MASARYKOVA UNIVERZITA

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA LÉKAŘSKÁ FAKULTA Katedra ošetřovatelství Vendula Chromková Vadné držení těla u dětí školního věku Bakalářská práce Vedoucí práce: Mgr. Hana Pinkavová Brno 2014

2 Prohlašuji, že jsem bakalářskou na téma Vadné držení těla u dětí školního věku vypracovala samostatně pod vedením Mgr. Hany Pinkavové a uvedla v ní všechny použité literární a jiné odborné zdroje v souladu s právními předpisy, vnitřními předpisy Masarykovy univerzity a vnitřními akty řízení Masarykovy univerzity a Lékařské fakulty MU. V Brně dne Vendula Chromková

3 PODĚKOVÁNÍ Zde bych velice ráda poděkovala Mgr. Haně Pinkavové, za vstřícnost, odborné vedení a rady při psaní mé bakalářské práce. Dále své rodině za podporu během celého studia. Také všem respondentům, za jejich ochotu při vyplňování dotazníků.

4 OBSAH I. TEORETICKÁ ČÁST DRŽENÍ TĚLA Pasivní systém konstrukce těla Kosterní soustava Páteř Pánev Dolní končetiny Aktivní systém konstrukce těla Svalová tkáň Svalová dysbalance Hluboký stabilizační systém páteře a trupu SPRÁVNÉ DRŽENÍ TĚLA VADNÉ DRŽENÍ TĚLA Hyperlordóza Plochá záda (dorsum planum) Hyperkyfóza (zvětšení hrudní kyfózy) Hyperkyfolordotické držení těla Plochonoží STRUKTURÁLNÍ VADY PÁTEŘE Idiopatická skolióza Kongenitální skolióza Scheuermannova choroba (juvenilní kyfóza) FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ DRŽENÍ TĚLA KLINICKÉ HODNOCENÍ DRŽENÍ TĚLA VE STOJE CHARAKTERISTIKA OBDOBÍ U DĚTÍ ŠKOLNÍHO VĚKU II EMPIRICKÁ ČÁST CÍLE A OČEKÁVANÉ VÝSLEDKY METODIKA PRÁCE Kritéria výběru respondentů Dotazník Pilotní šetření Charakteristika průzkumné metody VÝSLEDKY PRŮZKUMU A JEJICH ANALÝZA Výsledky výzkumu ANALÝZA DAT A DISKUZE Návrhy řešení zjištěných nedostatků ZÁVĚR ANOTACE ANNOTATION SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ SEZNAM ZKRATEK... 73

5 SEZNAM TABULEK SEZNAM GRAFŮ SEZNAM PŘÍLOH PŘÍLOHY... 77

6 ÚVOD Onemocnění pohybového aparátu patří v současné době k nejčastějším chronickým neinfekčním onemocněním. Postihuje nejenom dospělé, ale i děti. Je důležité hledat příčiny vzniku onemocnění již v dětství, kdy vlivem nesprávného zatížení pohybového systému vzniká svalová dysbalance, která vede k vadnému držení těla. Vysoký nárůst onemocnění v posledních letech je spojován se změnou životního stylu. Děti tráví více času u počítače, či televize, což se projevuje sníženou sportovní aktivitou. Tato civilizační choroba je tedy jakási daň, kterou obětujeme za naše pohodlí. Dětský věk je velmi citlivý na nepřiměřenou zátěž pro organismus. Právě v době, kdy dochází u dětí k růstu kostí, není současně podložen dostatečný rozvoj svalstva a vytváří se tak rizikový faktor pro vznik poruch držení těla. Nejčastější výskyt vadného držení těla se objevuje u dětí školního věku, respektive se zahájením školní docházky. Mého dotazníkového šetření se účastnili děti staršího školního věku, jelikož jsem chtěla zjistit, do jaké míry dodržují preventivní opatření v předcházení vadného držení těla a zdali trpí bolestí zad. Aby docházelo co možná k nejmenšímu výskytu vertebrogenních potíží v dospělosti, je důležité již v dětském věku začít s nácvikem správného držení těla a osvojením si určitých preventivních opatření. Vlivem svalové dysbalance dochází zpočátku pouze ke změnám reliéfu těla. Později však mohou vznikat strukturální vady, např. skoliózy, které již nenapraví pouze pravidelné a cílené cvičení, ale je třeba lékařského ošetření. Teoretická část se dělí na sedm částí. První tři části se věnují držení těla, jeho fyziologii a patologii. Čtvrtá kapitola popisuje strukturální vady páteře, zejména skoliózu. Pátá se zabývá faktory ovlivňující vadné držení těla a jeho předcházení. Předposlední část představuje pár testů, kterými lze určit případné poruchy držení těla. Charakteristika školního období dítěte uzavírá teoretickou část mé bakalářské práce. V praktické části jsem se zaměřila na dodržování preventivních opatření VDT dětí školního věku, jejich trávení volného času, výskytu bolestí zad a zjištění znalostí o skolióze.

7 I. TEORETICKÁ ČÁST 1 DRŽENÍ TĚLA Držení těla se dá v nejobecnějším překladu definovat jako řešení úlohy, kdy jedinec udrží své tělo v rovnováze při působení vnějších sil. Na nás působí nejvýznamněji síla gravitační, jenž stahuje všechna hmotná tělesa směrem dolů. Váha člověka je jejím bezprostředním projevem (Čermák et. al., 2000). Pokud jsou všechny síly, které působí na těleso vyrovnány, pak je těleso v rovnováze a tudíž v klidu. Termín stabilita v souvislosti s držením těla vyjadřuje míru nejmenšího úsilí, které je potřeba vynaložit, aby došlo k poruše rovnováhy v gravitačním poli. Čím více je těleso stabilnější, tím potřebujeme větší sílu k porušení rovnováhy (Véle, 2006). Člověk je jediný tvor naší planety, který se pohybuje vzpřímeně. Těžiště těla je důležité pro vzpřímenou polohu (Obr. 1). Jeho umístění závisí na pohlaví, věku, proporci a stavbě těla. (Čermák et. al., 2000) Dle Čermáka se na držení vzpřímeného postoje podílejí dva systémy: 1. Pasivní systém konstrukce těla (složen z kostí) 2. Aktivní systém konstrukce těla (tvořen svalovou soustavou) V pasivním systému se budu věnovat popisu páteře, pánve a dolních končetin. V oblasti aktivní konstrukce těla se zaměřím na kosterní svalstvo, svalové systémy tonické, fázické a svalovou rovnováhu. Zařadím sem i svaly hlubokého stabilizačního systému a jeho roli v udržení správného postoje. Obr. 1: Rovnováha lidského těla (převzato: Čermák et al., 2000) 7

