expectations of Different User Groups. In: PÖCHHACKER, F.; SHLESINGER, M., eds. The Interpreting Studies Reader. London, New York: Routledge, s. 312 324. KYLE, J. G.; WOLL, B.; LLEWELLYN-JONES, P., 1981. Bristol University Sign Language Research Project. KYLE, J. G.; WOLL, B., 1985. Sign Language. The Study of Deaf People and Their Language. Cambridge: Cambridge University Press. LACHMANOVÁ, D., 2014. Střídání rolí v českém znakovém jazyce. Bakalářská práce. Praha: FF UK. LAUERMAN, L., 1986/1987. Význam a možnosti znakové řeči neslyšících. Otázky defektologie 2, s. 74 83. LAWTON, D., 1965. Social Class Language Difference in Individual Intervieuws. Sociological Research Unit, University of London Inst. of Education. LEDERER, M., 1981. La traduction simultanée expérience et théorie. Paris: Minard. LEDERER, M., 2002. Simultaneous interpretation: Units of meaning and other features. In: PÖCHHACKER, F.; SHLESINGER, M., ed. The Interpreting Studies Reader. London, New York: Routledge, s. 131 140. LEVÝ, J.; ILEK, B., 1956. Kapitoly z teorie a metodiky překladu. Praha, SPN. 94 s. LEVÝ, J., 2012. Umění překladu. Praha: Apostrof. Lexikologie pro základní školy [CD-ROM], 2003. Praha: FF UK. LLEWELLYN-JONES, P.; KYLE, J.; WOLL, B., 1979. Sign language communication. In: International Conference on Social Psychology & Language. Bristol. LLEWELLYN-JONES, P., 1981. Simultaneous interpreting. Perspectives on British Sign Language and Deafness. London: Croom Helm, s. 89 104. LOTKO, E., 2005. Slovník lingvistických termínů pro filology. Olomouc: UP v Olomouci. MACUROVÁ, A., 1994. Jazyk v komunikaci neslyšících. Předběžné poznámky. Slovo a slovesnost 55, č. 2, s. 121 132. MACUROVÁ, A., 1996. Proč a jak zapisovat znaky českého znakového jazyka. Speciální pedagogika 6, č. 1, s. 5 19. MACUROVÁ, A., 1998. Recenze: Baker, C: Základ bilingválního vzdělávání a bilingvismus. Clevendon etc. 446 s. MACUROVÁ, A.; BÍMOVÁ, P., 2001. Poznáváme český znakový jazyk II (Slovesa a jejich typy). Speciální pedagogika 11, č. 5, s. 285 296. MACUROVÁ, A., 2001. Jazyk a hluchota. Slovo a slovesnost 62, s. 92 104. 269

MACUROVÁ, A.; PETŘÍČKOVÁ J., 2003. Poznáváme český znakový jazyk. Poznámky k vyjadřování mnohosti. Speciální pedagogika 16, s. 107 126. MACUROVÁ, A., 2007. Lingvistika a cesty ke gramotnosti neslyšících. Speciální pedagogika 17, s. 49 61. MACUROVÁ, A.; NOVÁKOVÁ, R., 2008. Český znakový jazyk v kontaktu. Speciální pedagogika 17, č. 4, s. 14 34. MACUROVÁ, A; VYSUČEK, P., 2005. Poznáváme český znakový jazyk. Klasifikátorové tvary ruky. Speciální pedagogika 15, č. 4, s. 262 275. MACUROVÁ, A., 2008. Slovní zásoba a terminologie českého znakového jazyka. Speciální pedagogika 18, č. 2, s. 138 148. MACUROVÁ, A., 2008. Dějiny výzkumu znakového jazyka u nás a v zahraničí. 1. vyd. Praha: ČKTZJ. MACUROVÁ, A., 2011. Poznáváme český znakový jazyk (úvodní poznámky). Speciální pedagogika 11, č. 2, s. 69 75. MACUROVÁ, A., 2012. Nemanuální prostředky ve znakových jazycích: stručné poznámky úvodem. Speciální pedagogika 22, č. 1, s. 13 19. MACHÁČKOVÁ, E., 1987. K úloze některých spojovacích prostředků v textu (zvl. prostředků s významem odporovacím). Naše řeč 70, číslo 3, s. 113 122. MACHOVÁ, S.; ŠVEHLOVÁ, M., 2001. Sémantická & pragmatická lingvistika. Praha: Univerzita Karlova. MAREŠ, J., 2011. Orální komponenty v českém znakovém jazyce. Bakalářská práce. Praha: FF UK. MAREŠ, P., 2003. Spisovnost a nespisovnost, formálnost a neformálnost. In: Přednášky z XLVI. běhu Letní školy slovanských studií. Praha, s. 99 108. MAZZA, C., 2001. Numbers in Simultaneous Interpretation. The Interpreters Newsletter, vol. 11, s. 87 104. MÁZEROVÁ, R., 1998. Tlumočníci vystoupili z rámečku. Gong 27, č. 5, s. 107. McKEE, R.; McKEE, D., 2002. Name Signs and Identity in New Zealand Sign Language. In: METZGER, M. Bilingualism and Identity in Deaf Communities. 2. vyd. Washington, D. C.: Gallaudet University Press, s. 3 40. McLUHAN, M., 1964. Understanding Media: The extensions od Man. New York: McGraw-Hill. MACKENZIE, R., 1998. Creative problem-solving and translator training. Benjamins translation library 27, s. 201 206. METZGER, M. A., 1995. The paradox of neutrality: a comparison of interpreters' goals with the reality of interactive discourse. Georgetown Uni. MILES, D., 1989. British Sign Language. A Beginner's Guide. London: BBC. MISTRÍK, J., 1997. Štylistika. Bratislava: SPN. 582 s. MIZUNO, A., 1995. A Brief Review of Interpretation Research in Japan. Hermes 14, s. 131 144. MOSER, P., 1996. Expectations of users of conference interpretation. Interpreting 1.2: s. 145 178. 270

