Úvod do informatiky. Úvod do informatiky. texty pro distanční studium. Doc. Ing. Cyril Klimeš, CSc.

Transkript

1 Úvod do informatiky texty pro distanční studium Doc. Ing. Cyril Klimeš, CSc. Vysoká škola sociálně - správní Institut celoživotního vzdělávání Havířov o.p.s. Ostrava 2006

2

3 OBSAH 1 ČÍSELNÉ SOUSTAVY, PŘEVODY ČÍSEL, ALGEBRAICKÉ VÝPOČTY PROBLEMATIKA ČÍSELNÝCH SYSTÉMŮ DESÍTKOVÁ SOUSTAVA ČÍSELNÝ SYSTÉM, ČÍSLO, ZÁPIS ČÍSLA DALŠÍ ČÍSELNÉ SOUSTAVY ALGEBRAICKÁ PRAVIDLA Sčítání dvojkových a hexadecimálních čísel Odčítání čísel Doplňkové sčítání KÓD BCD PRINCIPY ČINNOSTI PRÁCE ČÍSLICOVÉHO POČÍTAČE ÚVOD VON NEUMANNOVO SCHÉMA POČÍTAČE ZOBRAZENÍ INFORMACE V POČÍTAČI Číselné soustavy a kódy Kódování ve dvojkové soustavě Zobrazeni instrukci Zobrazení abecedně-číslicových znaků Pevná a pohyblivá řádová čárka HISTORIE POČÍTAČŮ KATEGORIE POČÍTAČŮ ZÁKLADY ALGORITMIZACE VÝVOJOVÉ DIAGRAMY SESTAVENÍ ALGORITMU Posloupnost (sekvence) Větvení (alternativa, rozhodování) Cykly (iterace) ÚLOHA OPERAČNÍCH SYSTÉMŮ PROČ STUDUJEME OPERAČNÍ SYSTÉMY? FUNKCE OPERAČNÍHO SYSTÉMU STRUKTURA OPERAČNÍHO SYSTÉMU ARCHITEKTURA OPERAČNÍCH SYSTÉMŮ SPRÁVA PROCESORŮ/PROCESŮ SPRÁVA (HLAVNÍ, OPERAČNÍ) PAMĚTI SPRÁVA I/O SYSTÉMU SPRÁVA SOUBORŮ NETWORKING, DISTRIBUOVANÉ SYSTÉMY SYSTÉM OCHRAN INTERPRET PŘÍKAZŮ VNITŘNÍ SLUŽBY OPERAČNÍHO SYSTÉMU HIERARCHICKÁ VRSTVOVÁ ARCHITEKTURA OPERAČNÍ SYSTÉM MS WINDOWS...99

4 6.1 ZÁKLADY PRÁCE S OS MS WINDOWS Hlavní panel a nabídka Start Nastavení hlavního panelu Nabídka Start Ukončení práce ve Windows Okna SPUŠTĚNÍ A INSTALACE PROGRAMU Spuštění programu Instalace programů Přidání složky do nabídky Start Přidání programů do nabídky Start Odstranění složky nebo programu z nabídky Start Přesun programu do jiného pořadače Zástupce Shrnutí PRÁCE SE SLOŽKAMI Složka Stromová struktura Průzkumník Práce s průzkumníkem PRÁCE S DISKETOU Co to je disketa? Formátování diskety HLEDÁNÍ SOUBORŮ A SLOŽEK Příkaz Najít Vyhledávání souborů PRACOVNÍ PROSTŘEDÍ Popis jednotlivých příkazů Nastavení pracovní plochy MS EXCEL ÚVOD Zahájení práce s Excelem Ukončení práce s Excelem APLIKAČNÍ OKNO EXCELU Záhlaví aplikačního okna Panely nástrojů Stavový řádek Dokumentové okno PRÁCE S DOKUMENTY, TVORBA TABULEK Otevření dokumentu Otevření již uloženého dokumentu: Uložení dokumentu Uložení dokumentu při zavření sešitu PRÁCE S TABULKOU Možnosti pohybu po tabulce Zadávání dat Kopírování a přesun buněk Vzorce Odkazy na buňky

5 7.4.6 Automatický součet Kopírování vzorců Absolutní odkaz VYTVOŘENÍ JEDNODUCHÉ TABULKY Cvičení 1. tvorba tabulky Cvičení 2. vkládání vzorců Cvičení 3. úprava údajů Cvičení 4. kopírování a přesun údajů FORMÁTOVÁNÍ Formátování pomocí dialogového okna Formát buněk Kopírování formátu Styly Podmíněné formátování FUNKCE Vložení funkce Oprava funkce Přehled nejužívanějších funkcí OZNAČENÍ A POJMENOVÁNÍ OBLASTÍ BUNĚK Označení oblasti Pojmenování oblasti SESTAVOVÁNÍ SLOŽITĚJŠÍCH VZORCŮ Funkce KDYŽ Typy výrazů Chybové hodnoty PRÁCE S GRAFY Úvod do grafů Průvodce grafem Formátování grafu Typy grafů TISK Náhled Vzhled stránky Spuštění tisku MS WORD ÚVOD - PRÁCE S TEXTOVÝM EDITOREM MS WORD Popis obrazovky Popis hlavního panelu nabídek Úprava pracovní plochy Wordu PRÁCE S DOKUMENTEM Vytvoření dokumentu Otevření již existujícího dokumentu Jak pracujeme s oknem Otevřít Uložení souboru Automatické ukládání souborů PSANÍ A FORMÁTOVÁNÍ TEXTU Několik poznámek než začneme psát Přesun a kopírování částí textu Vkládání obrázků do dokumentu STYLY...190

6 8.4.1 Vytváření nových stylů Použití stylu před napsáním textu Převedení textu do odlišného stylu Úprava stylu, změna vlastností stylu Odstranění stylu Automatické definování stylů Automatická aktualizace stylu ŠABLONY Použití šablony Práce se šablonami Organizátor šablon Tvorba šablon PRÁCE S TABULKAMI Využití tabulek Tvorba tabulky Editace tabulky Vložení řádků, sloupců do tabulky Změna šířky sloupců a výšky řádků Změna vzhledu tabulky Automatický formát tabulky Vlastnosti tabulky Převedení tabulky na text a zpět Seřazení v tabulkách Další úpravy tabulky pomocí myši TVORBA PREZENTACÍ V POWERPOINTU POSTUP PŘI VYTVÁŘENÍ PREZENTACE Rozvržení snímků Tvorba jednotlivých snímků Zobrazení prezentace Vkládání textu do snímků Přesun a odstranění snímku BAREVNÁ SCHÉMATA Změna barevného schématu Vytvoření vlastního barevného schématu Pozadí snímků VKLÁDÁNÍ OBJEKTŮ Vložení a úprava ClipArtu Vložit objekt Vložit obrázek ze souboru Vložení tabulky, grafu Organizační diagram Kreslení objektů v PowerPointu Textová pole, vkládání textů Vložení objektu z aplikace MS WordArt PŘÍPRAVA PREZENTACE NA PROMÍTÁNÍ Nastavení přechodů snímků Nastavení efektů TISK POUŽITÁ LITERATURA A DALŠÍ ZDROJE

7 1 Číselné soustavy, převody čísel, algebraické výpočty Cíl: Cílem této kapitoly studijního textu je seznámení s problematikou číselných systémů, vysvětlení jednotlivých matematických operací v číselných soustavách(jiných než v desítkové. Po prostudování této kapitoly budete schopni: převádět čísla mezi soustavami, provádět výpočty v jiné než v desítkové soustavě. 1.1 Problematika číselných systémů Klíčová slova: Číselný systém - číslice = cifry Arabské číslice: 0,1,2,3,4,5,6,7,8,9 Římské číslice:i, II, III, IV, V, VI, VII, VIII, IX, X, L, C, D, M Již od prvopočátku lidské společnosti byli první lidé nuceni z praktických důvodů nějakým způsobem zaznamenávat číselné hodnoty. Tím byl položen základ matematiky jako vědy. Podobně jako ostatní vědy i matematika vznikla z praktických potřeb lidí, např. z měření pozemků a obsahu nádob, z počítání času a z mechaniky atd. Podívejme se nyní na historický vývoj jednotlivých soustav použitých v lidských dějinách. Mezi první nalezené záznamy patří "vroubky" na kostech ze starší doby kamenné.dokladem je například vlčí kost nalezená v Dolních Věstonicích, která obsahuje sérii 55 vroubků. Nepoziční aditivní soustava - hodnota použitých symbolů nezávisí na jejich pozici v zápisu Poziční aditivní soustava - hodnota použitých symbolů závisí na jejich pozici v zápisu První nepoziční soustavy Toto byl však pouze počátek. Při malých množstvích lidé vystačili s pouhým použitím jednoduchých vroubků. Kolik bylo vroubků, takový byl počet. Při větším množství bylo nutno zápis zjednodušit tzv. seskupováním tak, že skupina vrypů byla nahrazena jedním znakem. V případě, že hodnota znaku nezávisí na jeho poloze jedná se o nepoziční aditivní soustavu. Typickou představitelkou nepozičních aditivních soustav je soustava egyptská. Například egyptský zápis čísla 346 obsahuje 3 znaky pro stovku,

8 čtyři pro desítku a šest pro jednotku. Tento způsob zápisu umožňoval pohodlně sčítat i odčítat. Horší už to bylo s násobením a dělením. Mezi další příklady částečně nepoziční soustavy patří soustava římská: Převodní tabulka mezi římskými symboly a dnešním zápisem číslo římský zápis I V X L C D M Částečně nepoziční soustava je to proto, že je např. rozdíl mezi zápisem XI, který představuje číslo 11, a zápisem IX jenž představuje číslo 9. V římské soustavě totiž platí, jestliže znak s nižší hodnotou následuje za znakem s hodnotou vyšší, hodnoty se sčítají. Je-li pořadí opačné hodnoty se odčítají. Příklady zápisu pomocí římských číslic: Římský zápis Číslo Výpočet III IV VI VIII IX XI XIV XVIII XX XXIX XL XC CD CM MCM MCMMLXVII MCMLXXXIV Zapište číslo 1466 pomocí římských číslic. 2. Co znamená nápis MCMXIV na hrobu neznámého vojáka? 3. Ve kterém roce byl postaven dům, na jehož štítu je nápis MDCLXVI? Kromě Říma se podobná nepoziční soustava používala od 10 století do prvního století před naším letopočtem v Řecku (herodiánská symbolika). Tato soustava pak ustoupila tzv. jónskému zápisu, ve kterém se pro zápis čísel využívaly znaky abecedy. které postupně zastupovaly čísla 1 až 9, 10 až 90, 100 až 900. Takto bylo možno zapsat čísla od 1 do 999. Zápis tisíců se prováděl pomocí čárky před znakem. Tento způsob zápisu se rozšířil spolu s řeckým vlivem v Byzantské říši až do východní Evropy. Lze ho považovat za vrchol snahy efektivně zapsat číslo

9 nepozičním desítkovým systémem. Nebyl však schopen obstát při řešení numerických úloh. První poziční soustavy Použití principu poziční soustavy je poprvé doloženo v kulturním odkazu starého Sumeru. Původně se zde používala také soustava nepoziční. Byla to desítková soustava a používala dva znaky: Y = 1; p = 10. Pro zápis větších čísel se pak nepoužívaly nové znaky, ale znak pro 1 mohl označovat podle své velikosti 60 nebo Tato myšlenka, stará nejméně čtyři tisíce let, je pravděpodobně výsledkem používání velkých a malých jednotek v praxi. Vznik nejstarší homogenní poziční soustavy je datován 6. až 8. stoletím našeho letopočtu. Touto soustavou je známá desítková indická soustava. Indičtí matematici měli velkou oblibu v počítání s velkými čísly. Příkladem je například známá úloha o odměně pro vynálezce šachu. A tak museli velice ocenit výhody poziční soustavy. Indické cifry se sumersko-babylonským pozičním principem a řeckým znakem pro chybějící řád vytvořily systém, který se rozšířil prakticky po celé zemi. Podle národu, který přispěl k rozšíření tohoto systému v Evropě, je tento systém lidově označován jako "arabské číslice". Arabské číslice se do Evropy rozšířily už asi v polovině 10 století. Trvalo však ještě dalších 600 let než začala používat ve všech zemích Evropy. 1.2 Desítková soustava Otázkou zůstává, co rozhodlo ve volbě základu soustavy. pro nás je desítková soustava samozřejmostí, ale jen pro to, že jsme na ni od malička zvyklí. Ale v minulosti existovaly národy, které používaly i jiné základy např. babylónská šedesátková soustava nebo dvacítková soustava Mayů. Dvacítková soustava starých Keltů se například zachovala ve francouzském číslování, např. osmdesát se ve francouzštině řekne quatre-vingts (čtyři dvacítky) nebo 92 se řekne quatre-vingts-douze ( ). Dvanáctková soustava se dlouho používala v peněžním systému Velké Británie i u nás v počítání na tucty. Na přelomu 20. století bylo u primitivních národů amerického kontinentu objeveno 307 číselných soustav, z nichž pouze 146 bylo desítkových. Proč používáme desítkovou soustavu? Jisté je, že důležitou úlohu ve volbě soustavy hrál fakt, že člověk má na rukou 10 prstů. I když tento fakt podporuje i jiné soustavy např. pětkovou nebo dvacítkovou. Další výhodou desítkové soustavy je přijatelný počet cifer. Není jich ani moc (60-ková soustava by jich potřebovala 60), ani málo (v tomto případě by zápisy čísel byly dlouhé). Navíc v desítkové soustavě algoritmy základních početních operací nejsou dlouhé. Kontrolní otázky: 1) Jaké znáte typy číselných soustav? 2) Ve kterých zemích se tyto soustavy začaly používat? 3) Kde byly poprvé použity při výpočtech arabské číslice? 4) Jaké jsou výhody desítkové soustavy oproti ostatním?

10 1.3 Číselný systém, číslo, zápis čísla V následující kapitole se seznámíme se základními pojmy, které dnešní matematika při studiu číselných soustav používá. Úvodní pojmy Číslo je řada symbolů. Každý symbol má definovánu váhu (hodnotu). Každé číslo je součet matematických výrazů. Každý výraz je dán součinem číselného symbolu a jeho váhy, přičemž váha je mocninou báze (základu). Mocnina (exponent) začíná nulou a roste po jedné (zprava doleva). Desítkové (dekadické) soustavy používají 10 znaků. Tyto znaky označují základní jednotky neboli jednotky nultého řádu. (0-9) Takže už na základní škole jste se mohli setkat se zápisem: (347,52) 10 = Podobným způsobem se počítá i v jiných soustavách. 1.4 Další číselné soustavy Ve výpočetní technice se nejčastěji setkáte s těmito soustavami: dvojková, šestnáctková (hexadecimální), osmičková (oktanová). Pro jejich definici je potřeba určit základ a použité číslice: Dvojková Oktanová/osmičková Hexadecimální/ šestnáctková základ: 2 číslice: 0,1 základ: 8 číslice: 0-7 základ: 16 číslice: 0-9,A,B,C,D,E,F Tímto způsobem bychom si mohli vymyslet jakoukoli soustavu např. trojkovou soustavu a určit si její znaky, např.: = 0 = 3 = 1 = 4 = 2 = 5 ( ) 3 = 1* * * *3 0 = Obecný zápis: A= a n. k n + a n-1.k n a 0.k 0 + a -1.k a -m.k -m a n - cifry k - základ (např. 10, 2, 16, 8 )

11 n, n-1,, 0, 1,, -m - mocniny základu Typ soustavy je zapsán jako dolní index u zadaného čísla!!! Číslice, která se nachází zcela vpravo je nazývána nejnižším řádem nebo nejnižší platnou pozicí. Číslice úplně vlevo - nejvyšší řád, nejvyšší platná pozice. Příklady výpočtu hodnoty: (1001) 2 = 1* * * *2 0 =(9) 10 (6372) 8 = 6* * * *8 0 = 6* *64 + 7*8 + 2*1 = (3322) = 1; 8 1 = 8; 8 2 = 2 6 = 64; 8 3 = 2 9 = 512 (A13C) 16 = A* * * C*16 0 = 10* * * *1 = (41267) = 1; 16 1 = 16; 16 2 =2 8 = 256; 16 3 =2 12 = 4096 Ze dvou přirozených čísle zapsaných v soustavě o témž základu je větší to, v jehož zápisu je více cifer. Mají-li zápisy obou čísel stejný počet číslic, pak je větší to číslo, v jehož zápisu číslice nejvyššího řádu označuje větší přirozené číslo. Jsou-li v zápisech obou čísel o stejném počtu číslic stejné všechny číslice řádu vyššího než k-tého a číslice k-tého jsou různé, pak je větší to číslo, v jehož zápisu číslice řádu k-tého označuje větší přirozené číslo. Vyšší řád (nejbližší vyšší váhu) získáme tak, že nižší váhu vynásobíme základem. Dvojkové číslo roste jako mocnina dvou, dekadické číslo roste jako mocnina deseti. (1000) 2 = (100) 2 * 2 (1000) 10 = (100) 10 * 10 Tabulka - váhy v dvojkové soustavě

12 Pro názornost využití v desítkové soustavě : (347,52) 10 = Obdobně platí i pro ostatní číselné soustavy.pokud má soustava vyšší základ než 10(počet cifer0-9), pak se používají za další číslice symboly abecedy(a,b,c.), maximálně tudíž můžeme dostat soustavu o základu 36.(Háčkovaná a čárkovaná písmenka a písmenko CH použít nemůžeme)!! Obdobně řešíme příklady tohoto typu : Převeďte číslo (A13C) 16 do desítkové číselné soustavy. Řešení. A13C = A* * * C*16 0 = 10* * * *1 = (41267) 10 (1248) 10 = ( ) 16 (545) 10 = (221) 16 Tabulka pro převody mezi soustavami: Desítková Dvojková Šestnáctková Osmičková A B C D E F Řešený příklad : Převeďte číslo 90 do dvojkové číselné soustavy. ŘEŠENÍ : K cíli vedou dvě cesty. Obě si ukážeme: 90 si vyjádříme jako součet součinů, pomocí rozvoje čísla v soustavě o základu Tedy : 90= a n 2 n + a n-1 2 n-1 + a a 1 2+ a 0

13 Kde koeficienty a n-1,a n-2, a 1, a 0 jsou číslice 0 nebo 1, a n 0, z = 2. Tyto koeficienty musíme určit. K tomu nám pomůže vyjádření mocnin čísla 2: 2 0 =1 2 1 =2 2 2 =4 2 3 =8 2 4 = = = =128 Protože 64< 90 <128, další mocniny neuvádíme, n=6. Nyní můžeme číslo 90 vyjádřit následovně: 90 = = = doplníme chybějící součiny, aby rozvoj čísla byl spojitý = = zapíšeme cifry řádu 6,5,,0, tj. zkrácený zápis, který je řešením: = ( ) 2 90 = ( ) 2 Využijeme vyjádření přirozeného čísla v číselné soustavě o základu z = 2 a postupně dostaneme : 90 = = = = = = = Výsledek získáme tak, že zapíšeme příslušné zbytky zdola nahoru. (Orientační pomůckou nám může být vědomost, že cifra nejvyššího řádu musí být vždy různá od nuly). 90 = ( )2 Všimněte si: Šestnáctková - nejvyšší cifra F (1111) 2 Osmičková - nejvyšší cifra 7 (111) 2 Jaké jsou váhy 6 pozic v daných soustavách: Převod z dvojkové soustavy do hexadecimální a osmičkové: Při převodu do hexadecimální soustavy je výhodné dvojkové číslo rozdělit do skupin po čtyřech. Potom při hexadecimálním označení můžeme místo každé čtveřice psát jeden symbol. obdobně - do osmičkové: A 6 E - v šestnáctkové v osmičkové

14 Vyjádřete následující dvojkové číslo v hexadecimální a dekadické soustavě: ( ) 2 = (3F5) 16 = (1013) =1013 V osmičkové ( ) 2 = (1765) 8 Obdobně: Dvojková Hexadecimální Dvojková B D Pravidla převádění z dekadické soustavy do dvojkové a hexadecimální: 1. Dělme celé dekadické číslo novým základem. 2. Zbytek se stává nejnižším řádem nového čísla. 3. Dělme výsledek předchozího dělení novým základem. 4. Zbytek je následující číslicí nového čísla. 5. Opakujme body 3. a 4., dokud neobdržíme nulový výsledek. Převod z hexadecimální do dvojkové: (4E0) 16 = ( ) 2 Převod z hexadecimální do osmičkové: (4A7) 16 = ( ) 2 = (2247) 8 Pravidla pro převádění z hexadecimální do dekadické soustavy: 1. Vynásobme číslici nejvyššího řádu starým základem. 2. K výsledku přičteme následující číslici. 3. Násobme součet starým základem. 4. Opakujeme body 2. a Převod je ukončen, jakmile podle bodu 2. přičteme číslici, která je nejnižším řádem. Příklad: (3CC) 16 = ( ) 2 = (1714) 8 = (972) 10

15 Další příklady: 1) (1248) 10 = (4E0) 2) (545) 10 = (221) : 16 = : 16 = 1 78 : 16 = 14 E 34 : 16 = 2 4 : 16 = : 16 = 2 2) (47) 10 = (101111) 2 4) (37) 10 = (100101) 2 47 : 2 = 1 37 : 2 = 1 23 : 2 = 1 18 : 2 = 0 11 : 2 = 1 9 : 2 = 1 5 : 2 = 1 4 : 2 = 0 2 : 2 = 0 2 : 2 = 0 1 : 2 = 1 1 : 2 = 1 Další příklad - převod z dekadické soustavy do hexadecimální: (62393) 10 =( ) 2 =( ) 16 Řešení : (62393) 10 =( ) 2 =(F3B9) : 2= : 2= : 2= : 2= : 2= : 2 = : 2 = : 2 = : 2 = : 2 = : 2 = : 2 = : 2 = : 2 = : 2 = : 2 = 0 1 (98712) 10 = ( ) 16 Řešení : (98712) 10 = (18198) : 16 = : 16 = : 16 = : 16 = 1 8

16 1 : 16 = 0 1 ( ) 2 = ( ) 8 Řešení : ( ) 2 = (71463) (21471) 8 = ( ) 2 = ( ) 16 Řešení : (21471) 8 = ( ) 2 = (53DF) Algebraická pravidla Základní pravidla pro sčítání a odčítání s rozdílnými znaménky. 1. Při sčítání dvou čísel se stejnými znaménky, výsledné znaménko je shodné. 2. Když sečítáme dvě čísla s různými znaménky, odečítáme menší od většího (obě čísla bereme bez znamének) a výsledné znaménko bude shodné se znaménkem většího čísla (absolutně) (-19) = = (-19) = = Sčítání dvojkových a hexadecimálních čísel = = = = 10 - říkáme, že jde o přenos 1 do vyššího řádu = 11 - opět přenos 1 do vyššího řádu Př.: přenos do vyššího řádu Hexadecimální soustava: = E (14) = F (15) = B (11) = 10(16) - došlo k přenosu A + A = ( = 20 = ) = hexadecimálně B + B = ( = 22 = ) = 16 F + F = ( = 30 = ) = 1E 10 + F = 1F 8 + A = 12 (8+10=18=16+2) A + E = 18 (10+14=24=16+8) B + 9 = 14 (11+9=20=16+4)

17 C + 7 = 13 (12+7=19=16+3) A = 19 (8+7+10=25=16+9) A + B + C = 21 ( =33=2.16+1) Kontrola: = = 33 Osmičková soustava: = = 11 (9=8+1) = 16 (14=8+6) = = Odčítání čísel Pravidla o odčítání vyplývají z pravidel o sčítání odečítáme menší od většího (absolutně) > musíme dočítat absolutně menší od většího a přidat znaménko většího čísla Hexadecimální: A5 17 (17) 16 = (16+7) 10 = (23) F 8 < 7, musíme jakoby přidat 16 z hodnoty vlevo - 8 a kolik je 23? - a 15 = F Příklady: 1) F95 F 8 (16+5) 10 -A8F -A 8 (15) ) F9A F 8 (16+10) 10 -A8F -A 8 (15) 10 50B ) F0A E (16) E (15) 10 (16+10) 10 -A8F -A 8 F - A 8 F 47B ) D00A C F (16) 10 A -B114 - B EF6 1 E F : : B (47359) 10 = (B8FF) 16

18 1.5.3 Doplňkové sčítání Většina počítačů provádí odčítání formou doplňkového sčítání Doplněk - Doplňkové číslo je definováno jako číslo, které přičteno k danému číslu dává nulový výsledek s přenosem do vyššího řádu. (488) 10 + (512) 10 = (1000) 10 výsledek přenos do vyššího řádu Doplňkem čísla 488 je číslo 512 a naopak, doplňkem čísla 512 je číslo 488. Pravidlo pro vytvoření doplňku libovolného čísla: - odečti každou číslici od nejvyšší číselné hodnoty daného řádu a přičti 1 do nejnižšího řádu Příklad: Vytvoř doplněk k číslu = = doplněk k číslu 456 Desítkové doplňky čísel: nemá doplněk = = 1000 Doplněk hexadecimálního čísla nazýváme hexadecimálním (šestnáctkovým) doplňkem: 1) 1C8 FFF 2) 4E8 FFF -1C8-4E8 E37 B E38 B18 1C8 + E38 = E8 + B18 = 1000 Doplněk dvojkových čísel = dvojkový doplněk: číslo: Doplňkem je číslo Kontrola číslo doplněk

19 Druhý způsob získávání doplňku dvojkového čísla 1) Invertujte každou číslici 2) Přičtěte 1 do nejnižšího řádu číslo inverze doplněk Doplňkové sčítání: - odečítáme-li číslo, provedeme to jako přičtení doplňku odečítaného čísla Př.: odečtěte 456 od normální způsob: pomocí doplňku: přenos do vyššího řádu Doplňkové sčítání dává vždy stejný výsledek jako odčítání. Výsledek může být ve dvou tvarech: - normálním, - doplňkovém. (odečítání je vždy ve tvaru normálním). Při doplňkovém sčítání, dojde-li k přenosu do vyššího řádu, je výsledek v normální formě. Pokud nedojde k přenosu do vyššího řádu, je doplněk v doplňkové formě. Aby byl výsledek v normálním tvaru, musí počítač udělat 2 kroky: 1. vytvořit doplněk k výsledku v doplňkové formě, 2. změnit znaménko výsledku. Příklad: nedošlo k přenosu! následuje 1. krok: = krok: Výsledek je formě došlo k přenosu výsledek je v normální výsledek je v doplňkové formě 1. krok: = krok: Výsledek je -574

20 Nepřítomnost přenosu indikuje, že výsledek je v doplňkovém tvaru. Abychom získali výsledek v normálním tvaru, musíme vytvořit doplněk výsledku a změnit znaménko. Doplňkové sčítání ve dvojkové soustavě výsledek je v normální formě nedošlo k přenosu! Doplněk: číslo doplněk Výsledek: Pojmy k zapamatování: Doplněk Doplňkové číslo Normální tvar výsledku Doplňkový tvar výsledku 1.6 Kód BCD = kód dvojkově desítkové soustavy (binary coded decimal) = kód čtyřbitový, který se používá pro přímé binární kódování čísel v desítkové soustavě do soustavy dvojkové. Každá desítková číslice je v kódu BCD samostatně vyjádřena jako číslo ve dvojkové soustavě (hexadecimální). Při kódování jsou jednotlivým bitům zprava doleva přiřazeny váhy: 2 0 = 0, 2 1 = 2, 2 2 = 4, 2 3 = 8 Desítková číslice je vyjádřena jako součet těchto vah. Kód BCD využívá pouze 10 kombinací čtyř bitů. Desítkové č. BCD kód

21 Zápis desítkového čísla v kódu BCD: (79523) 10 = ( ) BCD Použití: v počítači se pomocí kódu BCD uchovávají informace týkající se času a data (popřípadě některé další systémové informace). Vypočítejte následující příklady a přesvědčete se správnosti řešení v závěru kapitoly 1. Odečtěte: D00A -170B 2. Převeďte: (D00A) 16 = ( ) 10 (170B) 16 = ( ) 10 Shrnutí kapitoly - číselné soustavy 1. číselný systém, číslo, zápis čísla 2. číselné soustavy 3. převádění čísel - z dekadické soustavy do dvojkové, hexadecimální, oktanové - z hexadecimální do dvojkové, oktanové - z hexadecimální do desítkové - z dvojkové do desítkové - obecně z jakékoliv do desítkové a naopak 4. algebraická pravidla pro sčítání a odčítání 5. doplňkové sčítání 6. kód BCD Korespondenční úkol č.1: Vypočtěte následující příklady a výsledky pošlete tutorovi v zadaném termínu. (AA118) 16 = ( ) 10 = ( ) 2 (AC24) 16 = ( ) 2 (CB6A) 16 = ( ) 8 ( ) 2 = ( ) 10 Sečtěte: CDF AD = FF CA = Korespondenční úkol č.2: Vypočtěte následující příklady a výsledky pošlete tutorovi v zadaném termínu. 1. Převeďte do dvojkové soustavy (1548) 10 (796) 10 (976321) Převeďte do sedmičkové soustavy

22 3. Převeďte z pětkové do osmičkové soustavy (převodem přes desítkovou...) (443) 5 (1234) 5 4. Převeďte číslo 6148 z desítkové soustavy do soustavy a) dvojkové b) čtyřkové c) osmičkové d) šestnáctkové e) dvaatřicítkové (prémiový příklad!!!) Sečtěte v šestkové soustavě čísla 4542 a Sečtete ve dvojkové soustavě čísla a Sečtete v hexadecimální soustavě čísla E1EC87 s FE9C5A 7. Zapište číslo (AA425)11 pomocí kódu BCD 8. Převeďte číslo z dvojkové soustavy do soustavy: a) osmičkové b) šestnáctkové c) čtyřkové 9. Určete rozdíl čísel ve dvanáctkové soustavě : BA BAA94 Korespondenční úkol č.3: Vypočtěte následující příklady a výsledky pošlete tutorovi v zadaném termínu. (AA118) 16 = ( ) 10 = ( ) 2 (AC24) 16 = ( ) 2 (CB6A) 16 = ( ) 8 ( ) 2 = ( ) 10 Sečtěte: CDF AD = FF CA = Výsledky samostatné práce D00A -170B B8FF (D00A) 16 = (53258) 10 (170B) 16 = (5899) 10

23 2 Principy činnosti práce číslicového počítače V této kapitole se dozvíte: Z jakých podsystémů se skládá číslicový počítač? Jaké jsou hlavní funkce jednotlivých podsystémů počítače? Jak se zobrazují jednotlivé informace v počítači? Jakými metodami se určují operandy v instrukcích počítače? Po jejím prostudování byste měli být schopni: Charakterizovat činnost počítače, rozumět samočinnému způsobu zpracování programů v číslicovém počítači. Znát způsob zobrazování jednotlivých typů informací ukládaných v paměti počítače. Porozumět dvojkové soustavě a základním operacím v této soustavě, pochopit zobrazování v pevné a pohyblivé řádové čárce. Popsat různé metody určování operandů instrukcí což je velmi důležité pro pochopení některých algoritmů operačních systémů. Klíčová slova této kapitoly: Von Neumannovo schéma počítače, operační paměť, operační jednotka, řadič, vstupní a výstupní zařízení, instrukční cyklus řadiče, dvojková soustava, instrukce, operand. Doba potřebná ke studiu: 6 hodin Průvodce studiem Studium této kapitoly je poměrně náročné zejména pro ty z Vás, kteří dosud nemají žádné znalosti z oblasti architektury číslicových počítačů. V takovém případě Vám zřejmě některé principy činnosti počítače budou připadat obtížně pochopitelné, ovšem nenechte se tím odradit, neboť pochopením této části se Vám usnadní studium následujících kapitol. Na studium této části si vyhraďte alespoň 6 hodin. Doporučujeme studovat s přestávkami vždy po pochopení jednotlivých podkapitol. Po celkovém prostudování a vyřešení všech příkladů doporučujeme dát si pauzu, třeba 1 den, a pak se pusťte do vypracování korespondenčních úkolů. 2.1 Úvod Číslicové počítače jsou stroje na zpracování informace. Obecně počítače jsou především matematickými stroji, jejichž úkolem je transformace číselných (diskrétních) vstupních hodnot, vstupních údajů. Jsou dále stroji elektronickými, což určuje fyzikální podmínky realizace úkolů transformace číselných údajů. Konečné jsou stroji samočinnými, což znamená, že uvedený úkol realizují bez přímé účasti člověka. Základem pro samočinnost funkce je existence paměti počítače, v níž je uchován návod pro řešení (program) a řídící jednotky, která dokáže tento návod interpretovat ve fyzikálních podmínkách. Činnost počítače lze charakterizovat velmi obecně takto:

24 Počítač přijímá na svém vstupu texty nad vstupní abecedou, transformuje je na texty nad vnitřní abecedou (kódování vstupní informace do vnitřní representace) a ukládá je do paměti. V paměti provede zpracování. Zpracované texty transformuje do výstupní abecedy (interpretace informace zachycené ve vnitřní reprezentaci) a vydává je na svém výstupu. Okolí počítače Text nad vstupní abecedou Počítač Text nad vnitřní abecedou Text nad výstupní abecedou Vazba počítače s okolím K tomu, aby počítač mohl komunikovat s okolím je nutný společný jazyk počítače a jeho okolí. Jedná se o jazyk, kterému obě strany jednoznačně a shodně rozumějí, tzv. formální jazyk. Vymezíme tři jeho určující složky: abecedu, tj. výběr přípustných základních symbolů, syntaxi, skladbu, tj. soubor pravidel, podle nichž lze ze symbolů abecedy tvořit přípustné vyšší tvary (výrazy, slova, věty), sémantiku tj. význam, který shodně obě komunikující strany syntaktickým tvarům přiřazují. 2.2 Von Neumannovo schéma počítače Von Neumannovo schéma bylo navrženo roku 1945 americkým matematikem (narozeným v Maďarsku) Johnem von Neumannem jako model samočinného počítače. Tento model s jistými výjimkami zůstal zachován dodnes.

25 Von Neumannovo schéma Podle tohoto schématu se počítač skládá z pěti hlavních modulů: Operační paměť: slouží k uchování zpracovávaného programu, zpracovávaných dat a výsledků výpočtu. ALU Arithmetic - logic Unit (aritmetickologická jednotka): jednotka provádějící veškeré aritmetické výpočty a logické operace. Obsahuje sčítačky, násobičky (pro aritmetické výpočty) a komparátory (pro porovnávání). Řadič: řídící jednotka, která řídí činnost všech částí počítače. Toto řízení je prováděno pomocí řídících signálů, které jsou zasílány jednotlivým modulům. Reakce na řídící signály, stavy jednotlivých modulů jsou naopak zasílány zpět řadiči pomocí stavových hlášení. Vstupní jednotka: zařízení určená pro vstup programu a dat. Výstupní jednotka: zařízení určené pro výstup výsledků, které program zpracoval. Ve von Neumannově schématu je možné ještě vyznačit další modul vzniklý spojením předcházejících modulů. Jedná se o procesor (CPU - Central Processor Unit -centrální procesorová jednotka), který vznikne spojením řadiče a aritmetickologické jednotky. Princip činnosti počítače podle von Neumannova schématu: 1. Do operační paměti se pomocí vstupních zařízení přes ALU umístí program, který bude provádět výpočet. 2. Stejným způsobem se do operační paměti umístí data, která bude program zpracovávat. 3. Proběhne vlastní výpočet, jehož jednotlivé kroky provádí ALU. Tato jednotka je v průběhu výpočtu spolu s ostatními moduly řízena řadičem počítače. Mezivýsledky výpočtu jsou ukládány do operační paměti a nebo registrů procesoru. 4. Po skončení výpočtu jsou výsledky poslány přes ALU na výstupní zařízení. Z hlediska systémového se výpočetní systém skládá z:

26 1. paměťového podsystému, 2. operačního podsystému, 3. řídícího podsystému, 4. vstupního a výstupního podsystému. Centrálním podsystémem je paměť. Přejímá informace od vstupního podsystému a předává je výstupnímu podsystému. Řídící podsystém (řadič) získává z paměti instrukce programu a přiděluje ostatním podsystémům postupně úkoly. Operační podsystém získává podle pokynů řídícího podsystému z paměťového podsystému data, zpracovává je a vrací zpět do paměti. Paměťový podsystém je schopen si zapamatovat tj. uchovat beze změny určité množství informace. Podsystém tvoří: blok adresovatelných paměťových buněk, adresový registr paměti (registr adresy paměti RAP), údajový registr paměti (registr dat paměti RDP), řadič paměti. PAMĚŤOVÉ BUŇKY ADRESOVÝ REGISTR PAMĚTI - RAP NAJDI ADRESU ŘADIČ PAMĚTI ÚDAJOVÝ REGISTR PAMĚTI - RDP NASTAV ADRESU ADRESA VYBER ULOŽ START HOTOVO ÚDAJ SESTAV ÚDAJ Paměťový podsystém Funkce každé paměťové buňky je dána následujícími předpoklady: Obsahuje jedno slovo slabiku byte. Při získání údaje čtením se obsah neporuší. Lze do ní zapsat novou informaci s podmínkou že se zruší existující informace. Má jednoznačně přidělenou adresu. Adresový registr paměti (RAP) uchovává adresu buňky, se kterou paměť v daném okamžiku pracuje. Tyto adresy získává z některých jiných podsystémů. Na základě signálu nastav adresu od zdrojového podsystému se paralelně (najednou celá adresa) zapíše do RAP. Údajový registr paměti (RDP) uchovává data. Při výběru informace z paměti zde řadič paměti dočasně uchovává údaj z buňky, na kterou odkazuje adresový registr paměti. Údaj zde

27 uchovaný je dostupný pro žádající podsystém v okamžiku, kdy řadič vyšle signál "hotovo". Při ukládáni informace do paměti se údaj z vysílacího podsystému posílá do registru dat paměti na základě signálu "Nastav údaj". Jakmile se nalezne místo, na které odkazuje adresa v adresovaném registru paměti, obsah registru dat se řadičem paměti odešle do této buňky. Řadič paměti řídí cyklus paměti. Jednotka, požadující spolupráci s pamětí, informuje, zda jde o výběr nebo vkládání informace, při čemž je do RAP uložena adresa korespondující buňky. Při ukládání do paměti se naplní RDP požadovanou informací. Radič paměti uzavře přístup k oběma registrům RAP i RDP, najde buňku a sleduje tok informace mezi registrem dat paměti a zvolenou buňkou. Jakmile je úkol paměti hotov, řadič paměti generuje signál o ukončení "hotovo". Požadavky, které se v počítačovém systému kladou na paměti se zatím nedají ekonomicky splnit jedinou pamětí. Čím větší je kapacita paměti, tím větší je totiž i její poměrná cena. Podobně roste cena i se zkracováním vybavovací doby. Proto rychlé paměti (s krátkou vybavovací dobou) mají obvykle malou kapacitou, pomalé paměti (s delší vybavovací dobou) mají velkou kapacitu. Začlenění jednotlivých úrovní paměti je naznačeno na obrázku. ŘADIČ ŘÍDÍCÍ PAMĚŤ OPERAČNÍ JEDNOTKA ZÁPISNÍKOVÁ PAMĚŤ OPERAČNÍ PAMĚŤ VSTUP / VÝSTUP VNĚJŠÍ VELKOKAPACITNÍ PAMĚŤ VNĚJŠÍ VELKOKAPACITNÍ PAMĚŤ Hierarchie paměťového podsystému Operační podsystém provádí všechny aritmetické a logické transformace. Přitom spolupracuje s pamětí, z níž vybírá operandy a ukládá do ní výsledky. Operaci, která se má provádět, určuje řídící jednotka. Typické složení sériové operační jednotky je na obrázku.

28 REGISTR A - STŘADAČ Z PAMĚTI P Ř E P Í N A Č 1. operand RESITR B - BÁZE 2. operand REGISTR Q - PODÍL VÝSLEDEK P Ř E P Í N A Č sčíta čka DO PAMĚTI řízení posunů řízení přepínačů ŘADIČ OPERAČNÍ JEDNOTKY Operační podsystém Tři registry, každý na jedno slovo, tvoří dočasnou paměť. Registry uchovávají operandy, mezivýsledky i konečně výsledky. Označení registrů vychází z jejich funkce: RA - střádač (acumulator), RB - báze (base), RQ - podíl (quotient). Operační jednotka obsahuje dále sčítačku, která má i prostředky pro vytváření doplňku, čímž umožňuje odčítání. Přepínač řídí tok informací a umožňuje přímý zápis informace z jednoho registru do druhého, průchod informace ze dvou registrů sčítačkou, přesun údaje z paměti do některého registru apod. Řadič operační jednotky je autonomní. Dohlíží na činnost operační jednotky. Jakmile se mu předá instrukce, která se má provést, řídí a časově sleduje provádění příslušného algoritmu. Kromě sériových operačních jednotek se samozřejmé používají sériově-paralelní nebo paralelní, které jsou sice rychlejší, ale složitější a tedy i dražší. (Pozn. Operační jednotky současných mikroprocesorů obsahují podstatně větší počet registrů.) Řídící podsystém (řadič) řídí, resp. dohlíží na veškerou činnost a spolupráci všech podsystémů počítače tak, aby celý systém počítače pracoval podle zadaného programu. Dostává instrukce programu, zpracovává je a transformuje je na posloupnost příkazů pro ostatní části počítače. Těmito příkazy přiděluje úkoly jiným podsystémům. Přitom je stále informován o okamžitém stavu všech podsystémů. Základní funkční jednotky řídícího podsystému jsou uvedeny na obrázku.

29 RDP RAP RAP ŘÍDÍCÍ REGISTR OK ADRESA ČÍTAČ INSTRUKCÍ Dekodér instrukcí Ústřední řadič ČASOVÁNÍ A ŘÍZENÍ PŘEPÍNAČŮ (PŘENOSŮ) Řídící podsystém Řídící podsystém pracuje ve dvou fázích: výběrové a prováděcí. START Výběrová fáze řadiče Prováděcí fáze řadiče HALT Výběrová a prováděcí fáze řadiče Výběrová fáze (fetch): Obsah čítače instrukci se přepíše do adresovaného registru paměti (RAP). V paměti se najde specifikovaná adresa, údaj z tohoto místa se přepíše do registru dat (RDP) a odtud se přepíše do řídícího registru. Prováděcí fáze (execute): Vybraná instrukce se analyzuje, čímž se určí, co se má dělat. Pokud se při zpracování požaduje operand, přepíše se adresová část instrukce do adresového registru paměti. Vybraný údaj se pak odesílá registru dat paměti na místo určení, např. do operační jednotky. Jakmile se operand dostane na místo svého určení, řídící podsystém odešle příslušnému podsystému požadavek na zpracováni úkolu a kontroluje jeho provádění. Nakonec připraví adresu další

30 instrukce, tedy zvětší obsah čítače instrukcí o jedničku, a zahájí se nová výběrová fáze. Vstupní a výstupní podsystém počítače je spojovacím článkem mezi přídavnými zařízeními a ostatními podsystémy počítače a zahrnuje v sobě logiku řízení vstupů a výstupů. Požadavky na připojeni vstupních a výstupních zařízení nejsou vždy známé nebo se nedají dostatečně přesné předvídat při návrhu počítače, a proto se základní vstupní a výstupní funkce z hlediska organizace a připojeni přídavných zařízení zajišťují univerzálně. 2.3 Zobrazení informace v počítači Informace, které číslicové počítače zpracovávají, musí být kódované a s ohledem na technickou realizaci je nutné k jejich vyjádření nalézt levné a spolehlivé prvky. Z tohoto hlediska jsou zatím stále nejvhodnější prvky se dvěma jednoznačné rozlišitelnými stavy. Tak se dostáváme k dvojkové číselné soustavě, která je dominující soustavou strojového zpracováni informací. Dvojková číslice (0 nebo 1) je bit (elementární informace). Znaky (alfabetické a numerické) se vyjadřuji většinou osmibitovou skupinou. Pro tyto několikabitové skupiny se používá termín slabika nebo byte. Nejbližší větší skupina s pevně stanoveným počtem bitů je slovo. Délka slov bývá většinou 4 slabiky, tj. 32 bitů. Je-li v počítači pro všechny operace slovo uložené vždy v jedné buňce paměti, pak jde o počítač slovně orientovaný. Pokud slovo může být uloženo v několika buňkách (po slabikách), pak počítač nazýváme slabikově orientovaný Číselné soustavy a kódy Z číselných soustav je nejběžnější dvojková, která jak z hlediska technického, tak i programového vybavení stroje má značné výhody. Z hlediska technického jsou to např. jednoduché algoritmy aritmetických a logických operací a jejich realizace, ve srovnáni s jinými soustavami menší požadovaný rozsah paměti ap. Z programového hlediska je třeba ocenit možnost dělení a násobení mocninami dvou prostým posunem čísla. Hlavní nevýhodou dvojkové soustavy je nutnost převodu při vstupu a výstupu z desítkově soustavy do dvojkové a naopak. Desítková soustava má přednost právě v tom, že zmíněné převody odpadají. Proto se u většiny počítačů jednotlivé desítkové číslice kódují do dvojkové soustavy tzv. dvojkovědesítkovým kódem (BCD). V řadě počítačů se používá dvojkově kódovaná desítková soustava. Každá desítková číslice se přitom musí vyjádřit. dvojkově. Je zřejmé, že musíme použít pro každou číslici v desítkové soustavě nejméně 4 číslice dvojkové soustavy, ale může jich být i více. Volba konkrétního kódu závisí na jeho použití. Jiné požadavky se kladou na kódy, s nimiž se mají provádět aritmetické operace a jiné na kódy, používané při přenosu informaci apod. Pro aritmetické operace jsou nejvhodnější kódy, které vyhovují tzv. Aikenovým podmínkám: 1. Každé místo v kódu má mít určitou váhu.

31 2. Součet vah míst, v nichž je dvojková číslice kódu rovna 1, má dát hodnotu přiřazené desítkové číslice nebo alespoň, větší desítkové číslici má odpovídat větší dvojkové číslo příslušného váhového kódu. 3. Vztah mezi lichými a sudými kódy a přiřazenými desítkovými číslicemi může být sice libovolný, ale u zvoleného kódu má být neměnný. 4. Desítkovým doplňkům desítkových číslic mají odpovídat doplňkové kódy, vzniklé inverzí jednotlivých bitů původních kódů. U kódů určených pro přenos ap. nás zajímá především bezpečnost kódů vůči poruchám, možnost zajištění vzniklých chyb a příp. odstranění. V následující tabulce jsou uvedeny některé známé kódy, z nichž však všechny nesplňují výše uvedené podmínky (8421) n Bikvinární Tabulka dvojkových kódů pro desítkové číslice Z více možných způsobů zabezpečení informace (kódů) se stručně zmíníme jen o jedné, tzv, kontrole paritou. Podstata zabezpečení spočívá v tom, že v nejjednodušším případě se k informaci, která je v n-řádech, přidružuje informace n(n+1)-tém řádu, kterou se doplňuje počet jednotkových bitů na sudý nebo lichý počet (sudá nebo lichá parita). V následující tabulce jsou naznačeny n=5 bitové informace se sudou paritou v 6. řádu. n n Příklad zabezpečení informace sudou paritou Při přenosu informace se po každém přepisu kontroluje, zda počet jedniček v informaci je sudý. V případě lichého počtu se signalizuje chyba. Je třeba připomenout, že paritní bit se k informaci přidává při tvorbě informace, např. na paměťové médium.

