MASARYKOVA UNIVERZITA. Děti z rozvedených rodin a jejich vztahy s nevlastními sourozenci a nevlastními rodiči

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra sociální pedagogiky Děti z rozvedených rodin a jejich vztahy s nevlastními sourozenci a nevlastními rodiči Bakalářská práce Brno 2012 Vedoucí práce: PhDr. Denisa Denglerová PhD. Autor práce: Markéta Suráková

2 Bibliografický záznam SURÁKOVÁ, Markéta. Děti z rozvedených rodin a jejich vztahy s nevlastními sourozenci a nevlastními rodiči. Brno, Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra sociální pedagogiky. Vedoucí práce PhDr. Denisa Denglerová, Ph.D. Anotace Bakalářská práce s názvem Děti z rozvedených rodin a jejich vztahy s nevlastními sourozenci a nevlastními rodiči předkládá sled událostí během ţivota těchto dětí, a to ţivot v relativně fungující rodině, rozvod a následný moţný zisk nové nevlastní rodiny. Annotation The name of my Bachelor thesis is Children from divorced families and their relationships with their step/half-siblings and step-parents and it presents sequence of events during these children s life, it s the life in the relatively well working family, divorce and follow possibility to get a new step-family. Klíčová slova Rodina, funkce rodiny, rodinná resilience (odolnost), sourozenci, sourozenecké konstelace, manţelství, výběr partnera, rozvod, nevlastní sourozenec, nevlastní rodič. Keywords Family, functions of the family, family resilience, siblings, sibling constellations, marriage, partner selection, divorce, step/half-sibling, step-parent.

3 Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem závěrečnou bakalářskou práci vypracovala samostatně, s vyuţitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. V Brně dne Markéta Suráková

4 Poděkování Děkuji PhDr. Denise Denglerové PhD. za ochotu a metodickou pomoc při zpracování mé bakalářské práce. Dále děkuji mým přátelům a známým za poskytnutí cenných dat do mého výzkumu.

5 Celý ţivot se mi potvrzuje teorie, ţe rozvést se jednou nebo dvakrát ještě nic neznamená. Třikrát a víc to uţ je porucha osobnosti. Mudr. Miroslav Plzák, Csc.

6 Obsah Úvod... 7 I. TEORETICKÁ ČÁST Rodina Vymezení pojmu Znaky současné rodiny Funkce rodiny Rodinná resilience (odolnost) Sourozenectví Rozvod Příčiny rozvodovosti Nesporný a sporný rozvod Rozvodový proces Děti a rozvod Nevlastní rodina Nevlastní sourozenec Nevlastní rodič II. VÝZKUMNÁ ČÁST Výzkumný problém Cíl výzkumu Sběr dat Výzkumný vzorek Výzkumná strategie Kategorie Závěr Shrnutí Summary Pouţitá literatura Seznam příloh

7 Úvod Téma dětí z rozvedených rodin a jejich vztahy s nevlastními sourozenci a nevlastními rodiči jsem si vybrala pro jeho značnou aktuálnost a také proto, ţe i mě samotnou v dětském věku potkala tato krizová událost, jak ji nespočet publikací označuje. Cílem mojí práce je tedy objasnit problematiku dětí z rozvedených rodin. Jaké pocity proţívají v průběhu celého procesu, jakým chováním reagují na toto rozhodnutí rodičů? Jaké chování a pocity se u nich mohou objevit, kdyţ se v rodinném kruhu objeví jeden nebo více nových členů rodiny? Celá moje práce je rozdělena do dvou částí. První se zabývá teoretickým vymezením dané problematiky a druhá obsahuje empirický výzkum. Otázky v jednotlivých rozhovorech se opírají převáţně o osnovu tématu, který je nastíněn v následujícím odstavci. Téma, které budu řešit ve své práci bych chtěla nastínit jiţ od jeho počátku. První kapitola tedy pojednává o fázi, kdy ţije nic netušící dítě v relativně fungující rodině. Jak literatura a zákon definuje rodinu? Jak se rodina změnila oproti dřívějším dobám? Jaké má rodina funkce? Jakou roli hraje v socializaci jedince a jeho budoucím ţivotě? Důleţitou součástí rodiny, která ovlivňuje celý náš ţivot je sourozenectví, které je také součástí první kapitoly. Druhou kapitolou budu pokračovat přes příčiny, které způsobují rozpad rodiny. Rodiče získají rozvodem svobodu, ale získají také něco děti? Je pro ně lepší ţít v rodině, kde nefunguje mezi rodiči partnerský vztah? Nebo je pro jejich dobro přívětivější rozchod rodičů? Nikdy jsem svojí matce neměla za zlé, ţe se s otcem rozvedla, ale aţ v nedávné době jsem ji pochopila. Po více jak deseti letech. Vyčítají děti rozvod rodičům nebo je chápou? Prezentace samotného procesu, který rozvod představuje, je součástí následující podkapitoly. Dozvíme se, jak rozvod můţe probíhat a jaké nepříjemnosti z něj plynou pro děti i rodiče. Velmi důleţitou součástí této kapitoly je část o tom, jaké se u dětí projevuje chování a jaké pocity proţívají, během rozchodu rodičů. Třetí kapitolou představím situaci nastávající po rozvodu rodičů. Alespoň jeden z rodičů většinou uzavře další manţelství a dítě tak ve většině případů získá nevlastní sourozence a nevlastního rodiče. Jaké vztahy panují mezi nevlastními sourozenci? Nenávidí se, ignorují a nebo mezi nimi vzniknou podobné vztahy jako mezi sourozenci vlastními? A co nevlastní rodič? Vnímá ho dítě jako autoritu? Tyto a mnohé další otázky většinou připadnou na mysl rodičům, kteří chtějí zaloţit novou rodinu spojením své s jinou. 7

8 I. TEORETICKÁ ČÁST 1. Rodina Rodina jako malá neformální sociální skupina je prostředím, ve kterém její členové nachází lásku, porozumění a vzory pro svůj budoucí ţivot. Definovat takové vztahy je sloţité. Navíc, kdyţ v dnešní společnosti existuje mnoho různých druhů rodin. Nemusí to jiţ být takové rodiny, které tvoří manţelé a děti. Přibývá například rodin bezdětných, neúplných či rodin s homosexuálními páry. Jak pohlíţí na rodinu literatura a zákon? V následující podkapitole uvedu několik definicí rodiny z různých odborných oblastí, hlavní funkce rodiny, vysvětlím pojem rodinná resilience, jaký má vliv rodina na budoucí ţivot dítěte, podíváme se z blízka na problematiku manţelství v naší společnosti a na sourozenecké vztahy ve vlastní rodině. Rodina je jednou z nejvyšších hodnot v ţivotě jedince. Přestoţe se ţebříček hodnot během ţivota mění dle etap, kterými jedince prochází, rodina se objevuje ve většině případů na předních příčkách. Pokud rodina funguje alespoň relativně správně a dítě má v rodině vzory, ke kterým můţe vzhlíţet a ve kterých můţe najít oporu, pocit bezpečí či jistoty, stává se rodina pro dítě společenskou skupinou, která ho ovlivní na celý ţivot. Je tedy pochopitelné, ţe ať uţ je to v mládí nebo v dospělosti ve vlastní rodině jedinci záleţí na budování vztahů s jednotlivými členy a vytváření domova Vymezení pojmu Rodina má vliv na nepřeberné mnoţství oblastí lidského ţivota a proto se není čemu divit, ţe je předmětem zájmu mnoha společenských věd. V následujících odstavcích se budeme věnovat definicím z těch oborů, které jako sociální pedagog povaţuji za nejdůleţitější z hlediska fungování rodiny. Za stěţejní povaţuji definici pedagogiky. Pedagogika je věda, která se zabývá vzděláváním a výchovou. Pokud budeme předpokládat, ţe v rodině ţije s párem či manţely alespoň jedno dítě, je jejich povinností toto dítě vychovávat. Pedagogem se tak stává kaţdý rodič. Pedagogický slovník tedy definuje rodinu takto: 8

