Přehledové studie PSYCHOLOGICKÉ DŮSLEDKY JAZYKOVÉ ABSTRAKTNOSTI. 420 / Přehledové studie

Transkript

1 Československá psychologie 2012 / ročník LVI / číslo 5 Přehledové studie PSYCHOLOGICKÉ DŮSLEDKY JAZYKOVÉ ABSTRAKTNOSTI SYLVIE GRAF Psychologický ústav AV ČR, Brno ABSTRACT Psychological consequences of language abstractness S. Graf Language abstractness is a formal aspect of language expressed with different types of linguistic categories verbs, adjectives and nouns. Linguistic category model (LCM) defines the particular linguistic categories and their effect on cognitive inferences. LCM postulates a dialectic relationship between language and cognition. It deals not only with inferences resulting from different levels of language abstractness in listeners but also with cognitive processes leading to use of different linguistic categories in speakers. Strategic language use manifests in linguistic intergroup bias and linguistic expectancy bias. Language abstractness is activated during encoding and communication of information depending on actual speakers, needs. Despite the fact that the level of language abstractness is manipulated in order to achieve communication goals, it escapes a consciouss control of both speakers and listeners. The role of language abstractness in stereotype transmission and maintenance is discussed. key words: language abstractness, inguistic category model, linguistic intergroup bias, linguistic expectancy bias klíčová slova: jazyková abstraktnost, model lingvistických kategorií, meziskupinové lingvistické zkreslení, lingvistické zkreslení založené na očekávání Manuál americké psychologické asociace shrnující pravidla pro psaní vědeckých textů se ve zvláštní kapitole věnuje způsobům, jak snižovat předpojatost při popisu účastníků psychologických studií (American Psychological Association, 2010, s. 70). Vědecké práce by neměly obsahovat jakékoliv hodnocení zkoumaných jednotlivců či skupin. Jednou z uváděných zásad je citlivost vůči nálepkování. Manuál varuje před používáním podstatných jmen k označování členů sociálních kategorií, jako např. homosexuálové, staří, schizofrenici. Doporučenou alternativou je popis pomocí přídavných jmen, jako např. homosexuální muži, starší dospělí, schizofreničtí pacienti. Ačkoliv se může zdát, že obě formy popisují tutéž skutečnost, psycholingvistické výzkumy ukázaly, že nepatrné rozdíly v použití lingvistických kategorií ovlivňují, jak příjemci sdělení porozumí. Přehledová studie shrnuje dosavadní poznatky o vlivu formálních aspektů jazyka na závěry vyvozované ze sdělení. Zabývá se také tím, jak mluvčí ve svých výpovědích používají lingvistické kategorie za účelem dosažení svých komunikačních cílů. Došlo: ; S. G., Psychologický ústav, AV ČR, Veveří 97, Brno; sylvie. graf@psu.cas.cz Studie vznikla s podporou grantového projektu P407/10/2394 Meziskupinové postoje a kontakt v pěti středoevropských zemích a RVO: / Přehledové studie

2 Obecněji lze říci, že se text zabývá vztahem mezi jazykem a kognitivními procesy. Za pionýrskou teorii o vztahu jazyka a kognice je nejčastěji považována Sapir- Whorfova hypotéza postulující, že logický systém zakotvený v každém jazyce určuje způsob uvažování jeho mluvčích (Whorf, 1956). Stejně jako v případě této překonané teorie o jednostranném působení jazyka na kognitivní procesy je pozornost badatelů nejčastěji zaměřena výhradně na sémantické aspekty jazyka tedy na obsah a význam komunikačních výměn. Výzkum na rozhraní psychologie a lingvistiky však ukázal, že existují mnohem nenápadnější aspekty jazyka, které chápání sdělovaných skutečností ovlivňují. Formálním aspektem jazyka, kterým se zabývá tato přehledová studie, je míra jazykové abstraktnosti obsažená v popisu událostí z interpersonální oblasti. Model lingvistických kategorií Za první pokus systematizovat vliv různých výrazových prostředků je označován model lingvistických kategorií Semina a Fiedlera (linguistic category model, LCM, 1988). Dřívější studie se věnovaly dopadu pouze určitých lingvistických kategorií na specifické oblasti percepce jako např. přisuzování míry zodpovědnosti aktérů a kauzality vyplývající z různých tříd sloves (Abelson, Kanouse, 1966; Fillmore, 1971; McArtur, 1972). Semin a Fiedler (1988) však poprvé vliv jazykových prostředků na kognitivní procesy popsali napříč různými kategoriemi. Východiska modelu lingvistických kategorií byla v českém jazykovém prostředí využita v taxonomii osobnostně relevantních sloves (Hřebíčková, 2007, 2011). Model lingvistických kategorií definuje čtyři skupiny výrazových prostředků deskriptivní akční slovesa, interpretativní akční slovesa, stavová slovesa a přídavná jména. Vyjmenované čtyři kategorie se liší v míře své jazykové konkrétnosti, popř. abstraktnosti, a lze je tedy seřadit na pomyslném kontinuu konkrétní abstraktní. Na nejkonkrétnějsím pólu kontinua se nachází deskriptivní akční slovesa, neboť pomocí nich popisujeme konkrétní projevy chování s jasným začátkem a koncem. Deskriptivní akční slovesa se týkají jedné pozorovatelné události a většinou nemají pozitivní či negativní konotace jako např. ve větě Veronika zatelefonovala svojí matce. Popisované chování lze provést jedním neměnným prostředkem ( telefonovat lze vždy pouze pomocí telefonu). Interpretativní akční slovesa se posunují od popisu pozorovatelných projevů k popisu zahrnující celé třídy chování, ačkoliv pořád ještě odkazují k jedné konkrétní události (Semin, Fiedler, 1988). Např. interpretativní akční sloveso použité ve výroku Barbora napadla Magdu konkrétně nedefinuje způsob útoku, který lze upřesnit pomocí konkrétnějších deskriptivních akčních sloves jako např. udeřit či nadávat. Na ještě vyšší úrovni jazykové abstraktnosti se nachází stavová slovesa popisující dlouhodobější mentální či emoční stavy. Stavová slovesa nemají jasný začátek ani konec. Týkají se vztahu mezi aktérem a objektem popisované činnosti, nikoliv určité konkrétní situace, jak ilustruje např. tvrzení Dalibor nemá rád zubaře. Tento výrok popisuje vztah Dalibora (aktér) k zubaři (objekt) bez ohledu na jeho konkrétní projevy v určitých situacích. Nejabstraktnější kategorii modelu lingvistických kategorií pak představují přídavná jména zobecňující z projevů chování na vlastnosti popisovaných osob. Přídavná jména neodkazují ani na konkrétní projevy chování v určité situaci, ani na objekt, na který se uváděné charakteristiky vztahují (Semin, Fiedler, 1988). Pokud je někdo označen za štědrého, implikuje to jeho projevy štědrosti napříč různými situačními kontexty s různými interakčními partnery. Jmenované čtyři kategorie se však neliší pouze svým umístěním na kontinuu abstraktní konkrétní, stejně jako výsledný model lingvistických kategorií není pouhou Přehledové studie / 421

3 klasifikací výrazových prostředků. Z psychologického hlediska popisuje LCM vliv jazykové abstraktnosti na interpretaci sdělovaných skutečností. Mezi kognitivní procesy ovlivněné mírou ligvistické abstraktnosti patří vyvozování stability a pravděpodobnosti opakování popisovaného chování či charakteristik v čase. Použitá lingvistická kategorie má vliv také na to, jaké množství informací lze ze sdělení vyvodit o jeho aktérech nebo naopak o popisované situaci. Jazyková abstraktnost ovlivňuje i vnímání možnosti sdělované skutečnosti ověřit stejně jako jejich diskutabilnost (Maass et al., 1989; Semin, Fiedler, 1988). Výroky Jirka objal Katku a Jirka má rád Katku popisují stejnou skutečnost Jirkův pozitivní vztah ke Katce. Příjemci sdělení však obě věty interpretují různě právě v závislosti na různé míře jazykové abstraktnosti přítomné ve sdělení. Konkrétnější popis vede k vnímání nižší stability v čase a napříč různými situačními kontexty. Jirkovo objetí Katky je tak chápáno jako časově ohraničený čin s nízkou pravděpodobností opakování. Konkrétní popis obsahuje více informací o dané situaci, zde o konkrétním projevu Jirkovy náklonnosti. Na druhou stranu obsahuje méně informací o aktérovi o Jirkových vlastnostech. Konkrétnější tvrzení jsou zároveň jednodušeji ověřitelná a s nižší pravděpodobností vedou k nedorozumění, právě protože odkazují ke specifickým projevům pozorovatelného chování. Na druhou stranu, sdělení Jirka má rád Katku nebo ještě abstraktnější Jirka je přátelský implikuje vysokou stabilitu v čase s vyšší pravděpodobností opakování napříč různými situacemi. Sdělení s vyšší mírou jazykové abstraktnosti obsahuje více informací o popisovaném aktérovi o Jirkově náklonosti či jeho vlastnostech a naopak méně informací odkazujících ke konkrétní situaci tedy k projevům Jirkovy náklonnosti. Ověřitelnost abstraktních tvrzení je ve srovnání s konkrétními tvrzeními nižší, a s ní související pravděpodobnost nedorozumění naopak vyšší (Semin, Fiedler, 1988, 1991). Dialektický vztah mezi jazykem a kognicí Již v úvodu bylo uvedeno, že teorie o jednostranném vlivu jazyka na kognitivní procesy byly překonány. Model lingvistických kategorií předpokládá mezi jazykem a kognicí dialektický vztah. Nezkoumá tedy pouze vliv jazyka na proces porozumnění a závěry vyvozované z různých typů sdělení. Předpokládá zároveň, že jazykové prostředky jsou vybírány tak, aby co nejlépe naplňovaly aktuální sociálně kognitivní potřeby mluvčích (Semin, Fiedler, 1991). Vliv kognitivních procesů na volbu jazykových prostředků ilustrují atribuční procesy, jako např. zkreslení aktér-pozorovatel (angl. actor-observer bias; Jones, Nisbett, 1972). Zkreslení aktér-pozorovatel obecně označuje situaci, kdy pozorovatelé přisuzují chování, jehož jsou svědky, dispozičním charakteristikám, zatímco samotní aktéři jej připisují okolnostem situace (Jones, Nisbett, 1972). Výzkum v oblasti jazykové abstraktnosti ukázal, že zkreslení aktér-pozorovatel se odráží také v různé míře jazykové abstraktnosti, jež obě zúčastněné strany k popisu chování používají. Zatímco součástí pozorovatelovy role je podat interpretace za hranicí pouhého popisu objektivních skutečností, aktéři se hodnocení a interpretaci vlastního chování v popisu vyhýbají. Závěry studií ukázaly, že popis chování podaný svědky události skutečně obsahuje vyšší míru jazykové abstraktnosti, než popis samotných aktérů (Fiedler, Semin, Bolten, 1989; Semin, Fiedler, 1989). Tento poznatek byl ověřen např. v oblasti partnerských vztahů, kdy účastníci experimentu popisovali chování svých partnerů na vyšší úrovni abstraktnosti než chování vlastní (Fiedler, Semin, Koppetsch, 1991). Citovaná zjištění ilustrují, že odpovídající úroveň jazykové abstraktnosti je mluvčími vybírána ve shodě s jejich komunikačními záměry. 422 / Přehledové studie