32 2.3.2 Kódování ve dvojkové soustavě Způsob zobrazeni čísel v počítači nazýváme číselný kód. Ukážeme si tři způsoby kódování čísel ve dvojkové soustavě. Je zřejmé, že kladná a záporná čísla jsou zobrazena v počítači stejně, až na znaménko. Aby počítač pracující ve dvojkové soustavě poznal znaménko čísla, musíme tato znaménka vyjádřit znakem, který počítač dovede rozlišit, tj. v našem případě nulou nebo jedničkou (pozn., pracujeme-li s jinou číselnou soustavou, kóduje se znaménko zvláštním znakem). Kvůli zjednodušení budeme uvažovat o zobrazení čísla s pevnou řádovou čárkou (s čárkou před nejvyšším řádem, což značí x <1) Přímý kód Kladné číslo bude mít v přímém kódu před pevnou řádovou čárkou, tj. ve znaménkovém řádu, nulu, číslo záporné jedničku. Čísla kladná jsou tedy vyjádřena v rozmezí od nuly do jedné, čísla záporná od jedné do dvou, což lze psát: (x) přímý kód = x pro x >= 0 (x) přímý kód = 1-x pro x < 0. Zapíšeme tedy číslo + 7/32 jako 0,00111, ale číslo -7/32 jako 1,00111 = (1-( )) Doplňkový kód Doplňkový kód nezáporného čísla (kladné a nula) x je stejně jako u přímého kódu roven číslu x. Doplňkový kód záporného čísla x dostaneme tak, ze před pevnou řádovou čárku napíšeme znaménkový znak 1, na všech ostatních místech nahradíme nuly jedničkami. Obecně můžeme psát: (x) doplňkový kód = x pro x >= 0 (x) doplňkový kód = 2 + x pro x < 0. Zapíšeme tedy + 0,75 jako 0,110 ale číslo - 0,75 jako 1,010 protože 2 10 v binární soustavě je 10 2 pak 10,000 1,001-0,110 nebo + 1 1,010 1,010 Nula má jediné vyjádření 0, Maximální záporné číslo 1, nemá tedy kladný ekvivalent (jeho dvojkový doplněk je totiž zase 1, ) Inverzní kód Inverzní kód kladného čísla x je roven číslu x. Inverze záporného čísla vznikne tak, že se do znaku napíše jednička a v číslicových řádech se zamění jedničky za nuly a naopak. Je tedy záporné číslo v inverzním kódu v posledním číslicovém řádu o jedničku menší než číslo v doplňkovém kódu. Tedy:

33 (x) inverzní kód = x pro x >= 0 (x) inverzní kód = 10 + x 10 -n pro x < 0. Př. + 0,8128 je ve dvojkové soustavě 0,1101 a - 0,8125 je v inverzním kódu 1, Modifikovaný doplňkový kód Modifikovaný doplňkový kód je obecnější verzí doplňkového kódu. Je definován (x) modifikovaný doplňkový kód = x pro x >= 0 (x) modifikovaný doplňkový kód = z 2 + x pro x < 0. Ve dvojkové soustavě je z 2 = (100) 2 Př. (+ 11/16) 10 = (00,1011) 2 (- 11/16) 10 = (11,0101) 2 protože 100,0000 nebo 11, , , ,0101 Modifikovaný doplňkový kód nezáporného čísla x je roven tomuto číslu x, přičemž ve znaménkových řádech jsou dvě nuly; u záporného čísla se před pevnou řádovou čárku napíší dvě jedničky, na všech ostatních místech nahradíme nuly jedničkami a jedničky nulami a pak k nejnižšímu řádu přičteme jedničku Modifikovaný inverzní kód Je definován (x) modifikovaný inverzní kód = x pro x >= 0 (x) modifikovaný inverzní kód = x 10 -n pro x < 0. Modifikovaný inverzní kód nezáporného čísla x je roven číslu x; u záporného čísla se před pevnou řádovou čárku napíší dvě jedničky a v číslicových řádech se zamění jedničky za nuly a naopak. Např. (+ 11/16) 10 = (00,1011) 2 (- 11/16) 10 = (11,0100) Zobrazeni instrukci Požadavek na provedeni operace operační jednotkou, případně jinými podsystémy počítače je zakódován do instrukce. Instrukce určuje, o kterou

34 z operací jde (tzn. operační kód) a kde jsou uloženy operandy v paměti, registrech ap. (tzn. adresy). Obecná struktura instrukce je na následujícím obrázku. Operační kód Adresová část Obecná struktura instrukce Adresová část obsahuje tolik samostatných částí, kolik má instrukce adres (většinou 1,2 nebo 3) - hovoříme potom o jednoadresní, dvouadresní nebo tříadresní instrukci. Instrukce s k = 1,2... adresami mají formát dle následujícího obrázku. Operační kód A1 A2 Ak Obecná struktura instrukce s k adresami Porovnání efektivnosti instrukci s různým počtem adres budeme ilustrovat na příkladu výpočtu výrazu: Y = A * B + (C D) * E / F kde A,B,C.D,E,F,Y - proměnné, uložené v buňkách s adresami a,b,c,d,e,f,y. Budeme předpokládat, že výsledek libovolné operace se ukládá v registru R základní jednotky, a může být použit v roli operandu v následující operaci. Pro uložení mezivýsledků P1, P2... máme k dispozici pracovní paměťové buňky p1, p2... Nejpřirozenější pro výpočet aritmetických a logických výrazů je tříadresní systém instrukcí. OK A1 A2 A3 Struktura tříadresní instrukce Zde OK je operační kód, A1, A2 jsou adresy dvou operandů, A3 je adresa výsledku. Instrukce Význam Násob a b p1 A * B -> P1 Odečti c d - C - D -> R Násob - e - R * E -> R Děl - f - R / F -> R Sečti - p1 y R + P1 -> Y

35 Pomlčka v poli adresy označuje, že tato adresa se nepoužije i když v poli adres v instrukci se nachází. Protože každá instrukce potřebuje tři m-bitová pole adres, tak pro adresaci informace je potřebné K3 = 3 x 5 = 15 adres, i když pouze 9 je jich využito efektivně. Při vykonání programu se T3 = 14 krát obracíme k paměti: - 5x výběr instrukce, - 9x čteni i zápis operandů. Při použití dvouadresních instrukcí OK A1 A2 Struktura dvouadresní instrukce je proces výpočtu výrazu popsán následujícím programem. Instrukce Význam Násob a b A*B -> R Zapiš p1 - R->P1 Odečti c d R-D -> R Násob - e R*E -> R Děl - f R/F -> R Sečti P1 y R+P1 -> Y Zde Zapiš je operace zápisu výsledku R do paměti. Program je sestaven ze šesti instrukcí, zabírajících K2 = 2x6 = 12 adres a 9 z nich je využito efektivně. Při provádění programu se T2 = 15x obracíme k paměti: - 6x výběr instrukce, - 9x čtení / zápis operandů. Při práci s jednoadresní instrukcí OK A1 Struktura jednoadresní instrukce program výpočtu výrazu bude: Instrukce Význam Ulož a A -> R Násob b R * B -> R Zapiš p1 R -> P1 Ulož c C -> R Odečti d R - D -> R Násob e R * E -> R Děl f R / F -> R Sečti p1 R + P1-> R Zapiš y R -> Y

36 Program je sestaven z 9 instrukcí zabírajících 9 adres. Při provádění programu T1 = 18x obrací k paměti: - 9x výběr instrukce, - 9x čtení / zápis operandů Zobrazení abecedně-číslicových znaků Současné počítače (až na výjimky) mohou pracovat s úplnou abecedou písmen, číslic a různých symbolů, (tzn. 26 písmen mezinárodní abecedy, 10 číslic a interpunkční znaménka, panelové znaky pro některé vstupní a výstupní zařízení). Základní abeceda zejména ve slovanských zemích bývá doplněna písmeny národní abecedy. V paměťových médiích samočinného počítače se zpravidla uchovává až dvakrát tolik číselné informace jako alfabetické informace. Proto je žádoucí, aby vybraný kód byl efektivnější pro vyjadřování číslic. Tuto podmínku splňuje např. osmibitový kód EBCDIC (Extended Binary Coded Decimal Interctange Code), jenž umožňuje vyjádřit 206 různých znaků. Každý znak tedy představuje skupina osmi bitů. Výhoda osmibitového kódu spočívá v tom, že umožňuje v jedné osmibitové skupině uchovávat kódy dvou desítkových číslic. Tyto číslice vstupuji do stroje zakódovány osmi bity; čtyři bity levé části tvoří tzv. zónu, která svou hodnotou (1111) určuje, že znak je číslice. Znaky se dají zřetězit a v poslední osmibitové kombinaci se místo zóny udává znaménko čísla. Desítkové číslice 0, 1, 2,... 9 jsou zakódovány v přímém dvojkovém kódu Uvedený tvar je "rozvinutý" a používá se pro styk s periferními zařízeními. Číselná informace se před uložením do paměti přeskupí do zhuštěného tvaru. Zhuštěný tvar se uplatňuje při vnitřních operacích s desítkovými čísly NUL DLE SP P ` p -1 SOH DC1! 1 A Q a q -2 STX DC2 " 2 B R b r -3 ETX DC3 # 3 C S c s -4 EOT DC4 $ 4 D T d t -5 ENQ NAK % 5 E U e u -6 ACK SYN & 6 F V f v -7 BEL ETB ' 7 G W g w -8 BS CAN ( 8 H X h x -9 HT EM ) 9 I Y I y -A LF SUB * : J Z j z -B VT ESC + ; K [ k { -C FF FS, < L \ l -D CR GS - = M ] m } -E SO RS. > N ^ n ~ -F SI US /? O _ o DEL Znaková sada ASCII

37 2.3.5 Pevná a pohyblivá řádová čárka Většina moderních počítačů umožňuje zpracovávat čísla ve dvojím tvaru, a to v pevné a pohyblivé řádové čárce, viz následující obrázek. Znaménko Číslo Řádová čárka Obecné uspořádání čísla v pevné řádové čárce Znaménko Znaménko Exponent Mantisa Obecné uspořádání čísla v pohyblivé řádové čárce Pro zobrazení čísel v pevné řádové čárce je charakteristické pevné umístěni řádové čárky na určité místo. Zpravidla se umísťuje před nejvyšším řádovým místem. Můžeme tedy zobrazit čísla v intervalu <0,1>. Zápis čísla v pohyblivé řádové čárce má dvě části: mantisu a exponent. Obecný zápis je x = m. z e tedy kde x - zobrazované číslo, m mantisa, e exponent, z - základ použité číselné soustavy. Lze tak zobrazit čísla v rozsahu <z (emax+m) ; z emax > kde emax je maximální hodnota exponentu, která je dána počtem řádových míst exponentu v daném zobrazení, m je počet řadových míst mantisy. Rozsah zobrazení informace v pevné řádové čárce úzce souvisí s délkou slova počítače. 2.4 Historie počítačů Počítače se rozdělují do tzv. generací, kde každá generace je charakteristická svou konfigurací, rychlostí počítače a základním stavebním prvkem. Generace počítačů: Generace Rok Konfigurace Velký počet skříní Rychlost (operací/s) Jednotky Součástky Relé

38 Desítky skříní Elektronky do 10 skříní Tisíce Tranzistory do 5 skříní Desetitisíce Integrované obvody 3. 1 / skříň Statisíce skříň desítky milionů Integrované (LSI) Integrované (VLSI) obvody obvody 0. generace: První počítače byly stavěny na elektromagnetických relé. Jejich nespolehlivost a velké časové zpoždění způsobené mechanickou setrvačností neumožnily vytvářet spolehlivé a rychlé výpočetní systémy. 1. generace: První generace počítačů přichází s objevem elektronky, jejímž vynálezcem byl Lee De Forest a která dovoluje odstranění pomalých a nespolehlivých mechanických relé. Tyto počítače jsou vybudovány prakticky podle von Neumannova schématu a je pro ně charakteristický diskrétní režim práce. Při tomto zpracování je do paměti počítače zaveden vždy jeden program a data, se kterými pracuje. Poté je spuštěn výpočet, v jehož průběhu již není možné s počítačem interaktivně komunikovat. Po skončení výpočtu musí operátor do počítače zavést další program a jeho data. Diskrétní režim práce se v budoucnu ukazuje jako nevhodný, protože velmi plýtvá strojovým časem. Důvodem tohoto jevu je "pomalý" operátor, který zavádí do počítače zpracovávané programy a data. V tomto okamžiku počítač nepracuje a čeká na operátora. V této době neexistují vyšší programovací jazyky, z čehož vyplývá vysoká náročnost při vytváření nových programů. Neexistují ani operační systémy. 2. generace: Druhá generace počítačů nastupuje s tranzistorem, jehož objevitelem byl John Barden a který dovolil díky svým vlastnostem zmenšení rozměrů celého počítače, zvýšení jeho rychlosti a spolehlivosti a snížení energetických nároků počítače. Pro tuto generaci je charakteristický dávkový režim práce. Při dávkovém režimu práce je snaha nahradit pomalého operátora tím, že jednotlivé programy a data, která se budou zpracovávat, jsou umístěna do tzv. dávky a celá tato dávka je dána počítači na zpracování. Počítač po skončení jednoho programu okamžitě z dávky zavádí program další a pokračuje v práci. V této generaci počítačů také začínají vznikat operační systémy a první programovací jazyky, jako jsou COBOL a FORTRAN. 3. generace: Počítače třetí a vyšších generací jsou vybudovány na integrovaných obvodech, které na svých čipech integrují velké množství tranzistorů. U této generace se začíná objevovat paralelní zpracování více programů, které má opět za úkol zvýšit využití strojového času počítače. Je totiž charakteristické, že jeden program při své práci buď

39 intenzivně využívá CPU (provádí složitý výpočet), nebo např. spíše využívá V/V zařízení (zavádí data do operační paměti, popř. provádí tisk výstupních dat). Takové programy pak mohou pracovat na počítači společně, čímž se lépe využije kapacit počítače. S postupným vývojem integrovaných obvodů se neustále zvyšuje stupeň integrace (počet integrovaných členů na čipu integrovaného obvodu). Podle počtu takto integrovaných součástek je možné rozlišit následující stupně integrace: Označení Anglický název SSI MSI LSI VLSI Small Integration Middle Integration Large Integration Scale Sclae Scale Very Large Scale Integration Český název Malá integrace 10 Střední integrace Počet logických členů Vysoká integrace Velmi integrace vysoká a více Integrované obvody je možné vyrábět pomocí různých technologií, z nichž každá má svůj základní stavební prvek a díky němu poskytuje specifické vlastnosti: TTL (Transistor Transistor Logic): rychlá, ale drahá technologie. Jejím základním stavebním prvkem je bipolární tranzistor. Její nevýhodou je velká spotřeba elektrické energie a z toho vyplývající velké zahřívání se takovýchto obvodů. PMOS (Positive Metal Oxid Semiconductor): technologie používající unipolární tranzistor MOS s pozitivním vodivostním kanálem. Díky tomu, že MOS tranzistory jsou řízeny elektrickým polem a nikoliv elektrickým proudem jako u technologie TTL, redukuje nároky na spotřebu elektrické energie. Jedná se však o pomalou a dnes nepoužívanou technologii. NMOS (Negative Metal Oxid Semiconductor): technologie, která využívá jako základní stavební prvek unipolární tranzistor MOS s negativním vodivostním kanálem. Tato technologie se používala zhruba do začátku 80. let. Jedná se o levnější a efektivnější technologii než TTL a rychlejší než PMOS. CMOS (Complementary Metal Oxid Semiconductor): technologie spojující v jednom návrhu prvky tranzistorů PMOS i NMOS. Tyto obvody mají malou spotřebu a tato technologie je používána pro výrobu velké čáti dnešních moderních integrovaných obvodů. BiCMOS (Bipolar Positive Metal Oxid Semiconductor): nová technologie spojující na jednom čipu prvky bipolární

40 technologie i technologie CMOS. Používána zejména firmou Intel k výrobě mikroprocesorů. 2.5 Kategorie počítačů Další typ klasifikace počítačů vychází z výkonu počítačů a z jejich aplikačního nasazení. Definujme si tyto čtyři kategorie počítačů: Mikropočítače. Minipočítače. Střediskové počítače. Superpočítače. Všechny tyto kategorie existují v jednom čase (současné době) vedle sebe. Mikropočítače jsou určeny pro každodenní používání jednomu uživateli. Někdy se tato kategorie nazývá také "osobní počítače". Mikropočítače existují díky mikroprocesorům, jejichž nízká cena dovoluje široké použití. Minipočítač sdílí většinou více uživatelů prostřednictvím více terminálů, nebo slouží jako komunikační uzel počítačové sítě apod. Střediskový počítač (mainframe) svým vysokým výkonem slouží k vědeckotechnickým výpočtům a velkým počtem V/V zařízení pro zpracovávání hromadných dat. Typickými aplikacemi superpočítačů jsou vojenství, meteorologie, seismologie, naftový průmysl, atomová fyzika apod. Kontrolní otázky: 1. Čím se liší von Neumannova koncepce počítače od harwardské koncepce? 2. Kde je uložena adresa právě prováděné instrukce? 3. O kolik míst se posune řádová čárka binárního čísla násobíme-li jej číslem 16? Úkoly k zamyšlení: 1. U jakých typů instrukcí se nezvyšuje obsah čítače instrukcí o 1? 2. Vedle relativního adresování existuje i samorelativní adresování, kdy bázovou adresou je adresa právě prováděné instrukce. Nakreslete způsob výpočtu konečné adresy. Korespondenční úkol: 1. Napište program pro výpočet výrazu Y = A 2 + B 3 - C * D + E / F s jednoadresními, dvouadresními a tříadresními instrukcemi. Operační jednotka vykonává jen základní operace sečítání, odčítání, násobení a dělení. Shrnutí obsahu kapitoly V této kapitole jste se seznámili s architekturou číslicových počítačů. Důraz byl kladen na pochopení instrukčního cyklu řadiče a návaznost a hlavní funkce jednotlivých podsystémů počítače. Velká pozornost byla věnována zobrazování jednotlivých informací v počítači a metodám určování operandů instrukcí.

41 3 Základy algoritmizace Cíl: Po nastudování této kapitoly byste měli umět: - definovat pojmy algoritmus, vývojový diagram, posloupnost a rozhodování - použít předdefinované grafické prvky pro sestavení vývojových diagramů - zakreslit ve vývojovém diagramu posloupnost - zakreslit ve vývojovém diagramu větvení (rozhodování) - rozpoznat, kdy je třeba použít úplné větvení, neúplné větvení a vnořené větvení - využívat v algoritmech cykly - rozpoznat, kterou variantu cyklu je vhodné do algoritmu zařadit - vysvětlit rozdíl mezi rozhodováním a cykly - Klíčová slova: Algoritmus, vývojový diagram, program, posloupnost, větvení, neúplné větvení, úplné větvení, vnořené větvení. Cyklus, iterace, podmínka na začátku, podmínka na konci, tělo cyklu, řídící proměnná. Průvodce studiem: Dá se předpokládat, že jste již pojem algoritmus slyšeli, ale neměli jste potřebu jej použít. V našem běžném životě neustále probíhají činnosti, které my nejsme zvykli pojmem algoritmus označit, ale přesto se o algoritmus jedná. V této kapitole se vám pokusím toto vysvětlit. Algoritmus postup, který určuje, co máme dělat, abychom vyřešili libovolnou úlohu. Algoritmus můžeme zapsat: a) slovně - jen jednoduché postupy, u složitějších postupů je slovní popis nepřehledný a nesrozumitelný. Příkladem algoritmů zapsaných slovně jsou kuchařské recepty. b) graficky - při tomto zápisu se používají grafické symboly, které mají předem definovaný význam. Nejrozšířenější formy grafického zápisu jsou vývojové diagramy a strukturogramy. V dalším výkladu jsou použity pouze vývojové diagramy. Algoritmy v běžném životě: S algoritmy se běžně setkáváme. Těmito algoritmy jsou například recepty na vaření, postup ovládání video kamery, postup sestavení nábytku z jednotlivých dílů, apod. V dalším výkladu se bude jednat vždy o algoritmy zaměřené na matematické výpočty. Pokud stojíte před úkolem popsat postup činnosti tak, aby uživatel dospěl k požadovanému cíli (tedy máte sestavit algoritmus), je důležité přizpůsobit

42 algoritmus znalostem a schopnostem potenciálního uživatele. Algoritmus práce s počítačem bude jiný pro člověka, který k počítači usedá poprvé, než pro člověka, který už má určité zkušenosti. Průvodce studiem: Pokud stojíte před úkolem popsat postup činnosti tak, aby uživatel dospěl k požadovanému cíli (tedy máte sestavit algoritmus), je důležité přizpůsobit algoritmus znalostem a schopnostem potenciálního uživatele. Algoritmus práce s počítačem bude jiný pro člověka, který k počítači usedá poprvé, než pro člověka, který už má určité zkušenosti. Vlastnosti algoritmů: Rezultativnost -musí vést k požadovanému výsledku Elementárnost - musí se skládat z konečného počtu jednoduchých (elementárních) kroků. Konečnost - činnost algoritmu skončí v konečném čase pro každý korektní vstup. Algoritmus zapsaný v programovacím jazyku se nazývá program. 3.1 Vývojové diagramy Slovní zápis algoritmu má jen velmi omezené možnosti použití. Aby náš algoritmus byl srozumitelný a použitelný pro širší okolí uživatelů, zapisujeme jej takřka vždy ve formě vývojových diagramů. Ke kreslení vývojových diagramů používáme standardní grafické symboly. Koncová značka Začátek Značka přiřazení a = 0 Vstup nebo výstup dat Tiskni: z Značka rozhodování U >0 Značka podprogramu Záměna Jednotlivé symboly spojujeme čárami a spojkami. Ve vývojovém diagramu dodržujeme směr shora dolů, proto není nutné svislé čáry kreslit se šipkou. Čáru zakončujeme šipkou v případě, kdy se směr mění, např. při naznačení cyklu. Spojky použijeme v případě, že vývojový diagram nevejde na jednu stránky a pokračuje na straně další. Pak je vhodné pomocí spojek označit návaznosti.

43 Ukázka jednoduchého algoritmu: Začátek 1 spojka z = 0 u = 0 z = z + d u = u -1 Tisk: z Konec + u = = 0-1 spojka Pojem algoritmus již znáte. Musíte se nyní tedy naučit zapsat algoritmus v přehledné a srozumitelné podobě, tedy ve formě vývojových diagramů. Ve vývojových diagramech již budeme používat zápis v souladu s programovacím jazykem JAVA, který v další etapě zajistí zpracování algoritmu. Kreslení vývojových diagramů se v současné době využívá.jen velmi málo. Je to dáno úrovní výpočetní techniky a úrovní programovacích prostředí, kdy běžně používané osobní počítače umožňují ladění programu stylem pokus omyl, tzn.např. pokud se objeví nějaký problém s počtem průchodů cyklem, nezačneme sestavovat vývojový diagram a přemýšlet nad ukončovací podmínkou cyklu, ale přímo ve zdrojovém textu vyzkoušíme změnu, která nás napadne jako první. Nějaký výsledek dostaneme, pokud to opět není správně, tak vyzkoušíme něco jiného a to děláme tak dlouho, až dojdeme k požadovanému výsledku. Průvodce studiem: Pojem algoritmus již znáte. Musíte se nyní tedy naučit zapsat algoritmus v přehledné a srozumitelné podobě, tedy ve formě vývojových diagramů. Ve vývojových diagramech již budeme používat zápis v souladu s programovacím jazykem, který v další etapě zajistí zpracování algoritmu. My budeme používat programovací jazyk JAVA. Kreslení vývojových diagramů se v současné době využívá.jen velmi málo. Je to dáno úrovní výpočetní techniky a úrovní programovacích prostředí, kdy běžně používané osobní počítače umožňují ladění programu stylem pokus omyl, tzn.např. pokud se objeví nějaký problém s počtem průchodů cyklem, nezačneme sestavovat vývojový diagram a přemýšlet nad ukončovací podmínkou cyklu, ale přímo ve zdrojovém textu vyzkoušíme změnu, která nás napadne jako první. Nějaký výsledek dostaneme, pokud to opět není správně, tak vyzkoušíme něco jiného a to děláme tak dlouho, až dojdeme k požadovanému výsledku.

44 Vývojové diagramy zařazené v dalším textu řeší velmi jednoduché problémy a měly by vám umožnit pochopení základních programátorských struktur. 3.2 Sestavení algoritmu Algoritmus je sestaven na základě tří základních struktur: 1. Posloupnost (sekvence) 2. Větvení (alternativa, rozhodování) 3. Cykly (iterace, opakování) Posloupnost (sekvence) Posloupnost je řada za sebou navazujících kroků, jejichž pořadí je předem pevně dáno. Posloupnost má svůj začátek a konec. Žádný krok nemůže být vynechán. Posloupnost se v algoritmech objevuje samostatně nebo jako součást složitějších struktur (větvení, cykly). Začátek Příkaz 1.. Příkaz N Konec Příklad: Popište pomocí vývojového diagramu algoritmus záměny obsahu dvou proměnných. Pro vyřešení tohoto úkolu musíme zavést pomocnou proměnnou pom, do které uložíme hodnotu proměnné a (první ze zaměňovaných hodnot). Pak můžeme hodnotu proměnné a přepsat hodnotou proměnné b. Po tomto kroku je obsah obou proměnných (a i b ) stejný, což ale nevadí. V pomocné proměnné máme uloženou původní hodnotu a, proto nyní obsah pomocné proměnné pom uložíme do proměnné b.

45 Začátek Tisk: zadej číslo Čti do a Tisk: zadej číslo Čti do b pom = a a = b b = pom Tisk a, b Konec Větvení (alternativa, rozhodování) Větvení použijeme tam, kde podle okolností mají být některé kroky v posloupnosti vynechány, přidány nebo nahrazeny jinými. Větvení obsahuje obvykle tří části. První částí je otázka, na kterou existuje kladná nebo záporná odpověď. Druhou částí je krok, který se provede v případě kladné odpovědi na otázku. Třetí částí je krok, který se provede v případě záporné odpovědi na otázku. První část větvení (otázka) je povinná, zbylé dvě části jsou nepovinné. Pokud však současně chybí druhý i třetí krok, ztrácí větvení smysl. Prakticky neustále se rozhodujete a svou další činnost rozvíjíte podle toho, jak jste se rozhodli. Ve vývojovém diagramu máte možnost rozhodování jednoduchým způsobem zakreslit. Musíte ale vždy přesně naznačit i ty větve rozhodování, ve kterých se žádná činnost nebude provádět.

46 Průvodce studiem: Prakticky neustále se rozhodujete a svou další činnost rozvíjíte podle toho, jak jste se rozhodli. Ve vývojovém diagramu máte možnost rozhodování jednoduchým způsobem zakreslit. Musíte ale vždy přesně naznačit i ty větve rozhodování, ve kterých se žádná činnost nebude provádět. Ve vývojovém diagramu se tedy může objevit úplné větvení neúplné větvení vnořené větvení Úplné větvení Úplné větvení znamená, že jsou zařazeny kroky pro kladnou i zápornou odpověď. Podle toho, jak je sestavena podmínka, budou zařazeny další činnosti. Je proto nutné nějakým způsobem označit, která větev se provádí v případě, že podmínka je pravdivá (říkáme také že podmínka platí) a která větev se provádí, když podmínka není pravdivá (neplatí). V dalším textu je vždy pravdivost podmínky označena symbolem + (plus) a nepravdivost symbolem (mínus). + - Podmínka Příkaz1 Příkaz2 Příklad: Popište pomocí vývojového diagramu algoritmus načtení dvou čísel a výpočtu podílu těchto dvou čísel. Pozor:!! Nelze dělit nulou!! Rozbor: Proměnné a, b slouží pro uložení hodnot, proměnná p slouží pro uložení výsledku dělení. Při řešení je použito úplné větvení, tzn. provádí se činnost v kladné i záporné větvi.

47 Začátek Tisk: zadej číslo čti: a Tisk: zadej číslo Čti: b + b!= 0 - p = a / b Tisk: p Tisk: nulou nelze dělit Konec Příklad: Popište pomocí vývojového diagramu algoritmus načtení čísla z klávesnice a zjištění, zda je číslo kladné.

48 Začátek Zadej číslo Čti: a - a >= 0 + Tisk: číslo není kladné Tisk: číslo je kladné Konec Neúplné větvení Neúplné větvení znamená, že chybí krok pro kladnou nebo pro zápornou odpověď (častější je situace, kdy chybí krok pro zápornou odpověď). V logickém sledu činností sice chybí krok pro zápornou odpověď, ale ve vývojovém diagramu je nutné tuto skutečnost zakreslit. + - podmínka Příkaz1 Příklad: Popište pomocí vývojového diagramu algoritmus, který vypočte a vytiskne absolutní hodnotu zadaného čísla. Rozbor: K řešení je použito neúplné větvení, tzn. činnost se provádí pouze v jedné větvi. V tomto případě v kladné větvi. Záporná větev ale musí být ve vývojovém diagramu zakreslena.

49 Začátek Čti a + a < 0 - a = abs(a) Tisk a Konec Vnořené větvení Vnořené větvení znamená, že krok pro kladnou nebo pro zápornou odpověď (nebo pro obě odpovědi) je tvořen opět větvením. + Podmínka Podmínka 2 Příkaz3 Příkaz1 Příkaz2 Příklad: Popište pomocí vývojového diagramu algoritmus, který zjišťuje, zda číslo a je menší nebo větší nebo rovno nule. Rozbor: Při rozhodování musíme řešit tři různé situace. Pro řešení v těchto případech je vhodné použít vnořené větvení, které celý rozhodovací proces zkrátí a zjednoduší (nemusíme sestavovat třetí podmínku). K řešení je ale také možné sestavit tři neúplná větvení.

50 a) k řešení je použito vnořené větvení. Začátek Čti a + a < 0 - Tisk: číslo je menší než nula + - a > 0 Tisk: číslo je větší než nula Tisk: číslo je rovno Konec Průvodce studiem: Při tomto řešení vám stačí pouze dva rozhodovací bloky. Testovat třetí podmínku (v našem případě by to bylo a = 0 ) není třeba, protože pokud neplatí podmínka a < 0 a neplatí podmínka a > 0, pak může nastat pouze stav a = 0. Uvedený příklad je dosti elementární (což je pro výuku nutné) a možná si teď řeknete, že je vnořené větvení zbytečné. Jeho velký přínos objevíte tehdy, když budete muset řešit nějakou situaci, která má tři varianty a jedna z těchto variant je obtížně vyjádřitelná podmínkou. Příkladem může být situace, kdy budete muset zjistit, zda znak je malé písmeno, nebo je velké písmeno nebo to vůbec není písmeno. Vyjádření podmínek pro první a druhou situaci je celkem jednoduché, složitěji se jeví třetí varianta. A tady bych doporučila vnořené větvení, které vám dá možnost třetí podmínku nesestavovat. b) k řešení je použito neúplné větvení

51 Začátek Čti a + a < 0 - Tisk: číslo je menší než nula + a > 0 - Tisk: číslo je větší než nula + a = = 0 - Tisk: číslo je rovno nule Konec Průvodce studiem: Při tomto řešení musíte sestavit všechny tři varianty rozhodování. Při každém rozhodování chybí činnosti v záporné větvi. Shrnutí: Algoritmus je postup řešení, které vede k dosažení stanoveného cíle. Algoritmy nejčastěji znázorňujeme v grafické podobě ve formě vývojových diagramů, protože tím zajistíme srozumitelnost a názornost řešení pro potenciální uživatele. Při kreslení vývojových diagramů používáme předem domluvené značky. Do algoritmu zařazujeme posloupnosti příkazů, rozhodovací bloky a bloky pro cyklické opakování některých činností ty jsou obsahem další kapitoly.

52 Kontrolní otázky: 1. Jaké vlastnosti by měl mít algoritmus? 2. Jaká omezení vzniknou, pokud při sestavení algoritmu použijeme pouze posloupnost příkazů? 3. Kdy do algoritmu zařazujeme větvení? 4. Jaký je rozdíl mezi úplným a neúplným větvením? 5. Kdy je vhodné použít vnořené větvení? Korespondenční úkol Zadání: Popište pomocí vývojového diagramu algoritmus, který zjišťuje, zda načtené číslo x leží uvnitř nebo mimo nebo na hranici intervalu (1,10). Rozbor: Číslo x leží uvnitř, pokud platí podmínka: (x >1) && (x <10) Číslo x leží mimo, pokud platí podmínka: (x <1) (x > 10) Číslo x leží na hranici, pokud platí podmínka: (x = = 1) (x = = 10) Řešte: pomocí vnořeného větvení pomocí neúplného větvení Průvodce studiem: V úvodní kapitole jste měli možnost se seznámit s problematikou tvorby vývojových diagramů. Výklad končil u možnosti zařazovat do řešení rozhodování. To by vám ale brzy přestalo stačit, protože velmi často se dostanete do situace, kdy se některé činnosti opakují v závislosti na tom, zda nastala či nenastala nějaká situace. A právě to, jak zajistit opakování některých kroků, je cílem této kapitoly Cykly (iterace) V algoritmech velmi často nastává situace, kdy musíme některé činnosti zopakovat. To, zda se opakování provede či nikoliv, závisí vždy na vyhodnocení určité podmínky (otázky). Buď přesně známe, kolikrát se má činnost opakovat, pak podmínkou kontrolujeme, zda již bylo opakování provedeno v potřebném počtu. Nebo opakování závisí na vzniku určité situace, např. při výpočtu dojde k překročení nějaké extrémní hodnoty, pak podmínkou kontrolujeme vznik této situace. Existují dva základní typy cyklů, a sice cyklus, který nejdříve vykoná určité příkazy a pak teprve vyhodnocuje podmínku opakování, a pak cyklus, který nejdříve vyhodnocuje podmínku opakování a pak provádí příkazy. V dalším výkladu je zařazen ještě cyklus s řídící proměnnou, který je určitým zjednodušením cyklu s podmínkou na začátku. Tento cyklus je velkým zjednodušením práce programátora. Budeme tedy rozlišovat 3 typy cyklů (všechny uvedené cykly jsou v dalším textu podrobně vysvětleny):

53 cyklus s podmínkou na konci (s výstupní podmínkou) cyklus s podmínkou na začátku (se vstupní podmínkou) cyklus s řídící proměnnou Cyklus s podmínkou na konci Postup provádění: Nejdříve se vykonají příkazy těla cyklu, pak se provede vyhodnocení podmínky. Má-li podmínka hodnotu true (není pravdivá), provede se návrat na začátek těla cyklu, provedou se příkazy těla cyklu a opět se vyhodnotí podmínka. Tato činnost se opakuje tak dlouho, až podmínka nabude hodnotu false (je pravdivá). Pak je cyklus ukončen. Při použití tohoto cyklu si musíte zapamatovat, že se příkazy těla cyklu provedou vždy alespoň jednou. To vám může někdy způsobit problémy! Zakreslení cyklu s výstupní podmínkou (s podmínkou na konci) ve vývojovém diagramu: Tělo cyklu + podmínka - Tady vás musím upozornit na to, že neplatí obecně pro každý programovací jazyk, že cyklus s výstupní podmínkou končí při hodnotě false. Např. v BORLAND PASCALU platí, že cyklus bude ukončen při dosažení hodnoty true. Příklad: Popište pomocí vývojového diagramu algoritmus výpočtu obvodu a obsahu čtverce o straně a. Zajistěte, aby výpočet proběhl pouze tehdy, jestliže strana a bude mít velikost větší než nula (v opačném případě nemá smysl výpočet provádět). Pro řešení použijte cyklus s podmínkou na konci. Význam proměnných: a strana čtverce obvod obvod čtverce plocha obsah čtverce

54 Začátek Tisk: zadej stranu čtverce Čti: a + a <= 0 - obvod = 4 * a plocha = a * a Tisk: obvod Tisk: plocha Konec Cyklus, který je zařazen ve vývojovém diagramu, je ukázkou cyklu s výstupní podmínkou. V uvedeném příkladu se jedná o situaci, kdy nevíte, kolikrát se činnost bude opakovat. Opakování činnosti má končit při zadání hodnoty větší než nula. Tomu tedy odpovídá sestavená podmínka. Cyklus s podmínkou na začátku Postup provádění: Nejdříve dojde k vyhodnocení podmínky. Má-li podmínka hodnotu true, provede se tělo cyklu (jeden nebo více příkazů) a pak se provede automaticky návrat k podmínce, ta se opět vyhodnotí. Pokud má podmínka opět hodnotu true, celá činnost se opakuje. Cyklus je ukončen až tehdy, když podmínka nabude hodnoty false. Chci vás upozornit na to, že u tohoto cyklu se může stát, že se tělo cyklu neprovede ani jednou! To nastane v případě, že podmínka má hodnotu false již při prvním vyhodnocení. Cyklus s podmínkou na začátku je nejčastěji používaný cyklus. Programátor by si vystačil jen s tímto cyklem.

55 Zakreslení cyklu s vstupní podmínkou (s podmínkou na začátku) ve vývojovém diagramu: podmínka - + Tělo cyklu Příklad: Popište pomocí vývojového diagramu algoritmus zpracování souboru čísel. Vyřešte situaci, kdy víme, že v souboru je N čísel. Zpracováním zde budeme rozumět zjištění součtu všech čísel na vstupu. Pro řešení použijte příkaz cyklu s podmínkou na začátku. Význam proměnných: n a suma p počet čísel na vstupu proměnná pro uložení čísla ze vstupu součet čísel na vstupu počítadlo

56 Začátek suma = 0 p = 0 Zadej počet čísel Čti: n p < n - + Čti: a Tisk: suma suma = suma + a Konec p = p + 1 Při řešení úkolu jsem použila cyklus se vstupní podmínkou. Ze zadání úkolu vyplývá, že přesně víme kolikrát se musí tělo cyklu opakovat. Proto jsem podmínku opakování či ukončení cyklické činnosti sestavila v závislosti na tom, kolik hodnot se má zpracovat celkem (n) a kolik hodnot již bylo zpracováno (p). Proměnná p v algoritmu plní funkci počítadla, před zahájením cyklické činnosti má hodnotu nula a při každém průchodu se její hodnota zvyšuje o jedničku. Podmínku pak musíte sestavit tak, aby se tělo cyklu provedlo právě n-krát (jeden průchod cyklem = zpracování jednoho čísla). Cyklus s řídící proměnnou Cyklus s řídící proměnnou je poněkud zjednodušený cyklus se vstupní podmínkou. Lze jej použít pouze tehdy, jestliže počet opakování je dán explicitně a nezávisí na činnosti prováděné v těle cyklu. Postup provádění:

57 Cyklus je řízen řídící proměnnou. Hodnoty řídící proměnné jsou omezeny počáteční (initial) a koncovou (final) hodnotou cyklu. Na začátku provádění cyklu se do řídící proměnné uloží počáteční hodnota. Pokud je pak hodnota řídící proměnné menší nebo rovna koncové hodnotě, provedou se tyto činnosti: vykoná se tělo cyklu pak se provede návrat na začátek cyklu pak se automaticky zvýší hodnota řídící proměnné o 1 pokud je hodnota řídící proměnné menší nebo rovna koncové hodnotě, celá činnost se opakuje cyklus končí tehdy, když řídící proměnná dosáhne hodnoty vyšší než je hodnota koncová. Zakreslení cyklu s řídící proměnnou ve vývojovém diagramu: Rp = 1,2,, n Tělo cyklu Podle slovního popisu i podle zakreslení ve vývojovém diagramu byste si měli všimnout, že chybí podmínka pro opakování či ukončení cyklu. Tuto podmínku skutečně nemusíte nikde psát. Podmínka je skryta v zápisu a její vyhodnocení se provádí automaticky. Podmínka má tvar: Rp < = N. Pokud je tato podmínka pravdivá, provede se tělo cyklu, pokud je nepravdivá, cyklická činnost končí. Taktéž se nemusíte starat o počítadlo, které jsme museli zavést v případě použití cyklu se vstupní podmínkou. Jako počítadlo zde funguje řídící proměnná a jak je uvedeno výše, obsah řídící proměnné se automaticky zvyšuje o jedničku při každém návratu na začátek cyklu. Příklad: Popište pomocí vývojového diagramu algoritmus zpracování souboru čísel. Vyřešte situaci, kdy víme, že v souboru je n čísel. Zpracováním zde budeme rozumět zjištění součtu všech čísel na vstupu. Pro řešení použijte příkaz cyklu s řídící proměnnou. Význam proměnných: n počet čísel na vstupu a proměnná pro uložení čísla ze vstupu suma součet čísel na vstupu i řídící proměnná cyklu

58 Vývojový diagram: Začátek suma = 0 Zadej počet čísel na vstupu Čti: n i = 1,2,, n Čti: a Tisk: suma suma = suma + a Konec Příklad: Popište pomocí vývojového diagramu algoritmus zpracování souboru čísel. Vyřešte situaci, kdy neznáme počet čísel v souboru, ale víme, že soubor je ukončen číslem 100, které ale do zpracování nesmíme zahrnout. Zpracováním zde rozumíme zjištění aritmetického průměru zadaných čísel. Takto zadaný úkol lze řešit pomocí cyklu s podmínkou na začátku i pomocí cyklu s podmínkou na konci. Nelze využít cyklus s řídící proměnnou, protože neznáme počet vstupních hodnot (počet opakování cyklu). Význam proměnných: a proměnná pro uložení čísla ze vstupu suma součet čísel na vstupu pocet počet zadaných čísel prumer..proměnná pro uložení aritmetického průměru

59 a) použijeme cyklus s podmínkou na začátku Začátek suma = 0 pocet = 0 Čti: a a!= Přičti k suma hodnotu a pocet = pocet + 1 Čti: a Tisk: suma prumer = suma / pocet Tisk: prumer Konec Takto sestavený algoritmus zajistí, aby se mezi zpracovaná čísla nedostala ukončující hodnota ze vstupního souboru (v našem příkladě je to číslo 100).

60 B) POUŽIJEME CYKLUS S PODMÍNKOU NA KONCI Začátek suma = 0 pocet = 0 Čti: a Přičti k suma hodnotu a pocet = pocet a!= 100 suma = suma - a - pocet = pocet - 1 prumer = suma/pocet Tisk: prumer Konec Při tomto řešení nesmíme zapomenout na to, že ukončující hodnota se nemá zpracovávat v našem případě se přičte k sumě a také k počtu zpracovaných hodnot se přičte jednička navíc, což neodpovídá požadavku ze zadání, aby se koncová hodnota do zpracování nezahrnovala. Proto bylo třeba od konečné sumy tuto hodnotu odečíst a také snížit počet zpracovávaných hodnot o jedna. Teprve pak je možno vypočítat aritmetický průměr. Abychom se vyhnuli úpravě obsahu proměnných po skončení cyklu, je možné sestavit vývojový diagram tak, že do těla cyklu zařadíme rozhodování, zda hodnota v proměnné a, kterou máme zpracovat, je různá od koncové značky, v našem případě testujeme, zda je různá od hodnoty 100. Toto řešení je pak hodně obecné, ale dojde k prodloužení doby algoritmu, protože při každém průchodu cyklu je nutno vyřešit rozhodování.

61 b) použijeme cyklus s podmínkou na konci, ale s úpravou v příkazech těla cyklu Začátek suma = 0 pocet = 0 Čti: a - a!= suma = suma + a pocet = pocet a!= 100 prumer = suma/pocet - Tisk: prumer Konec

62 4 Úloha operačních systémů V této kapitole se dozvíte: Proč studujeme operační systémy? Jaké jsou základní funkce operačních systémů? Jakou úlohu mají operační systémy z hlediska komunikace člověka s počítačem? Jaké je typické rozhraní operačních systémů s aplikačními programy? Po jejím prostudování byste měli být schopni: Charakterizovat základní funkce operačních systémů. Znát způsob komunikace operačního systému s člověkem a s aplikačními programy. Porozumět vrstvené architektuře operačních systémů. Popsat oblasti zájmů operačních systémů. Klíčová slova této kapitoly: Správce zdrojů, virtuální počítač, multiprogramování, rozhraní člověk/stroj, rozhraní proces/operační systém. Doba potřebná ke studiu: 2 hodiny Průvodce studiem Studium této kapitoly je jednoduché a popisným způsobem zde nastudujete základní úlohy a funkce operačních systémů. Na studium této části si vyhraďte 2 hodiny.po celkovém prostudování a vyřešení všech příkladů doporučujeme vypracovat korespondenční úkol. 4.1 Proč studujeme operační systémy? Operační systémy jsou jedny z nejrozsáhlejších a nejsložitějších programových systémů ve kterých se uplatňují mnohé vědecké poznatky z oblasti softwarového inženýrství, struktur dat, sítí, algoritmů apod. Během posledních let byly při konstrukci operačních systémů objeveny řady nových metod, které jsou stejně užitečné i v jiných programových aplikacích. Problémy a těžkosti, které se vyskytují při tvorbě efektivních a spolehlivých operačních systémů jsou stejné jako ty, s nimiž se setkávají programátoři či autoři jiných rozsáhlých programů. Čas od času je potřeba operační systém upravit, modifikovat či parametrizovat. Pak je ovšem potřeba jim rozumět a znát algoritmy základních funkcí. Detailní znalost principů operačních systémů je naprosto nezbytná při vytváření těch částí, které jsou závislé na funkčnosti nestandardních technických prostředků. Příkladem jsou ovladače periferních zařízení. Techniky a metodiky tvorby operačních systémů lze s výhodou uplatnit i v jiných oblastech tvorby rozsáhlých programových systémů. Účelem vzniku operačních systémů bylo zabezpečit programové sdílení prostředků, plánování úloh, plánování a přidělování paměti, ochrana dat

63 a programů, odhalování chyb při běhu programů. Takto vzniklé operační systémy byly tvořeny množinou automatických a manuálních procedur, umožňující skupině lidí sdílet výpočetní systém, tj. sdílet čas procesoru(ů), operační paměti, periferních zařízení a procesů. 4.2 Funkce operačního systému Jedna z prvních definic operačního systému jej charakterizovala jako programové vybavení nezbytné pro provoz počítače. Tato definice však nic neříká, co je nezbytné pro provoz počítače. Proto si raději definujme operační systém na funkcích a to jako: správce zdrojů, virtuální počítač. Správce zdrojů. Zdroje jsou vstupní/ výstupní (I/O) zařízení, soubory, procesor, paměť apod. Operační systém vlastní jednotlivé systémové zdroje - přiděluje a odebírá je jednotlivým procesům. Virtuální počítač. Operační systém skrývá detaily ovládání jednotlivých zařízení (transparentnost), definuje standardní rozhraní pro volání systémových služeb. Programátor se může věnovat vlastní úloze a nemusí znovu programovat I/O operace. Program může díky "odizolování" od konkrétních zařízení pracovat i se zařízeními, o kterých jeho autor v době vytváření programu neměl ani ponětí (program se o ovládání I/O nestará). Další definice operačního systému jej charakterizuje jako: Správce prostředků spravuje a přiděluje zdroje systému. Řídicí program řídí provádění uživatelských programů a operací I/O zařízení. Jádro trvale běžící program všechny ostatní lze chápat jako aplikační programy. Všechny tyto definice operačního systému oddělují striktně jednotlivé komponenty výpočetního systému, jak je zřejmé z následujícího obrázku.

64 Uživatel 1 Uživatel 2 Uživatel n Kompilátor textový editor databázový systém Operační systém Hardware počítače Abstraktní pohled na systémové komponenty Z těchto definic vyplývají oblasti zájmů operačních systémů, které jsou zřejmé z následujícího obrázku. Procesy, správa procesů Plánování Souběžnost Správa paměti, virtualizace paměti Vstup/výstup Správa souborů Počítačové sítě Bezpečnost Zájmy operačních systémů Základním účelem operačního systému je tedy sdílení prostředků. Znamená to, že uživatelé výpočetního systému se budou ucházet o používání fyzických prostředků, konkrétně o sdílení času procesoru event. více procesorů, operační paměti, periferních zařízení apod. Operační systém je z tohoto pohledu množina automatických a manuálních procedur umožňující skupině lidí sdílet výpočetní systém. Každý uživatel získává iluzi, že pracuje s počítačem, který umí prováděl jakékoliv programy, tj. že pracuje na virtuálním počítači. Operační systém tedy poskytuje každému uživateli vlastní virtuální počítač a navíc chrání každý z těchto počítačů proti destruktivnímu zásahu ostatních. Operační systém přitom nabízí uživateli daleko atraktivnější rozhraní než

65 poskytuje vlastní hardware tj. strojový jazyk. Operační systémy jsou rozsáhlé programy zabezpečující multiprogramování, plánování a přidělování paměti, plánování úloh, ochranu dat a programů a odhalování chyb při běhu programů. Operační systém je z tohoto pohledu program, který řídí běh ostatních procesů tzn. ostatním procesům bezpečně a efektivně předává řízení a získává je zpět, sděluje procesoru, kdy má spouštět ostatní procesy. Přitom vytváří rozhraní mezi uživatelem a hardware a skrývá ostatním procesům detaily o hardware tj. musí zvládnout správu detailů hardware ve své režii. 4.3 Struktura operačního systému Obecná struktura operačního systému je zřejmá z následujícího obrázku. Pro jasnější objasnění struktury použijme uspořádání jednotlivých součástí operačního systému do vrstev, pro které platí, že nižší vrstva nevyužívá žádných služeb vyšších vrstev. Nejnižší vrstvou je holý počítač. Uživatelské programy Správa periferií Systém reálného času Komunikace procesů Správa paměti Hardware Vrstvená struktura operačního systému Operační systém můžeme rozdělit na následující moduly: Modul přidělování procesoru tvořený plánovačem úloh, který sleduje a eviduje stav všech úloh v systému, uchovávaných ve frontě, přičemž může být různá priorita jednotlivých úloh. Např. systémové úlohy mají vždy vyšší prioritu než uživatelské. Plánovač procesu sleduje frontu procesu a rozhoduje, který proces a na jak dlouho dostane přidělen procesor. Modul přidělování periferií tvořený I/O dispečerem, který sleduje stav periferních zařízení, kanálů a řídících jednotek. I/O plánovač rozhoduje o efektivním přidělení periferních zařízení. Pokud má být sdíleno, rozhoduje o tom, kdo ho dostane a v jakém rozsahu. Přiřazuje periferii a zahajuje I/O operaci. Požaduje navrácení prostředků, většinou se u I/O ukončuje automaticky. Systém správy souborů, který sleduje každý soubor, jeho umístění, užití, stav apod. Rozhoduje, komu bude soubor poskytnut, tj. realizuje

66 požadavky na ochranu dat a operace přístupu k nim. Přiděluje prostředek tj. otevírá soubor a odebírá prostředek tj. uzavírá soubor. Cílem operačního systému je zajištění pohodlnosti používání počítače, tzn. že operační systém je manažerem rozhraní člověk/stroj a manažerem rozhraní proces/operační systém. Operační systém je z tohoto pohledu tvůrcem virtuálního počítače a skrývá tak detailní pravdu o holém počítači (hardware). Koncový uživatel Návrhář OS, systémový programátor APLIKACE Pomocné programy Operační systém Programátor HARDWARE Rozhraní člověk stroj Operační systém z hlediska rozhraní člověk/stroj typicky poskytuje služby pro: vytváření programů na uživatelském rozhraní (editory, kompilátory, sestavovací programy, ladící programy, apod.), provádění programů, tj. zavádění programů do operační paměti a jejich spouštění, běh procesů, podpora komunikace a synchronizace procesů, zpřístupňování vstupních/výstupních zařízení a operací na nich, řízení přístupů k souborům, řízení přístupu k systému, detekce chyb a chybové řízení (chyby hardware, programové), protokolování činností. Rozhraní proces/operační systém je typickým rozhraním služeb jádra, což jsou služby: unifikace vstupních a výstupních operací, virtualizace paměti, ochrana a reakce na chyby, protokolování a řízení přístupu ke zdrojům, synchronizace procesů, komunikace mezi procesy. Dalším cílem operačního systému je zajištění dostatečné výkonnosti a efektivity. Operační systém je tak správcem systémových prostředků (procesorů, paměti, vstupních a výstupních zařízení a souborů) a manažerem (organizátorem) jejich užívání. Operační systém tak řídí přístup k vstupním

67 a výstupním zařízením a souborům, provádí správu paměti a určuje, který program bude používat procesor. Operační systém konečně musí zajistit schopnost vývoje tj. doplňování a vývoj hardware, doplňování nových služeb do počítačového systému. Operační systém musí být schopen reagovat na inovace v technických prostředcích, na nové komponenty počítačů. Typická struktura operačních systémů je hierarchická, čímž se řeší problém přílišné složitosti. Dekompozice velkého problému na několik menších umožňuje zvládnout řešení složitého operačního systému. Každá takto dekomponovaná úroveň řeší konzistentní podmnožinu funkcí, kde nižší vrstva nabízí vyšší vrstvě primitivní funkce (služby) a přitom nižší vrstva nemůže požadovat provedení služeb vyšší vrstvy. Rozhraní mezi vrstvami musí být přesně definovaná, což umožní modifikovat každou vrstvu uvnitř, aniž to ovlivní ostatní vrstvy. Typická struktura vrstev operačního systému je zřejmá na následujícím obrázku. aplikační programy UŽIVATELÉ Rozhraní služeb OS pro procesy Rozhraní služeb OS pro uživatele interpret řídícího jazyka, shell,api OS správa souborů,správa vnějších pamětí operační systém jádro OS správa periferií (ovladače) správa procesů správa vnitřní paměti,virtualizace správa procesoru,plánování,dispečer uživatelský režim strojový kód, procedury přerušení mikroprogramy elektronické obvody privilegovaný režim instrukcí, registry interpret mikroinstrukcí registry, hradla, sběrnice holý počítač, hardware Poskytované služby OS Typickým příkladem hierarchické struktury podsystémů je návaznost obecného operačního systému na hardware počítače typu PC. Struktura návaznosti je zřejmá z následujícího obrázku.