9 Nejstarší společenská instituce. Vytváří určité emocionální klima, formuje interpersonální vztahy, hodnoty a postoje, základy etiky a ţivotního stylu. Z hlediska sociologického je formou začlenění jedince do sociální struktury. Současné pojetí tenduje k chápání rodiny jako sociální skupiny nebo společenství, ţijícího ve vlastním prostoru domově, uspokojující potřeby, poskytující péči a základní jistoty dětem. (Průcha, J., Walterová, E., Mareš, J., 2009) Ne kaţdý rodič si ovšem uvědomuje, jakou nenahraditelnou úlohu v ţivotě dítěte zastupuje. Mnohdy se dnes setkáváme s názorem, ţe škola je zde od toho, aby dítě vychovala. Ano, úkolem vzdělávacích institucí jako je škola je opravdu dítě mimo jiné vychovávat, ale především jim mají vštěpovat takové vědomosti, dovednosti a kompetence, které jim pomohou lépe se orientovat v ţivotě a společnosti. Základy výchovy má podávat především rodina, tedy hlavně rodiče, které dítě tvarují jiţ od narození, kdy je tato tvárnost na nejvyšším moţném stupni. Škola pak na tyto kořeny navazuje a dále je rozvíjí. Spolupráce rodičů a pedagogů je pak vysokým vkladem do ţivota dítěte. Dáváme mu tak základ na rozvoj jeho osobnosti ve všech oblastech a tím i moţnost kvalitnějšího budoucího ţivota. Jak jiţ bylo zmíněno výše, rodina je jednou ze základní sociálních skupin, ve kterých se jedince pohybuje a to poměrně dlouhou dobu. Její důleţitost v navazování dalších sociálních vztahů je tedy zřejmá. Sociologie jako věda zkoumající sociální ţivot jedinců, skupin a společností je další vědou, která podstatným způsobem popisuje fungování mimojiné i rodin. Podle Příručního slovníku občana je rodina: Relativně stálá skupina, která vychovává děti a poskytuje svým členům ekonomické, sociální a citové zázemí. Rodinu mohou tvořit jedinci spjatí manţelstvím, pokrevním příbuzenstvem nebo adopcí. Hlavním smyslem rodiny je reprodukce, tj. přivádění potomků na svět, následná péče o děti a jejich výchovu, která je biologicky důleţitá pro zachování lidstva. (Mičienka, M., 2003) Samozřejmě ţe zachování rodu je důleţitá věc, ale je opravdu hlavním smyslem dnešní rodiny reprodukce? Z mnoha médií se dnes dozvídáme, ţe dětí se rodí méně a méně. Ať uţ je to z ekonomických důvodů nebo proto, ţe rodiče nemají čas či zájem o více dětí, vyplývá nám z této změny ve společnosti, ţe právě plození dětí nemusí být hlavním smyslem rodiny. Pro někoho to můţe být třeba právě určité zázemí, které je pro něj místem bezpečí, jistoty a podpory. Děti jiţ tedy nejsou stěţejní ţivotní situací mnoha párů. Stále více se setkáváme ve společnosti s takovými rodinami, které jsou bezdětné. Některé takové páry dokonce ani neuzavřely manţelství. Na této definici mě velice zaujalo spojení relativně stálá skupina. Můţeme na ní pozorovat moţnost rozpadu rodiny. Můţeme tak říci, ţe tato definice je spíše modernější, 9

10 ţe zahrnuje právě tuto moţnost rozdělení rodiny, která se stává v současné době stává snad trendem? Je ale důleţité tento fakt uvádět? Pro mnoho lidí ve společnosti je rodina posvátným spojením a kdyţ ji zakládají, neodbíhají jejich myšlenky nebo dokonce plány na její zánik. Je autor ohledně rodiny pesimista nebo spíše realista? Ze současných údajů o rozvodovosti lze usoudit, ţe spíše to druhé. V ţádným jiných definicích jsem se ale s touto skutečností nesetkala. Psychické vlastnosti, procesy, stavy a jejich příčiny a projevy jsou předmětem zkoumání psychologie. Rodina jako zdroj formování jedince, jeho vlastností a chování je proto neodmyslitelnou součástí zkoumání také psychologie. Vymezení rodiny dle Psychologického slovníku je v porovnání s předchozími krátká, ale přesto výstiţná: Společenská skupina spojená manţelstvím nebo pokrevními vztahy a odpovědností a vzájemnou pomocí. (Hartl, P., Hartlová, H., 2000) Jak uvádí autoři, právě vzájemnou pomoc povaţuji za jednu z hlavních předností v rodině. Pod tímto pojmem si můţeme představit mnoho dalších charakteristik, díky kterým je právě rodina tak jedinečnou a nenahraditelnou sociální skupinou. Mnohdy sice záleţí na vlastnostech jednotlivých členů, hlavně rodičů, ale kde jinde se setkáte s takovou podporou a tolerancí jako v rodině? Rodina by měla být místem bezpečí a jistoty, domovem, kde má kaţdý své místo, kde můţe nerušeně přemýšlet a snít. Ani česká legislativa nezapomíná na rodinu. Práva a povinnosti jejích členů jsou popsány v zákoně č. 244/2011 Sb., o rodině. Při jeho pročítání jsem se ovšem přímo nedočetla, jak tento zákon vymezuje pojem rodina. Zmiňuje se pouze o tom, ţe hlavním účelem manţelství je zaloţení rodiny a řádná výchova dětí. Není to paradox? Zákon o rodině nedefinuje rodinu. Důvod tkví v tom, ţe vymezení pojmu rodiny by z právního hlediska ţádný podstatný význam nemělo. Rodina jako taková nemůţe vystupovat v právních vztazích, nemůţe nabývat majetek, dědit ani uzavírat smlouvy. (Choděra, O., 2002) 1.2. Znaky současné rodiny S vývojem společnosti se neodmyslitelně mění i její základní jednotka, kterou rodina bezpochyby je. V podvědomí společnosti koluje předsudek, ţe dnešní rodina prochází spíše krizí. Potvrzují to především vysoká čísla ohledně rozvodů nebo naopak nízká čísla narozených dětí. 10