4 Ačkoliv studie jazykové abstraktnosti v oblasti interpersonálních vztahů přinesly zajímavé závěry, nejvýznamněji přispěl model lingvistických kategorií k pozumění jevům z oblasti meziskupinových vztahů, konkrétně meziskupinovému zkreslení stejně jako přenosu a udržování stereotypů (Maass et al., 1989). Lingvistické meziskupinové zkreslení Meziskupinové zkreslení (angl. intergroup bias; viz přehledové studie Hewstone, Rubin, Willis, 2002; Kouřilová, 2011) označuje obecnou tendenci hodnotit vlastní členskou skupinu a její členy pozitivněji než skupiny nečlenské. Tato tendence se projevuje v chování, názorech a emocích týkajících se nečlenských skupin a obecně může nabývat dvou podob: protežování vlastní skupiny (angl. ingroup favoritism) a znevažování skupin nečlenských (angl. outgroup derogation). Výzkum inspirovaný modelem lingvistických kategorií ukázal, že i meziskupinové fenomény podléhají vlivu jazykové abstraktnosti. Sociálně žádoucí chování členů vlastní skupiny a nežádoucí chování členů nečlenských skupin je popisováno na vyšší úrovni jazykové abstraktnosti, tedy např. Češi jsou vynalézaví vs. Němci jsou pedantičtí. Naopak sociálně nežádoucí chování členů vlastní skupiny a žádoucí chování členů nečlenských skupin je popisováno konkrétněji (Maass et al., 1989), tedy např. Češi kradou vs. Němci si umí dobře zorganizovat čas. Maassová a kolektiv (1989) zjistili rozdíl v používání různých úrovní jazykové abstraktnosti v závislosti na příslušnosti ke skupině v ekologicky validní studii. Použitým meziskupinovým kontextem byly závody koní palio v italské Ferraře. Palio je zde již od středověku vysoce prestižní událostí, které se účastní týmy tvořené obyvateli jednotlivých částí města. Členové dvou soupeřících týmů byli požádáni, aby popsali ilustrace zobrazující sociálně žádoucí a nežádoucí chování související s koňskými závody. Protagonisty chování na obrázcích byli jezdci jak z vlastní, tak ze soupeřící skupiny. Účastníci experimentu buď vybírali nejadekvátnější popis chování na obrázku ze čtyř nabízených tvrzení, která se lišila v úrovni jazykové abstraktnosti, nebo dění na obrázku popisovali volně. Výsledky analýz ukázaly, že abstraktnější jazyk byl vybírán či používán k popisu sociálně žádoucího chování členů vlastní skupiny (A je poctivý) a nežádoucího chování členů skupiny soupeřící (B je nesportovní). Naopak nežádoucí chování členů vlastního týmu bylo popisováno konkrétně (A podal drogu koni soupeřícího týmu) stejně jako sociálně žádoucí chování soupěřů (B pomohl A nasednout na koně). Rozdíly mezi použitím abstraktnějšího a konkrétnějšího jazyka byly patrnější v případě popisu chování nečlenské skupiny ve srovnání s popisem chování skupiny vlastní (Maass et al., 1989). Při vysvětlování příčin vedoucích k systematickým rozdílům v používání jazykové abstraktnosti v popisu chování členských a nečlenských skupin byly navrženy dva možné mechanismy. Jednak může být přizpůsobování abstraktnosti vedeno snahou ukázat vlastní skupinu a její členy v lepším světle, tedy motivačními faktory. Z již popsaného vlivu lingvistických kategorií na porozumění vyplývá, že vyšší úroveň abstraktnosti ve sděleních vede k vnímání vyšší stability v čase a napříč různými situačními kontexty. Pokud posluchači považují popisované charakteristiky a projevy chování za stabilní, připisují je vlastnostem jejich aktérů (tzv. dispoziční atribuce). Sociálně žádoucí chování členů vlastní skupiny je tak chápáno jako stabilnější a distinktivnější než jejich konkrétněji popisované chování nežádoucí. Stejně dopadá srovnání stabilněji vnímaného, abstraktního popisu žádoucího chování členů vlastní skupiny s konkrétněji popisovaným žádoucím chováním členů skupin nečlenských. Dispoziční atribuce pozitivního chování vlastní skupiny přispívá k jejímu lepšímu obrazu chováme se dobře, protože dobří jsme. Pozitivní Přehledové studie / 423

5 obraz vlastní skupiny, se kterou se jednotlivci identifikují, vede ke zvýšení jejich sebeúcty ve shodě s východisky teorie sociální identity (Tajfel, Turner, 1986). Naopak sociálně nežádoucí chování je opět skrze užití abstraktnějších lingvistických kategorií dispozičně přisuzováno spíše nečlenské skupině, což při relativním srovnání členské a nečlenské skupiny vede ke zlepšování obrazu skupiny vlastní (Maass et al., 1989). Druhým možným vysvětlením je obecnější kognitivní mechanismus spočívající v použití různé abstraktnosti pro očekávané a nečekané informace. V sociálním kontextu je očekávání založeno buď na osobní zkušenosti, nebo na sociálně sdílené znalosti, jak je tomu v případě stereotypů. Očekávání založené na osobní zkušenosti se uplatňuje na interpersonální úrovni např. při vnímání chování známých osob. Lidé od svých přátel očekávají pozitivní chování, zatímco od nepřátel chování negativní. V meziskupinovém kontextu jsou očekávání založena např. na stereotypech predikujících chování členů určitých sociálních kategorií, jako v případě očekávání napadení od člena sociálně vyloučené menšiny s vysokým podílem krimimality. Informace, které očekáváme, jsou vnímány jako typičtější a stabilnější v čase a napříč situacemi ve srovnání s informacemi nečekanými. Tento rozdíl v očekávání pak zrcadlí použitá úroveň jazykové abstraktnosti. Očekávané skutečnosti jsou tedy popisovány pomocí abstraktnějších kategorií (Němci jsou dochvilní) a skutečnosti nečekané naopak konkrétně (Němci měli hodinu zpoždění). Oba popsané mechanismy se v kontextu meziskupinových vztahů často kombinují od členů vlastní skupiny máme tendenci očekávat spíše pozitivní chování, na rozdíl od příslušníků skupin nečlenských, od kterých očekáváme chování negativnější (Howard, Rothbart, 1980). Aby bylo možné určit, který z obou popsaných mechanismů vede k rozdílnému užití jazykové abstraktnosti pro popis chování příslušníků vlastní a nečlenské skupiny, bylo nutné vybrat takový meziskupinový kontext, kde se účinky očekávání se snahou představit vlastní skupinu v lepším světle nekombinují. Lingvistické zkreslení založené na očekávání Maassová a kolegové (1995) v nové sérii experimentů použili sociálně žádoucí a nežádoucí stereotypy o jižních a severních Italech. Obrázky tentokrát znázorňovaly buď stereotypně kongruentní, očekávané chování, či chování, které se stereotypy nebylo ve shodě. Výsledky ukázaly, že stereotypně kongruentní chování bylo popisováno na vyšší úrovni jazykové abstraktnosti ve srovnání s chováním stereotypně nekongruentním, a to bez ohledu na jeho sociální žádoucnost a skupinovou příslušnost účastníků studie. Autoři výzkumu prokázali, že kognitivní mechanismy, tedy různá míra očekávání, jsou k vyvolání zkreslení dostačující. Tento typ lingvistického zkreslení byl nazván zkreslení založené na očekávání (angl. linguistic expectancy bias, LEB, Maass et al., 1995). To však neznamená, že lze vliv motivačních faktorů na lingvistické zkreslení vyloučit. V meziskupinovém kontextu, kdy je sociální identita svých nositelů ohrožena např. v důsledku konfliktu mezi skupinami, vede k projevům lingvistického zkreslení motivace udržet pozitivní obraz vlastní skupiny. V podmínkách ohrožení skupinové identity se tak oba mechanismy motivační a kognitivní často kombinují. Negativní chování nečlenských skupin je popisováno abstraktně (např. německý kolega mi nepomohl s projektem), ještě vyšší úroveň abstraktnosti lze však nalézt v popisu jejich negativního chování, které je ve shodě s očekáváním založeným např. na negativním stereotypu (např. německý kolega je pedantický). Lingvistické zkreslení založené na očekávání a zkreslení založené na sociální žádoucnosti jsou na sobě nezávislá a vzájemně se nevylučují (Maass, Ceccarelli, Ruden, 1996). 424 / Přehledové studie

