euthanasie víme o čem mluvíme?

Transkript

1 euthanasie víme o čem mluvíme? 63

2

3 Euthanasie Víme, o čem mluvíme?

4

5 Víme, o čem mluvíme? Euthanasie. Jste pro, nebo proti? To je otázka, na niž dříve nebo později narazí skoro každý z nás. Ale pro co nebo proti čemu máme být? Víme to? Nebo to pouze nejasně tušíme? Rozumíme motivům, které se za snahami o legalizaci euthanasie, či naopak za jejím odmítáním skrývají? Následující stránky se snaží nabídnout základní orientaci v této složité problematice a přispět ke kultivaci současné diskuse. Jejich autoři nemohou zapřít své přesvědčení, že euthanasie nemá být legalizována. Domnívají se totiž, že volání po legalizaci euthanasie je sice pochopitelným, ve skutečnosti však zkratkovitým, nebezpečným a ve svých důsledcích k neúspěchu odsouzeným pokusem o řešení problémů, kterým je třeba čelit jinými způsoby. Zároveň se však domnívají, že se jedná o velmi důležitou otázku, o níž je zapotřebí vést vážnou a poctivou diskusi. Součástí této diskuse musí přitom být snaha porozumět hlubším motivům, které se za touto otázkou skrývají, a vyjasňovat mnohé mýty a vleklá nedorozumění, jimiž je zatížena. 3

6 1 Pohled do historie Pokusme se nejprve připomenout několik důležitých momentů z dějin pojmu euthanasie. Můžeme tak lépe pochopit, že problematika euthanasie se netýká pouze našeho umírání, ale celého našeho života. Původní význam slova euthanasie Pojem euthanasie pochází z řeckého slova euthanasia, které znamená dobrou, případně krásnou smrt. Názory na to, co je dobrá smrt, se přitom již v antice rozcházely. Důležité však je, že představa o tom, která smrt je dobrá, vycházela z toho, co bylo pokládáno za dobrý život. Eu-thanasia, dobrá smrt, vždy nějak odpovídala představám o tom, co znamená dobře žít, eu-zein. Představa dobré smrti v antice Jak už bylo řečeno, představy o dobré smrti se již v antice rozcházely. Za euthanasii bývala například často považována rychlá smrt bez většího utrpení, smrt, které nepředcházejí útrapy stáří, či smrt v okamžicích slastného naplnění života. Velmi často však byla smrt chápána jako vyvrcholení života, jako příležitost, v níž se může osvědčit kvalita člověka a jeho celého života. Dobrou smrtí tak byla například hrdinská smrt v heroickém vzmachu a slávě bitevního pole na vrcholu mladistvých sil. Později je to však především smrt z rukou nepřátel při obraně vlasti, záchraně přátel a blízkých; a ještě později, především v křesťanství, smrt mučednická. Dobrá smrt však nemusí být provázena okázalým hrdinstvím. Především od klasických dob se znakem dobré smrti stává schopnost přijmout a nést svůj úděl. Dobrá je především smrt přijatá s vnitřní vyrovnaností a důstojností. Tedy smrt svědčící o tom, že umírající si během života osvojil sílu skutečné vnitřní moudrosti, kterou ani utrpení a bolest

7 umírání nezlomí. Za příkladnou byla v tomto ohledu považována především Platónem líčená Sókratova smrt, která se stala vzorem pro pozdější, zejména stoické pojetí dobré, tedy především vyrovnané smrti. Dobrá smrt a dobrý život Dnes většinou používáme slovo euthanasie v daleko užším významu, než tomu bylo v antice. Souvislost mezi dobrým životem a dobrou smrtí je ale velmi důležitá i pro současnou diskusi o euthanasii. I dnes totiž platí, že za různými postoji k euthanasii stojí různá a často zásadně odlišná pojetí života a toho, co to je dobrý život. Naše porozumění smrti tak vždy nakonec vychází z našeho pojetí života. Je dobré si však uvědomit, že to platí i obráceně: naše představy o smrti zpětně vrhají velmi důležité světlo na náš život. Bojíme-li se nepřiměřeně těžkostí a smrti, budeme patrně i život žít svázáni mnoha zbytečnými obavami, bez radosti a svobody. Dobrá smrt a lékařství V antice i ve středověku se o euthanasii v medicínských souvislostech nemluví. Dobrá smrt nesouvisí s působením lékařů, se zásahem či pomocí druhého člověka. Zda smrt bude dobrá nebo ne, závisí především na člověku samém a na tom, jak se ve svém celém životě na rozhodující okamžik svého života, jímž smrt je, připravil. To ovšem neznamená, že by v antice nebyly diskutovány otázky související s asistencí lékaře při smrti a umírání. Za prvé byla velmi často rozebírána ožehavá otázka, zda (a případně jakým způsobem) má lékař léčit nevyléčitelně nemocné. Za druhé byl znám problém podání smrtícího jedu lékařem. Jak však naznačuje známá pasáž Hippokratovy přísahy, skutečným problémem bylo zneužití lékařských znalostí farmak, tedy podíl lékaře na travičství, a nikoli euthanasie v moderním smyslu. Známe také z antiky praxi zabíjení postižených novorozenců. Ani v tomto případě se však pojem euthanasie neužíval a nešlo primárně o lékařské zákroky. Dobrá smrt v evropské středověké kultuře Ve středověku se pojem euthanasie v našem současném pojetí nepoužívá. Souvisí to s tím, že v křesťanství, ale podobným způsobem také v židovství a v islámu byla celá problematika dobré smrti nazírána ze specifické perspektivy.

8 Ačkoli smrt není v křesťanském středověku nijak idealizována, je zároveň chápána jako velká šance a příležitost. V ní samé i v utrpení, které ji provází, se totiž člověku otvírá možnost přiblížit se vrcholnému okamžiku celých dějin stvoření. Tedy tomu okamžiku, v němž Bůh projevuje svou svrchovanou moc tím, že sestupuje do lidské podoby a bere na sebe v Ježíši utrpení potupného a nesmírně bolestivého umírání a smrti čímž toto utrpení zásadním způsobem proměňuje. Pozemský život je tedy především přípravou na život posmrtný. Smrt pak je jakousi branou, přechodem mezi dvěma fázemi lidského bytí, a v tomto smyslu klíčovým okamžikem života. V něm se člověku nabízí poslední šance svůj život završit, případně novým způsobem pochopit. Na tomto chápání smrti jako naprosto klíčového okamžiku lidského života se pak zakládá ono literárně i výtvarně nesmírně bohatě ztvárněné a hluboce promýšlené umění lidského umírání, ars moriendi. Důležité je, že toto umění se netýkalo pouze smrti, ale celého života a bylo nedílnou součástí umění dobrého života, ars bene vivendi. Středověká ars moriendi byla tedy orientována na to, aby celý lidský život směřoval k okamžiku smrti a aby tento okamžik byl otevřen něčemu, co není v lidských silách, co však člověk může ještě v rámci tohoto života svobodně přijmout. Smrt a lékařství ve středověku Středověká kultura počítala s posmrtným životem a zdůrazňovala význam smrti jako důležitého okamžiku přechodu do věčnosti. To ale neznamená, že utrpení nerozuměla a neměla soucit s umírajícími. Jen si uvědomovala, že do okamžiků, v nichž se odehrává jedno z největších tajemství lidského života, můžeme vstupovat pouze s velikou citlivostí a úctou. Můžeme a máme být nablízku, máme pomoci nést tíhu tohoto přechodu. Pomoc je však nesena pokorou vyplývající z vědomí našich omezených možností, z vědomí, že jsme tu účastni něčeho, co nás přesahuje. Což mimo jiné znamená, že do tohoto křehkého tajemství nemůžeme zasahovat pouze lidskými, svým způsobem velmi primitivními a neadekvátními prostředky. Pojem euthanasie na počátku novověku Na počátku novověku se poprvé objeví pojem euthanasie v dnešním slova smyslu. Důležitý a pro celé novověké pojetí euthanasie velmi příznačný je především přínos dvou myslitelů, Thomase Moora a Francise Bacona. 6