68 Rozhraní v PC BIOS - Basic Input Output System, jak už vyplývá z názvu, zabezpečuje základní služby při přístupu k periferním zařízením. Jinými slovy, tvoří rozhraní mezi hardwarem a vyššími vrstvami programového vybavení. Je to rozhranní standardizované, tzn. že vstupní body a parametry obslužných procedur operačního systému nezávisí na typu hardware a je jednoznačně navázáno na funkce operačního systému. BIOS zabezpečuje v počítači ještě další úkoly: provádí úvodní test po spuštění počítače, umožňuje nastavit základní parametry počítače, zavádí operační systém, poskytuje operačnímu systému prostředky pro realizaci víceúlohového prostředí. Kontrolní otázky: 4. Vyjmenujte alespoň dva důvodu, proč znalost operačních systémů je potřebná pro práci programátora? 5. Proč je operační systém rozhraním mezi uživatelem a hardware počítače? 6. Jaké jsou funkce BIOSu? Úkoly k zamyšlení: 3. Zamyslete se nad výhodami a nevýhodami grafického (Windows) a textového (MS DOS) rozhraní mezi uživatelem a operačním systémem? Korespondenční úkol: 2. Představte si rozhraní člověka s počítačem řízeným hlasem. Napište některé příkazy, které by musel operační systém interpretovat, aby mohl vykonávat nejzákladnější funkce. Shrnutí obsahu kapitoly V této kapitole jste se seznámili s důvody obecných znalostí principů operačních systémů. Důraz v této kapitole byl kladen na pochopení rozhraní člověk/stroj a proces/operační systém. Velká pozornost byla věnována vysvětlení zájmů operačních systémů.

69 5 Architektura operačních systémů V této kapitole se dozvíte: Z jakých generických komponent se skládají operační systémy? Jaké jsou hlavní funkce jednotlivých komponent operačních systémů? Jaké jsou základní algoritmy činnosti jednotlivých správců operačního systému? Jak jsou jednotlivé komponenty operačních systémů vzájemně propojeny? Po jejím prostudování byste měli být schopni: Charakterizovat funkce jednotlivých částí operačních systémů. Znát základní algoritmy činnosti jednotlivých správců operačního systému. Porozumět způsobům komunikace jednotlivých částí operačního systému. Popsat činnost operačního systému z hlediska funkcí jednotlivých částí operačního systému. Klíčová slova této kapitoly: Správa procesoru, správa procesů, správa paměti, správa I/O systému, správa sekundární paměti, správa souborů, networking, interpret příkazů, systém ochran, multithreading, stavový model, plánovač, preemptivní plánování, nepreemptivní plánování, kooperativní multitasking, ochrana paměti, stránkování, segmentace, přerušení, DMA, sběrnice. Doba potřebná ke studiu: 8 hodin Průvodce studiem Tato kapitola je nejnáročnějším tématem studijního textu a jsou v ní popsány principy činnosti operačních systémů. Poměrně náročné téma je zejména pro ty z Vás, kteří dosud nemají žádné znalosti z oblasti architektury operačních systémů. V takovém případě Vám zřejmě některé principy funkcí operačních systémů budou připadat obtížně pochopitelné, ovšem nenechte se tím odradit, neboť pochopením této části jste pochopili, jak operační systémy pracují. Na studium této části si vyhraďte alespoň 8 hodin. Doporučujeme studovat s přestávkami vždy po pochopení jednotlivých podkapitol. Po celkovém prostudování a vyřešení všech příkladů doporučujeme dát si pauzu, třeba 1 den, a pak se pusťte do vypracování korespondenčních úkolů. Pro popis obecné architektury operačních systémů použijme model vrstvené architektury uvedené v předchozím odstavci. Při studiu architektury operačních systémů vycházíme z principu, že operační systém je správce prostředků, je to soubor programů (algoritmů) vytvořených k ovládání systémových prostředků tj. paměti, procesorů, periferních zařízení a souborů informací (tj. programů a dat). Funkcí operačního systému je dbát, aby tyto prostředky byly efektivně využívány, řešit konflikty vzniklé při soutěžení o jednotlivé prostředky mezi různými uživateli (mezi jejich programy). Operační systém

70 musí sledovat stav každého prostředku, rozhodovat, kterému procesu bude prostředek přidělen (v jakém rozsahu a na jak dlouho), prostředek přidělit a případně žádat jeho navracení. Podle toho, jak dělíme prostředky, se dělí i jejich správci. Na následujícím obrázku je naznačeno rozdělení operačního systému na jednotlivé správce. Interpret příkazů Networking Správa souborů Správa sekundární paměti Správa I/O systému Správa hlavní paměti Správa procesů Správa procesorů S y s t é m o c h r a n Generické komponenty OS V další části si popíšeme hlavní funkce jednotlivých komponent operačních systémů. 5.1 Správa procesorů/procesů Správce procesoru má tyto funkce: sleduje prostředek (procesor a stav procesů), rozhoduje, komu bude dána možnost užít procesor, přiděluje procesu prostředek, tj. procesor, požaduje vrácení prostředku (procesoru). Pod pojmem proces (task) chápejme provedení nějakého programu. Proces potřebuje pro svoji realizaci jisté zdroje: doba procesoru, paměť, I/O zařízení, atd. Operační systém je z hlediska správy procesů zodpovědný za:

71 vytváření a rušení procesů, potlačení a obnovení procesů, poskytnutí mechanismů pro synchronizaci procesů a pro komunikaci mezi procesy. Operační systém je z hlediska správy procesorů zodpovědný za výběr procesu běžícího na volném procesoru. Správa procesů a s tím související správa procesoru patří mezi nejkomplikovanější části operačního systému. Pro pochopení funkcí správce si nejdříve vysvětlíme některé pojmy. Pod pojmem program budeme chápat zápis algoritmu v nějakém programovacím jazyce (například ve strojovém kódu). Předpokládejme, že je statický, neměnný (neuvažujeme-li vývoj nových verzí programů). Proces (process, task) je pak běžící program, tvořený neměnným kódem, konstantami a proměnnými daty, jako jsou stav procesoru, data na zásobníku, globální proměnné, halda, soubory atd. Pro běh procesu jsou nutné následující zdroje systému: procesor, vnitřní paměť, další prostředky (I/O zařízení, soubory apod.). Základní členění operačních systémů z hlediska počtu pracujících uživatelů a počtu paralelně pracujících úloh (procesů) je zřejmé z následující tabulky. Systém Jednouživatelský Víceuživatelský Jednoúlohový MS-DOS, CP/M (stanice v Novellu), Intellec SIV Víceúlohový Windows, Finder (MacOS) Unix, VM/S Klasifikace OS z hlediska stupně paralelnosti práce: Jednouživatelské jednoúlohové - s podporou OS se zpracovává pouze jeden proces a to trvale. Jednouživatelské víceúlohové - jeden uživatel má současně spuštěno více aplikací (např. na pozadí probíhá náročný výpočet a současně s tím uživatel edituje nějaký soubor). Klasifikace OS z hlediska stupně paralelnosti práce: Víceuživatelské víceúlohové - více uživatelů sdílí tytéž prostředky. Někdy se označují jako OS se sdílením času. Systémy s reálným časem - je to vlastně varianta předchozích dvou typů určená pro řízení technologických procesů. Víceúlohový systém zpravidla vytváří iluzi, že jednotlivé procesy mají celý systém pro sebe; odizolovává procesy od sebe navzájem. Na druhou stranu je někdy potřeba, aby spolu mohly procesy spolupracovat. Klasické procesy mají

72 oddělené adresní prostory. Pokud spolu chtějí komunikovat, musí použít prostředky poskytované operačním systémem. Multitasking může usnadnit programování - příkladem jsou například síťové servery, které obsluhují několik klientů současně. Při klasickém naprogramování pomocí jednoho procesu by tento proces byl tvořen velkou smyčkou, ve které by se přijímaly požadavky klientů a postupně se vyřizovaly. Umožňuje-li systém vytváření podřízených procesů (child process, potomek), může server fungovat tak, že při příchodu požadavku od klienta server odštěpí (fork) podproces. Původní proces bude nadále čekat na další požadavky klientů. Potomek obslouží klienta a skončí. Thread (lightweight process) - elementární proces, vlákno řízení = "vylehčený proces". Některé systémy podporují tzv. multithreading - umožňují, aby se jeden "těžký" proces skládal z více vláken řízení - threadů. Thready jednoho procesu sdílejí adresní prostor paměti a mohou spolu komunikovat pomocí sdílené paměti. Nepodporuje-li systém multithreading, znamená to, že každý proces je tvořen právě jedním threadem. Výhodou threadů je nižší režie při přepínání mezi thready a snažší spolupráce mezi thready (než mezi dvěma procesy). Každý thread má samostatný zásobník a udržuje se pro něj stav procesoru (včetně programového čítače). Životní cyklus procesu v operačním systému lze charakterizovat pomocí přechodů mezi stavy procesu. Grafickým vyjádřením těchto přechodů mezi stavy jsou stavové modely. Základním vyjádřením cyklu procesu je dvoustavový model, zobrazený na následujícím obrázku. vytvoření Spuštění ukončení neběžící běžící Potlačení 2 stavový model Proces je vytvořen buď příkazem uživatele (u terminálu) nebo na žádost operačního systému o provedení služby či na žádost jiného procesu (rodiče). Takto vytvořený proces je ve stavu neběžícím. Spuštěním procesu, na základě plánovacího algoritmu přechází proces do stavu běžící. Tento proces může být ukončen normálně, tj. byl celý proveden, nebo násilně vypršením časového limitu či uživatelem, provedením chybné instrukce, chybou V/V zařízení, porušením ochrany paměti, nebo na žádost rodiče apod. Běžící proces může být potlačen na základě časového limitu, vyšší prioritou apod. a přechází do stavu neběžící. Z hlediska implementace je zřejmé, že ve stavu

73 běžící může být jen jeden proces realizován jedním procesorem, kdežto ve stavu neběžícím může být více procesů zařazených do fronty. vytvoření fronta spuštění ukončení procesor potlačení 2 stavový model - formální Z tohoto pohledu je přesnější vyjádření stavového modelu pomocí tří stavů, jak je zřejmé z následujícího obrázku. vytvoření Procesu je přiřazen procesor ukončení připravený I/O nebo jiná událost je ukončena běžící čekající Proces musí čekat na dokončení I/O nebo jinou událost ukončení 3 stavový model Ve stavu běžící (running) je procesu přidělen procesor a právě se provádí příslušné programy. Stav čekající (waiting) vyjadřuje, že proces čeká na určitou událost, např. dokončení I/O operace. Stav připravený (ready) charakterizuje proces připravený k vykonání a čeká pouze na přidělení procesoru. Popišme si nyní průchod stavovým modelem úlohy, využívající I/O operaci. Je-li úloha ve stavu běžící a žádá o čtení ze souboru (nebo jinou I/O operaci), modul správy souborů volá modul přidělování periferií, aby zahájil čtení (nebo jinou I/O operaci). Modul přidělování periferií ji zahájí a zároveň požádá plánovač procesu, aby proces převedl do stavu čekající. Je-li I/O operace

74 dokončena, je patřičný signál přerušení vyhodnocen jako žádost o navrácení úlohy do stavu připraven. Pokud je úloha ve stavu běžící dokončena, modul přidělování periferií ji odebere přidělené periferie, modul přidělování paměti uvolní paměť, která byla úloze alokována a plánovač procesu ji odebere procesor. Tím je výpočet úlohy ukončen. Pro definici a správu procesů využívá operační systém tabulky, obsahující potřebné informace o stav procesu. Každý běžící proces je realizací programu, který je interpretací instrukcí uložených v paměti. Adresa právě prováděné instrukce je zapsána v čítači instrukcí a v návaznosti na předchozí instrukce je mnohdy modifikována obsahem registrů procesoru. V nejjednodušším případě pak stačí o každém procesu uchovat právě čítač instrukcí a registry procesoru. Pro plánování procesů je třeba uchovávat informace potřebné pro spuštění procesu na CPU, informace potřebné pro správu paměti a informace potřebné pro správu I/O. Informace se vkládají do front pro plánování procesů. Fronta úloh je množina všech procesů v systému. Těchto front může být více: fronta připravených procesů (ready) což je množina procesů sídlících v hlavní paměti a připravených k běhu, fronta na zařízení což je množina procesů čekajících I/O zařízení, fronta odložených procesů charakterizovaná množinou procesů čekajících na přidělení místa v hlavní paměti, fronta na semafor realizovaná množinou procesů čekajících synchronizační událost. V souvislosti s plánováním procesů se setkáváme ještě s jedním modelem umožňujícím odkládání procesů (swapping). Každý proces, aby byl procesem, se jednou musí dostat do operační paměti (alespoň částečně). S omezenou kapacitou operační paměti musí existovat nástroj který umožňuje umístit do paměti více procesů. Jedním nástrojem je virtuální paměť, tj. rozšíření fyzického adresního prostoru na logický. Příliš mnoho procesů v operační paměti však snižuje výkonnost. Proto operační systémy umožňují provádění některých procesů odložit mimo adresní prostor operační paměti např. na disk. Stavový model se pak rozšíří o další dva stavy odložený čekající, odložený připravený viz následující obrázek.

75 vytvoření spuštění ukončení připravený běžící Čas, priorita obnova Odložený připravený odložení Aktivace vznik události Potlačení čekání na událost čekající ukončení Aktivace vznik události odložení Odložený čekající 5-stavový model procesů Vyjděme z předpokladu, že všechny procesy jsou čekající a operační systém vytváří prostor pro přidělení běžícímu procesu. Odložené procesy uvolňují operační paměť v případě, že je mnoho čekajících procesů nebo vlastník procesu si to přeje nebo předpisuje to časový plán či si to přeje rodič z důvodu synchronizace sourozenců. Pak procesy přecházejí do stavu odložený čekající. V případě, že se stala očekávaná událost (např. stavovou informaci má operační systém přístupnou) přechází proces ze stavu odložený čekající do stavu odložený připravený. V případě, že se fronta připravených se vyprázdnila (nebo alespoň téměř vyprázdnila), pak přechází proces ze stavu odložený připravený do stavu připravený. Plánovač CPU je program, který vybírá z procesů, sídlících v hlavní paměti a těmi, které jsou připravené k běhu ve stavu ready. Tento plánovač může vydat plánovací rozhodnutí v okamžiku, kdy proces: 1. Přechází ze stavu běžící do stavu čekající. 2. Přechází ze stavu běžící do stavu připravený. 3. Přechází ze stavu čekající do stavu připravený. 4. Končí. Případy 1 a 4 se označují jako nepreemptivní plánování (plánování bez předbíhání). Případy 2 a 3 se označují jako preemptivní plánování (plánování s předbíháním).

76 Ve víceúlohových systémech při plánování procesoru mohou nastat v následující situace: Pokud některý proces přejde ze stavu běžící do stavu blokovaný (čekání na I/O operaci, semafor, čekání na uplynutí zadaného časového intervalu, čekání na ukončení procesu-potomka) pak hovoříme o nepreemptivním plánování CPU (procesů). Pokud některý proces skončí pak hovoříme taktéž o nepreemptivní plánování CPU (procesů). Pokud je některý proces převeden ze stavu běžící do stavu připravený pak hovoříme o preemptivní plánování CPU. Pokud některý proces přejde ze stavu čekající do stavu připravený pak hovoříme o systémech reálného času. Operační systém koordinuje činnost všech prostředků počítačového systému při současné práci na několika procesech (programech). Tato činnost je naznačena na následujícím obrázku. Vstupní fronta programů (Požadavku na zpracování) ÚLOHY VYBRANÉ KE ZPRACOVÁNÍ... PLÁNOVAČ.. SUPERVIZOR. ŽÁDOSTI O PŘERUŠ. Řízení multiprogramového zpracování PROCESOR OP. PAMĚŤ PERIFERNÍ ZAŘÍZENÍ PROSTŘEDKY SYSTÉMU Supervizor udržuje přehled o stavu všech systémových prostředků (procesoru, operační paměti, vnějších pamětí, vstupních a výstupních zařízeni), tj. zda jsou připojena nebo odpojena, mají-li poruchu, jsou-li volné nebo obsazené o řídí jejích činnost. U paměti vede tabulku volných a obsazených oblastí. Volné zařízení a oblasti pamětí přiděluje programům vybraným ke zpracování. Po dokončeném zpracování, o němž dostává informaci signálem přerušení, zajišťuje obsluhu požadavku na přerušení s příp. uvolnění systémového (-vých) prostředku(ů) a jeho (jejich) přidělení jinému programu (úloze), čekajícímu na obsluhu. Kromě toho obsluhuje/řeší i mimořádné stavy v systému. Úkolem plánovače je vybírat vstupní požadavky (programy) ke zpracování na základě zjištěných potřebných prostředků pro ně a dávat podnět k zavádění vybraných požadavků do operační paměti, čímž se z nich vytvářejí úlohy připravené ke zpracování procesorem. Plánovač vybírá požadavky podle zvolené strategie a zaznamenává pro ně podle zadáni potřebné prostředky k jejich provádění: programy, data, vyhrazené oblasti operační i vnějších pamětí, vstupní a výstupní zařízení. Informace o přidělených prostředcích zaznamenává plánovač do tabulek. Program, který získá všechny potřebné prostředky, se stává úlohou vybranou

77 ke zpracování v počítači pod řízením supervizoru. Supervizor opouští úlohu tím, že odpovídající program zavede do operační paměti. Uvolní-1i se procesor, zahájí se výpočet úlohy, který probíhá dokud se nevyskytne potřeba vstupu nebe výstupu informace. Takový požadavek dostane supervizor a obslouží ho tak, že zahájí činnost potřebného přiděleného vnějšího zařízení. Úloha čeká na dokončení vstupu/výstupu a supervizor přidělí procesor jiné úloze, která čeká na výpočet. Ukončení vstupní/výstupní operace se oznamuje supervizoru, jenž převede úlohu do stavu čekání na výpočet v procesoru. Když skončí zpracování nějaké úlohy, supervizor žádá plánovač o přípravu dalšího požadavku ke zpracování. Plánovací algoritmy se vybírají vždy s jistým cílem. V daných podmínkách mají zajišťovat optimální využití prostředků systému, minimální dobu odpovědi ap. Proto je v řadě případů nutno, kromě přidělení prostředků a výběru ú1ohy ke zpracování, také stanovit časový interval vymezený pro zpracování. Všimneme si nejjednodušších plánovacích algoritmů a s nimi souvisejících charakteristických veličin a vlastností procesů, na základě kterých plánovač rozhoduje, kterému procesu přidělí procesor. Charakteristické veličiny mohou být: t oi - okamžik příchodu (vytvoření) i-tého procesu, t i - doba potřebná k provedení i-tého procesu, t di -doba zbývající na dokončení i-tého procesu, P i - statická priorita i-tého procesu (nejnižší hodnota nejvyšší přednost), t bi - doba dosavadního běhu programu (t bi <= t i ), Δt i - přidělený časový interval. Plánovací algoritmy, které využívají výše uvedené charakteristické veličiny jsou shrnuty v tabulce:

78 Typ Využívá charakteristickou Princip veličinu FCFS, také FIFO (first come - first served / First in - first out) t oi řádný frontový režim SXFS (shortest execution - first served) LCFS (least completed - first served) EDFS (earliest - due-time fisrst served) HSFS (highest static priority first served) t i t bi t di P i proces s nejkratší dobou provádění, je první obsloužen přednostně se obsluhuje proces, který zatím běžel nejkratší dobu přednostně se obsluhuje proces, kterému zbývá nejméně času na dokončení, tj. do okamžiku, kdy musí být dokončen přednostně se obsluhuje proces s nejvyšší statickou prioritou RR (round-robin) Δt i cyklická obsluha procesů po časových intervalech Rozeznáváme tři druhy plánování procesů (process scheduling): krátkodobé (short-term), CPU scheduling (plánování procesoru): výběr kterému z připravených procesů bude přidělen procesor, ve všech víceúlohových systémech, střednědobé (medium-term): výběr který blokovaný nebo připravený proces bude odsunut z vnitřní paměti na disk, je-li vnitřní paměti nedostatek (swap out, roll out), dlouhodobé (long-term), job scheduling (plánování prací, úloh): výběr, která úloha bude spuštěna (má význam zejména při dávkovém zpracování). Účelem je namixovat úlohy tak, aby byl počítač co nejvíce vytížen (třídy úloh dle náročnosti). V jednotlivých OS se nemusí nutně používat všechny tři druhy plánování procesů. V některých případech je například plánování úloh zjednodušeno na pravidlo: pokud je dostatek zdrojů OS, spusť proces. Předpokládejme, že výpočetní systém je vybaven jedním procesorem. Není tedy technicky možné, aby na jednom procesoru mohlo najednou běžet několik programů. Operační systém musí současný běh programů simulovat a tak plánovat přidělování jednoho procesoru několika procesům. Plánování procesoru se používá ve víceúlohových systémech. Může nastat v následujících situacích:

79 pokud některý proces přejde ze stavu běžící do stavu blokovaný (čekání na I/O operaci, semafor, čekání na uplynutí zadaného časového intervalu, čekání na ukončení procesu-potomka), pokud některý proces skončí, pokud je některý proces převeden ze stavu běžící do stavu připravený, pokud některý proces přejde ze stavu čekající do stavu připravený. Jestliže k plánování procesoru dochází pouze v prvních dvou výše uvedených případech, říkáme, že OS používá nepreemptivní plánování CPU (procesů). Jinak říkáme, že OS používá preemptivní plánování CPU. Přeplánování procesoru v posledním uvedeném případě se používá zřídka (například u systémů reálného času). Multitaskový operační systém umožňuje současný běh několika programů. Přepínání programů (task switching) je předchůdcem kooperativního multitaskingu a může být realizován dvěma způsoby: S omezeným přepínáním programů je možné přepínat jen mezi jedním normálním programem - říká se mu hlavní program - a několika speciálními programy vytvořenými zvláštním způsobem výhradně pro přepínání. S neomezeným přepínáním umožňují spuštění několika normálních programů a přepínání mezi nimi. Proces, který právě běží, musí pravidelně volat systémovou službu, kterou dává najevo, že může být přerušen (tato služba bývá kombinována s jinými službami systému). Dokud si uživatel nevyžádá přepnutí na jiný proces, nedělá tato služba nic (nebo pouze provede systémovou službu, se kterou je kombinována). Vyžádá-li si uživatel přepnutí procesů, zajistí zmíněná služba při nejbližším vyvolání přepnutí kontextu. Po jejím ukončení tedy již běží nový proces a dosud aktivní proces čeká, až bude znovu aktivován. Kooperativní multitaskový operační systém využívá přepínání mezi procesem na popředí (foreground) a procesy na pozadí (background). Výhodou je lepší využití procesoru, tzn. doba, kdy procesor čeká, vyplní zpracováním jiného procesu. Nevýhodou je zpomalení procesu na popředí a proto je nepoužitelný na realizaci paralelních úloh (správa sítě, komunikace prostřednictvím sériového rozhraní apod.). Chyba v aktivním procesu vede totiž k nekonečné smyčce. V případě nepreemptivního plánování se proces musí procesoru sám vzdát. Pokud má být doba, po kterou je proces ve stavu běžící, omezená, je nutné, aby proces kontroloval časovač a po překročení stanovené doby se dobrovolně vzdal procesoru vyvoláním služby OS, která je k tomuto účelu určena. Výhodou je, že proces nemůže být přerušen, pokud nechce (například v kritické sekci viz dále). Nevýhodou je, že špatně chovající se proces může zablokovat celý OS. Takto fungují například MS-Windows.

80 V případě preemptivního plánování OS může odebrat procesu procesor. Zpravidla se tak děje při uplynutí časového kvanta určeného pro běh procesu a celá akce je vyvolána přerušením od časovače. Příkladem OS, který používá preemptivní plánování je OS Unix. Strategie použitá pro výběr, kterému z připravených procesů bude přidělen procesor, bývá tvůrci operačního systému vybírána podle těchto kritérií: spravedlnost: každý proces dostane spravedlivý díl času procesoru, efektivita: udržovat maximální vytížení procesoru, příp. jiné části systému, čas odezvy: minimalizovat dobu odezvy pro interaktivní uživatele, doba obrátky: minimalizovat dobu zpracování každé dávkové úlohy, průchodnost: maximalizovat množství úloh zpracovaných za jednotku času. Podle toho, které z těchto vlastností brali tvůrci systému v úvahu a jakou váhu jim přikládali, používají různé operační systému různé strategie plánování procesoru. FCFS (first come, first served - kdo dřív přijde, ten je dříve obsloužen): procesy přicházející do stavu připravený jsou umísťovány na konec fronty typu FIFO (first in first out). Při plánování procesoru se procesor přidělí tomu procesu, který je ve frontě první. Tuto strategii je možné používat při preemptivním i nepreemptivním plánování procesoru. Dalším algoritmem je plánování Shortest-Job-First (SJF). S každým procesem se spojí délka jeho příští CPU dávky. Vybírá se proces s nejkratší dobou dávky CPU přičemž docílíme dvou variant: - Nepreemptivní, bez předbíhání jakmile se CPU předá vybranému procesu, tento nemůže být předběhnut žádným jiným procesem, dokud dávku CPU nedokončí. - Preemptivní, s předbíháním jakmile se ve frontě připravených objeví proces s délkou dávky CPU kratší než je doba zbývající k dokončení dávky právě běžícího procesu, právě běžící proces je ve využívání CPU předběhnut novým procesem (Shortest-Remaining-Time-First SRTF). SJF je optimální algoritmus, pro danou množinu procesů dává minimální průměrnou dobu čekání. Při prioritním plánování je s každým procesem spojeno prioritní číslo přičemž prioritní číslo vyjadřuje preference procesu pro výběr příště běžícího procesu. CPU se přiděluje procesu s nejvyšší prioritou a této nejvyšší prioritě odpovídá nejnižší prioritní číslo. Round Robin Scheduling RR -je preemptivním plánováním. Každý proces dostává CPU na malou jednotku času časové kvantum desítky až stovky ms. Po uplynutí této doby je běžící proces předběhnut nejstarším procesem ve frontě připravených procesů a zařazuje se na konec této fronty. Je-li ve frontě připravených n procesů a časové kvantum je q, pak každý proces získává 1/n-

81 tinu doby CPU, najednou nejvýše po q časových jednotkách. Žádný proces nečeká na přidělení CPU déle než (n-1)q časových jednotek. Výkonnostní hodnocení záleží v prvé řadě na velikosti přidělovaného časového kvanta q: jestliže q je velké, pak je plánování podobné typu FCFS, jestliže q je malé, pak může být neefektivní q musí být dostatečně velké s ohledem na režii přepínání kontextu. U operačních systémů s preemtivním plánováním procesoru může být proces přerušen mezi libovolnými dvěma strojovými instrukcemi v programu a řízení může být předáno jinému procesu. Programy jsou však psány tak, že nepředpokládají, že by došlo ke změně obsahu registrů procesoru případně některých dalších oblastí mezi dvěma instrukcemi. Při přepnutí na jiný proces musí být také změněny další registry (ukazatel na tabulku stránek, klíč pro ochranu paměti, registr udávající, zda je procesor v privilegovaném stavu apod.). Proto se při přepínání mezi procesy provádí tzv. uložení kontextu (context save) původně běžícího procesu a obnovení kontextu (context restore) procesu, kterému se přiděluje procesor. Pod pojmem context je myšlen stav procesoru (obsah registrů), stav případného koprocesoru, případně i stav dalších zařízení. Tento context se ukládá buď na zásobník procesu, nebo do předem připravené oblasti dat v adresním prostoru procesu. Pro spolupráci mezi procesy se používají dva mechanismy: zasílání zpráv, sdílená paměť. Některé operační systémy podporují oba mechanismy. Sdílená paměť: jednodušší programování, mocnější - programátor má více prostředků, zpravidla i jednodušší implementace. Zasílání zpráv: flexibilnější, je možné použít i pro komunikaci mezi procesy běžícími na různých procesorech nebo počítačích. 5.2 Správa (hlavní, operační) paměti Správce paměti je repositář připravených tj. rychle dostupných dat sdílených procesorem a vstupními/výstupními zařízeními. Hlavní (operační, primární) paměť je pole samostatně adresovatelných slov nebo bytů, je energeticky závislá, tj. po výpadku napájení se data z ní ztrácí. Operační systém je z hlediska správy (hlavní) paměti odpovědný za: vedení přehledu kdo a kterou část paměti v daném okamžiku využívá,

82 rozhodování kterému procesu uspokojit jeho požadavek na prostor paměti po uvolnění, přidělování a uvolňování paměti podle potřeby, řízení tzv. virtuální paměti. Z hlediska těchto zodpovědností správce operační paměti: udržuje přehled o přidělené a volné paměti, ve spolupráci se správou procesů rozhoduje o tom, kterému procesu, kolik, kde a kdy má přidělit operační paměť, provádí přidělení volné části paměti, určuje strategii odnímání dříve přidělené operační paměti procesům (opět po předchozí domluvě se správou procesů). Správce paměti patří mezi další velmi důležité - i když ne nejkomplikovanější moduly každého operačního systému. Hlavním úkolem správce paměti je: Přidělovat operační paměť jednotlivým procesům, když si ji vyžádají. Udržovat informace o paměti, o tom, která část je volná a která přidělená (a komu). Zařazovat paměť, kterou procesy uvolní, opět do volné části. Odebírat paměť procesům, je-li to zapotřebí. Zajistit ochranu paměti (umožňuje-li to technické vybavení) - žádný proces by neměl mít přístup k paměti jiného procesu nebo operačního systému, jestliže mu to 'vlastník' paměti explicitně nepovolí. Požadavky na správu paměti: Možnost relokace - programátor nemůže vědět, ze které části paměti bude jeho program prováděn. Relokace neumožňuje, aby se adresy kontrolovaly během kompilace odkazy na adresy se musí kontrolovat při běhu procesu hardwarem. Procesu může být dynamicky při výměnách (odebírání a vracení prostředku procesu) přidělována jiná oblast paměti swapping. Odkazy na paměť v LAP (logickém adresovém prostoru) se musí dynamicky překládat na skutečné ve FAP (fyzickém adresovém prostoru. Nutnost ochrany - procesy nesmí být schopné se bez povolení odkazovat na paměťová místa, přidělená jiným procesům. Logická organizace - uživatelé tvoří programy jako moduly s odlišnými vlastnostmi. Moduly s programy execute, datové readonly, read/write, některé moduly soukromé (private) a jiné veřejné (public). Možnost sdílení - více procesů může sdílet společnou část paměti, aniž by se tím porušovala ochrana paměti. Sdílený přístup ke společné datové struktuře sdílení jediného exempláře datové struktury je lepší řešení než udržování konzistence jejich násobných kopií vlastněných jednotlivými procesy. Řízení paměti - jak se organizace paměti chová v různých případech.

83 Existují tři různé kategorie řízení paměti: Načítání (fetch) - chování při získávání dalších částí procesů nebo dat, starší na žádost (on demand), nyní v předstihu (anticipatory). Umísťování (placement) - kde v paměti umístit požadovaný blok dat. Výměna (replacement) - co z paměti odstranit pro nově příchozí data. Požadavky, které se v počítačovém systému kladou na paměti se zatím nedají ekonomicky splnit jedinou pamětí. Čím větší je kapacita paměti, tím větší je totiž i její poměrná cena. Podobně roste cena i se zkracováním vybavovací doby. Proto rychlé paměti (s krátkou vybavovací dobou) mají obvykle malou kapacitou, pomalé paměti (s delší vybavovací dobou) mají velkou kapacitu. Začlenění jednotlivých úrovní paměti je naznačeno na obrázku. velikost Registry Cache Hlavní (operační) paměť Pomocná paměť cena na bajt rychlost Zálohovací paměť Hierarchie paměti Z pohledu uvedené hierarchie paměti se správa paměti operačního systému zabývá převážně řízením hlavní (operační) paměti. Existují různé strategie přidělování paměti: - přidělování veškeré volné paměti, - přidělování pevných bloků paměti, - přidělování bloků paměti proměnné velikosti, - segmentace paměti, - stránkování paměti, - stránkování na žádost (demand paging), - segmentace se stránkováním na žádost. Při přidělování veškeré volné paměti je část paměti RAM obsazena operačním systémem (kód, proměnné, vyrovnávací paměti), zbytek je k dispozici pro uživatelský program. V každém okamžiku je tedy v paměti nejvýše jeden uživatelský program.

84 Většina jednoduchých operačních systémů využívá přidělování pevných bloků paměti - jako příklady můžeme jmenovat MS DOS. Její základní princip je velmi jednoduchý: každý proces musí vědět, kolik operační paměti bude potřebovat a musí si tuto paměť od operačního systému explicitně vyžádat. Operační systém - respektive správce paměti - takový požadavek bud' splní přidělením bloku požadované velikostí, nebo zamítne, a v tom případě je úkolem procesu vzniklý problém nějak vyřešit (např. předčasným ukončením práce). Pro ochranu bloků paměti se nejčastěji používá jedna z těchto metod: mezní registry, mechanismus zámků a klíčů. Pro použití každé z těchto metod je nutná podpora hardwarem, přičemž se používá se ta metoda, kterou podporuje daný procesor. Ochrana paměti pomocí mezních registrů využívá dvou mezní registrů, které udávají nejnižší a nejvyšší dostupnou adresu. Nastavuje je operační systém, když předává řízení procesu. Odkaz na paměť mimo rozsah způsobí vnitřní přerušení ("porušení ochrany paměti"). Nastavení mezních registrů musí být privilegovaná instrukce, jinak může program napsaný se špatným úmyslem číst nebo měnit paměťové oblasti jiných procesů. Při ochraně paměti pomocí mechanismu zámků a klíčů je paměť je rozdělena na stránky pevné velikosti (např. 4 KB). Každé stránce paměti je přiřazen zámek (= celé číslo). Procesor má speciální registr, který slouží jako klíč. Proces může používat pouze ty stránky paměti, které mají zámek nastavený na stejnou hodnotu, jako je klíč. Operační systém může používat univerzální klíč číslo 0, který umožňuje přístup k libovolné stránce paměti. Další strategií je přidělování bloků paměti proměnné velikosti. Volná paměť není pevně rozdělena, ale při startu programu se přidělí paměť podle nároků programu (resp. přidělí se celý volný blok a program vrátí, co nepotřebuje). Najdeme u MS-DOS, OS-MVT (Multitasking with Variable nuber of Tasks). Ochrana paměti se provádí obdobně jako u přidělování pevných bloků paměti tj. pomocí mezních registrů nebo mechanismem zámků a klíčů. U segmentace paměti je fyzická (skutečná) adresa v paměti získávána přičtením obsahu registru segmentu k logické adrese (= adresa použitá v programu). Obsah registru segmentu nastavuje operační systém a pro uživatelský program je nepřístupný. Díky tomu adresní prostor každého procesu začíná na adrese 0 a odpadají problémy s relokací programu. Většina systémů, které používají segmentaci paměti dovoluje procesům použít více segmentů. Procesy pro svůj běh typicky požadují souvislý úsek paměti. Nutnost přidělovat souvislé úseky paměti a jejich uvolňování v libovolném pořadí podle toho, jak končí jednotlivé procesy, vede k fragmentaci paměti. Jednou z metod,

85 jak se s fragmentací vyrovnat, je přemísťování segmentů, které však může být časově náročné. Stránkování paměti umožňuje přidělit procesu několik nesouvislých úseků paměti a vytvořit pro proces iluzi, že tato paměť souvislá je. Při stránkování paměti je fyzická paměť je rozdělená na rámce - frames (někdy se nerozlišuje rámec a stránka). Logická adresa (= adresa použitá v programu) je rozdělena na dvě složky, číslo stránky a posunutí v rámci stránky (OFFSET). Velikost stránky bývá řádově kilobyty. Při velikosti stránky 4 KB je pro offset potřeba 12 bitů (2^12 = 4K), čili spodních 12 bitů logické adresy je offset, zbylé bity jsou číslo stránky. Po rozkladu adresy (vše provádí procesor bez asistence programátora) na číslo stránky a offset se číslo stránky použije jako index do tabulky stránek (každý proces má svoji vlastní). V tabulce stránek je uvedeno číslo rámce ve fyzické paměti. K číslu rámce se připojí offset a výsledkem je fyzická adresa v paměti. Za nejdokonalejší strategii správy paměti lze považovat tzv. virtuální paměť. Pro implementaci virtuální paměti musíme mít k dispozici speciální technické vybavení, kterému se říká jednotka řízení paměti. Jedná se vlastně o specializovaný procesor, který stojí mezi procesorem a operační pamětí počítače a sám zpracovává požadavky procesoru na přístup k operační paměti. Jednotka řízení paměti musí být schopna minimálně zajistit ochranu paměti, jinak není možné virtuální paměť vůbec implementovat. Velmi důležitou funkcí jednotky řízení paměti je i překlad adres - bez něj by byl systém virtuální paměti nesmírně těžkopádný a v praxi nepoužitelný. Pro rozumnou efektivitu virtuální paměti však obvykle požadujeme po jednotce řízení paměti ještě jednu službu - stránkování. Správce paměti předá jednotce řízení paměti vhodným způsoben informace ze svých tabulek - tj. který úsek paměti patří kterému procesu. Správce procesů zajistí, aby správce paměti věděl, který proces právě běží; správce paměti předá i tuto informaci jednotce řízení paměti. Při zpracování každého požadavku na přístup k operační paměti pak jednotka řízení paměti ověří, má-li aktivní proces právo s tímto úsekem paměti pracovat. Jestliže tomu tak není, jednotka řízení paměti procesoru přístup k paměti neumožní a namísto toho vyvolá výjimku. Správce paměti, který výjimku obsluhuje, pak může zajistit vše potřebné. Překlad adres umožňuje přiřadit libovolnému úseku operační paměti libovolné adresy. Správce paměti může vytvořit tabulky, které určují nejen komu který blok paměti patří a jak je velký, ale i na které adrese v operační paměti má ležet. Překlad adres nám umožní používat celý adresový prostor procesoru s tím, že kterékoliv jeho části můžeme přiřadit skutečnou operační paměť. Můžeme mít tedy například blok velikostí 1KB, který pro program leží na adrese 4000h - program jej může naprosto běžným způsobem používat. Na adrese 4002h nalezne třetí byte bloku. Správce paměti však pomocí tabulek oznámil jednotce řízení paměti, že tento blok má v operační paměti ležet na adrese 0. Jednotka řízení paměti pak bude pracovat tak, že kdykoli zachytí požadavek na přístup k některé adrese v rozmezí 4000h až 43FFh, předá jej operační paměti, ale nejprve od adresy odečte hodnotu 4000h. Abychom mohli dobře rozlišit obě adresy, které se účastní překladu adres, budeme adrese, kterou používá program a která leží v adresovém prostoru procesoru říkat logická adresa. Adrese v operační paměti, po překladu adres,

86 budeme naproti tomu říkat adresa fyzická. K základním problémům návrhu architektury počítače patří rozhodnutí, jak se bude zobrazovat tzv. logický adresový prostor LAP, do tzv. fyzického adresového prostoru FAP. Uživatel vidí logický adresní prostor LAP. Programy a data z LAP jsou do fyzického adresního prostoru - FAP zaváděny podle potřeby. LAP je vymezen množinou adres určenou počtem bitů vnitřní adresní sběrnice. Obvykle je jednodimenzionální. S dvoudimenzionální strukturalizací LAP se setkáme u kolekce samostatných lineárních segmentů (proměnné délky). V takovém případě bude adresa paměťového místa tvořena dvěmi složkami. Fyzický adresový prostor FAP je vymezen množinou adres určenou počtem bitů vnější adresní sběrnice počítače. FAP je určen velikostí operační paměti. Zobrazení LAP do dostupného FAP se provádí pomocí hardware (Dynamic Address Tranlation DAT, Memory Management Unit - MMU). Tyto prostředky musí řešit různé konflikty. Např. při odkázání místa s adresou LAP, které není zobrazeno ve FAP se ve FAP nalezne (vytvoří) volný blok a na toto místo se zavede blok z obrazu LAP s požadovanou informací. 5.3 Správa I/O systému Správce periferních zařízení (vstupního/výstupního systému) má tyto funkce: sleduje stav prostředků (periferních zařízení, jejich řídících jednotek), rozhoduje o efektivním způsobu přidělování prostředku periferního zařízení, přiřazuje prostředek (periferní zařízení) a zahajuje I/O operaci, požaduje navracení prostředku. Z hlediska funkce operačního systému lze správce I/O systému chápat jako: repositář vyrovnávacích pamětí, univerzální rozhraní driveru (ovladače) I/O zařízení, drivery (ovladače) jednotlivých hardwarových I/O zařízení. Z hlediska množství přenášených dat rozdělujeme vstupní a výstupní (dále označujeme V/V nebo I/O) zařízení na: znaková, kam patří klávesnice, znakové displeje a terminály, tiskárny, myši, plottery, tablety apod., bloková, kde se řadí disky, CD ROM, magnetické pásky apod. Některá zařízení do tohoto dělení nezapadají. Jsou to zařízení tzv. paměťově mapované, jako grafické displeje, speciální časovače apod. Rozhraní vstupních a výstupních zařízení poskytované operačním systémem by mělo být jednotné pro všechna zařízení do takové míry, jak je to jenom možné. Vstupní a výstupní zařízení bez ohledu na způsob připojení používají čtyři základní techniky řízení přenosu: programové řízení vstupu a výstupu,

87 řízení na základě přerušení, přímý přístup k operační paměti (DMA Direct Memory Access), vstup a výstup pomocí specializovaného procesoru. Při programovém způsobu řízení V/V operací určuje vždy procesor na základě programu okamžiky přenosu údajů do nebo z periferního zařízení. Synchronizace přenosu se pak děje jednoduchým testováním připravenosti zařízení na přenos dat, jak je uvedeno na následujícím obrázku. Připraven? ne ano přenos Princip podmíněného přenosu Tato technika je nejméně náročná na technické vybavení. Hlavní nevýhodou je to, že procesor je značně zatížen neproduktivní činností. Technické vybavení jednotky pro připojení periferního zařízení zahrnuje registr stavu, obsahující informaci o připravenost na vstup/výstup dat a multiplexor, směrující data k adresovanému perifernímu zařízení. Cílem zavedení přerušení při řízení vstupních/výstupních přenosů dat je zlepšení účinnosti těchto operací. Přerušující událost způsobí, že se potlačí provádění běžícího procesu v CPU takovým způsobem, aby ho bylo možné později obnovit. V době řešení I/O operace se umožní, aby CPU prováděla jiné instrukce než periferní. Původně se tento mechanismus používal jen pro vyžádání pozornosti procesoru. Při vyvolání přerušení procesor začne provádět podprogram obsluhy přerušení podobným způsobem, jako by byl vyvolán normální podprogram. Podprogram musí uchovat stav procesoru, pak provede vlastní obsluhu přerušení (například zašle znak nebo blok znaků na výstupní zařízení) a nakonec obnoví stav procesoru, aby přerušený program nic nepoznal (až na zpoždění). Podobá se vyvolání podprogramu, ale provádí se speciální instrukcí. Vývojový diagram obsluhy přerušení je uveden na následujícím obrázku.

88 Hlavní program Přerušení Nalezení příčiny přerušení a uchování stavu CPU Odskok do podprogramu pro obsluhu přerušení Obnovení stavu CPU Přenos dat systémem přerušení Posloupnost obsluhy přerušení je vyjádřena následujícími úkony: uchování stavu procesoru, vlastní obsluha přerušení, obnovení stavu procesoru. Základní rozdíl mezi programově řízenou komunikací a komunikací prostřednictvím přerušovacího systému je v synchronizaci přenosu dat. Při programovém řízení se při provádění operace čtení/zápisu dat musí čekat na potvrzení připravenosti periferního zařízení a teprve pak se provede přenos, přičemž procesor v době čekání neprovádí žádné následné instrukce. Při obsluze zařízení pomocí přerušení procesor pokračuje v provádění operací a je obeznámen o připraveném periferním zařízení pomocí přerušení. Je zřejmé, že principy přerušení se tak nemusí používat jen pro operace vstupu/výstupu dat, ale i pro jiné typy synchronizace procesů. Proto přerušení dělíme na: Vnější - zdrojem jsou řadiče (zejména I/O zařízení) umístěné "vně procesoru". K přerušení dochází bez ohledu na právě prováděné místo v programu a ISR je vyvolán po dokončení instrukce. Reakci na přerušení lze dočasně zakázat (maskovat), pak k obsluze dojde po povolení přerušení. Po návratu z ISR přerušený program pokračuje další instrukcí. Vnitřní - přerušení je vyvoláno chybou při provádění strojové instrukce (dělení nulou, přetečení, porušení ochrany paměti, výpadek stránky). ISR může vypsat chybové hlášení a ukončit program, dosadit náhradní výsledek v případě aritmetické chyby, zavést stránku do vnitřní paměti z disku apod.. Při některých chybách je možné zopakovat instrukci, která chybu způsobila. Programové - přerušení je vyvoláno instrukcí volání přerušení umístěnou přímo v programu. Používá se pro volání služeb operačního systému. Výhoda oproti volání podprogramů: není možné vyvolávat podprogramy na libovolných adresách (pouze adresy uvedené v tabulce přerušení).

89 Pro odlehčení procesoru bývají součástí počítače obvody schopné realizovat větší množství I/O operací (jedná se o odchylku od Von Neumannova schématu počítače): DMA kanály. Pro kopírování bloků dat mezi pamětí a I/O zařízením. Je třeba je naprogramovat zápisem do hardwarových registrů. Specializované I/O procesory (někdy nazývané kanály). Jsou řízeny posloupností vlastních instrukcí (tzv. kanálovým programem): o o selektorové - obsluhuje 1 rychlé zařízení (mg. disk, páska), multiplexní - mohou obsluhovat několik pomalých zařízení (tiskárny, některé terminály, apod.). DMA kanály slouží pro kopírování bloků dat mezi pamětí a I/O zařízením. Je třeba je naprogramovat zápisem do hardwarových registrů tak, jak je uvedeno v následujícím vývojovém diagramu. Žádost o přímý přístup k paměti Potvrzení žádosti o přímý přístup Zápis počáteční adresy paměti do adresního registru Přenos údajů Zvýšení adresy o 1 Přenos hotov? ne ano Konec DMA Vývojový diagram přenosu s přímým přístupem k paměti Neprogramově řízený přenos využívá zvláštní obvody tzv. kanál přímého přístupu k paměti (DMA ). Při jednoduchém řešení kanálu DMA bývá během přenosu tímto kanálem CPU vypojen z činnosti. Při jiném složitějším řešení přenos se uskutečňuje tzv. kradením cyklů probíhajícího programu, tj. CPU pokračuje zpomalenou rychlostí v běžné činnosti.

90 Procesor Paměť Řadič disků Kradení cyklů DMA přenos Vstupní a výstupní řadiče slouží k připojování I/O zařízení. Z hlediska programátora řadič vypadá jako sada hardwarových registrů, přičemž registry mohou být: jen pro čtení, jen pro zápis, pro čtení i zápis. Při inicializaci počítače je potřeba zjistit, které řadiče jsou v počítači zapojeny a inicializovat je. Při vstupu nebo výstupu dat je zpravidla nutné čtením z řadiče zjistit, zda je zařízení připraveno, zapsat do řadiče příkaz a zapsat nebo přečíst data. Pokud není možné ihned pokračovat, zařízení zpravidla signalizuje svoji připravenost vyvoláním přerušení. Podle architektury počítače se vstupy/výstupy dělí na: paměťově mapované: registry jsou adresovány jako paměť, přístupné pomocí běžných operací čtení a zápisu do paměti, izolované: registry jsou přístupné pomocí speciálních instrukcí (zpravidla nazývaných IN a OUT); díky tomu jsou adresní prostory paměti a vstupů/výstupů oddělené. S rozvojem počítačů postupovala na mnoha úrovních i standardizace, kde právě standardizace připojování periferních zařízení je závazná jak pro výrobce periferních zařízení tak výrobce počítačů. Jeden způsob standardizace je ve vzniku propojení částí počítačů prostřednictvím sběrnic, což vedlo k normalizaci vnitřních a vnějších sběrnic a jejich komunikačních protokolů. V moderních počítačových systémech se pak setkáváme s různými úrovněmi sběrnic: vnitřní (obvodová) sběrnice propojující funkční jednotky uvnitř integrovaného obvodu nebo tištěného spoje, vnější (systémová, společná) sběrnice propojující zásuvné jednotky a nebo funkční celky V/V (paralelní, seriové) sběrnice pro jednotné připojování různých periferních zařízení.