MOSER-MERCER, B., 1978. Simultaneous Interpretation: a Hypothetical Model and its Practical Application. In: GERVER, D.; SINAIKO, H. W., eds. Language Interpretation and Communication. New York, London: Plenum Presss, s. 353 368. MOSER-MERCER, B.; KÜNZLI, A.; KORAC, M., 1998. Prolonged turns in interpreting: Effects on quality, physiological and psychological stress (Pilot study). Interpreting 3.1, s. 47 64. MOTEJZÍKOVÁ, J., 2003. Poznáváme český znakový jazyk V. Specifické znaky. Speciální pedagogika 13, č. 3, s. 218 226. MÜLLEROVÁ, O., 1994. Mluvený text a jeho syntaktická výstavba. Praha: Academia. MÜLLEROVÁ, O., 1997. Komunikativní složky výstavby dialogického textu. Praha: Sagner. MÜLLEROVÁ, O.; HOFFMANNOVÁ, J.; SCHNEIDEROVÁ, E., 1992. Mluvená čeština v autentických textech. Jinočany: H&H. MÜGLOVÁ, D., 2013. Komunikace tlumočení překlad aneb Proč spadla Babylónská věž. Nitra: Enigma publishing. NAPIER, J., 1996. Interpreter Support-an Ambigious Concept? Council for the Advancement of Communication with Deaf People. NAPIER, J., 1998. An Analytical Study of free Interpretation and Its Use by British Sign Language Interpreters. PhD Thesis. Univerity of Durham. NAPIER, J., 2001. Linguistic coping strategies of sign language interpreters. Macquarie University. NAPIER, J., et al., 2002. Sign language interpreting: Linguistic coping strategies. NAPIER, J., 2011. Signed language interpreting. In: MALMKJAER, K.; WINDLE, K., eds. The Oxford Handbook of Translation Studies. New York: Oxford University Press, s. 353 372. NEBESKÁ, I., 1992. Úvod do psycholingvistiky. Praha: H&H. NORD, Ch., 1997. A functional typology of translations. John Benjamins. NORD, Ch., 2005. Text analysis in translation: Theory, methodology, and didactic application of a model for translation-oriented text analysis. Rodopi. NOVÁKOVÁ, R., 2008. Mezinárodní znakový systém a šestijazyčný překladový slovník základních frází (ČZJ, DGS, ASL, BSL, PJM, MZS) [DVD]. Praha: ČKTZJ. NOVÁKOVÁ, Radka et al., 2011. Multimediální cvičebnice pro předmět Český znakový jazyk [DVD-ROM]. Praha: FF UK, ÚČJTK. OKROUHLÍKOVÁ, L., 2005. Slovník porodnické terminologie. In: HUDÁKOVÁ, A., ed. Ve světě sluchového postižení. Praha: FRPSP, Tamtam, s. 71 73. OKROUHLÍKOVÁ, L., 2008. Lexikografie a dostupné slovníky znakované češtiny. Praha: ČKTZJ. OKROUHLÍKOVÁ, L., 2008. Notace zápis českého znakového jazyka. Praha: ČKTZJ. OKROUHLÍKOVÁ, L.; SLÁNSKÁ BÍMOVÁ, P., 2008. Rysy přirozených jazyků: Český znakový jazyk jako přirozený jazyk. Lexikografie: Slovníky českého znakového jazyka. Praha: ČKTZJ. 271