9 Thomas Moore rozvíjí myšlenku euthanasie v rámci své utopické vize společnosti, Francis Bacon pak řeší otázku, do jaké míry a jakým způsobem může nově se formující lékařská věda pomoci i v takových situacích, jako je umírání. Bacon se oproti předchozímu postoji zdůrazňujícímu posvátnost posledních okamžiků života snaží ukázat, že je zapotřebí využít všech, z jeho pohledu velmi moderních prostředků, které medicína k tišení bolesti a dalších symptomů má. Důležité však je, že Bacon o těchto prostředcích mluví jako o jakési vnější euthanasii (euthanasia exterior), která neznehodnocuje vlastní vnitřní euthanasii. Tuto euthanasia interior pak Bacon chápe vcelku tradičně, totiž jako celoživotní přípravu člověka na smrt, kterou každý musí vykonat sám za sebe a při níž žádné farmakologické či jiné prostředky nemohou pomoci. Baconovo pojetí euthanasie tak stojí kdesi mezi tradičním antickým a středověkým pojetím dobré smrti na straně jedné a euthanasií v moderním pojetí na straně druhé. Oproti současnému pojetí euthanasie se v ní ještě na prvním místě nejedná o urychlení smrti, ale o zmírnění utrpení, které umírání s sebou přináší. Ve shodě s dnešním pojetím euthanasie a na rozdíl od starších pojetí se však již u Bacona prosazuje přesvědčení, že dobrá smrt je především ta, která je prosta utrpení. Smrt a utrpení v novověku Evropský novověk skutečně charakterizuje přesvědčení, že utrpení nemá žádný smysl a že má být z lidského života úplně odstraněno. Tento novověký postoj je velmi zajímavý: není jen změnou oproti předchozímu evropskému důrazu na tajemství a význam utrpení. Je čímsi zvláštním také ve srovnání s většinou nám známých kultur v nich se totiž v různých podobách vždy setkáme s porozuměním pro zvláštní dvojznačnost utrpení. Utrpení je na jedné straně cosi, proti čemu se člověk musí postavit. Na druhé straně se však v utrpení, tak jako ve všech situacích, v nichž se člověk setkává s čímsi mocnějším, než je on sám, může odehrát něco, čeho on svými vlastními silami dosáhnout nemůže a co může být pro celý jeho život nesmírně důležité. Osvícenství Důležitý vliv na novověké pojetí euthanasie i na současnou diskusi mělo nepochybně osvícenství a jeho zdůraznění konceptu autonomie člověka. Neměli bychom však také zapomínat na velmi důležitou roli sociálního

10 darwinismu, který navázal na starší novověké utopické tradice. Tento sociální darwinismus byl například v úvahách o rasové hygieně nesmírně vlivný již v druhé polovině devatenáctého století a stál také u zrodu děsivých extrémních podob euthanasie, které známe z nacistického Německa. Pojem euthanasie v dnešní době V současné době se slovo euthanasie používá v daleko užším významu, než tomu bylo v antice a středověku. Euthanasií se dnes především rozumí lékařské jednání, které vede k navození či uspíšení smrti druhého člověka. Důležitý, třebaže nikoli neproblematický rozdíl euthanasie od prostého zabití druhého člověka je přitom skryt v oné drobné předponě eu : euthanasie je totiž na rozdíl od jiného usmrcení vedena dobrým úmyslem či dobrými motivy tak, aby také takto navozená smrt byla dobrá. Je zřejmé, že velmi mnoho záleží na tom, co je považováno za dobrý, nebo naopak za nedobrý život, dobré, či nedobré umírání. V současné době se dobrým většinou rozumí takové uspíšení umírání, které člověku umožňuje vyhnout se utrpení. Sledujme bedlivě, zda i důsledky takového směřování jsou dobré a odpovídají na základní argument pro euthanasii, tedy argument pomoci nesnesitelně trpícímu člověku. Dnes je již původní význam slova euthanasie takřka zcela zapomenut, což je svým způsobem škoda. Spolu se ztrátou původního významu se totiž ztrácí (a v současné diskusi velmi chybí) to, co s ním bylo spojeno: hluboké povědomí o souvislosti mezi životem a smrtí, a tedy také souvislosti toho, co je dobrá smrt, s tím, co je dobrý život. Současný jazykový úzus musíme přijmout, zároveň bychom však v diskusi, kterou vedeme, na tyto širší souvislosti původního významu slova euthanasie neměli zapomínat. Hlavní zdroje současného pojetí euthanasie Do současného pojetí euthanasie se promítá více novověkých a moderních vlivů, klíčový význam však mají čtyři již zmíněné motivy: novověké přesvědčení, že utrpení nemá smysl a že je možné ho eliminovat, rostoucí role medicíny, která si nejen osvojuje stále účinnější prostředky, ale také přebírá některé role, které jí dříve nebyly vlastní, a soustřeďuje ve svých rukou ohromnou moc,

11 osvícenecké přesvědčení o klíčové roli sebeurčení a autonomii člověka, více či méně skryté představy o blahodárných schopnostech sociálního inženýrství a optimalizace jak jednotlivého lidského života, tak také života celého státu, ba i celého lidstva.

12 10

13 2 Vyjasnění pojmů užívaných v současné diskusi Význam slova euthanasie se tedy oproti původnímu řeckému pojetí velmi zúžil. Euthanasií se dnes především rozumí lékařské jednání, které vede k navození či uspíšení smrti druhého člověka. Také u takto zúženého významu slova euthanasie je však stále zapotřebí odlišovat jeho různé významy. Jako základ pro orientaci může pomoci vymezení tří pojmových dvojic. Tato rozlišení nejsou vždy jednoznačná, bez nich však hrozí, že budeme směšovat velmi odlišné věci. Aktivní euthanasie a pasivní euthanasie Rozdíl mezi aktivní euthanasií a tzv. pasivní euthanasií je rozlišením mezi jednáním a zanecháním jednání (či nepřistoupením k němu). Velmi hrubě řečeno: aktivní euthanasie je aktivní jednání, které má uspíšit či navodit smrt druhého člověka. Právě tato aktivní euthanasie je euthanasií ve vlastním slova smyslu. Někdy se bohužel dosti nešťastně (neboť to přispívá k matení pojmů) mluví o pasivní euthanasií. Tou se naopak rozumí nejednání (nebo zřeknutí se určitého jednání), které má, či alespoň může mít za následek uspíšení úmrtí druhého člověka. Klasickým příkladem takového ukončení jednání jsou ony případy, které výrazně přispěly k tomu, že se problematika euthanasie stala ve dvacátém století tak žhavě diskutovanou otázkou. Jsou to případy lidí, kteří nejsou schopni samostatného života a jsou napojeni na přístroje nahrazující jejich životní funkce. Rozlišení mezi aktivní a pasivní euthanasií může být v jednotlivých limitních případech velmi obtížné. Platí totiž, že i nejednání vychází z našeho rozhodnutí, za které musíme nést zodpovědnost stejnou měrou jako za rozhodnutí jednat. Nejednat také někdy znamená jednat (totiž pokračovat v již jednou započatém a bez našeho zásahu automaticky pokračujícím jednání, které člověka drží při životě, ač on sám by již bez 11

