Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Katedra sociální politiky a sociální práce

Transkript

1 Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií Katedra sociální politiky a sociální práce Hodnocení smyslu kooperace úřadu práce s neziskovými organizacemi v otázkách podpory zaměstnanosti osob zdravotně postižených z pohledu pracovníků úřadu práce Olomouckého kraje. Magisterská diplomová práce Bc. Martina Jachanová Vedoucí práce: Mgr. Klára Vrbková Brno 2011

2 Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem svoji diplomovou práci na téma: Hodnocení smyslu kooperace úřadu práce s neziskovými organizacemi v otázkách podpory zaměstnanosti osob zdravotně postiţených z pohledu pracovníkŧ úřadu práce Olomouckého kraje, vypracovala samostatně a za pouţití pouze pramenŧ uvedených v seznamu pouţité literatury. V Brně dne Martina Jachanová 2

3 Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala své vedoucí práce Mgr. Kláře Vrbkové, za její cenné rady a připomínky, ochotu a trpělivost, se kterou přistupovala k vedení mé diplomové práce. Dále bych ráda poděkovala PaedDr. Ireně Škodové a všem respondentŧm za jejich čas a ochotu spolupracovat na tomto projektu. 3

4 Obsah 1 Úvod Osoby se zdravotním postižením Obecné vymezení zdravotně postiţených osob Typy postiţení Zrakové postiţení Sluchové postiţení Mentální postiţení Tělesné postiţení Poruchy řeči a komunikace Duševní poruchy Definice zdravotně postiţených v rámci ČR Sociální integrace Oblasti sociální integrace Rodina a rodinné zázemí Vzdělávání osob se zdravotním postiţením Pracovní proces Pracovní rehabilitace Nezaměstnanost Dlouhodobá nezaměstnanost Dŧsledky nezaměstnanosti Osoby zdravotně postiţené jako skupina ohroţená dlouhodobou nezaměstnanosti Nezaměstnanost v Olomouckém kraji Okres JESENÍK Okres PROSTĚJOV

5 4.3.3 Okres OLOMOUC Okres ŠUMPERK Okres PŘEROV Podpora zaměstnanosti Státní politika zaměstnanosti Pasivní politika zaměstnanosti Aktivní politika zaměstnanosti Orgány státní politiky zaměstnanosti Úřady práce Krajská pobočka Úřadu práce v Olomouci Pracovníci úřadu práce Hodnocení Hodnocení smyslu Nestátní neziskové organizace Vznik a funkce Poslání a cíle organizace Nestátní nezisková organizace v České republice Občanská sdruţení Nadace a nadační fondy Obecně prospěšná společnost Církev a náboţenské společnosti Nestátní neziskové organizace pomáhající osobám zdravotně postiţeným Kooperace subjektů na lokální úrovni Formy partnerství z hlediska struktury Formy lokálního partnerství z hlediska územního rozsahu Lokální partnerství v rámci České republiky

6 7.3.1 Lokální partnerství v rámci Olomouckého kraje Metodologie Výzkumná strategie Technika sběru dat Struktura rozhovoru Vzorek respondentŧ Konstrukce výzkumného vzorku Omezení výzkumu Etické dilema výzkumu Postup interpretace rozhovorŧ Chápání osob zdravotně postiţených Chápání spolupráce úřadu práce s neziskovými organizacemi a podpora zaměstnanosti Hodnocení výhod hendikepovaných v konkurenci na trhu práce Hodnocení nástrojŧ politiky zaměstnanosti Moţnosti rozvoje některých nástrojŧ politiky zaměstnanosti prostřednictvím spolupráce úřadu práce s neziskovými organizacemi Povědomí o neziskových organizacích, které fungují v daném regionu Výhody spolupráce s neziskovými organizacemi Úskalí spolupráce s neziskovými organizacemi Dŧleţitost spolupráce s neziskovými organizacemi Vyvozené závěry Závěr Seznam použité literatury: Anotace Annotation Jmenný rejstřík

7 Věcný rejstřík Seznam použitých zkratek Seznam příloh Příloha č. 1 Základní druhy nezaměstnanosti podle Mareše Příloha č. 2 Syndrom vyhoření Příloha č. 3 Kodex etiky zaměstnancŧ ve veřejné správě Příloha č. 4 Standardy kvality sociálních sluţeb Příloha č. 5 Seznam nestátních neziskových organizací Olomouckého kraje Příloha č. 6 Schéma polostrukturovaného rozhovoru Příloha č. 7 Supervize Stať

8 1 Úvod Zdravotní postiţení, stigma, předsudky, tři slova, která jsou významově zcela odlišná, ale zároveň je mezi nimi silná spojitost. Zdravotní postiţení ze sociálního hlediska chápeme jako nepříznivou sociální situaci člověka, která je zapříčiněná poruchou či omezením schopností. Takovýto stav v soudobé společnosti povaţujeme za odchylku od normality. (Matoušek, 2008) Stigma je v podstatě značka, označkování někoho nebo něčeho, co se vymyká normalitě, nebo spíše většině. V tomto přídě je to stav, kdy je pro jedince dŧleţitější splynout s davem a to i za cenu utajování svého hendikepu. postiţení jsou pro zdravé lidi neustálou viditelnou připomínkou, ţe společnost, v níţ ţijí, je prostoupená nerovností a utrpením. Ţe ţijí ve falešném ráji a ţe i oni jsou zranitelní. (Murphy, 2001, In Novosad, 2011, s. 75). Na základě tohoto předpokladu je dnešní společnost přesvědčená, ţe je nutné osoby se zdravotním postiţením podporovat a pomáhat jim v boji proti předsudkŧm. Pomoc je poskytována ve formě kompenzačních dávek, sociální podpory, sociálních sluţeb. Hlavními sférami zájmu, na které se sociální sluţby pro osoby se zdravotním postiţením zaměřují, je rozvoj schopností a dovedností těchto jedincŧ, které je vedou k co největší samostatnosti a nezávislosti. Prostřednictvím poradenských činností, terapeutických dílen, volnočasových aktivit a pracovních rehabilitací se formují sociální dovednosti, komunikační dovednosti a především pracovní schopnosti. Všechny jsou navzájem provázané. Jedna bez druhé pokulhává a není celistvá. Pocit dŧleţitosti a výjimečnosti posiluje vědomí naší vlastní identity a existence. Nezastupitelnou roli ve všech těchto oblastech hraje stát a státní politika, která je v dnešní době silně provázaná mezinárodními smlouvami, ve kterých se ustanovují doporučení a pravidla poskytovaných sluţeb nejen pro osoby zdravotně postiţené. Tyto mezinárodní pakty a dohody se pak promítají do lokálních politik, v našem případě do politik jednotlivých krajŧ, které tyto stanoviska implementují do svých dlouhodobých plánŧ, jedním z nich je i Olomoucký kraj. 8