PADDEN, C., 1989. The Relation Betwwen Space and Grammar in ASL Verb Morphology. In: LUCAS, C., ed. Sign Language Research: Theoretical Issues. Washington, D. C., s. 118 132. PADILLA, P.; BAJO, M. T.; CAŇAS, J. J.; PADILLA, F., 1995. Cognitive Processes of Memory in Simultaneous Interpretation. In: TOMMOLA, J., ed. Topics in Interpreting Research. Turku: University of Turku, s. 61 71. PETERSON, R., 2000. Metacognition and recall protocols in the interpreting classroom. Innovative practices for teaching sign language interpreters 1, s. 132. Akademický slovník cizích slov, 1998. PETRÁČKOVÁ, V.; KRAUS, J., eds. 1. vyd. Praha: Academia. 834 s. PIO, S., 2003. The Relation between ST Delivery Rate and Quality in Simultaneous Interpretation. The Interpretersʼ Newsletter 12, s. 69 100. PÖCHHACKER, F.; SHLESINGER, M., 2002. The interpreting studies reader. Psychology Press. PÖCHHACKER, F., 2004. Introducing interpreting studies. London: Routledge. PÖCHHACKER, F., 2009. Introducing interpreting studies. 1. vyd.. London: Routledge. POLÁKOVÁ, M., 2001. Čtení s porozuměním a čeští neslyšící. Speciální pedagogika 11, s. 207 219. POPOVIČ, A., 1975. Teória uměleckého prekladu. Bratislava: Tatran. POTMĚŠIL, M., 1992. Prstová abeceda. Praha: FRPSP. POTMĚŠIL, M., 1999. Úvodní stati k výchově a vzdělávání sluchově postižených. Praha: Fortuna. POTMĚŠIL, M., 2002. Všeobecný slovník českého znakového jazyka. Praha: Fortuna. PYM, A., 2008. On omission in simultaneous interpreting. Efforts and models in interpreting and translation research: A tribute to Daniel Gile, 80: 83. QUIGLEY, S. P.; YOUNGS, J. P., 1965. Interpreting for deaf people. US department of Health, Education and Welfare. RATHMANN, CH., 2011. Techniques when working between the written text and sign language meeting of two languages and two modalities. Referát na konferenci Sight Translation Sight Interpreting Meeting at the Cross Modes. EFSLI AGM & Conference, 17. 9. 2011. Vietri sul Mare, Italy. REDLICH, K., 2008. CODA slyšící děti neslyšících rodičů [DVD]. Praha: ČKTZJ. RICCARDI, A., 1998. Interpreting strategies and creativity. Benjamins Translation Library 27, s. 171 180. RICHTEROVÁ, K., 2008. Představy neslyšících o tlumočnických službách. Praha: ČKTZJ. 103 s. ROY, C. B., 1996. An interactional sociolinguistic analysis of turn-taking in an interpreted event. Interpreting 1.1, s. 39 67. SELESKOVITCH, D., 1968. L'interprète dans les conferénces internationales: Problèmes de langage et de communication. Paris: Lettres modernes. 261 s. SELESKOVITCH, D., 1975. Langage, langues et mémoire. Paris: Minard Lettres Modernes. 272

