STUDIUM NA VŠTE BEZ BARIÉR

Transkript

1 Výstup ze závěrečného semináře projektu STUDIUM NA VŠTE BEZ BARIÉR České Budějovice únor 2015

2 Tento výstup vznikl v rámci projektu Integrace a podpora studentů se specifickými vzdělávacími potřebami na Vysoké škole technické a ekonomické v Českých Budějovicích s reg. č. CZ.1.07/2.2.00/ Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

3 OBSAH 1. INFORMACE O PROJEKTU PROJEKT STUDIUM NA VŠTE BEZ BARIÉR ČINNOST EXPERTNÍHO TÝMU KONTAKTNÍ ÚDAJE KARIÉRNÍ CENTRUM VYSOKÉ ŠKOLY TECHNICKÉ A EKONOMICKÉ V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH ZÁKLADY PRÁCE SE STUDENTY SE SPECIFICKÝMI VZDĚLÁVACÍMI POTŘEBAMI METODICKÁ PŘÍRUČKA K VYTVÁŘENÍ PODPORY PRO STUDENTY SE SVP NA VŠTE METODIKA K ÚPRAVĚ ELEKTRONICKÝCH TEXTŮ PRO ZRAKOVĚ POSTIŽENÉ STUDENTY... 76

4 1. Informace o projektu Autor: Ing. Lukáš Kučera Projekt Studium na VŠTE bez bariér je realizován na Vysoké škole technické a ekonomické v Českých Budějovicích od 1. července 2012 do 31. března Cílem projektu je inovace studijních oborů naší školy (tj. Ekonomika a management, Stavební management, Konstrukce staveb, Technologie dopravy a přepravy a Strojírenství) zejména ve vztahu ke studentům se specifickými vzdělávacími potřebami (tj. studentům se zrakovým, sluchovým, tělesným nebo sociálním znevýhodněním a dále studentům se specifickými poruchami učení např. dyslexie, dysgrafie apod.) a vhodnému provázání nabízených studijních oborů s praxí. Změny se projeví v prezenční i kombinované formě studia, a to prostřednictvím inovace studijních materiálů (např. formou online výukových materiálů), pořízení podpůrných didaktických a kompenzačních pomůcek a v neposlední řadě proběhnou také stavebně technické úpravy v areálu školy. Nespornou výhodou bude také vznik tzv. Institut distanční praxe, který umožní absolvovat praxi i studentům například s omezenou pohyblivostí, a to přímo v areálu školy. Veškeré inovované studijní materiály budou recenzovány odborníky z praxe, tím bude zajištěno stále více vyžadované propojení teoretické a aplikační sféry.

5 2. Projekt Studium na VŠTE bez bariér Autoři: Ing. Lukáš Kučera, Bc. Irena Šimečková, Bc. Lenka Kácová, MgA. Josef Korda, Ing. Jaromír Vrbka Integrace a podpora studentů se specifickými vzdělávacími potřebami na Vysoké škole technické a Registrační číslo: CZ CZ.1.07/2.2.00/ Oblast podpory: 2.2 Vysokoškolské vzdělávání Realizace: 1. července března 2015 Rozpočet: ,42 Kč Cíle projektu: Inovace studijních oborů Ekonomika a management, Stavební management, Konstrukce staveb a Technologie dopravy a přepravy Přístupnost oborů školy pro studenty se specifickými vzdělávacími potřebami (dále jen SVP) Vhodné provázání teoretického a praktického vzdělávání (vznik Institutu distanční praxe) Inovace studijních materiálů (rozšíření on-line výuky, pořízení podpůrných didaktických a kompenzačních pomůcek) Nezbytně nutné stavebně technické úpravy školy

6 Klíčové aktivity projektu: Integrace studentů se specifickými vzdělávacími potřebami do vzdělávacího procesu na VŠTE Zřízení informačně poradenského pracoviště a jeho začlenění do organizační struktury VŠTE v ČB Inovace a úpravy výukových metod u studijních programů Tvorba a zakotvení institutu distanční praxe do studijních programů vč. pilotního ověření Realizace Stavebně technického řešení Vyhodnocení projektu a šíření výsledků Popis cílových skupin projektu: A. Studenti resp. potenciální studenti VŠTE se SVP studenti s tělesným postižením (STP) studenti se sluchovým postižením (SSP) studenti se zrakovým postižením (SZP) studenti s vývojovými poruchami učení (SVPU) studenti s vadami řeči (SVŘ) studenti se socioekonomickým znevýhodněním (SSZ) B. Akademičtí pracovníci VŠTE C. Technickohospodářští pracovníci VŠTE 1. KLÍČOVÁ AKTIVITA Opatření rektora č. 20/2012 k organizaci studia pro studenty se specifickými vzdělávacími potřebami vznik speciální sekce na webových stránkách VŠTE vytvoření celé řady podpůrných materiálů pro cílovou skupinu studentů (SZZ, zahraniční mobility, elektronické knihy atd.) Metodická příručka pro studenty e specifickými vzdělávacími potřebami o legislativa v oblasti studia cílové skupiny studentů o typologie specifických vzdělávacích potřeb o návod, jak pracovat se studenty cílové skupiny

7 o popis areálu o nástroje podpory pro cílovou skupinu studentů na VŠTE značení jednotlivých místností v Braillově písmu individuální přístup k cílové skupině studentů video nápovědy umístěné na YouTube 2. KLÍČOVÁ AKTIVITA Informačně poradenské centrum VŠTE Informačně poradenské centrum Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích je zřízeno pro pomoc studentům či uchazečům o studium se specifickými vzdělávacími potřebami. Studentům s různými typy znevýhodnění poskytuje pomoc s jejich integrací do běžného výukového procesu. VŠTE definuje práva studentů a uchazečů o studium se znevýhodněním Opatřením rektora č. 20/2012 k organizaci studia pro studenty se specifickými vzdělávacími potřebami. Klientem Informačně poradenského centra může být student nebo uchazeč o studium na VŠTE: student s tělesným postižením; student se sluchovým postižením; student se zrakovým postižením; student s vadami řeči; student se specifickými poruchami učení aj. Informačně poradenské centrum může student či uchazeč o studium kontaktovat: osobní návštěvou, telefonicky, em, sociální sítí Facebook.