8 1.1 Pasivní systém konstrukce těla Kosterní soustava Lidské kosti tvoří pro tělo pružnou a pevnou konstrukci, která nám dodává tvar i sílu. Díky kostře můžeme vzpřímeně stát, pohybovat se nebo zvedat břemena. Má i funkci ochranou (chrání vnitřní orgány jako např. mozek, srdce, plíce). Typy kostí: dlouhé krátké ploché nepravidelné (Davies, Campbell, 2004) Dělíme ji na osový orgán a kostru končetin. Osový orgán tvoří hlava, páteř, pánev a je považován za osu postavy. Její segmenty formují linii určující vzhled postavy, která se projevuje staticky držením těla a dynamicky pohybovým chováním. Vyrovnanou linii charakterizuje vzpřímené držení těla bez větší námahy. Poruchy linie mohou být způsobené např. strukturálními změnami segmentů vedoucích ke změně pohybového chování (Véle, 2006) Páteř Páteř je nosný a osový orgán těla. Umožňuje nám vzpřímený postoj, chrání nervové struktury (mícha), je součástí podpůrné funkce těla a udržuje jeho rovnováhu (Blanka Hošková a kol. 2012). Páteř člověka obsahuje obratlů. Z toho 7 krčních, 12 hrudních, 5 bederních, 5 křížových druhotně srůstajících v kost křížovou a 4-5 obratlů kostrčních srostlé v kostrč. Každý obratel se skládá ze 3 složek (tělo, oblouk a výběžky) mající mechanicky odlišnou funkci (Dobeš et al., 2011) Tělo obratle je jeho nosná část. Spojením jednotlivých oblouků vzniká páteřní kanál, kterým prochází mícha. Kloubní párové výběžky slouží ke spojení sousedních obratlů. Nepárový trnový výběžek a párové příčné výběžky slouží k úponu a odstupu vazů (fixace páteře) a svalů, které zajišťují pohyblivost páteře. Mezi jednotlivými plochy obratlových těl se nachází meziobratlové ploténky, které slouží při pohybu jako pružný tlumič nárazů. (Dylevský, 2009) Délka celé páteře tvoří asi 35 % tělesné výšky. 8

9 Na páteři se vyskytuje dvojesovité zakřivení. V sagitální rovině dochází k pravidelnému střídání obloukovitého vyklenutí vpřed (lordóza) a obloukovitému zakřivení vzad (kyfóza). (Dobeš et al., 2011) Obr. 2: Páteř (převzato: Paneš, 1993) Pohyblivost páteře je dána součty pohybů mezi jednotlivými obratli. Je usměrňována meziobratlovými klouby a umožněna deformací jednotlivých meziobratlových plotének. Rozsah hybnosti je určen relativní výškou meziobratlových plotének, tvarem a sklonem obratlových trnů, tvarem kloubních ploch a rozsahem pohybu měkkých tkání (kůže, podkoží, fascie, svaly a ligamenta), (Dobeš et al., 2011) 9

10 1.1.3 Pánev Pánevní pletenec tvoří dvě pánevní kosti a nepárová kost křížová. Srůstem původně tří párových kostí vzniká kost pánevní. Ta se skládá z kosti kyčelní (os ilium), sedací (os ischii) a stydké (os pubis). Pánev je mezičlánek mezi páteří a dolními končetinami. Každá její změna sklonu se zároveň projevuje ve změnách bederní lordózy. Tvoří pevný a pružný prstenec, přes který se váha trupu přenáší na dolní končetiny. Pánev tvoří projektivní a podpůrný systém chránící vnitřní orgány v ní uložené. Na pánvi jsou inzerční plochy, odkud odstupují či se upínají svaly. (Dylevský, 2009) Dolní končetiny Kostra nohy se skládá ze tří částí: zánártí (tarsus), nárt (metatarsus) a články prstů (phalanges digitorum). Váha těla se rozkládá na kosti hlezenní (talus). Zátěž působící na talus se rozkládá jak směrem k prvnímu metatarsu přes kost člunkovou, tak i dozadu, do hrbolu patní kosti. Aby plnila DK specifickou lokomoční funkci, je důležité, aby plnila funkci jak statickou (nosnou), tak dynamickou (lokomoční). K tomu je potřeba, aby byla dostatečně flexibilní, ale zároveň i rigidní. Pružnost nohy je zajištěna pomocí jednotlivých kostí, jejich vzájemnou vazbou vazivovými strukturami a fixací nožních kleneb. Mezi kostmi nohy se nachází několik desítek kloubních spojů. Noha má dvě základní funkce: nese hmotnost lidského těla, ale zárovně umožňuje přesun této hmotnosti, chůzi (lokomoci). Pro člověka jsou důležité tři opěrné body: hrbol patní kosti, hlavička prvního a pátého metatarsu, které drží člověka ve vzpřímeném a stabilním postoji. Mezi těmito body se nachází těžiště a také dva systémy kleneb příčné a podélné, které chrání měkké tkáně plosky a umožňují nám pružný nášlap. Udržení klenby je závislé na celkovém tvaru kostry nohy, svalech nohy a vazivovém systému nohy (Dylevský, 2009) 10

11 1.2 Aktivní systém konstrukce těla Svalová tkáň Svalová tkáň je společná všem buňkám, její obecná vlastnost je stažlivost kontraktibilita. Svojí stažlivostí vytváří sílu. Pro jakýkoliv pohyb jsou klíčové 4 vlastnosti svalové tkáně. Excitabilita, neboli dráždivost, je důležitá při přijímání a odpovídání na podněty. Schopnost zkrácením vytvářet sílu a pohyb nám umožňuje kontraktibilita (stažlivost). Schopnost natáhnout se nám naopak dává extenzibilita (protažitelnost). A 4. klíčová vlastnost je elasticita (pružnost), která umožňuje vrátit tkáň do původního stavu po předchozím smrštěním či natažením (Dylevský, 2009). Svalová tkáň obsahuje 75 % vody a 25 % pevných látek: - anorganické Ca, Mg, K, Na, Cl, H 3 PO 4 - organické bílkoviny (aktin, myozin, ), tuky (triacylglycerol a sacharidy (glykogen) (Bartůňková, 2006) Děti mají obsah vody ve svalech 82 %. Velké svaly se u dětí začínají vyvíjet dříve. Zhruba u dětí od 6 let se začíná vyrovnávat poměr vývoje mezi svaly velkými a malými. Až s rozvojem malých svalů je možné začít procvičovat jemnou motoriku. K nácviku pohybových návyků dochází z důvodu vývoje mozkové kůry. V krátkých intervalech a u méně náročných výkonů jsou děti schopné jemné motoriky, kde potřebují přesnost a jemnost. Velmi rychle jsou poté připraveny na výkony, ke kterým je potřeba síla a obratnost. Jsou učenlivé v pohybových dovednostech (plavání, jízda na kole, bruslích aj.), (Šmarda et al. 2004). Lidské tělo se skládá ze 3 základních typů: hladká svalovina, srdeční svalovina a příčně pruhovaná (kosterní) svalovina. Jelikož jen příčně pruhovaná svalovina a lidský pohyb spolu úzce souvisejí, dále se zmíním jen o ní. Příčně pruhovaná svalovina je základní tkáň kosterních svalů. Tvoří hybnou a motorickou složku pohybového systému. Obsahuje téměř 450 svalů, které dohromady pojímají 45 % hmotnosti lidského organismu. Jsou inervovány pomocí mozkových a míšních nervů, bez kterých by nedocházelo k řízené a koordinované svalové kontrakci. (Dylevský, 2009) 11