9 Dalšími významnými aktéry v této problematice jsou nestátní neziskové organizace, které poskytují širokou škálu sociálních sluţeb a doplňují tak státní sociální politiku. V období posledních deseti let je stále větší dŧraz kladen na efektivitu těchto poskytovaných sluţeb, jak na straně státu, tak i na straně nestátních neziskových organizací. Jedním z prostředkŧ pro zvýšení efektivity poskytovaných sluţeb je podle mezinárodních doporučení i spolupráce mezi státním a nestátním sektorem poskytovaných sluţeb, jehoţ výsledkem je větší adresnost činností jednotlivých zainteresovaných subjektŧ. Úřad práce chápeme jako významnou instituci v řešení nezaměstnanosti. Pracovníky úřadu práce pak chápeme jako experty na danou problematiku, kteří mají cenné zkušenosti na poli zaměstnávání osob se zdravotním postiţením. Proto se předkládaná práce zaměřuje především na jejich názor a na jejich chápání problematiky spolupráce s neziskovými organizacemi v podpoře zaměstnanosti osob se zdravotním postiţením. Symbolickým cílem této práce tedy je snaha poukázat na problematiku spolupráce nestátních neziskových organizací s úřady práce jako zástupci státního sektoru politiky zaměstnanosti. Přesněji se autorka zaměřila především na to, jak pracovníci úřadu práce v Olomouckém kraji hodnotí spolupráci neziskových organizací a kontaktních pracovišť úřadu práce (dále jen úřad práce) v otázce podpory zaměstnanosti osob se zdravotním postiţením. Na provázanost sluţeb státního a nestátního sektoru je poslední době kladen stále větší dŧraz. Proto by autorka chtěla informovat veřejnost o hodnoceních a názorech pracovníkŧ úřadu práce k této problematice. Aplikačním cílem je dosáhnout toho, aby získané poznatky mohly pomoci odborné veřejnosti při plánování a formování spolupráce, tak aby se předešlo moţným bariérám spolupráce. Tím by mohla být zaručena vyšší efektivita poskytovaných sluţeb. Dále pak mohou poznatky této práce rozšířit povědomí u odborné i laické veřejnosti o úskalích osob zdravotně postiţených v konkurenci na trhu práce a o moţnostech rozvoje jejich dovedností prostřednictvím nástrojŧ aktivní politiky zaměstnanosti (i v rámci spolupráce s neziskovými organizacemi). 9

10 Poznávací cíl je shodný s hlavní výzkumnou otázkou a vychází ze symbolického a aplikačního cíle. Poznávací cíl tedy zní: Jak pracovníci úřadu práce v Olomouckém kraji hodnotí smysl kooperace úřadu páce s nestátními neziskovými organizacemi v podpoře zaměstnanosti osob zdravotně postiţených? Práce je rozdělena na dvě části, respektive na teoretickou a na praktickou, které se pak dále člení do jednotlivých kapitol. Teoretická část je stuktuovaná do sedmi kapitol. První kapitola teoretické části této práce popisuje statut zdravotního postiţení a vymezuje základní typy postiţení. Následná kapitola s názvem Sociální integrace definuje termín integrace jako takový a formuje oblasti integrace, na které je třeba se soustředit při práci se zdravotně postiţeným jedincem. Třetí kapitola je věnována termínu nezaměstnanosti a dŧsledkŧm nezaměstnanosti, které objasňují negativní jevy, které s sebou nezaměstnanost přináší. V rámci této kapitoly je popsána i situace nezaměstnanosti osob zdravotně postiţených ve srovnání s většinovou společností v Olomouckém kraji, která by měla dokreslovat skutečnost, jak moc významné je podporovat osoby se zdravotním postiţením v zaměstnávání. Oddíl Státní politika zaměstnanosti v sobě nese seznámení s obecnými fakty problematiky a s nástroji, které jsou v rámci boje s nezaměstnaností vyuţívány. Součástí tohoto úseku jsou i orgány státní politiky zaměstnanosti, mezi něţ řadíme i Úřad práce ČR se svými krajskými pobočkami. Závěrečná kapitola se zaměřuje na nestátní neziskové organizace, na jejich funkci, cíle a činnosti. Další kapitola objasňuje problematiku spolupráce subjektŧ v rámci politiky zaměstnanosti na lokální úrovni. V rámci praktické části této páce se soustředím na samotný výzkum. Popisuji zde zvolenou metodologii, zvolené cíle práce a výzkumné otázky. Odŧvodnění vybrané kvalitativní výzkumné strategie. Poté popisuji metody a techniky sběru dat a tvorbu výzkumného vzorku. 10

11 2 Osoby se zdravotním postižením Ve vývoji naší společnosti zaznamenáváme i vývoj ve vnímání osob, které se od většinové společnosti liší. Takovéto skupiny osob označujeme jako minoritní. Jedná se o zdravotně postiţené, národnostní menšiny, chudé, lidi bez domova a také o nezaměstnané. Tito lidé jsou pak odsouvání na okraj majority a stávají se tak sociálně vyloučenými. Jednou z těchto minoritních skupin jsou tedy i osoby se zdravotním postiţením, které jsou, díky svému zdravotnímu hendikepu, znevýhodněné. Postiţení lidé byli chápani jako oběti tragických okolností. Společnost k nim tedy jako k obětem přistupovala a jevila se zde určitá snaha kompenzace, která je paradoxně z této společnosti vylučovala. Definice zdravotně handicapovaných se dosti lišily, a proto bylo mnohdy sloţité určit přesný postup pomoci při uspokojování jejich potřeb. Dŧleţité bylo zmínit nejen druh postiţení, ale také jeho vliv na interakci se sociálním prostředím. 2.1 Obecné vymezení zdravotně postižených osob Definice a vymezení zdravotního postiţení mŧţeme obecně dělit do pěti kategorií, jedná se o abnormalitu nebo ztrátu (anatomická, psychická nebo psychologická nedokonalost lidského těla), klinický stav (zdravotní vada, která narušuje psychiku jedince, jako například epilepsie, schizofrenie, bronchitida), funkční omezení kaţdodenních aktivit (takovéto postiţení omezuje jedince v běţných denních aktivitách jako je oblékání se, umývání nádobí), odchylka (takovéto postiţení zabraňuje jedinci vnímat celospolečenské normy), znevýhodnění (jedná se o individuální případy, kdy jsou lidé s postiţením znevýhodňování oproti lidem bez postiţení, jako například trh práce). (Oliver, Sapey, 1999) V roce 1980 schválila Světová zdravotnická organizace (WHO) International Classification of Impairment, Disabilities and Handicaps (IC IDH), jednalo se tedy o mezinárodní klasifikaci vad, postiţení a znevýhodnění. Tato klasifikace pracuje se třemi základními pojmy, jedná se o impairment (vada, porucha), disability (postiţení, 11