6 Lingvistické zkreslení založené na očekávání bylo prokázáno i mimo kontext meziskupinových vztahů, na individuální úrovni. Ve druhém experimentu výše zmíněného výzkumu (Maass et al., 1995) nebyli účastníci studie ani osoby zobrazené v podnětových materiálech členy žádné sociální kategorie. Účastníci si měli představit, že protagonisté chování na obrázcích jsou buď jejich nejlepší přátelé či největší nepřátelé. Díky této instrukci autoři výzkumu manipulovali očekávání účastníků od přátel lidé očekávají pozitivní chování, zatímco od nepřátel spíše chování negativní. Ve shodě s touto manipulací popisovali účastníci pozitivní chování svých přátel na vyšší úrovni jazykové abstraktnosti než jejich chování negativní. U popisu chování nepřátel tomu bylo naopak jejich negativní reakce byly ve srovnání s pozitivními popisovány abstraktněji (Maass et al., 1995). Lingvistické zkreslení založené na očekávání je patrné nejen na straně mluvčích. Wigboldus, Semin a Spears (2000, 2006) ukázali, že vůči účinkům lingvistického zkreslení jsou citliví i příjemci sdělení. Jejich experimenty se skládaly ze dvou časově oddělených částí, které zahrnovaly jak mluvčí, tak příjemce sdělení. V první části byli účastníci v roli mluvčích požádáni, aby popsali příklady chování svých přátel. Popisované chování mělo být buď v souladu, nebo v rozporu s očekáváním. Očekávání bylo založeno buď na stereotypních představách jako např. ženy jsou empatické (Wigboldus et al., 2000), nebo na znalosti osobnostních vlastností popisovaných osob, jako např. moje přítelkyně je obětavá (Wigboldus et al., 2006). Ve druhé části experimentu byla účastníkům v roli příjemců předložena sdělení vytvořená v první části. Úkolem příjemců bylo ohodnotit míru, do jaké lze popisované chování připsat osobnostním vlastnostem protagonistů, nebo naopak situačnímu kontextu. Výsledky obou výzkumů ukázaly, že mluvčí popisovali očekávané chování na vyšší úrovni jazykové abstraktnosti ve srovnání s chováním neočekávaným. Rovněž příjemci sdělení byli různou mírou jazykové abstraktnosti ovlivněni. Aniž by věděli, který popis je založený na očekávání, přisuzovali chování popsanému na vyšší úrovni jazykové abstraktnosti dispoziční základ (Wigboldus et al., 2000, 2006). Jinými slovy, když mluvčí popisovali očekáváné chování, používali více stavových sloves a přídavných jmen (Petr je upovídaný a rád se setkává s přáteli). Pokud se v popisu chování vyskytovala stavová slovesa či přídavná jména, přisuzovali příjemci sdělení reakce aktérů jejich osobnostním vlastnostem (Petr je extravert). Naopak ve sděleních, která byla s jejich očekáváním v rozporu, užívali mluvčí konkrétnější deskriptivní či interpretativní akční slovesa (Martina neodevzdala včas rukopis). Příjemci konkrétních sdělení připisovali chování aktérů v důsledku použití nízké úrovně jazykové abstraktnosti situačním faktorům (Martina neodeslala rukopis kvůli technickému problému na ovém serveru). Důkazy pro lingvistické meziskupinové zkreslení a zkreslení založené na očekávání byly nalezeny napříč různými kulturami (Graf, et al., 2013; Maass et al., 2006), jazyky (např. angličtina, němčina, italština, japonština, čínština, čeština, finština) a různými situačními kontexty. Zkoumané meziskupinové kontexty zahrnovaly gender (Fiedler, Semin, Finkenauer, 1993; Guerin, 1994; Wigboldus, Semin, Spears, 2000), politické strany (Karpinski, von Hippel, 1996; Rubini, Semin, 1994), národy (Maass et al., 1995; Maass et al., 1996; Maass, Montalcini, Biciotti, 1998; Wigboldus et al., 2000), etnicitu (Schnake, Ruscher, 1998; von Hippel, Sekaquaptewa, Vargas, 1997) nebo sportovní týmy (Franco, Maass, 1996; Maass et al., 1989; Tanabe, Oka, 2001). Citované studie ilustrují široký dopad vlivu jazykové abstraktnosti na mluvčí i na příjemce sdělení. Do jaké míry však mohou mluvčí vědomě přizpůsobovat svá sdělení pomocí různých úrovní jazykové abstraktnosti tak, aby u posluchačů dosáhli cíleného efektu? Další otázkou je, zda si jsou různých úrovní jazykové abstraktnosti ve výpovědích svých komunikačních partnerů vědomi také příjemci sdělení. Přehledové studie / 425

7 Vědomá kontrola jazykové abstraktnosti Jazyk představuje velmi efektivní nástroj umožňující sdělení ušít na míru určité konkrétní situaci a interakčním partnerům. Lidé volí různé rétorické strategie, vyhýbají se hodnocení nebo jej naopak zdůrazňují, zesilují či zeslabují dopad svých výpovědí pomocí kvantifikátorů nebo modelují své výroky pomocí intonace. Ačkoliv výsledky výše popsaných studií ukázaly, že lidé jsou schopni k dosažení svých cílů strategicky manipulovat i úrovně jazykové abstraktnosti, otázkou zůstává, zda nad takovými manipulacemi mají vědomou kontrolu. Dosavadní výzkum jazykové abstraktnosti dokládá, že lidé používají její různé úrovně, aniž by si byli těchto variací vědomi. Ačkoliv význam jejich výpovědí koresponduje s komunikačním záměrem (např. jevit se jako osoba bez předsudků), použitá míra abstraktnosti prozrazuje jejich skutečné postoje (např. negativní předsudky vůči společenským minoritám). První důkaz o diskrepanci mezi komunikačním záměrem a použitou mírou jazykové abstraktnosti přinesla obsahová analýza mediálních zpráv o válce v zálivu odvysílaných italskou veřejnoprávní televizí (Maass, Corvino, Arcuri, 1994). Srovnání dvou politicky různě orientovaných televizních kanálů ukázalo, že ačkoliv levicoví zpravodajové z třetího programu zaujímali k válečným událostem mnohem kritičtější stanovisko než jejich pravicoví kolegové z prvního programu, míra lingvistického meziskupinového zkreslení v jejich reportážích byla totožná. Více kontrolovaný design použily Francová a Maassová (1996) v následující studii srovnávající implicitní a explicitní metody měření předsudků. Implicitní metody vycházejí z premisy, že lidé účastnící se psychologického výzkumu jsou z různých důvodů motivovaní svůj skutečný postoj ke zkoumaným nečlenským skupinám skrývat. Nejčastější motivací skrývání negativního vztahu k určitým skupinám jsou egalitářské normy a s nimi související vliv sociální žádoucnosti projevující se korektními odpověďmi při administraci explicitních metod k měření předsudků. Výzkumný soubor ve studii Francové a Maassové (1996) tvořili fanoušci dvou různých basketbalových družstev. Jeden fanklub byl pověstný epizodami otevřené meziskupinové agrese, druhý naopak považoval takové chování za nepřijatelné. Explicitní měření znevažování nečlenské skupiny ukázalo, že členové fanklubu s existujícími normami proti diskriminaci byli spravedlivější v distribuci hypotetických odměn a nečlenskou skupinu popisovali ve srovnání s fanklubem basketbalových hooligans méně negativně. V případě implicitního měření pomocí lingvistického meziskupinového zkreslení přítomného v jejich výpovědích, tedy různé míry jazykové abstraktnosti při popisu chování vlastní a nečlenské skupiny, však dopadli členové obou fanklubů srovnatelně. Výsledky studie Francové a Maassové (1996) ukázaly, že v případě explicitního měření meziskupinových postojů, kdy jsou si účastníci účelu výzkumu vědomi, mohou své projevy diskriminace nečlenských skupin účinně potlačit. Normy neagresivního vystupování v méně diskriminujícím fanklubu vedly k méně výraznému znevažování nečlenských skupin v případě, kdy měli jejich členové nad svojí sebeprezentací vědomou kontrolu. Použití vědomé kontroly v případě jazykové abstraktnosti je však pro mluvčí mnohem obtížnější. Francová a Maassová (1999) ve svém navazujícím výzkumu testovaly možnost využití lingvistického meziskupinového zkreslení ve společensky relevantnějším kontextu vztahu ke dvěma sociálním menšinám s různým stupněm normativní ochrany. Ve své studii srovnávaly explicitní (distribuce odměn a posouzení oblíbenosti) a implicitní metody (lingvistické meziskupinové zkreslení) k měření předsudků vůči skupinám normativně chráněným proti diskriminaci (Židé) a vůči skupinám normativně nechráněným (islámští fundamentalisté). Ve shodě s očekáváním spolu explicitní a implicitní metody korelovaly pouze v případě normativně nechráněné kategorie. 426 / Přehledové studie