12 Z hlediska toho, zda mají svaly tendenci ke zkracování či ochabování, můžeme je rozdělit do dvou skupin. Svaly fázické a tonické (posturální). Fázické svaly mají tendenci ochabovat. K těmto svalům řadíme ohybače krku, mezilopatkové svaly, svaly břišní a hýžďové. Tonické svaly mají tendenci opačnou než fázické, zkracují se. Jedná se především o svaly nacházející se na zadní straně dolních končetin. Mezi ně patří zádové svaly, prsní svaly, svaly bederní a trojhlavý sval lýtkový. (Dylevský, 2009) Svalové vlákno je základní funkční a strukturální jednotka kosterní svalové tkáně. Rozeznáváme 2 typy vláken červená a bílá. Červená vlákna obsahují vysoký obsah bílkovin, které jsou schopny využívat kyslík, a proto se nacházejí ve svalech tonických. Jejich vlastností je pomalý stah s dlouhotrvajícím napětím. Tyto svaly využíváme např. při dlouhém stání (kdy neměníme postavení těla či jeho části). Fázické svaly obsahují vlákna bílá, která mají prudký silný stah, zato se však rychle unaví. Tyto svaly se uplatňují při rychlém, vydatném a rozsáhlém pohybu. (Čermák el. al., 2000) Svalová dysbalance Aby mohl člověk vzpřímeně stát, je důležité, aby mezi svaly byla funkční rovnováha, tzv. svalová rovnováha. Pokud se tento stav poruší, tedy posturální svaly získají převahu nad svaly fázickými, dochází ke svalové dysbalanci. Svaly posturální přebírají práci při zajišťování stability segmentu, jehož výsledkem je zkrácení svalu. Tento stav se považuje za nejzávažnější. Vlivem zkrácení svalu dochází k poklesu svalového napětí fázických svalů, které postupně ochabnou a ztrácí na síle. Svalová nerovnováha nepřímo ovlivňuje VDT, pohybové stereotypy, svalovou koordinaci a omezuje pohybový rozsah v kloubech. Můžeme se s ní setkat již u dětí, s narůstajícím věkem se výskyt stupňuje. Důvodem je adaptace pohybového systému na nižší počet pohybových podnětů, převážně jednostranných, statickým přetěžováním svalů při sezení či stání v nesprávné poloze. Tedy nedostatek pohybu a sedavý způsob života jsou vlastnosti, při kterých se svalová dysbalance poruší a dochází k nesouhře svalů. (Jurašková, Bartík, 2010) 12

13 Čermák rozděluje svalovou dysbalanci do těchto oblastí: - v oblasti hlavy, krku a horní části trupu (obr. 3) - v oblasti dolní části trupu (obr. 4) - v oblasti dolních končetin (obr. 5) (viz příloha č. 1) Léčba svalové nerovnováhy se provádí pomocí cvičení, kdy svaly zkrácené chceme uvolnit a natáhnout, zato svaly oslabené potřebujeme posilnit. (Kabelíková, Vávrová, 1997) Hluboký stabilizační systém páteře a trupu Jsou to svaly, které se podílejí na tom, abychom mohli vzpřímeně stát, zapojují se při běhu, chůzi, stoji a sedu. Mezi tyto svaly patří: - příčný sval břišní (mutulus transversus abdominis) - krátké svaly v nejhlubší vrstvě podél páteře (musculi multifidi) - svaly pánevního dna (diafragma pelvis) - bránice (diafragma) Jde tady o přesné postavení hlavy, páteře, pánve a jejich kloubů vůči sobě. Správná koordinace umožňuje optimální tlak v kloubech, mezi jednotlivými obratli, mezi přechodu páteře a pánve. Pokud je tato koordinace porušená, dochází ke svalové dysbalanci a následně k vertebrogenním potížím (bolesti zad, blokády mezi jednotlivými úseky páteře či výhřezy meziobratlových plotének). Aktivace těchto svalů je automatická, plní ochranou funkci páteře při zátěži. Jedná se o spolupráci mezi svaly hlubokými a povrchovými. Pokud jsou svaly HSS dysfunkční, nahradí je svaly povrchové, které nedokážou přesné nastavení v kloubech páteře a vznikají tak bolesti, blokády a svalové napětí. Nejefektivněji zapojíme svaly hlubokého stabilizačního systému, když je pánev spolu s páteří v neutrálním postavení (ani podsazení, ani vysazená) a všechny svaly jsou zapojeny současně silou 30 % své maximální kontrakce. Správná aktivace je důležitá při různých aktivitách, sedavém zaměstnání či sportovním výkonu (Bílková, online). 13

14 2 SPRÁVNÉ DRŽENÍ TĚLA Správné držení těla Srdečný popisuje jako vzpřímený postoj člověka, kdy jednotlivé etáže těla jsou nad sebou udržovány v gravitačním poli s potřebou minimálního vynaložení svalové síly. Jedná se o situaci optimální rovnováhy, tedy postoj, který se jen minimálně liší od klidového, volného postoje. Ideální přímá postava je upevněný pohybový návyk, který se jeví jako ekonomický, estetický a optimální pro vytrvalou svalovou práci i činnost ostatních soustav (Srdečný, 1972) Pernicová popisuje SDT jako postoj, kdy hlava je vzpřímená, krk je vytažen vzhůru a svírá s bradou úhel 90. Hrudní kost směřuje vpřed a vzhůru, ramena jsou spuštěna dolů a rozložena do šířky. Paže jsou volně podél těla, palce směřují vpřed, lopatky jsou stažené dolů a vzad. Pánev je podsazená, břišní svaly a hýždě jsou v přirozeném svalovém napětí. Chodidla jsou rovnoběžná. Osa dolních končetin je rovná (protíná středy kyčelních, kolenních a hlezenních kloubů), kolena a kotníky se lehce dotýkají (Pernicová el. al., 1992). Popis správného držení těla se u různých autorů moc neliší. Vašáková ho popisuje jako DT, které se týká správného postavení temene hlavy, ramen, lopatek, páteře, kyčlí, kolen, kotníků a chodidel. Vašáková tvrdí, že vše začíná od chodidel. Pokud špatně našlapujeme, tvoří se otlaky a nerovnosti, nebo se propadá nožní klenba. Začínají i končí tady svalové řetězce, které vedou přes celé tělo a správnou aktivací ovlivní i další části těla. Správné našlapování se opírá o tři body chodidla, které se nacházejí na patě, palci a malíku. Při chůzi bychom měli došlapovat na všechny zmíněné body, aby nedocházelo ke svalovým dysbalancím či možným problémům se zády, kyčlemi či koleny. Správný postoj: Chodidla se o podložku opírají o všechny tři body, váha je rozložena rovnoměrně na celé chodidlo a kotník je zpevněný. Chodidla i kotníky jsou postaveny na šířku pánve. Kolena se nacházejí přímo nad kotníky (žádné nohy do O či X ). Pánev a bederní oblast není podsazená ani prohnutá. Páteř tvoří v předozadní rovině dvojesovité zakřivení a v čelní rovině je bez zakřivení. Ramena a lopatky jsou rozložené do strany, mírně dozadu a dolů. Ramena jsou co nejdále od uší, což dává pocit dlouhé šíje. Jsou symetrická, na obou stranách leží ve stejné výši. Hlava je držena zpříma, tažena temenem vzhůru. Brada svírá s krkem pravý úhel, je mírně zasunutá vzad. Oční pohled je vpřed (Vašáková, online) Páteř je z profilu esovitě zahnutá. U jedenáctiletých dětí jsou tolerované hodnoty krční lordózy 2 cm a bederní 2,5-3 cm. (Hošková a kol., 2005) 14

15 Z bočního pohledu rozlišují Kolisko a Fojtíková držení těla na: Optimální držení těla A - ideální tvar páteře a držení těla Odchylky od optimálního držení těla (druhy VDT) B - hyperlordóza C - plochá záda D - hyperkyfóza E - hyperkyfolordotické držení těla Obr. : Základní typy držení těla (Kolisko, P., 2003) Obr. 6: Držení těla a jeho odchylky (převzato: Kolisko, Fojtíková, 2003) 15