91 Na následujících obrázcích jsou naznačeny sběrnice PC. zařízení zařízení zařízení zařízení řadič řadič Společná sběrnice CPU Operační paměť Vstupní/ výstupní řadiče Připojení V/V zařízení v PC pomocí sběrnice Účelem správy je zabezpečit přístup k zařízení (pro operační systém) standardním způsobem. Zpravidla se požaduje transparentnost přístupu k zařízením (tj. stejný přístup jako k souborům, kdy až při běhu programu lze určit, kam výstup půjde). Dalším úkolem je zajistit přidělování a sdílení zařízení, ochrana zařízení (přístupová práva různá pro různé uživatele).

92 Přidávání nových druhů zařízení je realizováno několika způsoby: zásahem do jádra operačního systému, nainstalováním příslušného ovladače zařízení, kombinací obou možností. Ovladače zařízení mají tři části: obslužný program přerušení, část závislá na zařízení, část nezávislá na zařízení (správce vyrovnávací paměti, pojmenovávání zařízení apod.). Do správy I/O systému patří i správa vnější (sekundární) paměti. Počítačový systém musí poskytnout pro zálohování hlavní paměti sekundární paměť, v poslední době nejvíce používané pevné disky (hard disky). Operační systém je z hlediska správy vnější (sekundární) paměti odpovědný za: správu volné paměti, přidělování paměti, plánování činnosti disku. 5.4 Správa souborů Správce souborů má tyto funkce: sleduje prostředek (soubor), jeho umístění, užití, stav atd., rozhoduje, komu budou prostředky přiděleny, realizuje požadavky na ochranu informací uložených v souborech a realizuje operace přístupu k souborům, přiděluje prostředek, tj. otevírá soubor, uvolňuje prostředek, tj. uzavírá soubor. Pod pojmem soubor chápeme jak programy tak data. Operační systém je z hlediska správy souborů odpovědný za: vytváření a rušení souborů, vytváření a rušení adresářů (katalogů, složek), podporu primitivních operací pro manipulaci se soubory a s adresáři, zobrazení souborů do sekundární paměti, archivování souborů na energeticky nezávislá média. Pod systémem souborů chápeme datové objekty, které se uchovávají na vnějších pamětech počítače. Systém souborů se skládá ze dvou částí: - sada souborů obsahující vlastní uložené informace, - struktura adresářů obsahující informace o souborech. Koncepce souborů:

93 - Soubor je sekvence bitů, bytů, řádek nebo záznamů, jejichž význam je definován zakladatelem a uživatelem souboru. - Soubor je obvykle pojmenován a má nějaké atributy (např. typ, jméno zakladatele, délka, čas poslední změny,...). Podpora typů souborů OS: - Výhodou je možnost kontroly správného použití souboru uživatelem, další přídavné funkce (automatický make při spuštění programu,...). - Nevýhodou je velikost OS (pro každý typ souboru nějaký kód) a možnost neobsažení všech typů a následného špatného použití. - Opačným extrémem je nepodporovat OS žádné typy souborů (např. UNIX) a chápat soubor jako sekvenci osmibitových bytů. Uložení souborů na disku: - Disky mají typicky definovanou velikost bloku určenou velikostí sektoru disku. Všechny I/O operace jsou prováděny po blocích a všechny bloky jsou shodné velikosti. Logické bloky souboru jsou pak zabaleny do fyzických bloků disku. - Obvykle dochází ke ztrátě určité části fyzických bloků díky délce souboru či rozdílu mezi délkou fyzického a logického bloku. Struktura adresářů: - Adresář zařízení je na každém fyzickém zařízení a popisuje všechny soubory uložené na tomto zařízení. Obsahuje fyzické atributy souboru (délka, jak je umístěn na disku,...). - Struktura adresáře souborů je logickou organizací souborů na všech zařízeních. Obsahuje logické atributy souboru (jméno, typ, vlastník, přístupová práva,...). - Systém adresářů mapuje jména souborů na položky adresářů. Přístupové metody: - Sekvenční přístup - čtení a zápis na pozici kurzoru souboru s automatickým posunem kurzoru - Přímý přístup - soubor je chápán jako očíslovaná sekvence záznamů a pomocí operace SEEK lze nastavit kurzor souboru na libovolný záznam souboru - Paměťové mapování - soubor je pomocí stránkování namapován (je obrazem paměti na disku) do virtuálního adresového prostoru a s jednotlivými záznamy v souboru lze manipulovat jako s pamětí OS zpravidla o souboru udržuje další informace: Atributy (jen pro čtení, apod.). MS-DOS atributy: o R - read-only, jen pro čtení, o H - hidden, skrytý, o S - system, systémový, o A - archive, nebyl archivován.

94 Datumy a časy; u některých systémů jeden u jiných více: o vytvoření, o poslední změny, o posledního přístupu. 5.5 Networking, distribuované systémy Pod pojmem distribuovaný systém chápeme kolekci procesorů, které nesdílejí ani fyzickou paměť ani hodiny, synchronizující činnost procesoru. Každý procesor má svoji lokální paměť a lokální hodiny. Procesory distribuovaného systému jsou propojeny komunikační sítí. Komunikace jsou řízeny protokoly. Distribuovaný systém uživateli zprostředkovává přístup k různým zdrojům systému. 5.6 Systém ochran Pod pojmem systém ochran rozumíme mechanismy pro řízení přístupu k systémovým a uživatelským zdrojům. Systém ochran musí: rozlišovat mezi autorizovaným a neautorizovaným použitím, specifikovat problém vnucovaného řízení, poskytnou prostředky pro své prosazení. 5.7 Interpret příkazů Interpret příkazů je program, umožňující vykonávat příkazy pro: správu a vytváření procesů - služby operačního systému poskytované interpretem příkazů slouží k provedení programu, tj. k schopnosti operačního systému zavést program do hlavní paměti a spustit jeho běh, ovládání I/O zařízení - uživatelský program nesmí provádět I/O operace přímo, operační systém musí poskytovat prostředky k provádění I/O operací, správu sekundární paměti - manipulace se systémem souborů, schopnost číst, zapisovat, vytvářet a rušit soubory, správu hlavní paměti, zpřístupňování souborů, ochranu tj detekci chyb v procesoru a paměti, I/O zařízeních a v programech uživatelů pro zajištění správnosti výpočtu, práci v síti - výměna informací mezi procesy realizovaná buďto v rámci jednoho počítače nebo mezi různými počítači pomocí sítě tj. implementace sdílenou pamětí nebo předáváním zpráv. Tento program se nazývá Command-line interpreter, nebo shell, event. command.com a to podle typu operačního systému. Jeho funkcí je získávat a provádět příští příkaz s povelem. Z uživatelského pohledu se při troše zjednodušení dá říci, že operační systém se skládá ze dvou základních prvků: z toho, co nám ukazuje a z toho, co nám nabízí.

95 Existují v zásadě dva základní typy příkazových interpretů: řádkový a grafický. Historicky daleko starší řádkový interpret je dědictvím po terminálech sálových počítačů a pracuje velmi jednoduchým způsobem: uživatel zapíše řádek, má přitom k dispozici základní editační příkazy. Teprve po odeslání řádku stisknutím klávesy 'Enter' je obsah řádku interpretován jako příkaz. Typickým příkladem operačního systému, vybaveného řádkovým interpretem příkazů, je UNIX nebo MS DOS. Je zřejmé, že grafické uživatelské rozhraní je pro začátečníka a méně zkušeného uživatele manou z nebe. Často jím nepohrdne ani zkušený uživatel nebo programátor; ten však brzy pozná, že existuje řada problémů, pro jejichž řešení je prostředí jednoduchého řádkového interpretu k nezaplacení. Jen u skutečně nejjednodušších systémů může být celý grafický subsystém jediným nedílným celkem. Jinak je zapotřebí jej rozdělit do několika vrstev, z nichž každá zajišťuje vlastní skupinu úkolů a slouží vrstvě vyšší (vzpomeňme si na obecnou vrstvenou strukturu operačního systému - na obrázku vidíme podobný pohled, avšak jednotlivé vrstvy tentokrát odpovídají samostatným částem grafického subsystému). Vrstvený grafický systém Na nejnižší úrovni musí být jednoduchý systém základních grafických služeb umožňujících vlastní zápis základních grafických objektů na obrazovku. Je-li počítač osazen kvalitním grafickým procesorem, nemusí být tento systém vůbec zapotřebí. V další vrstvě musí stát systém zajišťující práci s obrazovkovými okny a/nebo s virtuálními obrazovkami. V závislosti na konkrétním návrhu grafického systému mohou být tyto dvě nejnižší vrstvy navzájem 'prohozeny'.

96 Na vrstvě obsluhující okna každopádně leží zodpovědnost za korektní spolupráci s interaktivními vstupními zařízeními (jako je klávesnice nebo myš) i se samotnými procesy - ty totiž někdy potřebují vědět, v jakém stavu jsou právě jejich okna. Na další úrovni je velmi vhodné implementovat vrstvu vyšších služeb grafického systému. Tato vrstva umožní programátorům aplikací pracovat skutečně s grafickými objekty (jako je čára, čtverec, kruh, plocha nebo třeba koule), a ne s nějakými obrazovými body, jejichž počet i barva závisí na grafickém adaptéru i na jeho momentálním režimu práce. V jistém smyslu nejvyšší úrovní je vrstva služeb uživatelského grafického rozhraní. Jedná se o prostředky, které programům usnadní komunikaci s uživatelem prostřednictvím nabídek (menu), dialogových oken a řady dalších, dnes již do značné míry standardizovaných, prvků. Tato vrstva je velmi důležitá nejen pro usnadnění práce aplikačním programátorům, ale především proto, aby bylo ovládání všech aplikací podobné a konzistentní. Přímým důsledkem neexistence této vrstvy například v MS DOSu je, že každý program ovládá grafický výstup jinak. Uživatel, který musí střídavě pracovat s různými grafickými systémy a systémy ovládání má mnohdy zhoršenou orientaci. Ačkoli jsme minulou vrstvu nazvali nejvyšší, zmíníme se ještě o jedné. Je jí grafický interpret příkazů uživatele, který v grafických systémech stojí na místě 'shellu' systémů orientovaných textově. Na kvalitě a ergonomii interpretu příkazů totiž do značné míry záleží, bude-li se uživatelům se systémem pracovat pohodlně a dosáhnou-li snadno vysoké efektivity práce. 5.8 Vnitřní služby operačního systému Vnitřní služby operačního systému nejsou určeny k tomu, aby pomáhaly uživateli, v prvé řadě slouží pro zabezpečení efektivního provozu systému, tj. slouží pro: Přidělování prostředků (zdrojů) mezi více souběžně operujících uživatelů nebo úloh. Účtování a udržování přehledu o tom, kolik kterých zdrojů systému který uživatel používá. Cílem je účtování za služby a sběr statistik pro plánování. Ochranu tj. péči o to, aby veškerý přístup k systémovým zdrojům byl pod kontrolou. Vnitřní služby operačního systému jsou obecně realizovány souborem systémových programů vytvářejících určité systémové struktury tzv. virtuální stroje. Typickými službami jsou programy pro:

97 práci se soubory, editaci souborů, katalogizaci souborů, modifikaci souborů, získávání, definování a údržbu systémových informací, podporu jazykových prostředí, zavádění a provádění programů, komunikace a řízení aplikačních programů. 5.9 Hierarchická vrstvová architektura Obecná architektura operačních systémů je budovaná na principech hierarchických vrstev. Operační systém se dělí do jistého počtu vrstev (úrovní). Každá vrstva je budována na funkcionalitě nižších vrstev tzn. že nejnižší vrstva je tvořena hardwarem počítače a nejvyšší vrstva je vrstva uživatelského rozhraní. Tím se řeší problém přílišné složitosti velkého systému. Nižší vrstva nabízí vyšší vrstvě primitivní funkce (služby) a přitom nižší vrstva nemůže požadovat provedení služeb vyšší vrstvy. Používají se přesně definovaná rozhraní umožňující v rámci jedné vrstvy jejich vlastnosti a funkčnosti modifikovat, aniž to ovlivní ostatní vrstvy. V klasickém operačním systému (z pohledu historického) jsou procesy jen uživatelské programy a vlastní operační systém je prováděn jako samostatná entita v privilegovaném režimu. K přepínání kontextu procesů dochází jen tehdy, je-li to nutné z hlediska plánování. V procesově konstruovaném operačním systému je vlastní operační systém kolekcí systémových procesů. Funkcí jádra je procesy separovat a přitom jim umožnit kooperovat. Minimum funkcí je třeba realizovat v privilegovaném režimu, kdy jádro je pouze ústředna pro přepojování zpráv. Samostatnou variantou operačního systému je realizace architekturou tzv. mikrojádra, kde malé jádro plní pouze několik málo nezbytných funkcí, jako je primitivní správa paměti (adresového prostoru), komunikaci mezi procesy a základní plánování a správu V/V zařízení a přerušení. Ostatní služby jádra řeší procesy (servery) běžící v uživatelském režimu. Jsou to drivery, služby systému souborů a virtualizace paměti. Výhody v architektuře mikrojádra jsou v pružnějším a snadněji rozšiřitelném řešení, lze doplňovat nové služby, odstraňovat nepotřebné služby a všechny služby jsou poskytovány jednotně (výměnou zpráv). Toto řešení je jednoduše přenositelné, tj. při implementaci na nový procesor stačí změnit mikrojádro. Spolehlivějším řešením jsou různá modulární řešení. Moduly jsou snadněji testovatelné a umožňují podporu distribuovanosti tj. výměna zpráv je implementovatelná v síti i v jednom systému. Kontrolní otázky: 7. Které zdroje potřebuje operační systém pro svoji činnost? 8. V čem je odlišnost způsobu řízení procesů pomocí 5-stavového model od 3-stavového? 9. Vysvětlete rozdíl mezi preemptivním a nepreemptivním plánováním procesů?

98 10. Jakými mechanismy spolupracují mezi sebou procesy v operačním systému? 11. Vyjmenujte různé strategie přidělování paměti? 12. Jaký je rozdíl mezi segmentací a stránkováním paměti? 13. Jakým způsobem se překládají adresy ve virtuální paměti? 14. Jaký je rozdíl mezi ochranou paměti pomocí mezních registrů a mechanismem zámků a klíčů? 15. Vysvětlete způsob řízení V/V zařízení na základě přerušení? 16. Vysvětlete způsob řízení V/V zařízení pomocí DMA? 17. Které informace operační systém udržuje o souborech? 18. Které typy příkazů musí umožňovat vykonávat interpret příkazů? Úkoly k zamyšlení: 4. Rozeznáváme tři druhy plánování procesů: krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé. Pokuste se rozhodnout ve které úrovni 5-stavového diagramu jednotlivé plánovače pracují. Korespondenční úkol: 3. Prostudujte příručku Windows 98 a odpovězte na tyto otázky: a. Jaký způsob plánování obsluhy procesů využívá b. Jakou metodu přidělování paměti požívá c. Jaký systém souborů využívá a jaké atributy souborů uchovává d. V jakém režimu pracuje ovladač běžné jehličkové tiskárny Shrnutí obsahu kapitoly V této kapitole jste se seznámili s jednotlivými generickými komponentami operačních systémů, s jejich hlavními funkcemi a základními algoritmy činnosti jednotlivých správců operačních systémů. Důraz byl kladen na pochopení vzájemné komunikace jednotlivých částí operačních systémů. Velká pozornost byla věnována komplexnímu pochopení činnosti operačních systémů.

99 6 Operační systém MS Windows Aby člověk uměl využívat počítač, je nutné nejen se naučit spouštět programy, hry, psát na klávesnici a podobně. Jedním z nejdůležitějších dovedností je, naučit se pracovat se soubory, to znamená vytvářet je, kopírovat je, mazat ty, které již nepotřebujeme, vytvářet složky a jejich strukturu a také naučit se soubory vyhledávat. Jak jsem z mnohaleté zkušenosti zjistila, opravdu největším problémem začátečníků je pochopit co je složka, co je to soubor. Mnozí z mých žáků uměli psát ve Wordu, ale uložit text do souboru bylo pro ně zpočátku velmi těžké. Proto doufám, že těm, kteří ještě neovládají práci se soubory a složkami, tato distanční opora pomůže při jejich práci s počítačem. 6.1 Základy práce s OS MS Windows Studijní cíle: Po prostudování následující kapitoly budete umět používat OS Windows, tj. pracovat s okny, umět spustit program, vědět, co je to soubor, složka, kopírovat, přesouvat soubory či složky v průzkumníku. Klíčová slova: Okno, pracovní plocha, ikona, kopírování souborů a složek, přesouvání souborů a složek, soubor, složka, formátování. Windows disponují grafickým uživatelským rozhraním, které je reprezentováno pracovní plochou. Je to základní pracovní prostředí, na němž probíhá veškerá komunikace se systémem. Na pracovní ploše, která zabírá celou obrazovku, jsou umístěny různé pracovní prvky a objekty, s jejichž pomocí můžeme ve Windows provádět různé činnosti. Po spuštění Windows jsou na pracovní ploše zobrazeny objekty ikony aplikací, složek, okna právě spuštěných aplikací apod. Nejdůležitější objekty jsou: Tento počítač systémová, z pracovní plochy neodstranitelná ikona. Umožňuje přístup k celé struktuře počítače diskům, složkám, tiskárnám. Také obsahuje systémové složky, které nastavují důležité parametry systému. Dokumenty systémová složka, do které všechny aplikace (pokud není definováno jinak) ukládají své soubory. Internet Explorer zástupce prohlížení www stránek, který je nedílnou součástí Windows. Abychom mohli Internet využívat, musíme mít k němu zajištěn přístup. Koš systémový objekt, do něhož jsou přesouvány všechny odstraněné soubory. Soubory uložené v Koši lze v případě potřeby obnovit. Další objekty, které mohou být na ploše (např.):

100 Uživatelská složka Systémová složka Dokument Aplikace Word. Pracovní plocha se skládá z několika vrstev. Základní a nejspodnější vrstvou je pozadí, na němž mohou být v několika vrstvách položeny objekty (ikony, otevřená okna aplikací). S objekty lze pracovat pomocí klávesnice nebo myši. Pracovní plocha má význam především v okamžité dosažitelnosti a dostupností objektů, které jsou na ní umístěné. Zpravidla se pak jedná o ikony, které zastupují a spouštějí někde hlouběji v počítači různé aplikace a je-li tato aplikace uživatelem vyžadována ke spouštění častěji, je rozumné jej umístit na plochu, než-li ji pokaždé zdlouhavě spouštět přes nabídku Start. Práce, ve významu nastavení a změn pracovní plochy je velmi jednoduchá. Stačí tedy kurzorem poukázat na prázdné místo na pracovní ploše a stisknou pravé tlačítko myši Hlavní panel a nabídka Start Ve spodní části obrazovky je umístěn Hlavní panel, který umožňuje komplexní přístup ke všem programům, dokumentům a funkcím Windows. s tlačítkem Start. V případě potřeby lze Hlavní panel přemístit jinam. Na hlavním panelu jsou tlačítka spuštěných aplikací a otevřených složek, indikátory, které zobrazují nastavení aktivního jazyka, čas, apod Nastavení hlavního panelu Hlavní panel můžeme nastavit příkazy v místní nabídce: 1. Klepnutím na volné místo hlavního panelu pravým tlačítkem myši 2. Pro úpravu hlavního panelu použijeme dva příkazy: Vlastnosti a Panely nástrojů Nabídka Start Tlačítko Start spouští hierarchii všeho co lze ve Windows spouštět. Po jeho stisku se rozvine systém vnořených menu, která poskytují přístup k položce: Programy, chcete-li aplikacím nainstalovaných v počítači, jako může být například Microsoft Office, CorelDraw, ale i Internet Explorer a jiné Oblíbené, obsahující často používané, či oblíbené odkazy. Dokumenty, tedy k vytvořeným souborům, které byly v poslední době nějakým způsobem otevřeny.

101 Najít, kde pomocí určitých parametrů lze vyhledat soubor, splňující ta či ona kritéria. Nápověda, kde uživatel nalezne širokosáhlou nápovědu systému Windows. Spustit, sloužící k přímému zpuštění aplikací, či dokumentu pomocí zadání úplné cesty, až k dotyčnému souboru. Vypnout, která je určena pro řádné vypnutí systému Windows Ukončení práce ve Windows Práci s Windows nikdy neukončujeme přímým vypnutím počítače! Postupujeme takto: 1. Uložíme rozpracované dokumenty a uzavřeme všechny aplikace. 2. V hlavním panelu klepneme na tlačítko Start a v rozvinuté nabídce vybereme Vypnout. V rozvinutém dialogovém okně volíme Vypnout Okna Okno se otevírá dvojitým kliknutím (poklepáním) na zvolenou ikonu.

102 Ikona Název Funkce minimalizace Okno se zmenší natolik, že nebude na monitoru vidět, okno a program stále běží, dole na hlavním panelu je tlačítko pro obnovení maximalizace Okno se zvětší do maximální velikosti, zabere tím celý monitor obnova původní velikosti Vrácení oknu předchozích rozměrů uzavření Uzavření celého okna Velikost okna lze měnit: pomocí tlačítek vpravo nahoře každého okna (částečně), zatáhnutím myší: o uchopením v některém z rohů okna (kurzor se změní na oboustrannou šikmou šipku) a zatáhnutím na potřebné místo je zachován poměr mezi šířkou a výškou okna, o uchopením na některé ze stran okna (kurzor se změní na oboustrannou vodorovnou nebo svislou šipku) a zatáhnutím na potřebné místo mění se velikost pouze jednoho rozměru není zachován poměr mezi šířkou a výškou okna. Přesun okna lze provést zatáhnutím myši za titulkový pruh (horní řádek, obvykle modrý, s názvem pro dané okno). Uspořádání oken Pravým tlačítkem myši dole na hlavním panelu se vyvolá menu, ve kterém jsou kromě jiného následující položky: Okna na sebe všechna otevřená okna se uspořádají ve formě kaskády. Okna nad sebe vodorovně všechna otevřená okna se uspořádají nad sebe na celém monitoru.

103 Okna vedle sebe svisle - všechna otevřená okna se uspořádají vedle sebe na celém monitoru. Minimalizovat všechna okna všechna otevřená okna se minimalizují do hlavního panelu. Obsah okna lze posouvat pomocí posuvníku umístěného vpravo nebo dole každého okna. Posun lze provést takto: kliknutím na jedné ze dvou šipek na okrajích posuvníku posun po řádcích, kliknutím na místě mezi šipkou a jezdcem posuvníku (šedá oblast uvnitř posuvníku) posun o jednu obrazovku, zatáhnutím za jezdce posuvníku v některém ze dvou směrů posun o několik obrazovek. Mezi jednotlivými spuštěnými programy lze přecházet kliknutím na jejich odpovídající tlačítko na hlavním panelu nebo pomocí kombinace tlačítek Alt+Tab. 6.2 Spuštění a instalace programu Spuštění programu programy se spouští z nabídky Start Programy, kde je možné si vybrat příslušný program,

104 pomocí příkazu Spustit, kde se napíše nebo vyhledá přesný název spouštěcího souboru včetně cesty (pomocí tlačítka Procházet) Instalace programů Programy je možné instalovat vyhledáním ikony Přidat nebo ubrat programy takto: Start Nastavení Ovládací panely Přidat nebo ubrat programy Přidání složky do nabídky Start pravým tlačítkem myši klikneme na tl. Start, kde potvrdíme slovo Otevřít, poklepáme na ikonu Programy, zvolíme v menu položku SLOŽKA výběrem takto: SOUBOR NOVÝ OBJEKT SLOŽKA, napíšeme název složky a potvrdíme tl. ENTER.

105 6.2.4 Přidání programů do nabídky Start Klikneme na tlačítko Hlavní panel takto: START NASTAVENÍ HLAVNÍ PANEL, vybereme záložku Programy v nabídce Start, klikneme na tlačítko. Přidat a objeví se dialogové okno průvodce pro přidávání zástupce; do řádku nadepsaného Příkazový řádek je možné zapsat cestu k programu nebo si ji nalézt pomocí Procházet, po vyplnění cesty klikneme na Další, vybereme složku, do které se má zástupce umístit a klikneme na Další (kliknutím na Nová složka je možné vytvořit novou složku, do které pak umístíme zástupce programu), vybereme název pro zástupce a klikneme na Dokončit, potvrdíme OK Odstranění složky nebo programu z nabídky Start Klikneme na Hlavní panel takto: START NASTAVENÍ HLAVNÍ PANEL, vybereme záložku Programy v nabídce Start, klikneme na Odebrat; objeví se dialogové okno pro odebrání zástupce nebo složky, pro odstraňování programu poklepáme na ikonu té složky, která obsahuje program, který potřebujeme zrušit, klikneme na program, který chceme zrušit a potvrdíme Odebrat, pro odstraňování složky klikneme na složku, kterou chceme zrušit a potvrdíme Odebrat, klikneme na Zavřít, klikneme na OK Přesun programu do jiného pořadače Podle předchozího postupu otevřeme složku Programy, poklepáme na ikonu složky, která obsahuje ikonu programu, kterou zamýšlíme přesunout, poklepáme na ikonu složky, do které se má ikona programu přesunout uspořádáme obě okna tak, aby byly vidět současně a myší zatáhneme ikonu do připraveného otevřeného okna, pro zrušení této změny můžeme otevřít nabídku Úpravy a zadat v ní příkaz Zpět Přesunout.

106 6.2.7 Zástupce Přidání zástupce do pracovní plochy Zástupce je ukazatel na něco jiného. Např. zástupce programu je ukazatelem na programový soubor. Zástupce můžeme vytvořit pro různé typy objektů. Můžeme ho umístit na různých úrovních složek, můžeme ho mít přímo v pracovní ploše nebo v nabídce Start. Na ikoně objektu poznáme, že se jedná o ikonu zástupce podle toho, že má v levém dolním rohu malou šipku. Příklad: Poklepáme na ikonu Tento počítač, poklepáme na ikonu složky, která obsahuje objekt, jehož zástupce chceme umístit do pracovní plochy, pomocí pravého tlačítka myši přetáhneme ikonu programu nad volné místo v ploše a upustíme; objeví se místní nabídka, ve které vybereme příkaz Vytvořit zde zástupce. Přejmenování zástupce v pracovní ploše Klikneme pravým tlačítkem. do názvu, který chceme změnit, v místní nabídce zvolíme příkaz Přejmenovat, napíšeme nový název a potvrdíme ENTER. Odstranění zástupce z pracovní plochy Ikonu zástupce přetáhneme nad ikonu Koš a upustíme nebo do ikony klikneme pravým tlačítkem a zadáme příkaz Odstranit a v dotazu pak klikneme na Ano. Příklad: Nastane situace, že budu muset vytvořit webovské stránky. Je spousta programů, které se dají koupit, ale jsou také volně šiřitelné programy, které se dají stáhnout z Internetu. Jedním z nich je program 1stpage. Po stáhnutí tohoto programu na disk ho mohu instalovat takto: Nejdříve si ho rozbalím (je ve formě souboru.zip) a pak poklepám na souboru typu.exe (v průzkumníku) a vše se začne instalovat, přičemž průběžně klade některé otázky. Program následně spustíme přes Start Programy Evrsoft 1st Page 2000.

107 Cvičení 1. Nastav si tapetu na ploše těmito způsoby: roztáhnutím po celé ploše, vedle sebe a umístěním na střed a přidej okolo ní vzorek. 2. Nastav si spořič obrazovky s nastavením času na 10 minut. 3. Otevři Průzkumník, Ovládací panely, Malování a uspořádej je postupně všemi výše uvedenými způsoby. 4. Minimalizuj všechna okna. 5. Maximalizuj jedno z oken a vyzkoušej si zvětšování a zmenšování jednoho i obou rozměrů. 6. Spusť Malování oběma způsoby. 7. Přidej složku s názvem CVICENI do složky Programy v nabídce Start. 8. Vyber si nějaký program na počítači a přidej ho do nově vytvořené složky. 9. Odstraň tuto složku (i s programem). 10. Vyber si nějaký program na počítači a vytvoř jeho zástupce na pracovní ploše. 11. Přejmenuj tohoto zástupce na jiný název. 12. Odstraň tohoto zástupce Shrnutí Po startu počítače se objeví Pracovní plocha, ve které jsou umístěny ikony např. Tento počítač, Doručená pošta, Koš, Internet Explorer aj. Jednotlivé programy lze otevřít pomocí tl. Start Programy a vybrat příslušný program. Všechny aplikace jsou zobrazovány v tzv. oknech, jejichž velikost lze různě měnit, lze je minimalizovat a zavírat. Okna lze několika způsoby uspořádat na ploše. Ikony na ploše lze různě uspořádat. Nové programy lze instalovat z Ovládacích panelů poklepáním na ikonu Přidat nebo ubrat programy. Můžeme si také změnit vlastnosti pracovní plochy, např. změnit pozadí, rozlišení, barvy různých prvků obrazovky, nastavit spořič obrazovky, způsob zobrazování barev, zobrazit aktivní plochu jako WWW stránku atd. Pro daný program můžeme vytvořit více ikon (složek), které jsou v okamžiku vytvoření prázdné. Do ní je nutné pak vložit zástupce. Uvnitř každé složky je možné tvořit další složky a tak je tedy vnořovat. Ikona programu a soubor programu jsou dvě rozdílné věci; programový soubor je posloupností instrukcí uloženou na disku, které představuje předpis pro činnost počítače; ikona programu na programový soubor ukazuje. Kontrolní otázky 1. Můžeme nastavit zpět původní nastavení barev všech prvků na obrazovce? 2. K čemu je dobrý spořič obrazovky? 3. Je možné přemístit ikonu na ploše, jestliže je nastaveno automaticky uspořádat? 4. Jak se přemisťuje otevřené okno na ploše? 5. Jak mohu uspořádat okna na ploše? 6. Mohu vytvořit více než jednoho zástupce programu? 7. Jestliže odstraním zástupce programu, lze program ještě spustit? Odpovědi 8. Ano.

108 9. Spořič šetří šetří monitor, prodlužuje jeho životnost. 10. Ne, ikona se vždy vrátí do původní polohy. 11. Zatáhnutím okna za horní lištu (modrou). 12. Pravým tlačítkem na hlavním panelu (dole) a výběrem některé z možností uspořádání. 13. Ano. 14. Ano. 6.3 Práce se složkami Složka Jde o šuplík, složku, pořadač či skříňku, která obsahuje další objekty, zpravidla dokumenty různého druhu. Složka plní úkoly papírové složky v kanceláři. Může být prázdná a může obsahovat málo nebo mnoho papírů, obrázků, textů, grafů atd. Lze do ní dát jinou složku a naopak je jí možné strčit do složky jiné. Papíry se můžou přemisťovat mezi složkami, složku lze vyprázdnit nebo celou vyhodit i s obsahem. Počítačová složka je té papírové velmi podobná, podobný je také princip práce se složkou Stromová struktura Zjednodušeně se dá říct, že stromová struktura je pořádek v paměti počítače. Uživatel si složky a data v podobě souborů ukládá a přemisťuje tak, aby se v nich lépe orientoval, což je při velkém množství informací, které může počítač uchovat nezbytné. Ve složce nesmějí být dva nebo více soubory stejného jména. Totéž platí i pro podsložky. Pojmy: aktuální složka složka ve které se uživatel právě nachází. kořenový adresář adresář který je úplně nejvýš. Nemá jméno a kromě složek obsahuje důležité soubory. cesta cesta která vede přes složky až k hledanému objektu. Shrnutí: Soubory (počítačová data) jsou uloženy na disku ve složkách. V každé složce se může nacházet

109 libovolný počet složek. Trase, která vede přes složky až k hledanému souboru, se říká cesta path Průzkumník Program umožňující zobrazit vše co je v počítači, tedy stromovou strukturu, ale taky obsahy jednotlivých objektů. Jeho prostřednictvím lze pracovat se soubory a složkami (vytváření, mazání, přejmenovávání, kopírování, přemisťování, atd.). Levá část okna v Průzkumníku: Vedle každé ikony je buď znaménko plus, mínus nebo nic. Plus -ikona má obsah, který lze zobrazit. Po kliknutí na ono plus se rozbalí stromová struktura daného objektu a znaménko se změní na mínus. Mínus - Kliknutím na mínus se stromová struktura zabalí zpět a u ikony objektu se objeví plus. Nic - nemá-li objekt vedle své ikony žádné znaménko, znamená to, že již obsahuje pouze nějaké soubory nikoli složky. Pravá část okna v Průzkumníku: Pokud vybereme kliknutím myši nějaký objekt v levé části okna, zobrazí se jeho obsah v části pravé. Mohou to být složky a soubory. Tím máme dokonalý přehled toho, co je v počítači, konkrétně na disku, uloženo.

110 6.3.4 Práce s průzkumníkem Vytvoření nové složky Otevřeme složku, v niž chceme novou složku vytvořit. V nabídce Soubor klikneme na Nový objekt a vybereme Složka. Objeví se nová složka s prozatímním jménem, které přepíšeme a stiskneme Enter. Přejmenování složky/souboru Označíme složku/soubor, který chceme přejmenovat. V nabídce Soubor klikneme na Přejmenovat nebo klikneme pravým tlačítkem na složku/soubor a vybereme Přejmenovat nebo klikneme jestě jednou na jménu označené složky/souboru. Zadáme nové jméno a stiskneme Enter. Odstranění složky/souboru Označíme složku/soubor, který chceme odstranit. V nabídce Soubor klikneme na Odstranit nebo klikneme pravým tlačítkem na složku/soubor a vybereme Odstranit nebo zmáčkneme klávesu del. Můžeme také přetáhnout ikonu složky/souboru na ikonu koše. V dialogovém okně potvrdíme odstranění složky/souboru. Obnovení odstraněné složky/souboru Zobrazíme si obsah koše klepnutím na ikonu v levé části okna. Označíme soubor, který chceme obnovit. V nabídce Soubor klikneme na Obnovit. Pokud jsme smazali složku, zobrazí se v koši pouze soubory, které tato složka obsahovala. Obnovíme-li tyto soubory obnoví se také složka.

111 Kopírování složky/souboru Zobrazíme si obsah objektu ve kterém je uložena složka/soubor, který chceme zkopírovat. V levé části si pomocí znaménka plus rozbalíme stromovou strukturu objektu ve kterém je uložena složka do které budeme chtít kopírovat. Pokud budeme kopírovat v rámci jednoho disku, označíme složku/soubor v pravé části okna, budeme držet zmáčknutou klávesu ctrl a přetáhneme danou složku/soubor do cílové složky v levé části okna. Klávesu ctrl vynecháme, pokud budeme kopírovat mezi disky. Při přetahování musí být pod ikonou složky/souboru malé znaménko plus ve čtverečku. Přesun složky/souboru Přesun je podobný operaci kopírování, nastavíme si tedy levou a pravou část okna jako při kopírování. Pokud budeme přesunovat mezi disky je nutno pro přesun při přetahování držet zmáčknutou klávesu shift. Přesun v rámci jednoho disku se opět obejde bez držení klávesy shift. Při přetahování musí být pod ikonou složky/souboru šipka ve čtverečku. Upozornění: Chceme-li kopírovat či přesunovat složku/soubor na místo, kde to není možné je pod ikonou této složky/souboru přeškrtnuté kolečko. Práce s více složkami/soubory Chceme-li předchozí operace provádět s více složkami/soubory najednou je nutné je všechny označit. Označit lze složky/soubory v rámci jednoho objektu a to tak, že držíme zmáčknutou klávesu ctrl a klikáme na

112 jednotlivé složky/soubory (nemusí být za sebou). Ty se barevně odlišují od ostatních. Nebo označíme první složku/soubor, stiskneme shift a označíme poslední složku/soubor (vybrané složky/soubory jsou řazeny za sebou). Další kroky je stejné jako při práci s jednou složkou/souborem. Kontrolní otázky 1. Co je to soubor? 2. Co je to složka? 3. Jakými pravidly se řídí zápis souboru obecně? Odpovědi: 1. Soubor je množství informací, které patří logicky k sobě a mají svůj název. 2. Složka je pojmenované místo na disku. 3. Maximálně 8 znaků anglické abecedy, bez diakritiky, bez mezer a některých speciálních znaků (závorky, čárky, tečky). Korespondenční úkol Vytvoř na disku v nově vytvořené složce pod svým jménem strukturu složek (adresářů) takto: Zkopíruj soubor WS_FTP.LOG z kořenového adresáře na harddisk do adresáře IVA. Zkopíruj všechny soubory z diskety z adresáře JIRKA na harddisk do adresáře RADIM. Zkopíruj všechny soubory začínající písmenem K z diskety z kořenového adresáře na harddisk do adresáře PAVEL. Přesuň všechny soubory mající příponu dbf z adresáře RADIM na harddisk do adresáře DANA. Zkopíruj všechny soubory mající příponu zip z diskety z kořenového adresáře na harddisk do kořenového adresáře. Zkopíruj všechny soubory, jejichž přípona začíná písmenem d z diskety z kořenového adresáře na harddisk do adresáře JANA. Zkopíruj všechny soubory z diskety z kořenového adresáře, jejichž třípísmenná přípona začíná na d a končí na f na harddisk do adresáře IVA. 6.4 Práce s disketou Co to je disketa? Disketa je přenosné médium, jsou to zařízení k uchovávaní informací. Disketa je výměnné magnetické médium, které se zasouvá do disketové jednotky v počítači. Pro označení disketových jednotek jsou v počítači rezervovaná písmena A a B. Dnes se požívají 3,5 diskety s kapacitou 1,44MB.

113 6.4.2 Formátování diskety Otevřeme ikonu Tento počítač. 1. Z nabídky si vybereme: Disketa 3,5 [A:]. 2. Klikneme pravým tlačítkem myši. 3. Vybereme Naformátovat Objeví se následující nabídka. Zde si můžeme vybrat kapacitu diskety či typ formátován : rychlé = vymaže se nám vše co máme na disketě uložené, úplné = nutno použít u nových, nenaformátovaných disket, pouze zkopírovat systémové soubory atd. Když máme zvolený typ formátování, spustíme formátování, tak že klikneme na Spustit. Po dokončení formátování se nám ukáže informace o výsledku formátování, které pak zavřeme buď stisknutím Enter nebo kliknutím na položku Zavřít. Značná část disket, které jsou nabízeny v současné době v obchodech je již naformátována. Práce s disketou Disketu vložíme do počítače, tak aby vyznačená šipka v levém horním rohu diskety směřovala k otvoru v počítači.

114 Chceme-li si prohlédnout obsah diskety, potom klikneme dvakrát na Tento počítač a zde opět dvojitým kliknutím vybereme Disketa 3,5 [A:] Otevře se nám okno, ve kterém už pracujeme s složkami či soubory, které se nacházejí na disketě. 6.5 Hledání souborů a složek Dnešní počítače obsahují obvykle velmi velké množství různých souborů, ať už dokumentů, programů či dalších dat, jejich počet se může pohybovat v řádech stovek tisíc až milionu. V tomto množství se může velmi snadno stát to, že soubor ztratíme. Například někam uložíme svůj dokument a zapomeneme kam, pozapomeneme jeho jméno, složku atd Pokud nemáme tušení, kde by mohl být, je nejhorší možnosti pokusit se jej přímo vyhledat po adresářích, mezi stovkami dalších souborů. Windows toto nebezpečí předvídají a nabízejí několik pomůcek. Jednou je již výše zmiňovaná položka Dokumenty z menu Start, která obsahuje naposledy použité dokumenty a umožňuje ihned jejich otevření, zcela jiný přístup však nabízí příkaz Najít Příkaz Najít Tento příkaz spouští velmi komfortní a dobře vybavenou funkci pro hledání souborů, či různých síťových prostředků. Najít obsahuje čtyři položky: Soubory či složky, hledá soubory a složky na místním počítači, nebo v počítačích v síti. Počítač, hledá zadaný počítač v síti, do které jste právě připojeni. V síti Internet hledá v síti Internet, za předpokladu, že jsme momentálně připojeni. Osoby hledá osobní kontakty ve vašem osobním adresáři, popřípadě v internetových adresářích Vyhledávání souborů Zřejmě naprosto nejčastěji budeme potřebovat vyhledávání souborů, proto je důležité si probrat zejména tuto schopnost Windows. Po zadání položky

115 z nabídky Start\Najít\Soubory či složky se objeví dialogový panel se třemi záložkami, jak je vidět na níže uvedeném obrázku. Tento panel umožňuje vyhledávat soubory podle různých kategorií, jako je jméno, datum vytvoření, velikost, jeho obsah a podobné Kritéria lze vzájemně kombinovat. První záložka, označená Název a umístění, hledá soubory podle jména a umístění. Význam jednotlivých políček je: Název, sem zadáváte jméno vyhledávaného souboru. Lze samozřejmě použít náhradní znaky, důležitým přínosem je možnost zadávání více kritérií současně. Náhradní znaky, jsou jakýmisi doplňujícími znaky, nepřímo charakterizující název hledaného souboru. Existují dva základní znaky, kterými lze ať už přímo, nebo nepřímo charakterizovat tvar hledaného souboru. Prvním znakem je *, která zastupuje jakoukoliv posloupnost jakýchkoliv znaků, od místa, kde se samotný znak vyskytuje. Znakem druhým jest znak?, který zastupuje posloupnost právě tolika jakýchkoliv znaků, kolik je?. Uvedu názorné příklady. Nechť jsou hledány soubory, dle těchto kritérií: *.doc budou nalezeny všechny soubory s příponou doc. Dopis.* - budou vyhledávány všechny soubory, nazvané Dopis, avšak s jakoukoliv příponou. *.* - budou vyhledávány všechny soubory, se všemi příponami.???.doc budou vyhledávány soubory o 3 znacích s příponou doc.?????.* - budou vyhledávány soubory o 5 znacích, s jakoukoliv příponou. d???.doc budou vyhledávány všechny soubory o 4 znacích, začínající na znak d s příponou typu doc. d*.doc budou vyhledávány všechny soubory začínající na písmenko d o jakékoliv délce, avšak s příponou doc.???doku.* - budou vyhledávány všechny soubory, začínající na 3 jakékoliv znaky, avšak následovány znaky doku, o jakékoliv příponě. Obsahuje text, můžete zde zadávat textový řetězec, který bude vyhledáván. To je další vhodné kritérium pro zúžení okruhu potenciálních souborů. Kde hledat, zde určujeme kde se budou soubory vyhledávat. Implicitní je startovací pevný disk lokálního počítače, což je nejčastěji tedy disk C:, lze však prohledávat i pouze určitý adresář po zvolení tlačítka Procházet Lze také vyhledávat v celém datovém prostoru, který máte k dispozici a který je označen Tento počítač, který obsahuje všechny připojené pevné i pružné disky, disky připojených síťových počítačů atd. Zatržítko Včetně podsložek určuje, zda-li se budou prohledávat i zanořené adresáře. Tlačítko Najít startuje hledání, tlačítko Zastavit je zastavuje a tlačítko Nové hledání vymaže zadaná kritéria a umožní zadávání nových kritérií a nové hledání. Soubory nalezené během hledání se zobrazují v seznamu. Na obrázku níže, byly vyhledávány všechny soubory z disku C:, s příponou wav.

116 Z nalezenými soubory lze volně manipulovat, jako i s jinými objekty, lze jej tedy kopírovat, vymazávat, přesunovat do jiného adresáře, lze jej taktéž spouštět, respektive otvírat. Druhá záložka, označená Datum, vyhledává soubory omezené datem vytvoření, podobně, jako na níže uvedeném obrázku. Zahrnuje následující možnosti: Všechny soubory, vyhledá všechny sobory splňující ostatní kritéria bez ohledu na datum vytvoření. Najít všechny soubory vytvořené nebo změněné nebo naposledy použité umožňuje volit interval poslední modifikace, či otevření souborů, který bude při hledání brán v potaz. Mezi další, užší možnosti jsou: Mezi a udáváte dvě data, v jejíchž rozmezí byl hledaný soubor vytvořen, nebo naposledy modifikován. Během posledních měsíců udáváte počet měsíců od aktuálního data zpětně.

117 Během posledních dnů udáváte počet dnů od aktuálního data zpět. Třetí záložka, označená Upřesnit pak disponuje několika dalšími zajímavými omezujícími požadavky obdobně, jako na níže uvedeném obrázku. Zahrnuje následující možnosti: Typ, zde má uživatel možnost vybrat obecně typ souboru, instalovaných v systému Windows. Velikost je poslední roletou, určující omezení velikostí vyhledávaných souborů. Můžete hledat soubory buď menší, než zadaný limit (poté je zvolena volby nejvíce), nebo větší, než zadaný limit (volba nejméně). Konkrétní hodnota v kilobajtech se zadává do políčka vedle vpravo.

118 6.6 Pracovní prostředí Pracovní prostředí, které se objeví bezprostředně po startu jakéhokoliv systému Microsoft Windows (tedy jde již o tyto MS OS: Windows 3.1, Windows 3.11, Windows 95, Windows NT, Windows 98, Windows 2000, Windows 98 SE, Windows ME, Windows XP), lze libovolně nastavit dle naší potřeby, pomocí ovládacích panelů. Můžeme si například zvolit základní tapetu, třeba obrázek, který jsme si sami nakreslili v prostředí Malování. Jednotlivě se budeme věnovat tématům, která mění, nebo alespoň nějakým způsobem upravují pracovní prostředí, zejména pak změn úzce spojené se změnou vlastností Pracovní plochy, (konkrétněji pak jako pozadí pracovní plochy, spořič obrazovky, vzhled, efekty, síť WWW a nastavení), hlavního panelu, nabídky Start a v neposlední řadě i principy a postupy při vyhledávání souborů Popis jednotlivých příkazů Systém Active Desktop nastaví práci s Active Desktopem, tedy aktivněji působící a vystupující plochou Windows. Seřadit ikony uspořádá ikony na obrazovce do pravidelného vzoru. Vyrovnat ikony srovná vybranou řadu, či sloupec ikon. Obnovit překreslí plochu. Tento příkaz lze užít zejména tehdy, používá-li se systém Active Desktop s objekty a okny získávajícími svůj obsah z internetu. Vložit umístí na obrazovku obsah schránky. Vložit zástupce umístí na obrazovku obsah schránky jako zástupce zastupující určitý dokument, nebo aplikaci. Zpět xxx vrátí naposledy provedenou operaci xxx provedenou na ploše (tedy může zde například být Zpět Odstranit, kdy dojde k vracení vymazání objektu). Nový objekt umožňuje vytvořit na pracovní ploše nový, prázdný objekt. Tomu předchází vysunutí rozsáhlejšího menu, které umožňuje výběr z řady objektů, odpovídající nainstalovaných aplikací. Vlastnosti umožňuje měnit vlastnosti pracovní plochy Nastavení pracovní plochy Změny vlastností a nastavení pracovní plochy se provádí právě posledním příkazem kontextového menu, tedy Vlastnosti. Po spuštění tohoto příkazu se objeví dialogový panel, jak je vidět na níže uvedeném obrázku.

119 Záložka Pozadí, může být vzorek či soubor tvořící pozadí pracovní plochy. Vzorek je drobný, po celém pozadí pracovní plochy se opakující jednoduchý grafický prvek. Soubor tvořící pozadí může být buď tzv. tapeta, nebo webová stránka. Tapetu vybíráme ze seznamu vlevo dole. Tapeta je obvykle větší bitmapový obrázek, který lze výběrem ze seznamu zobrazit buď na střed, vedle sebe, nebo roztáhnout, kdy je obrázek tapety zvětšen tak, aby byl roztažen přes celou obrazovku. Obrázek monitoru v horní části panelu znázorňuje aktuální nastavení. Tlačítko procházet umožní vybrat jiný obrázek, který se dá umístit jako tapeta. Lze použít jakýkoliv datový soubor obsahující bitmapovou mapu, tedy *.JPG, *.BMP a jim podobné, nebo webovou stránku, definovanou souborem HTML. Záložka Spořič obrazovky, volí práci s programem, který umožňuje vysílat časově proměnlivé a obvykle signály tmavšího charakteru a tím šetřit obrazovku monitoru. Další možností je řízení vypínaní monitoru po určité době nečinnosti počítače. Spořič navíc umožňuje chránit počítač heslem a vypínat kompletně činnost monitoru. Ze seznamu lze vybrat jeden z existujících spořičů obrazovky, které jsou dodávány společně s OS MS Windows. Každý ze spořičů má pak ještě k dispozici různá nastavení své činnosti, volí se tlačítkem nastavení. Tlačítko náhled zapne okamžité zobrazovaní spořiče, aby byla zřejmá jeho charakteristika. Zatržítko chráněno heslem, umožňuje chránit spořič heslem. Volba Vyčkat určuje počet minut nečinnosti, po kterých se automaticky zapne ten, či onen spořič.