11 Současná rodina není v krizi, prochází však zásadní změnou. (Ambrozková, L. a kol., 2002). Rodina se nám mění před očima a my máme pocit, ţe spíše k horšímu. S vývojem společnosti, technologií či vědy se ale také musí neodlučitelně vyvíjet i tato základní jednotka společnosti. Některé změny napomáhají ţivotu, jiné tak trochu ztěţují, ale to podle mého názoru probíhalo vţdy a vţdy to tak také bude. Klíčovým krokem, který vedl ke vzniku dnešního typu rodiny, byl rozpad tradiční velké rodiny. Několik generací rodin ţijící v jednom domě je jiţ minulostí a můţeme se s ní setkat jen ve velmi omezeném mnoţství. Velký vliv na uspořádání a chod rodiny měla také proměna role ženy a matky. Nejen v domácím prostředí, ale také v zaměstnání. Názor, ţe posláním ţeny je především mateřství, se zdá být na ústupu. (Sirovátka, T., Hora, O., 2008) Ano, ţeny se staly bojovnicemi za zrovnoprávnění s muţi ve všech oblastech. Je jasné, ţe se to promítlo i do povinností a práv v manţelství a v rodinném ţivotě. Ţeny tedy často v manţelství preferují rovnoprávný model. Muţské a ţenské práce se stírají, z mateřské dovolené se stává dovolená rodičovská, kterou mohou nastoupit po uplynutí určité doby po porodu i otcové. Snaha zapojit do péče o malé dítě i otce se stala velkým trendem dnešní společnosti. Toto prolínání podle mého názoru vede i k vzájemnému pochopení role druhého partnera v rodině. Stále více párů dává přednost budování kariéry před založením rodiny s dítětem. Výchova dítěte znamená zvýšení rodinných výdajů na ošacení, stravování a zpravidla i na bydlení. (Tomeš, I., 2011) Určitá finanční náročnost nutí rodiče, muţe i ţeny, nejdříve zajistit bydlení a budoucnost pro sebe a své děti. Mnohdy tato finanční zátěţ omezuje počet dětí, které si mohou rodiče dovolit. Ten se často sníţí aţ na jediné dítě. V dnešní společnosti kladou také budoucí rodiče velký důraz na vlastní seberealizaci, kterou si zachovají dále i po odchodu dětí, vesměs ale právě na úkor rodiny a dětí. Lidé přišli vlastně na to, ţe nemusí po škole hned zakládat rodinu, ţe mají prostor i pro sebe a pro zábavu. Součástí vztahů se stává oboustranné porozumění, úcta a tolerance. S tím ale také mohou stoupat nároky na manţelství. Hledání toho pravého/té pravé mohou mnohdy dohnat jedince aţ ke svobodnému způsobu ţivota. Velký počet manţelství se rozpadá ne proto, ţe by jeden nebo oba partneři manţelstvím pohrdali, ale proto, ţe mají vysoko postavený ideál manţelství a rodičovství a konkrétní partner tohoto ideálu nedosahuje. (Ambrozková, L., 2002). Rozvodovost je dnes velice vysoká, to na nás křičí veškerá média a mnohé studie a výzkumy to samozřejmě dokazují. Rozvod je bezesporu obrovská zátěţ jak pro oba manţelé, tak i pro děti. V mnoha případech je to ale podle mého názoru to lepší řešení. Setrvávat v rodině, 11

12 která nefunguje, ve které můţe dokonce docházet k trestným činům, není přínosné pro nikoho. Odhodlat se k rozvodu není pro nikoho příjemná záleţitost. Nemyslím si, ţe by se lidé rozváděli jen tak z marnivosti. Podle mého kaţdý zváţí důsledky takového kroku. Troufla bych si i dotáhnout tento problém do krajnosti a nazvat ho téměř zdravým ukazatelem společnosti. Manţelství či partnerský vztah je určitou dohodou mezi dvěma lidmi. A stejně jako u ostatních dohod je normální právo na odstoupení, pokud byly některé podmínky takové smlouvy porušeny. Je to spíše přehnané, ale na druhou stranu jsem ráda, ţe to takhle v podstatě dnes funguje. Ať uţ je to strachem z vysokých čísel, které nám statistiky rozvodovosti nabízejí nebo je to finančními prostředky, které jsou často potřeba k uzavření manţelství a které by rodiče raději vyuţili na zaopatření dítěte, stoupá i mimomanželská plodnost. V dnešní společnosti se setkává kupodivu s vysokou tolerancí, i kdyţ její výskyt není zase tak výrazný. Pro takové rodiny ovšem z právního hlediska existují nemalé nepříjemnosti, proto se často takové rodiny odhodlají k manţelství. Faktem je, ţe plození dětí ztratilo definitivně svůj spontánní charakter a stává se stále častěji věcí úvahy a finanční a časové kalkulace (coţ podporují i masově rozšířené koncepce, sexuální výchova ve školách i nové reprodukční technologie). (Sirovátka, T., Hora, O., 2008) Názor na mě působí spíše negativním dojmem. Podle mého názoru je ale dobré si tuto ţivotní etapu dopředu naplánovat a to právě na tu dobu, kdy na ni budu alespoň částečně připravena. S příchodem dítěte do rodiny se nejen zvýší finanční výdaje, ale hlavně se od základů změní ţivotní styl celé rodiny. Za pozitivní, nebo spíše za logické, povaţuji i posun prvního dítěte do pozdějšího věku rodičů. Se stále se zvyšujícími nároky na vzdělání, se stále více mladých lidí snaţí úspěšně zvládnout vysokoškolská studia, která jim mnohdy zaberou delší dobu, neţ je standardní doba studia. Na druhou stranu velkou slabinou takového jednání mladých rodičů je odkládání dětí do pozdějšího věku. V rodinách je stále méně a méně dětí nebo dokonce vznikají i rodiny bezdětné Funkce rodiny Od starověku aţ do současnosti bylo podniknuto mnoho pokusů vychovávat děti v jiném neţ rodinném prostředí, tyto pokusy ukázaly nenahraditelnost rodiny. (Matoušek, O., Pazlarová, H., 2010) Rodina má nezastupitelné místo při výchově dětí. V tzv. dysfunkčních rodinách 12

13 nebývá některá z následujících funkcí plně dodrţována nebo není rodinou naplňována vůbec. I přes to by ale měla být rodina upřednostňována před ústavní výchovou. Za hlavní funkce rodiny povaţuje Ivana Binarová (2000) funkce biologicko reprodukční, ekonomickou, emocionální a socializačně výchovnou. Biologicko - reprodukční funkce Základní biologickou funkcí rodiny je reprodukce (plození dětí), která v sobě obsahuje i uspokojení sexuálního pudu. Reprodukce je důleţitá pro zachování lidstva. (Binarová, I., 2000). - Reprodukce je základní funkcí veškerých ţivých organismů na planetě. V zájmu zachování rodu se mnoţí vše. Člověk jako jediný plodí oproti ostatním ţivočichům mnohem méně potomků a jejich výchově a péči o ně věnuje daleko delší dobu a vynakládá mnohem více energie. Tímto způsobem jim dávají rodiče daleko větší šance na přeţití, kterou mají potomci lidí velmi vysokou oproti mláďatům ostatním ţivočichů. Sexuální ţivot v manţelství se stává jednou z velice důleţitých věcí a často podstatnou měrou zasahuje do rozhodování o rozvodu. Mnohdy jsou to právě ţeny, jejichţ chuť k sexu s přibývajícím věkem slábne. Tato sexuální abstinence ale neplatí u muţů. Muţská nevěra pak není výjimkou. Samozřejmě, ţe je tu i opačná moţnost. Sex hraje větší důleţitost i v muţském pojetí lásky. Přirozená rozmnoţovací strategie nutí muţe, aby získal co nejvíce ţen, s nimiţ by mohl dále šířit svoje geny. Ţena musí naopak pečlivě hledat vhodného partnera, který se dokáţe postarat o potomky. Její sexuální chování bývá tedy stabilnější a zodpovědnější. 1 Ekonomická funkce Ekonomická funkce znamená, ţe rodina by měla materiálně zabezpečit všechny své členy (jídlo, ošacení, domácnost). (Binarová, I., 2000). Není jednoduché zabezpečit jedno dítě natoţ dětí několik. To většinou ty mladší veškeré oblečení a obuv dědí po dětech starších. Výdaje na děti jsou neúměrně vysoké vůči platům velké části populace. Pokud chcete, aby vaše dítě dostalo to nejlepší (a který rodič to svému dítěti nepřeje?), není to zrovna levné. I kdyţ se stát snaţí rodiny s nízkými příjmy podporovat, jistě nikdo neuvěří tomu, ţe to jsou nějaké závratné částky. Tato otázka samozřejmě také souvisí se sniţováním porodnosti. Zvyšování výdajů na dítě nutí mladé páry si nejdříve vybudovat kariéru a teprve pak si