16 3 VADNÉ DRŽENÍ TĚLA Obecně se dá říci, že vadné držení těla je takové, u kterého se objevují odlišnosti od správného držení těla (Janda, 1984) Lidská páteř se udržuje ve správném postavení pomocí systémů svalů, kloubů a vazů. Je-li některý z nich oslabený, pak mluvíme o vadném držení těla. VDT je vada posturální, která ovšem vlivem dlouhodobého zatížení může přejít na vadu strukturální, kdy už dochází k destrukci či degeneraci tkání. (Koudela a kol., 2004) Aktivní pohyb patří mezi základní projevy života, je ovlivňován potřebami organismu a zajišťuje jedinci jeho existenci. Je řízen pomocí nervové soustavy, která reaguje na podněty jak z vnějšího, tak vnitřního prostředí. Pokud má člověk nedostatek aktivního pohybu, vyvolá to u něj funkční i strukturální změny v organismu. Pohybová deprivace způsobuje postupnou atrofii svalů, zkracování vazivových struktur, svalů, ligament a také osteoporózu. Na cirkulaci krve, lymfy či na funkci břišních orgánů pozitivně působí pohybový aparát. Pokud se ovšem objevuje absence pohybu, dochází ke snížení cirkulace krve, lymfy i možnému zhoršení funkce metabolismu. Postupně dochází ke snížení výkonnosti, zhoršuje se i pohybová koordinace s přesností pohybu. Při středním pohybovém zatížení, tedy něco mezi nezatěžováním organismu pohybem a přetěžováním org. se pohybový systém udržuje ve funkci i struktuře a výkon se vlivem pravidelných tréninku postupně zlepšuje. Má to pozitivní vliv i na metabolické funkce se stoupajícím pocitem zdraví a vnitřní pohody. (Véle, 2006) Je důležité hledat příčiny vzniku onemocnění již v dětství, kdy se rozvíjí svalová rovnováha a vlivem nesprávného zatížení pohybového ústrojí může docházet k vadnému držení těla. 3.1 Hyperlordóza Neboli zvětšená hrudní lordóza je vada držení těla, při níž se objevuje vystouplé břicho, hýždě nápadně prominují vzad, obratlové trny se k sobě nápadně přibližují, někdy až těsně na sebe. Za normálních stavů se bederní lordóza v předklonu vyhlazuje, u fixovaných forem se ovšem zcela nevyrovnává. Příčiny vzniku mohou být různé. Hyperlordóza např. vzniká při oslabení břišní stěny, kdy současně klesá přední polovina pánve dolů, tento sklon následuje i bederní páteř. Při oslabení hýžďových svalů dochází k předsunu bederní páteře vpřed. K posunu těžiště vpřed 16

17 dochází i u obézních pacientů nebo těhotných. Vzniká i jako kompenzační mechanismus u hrudní kyfózy. (Křivánek, 1972) Nastává svalová dysbalance v oblasti pánve a dolní části trupu trupu, k tzv. dolnímu zkříženému syndromu (viz příloha č. 1). 3.2 Plochá záda (dorsum planum) O plochých zádech mluvíme tehdy, jsou-li zmenšena, až vymizena fyziologická zakřivení páteře (Křivánek, 1972). Kopecký uvádí, že tato vada není příliš častá. (Kopecký, 2009). Staticky jsou plochá záda méně výhodná než při normálním zakřivení a vzhledem k tomu, že nám páteř nezabezpečuje potřebnou pružnost a pevnost má tendenci ke vzniku skoliózy (Křivánek, 1972). 3.3 Hyperkyfóza (zvětšení hrudní kyfózy) Je označení patologického zvětšení zakřivení páteře v hrudní oblasti, tedy C 6 Th 12 (Křivánek, 1972). Hrudní kyfóza by neměla překračovat Patologická kyfóza se kompenzuje hyperlordózou krční páteře, kdy dochází k předsazení hlavy a tudíž ke zvětšení bederní lordózy. (Koudela a kol., 2004) U dětí není známa jednotná příčina vzniku kyfózy. Mezi nejčastější příčiny se uvádí např. ztížené dýchání při neprůchodnosti nosu, při chronické rýmě, kdy dochází k tomu, že hrudník zůstává trvale ve výdechovém postavení (kulatá záda). Objevuje se i u dětí trpících vadami zraku, krátkozrakostí. Dítě již s vyvinutou kyfózou stojí shrbeně, hrudník je oploštěný, pozorujeme na hrudní páteři výraznou kyfózu s hlavou skloněnou, ramena klesají vpřed, objevujeme větší vyhloubeniny pod klíčními kostmi, lopatky jsou odstáté a břicho je chabé, vyčnívající. Pozorujeme také zvětšenou bederní lordózu a děti mají ochablé prsní svaly. (Křivánek, 1972) V rámci léčby je důležité odstranění příčin vzniku (př. zlepšit zrakovou schopnost), v tělesné výchově je důležité se zaměřit na posílení zádových, břišních svalů a na dechové cvičení. (Křivánek, 1972) Dochází ke svalové dysbalanci v krční oblasti a horní části hrudní páteře, tzv. horní zkřížený syndrom (viz příloha č. 1). 17

18 3.4 Hyperkyfolordotické držení těla U této vady je přítomné jak zvětšení hrudní kyfózy, tak prohloubení bederní lordózy. Tyto dvě vady, tedy hyperlordóza i hrudní kyfóza jsou z důvodu rovnováhy na sobě závislé, jelikož zvětšení jedné nese za následek zvětšení druhé a naopak, kdy jakékoliv zlepšení zakřivení příznivě ovlivní i druhou část deformity. (Křivánek, 1972). Kopecký toto VDT nazývá vrstvový syndrom (Kopecký, 2009), (viz příloha č. 1). V této kapitole se zmíním i o plochonoží, což můžeme zařadit mezi symptomy VDT. 3.5 Plochonoží Kolář jako jeden ze symptomů VDT u dětí popisuje plochou nohu. (Pavel Kolář, 2009) Janíček charakterizuje plochou nohu jako pokles podélné nožní klenby s valgozitou paty. U normální nohy rozeznáváme dvě klenby nožní, které mají význam v pružném rozložení sil při stání, chůzi a běhu. K přetěžování nožní klenby přispívá obezita, nevhodná obuv a chůze, kdy špičky jsou vytočení ven a to více jak 30 (naopak chůze se špičkami vně klenbu odlehčuje), (Janíček a kol., 2001). Křivánek zase udává, že ke vzniku plochonoží přispívá chronická únava či přetěžování nohou dlouhým nehybným stáním, kdy dochází k uvolňování svalstva a k postupnému protahování vazového aparátu. (Křivánek, 1972) Přesnou diagnostiku stanovujeme pomocí plantogramu, kdy hodnotíme otisk nohy bez a při zatížení. (Janíček a kol., 2001) Ploché nohy lze rozdělit do 3 stupňů: 1. stupeň podélná klenba je pokleslá (obr. 7) 2. stupeň při zatížení podélná klenba mizí (obr. 7) 3. stupeň mediální okraj nohy je konvexní (obr. 7) Obr. 7 : Typy deformace zobrazené pomocí planigramu (převzato: Jeřábek, online) 18

19 Nejlehčí stupeň se projeví pouze při zatížení, při zvednutí nohy od podložky se objeví opět normální tvar nohy. Je snížená jak podélná klenba nohy, tak i střední část příčné klenby. Vady jsou většinou oboustranné. Tento typ se vyskytuje často u dětí předškolního věku, které mají současně i valgózní kolena. U starších lidí je to z důvodu nošení nevhodné obuvi (podpatky bot jsou nejdříve ošlapány na vnitřní straně). U druhého stupně zůstávají klenby oploštěné jak při zatížení, tak i při odlehčení. Na plantogramu vidíme vyplnění celého obrysu nohy. Delší chůze může být bolestivá. U třetího stupně sledujeme zcela vyplnění obrysu, na mediálním obrysu je konvexní oblouček, který se nachází v místě loďkovité kosti. Klenbu nohy nelze ani pasivně násilím vymodelovat. Tento typ deformity je způsoben přizpůsobením měkkých struktur, zkrácení vazů a svalovými kontrakturami. (Křivánek, 1972) Při léčbě plochých nohou je nejdůležitější prevence. Křivánek doporučuje boty s přiměřeným podpatkem, módní výstřelky nohu spíše poškozují (Křivánek, 1972). Léčbu indikuje lékař pomocí konzervativní terapie, v těžkých případech se jedná o operativní řešení. Kolář zahrnuje do konzervativní terapie nošení kvalitní obuvi s pasivní oporou využitím ortopedických vložek. U dětí (batolata a děti předškolního věku) doporučuje nošení obuvi s pevným vedením patičky (Kolář, 2009). Při chůzi na tvrdém povrchu, především ve městě je dětem doporučována kvalitní sportovní obuv s pevným opatkem a pružnou podrážkou. Naopak chůze naboso po nerovném měkkém terénu (např. tráva) přispívá k optimálnímu formování nohy, kdy dochází ke kontrakci svalů, které se podílí na správném postavení nohy. (Adamec, 2005) 19

