Pražská vysoká škola psychosociálních studií. Infrahumanizace v kontextu Evropské migrační krize

Transkript

1 Pražská vysoká škola psychosociálních studií Infrahumanizace v kontextu Evropské migrační krize Jiří Laichman Diplomová práce Studijní obor: Psychologie, prezenční forma studia vedoucí práce: Doc. PhDr. Karel Hnilica, CSc. Praha 2017

2 Prague college of psychosocial studies Infra-humanization in the context of the European migrant crisis Jiří Laichman The Diploma Thesis The Diploma Thesis Work Supervisor: Doc. PhDr. Karel Hnilica, CSc. Praha 2017

3 Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracoval samostatně a výhradně s použitím citovaných pramenů, literatury a dalších odborných zdrojů. Dále prohlašuji, že práce nebyla využita v rámci jiného vysokoškolského studia či k získání jiného nebo stejného titulu. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely. V Praze, dne podpis diplomanta

4 Rád bych na tomto místě poděkoval panu Doc. PhDr. Karlu Hnilicovi, CSc. za odborné vedení a vstřícný přístup při konzultacích této diplomové práce. Také chci poděkovat Ing. Janu Strakovi za pomoc při programování PC programu pro testování a za poskytnutí vlastní webové domény.

5 Anotace Infrahumanizace cizí skupiny se projevuje hodnocením této skupiny jako méně lidské oproti vlastní skupině, která je vnímána jako plně lidská. Autor této diplomové práce nabízí teoretický úvod do problematiky postojů, jejich implicitního měření, explicitního měření a infrahumanizace. V empirické části se zabývá infrahumanizací v kontextu Evropské migrační krize. Pro zjištění míry infrahumanizace vůči uprchlíkům byl použit upravený test implicitních asociací. Implicitní hodnoty byly porovnávány s explicitními hodnotami. U českých participantů nebyla vůči uprchlíkům zjištěna infrahumanizace. Škály humanitářsko-rovnostářských hodnot a protestantské etiky nekorelovaly s mírou infrahumanizace. Klíčová slova: infrahumanizace, migrační krize, uprchlík, IAT, postoje, implicitní

6 Abstract Infra-humanizing outgroups involves considering outgroups less human than the ingroup which is perceived as fully human. The author of this diploma thesis offers theoretical introduction to the topic of attitudes, their implicit measurement, explicit measurement and infra-humanization. In the empirical part, the author examines infra-humanization in the context of the European migrant crisis. To detect the measure of infra-humanization of refugees, modified implicit association test was used. Implicit measures were compared to explicit measures. No effect of infra-humanization among Czech participants was found. No significant correlation between humanitarianismegalitarianism scale, protestant ethic scale and infra-humanization was detected either. Keywords: infra-humanization, migrant crisis, refugee, IAT, attitudes, implicit

7 Obsah Úvod Postoje Základní vymezení a funkce postojů Složky a vlastnosti postojů Trojdimenzionální model Vybrané vlastnosti postojů Explicitní a implicitní postoje Měření postojů Implicitní měření Priming Test implicitních asociací - IAT Kritika implicitního měření Vztah implicitního a explicitního měření Jedinec v meziskupinových vztazích Interindividuální a meziskupinové chování Výzkumy meziskupinových vztahů Charakteristiky meziskupinového chování Sociální kategorizace Vlastní skupina Meziskupinové zkreslení Meziskupinové postoje Stereotypy Předsudky... 39

8 3.7.3 Diskriminace Infrahumanizace Infahumanizace jako forma dehumanizace Obecný model infrahumanizace Empirické důkazy o infrahumanizaci Unikátně lidské vlastnosti (B-C a B -C ) Sekundární emoce a vlastní/cizí skupina (A-B a A -B ) Vztah mezi konceptem člověk a vlastní/cizí skupinou (A-C a A -C ) Které skupiny jsou infrahumanizovány? Evropská migrační krize Úvod do terminologie problematiky migrace Evropská migrační krize kontext Migrační krize v ČR Analýza mediálního pokrytí uprchlické krize v ČR Výzkumný projekt a hypotézy Vymezení cíle výzkumu a výzkumných hypotéz Metoda Volba a podoba nástroje implicitního měření infrahumanizace Volba explicitní škály Výzkumný vzorek Způsob zpracování získaných dat Zpracování dat ze sebeposuzovacích škál Zpracování dat z IAT výsledky výzkumu Diskuse a závěry výzkumu Interpretace výsledků výzkumu... 72

9 8.1.1 Diskuse k indexu Dvalence Hodnota indexu Dinfra Vyjádření infrahumanizace hodnotou Dinfra Konstrukce IAT Limitace dat získaných při testování na internetu Závěr Literatura Přílohy... 88

10 ÚVOD K sepsání této práce mě inspirovaly přednášky pana Doc. PhDr. Hnilici, CSc., jejichž obsahem bylo také téma dehumanizace. Protože se zajímám o nezvyklé výzkumné projekty, okamžitě mě zaujala možnost užití Testu implicitních asociací pro určení míry dehumanizace mezi různými skupinami. V kontextu událostí poslední doby, kdy Evropa prochází migrační krizí, se nabízela otázka, jestli médii často prezentované negativní postoje vůči uprchlíkům nějakým způsobem souvisí s dehumanizací této skupiny. Dehumanizace je poměrně extrémní jev, při kterém jedna skupina zcela odepírá lidské vlastnosti skupině jiné a degraduje její členy na zvířata nebo na věci. Tím ospravedlňuje své často brutální chování vůči členům dehumanizované skupiny. Příkladem za všechny může být degradace Židů v koncentračních táborech na pouhá čísla, pracovní jednotky, položky na seznamu určené k likvidaci. Jak je možné, že se během dne někdo podílí na vraždách stovek lidí, a večer se může vrátit k rodině a být milujícím manželem a otcem? Odpovědí by mohla být právě dehumanizace. V této práci jsem se rozhodl zaměřit na mírnější formu dehumanizace infrahumanizaci. Při infrahumanizaci člověk spíše přisuzuje unikátně lidské vlastnosti, lidskou esenci, členům vlastní skupiny a tyto vlastnosti do jisté míry odepírá členům infrahumanizované skupiny. Výskyt infrahumanizace značí rozdílnost mezi dvěma skupinami, která nemusí být zapříčiněná aktuálním konfliktem mezi těmito skupinami ani rozdílným sociálním statusem obou skupin. Přesto zamezuje rovnocenné a respektuplné koexistenci daných skupin. Proto považuji za vhodné se touto problematikou zabývat, obzvlášť v období, kdy lze předpokládat, že bude stále více docházet k prolínání nejrůznějších kultur. Konkrétně se zaměřím na infrahumanizaci vůči skupině, u které lze očekávat, že bude postupem času významně ovlivňovat dění v Evropě a tím pádem i v České republice. Tuto skupinu označím souhrnně jedním pojmem uprchlíci. Nejdříve se budu zabývat obecně postoji a jejich měřením, rolí jedince v meziskupinových vztazích a postupně se propracuji k hlavní problematice této práce 8

11 k infrahumanizaci. Vzhledem k tématu práce se pokusím také přiblížit kontext Evropské migrační krize. V empirické části se zaměřím na zjišťování míry infrahumanizace u českých participantů vůči kategorii Uprchlík a budu se také zajímat o přiřazování kladných a záporných emocí vlastní a cizí skupině. Pro tyto účely použiji upravený test implicitních asociací. Budu zkoumat také hodnotovou orientaci měřenou na škálách protestantské etiky a humanitářsko-rovnostářských hodnot. Výsledky porovnám a pokusím se odpovědět na hypotézy stanovené vzhledem ke zkoumaným jevům. 9

12 1 POSTOJE 1.1 Základní vymezení a funkce postojů Pojem postoj se dostal do jazyka vědy prostřednictvím práce Charlese Darwina - Výraz emocí u člověka a zvířat, která byla publikovaná v roce Na začátku 20. století se potom stává podstatnou kategorií vznikajícího oboru sociální psychologie (Výrost & Slaměník, 2008). Možných definic postojů je velmi mnoho. I když se jedná o jeden ze základních pojmů sociální psychologie, a možná právě proto, může být jeho definování obtížné. Přes četné snahy o zkoumání a měření postojů je tento pojem různými autory odlišně chápan a pro potřeby nejrůznějších výzkumů uchopován v podstatě intuitivně (Vávra, 2006). Studium postojů je ovšem velmi důležité, protože je na místě předpokládat, že postoje do značné míry určují a řídí naše chování a ovlivňují také naše vnímání, myšlení a cítění. Dle Nakonečného (1997) je základem postoje hodnocení. Obsah postojů tvoří vztah k hodnotám, a proto může být pojem postoj vymezen jako hodnotící vztah, postoj vůči něčemu. Vyjadřuje hodnocení objektu subjektem. Postoj vyjadřuje osobní prožívání a hodnocení osob, věcí, jevů, idejí apod. Hodnocení se pohybuje na škále, jejíž krajní hodnoty tvoří naprosto pozitivní vztah k objektu na straně jedné a naprosto negativní vztah k objektu na straně druhé. Podobně se k postojům vyjadřují Eaglyová s Chaikenovou (1998), které konstatují, že postoje nejsou neutrální, vyjadřují náš hodnotící vztah k různým objektům v našem prostředí co upřednostňujeme a čemu se vyhýbáme. Postoj je tedy vymezen jako poměrně stálá psychologická charakteristika, jako psychologická tendence, která se projevuje v konkrétním hodnocení s jistým stupněm upřednostňování nebo odmítání. Na hledisko relativní stálosti postojů upozorňují Krech, Ballachey a Crutchfield (1968), kteří říkají, že postoje jsou trvalé soustavy pozitivních nebo negativních hodnocení, emocionálního cítění a tendencí k činnosti pro nebo proti ve vztahu k sociálnímu objektu. V této definici je zdůrazněna také emocionální a konativní složka postoje. 10

13 Podle Englishe a Englishové (jak uvádějí Nakonečný & Zátka, 1997) je postoj setrvávající a naučená predispozice chovat se relativně stálým způsobem vůči daným třídám objektů. Jedná se o stav pohotovosti reagovat na určitý objekt nebo třídu objektů ne podle toho, jaké jsou, ale podle toho, jaký obraz jsme si o této kategorii vytvořili a jak tento objekt nebo tuto kategorii objektů prožíváme. Fishbein a Ajzen (jak uvádí Hayesová, 1998) definují postoje jako naučené predispozice k celkově příznivé nebo nepříznivé reakci na daný objekt, osobu či událost. Tato definice zdůrazňuje tři hlavní rysy postojů tedy že jsou naučené, konzistentní a týkajících se pozitivních či negativních reakcí. Perloff (2010) shrnuje charakteristiky postojů následovně: Postoje jsou naučené s žádnými postoji se nerodíme. Eaglyová s Chaikenovou (1998) doplňují, že člověk nemá žádný postoj k objektu, dokud se s objektem nebo s informací o objektu nesetkal. Postoje jsou hodnocení mít postoj znamená, že došlo z naší strany ke kategorizaci, a přiřadili jsme objektu nějakou hodnotu nebo emoci. Tím pádem už objekt není neutrální. Postoj ovlivňuje naše chování postoje ovlivňují naše vnímání okolního světa a naše smýšlení o něm. Skrze tuto optiku ovlivňují i naše chování v tomto světě. Postoj má valenci a intenzitu valence a intenzita jsou dvě základní veličiny, které definují postoj. Valence udává směr, kterým se postoj ubírá pozitivní, nebo negativní hodnocení. Intenzita udává sílu tohoto hodnocení. Postoje jsou tedy naučeným a do velké míry stabilním systémem hodnocení určitých objektů nebo kategorie objektů s vlastní kognitivní, emocionální a konativní složkou. Postoje plní několik základních funkcí (Eagly & Chaiken, 1998): Funkce poznávací organizace zkušeností, funkce instrumentální maximalizace přínosů a minimalizace ztrát, funkce výrazu hodnot vyjádření vlastních hodnot, funkce sociální adjustace zprostředkování sociálního vztahu k druhým lidem, funkce sebeobranná stabilita sebe-obrazu. Poznávací funkce postoje odkazuje na naši potřebu žít v relativně stabilním světě, kde jsme schopni mnohé předvídat na základě dílčích informací a předpovězené si později 11