120 Záložka Vzhled, obsahuje nastavení týkající se vzhledu objektů na pracovní ploše. Kromě barevných schémat a barev jednotlivých prvků lze nastavovat řadu dalších vlastností pracovní plochy, jako nastavení roztečí ikon, typů, velikosti a řezů písem použité při nejrůznějších objektech na pracovní ploše, či při řízení programů. Seznam Schéma obsahuje seznamy nastavení dodané výrobcem Microsoft, distribuované společně s Windows. Nastavení lze i uživatelsky vytvářet, pojmenovávat a ukládat tlačítkem Uložit jako Záložka Efekty, protože je různých vlastností vzhledu pracovní plochy velmi mnoho, je jejich nastavování přiděleno také této záložce Efekty, specializující se na práci s ikonami a okny. Po zvolení tlačítka Změnit ikonu se zobrazí dialog, v němž můžeme zvolit jinou ikonu. Dolní část panelu s názvem Efekty, slouží k dalším úpravám, jako používání velkých ikon, nebo animace oken, kdy Windows přidají činnostem, jako je zavření a otevření okna, či rozvinutí a zavření nabídky v menu plynulost. Mezi další se řadí také vyhlazování hran obrazovkových písmen. Tento efekt zajišťuje anti-aliazing, kde hrany písmen jsou pak hladší, ale rozmlžené. A jako jeden z nejužitnějších efektů je efekt během přetahování zobrazovat obsah okna. Efekt způsobí, že při posouvání okna po obrazovce není vidět jen její obrys, ale je vidět i celý přesouvaný obsah složky. Záložka Síť WWW, řídí další možnosti, kterými je možné pracovat s pracovní plochou jako s internetovou stránkou. Záložka Síť WWW zapíná funkčnost pozadí pracovní plochy Windows jako plochy, na kterou je možné umísťovat

121 nejrůznější aktivní prvky Internetu, jako jsou například aktivní kanály. Zatržítko Zobrazovat aktivní plochu jako stránku WWW je pro fungování této záložky nezbytně podmiňující. Umisťování aktivních prvků na pracovní plochu se provádí přes internetový prohlížeč, který se distribuuje společně s Windows. Aktivní kanál lze pak využít na obrazovce počítače jako zpravodajské okénko, na principu nám již známého teletextu. Nejčastěji se pak tyto kanály zobrazují jako obdélníky, které fungují podobně jako okna programů. Záložka Nastavení, určuje rozlišení obrazovky, barevnou paletu (hloubku) a obecný faktor velikostí systémových písem použití při ovládání, v hlášeních a podobně. Rozbalovací nabídka Barvy dává na výběr množství zobrazitelných barev, od šestnácti, kdy se jedná o 4 bitovou barvu, až po barvy 24, či 32 bitové, tzv. pravé barvy. Oblast obrazovky sloužící k nastavení rozlišení obrazovky lze nejčastěji volit stupně mezi pixelů, pixelů, pixelů a vyššími, vždy však je vázáno s možností zobrazovaných barev. Tlačítko Upřesnit se pak týká konfiguračních změn, kde se nastavují ovladače grafických karet, ovladače a obnovovací frekvence monitoru, grafickou hardwarovou akceleraci a podobně. Cvičení: Pracovní prostředí Změňte pozadí na Bubliny a zobrazte na střed. Poté pozadí vraťte zpět na původní. Změňte spořič obrazovky na 3D text a v jeho nastavení se pokuste nadefinovat své jméno. Pro zobrazení použijte Náhled. Poté opět spořič obrazovky vraťte na původní. Hlavní panel a nabídka Start 1) Nastavte vlastnosti Hlavního panelu tak, aby docházelo k jejímu automatickému schováváni (cesta k vlastnostem Hlavního panelu: Start\Nastavení\Hlavní panel a nabídka Start ) a uveďte opět do původního stavu. Hledání souborů 2) Spusťte program pro vyhledávaní souborů (cesta: Start\Najít\Soubory či složky ). 3) Pokuste se nalézt všechny soubory v počítači, majíc koncovku doc. 4) Pokuste se nalézt soubor s názvem notepad.exe na disku C:.

122 5) Pokuste se najít všechny soubory, o 5 znacích s jakoukoliv příponou Příklad: Chceme-li vyhledat soubor, se kterým jsme naposledy pracovali dne a byl to soubor např. textový z aplikace MS Word, zapíšeme to podle níže uvedených obrázků oken a klikneme na Najít.

123 7 MS Excel Tabulkové kalkulátory umožňují snadnou tvorbu a editaci tabulek a odstraňují tak rutinní a neefektivní práci, která vzniká při ručním zpracování tabulek zejména velkých rozměrů. Tabulkové kalkulátory představují vlastně elektronické výpočetní formuláře, které zpracovávají data sestavená do tabulky. Tento distanční text si neklade za cíl podrobný popis produktu, ale chce ukázat základní rysy a možnosti tabulkového kalkulátoru Excel. Snahou této části textu je seznámit studenty s tabulkovým kalkulátorem Microsoft Excel (v některých verzích sice můžeme narazit na drobné odlišnosti, ale obecné principy a postupy se nemění). Tento tabulkový kalkulátor je určen pro zpracování a úpravu tabulek. Umožňuje vpisování konstantních hodnot (text, čísla, datum) nebo výpočet hodnot pomocí vzorců. Ve vytvořených vzorcích je možné používat předem připravené funkce, kterých je v Excelu velký výběr. Excel také nabízí široké možnosti úpravy vzhledu tabulek a práce s daty v tabulce. Pro grafické zobrazení dat zapsaných do tabulek je v Excelu připraven tvůrce grafů. Studijní cíle: Po prostudování následujících kapitol byste měli v Excelu umět: vytvořit tabulku, údaje v tabulce zapsané opravit, kopírovat, přesouvat, ovládat základní práci se vzorci, formátovat údaje v tabulce, rozumět základním aspektům práce s více listy. Klíčová slova: Tabulka, Buňka, List, Sešit. 7.1 Úvod Tabulkové kalkulátory patří mezi nejstarší počítačové programy vůbec. Mezi nejznámější patří vedle Microsoft Excelu i Lotus a Quattro Pro, spolu s českým Calc602 (nyní 602Tab). Tabulkový kalkulátor je síť buněk, do které můžete vkládat údaje: text, ale především čísla. Podstatou tabulkového kalkulátoru jsou pak vzorce, pomocí kterých provádíte s údaji v buňkách matematické, statistické, finanční, vědecké, logické a textové operace. Práce s tabulkovým kalkulátorem přináší oproti papírovému zpracování řadu výhod. Výpočty neprobíhají s konkrétními čísly, ale s odkazy na buňky, ve kterých se tato čísla nacházejí. Proto změní-li se vstupní hodnoty, pouze vložíte nová čísla a všechny vzorce se okamžitě aktualizují a máte tak k dispozici ve velmi krátké době aktuální výsledky. Není třeba nic připisovat, nic škrtat. Jestliže uděláte chybu, údaj přepíšete a vše ostatní se přizpůsobí, přepočítá. Potřebujete-li nějaké údaj zvýraznit, orámujete ho nebo vybarvíte příslušnou buňku. Zapomenete na jeden sloupec údajů nebo chcete zadat údaje pro další rok? Prostě vložíte sloupec nebo řádek, pak napíšete údaje a nakonec si jen prohlédnete upravené výsledky vzorců.

124 V Excelu můžete také vytvářet grafy, vkládat delší textové pasáže a vytvářet tak komplexní zprávy a rozbory, provádět matematickou, statistickou a ekonomickou analýzu, vytvářet databáze a vyhledávat v nich údaje Excel patří do sady programů firmy Microsoft, které se říká Office. Jde o několik programů, které dohromady tvoří komplexní vybavení a zajišťují veškeré kancelářské práce. Jednotlivé programy (hlavně textový editor Word a prezentační program PowerPoint) jsou vzájemně propojeny můžete mezi nimi předávat údaje a mají obdobné ovládání. Při práci s Excelem vás bude provázet okno Microsoft Excel, které má standardní rozmístění ovládacích prvků (takže například obdobné jako ve Wordu), a proto i orientace v okně Excelu bude jednodušší, znáte-li například Word Zahájení práce s Excelem Nejprve je třeba si vysvětlit, jak vlastně Microsft Excel spustíte. Po zapnutí počítače je třeba mít spuštěný systém Windows, pro který je Microsft Excel navržen. 1. Klikněte dvakrát myší na ikonu Microsoft Excel. 2. Klikněte na tlačítko Vyberte Programy. Vyberte Za okamžik se spustí tabulkový kalkulátor Excel. Na obrazovce počítače se připraví pracovní plocha obsahující políčka, buňky, do kterých se vkládají údaje Ukončení práce s Excelem Práce s Excelem se ukončí: Příkazem Soubor Konec Stiskem uzavíracího tlačítka v záhlaví aplikačního okna Stiskem klávesové zkratky ALT+F4

125 7.2 Aplikační okno Excelu Po spuštění Excelu se otevře aplikační okno viz. Obrázek Záhlaví aplikačního okna Záhlavím aplikačního okna rozumíme lištu, která obsahuje vlevo název spuštěného programu, a vpravo tlačítka pro změnu velikosti okna a tlačítko pro uzavření programu Panely nástrojů Na panelech nástrojů jsou především tlačítka s obrázky, které symbolizují akci, která se vykoná pro stisku tlačítka. Jsou zde ale i jiné ovládací prvky, například rozevírací seznamy. Standardně se zobrazují dva panely nástrojů. Horní panel s názvem Standardní obsahuje funkce, které jsou nejpoužívanější při práci s dokumentem. Dolní panel se jmenuje Formát a jsou na něm umístěny nástroje, které slouží k úpravě vzhledu tabulek. Kromě uvedených panelů nástrojů obsahuje EXCEL mnoho dalších panelů nástrojů, které mohou být otevřeny podle potřeby. Pro zobrazení dalších panelů lze zadat příkaz Zobrazit Panely nástrojů Stavový řádek Na stavovém řádku se nacházejí informace o režimu, ve kterém Excel právě pracuje, a informace o zapnutí numerické klávesnice (123 je zmáčknuta klávesa NumLock).

126 7.2.4 Dokumentové okno Dokument se vytváří v tzv. dokumentovém okně. Excel umožňuje otevřít několik dokumentových oken najednou. Každé dokumentové okno má záhlaví, kde je umístěn název dokumentu a tlačítka k ovládání okna. Excel nabízí pro nepojmenované dokumenty implicitní jméno ve tvaru Sešit plus pořadové číslo, např. Sešit1. Buňky Pracovní plocha je rozdělena mřížkou na buňky, do kterých se vkládají data. Buňka je nejmenší možná oblast pro zápis dat. Buňky jsou seřazeny do sloupců a řádků. Sloupce jsou v záhlaví označeny pomocí písmen (A až Z a pak pokračují AA IV), řádky - jsou označeny čísly. V rámci listu je k dispozici řádků. Adresa buňky každá buňka má svou adresu složenou z označení sloupce a řádku (např. A1, B55 apod.). Adresa buňky se obvykle nazývá odkaz na buňku. List List je tvořen buňkami uspořádanými do řádků a sloupců. Každý list má svůj implicitní název List a pořadové číslo, např. List1. Sešit Sešit je základním typem dokumentu při práci s aplikací Excel. Sešit je v podstatě soubor, který má své jméno a pracuje se s ním stejně jako s kterýmkoliv jiným souborem pod operačním systémem WINDOWS. Ke jménu souboru se automaticky doplňuje standardní přípona XLS. Excel vkládá implicitně do sešitu tři listy, přičemž jeden sešit může obsahovat až 256 listů. Vložení dalšího listu se provede příkazem Vložit List. K odstranění listu slouží příkaz Úpravy Odstranit list. Upozornění: termíny sešit, soubor a dokument jsou ekvivalentní. Přepínání mezi listy Přepnutí na jiný list se provede pomocí myší klepnutím na záložku listu. Pokud je listů více a nejsou vidět záložky všech listů, slouží k přepínání pole se symboly šipek v řádku vodorovného posuvníku, umístěného vlevo od záložek listů. Jiný způsob přesunu mezi listy spočívá v tom, že se klepnutím pravým tlačítkem myší na poli se šipkami zobrazí místní nabídka se seznamem všech dostupných listů. Řádek vzorců Je umístěn nahoře nad dokumentovým oknem. Někdy se také označuje názvem řádek vstupní nebo řádek editační. Excel umožňuje vkládat data přímo do buňky nebo prostřednictvím tohoto řádku. Řádek nabývá na důležitosti zejména při vkládání vzorců, kdy v buňce je uložena výsledná hodnota vloženého vzorce a v řádku vzorců vidíme použitý vzorec.

127 7.3 Práce s dokumenty, tvorba tabulek Otevření dokumentu Otevření nového dokumentu: Příkazem Soubor Nový. Klávesovou zkratkou CTRL+N. Tlačítkem Nový na panelu nástrojů Standardní Otevření již uloženého dokumentu: Příkazem Soubor Otevřít Klávesovou zkratkou CTRL+O. Tlačítkem Otevřít na panelu nástrojů Standardní. Po zvolení některé z uvedených možností pro otevření existujícího souboru se zobrazí dialogové okno Otevřít. Postup při otevírání souboru je obdobný postupu při ukládání Uložení dokumentu Dokument lze uložit několika způsoby. Reakce Excelu se liší podle toho, zda se ukládá dokument nový (první uložení) nebo dokument, který již byl alespoň jednou uložen na disk. Možnosti uložení souboru: Příkaz Soubor Uložit (Uložit jako ) Tlačítko Uložit na panelu nástrojů Standardní. Klávesové zkratky CTRL+S, F12 nebo ALT F2. Pokud se jedná o uložení opravovaného souboru (na disku již existuje dokument stejného jména), dojde k přepsání původní verze dokumentu verzí novou. Pokud se jedná o uložení nového dokumentu, otevře se dialogové okno Uložit jako, v němž je možné zadat jméno ukládaného dokumentu a je možné zvolit umístění dokumentu. Při zadání jména souboru není nutné psát příponu Dokumenty vytvořené v Excelu mají standardní příponu XLS. Standardně se nabízí pro uložení souboru složka Dokumenty. Pokud má být dokument

128 uložen do této složky, stačí po zadání jména zmáčknout tlačítko Uložit. Jinak je nutné vybrat místo k uložení. Rozevírací tlačítko v dialogovém okně Uložit do: zobrazí seznam dostupných disků. Po výběru disku je pak možno vybrat správnou složku a dokument uložit tlačítkem Uložit. V tomto dialogovém okně je také možné vytvořit složku novou pomocí tlačítka Vytvořit novou složku v horní části dialogového okna Uložení dokumentu při zavření sešitu Pokud dojde k uzavření sešitu a Excel zaznamená rozdíl mezi skutečným stavem dokumentu v operační paměti a dokumentem uloženým na disku, objeví se pomocník s otázkou (nebo jen dialogové okno), zda se mají provedené změny uložit. Tlačítko Ano znamená, že dokumentové okno se uzavře a změny budou uloženy. Tlačítko Ne také způsobí uzavření dokumentového okna, ale změny se neuloží (dokument na disku zůstane beze změny). Tlačítko Storno způsobí, že dokumentové okno zůstane otevřeno a je možno pokračovat v práci. 7.4 Práce s tabulkou Možnosti pohybu po tabulce Možnosti pohybu v jednom listě a mezi listy a) pomocí klávesnice Kurzorové šipky Pohyb po buňkách naznačeným směrem <PgDn>, <PgUp> Pohyb o výšku okna nahoru či dolů <CTRL +Home> Pohyb na začátek listu (levý horní roh buňka A1) <CTRL +End> Pohyb na poslední buňku tabulky <CTRL + > Pohyb na poslední řádek listu <CTRL + PgDn> pro přesun na další list <CTRL + PgUp> pro přesun na předchozí list <Home> Pohyb na první buňku v temže řádku b) pomocí myší Použitím vertikálního a horizontálního posuvníku dojde k pohybu v rámci jednoho listu. Pro zobrazení jiného listu slouží záložky listů a tlačítka pro pohyb mezi listy (jsou vlevo od záložek listů). Možnosti označování výběru Výběr se definuje jako oblast buněk určený ke zvláštním operacím, které se zbývajících částí listů netýkají. Často se místo výběr používá označení blok. Výběr se obvykle provede pomocí myší takto: Označení buňky Klepnutí myší na buňku Označení oblasti Tažení myší napříč z levého horního rohu do pravého dolního rohu oblasti Označení celého sloupce Označení více sloupců vedle sebe Klepnutí na záhlaví sloupce Tažení myší přes záhlaví sloupců

129 Označení celého řádku Označení více řádků vedle sebe Označení všech buněk listu Označení více listů Označení nesouvislého výběru Klepnutí na záhlaví řádku Tažení myší přes záhlaví řádků Klepnutí na políčko vlevo od záhlaví sloupců Klávesa CTRL a klepnutí na záložku dalšího listu Označit první část výběru myší, stisknout klávesu <CTRL > a označit další část výběru myší Označení výběru pomocí klávesnice: Umístit kurzor na začátek výběru, zmáčknout klávesu SHIFT a pomocí kurzorových kláves posunout kurzor až na konec požadovaného výběru Zadávání dat Režimy práce: Připraven základní pracovní režim, ve kterém je Excel nastaven vždy, když nejsou vkládána nebo opravována data. V tomto režimu je dostupná většina funkcí programu. Zadání systém přejde do tohoto režimu, jakmile se začnou vkládat hodnoty z klávesnice. Zadávání dat se ukončí obvykle klávesou ENTER, lze také použít kurzorové klávesy nebo klepnutí na jinou buňku. V tomto režimu je většina funkcí nedostupná. Úpravy tento režim je určen pro opravu již vložených dat. Přepnutí do tohoto režimu je možné klávesou F2, poklepáním na buňku nebo na řádek vzorců. Řada funkcí je v tomto režimu nedostupná. Tento režim je možné ukončit klávesou ENTER nebo klepnutím na libovolnou jinou buňku nebo klávesou ESC. Při použití klávesy ESC zůstane v buňce původní obsah. Zadání textu do buňky Text vložený do buňky přeteče do sousedních buněk, pokud jsou prázdné. Sousední buňky jsou však i nadále prázdné. Pokud sousední buňky budou mít obsah, dojde k překrytí textu. Text lze zalomit do více řádků stiskem ALT+ENTER. Text je automaticky zarovnáván na levý okraj buňky. Zadání čísla do buňky Pro zadání čísla je možno použít tyto znaky: číslice 0 9 znaménka + a čárku pro oddělení desetinné části čísla symbol měny, který ale musí být v souladu s nastavením ve WINDOWS. Obvykle se jedná o symbol Kč symbol %

130 Čísla jsou automaticky zarovnána doprava. Pokud dojde k zarovnání doleva, je v zápisu čísla chyba a vstupní hodnota je chápána jako text. Zadání datumu a času Pro zadání datumu slouží v Excelu jako oddělovač tečka, pomlčka nebo lomítko. Pro zadání času slouží jako oddělovač dvojtečka. Datum i čas se automaticky zarovnávají vlevo Kopírování a přesun buněk Kopírování a přesun obsahu buněk lze provádět: v rámci jednoho listu, v rámci celého sešitu (tzn. mezi listy navzájem), do jiného sešitu. Postup při kopírování nebo přesunu dat: Vybrat oblast, která se bude kopírovat nebo přesouvat. Vložit data do schránky. Najít místo (levý horní roh oblasti), kam se mají data zkopírovat nebo přesunout. Vložit data ze schránky. Pro uvedené operace lze použít: Příkazy z nabídky Úpravy Ikony na panelu nástrojů Standardní: Slouží k vyjmutí (vystřižení) dat a uložení do schránky. Slouží ke kopírování dat a uložení do schránky. Slouží ke vložení dat ze schránky do listu. Klávesové zkratky CTRL + X Slouží k vyjmutí (vystřižení) dat a uložení do schránky. CTRL + C Slouží ke kopírování dat a uložení do schránky. CTRL + V Slouží ke vložení dat ze schránky do listu. Příkazy z lokální nabídky, která se zobrazí pravým tlačítkem myší

131 7.4.4 Vzorce Vzorce vykonávají v tabulce veškeré výpočty. Aby Excel poznal, že se do buňky vkládá vzorec, je nutné zapsat do buňky jako první symbol =. Pro výpočty používá Excel tyto matematické operátory: + pro sčítání - pro odčítání * pro násobení / pro dělení ^ pro mocninu Výraz se vyhodnocuje zleva doprava, platí stejná priorita operátorů jako v matematice. Priorita se dá změnit pomocí kulatých závorek. Počítání s konstantami Do buňky nejdříve napíšeme symbol = a pak třeba součet hodnot, např. = V buňce se po ukončení zadávání objeví číslo 100 (což je součet vstupních hodnot). V řádku vzorců je vidět vzorec, který byl do buňky zapsán (= ) Odkazy na buňky Při sestavování vzorců se konstanty používají jen zřídka. Mnohem častěji jsou použity odkazy (adresy) na buňky, což způsobí, že výpočet se provede s hodnotami vloženými do buněk, na které je odkaz. Odkazy na buňky se obvykle nezapisují, ale vkládají se pomocí myší. Příklad: Vložte do buněk A1, A2 a A3 libovolné číselné hodnoty. Do buňky A5 vložte vzorec, který vypočítá součet prvních dvou hodnot a výsledek vydělí hodnotou třetí. Řešení: Vložte hodnoty do buněk A1 až A3. Umístěte kurzor do buňky A5, napište symbol = a levou závorku. Klepněte na buňku A1. Zapište operátor pro součet +.

132 Klepněte na buňku A2. Napište pravou závorku a operátor pro dělení /. Klepněte na buňku A3 a stiskněte ENTER. Tímto postupem je vzorec vložen Automatický součet Mezi nejčastěji používané výpočty patří sčítání. Pokud je třeba sečíst větší množství buněk, je vhodné použít tzv. automatický součet. Příklad: Vložte do buněk A1 až A5 libovolné číselné hodnoty a do buňky A6 vložte jejich součet. 1. způsob řešení: Vložte hodnoty do buněk A1 až A5. Umístěte kurzor do buňky A6. Stiskněte tlačítko AutoSum z panelu nástrojů Standardní. Excel do buňky A6 vloží hotový vzorec. Automaticky Excel do vzorce vloží adresu souvislé vyplněné oblasti, která sousedí s buňkou, do které vkládáme součet. Pokud nabízená oblast je ta, kterou potřebujeme sečíst, tak stačí jen zmáčknou klávesu ENTER a součet je vložen. Pokud Excel nabídl jinou oblast, je třeba před potvrzením vzorce vybrat správnou oblast myší. 2. způsob řešení: Vybereme oblast, ze které mají být data sečtena, včetně jedné prázdné buňky v ní bude umístěn součet. Stiskneme tlačítko AutoSum z panelu nástrojů Standardní. Excel vloží do prázdné buňky A6 vzorec Kopírování vzorců V rozsáhlejších tabulkách bývá vloženo mnoho vzorců. Vzorce se od sebe obvykle liší pouze tím, že odkazují na jiné řádky nebo jiné sloupce. Proto je výhodné vzorce kopírovat. Při kopírování vzorců se mění postupně i adresování. Existuje více způsobů, jak vzorec zkopírovat. Jednotlivé způsoby budou v další části text vysvětleny na příkladu. Příklad: Vytvořte tabulku podle obrázku. Do buňky D4 vložte vzorec pro automatický součet.

133 Kopírování vzorců pomocí schránky Kurzor nastavte do buňky D4. Zkopírujte obsah buňky do schránky, např. pomocí klávesové zkratky CTRL+C. Označte oblast D5:D8 (do těchto buněk potřebujeme vložit vzorec). Vložte data, např. pomocí klávesové zkratky CTRL+V. Kopírování vzorců volbou Vyplnit Vyberte oblast D4:D8. Upozornění: je důležité, abyste do výběru zahrnuli i buňku, která obsahuje vzorec (D4)!! Zadejte příkaz Úpravy Vyplnit Dolů (nebo CTRL+D). Kopírování vzorců pomocí myší Nastavte kurzor na buňku D4. Uchopte levým tlačítkem myši vyplňovací úchyt v pravém dolním rohu buňky se vzorcem (D4) a táhněte dolů, až do buňky D8. Uvolněte stisk myši. Tento způsob kopírování vzorců je nejvýhodnější Absolutní odkaz Při kopírování vzorců se mění adresování buněk, a proto se výsledky počítají ze správných hodnot. V mnoha případech to bude v pořádku. Existují ale situace, kdy není vhodné, aby se při kopírování vzorců přeadresování provádělo. Příklad: Vypočítejte, kolik procent dětí se narodilo v každém čtvrtletí vzhledem k celkovému počtu narozených dětí. Použijte tabulku Počet narozených dětí a do buňky E4 vložte vzorec pro výpočet procent podle následujícího obrázku. Vzorec pro výpočet procent pro další čtvrtletí (oblast E5:E7) vložte pomocí kopírování, nejlépe vyplnit myší. Výsledek je však jiný, než byste očekávali, viz. další obrázek.

134 Pokud se podíváte, jak byl vzorec do oblasti zkopírován, zjistíte v čem je chyba. Např. v buňce E5 je vložen vzorec, který se správně odkazuje na počet dětí narozených ve 2. čtvrtletí, ale je chyba v odkazu na celkový počet narozených dětí. Vzorec se odkazuje na buňku D9 a ne na D8, jak je potřeba. Je tomu tak proto, že při kopírování vzorce směrem dolů se odkaz na řádek zvětší o tolik řádků, o kolik řádků níž vzorec okopírujete. Tomuto odkazu se říká relativní odkaz. Vy však potřebujete, aby pro kopírování Excel trvale odkazoval na buňku s celkovým počtem dětí, tedy na buňku D8. To zajistíte tak, že otevřete pro úpravy buňku E4 (stisk klávesy F2), klepnete na odkaz na buňku D8 a stiskněte klávesu F4. Vzorec má nyní tvar = D4/$D$8%. Odkaz na buňku D8 (celkový počet narozených dětí) je doplněn znakem dolaru před názvem sloupce i před číslem řádku. Takovému odkazu se říká absolutní odkaz a takto napsaný odkaz se při kopírování nemění! Takto upraveným vzorcem vyplňte oblast E5:E8 a vše je nyní v pořádku. Viz obrázek. Existují tři druhy odkazů: Relativní odkaz při tomto adresování se při kopírování odkazy na buňky mění tak, jak se vzdalujeme od povodní buňky. Příklad relativního odkazu: =A1. Absolutní odkaz použije se tehdy, když je nutné, aby se adresování na danou buňku při kopírování neměnilo. Absolutní odkaz se napíše tak, že se vloží před název sloupce a před číslo řádku symbol dolaru

135 (symbol dolaru vložíme i odstraníme nejrychleji pomocí klávesy F4). Příklad absolutního adresování: = $A$1. Smíšený odkaz při tomto odkazu záleží na tom, kde je umístěn symbol dolaru. Dolar určuje, co se při kopírování nebude měnit. Má-li odkaz tvar = A$1, při kopírování se nebude měnit číslo řádku. Má-li odkaz tvar = $A1, při kopírování se nebude měnit název sloupce. Poznámka: Klávesa F4 funguje jako přepínač. Stisknutí F4 způsobí vložení symbolu dolar, pokud symbol dolar je již vložen, pak klávesa F4 symbol dolar odstraní. 7.5 Vytvoření jednoduché tabulky Abychom si průběžně zkoušeli vytvářet tabulky, vkládat do nich data a současně si vždy zopakovali probranou teorii, budeme postupně vytvářet tabulku v několika cvičeních. Tabulku budeme doplňovat. Doufám, že Vám tato praktická cvičení pomohou zvládnout práci s MS Excelem Cvičení 1. tvorba tabulky Úkolem tohoto cvičení je tvorba jednoduché tabulky a uložení tabulky. Jako příklad si ukážeme tabulku s přehledem úspor, kterou můžeme použít v domácnosti. Ta nás bude provázet po celou dobu studia. Tabulka v terminologii Microsoft Excel označuje sestavu políček, buněk, ve kterých jsou uloženy údaje a kde probíhají jednoduché i poměrně složité výpočty. Budeme sledovat vývoj osobních úspor nebo úspor domácnosti. Znovu si vysvětlíme na tomto příkladu některé pojmy. Nyní tedy můžete začít vkládat údaje. Pomoci by vám měl obrázek s cílovým stavem, kterého dosáhnete v této kapitole. Poznámka k obrázku: Z důvodu čitelnosti byla zvětšena šířka prvního sloupce. Vyplňte tabulku podle obrázku a údaje ve sloupci A nechte částečně překryté. O úpravách velikosti buněk se dočtete v dalších kapitolách. 1. Kurzor se nachází v buňce A1, což je buňka v řádku A a ve sloupci 1. Napište nadpis Moje úspory a stiskněte klávesu Enter. Každá buňka má svůj název, říká se mu adresa. Skládá se s písmene řádku a čísla sloupce (které vidíme na rámu pracovní plochy). Buňka, ve které se nachází kurzor, má svoji adresu v editačním řádku. Někdy se označuje jako aktuální buňka.

136 2. Po stisknutí klávesy Enter se kurzor automaticky přesune do buňky A2. Tuto buňku ponecháme volnu. Stiskněte klávesu šipka dolů a kurzor se přesune do buňky A3. 3. Můžete psát další údaj. Napište běžný účet a opět potvrďte vložení údaje do buňky klávesou Enter. 4. Pokračujte ve vyplňování. Kurzor přesouváte pomocí kláves se šipkami. Chcete-li se rychle dostat z kterékoliv buňky do buňky A1, můžete stisknout klávesu Home. Uděláte-li při psaní chybu, stiskněte Enter, vraťte se do buňky se správným údajem a začněte psát údaj znovu. Chybný obsah buňky s přepíše. V následujících lekcích se dozvíte i další způsoby, jak opravit údaje. Excel automaticky rozpoznává, zda se jedná o textový údaj nebo číslo. Dva základní typy údajů je velmi důležité rozlišovat, protože s textem se provádějí jiné operace než s čísly: s čísly můžete provádět výpočty, textové údaje slouží pro popis údajů a můžete je upravovat pomocí speciálních textových funkcí. Prozatím si stačí zapamatovat, že začíná-li údaj číslem nebo matematickým znaménkem, jedná se o číselný údaj. V ostatních buňkách je text. Po vložení několika prvních údajů si rozpracovanou tabulku uložte. Zadejte příkaz Soubor Uložit nebo klikněte na ikonu Uložit soubor. Tím se objeví dialogové okno, kam se zadává název souboru. Pojmenujte tabulku například ÚSPORY. 1. Tabulku na závěr opět uložte, abyste na disku měli poslední stav úprav. Tentokrát stačí zadat příkaz Soubor Uložit. Dialogové okno se již neobjeví, protože název souboru je již stanoven a není třeba ho určovat znovu. 2. Zavřete tabulku příkazem Soubor Zavřít. 3. Ukončete program Microsoft Excel příkazem Soubor Konec. Shrnutí 1) Základní postup vytvoření tabulky spočívá ve spuštění tabulkového kalkulátoru, vyplnění buněk údaji, ložení tabulky na disk a zavření souboru i programu Excel. 2) Do buněk vkládáme dva typy údajů: text a čísla. Opakování 1) Vytvořte si sami podobnou tabulku a uložte ji na disk. 2) Co se stane, když se pokusíte zavřít soubor, aniž byste uložili provedené změny? Vyzkoušejte prakticky.

137 7.5.2 Cvičení 2. vkládání vzorců V tomto cvičení si podrobněji zopakujeme různé způsoby otevření tabulky a vysvětlíme si situace, kdy který postup použít. Dále se budeme alespoň částečně zabývat vzorci, neboť tvoří podstatu tabulkového kalkulátoru. Vzorec je zápis matematické operace, na jehož základě můžete provádět v tabulce výpočty. Při spuštění tabulkového kalkulátoru Excel je připraven nový nepojmenovaný soubor, což je pracovní plocha skládající se z prázdných buněk pro vkládání údajů. V průběhu práce si nepojmenovaný soubor uložíte pojmenujete a umístíte na disk. Někdy jindy budete chtít s takto uloženým souborem pracovat. Proto musíte soubor načíst do paměti a zobrazit ho na pracovní ploše. Tomu se říká otevření souboru. Zkuste si nyní otevřít tabulku ÚSPORY, kterou jste vytvořili v minulém cvičení. 1) Zadejte příkaz Soubor Otevřít. Zobrazí se dialogové okno Otevřít. 2) Zkontrolujte, zda je nastaven adresář (složka), do kterého jste tabulku uložili. 3) Označte dokument v seznamu souborů. 4) Klikněte na tlačítko OK. Naposledy upravované tabulky se dají otevřít i jinak. Zadejte příkaz Soubor a v dolní části nabídky klikněte na název souboru. Další způsoby vám usnadní práci v případě, kdy ještě nemáte spuštěný Excel. Tabulku můžete například otevřít pomocí nabídky Start, ze které vyberete Dokumenty a z další nabídky pak vyberete název souboru. Nyní si tabulku ÚSPORY vytvořenou v prvním cvičení rozšíříme. Určitě vás bude zajímat celkový stav úspor. 1) Přemístěte kurzor do buňky B7. Použijte k tomu klávesy se šipkami. 2) Napište první vzorec: =B3+B4+B5+B6. 3) Stiskněte klávesu šipka vpravo. Tím se vzorec vloží do buňky B7 a kurzor se přesune do buňky C7, kam budeme vkládat další vzorec. Po vložení vzorce se okamžitě vypočítá součet a v buňce se objeví výsledná hodnota. Ještě si doplníme několik poznámek ke vzorcům: Nezáleží na tom zda píšete malá či velká písmena. Každý vzorec musí začínat znakem =; je-li hned na začátku adresa buňky jako v našem případě, může být uvedeno znaménko. V buňce je vidět výsledná hodnota; chcete-li vidět vzorec, stačí přemístit kurzor na příslušnou buňku a prohlédnout si editační řádek (viz obrázek). Do buňky C7 můžeme vložit vzorec pro součet místo zápisu pomocí ikony. Klikněte na ikonu Auto Sum. Prohlédněte si, které údaje se budou sčítat.

138 Vidíte, že Excel automaticky rozpozná a označí všechny buňky nad buňkou se vzorcem. Jejich zápis znázorní takto:=suma (C3:C6. 4) Stiskněte Enter, čímž vložíte vzorec a zobrazíte vypočítaný součet. 5) Vložte vzorce do buněk D7, E7 a F7. Vyberte si jeden ze dvou popsaných způsobů. Shrnutí Otevřít můžete již uloženou, rozpracovanou tabulku, pak je třeba určit její umístění a název, nebo prázdnou tabulku, kterou teprve začínáte vytvářet, která bude nepojmenovaná do té doby, než ji příkazem Soubor Uložit uložíte. Kromě textu a čísel je možno do buněk tabulky vložit vzorce, který vypočítají a zobrazí výsledek. Vidíte-li v dialogovém okně Otevřít název souboru, který chcete otevřít, stačí na něj dvakrát kliknout myší a soubor se hned otevře. Samostatné cvičení Ve sloupci F tabulky ÚSPORY vypočítejte průměrný stav úspor pro jednotlivé typy účtů. (Bude to součet buněk v řádku dělený číslem 4.) Svoje výsledky si porovnejte s následující tabulkou Cvičení 3. úprava údajů Když se ale spolu podíváme na vámi vytvořenou tabulku, nechtěla by trochu zpřehlednit, co říkáte? V tomto cvičení se budeme zabývat právě úpravami a formátováním tabulky, včetně oprav údajů, které vložíme chybně a aktualizace, jestliže se v průběhu času něco změní. Označení buněk je velmi důležitá činnost. Každý údaj, každá buňka, které chcete upravovat, musí být označeny (vybrány, inverzně zvýrazněny), aby Excel poznal, kterých údajů se budou změny týkat. Začneme nejjednoduššími, ale také asi nejvyužívanějšími úpravami, a sice přepsáním údaje a jeho opravou. Tyto operace si vysvětlíme současně, abyste lépe pochopili rozdíl a odlišné použití. Pokračujte v příkladu tabulky uložené v souboru ÚSPORY. Máte za úkol: Přepsat údaj 2000 v buňce E3 na Opravit vzorec =(B3+C3+D3+E3)/4 v buňce F3 tak, aby nebral v úvahu údaj v buňce C3. Přepsat vzorec =B3+B4+B5+B6 v buňce B7 na =SUMA(B3:B6) aby byl ve stejném tvaru jako je v ostatních buňkách se součtem. V prvním případě použijte přepsání, což bude u krátkého a jednoduchého čísla hotovo dříve, než byste údaj připravili k úpravám a opravili ho. 1. Přemístěte kurzor do buňky G3. 2. Napište

139 3. Stiskněte klávesu Enter nebo klávesu se šipkou. Jiná situace nastane ve druhém případě: vzorec je poměrně dlouhý a opravený vzorec se velmi podobá původnímu. Než byste údaj přepsali, bude lepší ho opravit. 4. Přemístěte kurzor do buňky F3. 5. Stiskněte klávesu F2 a pomocí klávesy šipka doprava přemístěte kurzor před řetězec +C3. 6. Stiskněte třikrát klávesu Del. 7. Stiskněte klávesu END, abyste kurzor přemístili na konec vzorce. 8. Stiskněte klávesu BACKSPACE. 9. Napište Stiskněte Enter. Poslední plánovaná změna se vyznačuje tím, že nový vzorec se zcela liší od původního. Z tohoto důvodu bude opět lepší celý ho přepsat. 11. Přemístěte kurzor do buňky B Napište =SUMA(B3:B6). 13. Stiskněte Enter. 14. Nezapomeňte po všech změnách tabulku uložit. Shrnutí Údaje můžete přepsat nebo opravit v editačním řádku. Je-li údaj krátký nebo úplně jiný než původní údaj, použijte přepsání. Je-li údaj delší a podobný opravenému údaji, proveďte změnu v editačním řádku. Údaje můžete zrušit klávesou DEL. Chcete-li současně smazat více údajů, před použitím klávesy DEL je označte. Úpravy mohou probíhat pouze po označení buněk s údaji. Označení se provádí táhnutím myši nebo pomocí kombinace klávesy SHIFT a kláves pro přesun kurzoru. Chcete-li označit nesouvislé údaje, držte klávesu CTRL. Samostatné cvičení 1. Otevřete si tabulku ÚSPORY a uložte ji pod jiným názvem. Pak smažte údaje v řádku se stavebním spořením. Upravte vzorce v sedmém řádku, aby odpovídaly této změně. 2. Označte v tabulce celé sloupce B a C. 3. Označte v tabulce současně buňky A1, B5, B6, B7, C5, C6, C7 a F Cvičení 4. kopírování a přesun údajů Kdybyste znali kopírování a přesouvání dříve použili byste ho pro urychlení vytvoření tabulky v našem příkladu. Můžeme nyní simulovat stav, kdy jsou vloženy vzorce pouze jednou. Na ostatní místa je zkopírujeme. Otevřete tabulku ÚSPORY. 1. Zrušte obsah buněk tak, aby tabulka vypadala jako na následujícím obrázku. Vzorec z buňky B7 si zkopírujeme myší do buňky C7, pomocí schránky do buněk D7 a E7 a pro vzorec v buňce F3 si ukážeme zkrácený postup myší.

140 2. Přemístěte kurzor do buňky B7. 3. Přesuňte kurzor myši na dolní nebo horní hranu buňky. Kurzor se musí přitom změnit na šipku. 4. Stiskněte a podržte klávesu CTRL a táhněte myší údaj do buňky C7. (Vzorec se zkopíruje, adresy se přizpůsobí nové pozici a zkopírovaný vzorec se okamžitě přepočítá, aby zobrazil aktuální hodnotu. Pokud byste nepoužili klávesu CTRL, jednalo by se o přesun. Nyní použijeme způsob kopírování pomocí schránky. 5. Zadejte příkaz Úpravy Kopírovat. Tím dojde k přesunutí údaje do schránky. 6. Označte buňky kam chcete vzorec zkopírovat, tedy D7 a E7. Postačí však, přemístíte-li kurzor do buňky, která má být levým horním rohem oblasti pro vložení údajů. 7. Zdejte příkaz Úpravy Vložit. Nakonec zkopírujte i vzorec z buňky I3: 8. Přemístěte kurzor do buňky I3. 9. Přemístěte kurzor myši na úchytný bod v pravém dolním rohu buňky. 10. Táhněte za úchytku myší tak, abyste pokryli buňky I4. I5 a I6. Shrnutí Nejrychlejší způsob přesouvání a kopírování je pomocí myši. Tento způsob využijete zpravidla tehdy, je-li možné současně zobrazit jak původní, tak cílové místo na obrazovce. Postup pomocí schránky se používá při přesouvání či kopírování na vzdálenější místo (například na jiný list nebo do jiné aplikace) a při vícenásobné kopii do nesouvislého úseku. Vícenásobnou kopii souvislého úseku vytvoříte myší pomocí úchytky v pravém dolním rohu buňky (tímto způsobem lze pouze kopírovat, nikoliv přesouvat). Opakování 1. Přesuňte myší nadpis do buňky A10. Pak ho přesuňte zpět do buňky A1, avšak pomocí schránky. 2. Zrušte ještě jednou buňky v tabulce ÚSPORY a zkopírujte si vzorce jiným způsobem, než jsme to prováděli v příkladě. 7.6 Formátování Formát nebo-li vzhled se nastavuje pro aktuální buňku. Pokud má mít více buněk stejný formát, je možné buňky označit jako oblast a nastavit pro celou oblast jednotný formát. Formát buňky zahrnuje: Formát čísla Zarovnání obsahu buňky Formát písma Ohraničení buňky Vzorky Zámek Způsoby formátování buňky:

141 Příkaz Formát Buňky způsobí otevření dialogového okna Formát buněk. Stejné dialogové okno se zobrazí zadáním příkazu Formát buněk z místní nabídky vyvolané pravým tlačítkem myší. Tlačítka na panelu nástrojů Formát. Příkaz Formát Automatický formát Formátování pomocí dialogového okna Formát buněk Dialogové okno obsahuje šest karet, které obsahují možnosti voleb ke konkrétním požadavkům na vzhled buňky. Formát čísla Formát čísla se nastavuje v dialogovém okně Formát buněk pomocí první karty s názvem Číslo. V seznamu Druh: je pak možno vybrat potřebný formát, dialogové okno se bude měnit podle možností vybraného formátu. Význam jednotlivých druhů číselných formátů: Obecný je to základní formát, který Excel aplikuje na vloženou hodnotu. Číslo se zarovná na pravý okraj a zobrazí se tak, jak bylo zadáno (nebo tak, jak vyjde výsledek vzorce). Číslo tento typ formátu dovoluje zadat v poli Desetinná místa: počet desetinných míst, která se mají zobrazovat. Tento počet desetinných míst se zobrazí i v případě, je - li vložené číslo celé. Počet desetinných míst daného čísla lze ovlivnit přímo z panelu nástrojů Formát pomocí tlačítek Přidat desetinné místo nebo Ubrat desetinné místo. Zaškrtnutím políčka Oddělovat 1000 () se způsobí, že v zobrazeném čísle bude vždy po třech místech vložena mezera. V seznamu Záporná čísla: je možno určit způsob zobrazování záporných čísel. V poli Ukázka se průběžně zobrazuje vliv úprav na dané číslo.

142 Měna formát umožňuje navíc doplnit k číslu symbol měny. Symbol měny lze vybrat ze seznamu Symbol. Účetnický umožňuje zvolit počet desetinných míst a symbol měny Datum pokud zápis čísla v buňce obsahuje tečku nebo pomlčku, pak je tento zápis rozpoznán Excelem jako datum a vstupní hodnota je zobrazena ve formě datumu. Toto obecné zobrazení datumu lze podle potřeby změnit výběrem ze seznamu Typ. Čas - pokud zápis čísla v buňce obsahuje dvojtečku, pak je tento zápis rozpoznán Excelem jako čas a vstupní hodnota je zobrazena ve formě času. Změnit formát zobrazení lze výběrem ze seznamu Typ. Matematický umožňuje zobrazit číslo v exponenciálním tvaru, např. číslo zobrazí jako 1E+6. Procento použitím tohoto formátu bude hodnota v buňce vynásobena 100 a doplněna symbolem %. Text pokud je na buňku aplikován formát Text, pak je obsah buňky považován za text, i když obsahuje číslo. Obsah buňky je automaticky zarovnán na levý okraj. Formát písma Formát písma se nastaví v dialogovém okně Formát buněk na kartě Písmo. Jednoduchým způsobem lze zvolit typ, řez a velikost písma. Je možné nastavit barvu písma, podtržení a efekty. V poli Náhled je vidět výsledek jednotlivých voleb. Písmo lze však formátovat i z panelu nástrojů Formát. Pro formátování typu písma slouží rozevírací seznam Písmo. Pro úpravu velikosti písma slouží rozevírací seznam

143 Velikost písma. Pro formátování řezu písma jsou k dispozici: tlačítko pro tučné písmo tlačítko pro kurzívu tlačítko pro podtržené písmo Zarovnání V dialogovém okně Formát buněk na kartě Zarovnání se určí, jak bude obsah buňky zarovnán ve vodorovném a svislém směru. Většinou je smysl položek zcela zřejmý. V poli Zarovnání textu lze určit způsob zarovnání ve vodorovném a ve svislém textu. Zajímavý je příkaz Na střed výběru z rozevíracího seznamu Vodorovně. Umožňuje zarovnat nadpis na střed tabulky. Postup je jednoduchý: Napsat nadpis do buňky. Označit buňky nad tabulkou počínaje buňkou s vloženým nadpisem. Vybrat volbu Na střed výběru. V poli Orientace se nastavuje směr textu. Text je možno pootočit s přesností jednoho stupně. Směr textu lze zadat do vstupního pole Stupňů nebo myší uchopit ručičku hodin a posunout ji na potřebné místo. Pole Nastavení textu obsahuje tři zajímavé příkazy: Zalomit text umožní, aby obsah buňky nepřetékal do sousední buňky. Přizpůsobit buňce způsobí, že se text přizpůsobí velikosti buňky.

144 Sloučit buňky pokud je vybráno několik sousedních buněk a bude zaškrtnuté políčko Sloučit buňky, budou se všechny buňky výběru chovat jako jedna buňka. Nejrychlejší způsob zarovnání ve vodorovném směru umožňují tato tlačítka na panelu nástrojů Formát: tlačítko pro zarovnání na levý okraj buňky tlačítko pro zarovnání na střed buňky tlačítko pro zarovnání na pravý okraj buňky tlačítko pro zarovnání na střed výběru Ohraničení buňky K orámování tabulky slouží volby na kartě Ohraničení v dialogovém okně Formát buněk. Postup při ohraničování: Zvolit styl čáry V rozevíracím seznamu zvolit barvu ohraničení. V poli Předdefinované vybrat tlačítko Vnější. Vybraným stylem se orámuje vnější okraj vybrané oblasti. Zvolit styl čáry pro vnitřní mřížky. V poli Předdefinované vybrat tlačítko Vnitřní. Vybraným stylem se orámují všechny buňky uvnitř oblasti, kromě vnějšího okraje. Jednotlivé části vybrané oblasti mohou být orámovány různě. Nejrychlejší způsob nastavení takového orámování nabízí náhledové okno Ohraničení, kdy vzhled vybrané oblasti se upravuje pomocí osmi tlačítek se symboly umístění čáry.

145 K ohraničení vybrané oblasti tabulky lze použít také nabídku, která se zobrazí po stisku tlačítka Ohraničit z panelu nástrojů Formát. Celá nabídka se zobrazí po stisku šipky. Formát výplně Vzhled a barvu výplně lze nastavit na kartě Vzorky v dialogovém okně Formát buněk. Barvu, kterou se má buňka nebo vybraná oblast vybarvit, je třeba vybrat v poli Barva. V rozevíracím seznamu Vzorek je možno vybrat vzorek pro danou oblast. Je třeba zvolit typ výplně - šrafování nebo rastr, je možné také vybrat barvu vzorku. Barvu plochy buňky je možné nastavit také stiskem tlačítka Barva výplně na panelu nástrojů Formát. Celá nabídka se zobrazí po stisku šipky Kopírování formátu Pokud má buňka formát, je možné tento formát zkopírovat do buňky jiné. Ke kopírování formátu slouží tlačítko na panelu nástrojů Standardní. Postup při kopírování formátu: Vybrat buňku, jejíž formát se bude kopírovat. Stisknout tlačítko Kopírovat formát. Myší vybrat oblast, do které se má formát kopírovat. Jestliže se formát má kopírovat do více oblastí, pak je vhodné na tlačítko Kopírovat formát dvakrát klepnout. Kopírování se pak ukončí opětovným stisknutím tlačítka.

146 7.6.3 Styly Styl je souhrn všech formátů, které daná buňka obsahuje, tj. formát čísla, písma, zarovnání, hraničení, vzorky a zámek. Styl má své jméno. Všechny buňky, na které je uplatněn daný styl mají jednotný vzhled. Pokud je provedena úprava stylu, pak se změna promítne do vzhledu všech buněk formátovaných tímto stylem. Postup při definování stylu: Nastavit formát buňky tak, aby její vzhled odpovídal požadavkům. Tato buňka bude předlohou pro nový styl. Kurzor nastavit do této buňky. Zadat příkaz Formát Styl Otevře se dialogové okno Styl. Rozevírací seznam Název stylu : obsahuje předdefinované styly. V poli se zobrazuje název stylu, který je přiřazen aktivní buňce. Obvykle bývá přiřazen styl normální. V dolní části dialogového okna je vidět, co tento styl obsahuje. Jako první je vhodné do pole název stylu zadat název nového stylu, například styl pro nadpis. Zadáním nového názvu stylu se změní obsah dialogového okna, popisky u zaškrtnutých políček se změní podle skutečného stavu vybrané buňky. Tím je nový styl definován. Zmáčknout tlačítko Přidat a nový styl je zařazen do seznamu stylů. Zavřít dialogové okno Styl tlačítkem OK. Vlastní styl je možno vytvořit také tak, že po zadání názvu stylu se postupuje zmáčknutím tlačítka Upravit. Zobrazí se pak dialogové okno Formát buněk se všemi formátovacími volbami. Je možno zadat libovolný formát čísla, písma, zarovnání, ohraničení a vzorků a potvrdit klávesou OK Podmíněné formátování Pro buňky je možno nastavit tzv. podmíněný formát, který způsobí, že vzhled buňky se bude měnit v závislosti na hodnotách do buňky vložených. Příklad: V tabulce zvýrazněte barevně hodnoty nižší než (černé písmo na modrém pozadí), hodnoty v rozmezí až (černé písmo, tučné, na šedém pozadí) a vyšší než (černé písmo na červeném pozadí).