20 4 STRUKTURÁLNÍ VADY PÁTEŘE Termínem skolióza označujeme deformitu páteře a žeber v rovině frontální. Nejde tedy pouze jen o vychýlení do strany, ale jedná se i o rotaci obratlů. Zpravidla bývá spojena ještě s kyfózou či lordózou. Velký vliv na skoliózu má špatné držení těla a ochablé zádové svaly. Zásadní příčina vzniku je však zatím neznámá, ale za jednu z nejzávažnějších příčin se považují genetické faktory. Skolióza může vznikat i jako následek vrozených vad obratlů nebo neuromuskulárních, traumatických či nádorových postižení páteře. (Koudela a kolektiv, 2004) Dle směru vytočení těl obratlů můžeme skoliózu dělit na S skoliózu a C skoliózu, která je patrná např. u pacienta se zkrácenou jednou končetinou nebo u dětí po dětské obrně. Jednotlivá písmena připomínají tvar páteře (Křivánek, 1972). U kompenzované skoliózy se kromě hlavní křivky nachází ještě vedlejší skoliotická křivka (nad nebo pod hlavní křivkou), která kompenzuje rovnováhu trupu (Janíček a kol., 2001) Oblouk, ve kterém skolióza vznikla, nazýváme primární a ten, který se přizpůsobil, označujeme za sekundární (primární a sekundární zakřivení). Skoliózy tvoří většinou jednoduché esovité zakřivení. Výjimečně se objevuje dvojité sekundární zakřivení neboli dvojité S. (Křivánek, 1972) Z hlediska etiologie si můžeme skoliózu rozdělit na nestrukturální a strukturální. Nestrukturální křivka není fixovaná, je pružná a nejsou u ni patrné anatomické změny na obratlích a vazivu. Příkladem může být zkrat jedné končetiny, břišní záněty. Po odstranění příčiny je možné tuto skoliózu vyléčit. Při časově dlouhém působení příčiny se může stát nestrukturální skolióza strukturální. Ta již tedy na páteři jeví různé anatomické změny (např. idiopatická, kongenitální aj.). (Koudela a kol., 2004) 4.1 Idiopatická skolióza Je forma nejčastější skoliózy, Křivánek (1972) uvádí, že tvoří téměř 90 % všech skolióz. Výskyt je častější u dívek a to v poměru 9:1. Její etiopatogeneze je neznámá, existuje však řada teorií, mezi které patří např. nepoměr mezi rychlostí růstu neurální trubice a kostěného skeletu páteřního kanálu, či poruchy růstu obratlů způsobené vývojem. Velikost křivky vyjadřuje Cobbův úhel (obr. 12). Křivky do 10 stupňů nebereme v úvahu, většina malých křivek se dále nezhoršuje, někdy naopak dochází ke spontánnímu 20

21 zlepšení. Naopak pokud je skolióza těžšího stupně neléčena, může docházet k její progresi. Při deformitách větší než 60 dle Cobba může docházet až k deformaci hrudníku a následným ohrožením pulmonální a kardiální funkce. Dle věku dítěte, ve kterém vzniká, ji dělíme na infantilní, juvenilní a adolescentní. Infantilní skolióza se objevuje u dětí do 3 let. Zpravidla se spontánně upraví. U křivek větších jak 20 je léčba pomocí korzetu, zanedbané křivky se řeší operačně. Mezi třetím rokem až do nástupu puberty mluvíme o juvenilní skolióze, která bývá většinou bez progrese. K té dochází obvykle v průběhu dospívání. Lehčí formy pouze sledujeme, u těch o velikosti nad 25 zahajujeme léčbu pomocí korzetu. Operační řešení se provádí při rychlém zhoršení a u křivek nad 50. Skolióza vzniklá mezi 10. rokem až do ukončení růstu (dosažení kostní zralosti) se nazývá adolescentní. Lehké formy většinou neprogredují, ty středně těžké mohou progredovat naopak velmi rychle. (Janíček a kol., 2001) Obr. 9 Obr. 10 Obr. 9: Klinický nález u dospívající dívky s idiopatickou skoliózou v hrudní oblasti Obr. 10: Rentgenový snímek pacientky zobrazené na obr. (převzato: Fisher, online) 4.2 Kongenitální skolióza Často bývá spojena s jinými kongenitálními poruchami. Příčinou je porucha formace nebo segmentace obratlů během embryonálního vývoje. Poruchou formace se rozumí patologický vývoj obratle, kdy vzniká např. klínovitý obratel (hemivertebra), čtvrtobratel. Porucha segmentace je stav, ve kterém se původní chorda dorsalis nesegmentuje, a tedy vzniká nesegmentovaná lišta. 21

22 Obr. 11: Schematické znázornění typů kongenitální skoliózy. A, B porucha formace, C, D porucha segmentace (převzato: Koudela a kol., 2004) Dochází k patologickému růstu na jedné straně nejčastěji v oblasti hrudní páteře. Defekt může být lokalizován na různých místech a může být pouze jeden nebo více, což ovlivňuje tíži zakřivení. Smíšená porucha vede k těžkým deformitám, na druhou stranu může být i bez jakýchkoliv příznaků. K léčbě se při jednostranné nesegmentované liště používá fúze segmentované části, při deformitách obratle je možno více řešení obratel vyjmout, provést fúzi či spondylodézu. (Koudela, 2004) Při vyšetření skoliózy nejdříve zjišťujeme celkový stav pacienta, jeho předchozí onemocnění, proběhlé operace. Údaje obsahující začátek onemocnění, jeho dosavadní léčení, vývoj křivky a ptáme se na subjektivní potíže (bolesti, problémy s dýcháním. Důležitá je i informace o výskytu skoliózy v rodině. (Janíček a kol., 2001) Základní vyšetření se provádí pohledem na trup pacienta. Sledujeme celková zakřivení a dekompenzaci trupu. Pozorujeme asymetrii boků, odstátou lopatku na vybočené straně. Pohledem i pohmatem zjistíme směr křivky, orientačně i její tíži. (Křivánek, 1972) Stav kompenzace trupu hodnotíme pomocí olovnice, kterou spouštíme ze zevního týlního výběžku přes intergluteální rýhu. Dekompenzaci křivky udáváme v cm vychýlením olovnice. Tento ukazatel je pro nás nepříznivý prognostický faktor, který je dobré rozšířit o rentgenové vyšetření. 22