8 Úroveň lingvistického zkreslení byla dobrým prediktorem distribuce odměn a (ne) oblíbenosti islámských fundamentalistů. V případě židovské minority však úroveň lingvistického zkreslení a explicitní metody ke zjišťování předsudků korelovaly dokonce záporně (Franco, Maass, 1999). Možnost použít lingvistické meziskupinové zkreslení jako implicitní indikátor předsudků potvrdila i studie von Hippela, Sekaquaptewaové a Vargase (1997). Vyšší míra lingvistického zkreslení u zkoumaných osob predikovala jejich zvýšené vnímání hrozby od nečlenských skupin, což v meziskupinovém kontextu souvisí s aktivací předsudků. Lingvistické zkreslení ve srovnání s explicitními metodami, např. Moderní škálou rasismu, daleko spolehlivěji předpovědělo hodnocení a diskriminující reakce vůči nečlenským skupinám (von Hippel et al., 1995, 1997). Maassová (1999) proto navrhuje metodu založenou na vyhodnocení míry lingvistického meziskupinového zkreslení použít jako implicitní nástroj v kontextech, kdy sociální žádoucnost vyplývající ze společenských norem komplikuje zjištění úrovně předsudků vůči nečlenským skupinám. Oproti jiným implicitním metodám má výhodu v jednoduchosti administrace (tužka papír) použitelné mimo kontext laboratorního prostředí ve výše citované studii sbíraly autorky data před kostelem po nedělní mši a jejich soubor tak zahrnoval osoby od 12 do 93 let věku (Franco, Maass, 1999). Vědomá kontrola lingvistických zkreslení se dotýká procesuální stránky zpracování a sdílení informací. Její výzkum však neobjasňuje, ve které fázi dochází k určování míry jazykové abstraktnosti přítomné v pozdějších výrocích. Další část přehledové studie se proto věnuje výzkumu, který objasnil podmínky aktivace jazykové abstraktnosti v průběhu kódování a komunikace informací. Podmínky aktivace lingvistických zkreslení Aktivace lingvistických zkreslení se může vyskytovat v různých fázích vnímání a komunikace informací. První možností, kdy je lingvistické zkreslení aktivováno, je počátek kódování informací. Kódování informací lze definovat jako intrapersonální proces transformace vnímaných vnějších podnětů do psychických reprezentací (Fiske, Morling, 1995). Budoucí mluvčí, který je svědkem určité události, do paměti ukládá podrobnosti o jejím průběhu na různé úrovni abstraktnosti. Např. pozorování stereotypně kongruentního chování (dopravní nehody ženy řidičky) může ústit v abstraktněji uloženou informaci (ženy jsou při řízení nepozorné), která je při následném popisu abstraktně komunikována. Druhou možností aktivace lingvistických zkreslení je okamžik komunikace, kdy si mluvčí vybírají odpovídající úroveň jazykové abstraktnosti ve shodě se svými aktuálními motivy a cíli. Pokuď se jejich motivy změní, přizpůsobí mluvčí výrazové prostředky novému kontextu a stejnou událost mohou popisovat na jiné úrovni jazykové abstraktnosti (Wigboldus, Douglas, 2007). Např. sociální identita ohrožená v důsledku prohry národního fotbalového týmu vede k popisu nesportovního chování soupeřů na vysoké úrovni jazykové abstraktnosti. Wenneker a kolektiv (2005) testovali, zda se vliv očekávání objevuje již ve fázi kódování nebo až ve fázi komunikace zakódovaných informací. Účastníci jejich výzkumu vyslechli popis chování určité osoby (inteligentní vs. sociabilní), aniž by dopředu věděli, že jej později budou mít za úkol reprodukovat vlastními slovy. Popisovaná osoba byla buď šachovým mistrem (kategorie kongruentní s inteligentním chováním), nebo kadeřníkem (kategorie kongruentní se sociabilním chováním). Klíčovým bodem studie byla fáze, ve které bylo povolání popisované osoby účastníkům sděleno buď před popisem jejího chování, nebo až poté. Jedna skupina účastníků proto vyslechla popis chování osoby, o které předem věděli, že je buď kadeřníkem či šachistou. Tito účastníci tedy měli informaci o tom, zda je popis chování s povoláním jeho aktérů Přehledové studie / 427

9 kongruentní či nekongruentní. Druhá skupina nejprve slyšela popis chování a o povolání popisované osoby se dozvěděla až těsně předtím, než měla příběh reprodukovat. Výsledky ukázaly, že účastníci experimentu komunikovali stereotypně kongruentní informace na vyšší úrovni jazykové abstraktnosti pouze v případě, že o povolání osoby věděli ještě předtím, než vyslechli popis jejího chování. Stejné výsledky přinesl druhý experiment z meziskupinové oblasti, kde autoři testovali vliv fáze prezentace označení skupin. Na základě uvedených zjištění lze předpokládat, že o míře jazykové abstraktnosti přítomné v pozdějších sděleních je rozhodováno již ve fázi kódování informací, a to jak v individuálním, tak v meziskupinovém kontextu (experiment 1 a 2, Wenneker, Wigboldus, Spears, 2005). Ačkoliv studie Wennekera a kolegů (2005) ukázala, že fáze kódování informací má vliv na míru jazykové abstraktnosti použité při pozdější komunikaci, není možné tvrdit, že je jediným momentem její aktivace. Předchozí výzkum přinesl zjištění o vlivu komunikačních cílů aktivovaných v průběhu vybavování a komunikace uložených informací. Účastníci studie Douglasové a Suttona (2003) měli popsat pozitivní a negativní chování osob na obrázcích. Pod zobrazenými aktéry si měli představit buď svoje přátele, nebo nepřátele, což vedlo k rozdělení chování na očekávané (pozitivní chování přátel a negativní chování nepřátel) a neočekávané (negativní chování přátel a pozitivní chování nepřátel). Kromě očekávání manipulovali autoři studie také komunikační cíle účastníci studie měli zobrazené chování popsat buď v pozitivním, nebo v negativním světle. Kromě abstraktnějšího popisu očekávaného chování se ve výsledcích projevil specifický vliv komunikačních cílů. Míra jazykové abstraktnosti v popisu pozitivního chování byla vysoká v případě pozitivního komunikačního cíle, a nižší v případě negativního komunikačního cíle. Stejně tak negativní chování bylo popisováno abstraktněji v případě negativního komunikačního cíle, a konkrétněji v případě pozitivního komunikačního cíle. Vliv komunikačních cílů na výslednou míru jazykové abstraktnosti v popisu chování byl dokonce silnější než vliv očekávání (Douglas, Sutton, 2003). Wenneker a kolektiv (2005) proto do navazujících experimentů zapojili kromě manipulace očekávání i manipulaci komunikačních cílů. Úkolem účastníků studie bylo reprodukovat popis očekáváných či neočekávaných informací (manipulace očekávání v momentu kódování). Účastníci byli tentokrát navíc instruováni, aby příběh reprodukovali s důrazem buď na pozitivní, nebo negativní informace z původního popisu (manipulace komunikačních cílů). Ve shodě s citovaným výzkumem Douglasové a Suttona (2003) ukázaly výsledky navazujících studií významný vliv komunikačních cílů, který zcela překryl vliv počátečního kódování (experiment 3 a 4, Wenneker, Wigboldus, Spears, 2005). Autoři testovali vliv počátečního kódování a manipulace komunikačních cílů rovněž v situaci kognitivní zátěže. Účastníci studie měli na reprodukci informací buď neomezený čas, nebo vymezený interval, popř. museli svůj popis dvakrát opakovat (kognitivní zátěž). V situaci omezené kognitivní kapacity bylo lingvistické zkreslení výsledkem nejen následné manipulace komunikačních cílů, ale rovněž úvodního kódování. Snížení kognitivní kapacity v okamžiku komunikace tak účastníkům výzkumu neumožnilo zcela korigovat způsob, jakým byly informace původně zakódovány. Na druhou stranu, pokud měli mluvčí neomezenou kognitivní kapacitu, mohli svá sdělení zcela přizpůsobit motivům aktuálním v daném kontextu (experiment 3 a 4, Wenneker, Wigboldus, Spears, 2005). Lze tedy uzavřít, že se o použití zkresleného jazyka rozhoduje ve dvou vzájemně nezávislých fázích. První z nich zohledňuje očekávání (lingvistické zkreslení založené na očekávání) nebo sociální žádoucnost (lingvistické meziskupinové zkreslení) vnímaného chování v okamžiku kódování informací. Druhou fází je okamžik komunikace, kdy jsou 428 / Přehledové studie

10 zohledňovány aktuální motivy, potřeby a cíle mluvčích. Na výsledné míře jazykové abstraktnosti se tak podílí jak intra- tak interpersonální procesy, které přispívají k udržování a předávání předpojatosti vůči druhým lidem či celým skupinám. Podstatná jména v označení osob a skupin Model lingvistických kategorií i dosud popsané výzkumy lingvistických zkreslení operují se třemi skupinami sloves a přídavnými jmény. V klasických psychologických pracích i současném psycholingvistickém výzkumu však narazíme na další důležitou třídu výrazových prostředků podstatná jména. V LCM manuálu pro kódování úrovně jazykové abstraktnosti jsou podstatná jména klasifikovaná do stejné skupiny jako adjektiva (Coenen, Hedebouw, Semin, 2006). Je však vliv těchto dvou lingvistických kategorií skutečně totožný? Již Gordon Allport v knize O povaze předsudků nazval jednu z podkapitol Substantiva, která krájejí na plátky ( Nouns cutting slices, 1954, s. 187, české vydání 2004, s. 202). Touto metaforou zdůraznil roli podstatných jmen v interpersonální a meziskupinové percepci, především v procesu sociální kategorizace (viz Kouřilová, 2011). Allport označuje podstatná jména jako tzv. nálepky s nejvyšší účinností. Nálepky s nejvyšší účinností zařazují jedince do sociálních kategorií souvisejících např. s etnicitou či určitým typem postižení a zužují pozornost na několik typických rysů s danou kategorií spojených za současného opomíjení specifických vlastností konkrétních jednotlivců. Při hledání řešení, jak účinek podstatných jmen zeslabit, odkazuje Allport na Margaret Meadovou navrhující označování pomocí přídavných jmen. Označíme-li osobu např. jako muslimskou učitelku a nikoliv jako muslimku, upozorníme tím na její další možnou skupinovou příslušnost, čímž rozšíříme způsoby, jakými je vnímána (Allport, 1954). Toto doporučení týkající se označování účastníků psychologického výzkumu (např. nevidomý vs. nevidomý muž) zaznělo již v úvodu přehledové studie (American Psychological Association, 2010). Jak vysvětluje rozdíl mezi důsledky použití podstatných jmen a jiných výrazových prostředků současný psychologický výzkum? Jednou z důležitých charakteristik podstatných jmen je skutečnost, že ve srovnání s jinými výrazovými prostředky vedou ke zvýšenému vnímání esencialismu popisovaných sociálních kategorií (Rothbart, Taylor, 1992). Psychologický esencialismus lze definovat jako přesvědčení o určité společné, danou kategorii podmiňující charakteristice, která je trvalá a přítomná u všech členů dané kategorie (Haslam, 1998; Yzerbyt et al. 2004). Esencialismus lze operacionalizovat jako vnímanou sílu, stabilitu a neměnnost charakteristik spojovaných s určitou sociální kategorií (Gelman, Heyman, 1999). Lidé se liší v míře esencialismu, kterou připisují sociálním kategoriím jako např. pohlaví, resp. genderu. Lidé chápající vlastnosti kategorie muž jako nezměnitelné, geneticky zakotvené charakteristiky nutně společné všem mužům, přisuzují této kategorii vyšší míru esencialismu než lidé, kteří pokládají charakteristiky mužů za podmíněné sociálním prostředím. Vnímání esencialismu je spojováno s předsudky vůči sociálním skupinám, neboť vede k připisování často negativních stereotypních vlastností všem jejich členům (Yzerbyt et al., 2004). Míra esencialismu přisuzovaná určitým sociálním kategoriím však není neměnná lze ji ovlivnit např. výrazovými prostředky zvolenými pro označení daných sociálních kategorií. Srovnání vlivu podstatných jmen a sloves v oblasti interpersonální percepce přinesly studie Gelmanové a Heymanové (1999) a Waltona a Banajiové (2004). Autoři obou výzkumů ukázali, že podstatná jména týkající se např. volnočasových preferencí či typického chování osob vedou k vnímání vyššího esencialismu než stejné chování popsané pomocí sloves. Výraz čtenářka Shakespeara vzbuzuje dojem vyšší stabi- Přehledové studie / 429