12 změněná schopnost), handicap (znevýhodnění). Všechny tyto tři pojmy jsou ve vzájemné návaznosti. Podle organizace WHO jde nejprve o poruchu či vadu, o které postiţený nemusí ani vědět. Postupem času však tato porucha mŧţe začít jedince omezovat v běţných činnostech, tady se vada stává postiţením, dochází tedy ke změně schopností. Jedinec tak není schopen vykonávat určitou činnost zpŧsobem nebo v takovém rozsahu jako normální jedinci. V poslední řadě v dŧsledku vady jedince dochází ke znevýhodnění. Znevýhodnění mŧţeme chápat jako omezení, které pramení z nedostatečné schopnosti plnit roli, která je pro jedince běţná. (Definitions of disability In Disabled World, 2009) Zdravotní postiţení lze také vymezit jako poškození nebo ztrátu určitého orgánového systému. V dŧsledku toho dochází k narušení, omezení či úplné ztrátě některé ze standardních funkcí. Handicap pak představuje znevýhodnění dané nejen určitým omezením nebo postiţením, ale i mírou jeho subjektivního zvládnutí a sociální pozicí jedince ve společnosti. (Buřvalová, Reitmayerová, 2007, s. 9) Typy postižení Zdravotní postiţení mŧţeme dále dělit na postiţení smyslové, mentální nebo tělesné. Buřvalová a Reitmayerová (2007) pak postiţení dále rozlišuje i na vrozené a získané. Vrozené postiţení je takové postiţení, které se projevuje jiţ v raném věku jedince, mŧţe ovlivňovat jeho fyzický i psychických vývoj. Jedinec je neustále vystavován bariérám, kterým se musí přizpŧsobovat, je pro něj sloţitější navazovat sociální vztahy. Získané postiţení a onemocnění podle je Buřvalové a Reitmayerové (2007) pro člověka velkou psychickou zátěţí, především proto, ţe musí přijmout svou nově vzniklou identitu. Velkým negativem je moţnost srovnání, o co všechno je člověk ochuzen. Adaptace je pro člověka se získaným postiţením sloţitější a emočně náročnější. V mnohých případech jedinec ustrne v určité úrovni adaptace a odmítá přijímat pomoc svého okolí, uzavírá se do sebe, čímţ značně omezí společenské kontakty. V souvislosti s postiţením získaným v prŧběhu ţivota se často hovoří o prevenci, která je závislá na hospodářské a ekonomické situaci dané země. Prevence souvisí i s úrovní vzdělávání, zdravotnictví, především preventivního a diagnostického. 12

13 Podpora plánovaného rodičovství, prevence úrazu a nemoci nejen z povolání, osvěta proti civilizačním a pohlavním chorobám. Zdravotní postiţení nepříznivě ovlivňuje kvalitu ţivota. V mnohých případech ovlivňuje i komunikační schopnosti jedince, který má pak větší problém navazovat a udrţovat vztahy s lidmi a pracovat. Běţně uţívané kategorie zdravotního postiţení jsou postiţení sluchu, zraku, poruchy řeči a komunikace, postiţení mentální, pohybového ústrojí, duševní poruchy. Vyskytují se v rŧzných stupních a mohou se i kombinovat. (Matoušek, 2008) Zrakové postižení Všeobecně známým faktem je, ţe asi 80% informací vnímáme zrakem. V obecné rovině mŧţeme toto postiţení dělit na slabozrakost či nevidomost, které mohou být zpŧsobeny vrozenými vadami, či mohou být zpŧsobené následkem nemocí a úrazŧ v prŧběhu ţivota. Jedná se o poškození jedné ze tří částí zrakového orgánu (zevní oko, oční nerv, zrakové centrum v mozku). (Wachsmann, 1972) Osoby se zrakovým postiţením jsou osoby s rŧznými druhy a stupni sníţených zrakových schopností. Osoba, která je označována za zrakově postiţenou nemŧţe svou oční vadu nijak korigovat. (Wachsmann, 1972) Zrakové postiţení dále dělíme do několika kategorií: Střední slabozrakost Silná slabozrakost Těţce slabý zrak Praktická nevidomost V rámci pomoci takto postiţeným osobám existuje spousta pomŧcek, které jim ulehčují jejich situaci, jedná se například o přístroje s hlasovými výstupy či Braillovo písmo Sluchové postižení Sluchový orgán neboli ucho se skládá z několika částí. Zevní ucho (auris externa) zahrnuje boltec a zevní zvukovod a bubínek, střední ucho (auris media) a vnitřní ucho (auis interna). Vada sluchu mŧţe být spojena s kteroukoliv částí. Vrozené sluchové 13

14 vady jsou pak z hlediska komunikace s okolím méně problematické, i kdyţ v prŧběhu postiţení klesá slovní zásoba a výslovnost je méně srozumitelná. Takové postiţení pak ve velké míře omezuje komunikaci s okolím a mŧţe zpŧsobit sociální izolaci takto handicapovaného jedince. Nejvyuţívanější kompenzační pomŧckou je pak znaková řeč. (Lajda, Šťastný, 1972) Mentální postižení Anderson (1982) chápe mentální postiţení jako odchylku od normy lidského myšlení. Anderson si při definici mentálního postiţení uvědomuje, ţe vnímaní mentálního postiţení se liší mezi generacemi. Co bylo dříve mimo normu, dnes mŧţe být v normě. Mentální postiţení neboli mentální retardace je charakteristická sníţenou úrovní rozumových schopností neboli inteligence, která je poměřována tzv. inteligenčním kvocientem (IQ). 1 Inteligenční kvocient bychom mohli jednoduše vyjádřit jako vztah mezi mentálním a fyziologickým věkem. Podle hodnoty IQ pak mentální retardaci rozdělujeme do několika úrovní (Švarcová, 2000): Lehká mentální retardace Středně těţká mentální retardace Těţká mentální retardace Hluboká mentální retardace Tělesné postižení Osoby s tělesným postiţením mohou mít problémy v rovině pohybové soustavy nebo soustavy orgánové. K poruchám orgánové soustavy patří nejčastěji srdeční obtíţe, dýchací obtíţe. Pohybové ústrojí umoţňuje lidem plnit základní ţivotní funkce a uspokojovat své potřeby. Při postiţení jakékoliv části lidského těla dochází k omezení našeho pohybu, coţ mŧţe být příčina vedoucí k částečné nebo úplné invaliditě. Postiţení pohybového aparátu mŧţeme v obecné rovině dělit na úrazové a neúrazové. Jedná se především o postiţení končetin (rukou, nohou), páteře. (Panáček, 2010) 1 Inteligenční kvocient byl poprvé zaveden W. Sternem 14

15 2.1.6 Poruchy řeči a komunikace Řeč povaţujeme za nejčastější zvukový projev pouţívaný k dorozumění se se svým okolím. Poruchu řeči mŧţeme dělit na orgánovou, kdy hovoříme o nedostatečném vývoji mluvícího aparátu nebo funkční, která mŧţe být zapříčiněna následkem proţitého traumatu. K nejčastějším poruchám řeči pak řadíme koktavost, dyslalie, poruchy hlasu, dysartrie (porucha výslovnosti následkem oslabení řečových svalŧ). (Matulay, 1972) Duševní poruchy Duševní porucha nebo duševní onemocnění je nemoc projevující se poruchami proţívání a mezilidských vztahŧ. Hlavními skupinami duševních nemocí jsou psychózy, poruchy nálady, poruchy osobnosti, organicky podmíněné poruchy a úzkostné poruchy. (Matoušek, 2003, s. 54) Duševní nebo také psychická porucha je psychický proces, který se projevuje v myšlení, cítění a chování člověka a která mu znesnadňuje fungování ve společnosti. Jedná se o stavy podmíněné vrozenou výbavou člověka a stavy vzniklé vlivem prostředí a těţkých ţivotních událostí. (Hartl, Hartlová, 2004) K léčbě duševních poruch jsou nejvíce vyuţívány medikamenty a terapie (skupinové, individuální, pracovní). 2.2 Definice zdravotně postižených v rámci ČR Podle ČSÚ ţilo k v České republice osob se zdravotním postiţením, coţ činilo 9,87% celé populace. Ve s rovnání s celkovou populací ČR je úroveň vzdělání osob zdravotně handicapovaných niţší a to tak, ţe převládá počet osob se základním vzděláním. Ve dvou třetinách případu vzniklo zdravotní postiţení následkem váţného úrazu, tedy vzniklo aţ v prŧběhu ţivota. Z hlediska věkové struktury a ekonomické aktivity 15