14 potvrzovat. To nám dává jistý pocit kontroly. Postoje nám pomáhají organizovat a strukturovat tuto zkušenost. Platí zde princip kauzality, kdy ze znalosti postoje druhé osoby k nějaké kategorii objektů předvídáme její chování ve vztahu k zástupci této kategorie. Utváříme si stejné postoje jako lidé, ke kterým máme kladný vztah a zároveň si hledáme takové přátelé a blízké osoby, u kterých si myslíme, že naše postoje sdílejí. Prostřednictvím postojů se vyhýbáme trestům a nepříjemným stavům, např. sociálního vyloučení a zároveň zvyšujeme pravděpodobnost odměny, např. ve formě akceptace, přijetí. Postoje pomáhají udržet konzistentní sebe-obraz. Této neměnnosti přispívá právě relativní stálost postojů a jejich organizace do propojených struktur. 1.2 Složky a vlastnosti postojů Trojdimenzionální model Nejznámější a nejvíce užívaný trojdimenzionální model postojů (Katz & Stotland, 1959) předpokládá, že postoj sám o sobě je nepozorovatelný psychologický konstrukt, který se může projevovat na rovině kognitivní, afektivní a behaviorální. Kognitivní složka představuje přesvědčení o daném objektu na základě znalostí, které o objektu máme. Tyto informace nemusí být nutně správné, ale jedinec, který daný postoj zaujímá, je o správnosti těchto informací přesvědčen. Afektivní složka ovlivňuje interpretace získaných informací. Dokonce ovlivňuje samotný výběr těchto informací, jejich vnímání a zapamatování. Behaviorální složka postoje určuje naše chování k objektu postoje, tedy jakým způsobem se postoj projevuje navenek. Všechny tyto komponenty jsou navzájem provázány a navzájem se ovlivňují. Obsah chování je určován kognitivní i afektivní složkou postoje, zároveň má na něj vliv celá řada situačních vlivů. Všechny tyto tři složky nemusí být nutně ve vzájemném souladu (Hayes, 1998). Například středně silný negativní postoj k nějaké etnické menšině bude mít jinou podobu vyjádření ve vlastní skupině podobně naladěných jedinců a jiný v prostředí, kde vyjádření takového postoje může mít negativní důsledky. Vzájemné vztahy jednotlivých komponent postoje určují jeho konzistenci. Čím je větší soulad mezi kognitivní a afektivní složkou, tím je postoj stabilnější odolnější vůči situačním proměnným. Na stabilitu postoje má rozhodující vliv afektivní složka, která ani nemusí být uvědomovaná. Nejméně stabilní složkou postoje je chování, tedy vyjádření postoje, které je nejvíce závislé na aktuální situaci. 12

15 V případě konfliktů více postojů má rozhodující slovo emocionální intenzita, která se k jednotlivým postojům váže. Trojdimenzionální model není rozhodně dokonalý a vzbuzuje spoustu otázek. Musí postoj vždy obsahovat všechny složky? Jaký je vztah mezi těmito složkami? Lze podle postoje vůbec predikovat chování? V reakci na tyto otázky se někteří výzkumníci pokusili redukovat tento model na dvě nebo dokonce na jednu hlavní komponentu. Například zastánci jednokomponentového modelu tvrdí, že kognice tvoří základ pro všechny postoje a že afektivní a behaviorální složka postoje je pouze derivátem získaného přesvědčení (Fishbein & Ajzen, 1975). Jiní výzkumníci tvrdí, že afektivní reakce na objekt předchází jakémukoli přesvědčení o tomto objektu lze mít z něčeho špatný pocit a přitom neumět říci proč tomu tak je (Zajonc, 1980). A abychom završili přehled teorií, kdy je více zdůrazněna jedna komponenta, tak Fazio (1987) tvrdí, že chování může za absence pocitů a přesvědčení vytvořit postoj k nějakému objektu, a to pouze na základě předchozího chování k tomuto objektu postoje. Příkladem může být to, že jsem si vždy kupoval trička olivové barvy, a tedy musím přece mít rád tuto barvu. Postoje mohou vzniknout na základě jakékoli ze tří zmiňovaných komponent. Není jasně dáno, která komponenta je nejdůležitější a jak tyto komponenty interagují v procesu celkového hodnocení objektu postoje. Postoje lze studovat také jako paměťové asociace mezi objekty postoje a jejich hodnocením (Fazio, 1995). Tyto asociace jsou založeny na kognitivních, afektivních nebo behaviorálních vědomostech o objektu postoje a společně vytvářejí souhrnné hodnocení objektu. Síla asociace mezi objekty postoje a jeho hodnocením se stává důležitou kvalitou postoje, o které se zmíníme blíže později Vybrané vlastnosti postojů Při dotazování na postoj k nějakému objektu mohou dva subjekty hodnotit svůj postoj stejně na škále -3 a 3. I když zaznamenaná hodnota působí tak, že subjekty zaujímají stejný postoj, hodnocení, které vedlo k tomuto vyjádření postoje, může mít zcela jiný základ. Jeden subjekt si mohl své rozhodnutí promyslet a poté zaznamenat svou odpověď na hodnotě -2. Druhý subjekt mohl ihned bez rozmyslu určit hodnotu -2. První subjekt zahrnul do svého rozhodnutí kognitivní zvážení vlastností postoje, druhý subjekt se mohl 13

16 rozhodovat převážně na základě emocí. Rozdíl mezi kvalitami, které se vyskytují na pozadí zaujetí určitého postoje, má pro pochopení postojů zásadní význam. Přes shodné numerické vyjádření může mít postoj obou subjektů rozdílnou sílu. Na sílu postoje má vliv jistota, s jakou postoj zaujímáme, důležitost objektu, naše vědomosti, závazky, přesvědčení apod. Přístupnost postoje Fazio (1995) uvádí, že postoj je asociace mezi objektem a jeho souhrnným hodnocením uloženým v paměti. Síla asociace se nachází na kontinuu od silná asociace" po žádná asociace" (člověku se nic nevybavuje a postoj tedy musí utvářet podle toho, co za atributy pozoruje). Různě silná asociace (resp. hodnocení) se člověku vybaví automaticky při setkání s objektem postoje. Postoj založený na silné paměťové asociaci je automaticky aktivován při prezentaci objektu postoje. Je-li nám například představena nová značka džusu, tak máme minimum informací ve své paměti, které by nám mohli pomoci ve vytváření postoje k tomuto výrobku. Proto pracujeme pouze s tím, co můžeme vidět a naše hodnocení je závislé na informacích a znalostech, které máme přístupné pouze v daný moment. Oproti tomu může vůně kávy automaticky aktivovat pozitivní hodnocení, a to na základě právě předchozí pozitivní zkušenosti s tímto vjemem. Asociace mezi vůní kávy a pozitivním hodnocením bývá zpravidla silná. Síla asociace je úzce svázána s přístupností postoje. Silné postoje vyžadují mnohem méně kognitivního úsilí, a proto čas potřebný k vyjádření silného postoje trvá kratší dobu. Rozdíly v trvání vyjádření pozitivního nebo negativního postoje k objektu, mohou sloužit jako indikátor síly asociace. Ambivalence Jakýkoli objekt postoje může být charakterizován vlastnostmi, které jsou hodnoceny jako pozitivní nebo negativní. Jedinec však může přiřadit objektu jak pozitivní, tak negativní vlastnosti. Postoj k takovému objektu může být chápán jako ambivalentní. Tradiční výzkumy předpokládají, že lze postoj k objektu vyjádřit na škále absolutně negativní absolutně pozitivní vnímání objektu a vyžadují od respondentů zaznamenání jejich postojů k prezentovaným objektům někde na kontinuu této škály. Tento přístup znemožňuje zjištění, že někdo může zaujímat právě ambivalentní postoj k danému objektu (nebo postoj indiferentní, kdy se k objektu nevztahuje na úrovni pozitivní 14

17 negativní). Nula na takovéto škále pak nemusí reprezentovat neutrální postoj, ale může být nutným kompromisem při existenci pozitivního i negativního hodnocení. Afektivně-kognitivní soudržnost Často se může stát, že v komplexitě postoje dojde k nesouladu mezi pocity a rozumem. Chaikenová, Pomerantzová a Giner-Sorolla (1995) zjistili, že jednotlivci, jejichž postoje jsou charakterizovány velkou soudržností mezi afektivní a kognitivní komponentou, jsou více odolní vůči snahám o změnu jejich postoje. Zároveň se u těchto jedinců vyskytuje větší konzistence mezi postoji a chováním. Naopak jedinci, jejichž postoj tvoří nesoulad mezi těmito dvěma komponentami, jsou snáze ovlivnitelní a postojově nestálí Explicitní a implicitní postoje Některé postoje si uvědomujeme a víme, že je máme, ale existují i postoje, kterých si vůbec nejsme vědomi. Aby mohly postoje vyvolávat hodnotící reakci, musí být reprezentovány v paměti a vybaveny při setkání s předmětem postoje. Tento proces vybavování může probíhat buď s vynaložením určitého úsilí a kontrolovaně nebo spontánně a automaticky. Už pouhá přítomnost objektu může automaticky vyvolávat hodnotící reakci, dokonce i bez vědomých myšlenek či vzpomínek (Greenwald & Banaji, 1995). Tyto automatické postoje mohou ovlivňovat chování a hodnocení, aniž by si jedinec jejich vliv uvědomoval. V tomto kontextu rozlišujeme implicitní a explicitní postoje, které jsou výsledkem dvou různých procesů. Explicitní postoje jsou tvořeny kontrolovanými procesy a postoje implicitní procesy automatickými. Implicitní postoje přicházejí ke slovu zejména, když nemáme dostatek času nebo motivace ke kontrole svého jednání. Který z těchto dvou postojů ve výsledku ovlivní vnímání, myšlení, cítění či jednání záleží právě na uplatnění vědomé kontroly. Pro explicitní postoje platí, že jsou (Bargh, Chaiken, Govender, & Pratto, 1992): vědomé/uvědomované, úmyslné, záměrné, intencionální či volní, kontrolované, vyžadující kognitivní zdroje. Implicitní postoje jsou: nevědomé/neuvědomované, 15