8 Služby, které Informačně poradenské centrum (IPC) nabízí: zprostředkovává cílové skupině studentů informace o studiu, možnostech pomoci při studiu; informace o možnostech praxe, možnost absolvování praxe ve specifickém režimu (Institut distanční praxe); kariérní centrum (poradenství při tvorbě životopisu, monitoring volných pracovních míst apod.); nabízí poradenství a informace jak pro cílovou skupinu studentů, tak pro akademické i pedagogické pracovníky, kteří učí na VŠTE; nabízí informace o místech, kde je prováděna diagnostika nejrůznějších znevýhodnění (speciálně pedagogická centra, pedagogicko-psychologické poradny), IPC neprovádí diagnostiku znevýhodnění; klienti IPC mají možnost vykonat všechny průběžné i závěrečné testy v prostorách centra (dle typu znevýhodnění mají například: více času na testy, větší velikost písma, apod.); IPC eviduje využití služeb centra a vede osobní karty klientů; prodloužení lhůt na odevzdání seminárních prací; IPC informuje o možnostech využití knihoven a dostupnosti knih a učebních materiálů upravených pro studenty se specifickými vzdělávacími potřebami; vede seznam dostupných pomůcek pro studenty se specifickými vzdělávacími potřebami, zajišťuje jejich výpůjčku. Seznam dostupných pomůcek v Informačně poradenském centru: Digitální čtecí přístroj hlasový počítač s monitorem skener audio repro speaker software FINE READER 11 Proffesional software KOBA speech 2 v různých jazycích software SUPERNOVA CZ Notebooky Zvětšovací a odečítací program ZOOMTEXT

9 Braillská tiskárna Braillský řádek Ruční skener IRISPen Express ve tvaru tužky SONY digitální záznamník 3. KLÍČOVÁ AKTIVITA Inovace a úpravy výukových metod u studijních programů vytvoření 52 multimediálních výukových materiálů o studijní text o prezentace o hlasová podpora prezentací recenzováno dvěma nezávislými recenzenty předměty všech oborů a hlavní předměty specializační 38 kolegů umístění těchto materiálů na IS školy lze použít i k výuce běžných studentů dostupnost bude zajištěna i z webových stránek VŠTE (od letního semestru) text zpracovaný v MS WORD vhodně podpořeny obrázky, schématy a jinou grafickou podporou daná struktura textu snímková prezentace doplňuje studijní text, ale NESUPLUJE přednášky materiály budou dostupné též v počítači v IPC každý předmět má zpracovánu anotaci a ostatní základní informace ve formě video nápovědy na zpracování se podíleli: o lektoři multimediálních materiálů o expertní tým o technická redaktorka o tvůrci multimediálních materiálů Zásady úpravy textů: vychází z metodiky úpravy textů pro cílovou skupinu studentů hlavní zásady: o uživatelská vstřícnost (elektronická forma) o jednotný vzhled dokumentů (snadná orientace)

10 o shodná struktura kapitol o obrázky u jednotlivých subkapitol o vhodné grafické doplnění textů 4. KLÍČOVÁ AKTIVITA Institut distanční praxe modul, který umožňuje studentům pracovat na praktických úkolech ve spolupráci s aplikační sférou v prostorách školy distanční praxe slouží studentům, kteří nemají možnost absolvovat praxi v prostorách externí firmy Navázání spolupráce s externími subjekty 1) oslovení vybraných firem v rámci Jihočeského kraje 2) specifikace možností spolupráce 3) podepsání Rámcové dohody o spolupráci 4) vybrání vhodné firmy dle typu znevýhodnění studenta Rámcová dohoda o spolupráci Obr : Vzor rámcové dohody o spolupráci

11 Pracovní deník Obr : Vzor pracovního deníku Rozdělení studentů dle oboru ekonomika podniku 28 stavební management 3 konstrukce staveb 4 technologie dopravy a přepravy 2 Úspěšní studenti = splnění předmětu odborná praxe Praxe probíhá 51% Splněno 38% Částečně splněno 11%

12 5. KLÍČOVÁ AKTIVITA V rámci projektu proběhly velmi významné stavebně technické úpravy v areálu naší školy. Veškeré úpravy proběhly v průběhu roku 2013 a týkaly se především zajištění: bezbariérového přístupu do všech budov v areálu školy, bezbariérového pohybu v rámci hlavní budovy D, toalet pro zdravotně znevýhodněné studenty. Aby mohly být výše uvedené aktivity realizovány, bylo nutné provést následující druhy prací: 1) Bourací práce bourání stávajících zařízení a vytvoření průchodů v nosné panelové konstrukci pro osazení výtahu. 2) Statická opatření na budově. 3) Vytvoření šachty výtahu. 4) Úpravy jednotlivých podlaží pro zajištění dostupnosti výtahu z centrální komunikace. 5) Úpravy střechy budovy D kvůli výtahové šachtě. 6. KLÍČOVÁ AKTIVITA vyhodnocení projektu a šíření výsledků závěrečný seminář sborník se závěrečného semináře

13 3. Činnost expertního týmu Autor: Mgr. Jana Brcková Boloňský proces završila VŠTE získáním Diploma Supplement Labelu v roce 2011 a následně získáním ESTC Labelu v roce Tím se zařadila do Evropského prostoru vysokoškolského vzdělávání. V tomto prostoru je třeba počítat se změnou struktury škol i struktury studijních oborů, nastolena byla otázka masifikace školství a dalším faktorem spojeným s tímto prostorem je i rozmanitost uchazečů a studentů vysokých škol. Jednu skupinu tvoří studenti, kteří potřebují podporu a pomoc oproti většinovému způsobu vzdělávání. Jedná se o studenty a uchazeče se zdravotním postižením či zdravotním nebo sociálním znevýhodněním. Expertní tým tvořený 2 zástupci akademické obce a 2 zástupci z řad technickohospodářských pracovníků si v rámci projektu kladl za cíl vytvořit systém podpory a opatření pro existenci rovných příležitostí v průběhu vysokoškolského studia na naší škole a definovat možnosti poskytnutí podpory osobám s handicapem. Prvním krokem bylo vytvoření metodiky, která se stala rádcem a zdrojem informací jednak pro uchazeče o studium a studenty, tak i pro akademiky a ostatní zaměstnance školy. Metodická instrukce má přispět k informovanosti studentů, akademických pracovníků a dalších zaměstnanců VŠTE, znalosti postupů, práv a povinností a možností poskytnutí podpory osobám s handicapem. Kromě úprav všeobecných postupů, organizace a výuky v terciární sféře bylo třeba zohlednit i specifika profesně orientované vysoké školy neuniverzitního typu s nabídkou technických a ekonomických oborů (povinná dlouhodobá praxe, spolupráce s aplikační sférou v regionu, profesní zahraniční stáže apod.). Na začátku naší práce jsme museli projít legislativní rámec celé problematiky a zmapovat Listinu základních práv a svobod, úmluvy a Národní plány, které definují politiku státu ve vztahu k zdravotně postiženým občanům. Dle Vysokoškolského zákona je každá vysoká škola povinna zajistit integraci studentů úpravou podmínek a přiměřenými modifikacemi tak, aby nedocházelo k diskriminaci uchazečů či studentů. Proto expertní tým začal na VŠTE ověřovat systém opatření v oblasti legislativní, personální, pedagogické, ekonomické a technické a budovat systém podpůrných služeb.

14 V době tvoření výukových materiálů byl expertní tým nápomocen lektorům a řešil jejich dotazy k metodice, formě, obsahu a konečné podobě materiálů, byl zodpovědný za umístění materiálů v informačním systému školy. Expertní tým intenzivně spolupracoval s Informačně poradenským centrem (dále IPC), podílel se na tvorbě a úpravě rozvrhů pro klienty IPC, zajišťoval modifikace evaluačních metod pro klienty IPC z formálního a technického hlediska a byl partnerem IPC při řešení otázek organizačního a legislativního charakteru. Vycházeli jsme vždy z toho, že každý student se specifickými vzdělávacími prostředky má právo na takové podmínky, které jej neznevýhodňují v porovnání s ostatními studenty.