16 byla nejaktivnější skupina osob mezi lety z čehoţ celá jedna pětina jsou osoby samostatně výdělečně činné. 2 Jednotná definice osoby zdravotně postiţené v rámci české legislativy neexistuje. Základním dokumentem, z něhoţ mŧţeme vycházet je Listina základních práv a svobod, která vychází z Všeobecné deklarace lidských práv (1948), Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a z Evropské konvence o ochraně práv člověka a základních svobodách (1950). Listina je také součástí ústavního pořádku České republiky. 3 Zákon o zaměstnanosti 435/2004 Sb., definuje osoby, které jsou pro účely zaměstnanosti povaţovány za osoby se zdravotním postiţením. (a) osoby invalidní ve třetím stupni (osoby s těţším zdravotním postiţením) dříve osoby plně invalidní (b) osoby invalidní v prvním a druhém stupni dříve osoby částečně invalidní (c) osoby zdravotně znevýhodněné. 4 Za zdravotně znevýhodněnou osobu se povaţuje fyzická osoba, která má takovou funkční poruchu zdravotního stavu, při které má zachovánu schopnost vykonávat soustavné zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost, ale její schopnosti být nebo zŧstat pracovně začleněna, vykonávat dosavadní povolání nebo vyuţít dosavadní kvalifikaci jsou podstatně omezeny z dŧvodu jejího dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Vyhláška č. 155/1995 Sb. O dŧchodovém pojištění pracuje s pojmem invalidita, jejíţ stupeň je závislý na poklesu pracovní činnosti následkem zdravotního postiţení. Stanovuje v 39, ţe pojištěnec je invalidní, jestliţe z dŧvodŧ dlouhodobého nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní schopnosti nejméně o 35%. 2 Výsledky výběrového šetření zdravotně postiţených osob za rok Dostupné z: 3 Konkrétní zmínka o zdravotně postiţených je v článku 29, který je součásti Hlavy IV. (Hospodářská, sociální a kulturní práva). Mladiství a osoby zdravotně postiţené mají právo na zvláštní ochranu v pracovních vztazích a na pomoc při přípravě povolání. 4 Dostupné z: 16

17 Invalidita je rozdělena do tří stupňŧ invalidity podle procentuálního poklesu pracovní schopnosti. 5 Jestliţe pracovní schopnost pojištěnce poklesla a) nejméně o 35 %, avšak nejvíce o 49 %, jedná se o invaliditu prvního stupně, b) nejméně o 50 %, avšak nejvíce o 69 %, jedná se o invaliditu druhého stupně, c) nejméně o 70 %, jedná se o invaliditu třetího stupně. Dle statistik narŧstá V ČR počet invalidních dŧchodcŧ, v roce 2009 jich bylo přes pŧl miliónu (ne všechny osoby zdravotně postiţené splňují podmínky přiznání invalidního dŧchodu). Více se vyplácí plných invalidních dŧchodŧ neţ částečných. Pro stát jsou pak výplaty značnou zátěţí, z čehoţ částečně vyplývá i snaha vrátit osoby se zdravotním postiţením na pracovní trh. (Vrbková, 2010, s. 70) 5 Ve starší, jiţ neplatné úpravě zákona č. 155/1995 Sb., o dŧchodové pojištění, ve znění zákona č. 134/1997 Sb., se invalidita rozděluje na plnou nebo částečnou invaliditu. Částečně invalidní je pojištěnec, jehoţ schopnost soustavné výdělečné činnosti poklesla z dŧvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nejméně o 33%. U Plně invalidních osob pak byla hranice stanovena na pokles nejméně o 66%. 17

18 3 Sociální integrace Integraci mŧţeme chápat jako snahu o začlenění sociálně nebo zdravotně znevýhodněných osob do společnosti, včetně pracovního začlenění. Jedná se o široce uznávaný ideál novodobé sociální práce a je opakem sociálního vylučování 6, s nímţ se hendikepovaní setkávali a doposud často setkávají. (Matoušek, 2008, s. 79) Sociální integrace je proces rovnoprávného společenského začleňování specifických minoritních skupin, jako jsou například etnické a národnostní skupiny, zdravotně postiţení a staří občané, sociálně nepřizpŧsobiví lidé, do vzdělávacího i pracovního procesu a společenského ţivota. (Novosad, 2000, s. 16) Integrace příslušníkŧ minority je v kontextu péče o člověka a jeho všestranný rozvoj nejvyšším stupněm socializace jedince, kterou definujeme jako schopnost zapojit se do společnosti, akceptovat její normy, pravidla, vytvářet a formovat k ní pozitivní vztahy a postoje. Schopnost socializace je nepochybně multifaktoriální, podílejí se na ni předpoklady určité sociální skupiny, řada individuálních odlišností kaţdého jedince i objektivní aspekty dané stavem společnosti. 7 Z toho vyplývá, ţe míra socializace není a pochopitelně nikdy nebude u všech postiţených jedincŧ stejná. (Novosad, 2000, s. 18) Na základě tohoto tvrzení Novosad (2000) rozlišuje čtyři stupně socializačního procesu: Integrace mŧţeme ji chápat jako plné začlenění do společností. Předpokladem je samostatnost a nezávislost jedince na jiných osobách. Adaptace- mŧţeme ji charakterizovat jako niţší stupeň socializace. Jedná se o schopnost přizpŧsobit se společnosti, jejím normám a poţadavkŧm, ale ne zcela s ní splynout. Jedinec je částečně soběstačný. Utilita- jedinec není schopen samostatného ţivota a tudíţ ani není schopen socializace. 6 Sociální vyloučení je situace, kdy je jedinec odsunut na okraj společnosti a je tak omezena jeho participace na společenském ţivotě. 7 V souvislosti se socializací nesmíme zapomínat na tzv. činitele socializace. Jedná se o jednotlivce, skupiny nebo celé organizace, které formují chování jedince. Při formování osobnosti a osvojování sociálních vzorcŧ a rolí, pak vyuţívají vzorce odměn a trestŧ. Těmito činiteli jsou primární rodina, vrstevníci, přátelé, kolegové. (Jedlička et. al, 2004) 18