SELESKOVITCH, D., 1978. Interpreting for International Conferences. Washington, D. C.: Pen and Booth, SETTON, R., 1998. Simultaneous Interpreting: A cognitive-pragmatic analysis. Amsterdam, Philadelphia: John Benjamins. SHAW, R., 1997. Many stones to form an arch: Cooperation and consideration as the cornerstones of successful interpretation. Journal of Interpretation 1997, s. 23 38. SKUTNABB KANGAS, T., 1984. Why aren't all children in the Nordic countries bilingual? Journal of Multilingual & Multicultural Development 5, s. 301 315. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. 3. vyd. Praha: Academia, 2003. Slovník spisovného jazyka českého. 2. vyd. Praha: Academia, 1989. SMUTNÁ, M., 1976. Systém tlumočnických služeb. GONG 1976, č. 11, s. 162. STOKOE, W., 1960. Sign Language Structure: An Outline of the Visual Communication Systems of the American Deaf. Buffalo: Dept. of Anthropology and Linguistics, University of Buffalo. STOKOE, W., 1960. Sign language structure. Studies in Linguistics. Occasional Paper, 8. STONE, Ch.; WOL, B., 2008. Dumb O Jemmy and others: Deaf people, interpreters and the London courts in the eighteenth and nineteenth centuries. Sign Language Studies 8(3), s. 226 240. STONE, Ch., 2012. Interpreting. In: PFAU, R.; STEINBACH, M.; WOLL, B., eds. Sign Language: An International Handbook. Amsterdam: De Gruyter Mouton, s. 980 998. STONE, Ch.; WEST, D., 2012. Translation, representation and the Deaf,voiceʻ. Qualitative Research. London: University College London. SUNNARI, M., 1995. Processing strategies in simultaneous interpreting saying it all vs. synthesis. SUPALLA, S.; PADDEN, C., 1997. The Book oj Name Signs: Naming in American Sign Language. 2. vyd. San Diego, CA: Dawn Sign Press. SVOZILOVÁ, N., 1988. K vývoji pojetí některých základních lingvistických pojmů a termínů: K vývoji pojetí funkce. Slovo a slovesnost 49, s. 64 69. ŠANTRŮČKOVÁ, V., 2011. Typologie chyb při tlumočení z českého znakového jazyka do češtiny. Bakalářská práce. Praha: FF UK. ŠIRJAJEV, A., 1979. Sinchronnyj perevod: dejateľnosť sinchronnogo perevodčika i metodika prepodavanija sinchronnogo perevoda. Moskva: Vojenizdat. ŠICHOVÁ, K., 2013. Mit Händen und Füßen reden: Verbale Phraseme im deutschtschechischen Vergleich. Thübingen: Julius Groos Verlag. ŠRÁMEK, R., 1999. Úvod do obecné onomastiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita. ROY, S. B.; NAPIER, J., 2015. The Sign Language Interpreting Studies Reader. Amsterodam, Philadelphia: John Benjamins Publishing Company. RUSSELL, D. L., 2002. Interpreting in legal contexts: Consecutive and simultaneous interpretation. Burtonsville, MD: Linstok Press. Terminologie pro počítače, internet, tvorbu webových stránek a typografii v českém znakovém jazyce, 2003 [CD-ROM]. Praha: ASNEP. 273

TIKOVSKÁ, L., 2006. Klasifikátory českého znakového jazyka. Bakalářská práce. Praha: FF UK. TWENEY, R. D.; HOEMANN, H. W., 1973. Back Translation: A method for the analysis of manual languages. Sign Language Studies 2, s. 51 72, 77 80. VALD, G., et al., 2014. Expanding definitions of giftedness: The case of young interpreters from immigrant communities. Routledge. VALENTOVÁ, P., 1998. Bilingvální vzdělávání sluchově postižených jedinců. Diplomová práce. Praha: Katedra speciální pedagogiky PedF UK. VENUTI, L. (ed.), 2000. The Translation Studies Reader. London, New York: Routledge. VIAGGIO, S., 2002. The quest for optimal relevance: The need to equip students with a pragmatic compass. In: GARZONE, G.; VIEZZI, M., ed. Interpreting in the 21 st Century: Challenges and Opportunities. Amsterdam; Philadelphia: John Benjamins, s. 229 244. VILIKOVSKÝ, J., 2002. Překlad jako tvorba. Praha: Ivo Železný. VYSUČEK, P., 2003. Specifické znaky. Bakalářská práce. Praha. FF UK. VYSUČEK, P., 2004. Poznáváme český znakový jazyk VI (Specifické znaky). Speciální pedagogika 14, č. 1, s. 16 27. VYSUČEK, P., 2008a. Specifické znaky v českém znakovém jazyce. Praha: ČKTZJ. VYSUČEK, P., 2008b. Prstová abeceda v českém znakovém jazyce praktická cvičení [DVD]. 1. vyd., Praha: ČKTZJ. VYSUČEK, P., 2009. Specifické znaky. Diplomová práce. Praha: FF UK. WADENSJÖ, C., 2014. Interpreting as interaction. London: Routledge. WILBUR, R. B., 1987. American Sign Language: Linguistic and applied dimensions. Little, Brown and Co. WOODWARD, J., 1998. Sociolingvistika. In: HOMOLÁČ, J., ed. Komunikace neslyšících. Sociolingvistika (antologie textů). 1. vyd. Praha: FF UK, s. 10 21. 274