15 4. Kontaktní údaje Informačně poradenské centrum Webové stránky Facebook YouTube Google+

16 5. Kariérní centrum Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích Autor: Bc. Irena Šimečková Informačně poradenské centrum VŠTE si pro studenty připravilo novinku, a to v podobě otevření Kariérního centra Vysoké školy technické a. Toto centrum si klade za cíl pomoci absolventům VŠTE se specifickými vzdělávacími potřebami s jejich integrací na trh práce, ale též studentům VŠTE při hledání vhodné praxe. Kariérní centrum VŠTE pro studenty se specifickými vzdělávacími potřebami sídlí v místnosti D007, tedy v prostorách Informačně poradenského centra VŠTE a poskytuje následující služby: osobnostní a kariérní testování, monitoring volných pracovních míst pro studenty se specifickými vzdělávacími potřebami, navazování spolupráce s aplikační sférou, poradenství při tvorbě životopisu, motivačního dopisu a dalších dokumentů aj. Obr. 1: Facebook KC při IPC VŠTE

17 6. ZÁKLADY PRÁCE SE STUDENTY SE SPECIFICKÝMI VZDĚLÁVACÍMI POTŘEBAMI Autor: Ing. Lukáš Kučera, Mgr. Jana Kouřilová Pro účely tohoto školení si studenty se specifickými vzdělávacími potřebami rozdělíme na: a) tělesně postižené, b) sluchově postižené, c) zrakově postižené, d) studenty se specifickými poruchami učení. ad a) Tělesně postižení studenti Obecně jsou jako lidé s tělesným postižením označováni ti jedinci, kteří mají omezenou schopnost samostatného pohybu v důsledku poškození podpůrného či pohybového aparátu. Pojem tělesně postižení slouží v širším slova smyslu i jako označení pro jedince, kteří závažné omezení pohybu nemají, ale jsou nápadní tělesnou odlišností (např. růstovou abnormalitou) takového rozsahu, že je to znevýhodňuje při sociální interakci. V době adolescence a rané dospělosti, kdy jedinec s tělesným postižením obvykle vstupuje do vysokoškolského studia, řeší současně celou řadu vývojových úkolů daných věkem (samostatné bydlení, partnerské vztahy, sexuální život, založení rodiny, řízení auta, sportovní příležitosti či jiná zájmová činnost). V případě, že mladistvý dospělý navíc trpí hybnou poruchou, je nucen v tomto vývojovém období navíc pokračovat v dříve stanoveném dlouhodobém rehabilitačním programu. Proto je volba vhodného studijního zaměření, provázána poctivou bilancí všech pro a proti vzhledem k jeho náročné životní situaci zvláště závazná a důležitá. V období adolescence a rané dospělosti podléhá vztah tělesně postiženého jedince s jeho rodiči podobným změnám, jako je tomu u ostatních adolescentů. Dochází k oslabení těsné vazby k rodičům a závislosti na rodičích, přičemž přetrvává určitá finanční závislost. Pokud je adolescentní jedinec trpící závažnou poruchou hybnosti odkázán na každodenní dopomoc a asistenci, je nejvyšší čas volit profesionální či dobrovolnickou službu jiné osoby, než je rodinný příslušník. Také zajištěním vhodně zvolených technických pomůcek lze zeslabit úzkou fyzickou vazbu na rodiče. O využití míry osobní asistence, hrazené z veřejných prostředků rozhoduje student s tělesným postižením sám (na rozdíl od míry rodičovské péče), což je základním přínosem pro rozvoj jeho schopnosti sebeurčující volby. Vysokoškolský student s abnormalitou v oblasti pohybu a tělesného vzhledu je v situaci bezprostřední

18 konfrontace s nepostiženými vrstevníky - vysokoškoláky, kteří jsou prakticky "na vrcholu" tělesných sil a tělesné výkonnosti, ale i intelektových schopností. Doba adolescence je pro něj, stejně jako pro ně obdobím tříbení názorů a životních postojů, vytváření vtahu k sobě samotnému i k ostatním. Ukazatelem úspěšné individuace studenta s tělesným handicapem je jeho osobní autonomie, akční samostatnost, názorová, citová a hodnotová vyhraněnost. Vysokoškolští studenti s tělesným postižením mívají mnoho důvodů k tomu, aby pohlíželi na vlastní studijní a také profesní budoucnost s obavou. Znepokojuje je např. skutečnost, že se jen někteří z nich dokážou prosadit ve zvolené profesi a na otevřeném trhu práce. Často oprávněně poukazují již v průběhu praxí a studia na to, že pro své znevýhodnění v pohybu či komunikaci nedostávají rovné příležitosti a důvěru ze strany vedení na pracovištích. Nezřídka se stává, že z obavy, že bude obtížné nakonec sehnat pracovní uplatnění ve studovaném oboru, se snaží "získat čas" při studiu vysoké školy a studium si různě protahují a nastavují. Na vysoké škole studují posluchači s tělesným postižením na základě svého vlastního dobrovolného rozhodnutí a přebírají veškerou zodpovědnost za průběh vlastního studia i za svou přípravu pro zvolený obor. Studijní režim na vysoké škole obvykle neposkytuje mnoho prostoru pro plnění úkolů léčebné rehabilitace a na systematické zvládání potřebné terapie. Rozhodně ne takovým způsobem, jakým mohly těmto studentovým potřebám vycházet vstříc základní a střední školy úpravou studijních plánů a individualizací přístupů. V průběhu studia bývají tělesně postižení studenti, podobně jako ostatní vysokoškolští studenti, konfrontováni se stupňujícími se nároky přípravy pro zvolenou profesi a s požadavkem na kontinuální samostudium, které vyžaduje častý pobyt ve studovnách, knihovnách, v laboratořích a výzkumných pracovištích. Jsou nuceni si doplňovat vlastní vědomostní potenciál ve smyslu aktivního získávání relevantních informací z oblasti studované specializace, což vyžaduje určitý čas, a tím i omezuje disponibilní čas pro nutnou rehabilitaci a potřebnou terapii. Praxe, povinné stáže a kurzy, jejichž počet v průběhu studia spíše narůstá, zaměřují pozornost tělesně postižených studentů na studijní a pracovní cíle, ale současně odvádějí jejich pozornost od jejich speciálních potřeb, jako např. nutnosti rehabilitovat tělesné funkce. Problémem při vysokoškolském studiu bývá menší dostupnost poradenských služeb pro studenty s handicapem. Chybí zejména služby kariérového poradenství ve vazbě na studované obory a na možnosti pracovního začlenění studentů s tělesným postižením po absolvování studia. Služby kariérového a studijního poradenství je nutné zaměřit nejen na studenta či absolventa samotného, ale i na další osoby ve škole či na pracovišti na ostatní