14 mohou dovolit dítě. Jenţe taková kariéra se vytváří několik let, takţe první dítě se posunuje aţ na hranici třiceti let. Pak uţ ale mnohdy nezbývá čas na dítě další a vzniká tak mnoho rodin, které mají pouze jedno dítě. Stát by se měl snaţit tuhle situaci řešit, protoţe jak jsme uţ uvedli výše reprodukce je důleţitá pro zachování lidstva, v tomto případě pro zachování národa. Stát ovšem paradoxně ruší většině rodičům nárok na příspěvek při narození dítěte, tzv. porodné, různé příspěvky na děti dostanou jen opravdu velmi sociálně slabé rodiny. Emocionální funkce Emocionální funkce rodiny poskytuje uspokojování citových potřeb všech jejích členů. (Binarová, I., 2000). To znamená, ţe nejenom rodiče poskytují potřebné citové podněty dětem, ale také rodiče si díky narození a péči o své děti splňují svá emocionální tuţby. Rodina má v tomto směru opět nezastupitelné místo. Mezi psychické a emoční potřeby dítěte řadíme tyto skutečnosti: - Stálost prostředí, místo, kde to důvěrně zná, kam se rádo vrací, kde věci mají svůj řád - Přítomnost stálých osob, zvláště role matky je velmi významná - Citová vstřícnost a příchylnost ze strany rodičů - Podnětnost prostředí a podněcování aktivity (Binarová, I., 2000). Tento výčet dětských potřeb opět poukazuje na velmi vysokou důleţitost rodiny v rámci utváření osobnosti dítěte. Rodič by se měl snaţit o vytvoření bezpečného zázemí poskytující okamţiky radosti. Ovšem kaţdý z nás zná nebo alespoň slyšel o nějakém případu, kdy tyto podmínky zdravého vývoje dětí, byly porušovány. Ţeny matky mají vývojovou potřebu předávat část svého já druhému jedinci, mají potřebu citově se angaţovat na osudu někoho druhého, pečovat, starat se o někoho. (Binarová, I., 2000). Ne všechny ţeny však mají tu moţnost vychovávat děti. Ty, kterým se to nepodaří a své děti nemají, často vykonávají taková povolání, kde se dostávají do styku s dětmi a mohou si tak nahradit neuspokojenou potřebu. Takové ţeny často pracují ve školství jako učitelky nebo ve zdravotnictví jako dětské sestry apod. Neustále se setkáváme s tím, ţe rodič plánuje dítěti jeho studium na střední nebo vysoké škole, organizuje mu jeho zájmové krouţky, i kdyţ má třeba dítě jiné přání a sny, co by chtělo v ţivotě dělat. Takové chování rodičů můţe být zapříčiněno v tom, ţe oni samotní svá přání neměli moţnost splnit nebo jim na to nepostačovali jejich schopnosti a dovednosti. 14

15 Velmi typickým jevem při výchově vlastních dětí je tendence napravovat chyby, jichţ se dopouštěli jejich rodiče. Například příliš přísná výchova rodičů vyvolává v jejich potomcích potřebu své vlastní děti vychovávat poněkud mírněji. Otec i matka proţívají se svými dětmi znovu vlastní dětství, radují se z jejich úspěchů a pokroků, mají o ně strach. (Binarová, I., 2000). Socializačně výchovná funkce Výchova je chápána jako působení a ovlivňování lidí navzájem. Výchova v rodině je souhrnem interakcí, způsobů komunikací, rituálů a stereotypů. (Binarová, I., 2000). Jak uvádí Hartl, Hartlová (2000) v Psychologickém slovníku, socializací můţeme rozumět postupné začleňování jedince do společnosti. Toto začleňování probíhá prostřednictvím nápodoby a identifikace 2 zprvu v rodině, dále v malých společenských skupinách aţ po zapojení se do nejširších celospolečenských vztahů. Součástí socializace je přijetí základních etických a právních norem dané společnosti. (Hartl, P., Hartlová, H., 2000). Tyto normy dítě samozřejmě získává prostřednictvím svých rodičů. Předkládání vhodného chování rodiči pak dítěti napomáhá k pochopení, respektování a dodrţování společenských pravidel a norem. Neznamená to však, ţe rodina přesně kopíruje společenské normy a poţadavky. Kaţdá rodina se více či méně od těchto poţadavků odchyluje. Rodina je relativně uzavřený společenský organismus, který vlivy okolního prostředí svým svérázným způsobem zpracovává. (Binarová, I., 2000). Velmi často se tak jedinec dostává do začarovaného kruhu. Jeho rodičům bylo napříč mnoha generacím předkládáno nevhodné sociálního chování a právě toto chování se neustále v rodině převádí na další děti. V rodinách, kde kladou silný důraz na tradice nebo na rodinné vztahy, kde je jednoduše rodina na prvním místě, dítě pak velice sloţitě přijímá vzorce chování od jiného dospělého. Velký vliv na budoucí společenský ţivot mají i sourozenecké konstelace. Často se setkáváme s tím, ţe mezi sourozenci panuje napjatý vztah plný neshod a soutěţení. Význam hádání a pošťuchování se tkví v tom, ţe se jimi děti učí prosadit se a najít si své místo mezi sobě rovnými. Tomu se nemohou naučit ve vztahu k rodičům, anebo ve vztahu k jiným dospělým. 3 Přítomnost sourozence výrazně ovlivňuje pozitivně vývoj sociálních dovedností jedince. Ten je ve srovnání s jedináčky o něco rychlejší, dříve tak berou na zřetel existenci druhého 2 Při identifikaci se vybírá objekt (vzor) nápodoby a je přejímán jako celek. U nápodoby je přejímáno pouze určité chování

16 člověka, chápou psychiku druhých a také to, ţe i ostatní mají své potřeby a přání, ţe není ve středu zájmu jen on, jak tomu bývá u jedináčků. Děti přebírají od svých rodičů i vztahy k hodnotám. Jsou rodiny orientující se na materiální blaho, jsou jiné, které podporují duchovní hodnoty. V současné době je orientace na materiální hodnoty značná. Dokonce se dá říci, ţe někteří rodiče se s majetkem identifikují s pocitem, čím více ho mají, tím oni sami mají vyšší hodnotu. (Binarová, I., 2000). Obdobou mohou být funkce, které popisují autoři Matoušek a Pazlarová (2010). Ti povaţují za funkce rodiny v západní civilizaci především tyto: Podporování socializace vychovávání dětí je podle mého názoru nejdůleţitější funkcí rodiny. Dává dítěti základ do ţivota, předpoklady na budování pozdějších vztahů a sociálních kompetencí. Vztahová podpora dospělých lidí, která určuje člověka jako bytost s ţivotní potřebou ţít ve společnosti lidí. Autoři poukazují na zvyšující se počet osob, kteří ţijí samostatně bez partnera. Podle mého názoru je tato skutečnost dána určitou potřebou svobody, která je v posledních letech na předních příčkách ţebříčku hodnot. A právě vztah nám tuto potřebu jistým způsobem omezuje. Ekonomická podpora všech členů nepředstavuje nic jiného neţ finanční zabezpečení dětí i rodičů. Je zajímavé, ţe přestoţe autoři s dětmi ve všech těchto oblastech fungování rodiny počítají, neuvádějí přímo plození dětí jako samostatnou funkci rodiny. Berou děti jako samozřejmost? Jako jistou část rodiny? Vzhledem k vývoji dnešních rodin by byla tahle skutečnost velmi neuváţená. Jak jsme se totiţ uţ dozvěděli z předchozí podkapitoly, vzniká neustále více rodin bezdětných, rodin, které nepovaţují za smysl ţivota předávání svého odkazu svým potomkům. Téměř to zní jako by ani nechtěli, aby jejich ţivot pokračoval Rodinná resilience (odolnost) Kaţdá rodina se v průběhu své existence musí potýkat s nástrahami kaţdodenního ţivota i s mimořádnými stresovými nebo dokonce traumatickými událostmi. Pruţnost, odolnost či schopnost vzpamatovávat se z těchto situací přestavuje právě rodinná resilience neboli rodinná odolnost. (Sobotková, I., 2007). Odolnost samozřejmě záleţí na toleranci jednotlivých členů, na schopnosti řešit a vyrovnávat se s krizovým momentem. 16