23 Dle možností pacienta provádíme RTG vyšetření ve stoje, či vsedě a to jak v předozadní, tak bočné projekci. U nativního snímku určujeme tíži neboli velikost zakřivení (tzv. Cobbův úhel). Křivka do 10 se považuje za fyziologickou, se pouze pozoruje kvůli možné progresi. U křivek je indikována léčba korzetem, operační léčba se provádí u zakřivení nad 50. Obr. 12: Měření Cobbova úhlu (převzato: Sýkora, online) Klasifikaci deformit ve frontální rovině popisujeme pomocí 4 údajů: - orientace křivky (levostranná, pravostranná) - lokalizace (hrudní, bederní aj.) - tíže zakřivení (Cobbovy stupně) - etiologie (idiopatická, kongenitální atd.) (Janíček a kol., 2001) Důležitým faktorem při léčbě skoliózy je její prevence a vyšetření pediatrem. Pokud je dětský lékař v podezření na skoliózu, je důležité dítě odeslat včas k ortopedovi. Ten sleduje eventuální progresi skoliózy a dle toho zahajuje léčbu. Pravidelné prohlídky by měly probíhat v intervalu 3 6 měsíců. Lehčí formy skolióz pouze pozorujeme a doporučujeme rehabilitační cvičení na posílení svalového korzetu. (Koudela a kol., 2004) Při vhodném cvičení se může podstatně zamezit zhoršování stavu, pokud pacient cvičí poctivě, tak se může v budoucnu dočkat výrazného zlepšení. Lehčí formy zakřivení se 23

24 mohou spravit úplně. Je to velmi individuální proces, jelikož u každého jedince se vyskytuje skolióza v jiném stadiu a také záleží, jakou léčbu lékař doporučí. Důležité je zezačátku provádět cviky u specialisty, který dohlédne na správné zapojování svalů, kontroluje postavení ramen, dolních končetin a opravuje nás, pokud děláme chyby. Cviky by měly probíhat pomalu, abychom cvičili pouze tahem a ne švihem! Cvičíme do takové polohy či doby, dokud nám bolest povolí. Cvičíme pravidelně a každý cvik několikrát opakujeme. Mezi jednotlivými cviky je důležitá správnost dýchání a přestávka mezi jednotlivými cviky. (Mlčoch, 2009, online) Léčba korzetem má význam jen u rostoucího pacienta s flexibilní křivkou. Ortéza pozitivně ovlivňuje deformitu páteře během růstu. Cílem ortézy je zabránit zhoršení křivky. U lehčích forem dochází ke zmenšení křivky, u těžších forem to bývá většinou pouze dočasné řešení. Většinou se používají 2 typy korzetů: 1) Milwaukee ortéza (obr. 13) Indikujeme u křivek s vrcholem T6 a výše. 2) TLSO ortéza (torakolumbosakrální), (obr. 13) Bývá známá i pod jinými názvy např. Boston, Cheneau aj. Na rozdíl od Milwaukee ortézy se používá u křivek, které mají vrchol křivky T7 a níže. (vrcholem křivky se rozumí nejvíce vzdálený obratel od vertikální osy klienta) Obr. 13: Milwaukee korzet (vlevo) a Thorakolumbosakrální ortéza (vpravo) (převzato: Koudela a kol., 2004) 24

25 Léčba pomocí ortézy je velmi náročná, je nutná její pravidelná kontrola, popřípadě úprava dle aktuálního stavu pacienta. Křivky nejvíce progredují v období nejrychlejšího růstu, do nastoupení puberty a další 2 roky. Důležité je poučit dítě a hlavně tedy rodiče o cvičení, pohybovém režimu s doporučením správného držení těla, podsazováním pánve. Poučit o posilování břišních a zádových svalů, provádění dechových cvičení. Pokusit se s dítětem o co možná největší tělesnou aktivitu. Zprvu je důležité, aby děti nosily ortézu v plném režimu, tzn. 23 hodin denně. 1 hodinu mají na cvičení a hygienu. Cvičení s ortézou je téměř neomezené, tedy cvičit tak, jak ortéza dovolí. Doporučené ukončení léčby, tedy odložení korzetu, je vhodné až po ukončení růstu s postupným odkládáním. (Janíček a kol., 2001) Operativní řešení se provádí u skolióz s výraznou progresí a u křivek nad dle Cobba. Principem operace je korekce křivky, která spočívá v odstranění všech deformit a spondylodéze (umělý srůst obratlů pomocí kostních štěpů). Podle typu skoliózy a věku pacienta užíváme různé metody. Mezi zadní výkony patří např. částečná či kompletní korekce tužší křivky za pomoci instrumentária a spondylodéza nebo osteotomie rigidních křivek a následné spondylodéze s instrumentací. Přední výkony jsou méně časté, dochází při nich k uvolnění tužší křivky odstraněním plotének a následnou částečnou repozicí a fixací speciálním instrumentáriem. Obvykle poté v rozmezí 2-3 týdnů následuje zadní výkon s instrumentací a fúzí. (Koudela, 2004). Instrumentárium snižuje mobilitu pacienta, a proto je důležitá komunikace pacienta s lékařem a ochota pacienta se léčit. 4.3 Scheuermannova choroba (juvenilní kyfóza) Toto onemocnění se projevuje zvětšenou hrudní kyfózou většinou v oblasti dolní hrudní páteře. Kyfóza je plynulá, bez tvorby gibu. Pouze 1/5 nemocných udává obtíže a ponámahové bolesti v oblasti zad. (Janíček a kol., 2001) Její etiologie zatím není jasná. Nejčastěji se jako příčina vzniku onemocnění uvádí porucha růstu obratlů, která se objevuje se v období ukončení růstu, u dětí mezi roky. Častěji postihuje chlapce. Dochází ke vzniku klínových deformit a k postižení krycích plotének obratlových těl, kam vstupují části meziobratlové ploténky, tzv. Schmorlovy uzly. Mezi další vlivy vzniku má i přetěžování páteře v období růstu (Pilný, online). Diagnostikuje se pomocí určitých kritérií na RTG. Úhel kyfózy se měří dle Cobba, ale na rozdíl od skoliózy se měří na bočném snímku. 25

26 V rámci terapie je vhodné omezit přetěžování páteře během nemoci, aby nedocházelo k progresi onemocnění. (Janíček a kol., 2001) Je důležité umět tuto chorobu rozpoznat od posturální hyperkyfózy, při níž nedochází ke strukturálním změnám a na rozdíl od Scheurmannovy choroby není fixovaná. (Kolář, 2009) 5 FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ DRŽENÍ TĚLA Za vznik vadného držení těla má vliv mnoho faktorů, nejenom fyzických, psychických, ale i sociálních. I proto je velmi složité držení těla ovlivňovat a měnit. Příčiny ovlivňující vznik držení těla můžeme dělit na vnější a vnitřní. Vnější faktory souvisejí s životním stylem. Někdy bývají nazývány jako školní příčiny, jelikož jsou ovlivňovány školním režimem. Vznikají při nedostatečném pohybů dětí, dlouhodobým stání v jedné pozici, nevhodnou polohou při práci či odpočinku. Dále vlivem nesprávného sezení ve škole, nadměrně tráveného času u počítače a televize, nošením těžkých břemen nebo jednostrannou sportovní zátěží. Únava či stres také negativně ovlivňují držení těla. Mezi vnitřní faktory řadíme vrozené vady, růžné úrazy či choroby, které mají za následek snížení odolnosti pohybového ústrojí vůči zatížení. Za rozvoj VDT mohou i takové onemocnění jako např. krátkozrakost (dochází k nefyziologickému postavení hlavy), neprůchodnost dýchacích cest, či opožděný duševní vývoj. (Kratěnová, Žejglicová, 2007, online) Držení těla je ovlivněno paradoxně i vlivem pravidelného sportovního tréninku, kdy dochází k jednostrannému zatěžování a nedostatečné kompenzací jiné činnosti či cvičení. Mezi problematické sporty lze uvést fotbal, sportovní gymnastiku či tenis. Obecně je pro rozvoj správného držení těla nejvhodnější rozmanitá sportovní aktivita. Kolisko (2003) rozděluje rizikové faktory u dětí školního věku z hlediska poruchy podpůrně pohybového systému do několika částí. Mezi RF řadí vysoký podíl statické pracovní polohy během sezení, nedostatek školní i volnočasové pohybové aktivity, nevhodnou velikost školního nábytku. Volný čas, který děti tráví u televize nebo počítače v poloze sedu. Dále sem připisuje příčinu nevhodného nošení školních tašek s jejich nadměrnou hmotností, nošení nevhodné obuvi a jednostrannou pohybovou aktivitu bez dostatečné kompenzace a regenerace. Vlivem těchto faktorů dochází v průběhu školní docházky k funkční maladaptaci pohybového sytému, projevující se vznikem svalových dysbalancí s následným vznikem vadného držení těla. V období, kdy u dětí dochází k zrychlenému růstu kostí a nedostatečné 26