19 studenty, spolupracovníky, kolegy, pedagogy, zaměstnavatele aj. Poradenští pracovníci, stejně jako vysokoškolští pedagogové v tomto případě pomáhají znevýhodněným studentům s tělesným postižením posouvat hranice vlastní působnosti ve zvoleném a (vy) studovaném oboru ve prospěch aktivního podílu na rozvoji dané profese a specializace. Zásady komunikace se studenty s neschopností samostatného pohybu a komunikace Způsob, jakým jednáme se studenty s pohybovým znevýhodněním, vytváří pro ně i pro ostatní představu, jak je vnímáme. Lze popsat několik základních pravidel pro komunikaci s těmito studenty: 1) Při osobním jednání s tělesně postiženými studenty i při hovoru o nich bez jejich přítomnosti by neměly být používány zobecňující nálepky. Je vhodné používat pojmy jako student s postižením, nikoliv pojmy jako vozíčkář, invalida apod. 2) Zdůrazňujeme schopnosti, nikoliv neschopnosti či omezení studenta (vyvarujeme se pojmů jako chudák, politováníhodný, chudinka apod.). 3) Nezaměřujeme se na životní příběh studenta, nenecháme se jím dojímat. Vhodné je zaměřit se pouze na současný stav a v komunikaci se snažit vyhnout vzpomínkám na minulost. 4) Nepopisujeme úspěch studenta a jeho výkon při studiu jako výsledek nadlidského úsilí (nedáváme studenta za vzor ostatním studentům mohli bychom vytvořit představu, že pouze výjimečný jedinec s danou diagnózou může dosáhnout vysokoškolské kvalifikace). 5) Vystupujeme v roli pedagoga či poradce, rozhodně ne lékaře (nejednejme tedy se studentem jako s nemocným). 6) Opakem stavu jedince s postižením je stav bez postižení, nepoužívejme proto pro opak přívlastky zdravý, či dokonce normální. 7) Handicap není synonymem postižení, je to termín, který odpovídá českého ekvivalentu znevýhodnění. 8) Nerozhodujme za postiženého studenta a neužívejme v rozhovoru s ním direktivního tónu. Působí to dojmem, že nevěříme v jeho autonomii při rozhodování. 9) Při rozhovoru se studentem sedícím na vozíku je vhodné, abychom sami také seděli (komunikace tváří v tvář ).

20 10) Nikdy se při rozhovoru neobracíme na doprovod studenta, hovoříme vždy se samotným studentem. Jednoznačně dejme najevo, že komunikačním partnerem je pro nás student. 11) Student na vozíku, jehož síla v rukou není nijak omezena, se dokáže pohybovat sám. Nepotřebuje tedy naši dopomoc, dokud o ni sám nepožádá. Organizační a didaktická podpora tělesně postižených studentů při studiu na vysoké škole Tělesně postižení studenti z důvodu nedostatku motorických schopností, které zahrnují poruchy v oblasti hrubé i jemné motoriky, grafomotoriky, okulomotoriky, oromotoriky atd. potřebují při výuce zvláštní věcnou, metodickou a personální podporu. Problémem pro ně může být číst zápisky z tabule, nebo je rychle přepisovat, přesně rozlišovat promítané obrazy při videoprezentacích a dataprojekcích. Speciální potřeby tělesně postižených studentů se mohou týkat m. j. : 1) úpravy a polohy vyučovacích prostor (např. nerezonující akustika, bezbariérový přístup), 2) nabízených učebních materiálů (např. skripta upravená pro studenty se současným postižením zraku), 3) přenosu vyučovacího obsahu (např. využití tlumočníků znakového jazyka, využití studijních asistentů k provádění poznámek při přednáškách), 4) vypracování písemných záznamů z vyučování, seminářů s pomocí adaptovaných PC, 5) přípravy seminářů a zpětné vazby, jakož i kontroly učebních cílů (např. vytvoření tutoriálů), 6) samostatné vědecké práce (např. literární rešerše za pomoci počítače s vybavením pro postižené jedince), 7) alternativních forem dokládání výkonu (např. kolokvium místo písemných testů). Semináře, cvičení aj., jejichž nabídka a didaktické provedení vychází vstříc potřebám všech účastníků, mají inkluzivní charakter. Z praxe na vysokých školách však víme, že jen malý počet přednášek, seminářů a jiných výukových forem prezenčního studia zaslouží označení inkluzivní. Studenti s tělesným postižením se v běžné vysokoškolské praxi častěji setkávají s

21 tím, že jsou z nich činěni výjimeční jedinci. Příčinou je nepochopení jejich skutečných potřeb. Na studenty se často stále ještě nahlíží jako na homogenní učební skupinu a výuka je následně realizována nediferenciovaně. Tento přístup studujícím učení ztěžuje, postižení studenti, jejichž individuální potřeby jsou velmi odlišné, zde jsou kromě toho značně znevýhodňování oproti jejich spolužákům. ad b) Sluchově postižení studenti V průběhu života sluchově postižených dochází k řadě situací, kdy je jejich život znevýhodněn handicapem, a tak dochází ke komplikacím, které se promítají především v oblasti sociální, ale také v profesní sféře, a s tím spojené přípravě na zvolenou profesi studiu na vysoké škole. Z důvodu komunikační bariéry, se sluchově postižení studenti setkávají každodenně s problémy, obtížným domlouváním, neporozuměním a nepochopením informací, se dostávají do řady situací, které vyžadují pomoc při jejich řešení, jak ze strany svých kolegů studentů, tak ze strany vyučujících a zaměstnanců fakulty. Sluchově postižený student je tak vystaven neustálému stresu, na který může reagovat rezignací na svůj cíl. Studium mohou sluchově postižení zvládnout za určité podpory dané jejich individuálními potřebami, které jsou odlišné především způsobem jejich komunikace. Skupina studentů, jejichž sluchové ztráty se pohybují v pásmech lehké ztráty sluchu (26-40 db), střední ztráty sluchu (41-55 db) a středně těžké ztráty sluchu (56-70 db), v literatuře se uvádí pásmo středně těžké nedoslýchavosti jako hranice přijatelné sluchové funkce pro osvojení mluvené řeči, a svou vadu úspěšně kompenzují kvalitními technickými pomůckami nebo pomalu dorůstající generace dětí s kochleárním implantátem, jsou zvyklí odmalička se pohybovat ve slyšícím prostředí a komunikovat orální cestou, bude potřebovat jinou podporu než studenti s těžkými vadami, kde je jednoznačný deficit sluchového kanálu a jsou odkázáni na komunikaci ve vizuálně motorickém kódu. Studenti s lehčím stupněm vady, s kochleárním implantátem nebo ohluchlí v dospělosti (s ukončeným vývojem řeči) mohou, kromě vhodných úprav podmínek studia, v krajních případech i individuálních studijních plánů, za určitých zásad, píle a trpělivosti, podpory svého okolí a rodiny, toto studium absolvovat. Tito studenti, kromě částečné kompenzace sluchové vady technickými pomůckami, mluvenou řeč odezírají (vnímání mluvené řeči zrakem). Při komunikaci je důležitou podmínkou dobrá viditelnost odezíraného.