18 neúmyslné, probíhající někdy i proti vědomému úmyslu, automatické, nevyžadující kognitivní zdroje. 16

19 2 MĚŘENÍ POSTOJŮ Postoj je pouze hypotetický konstrukt vyjadřující pravděpodobnost a pravidelnost výskytu určitého chování (Linhart, Petrusek, Vodáková, & Maříková, 1996). Proto není možné postoj měřit přímo, ale pouze prostřednictvím zastupujících ukazatelů, které vyjadřují jeho jednotlivé podstatné vlastnosti. Pro validní výsledek měření je podstatné vybrat správně tyto ukazatele a provést jejich operacionalizaci, které umožní měření, zpracování údajů a následné ověřování stanovených hypotéz. K měření postojů se užívají různé techniky. Nejobvyklejší a pravděpodobně nejpřístupnější variantou jsou sebeposuzovací dotazníky. Postoje však lze zjišťovat i jinak, než jen analýzou subjektem udávaných výpovědí. Cook a Selltizová (1964) poskytli ve své práci přehled způsobů zjišťování postojů: Měření, ve kterých jsou závěry o postojích vyvozovány z výpovědí o vlastních přesvědčení, pocitech, chování apod. k objektu nebo třídě objektů. Měření, v nichž jsou závěry odvozovány z pozorovatelného chování vůči objektu postoje. Měření, ve kterých jsou závěry odvozovány z reakcí jedince na částečně strukturované materiály relevantní k objektu postoje nebo z interpretace těchto materiálů (projektivní metody). Měření, v nichž jsou závěry odvozovány z výkonů v objektivních úkolech, kde se předpokládá, že výkon v daném úkolu je závislý na postoji k předmětu úkolu (např. zapamatování si různých předmětů, kde se předpokládá jednodušší zapamatování předmětu, ke kterému zaujímáme pozitivní postoj). Měření, ve kterých jsou závěry odvozovány z fyziologických reakcí na objekt postoje. Mohlo by se zdát nepraktické čerpat z takto letité studie, ale v podstatě vystihuje poměrně dobře možnosti, jaké ve zkoumání postojů máme, i když se používané nástroje a techniky za tu dobu postupně více a více zdokonalují. Za nejjednodušší variantu zkoumání postojů lze považovat odvozování postoje z výpovědi probanda o tom, jak hodnotí daný objekt nebo kategorii objektů, jaké jim 17

20 přisuzuje vlastnosti a podobně. Zkoumáme subjektivní explicitně vyjádřený postoj jedince k nějakému objektu. Při položení vhodných otázek lze z odpovědí usuzovat na obsah a valenci různých postojů, snažíme se vyznat v jejich struktuře, hierarchii. Tato měření lze nazvat měřením explicitním využíváme předpokládaného vlivu explicitních procesů při aktivaci postoje. K explicitnímu měření se užívají škály, které jsou buď obecné, nebo speciálně sestavené pro zjištění postojů ke zkoumaným kategoriím. Z obecných škál se nejčastěji užívá sémantický diferenciál a na podobném principu postavený pocitový teploměr. Tyto obecné škály představují poměrně univerzální nástroje k měření postojů. Specializovanější nástroje jsou různě použité likertovské škály, které jsou sestaveny tak, aby co nejlépe obsáhly konkrétní zkoumaný problém. Konstrukce takto specializovaných škál často vychází z různých teorií zkoumaných jevů například Škála moderního rasismu nebo Škála moderního sexismu (Hnilica, 2010). Nevýhodou tohoto měření je, kromě metodologických problémů při užití škál obecně, také to, že jelikož měříme explicitní, uvědomovaný a z velké míry kontrolovaný jev, mohou se výpovědi značně lišit od skutečnosti. Motivací k tomuto upravenému vyjádření vlastního postoje je tzv. sociální desirabilita respondent vědomě kontroluje vlastní odpovědi a vyjadřuje ne svůj vlastní autentický postoj, ale své vyjádření upravuje tak, aby se blížilo jeho představě o tom, co je v dané situaci společensky žádoucí. Zcela jednoduše v dané situaci jedinec vyjádří upravený postoj k objektu, protože předpokládá, že mu tato změna přinese výhodu nebo zamezí nějaké ztrátě. Jedná se o určité tendence se stylizovat do sociálně akceptovatelnější pozice. Od druhé poloviny 80. let 20. století se ve výzkumech zaměřených na problematiku postojů prosazuje způsob měření zaměřený na postupy odvozování postojů z výkonů v úkolech, kde je činnost ovlivněna vztahem probanda k objektu postoje. Tento způsob je zaměřen na zkoumání implicitních procesů a užívá techniky, které lze označit jako techniky implicitního měření zaměřuje se na zjišťování automatických paměťových procesů při aktivaci postoje. Tomuto způsobu měření se budu blíže věnovat v následujících kapitolách. Zbylé kategorie měření postojů shrnuté v práci Cooka a Selltizové (1964) postoje odvozené z chování, z fyziologických reakcí a z interpretace projektivních materiálů nejsou tak často užívané a z pohledu možné kategorizace měření postojů jsou probandovy odpovědi saturovány implicitními procesy, explicitními procesy nebo jejich kombinací. Z toho vyplývá, že při kategorizaci měření postojů je podstatné se zaměřit právě na jejich explicitní a implicitní složku. 18

21 2.1 Implicitní měření V následujícím textu se budu věnovat blíže povaze implicitních postojů a technikám jejich měření. Vzhledem k zaměření této práce nevěnuji tolik prostoru měření explicitnímu. Explicitní měření je vždy zatíženo účinky působení sociálních norem. Proto zaměřuji pozornost na metody, které mají potenciál obejití vědomé cenzury participantů tím, že znemožní použití složitějších kognitivních operací, nebo jsou schopny užití těchto operací zaznamenat a pracovat s nimi. Tyto metody se nazývají implicitní. Implicitní měření vychází ze způsobu chování probandů zaměřuje se převážně na dobu potřebnou k vykonání určitého úkolu, jakým může být například přiřazení atributu k definovaným kategoriím (oproti explicitnímu měření, které se provádí zjišťováním obsahu odpovědí probanda na otázky formulované ve vztahu ke zkoumaným konstruktům). Implicitní měřením dokážeme získat informace neovlivněné sebekontrolou (Hewstone & Stroebe, 2006). Rozvoj implicitního měření je úzce spjat s rozvojem výpočetní techniky. Počítačových programů se užívá jak k prezentaci podnětového materiálu, tak k přesnému zaznamenání reakcí probanda na tyto podněty, kdy nejsou výjimkou měření uskutečněná s přesností na tisíciny sekundy. Nejčastěji jde o latenci mezi prezentací podnětu a reakcí na tento podnět. Implicitní techniky jsou tedy orientované na měření automatických paměťových procesů. Tyto techniky jsou založeny na různých principech. Většinou se jedná o techniky využívající teorii šíření aktivace v sémantické síti sémantický priming. Jiné jsou založeny na interferenci dvou atributů jednoho podnětu, případně na interferenci irelevantního atributu podnětu s reakcí (Hnilica, 2010). Hlavní výhodou a důvodem, proč se tento způsob měření stále více užívá je předpoklad, že implicitní měření sleduje procesy, které nejsou ovlivněné vědomou kontrolou. Někteří autoři však poukazují na problém ne zcela dostatečně vysvětleného pozadí celého procesu. Příkladem může být otázka, do jaké míry se do probandovi reakce promítají individuální rozdíly v práci s jazykem (Hewstone & Stroebe, 2006). Problém může být také se zpracováním naměřených údajů (stejná data mohou být zpracována různými způsoby) a s interpretací toho, co jsme vlastně zjistili. Obtížná je kontrola výsledků explicitní a implicitní měření mohou být odlišná, proto nemáme příliš šanci si ověřit zjištění jinou cestou a jsme o to více závislí na dobře zvolené metodice a kvalitě měřícího nástroje. Těmto problémům se budu věnovat blíže později v textu. 19

22 Implicitní měření nám pomáhá odhadovat implicitní postoje. Ty lze definovat jako hodnotící tendence, které mohou ovlivnit hodnocení či chování, aniž by si jejich vliv daná osoba uvědomovala (Hewstone & Stroebe, 2006, s. 284). Implicitní postoje je tedy pozitivní či negativní (nebo také neutrální) konotace k předmětu postoje, která je reprezentována v paměti a při setkání s předmětem postoje vybavena tak, že ovlivní hodnotící reakci. S tímto tvrzením souzní Faziova (1995) definice postoje, jako asociace v paměti mezi objektem postoje a jeho celkovým hodnocením. Implicitní postoje se automaticky aktivují při setkání s objektem postoje a za vhodných podmínek můžeme takto aktivované postoje vědomě korigovat. Existence takové korekce se projeví právě v časové prodlevě, kterou jsme schopni při použití vhodného nástroje měřit. Implicitní měření identifikuje jak valenci, tak i sílu implicitního postoje. Silnější postoje vyžadují kratší dobu kognitivního zpracování k posouzení. Čím silnější je paměťová asociace, tím je potřeba menšího kognitivního úsilí (a tedy méně času) s její aktivací v přítomnosti objektu postoje Priming Priming je proces, který se využívá v měření implicitních stereotypů a postojů. Priming (podnícení) znamená zvýšenou dostupnost či vybavitelnost informací uchovaných v paměti, k níž dochází na základě předchozí prezentace relevantních vodítek (Atkinson, Atkinson, Smith, Bem, & Nolen-Hoeksema, 2003). Důsledkem primingu je stav pohotovosti a snazší dostupnosti výkonu. Při primingu dochází k aktivaci schémat. Dle Hnilici (2010) má priming dva významy teoretický a metodologický. Teoreticky je priming procesem aktivace uzlů v sémantické síti. K primingu dochází tehdy, má-li za následek aktivace jednoho uzlového bodu aktivaci uzlového bodu jiného. Má-li například aktivace slova uprchlík za následek aktivaci uzlu nebezpečný. Zda došlo k aktivaci druhého uzlového bodu, lze zjistit několika způsoby zjišťujeme, zda došlo: k facilitaci rozpoznávání ( Je nebezpečný smysluplné slovo? ); k facilitaci doplňování fragmentů slov ( Vytvořte z fragmentu n ez č smysluplné slovo. ); k facilitaci aplikace druhého uzlového bodu (pojmu). Metodologicky je priming experimentálním postupem, při němž užíváme dva po sobě jdoucí podněty a měříme reakce na druhý z těchto dvou podnětů. Vše se děje v sérii po sobě jdoucích dvojic podnětů. První z dvojice podnětů se nazývá prime a jedná se 20