Seznam použitých zkratek AIIC ASL ASNEP BSL CDS CJ ČKTZJ ČNES CODA ČSTZJ CVP FF UK KLF NRTLZJ OTZJ PA SI SNN ST ZJ International Association of Conference Interpreter (Mezinárodní asociace konferenčních tlumočníků) American Sign Language (americký znakový jazyk) Asociace organizací neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátel British Sign Language (britský znakový jazyk) Centre for Deaf Studies (Centrum studií o kultuře a jazyce neslyšících) cílový jazyk Česká komora tlumočníků znakového jazyka Čeština v komunikaci neslyšících Children Of Deaf Adults (slyšící děti neslyšících rodičů) Česká společnost tlumočníků znakového jazyka Certifikační vzdělávací program pro tlumočníky znakového jazyka, transliterátory znakované češtiny a vizualizátory mluvené češtiny Filozofická fakulta Univerzity Karlovy klasifikátor Národní rada tlumočníků a lektorů znakového jazyka Organizace tlumočníků znakového jazyka prstová abeceda Svaz invalidů Svaz neslyšících a nedoslýchavých simultánní tlumočení zdrojový jazyk 275

Seznam obrázků Obrázek č. 1: Porozumění zdrojovému jazyku za podpory pracovní paměti Obrázek č. 2: Zpracování zdrojového jazyka a zároveň produkce cílového Obrázek č. 3: Tlumočení z mluveného jazyka do znakovaného jazyka Obrázek č. 4: Příklad umístění znakování příliš vysoko Obrázek č. 5: Příklad umístění znakování příliš z boku Obrázek č. 6: Příklad umístění znakování posun na spodní hranici znakovacího prostoru Obrázek č. 7: Příklad umístění znakování pohled dolů Obrázek č. 8: Volba znaku použití klasifikátoru místo osobního zájmena Obrázek č. 9: Volba znaku OK Obrázek č. 10: Volba znaku V POHODĚ Obrázek č. 11: Volba znaku provedení s námahou Obrázek č. 12: Explicitní vyjádření vztahu mezi bojlerem a pračkou v prostoru 276

Seznam tabulek Tabulka č. 1: Přehled transkripčních značek Tabulka č. 2: Přehled značek pro přepis glosami Tabulka č. 3: Srovnání míry důležitosti vybraných čtyř položek a množství chyb, které se v souvislosti s nimi objevují Tabulka č. 4: Příklady morfologických omisí v ST do českého znakového jazyka Tabulka č. 5: Příklady lexikálních omisí v ST do českého znakového jazyka Tabulka č. 6: Příklady kohezních omisí v ST do českého znakového jazyka Tabulka č. 7: Příklady opakování znaků v ST do českého znakového jazyka Tabulka č. 8: Příklad opakování znaků bez zřejmého důvodu v ST do českého znakového jazyka Tabulka č. 9: Příklady nemanuálních adic v ST do českého znakového jazyka Tabulka č. 10: Příklady nadužívání orálních komponentů v ST do českého znakového jazyka Tabulka č. 11: Příklady lexikálních adic v ST do českého znakového jazyka Tabulka č. 12: Příklady výplňkových znaků v ST do českého znakového jazyka Tabulka č. 13: Příklady snah o zdvořilost v ST do českého znakového jazyka Tabulka č. 14: Příklady restriktivních a rozšiřujících substitucí v ST do českého znakového jazyka Tabulka č. 15: Příklady kohezních substitucí v ST do českého znakového jazyka Tabulka č. 16: Příklady nemotivovaných substitucí v ST do českého znakového jazyka Tabulka č. 17: Příklady substitučních chyb nejnáročnější části zdrojového textu v ST do českého znakového jazyka Tabulka č. 18: Příklady substitučních chyb v souvislosti s PA v ST do českého znakového jazyka Tabulka č. 19: Příklady interference v souvislosti s mluvními komponenty v ST do českého znakového jazyka Tabulka č. 20: Příklady interferencí v ST do českého znakového jazyka Tabulka č. 21: Příklady interferencí (částečných ekvivalentů) v ST do českého znakového jazyka Tabulka č. 22: Příklady interferencí (inicializované znaky) v ST do českého znakového jazyka Tabulka č. 23: Příklady anomálií, kdy výsledné výroky nedávají smysl v ST do českého znakového jazyka 277