14 tohoto jednání zemřel), zatímco jednat znamená často ukončit toto jednání. I když tedy rozlišení není snadné, neznamená to, že bychom se jej měli vzdát. Všichni přece tušíme zásadní rozdíl mezi tím, když je závěru života ponechán přirozený (ať již tím rozumíme cokoli) průběh, a když aktivně usmrtíme druhého člověka. Etické i právní hodnocení takových situaci je velmi rozdílné a v souladu s naprosto převažujícím trendem v odborné i laické celosvětové diskusi bychom o euthanasii měli mluvit pouze v případě aktivní euthanasie. Přímá euthanasie a nepřímá euthanasie Důležité je vědět též o existenci rozdílu mezi přímou euthanasií a tzv. nepřímou euthanasií. Také rozlišování v této dvojici pojmů není bez problémů, nicméně i zde je nutno sledovat důležitý rozdíl a o euthanasii bychom měli mluvit pouze tam, kde se jedná o přímou euthanasii. V případě přímé euthanasie je totiž uspíšení či navození smrti druhého člověka hlavním cílem tohoto jednání; v případě nepřímé euthanasie je smrt či její uspíšení pouze vedlejším, primárně nezamýšleným možným důsledkem jednání, jehož základním cílem je například zbavit nemocného bolesti či jiného utrpení. Klasickým případem této nepřímé euthanasie je podávání vysokých dávek bolest tišících prostředků v terminálních fázích onemocnění, které mohou (byť zřejmě v daleko menším počtu případů, než se dnes běžně i v lékařských kruzích předpokládá), ale nemusí vést ke zkrácení života. Dobrovolná a nedobrovolná euthanasie Třetí polaritou je rozlišení mezi dobrovolnou a tzv. nedobrovolnou euthanasií. Pochopitelně nejde o dobrovolnost či nedobrovolnost na straně toho, kdo euthanasii vykonává, ale toho, o jehož zkrácení života se jedná. Zde je rozlišení zdánlivě snadné, ale v současné diskusi se stále zřetelněji ukazuje, že právě zde vznikají veliká etická dilemata. Dobrovolná euthanasie se má dít na podkladě žádosti pacienta, nedobrovolná se děje nejčastěji u více či méně nekompetentních pacientů na žádost rodiny a z rozhodnutí lékaře, který je přesvědčen, že život pacienta není hoden toho, aby byl žit. 12

15 Pojmové nejasnosti v současné diskusi Současná diskuse je bohužel velmi často zmatečná. Diskutující totiž často směšují různé pojmy a řeší situace, které je zapotřebí od vlastní problematiky euthanasie odlišit. Prvním takovým případem je upuštění či přerušení léčebných či život udržujících zákroků tam, kde si to nemocný nepřeje (nebo lze odůvodněně předpokládat, že by si to nepřál). Jde především o zákroky, které nemocného neúměrně zatěžují, přivozují mu strádání či ohrožují jeho důstojnost. Toto někdy bývá poněkud matoucím způsobem nazýváno pasivní dobrovolná euthanasie. Druhým případem, který je zapotřebí odlišovat od euthanasie ve vlastním slova smyslu, je výše zmíněná nepřímá dobrovolná euthanasie. Tedy situace, kdy jsou nemocnému podávány léky, zejména bolest tišící prostředky, jejichž vedlejším účinkem může být zkrácení jeho života. V souladu s jednoznačnou tendencí v odborné diskusi by bylo zapotřebí tyto dva případy vůbec euthanasií nenazývat. Ačkoli nejsou ani zdaleka prosty závažných etických dilemat, panuje totiž vcelku obecná shoda, že tato jednání jsou eticky přijatelná, ba mnohdy vysoce žádoucí. Etické problémy, které v těchto situacích vznikají, jsou velmi specifické a podstatně se liší od problémů spojených s euthanasií ve vlastním smyslu. Nezahájení další život udržující léčby nebo ustoupení od ní Mnoho pacientů trpí paradoxně tím, že jejich život je za pomoci vyspělých prostředků současné medicíny udržován mnohem déle, než tomu bylo dříve. Bohužel se mnoho lékařů domnívá, že je vždy žádoucí užít všechny dostupné možnosti k prodloužení života. Za tímto přesvědčením se může skrývat více motivů. Lékaři se mohou obávat, že v opačném případě budou odpovědni za pacientovu smrt, často také jeho smrt chápou jako svou prohru. Někdy je použití těchto život udržujících prostředků pro lékaře nejjednodušším řešením: umožňuje mu vyhnout se těžkému rozhodování o možnostech další léčby, o jejích kladech a záporech a mluvit o těchto otázkách s nemocným či jeho blízkými. V mnoha zemích se o prostředcích, které život neúnosně prodlužují, velmi intenzivně diskutuje. Často je předmětem diskuse dodávání výživy a tekutin, ale také odpojení od přístrojů, jež nahrazují vitální funkce. Proto také v některých státech existuje možnost předem písemně 13

16 stanovit, které zákroky si člověk nepřeje, aby na něm byly prováděny. Jde například o možnost tzv. living will či přání DNR (do not resuscitate, tj. neresuscitovat). Je třeba si uvědomit, že prosba o neresuscitování není v žádném případě totožná s žádostí o ukončení života. Zákony některých zemí také umožňují ustanovit druhého člověka, který bude za nás rozhodovat v situacích, kdy již svou vůli nebudeme schopni vyjádřit. V naší zemi to zatím možné není. Paliativní léčba bolesti a dalších symptomů Lékařská pokora před nevyhnutelností smrti a schopnost kriticky posoudit možnosti moderní medicíny ovšem neznamená, že v případě blížící se smrti lékaři nezbývá nic jiného, než se k pacientovi obrátit zády, případně prohlásit, že se již nedá nic dělat. I v posledním čase pacientova života se otvírá veliký prostor pro lékařské zásahy, které mohou velmi pomoci. Tyto postupy tedy paliativní léčba život ani neprodlužují, ani nezkracují, ale přinášejí úlevu od bolesti a dalšího utrpení a umožní pacientovi žít život tak plně, jak je v dané situaci možné. Některé z podávaných léků, především silná analgetika, mohou způsobit i zkrácení pacientova života, byť k tomu dochází daleko méně často, než se obecně předpokládá. Především se však jedná pouze o možný vedlejší efekt léčby bolesti a dalších symptomů, které umírání provázejí. Pokud tedy lékař zvyšuje dávky léků proti bolesti, činí tak proto, aby pacientovi ulevil v jeho utrpení, nikoli proto, aby ukončil jeho život. Je si vědom toho, že může pacientovi tímto postupem život zkrátit, ale jeho prioritou je kvalita života nemocného, nikoli jeho délka. I v těchto případech je ideální, když se lékař může řídit pacientovým přáním a jeho preferencemi, případně se rozhoduje ve shodě s pacientovými blízkými, kteří jsou schopni tyto preference tlumočit. Euthanasie a asistovaná sebevražda Kde je zcela namístě mluvit o euthanasii, je tedy přímá aktivní euthanasie, nedobrovolná i dobrovolná. Tyto dva typy euthanasie se od sebe pochopitelně zásadním způsobem liší, obě jsou však prováděny stejně: jednoho, většinou umírajícího člověka zabíjí aktivně a úmyslně druhý člověk, lékař. Velmi blízká aktivní euthanasii je pak tzv. lékařem asistovaná sebevražda. Tou se rozumí situace, kdy lékař zprostředkuje nemocnému jed či jiný smrtící prostředek, který si však aplikuje nemocný sám. 14