17 Co pro jednu rodinu znamená nepřekonatelný problém, můţe se u druhé jevit jako malichernost a její řešení je snadné. Pojem rodinné resilience můţeme přesněji také definovat jako vlastnost rodiny, která jí umoţňuje udrţet si zavedené vzorce fungování, i kdyţ je konfrontována s rizikovými faktory. Nebo jako schopnost rodiny rychle se zotavit z krize nebo z přechodné události, která vyvolala změny v rodinném fungování 4. (Sobotková, I., 2007). Dnes se neustále mluví o vysokých číslech ohledně rozvodů. Dříve vydrţelo více manţelství po mnohem delší dobu. Je to lepší morálkou, jak mnohdy slýcháme? Je dnešní doba opravdu tak zkaţená? Nedokáţeme si váţit ani rodiny? Podle mého názoru si dnes lidé váţí těchto věcí stejně jako dříve. Jenom mají dnes více moţností, nejsou tak silně svazováni společností a vírou. Dnes lidé berou rozvod jako běţnou věc. Jako něco, co se stává a k ţivotu patří. Rozvod jiţ dnes nemá hanlivý význam. Spíše je to východisko z mnohdy nesnesitelné ţivotní situace. Jedinec se nemusí podřizovat něčemu, co je mu bytostně nepříjemné a s čím jen těţko můţe ţít. Alkoholismus či domácí násilí jsou rozhodně důvody pro to, aby se manţelé rozvedli. I za cenu toho, ţe dítě jednoho rodiče ztratí. Nemyslím si, ţe by tyto nešvary nebyly součástí dřívějších rodin. Spíše naopak. V hojném počtu se v rodinách vyskytovaly a navíc nebyly téměř nijak řešeny. Odolnost rodiny nám mohou více přiblíţit pojmy zdravé rodinné fungování a zvládání zátěže v rodině. Zdravé fungování je charakterizováno určitou adaptibilitou, soudrţností a komunikací rodiny. Adaptabilita je schopnost, díky které se rodina dokáţe přizpůsobovat proměnlivým poţadavkům a nárokům ţivota. Adaptabilní rodiny dokáţou snadněji změnit své fungování, někdy i ţivotní styl, vyţaduje li to situace. (Sobotková, I., 2007) Prostřednictvím otevřené a přímé komunikace v rodině můţeme působit preventivně na sociální klima rodiny, vytvářet celkově příznivější rodinnou atmosféru a lépe se přizpůsobovat změnám. Komunikace je prostředkem udrţování rovnováhy v rodině. Bez ní nemůţe fungovat ţádná sociální skupina. Pouhým pohledem nevysvětlíte, proč zrovna dnes nemáte dobrou náladu ani ji nepomůţete nikomu zlepšit. Soudržnost rodiny by měla naplňovat výše zmíněné funkce a to převáţně funkci emocionální. Soudrţná rodina se pak stává pro jedince místem ochrany, její členové jsou lépe připraveni na příchod krizové situace a vzájemné vztahy jsou stabilnější, zaloţené na vzájemném respektu. Úroveň stresu v rodině záleţí na závaţnosti a intenzitě stresoru; na tom, jak jej rodina vnímá a hodnotí, na zdrojích a moţnostech zvládat stres, na psychické a fyzické kondici členů rodiny v době, kdy se stresor objeví. Neméně rozhodující je širší kontext co uţ rodina zaţila, jaké jsou aktuální vztahy a 4 Rodinné fungování popisuje, do jaké míry jsou uskutečňovány funkce v rodině. (Sobotková, I., 2007) 17

18 citová atmosféra v rodině. (Sobotková, I., 2007). Tématu zvládání stresu v rodině se literatura nevěnuje tolik jako u jednotlivců. O rodinném stresu většinou hovoříme v kontextu postiţení nebo nemoci v rodině. Předpokládá se, ţe všechny rodiny mají síly a moţnosti, které mohou rozvíjet. (Sobotková, I., 2007). Záleţí jen na rodině, zda tyto moţnosti dokáţe vyuţít sama nebo aţ s pomocí odborníka. V mnoha případech se ale setkáváme s odmítavým přístupem rodiny. Její členové předpokládají, ţe odbornou pomoc nepotřebují, ţe je v jejich silách zvládnout a vyřešit krizový moment. Pomoc psychologa povaţují za něco nepřijatelného. Často jsou to pouhé předsudky, které jim ve spolupráci se specialistou brání. Strategie zvládání stresu jsou zaměřené především na sníţení nároků v rodině (umístění nemocného do hospicové péče), získávání dalších zdrojů podpory (ošetřovatelka domů), průběţné zvládání tenze v rodině (například pomocí fyzických cvičení, posezení s přáteli apod.) a na hodnocení situace a pochopení jejího významu (hledání kladných stránek v krizové situaci, například rodina drţí pospolu). (Sobotková, I., 2007). K pochopení významu situace a k dalšímu posílení rodinných vazeb by měla významným způsobem přispívat právě soudrţnost rodiny. Ta svým způsobem sniţuje působení různých institucí pro péči o nemocné, kterým uţ nestačí síly na to, aby se postarali sami o sebe. Posuzování funkčnosti či nefunkčnosti rodiny se u nás často děje neoprávněným přiřazováním nálepky méně funkční nebo dokonce nefunkční rodina neúplné rodině a naopak úplná rodina bývá automaticky řazena mezi funkční rodiny. Je potřeba zdůrazňovat, ţe kvalita rodinného souţití nezáleţí ani tak na uspořádání a struktuře rodiny jako na tom, co v rodině probíhá. Právě rodinné procesy a vztahy jsou pro funkčnost a odolnost rodiny rozhodující. ( Matoušek, O., 1997) 1.5. Sourozenectví Vztahy, které panují mezi sourozenci, se běţně vyznačují ţárlivostí, soutěţivostí, někdy aţ nepřátelstvím. Naopak jindy mohou být sourozenci celoţivotními nejlepšími přáteli, které navíc pojí ještě pokrevní pouto. Na kvalitě a orientaci vztahů mezi sourozenci se podílí několik faktorů. Především je to samozřejmě rodičovská výchova a její přístup k jednotlivým dětem. Dále velmi ovlivňuje sourozenecké vztahy pohlaví, pořadí narození a 18