23 zpravidla o slovo, fotografii nebo obrázek reprezentující zvolenou kategorii. Druhý podnět označujeme slovem target a v experimentálním postupu se zaměřujeme na reakci právě na tento target, kdy je reakce na něj podnícena primem. Podnětem bývá nejčastěji nějaké slovo. Reakcí je jedna z výše uvedených alternativ (rozpoznávání, doplňování fragmentů slov nebo aplikace). Prime hraje roli moderující proměnné, ovlivňuje reakci na podnět. Jako příklad primingu lze uvést experiment Higginse, Rohlese a Jonsese (1977). Probandi si měli vytvořit představu o charakteru Donalda, jež byl v krátkém odstavci popsán jako sebevědomý jedinec, který se často pouští do dobrodružných aktivit, kdy často riskuje zranění, nebo dokonce vlastní život. Je velmi vytrvalý až tvrdohlavý. Spoléhá vždy sám na sebe a je si vědom, že jsou jeho schopnosti v mnoha ohledech výjimečné. V tomto duchu bylo popsáno Donaldovo chování tak, aby byla umožněná jak pozitivní (odvaha, nezávislost), tak negativní (lehkovážnost) interpretace. Prime byl obsažen v předcházejícím úkolu, který byl zaměřen na verbální učení a s druhým úkolem zdánlivě nesouvisel (u probandů bylo následujícím dotazováním zjištěno, že neodhalili pravý cíl studie). V prvním úkolu si tedy měli probandi zapamatovat slova a tato slova reprodukovat po krátké prodlevě a splnění dalšího (pro výzkum nepodstatného úkolu). Celý tento setting byl navrhnut tak, aby minimalizoval pravděpodobnost odhalení opravdového záměru výzkumu. Podstatné je, že mezi memorovanými slovy byla i taková, která odpovídala charakterovým vlastnostem. V jednom případě se jednalo o výrazy použitelné a pozitivní (dobrodružný, sebevědomý, nezávislý a vytrvalý). Druhou skupinou byla slova použitelná, negativní (nedbalý, ješitný, odtažitý a tvrdohlavý). Třetí skupinou byla slova pozitivní, ale nevztahující se k popisu dané osoby (poslušný, pořádný, vtipný a vděčný). Čtvrtá skupina byla tvořena slovy negativními, nevztahujícími se k popisu dané osoby (nemotorný, podlý, lhostejný a bezohledný). Zkoumal se efekt primingu těchto čtyř kategorií slov. Zajímavým zjištěním bylo, že priming byl prokázán u kategorií slov, která se vztahovala k popisu chování dané osoby bylo možné tuto osobu těmito slovy charakterizovat. Primování kategorií slov nevztahujících se k danému popisu nemělo vliv na vytváření výsledného dojmu. Prezentování slov představujících pozitivní vlastnosti mělo vliv na hodnocení charakteru Donalda bylo významně více pozitivní. Stejně tak prezentace negativních slov ovlivnilo hodnocení v druhém úkolu tak, že bylo rovněž více negativní. 21

24 Techniky primingu můžeme rozlišit podle: rychlosti prezentace primu (lze užít nadprahovou nebo podprahovou prezentaci primu); časového odstupu mezi primem a podnětem a počtu cyklů prime-podnět -> reakce ; typu měřené asociace (sémantický, afektivní, konativní); typu reakce (Hnilica, 2010). Abychom blíže pochopili princip implicitního měření, podíváme se na priming jako jednu z možných technik tohoto měření podrobněji. Dejme tomu, že se snažíme zjistit, jaké atributy jsou asociovány s určitými kategoriemi. Atributy vybereme na základě předchozího výzkumu, kde předpokládáme, že se asociace objeví (vzpomeňme na Higginse et al. (1977), kteří ukázali, že zkoumání asociací má smysl u primů, které se k targetu vztahují). Protože očekáváme, že kategorie aktivují atributy, užíváme kategorie v roli primů a atributy v roli targetů. Úkolem primů je aktivovat slova, která jsou s ním v sémantické vazbě. Kromě kategorií, které chceme prozkoumat, konstruujeme také kontrolní kategorii, která reprezentuje neutrální prime. Žádný z atributů by s touto kontrolní kategorií neměl být asociován. Na obrazovce monitoru se objeví na krátkou dobu vždy předem definovaná kategorie buď jedna z kategorií, u kterých chceme zkoumat sílu asociací, anebo kategorie kontrolní. Tyto kategorie vystupují v roli primu. Poté následuje target, jímž je buď nesmyslné slovo, nebo předem zvolený atribut. Proband má za úkol stisknout jednu klávesu, objeví-li se smysluplné slovo, jinou klávesu, objeví-li se nesmyslné slovo. Měří se reakční časy. Cílem je zjistit, jestli proband stiskne příslušnou klávesu při prezentování podnětu stejně rychle, bude-li tento podnět primovaný různými kategoriemi. Počítač prezentuje různé kombinace primů a targetů. Tyto kombinace jsou v experimentu systematicky uspořádány tak, abychom získali jako výsledek data, u kterých můžeme vypočítat některé statistiky. Zjišťujeme průměrné časy v milisekundách, které přísluší stejným atributům naprimovanými různými kategoriemi. Tyto časy můžeme porovnávat a zjišťujeme efekt primingu. Ten pro danou kategorii a daný atribut spočítáme jako rozdíl průměrů reakčních času daného atributu u kontrolní kategorie a rekačního času daného atributu u kategorie, pro kterou počítáme efekt primingu. Výsledkem je číslo, jehož hodnota nám říká, o kolik je rychlejší nebo pomalejší reakce po experimentálním primu 22

25 oproti primu kontrolnímu v podstatě lze z tohoto efektu usuzovat na sílu asociace, v tomto případě na sílu asociace kategorie-atribut Test implicitních asociací - IAT Klasický IAT test Test implicitních asociací je metoda, která se zaměřuje na zjišťování implicitních postojů a předsudků. Implicitní postoje se projevují jako chování nebo usuzování, u kterého probíhá automatická aktivace hodnocení bez zásahu volní kontroly (Greenwald, McGhee, & Schwartz, 1998). Greenwald et al. vychází z hypotézy šíření aktivace v paměťové síti, ale oproti primingu nepracují s aktivací na úrovni atributů, ale zdůrazňují aktivaci na úrovni kategorií. Při měření postojů pomocí IAT jde vždy o práci se čtyřmi kategoriemi dvě kategorie jako cílové koncepty, u kterých zkoumáme rozdíly (např. černoch a běloch) a dvě kategorie atributů (např. příjemný a nepříjemný). Klasický IAT test probíhá v pěti krocích a začíná tak, že jsou probandům představeny prototypy dvou rozdílných cílových kategorií. Prvním úkolem je tedy například rozlišit mezi jmény, která jsou typická pro černochy (např. Tashika, Ebony) a bělochy (např. Meredith, Katie). Toto rozlišení probíhá přiřazováním zástupců jedné kategorie stisknutím klávesy A při prezentaci jména reprezentující tuto kategorii na monitoru počítače. Při prezentaci zástupce druhé kategorie je třeba stisknout klávesu 5. Druhým krokem je představení atributů, které jsou rovněž rozděleny do dvou kategorií. Tyto dvě kategorie jsou prezentovány slovy spadajícími pod jednotlivé kategorie. Pro kategorii příjemný to mohou být slova jako dar, štěstí; pro kategorii nepříjemný slova jako neštěstí, zármutek. Úkolem druhého kroku je opět rozřadit slova reprezentující dané kategorie pomocí příslušných kláves (buď A nebo 5 ). Ve třetím kroku se situace komplikuje. Klávese A jsou přiřazeny dvě kategorie černoch a příjemný a je třeba tuto klávesu stisknout vždy, když se na obrazovce objeví slovo spadající do jedné z těchto kategorií. Pro klávesu 5 platí stejné pravidlo, jen pod ni spadají kategorie běloch a nepříjemný. Ve čtvrtém kroku se cílové kategorie prohodí pod klávesu A spadá kategorie běloch a pod klávesu 5 kategorie černoch. V pátém a posledním kroku opět dochází ke kombinaci klávese A přísluší kategorie běloch-příjemný, klávese 5 kategorie černoch-nepříjemný. Toto možná nepřehledné vysvětlení pěti kroků klasického IAT testu snad pomůže objasnit následující tabulka: 23

26 Tab. 1 Schéma klasického IAT testu Popis úkolu instrukce rozlišení cílových kategorií "A" černoch rozlišení atributů "A" příjemný běloch "5" nepříjemný "5" kombinovaný úkol prohození cílových kategorií prohození kombinovaného úkolu "A" černoch černoch "5" černoch "5" "A" příjemný "A" příjemný běloch "5" "A" běloch "A" běloch nepříjemný "5" nepříjemný "5" Jestli jsou cílové kategorie rozdílně asociovány s danými kategoriemi atributů, měl by se ukázat rozdíl mezi časy naměřenými při plnění třetího a pátého kroku IAT například kombinace černoch-příjemný a běloch-nepříjemný bude více zautomatizovaná a tedy reakce na ni budou rychlejší, než při úkolu, kde jsou tyto kategorie prohozené. V tomto klasickém IAT uspořádání je použito pro každý z pěti úkolů 50 podnětů systematicky uspořádaných ze slov reprezentujících příslušné kategorie. Při každém chybném stisknutí klávesy je měřený čas automaticky nahrazen 300 ms latencí. Také všechny naměřené časy t < 300 ms jsou nahrazeny hodnotou 300 ms a časy t > 3000 ms jsou nahrazeny hodnotou 3000 ms. Data se dále zpracovávají tak, že jsou logtransformována, lze je také nechat v původních jednotkách. Z každého kritického úkolu (3. a 5.) jsou vyřazena první dvě měření kvůli jejich typické větší latenci. Chybovost při plnění jednotlivých úkolů se běžně pohybuje pod 5 %. Měření, kde se počet chyb pohybuje nad 10 %, jsou běžně vyřazena z výzkumu. IAT efekt je v tomto případě definován jako rozdíl mezi průměrnými reakčními časy v nekompatibilních (5. krok IAT) a kompatibilních (3. krok IAT) kombinacích. Lze spočítat také velikost účinku d jako podíl M a SD. V dalším textu se dozvíme i o Greenwaldem navrhnuté statistice, která se značí D a lze ji užít jako ukazatel síly asociace mezi kombinací kategorií. 24

27 Vliv pořadí úkolů a množství slov reprezentujících jednotlivé kategorie Greenwald et al. (1998) ve své studii také zkoumali, jaký vliv má pořadí úkolů na výsledný IAT efekt respektive šlo hlavně o to, jaký má vliv zařazení kompatibilních kombinací před nekompatibilní kombinace. V případě, že kompatibilní kombinace předcházela kombinaci nekompatibilní (kombinace kategorií, u který lze očekávat silnější asociaci, předcházela kombinaci kategorií, kde byla očekávána asociace slabší), se objevil větší IAT efekt. Výzkumníci oponují, že se tento jev ukázal statisticky významně pouze u jedné ze tří provedených studií. Však v méně významné podobě byl přítomen i u dalších dvou studií. Greenwald et al. tvrdí, že pořadí zařazení kompatibilních a nekompatibilních kombinací nemá vliv na citlivost samotného měření, ale mění polohu nulového bodu. Například u osoby ve skutečnosti charakterizované tím, že u ní nejsou implicitní rozdíly mezi kategoriemi černoch a běloch, by při měření, kde je dříve prezentována probělošská kombinace (běloch-příjemný x černoch-nepříjemný), bude výsledek mírně pro-bělošský. Bude-li v IAT zařazena dříve pro-černošská kombinace, bude u téže osoby naměřen výsledek mírně pro-černošský. Ukázalo se, že efekt této proměnné je možné redukovat snížením počtu položek jednotlivých úkolů IAT. Teoreticky by tedy nemělo záležet na tom, jestli kompatibilní kombinace předchází nekompatibilní kombinaci nebo naopak. Však ve většině studií, se kterými jsem se setkal, předcházela kompatibilní kombinace kombinaci nekompatibilní. Byl také testován vliv počtu slov reprezentujících jednotlivé kategorie. Greenwald et al. (1998) zjistili, že v podstatě není rozdíl v tom, jestli je kategorie reprezentována 25 slovy, nebo jestli je reprezentována pouze pěti slovy. To nám umožňuje využít IAT i v oblastech, kde existuje relativně málo pojmů reprezentujících danou kategorii. IAT vylepšený skórovací algoritmus Postupem času se ustálila forma IAT skládající se ze sedmi etap. S počtem podnětů v jednotlivých etapách se různě manipuluje, ale je obvyklé, že procvičovací úkoly obsahují 20 podnětů a úkoly testovací mají 40 podnětů. Oproti předchozí verzi přibyly dvě etapy, kdy dochází k procvičení kompatibilních a nekompatibilních kombinací, kdy procvičení dané kombinace předchází vždy testové etapě téže kombinace. Využijeme-li kategorie z předchozího příkladu, přiblíží nám sedmi-etapový IAT následující tabulka (Greenwald, Nosek, & Banaji, 2003): 25