27 pohybové aktivitě, dochází k neadekvátnímu nárůstu svalové síly. Tím se zvyšuje riziko vzniku vadného držení těla a poruch páteře. Nedostatečná kompenzace způsobená statickou zátěží na organismus a nedostatek pohybové aktivity během školy a volného času vede k poruchám držení těla. U dětí ve věku let Kolisko nachází poruchy téměř u 60 % dětí. Pohyb je pro dítě přirozeným zdrojem bio-psycho-sociální stimulace. Pro dětský organismus je přirozené, že častěji střídá pohybové činnosti, zátěž a odpočinek. Pohybový systém dítěte je velmi citlivý na působení jednostranné tělesné zátěže s nedostatečnou kompenzací. Jeho předčasná specializace již v dětství je jeden z rizikových faktorů pro vznik poruchy držení těla. U dětí je potřeba dbát na správnou velikost nábytku, která se dělí dle velikosti dětí. Při výběru domácího pracovního nábytku je důležité, aby pracovní plocha stolu pro psaní a čtení byla vyšší než při práci s počítačem. Moderní nábytek bývá takto konstruován, včetně možnosti polohovatelné výšky židle a jejího opěradla. Ovšem ani optimální velikost nábytku nevyloučí nevýhody pracovních poloh při sedu. Je vhodné zařadit do pracovních poloh (poloha pro čtení, psaní, při výkladu), autoregenerační a kompenzační cvičení (obr. č. 14, 15 v příloze č. 2), které vyrovnává nevhodné svalové aktivace ve zmíněných polohách. Nošení školních tašek je jedním z dalších rizikových faktorů při vzniku vadného držení těla. Nošení tašek v ruce, anebo přes jedno rameno podporuje vznik skoliózy. Optimální hmotnost tašky by neměla přesáhnout 1/10 hmotnosti dítěte. Kolisko udává několik doporučení pro typ školní tašky. Hmotnost prázdné tašky by neměla být vyšší jak 0,75 kg. Taška se nosí na zádech s širšími nastavitelnými popruhy a zpevněnou opěrnou plochou pro záda. Dolní okraj tašky by neměl dosahovat do oblasti bederní páteře. Obuv pro volný čas by měla být s pevnou patou, ortopedickou vložkou a pružnou podrážkou. Vlivem špatné obuvi, bez ortopedických vložek, dochází u dětí ke snížení podélné klenby nožní nebo ploché noze. Plochá noha bývá spojena s vbočeným postavením hlezenních či kolenních kloubů a změnami postavení hlavic kloubu kyčelního. Aby nedocházelo k poruchám klenby nožní a tudíž i k vadnému držení těla, je důležitá včasná prevence (Kolisko, 2003). 27

28 6 KLINICKÉ HODNOCENÍ DRŽENÍ TĚLA VE STOJE Držení těla lze hodnotit pomocí několika testů. Žádný z testů není schopen odhalit všechny poruchy držení těla, proto je vhodné tyto testy mezi sebou kombinovat. Já zmíním pro ukázku pouze pár z nich. Adamsův test (test předklonu) Provádí se ve stoje zády k pozorovateli. Dítě se pomalu a postupně předklání, s bradou na hrudi. Hodnotíme symetrii paravertebrálních valů a hrudníku. Na straně skoliózy je val výše. (Barna et al., online) Obr. 16: Nesouměrnost paravertebrálních valů (převzato: Barna et al, online) Test držení těla dle Matthiase Dítě předpaží ruce do 90 a vydrží v této poloze 30 sekund. Při hodnocení pozorujeme možné změny (pokles rukou, bederní prohnutí). Porovnáváme počáteční a konečný postoj, možné posturální oslabení. (Pernicová et al., 1992) Obr. 17: Test držení těla dle Matthiase (a. správně, b. chybně) (převzato: Pernicová et al., 1992) 28

29 Test zdravých zad Test se provádí zády ke stěně. Dítě se stěny dotýká patami, hýžděmi, zády a hlavou. Vyšetřující vsune dlaň mezi stěnu a bederní páteř dítěte. Pokud se dlaň mezi stěnu a záda nevejde, jde o kladné hodnocení (Kačaras, online). Trendelenburgův příznak Tento test se provádí ve stoji na jedné noze zády k pozorovateli. Dítě se pořádně postaví, zapojí hýžďové svaly a pokrčí nohu do pravého úhlu. Sledujeme možný úklon, nestejnou výšku ramen. Mírně zvýšená pánev nad zdviženou nohou je v pořádku. V této pozici by mělo dítě vydržet 20 sekund (Pernicová el. all., 1992) Obr. 18: Trendelenburgův příznak (a. správně, b. chybně) (převzato: Pernicová et. al., 1992) Měření na dvou vahách Jak se již píše v názvu, k tomuto testu jsou potřeba 2 váhy. Dítě si každou nohou stoupne na jednu váhu tak, aby mělo pocit, že stojí na vahách rovnoměrně. V takové pozici by mělo vydržet sekund. Pozorujeme rozdíl mezi zatížením levé a pravé končetiny, kdy tento rozdíl by neměl překračovat 10% z celkové hmotnosti (Kolisko a kol., 2003) 29

30 7 CHARAKTERISTIKA OBDOBÍ U DĚTÍ ŠKOLNÍHO VĚKU Dětský věk můžeme rozdělit do několika období. Dle Mojžíšové na: - novorozenecké období (trvá do ukončeného 28. dne po porodu) - kojenecké období (začíná 29. dnem dítěte a končí v den jeho prvních narozenin) - batolecí období (je mezi rokem života) - předškolní období (období mezi rokem) - školní období (začíná 6. narozeninami a končí v období počátku dospívání, kdy ale nelze časově vymezit, jelikož dospívání je proces velice individuální a u každého jedince, či pohlaví začíná jindy), nedá se ale říci, že školní období se rovná období školní docházky - období dospívání (je spojeno s nástupem puberty a ukončeno dosažením plné pohlavní zralosti a tělesného růstu) Dospívání je velmi specifické období, jelikož se velmi liší od dětství i dospělosti. U dívek začíná v průměru o 2,5 roku dříve než u chlapců, tedy okolo 10. roku. U jedinců stejného pohlaví může nastat i rozdíl 2 let. Od nástupu dospívání dochází k plné pohlavní zralosti většinou po 2-3 letech a k ukončení růstu po 4-5 letech. (Sedlářová a kol., 2008) Damborská, Koch jako poslední etapu dětského období uvádí školní období, které probíhá mezi rokem dítěte a dále ho rozlišují na mladší a starší školní věk. Vývoj motoriky je úzce spojen s charakteristickými změnami v tělesných proporcích, které jsou projevem celkové přestavby těla. Období prvé vytáhlosti, kdy děti rostou rychleji do výšky než šířky, popisujeme u dětí 5-7 let. V tomto období se pohybová koordinace lehce zhoršuje. Mezi rokem se u dětí vyrovnává rychlost růstu do délky i šířky a děti získávají opět harmonickou tělesnou formu. Toto období nazýváme obdobím plnosti spojené i se zlepšenou motorikou. Obdobím druhé vytáhlosti prochází děti mezi rokem, kdy rychle rostou do délky, do šířky méně. Říkáme o nich, že jsou samá ruka, samá noha. Opět se zhoršuje motorika i tělesná výkonnost. Poté nastupuje období dospívání, kdy se dětská těla mění v typicky ženské či mužské. Dochází ke zlepšení motoriky i výkonnosti. (Damborská, Koch, 1969) Jelikož můj výzkum byl prováděn u dětí mezi rokem života, dále se budu věnovat jen období staršího školního věku. 30