17 Hlavní diskuse se dnes vede především o asistované sebevraždě a o legalizaci dobrovolné euthanasie, tedy o usmrcení lékařem na žádost pacienta. Nedobrovolná euthanasie je sice dnes obecně považována za eticky nepřijatelnou, stále častěji se však objevují vážně míněné úvahy o tom, že by bylo možné o ní v určitých případech uvažovat. Nikoli sice v podobě euthanasie prováděné proti jasně vyjádřené vůli druhého člověka, ale tam, kde není možné takové vyjádření získat a kde je (ovšem pouze při určitém způsobu chápání důstojnosti člověka a smyslu života) možné předpokládat, že tento člověk trpí, či že jeho život není důstojný a ztratil smysl. Typickým příkladem takového snadného přechodu od dobrovolné k ne-dobrovolné euthanasii jsou stále častější oficiální úvahy o euthanasii postižených dětí a novorozenců v Holandsku či velmi četné případy takovéto tolerované ne-dobrovolné euthanasie u starých a těžce nemocných lidí. V posledních desetiletích totiž postupně vycházelo najevo, že bez vlastní vůle či žádosti končí život mnozí nemocní. První rozsáhlejší studie v Holandsku z roku 1990 například ukázala, že takovýchto nedobrovolných euthanasií je více než 1000 ročně. Ukončení života bez žádosti pacienta je problém, který názorně ukazuje na nebezpečí tzv. kluzkého svahu. Ten spočívá v tom, že překročení určité hranice vyvolává posun v mravním a zákonném hodnocení obdobných jednání, a zvyšuje tedy pravděpodobnost překročení dalších, původně nijak nezpochybňovaných hranic. Zjednodušeně řečeno: rozhoduje-li nyní lékař o tom, jestli život umírajícího člověka, kterého ošetřuje, má či nemá cenu, proč by takto nemohl rozhodovat i o někom, kdo ještě neumírá, ale je pouze chronicky nemocen? Mnoho postižených lidí také nekomunikuje a nejsou kompetentní o sobě rozhodovat, proč tedy nerozhodnout i za ně, že jejich život nemá cenu? Dostupná čísla neumožňují sice existenci takového posunu směrem k ne-dobrovolné euthanasii jednoznačně dokázat, jak jsme však již řekli, možnost euthanasie i u lidí, kteří s ní nemohou vyjádřit souhlas, je stále častěji diskutována a tendence k její legalizaci v určitých případech narůstá. Vazba mezi euthanasií a lékařstvím Důležité je mít na paměti, že euthanasií se dnes běžně nerozumí jakékoli usmrcení člověka na jeho žádost, ale výlučně usmrcení lékařem. I v zemích, kde je provedení euthanasie lékařem legalizováno, je stejné 15

18 usmrcení člověka na jeho žádost nelékařem stále trestné (v Holandsku například s maximální sazbou odnětí svobody na dvanáct let). Úzká vazba mezi euthanasií a lékařstvím je na jedné straně pochopitelná, na druhé straně však velmi problematická a svým způsobem i nebezpečná. Tato vazba je nepochybně dána již tím, že lékaři legálně disponují prostředky, většinou léky, jimiž je možné druhého člověka zabít. Je to také lékařství, které se považuje za odborně způsobilé posoudit prognózu lidského života, míru utrpení, které je s takovým životem spjato, a možnosti toto utrpení ovlivnit. K této úzké vazbě mezi lékařstvím a euthanasií však přispívá také to, že lékařské povolání v moderní západní společnosti do značné míry převzalo některé role jiných tradičních profesí, které byly s přechodem mezi životem a smrtí svázány. Na druhé straně je však tato vazba mezi lékařstvím a euthanasií velmi problematická. Jednak zásadním způsobem proměňuje smysl lékařského povolání a vztah lékaře a pacienta, jednak může paradoxně přispět k snadnějšímu přechodu od dobrovolné k nedobrovolné euthanasii. Je-li totiž lékař postaven do role odborníka, který má posoudit perspektivu života a míru utrpení druhého člověka a na tomto základě také vhodnost euthanasie, velmi snadno může dojít k tomu, že bude rozhodovat o vhodnosti nedobrovolné euthanasie i u těch lidí, jejichž vlastní vůli neumíme kompetentně posoudit (tedy například u novorozenců, lidí v bezvědomí či s psychickou poruchou znemožňující srozumitelnou komunikaci). Úskalí diskuse Jedno z nejdůležitějších rozlišení v našich životech je diference mezi dobrým a zlým. Víme však, jak je často nesnadné stanovit, zda konkrétní jednání je dobré, či zlé. Obdobně je tomu i s rozlišeními různých typů euthanasie. Na jedné straně je totiž zřejmé, že rozlišování těchto typů nám může pomoci odlišit od sebe jednání, která jsou mravně jednoznačně nepřijatelná, od těch, která takto jednoznačně nepřijatelná nejsou, ba která mohou být i vysloveně žádoucí. Na druhé straně však nejsou přechody mezi těmito póly vždy zcela ostré a snadno lze najít případy, u nichž není jasné, kam je zařadit a tedy také, jak je hodnotit. Důležité je pamatovat na to, že mezní případy, které jsou často nejvíce diskutovány, nás mohou naučit lépe o problematice euthanasie 16

19 přemýšlet, neměly by nás však vést ke zpochybnění zásadních rozdílů. Jednou ze slabin současné veřejné diskuse o euthanasii je totiž právě to, že existence nejednoznačných případů se využívá jako záminka pro to, aby se zpochybnila sama kritéria, podle nichž bychom se v takových, jakkoli ambivalentních a obtížných situacích měli pokoušet řídit a orientovat. Je to podobné, jako kdybychom z někdy těžkého rozhodování o tom, co je dobré a co zlé, vyvodili, že vlastně žádný rozdíl mezi dobrem a zlem neexistuje. 17