28 Tab. 2 Běžně užívané etapy IAT Etapa počet podnětů Funkce podněty přiřazené k odpovědi vlevo Podněty přiřazené k odpovědi vpravo 1 20 procvičení běloch černoch 2 20 procvičení příjemná slova nepříjemná slova 3 20 procvičení běloch + příjemná slova černoch + nepříjemná slova 4 40 test běloch + příjemná slova černoch + nepříjemná slova 5 20 procvičení černoch běloch 6 20 procvičení černoch + příjemná slova běloch + nepříjemná slova 7 40 test černoch + příjemná slova běloch + nepříjemná slova Připomeňme si, že klasický algoritmus zpracování dat probíhal následovně: (a) vynechání prvních dvou naměřených hodnot z každé testové etapy (etapa 4 a 7), (b) převedení reakčních časů přesahujících hodnoty v intervalu <300 ms, 3000 ms> na příslušené kritické hodnoty tohoto intervalu, (c) převedení naměřených hodnot na logaritmy daných hodnot předtím, než jsou zprůměrovány, (d) zařazení uskutečněných chyb do analyzovaných dat, (e) vyloučení dat těch participantů, jejichž reakční časy nebo chybovost dosáhly neobvykle velkých hodnot. Práce Greenwalda et al. (2003) poukazuje na to, že správnost tohoto postupu nebyla systematicky ověřena a proto uskutečnili studii, která byla na tuto problematiku zaměřena. Vycházeli přitom z obrovského množství dat, která byla získána díky projektu Implicit, který v současné době stále běží a je zaštítěn universitou Yale. Jen pro představu, mezi říjnem 1998 a květnem 2002 bylo skrze tento projekt uskutečněno neuvěřitelných 1,2 milionu IAT. Ověření skórovacích metod zahrnovalo porovnání možných transformací naměřených hodnot, postupy vypořádávající se různými způsoby s extrémy v datech, analýzu různého zpracování chyb učiněných během plnění úkolů a možnostmi vyjádření výsledného efektu IAT. Abychom si demonstrovali, jakými rozdílnými způsoby je možné vyjádřit míru IAT, a ukázali si, že klasický postup odečtení průměrů naměřených dat v testových úkolech není jedinou možnou variantou, nastíním krátce postupy, kterými lze míru IAT vyjádřit. Nechci zabíhat do velkých detailů, ale považuji za podstatné si uvědomit, jak rozdílný může být způsob zpracování dat zařazení této části se ukáže jako přínosné pro osvětlení mého postupu zpracování dat v praktické části této práce. Stále pracujeme s běžně užívanou podobou IAT, tedy sedm etap, dvě testové, pět procvičovacích. 26

29 Medián tuto míru střední hodnoty lze užít pro vyjádření souhrnu dat nacházejících se v testových etapách. Rozdíl mezi dvěma danými mediány pak poskytuje míru IAT. Aritmetický průměr ten se užívá mnohem častěji než medián. Výsledná míra IAT je vyjádřena jako rozdíl mezi aritmetickými průměry testových etap. Log data jsou nejprve pomocí přirozeného logaritmu převedena na transformované hodnoty, z těch je vypočítán průměr pro jednotlivé etapy a opět jsou odečteny průměry těchto hodnot u testových etap. Tato transformace se užívá proto, že zlepšuje symetrii rozložení dat, snižuje horní extrémní hodnoty a přispívá tak k lepšímu odhadu střední hodnoty dat. D tato hodnota se vypočítá tak, že se rozdíl mezi průměry testových etap podělí směrodatnou odchylkou všech hodnot v testových etapách. Tento postup je u IAT zvolen proto, že rozdíl z průměrů často koreluje s rozptylem dat, ze kterých jsou tyto průměry počítány. Užití SD ve jmenovateli způsobí, že je tato variabilita započítána do výsledné míry IAT a IAT efekt pak zohledňuje i různou variabilitu reakčních časů. Výhodou užití této veličiny je to, že pak lze například porovnávat i značně rozdílné věkové skupiny, kdy se u starších participantů vlivem obecně prodlouženého reakčního času vyskytují vyšší průměry v jednotlivých etapách a také větší rozptyl naměřených dat. Tato statistika je obdobou Cohenova (1977) koeficientu velikosti účinku d. Pro rozlišení se proto označuje Greenwaldova hodnota velkým D a Cohenův koeficient malým d. Greenwald et al. (2003) prezentují ve svém článku výsledky šesti různých studií, které jsou zaměřeny na porovnání různých postupů a užití různých výsledných měr IAT efektu. Docházejí k závěru, že ať se jedná o jakoukoli modifikaci D, tak svými vlastnostmi značně převyšuje ostatní zvolené míry. D může dosahovat hodnot od -2 do +2 (Greenwald, Nosek, & Sriram, 2006). D = 0 interpretujeme jako absenci rozdílu síly asociací spárovanými kategoriemi u IAT. Kritické hodnoty pro sílu efektu byly na základě mnohaletých zkušeností a obsáhlých měření stanoveny na 0,15 pro mírný efekt, pro střední 0,35 a pro silný 0,65. 27

30 Vylepšený skórovací algoritmus je tedy navržen následovně (Greenwald et al., 2003): Tab. 3 Vylepšený skórovací algoritmus Krok Klasický algoritmus Vylepšený algoritmus 1 Užití dat z B4 a B7 užití dat z B3, B4, B6 a B7 2 eliminace subjektů s příliš velkým reakčním časem a s příliš velkým počtem chyb Eliminace hodnot > ms; eliminace subjektu s více jak 10 % celkových hodnot nižších, než 300 ms Vynechání prvních dvou hodnot testových etap Přepis hodnot sahajících mimo interval <300 ms; 3000 ms> na příslušné krajní hodnoty užití všech hodnot neupravování extrémních hodnot Výpočet průměru hodnot B3, B4, B6 a B7 výpočet SD pro B3 a B6, pro B4 a B7 nahrazení každé chyby průměrem hodnot daného bloku a k tomuto průměru přičtenou penalizaci 600 ms 8 Log-transformace získaných hodnot bez transformace dat 9 zprůměrování výsledků B4 a B7 Zprůměrování B3, B4, B6 a B7 10 výpočet rozdílu B7 - B Výpočet dvou rozdílů: B6 - B3 a B7 - B4 podělení výsledků rozdílů příslušnou SD Výpočet průměru dvou hodnot z kroku 11 B značí blok IAT a přiřazené číslo vždy příslušnou etapu. SD je zkratkou pro směrodatnou odchylku (angl. standard deviation). Tento nový algoritmus využívá i původně procvičovacích bloků k výpočtu efektu IAT, který je vyjádřen D hodnotou. Takto definovaný vylepšený postup je autory doporučen k užití při analýze dat z IAT a to proto, že vede k lepšímu zjištění síly asociace a je schopen odlišit individuální rozdíly v síle asociací od dalších intervenujících proměnných (například IAT u starších a mladších participantů). 28

31 2.1.3 Kritika implicitního měření S nárůstem popularity implicitních měření je zřejmé, že se budou více a více objevovat studie, které se zaměří na přezkoumání technik implicitního měření, jejich spolehlivosti a platnosti. Fazio a Olson (2003) upozorňují na to, že je implicitní měření stále relativně v počátcích a že stále chybí dostatečný ucelený teoretický podklad. Nejdiskutovanějším tématem je neuvědomění implicitních postojů a metodologie užitých postupů, zejména otázky reliability a validity implicitních měření. Gawronski, LeBel a Peters (2007) přezkoumávají tři hlavní tvrzení o implicitním měření. Těmito tvrzeními jsou předpoklady, že (a) implicitní měření poskytuje přístup k nevědomým či introspekci nepřístupným mentálním reprezentacím, (b) výsledky implicitního měření jsou více rezistentní proti deformacím závěrů ovlivněným sociální žádoucností, (c) implicitní měření reflektují stabilní reprezentace, které pramení z dlouhodobých socializačních zkušeností. Výsledky studie tvrdí, že nelze potvrdit obecnou platnost těchto předpokladů poukazují převážně na fakt, že není studie, která by dostatečně ověřila předpoklad, že mentální reprezentace odhadnuté pomocí implicitního měření jsou nevědomé. Gawronski, Hofmann, Wilbur a Are (2006) dále kritizují samotné rozdělení na explicitnívědomé a implicitní-nevědomé měření. Autoři upozorňují na to, že nejsou žádné důkazy, které by svědčili o tom, že lidem chybí vědomé vnímání implicitních postojů. Osobně si myslím, že do velké míry záleží na tom, jakým způsobem se explicitní a implicitní procesy definují. Například neuvědomění si vlivu svého postoje na aktuální chování v jisté situaci ještě nepotvrzuje to, že si nelze uvědomit postoj samotný. Ani nesoulad mezi implicitním a explicitním měřením téhož postoje nelze brát jako důkaz, že implicitní měření se zaměřuje na nevědomé procesy a explicitní na uvědomované. Implicitní měření chápu jako techniku, která umožňuje zjistit v aktuální situaci neuvědomovaný postoj, jehož neuvědomění je dáno nějakou překážkou buď uměle vytvořenou v rámci experimentu, nebo přirozeně danou charakterem aktuální situace (například situace, kdy se aktivuje sociální žádoucnost). Fazio a Olson (2003) navrhují spíše užití termínu přímé a nepřímé měření, kdy přímé je v podstatě ekvivalentem explicitního měření a nepřímé ekvivalentem implicitního měření v té podobě, v jaké jsme se s touto problematikou doposud setkávali dříve v tomto textu. 29