31 Starší školní věk je obdobím dospívání. Puberta je proces, kdy dochází k fyzickému zrání a růstovému výšvihu. Pohlavní orgány dosahují zralosti, objevují se typické sekundární pohlavní znaky. U chlapců začíná výškový výšvih obvykle ve 12 letech a vrcholí ve 14 letech, kdy roční přírůstek je mezi 7-12 cm. Bývá ukončen kolem 18. roku. U dívek dochází k růstovému skoku většinou od 10 let a vrcholí ve 12 letech, kdy dívka vyroste 7-11 cm za rok. Růst bývá ukončen v 15 letech (Sedlářová a kol., 2008). Mění se vzhled těla, kdy končetiny rostou rychleji, zato trup zůstává ještě určitou dobu dětský. Děti nevědí co s rukama, nohama, jejich pohyby jsou často nesouměrné, trhavé a nešikovné. Objevuje se tělesný i dušení neklid způsobený především duševními a růstovými změnami (Rybárová a kol, 1987). Dochází ke změnám myšlení, objevuje se egocentrismus (sebepozorování, sebehodnocení), emocionální přizpůsobivost způsobená sexuálním zráním, pochopení hledají spíše u svých vrstevníků. Postupně dochází k ústupu egocentrismu, ba naopak se rozvíjí empatie k ostatním. Jedinci se přibližují k dospělým normám chování. (Sedlářová a kol., 2008) 31

32 II EMPIRICKÁ ČÁST 8 CÍLE A OČEKÁVANÉ VÝSLEDKY CÍL č. 1: Zjistit, zda děti staršího školního věku dodržují preventivní opatření vadného držení těla. Očekávaný výsledek č. 1: Předpokládám, že 50 % nebo méně respondentů nosí do školy vhodnou obuv. Očekávaný výsledek č. 2: Předpokládám, že 50 % a více respondentů nosí školní pomůcky v batohu, který nosí na obou ramenech Očekávaný výsledek č. 3: Předpokládám, že 75 % a více respondentů předchází svým vlastním sledováním vadnému držení těla. CÍL č. 2: Zmapovat, jakým způsobem tráví nejčastěji děti svůj volný čas. Očekávaný výsledek č. 4: Předpokládám, že 50 % a více dětí svůj volný čas tráví u počítače nebo televize. Očekávaný výsledek č. 5: Předpokládám, že 50 % a více dětí sportuje 2-3x týdně. CÍL č. 3: Zjistit, zda děti trpí bolestí zad. Očekávaný výsledek č. 6: Předpokládám, že 50 % a více respondentů uvede občasné bolesti zad. CÍL č. 4: Zjistit, jaké znalosti mají děti o skolióze. Očekávaný výsledek č. 7: Předpokládám, že 75 % a více dětí zná správné tvrzení o skolióze. 32

33 9 METODIKA PRÁCE Cílem práce bylo zmapovat preventivní opatření a jejich dodržování v oblasti vadného držení těla u dětí staršího školního věku. Dále bylo cílem zjistit, jakým způsobem tráví děti svůj volný čas, či trpí bolestí zad a mají znalosti z oblasti skoliózy. Šetření bylo prováděno formou dotazníkového šetření, které probíhalo na Základní škole Tř. Svobody 868 Zlín a Gymnáziu a Jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky Zlín. Byla zachována anonymita respondentů. Cílovou skupinu tvořili žáci ve věku od 10 do 13 let. Výzkumné šetření probíhalo v lednu roku O schválení dotazníkového šetření byly požádány ředitelky výše uvedených škol (příloha č. 3). 9.1 Kritéria výběru respondentů - žáci ve věku od 10 do 13 let - dobrovolnost žáků v účasti šetření 9.2 Dotazník Dotazník (viz příloha č. 4), který je součástí mé bakalářské práce se skládá celkem z dvaceti osmi položek. První čtyři položky jsou demografické (zjišťují údaje o pohlaví, věku, typu školy a ročníku studia). Položky č. 5, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20 se vztahují k cíli č. 1. Položky č. 6, 7, 8, 9 k cíli druhému. Položky č. 21, 22, 23 se vztahují k třetímu cíli. Položky č. 24, 25, 26, 27, 28 k poslednímu čtvrtému cíli. Dotazník obsahuje celkem 15 uzavřených otázek, 10 pootevřených a 3 otázky otevřené. U některých položek je možnost více odpovědí, které jsou v dotazníku vyznačeny. 9.3 Pilotní šetření Před konečnou distribucí dotazníků bylo rozdáno celkem 10 dotazníků žákům mimo uvedené školy ve věku let. Po pár drobných úpravách byl dotazník roznesen do škol. Z celkového počtu 130 dotazníků mi bylo vráceno všech 100 %, z toho 5 dotazníků bylo nevyplněných, další 4 jsem musela vyřadit pro neúplné vyplnění některých údajů. Pro účely výzkumu bylo tedy použito konečných 121 dotazníků (93 %). 33

34 9.4 Charakteristika průzkumné metody Pro získání dat jsem zvolila kvantitativní metodu dotazování. Výhodou je získání potřebných informací od velkého počtu respondentů, dotazovaný má dostatek času na zodpovězení. Nevýhodou je nemožnost opravení v případě, že dotazovaný zcela neporozumí zadané otázce. Ke zpracování výsledků průzkumu včetně tabulek a grafů byly využity programy Microsoft Office Word 2007, Microsoft Office Excel 2007 a Statistika. Data jsou uvedena v tabulkách v absolutní (n) a relativní četnosti (%). Relativní četnost vyjadřuje daný podíl k celkovému počtu v procentech. V grafu byly využity data z relativní četnosti. 10 VÝSLEDKY PRŮZKUMU A JEJICH ANALÝZA Šetření probíhalo na 2 školách, na Základní škole v Malenovicích a Gymnáziu ve Zlíně v lednu tohoto roku. Z celkového počtu 130 dotazníků byla 100 % návratnost. Kritéria pro zařazení do výzkumu splňovaly všechny, bohužel 5 jich bylo zcela nevyplněno a 4 částečně. Pro konečné hodnocení bylo tedy použito 121 (93 %) dotazníků. K vyhodnocení získaných dat včetně tabulek a grafů byly použity programy Microsoft Office Word 2007, Microsoft Office Excel 2007 a Statistika. V tabulkách byla data uvedena v absolutní (n) a relativní četnosti (%). Do grafu byly použity hodnoty relativní četnosti. 34

35 10.1 Výsledky výzkumu Položka č. 1: Jaké je Tvé pohlaví? Tabulka č. 1: Pohlaví Pohlaví Absolutní četnost (n) Relativní četnost (%) Muž Žena Celkem Položka č. 1 informuje o pohlaví respondentů (tabulka č. 1), kterých se účastnilo 121. Z grafu č. 1 vyplívá, že na dotazník odpovídalo více žen, konkrétně 64 (53 %), než mužů, kterých bylo 57 (47 %). 54% 53% 52% 51% 50% 49% 48% 47% 46% 45% 44% 47% 53% muž žena Graf č. 1: Pohlaví 35