20 3 Současná situace ve světě Rozvoj diskuse o euthanasii přímo souvisí s uzákoněním euthanasie či asistované sebevraždy v několika zemích. Není v možnostech tohoto textu podrobně popsat současný stav, který se navíc stále mění. Soustředíme se proto pouze na krátký přehled situace v zemích, na něž je upřena největší pozornost. Legalizovaná euthanasie a asistovaná sebevražda Euthanasie je v současné době legalizována v Holandsku a v Belgii. Ukončení života člověka druhým člověkem na jeho žádost je přitom i zde nadále trestným činem. Výjimku tvoří pouze ukončení života druhého člověka lékařem za určitých podmínek. Mezi tyto podmínky např. v Holandsku patří následující kroky: lékař se ujistil, že pacientova žádost je dobrovolná a dobře uvážená a že pacientovo utrpení je nesnesitelné a není naděje na jeho zlepšení, lékař informoval pacienta o jeho situaci, lékař společně s pacientem dospěl k názoru, že se nenabízí žádná rozumná alternativa k euthanasii, lékař konzultoval jednoho nezávislého lékaře, který musel vidět pacienta a který podepsal prohlášení, že výše zmíněné podmínky byly splněny, lékař ukončil pacientův život s náležitou lékařskou péčí. Mezi tyto podmínky tedy nepatří, že nemocný musí být v terminální fázi onemocnění. Příslušné podmínky také nevyžadují, aby nemocný trpěl fyzickým utrpením. Toto utrpení může být pouze psychické povahy. Pacient může také toto své přání vyjádřit předem písemně. Po konzul- 18

21 taci s rodiči je možné vyhovět také obdobnému přání nezletilého pacienta staršího šestnácti let. U pacientů mezi dvanácti a šestnácti lety je zapotřebí nikoli konzultace, ale souhlas rodičů. Asistovaná sebevražda je od roku 1997 legalizována v Oregonu (USA) a tolerována ve Švýcarsku, kde zákon neumožňuje její postih. Zkušenost ze zemí, kde je euthanasie či asistovaná sebevražda legalizována Zkušenosti z Holandska, Belgie, Oregonu a Švýcarska bývají velmi různě interpretovány. Zřejmé však je, že zde sílí tendence k uzákonění některých podob euthanasie bez výslovného souhlasu pacienta a k euthanasii dětí. Zároveň je evidentní, že euthanasie často není žádána z důvodů původně předpokládaných (nesnesitelné utrpení, bolest apod.). V Oregonu je například nejčastějším důvodem žádosti o asistovanou sebevraždu ztráta smyslu života, obava z osamělosti, ze ztráty samostatnosti a kontroly nad tělesnými funkcemi, případně únava životem. Množí se také případy euthanasie u lidí, kteří nejsou nevyléčitelným způsobem nemocní. A zcela alarmující je velké množství euthanasií vykonaných bez výslovného souhlasu či přání nemocných. Vývoj v ostatních zemích V dalších zemích je možné sledovat tendenci k narůstající toleranci vůči euthanasii ve společnosti. V několika státech proběhly neúspěšné pokusy o legalizaci euthanasie. Velmi poučná je například rozsáhlá debata z posledních let ve Velké Británii a v Radě Evropy. 19

22 20

23 4 Základní argumenty zastánců euthanasie: autonomie a pomoc druhému člověku Argumentů pro legalizaci euthanasie a asistované sebevraždy je celá řada, vycházejí však především ze dvou základních přesvědčení. Prvním je přesvědčení o autonomii každého člověka. Zjednodušeně řečeno: každý člověk má právo volit pro sebe takový způsob života (a tedy i smrti), který si sám určí. Do tohoto jeho rozhodování, pokud jím neomezuje druhé, mu nemůže nikdo jiný, ať už jednotlivec, či stát (například v podobě svých zákonů) zasahovat. Druhým je pak přesvědčení, že volání člověka, který trpí bolestí a žádá druhého člověka, aby mu pomohl ukončit jeho život, musíme brát vážně. Argumentace na základě autonomie člověka Tato argumentace říká, že člověk je autonomní bytost a že v rámci určitých mezí má svrchované právo nakládat se svým životem tak, jak uzná za dobré. Autonomie je skutečně jedním z důležitých základů naší současné západní pluralitní společnosti a argumentaci z ní vycházející není možné jednoduše odbýt. Na druhé straně je však bohužel pravda, že v současné diskusi o euthanasii se autonomie používá velmi často v nesmírně zjednodušené až zkarikované podobě. Autonomií se totiž rozumí prosté právo nebýt omezován jakýmikoli nároky či obecnými zákony, tedy jakási svoboda od všech předem daných či vnějších určení. V nejjednodušší podobě pak právo dělat to, co se člověku zlíbí. Nebezpečí zjednodušeného pojetí autonomie Takto zjednodušeně pojatá autonomie nemůže být základem ani individuálního života, natož obecného právního řádu. Její plné uplatnění bylo naprosto neudržitelné. Skutečná debata o euthanasii založená na autonomii by tak musela vyjít z úvahy o tom, co vlastně tato autonomie je, jaké jsou její předpoklady a meze a kde by tato zjednodušeně pojatá 21

24 autonomie mohla ohrožovat jiné, neméně důležité hodnoty. Proto je také zapotřebí se ptát, jaké jsou ony rámce, v nichž člověk může svobodně nakládat se svým životem. Jedním takovým rámcem nepochybně je, že člověk nemůže se svým životem nakládat tak, aby omezoval druhé. Je však otázka, zda samo pojetí autonomie není založeno ještě na jiných nevyslovených předpokladech. Autonomie a svoboda člověka Není takovým předpokladem například to, že autonomie nesmí ohrožovat samu sebe a své vlastní podmínky? Již Immanuel Kant, od něhož se novověké pojetí autonomie odvíjí, se například snažil ukázat, že autonomie se nemůže stát základem pro ospravedlnění sebevraždy, ale že z ní naopak vyplývá její mravní nepřijatelnost. Podle Kanta totiž autonomie spočívá v tom, že člověk je rozumná bytost, jejíž dobrý život nemůže být založen na individuálních sklonech a tužbách, ale na tom, co je pro všechny rozumné bytosti společné. To, čím se má řídit můj život, není tedy mé individuální momentální přání či strach, ale to, co by se mohlo stát obecným pravidlem a zákonem. Člověk je autonomní a svobodný právě tehdy, když není otrokem těchto svých tužeb a bázní, ale když se nad ně povznáší tím, že se řídí zákonem, který si sám klade a který může platit obecně. Právě na této svobodě se také zakládá pravá důstojnost člověka. Ačkoli tedy může být sebevražda v individuální situaci pochopitelnou reakcí, nemůže být tím, co mohu jako autonomní bytost chtít. Sebevražda se nemůže stát obecným pravidlem. Autonomie a euthanasie Euthanasie se od sebevraždy odlišuje tím, že není záležitostí jednoho člověka. Je totiž vůbec možné na základě autonomie chtít po druhém člověku, aby ukončil můj život? Je možné takto zkombinovat zjednodušeně pojatou autonomii s právem na to, aby mi druzí lidé umožnili má přání uskutečnit? A nehrozí v případě euthanasie, že se z práva na rozhodování o vlastním životě stane právo zavazující druhé, aby mi pomohli zemřít, a právo přesunout značnou část tíhy za uskutečnění vlastního rozhodnutí na druhé? Neplatily by tedy v případě euthanasie ještě více než v případě sebevraždy ony již v antice se objevující námitky, které v sebevraždě vidí sice možná pochopitelné, nakonec však příliš zjednodušující a v jistém smyslu i zbabělé řešení? 22