32 Otázce reliability a validity nástrojů měření implicitních postojů se věnovali ve své studii Cunningham, Preacher a Banaji (2001). Porovnávali výsledky nejpoužívanějších nástrojů implicitního měření (BFP 1, IAT a response-window IAT 2 ), kdy s dvoutýdenními intervaly testovali stejnou skupinu jedinců jednotlivými technikami. Oproti původnímu očekávání došli k závěru, že měření mezi sebou významně korelovala a faktorová analýza ukázala samostatný faktor latence. 2.2 Vztah implicitního a explicitního měření Výzkumy ukazují, že v oblasti předsudků a stereotypů bývají korelace mezi těmito typy měření poměrně nízké. Záleží však na typu kategorií, které jsou ve výzkumu použity. Výsledky z prvních výzkumů, kdy byla použita technika primingu nebo IAT, potvrzují silné korelace mezi explicitními a implicitními postoji vůči sociálně nevýznamným objektům, případně kategoriím. Greenwald et al. (1998) zjistili, že při použití kategorií květiny a hmyz se ukazuje vysoká korelace mezi implicitně zjištěnými postoji vůči těmto kategoriím a explicitní výpovědí probandů o vlastním postoji k těmto kategoriím. Bylo-li však užito sociálně citlivějších kategorií (černoch, běloch), korelace mezi explicitním a implicitním měřením byly nízké. Ke stejným závěrům došli Nosek, Banaji a Greenwald (2002) při zkoumání implicitních a explicitních postojů k matematice a umění. Ukazuje se, že vztah mezi výsledky implicitního a explicitního měření je poměrně komplikovaný a závisí na tom, k jakým kategoriím se snažíme postoj zjistit, a samozřejmě závisí také na charakteristikách vzorku, u kterého chceme tyto postoje zkoumat. Obecně se ukazují rozdíly mezi sociálně citlivými tématy oproti tématům sociálně neutrálním. Záleží však na individuální motivaci jedince snažit se jevit v příznivějším světle. Tato motivace bude pravděpodobně silnější v případě, bude-li tématem sociálně citlivé téma. Z tohoto předpokladu však nejde automaticky implikovat, že sociálně citlivé téma vede vždy k snaze o lepší sebeprezentaci a tedy o vědomé ovlivňování výsledků explicitního měření sociálně žádoucím směrem. Můžeme akorát konstatovat, že explicitní měření u sociálně citlivých témat méně koreluje s implicitním měřením. Pak nás nepřekvapí případné diskrepance výsledků explicitního a implicitního měření. 1 Bona fide pipeline technika nepřímého měření založená na primingu. 2 Varianta IAT 30

33 Nabízí se však otázka, zda jsou tedy postoje reprezentovány spíše výsledky implicitního měření nebo je spíše reflektují explicitní měření. Znalost postojů je užitečná pro možnou predikci chování známe-li postoj jedince k objektu, jsme schopni s jistou mírou pravděpodobnosti určit směr jeho chování vůči tomuto objektu za konkrétní situace. Je-li tato situace charakteristická tím, že jedinec není motivován k jakékoli korekci postoje (například se cítí bezpečně a svobodně při vyjadřování postoje v chování vůči danému objektu) nebo nemá-li možnost tuto korekci provést (například nemá dostatek času), budou následné chování s větší pravděpodobností predikovat výsledky naměřené implicitními technikami. Má-li situace charakteristiky, které motivují jedince ke korekci vyjádření postoje a má-li k této korekci možnost, budou výsledky explicitního měření lépe predikovat způsob vyjádření postoje k danému objektu. Nepohybujeme se však v možnostech buď a nebo, ale spíše si lze představit naše vztahování se k objektu na kontinuu, kde se na výsledném chování k objektu postoje podílí jak explicitní, tak implicitní složka. Nejspíš lze souhlasit s tím, že se ve skutečnosti málokdy dostaneme do situace, která bude mít vlastnosti obdobné poměrně složitému experimentálnímu settingu IAT nebo primingovým úlohám, kde se cíleně snažíme zamezit vlivu explicitní složky postoje. Stejně tak lze předpokládat, že implicitní složka bude vždy v určité míře přítomna. Pro možnou predikci pak bude důležité popsat nejen obsah postoje, ale také vlastnosti situace. 31

34 3 JEDINEC V MEZISKUPINOVÝCH VZTAZÍCH 3.1 Interindividuální a meziskupinové chování Tajfel (1979) rozlišuje meziskupinové a interindividuální chování pomocí hypotetické škály možných sociálních interakcí, kdy na jednom pólu této škály je meziskupinové chování a na druhém pólu je chování interindividuální. Interindividuální pól lze definovat jako interakci mezi dvěma či více lidmi, kteří jsou ovlivněni navzájem svými individuálními charakteristikami a povahou vzájemných osobních vztahů. Oproti tomu meziskupinový pól je charakterizován chováním a jednáním, které je podmíněné příslušností osob ke skupině. To, kde se na individuálně-skupinovém kontinuu nacházíme, určuje kontext aktuální situace, charakteristiky partnerů, kteří jsou v interakci, jejich zkušenostmi a aktuálními cíli. K aktivaci skupinového chování stačí rozdělení i do zdánlivě nesmyslných skupin (Rabbie & Horowitz, 1969). Přestože lze v experimentálních podmínkách jen těžko simulovat typické jevy pro skupinové interakce, jakými jsou např. osobní kontakt mezi členy dané skupiny, interní skupinová struktura, skupinové normy nebo vztahy k nečlenským skupinám, výsledky studií přesto vykazují přítomnost skupinových fenoménů jako upřednostňování vlastní skupiny na úkor skupiny cizí. I nahodilé rozdělení na členské a nečlenské skupiny způsobují kvalitativní odlišnosti v naší percepci, kognitivních procesech, emocích, chování a jednání. Motivy vyplývající z příslušnosti k dané skupině jsou často lepším prediktorem chování než motivy individuální (Kouřilová, 2011). Příkladem dokládajícím rozdíl mezi skupinovým a individuálním chováním může být studie Gilese a Smitha (1978), kteří prokázali, že převažující strategií lidí účastnících se konverzačních výměn je snaha přiblížit se konverzačním partnerům ve stylu mluvy. Upravují své tempo řeči, hlasitost, slovní zásobu. Existují však situaci, kdy se lidé od svých komunikačních partnerů naopak vzdalují. Jednají tak v situaci, kdy se považují za příslušníky jiných sociálních skupin. Komunikační přibližování je motivováno individuálně či interpersonálně, zatímco chování způsobující komunikační oddálení vyplývá z příslušnosti lidí k různým sociálním skupinám. V komunikaci pak záleží na tom, který motiv spíše převládá. 32

35 3.2 Výzkumy meziskupinových vztahů McDougall tvrdí (jak uvádí Kouřilová, 2011), že rozdíly mezi skupinovým a individuálním chování se opírají o příklady davového chování, kdy vznik skupinové mysli vede k odlišným reakcím v porovnání s chováním lidí, kteří nejednají jako součást většího celku. Zaměření na jednotlivce vlivem převládajícího behavioristického paradigmatu vedlo k většinovému opomíjení skupinového a meziskupinového chování jako legitimního předmětu výzkumu v sociální psychologii. Změna nastala až vlivem událostí druhé světové války, které podnítily zájem psychologů o vysvětlení meziskupinových jevů (Brewer & Brown, 1993). Adorno, Frenkel-Brunswick, Levinson a Sanford (1950) se ve své práci při vysvětlování meziskupinových jevů soustředili na osobnost jedinců. Přišli s pojmem autoritářské osobnosti, kterým označovali lidi s vysokou mírou konformity, submisivní vůči autoritě, s výrazným projevem hostility vůči lidem, kteří jsou považování za podřadné z důvodu jejich odlišné skupinové příslušnosti. Vůči vlivům osobnostních charakteristik se vymezili ve své práci pozdější autoři (Sherif, Harvey, White, Hood, & Sherif, 1961), kteří připisují hlavní roli při utváření meziskupinového chování situačně podmíněnému rozdělení do odlišných skupin. Příkladem je experiment, kdy bylo dvacet dva chlapců rozděleno na letním táboře do dvou skupin, které spolu v rámci táborových her soutěžily. Vztahy mezi členy vlastní skupiny se utužily, naopak vztahy mezi členy takto odlišných skupin zůstaly soupeřivé a to i po upuštění od programově soupeřivých aktivit. Až společné podílení se na úkolech zajišťujících chod tábora došlo ke zlepšení vzájemných vztahů. Pozdější studie skupinové konformity (Ash, 1951), poslušnosti vůči autoritě (Milgram, 1963) nebo změny chování při přidělení jiné sociální role (Zimbardo, 1971) prokázaly, že vznik a průběh skupinových fenoménů je ovlivněn subjektivně vnímanou příslušností účastníků ke skupinám bez ohledu na jejich osobností charakteristiky. Situace, kdy členové jedné skupiny kolektivně nebo individuálně interagují s jinou skupinou či jejími členy za podmínek skupinové identifikace, je příkladem meziskupinového chování (Sherif, 1967/2015, s. 62). Psychologie meziskupinových vztahů se tedy zabývá psychickými procesy a chováním, které vyplývá z vnímané příslušnosti jedinců k sociálním skupinám. Pokud se lidé považují za členy určité skupiny, vnímají podobnost mezi svými charakteristikami a charakteristikami dalších členů dané skupiny. 33

36 3.3 Charakteristiky meziskupinového chování První charakteristikou a v podstatě i podmínkou výskytu meziskupinového chování je samotná existence nejméně dvou sociálních kategorií. Příslušnost k jednotlivým kategoriím je určována během procesu sociální kategorizace (Brewer & Brown, 1993). Jedním z obvyklých důsledků sociální kategorizace je zvýšená tendence vnímat rozdíly mezi skupinami a zároveň zanedbávat rozdíly mezi členy jednotlivých skupin. Jde v podstatě o zdůrazňování vnitroskupinových podobností a meziskupinových rozdílů. Tento princip se uplatňuje o to více, když je rozdělení na vlastní a cizí skupinu pro jedince významné např. jsou skupiny v konfliktu. Druhou významnou charakteristikou meziskupinového jednání je malá míra variability ve vnímání, postojích a reakcích osob náležících do stejné sociální skupiny. Oproti tomu je interindividuální kontakt charakteristický různými postoji a reakcemi účastníků tohoto kontaktu (Tajfel, 1982). Skupinové chování je ve srovnání s chováním interindividuálním jednotnější, alespoň co se týče jednotlivců v dané skupině. Klasickým příkladem tohoto jevu je Aschova (1951) studie sociální konformity. V tomto experimentu Asch vyzval účastníky výzkumu, aby porovnávali velikosti čar na sérii kartiček. Experiment uvedl jako zrakový test, ve skutečnosti šlo ovšem o test posuzující konformitu. Účastníci experimentu měli před sebou vždy jednu čáru o jisté velikosti jako vzor a tento vzor porovnávali s vedlejšími třemi úsečkami jedna byla kratší, druhá delší a třetí stejná. Svůj úsudek poté postupně vyslovili nahlas před ostatními. Aschovi spolupracovníci byli předem instruováni, aby v některých případech odpovídali jednotně a nesprávně. Poslední odpovídal účastník experimentu, který považoval Aschovy spolupracovníky pouhé další účastníky výzkumu. Zatímco v kontrolní skupině, kde úlohu řešili účastníci výzkumu individuálně, odpovědělo 95 % zúčastněných správně, vlivem skupinového tlaku za zmanipulovaných podmínek neudělalo chybu pouze 25 % účastníků. I náhodné přiřazení do skupiny vede při naší identifikaci s touto skupinou ke zvýšené konformitě vůči vnímaným skupinovým normám. Třetí a poslední charakteristikou je podle Tajfela (1982) fakt, že vlastnosti příslušníků cizích skupin vnímáme jako méně variabilní, vzájemně si podobné, což je základem depersonalizace, stereotypního vnímání a dehumanizace. Sherif (1966, s. 62) souhrnně definuje meziskupinové chování jako situaci, kdy členové jedné skupiny kolektivně nebo individuálně interagují s jinou skupinou či jejími členy za 34