22 Pro těžce sluchově postižené studenty je studium na vysoké škole v odlišném komunikačním kódu, než je jejich mateřský znakový jazyk, kterým se vzdělávali i na speciálních základních a středních školách, obzvláště náročné. Mnohé problémy vyplývají z nepochopení řady situací a nepřesného, zkresleného porozumění přijímaných informací, daných odlišným jazykovým kódem, nikoliv z inteligence. Neslyšící mají právo na vzdělávání ve znakové řeči (ve vlastním znakovém jazyce a ve znakované češtině) podle zákona č. 155/1998 Sb. ze dne 11. června 1998 o znakové řeči a o změně dalších zákonů. Znakovou řečí se pro účely tohoto zákona rozumí český znakový jazyk a znakovaná čeština. (Znakovaná čeština je umělý jazykový systém, který usnadňuje dorozumívání mezi slyšícími a neslyšícími, využívá gramatické prostředky češtiny, která je současně hlasitě nebo bezhlasně artikulována.) Pro neslyšící studenty je důležité poskytnutí přísunu informací na přednáškách a seminářích v přijatelném komunikačním kódu a tak se orientovat v probírané látce a omezit problémy s neporozuměním opsaných nebo okopírovaných přednášek od spolužáků. Přesun informací mezi dvěma komunikačními kódy zajišťují tlumočníci znakového jazyka. Tlumočení je jednoznačný převod smyslu sdělení z výchozího jazyka do jazyka cílového. Při tomto převodu musí být respektována jak odlišnost obou jazyků, tak i odlišnost kultury Neslyšících a kultury slyšících. Je důležité tlumočit věrně způsob vyjádření, neměnit význam, ani obsah sdělení. Tlumočení nelze považovat v žádném případě za úlevu nebo zvýhodňování, ale pouze za zprostředkování komunikačního kódu, který je pro neslyšící vlastní a přirozený, a naopak mluvený jazyk cizí. V žádném případě nesmíme sluchově postižené studenty diskriminovat, ale naopak dát jim prostor na vzdělání v řeči, které rozumí. Důležité je, aby tlumočení přednášek, seminářů, konzultací, zkoušek, samotných vystoupení sluchově postižených studentů, vystoupení slyšících studentů kolegů atd. bylo dostatečně kvalitní. Tlumočník by se měl orientovat v daném oboru a na každou přednášku a seminář by se měl předem připravit, což vyžaduje vstřícnost přednášejících poskytnout své materiály tlumočníkovi k dispozici. Každý tlumočník je vázán tzv. etickým kodexem tlumočníka. Etický kodex určuje základní práva a povinnosti tlumočníka znakového jazyka při výkonu a v souvislosti s výkonem tlumočnické profese, je vytvořen za účelem naplnění práva Neslyšících na plnohodnotnou komunikaci.

23 Podpůrná opatření pro sluchově znevýhodněné studenty na vysoké škole Při komunikaci se sluchově postiženým studentem, kterému není tlumočeno, je důležité především zajištění tzv. vnějších podmínek pro odezírání neboli vizuální percepci řeči (jako hlavního zdroje informací). Důležitý je postoj mluvícího a odezírajícího, oči odezírajícího by měly být na úrovni úst mluvícího a navázání tzv. zrakového kontaktu. Při přednáškách je důležité místo pro sluchově postiženého vpředu na úrovni přednášejícího, blíž k oknu, tak aby se mohl student při případné diskusi otočit na spolužáky a odezírat i od nich. Pro přednášejícího by mělo platit nemluvit z profilu, neotáčet se k tabuli, raději se nepohybovat po místnosti. Optimální vzdálenost je 0,5m 3m (maximálně 4m). Důležité pro odezírání je osvětlení místnosti, které by mělo být centrální. Tzv. vnitřní podmínky odezírání jsou závislé na studentovi, na jeho dosažené úrovni vývoje řeči, emocích, stavu organismu, zrakovém analyzátoru. 1) Odezírání je pro sluchově postižené velmi náročné z hlediska vyčerpávající koncentrace pozornosti a náročnosti pochopení obsahu. Sluchově postižení uvádí, že vydrží odezírat minut. 2) Těžší je odezírání při usmívání se, při rozčilení, spěchu, přílišném pohybu hlavou, žvýkání, plnovousu, chybění zubů, únavě, kdy dochází ke změně mluvního stylu a při nesprávné výslovnosti a jakékoliv narušené komunikační schopnosti. 3) Způsob mluvení přednášejícího může odezírání usnadňovat, nebo naopak omezovat. Řeč by měla být srozumitelná, zřetelná, ale nepřehánět artikulaci, tempo přiměřené, nemluvit příliš monotónně, dělat pauzy. 4) Pro komunikaci se sluchově postiženým studentem je významná slovní zásoba pokud je to možné raději se vyhýbat cizím slovům, jinak cizí slova napsat na tabuli, případně použít prstovou abecedu. Vhodné je ověřit si, zda tato slova znají a v případě potřeby význam těchto slov vysvětlit. 5) Není účelné jedno slovo opakovat několikrát (pokud sluchově postižený nerozumí), je vhodnější použití synonyma, nebo celou větu přeformulovat jednodušeji. 6) Důležitým doprovodem mluvení je mimika a gestikulace dokresluje, podbarvuje význam mluveného slova.

24 7) Při jednání se sluchově postiženým jedincem je důležité předem informovat o tématu hovoru i o jeho případné změně. 8) Při výuce je ideální studenta upozornit na náplň příští přednášky, případně mu doporučit i literaturu, z důvodu lepší orientace v přednášce. 9) Používání názorných pomůcek k dokreslení přednášené látky je zajímavé pro slyšící studenty, pro neslyšící je to prakticky nezbytné. 10) Pro orientaci v přednášce je též důležitá osnova přednášky a prezentace alespoň určitých úseků přednášky, např. zpětným projektorem. 11) V případě neporozumění probírané problematiky je důležité poskytnout sluchově postiženému studentovi individuální konzultaci. 12) Zadání dostatečného množství konkrétní odborné literatury. 13) Všechny požadavky k zápočtu a ke zkoušce musí být stanoveny jasně a v případě potřeby dát tyto informace sluchově postiženým studentům v písemné podobě. Při zkoušení je nutné zvážit, zda převedení otázek do písemné formy nebude lepší alternativou pro zkoušejícího i zkoušeného. Další možností je osobní asistent (student kolega), tlumočník orální (simultánní bezhlasé opakování projevu zkoušejícího nebo přednášejícího) nebo do znakového jazyka. V případě písemného testu je nutné dát sluchově postiženému více času, neslyšící musí přemýšlet nejen nad obsahovou správností svých odpovědí, ale i nad významem slov a vět v otázkách. Měli bychom akceptovat agramatická vyjádření. Pokud je to možné, vyvarovat se ústní prezentaci seminárních prací nebo ústního zkoušení před ostatními spolužáky a neuvádět tak sluchově postiženého do rozpaků a zbytečných nejistot. Pokud je pro sluchově postiženého studenta nezbytný systém komunikace za přítomnosti tlumočníka znakového jazyka, nebránit se této situaci, na kterou mají neslyšící ze zákona právo.