11 lity, síly a němennosti této záliby ve srovnání s výrazem čte hodně Shakespeara. V obou výzkumech se připisování vyšší míry esencialismu popisovaných činností v případě jejich označení pomocí podstatných jmen potvrdilo jak u tradičně používaných výrazů (např. strašpytel ), tak u novotvarů (např. mrkvojed ). Toto zjištění vedlo k závěru, že vnímání esencialismu podněcuje lingvistická kategorie jako taková, a nikoliv zavedený význam běžně používaných označení (Gelman, Heyman, 1999; Walton, Banaji, 2004). Podstatná jména a slovesa se však od sebe výrazně liší nejen foneticky, ale i svojí funkcí ve větě. Není proto tolik překvapivé, že vedou k odlišnému vnímání popisovaných charakteristik. Mnohem zajímavější otázkou je, zda se rozdíly v percepci týkají i funkčně podobnějších lingvistických kategorií konkrétně podstatných a přídavných jmen. Podstatná a přídavná jména se podobají nejen svojí formou (např. intelektuálka vs. intelektuální), ale i svojí funkcí, tedy připisováním určitých charakteristik. Podstatná a přídavná jména se však v několika důležitých aspektech odlišují. Zatímco přídavná jména připisují objektům či osobám vždy jen jednu z mnoha možných charakteristik, podstatná jména určují náležení do určité kategorie (Hall, Moore, 1997; Hřebíčková, 2011, s. 61 a 75). Členství v určité kategorii zpravidla zahrnuje více charakteristik s ní spojených, jak je patrné např. na označeních blonďatá vs. blondýna. Zatímco první charakteristika se vztahuje výlučně k barvě vlasů, druhá aktivuje stereotypní obsahy týkající se např. intelektu popisovaných osob (Wierzbicka, 1986). Nálepka určující příslušnost k určité sociální kategorii však nemá pouze informační hodnotu aktivuje rovněž emoce asociované s danou skupinou v konkrétním meziskupinovém kontextu (Allport, 1954). Carnaghi a kolegové (2008) prokázali, že se podstatná a přídavná jména neliší pouze s ohledem na své lingvistické charakteristiky. Ve svém výzkumu se zaměřili na to, jaké závěry vyvolává použití podstatných a přídavných jmen pro označení skupinové příslušnosti u příjemců sdělení, a zda také mluvčí přizpůsobují volbu označení pro skupinovou příslušnost v závislosti na kontextu. V celkem šesti experimentech byly použity kategorie zahrnující sexuální preference (homosexuál vs. homosexuální), blízké vztahy (matka vs. mateřská), volnočasové aktivity (atletka vs. atletická), náboženská vyznání (muslim vs. muslimský), povolání (umělkyně vs. umělecká), typická chování a rovněž dvojice adjektiv a podstatných jmén náhodně vybraných ze slovníku. Rothbart a Taylor (1992) tvrdí, že sociální kategorie jsou obecně charakterizovány dvěma vzájemně nezávislými dimenzemi mírou stereotypizace a esencialismu. První série experimentů Carnaghiho a kolegů zkoumala vliv přídavných a podstatných jmen právě na vyvozovanou míru stereotypizace prezentovaných kategorií. Podstatná jména ve vyšší míře vedla k očekávání stereotypně kongruentního chování, za současného potlačení očekávání reakcí stereotypně nekongruentních. Pokud byla osoba označena jako atlet, příjemci sdělení předpokládali, že trénuje intenzivněji (kongruentní chování), než pokud byla označena pomocí přídavného jména atletický. V případě označení pomocí podstatných jmen účastníci experimentů zároveň předpokládali, že pije méně alkoholu (nekongruentní chování). Podstatná jména ve srovnání s adjektivy dále potlačovala alternativní kategorizaci popisovaných osob. Účastníci experimentu uváděli, že osoba označená jako atlet bude s nižší pravděpodobností zároveň umělcem než v případě označení atletický a umělecký. Jinými slovy, dvě nesouvisející skupinové příslušnosti se u jedné osoby nevylučovaly v případě jejich označení přídavnými jmény ve srovnání se situací, kdy byla jejich skupinová příslušnost popsána pomocí podstatných jmen (Carnaghi et al., 2008). Druhá skupina experimentů testujících míru esencialismu připisovanou dané sociální kategorii ukázala, že označení příslušnosti osob pomocí podstatných jmen 430 / Přehledové studie

12 vedlo k vnímání silnější preference pro chování s danou kategoríí souvisejících. Z výroku Martin je sportovec tak příjemci sdělení vyvozovali, že Martinova preference sportovních aktivit je silnější a v čase a napříč různými kontexty stabilnější než v případě označení Martina pomocí adjektiva sportovní. Vliv esencialismu na výběr podstatných či přídavných jmen byl testován také u mluvčích pomocí manipulace jejich esencialistických přesvědčení. Jedné skupině účastníků byl předložen text o výzkumu potvrzujícím, že schopnosti úspěšných sportovců jsou podmíněny genetickou výbavou. Druhé skupině byl předložen článek o rozhodujícím vlivu tréninku. Účastníci v experimentální skupině s uměle indukovanou vyšší mírou esencialismu (vliv genetiky) pak ve zvýšené míře pro označení skupinové příslušnosti vybírali podstatná jména, na rozdíl od účastníků v kontrolní skupině s nízkou úrovní esencialismu (vliv tréninku). Sylvie Graf a spolupracovníci (v tisku) rozšířili poznatky o vlivu označení skupinové příslušnosti pomocí podstatných a přídavných jmen na meziskupinový kontext. V sérii tří experimentů použili pro označení národnosti popisovaných osob buď podstatná či přídavná jména (např. útočící Čech vs. český útočník). Označení národnosti pomocí podstatných jmen vedlo k vyšší preferenci vlastní před nečlenskou skupinou. Rozdíl v efektu podstatných a přídavných jmen se výrazněji projevil v hodnocení osob s nižší úrovní identifikace se svou členskou skupinou. Toto zjištění ukázalo, že vliv různých lingvistických kategorií se liší v závislosti na charakteristikách příjemců sdělení (Graf et al., v tisku). Pokud shrneme výsledky studií srovnávajících vliv podstatných jmén a jiných výrazových prostředků, podstatná jména vedou k vnímání vyšší stability, síly a neměnnosti popisovaného chování, tedy k vnímání vyšší míry psychologického esencialismu. Vztah mezi jazykovými prostředky a vnímaným esencialismem je však oboustraný esencialistická přesvědčení se projevují i na straně mluvčích v jejich preferenci podstatných jmen. Podstatná jména použitá pro označení příslušnosti v určité sociální kategorii podporují vnímání charakteristik s danou kategorií spojených, a naopak inhibují vyvozování charakteristik pro danou kategorií netypických, čímž se podílejí na přenosu předsudků. Podstatná jména rovněž inhibují alternativní kategorizaci popisovaných osob, tedy možnosti jejich zařazení do jiné než právě uvedené sociální kategorie. Díky popisovaným vlastnostem podstatných jmen navrhují Carnaghi a kolegové (2008) jejich zařazení do Modelu lingvistických kategorií jako jeho nejabstraktnější kategorii. ZÁVĚR Podstatná jména uzavřela výčet lingvistických kategorií a jejich psychologických důsledků. Studie ukázala, jakým způsobem jazyková abstraktnost ovlivňuje chápání sdělovaných skutečností. Použití abstraktnějších výrazů vede k vnímání vyšší stability chování v čase a různých kontextech, zenedbávání vlivu situačních faktorů a k připisování projevů chování dispozičním charakteristikám osob. Abstraktnější výpovědi tak mají ve srovnání s konkrétními daleko větší dopad na posuzování popisovaných osob. Studie se rovněž zabývala motivací mluvčích přizpůsobujících své výpovědi aktuálnímu sociálnímu kontextu, konkrétním interakčním partnerům a vlastním cílům. Zdůraznila vliv očekávání i vliv tendence představovat svoji členskou skupinu a potažmo sebe sama v lepším světle. Pokud mluvčí považují chování osob za dispozičně založené, popisují jej pomocí abstraktnějších lingvistických kategorií. Tuto strategii využívají tak, aby zdůraznili pozitivní chování vlastní členské skupiny či svých přátel a negativní chování skupin nečlenských popř. svých nepřátel. V meziskupinovém kontextu se tento proces podílí na předávání a udržování stereotypních představ. Očekávané negativní chování členů cizích skupin je vnímáno jako stabilní a dispozičně založené, což podporuje začarovaný kruh upevňování předsudků vůči nim. Přehledové studie / 431