19 věkový rozdíl mezi sourozenci. Nesmíme ani zapomenout na neméně důleţité osobnostní vlastnosti, které výrazným způsobem zasahují nejen do sourozeneckých vztahů a naopak. Děti vyrůstající v jedné rodině nezaţívají totéţ. (Matoušek, O., Pazlarová, H., 2010). Mnoţství dětí můţe ovlivňovat rozdělení pozornosti rodičů, ale také je zdrojem navazování různých typů vztahů. Starší sourozenci pomáhají pečovat o ty mladší, to jim poskytuje takové zkušenosti, které snadno vyuţijí ve své vlastní budoucí rodině. Naopak to pro ně můţe znamenat jistou stresovou situaci, kdy si plně nemohou uţívat dětství. Pro takové děti zavedli psychologové termín rodičovské děti, které rodiče přetěţují péčí o mladší sourozence Sourozenecká žárlivost a rivalita Ţárlivost je přirozený pocit, který se potřebuje nějakým způsobem projevit. Ţárlit tedy není,nepatřičné ani,zlé. (Dalloz, D., 2002). Mnozí rodiče tyto pocity označují za špatné, ţe ţárlit se nemá. Mohou tak v dítěti vyvolat pocit, ţe je zlé, kdyţ ţárlí na svého sourozence. Rivalita mezi sourozenci je téma, jeţ zná kaţdý, kdo vyrůstal se sourozenci. (Weinkert, A., 2007). Nejdříve ve mně tyto slova německé autorky vyvolaly negativní pocity. Se svou vlastní sestrou, která je o pět let starší, jsem nikdy v tomhle směru neměla problém. Alespoň ne z mé strany. Jestli kdy existovala z její strany nějaká ţárlivost, rychle se s ní dokázala vyrovnat. Jistěţe občas proběhla nějaká ta hádka, ale ta vţdy skončila tak rychle, jak začala. Se svou sestrou mám výjimečný vztah. Kdyţ jsem opustila svůj první dojem a podívala se na problematiku více objektivněji, vzpomněla jsem si na své nevlastní sourozence. Nepamatuji si, ţe by kdy některý z nich soupeřil se mnou, byla jsem příliš malá, kdyţ jsme s nimi bydleli, ale moje sestra zaţívala tuhle rivalitu velice často. Nevlastní sestra, která byla téměř stejně stará jako ona, se k ní chovala spíše nepřátelsky, i kdyţ jí k tomu moje vlastní sestra nedala záminku. Pokud je taková ţárlivost potlačována, je celkem jisté, ţe se projeví jinde. Dítě často o těchto svých pocitech mlčí, nechává je dusit v sobě, a to má často neblahé následky. Důvodem k takovému mlčení můţe být tlak rodiče, který dítě přesvědčuje o tom, ţe ţárlit se nemá. Dítě se tak dostává do situace, kdy sám sebe povaţuje za zlého právě proto, ţe ţárlí na svého sourozence. Velice častou příčinou je také úpěnlivá snaha rodičů, kteří v dětství také zaţili na vlastní kůţi účinky ţárlivosti, tuto emoci popírat. Lidské bytosti jsou stvořeny tak, ţe s sebou nesou otisk ţivota svých rodičů. (Dalloz, D., 2002). Veškeré takové popírání a mlčení o ţárlivosti se u dětí projevuje mnoha způsoby. Velice častým projevem 19

20 je nevhodné chování dětí, které se snaţí ze všech sil upoutat pozornost rodiče na sebe. Takové děti pak odmlouvají, trucují, jsou nevrlí, vzdorovití, provokují starší sourozence nebo dokonce své většinou mladší sourozence bijí. Není pak divu, ţe se takto utlačované dítě kvůli psychickým problémům dostane aţ do fáze, kdy je běţné noční pomočování, zlé sny nebo dokonce popírání vlastní existence. Opakem pak mohou být projevy, kdy dítě na sourozence nijak přímo neútočí ani se nesnaţí být středem pozornosti. Děti o své ţárlivosti mlčí a zároveň předstírají opačné emoce. Důvodem k tomu jim mohou být opět rodiče. Příchod nového dítěte do rodiny nemůţe být ničím jiným neţ šťastnou událostí a tak to také rodiče cítí. Předkládají tyto své pocity také staršímu sourozenci, který je ovšem nesdílí. Snahou zavděčit se rodičům a nepřijít tak o jejich lásku předstírá lásku také k mladšímu sourozenci. Utlačované pocity se pak mohou projevit vyráţkami na kůţi, astmatem, ţaludečními vředy a podobnými nemocemi. Není však výjimkou, ţe se takové projevy objeví i u dětí, jejichţ ţárlivost se projevuje předchozími uvedenými způsoby. Mezi nejvíce rozčilující faktory ve výchově dětí jistě patří právě i soupeření sourozenců. Ať uţ se pak jedná o sourozence s velkým věkovým odstupem nebo téměř stejně staré sourozence či dokonce dvojčata, prvním krokem rodiče je podporovat v nich rozvoj a realizaci jejich vlastní osobnosti. Ţárlivosti nezabrání ani záměrně zvolený větší věkový rozdíl mezi prvním a druhým dítětem. Není pravda, ţe první dítě uţ bude rozumnější, lépe sourozence pochopí a lépe ho přijme atd. (Dalloz, D., 2002). Rodiče se všemoţně snaţí ţárlivosti mezi sourozenci předejít. Podle autorky se ale této dětské ţárlivosti nelze vyhnout. Je to běţný jev, který doprovází všechny vztahy mezi sourozenci. Důleţité je pak, jak na tuto situaci bude rodič reagovat a jak se k ní postaví. Děti jsou přáním mnoha rodičů, mnoho si jich ale neuvědomuje jakou zodpovědnost a trpělivost výchova dětí vyţaduje. Jsem přesvědčen, ţe mnoho rozčilování s výchovou dětí je způsobeno naším selháním, protoţe si neumíme vše správně naplánovat, zorganizovat a porozumět svým dětem. (Dobson, J., 1995). Děti si navzájem nepřátelství aţ nenávist projevují velmi nápadným chováním, velmi málokdy svoji nenávist skrývají před druhým sourozencem. Vznikají tak boje, jejichţ rozhodčím by měl být rodič. Mnohdy se ale rodič v této situaci zachová velmi chybně. James Dobson (1995) uvádí tři doporučení, která by měla doma udrţet poklidnou atmosféru bez zbytečných bitev. Rodiče by za prvé neměli rozdmýchávat přirozenou dětskou ţárlivost. Zvláště v oblastech krásy, inteligence a sportovních schopností jsou děti na srovnávání se svým sourozencem velice citlivé. Pokud rodiče označí jednu dceru za velmi krásnou a o druhé se ani nezmíní, ta se bude jistě povaţovat za ošklivou a na svoji sestru bude určitě ţárlit a můţe u ní vzniknout na základě toho k sestře odpor. Rodiče by 20