147 Postup: Označte buňky, kterých se bude formátování týkat. Zvolte příkaz Formát Podmíněné formátování. Otevře se okno Podmíněné formátování. V poli 1. podmínka nastavte Hodnota buňky je menší než nebo rovno Stiskněte tlačítko Formát Otevře se dialogové okno Formát buněk, ve kterém nastavte na kartě Vzorky modrou barvu pro pozadí. Dialogové okno Formát buněk uzavřete pomocí tlačítka OK. Stiskněte tlačítko Přidat. Dialogové okno Podmíněné formátování se nyní rozšířilo a umožňuje zadat druhou podmínku formátování. V poli 2. podmínka nastavte Hodnota buňky je mezi a Stiskněte tlačítko Formát a v dialogovém okně Formát buněk nastavte na kartě Písmo tučné písmo a na kartě Vzorky šedou barvu pro pozadí. Dialogové okno Formát buněk uzavřete pomocí tlačítka OK. Stiskněte tlačítko Přidat. Dialogové okno Podmíněné formátování se nyní rozšířilo a umožňuje zadat třetí podmínku formátování. Jako třetí podmínku formátování nastavte Hodnota buňky je větší než nebo rovno Stiskněte tlačítko Formát a v dialogovém okně Formát buněk na kartě Vzorky nastavte červenou barvu pro pozadí. Dialogové okno Formát buněk uzavřete pomocí tlačítka OK.

148 V dialogovém okně Podmíněné formátování stiskněte tlačítko OK Podmíněné formátování je hotovo. Buňky, které byly označeny, mají nyní vzhled odpovídající hodnotám v buňkách. Pokud obsah buňky bude změněn, automaticky se vzhled buňky upraví podle podmínek uvedených v podmíněném formátování. 7.7 Funkce V Excelu existuje velké množství funkcí, které umožňují vyřešit jednoduché i velmi složité problémy, od jednoduchého součtu až po složité matematické, finanční a statistické výpočty. Funkce je v Excelu vestavěný vzorec, vkládá se jako každý jiný vzorec do buňky Vložení funkce Vložení přímo do buňky Do buňky se napíše =, pak název funkce a do kulatých závorek se uvedou tzv. argumenty funkce. Jako argument funkce se mohou zadat: konstantní hodnoty, odkazy na buňku, oblast, vzorec. Jako oddělovací znak mezi argumenty slouží středník. Některé funkce argumenty nepotřebují, pak je ale nutné uvést levou a pravou závorku. Příkladem funkce bez argumentu může být matematická funkce π Ludolfovo číslo, která má tvar = PI(). Na obrázku je ukázka vložení funkce PI() do buňky a také použití funkce ve vzorci.

149 Postup sestavení vzorce v buňce B3: napsat znak =, napsat konstantu 2, napsat operátor pro násobení, napsat název funkce PI(), napsat operátor pro násobení, myší klepnout na buňku B2, její adresa se vloží do vzorce. Adresu buňky je možno přímo napsat, stisknout klávesu ENTER. Vložení funkce pomocí okna vzorce Přehled všech funkcí se zobrazí v dialogovém okně Vložit funkci. Toto okno lze otevřít dvěma způsoby: příkazem Vložit Funkce kliknutím na tlačítko Všechny funkce, které jsou v Excelu k dispozici, jsou tématicky rozděleny do skupin. Seznam těchto skupin je zobrazen v levé částí dialogového okna. V pravé části se zobrazuje seznam názvů funkcí vybrané skupiny. Pokud není jasné, do které skupiny hledaná funkce patří, je vhodné vybrat skupinu vše. Ke zrychlení vyhledávání funkcí slouží skupina naposledy použité, ve které se shromažďují funkce, které byly již jednou použité. Ve spodní části okna je k vybrané funkci zobrazena krátká informace o tom, co tato funkce počítá. Příklad: V tabulce Počet narozených dětí doplňte údaje do řádku s názvem průměr. V tomto řádku chceme vypočítat průměrný počet narozených chlapců, děvčat a všech dětí dohromady.

150 7.7.2 Oprava funkce Pokud je funkce jednoduchá, je zpravidla nejjednodušší funkci sestavit celou znovu. Je třeba umístit kurzor do buňky obsahující funkci s chybou a začít vkládat funkci znovu výše popsaným způsobem. Existují ale možnosti, jak sestavenou funkci opravit: Klávesou F2 přepnout do režimu Úpravy. Stisknout tlačítko Upravit vzorec v řádku vzorců. Otevře se Okno vzorce, ve kterém se provede potřebná oprava Přehled nejužívanějších funkcí Suma Vypočítá (vrátí)součet hodnot. Toto je výchozí funkce číselných zdrojových dat. Počet Vrátí počet položek. Souhrnná funkce Počet funguje stejně jako funkce POČET2. Počet je výchozí funkce zdrojových dat, která nejsou číselnými daty. Průměr Vrátí průměr hodnot. Maximum Zjistí největší hodnotu. Minimum Zjistí nejmenší hodnotu. Součin Vrátí součet hodnot. MS Excel poskytuje celou řadu funkcí, které jsou rozděleny na: finanční (Financial), datum a čas (Date & Time), matematické (Math & Trig), statistické (Statistical), vyhledávací (Lookup & Reference), databáze (Database), text (Text), logické (Logical), informační (Information). 7.8 Označení a pojmenování oblastí buněk Už zvládneme poměrně dost věcí - vytvořit tabulku, otevřít ji, uložit, vkládat do ní vzorce, údaje v tabulce umíte opravit a další práce. A nyní si ukážeme ještě něco dalšího, a to jak si určité oblasti buněk pojmenovat a pracovat s nimi pod jejich logickým názvem. Oblast buněk, s níž chceme provádět nějaké operace můžeme pojmenovat a název používat ve vzorcích místo adres. Oblasti (též někdy nazývané úseky) vlastně používáme neustále, i když poněkud skrytě. Pracujete s nimi vždy, kdykoliv označíte více buněk než jednu. Vyjdeme z toho nejjednoduššího: vlastně již sama adresa buňky je odkaz na oblast, který se skládá z pouhé jedné buňky. Ale není to typické. V této kapitole se budeme spíše zabývat vícebuněčnými oblastmi.

151 7.8.1 Označení oblasti Prohlédněte si obrázek. Na něm jsou označeny buňky B2, B3, B4, C2, C3, C4, D2, D3 a D4. Místo toho, abyste vypisovali všechny buňky (což v případě daleko větší oblasti ani není možné), můžete použít adresy buněk z libovolných protilehlých rohů (oddělených dvojtečkou), tedy B2:D4 nebo B4:D2 nebo D2:B4 nebo D4:B2. Oblast může být pouze ve tvaru obdélníku, nikoli v nepravidelném tvaru. Můžete však spojit několik úseků dohromady. Na následujícím obrázku máte po tabulce rozházené údaje se zisky. Použijete-li funkci pro součet (=SUMA), jak bude vypadat odkaz na úsek, který chcete sečíst? Správná odpověď je =SUMA (B4:B6;D4;G4:G5) Oddělovačem úseků a adres jednotlivých buněk je středník (může to být i čárka, záleží na nastavení národního prostředí). To však ještě není vše. Oblasti si můžete pojmenovat běžným názvem. Prohlédněte si následující obrázek, kde je tabulka výnosů a nákladů a vypočítán je zisk. Poznámka.: Abyste nemuseli vypisovat všechny názvy měsíců, do buňky A3 napište leden a pak přemístěte kurzor na úchytný bod v pravém dolním rohu buňky (kurzor se změní na nitkový kříž). Táhněte dolů až k buňce A Pojmenování oblasti Oblast s údaji nákladů si můžete pojmenovat Náklady, oblast s výnosy nazvete Výnosy a úsek se zisky Zisk. 1. Označte oblast B3:B Zadejte příkaz Vložit Název Definovat. 3. Napište název úseku Náklady do okna Názvy v sešitu. 4. Stiskněte tlačítko OK. Druhou oblast si můžeme pojmenovat rychleji: 5. Označte oblast C3:C Klikněte v editačním řádku v seznamu, kde je adresa aktuální buňky. 7. Napište název Výnosy. 8. Stiskněte klávesu ENTER. Poslední oblast si můžete pojmenovat ještě jedním způsobem, protože podobně jako předcházející oblast máte nadpis sloupce shodný s požadovaným názvem oblasti. 9. Označte oblast včetně nadpisu, tedy D2:D Zadejte příkaz Vložit Název Vytvořit.

152 11. Zaškrtněte Horní řádek, protože název úseku je v horní buňce. 12. Stiskněte tlačítko OK. V seznamu v editačním řádku, kam jste zadali název, jsou obsaženy všechny pojmenované oblasti v tabulce. Roztáhnete-li seznam, uvidíte nejen jejich názvy, ale výběrem názvu úseku se tento úsek objeví označený v tabulce nebo (vytváříte-li vzorec) se název úseku vloží do vzorce. Na závěr si ještě ukážeme použití vytvořených názvů. Budeme-li chtít vytvořit součty, které vidíte v řádku Přemístěte kurzor do buňky B Napište vzorec =SUMA(Náklady). 15. Do buňky C15 napište vzorec =SUMA(Výnosy). Abyste viděli i jiný způsob postupujte při vkládání vzorce v buňce D15 takto: 16. Napište = SUMA( 17. Roztáhněte seznam s názvy úseků. 18. Vyberte Zisk. 19. Stiskněte Enter. Pravou kulatou závorku uvádět nemusíte, Excel ji doplní sám. Shrnutí Na souvislé oblasti buněk ve tvaru obdélníka se můžete odkazovat jako na úsek buněk, kde název úseku je tvořen adresami protilehlých rohů oblasti oddělenými dvojtečkou. Nesouvislé oblasti označíte tak, že je uvedete jako skupinu úseků oddělených středníkem (čárkou). Úseky můžete pojmenovat i běžnými názvy, např. Výnosy, Prodej apod. Tyto názvy můžete používat ve vzorcích. Opakování Otevřete si tabulku ÚSPORY a pojmenujte oblasti s údaji názvem typu účtu, tedy úsek B3:E3 názvem Běžný účet, úsek B4:E4 názvem Termínovaný účet atd. Použijte přitom všechny tři způsoby popsané v této kapitole. 7.9 Sestavování složitějších vzorců Máme za úkol vložit do tabulky následující vzorec ABS (PRŮMĚR(B4,SUMA(D4:D12))) O tomto vzorci říkáme, že má dvě úrovně vnoření. Funkce SUMA je vložena jako argument funkce PRŮMĚR a ta je zase vložena jako argument funkce ABS. Provedení: Chceme-li vložit vnořenou funkci, klikneme v dialogovém okně Krok 2 na malé tlačítko Průvodce funkcí v políčku příslušného argumentu. Objeví se další okénko, v němž zadáme další funkci jako argument. Tímto způsobem můžeme vložit až 7 úrovní funkcí.

153 K vytvoření profesionálních tabulek je třeba znát logické funkce. Logické funkce se používají ke zjištění pravdivosti nebo nepravdivosti podmínky nebo ke kontrole více podmínek. My si je ukážeme na funkci Když Funkce KDYŽ Funkce KDYŽ můžete například určit, je-li podmínka pravdivá nebo nepravdivá. Pokud je podmínka pravdivá, bude vrácena určitá hodnota, jestliže je nepravdivá, bude vrácena jiná hodnota.. Syntaxe: KDYŽ(podmínka;ano;ne) Podmínka je libovolná hodnota nebo výraz, který může nabývat hodnotu PRAVDA nebo NEPRAVDA. Ano je vrácená hodnota, je-li hodnota argumentu podmínka PRAVDA. Pokud je podmínka PRAVDA a argument ano je vynechán, vrátí funkce hodnotu PRAVDA. Ne je vrácená hodnota, je-li hodnota argumentu podmínka NEPRAVDA. Pokud je podmínka NEPRAVDA a argument ne je vynechán, vrátí funkce hodnotu NEPRAVDA. Příklad: KDYŽ(A10=100,SUMA(B5:B15),"") Pokud má buňka A10 v následujícím příkladu hodnotu 100, je argument podmínka vyhodnocen jako PRAVDA a vypočítá se celková hodnota oblasti B5:B15. V opačném případě je argument podmínka vyhodnocen jako nepravda a v buňce, ve které je umístěna funkce KDYŽ, se zobrazí prázdný řetězec (""). Tabulka výdajů obsahuje například oblasti B2:B4 následující údaje o skutečných vydáních v lednu, únoru a v březnu: 1500, 500, 500. Oblast C2:C4 obsahuje údaje o předpokládaných vydáních ve stejném období: 900, 900, 925. Následující vzorce zjistí překročení rozpočtu v jednotlivých měsících a zobrazí zprávu: KDYŽ(B2>C2;"Rozpočet překročen";"ok") zpráva bude "Rozpočet překročen" KDYŽ(B3>C3;"Rozpočet překročen";"ok") zpráva bude "OK" Chceme, aby byla bodům přiřazena velká písmena tak, jak je popsáno v následující tabulce. Body Stupeň větší než 89 A B C D menší než 60 E Jinak F Můžete použít následující vnořené funkce KDYŽ: KDYŽ(Průměr>89;"A";KDYŽ(Průměr>79,"B"; KDYŽ(Průměr>69;"C";KDYŽ(Průměr>59;"D";"F")))) V předcházejícím příkladu, je druhá funkce KDYŽ zároveň argumentem ne první funkce KDYŽ. Podobně třetí funkce KDYŽ je argumentem ne druhé funkce KDYŽ. Pokud první podmínka (Průměr>89) bude PRAVDA, vrátí se

154 hodnota "A". Pokud bude první podmínka NEPRAVDA, vyhodnotí se druhá funkce KDYŽ a tak dále. Úkol: Seznamte se s funkcí COUNTIF, VYHLEDAT a statistickými funkcemi, které potřebujete ve své praxi, v nápovědě Typy výrazů Číselné (aritmetické) Např. =SUMA(C3:E20)+5,3 =5/A8*125 Textové Např. ="Šunko"&"fleky" - vrací: Šunkofleky. ="Výsledek je "&G8&"procent." Logické Např. =KDYŽ(A8>485;B6/E6;B6*F4) =KDYŽ(G7>G6;"Zisk";"Ztráta") Chybové hodnoty Chybové hodnoty se objevují místo výsledku, pokud je v zápisu vzorce chyba. ####### - výsledek nelze zobrazit (obecná chyba). #DIV/0! - pokus o dělení nulou. #N/A! - chybějící argument. #NÁZEV? - chybné jméno buňky. #NUM! - přetečení nebo podtečení. #REF! - neexistující adresa. #HODNOTA! - chybný typ argumentu. #NULL! - nulový průsečík oblastí. Korespondenční úkol Vypracujte podle obrázku řešení kvadratické rovnice, kde zadáváte koeficienty a, b, c.

155 7.10 Práce s grafy Úvod do grafů S daty aplikace Microsoft Excel můžeme dělat více než je jen uspořádat do řádků a sloupců. Můžeme je zobrazit jako graf. Graf lze pokládat za první stupeň grafické prezentace dat.další věc, která mluví pro používání grafů, je jejich prezentační schopnost. Graf nám rychle a jasně odpoví na otázky, které bychom v tabulce hledali delší dobu. Jedná se především o maximální, minimální hodnoty, body zvratu, rychlost růstu či poklesu a ukázky vývoje hodnot. Práce s grafy Vás jistě zaujme. Potřebujeme-li jen graf, vytvoříme oddělený list s grafem. Chceme-li zobrazit graf spolu s daty, můžeme buď vytvořit graf přímo na listu nebo na list s grafem přidat tabulku obsahující přímo na listu nebo na list s grafem přidat tabulku obsahující příslušná data. Hodnoty v grafu se v každém případě upraví, kdykoliv se změní zdrojová data. Tvorba grafu je jednodušší než si můžeme představit. Musíme nejdříve označit data v tabulce, která chceme v grafu prezentovat (zdroj dat). Při tom nesmíme zapomenout ani na označení buněk s popisky dat. K vykreslení grafu pak stačí stisknout klávesu F11. Vytvořený graf není nic moc, ale zkuste ho naprogramovat třeba v Pascalu. V dalším textu si ukážeme, jak vytvořit již profesionální graf pomocí Průvodce grafem. Upozornění: Nezahrnujte do výběru buněk ty, které obsahují součtové údaje, v takovém případě se grafy stávají nepřehlednými Průvodce grafem Graf se v Excelu vytváří na základě tabulky umístěné na listu sešitu pomocí Průvodce grafem. Jde o sérii dialogových panelů, které vedou krok za krokem, od výběru dat až k jejich přetvoření na graf. Co se umístění týče může jej uložit na list s tabulkou nebo na samostatný list před těmito daty (na takzvaný list s grafem). Graf vložený na list s daty má charakter plovoucího objektu, je možno s ním tak jako s kterýmkoliv jiným objektem pohybovat, měnit jeho rozměry. Můžeme ho tisknout na list s daty nebo na samostatný list. Graf lze zobrazit ve třech velikostech, a to buď v běžné velikosti, podle šířky okna s daty nebo na celou obrazovku. Změny v tabulce se okamžitě zobrazí do grafů, trendů i chybných úseček, které lze v grafu vytvořit. Počet zakreslených sérií do grafu není prakticky limitován, jde pouze o vlastní potřebu přehlednosti a čitelnosti grafu. Excel nabízí spoustu dvourozměrných a třírozměrných grafů, ze kterých si může uživatel vybrat podle vlastní potřeby. Postup při použití Průvodce grafem 1) Označit blok dat (včetně záhlaví), ze kterých chcete vytvořit graf.

156 2) Kliknout na tlačítko na panelu nástrojů. 3) Zobrazí se Průvodce grafem - krok 1 - výběr typu grafu. 4) Průvodce grafem - krok 2 - případná oprava oblasti dat. 5) Průvodce grafem - krok 3 - možnosti grafu. Názvy- Na této kartě definujeme popisy osy X a Y a rovněž pojmenování celého grafu. Do jednotlivých políček lze vepsat libovolný text. Osy-

157 Kartou osy určíme, chceme-li zobrazit na jednotlivých osách hodnoty. U osy X ještě určíme, jakého formátu jsou popisky. Nejčastěji volíme Automaticky nebo Kategorie. Volba časová osa vždy popisky ve formě data. Mřížky- Na této kartě nalezneme pro každou osu dvě políčka, které vytvoří hlavní a vedlejší mřížku- kolmice k dané ose. Legenda- Umístění (případně odstranění)legendy můžeme měnit kartou Legenda. Legenda říká, jak jsou od sebe odlišeny jednotlivé řady, které graf zobrazuje. Popisky dat Na kartě popisky dat můžeme do našeho grafu doplnit konkrétní údaje, jež jsou vepsány k příslušnému sloupci. Většinou je graf s popisky více nepřehledný, ale na druhou stranou přečteme důležité hodnoty. Tabulka dat Na poslední kartě můžeme určit, že pod grafem bude vložena tabulka s jednotlivými údaji. 6) Průvodce grafem - krok 4 - umístění grafu 7) Tlačítko Dokončit ukončí průvodce grafem a vloží graf na vyznačené místo v listu nebo na vybraný list Formátování grafu Automatické formátování grafu Použije se ve chvíli, kdy je potřeba dodatečně měnit typ nebo formát grafu. Nabídka Graf, položka Typ grafu. Volba typu a formátu grafu. Možnosti grafu Nabídka Graf, položka Možnosti grafu. Zde lze dodatečně měnit názvy, osy, mřížky, legendu,... Formátování názvu v grafu Označit název (kliknout). Nabídka Formát, položka Vybraný název grafu. Odebrání názvů, popisků, legendy grafu,... Označit to, co chceme odebrat. Smazat (klávesou DELETE). Zobrazení a skrytí os grafu Nabídka Graf, položka Možnosti grafu, záložka Osy.

158 Zaškrtnutím označit, které osy budou viditelné. Pozn.: Výše zobrazený dialog se může lišit podle typu grafu. Úprava měřítka os grafu Označit osu hodnot (obvykle svislá osa). Nabídka Formát, položka Vybrané osy, kartička Měřítko Zobrazení a skrytí mřížky grafu Nabídka Graf, položka Možnosti grafu, záložka Mřížky. Zaškrtnutím označit, které mřížky se zobrazí Formátování legendy grafu Označit legendu. Nabídka Formát, položka Vybraná legenda Formátování datových značek Označení: celé datové řady (kliknout - označí se všechny značky téže barvy), jediné značky (kliknout - označí se všechny značky téže barvy; ještě kliknout - označí se pouze jediná konkrétní značka). Nabídka Formát: položka Vybrané řady, položka Vybraný bod. Pozn.: Výše zobrazené dialogy se mohou lišit podle typu grafu. Úprava pohledu na trojrozměrný graf 1) Klepnout na roh jedné ze stěn - objeví se manipulační body v rozích stěny. 2) Klepnout na manipulační bod - objeví se manipulační body ve všech rozích. Tažením za jakýkoliv manipulační bod lze měnit pohled na graf. Při stisknuté klávese CTRL se graf objeví podrobněji.

159 Typy grafů Po aktivování Průvodce grafem se nám zobrazí dialogové okno, které nabízí dvě karty- Standardní typy a Vlastní typy. Je dobré si uvědomit, že ne každý typ grafu je vhodný k určité námi zamýšlené prezentaci dat. Některé Standardní typy grafů a jejich užití. Sloupcový graf (histogram) Sloupcový graf je nejpoužívanější typem grafem a je oblíbený pro svoji všestrannost a přehlednost. Spojnicový graf Shrnutí Programem Microsoft Excel lze snadno a rychle vytvořit graficky upravenou tabulku, ve které lze snadno zadat výpočetní vzorec. Tuto tabulku lze snadno zobrazit jako přehledný graf, který bude vyhovovat našim požadavkům. Program nabízí několik typů grafů. Jako nejpřehlednější a nejvíce vhodné grafy pro běžné používání jsou grafy typu sloupcový (histogram), spojnicový a XY bodový. Jednotlivé grafy lze dodatečně upravovat. Křivky se mění v závislosti na hodnotách v tabulce.

160 Program Microsoft Excel dostatečně vyhovuje potřebám každému, kdo potřebuje rychle vytvořit graf, následně ho měnit podle momentální potřeby a požadavku přehlednosti. Program Microsoft Excel je velice vhodný jak pro profesionála tak začátečníka. Převážně začátečníci ocení vynikající a moderní ovládání, propracovaný systém nápovědy a rychlost práce s tabulkou i grafem. Korespondenční úkoly Korespondenční úkol 1: Tvorba grafu a jeho úprava. Podle tabulky na obrázku: vytvořte tyto grafy a pojmenujte je: A) B) Korespondenční úkol 2: Graf funkce Vypočtěte a zakreslete do grafu hodnoty funkce y = 10x 5-3x v bodech -5, -4, -3,..., 3, 4, 5.

161 7.11 Tisk Po vyhotovení tabulky je často nutné tabulku vytisknout na tiskárně. Základním předpokladem úspěšného vytištění tabulky je správně nastavena tiskárna ve Windows Náhled Před vytištění tabulky na tiskárně je vhodné využít možnost zobrazení Náhled. Náhledem se zobrazí dokument tak, jak bude rozvržen na tiskové stránce. Náhled lze spustit: Stiskem tlačítka Náhled na panelu nástrojů Standardní. Zadáním příkazu Soubor Náhled. Po vyvolání zobrazení dokumentu náhledem jsou k dispozici další možnosti: Ke změně měřítka zobrazení slouží tlačítko Lupa. Měřítko ale lze změnit pouhým klepnutím myší na plochu stránky v náhledu. Dalším klepnutím dojde k návratu k původnímu měřítku. Tlačítka Další a Předchozí se stanou aktivní, pokud bude dokument rozdělen na více stránek. Tato tlačítka slouží k pohybu mezi stránkami. Po stisknutí tlačítka Okraje se objeví na stránce tenké tečkované čáry, které označují okraje stránky. Tyto čáry mají na okraji stránky značku (čtvereček), kterou je možno uchopit levým tlačítkem myší a posunout ji. Tím dojde k úpravě velikosti okrajů. Tytéž značky jsou umístěny na rozhraní jednotlivých sloupců a slouží ke změně šířky sloupců. Změna šířky sloupce provedena na náhledu ovlivní i šířku sloupce v tabulce. Horní a dolní okraj je vymezen dvěma čarami. Horní čára je skutečný okraj stránky, prostor mezi ní a další vodorovnou čárou je určen pro záhlaví(zápatí). Pokud záhlaví (zápatí) není definováno, prostor je prázdný. Tlačítko Zobrazit konce stránek způsobí návrat do listu, ale tabulka je nyní rozdělena pomocí modrých čar na úseky, které odpovídají tiskovým stránkám, tzv. režim zobrazení Konce stránek. Modré čary je možno myší posunovat a tím ovlivnit rozdělení na stránky. Návrat do standardního zobrazení tabulky z režimu zobrazení Konce stránek umožní příkaz Zobrazit normálně. Tlačítko Zavřít způsobuje návrat do listu, ale do standardního zobrazení Vzhled stránky Další potřebné úpravy tabulky před vlastním tiskem nabízí dialogové okno Vzhled stránky. Toto dialogové okno je možno zobrazit: Tlačítkem Vzhled v zobrazení Náhled Příkazem Soubor Vzhled stránky

162 Dialogové okno Vzhled stránky obsahuje 4 karty. Karta Stránka: V poli Orientace lze nastavit, zda má být dokument tištěn na stránce na výšku nebo na šířku. V poli Měřítko pomocí vstupního pole Upravit na % normální velikosti lze určit, zda má být dokument tištěn v normálním měřítku, příp. zvětšeném nebo zmenšeném. Možný rozsah je 10 až 400 %. Změnou měřítka lze vyřešit problém s tiskem tabulky, která jen o malý kousek přesahuje na následující stránku. Přepínač Přizpůsobit na: stránky vodorovně a stránky svisle způsobí, že dokument bude upraven přesně na počet stran, který je nastaven v obou číselných vstupních polích. Pole Číslo první stránky slouží k zápisu čísla, které bude při tisku uvedeno na první stránce. Pokud zůstane nastavena volba Automaticky, bude prvním číslem jednička.

163 Karta Okraje: Doplněním údajů do číselných polí lze nastavit okraje a velikost záhlaví s přesností na jeden milimetr. Přepínače v poli Vycentrovat na stránce umožňují umístit tabulku na střed ve vodorovném i ve svislém směru. Karta Záhlaví a zápatí: Informace, které se mají zobrazovat v záhlaví a v zápatí, je možno vybrat z již hotových záhlaví a zápatí. Jejich nabídka je umístěna v rozevíracím seznamech stejných názvů. Po stisku tlačítka Vlastní záhlaví (Vlastní zápatí...) lze definovat potřebné údaje pro záhlaví (zápatí). Záhlaví se skládá ze tří oddílů. Text do záhlaví se zapisuje přímo do jednotlivých oddílů. Nad oddíly je umístěna sada tlačítek, které umožňují upravit vzhled vloženého textu a vkládat kódy:

164 Tlačítko Písmo otevře dialogové okno Písmo, kterým je možno upravit typ, velikost, řez a styl písma. Tlačítko Stránka vloží do záhlaví kód &[Stránka]. Na stránce se pak místo tohoto kódu zobrazí číslo stránky. Tlačítko Stran vloží do záhlaví kód &[Stran]. Na stránce se pak místo tohoto kódu zobrazí počet stran dokumentu. Tlačítko Datum vloží do záhlaví kód &[Datum]. Na stránce se pak místo tohoto kódu zobrazí aktuální datum. Tlačítko Čas vloží do záhlaví kód &[Čas]. Na stránce se pak místo tohoto kódu zobrazí aktuální čas. Tlačítko Soubor vloží do záhlaví kód &[Soubor]. Na stránce se pak místo tohoto kódu zobrazí název souboru. Tlačítko List vloží do záhlaví kód &[List]. Na stránce se pak místo tohoto kódu zobrazí název listu. Karta List Pokud je dialogové okno Vzhled stránky otevřeno z náhledu, pak jsou volby Oblast tisku a Tisk názvů potlačeny. Tyto volby jsou přístupné, pokud bylo dialogové okno Vzhled stránky otevřeno příkazem Soubor Vzhled stránky. Pole Oblast tisku se definuje tehdy, když se nemá tisknout celá tabulka. Postup: Stisknout tlačítko Sbalit dialog v poli Oblast tisku:. V listu označit myší tiskovou oblast. Stisknout tlačítko Rozbalit dialog.

165 Pole Tisk názvů umožňuje zadat tisk názvů sloupců na další stránce. Postup: Stisknout tlačítko Sbalit dialog v poli Nahoře opakovat řádky:. Stisknout klávesu SHIFT a myší kliknout na řádek, ve kterém jsou umístěné názvy sloupců. Stisknout tlačítko Rozbalit dialog. Pole Tisk určuje, co se má kromě dat a formátu tabulky ještě vytisknout. Postup: Zaškrtnuté políčko Mřížka zajistí vytištění mřížky listu. Zaškrtnutí pole Záhlaví řádků a sloupců zajistí tisk záhlaví sloupců a řádků. Používá se při zkušebním tisku pro lepší orientaci. Pole Černobíle je vhodné zaškrtnout v případě, že barevný dokument se tiskne na černobílé tiskárně. Zaškrtnutí pole Koncept zajistí rychlejší tisk, netiskne se mřížka a grafické objekty. Rozevírací seznam Komentáře umožňuje zadat tisk komentářů buněk. Pole Pořadí tisku stránek nabývá na významu tehdy, jestliže dokument nevejde na jednu stránku. Přepínačem se určuje, jak se tabulka bude tisknout. Zde je vhodné se orientovat podle náhledu vlevo od přepínače Spuštění tisku Tisk je možno spustit více způsoby: Pomocí tlačítka Tisk.na panelu nástrojů Standardní. V tomto případě se přímo začíná tisknout dokument na tiskárně. Pomocí tlačítka Tisk ze zobrazení Náhled. Také v tomto případě se přímo začíná tisknout dokument na tiskárně. Zadáním příkazu Soubor Tisk. Stiskem klávesové zkratky CTRL + P Stiskem tlačítka Tisk v dialogovém okně Vzhled stránky. V posledních třech variantách se otevře dialogové okno Tisk.

166 V seznamu Název: je nutné vybrat tiskárnu, na které se bude tisknout. Tlačítko Vlastnosti nabízí další podrobnosti způsobu tisku na zvolené tiskárně. Zaškrtnutí políčka Tisk do souboru způsobí vytištění dat do tiskového souboru. Přepínač Tisknout umožňuje zvolit, zda se má tisknout Výběr (bude se tisknout vybraná oblast listu), nebo Aktivní listy nebo Celý sešit. Přepínač Rozsah tisku určuje, zda se má tisknout Vše (vše co je vybráno v poli Tisknout), nebo jen některé stránky. Rozsah tištěných stránek se zadává v číselných vstupních polích od: a do: Ve vstupním poli Počet kopií se nastavuje počet tištěných kopií dokumentu. Políčko Kompletovat zajistí, aby kopie z tiskárny vycházely seřazeny podle stránek. Tlačítko OK spustí tisk dokumentu na tiskárně. Postup řešení k příkladu: Umístíme kurzor do buňky, kde chceme vložit funkci (B10). Zobrazíme dialogové okno Vložit funkci pomocí tlačítka. Vybereme skupinu s názvem Statistické a v pravé části najdeme funkci s názvem Průměr. Stiskneme tlačítko OK a tím se otevře Okno vzorce. Pro vzorec Průměr musíme zadat argumenty, tj. přímo čísla nebo odkazy na buňky, ve kterých jsou číselné hodnoty. V našem příkladě musíme do řádku Číslo 1 vložit odkaz na oblast B4:B7, kde jsou hodnoty, jejichž průměrnou hodnotu chceme vypočítat. Stiskneme tlačítko Sbalit dialog v poli Číslo 1.

167 Okno vzorce se minimalizuje. Myší pak pohodlně označíme oblast B4:B7 Po zadání oblasti použijeme tlačítko Rozbalit dialog a jsme zpět v okně vzorce. Do pole označeného Číslo 2 nepíšeme nic. Zmáčkneme tlačítko OK a funkce je vložena Další hodnoty do řádku Průměr, tj. do buněk C10 a D10, vložíme zkopírováním vzorce z buňky B10.

168 8 MS Word Textový editor MS Word je v současné době nejspíš nejrozšířenějším kancelářským programem.. Cílem tohoto distančního textu je seznámit čtenáře s nejčastěji využívanými příkazy textového editoru Word v běžné praxi. Není účelem popsat všechno, co Word dokáže. K tomu slouží odborné manuály a mnoho dalších knih, které můžeme zakoupit v knihkupectvích. 8.1 Úvod - práce s textovým editorem MS Word Cíl: Cílem kapitoly je seznámení se s prostředím programu MS Word: popisem obrazovky, popisem hlavního panelu nabídek, možnostmi úpravy pracovní plochy. Klíčová slova: Hlavní panel nabídek, Panely nástrojů, Pracovní plocha, Blok Popis obrazovky Po spuštění programu se zobrazí okno aplikace s novým prázdným dokumentem. Jako každé okno ve Windows můžeme i okno aplikace Word upravovat, měnit jeho velikost. Nejčastěji využijeme maximalizaci aplikace na celou obrazovku. V otevřeném okně vidíme na horním okraji ovládací prvky Wordu: pruh záhlaví okna (zde se zobrazuje název dokumentu, vlevo jsou tlačítka pro práci s oknem dokumentu) hlavní panel nabídek (Soubor, Úpravy, Zobrazit, ) panely nástrojů další ovládací prvky jsou umístěny na spodním okraji. Vzhled a umístění ovládacích prvků vidíme na obrázku:

169 8.1.2 Popis hlavního panelu nabídek Panel nabídek obsahuje všechny příkazy, které můžeme ve Wordu použít. Jednotlivé nabídky můžeme zjednodušeně popsat: Soubor Obsahuje příkazy pro práci s dokumentem jako celku. Zde můžeme otevřít nový dokument, otevřít již existující dokument, uložit dokument. Jsou zde příkazy pro nastavení stránky, pro tisk dokumentu. Je zde rovněž příkaz pro uzavření dokumentu. Úpravy Příkazy pro práci s dokumentem. Předcházející provedené operace můžeme vrátit zpět, zde rovněž najdeme skupinu příkazů pro přenášení a kopírování částí textu, dat, a to i z ostatních dokumentů a aplikací. Dále jsou zde příkazy pro vyhledávání částí textu včetně jeho záměny za text jiný, rovněž je zde správa vložených a propojených dat dokumentu.

170 Zobrazit Různé způsoby zobrazení dokumentu. Určujeme, které panely nástrojů chceme na obrazovce během práce s dokumentem mít zobrazeny, dále je zde příkaz pro úpravu záhlaví a zápatí. A další příkazy, které se týkají vzhledu okna a jeho prvků. Vložit Nabídka obsahuje příkazy pro vkládání různých prvků do dokumentu. Formát Zde jsou příkazy pro formátování a grafickou úpravu textu. Je zde důležitý příkaz pro práci se styly. Okno Obsahuje seznam všech otevřených dokumentů a umožňuje jejich uspořádání na pracovní ploše Windows.

171 Nástroje Zde najdeme kontrolu pravopisu, dělení slov, automatické opravy, zvláštní operace s dokumentem, dále zde můžeme pomocí Možnosti a Vlastní nastavit podle svého rozhodnutí pracovní prostředí Wordu Nápověda Zde nalezneme systém nápovědy, využití pomocníka Office a další informace. 1. Projděte postupně všechny nabídky příkazů z hlavního panelu. Počkejte vždy na rozbalení celého roletového menu. 2. Vyzkoušejte zobrazení všech panelů nástrojů Úprava pracovní plochy Wordu Každý z nás si zvykne pracovat s textovým editorem trochu jiným způsobem, někomu více vyhovuje používat tlačítka jednotlivých panelů nástrojů, někdo raději příkazy zadává přes hlavní panel nabídek. Někdy nám vyhovuje, abychom na obrazovce měli zobrazeny určité panely nástrojů, které chceme právě používat, jindy nám stačí jen zobrazit základní panely nástrojů. Někteří uživatelé využívají možnosti zobrazit vybrané panely nástrojů jako plovoucí okna a jestli-že přijde k takto otevřenému programu Word začátečník, je zcela zmaten. Proto je důležité si hned na začátku ujasnit, jak si upravit plochu s panely nástrojů do podoby, která nám vyhovuje. K zobrazení panelu nástrojů volíme z hlavního panelu nabídek Zobrazit/Panely nástrojů a kliknutím myši postupně zatrhneme, které se mají na pracovní ploše zobrazit.

172 Dále si můžeme jednotlivé panely přesunout nebo posunout a to tím způsobem, že najedeme myší na svislou čárku, která je na levém konci panelu, ukazovátko myši se změní na křížek a potom můžeme panel přetáhnout tam, kde potřebujeme, například i doprostřed obrazovky. Takto může vypadat plocha s plovoucími panely nástrojů: Ve Wordu 2000 je nová, jednodušší možnost zobrazení tlačítek na panelech nástrojů. Slouží k tomu poslední tlačítko vpravo (šipka dolů) na jednotlivých panelech. Pomocí něj můžeme odebírat nebo přidávat tlačítka na panelech. Také si můžeme prohlédnou jakou funkci mají jednotlivá tlačítka. Na obrázku je uvedena možnost panelu nástrojů Standardní.

173 Takto si můžete nastavit například v panelu nástrojů Formát tlačítka pro formátování znaků jako horní/dolní index. Tato funkce je velmi často využívána. Úkol: 1. Pracovní plochu upravte tak, aby se zobrazovaly panely nástrojů: a) Standardní b) Formát c) Kreslení 2. Panel nástrojů obrázek zobrazte jako plovoucí panel a umístěte ho do pravé části obrazovky. 3. Na panelu nástrojů Formát doplňte tlačítka pro formátování znaků jako horní/dolní index. 4. Prohlédněte si možnosti panelu nástrojů Obrázek a funkce jednotlivých tlačítek. 5. Zobrazte si pomocí Měřítka zobrazení dokument na velikost 50%, 150%, 200%. (panel nástrojů Standardní). 8.2 Práce s dokumentem Cíl kapitoly: V této kapitole se naučíme vytvářet nové dokumenty, ukládat je a dále otevírat již uložené dokumenty. Klíčová slova: Soubor, Prázdný dokument, Šablona, Otevřít soubor.

174 8.2.1 Vytvoření dokumentu První akcí po spuštění textového editoru je otevření souboru. Automaticky se otevře nový prázdný dokument s názvem Dokument 1, do kterého můžeme okamžitě začít zapisovat. V podstatě však můžeme chtít pracovat s dokumentem, který jsme den předem rozepsali. Existují tedy dvě možnosti: vytvářet zcela nový dokument, pracovat s dokumentem, který byl předtím rozpracován a byl uložen pod určitým názvem (jako textový soubor) do určité složky. Otevření nového dokumentu: Existuje většinou několik možností, jak dospět k tomu, co jsme se rozhodli udělat. Můžeme využívat panely nástrojů s tlačítky nebo jít přes hlavní menu nabídek. K otevření nového dokumentu použijeme tlačítko z panelu nástrojů Standardní nebo přes nabídku Soubor/Nový. Pokud chceme začít pracovat na prázdném dokumentu, musíme volit na kartě Obecné šablonu nazvanou Prázdný dokument. Šablona Prázdný dokument je vlastně prázdný list papíru. Pokud vybereme některou z dalších předepsaných šablon, uvidíme v Náhledu (v pravé části okna) její rozložení. Všimněme si, že bychom mohli volit v nabídce vpravo dole Vytvořit nový Šablonu. Tvorbě šablon je věnována jiná kapitola. Další možností otevření nového dokumentu je využít tlačítko na panelu nástrojů Standardní. Otevře se rovněž nový dokument. 1) Vyzkoušejte všechny popsané možnosti otevření dokumentu. 2) Otevřete dokument, který je uložen na disketě. 3) Hledejte dokumenty, které mají extenzi.doc, jsou definovány ikonou. 4) Prohlédněte si tyto dokumenty.

175 8.2.2 Otevření již existujícího dokumentu Chceme-li otevřít již existující soubor, můžeme využít několik možných způsobů: V hlavním panelu vybereme příkaz Soubor, zde je nám nabízeno nejvýše devět souborů, které jsme měli naposledy otevřené. Můžeme tedy vybrat přímo z této nabídky. V hlavním panelu vybereme příkaz Soubor/Otevřít v vyhledáme v struktuře složek soubor, který chceme otevřít. Využijeme panel nástrojů Standardní a vybereme tlačítko k otevření souboru (žlutá otevřená složka). Použijeme klávesovou zkratku Ctrl + C. Rovněž přes nabídku Start přímo ve Windows můžeme přes nabídku Dokumenty otevřít několik posledních dokumentů, se kterými jsme naposledy pracovali Jak pracujeme s oknem Otevřít Ve většině příruček se dočteme, že dialogové okno nám nabízí automaticky obsah složky Dokumenty, protože se asi předpokládá, že si uživatel ukládá své soubory právě do této složky. V praxi to tak však není, zvláště, když s jedním počítačem pracuje více uživatelů. Je logické, že si každý vytváří složky vlastní a většinou ne ve složce Dokumenty. Proto prvním krokem po otevření dialogového okna Otevřít je vyhledání složky a souboru, do kterého byl dokument uložen: Klikneme na: Rozvine se nám známé roletové menu a můžeme vyhledat náš soubor. Kliknutím označíme zvolený soubor.

176 Pomocí tlačítka Otevřít, soubor otevřeme. (Je možné požít i dvojklik při označování souboru.) Pokud si nejsme jisti jménem souboru a nechce postupně zkoušet všechny soubory otevírat, můžeme si vybrat způsob zobrazení souborů - Náhled. V pravé části dialogového okna se nám bude zobrazovat vždy náhled na soubor Uložení souboru Ukládáme jak dokument, který jsme právě začali psát, tak dokument, který jsme již otevírali jako existující a nějakým způsobem jsme jej editovali. Uložení nového souboru Uložení nového souboru neodkládáme, ale raději ho po několika větách ihned uložíme. Pro uložení nového souboru (všimneme si, že je prozatím nazván například jako Dokument1) máme tyto možnosti: Vybereme z Hlavního menu příkaz Soubor/Uložit. (Uložit jako má v tomto případě stejný účinek). Využijeme panel nástrojů Standardní a vybereme tlačítko k uložení souboru (Malá disketa). Zadáme klávesovou zkratku Ctrl + S. Ve všech případech se zobrazí dialogové okno Uložit jako, které se ve svých funkcích podobá dialogovému oknu Otevřít. Do políčka Název souboru napíšeme naše rozhodnutí o jménu souboru. Stiskneme tlačítko Uložit. (Předtím se ujistěme, zda máme správně zadánu složku, do které chceme dokument uložit.

177 Dokument je uložen. Uložení již předtím pojmenovaného souboru Průběžně můžeme soubor ukládat těmito způsoby: Využijeme panel nástrojů Standardní a vybereme tlačítko k uložení souboru (Malá disketa) - dokument se ukládá do původně pojmenovaného souboru, dialogové okno se nezobrazuje. Vybereme z Hlavního menu příkaz Soubor/Uložit. Zadáme klávesovou zkratku Ctrl + S. Uložení souboru pod jiným jménem Pokud potřebujeme dokument uložit i pod jiným jménem než byl dosud, volíme příkaz Hlavního menu Soubor/Uložit jako Můžeme použít i stisk funkční klávesy F12. V obou případech se nám otevře dialogové okno Uložit jako. Postupujeme obdobně jako při prvním ukládání. Všimněme si, že původní dokument již nebude otevřen, takže jeho obsah zůstane takový, jaký jsme naposledy uložili. Od chvíle uložení souboru pod jiným jménem, případně pod stejným, ale v jiné složce, už pracujeme s tímto souborem. 1) Vyzkoušejte v dialogovém okně Uložit jako tlačítko pro vytvoření nové složky. Na disku C vytvořte složku POKUS a do ní uložte právě rozepsaný dokument. 2) Uložte rozepsaný dokument ještě jednou, ale jako.rtf formát 3) Uložte otevřený, již dříve pojmenovaný soubor pod jiným jménem na disketu.

178 8.2.5 Automatické ukládání souborů Abychom během psaní textů nemuseli stále myslet na to, že bychom měli soubor uložit, pro případ, že by nastal například problém v elektrické síti, můžeme si nastavit pomocí příkazu Nástroje/Možnosti, výběrem karty Uložit - Automaticky ukládat po: ukládání souboru v určitých intervalech. 1) Zopakujte ještě jednou všechny předcházející úkoly. 2) Zopakujte úkoly i z předcházející kapitoly. Shrnutí kapitoly Problematika otevírání, ukládání dokumentů pod zvoleným jménem jako soubor (říkáme někdy, že jde o uložení dokumentu do souboru) je někdy pro začínajícího uživatele trochu těžká. Jednodušeji se naučí pracovat již přímo s možnostmi konkrétní aplikace, v textovém editoru například psaní a formátování textu, problém nastává v okamžiku, kdy musí dokument uložit jako soubor nebo, což je ještě horší, otevřít soubor, o kterém je přesvědčen, že ho uložil tam, kde předtím chtěl a najednou soubor nemůže najít. Jde převážně o chyby vyplývající z nepozornosti nebo z toho, že zapomene vybrat a vejít do složky, kterou vybral k uložení souboru. Zvláště začátečníci si musí uvědomit, že vše co chceme v počítači zachovat, musíme uložit do souborů a musíme vše ukládat na přesné, námi určení místo (složku)! Operační systém využívá hierarchickou adresářovou strukturu (strukturu složek) právě k organizaci souborů v nich, aby systém byl jako celek přehledný.

179 V této distanční opoře neprobíráme některé další důležité práce související s ukládáním souboru. Jde například o: Ukládání souboru pro jeho otevření v jiné aplikaci. Otevírání souborů, které byly vytvořeny v jiné aplikaci. Sdílení souborů. Odeslání dokumentu jako elektronické pošty. V kapitole Práce s dokumenty jsme se naučili vytvářet nové dokumenty, uložit je do souboru pod zvoleným jménem. Ukázali jsme si několik možností otevření nového dokumentu. Dále jsme se naučili Otevřít již existují dokument, abychom s ním mohli dále pracovat. Dále jsme se seznámili s možností automatického ukládání souborů. 8.3 Psaní a formátování textu Cíl: Cílem následující kapitoly je seznámení se s psaním textu a jeho možným formátováním. Klíčová slova: Odstavec, Blok, Formát. Výhodou zpracování textu pomocí textových editorů je možnost úpravy, tzv. editování textu po napsaní dokumentu. Text můžeme psát například ve stylu Normálním a teprve nakonec cely textový dokument upravit podle našich představ. K editování textu můžeme využít ikony na panelech nástrojů nebo podvolby příkazů na hlavním panelu. Především jde o příkaz Formát a příkaz Úpravy. Definovat formát písma nebo odstavce můžeme i před zahájením psaní textu Několik poznámek než začneme psát Jak definujeme odstavec? Odstavec se dá popsat jako text mezi dvěma stisknutími klávesy Enter (s výjimkou prvního odstavce). Zobrazení všech znaků při psaní textu Word si do textu vytváří tzv. netisknutelné znaky. Poznamenává si, kde zmáčkneme například Enter (ukončuje odstavec), kde stiskneme mezerník, atd. Tyto znaky bychom si při psaní textu nebo alespoň pří následném editování měli zobrazit. protože tím odhalíme chyby, kterých jsme se dopustili zbytečné mezerníky, Entry, tabelátory a podobně. Nejčastější chybou uživatelů začátečníků je, že ne si neuvědomí, že stisk jakékoliv klávesy na klávesnici je pro editor znakem. Při editaci textu při nezobrazení netisknutelných znaků potom zápasí se vzhledem textu. Jestliže mezera je vytvořena stisknutím mezerníku vícekrát, je to již pro editor několik znaků, které bere ve formátování v úvahu a tak mezeru neruší! Začátečníci mají rovněž většinou obavy, co se jim to najednou na obrazovce objevuje a zda se tyto znaky nebudou následně tisknout. Takže je to jen pro orientaci uživatele, znaky se netisknou! Takže klepněme na ikonu Zobrazit Skrýt na panelu nástrojů Standardní a uvědomíme si všechny znaky, které používáme.