13 Pokud vezmeme v úvahu vliv a dosah médií, ve kterých byla systematická manipulace úrovní jazykové abstraktnosti prokázána, např. ve zprávách o chování zástupců nečlenských skupin, uvědomíme si potenciální dopad tohoto aspektu jazyka. Také političtí představitelé a další lidé ovlivňující veřejné mínění manipulují úrovněmi jazykové abstraktnosti ve svých projevech tak, aby dosáhli zamýšlených výsledků u cílových skupin. Vliv jazykové abstraktnosti je o to zásadnější tím, že uniká vědomé kontrole jak mluvčích, tak příjemců sdělení. Ačkoliv je tedy jazyková abstraktnost jen jedním z mnoha využitelných lingvistických prostředků, je nutné věnovat reflexi jejího vlivu a jejímu dalšímu výzkumu zvýšenou pozornost. LITERATURA Allport, G. W. (1954): The nature of prejudice. Cambridge, MA, Addison-Wesley. [česky: O povaze předsudků, 2004, Praha, Prostor.] Abelson, R. P., Kanouse, D. E. (1966): Subjective acceptance of verbal generalizations. In: S. Feldman (Ed.), Cognitive consistency: Motivational antecedents and behavioral consequents. New York, Academic Press, American Psychological Association (2010): Publication Manual of the American Psychological Association (6 th Edition). New York, American Psychological Association. Carnaghi, A., Maass, A., Gresta, S., Bianchi, M., Cadinu, M., Arcuri, L. (2008): Nomina sunt omina: On the inductive potential of nouns and adjectives in person perception. Journal of Personality and Social Psychology, 94, Coenen, L. H. M., Hedebouw, L., Semin, G. R. (2006): The linguistic category model manual. Free University Amsterdam. [Vyhledáno na Files/ pdf] Douglas, K. M., Sutton, R. M. (2003): Effects of communication goals and expectancies on language abstraction. Journal of Personality and Social Psychology, 84, Fiedler, K., Semin, G. R., Bolten, S. (1989): Language use and reification of social information: Top-down and bottom-up processing in person cognition. European Journal of Social Psychology, 19, Fiedler, K., Semin, G. R., Koppetsch, C. (1991): Language use and attributional biases in close personal relationships. Personality and Social Psychology Bulletin, 17, Fiedler, K., Semin, G. R., Finkenauer, C. (1993): The battle of words between gender groups: A language-based approach to intergroup processes. Human Communication Research, 19, Fillmore, C. J. (1971): Verbs of judging: An exercise in semantic description. In: C. J. Fillmore, D. T. Langendoen (Eds.), Studies in linguistic semantics. New York, Holt, Rinehart & Winston, Fiske, S. T., Morling, B. A. (1995): Encoding. In: A. S. R. Manstead, M. Hewstone (Eds.), Blackwell encyclopedia of social psychology. Oxford, Blackwell. Franco, F., Maass, A. (1996): Implicit vs. explicit strategies of outgroup discrimination: The role of intentional control in biased language use and reward allocation. Journal of Language and Social Psychology, 15, Franco, F. M., Maass, A. (1999): Intentional control over prejudice: When the choice of the measure matters. European Journal of Social Psychology, 29, Gelman, S. A., Heyman, G. D. (1999): Carrot-eaters and creature-believers: The effects of lexicalization on children s inferences about social categories. Psychological Science, 10, Graf, S., Bilewicz, M., Finell, E., Geschke, D. (v tisku): Nouns cut slices: Effects of linguistic forms on intergroup bias. Journal of Language and Social Psychology, 32. Guerin, B. (1994): Gender bias in the abstractness of verbs and adjectives. Journal of Social Psychology, 134, Hall, D. G., Moore, C. E. (1997): Red bluebirds and black greenflies: Preschoolers understanding of the semantics of adjectives and count nouns. Journal of Experimental Child Psychology, 67, Haslam, N. (1998): Natural kinds, human kinds, and essentialism. Social Research, 65, Hewstone, M., Rubin, M., Willis, H. (2002): Intergroup bias. Annual Review of Psychology, 53, Howard, J., Rothbart, M. (1980): Social categorization and memory for ingroup and outgroup behavior. Journal of Personality and Social Psychology, 38, Hřebíčková, M. (2007): The lexical approach to personality description in the Czech context. Československá psychologie, Suplement, 51, / Přehledové studie

14 Hřebíčková, M. (2011): Pětifaktorvý model v psychologii osobnosti: přístupy, diagnostika, uplatnění. Praha, Grada. Jones, E. E., Nisbett, R. E. (1972): The actor and the observer: Divergent perceptions of the causes of the behavior. In: E. E. Jones, D. E. Kanouse, H. H. Kelley, R. E. Nisbett, S. Valins, B. Weiner (Eds.), Attribution: Perceiving the causes of behavior. Morristown, NJ, General Learning Press, Karpinski, A., von Hippel, W. (1996): The role of the linguistic intergroup bias in expectancy maintenance. Social Cognition, 14, Kouřilová, S. (2011): Jedinec v meziskupinových vztazích: Od sociální kategorizace k předsudkům. Československá psychologie, 54, Maass, A. (1999): Linguistic intergroup bias: Stereotype perpetuation through language. In: Zanna, M. (Ed.). Advances in Experimental Social Psychology, 31, Maass, A., Salvi, D., Arcuri, L., Semin, G. R. (1989): Language use in intergroup contexts: The linguistic intergroup bias. Journal of Personality and Social Psychology, 57, Maass, A., Corvino, G., Arcuri, L. (1994): Linguistic intergroup bias and the mass media. Revue Internationale de Psychologie Sociale, 1, Maass, A., Milesi, A., Zabbini, S., Stahlberg, D. (1995): Linguistic intergroup bias: Differential expectancies or in-group protection? Journal of Personality and Social Psychology, 68, Maass, A., Ceccarelli, R., Ruden, S. (1996): Linguistic intergroup bias: Evidence for in-group protective motivation. Journal of Personality and Social Psychology, 71, Maass, A., Montalcini, F., Biciotti, E. (1998): On the (dis-) confirmability of stereotypic attributes. European Journal of Social Psychology, 28, Maass, A., Karasawa, M., Politi, F., Suga, S. (2006): Do verbs and adjectives play different roles in different cultures? A cross-linguistic analysis of person representation. Journal of Personality and Social Psychology, 90, McArtur, L. (1972): The how and what of why: Some determinans and consequences of causal attribution. Journal of Personality and Social Psychology, 22, Rothbart, M., Taylor, M. (1992): Category labels and social reality: Do we view social categories as natural kinds? In: G. R. Semin, K. Fiedler (Eds.), Language, interaction and social cognition. London, Sage, Rubini, M., Semin, G. R. (1994): Language use in the context of congruent and incongruent ingroup behaviors. British Journal of Social Psychology, 33, Schnake, S. B., Ruscher, J. B. (1998): Modern racism as a predictor of the linguistic intergroup bias. Journal of Language and Social Psychology, 17, Semin, G. R., Fiedler, K. (1988): The cognitive functions of linguistic categories in describing persons: Social cognition and language. Journal of Personality and Social Psychology, 54, Semin, G. R., Fiedler, K. (1989): Relocating attributional phenomena within a language-cognition interface: The case of actors and observers perspectives. European Journal of Social Psychology, 19, Semin, G., Fiedler, K. (1991): The linguistic category model, its bases, applications and range. European Review of Social Psychology, 2, Tajfel, H., Turner, J. C. (1986): The social identity theory of intergroup behavior. In: Worchel S., Austin, W. G. (Eds.), Psychology of intergroup relations. Chicago, Nelson, Tanabe, T., Oka, Y. (2001): Linguistic intergroup bias in Japan. Japanese Psychological Research, 43, von Hippel, W., Sekaquaptewa, D., Vargas, P. (1995): On the role of encoding processes in stereotype maintenance. Advances in Experimental Social Psychology, 27, von Hippel,W., Sekaquaptewa, D., Vargas, P. (1997): The linguistic intergroup bias as an implicit indicator of prejudice. Journal of Experimental Social Psychology, 33, Walton, G. M., Banaji, M. B. (2004): Being what you say: The effect of essentialist linguistic labels on preferences. Social Cognition, 22, Whorf, B. L. (1956): Language, thought and reality (ed. J. B. Carroll). Cambridge, MA, MIT Press. Wenneker, C. P. J., Wigboldus, D. H. J., Spears, R. (2005): Biased language use in stereotype maintenance: The role of encoding and goals. Journal of Personality and Social Psychology, 89, Wigboldus, D. H. J., Semin, G. R., Spears, R. (2000): How do we communicate stereotypes? Linguistic bases and inferential consequences. Journal of Personality and Social Psychology, 78, Wigboldus, D. H. J., Semin, G. R., Spears, R. (2006): Communicating expectancies about others. European Journal of Social Psychology, 36, Přehledové studie / 433

15 Wigboldus, D. H. J., Douglas, K. M. (2007): Language, stereotypes, and intergroup relations. In: K. Fiedler (Ed.), Social communication. New York, NY, Psychology Press, Wierzbicka, A. (1986): What s in a noun? (Or: How do nouns differ in meaning from adjectives?). Studies in Language, 10, Yzerbyt, V., Estrada, C., Corneille, O., Seron, E., Demoulin S. (2004): Subjective essentialism in action: Self-anchoring and social control as consequences of fundamental social divides. In: C. M. Judd, V. Yzerbyt, O. Corneille (Eds.), The psychology of group perception: Contributions to the study of homogeneity, entitivity, and essentialism. Philadelphia, Psychology Press, SOUHRN Jazyková abstraktnost je formálním aspektem jazyka vyjadřovaným pomocí různých lingvistických kategorií sloves, přídavných a podstatných jmen. Jednotlivé lingvistické kategorie a jejich vliv na závěry vyvozované ze sdělení definuje model lingvistických kategorií (LCM). LCM postuluje dialektický vztah mezi jazykem a kognitivními procesy. Zabývá se nejen vlivem jazykové abstraktnosti na závěry vyvozované příjemci, ale i motivací mluvčích pro výběr různých lingvistických kategorií. Strategické používání jazyka se projevuje v lingvistickém zkreslení založeném na sociální žádoucnosti a v lingvistickém zkreslení založeném na očekávání. Aktivace jazykové abstraktnosti probíhá během kódování i komunikace informací v závislosti na aktuálních potřebách mluvčích. Ačkoliv je její úroveň manipulována za účelem dosažení komunikačních cílů, uniká vědomé kontrole mluvčích i jejich posluchačů. Role jazykové abstraktnosti v přenosu a udržování stereotypních přesvědčení a předsudků je diskutována v závěru studie. 434 / Přehledové studie