19 Inferiorita- nejniţší stupeň socializace. Jedná se o totální izolaci od společnosti. Jedinci jsou odkázáni na stálou péči a pomoc při uspokojování základních potřeb, jsou naprosto nesamostatní. Tyto socializační stupně nechápejme jako striktní rozlišení handicapovaných, ale spíše jako obecné členění socializace. Novosad zdŧrazňuje, ţe dva jedinci se stejným handicapem se stupněm socializace mohou lišit. Tyto odlišnosti mohou být zpŧsobeny nejrŧznějšími faktory, které na jedince pŧsobí Oblasti sociální integrace Zdravotní postiţení jedince se promítá do všech oblastí jeho ţivota, v některých z nich se pak muţe setkat s nepochopením či stigmatizací. 9 Fakt přítomnosti postiţení pak mŧţe být příčinou bariér, které hendikepovanému mohou bránit v dosahování jeho cílŧ. V takovýchto situacích se zdravotně postiţený jedinec mŧţe před okolím uzavřít a stát se tak osobou ohroţenou sociálním vyloučením. Potom je nutné s jedincem pracovat a integrovat jej opět do společnosti. Jak jiţ bylo výše řečeno, sociální integrace je výsledkem pŧsobení mnoha faktorŧ. Mezi ty nejvýznamnější patří primární rodina a rodinné zázemí, vzdělání, pracovní proces. Na tyto klíčové oblasti se zaměřuje nejen státní sociální a vzdělávací politika, ale i nevládní organizace, které v rámci sociální integrace osob se zdravotním postiţením vyuţívají nejrŧznější projekty či programy Rodina a rodinné zázemí Rodinu mŧţeme specifikovat jako tradiční společenství osob, které nalézáme v mnoha kulturách. Mezi členy rodiny jsou vytvářeny silné citové vazby, které jsou 8 V souvislosti se sociální integrací mŧţeme hovořit také o sociální inkluzi, jejíţ princip se uţívá především ve školství, kdy je ţák se zdravotním postiţením zařazen do běţné třídy s dětmi bez postiţení. Není přitom kladen dŧraz na schopnost zvládnout učivo v rozsahu odpovídajícímu stupni, ale na to, zda je pro dítě s postiţením škola přínosem. Tedy zda ve školní docházce převaţují pozitiva nad negativy. Pokud by tento zpŧsob dítěti nevyhovoval, mohlo by si zvolit jiný typ výuky (speciální školy, individuální výuka). (Novosad, 2000) 9 Stigmatizace neboli nálepkování. Nálepka, poznamenání, cejch hendikepující člověka v jeho společenském uplatnění. Člověk se mŧţe se stigmatem jiţ narodit nebo je mi v prŧběhu ţivota přiděleno. E. Goffman rozlišuje mezi stigmaty, které diskreditují, protoţe jsou zřejmé (barva pleti), a stigmaty, které by mohlo diskreditovat, ale jeho příznaky nejsou v běţné interakci patrné. Například nezaměstnanost mŧţe mít charakter obou typŧ poznamenání. Stigma mŧţe být i veřejně známé pobírání dávky či vyuţívání sociální sluţby člověk kvŧli tomu mŧţe být okolím vnímán jako neschopný zajistit si své potřeby vlastním přičiněním. (Matoušek, 2008 s. 215) 19

20 dlouhodobého charakteru a které pŧsobí na jedince od prvopočátku. Vzorce chování v rodině si pak jedinec odnáší do dalšího ţivota. Rodina je primární společenskou skupinou, v níţ se lidé setkávají tváří v tvář a jsou provázáni vzájemnými emocionálními vztahy. Vnější vlivy jsou tímto společenstvím přeměňovány a svérázně upravovány, včetně společenských vlivŧ na jedince. (Cooley in Jedlička, 2000, s. 31) Rodina tedy jedinci poskytuje útočiště, které mu pomáhá v jeho těţkých ţivotních situacích. V rámci sociální práce se však často setkáváme s rodinami, které jsou problematické a které nezvládají své základní funkce. Plnění hlavních funkcí rodiny je o to těţší, kdyţ se rodina potýká se zdravotním postiţením jejího člena. Pokud je postiţení vrozené, je velký tlak na rodičích dítěte, zda si dítě nechat či ho dát do ústavní péče. Snahou naší společnosti však je, aby postiţené dítě vyrŧstalo v rodině. Proto je potřeba tuto rodinu podpořit nejen formou sociálních dávek a zvýhodnění, ale i dostatečnou lékařskou a psychologickou péči. Častým prŧvodním problémem rodin s postiţenými dětmi je jejich izolovanost či osamocenost a značně vysoké nároky na osobnost, psychickou stabilitu jedince. (Novosad, 2004, s. 26) V případech rodin, kdy je zdravotní postiţení osoby získané, je pak situace více méně obdobná s rŧznými odchylkami závislými na úrovni závaţnosti postiţení, na osobní motivaci postiţeného a na dalším spektru okolností. V rámci integrace zdravotně postiţeného je třeba vycházet ze spolupráce s rodinou a maximálně ji motivovat k podpoře zdravotně postiţeného jedince Vzdělávání osob se zdravotním postižením S ohledem na úroveň zdravotního postiţení je vzdělávání chápáno jako jeden z nejvýznamnějších činitelŧ na proces integrace či rehabilitace. Vzdělání je prostředkem seberealizace jedince a osvojení společenských pravidel a norem. Pokud se jedná o postiţení vrozené, existuje v dnešní době mnoho školských zařízení, které se specializují na výchovu a především vzdělání jedincŧ se specifickým postiţením. Pokud uvaţujeme o postiţení získaném, hovoříme pak především o 20

21 rekvalifikacích a celoţivotním vzdělávání, které jedincŧm s postiţením pomáhají nalézt například novu pracovní orientaci a zvýšit svŧj lidský kapitál. 10 Z hlediska celospolečenského je pak vzdělávání kanálem pro porozumění mezi zdravotně postiţenými a lidmi bez postiţení, jedná se tedy o osvětu. Rozvoj sociálních sluţeb se zaměřuje jak na obeznámení společnosti s problémem, tak i na pomoc osobám se zdravotním znevýhodněním Pracovní proces Pracovní proces jsme si definovali jako jednu z oblastí integrace jedincŧ se zdravotním postiţením. Práce a pracovní proces je cílevědomá činnost člověka vytvářejícího uţitečné hodnoty k uspokojování vlastních potřeb pracujícího, případně potřeb jemu blízkých lidí. (Matoušek, 2008, s. 149) Práci mŧţeme chápat také jako prostředek kontaktu se sociálním prostředím a prostředek k vlastní seberealizaci a pocitu uţitečnosti. Práce je jedním ze základních standardŧ společenského ţivota. Mimo tyto aspekty je práce i dŧleţitým finančním zdrojem, který vede k pocitu nezávislosti, která mŧţe být pro osobu se zdravotním postiţením klíčová pro psychickou pohodu a vyrovnáním se se svým hendikepem. Motivy podněcující k pracovnímu: Finanční ohodnocení Seberealizace Pocit prospěšnosti a soběstačnosti Navázání nových sociálních kontaktŧ Osobnostní rŧst Výše vyjmenované motivy podněcují jedince k pracovnímu procesu, ale stejně tak existují podněty, které jedince demotivují pracovat jako například: Nízká mzda versus sociální dávky 10 Další vzdělávání tak zvyšuje hodnotu pracovní síly a tedy i šanci na lepší pracovní uplatnění. (Keller, Tvrdý, 2008) 21