25 Pro neslyšící studenty je tlumočník nepostradatelným elementem při poskytování přísunu informací v přijatelném komunikačním kódu na přednáškách, seminářích i některých zkouškách, a tak lze omezit problémy s neporozuměním látce z opsaných nebo okopírovaných přednášek od spolužáků. Při odezírání ani při tlumočení není však možný záznam přednášek, proto se bez kopírování přednášek nebo přepisování sluchově postižený student neobejde. K záznamu přednášek je ideálním řešením osobní asistent tzv. "zapisovatel" v podobě spolužáka, na jehož rukopis a záznam je sluchově postižený student zvyklý, v lepším případě může zapisovat přednášky do notebooku. Tlumočník do určité míry kompenzuje narušenou nebo chybějící funkci sluchového analyzátoru, tlumočí do znakové řeči nejen celý odborný výklad, ale i všechny dodatky, postřehy, zajímavosti, připomínky, jak přednášejícího, tak přítomných studentů spolužáků. Při dlouhotrvajícím vnímání znakového jazyka na přednášce, trvající více hodin, platí též únava, jak pro sluchově postiženého studenta, plynoucí z usilovné zrakové percepce, tak pro tlumočníka, proto je nutné dělat častější pauzy. Technická poznámka: Tlumočník většinou stojí vedle přednášejícího, případně může sedět před sluchově postiženým studentem a v žádném případě přednášku svou přítomností nenarušuje, jak se mnozí mohou obávat. Důležitou zásadou je neodmítat používání technických kompenzačních pomůcek, pomocí nichž je možné mnohem snáze se vzdělávat a vytvořit mnohem srozumitelnější mluvenou řeč. Zde se jedná o pomůcky typu FM systému, které vyžadují nošení jejich částí i od přednášejícího. ad c) Zrakově postižení studenti Co je těžké zrakové postižení? Za závažné postižení zraku je většinou považována taková úroveň vizuální percepce, při které je zrak užíván se značným omezením. Co je slepota? Mnoho lidí se domnívá, že nevidomí jedinci nemají žádné vidění, a tudíž žijí v naprosté tmě. Představy o slepotě si spojují s tmou, kdy "šátrají" po věcech nebo zakopávají o nábytek. Ve skutečnosti jen 10% všech lidí, kteří jsou diagnostikováni jako nevidomí, jsou totálně nevidomí. Většina nevidomých reaguje na světelné podněty nebo pohybující se objekty, a nežijí tedy ve světě totální tmy - řadí se do kategorie "prakticky nevidomých".

26 Nevidomí bývají charakterizováni intaktními jako skvělí hudebníci nebo naopak třeba jako závislí, bezmocní jedinci, příp. jako žebráci. Mnohé z těchto předsudků pocházejí z našeho kulturního dědictví, mnohé jsou spojeny s omezenými zkušenostmi se zrakově postiženými. Postoje k člověku se zrakovým postižením, tak jako postoje k lidem s dalšími druhy postižení, mají, resp. měly tendenci být spíše negativní, tj. zaměřeny na to, co člověk s postižením dělat neumí, či nemůže. Vyrovnat se s negativními postoji okolí může být mnohdy pro nevidomého větším problémem než přijmout postižení (slepotu). Konkrétní obtíže při studiu a možnosti podpory studentů vysokých škol se zrakovým postižením Z pohledu nově přijatého studenta se může jako obtížné jevit následující: 1) Orientace v budově / budovách vysoké školy, mobilita v prostorách VŠ případně na kolejích, v menze, prostorách knihovny aj. Podpůrným opatřením k zajištění prostorové orientace a mobility může být pomoc asistenta (alespoň po určitou dobu), navigační systém v budově (mluvící výtah), orientační mapky na patře budovy aj. 2) Poznávání učitelů a spolužáků Možné obtíže v sociálním kontaktu, plynoucí spíše z neznalosti zásad sociálního kontaktu se zrakově postiženým na straně intaktních osob. Opatřením v této oblasti je šíření informací o zákonitostech sociálního kontaktu a učení se jistým zvyklostem, což přináší kontakt se zrakově postiženým a vzájemné sbližování. Výše uvedené možnosti obtíží nejsou studijního charakteru, byť se studiem úzce souvisejí. Informační deficit má svá úskalí také v přístupu k informacím, které vidící lidé mají lehce dostupné. Máme na mysli nástěnky, štítky na dveřích, konzultace i termíny zkoušek a zápočtů. Nabízí se v těchto situacích dostupné řešení, aby informace byly zveřejněny na webových stránkách, dveře pracoven a učeben opatřeny stručnou popiskou v bodovém písmu. Obtíže v oblasti informačního deficitu mohou mít však závažnější charakter. Jde o dostupnost studijní literatury a dalších vizuálních informací. Jako zásadní opatření se zde nabízí digitalizace textů. Tuto činnost provádějí odborná pracoviště na vysokých školách. Z pohledu studentů se zrakovým postižením se však stále neuspokojivě řeší přednášky, semináře a cvičení. Mnohdy vyučující opomene uzpůsobit výklad, odkazuje na prezentované

27 grafy a obrázky. Jako doporučení lze uvést zapůjčení prezentace v elektronické formě studentovi, který dle technických možností informace získá. Vyhodnocujeme-li další situace vysokoškoláka, pak mezi neopomenutelné aktivity patří také zkoušky. Pro písemné zkoušení lze text připravit v digitální podobě a zkoušku provést písemně. Ústní zkoušky pak problémem nebývají. Zápočty seminární práce studenti se zrakovým postižením vyhotovují na dostupné technice, mnohdy za asistence osob z technického centra VŠ nebo spolužáků. Profesní příprava člověka se ukazuje v současném pojetí jako vysoce významná součást života a provází jej celoživotně, a to v rámci celoživotního vzdělávání. Pregraduální příprava na vysoké škole je nedílnou součástí profesního života. Vysokoškolské studium může napomoci nejen zvýšení sociálního statutu, ale také seberealizaci člověka, zejména pak při jeho adekvátním využití na trhu práce. ad d) Studenti se specifickými poruchami učení Mezi základní takovéto poruchy řadíme: 1) Dyslexie = porucha čtení (jde o nejznámější ze skupiny specifických poruch učení. Psychologové se o ni začali zajímat nejdříve, protože nejvýrazněji ovlivňuje školní úspěchy). 2) Dysgrafie = porucha psaní (studentům, trpícím dysgrafií, dělá obtíže zapamatovat si písmena a napodobit jejich tvar při psaní. Jejich rukopis tak bývá nečitelný). 3) Dysortografie = porucha pravopisu. Často se vyskytuje zároveň s dyslexií a dysgrafií. Porucha se týká tzv. specifických dysortografických jevů, nezasahuje celou oblast gramatiky. Děti ve slovech zaměňují dlouhé a krátké samohlásky, nepoznají rozdíl mezi slabikami dy-di, ty-ti, ny-ni, vynechávají, přidávají nebo zaměňují písmena i celé slabiky ve slovech. 4) Dyskalkulie = porucha matematických schopností. Problémy dělá zejména orientace na číselné ose, zaměňují číslice (např. 6 a 9) a čísla (např a 2800), osoba nedovede provádět matematické operace (sčítat, odečítat, násobit a dělit). Dyskalkulie narušuje i prostorovou orientaci a schopnost rozeznávání pravé a levé strany. Příčiny SPU SPU mají individuální charakter a vznikají na základě dysfunkcí centrální nervové soustavy. Příčinou není ani mentální retardace, ani zanedbání ze strany rodiny nebo školy. SPU mohou (ale nemusí) vznikat také na podkladě lehké mozkové dysfunkce (LMD). Stejně tak není