16 Československá psychologie 2012 / ročník LVI / číslo 5 DEPRESE Z POHLEDU PSYCHOLOGIE OSOBNÍCH KONSTRUKTŮ MARIE KOVÁŘOVÁ, MIROSLAV FILIP Psychologický ústav AV ČR, Brno ABSTRACT Depression from the view of psychology of personal constructs M. Kovářová, M. Filip The study focuses on application of the personal construct theory on the field of psychopathology and psychotherapy with emphasis on depression. The first section describes the theory of George Kelly that is focused especially on constriction as an important sign of the depressive construction system. The study compares empirical studies of his followers concerning cognitive complexity, constriction, construct content, polarized construing, interpersonal isolation, self-esteem and negative self-construing. The influence of pharmacotherapy and psychotherapy on a construction system is mentioned. The last section describes the similarity of the principles of the cognitive therapy and the personal construct psychotherapy. key words: depression, psychology of personal constructs, psychotherapy klíčová slova: deprese, psychologie osobních konstruktů, psychoterapie ÚVOD Cílem studie je přiblížit aplikaci psychologie osobních konstruktů na oblast psychoterapie a psychopatologie, s důrazem na diagnostickou kategorii deprese. Výchozí teorie, psychologie osobních konstruktů (PCP, Kelly, 1955, 1955/2001), byla již v české odborné literatuře blíže nastíněna (Filip, 2007, 2011). Rozvedeny jsou znaky konstrukčního systému, které mohou souviset s psychopatologií, s důrazem na proces konstrikce. Popsány jsou také empirické studie Kellyho následovníků, zabývající se dalšími znaky konstrukčního systému osob s depresí. V posledních oddílech je porovnáno pojetí deprese z pohledu deskriptivní diagnostiky a PCP. Konečně je zmíněn vliv farmakoterapie i psychoterapie na znaky konstrukčního systému. Závěrem jsou podána doporučení pro léčbu deprese z pohledu PCP. Psychologie osobních konstruktů Podle Kellyho se lidé snaží predikovat, co se stane v budoucnosti a za tím účelem si vytváří hypotézy, provádí experimenty, verifikují své hypotézy, nebo jsou nuceni je přeformulovat. K tomu jim slouží tzv. systém osobních konstruktů (Kelly, 1955, 1955/2001). Osobní konstrukt je dichotomický, např. dobrý zlý. Naše konstrukty se navzájem liší na základě našich minulých zkušeností i na základě anticipací budoucnosti. Došlo: ; M. K., M. F., Psychologický ústav AV ČR, Veveří 97, Brno; @mail.muni.cz Vznik studie byl podpořen grantem č. P407/12/2432. Přehledové studie / 435

17 V aplikaci teorie na terapeutickou praxi je stěžejní akceptace hlediska konstrukčního alternativismu (Kelly, 1955, 1955/2001). Terapeut si je vědomý toho, že jeho pohled na danou situaci nemusí být shodný s pohledem klientovým. Snaží se konstruovat konstrukční systém svého klienta a přiblížit se tak jeho pohledu na věc. Přitom se jeho pohledem nenechá úplně podmanit a zároveň předvídá, jak bude klient reagovat během terapie. Vede klienta k uvědomění si, že mohou existovat i jiné alternativy, než které on momentálně vnímá, že jeho konstrukty mohou být použitelné i u jiných osob nebo situací, nebo naopak, že některé konstrukty se dají ohraničit jen na vybrané události a osoby. Tyto hypotézy klient postupně testuje, resp. ověřuje svým chováním, nejprve v bezpečí terapeutické místnosti, posléze je zkouší v reálném životě. Pokud opakovaně dojde k verifikaci nových nebo pozměněných konstruktů, je možné postupně změnit některé složky do té doby nefunkčního konstrukčního systému. Kelly (1955, 1955/2001) popisuje obsahové a strukturální znaky konstrukčního systému, které mohou v určité podobě souviset s patologií nebo zapříčinit problémy vedoucí k vyhledání pomoci. Tyto znaky se mohou vyskytovat u různých duševních onemocnění. Nejsou ovšem přítomny vždy jen u nemocných osob, může je používat každý z nás. Klíčová je vhodnost jejich použití, tedy to, zda nám umožňují další predikci a validaci, příp. rekonstrukci konstrukčního systému, nebo zda nám v tomto procesu brání. Tyto znaky jsou dále blíže popsány: A. Dilatace - konstrikce Pod pojmem dilatace chápeme situaci, kdy člověk rozšíří rozsah vhodnosti, a tím rozsah použitelnosti konstruktů. Může k ní dojít v důsledku snahy eliminovat nesrovnalosti v konstrukčním systému. Bývá spojována s mánií (Kelly, 1955, 1995/2001). Opakem je konstrikce, tedy snaha minimalizovat nesrovnalosti v konstrukčním systému zúžením rozsahu vhodnosti konstruktů (Kelly, 1955, 2001). O vztahu konstrikce a deprese bude pojednáno dále. B. Volnost - vázanost Vázané (tight) konstrukty jsou takové, které vedou k neměnícím se predikcím. Volné (loose) konstrukty vedou k měnícím se predikcím, ale přesto si uchovávají svou identitu. Používáme je například při tvůrčí činnosti, ve fantaziích či ve snech. Volné konstruování bývá zmiňováno v souvislosti se schizofrenií (Kelly, 1955, 1955/2001). C. Jádrové konstrukty Jedná se o takové konstrukty, které určují naši identitu a existenci (Kelly, 1955, 1955/2001). Jádrové konstrukty zdravých osob by měly být pevné, sebe i své blízké by měly chápat stále stejně a integrovaně (Kelly, 1955, 1955/2001). S jádrovými konstrukty se pojí několik podstatných emocí, z nichž některé mohou souviset se vznikem psychopatologie. S rozvojem depresivního onemocnění souvisí především úzkost. K úzkosti dochází v důsledku zjištění, že události, se kterými jsme konfrontováni, leží mimo rozsah vhodnosti našich konstruktů (Kelly, 1955, s. 533). Jedná se tedy o události, k nimž nemáme žádné dispozice je vysvětlit a v budoucnu predikovat. Nebo vhodné konstrukty máme, ovšem výsledky anticipace nejsou ve shodě s naší predikcí (Kelly, 1955). Dalšími emocemi jsou pocit ohrožení, strach, vina, agresivita a hostilita. S jádrovými konstrukty souvisí i tzv. konstrukty závislosti (dependency constructs) (Kelly, 1955, 1955/2011). Formují se v dětství a dítě pomocí nich konstruuje blízké osoby (především matku) ve vztahu ke svému vlastnímu přežití. Přestože se neřadí přímo mezi jádrové konstrukty, také ovlivňují interpersonální vztahy. Výskyt přenosu v průběhu terapie značí podle PCP přítomnost konstruktů závislosti. 436 / Přehledové studie

18 Deprese z pohledu PCP Pojetí deprese není Kellym systematicky rozpracováno. Pro něj byl charakteristickým rysem deprese proces konstrikce (Kelly, 1955/2001). Konstrikce může být reakcí na nové události, které spadají mimo rozsah vhodnosti našich konstruktů, nebo na události, které naše konstrukty vhodně nepredikovaly (viz definice úzkosti výše). Jedním z řešení, jak se vyhnout této invalidaci a z ní plynoucí úzkosti, je zúžit rozsah vhodnosti konstruktů, takže ty jsou poté aplikovatelné jen na omezený rozsah osob nebo událostí. Dlouhodobá konstrikce se může projevovat uzavřením se do sebe, zpřetrháním vazeb s přáteli, snížením rozsahu zájmů jen na určitou oblast atd. Přesto nemusí dojít k redukci úzkosti. Protože je však konstrukční systém již dost ovlivněný procesem konstrikce, člověk nemá možnost experimentovat s novými možnostmi a činnostmi. Konstrikce se může manifestovat i tzv. konstriktivním pláčem. Za definitivní konstrikci považuje Kelly sebevraždu (1955/2001). Podle něj (Kelly, 1961, podle Neimeyer, 1983) existují dvě situace, ve kterých se sebevražda jeví člověku jako rozumné řešení: Jednak se mu události v jeho životě mohou zdát předvídatelné, ale zároveň bez možnosti je ovlivnit. Tento pohled nazývá Kelly depresivní fatalismus. Druhá situace nastane, pokud se vše jeví jako nepredikovatelné. Sebevražda je pak pro člověka posledním pokusem, kdy může rozhodnout o tom, co nastane. Kelly jej pojmenoval totální úzkost. V obou případech se jedná o důsledek konstrikce. Kelly uvažuje i o možnosti výskytu sebevražedných tendencí v rodinné linii. Pokud člověk v důsledku deprese spáchá sebevraždu, jeho potomku může tento akt utkvět v paměti jako vědomá možnost, jak potvrdit depresi a jak na ni reagovat. V klinickém kontextu konstrikci způsobuje farmakoterapie (anxiolytika) a hospitalizace s neměnným denním režimem a pevným rozpisem činností (Kelly, 1955/2001). Ke konstrikci dochází i v důsledku léčby elektrokonvulzivní terapií (EKT). Efekt EKT podle PCP spočívá ve způsobené částečné amnézii vedoucí ke konstrikci, takže klient nemusí čelit všem svým problémům. EKT je nutné propojit s psychoterapií. Ta klientovi pomáhá vybudovat novou strukturu, která při dalším vystavení událostem vyvolávajícím úzkost neselže. Spíš než o unipolární depresi se Kelly (1955, 1955/2001) zmiňuje o maniodepresivním syndromu, přičemž tento pohled jeho následovníci opouští a ve svých výzkumech se převážně zaměřují na oddělené soubory manických a depresivních osob. Střídání období mánie a deprese chápe Kelly (1955/2001) jako posun na ose dilatace konstrikce. Konstruktivistická teorie deprese navazující na G. Kellyho Většina výzkumných studií probíhala v 70. a 80. letech, kdy byla problematika deprese podrobně rozpracována. Článek si klade za cíl podat přehled těchto studií jednotlivých znaků souvisejících s depresí (viz níže). Ve studiích je využíván Test repertoárových mřížek (Rep-Test), který slouží ke zjištění konstruktů používaných respondenty, a způsobu konstruování jim blízkých osob a self (Kelly, 1955, 1955/2001). Z novější literatury je možné zmínit model Rossottiové a Wintera (2003) týkající se reakce na pocit ohrožení a z něj plynoucího chaosu a pocitu nejistoty. Jedním z možných následných stavů je i existenciální deprese a úzkost. A. Kognitivní komplexita, diferenciace a integrace konstrukčního systému Výsledky empirických studií v této oblasti jsou nejednoznačné. Na pojetí kognitivní komplexity existuje několik názorů. Může být chápána jako diferenciace kognitivního systému, tedy jako počet nezávislých dimenzí, ale i jako integrace, tedy propojení Přehledové studie / 437