22 Strach z neznámého Nepřátelský kolektiv Stresující páce a nevyhovující pracovní podmínky Významy pracovního procesu z hlediska přínosŧ pro jedince rozlišuje Novosad (2011) následovně: Existenční a materiální přínos odměnou za zhotovený produkt nebo odvedenou činnost je mzda, která jedinci umoţňuje přístup k produktŧm, které jsou k jeho existenci nezbytné a slouţí k uspokojování jeho potřeb. Takovýto proces pak pomáhá jedinci pochopit cenu práce a produktŧ práce. Rozvojový a tvořivý přínos pracovní proces rozvíjí schopnosti a dovednosti člověka, učí jej přemýšlet o efektivnějších řešeních problému. Kooperační a socializační přínos člověk se učí komunikovat s lidmi, vytvářet kompromisy a navazovat vztahy s lidmi, se kterými spolupracuje, Estetický a kulturní přínos v činnosti jedince se odráţí jeho estetické cítění a zároveň i vnímání daného problému. Relaxační přínos práce mŧţe jedince odvádět od jednostranné zátěţe a napětí, dává mu prostor pro odpoutání se od svých trápení Pracovní rehabilitace Pracovní rehabilitace je termín často spojovaný s chráněnými pracovními dílnami, kdy je zdravotně postiţený postupně zapojován do pracovního procesu. Pozornost je kladena na rozvíjení schopností a dovedností postiţeného jedince. Rehabilitace osob se zdravotním postiţením je proces, jehoţ cílem je dosáhnutí a udrţení optimální fyzické, smyslové, intelektuální, psychologické a sociální úrovně. Pomáhá jim získat takové dovednosti či nástroje, které jim pomohou k jejich nezávislosti a samostatnosti. Sociální rehabilitace je pak charakterizována jako soubor činností, který osobu se zdravotním postiţením formou seberealizace směřuje k samostatnosti a nezávislosti. Dílčí opatření se snaţí o rozvoj jednotlivých schopností a dovedností jedince. Rehabilitace je v tomto kontextu charakterizována jako vzájemně provázaný, koordinovaný a cílený proces, jehoţ základní náplní je co nejvíce minimalizovat přímé i nepřímé dŧsledky trvalého nebo dlouhodobého zdravotního postiţení jedince. V případě vzniklých následkŧ zdravotního postiţení je cílem rehabilitace co nejrychlejší a co 22

23 nejširší zapojení osob se zdravotním postiţením poškozených úrazem, nemocí nebo vrozenou vadou do všech obvyklých společenských aktivit s maximálním dŧrazem na jejich pracovní začlenění. (Národní plán vytváření rovných příleţitostí pro osoby se zdravotním postiţením na rok , 2010, s ) 23

24 4 Nezaměstnanost Nezaměstnanost mŧţeme chápat jako jeden z ústředních sociálních problémŧ. Nicméně nezaměstnanost není, aţ tak negativním jevem dokud se nestává masovou. Určité procento nezaměstnaných je přirozenou součástí naší společnosti. (Mareš, 1994) Vysoká nezaměstnanost bývá mnohdy spojena s ekonomickou recesí. To v podstatě znamená, ţe dochází k výrobnímu útlumu a tudíţ k nevyuţití nebo spíše k plýtvání zdroji. Přesněji lze říci, ţe nezaměstnanost mŧţeme charakterizovat jako sloţitý společenský problém, se kterým se lidstvo potýká. Mŧţeme ji chápat v kontextu celospolečenském, jako Samuelson a William, kteří ve své knize Ekonomie (2007) hovoří o nezaměstnanosti jako o jednom z ústředních sociálních problémŧ soudobého kapitalismu. Kdyţ je nezaměstnanost vysoká, dochází k mrhání zdroji a dŧchody lidí jsou nízké, během takových období rovněţ ekonomické obtíţe ovlivňují emoce lidí a rodinný ţivot. (Samuelson, William, 2007, s ) Nezaměstnanost chápeme především v negativním slova smyslu, i kdyţ i toto není jednoznačné. Bez existence nezaměstnanosti by naše ekonomika i trh práce byly strnulé a nebyli bychom schopni vytvářet nové technologie a přizpŧsobovat se jim i naši novým potřebám. (Krebs, 2005) Podle rŧzných hledisek pak mŧţeme nezaměstnanost dělit do několika skupin. Z hlediska délky trvání nezaměstnanosti ji dělíme na dlouhodobou a krátkodobou. Z hlediska dobrovolnosti na dobrovolnou a nedobrovolnou. Dále pak na latentní a zjevnou. Všeobecné a základní ekonomické dělení ji však v nejčastějších případech dělí na cyklickou, strukturální, frikční. 11 K dalším druhŧm nezaměstnanosti pak dále Mareš (1994) řadí nezaměstnanost skrytou a neúplnou nezaměstnanost. Skrytá nezaměstnanost v sobě nese jedince, kteří nejsou registrovaní na úřadu práce a na hledání práce rezignovali (ţeny v domácnosti, 11 Více viz příloha č. 1 Druhy nezaměstnanosti 24

25 rodičovská dovolená, předčasný odchod do dŧchodu). 12 Neúplná nezaměstnanost je vysvětlována jako neúplné vyuţívání lidských zdrojŧ. Především při práci na částečný úvazek, nebo právě při sezonních pracích. 13 Posledním typem, který zde zmíním, je problematika nepravé nezaměstnanosti, kdy se jedná o jedince, kteří jsou registrovaní na úřadu práce a jsou práce schopní, ale nijak aktivně nehledají pracovní místo. 4.1 Dlouhodobá nezaměstnanost V rámci výčtu druhŧ nezaměstnanosti je ta dlouhodobá zatěţující jak pro společnost, tak pro jedince. Dlouhodobá nezaměstnanost bývá definována jako nezaměstnanost delší jak jeden rok. Dlouhodobá nezaměstnanost bývá často spojována s nízkou kvalifikací a opakovanou nezaměstnaností. (Mareš, 2004) Za příčiny dlouhodobé nezaměstnanosti mŧţeme obecně pokládat malou konkurenceschopnost jednotlivých uchazečŧ o zaměstnání v kooperaci společně s dalšími faktory jako je nízká motivace hledání práce. V souvislosti s tímto druhem nezaměstnanosti pak hovoříme i o skupině osob, které jsou dlouhodobou nezaměstnanosti ohroţeny nejvíce. Jedná se o osoby s nízkou kvalifikací, matky s dětmi, osoby starší 50 let a v neposlední řadě osoby se zdravotním postiţením a absolventi mladší 25let s malou nebo ţádnou praxí. Je třeba si uvědomit, ţe v mnohých případech se setkáváme i s kumulací těchto faktorŧ, jako je například nízká kvalifikace a zdravotní postiţení. Tím se nezaměstnaný dostává na pomyslný konec nezaměstnaných. 4.2 Důsledky nezaměstnanosti Zaměstnání má v naší společnosti velký význam, práce nás provází celým našim ţivotem a jsou od ní odvozeny společenský status, společenské kontakty a celkově náš společenský ţivot, naše sebevědomí. Se ztrátou zaměstnání dochází k rozkladu těchto 12 Popřípadě do skryté nezaměstnanosti zařazujeme i jedince na ÚP registrované, ale momentálně zařazené do veřejně prospěšných prací apod. 13 Neúplná zaměstnanost se ujímá především v období ekonomické recese, kdy je nedostatek pracovních míst. Jedná se o zkrácenou pracovní dobu nebo sdílení pracovního místa. 25