25 Za rozšířením představy o nezbytnosti euthanasie tak stojí snaha moderního člověka spojit paradoxně dvojí: na jedné straně vzít svůj život plně do svých rukou, na druhé straně však odpovědnost za toto převzetí přenést prostřednictvím toho, co mu nabízí civilizace a moderní medicína, na jiné. Poněkud zkratkovitě řečeno: tak jako máme v případě nemoci k dispozici odborníky na její zvládání, tak chceme také v případě blížící se smrti mít odborníky na umírání, kteří nás za pomoci svých farmak a dalších prostředků provedou umíráním co nejrychleji a nejlehčeji. Druhý argument: pomoc trpícímu člověku Druhý argument apeluje na soucit s druhým člověkem a na právo člověka na pomoc, často je však bohužel také užíván ve zjednodušené a utilitární podobě. Na tomto argumentu se přitom poměrně přesvědčivě ukazuje, že euthanasie není čistě individuální záležitostí, pro jejíž realizaci by autonomie jedince mohla být jediným východiskem. Vychází totiž zřetelně z přesvědčení, že náš život se odvíjí ve vztazích, že nežijeme izolovaně a že jsme druhým zavázáni čímsi, co nelze redukovat na naše vlastní přání. Volání o pomoc Strach, nejistota a volání o pomoc je patrně důvodem každé žádosti o euthanasii. A volání o pomoc v situaci těžkého utrpení nemůžeme prostě ignorovat. Odpovědí na takovou prosbu nemůže být odmítnutí s odůvodněním, že nám to právní řád, lékařská etika, naše svědomí či náboženské přesvědčení nedovoluje. Odpovědí musí být pokus o skutečnou pomoc. Prvním krokem musí být snaha porozumět tomu, co se skrývá za tím, když náš blízký či pacient žádá o euthanasii, jaké je jeho skutečné přání. Vyčerpali jsme všechny ostatní možnosti pomoci? Nevnucujeme mu nějaká svoje řešení, o která nestojí? Víme, v čem opravdu potřebuje pomoci? S blížící se smrtí přichází strach a úzkost. Strach ze samoty, bolesti, ztráty důstojnosti. Úzkost vyplývající z pocitu prchavosti a nesmyslnosti lidského života. Naslouchali jsme dost pozorně úzkostem, často nevysloveným, ba nevyslovitelným? Ptali jsme se poctivě? Pokud ano, 23

26 učinili jsme první kroky na cestě pomoci. Dalšími pak by mělo být ujištění, že umírající nebude sám, že jej máme rádi a že i jako člověk křehký a nemohoucí má na světě a v našem životě své důležité místo. Můžeme rozmlouvat o jeho životě, hledat v něm to dobré, ohlídat jeho tajemství, pomoci nést zklamání. Můžeme pomoci vyřešit ještě to, co tíží. Euthanasie: zkratkovité řešení hlubšího problému Naše úvahy o euthanasii by měly vždy vycházet ze zamyšlení nad otázkou, zda euthanasie není sice v jistém smyslu pochopitelnou, nakonec však opravdu zkratkovitou odpovědí na výše zmíněné volání o pomoc, která by ale měla vypadat jinak. Euthanasie totiž sotva může být v takové situaci pomocí v pravém slova smyslu. Hlavní problém skrývající se za narůstající ochotou naší společnosti legalizovat euthanasii tkví patrně v tom, že si nevíme rady s naší konečností a smrtelností, že nedovedeme přáním, prosbám a potřebám trpících a umírajících naslouchat a dobře rozumět a že jim nedovedeme pomoci tak, abychom jejich utrpení odstranili, zmírnili či proměnili. Sami se totiž utrpení a smrti bojíme, nevíme si rady. Smrt jsme vyhnali ze svého života, ale ona na jeho konci přece stojí a my jsme tím zaskočeni. Jsme zaskočeni, poplašeni a prcháme před svojí konečností Za prosazováním euthanasie velmi často stojí tato naše bezradnost tváří v tvář smrti a touha vyhnout se umírání jako onomu zvláštnímu přechodu mezi životem a smrtí, který nás snad ještě bezprostředněji než sama smrt upomíná na naši křehkost, zranitelnost, konečnost a závislost. Z tohoto pohledu euthanasie není pokusem vzepřít se moderní technické medicíně s jejími obrovskými schopnostmi léčit a prodlužovat náš život, ale spíše snahou rozšířit působnost této technické medicíny z oblasti léčby na oblast umírání a smrti samé. Snažíme se dosadit technickou medicínu na místo přijetí vlastní smrtelnosti, které je nepochybně náročnější a bolestnější, ale také plodnější. Ohromný a ohromující rozvoj lékařské vědy v minulém století v nás vzbudil skutečně veliké naděje. Dokážeme vyléčit nemoci, na které lidé po staletí umírali, zachraňovat životy, zásadně ulehčovat od krutých bolestí. Smrti a umírání jsme se však nezbavili. Stále tu jsou jako kdykoli předtím a stále, ať chceme nebo nechceme, obracejí náš pohled na celý náš život, na jeho smysl. Chceme-li účinně pomáhat svým křehkým blíz- 24

27 kým, chceme-li i sami důstojně umírat, budeme se muset snažit vyrovnat se svojí konečností. Dá se s trochou nadsázky asi říci, že přijetí křehkosti a utrpení, které s umíráním a smrtí souvisejí, je i základní podmínkou pro naši platnou a moudrou účast v diskusi o euthanasii. 25

28 5 Čeho se bojíme? Abychom porozuměli tomu, oč vlastně trpící člověk prosí a po čem volá, musíme se ptát, jaké povahy je utrpení, které má být případnou euthanasií odstraněno. Dostupné údaje ukazují, že hlavním motivem, který dnes vede k žádostem o euthanasii, není bolest (ostatně dnes v naprosté většině případů velmi dobře zvladatelná, byť zdaleka ne vždy zvládaná), ale jiné důvody: strach ze ztráty schopnosti vykonávat aktivity, které život činily příjemným, obava z nesamostatnosti, ze ztráty důstojnosti a z toho, že budeme druhým na obtíž. To, čeho se bojíme, je tedy především utrpení, které je bytostně spojeno s umíráním samým, s osamělostí a bezmocností. Bojíme se být křehcí a bezmocní Umírání (ať již naše vlastní, či našich blízkých) je zvláštní děj: setkáváme se v něm se smrtí, a tak i s konečností, křehkostí a v jistém smyslu bezmocností našeho života. A možná právě toto setkání je to, z čeho máme především strach a co odmítáme přijmout. Odmítáme a tak vyléváme s vaničkou i dítě. V křehkosti náš život začíná, v křehkosti i končí. Přes tuto křehkost může být umírání vyvrcholením, završením života. Toto završení se neděje v běhu a tělesném výkonu, ale právě v tichu a vytrvání, ve vztazích, ve smíření, v nadhledu v tom, co nezměříme, nevidíme, nenahmatáme. Přesto však právě zde lze zahlédnout smysl našich životů z nové perspektivy. Bojíme se bolesti Zastánci euthanasie často operují nesnesitelnou bolestí jako základním argumentem pro ukončení života. Je to pochopitelný argument: každý bolesti nějak rozumíme, bolest známe a vůbec ji nemáme rádi. Všichni na takový argument slyšíme, každý k němu umíme něco říci. Často se 26