28 pravidlem, že se u dětí s LMD projeví poruchy učení. Svoji roli hraje i dědičnost. Pravděpodobnost, že dítě rodičů trpících dyslexií zdědí tuto poruchu, činí padesát procent. Dalším důvodem mohou být změny ve stavbě a funkci centrální nervové soustavy, které vznikají nejčastěji v těhotenství nebo krátce po porodu, a to nedostatečným rozvojem některých psychických funkcí. Projevy specifických poruch učení u studentů vysokých škol Specifické poruchy učení v dospělém věku obnášejí samozřejmě obtíže poněkud jiného charakteru než v dětském věku. Například v případě dyslexie je tu na jedné straně často se vyskytující negativní vztah ke čtení způsobený špatnými zkušenostmi ze školy, což mimo jiné obnáší menší přísun informací i omezení slovní zásoby. Na straně druhé přetrvává u osob se specifickými poruchami učení až do dospělosti snížené sebehodnocení a zhoršené sociální dovednosti. Hovoří se též o zvýšeném výskytu úzkosti, ztrátě sebedůvěry a nízkém sebepojetí u jedinců se specifickými poruchami učení. Styčným bodem nejrůznějších definic specifických poruch učení je zdůrazňování skutečnosti, že se jedná o obtíže při osvojování a používání dovedností, jakými jsou čtení, psaní, matematické usuzování, počítání apod., a to vlivem dysfunkce centrálního nervového systému či vlivem genetickým, nikoliv však vlivem snížené inteligence jakožto primární příčiny. Je obtížné charakterizovat projevy specifických poruch učení, neboť kvalita a kvantita problémů, které obnášejí, je u každého jednotlivce jiná. Některé obtíže jsou notoricky známé (například problémy ve čtení, psaní, počítání, pohybu). Méně známé, nebo alespoň společností méně připouštěné obtíže jsou například obtíže v oblasti krátkodobé paměti, koncentrace pozornosti, laterality či jemné motoriky. Obtíže v učení, charakteristické pro osoby se specifickými poruchami učení, však nelze vysvětlit jen percepčními poruchami. V závislosti na jejich potížích se u nich vytváří specifický styl učení, který lze chápat jako kompenzační projev. Běžným projevem studentů se specifickými poruchami učení jsou potíže s organizací vlastních aktivit a plánováním učení, s rozvrhnutím času na studijní povinnosti a nesystematičnost. Studium těchto studentů je navíc znesnadňováno nedostatečnou orientací v čase a prostoru.

29 U studentů vysokých škol se specifickými poruchami učení bývá nejčastěji uváděným problémem pomalé tempo a nedostatky v písemném projevu. Ve srovnání se skupinou intaktních studentů mají studenti se specifickými poruchami učení problémy se psaním. Písemné projevy těchto studentů často postrádají plynulost a vykazují zvýšené množství chyb v pravopise a interpunkci. Neliší se však od kompozic ostatních studentů co se slovní zásoby, syntaktické plynulosti či typu použitích vět týče. Je zajisté mnoho omezení, která toto postižení přináší, ale mnoho je i silných stránek osobnosti člověka s SPU. Mezi ně patří například kreativita či logické myšlení. Nejčastější uplatnění nacházejí lidé se specifickými poruchami učení v oblasti strojírenství, programování počítačů, umění, modelování či designu. Možnosti podpory studentů vysokých škol se specifickými poruchami učení Existuje řada forem výuky na vysokých školách, které však nejsou v dostatečném množství využívány. Často se tak studenti setkávají s monotónním projevem přednášejícího, které je pro ně náročné sledovat. Pro vysokoškolské studenty se specifickými poruchami učení bývá navíc při přednáškách obtížné zapisování poznámek. Možným způsobem řešení je pro studenty kopírovat si přednášky spolužáků. Avšak i vysokoškolští pedagogové jim mohou situaci ulehčit například tím, když svou přednášku podpoří promítáním klíčových slov, hesel, zpětnými projektory či dataprojektory. V případě využití tabule, ukazuje se v praxi, že se některým osobám se specifickými poruchami učení lépe orientuje na tabulích černých než bílých. Vzhledem k problémům v oblasti orientace je pro studenty se specifickými poruchami učení velikou pomocí, která zároveň představuje minimální zatížení vysokoškolského pedagoga, pokud přednášející uvede svou přednášku zveřejněním hlavních bodů, kterých se bude týkat. Ideální je samozřejmě nakopírování podkladů přednášky pro studenty. Trendem v oblasti specifických poruch učení je důraz kladený na využití multisenzoriálního přístupu. Respektování této vyučovací zásady je užitečné nejen pro studenty se specifickými poruchami učení, ale pro všechny studenty, kteří tak mohou využít i jiné typy vnímání než pouze vnímání sluchové. Odpovědí na tuto potřebu může být mimo jiné i využití interaktivní technologie interaktivních notebooků či interaktivních tabulí.

30 Povolené pomůcky pro studenty se SVP v rámci maturitní zkoušky V rámci maturitní zkoušky jsou studentům povoleny tyto druhy pomůcek (můžeme brát jako určitou inspiraci pro práci s našimi studenty se SVP): 1) Pomůcky technické (osobní počítač, notebook vč. speciálního software a upravených komponent, lupa, přídavné osvětlení, polohovací lehátka, Pichtův psací stroj, sluchadlo apod.). 2) Pomůcky didaktické (slovník synonym, slovníky cizích slov apod.). Vhodné uzpůsobení při testování studentů v jednotlivých kategoriích znevýhodnění: 1) Tělesně postižení: navýšení časového limitu, kompenzační pomůcky 2) Zrakově postižení: navýšení časového limitu, kompenzační pomůcky, zvětšené písmo testu, elektronická verze testu 3) Sluchově postižení: navýšení časového limitu, kompenzační pomůcky, vyloučení poslechu z testu 4) Specifické poruchy učení: navýšení časového limitu, kompenzační pomůcky Použité zdroje [1] Moje rodina. Dyslexie a další dys- poruchy [online]. [cit ]. Dostupné z: [2] Oficiální stránky nové maturity. Žák se SVP/s PUP MZ [online]. [cit ]. Dostupné z: [3] Poradna pro studenty s handicapem. PEDAGOGICKÁ FAKULTA UK. Katedra speciální pedagogiky [online]. [cit ]. Dostupné z:

31 7. METODICKÁ PŘÍRUČKA K VYTVÁŘENÍ PODPORY PRO STUDENTY SE SVP NA VŠTE Autoři: Mgr. Jana Brcková, Mgr. Martina Vavříková, Bc. Andrea Štěpánková, Ing. Marta Hortová, Ing. Lukáš Kučera, Bc. Irena Šimečková, Bc. Marie Švepešová Úvod Nemůžeš-li létat, běž, nemůžeš-li běžet, jdi, nemůžeš-li ani jít, plaz se. Ale ať už děláš cokoli, musíš se neustále pohybovat kupředu." Martin Luther King Jr. "Má-li člověk důvěru v sebe i v to, co dělá a co chce dělat, pak pro něj není žádná překážka příliš velká na to, aby se nedala překonat." LeeMaranz V souvislosti s Boloňským procesem a snahou o vytvoření společného Rámce kvalifikací pro Evropský prostor vysokoškolského vzdělávání se mění struktury škol i studijních oborů a je třeba počítat s rostoucím počtem studentů v terciárním stupni vzdělávání a tudíž i se stoupající rozmanitostí uchazečů a studujících. Jednou skupinou jsou i studenti se specifickými vzdělávacími potřebami, tedy studenti, kteří potřebují podporu a pomoc oproti většinovému způsobu vzdělávání. Patří sem studenti se zdravotním postižením, zdravotním a sociálním znevýhodněním. Metodická instrukce k vytváření podpory pro studenty se specifickými vzdělávacími potřebami je určena jednak pro uchazeče o studium a studenty VŠTE, jejichž handicap podmiňuje specifické vzdělávací potřeby a vyžaduje vytváření podpory a opatření pro existenci rovných příležitostí v průběhu vysokoškolského studia, jednak pro akademické pracovníky a další zaměstnance VŠTE, kteří zajišťují vysokoškolské studium, jeho náplň a organizaci, a mají povinnost svým profesním jednáním tuto podporu uskutečňovat. Následující kapitoly mají přispět k informovanosti studentů, akademických pracovníků a dalších zaměstnanců VŠTE, znalosti postupů, práv a povinností a možností poskytnutí

32 podpory osobám s handicapem. Kromě úprav všeobecných postupů, organizace a výuky v terciární sféře bylo třeba zohlednit i specifika profesně orientované vysoké školy neuniverzitního typu s nabídkou technických a ekonomických oborů (povinná dlouhodobá praxe, spolupráce s aplikační sférou v regionu, profesní zahraniční stáže apod.). 1. Terciární vzdělávání pro osoby se zdravotním postižením a jinými speciálními vzdělávacími potřebami Problematikou vzdělávání osob se zdravotním postižením se zabýval již učitel národů Jan Ámos Komenský, podle kterého nesmí být nikomu odebrána možnost vzdělávat se. Právo na vzdělání a rovné šance v přístupu ke vzdělání jsou ukotveny rovněž v Listině základních práv a svobod. Šanci na vzdělání má mít každý stejnou a je pak na jedinci, zda a jakým způsobem ji využije. Nepříznivé důsledky a dopady vyplývající z existence zdravotního postižení je však možno do určité míry eliminovat propracovaným systémem opatření, na jejichž realizaci by měla participovat celá společnost. Charta základních práv Evropské unie uznává a respektuje právo postižených na opatření, která jim mají zajistit nezávislost, společenskou a profesní integraci a účast na životě společnosti. Úmluva o právech osob se zdravotním postižením Významnou událostí České republiky byla ratifikace Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením (dále jen Úmluva ), kterou v prosinci 2006 schválilo Valné shromáždění Organizace spojených národů. Úmluva navazuje na sedm již existujících lidskoprávních úmluv OSN. Nezakládá žádná nová práva, pouze zdůrazňuje důsledné naplňování existujících lidských práv a svobod z hlediska osob se zdravotním postižením. Uznává jejich důstojnost a rovné postavení, právo na samostatnost a nezávislost, na svobodné rozhodování, podporuje zapojení osob se zdravotním postižením do všech politik, které se jich dotýkají. Za mimořádně důležité Úmluva pokládá zajištění přístupu zdravotně postižených k fyzickému, ekonomickému, sociálnímu a kulturnímu prostředí, ke vzdělávání, k rehabilitaci, k informacím a komunikaci. Úmluva je založena na principu rovnoprávnosti, jejím cílem je chránit a zajistit rovný přístup k právům a svobodám pro osoby se zdravotním postižením a zajistit respektování jejich důstojnosti.

33 Národní plány Česká republika se v posledních dvou desetiletích zařadila mezi státy, které si uvědomují zvýšenou odpovědnost za odstraňování bariér bránících občanům se zdravotním postižením v plnohodnotné účasti a zapojení do společnosti. Systematicky usilovala o postupné řešení jednotlivých dílčích oblastí, které se bezprostředně zdravotně postižených dotýkají, s cílem zlepšit podmínky i kvalitu jejich života. Za tímto účelem byly v uplynulém období postupně vypracovány, vládou schváleny a realizovány již čtyři Národní plány, které formulovaly politiku státu ve vztahu ke zdravotně postiženým občanům a ve kterých byla pro jednotlivá ministerstva stanovena konkrétní opatření, která byla pro dané období vytipována jako důležitá a prioritní. Plnění Národních plánů každoročně vláda kontrolovala a v případě potřeby prováděla jejich změny či doplnění. Prvním přijatým vládním dokumentem byl Národní plán pomoci zdravotně postiženým občanům, který byl schválen v roce 1992 usnesením vlády ČR č Mezi jeho prioritní cíle patřilo zejména odstranění nejzávažnějších případů diskriminace a zahájení systémových změn v oblasti podpory občanů se zdravotním postižením. Na tento dokument bezprostředně navázal Národní plán opatření pro snížení negativních důsledků zdravotního postižení, který byl přijat v roce 1993 usnesením vlády ČR č Třetím v pořadí se stal Národní plán vyrovnávání příležitostí pro občany se zdravotním postižením, který vláda ČR přijala v roce 1998 svým usnesením č Struktura tohoto plánu vycházela z mezinárodního dokumentu Standardní pravidla vyrovnávání příležitostí pro osoby se zdravotním postižením, který byl schválen Valným shromážděním Organizace spojených národů v roce Posledním doposud realizovaným plánem je Národní plán podpory a integrace občanů se zdravotním postižením na období , který byl přijat v roce 2005 usnesením vlády ČR č Dalším důležitým dokumentem, který je třeba v této souvislosti také zmínit, je Střednědobá koncepce státní politiky vůči občanům se zdravotním postižením schválená v roce 2004 usnesením vlády ČR č Lze objektivně konstatovat, že naplňováním Národních plánů prokazatelně došlo ke zlepšení přístupu státu k občanům se zdravotním postižením, což se pozitivně promítlo v řadě oblastí, které jsou k zajištění podmínek pro kvalitní a důstojný život této skupiny osob důležité a napomáhají jejich integraci do společnosti. Pozitivní je rovněž skutečnost, že se na přípravě Národních plánů vždy aktivně podílely reprezentace zastupující zájmy zdravotně postižených a konečné znění opatření tak bylo kompromisem mezi těmito reprezentacemi a příslušným ústředním orgánem státní správy.