37 podmínek skupinové identifikace. Psychologie meziskupinových vztahů se tedy zabývá psychickými procesy a chováním, které plyne z příslušnosti lidí k sociálním skupinám. Sebezařazení do určité skupiny vede ke zvýšení sociální uniformity a ke sdílenému vnímání reality. 3.4 Sociální kategorizace Výše uvedená první podmínka aktivující meziskupinové chování, tedy identifikace nejméně dvou odlišných sociálních skupin, odkazuje na výsledky sociální kategorizace. V procesu sociální kategorizace jsou vybírány, tříděny a interpretovány informace ze sociálního prostředí. Dle Tajfela (1979) je zpracovávání těchto informací omezené kognitivní kapacitou. Proto se při orientaci v sociálním prostředí spoléháme na kategorie a schémata. Sociální objekty, ostatně stejně jako jiné objekty, zařazujeme do skupin, což napomáhá našemu chápání světa jako celku a strukturuje naše očekávání a následné chování v sociální interakci. Aktivace a použití určitých kategorií závisí na charakteristikách podnětu, charakteristikách aktuální situace a na charakteristikách kategorizujícího jedince (Brewer & Brown, 1993). V daném kontextu jsou významná taková kategorizační kritéria, která zvýrazňují rozdíly mezi kategoriemi a nikoli uvnitř kategorií. Podněty tedy do jedné kategorie přiřazujeme tehdy, jsou-li průměrné rozdíly mezi danými podněty menší než rozdíly mezi těmito podněty a zbývajícími podněty z okolí, které tvoří daný sociální kontext (Turner, Oaks, Haslam, & McGarty, 1994). Schneider (2005) uvádí ve své publikaci tři kritéria, která určují, jaké kategorie budou použity při orientaci v sociální realitě. Kategorie nemají všechny stejnou sílu, ale vyskytují se v hierarchické struktuře. Primární kategorie se aktivují při kontaktu s druhými lidmi automaticky a patří mezi ně například věk, pohlaví nebo rasa. Primární kategorizační klíče jsou zpravidla jednoduše rozpoznatelné a lze díky nim relativně jednoduše třídit lidi do základních skupin dle primárních znaků. Druhým kritériem aktivace kategorie je její významnost ta je dána možností efektivně rozlišovat mezi osobami v určitém sociálním kontextu. Ve věkově a rasově homogenní školní třídě, která se skládá pouze z chlapců, nebude pravděpodobně efektivním kategorizačním klíčem pohlaví, věk ani rasa, ale může jím být například školní úspěšnost nebo třeba fyzická zdatnost. Užití těchto kategorizačních klíčů bývá úzce spojeno s kontextem, v jakém se kategorizující jedinec pohybuje. Třetím kritériem aktivace určité kategorie je její 35

38 postavení v hierarchii všech kategorií. Sociální kategorie rozlišujeme podle míry jejich obecnosti na nadřazené, základní a podřazené. Nadřazené kategorie představují nejvyšší míru zobecnění. Vlastnosti přiřazující jedince z našeho okolí do vlastních nebo do cizích skupin odpovídají základním kategoriím. Podřazené kategorie s nejnižší mírou zobecnění odpovídají osobním identitám kategorizovaných jedinců. Aktivace a použití určitých kategorií závisí nejen na charakteristikách podnětu a aktuální situaci, ale také na charakteristikách kategorizujícího jedince. Některé kategorie mohou být pro určité osoby dostupnější, pro jiné jedince nikoli. Vliv na aktivaci mohou mít osobní či společenské motivy, popřípadě časté používání dostupných kategorií v minulosti (Higgins, 1989). 3.5 Vlastní skupina Sociální kategorizace, během které jsou lidé identifikování jako členové vlastní či cizí skupiny, zásadním způsobem ovlivňuje vnímání sociální reality, stejně jako reakce vůči druhým lidem, které na základě této kategorizace zařadíme do skupiny vlastní nebo cizí (členské nebo nečlenské). Členské skupiny mohou mít mnoho podob od malých sociálních skupin až po široké sociální kategorie, jakými jsou například národnost nebo gender. Členství v některých skupinách je automaticky přiřazeno na základě vrozených charakteristik (například pohlaví, rasa), o členství v některých skupinách je třeba se ucházet (například povolání). Allport (1954/2004) definuje vlastní skupinu jako soubor osob, které používají slovo my ve stejném základním smyslu. Členství k jednotlivým skupinám není pouhou kognitivní klasifikací, ale nese v sobě i emocionální význam. Slova jako my a nás vztahující se ke skupinové příslušnosti jsou pozitivně emocionálně nabitá jejich pozitivní valence je aktivována automaticky (Perdue, Dovidio, Gurtman, & Tyler, 1990). Upřednostňování vlastní skupiny se projevuje pozitivním hodnocením skupinových charakteristik členské skupiny tendence hodnotit členy vlastní skupiny pozitivněji než členy skupiny, do které nepatříme. 36

39 3.6 Meziskupinové zkreslení Preferenci členské skupiny před skupinami nečlenskými lze považovat za obecnou charakteristiku lidských sociálních interakcí. Tento jev je součástí meziskupinového zkreslení (intergroup bias), při kterém se kromě upřednostňování skupiny vlastní může vyskytovat také znevažování skupin cizích, nečlenských. Pojmu zkreslení je užito proto, že pro rozdílné vnímání členských a nečlenských skupin často stačí samotné rozlišení do těchto dvou kategorií, a to i bez jakékoli předchozí zkušenosti, ve které by mohl být alespoň náznak racionálního odůvodnění tohoto jevu. Meziskupinové zkreslení je patrné na všech úrovních meziskupinových postojů v kognitivních procesech, emočních a hodnotících reakcích i v chování (Hewstone, Rubin, & Willis, 2002). Tyto meziskupinové postoje jsou pak základem pro vznik stereotypů, předsudků a diskriminace. Různé teorie meziskupinového zkreslení identifikují různé potřeby, které jsou v rámci meziskupinové interakce naplňovány, nebo frustrovány. Mezi hlavní teorie patří Tajfelova a Turnerova (1986) teorie sociální identity, Hoggova a Abramsova (1993) teorie redukce subjektivní nejistoty a Sidaniova a Prattova (1999) teorie sociální dominance. Teorie sociální identity meziskupinové zkreslení působí tak, že vytváří a udržuje poměrně vysoký status skupiny vlastní, čímž působí pozitivně na sociální identitu a sebeúctu jejich členů. Teorie redukce subjektivní nejistoty hlavní potřebou v této teorii je potřeba vyhýbat se nejistotě. Jedním ze způsobů redukce nejistoty je identifikace se sociálními skupinami, které poskytují silná vodítka pro chování a jednání. To působí kladně na snížení nejistoty a tím i potažmo na pozitivní hodnocení skupiny, díky níž k redukci vlastní nejistoty došlo. Teorie sociální dominance stěžejní potřebou při meziskupinovém chování je dle této teorie snaha, aby skupina vlastní dominovala nad skupinou cizí. Lidé s vysokou mírou orientace na sociální dominanci potřebují cítit převahu nad nečlenskými skupinami. Potřeba sociální dominance pozitivně koreluje s nerovnostářskými společenskými postoji. Z obsahu těchto teorií vyplývá, že meziskupinové chování a míra meziskupinového zkreslení je do značné míry závislá na aktivaci potřeb, které je pak možné uspokojovat 37

40 identifikací se skupinou vlastní a vymezením se vůči skupině cizí. Síla těchto potřeb je nejen odrazem situace, ve které se jedinec nachází, ale roli hrají také vlastnosti a předchozí zkušenosti daného jedince v kontextu meziskupinových interakcí. Například člověk s vysokou mírou orientace na sociální dominanci bude cítit větší potřebu převahy nad cizími skupinami a meziskupinové zkreslení u něj bude výraznější. 3.7 Meziskupinové postoje V první kapitole jsme se věnovali postojům na obecné úrovni a zmínili jsme užívaný trojdimenzionální model, kde se postoj skládá ze složky kognitivní, afektivní a behaviorální. V meziskupinovém kontextu reprezentují kognitivní složku postojů stereotypy, afektivní složku předsudky a behaviorální složku diskriminace členů jiných skupin (Fiske, 1998) Stereotypy Stereotyp je přesvědčení, že s určitou sociální kategorií jsou asociovány určité atributy. Tyto atributy jsou k dané kategorii přiřazeny na základě zkušenosti. Stereotyp je paměťovou strukturou, v níž jsou zakódovány informace o daných atributech a jejich vzájemných vztazích. S kategorií bývá zpravidla asociováno více atributů, jejichž vazba na kategorii může mít různou sílu. Síla asociace atributu s kategorií se projevuje rychlostí šíření aktivace z jednoho uzlového bodu na druhý. Asociace vzniká vlivem učení je paměťovou stopou. Atributy mohou být afektivně neutrální, nebo mohou vyvolávat silné emoce. Ty pak mohou ovlivnit náš postoj k dané kategorii (Hnilica, 2010). Jedince, kterých se stereotypy týkají, označujeme pojmy sociální kategorie nebo sociální skupina. Vhodnější je používat pojem sociální kategorie, protože ve spojitosti se stereotypy často zkoumáme kategorie, které netvoří skupinu v psychologickém slova smyslu, ale spíše tvoři kategorii, kterou spojuje společný znak - například bělochy spojuje světlá barva pleti (Hnilica, 2010). Díky stereotypům můžeme usuzovat na vlastnosti druhých lidí a to nám pomáhá předvídat vývoj vzájemných interakcí, což přispívá k pocitu jistoty. Stereotypy, ač občas neefektivně, nám pomáhají orientovat se ve světě. 38