21 měli doma děti oceňovat a kritizovat pokud moţno stejně, i kdyţ ve vnějším světě budou některé jejich ratolesti samozřejmě úspěšnější neţ druhé. (Dobson, J., 1995). Tato zásada je podle mého názoru při utváření vztahů se sourozenci velice důleţitá. Moje starší sestra je krásná a hubená, zatímco já jsem spíše průměrnější typ v obou těchto oblastech. Závidím svojí sestře tyto její vlastnosti, ale také mám svoji sestru velice ráda a nikdy mě nenapadlo kvůli její kráse cítit vůči ní jakýkoliv náznak nenávisti. Podle autora bych tak měla poděkovat mimo jiné i své matce, která nikdy naše vlastnosti nesrovnávala. Je to tak. Z úst mé matky jsem nikdy neslyšela podobná slova. Druhou zásadou, kterou by se měli rodiče řídit je vypracování pouţitelného systému urovnávání sporů. To představuje vytvořit nějaký spravedlivý systém, který bude chránit všechny členy domácnosti. Stejně jako ve společnosti tak i v rodině by měly platit zákony, kterými se členové této sociální skupiny musí řídit, aby si zachovala svoji rovnováhu. V mnoha domácnostech nemají rodiče dostatečnou výchovnou autoritu, aby si vynutili provedení vlastního rozsudku. Jinde jsou zase tak zničeni neustálými potyčkami sourozenců, ţe uţ se tím odmítají zabývat. (Dobson, J., 1995). Tento přístup povaţuji za jednu z největších chyb. Rodič by neměl dopustit, aby přečin nebyl potrestán. Dítě nepřestane tyto činnosti dělat, právě naopak. Bude zkoušet více a více, aţ nakonec rodič nebude uţ vůbec vědět, jak situaci řešit. Proto je třeba včas vytvořit pravidla, která jasně vymezí, co ano a co ne. Mezi nejdůleţitější pravidla, která by měla v rodině platit, patří přísný zákaz zesměšňování toho druhého. Dále by mělo mít dítě v domě svůj vlastní prostor, kterým můţe být buď vlastní pokoj nebo pokud to prostory domu nedovolují alespoň určitý prostor v pokoji, který sdílí se svým sourozencem. Ve vztahu mladší starší sourozenec by mělo platit pravidlo starší si nedobírá mladšího a mladší nevyrušuje staršího. Nenutíme děti, aby si hrály spolu, pokud nechtějí. Konflikt mezi nimi se snaţíme vyřešit co nejrychleji, spravedlivě a nestranně. Základem všech těchto pravidel je respekt k autoritě rodičů, na druhé straně ochota rodičů řešit sourozenecké spory a občasné pouţívání trestů a nátlakových taktik. (Dobson, J., 1995). A konečně za třetí by si rodiče měli uvědomit, ţe soupeření sourozenců není nic jiného neţ jenom pokus o získání si pozornosti dospělého, tedy samotného rodiče. Hádky a rvačky jsou pro obě strany příleţitostí, jak na sebe upoutat pozornost dospělých. (Dobson, J., 1995). To, ţe si rodiče všímají svých dětí, znamená pro děti samotné velmi mnoho. Nepotlačovat ţárlivost znamená ji překonat. (Dalloz, D., 2002). A to nemusí platit pouze v tom případě, kdyţ ţárlí děti na své sourozence. Dokonce se tato skutečnost nemusí 21

22 omezovat pouze na případ ţárlení. Potlačování kaţdé negativní emoce nebo takové emoce, kterou povaţujeme za spíše negativní, s sebou přináší jen samé těţkosti. 22

23 Sourozenecké konstelace Vaše sourozenecká konstelace zda jste se narodili první, druzí nebo další mezi svými sourozenci má velký vliv na to, jaký jste člověk, koho si vezmete, jaké zaměstnání si zvolíte, a dokonce jací rodiče sami budete. (Leman, K., 2008). Základními typy pořadí narození sourozenců jsou prvorození, kam se počítají také jedináčci, dále druhorození, případně prostřední děti, a posledním typem jsou benjamínci, kteří představují děti nejmladší. Kaţdému takovému pořadí narození pak můţeme přiřazovat obvyklé rysy osobnosti, které se u nich s velkou pravděpodobností mohou objevit. Těm se budeme věnovat podrobněji v následující části podkapitoly. Nemůţeme však s jistotou tvrdit, ţe vţdy tyto vlastnosti jedinec bude mít. Jsou pouze výsledkem mnoha výzkumů. Ovšem na sourozenecké konstelaci rozhodně něco je a skutečnost kolem nás to potvrzuje. Nemůţeme jí vysvětlit veškeré chování člověka (to nedokáţe ţádný psychologický test ani systém), ale poskytuje nám jisté záchytné body, abychom mohli říci, proč jsou lidé takoví, jací jsou. (Leman, K., 2008). Kaţdá rodina je jiná a jinak funguje její vnitřní systém. Jak mohou být dvě, tři nebo více dětí jedněch rodičů, ţijící v témţe domě, tak odlišné? To je otázka a teorie sourozenecké konstelace na ni pomáhá hledat odpověď s přihlédnutím k odlišnostem situace v kaţdé jednotlivé rodině. (Leman, K., 2008). Odlišnosti, které výrazně ovlivňují sourozenecké vztahy, jsou dány hlavně pohlavím dětí, jejich odstupem narození, tělesnými rozdíly, popřípadě nějakým postiţením. Z hlediska rodičů je to také pořadí narození samotných rodičů, vztah mezi nimi nebo spojování dvou rodin po rozvodu nebo úmrtí jednoho z rodičů. Co se týká věkového rozdílu, ideálem bývají maximálně tři roky. Pokud je mezi sourozenci pět let a více, mohou se znovu u mladšího sourozence objevit rysy prvorozeného, místo očekávaných vlastností benjamínka. Já sama jsem si vyzkoušela, které vlastnosti na mě sedí nejvíce a zhlédla jsem se spíše ve vlastnostech prvorozeného, i kdyţ jsem narozená jako poslední. To je však způsobeno tím, ţe mezi mnou mojí starší sestrou je pětiletý věkový rozdíl. Naopak pokud je mezi sourozenci velmi malý věkový rozdíl, jejich problémy jsou podobné. Tím je více příleţitostí ke konfliktům, k soupeření, vzájemnému porovnávání se a boji o vymezování vlastních hranic. 5 Jak jsme jiţ zmínili, dalším podstatným faktorem je pohlaví sourozenců. Často se stává, ţe rodiče si přejí mít například holčičku, ale zatím se jim rodí samí chlapečci. Pokud se takovým rodičům pak narodí zázrakem holčička, bude mít docela jiné postavení neţ