29 však zapomíná na to, že věcně je to argument velmi slabý. Při možnostech současné medicíny je totiž většina bolestí léčitelná a nikdo nemusí trpět nesnesitelnou bolestí. Je to tedy na jedné straně argument lichý: odvádí pozornost od skutečných problémů, které je třeba promýšlet a řešit. Na druhé straně má své opodstatnění: poukazuje totiž na skutečnost, že i při současných možnostech medicíny je stále mnoho nemocných, jejichž bolest není správně léčena, ačkoli by to bylo možné. Tato skutečnost je smutná, je však nasnadě, že řešením je dobrá léčba bolesti, nikoliv euthanasie špatně léčených pacientů. Bojíme se ztráty důstojnosti Hledíme-li na člověka v kontextu celé jeho existence na světě, musíme se ptát, co to je lidská důstojnost, která má být chráněna, na čem je tato důstojnost založena, případně jakým způsobem bychom o ni mohli přijít. Pokud o ní vážně uvažujeme, vidíme, že vychází z naší podstaty, z toho, že jsme samostatnými, jedinečnými bytostmi. Přirozeně jimi chceme zůstat až do konce svého života. Tuto důstojnost, bytostnou důstojnost člověka, však sotva lze snadno ztratit tím, že jsme trvale odkázáni na invalidní vozík nebo nemocí upoutáni na lůžko, že nás souží bolest, že vypadáme nevzhledně, že nejsme schopni plně kontrolovat své fyziologické funkce či že nemůžeme dělat vše, co jsme byli zvyklí dělat dřív. Důstojnost nemůžeme ani vyvozovat z toho, že o sobě dokážeme rozhodovat. Novorozenci či malé děti také nemohou činit rozhodnutí, ale na důstojnosti lidských bytostí jim to neubírá. Důstojnost člověka je naopak výzvou k tomu, abychom ji střežili a zachovali i tehdy, kdy člověk zestárne, zeslábne, trpí a potřebuje zřetelně pomoci. Strach ze ztráty důstojnosti je pochopitelný, nicméně ani od něj nás zkratkovité řešení nezachrání zabití člověka ve stavu utrpení a ponížení není rozhodně něčím důstojným. Neměli bychom naopak napřít síly k tomu, aby byla důstojnost bezmocných a umírajících chráněna? A aby se jim dostalo takové péče, která jim jejich důstojnost vyplývající z toho, že jsou jedinečnými lidskými bytostmi, potvrdí a zachová? Bojíme se, že budeme přítěží svým blízkým Zkušenost kvalitní péče o umírající říká, že svoji důstojnost vidíme v očích těch, kteří se o nás starají: pokud se zděšeně odvracejí, je to 27

30 přesně to, čeho se bojíme bojíme se, že jsme přestali být (pro ně) člověkem. Pokud naopak přicházejí s laskavou pomocí a ptají se, čeho je nám třeba, cítíme, že jsme lidmi, a proto stojíme za to, aby nám bylo pomoženo. Péče o dlouhodobě a těžce nemocného člověka je vyčerpávající a často se nedostává sil. Je proto pochopitelné, že právě tady se může rodit volání po tom, aby přišel konec, aby obě strany byly vysvobozeny. Opět je třeba hledat příčiny tohoto volání a možnosti účinné pomoci. Naše společnost má v tomto ohledu veliký dluh: informovanost a podpora pečujících o těžce nemocné je malá a nedostatečná, jejich beznaděj a vyčerpání pak snadno dopadají na pacienty, kteří jsou s nimi úzce svázáni. Druhou vážnou příčinou je výše zmiňovaná nevyrovnanost s konečností lidského života, se slabostí, s utrpením. Dokážeme se oddaně po léta starat o naše malé děti, které jsou na začátku života křehké a nesamostatné. Neumíme však věnovat velmi podobnou péči svým umírajícím rodičům a prarodičům, neboť za dveřmi stojí to, čeho se sami bojíme a na co nejsme připraveni: smrt. Pokud se však k takové péči odhodláme, zjistíme, že nám přinesla mnoho dobrého a vzbudila v nás snad i odvahu přijmout péči o nás samé, až přijde náš čas. Bojíme se svého strachu Součástí mnoha kultur je vědomí, že náš život je konečný, že však je nesen hodnotami, které nás přesahují a zůstávají pro nás do značné míry tajemstvím. Naše společnost snad tyto hodnoty teoreticky respektuje, prakticky však o ně příliš nepečuje. Ty příjemnější (narození, lásku, krásu) si nějak přivlastnila, byť je někdy zbavila jejich tajemství a hloubky. Ty nepříjemné (smutek, svědomí, umírání, smrt) vytěsnila a zavřela za nimi dveře. Za dveře nevidíme a strach z toho, co je za nimi, tedy přirozeně roste. Přitom za dveřmi zůstalo nejen to, co by nám mohlo od strachu pomoci, ale dokonce i to, co by zpětně dokázalo proměnit náš život k lepšímu. Zůstala tam možnost pomoci blízkému člověku, když je mu těžko a tedy i obyčejná lidská radost z toho, že jsme pomohli a potěšili. Jsme zaskočeni, když nám zestárnou rodiče a potřebují trpělivou péči podobnou té, kterou jsme od nich samozřejmě přijímali, když jsme byli malé děti: neumíme o ně pečovat, přebalovat je, krmit, dávat jim napít a oplatit jim tak to, že nás vychovali. Zavíráme za těmi pomysl- 28

31 nými dveřmi svým dětem i možnost vidět dobrý příklad péče o rodiče, když zeslábnou. Zbavili jsme sebe i naše děti zážitku toho, jak hluboký význam se může skrývat v posledních pár slovech, jaká útěcha může zářit z pokojné tváře zemřelého otce nebo manžela. Zavřeli jsme za dveře kus svého života, teď se toho bojíme a poplašeně voláme, aby někdo tento jeho divný kus (a pokud možno bez nás) definitivně a bezbolestně odkrojil. 29

32 30

33 6. Paliativní péče Abychom uměli hledat cestu, jak z tohoto ochromení strachem poctivě ven, je třeba nejdříve rozpoznat, co a proč se to s námi stalo. Je před námi trpící, zesláblý či umírající člověk a my bychom se měli ptát, jak mu můžeme pomoci. Místo normálního lidského soucitu s člověkem, který trpí, a místo účinné pomoci v tom, v čem je pomoci třeba, volíme zkratkovité a problematické řešení. A nevolíme je pouze osobně, ale snažíme se je zavést pokud možno pro všechny a preventivně, uzákonit je. Tím opět budujeme další zkratku: budeme zproštěni nutnosti uvažovat o tom, co je dobré a mravné. S nabídkou na utrpení umírajících nereagovat zkratkovitě, ale naopak se ptát a odpovídajícím způsobem jednat, přišla v posledních několika desetiletích paliativní péče. Není to nepochybně cesta jediná a nepřináší jednoduchá řešení všech problémů spojených se smrtí a umíráním, ale stojí za to ji poznat. Paliativní péče Paliativní péče v širokém slova smyslu byla vždy jednou ze stěžejních součástí lékařské a sociální péče. Medicína totiž vždy ve větší či menší míře reflektovala, že její možnosti vyléčit nemocné či alespoň prodloužit jejich život jsou omezené. Zároveň si však byla vědoma, že její možnosti ani zdaleka nekončí tam, kde končí její schopnost uzdravit. Chápala, že zcela klíčovou součástí lékařské péče je také tišit bolest a jiné formy utrpení a poskytnout nemocnému v tomto utrpení útěchu. Jak praví staré úsloví: lékař může vyléčit málokdy, léčit někdy, pomoci však vždy. Moderní medicína učinila ohromný pokrok tím, že umí mnohé nemoci vyléčit a ještě více jich umí léčit. Jakoby však zapomněla na to, že i tam, kde nedokáže léčit, může velmi pomoci. 31