26 atributŧ. Kromě ztráty ţivotní úrovně následkem poklesu příjmŧ domácnosti, jedinec ztrácí kontakt s okolím a je tedy ohroţen sociálním vyloučením a silnými psychickými obtíţemi, které se mohou projevovat i na jeho fyzickém stavu. (Mareš, 1994) Následky především dlouhodobé nezaměstnanosti mají vliv jak na jedince, tak i na společnost celkově. 14 Náklady, které jsou potřebné pro opětovné pracovní zařazení dlouhodobě nezaměstnaných, jsou daleko vyšší. Broţová (2003) vysvětluje nezaměstnanost jako problém, jejíţ dopady mají významný vliv na jedince a jeho sociální status. Uvádí, ţe nezaměstnanost mŧţeme chápat jako problém, jehoţ dŧsledky jsou multidimenzionální. Ztráta zaměstnání je pro většinu lidí nepříjemnou událostí: znamená totiţ pokles ţivotní úrovně a ekonomickou nejistotu do budoucnosti. Znamená ztrátu vztahŧ, kontaktŧ. Pro některé je práce nejen zdrojem osobního dŧchodu, nýbrţ smysluplnou činností naplňující část jejich ţivotního času. Vyřazení z pracovního procesu vnímají někteří i jako zpochybnění svých vlastních schopností uplatnit se ve sloţitých společenských vztazích, a být tak plnohodnotným členem společnosti. (Broţová, 2003, s. 76) Nezaměstnanost má vliv na ţivotní úroveň, která klesá. Ztráta příjmu je částečně nahrazována podporou v nezaměstnanosti a jinými sociálními dávkami, které však nedosahují předchozí mzdy. Nezaměstnaný je ohroţen chudobou. Z hlediska rodiny mŧţeme mít nezaměstnanost vliv na partnerský vztah, pozici jedince v rodině a také autoritu. Tyto rizika jsou spojována především s dlouhodobou nezaměstnaností. Při dlouhodobé nezaměstnanosti dochází kromě rozpadu zaběhnutého časového rozvrhu a pracovních návykŧ i k postupnému sniţování odborných schopností a dovednosti a nezaměstnaný se pak podle délky své nezaměstnanosti řadí aţ za ty, kteří jsou v nezaměstnanosti kratší dobu. 14 Celou společnost nezaměstnanost ovlivňuje především tehdy, pokud nezaměstnanost dosahuje vyšších hodnot. V tom případě ovlivňuje jednání jak zaměstnancŧ, tak zaměstnavatelŧ. Při vysoké nezaměstnanosti jedinci slevují ze svých nárokŧ na výši mzdy a pracovní podmínky. Chtějí si udrţet současné zaměstnání. Pro naše potřeby se budeme věnovat pouze následkŧ a dopadŧm nezaměstnanosti na jednotlivce. 26

27 4.2.1 Osoby zdravotně postižené jako skupina ohrožená dlouhodobou nezaměstnanosti Dŧvody dlouhodobé nezaměstnanosti u osob se zdravotním postiţením mohou existovat jak na straně potencionálního zaměstnavatele, tak i na straně zdravotně postiţeného uchazeče. Z výzkumu (Nejistoty na trhu práce 2008) vyplývá, ţe nezaměstnaní OZP při hledání pracovního místa kladou dŧraz na bezpečnost práce ve vztahu k ohroţení zdraví, na nízkou míru celkového stresu v zaměstnání a na jistotu zaměstnání, která souvisí s potřebou stability OZP. Mezi další poţadavky pak patří i zaměstnání v blízkosti bydliště. Pokud uváţíme, ţe OZP se vzhledem ke kumulaci dalších problému umisťují na sekundárním trhu práce, kde je o mnoho větší konkurence neţ na pimárním pracovním trhu, je pro ně velice obtíţné najít vhodné zaměstnání. (Vrbková, 2010) Winkler (2005) také upozorňuje na nízkou mobilitu jedincŧ především s nízkou kvalifikací, s rodinnými závazky, či se zdravotním postiţením, kteří tak zŧstávají uvěznění na lokálním trhu práce Dalším problémem nezaměstnanosti OZP mŧţou být předsudky potencionálních zaměstnavatelŧ, kteří se u OZP obávají niţší flexibility, pomalejší práce a vyšších nákladŧ co se týče pracovních podmínek. 4.3 Nezaměstnanost v Olomouckém kraji Olomoucký kraj je jedním ze 14 samosprávních krajŧ České republiky a jeho rozloha činní km 2 (6,7% rozlohy ČR). V kraji je 399 obcí a sídelním je Statutární město Olomouc, kde se zároveň nachází Úřad práce krajská pobočka. Olomoucký kraj jako ostatních 14 krajŧ je veřejnoprávní korporací, která má vlastní majetek a hospodaří s vlastním rozpočtem. 15 Vývoj míry nezaměstnanosti v jednotlivých regionech Olomouckého kraje zaznamenává tabulka č. 1. Z ní jasně vyplývá, ţe okres Jeseník bojuje s nejvyšší 15 Více viz zákon č. 347/1997 Sb. o 27

28 nezaměstnaností v kraji. Okres Prostějov pak vykazuje nejniţší hodnoty míry nezaměstnanosti v prŧběhu čtyř sledovaných let. Tabulka č. 4.1 Vývoj míry nezaměstnanosti k v okresech Olomouckého kraje Jeseník Olomouc Prostějov Přerov Šumperk ,1 5,5 4,2 8,3 8, ,5 5,8 4,7 8 8, ,9 11,2 9,9 12,3 14, ,7 11,2 11, ,4 Zdroj: upraveno podle údajů Integrovaný portál MPSV (výroční zprávy jednotlivých okresů rok ) 16 Následující graf jasně vykresluje situaci na trhu práce v jednotlivých okresech v prŧběhu let Zřetelná je i tendence rŧstu míry nezaměstnanosti, která byla z velké části ovlivněna i celosvětovou ekonomickou krizí. Nejprudší nárŧst zaznamenáváme mezi lety , kdy se nejvíce projevily dopady ekonomické krize. Graf č. 4.1 Vývoj míry nezaměstnanosti v okresech Olomouckého kraje za léta (stav k ) Zdroj: upraveno podle Integrovaný portál MPSV (výroční zprávy jednotlivých okresů rok )