180 8.3.2 Přesun a kopírování částí textu Výběr textu: Chceme-li text přesouvat, kopírovat, formátovat nebo větší části textu mazat, musíme text nejdříve vybrat. Vybírat se dají slova, řádky, odstavce, věty, celý text. Můžeme vybrat jen několik písmen (znaků) ve slově. Výběr textu můžeme provést těmito způsoby: Znak, slovo nebo část textu vybereme tak, že podržíme levé tlačítko myši a táhneme přes znaky ukazatelem myši. Výběr bude zobrazen inverzně. Řádek vybereme tak, že umístíme ukazatel myši před text, až se změní na šipku směřující vpravo. Klepněme myší a tím řádek vybereme. Pokud klepneme a současně táhneme myší směrem dolů, vybereme větší počet řádků. Jestliže podržíme klávesu CTRL a klepneme myší dovnitř věty, vybereme větu. Odstavec vybereme následovně: umístíme ukazovátko myši před některý řádek odstavce, až ukazatel myši změní tvar na šipku ukazující vpravo. Poklepeme dvakrát levým tlačítkem myši a tak odstavec vybereme. Pokud chceme vybrat celý text dokumentu, umístíme ukazovátko myši před některý řádek textu, až ukazatel myši změní tvar na šipku ukazující vpravo. Poklepeme třikrát levým tlačítkem myši a tak celý text vybereme. Vybraný text bude zobrazen inverzně! 1) Vyzkoušejte funkci tlačítka. 2) Proveďte výběr textu ve vašem dokumentu všemi uvedenými způsoby. 3) Otevřete nový dokument, napište jeden odstavec textu. Potom celý odstavec nakopírujte na jednu stránku 5x. 4) Vyzkoušejte rozdíl mezi kopírováním a přesunem textu. Přesun a kopie textu

181 Jestliže vybereme text, můžeme ho přesouvat nebo kopírovat. Při přesunu textu se text přemístí z jednoho místa na druhé. Při kopírování zůstane text na původním místě a na nové místo se stejný text vloží. O novém umístění rozhoduje pozice kurzoru. Kopírování textu pomocí schránky: Popíšeme si kopírování textu pomocí tzv. schránky. Schránka je zvláštní paměťová oblast vyhrazená pro přechodné uchovávání dat různého typu. Výběr textu jsme si vysvětlili v předcházející kapitole. Vybraný text nakopírujeme do schránky těmito způsoby: klepneme na ikonu Kopírovat nebo zvolíme Úpravy Kopírovat nebo zvolíme klávesovou zkratku CTRL+C. Vložení textu: V dalším kroku umístíme kurzor na místo, kam chceme vložit text, který je zatím ve schránce. Může to být do stejného dokumentu nebo do jiného dokumentu, dokonce i do dokumentu jiného programu (např. Excel, Outlook atd.). Text vložíme na místo, kde je bliká kurzor: klepneme na ikonu Vložit nebo zvolíme Úpravy Vložit nebo zvolíme klávesovou zkratku CTRL+V. Přesun textu: Přesun textu se provádí obdobně: Vybereme text, potom klepneme na ikonu ve tvaru nůžek nebo zvolíme Úpravy Vyjmout nebo zvolíme klávesovou zkratku CTRL+X. Zvolíme novou pozici kurzoru a obsah schránky vložte na toto místo (CTRL+V). Přesun a kopii textu uděláme také bez pomoci schránky, tzv. přetažením textu pomocí myši. Tato operace se používá většinou v případě, že potřebujeme přesunout nebo kopírovat text na kratší vzdálenost. Při přesunu (kopírování) nejdříve označíme text, potom umístíme ukazovátko myši nad označený text (do označeného textu). Ukazovátko změní tvar na šipku směřující vlevo nahoru. Stiskneme levé tlačítko myši a text táhneme do nové pozice. Novou pozici určíme pomocí svislé čárkované čárky, která se při vlečení označeného textu objeví na obrazovce. V cílové pozici levé tlačítko myši uvolníme. Text se přesune do nové pozice. Při kopírování textu na kratší vzdálenost postupujeme obdobně, navíc budeme při přetahování textu držet stisknutou klávesu CTRL. Tvar kurzoru bude doplněn obdélníčkem s křížkem. Po odtáhnutí textu do nové pozice pustíme nejdříve levé tlačítko myši a potom pustíme klávesu CTRL. Text bude do nové pozice zkopírován a na původním místě zůstane zachován. 1. Vyberte část textu všeho dokumentu, potom otevřete nový dokument a text zde vložte. 2. Vybranou část textu vložte do souboru v aplikaci: a) WordPad b) Excel

182 Formátování znaků a formátování odstavců Při editaci textu využíváme nejvíce formátování písma (znaků), formátování odstavců. Příkazy najdeme v hlavním panelu Formát/Písmo, respektive Formát/Odstavec. Využíváme i další nabídky příkazu Formát. Změna písma: Chceme-li provést jakoukoliv změnu, musíme vždy vybrat úsek textu, který chceme měnit! Chceme-li například změnit velikost napsaného textu, musíme text vybrat. Musíme vybrat jednotlivé znaky, slova, řádky, věty či odstavce. Pokud nepracujeme s odstavcem, pracujeme tzv. se znaky - písmeny. Při formátováni využíváme tlačítka na panelu nástrojů Formát nebo pomocí nabídky hlavního panelu - Formát. Pomocí tlačítek v panelu nástrojů Formát měníme: styl písma (o stylech písma další kapitola) typ písma velikost písma volíme písmo Tučné, Kurzívu, Podtržené můžeme volit i barvu písma i barvu pozadí písma Barva pozadí písma písma Typ Barva písma

183 Mnohem širší nabídku nám umožňuje volba změny písma přes příkaz hlavního panelu Formát/Písmo. V nabídce Formát/Písmo nalezneme změnu typu písma, barvy, a řezu písma, velikosti písma a stylu podtržení a další možnosti. V náhledu vidíme, jak náš výběr bude vypadat. Dialogové okno má tři karty. Na kartě Proložení znaků můžeme volit Měřítko, Mezery a Umístění znaků. Pro začátečníky je zajímavější možnost karty Textové efekty, kde můžeme označené části textu animovat. Změna formátu odstavce: Další tlačítka panelu nástrojů Formát se týkají celých odstavců. Při volbě těchto vlastností stačí, aby byl kurzor v odstavci. Jedná se např. o zarovnání textu: Zarovnat vlevo Zarovnat vpravo Zarovnat na střed Zarovnat do bloku a dále o vlastnosti odrážky a číslování, odsazení textu nebo ohraničení a stínování.

184 Širší nabídku pro práci s odstavcem nám nabízí volba Formát/Odstavec. Na jednotlivých kartách můžeme nastavovat např. zarovnání, odsazení či řádkování odstavců - karta Odsazení a mezery. Na kartě Tok textu můžeme nastavit, jak na sebe budou navazovat dva sousední odstavce. Kontrola osamocených řádků nedovolí, aby na konci nebo začátku stránky zůstal osamocený jeden řádek odstavce. Při psaní nebo editaci textu často využíváme zarážek, číslování a víceúrovňové číslování. Karty těchto položek jsou umístěny pod příkazem Formát/Odrážky a číslování. Vlastnost Odrážky a číslování zvýrazní a zpřehlední zápis dlouhého seznamu položek. Volba karty Odrážky: Před text každé položky se vloží implicitně zadaná zarážka nebo námi zvolený grafický symbol (např. srdíčko), nebo arabské nebo římské číslování. Vlastní seznam zarážek volíme pomocí tlačítka Vlastní na kartě Odrážky a číslování.

185 Volba karty Číslování umožňuje číslovat seznam podle nabízených čísel, abecedy nebo podle námi zvoleného typu číslování, obdobně jako na kartě Odrážky. Karta Víceúrovňové číslování slouží při psaní delších textů ke známému zpřehlednění textu. Při volbě vlastnosti Ohraničení a stínování můžeme kolem textu nakreslit obrysovou (ohraničující) čáru a odstavec můžeme vystínovat barvou. Ohraničení se dá použít nejen na odstavec, ale také na celou stránku. Vyzkoušejte tyto úkoly: Otevřete nový soubor, uložte jej pod jménem Kamila.doc. Do souboru napište dva odstavce. První odstavec následně zformátujte tímto způsobem: o typ písma: Arial, velikost 14, kurzíva, barva pozadí žlutá.

186 Druhý odstavec zformátujte takto: o typ písma Courier New, velikost 14, barva písma červená Vyzkoušejte na části textu různé možnosti typů písma. Vyzkoušejte všechny nabídky stylů z panelu nástrojů Formát. Prohlédněte si karty dialogového okna Písmo. Na vybrané části textu vyzkoušejte textové efekty. Vyberte v textu jeden odstavec, pomocí dialogového okna Odstavec vyzkoušejte funkce odsazení, mezery. Prohlédněte si kartu Tok textu v dialogovém okně Odstavec Vkládání obrázků do dokumentu V následující kapitole bude vysvětleno vkládání obrázků do textu. Existuje řada možností, některé z nich budou vysvětleny. Současně se seznámíme s úpravou obrázků v textu. Klíčová slova: Klipart, Objekt, Obrázek. Vkládání obrázků do text je zajímavý a přitažlivý způsob využití textových editorů. Pro začátečníky je nejjednodušší vkládání obrázku z Klipartu, vkládání naskenovaných obrázků, vkládání obrázků z jiných souborů (například z aplikace Malování). Můžeme využívat i funkce panelu nástrojů Kreslení a nakreslit jednoduchý obrázek přímo ve Wordu (nekreslíme však složitější obrázek přímo v hlavním dokumentu, ale jako vložený objekt). Vkládání obrázků z galerie klipartů: Volíme příkaz Vložit/Obrázek Vybereme volbu Klipart Vybereme některou z nabízených oblastí a v dalším kroku vybereme obrázek

187 Operace s vloženými obrázky: Změna velikosti vloženého obrázku Obrázek můžeme zvětšovat/zmenšovat pomocí úchopů, které se objeví po kliknutí myší na obrázek kolem obrázku. Další operace s obrázkem si můžeme vybrat po kliknutí pravým tlačítkem na vybraný obrázek. Objeví se roletové menu ve výběru Formát obrázku a můžeme měnit vzhled, pozici, přesnou velikost obrázku a provádět další nabízené změny.

188 Při operacích s obrázky se automaticky objeví na ploše panel nástrojů Obrázek: Pokud chceme, aby obrázek obtékal text, využijeme tlačítka a vybereme způsob obtékání textu. Známým posledním tlačítkem na panelu (šipka dolů) si prohlédneme funkce všech tlačítek, případně můžeme přidat či odebrat tlačítka. Jestli-že jsme již některým krokem upravili obrázek, dojde ke změně nabídky při kliknutí pravým tlačítkem myši na obrázek. Například jsme umožnili obtékání textu. Nyní můžeme přenášet obrázek za text, před text a podobně. Klikneme-li na tlačítko Nastavení zobrazení na panelu Obrázek, můžeme použít obrázek například jako vodoznak Funkce Seskupování umožňuje seskupit obrázky, se kterými chceme vykonat nějakou společnou akci. Prvním naším úkolem je však označit všechny obrázky, se kterými chceme pracovat společně. Složí k tomu klávesa SHIFT, kterou držíme zmáčknutu a současně klikneme postupně na všechny obrázky. K rozdělení potom slouží příkaz Rozdělit. Kreslení obrázků pomocí funkcí panelu nástrojů Kreslení provádíme vždy v jiném dokumentu. Všechny prvky obrázku seskupíme a teprve seskupený obrázek přeneseme do našeho textu. S celým obrázkem potom můžeme manipulovat podle svých požadavků, v opačném případě se nám při editaci dokumentu může obrázek zcela pokazit. Jinou možností je vložit obrázek jako objekt přes nabídku hlavního panelu Vložit/Objekt, tato práce je vhodnější již pro trochu pokročilejší uživatele.

189 Další možností je vložit obrázek ze souboru, v případě, že jej máme v některé složce připraven. Volíme příkaz Vložit/Obrázek. Vybereme volbu Ze souboru. Při této volbě se otevře známé dialogové okno, ve které musíme vyhledat složku s požadovanými soubory. Práce s vkládáním obrázků a jejich úpravou vyžaduje vekou trpělivost. Nicméně nakonec se nám podaří uspořádat vše, jak jsme si představovali. Úkoly: 1) Do nového dokumentu napište 10 názvů měst, každé na novém řádku. Potom vyzkoušejte volbu Odrážky a číslování Odrážky a pomocí okna Vlastní seznam vyberte jako odrážky srdíčka. Dokument uložte jako soubor s názvem MĚSTA.DOC. Předcházející text zkopírujte na další řádky a vyzkoušejte číslování seznamu. 2) Otevřete dokument. který má více odstavců. Vyberte postupně dva a pomocí volby Ohraničení a stínování upravte odstavce podle své volby. Do souboru s textem vložte několik Klipartů Soubor znovu uložte. Korespondenční úkol: Vytvoře textový dokument, který uložíte do souboru KAREL.DOC. V souboru budou vloženy obrázky z Klipartu, dále ze souboru (obrázek nakreslete v Malování, uložte a potom jej využijte k vložení do dokumentu Wordu). K obrázkům zpracujte příslušný text. Využijte v tomto souboru číslování a odrážky. Přepokládá se, že dokument bude mít 3 strany textu. Úkol ošlete v předepsaném termínu tutorovi. Shrnutí kapitoly Vkládání obrázků a dalších objektů má mnoho dalších možností, v rámci této studijní distanční opory jsou některá témata pouze naznačena. Předpokládám, že text pro pokročilé studenty (MS Office 2000) bude vytvořen jako distanční opora Aplikační programy I, II. pro navazující předměty. Pro rozšíření svých znalostí mohou studenti využít literaturu k jednotlivým aplikacím, případně manuály. V knihovnách a knihkupectvích je v současné době celá řada literatury k této problematice.

190 8.4 Styly Cíl: Cílem kapitoly je naučit se využívat styly a vytvářet vlastní styly. Klíčová slova: Styl, Znak, Odstavec. Pokud si prohlédneme jakoukoli knihu nebo delší text, vidíme, že má určitou strukturu. Je tam několik druhů odstavců, které se stále opakují (nadpisy, nadpisy nižších úrovní, základní text, poznámky, klíčová slova apod.). Musíme tedy při psaní dokumentu stále nastavovat stejné vlastnosti pro každý jednotlivý druh odstavce. Pokud se po napsání 20 stran textu rozhodneme, že nadpisy by měly být napsány větším písmem, musíme projít celý text a všechny nadpisy upravit. Toto nebude nutné, v případě, že se důsledně naučíme používat styly!!! Co je to Styl? Styl je souhrn všech formátování (vlastností), které pro daný text chceme definovat. Řečeno jinak: Přiřadíme textu nebo odstavci jisté vlastnosti (např. písmo Arial, velikost 10 bodů, řez kurzíva, barva černá, odstavec zarovnaný do bloku, první řádek odsazený o 1 cm zleva), všechny je hodíme do jednoho pytle, ten svážu a přiřadím mu visačku např. základní text. A ona visačka není nic jiného než styl. Word si u každého odstavce pamatuje jakým stylem je napsán. Tím je schopen provést najednou změnu ve všech odstavcích se stejným názvem. Styly můžeme použít: 1. na odstavce 2. na znaky (na slovo) Možná mnohé napadne otázka "Proč se učit pracovat se styly, když pohodově dokážeme napsat cokoli i bez znalostí stylu?"jsou minimálně dva důvody proč si tu práci dát: Dokumenty budou mít jednotný vzhled ( a to bez zdlouhavého vyhledávání "Jakou že velikostí jsem ten nadpis na začátku dokumentu psal?") Ušetříme spoustu času. Změníme-li definici stylu v jednom odstavci, provede se daná změna i ve všech odstavcích napsaných týmž stylem. Navíc styly slouží jako základy osnovy a obsahu. Je tedy nutné používat styly absolutně vždy? Samozřejmě, že není. Záleží zejména na obsažnosti daného dokumentu a celkové struktuře. U jednostránkových dokumentů, které se skládají ze třech stejných odstavců a jednoho nadpisu je zbytečné používat styly. U obsáhlejších prací to považuji za nezbytné.

191 Práci se styly si můžeme rozdělit na několik základních úloh: 1) Vytváření nových stylů. 2) Použití stylu 3) Převedení textu do odlišného stylu. 4) Úprava stylu, změna vlastností stylu. 5) Odstranění stylu. 6) Automatické definování stylu Vytváření nových stylů. A) Nadefinování pomocí menu Toto je první způsob. Je pomalejší, ale pro první osvojení a pochopení práce se styly vhodnější. Postup: 1. Formát Styl Nový Název nového stylu Určení rodiče nového stylu. Styl převezme vlastnosti tohoto stylu + další, které nadefinujeme. Co chci formátovat : -odstavec slovo Styl odstavce, který bude následovat 2. Okno Nový styl Formát 3. Výběr atributu formátování (Písmo, Odstavec, Tabulátory, Ohraničení, Jazyk, Rám, Číslování) 4. Určení vlastností Poznámky: U typu stylu "znak" můžete měnit pouze Písmo, Ohraničení a Jazyk Každému stylu je možné nadefinovat klávesovou zkratku: Okno Nový styl Klávesová zkratka B) Nadefinování pomocí naformátovaného odstavce Toto je druhý způsob. Je rychlejší, více používaný, ale pro uživatele, který má jasno. Postup: 1. Napsání textu (případně výběr textu) s potřebným formátováním.

192 2. Nástroj Styl (naleznete v nástrojích formát) klepnutí na název stylu napsání jména nového stylu Enter Tímto postupem styl přebere všechny vlastnosti naformátovaného odstavce s tím, že bude založen na stylu, který byl přepsán. Chcete-li zadat další vlastnosti určitého stylu odstavce, např. styl následujícího odstavce, musíte postupovat prvním způsobem Použití stylu před napsáním textu Postup: 1. Nástroj Styl rozbalit výběr stylu 2. Napsaní textu ve zvoleném stylu. Pokud Vám daná nabídka stylů nestačí, máte možnost zobrazit všechny dostupné styly. Toto se provede stiskem klávesy SHIFT+kliknutím na šipku v nástrojích Styl. Význam symbolů v seznamu stylů V seznamu Styly na panelu nástrojů Formát jsou uvedeny informace o atributech jednotlivých stylů. Atribut Vysvětlení Název stylu odsazený vlevo Ukazuje odsazení textu daného stylu od levého okraje. Velikost písma názvu stylu Ukazuje skutečnou velikost a vzhled písma daného stylu, pokud je velikost písma mezi 8 až 16 body. Menší písmo zobrazuje Word písmem o velikosti 8 bodů a větší písmo písmem o velikosti 16 bodů. Čtyři vodorovné čárky Znázorňují zarovnání daného stylu (vlevo, vpravo, na střed a do bloku). a (podtržené "a") Jedná se o styl znaku. (značka konce odstavce) Jedná se o styl odstavce Příklad 1: Máme napsat text s výsledky průzkumu veřejného mínění na téma "Využití volného času" Budeme potřebovat následující styly:

193 1) Styl Otázka, který bude napsán písmem Times New Roman, velikostí 12 bodů, řezem tučným, zarovnaný vlevo, ohraničený tenkou čárou nahoře a dole. 2) Styl Muž (bude obsahovat mužské jméno dotazovaného), který bude napsán písmem Arial, velikostí 12 bodů, řezem tučným, barvou modrou. 3) Styl Žena(bude obsahovat ženské jméno dotazovaného), který bude napsán písmem Arial, velikostí 12 bodů, řezem tučným, barvou červenou. 4) Styl Odpověď, který bude napsán písmem Times New Roman, velikostí 12 bodů, řezem kurzíva, odsazení prvního řádku o 1 cm. Řešení: Text by mohl vypadat následovně: Postup: Definování stylu Otázka 1. Zvolme Formát Styl Nový 2. Vyplňme: Název stylu -Otázka Typ stylu - odstavec Založit na - Normální Styl následujícího odstavce - Normální 3. Zvolme Formát Písmo 4. Vyplňme: Písmo - Times New Roman Řez - Tučný Velikost - 12 OK 5. Zvolme Formát Odstavec 6. Vyplňme: Zarovnání vlevo OK 7. Zvolme Formát Ohravičení 8. Vyplňme: Nastavení - Okolo Styl Šířka 1/2 b

194 Náhled Použít na: - Odstavec OK 9. OK Použít. 10. Napišme danou otázku Enter Definování stylu Muž (použijeme způsobu B). 1. Zvolme styl Normální (v nástrojích styl). Pokud jsme postupovali přesně podle předchozího návodu máme již tento bod splněn. Zamysleme se proč? 2. Napišme jméno Petr Polák 3. Nyní jméno označme a přímým formátováním zadejme požadované vlastnosti (vše můžeme zadat z lišty Formát) 4. Nyní klikněme na název Normální (text Normální zmodrá) a přepišme na Muž Enter Tímto jsme vytvořili styl Muž, který bude mít požadované vlastnosti a bude založen na stylu Normální. Definování stylu Odpověď (opět využijeme způsobu B): 1. Zvolme styl Normální (v nástrojích styl). Tentokrát musíme provést, protože styl Muž má nastaven styl následujícího odstavce Muž 2. Napišme text odpovědi, případně první slovo a dopišme až po nastavení stylu 3. Označme text a přímým formátováním zadejme požadované vlastnosti. Odsazení prvního řádku odstavce můžeme zadat pomocí pravítka. 4. Nyní klikněme na název Normální (text Normální zmodrá) a přepišme na Odpověď Enter Definování stylu Žena (zvolíme způsob A): 1. Zvolme Formát Styl Nový 2. Vyplňme: Název stylu -Žena Typ stylu - odstavec Založit na - Muž Styl následujícího odstavce - Odpověď 3. Zvolme Formát Písmo 4. Vyplňme: Barva - Červená OK Použít Bylo výhodné založit styl Žena na stylu Muž, protože styl Žena je téměř totožný se stylem muž, liší se pouze barvou písma. Pak stačí nadefinovat pouze odlišnou barvu písma. Styl Žena přebere všechny vlastnosti stylu Muž+barva písma bude červená. Nyní můžete text dopsat s použitím nadefinovaných stylů: 1. Výběr stylu. 2. Napsání textu. Úloha k zamyšlení Jakou změnu by bylo vhodné dodatečně udělat u stylu Muž aby došlo k urychlení práce? Proč jsme tuto změnu neudělali již při nadefinování stylu Muž? Příklad 2:

195 Před text z příkladu 1 vložte následující nadpis s využitím stylu Nadpis 1 a Normální. Využití volného času. (průzkum mezi studenty středních škol) Řešení: 1. Pro napsání nadpisu využijeme vestavěný styl Nadpis1 rozbalte nabídku v nástrojích styl vyberte styl Nadpis 1, napište text, dodatečně zarovnejte na střed. 2. Druhý řádek napíšeme stylem Normálním. Protože styl Nadpis 1 má nadefinovaný styl následujícího odstavce Normální (toto je nastavení u většiny nadpisů), nemusíme ho volit. Po napsání nadpisu a zmáčknutí klávesy Enter bude styl Normální automaticky zvolen. Napište text a dodatečně zarovnejte na střed. Cvičení 1: 1) Nadefinujte styl "Nadpis", který bude založený na stylu Normálním, styl následujícího odstavce bude Normální, napsán písmem Arial, velikosti 16 bodů, barvy tmavě modré, zarovnaný na střed. 2) Nadefinujte styl "Text", který bude založen na stylu Normálním, písmo velikosti 12 bodů, barva automatická, odsazení 1. řádku o 1 cm zleva. K nadefinování použijte způsob B). 3) Nadefinujte styl "Podnadpis", který bude založen na stylu Nadpis, písmo velikosti 14 bodů, zarovnaný vlevo Převedení textu do odlišného stylu Postup: 1. Kurzor umístit do daného odstavce. 2. Nástroj Styl rozbalit výběr stylu Poznámky: Chcete-li změnit styl více odstavců, musíte označit celou skupinu odstavců. Při použití stylu znaku je potřeba poklepat na dané slovo nebo vybrat slova, která je třeba změnit. Cvičení 2: 4) Napište recepty na cukroví - název cukroví napište stylem "Nadpis1", seznam polotovarů stylem "Nadpis3" a pracovní postup stylem "Normální" 5) Překopírujte z nápovědy text o stylech (Nápověda-Obsah-Formátování- Formátování pomocí stylu- Styly). Nadpis Styly přeformátujte na styl "Nadpis1", ostatní text na styl "Normální" Úprava stylu, změna vlastností stylu A) Nadefinování pomocí menu Postup: 1. Formát Styl 2. Vybrat styl ze seznamu stylů 3. Upravit

196 4. Formát 5. Výběr daného atributu formátování, definování vlastností (písma, odstavce, tabulátorů, ohraničení apod.) Poznámky: Seznam stylů můžeme specifikovat: použité styly (styly daného dokumentu = všechny vestavěné styly+styly uživatelem vytvořené), všechny styly (styly,jež jsou pro daný dokument k dispozici), uživatelem definované styly (styly, které jsme pro daný dokument vytvořili). B) Nadefinování pomocí naformátovaného odstavce Postup: 1. Označit odstavec, který chceme upravit. 2. Provést úpravu přímým naformátováním. 3. Klepnout na název stylu v nástroji Styl. 4. Enter. 5. Označit přepínač "Upravit styl podle změn ve vybraném textu" OK. Poznámky: Tento postup nebude fungovat u stylu "Normální". Tento styl je základní - výchozí pro všechny dokumenty založené na normální šabloně a má určitá

197 specifika např. nelze odstranit. Předefinovat styl normální je možné pouze pomocí způsobu A). Pro rychlé zrušení znakových formátů (např. určitá slova napsaná tučně) označte odstavce, ve kterých chcete formátování zrušit, a stiskněte CTRL+Mezerník. Cvičení 3: Použijte text z Nápovědy z cvičení 2 př.2. První odstavec změňte na kurzíva, odsaďte o 1 cm zleva a danou změnu zahrňte do stylu "Normální". Nadpis "Styly" podtrhněte a změnu zahrňte do stylu. Stáhněte z Internetu televizní program na 1 den. Názvy televizních stanic přeformátujte na styl "Nadpis1". Vytvořte styly "Pořad" a "Komentář" s vlastnostmi dle vlastní fantazie a program přeformátujte pomocí těchto stylů. Proveďte změnu ve stylu "Pořad" z předchozí úlohy na písmo podtržené, ve stylu "Komentář" na kurzíva Odstranění stylu Postup: 1. Formát Styl 2. Označit styl, který chcete vymazat 3. Odstranit Poznámky: Styl "Normální" nelze odstranit. Vymažete-li styl odstavce, který jste sami vytvořili, Word převede tímto stylem upravené odstavce do "Normálního" stylu a definici vymazaného stylu odstraní ze šablony. Vestavěné styly (styly definované v dané šabloně) vesměs nelze odstranit. V určitém dokumentu lze vymazat některý z vestavěných stylů, jako např. normální odsazení. Word převede odstavce upravené stylem, který jste vymazali, do normálního stylu, ale definici vestavěného stylu ponechá v šabloně. Chceme-li některý z vestavěných stylů opět použít, klepněme v poli Seznam na všechny styly. Upravíme-li některý odstavec dokumentu pomocí některého ze stylů Nadpisu, nelze pak tento styl nadpisu odstranit ze seznamu Styly. Chceme-li vymazat nebo kopírovat více stylů, použijme Organizátor.(více v kapitole Šablony). Už umíme základní práci se styly. Přestože si základní postupy jistě brzy zautomatizujeme a budeme je používat jako staří rutinéři, můžeme narazit na určité problémy. Část těchto problémů bude mít na svědomí Word (jak jinak, uživatel nikdy za nic nemůže) nebo lépe řečeno jeho snaha dělat spoustu věcí automaticky, bez vědomí uživatele. A tak si v další části zkusíme to vědomí trochu poopravit a dovědět se, co všechno dělá Word se styly automaticky.

198 8.4.6 Automatické definování stylů Autoři Wordu předpokládali (a zcela oprávněně), že občas potřebuje napsat delší dokument i uživatel, který se nehodlá zabývat definováním stylů. Pro tyto uživatele byla do Wordu zabudována funkce "Automatického definování stylů". Tato funkce způsobí to, že při podstatné změně ručního formátování na určitý odstavec, Word sám automaticky vytvoří nový styl. Takto vytvořený styl pak uživatel může používat při další práci. Musí se ale naučit aspoň styly používat pro psaní textu. V případě, že používáme důsledné vlastní definování stylů můžeme tuto nabídku vypnout (konečně, jsme zdatní uživatelé a ne začátečníci). Postup: 1. Nástroje Automatické opravy karta Při psaní 2. V části Při psaní automaticky zaškrtnout Definovat styly na základě formátování Automatická aktualizace stylu Tato funkce (na rozdíl od předchozí) je velmi užitečná a značně urychluje práci. Způsobuje to, že jestliže ručně změníte formátování odstavce, který je nadefinován v určitém stylu, automaticky se změna promítne do daného stylu a zároveň se změní všechny odstavce nadefinované v daném stylu. Postup: 1. Formát Styl 2. Výběr stylu 3. Upravit 4. Zaškrtnout Automaticky aktualizovat OK Použít Poznámky: Stejnou volbu můžeme provést i v okně Úprava Stylu zaškrtnutím Od nynějška automaticky aktualizovat. Normální styl nelze automaticky aktualizovat. Příklad 3: Zadejte u stylu Muž z příkladu 1 funkci Automaticky aktualizovat a pak text napsaný tímto stylem ručně zarovnejte na střed. Postup: První způsob: 1. Formát Styl 2. Označte styl Muž Upravit 3. Zaškrtněte Automaticky aktualizovat OK Použít 4. Kurzor přesuňte na text s mužským jménem ručně zarovnejte na střed Druhý způsob: 1. Kurzor nastavte na text s mužským jménem ručně zarovnejte na střed 2. Klikněte do nástroje Styl Enter 3. V okně Úprava stylu zaškrtněte položku Od nynějška automaticky aktualizovat OK

199 Úloha k zamyšlení: Proč se v daném dokumentu zarovnala i všechna ženská jména? Shrnutí kapitoly 1) Styl je souhrn všech vlastností odstavce. 2) Používání stylu šetří čas a umožňuje sjednocení vzhledu dokumentu. 3) Pro formátování dokumentu důsledně používejte styly, ručně formátujte pouze odstavec, který je specifický a v dokumentu se vícekrát neopakuje. 4) Při tvorbě dokumentu můžete použít buď vestavěné styly nebo si vytvořit styly vlastní. 5) Pro práci se styly používáme buď nástroj styl nebo pro podrobnější definování nabídku Formát Styl. 8.5 Šablony Cíl: Cílem následující kapitoly je naučit se pracovat se Šablonami a naučit se vytvářet vlastní Šablony. Klíčová slova: Šablona, Organizátor. Základem pro vytvoření každého dokumentu ve Wordu je šablona. Ta určuje základní strukturu a nastavení dokumentu. Zjednodušeně řečeno jde o jakýsi "formulář" s nástroji pro urychlení práce. Tento "formulář" může mít různou podobu - od prázdného listu (šablona Normal.dot) až po opravdový formulář ( viz. příloha č.3). Sekretářka v kanceláři vyplňuje také různé typy formulářů - na něco ji stačí prázdný list, jindy si vezme papír s logem firmy a vyplněnou adresou a někdy zase vyplňuje formulář s příkazem k jízdě. Stejné možnosti nám poskytuje i Word pomocí šablon. Otevřete-li dokument na základě nějaké šablony, obdržíte návrh již zformátovaného dokumentu, takže zbývá již jen upravit navržený text do konkrétní podoby. V této kapitole se naučíme pracovat se šablonami a vytvářet vlastní šablony. Šablona - je návrh dokumentu určitého typu obsahující nastavený formát, další vlastnosti dokumentu a případně i předepsaný text a obrázky. Šablony jsou v zásadě dvou typů: šablona - předvolený dokument se objeví ihned po výběru šablony, průvodce - jde o makro, které vám položí několik dotazů na upřesnění vzhledu a obsahu dokumentu a poté otevře dokument. Než se otevře dokument na základě Průvodce, trvá to sice déle, ale máte možnost výsledný dokument ovlivnit pomocí několika dialogových oken. V šabloně se mohou definovat následující prvky:

200 Text a grafické objekty určené k použití pro všechny dokumenty, např. záhlaví a zápatí; dále pole pro vkládání data, času a údajů jako název souboru a název dokumentu; často používaný text a logo společnosti. Okraje stránek a jiné volby týkající se vzhledu stránky nastavované v nabídce Soubor příkazem Vzhled stránky. Styly. Makra. Text a grafické objekty uložené jako položky automatického textu. Vlastní panely nástrojů, nabídky a klávesové zkratky. Šablony jsou velkou vymožeností textového editoru. Umožňují i bez větších znalostí napsat dobře stylizované dokumenty. Pomocí šablon nebo průvodců můžeme vytvořit dokumenty určené pro soudní řízení, zápisy z jednání, dopisy, faxy, zprávy, disertační práce, životopisy, adresáře, informační bulletiny, příručky, brožury, kalendáře, WWW stránky, rozvrhy, programy jednání, nákupní objednávky, daňová přiznání nebo faktury. Některé šablony jsou instalovány přímo ve Wordu, jiné potřebují vlastní instalaci (CD-ROM Microsoft Office složka ValuPack\Sablony), je rovněž možno stáhnout si některé z www serveru firmy Microsoft nebo máme možnost si je vytvořit sami (tuto možnost bych volila jako poslední možnou - proč se dřít, když už to někdo vymyslel za mně). Tak se pojďme vrhnout na práci s šablonami, ať můžeme v klidu založit do knihovny Úpravu písemností Použití šablony Postup: 1. Soubor Nový 2. Výběr karty(např. Dopisy a faxy) 3. Výběr typu šablony v položce Vytvořit nový vybrat dokument OK 4. Napsat nebo doplnit skutečné údaje. 5. Uložit. Ukázka šablony Moderní dopis.dot

201 Poznámky: Šablona je na disku uložená ve formě souboru typu.dot. Nejčastěji bývají uloženy ve složce Disk:\ \Microsoft\ Office\Šablony. Její přesné umístění můžeme zjistit: Nástroje Možnosti Karta Umístění souborů Položka Uživatelské šablony (případně Šablony skupiny) Jestliže se šablona nachází přímo ve složce Šablona nalezneme ji při otvírání nového souboru na kartě Obecné, je li v nějaké její podsložce nalezneme ji na kartě se stejným jménem jako je název dané podsložky. Nachází-li se na jiném místě, pak se tato šablona neobjeví v dialogu Nový. Příklad 1: Vytvoříme dopis pro obchodního partnera pomocí šablony. Postup: 1. Zadejme příkaz Soubor Nový (Pozor nestačí kliknout na nástroj Nový). 2. Zvolme kartu Dopisy a faxy. 3. Vyberme šablonu moderní dopis. 4. Postupně klikejme do jednotlivých předdefinovaných části dopisu a přepišme je skutečnými údaji. Předdefinovaný formát nám zajistí správnou posloupnost údajů a navíc na žádnou část nezapomeneme. 5. Výsledný soubor uložme Práce se šablonami Každý soubor uložený ve Wordu nese s sebou i informaci o šabloně ve které byl vytvořen. Při opětovném otevření souboru je tento otevřen již v dané

202 šabloně. Navíc má k dispozici další dva typy šablon - normální šablonu a globální šablonu (tu musíme zvolit, jinak není k dispozici). Normální šablona Normální šablona je víceúčelová šablona používaná pro všechny typy dokumentů. Po spuštění programu Word nebo po klepnutí na tlačítko Nový je vytvořen nový prázdný dokument založený na normální šabloně. Tuto šablonu je možné upravit, a změnit tak výchozí formátování nebo obsah dokumentu. Word dále používá normální šablonu k ukládání běžně používaných položek automatického textu, maker, panelů nástrojů, vlastních nastavení nabídek a klávesových zkratek. Vlastní položky uložené v normální šabloně jsou k dispozici ve všech dokumentech. Tato šablona je tedy i globální šablonou. Globální šablona Při práci na dokumentu jsou za normálních okolností k dispozici pouze ty položky automatického textu, makra, vlastní panely nástrojů, nastavení nabídek a klávesové zkratky, které jsou uloženy v šabloně k dokumentu připojené nebo v normální šabloně. Chcete-li používat položky uložené v jiné šabloně, můžete tuto šablonu načíst jako globální šablonu. Je-li šablona aktivní jako globální, jsou položky uložené v této šabloně k dispozici pro všechny dokumenty až do zavření programu Word. Když už příslušné položky dále nepotřebujete, je vhodné z úsporných důvodů uvolnit šablonu z paměti. Načtení globální šablony 1. Nástroje Šablony a doplňky. 2. Pole Globální šablony a doplňky zaškrtnout políčko vedle požadované šablony. 3. Není-li daná šablona k dispozici, pak: Přidat zvolit danou šablonu OK. 4. OK. Poznámky: Globální šablona je načteny jen pro aktuální práci. Ukončíme-li Word, a pak ho znovu spustíme, k opětnému načtení šablony nedojde. K dokumentu lze připojit i jinou šablonu, která obsahuje potřebné položky. Nově připojená šablona nahradí šablonu předchozí. Tento postup je vhodný například tehdy, pokud jste dokument původně založili na normální šabloně, ale nyní chcete používat šablonu s vlastními styly, makry nebo jinými nastaveními. Toto provedeme: Nástroje Šablony a doplňky Připojit zvolit danou šablonu Otevřít.

203 8.5.3 Organizátor šablon Jednotlivé položky v šablonách tzn. styly, makra, panely nástrojů, automatické texty lze kopírovat, přejmenovávat a vymazávat z šablon do dokumentu a naopak pomocí Organizátorů. Automatické texty lze kopírovat jen ze šablony do šablony. Organizátor lze zpřístupnit dvěmi způsoby: 1. Nástroje Šablony a doplňky Organizátor 2. Formát Styl Organizátor Seznam objektů v aktuálním dokumentu (případně ve zvoleném dokumentu) Seznam objektů v globální šabloně (případně ve zvolené šabloně). Karta je rozdělena do dvou polovin. V levé polovině je prvotně seznam objektů v aktuálním dokumentu (s výjimkou karty Automatický text, kde je prvotně seznam objektů v šabloně dokumentu). Dokument si můžeme zaměnit v políčku Styly ze souboru. V pravé polovině je seznam objektů v globální šabloně Normal.dot. I tuto šablonu si můžeme zaměnit v políčku Styly ze šablony na pravé straně karty. Postup: 1. Nástroje Šablony a doplňky Organizátor. 2. Zvolit kartu, na níž jsou uvedeny položky, které chcete kopírovat. 3. Chcete-li kopírovat položky z jiné šablony či souboru nebo do jiné šablony či souboru: Zavřít soubor (zavře se aktivní dokument a šablona k němu připojená) Otevřít soubor zvolit daný soubor nebo šablonu Otevřít. 4. V seznamech zvolit dané položky zvolit Kopírovat, Odstranit nebo Přejmenovat (u Přejmenovat napsat Nový název OK) Zavřít. Příklad 2: Přiřadíme šabloně Normal.dot styly Adresa na obálku a Adresa odesílatele ze šablony Moderní dopis.dot. Postup: 1. Zvolme Nástroje šablony a doplňky Organizátor.

204 2. Na levé straně karty klikněme: Zavřít soubor Otevřít soubor. 3. Vybereme složku Dopisy a faxy označíme soubor Moderní dopis.dot Otevřít. 4. Provedeme kontrolu, zda v pravé části karty máte otevřenou šablonu Normal.dot. V případě, že tomu tak není, tak ji otevřeme (postup obdobný jako u bodu 2,3). 5. V políčku Moderní dopis.dot zvolme Adresa na obálce zmáčkneme CTRL+klikneme na Adresa odesílatele. 6. Zvolíme Kopírovat Zavřít. Od této chvíle, jestliže otevřeme libovolný soubor založený na šabloně Normal.dot budeme mít k dispozici i styly Adresa na obálce a Adresa odesílatele. Ačkoli jsem tvrdila, že je vhodnější používat šablony již vytvořené, snadno se může stát, že často pracujete s dokumenty určitého typu jejichž šablony jste nikde nenalezli. Potom nezbývá nic jiného, než si šablonu vytvořit sami. Nebo ne? Jistě, máte možnost do nekonečna vytvářet dokument znova a znova, vymýšlet formátování apod. Lenoši ale na to půjdou jinak. Ti si vytvoří šablonu daného dokumentu a pak již budou vpisovat rozdílné texty. Vždyť z praxe je jasné, že přepisování je daleko snazší, než vymýšlet nejen text, ale i formát. A tak se naučme vytvářet nové šablony, ať posléze můžeme být lenochy Tvorba šablon Šablonu můžeme vytvářet třemi způsoby: 1. Z prázdného dokumentu: Vytvoříme daný dokument, vložíme tam opakující se text se správným formátováním pomocí stylů, vlastní styly, grafické objekty případně položky automatického textu, panely nástrojů, klávesové zkratky, makra. Zadáme vzhled stránky. 2. Z existujícího dokumentu: Z dokumentu odstraníme texty, které se nepoužívají opakovaně, doplníme pasáže, které se opakují, do míst, kam se bude dopisovat text zapíšeme znaky nebo fiktivní údaje. Upravíme vzhled dokumentu. Dokument na funkci šablony připravíme. 3. Z existující šablony: Otevřeme šablonu podobnou té, kterou chceme vytvořit. Postup: Soubor Nový Vybrat šablonu v rámečku Vytvořit nový označit šablonu OK. Šablonu dle požadavku upravíme. Postup příklad postupu tvorby šablony: 1. Připravit dokument na funkci šablony (viz. jeden z předchozích bodů). 2. Soubor Uložit jako. 3. Zvolit Typ souboru šablona dokumentu. 4. Word v poli Uložit do automaticky zadá složku Šablony. Chcete-li, aby byla šablona umístěna na jinou kartu než na kartu Obecné, přejděte ve složce Šablony do příslušné podsložky. 5. Název souboru napsat jméno nové šablony Uložit. Poznámky:

205 Chceme-li, aby určitá makra a položky automatického textu byly k dispozici pouze v dokumentech založených na této šabloně a nikoli ve všech dokumentech, uložte je v této šabloně a nikoli v normální šabloně! Úpravu šablon provádíme obdobně: Soubor - Otevřít danou šablonu provést úpravy ikona Uložit. Příklad 3: Vytvoříme šablonu pro tvorbu jídelního lístku. Výsledná šablona by mohla vypadat následovně. atd Postup: 1. Otevřeme nový dokument založený na šabloně Normal.dot. 2. Napišeme nadpis "Jídelní lístek" - např.písmo Comic Sans MS, vel. 20 bodů, řez tučný, barva tmavě modrá, odsazení zleva 2,5 cm. 3. Umístíme levý tabulátor 10 cm zleva a zmáčkněte klávesu Tab. 4. Položku "datum od - do" vložíme jako textové pole formuláře. Po klepnutí na dané textové pole dosavadní text zmizí a je nahrazen konkrétními daty, které zadává uživatel z klávesnice. Zobrazíme panel nástrojů formuláře (Zobrazit Paneky nástrojů Formuláře). Zamáčkneme tlačítko Stínování pole formuláře klikneme na tlačítko Textové pole formuláře nakonec tlačítko Možnosti pole formuláře vyplníme Typ - obyčejný text, Výchozí text - [datum od - do] OK 5. Vložíme pomocí nástroje Kreslení čáru.

206 6. Napíšeme text Pondělí a přeformátujte - Arial, 14 bodů, řez tučný, barva tmavě modrá. Daný formát zahrneme do stylu Nadpis Položku datum vložíme jako textové pole formuláře viz. bod 2. U typu textového pole můžeme vybrat datum. 8. Text Polévka, Menu 1, Menu 2, Vegetarián odsaďte, pišeme stylem normálním, ručně zadáme řez tučný. 9. Doplníme zbývající dny, použijeme kopírování. 10. Jídla, která se často opakují můžeme uložit jako položky automatického textu. Protože se automatické texty váží na styly vytvoříme styly polévka, menu a vegetarián a založíme je na stylu normálním. Zobrazíme panel nástrojů Automatický text. Zvolíme si styl polévka napišeme název polévky a označíme jej v nástrojích Automatický text klikneme na Nový OK. Gulášová polévka se objeví v nabídce Automatického textu pod tlačítkem Polévka. Stejným způsobem vypisujeme další názvy polévek. Pak přejdemte na Menu a Vegetarián. Na závěr zajistíme, aby za nadpisem Polévka byl předdefinovaný styl Polévka atd. 11. Ponecháme zobrazeny pouze panely nástrojů Standard, Formát, Automatický text. Ostatní panely zavřeme. 12. Uložíme jako šablonu: Soubor Uložit jako zvolíme typ souboru - šablona dokumentu (*.dot) vytvoříme složku Vlastní a otevřeme ji zadejtm jméno souboru Jídelní lístek Uložit. Cvičení 2: Zkopírujte z www. 3 různé šablony. Vytvořte šablonu Knihy jízd motorového vozidla. Pokuste se podle vzoru (viz. příloha 2) vytvořit šablonu faktury. Shrnutí kapitoly 1) Šablona je soubor na disku typu *.dot. Obsahuje připravené texty, obrázky, styly, automatické texty, panely nástrojů, makra. Jde o předformátovaný návrh dokumentu. 2) Každý dokument je založený na určité šabloně - nejčastěji Normal.dot. Šablonu lze vybrat volbou Soubor Nový Volba karty Volba šablony.

207 3) Soubor může čerpat styly, automatické texty, panely nástrojů a makra ze své šablony i z globálních šablon. 4) Ke kopírování objektů mezi šablonami a dokumenty je určen Organizátor. 5) Nové šablony můžeme vytvářet z prázdných dokumentu, z existujících dokumentů i z podobných šablon. 8.6 Práce s tabulkami Cíl: Cílem kapitoly je získání znalostí základních pojmů při práci s tabulkou, vytvořit tabulku, upravit vzhled tabulky dle svého přání. Klíčová slova: Tabulka, Buňka, Ohraničení, Formát Využití tabulek Tabulky jsou často používány k uspořádání a prezentaci informací, lze je však použít i v řadě dalších situací. Mohou obsahovat slova, obrázky, hypertextové odkazy,čísla nebo další tabulky. Pomocí tabulky můžeme také vytvořit zajímavé rozvržení stránky a uspořádat text či grafiku. Program Word nabízí několik způsobů tvorby a správy tabulek. 1. Nechat Word udělat vše za nás velmi pohodlné. 2. Vytvořit tabulku manuálně je to docela zábavné kreslení. 3. Specifikovat přesný počet řádků a sloupců. Buňka, řádek a sloupec tabulky: Zapamatovat si pojmy řádek a sloupec tabulky je jistě snadné. K pojmu buňka si můžeme zapamatovat většinou otázku: Co je základní stavební jednotkou každého organismu? Buňka! Stejně tak je tomu i u tabulek. Netisknutelné znaky tabulky Tyto znaky jsou zobrazeny pouze v případě, je-li zapnuto tlačítko Zobrazit nebo skrýt na panelu nástrojů Standardní. A jak již název

208 napovídá jedná se o znaky, které sice uvidíme na obrazovce, ale nevytisknou se. V případě, kdy potřebujeme vidět kde byl zmáčknut Enter nebo pevná mezera, je to příjemná pomůcka. Úkol: Vyzkoušejte si tlačítko Zapnout nebo vypnout na libovolném textovém dokumentu Tvorba tabulky Otevřeme si prázdný dokument ve Wordu a po celou dobu studia jej necháme otevřený. Všechny úkoly pak budeme provádět v něm a nic nemažeme. Způsoby tvorby tabulky: Jak jsme již řekli, je několik způsobů, jak vytvořit tabulku. My si v této kapitole ukážeme nejzákladnější z nich: a) vytvoření tabulky z panelu nástrojů Standardní b) vytvoření tabulky z panelu nástrojů Ohraničení c) vytvoření tabulky z hlavní nabídky Tabulka Vytvoření tabulky z panelu nástrojů Standardní Tabulku lze rychle vytvořit pomocí příkazu Vložit tabulku v panelu nástrojů Standardní. Pokud tento panel na obrazovce nevidíme, snadno jej zobrazíme pomocí hlavní nabídky Zobrazit Panely nástrojů a klikneme na Standardní.

209 Kliknutím na tlačítko Vložit tabulku se rozbalí tabulka, ve které si přetažením myší vybereme počet řádků a sloupců. Tím se v místě, na kterém byl umístěn kurzor, objeví tabulka. Je-li námi požadovaný počet řádků nebo sloupců větší než 4 x 5, nebudeme ztrácet hlavu, podržíme levé tlačítko myši a tažením vybíráme dál. Ovšem problém nastává ve chvíli, kdy se dostaneme na konec obrazovky. Pak je třeba použít jiného způsobu tvorby tabulky. A to nejlépe z Hlavní nabídky Tabulka Vložit tabulku. Vytvoření tabulky z hlavní nabídky Tabulka Z nabídky Tabulka vybereme Vložit a příkaz Tabulka. Nastavíme počet sloupců a počet řádků. Potvrdíme OK. Tím se opět v místě, kde byl umístěn kurzor, zobrazí tabulka Tento způsob je nejpoužívanější.. Pokud nejsme příliš zběhlí v práci s Wordem nebo pokud nemáme zájem učit se speciálně tento program se všemi jeho ulehčeními a vymoženostmi dopodrobna, je právě toto nejuniverzálnější cesta. Zvláště při tvorbě

210 velkých tabulek (např. o 200 řádcích). Návrh tabulky Tento způsob ponechám čistě na vaší šikovnosti a kreativitě. Jen vám ukážu cestu a budu ráda, když se alespoň pokusíte ujít její část. Řešení najdete na konci kapitoly. Z nabídky Tabulka vybereme příkaz Navrhnout tabulku. Tím se automaticky zobrazí panel Tabulky a ohraničení a my si můžeme nakreslit tabulku ručně. Stejného výsledku dosáhneme kliknutím na tlačítko Zobrazit panel Ohraničení v panelu Standardní. Úkol: Vytvořte tabulku o 4 sloupcích a 3 řádcích pokaždé jiným způsobem a rozmyslete si, který způsob je pro Vás nejvhodnější. Zamyslete se: Popřemýšlejte, co vytvoříte pomocí svislých čar, co pomocí vodorovných čar a co ohraničují 2 svislé a 2 vodorovné čáry. Shrnutí: Zjistili jsme, že existuje několik způsobů jak vytvořit tabulku, z nichž některé se kryjí. Rozpoznáváme tedy dva základní způsoby a to: nastavit počet řádků a sloupců, nakreslit si tabulku ručně jako obrázek. Vždy však platí, že se tabulka zobrazí na místě, kde je kurzor. Proto je dobré nejdříve vybrat místo pro tabulku a teprve pak ji tvořit.