34 Rozvoj moderní paliativní péče Paliativní péče vznikla a mohutně se rozvinula v druhé polovině dvacátého století. Její rozvoj byl ovlivněn několika faktory. Jedním z nich byla změna hlavních příčin úmrtí a radikální prodloužení života v průběhu posledního století, způsobené mimo jiné významnými úspěchy moderní medicíny. Tato velká změna s sebou totiž nesla poněkud paradoxní důsledky. Na začátku 21. století žijeme totiž v průměru výrazně déle a v mnohém ohledu pohodlněji, než tomu bylo před sto lety. Platíme však za to nemalou daň: déle (a často vůbec ne lehčeji) také umíráme. Moderní medicína, povzbuzena svými terapeutickými úspěchy, začala na tento stav reagovat až se značným zpožděním. Potřeba a význam kvalitní paliativní péče o pacienty na konci života byly totiž do značné míry zastíněny zaměřením medicíny na léčbu a uzdravení a velkými úspěchy, které vedly k tomu, že meze tohoto směřování a problémy, jež tento vývoj medicíny přinesl, nebyly dlouhou dobu reflektovány. Rozvoj moderní paliativní péče je tak možné pochopit jako pokus o znovuoživení starého povědomí o potřebě a významu kvalitní péče o člověka, kterého už nelze vyléčit, v nových podmínkách. Paliativní péče vyrůstá na jedné straně z reflexe skutečnosti, že možnosti moderní medicíny nejsou neomezené, na druhé straně se však opírá o významné pokroky, kterých medicína především v léčbě bolesti a zvládání dalších symptomů dosáhla. Definice paliativní péče Podle definice Rady Evropy je paliativní péče aktivní, na kvalitu života orientovaná péče poskytovaná nemocným, kteří trpí nevyléčitelnou chorobou v pokročilém nebo terminálním stádiu. Jejím cílem není primárně vyléčení pacienta či prodloužení jeho života, ale prevence a zmírnění bolesti a dalších tělesných i duševních strádání, zachování pacientovy důstojnosti a podpora jeho blízkých. Specifika paliativní péče Paliativní péče je zaměřená na celého člověka a na celý jeho život, který má svůj smysl od začátku až do konce, tedy i v nemoci a slabosti. Chrání důstojnost člověka a snaží se, aby mohl svůj život žít plně až do konce. K tomu napomáhá především kvalitní léčba bolesti a dalších symptomů provázejících umírání, zájem o pacientova přání a životní hodnoty, 32

35 dobrá komunikace a spolupráce s rodinou nemocného. Paliativní péče vidí člověka v jeho jedinečnosti i v jeho vztazích, snaží se tedy poskytovat pomoc rodině i po smrti pacienta. Paliativní péče a euthanasie Tento pohled na člověka, který jsme znali a pak oslněni možnostmi medicíny pozapomněli, upomíná na to, že umírání a smrt do našeho života nejen patří, ale může na něj také zpětně vrhat světlo, pomoci nalézt jeho smysl a završit jej. Čas na konci života, pokud jej přijmeme, nemusí být tedy děsivý, ale důležitý a přinášející smíření a vyrovnanost. Mnozí lidé, kteří touto zkušeností díky péči o těžce nemocné prošli, stáli pak s velikým nadšením u zrodu hospicového hnutí všude ve světě. Péče o umírající jim pomohla proměnit pohled na jejich vlastní život. Paliativní péče není primárně alternativou k euthanasii, je však odpovědí na stejnou situaci. Na rozdíl od euthanasie však není odpovědí zkratkovitou, ale snaží se nám pomoci najít znovu náš vztah k tajemství smrti, umírání a k tomu, co se v posledních okamžicích lidského života může odehrát. Utrpení, a zvláště utrpení druhých, je nepochybně něčím, s čím musíme bojovat. Na druhé straně se však musíme ptát, zda hluboká moudrost lidského života (o níž jakoby mnohé kultury věděly více než naše, v nejednom ohledu nesmírně vyspělá, po této stránce však poněkud nekulturní civilizace) nespočívá nakonec v celoživotní, ba jednotlivé generace překračující kultivaci vztahu k utrpení, ale také k lidské křehkosti, konečnosti a závislosti. Nemělo by nám být v tomto ohledu poučením již to, že snahy vymýtit utrpení z lidského života vedly nakonec vždy k utrpení ještě horšímu a tragičtějšímu? Nespočívá tedy nakonec jedna z nejhlubších lidských moudrostí v tom, že umíme ve svém životě spojit obojí: odhodlanost proti utrpení bojovat se schopností utrpení přijmout jako cosi, co k lidskému životu patří, a proměnit je právě tím, že před ním nezavíráme oči? Nečiní lidský život hlubokým tajemstvím právě toto zvláštní napětí, s nímž se nejpalčivěji setkáváme právě tváří v tvář umírání a smrti? 33

36 34

37 Příloha Doporučení Rady Evropy č. 1418/1999 O ochraně lidských práv a důstojnosti nevyléčitelně nemocných a umírajících ( Charta práv umírajících ) Dokument, který je v kontextu diskuse o euthanasii často citován, uvádíme v překladu z angličtiny MUDr. Zdeňka Bystřického ve vydání Cesty domů z roku Posláním Rady Evropy je chránit důstojnost všech lidí a práva, která z ní lze odvodit. 2. Pokrok medicíny umožňuje v současné době léčit mnohé dosud neléčitelné nebo smrtelné choroby, zlepšení lékařských metod a rozvoj resuscitačních technik dovolují prodlužování života lidského jedince a odsouvání okamžiku jeho smrti. V důsledku toho se však často nebere ohled na kvalitu života umírajícího člověka a na osamělost a utrpení jak pacienta, tak jeho blízkých a těch, kdo o něj pečují. 3. V roce 1976 v rezoluci č. 613 deklarovalo Parlamentní shromáždění, že umírající nemocný si nejvíce ze všeho přeje zemřít v klidu a důstojně, pokud možno v pohodlí a za podpory své rodiny a přátel. V Doporučení číslo 779 z roku 1976 k tomu dodalo, že prodloužení života by nemělo být jediným cílem medicínské praxe, která se musí současně zabývat i úlevou od utrpení. 4. Konvence o ochraně lidských práv a lidské důstojnosti s ohledem na aplikaci biologie a medicíny od té doby vyjádřila důležité zásady a připravila cestu, aniž se explicitně věnovala specifickým potřebám nevyléčitelně nemocných nebo umírajících lidí. 5. Povinnost respektovat a chránit důstojnost všech nevyléčitelně nemocných a umírajících osob je odvozena z nedotknutelnosti lidské důstojnosti ve všech obdobích života. Respekt a ochrana nacházejí 35