Tabulka č. 24: Příklady interpretačních anomálií v ST do českého znakového jazyka Tabulka č. 25: Příklady deformace znaku PRAČKA v ST do českého znakového jazyka Tabulka č. 26: Příklady deformace znaku ITÁLIE v ST do českého znakového jazyka Tabulka č. 27: Příklady deformace znaku SLEVA v ST do českého znakového jazyka Tabulka č. 28: Příklady deformace znaku SPLÁTKA v ST do českého znakového jazyka Tabulka č. 29: Příklady deformace znaku KOUPELNA v ST do českého znakového jazyka Tabulka č. 30: Příklady deformace znaku ELEKTŘINA v ST do českého znakového jazyka Tabulka č. 31: Příklady deformace znaku MÍSTO v ST do českého znakového jazyka Tabulka č. 32: Příklady deformace znaku ROZHODNOUT SE v ST do českého znakového jazyka Tabulka č. 33: Příklady deformace znaku ASI v ST do českého znakového jazyka Tabulka č. 34: Příklady deformace znaku ZAJÍMAVÝ v ST do českého znakového jazyka Tabulka č. 35: Příklady pohybu úst při produkci znaku ZAJÍMAVÝ v ST do českého znakového jazyka Tabulka č. 36: Příklady pohybu úst při produkci znaku ÚSPORA v ST do českého znakového jazyka Tabulka č. 37: Příklady pohybu úst při produkci znaku MALÁ KOUPELNA v ST do českého znakového jazyka Tabulka č. 38: Příklady pohybu úst při produkci znaku OTEVŘÍT v ST do českého znakového jazyka Tabulka č. 39: Příklady použití znaku v kontextu HEZKÝ v ST do českého znakového jazyka Tabulka č. 40: Příklady použití znaku v kontextu BÝT-JEDNO v ST do českého znakového jazyka Tabulka č. 41: Příklady použití znaku v kontextu PENÍZE v ST do českého znakového jazyka Tabulka č. 42: Příklady použití specifických znaků v ST do českého znakového jazyka Tabulka č. 43: Příklady užité terminologie LITR v ST do českého znakového jazyka Tabulka č. 44: Příklady užité terminologie BOJLER v ST do českého znakového jazyka Tabulka č. 45: Příklady užité terminologie ENERGIE v ST do českého znakového jazyka Tabulka č. 46: Příklady užité terminologie MODEL v ST do českého znakového jazyka Tabulka č. 47: Příklady užité terminologie MALÁ SPOTŘEBA v ST do českého znakového jazyka Tabulka č. 48: Přehled použitých symbolů ve zpětných překladech Tabulka č. 49: Zpětné překlady opakování znaku 278

Tabulka č. 50: Zpětné překlady dynamika a rytmus textu Tabulka č. 51: Zpětné překlady provedení znaku Tabulka č. 52: Zpětné překlady výběr znaku Tabulka č. 53: Zpětné překlady struktura výpovědi Tabulka č. 54: Zpětné překlady nejednoznačnost Tabulka č. 55: Zpětné překlady prostorové uspořádání a) Tabulka č. 56: Zpětné překlady prostorové uspořádání b) Tabulka č. 57: Zpětné překlady logické návaznosti Tabulka č. 58: Přehled použitých klasifikátorových tvarů ruky v ST do českého znakového jazyka 279

Seznam příloh Příloha č. 1: Směrnice pro jmenování a odměňování tlumočníků (1970) Příloha č. 2: Metodický pokyn Českého svazu sluchově postižených č. 2/72 Příloha č. 3: Kvalifikační kritéria pro jmenování a zaměstnávání tlumočníků (1977) Příloha č. 4: Arch pro hodnocení tlumočení z češtiny do českého znakového jazyka (ASNEP) Příloha č. 5: Oficiální přepis mluveného textu (zdrojový text pro tlumočení do českého znakového jazyka v rámci tlumočnických pohovorů) Příloha č. 6: Přehled klasifikátorových tvarů ruky pro český znakový jazyk Příloha č. 7: Rozbor prvního sledovaného textu Příloha č. 8: Rozbor druhého sledovaného textu Příloha č. 9: Rozbor třetího sledovaného textu Příloha č. 10: Rozbor čtvrtého sledovaného textu Příloha č. 11: Rozbor pátého sledovaného textu 280