211 8.6.3 Editace tabulky Pohyb po tabulce Pohybovat se po tabulce je možné opět několika způsoby: a) pomocí myši (někdy způsob krkolomný, především při vyplňování tabulky údaji), b) pomocí šipek (kurzorových kláves), c) pomocí klávesy Tab. Možnosti a) a b) jsou zřejmé. U možnosti c) je třeba podotknout, že se pohybujeme ve směru psaní textu, to znamená, že každé zmáčknutí klávesy Tab znamená posun na buňku vpravo. V případě, že se nacházíme na konci řádku, přesuneme se zmáčkutím klávesy Tab na první buňku následujícího řádku. Ovšem v případě poslední buňky celé tabulky (buňka v pravém dolním rohu) se při použití této klávesy přidá na konec tabulky další řádek. Vložení textu Klikneme do buňky a začneme psát nebo vložíme text ze schránky. POZOR! Pokud jsme vytvářeli tabulku pomocí návrhu, je třeba nejdříve klepnout na tlačítko Navrhnout tabulku, abychom jej vypnuli. Jinak bychom nakreslili další čáru. Vložení obrázku Klikneme do buňky, která má obsahovat obrázek. V nabídce Vložit vybereme Obrázek a podle potřeby vložíme obrázek. Úkol: Do jedné buňky již vytvořené tabulky vložte obrázek ze souboru nebo Klipart a zbylé buňky vyplňte textem. Zformátování tabulky Ukážeme si jen automatické formátování. Formát tabulky je nastavení barev a tvaru čar, podkladu buněk, textu, zarovnání. Jednoduše řečeno Jak tabulka vypadá. Klepněme na libovolnou buňku tabulky. Není třeba označit celou tabulku, jak je to u formátování textu. Na panelu nástrojů Tabulky a ohraničení

212 klepněme na tlačítko Automatický formát tabulky. Zobrazí se toto okno Automatický formát tabulky. Vybereme požadovaný formát, dle potřeby vypneme nebo zapneme nabízené volby. V náhledu uvidíme, jak bude tabulka vypadat. Nakonec klepneme na tlačítko OK. Úkol: Vytvořte následují tabulku: Výška Váha Osoba Osoba Osoba Osoba ,3 Pes 30 6 Řešení: 1. Vytvoříme tabulku 6 x Vyplníme údaji. 3. Na panelu Tabulky a ohraničení vybereme Automatický formát. 4. V nabídce Formát vybereme Seznam 7 a vyškrtneme políčko Ohraničení. 5. Potvrdíme OK. Někdy se nám ani při nejlepší vůli nepodaří navrhnout tabulku napoprvé a je potřeba zpětně upravit počet řádků či sloupců. A opět existuje několik možností, z nichž dvě jsou velmi podobné Vložení řádků, sloupců do tabulky Pomocí panelu nástrojů Tabulky a ohraničení Pokud jsme pracovali pouze v tabulce, není potřeba tento panel vyvolávat. Ovšem pokud jsme pracovali v jiné tabulce nebo psali text, je třeba jej vyvolat. Úkol: Opakování je matka moudrosti. Proto si vyzkoušejme vypnutí a zapnutí panelu nástrojů Tabulky a ohraničení v pokusném dokumentu. V panelu nástrojů Tabulky a ohraničení vybereme tlačítko Vložit tabulku v levém dolním rohu a rozbalíme jej. Jak vidíme můžeme vybrat možnosti jako Vložit sloupce nalevo, Vložit sloupce napravo od sloupce v němž je umístěn kurzor nebo

213 Vložit řádky nad, Vložit řádky pod řádek, ve kterém je umístěn kurzor. Než vybereme jednu z těchto možností přesvědčíme se, že máme kurzor umístěn na správném místě. Ovšem pokud se nám nepovede zrovna to, co jsme chtěli, není třeba ztrácet hlavu. Chybný krok napravíme klepnutím na tlačítko Zpět na panelu nástrojů Standardní. Nezapomeňme, že tato oprava se dá použít kdykoli. Pomocí nabídky Tabulka Vyberme nabídku Tabulka dále vyberte Vložit. Tím se rozbalí další nabídka. Když ji porovnáme s předešlou nabídkou, zjistíme, že se jedná o stejné možnosti. Odstranění řádků, sloupců z tabulky Zde si již musíme dát dobrý pozor na to co odstraňujeme. Zvláště, máme-li již tabulku vyplněnou. Mohli bychom přijít o důležité údaje nebo o práci, kterou jsme vynaložili. Opět však není nic ztraceno a spolehneme se na tlačítko Zpět. Abychom ovšem nemuseli napravovat své chyby, pokusíme se jim předcházet, tudíž se vždy před provedením přesvědčíme, že kurzor je umístěn v buňce sloupce či řádku, který chceme odstranit. Tento úkon provedeme pomocí nabídky Tabulka, vybereme položku Odstranit, rozbalí se další nabídka, z níž můžeme dále vybírat. Všimněme si, že máme možnost odstranit celou tabulku a dokonce i některé buňky. Vždy odstraníme pouze jeden řádek nebo jeden sloupec. Odstranění buňky Vybereme-li tuto možnost, zobrazí se nám tato nabídka: Poslední dvě možnosti jsou opět zřejmé. Zvolením dojde k odstranění celého řádku či

214 sloupce obsahujícího buňku v níž je umístěn kurzor. Posunout buňky vlevo odstraněním buňky se následující buňky v řádku posunou doleva. Tudíž na konci řádku bude proti ostatním řádkům chybět jedna buňka. Posunout buňky nahoru v tomto případě se odstraní pouze obsah buňky a obsah následujících buňek ve sloupci se posune nahoru. Žádná buňka nebude chybět. Kontrolní úkol: Pokuste se vyřešit situaci, kdy potřebujete odstranit najednou více řádků nebo sloupců. Řešení situace: Například: Tažením myši označíme sloupce (řádky), které chceme odstranit, a odstraníme je. Co v případě, že nabídka Tabulka Odstranit není aktivní? Řešení je velmi jednoduché. Stačí kliknout myší do tabulky a nabídka je opět aktivní. Totéž platí u nabídky Tabulka Vložit. Chceme-li do tabulky vložit řádek nebo sloupec či naopak, chceme-li je odstranit je nejvýhodnější použít nabídku Tabulka. Nezapomeňte, že při práci s tabulkou je potřeba mít kurzor v buňce tabulky, jinak není tato nabídka aktivní. Potřebujeme-li odstranit více řádků (sloupců) současně, označíme je a poté odstraníme. Toto lze pouze u sloupců (řádků) vedle sebe Změna šířky sloupců a výšky řádků Šířku sloupců a výšku řádků tabulky si můžeme jednoduše přizpůsobit. Pokud jsme původně plánovali stejné rozměry všech buňek a po jejich vyplnění se rozměry změnily, můžeme je znovu nastavit jediným tlačítkem. Rozměry řádků a sloupců, případně jednotlivých buněk, lze také upravit ručně. Budeme-li chtít změnit velikost všech buněk v jenom řádku nebo sloupci, musí být v daném řádku (sloupci) viditelný pouze kurzor. Výška řádku. Je-li výška řádku příliš malá na to aby mohl pojmout všechen text (včetně formátování), dojde k automatickému přizpůsobení výšky řádku. Při změně výšky řádku stačí aby byla označena jedna buňka v daném řádku. Řádky stejně vysoké Vyberte řádky, které mají být stejně vysoké. Na panelu Tabulky a ohraničení vyberte Řádky stejně vysoké.

215 Totéž lze provést pomocí nabídky Tabulka Přizpůsobit Řádky stejně vysoké. Ruční nastavení výšky řádku Klepněte kdekoli v tabulce, abyste zrušili případný výběr. Umístěte ukazatel myši na dolní hranici řádku, až se objeví kurzor pro změnu velikosti ve svislém směru. Tažením hranice nahoru výšku řádku zmenšíte, tažením dolu ji zvětšíte. Při požadavku na stejné rozměry použijte jako vodítko svislé pravítko. Šířka sloupce Pokuste se použít stejný způsob změny šířky sloupce jako u změny výšky řádku. Sloupce stejně široké POZOR! Pokud chceme změnit šířku více sloupců současně, musíme označit všechny buňky ve sloupcích. Jinak se změní šířka pouze u těch buněk, které byly označeny. Vyberte sloupce, které mají být stejně široké. Na panelu Tabulky a ohraničení vyberte Sloupce stejně široké. Zjistěte, zda je možné, nastavit Sloupce stejně široké ještě jiným způsobem Změna vzhledu tabulky Nejjednodušší a nejrychlejší způsob, jak dát celé tabulce charakteristický vzhled, je použít funkci Automatický formát Chceme-li však aby naše tabulka měla výjimečný vzhled můžeme nastavit vlastní ohraničení a stínování Klíčová slova: Ohraničení Ohraničení styl (tvar, barva a šířka) čar okolo buněk Mřížka netisknutelné hranice buněk tabulky Vycházejme ze situace, že tabulka je již vytvořena a jednotlivé buňky jsou ohraničeny stejnými čarami. Jako první krok můžeme označit celou tabulku a vypnout veškeré ohraničení. Tedy na panelu Tabulky a ohraničení, rozbalit nabídku Vnější ohraničení a vybrat Bez ohraničení.

216 Tím všechny čáry kolem buněk zešednou. Pokud se ovšem tabulka ztratí úplně, neznamená to, že bychom tabulku smazali. Pouze je potřeba zobrazit takzvanou mřížku, což jsou čáry, které sice na monitoru vidíme, ale nevytisknou se, jsou jen pomocné. Zobrazíme je pomocí nabídky Tabulka Zobrazit mřížku. Nastavení ohraničení pro více buněk najednou Dále pokračujeme takto: 1. Označíme (vybereme) buňky, které budou mít stejný styl ohraničení. 2. Zvolíme typ čáry. 3. Zvolíme šířku čáry. 4. Zvolíme barvu čáry. 5. Zvolíme styl ohraničení. Poslední krok provede požadované úpravy. Doplnění ohraničení jedné buňky 1. Vybereme nový styl čáry, její šířku a barvu. Tím se automaticky zapne tlačítko Navrhnout tabulku. 2. Kurzorem ve tvaru tužky klepneme na hranici příslušné buňky. Po skončení úprav vypneme tlačítko Navrhnout tabulku. Stínování Stínování barevná výplň (podklad) buněk 1. Vybereme buňky, které budou mít stejné stínování. 2. Na panelu Tabulky a ohraničení rozbalíme nabídku Stínování. 3. Vybereme barvu výplně buňky. 4. Body opakujeme dokud není tabulka podle našich představ.

217 Formát textu v tabulce nastavujeme stejně jako formát textu v jakémkoliv textovém dokumentu. Buďto předem, což znamená vybrat buňky, které budou mít stejný formát, pomocí nabídky Formát nastavit formát písma či odstavce. Nebo zpětně, tedy když už je buňka vyplněna, ovšem postup zůstává stejný. Vše pomocí panelu Tabulky a ohraničení Automatický formát tabulky Volba Automatický formát tabulky umožňuje uživateli vybrat si některý předdefinovaný formát tabulky. Kromě toho si ještě můžeme vybrat, co z daného formátu chceme uplatnit a co budeme odlišně formátovat Vlastnosti tabulky Ve volbě Vlastnosti tabulky můžeme upravovat umístění tabulky v textu zarovnání, pomocí karty Buňka upravujeme polohu textu v jednotlivých buňkách. Zvolíme-li tlačítko Ohraničení a stínování, můžeme dále tabulku upravovat. Zde se především využije rozdílné ohraničení celé tabulky a ohraničení uvnitř tabulky.

218 Úkoly: 1) Vyzkoušejte úpravu textu v jednotlivých buňkách. Využijte dialogové okno Vlastnosti tabulky/buňka. 2) Napište 6 řádků textu, v každém řádku bude 9 jmen oddělených středníkem. Potom tyto řádky vyberte a pomocí příkazu Tabulka/Převést text na tabulku jej na tabulku převeďte. Vyzkoušejte i opačný postup Převedení tabulky na text a zpět Převádění tabulky na text, případně převedení textu na tabulku se provede pomocí nabídky z roletového menu Tabulka: V každém případě musíme definovat oddělovače textu! Nabídka převodu tabulky na text má toto dialogové okno: Seřazení v tabulkách Tabulka vytvořená ve Wordu rovněž umožňuje seřazení textu podle sloupců. Je možné seřazení sestupné nebo vzestupné.

219 Další úpravy tabulky pomocí myši Vzhled tabulky můžeme upravovat pomocí myši. Označení sloupce: najedeme myší nad horní okraj tabulky a počkáme na změnu kurzoru na černou šipku. Kliknutím označíme jeden sloupec, tažení můžeme označit více zvolených sloupců. Řádky v tabulce označujeme obdobně jako v normálním psaném textu kliknutím myší před řádek tabulky. Rozšiřovat/zužovat řádky můžeme také myší, najedeme na hranu sloupce, kurzor se změní na dvojšipku a v tom okamžiku můžeme táhnou myší na libovolnou stranu. Totéž můžeme provést na zobrazeném pravítku. Označit buňku tabulky lze v okamžiku, kdy najedeme na levý okraj buňky, kurzor se změní na šikmou šipku směrem k buňce, kliknutím myši označíme buňku. Více buněk označujeme tažením myši. Vkládání řádků a sloupců je pro začátečníky výhodnější pomocí nabídky z příkazu Tabulka. Práce s tvorbou tabulky je rozmanitá, je důležité si všechny možnosti pomalu vyzkoušet. Každému vyhovuje jiné využití tabulky, odborníci se přikloní k tvorbě tabulek ve specializované aplikaci na tvorbu tabulek, kterou je Excel. Shrnutí V kapitole MS Word jsme se naučili základní práce s textovým editorem. Šlo hlavně o orientaci v prostředí textového editoru, tvorbu jednoduchých dokumentů. Naučili jsme se pracovat s textem, upravovat ho podle našich představ, vkládat různé objekty včetně tvory a editace tabulek. Součástí výuky byla práce se Styly a Šablonami. Práce s textovými editory patří asi k nejužívanějším při práci s počítačem. Textový editor MS Word má daleko širší možnosti než jsme si mohli v tomto krátkém textu ukázat. Je možné pomocí nabídek rozšířit své znalosti, experimentovat s textem. Hlavně bychom ale měli stále mít na mysli, že to, co si včas neuložíme, tak při jakékoliv havárii počítače nebo jen této aplikace ztratíme. Aplikace MS Word havaruje především při zpracovávání rozsáhlých úloh. Proto si na pravidelné ukládání své práce dávejme pozor. Korespondenční úkoly 1) Vytvořte ve Wordu šablonu pro firemní dokument. Povinné znaky: použijte vlastní styly, využijte vložení loga jako obrázku, vložte záhlaví a zápatí, šablona musí mít tři strany, každá strana bude mít jinak nadefinován vzhled stránky. 2) Zpracujte několikastránkový dokument. Povinné znaky:

220 využití víceúrovňového číslování, automatické vložení obsahu, využijte 2 vlastní styly, vložte hypertextové odkazy (můžete využití libovolný text z www stránek). 3) Zpracujte ve Wordu dokument, který bude obsahovat: tabulku s 10 řádky a 6 sloupci, tabulku vyplňte a upravte pomocí panelu nástrojů Tabulky a ohraničení, na další stránce tohoto dokumentu převeďte tabulku na text, oddělovač mezerník, jazyk nastavte na angličtinu. 4) Zpracujte třístránkový dokument, na kterém předvedete: možnosti Najít, Nahradir, Přejít na, vložení automatického obsahu, každá stránka bude jednou kapitolou s nadpisem nadefinovaným jako styl Nadpis1. 5) Zpracujte dokument na určité téma (kultura, cestování, sport). Povinné znaky: dokument je možné použít jako reklamní, využijte textová pole, použijte možnost vložení WordArtu. 6) Zpracujte dokument ve Wordu, ve kterém využijete: tabulku, vlastní styly.

221 9 Tvorba prezentací v PowerPointu K čemu se PowerPoint používá? Při prezentaci jde o výstup před publikem, kdy řečník pro posílení účinku svých slov promítá na zpětném projektoru průsvitné fólie, které si vytvořil v prezentačním programu. V modernější době to pak znamená promítání snímků přímo na obrazovce PC, čímž může být obohaceno o různé obrazové a zvukové efekty. Takovou prezentaci pak může ovládat ručně nebo nechat běžet automaticky. (Pro početnější publikum se obvykle počítačový obraz promítá přes zařízení - LCD panel - na plátno.) Program PowerPoint patří do skupiny specializovaných programů, které nám umožňují vytvářet prezentace sledy snímků v tištěné nebo promítané podobě, často doprovázené mluveným slovem. Prezentace používáme všude tam, kde potřebujeme případné zájemce seznámit s informacemi o formě, výrobku, nových postupech, organizačních změnách, dosažených výsledcích. Prezentace jsou založeny na principu jednotlivých snímků spojených do výsledné posloupnosti Snímky vytvořené pomocí programu PowerPoint mohou obsahovat základní body textu, výrazné nadpisy, tabulky, grafy, diagramy, obrázky a jiné oživující prvky, a to vše na působivém pozadí. S takto připravenou prezentací můžeme podávat posluchačům zprávy o výsledcích, úkolech, plánech nebo cílech firmy, informovat je o našich projektech, propagovat své výrobky, služby a nápady, nebo vést výuku či školení. V tištěné podobě lze prezentaci použít pro distribuci podkladů k těmto akcím, příp. v upravené formě dát posluchačům, kteří budou moci lépe naši přednášku sledovat a odnést si ji s sebou domů. Pracovní plocha, vzhled obrazovky po spuštění aplikace a panely nástrojů jsou obdobné jako při práci s textovým editorem. Také práce s textem (kopírování, přesun textu je shodný) a práce s vkládání obrázků a dalších objektů je obdobná. Tvorba jednoduchých prezentací vždy studenty zaujme, doufám, že i Vy budete mezi ně patřit. 9.1 Postup při vytváření prezentace Cíl: Cílem kapitoly je umění vytvářet prezentace za pomoci nástroje PowerPoint. Klíčová slova: Snímek, Šablona, Prezentace.

222 Příklad: Vytvoření nové prezentace. Postup: Při spuštění programu se objeví okno: Vytvoření nové prezentace. Pokud nechceme toto okno při dalším puštění PowerPointu zobrazovat, zatrhneme okénko v tomto dialogovém okně. Jinak využíváme nabídku hlavního panelu Soubor. 1) V nabídce hlavního panelu volíme příkaz Soubor/Nový. V dialogovém okně rozhodneme, zda budeme používat Stručného průvodce prezentace nebo budeme pracovat sami pomocí Prázdné prezentace. 2) Můžeme použít i tlačítko na panelu nástrojů: 3) Nastavíme nebo upravíme pozadí jednotlivých nebo všech snímků, pokud jsme ihned při zahájení práce nenastavili. 4) Postupně vytváříme jednotlivé snímky, napíšeme text, vkládáme objekty, grafy, obrázky. 5) Upravujeme grafické prvky, nastavujeme rozměry a přesné umístění vložených objektů. 6) Přiřadíme animace objektům a snímkům. 7) Stanovíme konečnou posloupnost promítání snímků, případně nastavíme časování. 222

223 Stručný průvodce napůl automatický způsob vytvoření prezentace. Tato volba je vhodná pro začátečníky, kteří zatím neumějí využívat nástrojů PP, nebo třeba pro ty, kteří nemají dostatečnou představu o náplni prezentace. PP nám položí několik dotazů ohledně tématu, formy, délky a způsobu publikování požadované prezentace a na tom základě připraví úhlednou prezentaci s několika snímky. Se šablonou umožní zvolit si jako podklad pro prezentaci jednu z připravených šablon (vzorových prezentací), dát ji tím vhodný vzhled nebo i osnovu textu; může ušetřit práci. Při každém novém snímku si zvolíme automatické rozvržení nebo využijeme nabídky prázdné stránky. Nový snímek můžeme vložit přes hlavní panel - příkaz Vložit/Nový snímek. (Jak je vidět v nabídce roletového menu, je možno do jednotlivých snímků vkládat vše obdobně jako do dokumentu ve Wordu.) Rozvržení snímků V dialogovém okně Nový snímek určujeme příští kompozici snímku. Volíme, které objekty (graf, text, klipart) budou na novém snímku a jak na něm budou rozloženy. Program nám nabízí několik automatických rozvržení, klepnutím vybereme obrázek s objekty, se kterými chceme na novém snímku pracovat. Akci dokončíme klepnutím na tlačítko OK. Po výběru rozvržení se na novém snímku objeví zástupné symboly. Text můžeme po klepnutí psát do textových zástupných symbolů pro nadpis nebo 223

224 běžný text (na snímku jsou automatická textová pole). Pokud jsme si vybrali rozvržení pro vložení objektů jiných aplikací (graf, tabulky, klipart), poklepáním na zástupný symbol přejdeme do příslušného programu. Dodatečně můžeme změnit rozvržení snímku například volbou Rozvržení snímku v nabídce Formát. Pokud dodatečně změníme rozvržení hotového snímku, na kterém je objekt, jenž svou povahou nového rozvržení neodpovídá, program objekt ponechá beze změny Tvorba jednotlivých snímků Vkládat nové snímky můžeme ve všech zobrazeních mimo zobrazení prezentace. Nový snímek se zařadí za aktuální snímek (v zobrazení Snímek, Osnova) nebo za označený snímek (v zobrazení Řazení snímků, Osnova). Pro vložení nového snímku máme několik možností: 1) Na panelu nástrojů Formát klepneme na tlačítko Běžné úkoly a vybereme nabídku Nový snímek. Z nabídky Vložit vybereme příkaz Nový snímek. 2) Na klávesnici použijeme kombinaci kláves CTRL+M. Každá z předchozích voleb vede podle nastavení k dialogovému oknu Nový snímek nebo rovnou nový snímek vytvoří. Vzhledem k tomu, že rozvržení aktuálního snímku můžeme kdykoliv změnit tak, že v panelu nástrojů Formát/Běžné úkoly zvolíme Rozvržení snímku, můžeme zobrazovací dialogové okna Nový snímek potlačit. V nabídce Nástroje zvolíme příkaz Možnosti. V dialogovém okně, které se nám otevře, na kartě zobrazení klepnutím vyprázdníme zaškrtávací políčko Dialog Nový snímek a volbu potvrdíme na tlačítko OK. V případě, že jsme potlačili dialogové okno Nový snímek, bude mít nový snímek stejné rozvržení jako snímek aktuální Zobrazení prezentace V průběhu práce budeme potřebovat vidět svoji prezentaci z různých pohledů. U některých akcí budeme pracovat s jedním snímkem, jindy potřebujeme vidět všechny snímky najednou. Mezi způsoby zobrazení můžeme přepínat pomocí tlačítek umístěných vlevo od vodorovného posuvníku nebo pomocí příkazu v nabídce Zobrazit. Zobrazení Snímky volíme při práci s textem jednotlivých snímků, při práci s vloženými objekty, při upravování vzhledu a při nastavování animace snímku. Zobrazení Osnova je vhodné pro práci s textem jednotlivých snímků a tehdy, pokud potřebujeme provádět manipulace s celými snímky (odstraňovat nepotřebné, měnit jejich pořadí, ). 224

225 V zobrazení Osnova program okno rozdělí na tři části. Největší část okna je věnována osnově prezentace. Protože v zobrazení Osnova nemáme možnost sledovat naplnění snímků ani případné vložené objekty, zobrazuje program v další části okna miniaturu (zmenšeninu) snímku, s jehož textem právě v osnově pracujeme. Poslední část okna je věnována poznámkám přednášejícího. Úkoly: Zobrazte si na ploše panel nástrojů Formát (pokud nemáte) a vytvořte 5 snímků pomocí výběru Nový snímek. Použijte Šablonu návrhu. Zkuste vytvořit prezentaci pomocí Stručného průvodce. Pro práci s celými snímky nebo skupinami snímků budeme volit zobrazeni Řazení snímků. V tomto zobrazení vidíme zmenšeniny všech snímků prezentace v pořadí, ve kterém jsme je vytvořili. Můžeme tady odstraňovat nepotřebné snímky, měnit jejich pořadí, případně je kopírovat. Zobrazení Poznámky umožňuje autorovi prezentace připojit ke snímku doplňující informace, které se nemají později promítat, ale které můžeme se snímkem vytisknout. Zobrazení Prezentace promítne prezentaci od aktuálního snímku (v zobrazení Snímky) nebo označeného snímku (v zobrazení Řazení snímků, Osnova) na obrazovku. Používáme ho v závěrečné fázi práce. Pokud si potřebujeme prohlédnout celou prezentaci od prvního snímku, použijeme v nabídce Prezentace příkaz Spustit prezentaci. V zobrazení Normální program okno rozdělí svislou čárou na dvě části. V pravé nastaví zobrazení Snímky, v levé zobrazí osnovu prezentace. Toto zobrazení využíváme tam, kde ve starších verzích pracujeme v zobrazení Snímky nebo Osnova. Řazení snímků (Zobrazit / Řazení snímků) zobrazení, v němž lze vidět celou prezentaci najednou, snímky jsou zobrazeny zmenšeně vedle sebe v pořadí, v jakém budou tištěny (promítány). V tomto pohledu můžeme se snímky pracovat, jako by šlo o celistvé objekty, tedy nelze upravovat text ani další jejich části s výjimkou pozadí a barev. Naopak je možno měnit pořadí snímků, snadno nastavovat přechodové efekty a časování pro promítání prezentace na PC. 225

226 Úkoly: Vyzkoušejte možnosti zobrazení prezentace z předcházejícího úkolu. Vyzkoušejte spustit vaši prezentaci. Novou prezentaci je možné vytvořit pomocí Stručného průvodce, pomocí Šablony či Vlastní. Pokud máme prezentaci rozpracovanou a uloženou, pak zvolíme nabídku Otevřít existující prezentaci. Korespondenční úkoly: 1) Pomocí stručného průvodce vytvořte prezentaci na jedno z navržených témat: a) Prodej produktů nebo služeb. b) Sport ve světě. c) Za sedmi divy světa. d) Kulturní památky v České republice. 2) Vytvořte prezentaci pomocí šablony Informace pro zaměstnance. První seznámení s programem máme za sebou. Průvodce nám nabídl možnosti tvorby, ale tento způsob práce nám určitě nevyhovuje. Své fantazii a představivosti dáme zelenou a upřednostníme tvůrčí způsob práce, tedy nabídku prezentace Vlastní, naučíme se vytvářet jednotlivé snímky, esteticky barevně snímky dotvářet a později i vkládat obrázky. Nejdříve opět trošku teorie Vkládání textu do snímků Text do snímků můžeme psát pouze v zobrazení Osnova, Snímky, Normální. V zobrazení Snímky (event. Normální) píšeme text do zástupných symbolů pro text. Na úvodním snímku prezentace je jedno automatické textové pole pro podnadpis. Na každém dalším snímku najdeme jedno automatické textové pole pro nadpis snímku a případná další pro zápis běžného textu ( jejich existence, případně počet závisí na volbě rozvržení snímku). Klepneme myší do příslušného textového pole, nápovědný text zmizí a vepíšeme text. Delší text se 226

227 na okraji textového pole sám zalamuje (přechází do dalšího řádku). Svislá velikost textového pole se přizpůsobuje počtu řádků. Přeteče-li text ze snímku, musíme změnit velikost písma či řádkování nebo text rozdělit do více snímků. Text můžeme vkládat i do textových polí a do některých automatických tvarů, které vložíme pomocí nástroje Malování Přesun a odstranění snímku Odstranění snímku V zobrazení Osnova a Řazení snímků snímek označíme a stiskneme klávesu Delete na klávesnici. Máme-li označeno více snímků, odstraní se všechny označené. V zobrazení Snímky odstraníme aktivní snímek pomocí příkazu Odstranit snímek z nabídky Úpravy. Tento příkaz můžeme použít i předcházejících způsobů zobrazení. Přesun snímku Tuto akci můžeme provádět pouze v zobrazení Osnova, Řazení snímků a v zobrazení Normální). Pokud označíme více snímků, akce se provádí se všemi označenými. 9.2 Barevná schémata Co rozumíme těmito pojmy? Jedná se o sadu osmi vhodně se doplňujících barev, kterými PP zbarvuje jednotlivé části snímku. Barvami schématu lze rovněž přebarvit vložené obrázky. Pokud tedy na snímku vytvoříme nějaký objekt nebo napíšeme text, bude mít takovou barvu, jaká mu podle barevného schématu snímku přísluší. Tyto barvy však můžeme změnit. Dává to prezentaci ucelený profesionální vzhled a působí klidnějším dojmem Změna barevného schématu Barevné schéma, kterým se snímek řídí, je dáno šablonou. Pro snímek, který nepůsobí celkově barevně dobře, si můžeme vybrat jiné barevné schéma: Zadáme Formát / Barevné schéma snímku a na kartě Standardní uvidíme, jaká další schémata jsou k dispozici a jedno si vybereme. 227

228 U prezentací určených k tisku na papír a fólie je lépe použít schéma se světlým pozadím. Při projekci na barevném monitoru bude působit výrazněji tmavé pozadí. Pro posouzení barevného efektu stiskneme Náhled. Výběr schématu lze potvrdit dvojím způsobem: Použít (vybrané schéma ovlivní jen aktuální snímek). Použít na vše (vybrané barevné schéma bude uplatněno pro celou prezentaci) Vytvoření vlastního barevného schématu Formát / Barevné schéma snímku. Záložka karty Vlastní (nahoře vidíme současné přiřazení barev ve schématu, vpravo dole ukázku jeho vlivu na snímek). Poklepeme na barvu, kterou chceme ve schématu změnit, např. na barvu pro text titulu. Objeví se dialogové okno pro výběr barvy. Vybereme si barvu, jakou chceme používat pro tituly. Nestačí-li nám nabídnutá paleta, přejdeme na kartu Vlastní. Chceme-li změnit další barvy schématu, zopakujeme postup dle bodů 3 a 4. Chceme-li nové barevné schéma zařadit mezi schémata na kartě Standardní a mít je tak v prezentaci vždy k dispozici, zmáčkneme Přidat jako standardní schéma. Vliv našich změn na barevnost snímku si prohlédneme v Náhledu. Stiskneme Použít či Použít na vše Pozadí snímků Pozadí snímku je prázdná plocha snímku, na kterou se vrství ostatní objekty. V nové prezentaci je dáno šablonou. Bývá buď pro všechny snímky stejné, nebo je u titulního snímku částečně odlišné. Pozadí každého snímku můžeme měnit. Nastavit lze jinou barvu, stín, vzorek nebo texturu (dřevo, mramor, tkanina...). Jako pozadí snímku může sloužit i obrázek. U jednotlivých snímků by se neměla pozadí bezdůvodně výrazně lišit, jinak bude prezentace působit poněkud divokým dojmem. 228

229 Formát /Pozadí Šipkou rozbalíme nabídku a vybereme, jaký druh pozadí chceme. Stiskneme Použít nebo Použít u všech. Úkol: Vytvořte prezentaci ze tří snímků (Pouze nadpis, Úvodní snímek, Seznam s odrážkami ) jako reklamu na mýdlo DOVE, přičemž každý snímek bude mít vloženo jiné pozadí. Opakování: 1) Vyzkoušejte vytvořit novou prezentaci pomocí volby Šablony návrhů. 2) K vaší předcházející prezentaci doplňte 3 snímky. V těchto snímcích využijte vložení textu pomocí vložení textového pole. Naše prezentace ještě není dokonalá. Pokud bychom pracovali pouze se snímky s textem, chyběla by jim pestrost a atraktivnost, kterou nabízejí vložené objekty. Vkládat do snímků můžeme ClipArty z Galerie, své vlastní obrázky či fotografie, graf, tabulku, ale i zvuk i animace. V další kapitole se toto všechno naučíme. 9.3 Vkládání objektů Naše prezentace oživí různé obrázky, grafy, tabulky a organizační schémata. Jsou to objekty, které PowerPoint sám vytvořit neumí. Pro jejich tvorbu musíme využít specializované programy a hotové produkty těchto programů pak do prezentací umísťujeme. Mohou nastat dvě možnosti: objekt už může být vytvořen a je někde ve formě souboru uložen nebo ještě vytvořen není. Vkládat objekty do snímku je možné pouze v zobrazení Snímky a Normálním. Zobrazíme si proto snímek, do kterého potřebujeme nějaký cizí prvek vložit, v tomto zobrazení v nabídce Vložit zvolíme příkaz Objekt. Otevře se dialogové okno Vložit objekt, ve kterém jsou dvě tlačítka výběru. Pokud potřebujeme vložit již vytvořený objekt uložený jako soubor, vybereme klepnutím možnost Vložit ze souboru. Do textového pole Soubor napíšeme cestu k souboru a jeho název. Abychom v zápisu neudělali chybu, raději klepneme na tlačítko Celou akci dokončíme klepnutím na tlačítko OK v dialogovém okně Vložit objekt. Objekt se vloží do aktivního snímku. 229

230 V případě, že objekt ještě není vytvořen, můžeme si vybrat mezi několika postupy. V dialogovém okně Vložit objekt budeme tentokrát pracovat s volbou Vytvořit nový Vložení a úprava ClipArtu Vybereme si při vkládání nového snímku automatické rozvržení s textem a obrázkem ClipArt nebo vybereme z nabídky Vložit / Obrázek / ClipArt, vybereme příslušný obrázek a vložíme. Když chceme na snímku jiný ClipArt než původně vložený, poklepeme na něj myší a nahradíme ho vhodnějším. Jestliže neodpovídá našim představám jen nějaká jeho část, můžeme ho rozložit na jednotlivé části, z nichž se skládá, a ty pak přebarvit, přesunout nebo smazat, např. fotbalistovi chceme změnit barvu dresu a míč nahodit na hlavičku : 1) Označím ClipArt na snímku a vyberu Oddělit z nabídky Kreslení. (PP oznámí, že se nejedná o naši seskupenou kresbu atd. OK). PP rozloží ClipArt na několik samostatných částí. 2) Seskupení útvarů, z nichž se obrázek skládá, bývá zpravidla víceúrovňové. Opakujeme tedy příkaz Oddělit případně dále, až se detail kresby, který chceme upravit, osamostatní. 3) Provedeme potřebnou úpravu (př. přebarvíme dres a přesuneme míč) 4) Rozložený obrázek pak pro zjednodušení další manipulace zase seskupíme, tj. zadáme (opakovaně) příkaz Seskupit z nabídky Kreslení. Současně s vloženým obrázkem se objeví plovoucí nabídka Obrázek s tlačítky (zleva do prava ) Vložit obrázek ze souboru, Nastavení zobrazení, Kontrast, Jas, Oříznout, Styl čáry, Přebarvit obrázek, Původní nastavení obrázku. Tutéž nabídku získáme také, klikneme li pravým tlačítkem myši na obrázek Podívejme se, jaké možnosti se nabízejí stisknutím tlačítka Nastavení zobrazení Automatický, Šedivý, Černobílý, Vodoznak. Klikneme li na obrázek levým tlačítkem myši, objeví se menu s touto nabídkou. Zajímavá je možnost poslední Hypertextový odkaz, kdy kliknutím na příslušný obrázek se odkážete na zvolenou internetovskou adresu. 230

231 9.3.2 Vložit objekt Program nám v části Typ objektu nabídne seznam aplikací. Klepnutím vybereme tu, která je pro vytvoření požadovaného objektu vhodná, a volbu potvrdíme OK Vložit obrázek ze souboru Kromě obrázků, které sami nakreslíme, a ClipArtů vložených z Galerie, můžeme dostat do snímků i hotové obrázky uložené jako soubory. Můžeme si je vytvořit v grafických programech (např. Adobe PhotoShop, CorelDraw), zakoupit na kompaktních discích od specializovaných firem nebo si je třeba sami naskenovat ze skutečného obrázku či fotografie. PP je schopen pracovat s nejrůznějšími grafickými formáty Vložení tabulky, grafu Často vkládaným objektem je tabulka nebo graf. Můžeme je do aktivního snímku vložit: pomocí vhodného rozvržení snímku a poklepáním na zástupný symbol nebo v nabídce Vložit použijeme příkaz Tabulka nebo Graf Obě volby vložení tabulky vedou k zobrazení dialogového okna Vložit tabulku, ve kterém zadáme počet sloupců a řádků nové tabulky. Graf je častou součástí snímků prezentací. Po výběru příkazu se spustí aplikace MS Graf. V okně PowerPointu se panely nástrojů a nabídka příkazů přizpůsobí spuštěnému programu. Aplikace nám nabídne ukázkovou tabulku a z ní vytvořený sloupcový graf. Svůj graf vytvoříme tak, že údaje v tabulce nahradíme svými. Změny se v grafu projevují okamžitě po zadání hodnoty a 231

232 přechodu na další buňku tabulky. První řádek a první sloupec zdrojové tabulky program vždy rezervuje pro názvy (identifikaci dat). Typ grafu můžeme změnit volbou v dialogovém okně Typ grafu, které si zobrazíme pomocí stejnojmenného příkazu v nabídce Graf. Pokud potřebujeme ke grafu přidat nějaký název, popisky, nějakou další část grafu, použijeme v nabídce Graf příkaz Možnosti grafu. Vzhledové vlastnosti části grafu (barvy výplní, čar ohraničení) změníme po jejich označení pomocí dialogového okna Formát (vybrané části grafu). Dialogové okno vyvoláme poklepáním na označenou část grafu nebo označení příslušné části grafu výběrem příkazu v nabídce Formát. Práci s grafem ukončíme, pokud klepneme kamkoliv mimo plochu grafu. Úkoly: 1) Otevřete a vytvořte novou prezentaci, která bude zaměřena na vaši rodinu. Do každého snímku vložte obrázek (naskenovaný nebo nakreslený v Malování nebo Klipart), který bude představovat člena rodiny, dále vložte doprovodný text. 2) Vytvořte prezentaci, která bude mít 10 snímků. Téma zvolte sami. V prezentaci použijte tabulky a grafy Organizační diagram Pro znázornění struktury vedení, poboček nebo jakékoliv závislosti nějakých prvků mezi sebou budeme používat organizační diagramy. Nejlépe je vytvoříme pomocí programu MS Organization Chart. Program spustíme buď pomocí zástupného symbolu na snímku po volbě vhodného rozvržení, nebo v nabídce Vložit najedeme na řádek Obrázek a vnořené nabídky vybereme Organizační diagram. Aplikace se spustí v samostatném okně. Nabídne nám diagram s políčky, ve kterých jsou nápovědně texty. Políčka, která se nám nehodí, označíme klepnutím (celé políčko zčerná), a klávesou Delete je odstraníme. 232

233 Pokud chceme do rámečku vepsat konkrétní údaje, musíme nejdřív políčko označit klepnutím a potom vepsat text. Text se umístí do prvního řádku označeného pole. Zadání v řádku ukončíme klávesou ENTER, čímž se označí další řádek nápovědných textů (můžeme na něj přejít i pomocí kurzorové šipky nebo klepnutím myši), a my pokračujeme v zápisu textu. Pokud budeme vpisovat pouze jeden řádek, ten druhý po označení smažeme klávesou Delete, jinak se stane součástí políčka. Třetí a čtvrtý řádek můžeme ponechat bez povšimnutí (samozřejmě pokud je nepotřebujeme nahradit svým textem). Velikost rámečku se bude přizpůsobovat délce vkládaných údajů Kreslení objektů v PowerPointu Kromě vkládání objektů cizích aplikací si můžeme jednodušší tvary na snímcích nakreslit přímo v PowerPointu. Při kreslení využíváme tlačítka z panelu nástrojů Kreslení. Pokud ho v okně programu nevidíme, zobrazíme si ho pomocí příkazu Panely nástrojů v nabídce Zobrazit. Pokud potřebujeme změnit umístění objektu na snímku, označíme ho, umístíme do něj kurzor myši (musí mít podobu čtyřšipky) a se stisknutým levým tlačítkem ho přetáhneme do nové polohy (pokud při tažení budeme držet zmáčknutou klávesu CTRL, vytvoříme kopii objektu). Můžeme také snímek označit a v nabídce Úpravy použít příkaz Kopírovat nebo Vyjmout. Změnu velikosti označeného objektu budeme provádět pomocí úchytů, které se zobrazí kolem objektu po jeho označení. Pokud umístíme kurzor do některého z úchytů, změní se jeho vzhled na černou dvojšipku. Pomocí středových úchytů budeme velikost ovlivňovat ve směru, do kterého šipky ukazují. Umístíme-li kurzor do rohových úchytů, můžeme velikost měnit ve všech směrech. Při změně velikosti objektů musíme dávat pozor na jejich možnou deformaci. Aby k ní nedocházelo, můžeme při tažení myší za rohový úchyt držet zmáčknutou klávesu Shift. Zajistíme si tím, že budou zachovány vzájemné poměry stran. 233

234 Objekt po označení odstraníme klávesou Delete na klávesnici Textová pole, vkládání textů Veškerý text jsme zatím psali do automatických textových polí, která nám program nabídli po vytvoření nového snímku a volbě rozvržení. Pokud potřebujeme napsat text mimo tato pole, můžeme použít nástroj Kreslení- Textové pole. Najdeme ho v nabídce základních tvarů panelu nástrojů Kreslení nebo použijeme v nabídce Vložit příkaz Textové pole Vkládání textového pole a psaní textu do něj je podobné jako v textovém editoru Word. Textové pole je objekt, můžeme tedy jeho rozměry později upravit. Po vložení textového pole musíme napsat alespoň jeden znak, jinak pole zmizí. Psát můžeme také do popisků, což je skupina nástrojů kreslení, kterou najdeme v nabídce Automatické tvary na panelu nástrojů Kreslení Vložení objektu z aplikace MS WordArt Panel nástrojů / Kreslení / Vložit WordArt a zvolíme vhodný typ písma. Pamatujte si, že do PowerPointu můžete vkládat další objekty jako je video, zvuk a další výtvory, které jste vy nebo někdo jiný vytvořili dříve v jiné aplikaci a uchovali je jako samostatné soubory. Teprve po nastudování této kapitoly můžeme tvořit prezentace s velkou invencí, představivostí a fantazií. Při vhodně zvoleném rozložení snímku je totiž možné vkládat do prezentace objekty různého typu graf, tabulku, obrázek, videosekvenci aj. Než přistoupíme k tvorbě prezentací, měli bychom si uvědomit, k jakému účelu prezentace slouží (reklama na výrobek, prezentace firmy či výukový program ) a podle něj volit délku textů, množství obrázků, videosekvencí i barevnost snímků. Záleží nám na tom, aby jednotlivé snímky byly čitelné, aby velikost zvoleného písma byla vyhovující. Příliš mnoho objektů a animací v prezentaci také nevypadá dobře. Je opravdu velmi důležité si předem promyslet, jakou strukturu bude naše prezentace mít, komu je určena, jaké hlavní myšlenky má obsahovat. Test č.1: Prezentace na téma Sport Požadavky na prezentaci: 1) Prezentace bude obsahovat 4 snímky úvodní, s odrážkami a dva s obrázkem. První obrázek vložte z Clipartu a druhý pomocí automatických tvarů. 2) První obrázek bude současně hypertextovým odkazem na webové stránky o sportu. 3) Snímek bude obsahovat diagram podle následujícího návrhu : ředitel má dva podřízené 1.a 2. náměstka a 2.náměstek má rovněž dva podřízené technika a referenta. 234

235 4) Intuitivní úkol: Vývojovému diagramu přidejte animaci s názvem natočit a nadpis Vedení podniku. 5) Zvolte snímek pro vložení tabulky a zadejte 5 sloupců a 3 řádky. 6) Na snímku vytvořte výsečný graf na základě uvedených dat. Nad grafem uveďte nadpis Hodnocení. body známka Korespondenční úkol: Vytvořte prezentaci výukový program z biologie, zeměpisu, fyziky či dějepisu na libovolné téma. Korespondenční úkol: Pokuste se svou prezentací vysvětlit posluchačům funkci nově vzniklých krajů a strukturu kraje ostravského. 9.4 Příprava prezentace na promítání Vytvořenou prezentaci můžeme promítat na obrazovce PC jako tzv. slide show. Při takové projekci vyplňují snímky celou plochu monitoru a všechno ostatní (okna, panely nástrojů...) je skryto. Prezentaci mohou zpestřovat přechodové efekty při střídání snímků, postupné sestavování textu snímků, animace objektů, přehrávání zvuků a multimediálních klipů. Jak provedeme takový přechod snímků? Nastavení přechodů snímků V PowerPointu můžeme nastavit, jakým způsobem proběhne přechod jednoho snímku na druhý. Tuto vlastnost můžeme nastavovat pro jednotlivé snímky, skupiny snímků nebo pro všechny snímky prezentace V zobrazení Řazení snímků určíme, kterých snímků se má nastavení týkat. V nabídce Prezentace zvolíme příkaz Přechod snímků. V dialogovém okně si klepnutím na rozbalovací šipku textového pole Efekt můžeme zobrazit seznam přechodových efektů, vybereme si kliknutím myši a ještě vybereme: Pomalu, Středně, Rychle - určíme rychlost efektu. V náhledu se zobrazí ukázka; pokud nejsme spokojeni, můžeme volbu změnit. 235

236 Pokud chceme, aby další snímek doprovázel zvuk, vybereme si ho ze seznamu Zvuk. Zaškrtnutím políčka Opakovat do dalšího zvuku zajistíme, že se zvuk bude opakovat až do té doby, než bude zvolen jiný zvuk. V tomto dialogovém okně můžeme ještě nastavit, je, kdy se při promítání přejde na další snímek. Volba při klepnutí myši zajistí, že snímek bude promítán tak dlouho, dokud do něj neklepneme myší. Pokud chceme zajistit automatický přechod na další snímek po uplynutí nějakého časového intervalu, zvolíme možnost automaticky po a zadáme čas v sekundách. Volby potvrdíme klepnutím na tlačítko Použít (jen pro označené snímky) nebo na tlačítko Použít u všech (pro všechny snímky prezentace). Projekce může běžet automaticky s vhodným načasováním snímků zcela bez obsluhy (např. promítání na veletrzích, různých předváděcích akcích, kdy prezentace probíhá pro kolemjdoucí diváky vždy znova a znova od začátku), nebo ji může řídit řečník a zasahovat do ní podle vývoje situace Nastavení efektů V zobrazení Snímky nebo Normálním aktivujeme snímek, pro který chceme nastavit efekty animace. Při nastavování efektu postupného sestavování snímků budeme určovat, jakým způsobem se určené části snímku objeví při promítání, pořadí, ve kterém se objeví, a co se stane s ostatními objekty v okamžiku, kdy se objeví nový prvek snímku. 236

237 Volíme příkaz hlavního menu Prezentace, volbu Vlastní animace. V dialogovém okně postupně rozhodneme o jednotlivých objektech snímku. Určíme, zda se má objekt animovat, v jakém pořadí, jak animaci spustit. Podle typu objektu můžeme využít nabízené volby na čtyřech kartách tohoto dialogového okna. Pokud jsme určili všechny objekty snímku, které chceme animovat, označíme v horním seznamu dialogového okna ten, pro který chceme animaci nastavit a na kartě Efekty nastavujeme efekt výběrem ze seznamů. Volby jako vždy potvrdíme klepnutím na tlačítko OK. Pokud se spokojíme s jednoduššími efekty, můžeme sestavování snímku provést i jinak. V zobrazení Snímky označíme prvek, pro který chceme efekt nastavit. V nabídce Prezentace najedeme na řádek Předdefinované animace. Zobrazí se nám nabídky efektů a my se z nich vybereme některou klepnutím. 9.5 Tisk Všechno, co jsme v PowerPointu vytvořili, můžeme vytisknout. Ze snímků můžeme zhotovit: a) barevné nebo černobílé fólie pro zpětný projektor, b) snímky vytištěné na papír, c) diapozitivy. Na papír můžeme dát i podklady pro posluchače, 2 6 snímků na stránku, poznámky či pracovní osnovu textu prezentace. Tisk se provede : Soubor / Tisk. Důležitá je volba Rozsah zde si volíme, zda chceme tisknout snímky, komentáře nebo jinou část prezentace. 237

238 Shrnutí s úkoly Opakování: Projděte vaše prezentace a postupně je všechny spusťte. Opravte chyby a doplňte nebo odstraňte efekty, které se vám nelíbí. Má vaše prezentace jednotnou úpravu? Prohlédněnte si Šablony, které máte na vašem počítači k dispozici. Úkoly k opakování: 1) Otevřete prezentaci, která byla zaměřena na vaši rodinu. Zkontrolujte, zda máte vloženy obrázky (naskenované nebo nakreslené v Malování nebo Klipart), které představují členy rodiny. Vytvořte další dva snímky, ve kterých využijete nástroje z panelu Kreslení. Zkuste vytvořit snímek, ve kterém zobrazíte strukturu vaší rodiny pomocí organizačních diagramů. U prezentace, kterou jste vytvořili o vaší rodině, změňte barevná schémata snímků. Změňte i pozadí snímku, vyberte vlastní barvu. V prezentaci o rodině nastavte různé efekty pro všechny vložené objekty. Využijte různé možnosti. (Vlastní animace i Předdefinované animace). 2) Zkuste vytvořit prezentaci, ve které zobrazíte strukturu vašeho podniku pomocí organizačních diagramů. Úkol: Vraťte se k libovolnému souboru s větším počtem snímků a : a) očíslujte všechny snímky prezentace, b) do zápatí všech snímků vložte datum, c) vytiskněte do zvoleného souboru všechny snímky jako podklady tak, aby se tiskly na jedné stránce, d) takto vytvořený soubor uložte do Dokumentů do složky Prezentace. Postup : a) Zobrazit / Záhlaví a zápatí, pak zatrhněte volbu Číslo snímku a klepněte na tlačítko Použít u všech b) PowerPoint 2000 zapněte Normální zobrazení, okno pro vkládání poznámek je v dolní části pod snímkem, zde klikněte myší a pište text Nižší verze PowerPointu Zobrazit / Poznámky c) Zobrazit / Záhlaví a zápatí, do políčka Zápatí zapište uvedený text d) Soubor / Tisk / Tisk do souboru / Vytisknout podklady, pak zadejte tisk příslušného počtu snímků (počet snímků dané prezentace ) a OK, pak už soubor umístěte jako u jiných editorů Test č.1 řešení: Postup : 1) Zvolte prázdnou prezentaci 2) Navrhněte vhodný snímek 3) Vložit / Nový snímek (vytvořte tak 4 snímky dle návodu ) 238

239 4) Hypertextový odkaz : na obrázek klikněte pravým tlačítkem a zvolte Hypertextový odkaz a zadejte adresu webové stránky 5) Vložte snímek s diagramem 6) Klikněte do nejvyššího rámečku a napište ředitel 7) Podobně zapište 1. a 2.náměstek 8) Klikněte na přebytečný obdélník a vymažte Úpravy / Vymazat 9) Klikněte na tlačítko Podřízený, pak na rámeček, k němuž chcete vytvořit podřízeného a napište technik 10) Podobně proveďte pomocí tlačítka Kolega funkci referent 11) Vymažte nadpis a napište Vedení podniku 12) Prezentace / Vlastní animace. V zobrazeném okně nastavte pořadí animace, případně i časování, pak klepněte na kartu Efekty, kde nastavíte, jakým způsobem se bude diagram zobrazovat (z voleb vyberte natočit ) a potvrďte tlačítkem OK. 13) Vytvořte nový snímek s tabulkou, kam zadáte příslušné údaje a po stisku OK se vytvoří tabulka. 14) Vyberte snímek s možností vložit graf 239