29 4.3.1 Okres JESENÍK Okres Jeseník je nejsevernějším regionem Moravy a Slezska a přímo sousedí s Polskou republikou. Celková rozloha okresu činní 719 km 2, je tedy nejmenším okresem Olomouckého kraje (14% Olomouckého kraje). Kraj je sloţen ze 4 mikroregionŧ (Javornicko, Vindavsko, Jesenicko, Zlatohorsko) a dále je rozdělen na 24 obcí. Hlavními zdroji obţivy obyvatelstva okresu je turistika, lázeňství, které zde má dlouholetou tradici, těţba a zpracování nerostŧ a dřeva. Podnikatelská aktivita obyvatelstva je slabší, především díky izolovanosti regionu ve srovnání se zbytkem kraje. Největší podíl obyvatel okresu je zaměstnán v dělnických profesích. V okrese bylo k zaměstnáno 222 osob se zdravotním postiţením. Nezaměstnanost v okrese Z grafu č. 1, který vypovídá o vývoji míry nezaměstnanosti, jasně vyplývá, ţe nezaměstnanost v Jeseníku je nejvyšší v celém Olomouckém kraji. Od roku 2007 míra nezaměstnanosti narŧstá z 11,1 na hodnotu 16, 9. Tabulka č Počet nezaměstnaných a procentuelní podíl nezaměstnaných OZP Okres JESENÍK celkem nezaměstnaných z toho OZP míra nezaměstnanosti (%) (14,47) 11, (%) (15,35) 11, (%) (10,62) 16, (%) (10,11) 19,7 (stav k ) Zdroj: upraveno podle Integrovaný portál MPSV, výroční zprávy okresu Jeseník V tabulce č. 2 sledujeme celkový počet nezaměstnaných ku počtu nezaměstnaných OZP. Rapidní sníţení procentuálního podílu nezaměstnaných OZP na celkovém počtu

30 je následek dopadŧ ekonomické krize, která v roce 2009 a 2010 zvýšila přítok osob do nezaměstnanosti. I kdyţ se tedy podíl sniţuje, narŧstá v roce 2009 aţ 2010 i počet nezaměstnaných OZP. Silný nárŧst nezaměstnanosti si tedy mŧţeme vysvětlovat ekonomickou krizí, která měla za následek omezení prŧmyslové výroby a společnost vedla k silným úsporám, utrpělo tedy i lázeňství a turistika. Volná pracovní místa Celkový počet volných pracovních míst v okrese se v prŧběhu sledovaného období znatelně sniţoval, coţ mŧţeme pozorovat v následující tabulce. Zatímco v roce 2007 činil počet volných pracovních míst 190 (13,53 uchazečŧ o zaměstnání na jedno volné místo), v roce 2010 bylo 64 VPM (63, 36 uchazečŧ o zaměstnání na jedno volné místo). Vývoj počtu volných pracovních míst pro uchazeče OZP v prŧběhu sledovaného období naopak rostl. Nejniţší počet uchazečŧ OZP na jedno volné pracovní místo zaznamenáváme v roce Tato situace mŧţe být zapříčiněna například vyšší podílem pracovních míst na částečný úvazek. Tabulka č Počet volných pracovních míst, z toho počet volných pracovních míst pro OZP okres JESENÍK VPM VPM OZP (stav k ) Zdroj: upraveno podle Integrovaný portál MPSV, výroční zprávy okresu Jeseník Mikroregiony okresu Jeseník jsou podle údajŧ z úřadu práce závisle na výrobním programu jednoho nebo dvou zaměstnavatelŧ a pro nové investory není okres Jeseník atraktivním místem pro zahájení nových výrobních programŧ

31 Graf č Vývoj počtu nezaměstnaných na jedno volné pracovní místo v období (stav k ) Zdroj: upraveno podle Integrovaný portál MPSV, statistiky, výroční zprávy okresu Jeseník Okres PROSTĚJOV Okres se nachází v jihozápadní části Olomouckého kraje, sousedí s okresem Přerov, se Zlínským krajem a s Jihomoravským krajem. Jeho celková rozloha je 770 km 2 (15% Olomouckého kraje). Okres je dále rozdělen do 4 mikroregionŧ (Prostějovsko, Němčicko, Protivanovsko, Konicko) a 97 obcí. Okres je zaměřen především na prŧmyslovou výrobu (oděvní a textilní, stavebnictví, strojírenství, hutnictví). Nezaměstnanost v okrese Okres Prostějov dosahuje ve srovnání s ostatními okresy Olomouckého kraje nejniţší míry nezaměstnanosti, která se v období roku 2007 a 2008 pohybovala na nízké úrovni. V roce 2009 a 2010 postupně narŧstá na hodnotu 11,1, která je však ve sledovaném kraji stále nejniţší

32 Tabulka č Celkový počet nezaměstnaných a procentuální podíl nezaměstnaných OZP. okres PROSTĚJOV celkem míra z toho OZP nezaměstnaných nezaměstnanosti 2007 (%) (23,92) 4, (%) (20,22) 4, (%) (12,18) 9, (%) (12,80) 11,1 (stav k ) Zdroj: upraveno podle Integrovaný portál MPSV, výroční zpráva okresu Prostějov ( ) 21 Stejně jako u předchozích okresŧ i zde mŧţeme sledovat rapidní přítok nezaměstnaných v roce 2009 a 2010, kdy se v nezaměstnanosti začaly projevovat dopady ekonomické krize. Procentní podíl nezaměstnaných OZP tak v těchto dvou rocích klesl, i kdyţ v reálných číslech narostl řádově aţ o cca 250 nezaměstnaných. Volná pracovní místa Tabulka č Počet volných pracovních míst, z toho počet volných pracovních míst pro OZP okres PROSTĚJOV VPM VPM OZP (stav k ) Zdroj: upraveno podle Integrovaný portál MPSV, výroční zprávy okresu Prostějov V následujícím grafu mŧţeme sledovat vývoj počtu nezaměstnaných na jedno volné pracovní místo. Opět jako u předchozích okresŧ sledujeme, ţe počet nezaměstnaných

33 OZP na pracovní místo je vyšší neţ celkový počet nezaměstnaných. Signalizuje nám to situaci, ţe OZP jako skupina ohroţená dlouhodobou nezaměstnaností, má o několik procent niţší pravděpodobnost získání zaměstnání. Nejvíce VPM a VPM pro OZP bylo na úřadu práce evidováno v roce 2007, nejméně pak v roce Graf č Vývoj počtu nezaměstnaných na jedno volné pracovní místo v období (stav k ) Zdroj: upraveno podle Integrovaný portál MPSV, statistiky, výroční zprávy okresu Prostějov Okres OLOMOUC Okres zabírá rozlohu km 2 a leţí v srdci Olomouckého kraje. Je tvořen 6 mikroregiony (Olomocko, Šternbersko, Kostelecko, Královsko, Košířsko, Litovelsko) a 96 obcemi s největším počtem obyvatel Olomouckého kraje. Nejvíce obyvatel je zaměstnáno v prŧmyslných odvětvích (strojírenství, elektrotechnika, potravinářství). Okres má velkou tradici v zemědělské výrobě, především díky úrodné pŧdě a příhodným klimatickým podmínkám. Jelikoţ je Olomouc i krajské město, je zde i široká škála nejrŧznějších sluţeb