19 těchto dimenzí na vyšší úrovni. Ať už je kognitivní komplexita považována za diferenciaci, integraci nebo současně za vysokou míru diferenciace i integrace, pro každý z těchto pohledů existuje navíc několik možných způsobů výpočtu její hodnoty (Gallifa, Botella, 2000). Vzniká tedy otázka, do jaké míry jsou výsledky studií navzájem srovnatelné. V počátečních výzkumech (McPherson et al., 1973; Silverman, 1977) byl využíván Rep-Test modifikovaný pro zkoumání poruchy myšlení u schizofrenie. Autoři zjišťovali míru intenzity neboli míru, v jaké jsou konstrukty navzájem propojené. Intenzita byla původně navržena jako ukazatel volnosti - vázanosti, ale z logiky svého výpočtu je považována i za ukazatel kognitivní integrace (Gallifa, Botella, 2000). McPherson et al. (1973) nezjistili v míře intenzity rozdíl mezi skupinami schizofreniků bez poruchy myšlení, manických a depresivních osob. Schizofrenici s poruchou myšlení vykázali nižší míru intenzity než ostatní skupiny. Silverman (1977) zjistil, že v porovnání s neklinickou kontrolní skupinou dosáhly depresivní osoby vyšší míry intenzity u konstruktů s afektivním obsahem (smutný, napjatý atd.). Rozdíl mezi skupinami u konstruktů s věcným obsahem (milý, hloupý atd.) nebyl statisticky významný, i když depresivní opět vykazovali vyšší hodnoty. V další sérii studií (Space, Cromwell, 1980; Space, Dingemans, Cromwell, 1983) byla kognitivní diferenciace odvozována z analýzy hlavních komponent jako počet faktorů a jako procento rozptylu prvního faktoru. Takto pojatá kognitivní diferenciace nedokázala rozlišit mezi skupinou osob s depresí a psychiatrickou kontrolní skupinou (Space, Cromwell, 1980) a skupinou osob se schizofrenií a neklinickou kontrolní skupinou (Space, Dingemans, Cromwell, 1983). Sheehanová (1981, 1985) vycházela z předpokladu, že depresivní lidé uvažují jen v jedné dimenzi a jejich konstrukční systém je tedy méně diferencovaný. Pro výpočet použila opět procento rozptylu pro první komponentu. Konstrukční systém depresivních vykazoval nižší míru diferenciace v porovnání s lidmi bez diagnózy deprese (Sheehan, 1981). Autorka ve výzkumu použila modifikovaný Rep-Test, ve kterém respondenti posuzovali své předpoklady o tom, jak se na ně dívají významné osoby v jejich životě. Nejednoznačné jsou výsledky retestu. V první studii (Sheehan, 1981) došlo po 6-8 týdnech k nárůstu míry diferenciace. Druhá studie (Sheehan, 1985) změny v míře diferenciace po absolvování terapie osobních konstruktů (po 3-4 měsících) neodhalila. Rozdíl se ovšem prokázal mezi dvěma typy Rep-Testu. K menší diferenciaci konstrukčního systému došlo, pokud respondenti posuzovali druhé osoby a sebe. Naopak k větší diferenciaci došlo, pokud respondenti hodnotili sebe z pohledu, kterým je mohou vidět druzí lidé. Ashworth, Blackburn a McPherson (1982) předpokládali nižší diferenciaci (měřenou jako procento rozptylu pro první komponentu a pro první tři komponenty) a zároveň vyšší integraci (zde označovanou pojmem monolitická struktura, tedy shluk vzájemně korelujících konstruktů) konstrukčního systému depresivních. Mezi skupinami rozlišovalo jedině procento rozptylu prvních tří komponent. Depresivní pacienti měli nižší míru diferenciace, a to v porovnání s pacienty s mánií, se schizofrenií a s alkoholiky. Mezi depresivními pacienty, lidmi, kteří se z deprese již uzdravili, a neklinickou kontrolní skupinou nebyl rozdíl. Přestože vzorek depresivních pacientů nebyl z hlediska diagnóz sjednocený, 1) mezi podskupinami se nenašel rozdíl. Po 120 dnech byl celý proces administrace zopakován se stejnými osobami z depresivní a manické skupiny, které se zúčastnily prvního testování a které byly nyní považovány za uzdra- 1) Zahrnuta byla psychotická bipolární afektivní porucha, psychotická unipolární deprese a neurotická deprese. 438 / Přehledové studie

20 vené (Ashworth, Blackburn, McPherson, 1985). U depresivních vzrostla v porovnání s hodnotami z prvního testu míra diferenciace. Tato skupina se nyní nelišila od jiných skupin zahrnutých v první studii, ani od uzdravených manických osob. V dalších studiích (Angelillo et al., 1985; Neimeyer et al., 1983) bylo pro měření diferenciace použito FIC (Functionally independent construction) a pro měření integrace index uspořádání (Ordination). FIC vychází z počtu na sobě nezávislých shluků konstruktů, uspořádání souvisí s extremitou hodnocení na škálách tvořených konstrukty (Gallifa, Botella, 2000). Neimeyer et al. (1983) použili modifikovaný Rep- Test, kde respondenti hodnotili sebe v různých rolích na konstruktech, které si vytvořili. FIC ani uspořádání nekorelovalo s hloubkou deprese. Angelillo et al. (1985) zjistili vyšší míru uspořádání u neklinické kontrolní skupiny. Skupina pacientů s depresí a s dystýmií a skupina s jiným psychiatrickým onemocněním 2) se mezi sebou nelišily. FIC mezi jednotlivými skupinami opět nerozlišovalo. Neimeyer, Heathová a Straussová (1985) využili modifikovaný Rep-Test, kde respondenti posuzovali sebe v různých rolích. Respondenti nejprve napsali určitý počet svých pozitivních, negativních a ideálních vlastností. Tyto charakteristiky byly považovány za první póly konstruktů. Respondenti posléze určili druhé póly konstruktů uvedením kontrastních vlastností k již existujícím pólům. Konstrukty přitom nesestávaly jen ze dvou pólů, ale měly podobu škály. Autoři zjistili, že hloubka deprese má vliv na diferenciaci (v podobě skóru FIC). Zpočátku je konstrukční systém člověka spíše integrovaný, a to v oblasti pólů s pozitivní valencí. Jak se deprese prohlubuje, dochází k diferenciaci, využívány jsou pozitivní i negativní póly konstruktů týkající se jádrové struktury rolí. U těžké deprese se projevuje opět posun k integraci, ovšem v oblasti pólů s negativní valencí. Neimeyer a Feixas (1992) porovnávali odlišné metody měření deprese a další metody. Jednalo se o HRDS, BDI, Hopelesness Scale (HS), Crandell Cognitions Inventory (CCI), Attributional Style Questionnaire (ASQ), Cognitive Error Questionnaire (CEQ) a modifikovaný Rep-Test. V něm respondenti posuzovali sami sebe v různých rolích. Výzkumu se účastnily osoby trpící střední nebo těžkou unipolární depresí. Skóre diferenciace bylo měřeno jako stupeň podobnosti self ve všech rolích, nicméně významně nekorelovalo s žádnou jinou metodou ani její subškálou. B. Konstrikce Opět se projevuje nejednotnost v názoru, jaký znak konstrukčního systému považovat za ukazatel konstrikce. V některých případech bývá dávána do souvislosti s kognitivní komplexitou. Ashworth, Blackburn a McPherson (1982) předpokládali, že konstrikce a zároveň pre-emptivní myšlení 3) povedou k nediferencované struktuře, a tím k nízké kognitivní komplexitě. Stejné pojetí kognitivní komplexity jako ukazatele míry konstrikce zastávali Space a Cromwellová (1980), viz oddíl o kognitivní komplexitě. Ross (1985) očekával vyšší míru konstrikce u osob s hlubší depresí. Konstrikci přitom chápal jako nadměrné používání určitého bodu na ratingové škále (např. obou krajních bodů). Jeho hypotéza se nepotvrdila. Autor ovšem srovnával skupinu osob bez terapie s nejasně definovanou skupinou osob procházejících psychoterapií, která zahrnovala např. poruchy osobnosti, neurózy nebo alkoholismus. 2) Skupina byla nejasně určená, její součástí byli lidé např. s poruchou osobnosti nebo s posttraumatickou stresovou poruchou. 3) Jedná se o myšlení typu jen toto, nic jiného. Pokud se člověk považuje například za líného, je to jeho jediné pojetí, už se dál nekonstruuje jako zvídavý, úspěšný atd. Přehledové studie / 439