Přílohy Příloha č. 1: Směrnice pro jmenování a odměňování tlumočníků (1970) 281

282

283

284

285

286

287

288

Zdroj: Boháčková 2015 289

Příloha č. 2: Metodický pokyn Českého svazu sluchově postižených č. 2/72 290

291

Zdroj: Boháčková (2015) 292

Příloha č. 3: Kvalifikační kritéria pro jmenování a zaměstnávání tlumočníků (1977) 293

294

Příloha č. 4: Arch pro hodnocení tlumočení z češtiny do českého znakového jazyka (ASNEP) Číslo nahrávky: Formulář hodnocení testů 3. část překlad ze zvukové nahrávky do znakového jazyka na videozáznam bodové ohodnocení: max. 30 bodů jak postupovat: zakroužkujte počet bodů (čím vyšší číslo, tím je výkon lepší) Zakroužkujte: rozumím tlumočníkovi 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 tlumočník tlumočí správně (podle textu) 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 tlumočník používá kultivovaný znakový jazyk 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Body celkem: Datum: Podpis: 295

Příloha č. 5: Oficiální přepis mluveného textu (zdrojový text pro tlumočení do českého znakového jazyka v rámci tlumočnických pohovorů) Nákup pračky Žena: Dobrý den. Muž: Dobrý den, jak Vám mohu pomoci? Žena: Já jsem se rozhodla, že si pořídíme novou pračku, protože pračku, kterou máme doma, už máme 10 let, a je poměrně stará, myslím si, že si zasloužíme už nějaký nový typ. Tak jsem se chtěla zeptat, jestli byste si na mě neudělal chvilku času a nevysvětlil mi, ehm, nebo neukázal mi nějaké nové typy, které tady máte, a nedoporučil mi něco. Zajímalo by mě také, jestli nemáte nějakou pračku v akci právě. Muž: Super, tak pojďme se dát do toho. Na tak hezkou slečnu já si čas udělám vždycky a rád. Takže, v prvé řadě máte ráda pračku s plněním zepředu, nebo s plněním svrchu co vám více vyhovuje? Žena: Tak, líbilo by se mi určitě plnění svrchu, ale asi to nebude ideální, jelikož máme velmi malou koupelnu, nad tou pračkou je ještě umístěný bojler, to znamená, že by tohle nebylo fajn, takže asi bude lepší plnění zepředu. Muž: Hm, hm, to chápu. Dobře a pokud teda, ehm, budeme uvažovat nad pračkou, která bude mít plnění zepředu, jste vázána na nějaký konkrétní typ značky spotřebiče? Máte nějaký oblíbený typ v domácnosti? Žena: Tak, tak to ani ne. Dávám přednost italským spotřebičům, máme několik typů u nás doma v domácnosti Zanussi, ale záleží to na vás co mi doporučíte. Nechám to na vás. Muž: Dobře, pokud nejste vázána značkou, doporučil bych Vám možná tento model. Jednak se jedná o velice úsporný model, vyrábí ho společnost AEG, byť je to teda loňský model, ale na druhou stranu díky tomu je v promoakci, to znamená - můžete ho koupit dneska za 11 tisíc. Původní cena byla něco okolo 17. Jedná se o pračku v kategorii spotřeby energie A, což je samozřejmě pračka s nejnižším nárokem na energii, je velice úsporná jak již jsem říkal i na vodu. To znamená, při přepočtu na 5 kilo prádla ona spotřebuje 39 litrů, což je velice velice příjemné. Jak jsem říkal, pračka stojí 11 tisíc, pokud byste měla zájem, nebo neměla hotovost, můžete si pračku pořídit i na splátky. Žena: Tak to je naprosto skvělý a vyčerpávající informace. Takže, já si myslím, že tento typ pračky bych si určitě vybrala. Takže myslím si, že si můžeme plácnout. Muž: Výborně 296

Příloha č. 6: Přehled klasifikátorových tvarů ruky pro český znakový jazyk (Tikovská 2008) 297