24 dříve narození a nejspíše i případně později narození chlapečci. Vysněná dívenka bude upřednostňována i před benjamínkem, který by měl mít logicky nejlehčí podmínky ve změti sourozenců. Z hlediska tělesné stránky se často posuzuje krása, velikost či mohutnost nebo i naopak zdravotní postiţení. Například sourozenec s váţným postiţením se stává časem,nejmladším, a to bez ohledu na to, kolikátý se v řadě sourozenců narodil. (Matoušek, O., Pazlarová, H., 2010). Pokud je starší sestra krásná, zatímco mladší je spíše obyčejný typ, bude muset ta mladší vynikat jinde, třeba ve sportu nebo ve studiu, aby si získala alespoň stejnou náklonnost jako prvorozená. Je smutné, ale pravdivé, ţe dospělí si budou více všímat půvabné Sofie neţ obyčejné Kateřiny. (Leman, K., 2008). Obrovské riziko rozmazlování můţe nastat v případě, ţe matce se nedaří dítě donosit a několikrát potratí. Kdyţ se nakonec narodí dítě jedináček, je to pro rodiče naprosto výjimečná událost a dítěti dávají a dovolují téměř vše, jen aby bylo šťastné a zdravé. Jako rodiče dokáţeme ve jménu lásky napáchat spoustu chyb. V případě Heleny udělali její rodiče jen jednu, ale velkou. Říká se tomu bezhlavé rozmazlování. Fyzickou odlišnost v tomto případě představují dva mrtví sourozenci, které matka potratil, a velmi ţivotaschopná Helenka. Rodiče ji rozmazlovali a snaţili se, aby kaţdý den ţila jako v pohádce. V deseti letech uţ Heleny s rodiči pořádně mávala. (Leman, K., 2008). I kdyţ se to nezdá jako pravděpodobné, děti velmi snadno vycítí slabost dospělých. Děti se velice rychle učí, je jedno, zda jsou to vědomosti, dovednosti nebo schopnost vyuţívat druhého, kdyţ jim to rodiče dovolí. Dávat dítěti vše, co potřebuje je samozřejmostí, ale rodiče by si měli uvědomit, ţe i to má své hranice. Jejich překračování je stojí mnohdy mnohem více sil, neţ jejich zachování. Pořadí narození rodičů můţe mít také významný vliv na rodinnou konstelaci. Jak pořadí narození rodičů působí na jejich děti? Typická je tendence kaţdého z rodičů ztotoţňovat se s dítětem, které se narodilo na stejné příčce sourozenecké konstelace jako on. (Leman, K., 2008). Aniţ by si to rodiče uvědomovali, můţe se stát, ţe třeba při sporu mezi sourozenci dojde na rozřešení pomocí rodičů a dotyčný rodič bude přísný na prvorozeného jen proto, ţe on sám je benjamínkem rodiny. Mnohdy je těţké si tuto moţnost přiznat, ale rodič vţdy upřednostňuje některé ze svým dětí, pokud jich má více. Někdy je míra vyšší, někdy niţší aţ téměř zanedbatelná, ale podle mého názoru tam vţdy nějaký rozdíl existovat bude. 24

25 Vliv pořadí narození na manželství Úspěch manţelství závisí na mnoha faktorech. Jedním z nich je i pořadí narození manţelů. Dle Lemana (2008) vzniká nejvíce komplikací při svazku dvou prvorozených nebo dvou jedináčků. Problémy samozřejmě mohou nastat i při jiných pořadí, ale právě tyto dvě se projevují jako nejvíce bojovní a výbušní. Jsou to právě tyto jejich vlastnosti, které jim působí nepříjemnosti. Tyto dvojice do sebe musí neustále trkat jako berani. Jejich vztah je pravý opak toho, co je podstatou manţelství: drţet pospolu, sdílet ţivot, splývat v jedno. (Leman, K., 2008). Dvojice spolu nemohou donekonečna soupeřit a doufat, ţe jejich manţelství přetrvá. (Leman, K., 2008). Takovými hádkami si pomalu ale jistě manţelé nahlodávají základy vztahu. Nikdo nemůţe věčně vydrţet nepříjemné hádky a soupeření. Hlavním problémem takových dvojic se stává jejich touha po dokonalosti. I kdyţ jsou sami o sobě dokonalí, například v práci, často dělají ony nedokonalé věci tomu druhému. Nepořádek v loţnici pak můţe působit jako provokace toho druhého a vyvolat obrovskou hádku. Podle Tomana 6 se k sobě nejlépe hodí: Nejmladší bratr svých sester a nejstarší sestra svých bratrů. Nejmladší sestra svých bratrů a nejstarší bratr svých bratrů. (Leman, K., 2008). Rozdílné povahy se mohou doplňovat, některé neméně pozitivní vlastnosti nám můţe ten druhý pomoci zlepšit. Ovšem nikdo nám nemůţe zaručit, ţe právě tato pořadí jsou předpokladem k úspěšnému manţelství. Takový vztah se musí budovat. Pokud jde o sourozenecké konstelace, jsou všechna obecná tvrzení pouhými ukazateli, nikoli zákony. (Leman, K., 2008). Pořadí narození je tedy pouhým ukazatelem, jaké problémy by se mohly během manţelství objevit. Základem zdravého vztahu je komunikace, vzájemná podpora a úcta. Znát charakteristiku své sourozenecké konstelace a znát lépe sebe sama je jeden z prvních kroků k pochopení, jak se chovat ke svému partnerovi a jak si společně vybudovat šťastný ţivot. (Leman, K., 2008). 6 Jeden z významných psychologů, který se zabývá sourozeneckými konstelacemi. Jeho kniha Rodinná konstelace je považována za klasickou studii v oboru a zahrnuje výzkum více než třítisící rodin. (Leman, K., 2008). 25

26 2. Rozvod Do kaţdého vztahu člověk investuje mnoho energie. Snaţíme se vztah budovat v tom nejlepším směru, a to samozřejmě vyţaduje notnou dávku sil. Ať uţ vkládáme city, čas nebo peníze, nikdy není snadné vzdát se něčeho, co významným podílem zasáhlo do našeho ţivota. Třeba několik let bychom proţívali něco, co by se po rozchodu zdálo být zbytečné. Na druhou stranu chybami se člověk učí a nabírání zkušeností z nevydařených vztahů můţe být svým způsobem i velkým přínosem. Jenţe mnoho nároků na vztah dnes většinu vztahů dá se říci ničí. Sniţování tolerance vůči tomu druhému vede k většímu počtu rozchodů. Přes široké rozpětí problémů, jeţ se téměř nevyhnutelně vynoří v důsledku rozchodu včetně nedostatku peněz a zátěţe hlavní odpovědnosti na výchovu a blaho dětí-, sedm z deseti rozvodů iniciují ţeny. (Smith, H., 2004). O ţenách se nechvalně říká, ţe se jim nedá zavděčit. Neustále si prý na něco stěţují a muţi se často cítí pod palbou ţeniných rozkazů a nesplnitelných nároků. Nebudeme se zde ale zabývat tím, co se říká. Nabízí se nám ale otázka, proč tedy právě ţeny ve většině případů dávají podnět k rozchodu? Je to měnící se postavení ţen ve společnosti? Psychologické výzkumy i u nás prováděné (bohnickým výzkumným týmem) dosti přesvědčivě ukázaly, ţe společná starost o dítě, a zvláště angaţovanost muţe na péči o dítě od samého začátku, je velice vydatným, ne li nejvydatnějším činitelem rodinné soudrţnosti a stability, a tedy prevencí rodinných rozvratů a rozvodů. (Matějček, Z., 1994) Tzv. domácí povinnosti dnes jiţ nepřipadají povětšinou do rukou ţeny. Dá se říci, ţe mnoho ţen dokonce i vyţaduje, aby se muţ podílel na vedení domácnosti stejnou měrou jako ona. Není se proto čemu divit, kdyţ muţ tyto poţadavky nesplňuje dle ţenina přání a je to pak právě ţena, která dá podnět k rozchodu. Manţelky uţ nejsou podřízené manţelům, jako tomu bylo v minulosti, změnilo se i uspořádání, kdy manţelky byly odpovědné za svou samostatnou doménu dům a děti -, zatímco manţelé se starali o spojení rodiny s širším světem. (Smith, H., 2004). Autorčina slova v podstatě nejsou ţádnou novinkou ve světě manţelství. Rovnoprávnější vztahy mezi partnery uţ nejsou výjimkou a není se proto čemu divit, kdyţ ţena svoji nově nabytou váhu slova vyuţije ve svůj prospěch. Dostává snad slovo ţeny dnes větší váhu, neţ slovo muţe? Nebo mají ţeny jenom větší odvahu udělat poslední krok, kdyţ uţ poradenská péče nezabírá? Oproti dřívější době dnes lidé vstupují do manţelství jiţ s moţností, ţe z něj lze zase snadno 26