41 Stereotypy odrážejí podobu vztahů mezi skupinami. Sociální realitu nejen zrcadlí, ale i konstruují například za účelem vysvětlení a ospravedlnění mocenské struktury, v níž určité skupiny dominují nad jinými (Fiske, 1998, s. 381) Předsudky Allport (2004, s. 39) popisuje předsudek jako odmítavý až nepřátelský postoj vůči člověku, který patří do určité skupiny, jen proto, že do této skupiny patří, a má se tudíž za to, že má nežádoucí vlastnosti připisované této skupině. Hayesová (1998) definuje předsudky jako předurčené postoje buď pozitivního, nebo negativního charakteru. Jednotlivec tedy posuzuje druhé na základě předem formovaného postoje bez ohledu na jeho individualitu. Jediným rozhodujícím prvkem je to, že jedinec vykazuje vlastnosti, které jej umožní zařadit do určité kategorie. Spojujeme-li pak s touto kategorií atributy, které mají silný emocionální náboj, je ovlivněn náš postoj k této kategorii. Máme pak sklony připisovat tyto atributy a zaujímat předsudečné postoje také k jedincům, kteří nebyli základem našeho zobecnění (Hnilica, 2010). Dle Výrosta a Slaměníka (2008) se aktuální modely dívají na předsudky jako na negativní postoje vůči cizí skupině nebo vůči jejím členům. Jedná se o odmítavé postoje a negativní hodnocení jedince pouze na základě přisuzování jeho členství k určité skupině (kategorii). Takový postoj pak může vyústit v diskriminaci. Ač chápeme předsudky ze společenského hlediska zpravidla jako negativní jev, mohou mít pozitivní dopad na jedince. Předsudky totiž slouží ke stabilizaci sebepojetí a k potvrzení vlastního statusu a postavení vlastní skupiny tím, že zaujímáme negativní postoj ke skupině cizí (případně pozitivní postoj ke skupině vlastní), a na základě tohoto kontrastu mezi skupinami potvrzujeme hodnotu naší skupiny, potažmo hodnotu nás samotných. Podle Tajfela a Turnera (1986) je důležitá pozitivní identifikace se skupinou, a proto už samotné členství v této skupině a identifikace s ní jsou dostatečným důvodem k tomu, abychom zvyšovali její status a vytvářeli si předsudky Diskriminace Kategorizace, stereotypizace a postoje jsou v úzkém vztahu s diskriminací. Diskriminace znamená nerovné chování vůči jednotlivcům na základě jejich příslušnosti k určité sociální kategorii, případně nerovné chování vůči celé této kategorii. Může mít podobu 39

42 agrese vůči jednotlivcům, odmítání pomoci případně projevů distancování se od členů dané kategorie (Hnilica, 2010). Ve vztahu k diskriminaci lze hovořit o negativní diskriminaci (znevýhodňování), nebo o pozitivní diskriminaci (zvýhodňování). Diskriminace může někdy spočívat na ryze osobních sympatiích a antipatiích určitého jedince. Předmětem zájmu sociálních psychologů jsou však především případy, kdy příslušníci určité skupiny (či sociální kategorie) diskriminují příslušníky jiné skupiny (či kategorie). Pro označení těchto dvou kategorií si vypůjčili od sociologů termíny majorita a minorita. Podle jedné slavné definice je minorita kategorií lidí, kteří jsou díky svým fyzickým a kulturním charakteristikám ve společnosti, jejímiž jsou členy, vyčleněni od ostatních a jsou na ně aplikovány odlišné a nerovné způsoby zacházení. V důsledku toho sami sebe chápou jako objekty kolektivní diskriminace (Wirth, 1945, 347). (Hnilica, 2010, s. 20) 40

43 4 INFRAHUMANIZACE V polovině 90. let 20. století bylo brutálně umučeno 10 Belgických vojáků během konfliktu ve Rwandě. Po dobu mnoha měsíců věnovala belgická média této tragédii mnoho prostoru, kdy byla vedena interview s pozůstalými, byli zváni do televize při příležitosti různých významných výročích a samozřejmě byli přizvání k odhalení památníku na počest těmto obětem. Tito zemřelí vojáci byli součástí jednotek UN a byli zabiti během genocidy ve Rwandě v roce Belgická média samozřejmě v souvislosti s národní tragédií také informovala o této události, však porovnáme-li počet vysílacích hodin, které byly věnovány těmto dvěma událostem, dojdeme k závěru, že pro Belgičany bylo úmrtí 10 vojáků věnováno neúměrně více prostoru, než úmrtí miliónu Afričanů, kteří zemřeli během genocidy (Leyens, Demoulin, Vaes, Gaunt, & Paladino, 2007). Pro vysvětlení tohoto fenoménu je nutné si uvědomit, že zde hraje roli mnoho faktorů. Jako jeden možný způsob objasnění tohoto jevu se nabízí tzv. infrahumanizace. Je to jev, kdy lidé považují členy své vlastní skupiny za plnohodnotné lidské bytosti, kdežto členy skupiny cizí za jedince méně lidské, s charakteristikami, které jsou vlastní spíše zvířatům (Leyens et al., 2000). 4.1 Infahumanizace jako forma dehumanizace Dříve obecně užívaný koncept dehumanizace, kterým bylo vysvětlováno připisování typicky lidských vlastností členům vlastní skupiny a odpírání těchto vlastností členům skupiny cizí, se se zkoumáním tohoto tématu rozvinul do takové míry, že již užití tohoto pojmu nestačí a bylo třeba zavést nové koncepce, které by odpovídali novým empirickým zjištěním. Nejvýznamnějším vyčleněním je zavedení konceptu infrahumanizace. Vysvětlení vztahu mezi infrahumanizací a dehumanizací může přispět k pochopení těchto pojmů. Dehumanizace je obvykle studována v kontextu meziskupinového násilí, nenávisti, genocidy a války. V poslední době se však výzkumy řady autorů (Paladino, Leyens, Rodriguez, Gunt, & Demoulin, 2002; Demoulin, Leyens, Padino, Rodriguez-Torres, Rodriguez-Perez, & Dovidio, 2004; Viki, Winchester, Titshall, Chisango, Pina, & 41

44 Russell, 2006; Leyens et al., 2007; Demoulin et al., 2009) zaměřují na zkoumání tohoto fenoménu v běžnějších, méně extrémních situacích. Provedené výzkumy vedly k rozšíření problematiky dehumanizace o její mírnější formu infrahumanizaci. Přestože se jedná o dva oddělované koncepty, oba se odvolávají na stejný jev, i když v různě extrémních podobách členům cizí skupiny je přiřazována menší míra lidskosti než členům skupiny vlastní. Oba tyto koncepty odkazují na různé způsoby popření lidství, liší se však v podobě, jakou je toto popření realizováno. Abychom si mohli udělat představu o tom, jaké existují formy popření lidství, bude užitečné se nejprve zaměřit na to, co vlastně lidství tvoří. Haslam (2006) tvrdí, že lidství má dva hlavní významy. Lidská jedinečnost může být charakterizována definováním hranice, která odděluje lidi od kategorie zvířat, ale k lidství lze také přistupovat nekomparativně, tedy tak, že se zaměříme pouze na to, co je zásadní v pojetí lidskosti. Tyto charakteristiky nazývá Haslam lidskou přirozeností. Charakteristiky, které reprezentují jádro konceptu lidství, ještě nemusí být stejné jako ty, které nás oddělují od ostatních zvířecích druhů. Leyens et al. (2001) řadí mezi atributy, které jsou připisovány lidské jedinečnosti jazyk, vyšší řád poznávání a komplexní emoce. Demoulinová et al. (2004) zjistili, že emoce, které jsou posuzovány jako jedinečně lidské, mají tyto charakteristiky jsou morálně informativní, vyvolané spíše vnitřně než v reakci na okolí, jsou soukromé, tedy relativně nezpozorovatelné okolím, a vynořují se až v pozdějším stádiu vývoje jedince. Charakteristiky lidské přirozenosti se od charakteristik lidské jedinečnosti liší tím, že jsou spíše biologicky determinované, a tudíž kulturně méně závislé. To, co je chápáno jako lidsky přirozené, je takto chápáno nezávisle na kultuře a sociálním učení. Haslam (2006) uvádí charakteristiky, které jsou vlastní lidské přirozenosti. Jsou jimi emocionální odezva, mezilidská vřelost, otevřenost k poznávání, individualita a hloubka osobnosti. Tomuto dvojímu pojetí lidství odpovídá i rozdílné zaměření dehumanizace a infrahumanizace. Jsou-li členové cizí skupiny považování za méně lidské, hovoříme o infrahumanizaci, dehumanizace znamená, že členové cizí skupiny už nejsou vůbec považováni za lidi. Když jsou jedinečně lidské charakteristiky odepřeny ostatním lidem, mluvíme dle Leyense et al. (2007) o infrahumanizaci, dle Haslama (2006) o animalistické dehumanizaci. Pro větší přehlednost se budeme v dalším textu držet striktně pojmu infrahumanizace. Lidé, vůči kterým je projevena infrahumanizace, jsou považováni za nekultivované, necivilizované, morálně necitlivé a méně inteligentní. Mají nízkou míru 42

45 sebekontroly, jejich chování je řízeno převážně instinkty a pudy. Je na ně nahlíženo jako na dětinské a vývojově opožděné. Jsou jim přiznávány spíše základní emoce, které máme společné se zvířaty. 4.2 Obecný model infrahumanizace Leyens et al. (2007) nabízí poměrně srozumitelné grafické znázornění infrahumanizace jako vztah mezi koncepty člověk, unikátně lidské vlastnosti a vlastní skupina nebo cizí skupina. Tento model také znázorňuje hlavní hypotézy o infrahumanizaci. Obr. 1 Obecný model infrahumanizace základní hypotézy (vlastní úprava) Pro funkčnost tohoto modelu musí existovat vlastnosti, které jsou unikátně lidské vlastnosti přisuzované výhradně člověku tento vztah charakterizuje spojení B-C a B - C a tvoří první základní hypotézu o infrahumanizaci. Druhá hypotéza o infrahumanizaci předpokládá, že spojení mezi unikátně lidskými vlastnostmi a vlastní skupinou bude silnější než s cizí skupinou. Dokonce lze předpokládat, že tyto vlastnosti budou cizí skupině úplně odepřeny a bude se s představiteli této skupiny zacházet tak, jakoby tyto vlastnosti neměli. Tuto hypotézu představuje spojení A-B a A -B. Tyto dvě první hypotézy jsou založeny na předpokladu, že vlastní skupina je vnímána jako plně lidská (v obrázku reprezentováno konceptem člověk ), kdežto u cizí skupiny tomu tak není. Tento předpoklad představuje spojení A-C a A -C. 4.3 Empirické důkazy o infrahumanizaci V této části textu shrnu výsledky výzkumů, které byly provedeny, aby ověřily základní hypotézy vycházející z obecného modelu infrahumanizace. 43

46 4.3.1 Unikátně lidské vlastnosti (B-C a B -C ) Leyens et al. (2000) se zajímali o to, co tvoří podstatu lidskosti. Participanti měli v tomto výzkumu seřadit charakteristiky, které považovali za jedinečně lidské. Na prvním místě se umístila slova, která jsou spojená s inteligencí (například uvažování), na druhém místě pak slova spojená s jazykem (například komunikace ). Vysoko se umístila také slova asociovaná s pocity (angl. sentiments ). Slovo emoce participanti téměř vůbec do jejich výčtu nezahrnovali. Proto se Leyens et al. dále zaměřili na pocity jako na jedinečně lidské charakteristiky a na emoce, jako na charakteristiky, které nejsou vlastní pouze lidem. Český překlad těchto dvou kategorií není plně vystihující. Ve francouzštině nebo španělštině je rozdíl patrnější, v němčině méně a v angličtině téměř nikoli. Proto se Demoulinová et al. (2004) rozhodli zkoumat rozdíl mezi pocity a emocemi na vzorku skládajícím se z osob, které mluví jedním z vybraných jazyků. Těmito jazyky byla angličtina, vlámština, francouzština a španělština. Participanti dostali seznam pozitivní a negativních slov představujících nějaký emoční stav v širokém slova smyslu (např. bolest, překvapení, zlost, zuřivost, úzkost, optimismus, naděje) a měli na škále určit, jestli jsou tyto charakteristiky jedinečně lidské, nebo nejsou výlučně lidské. Výsledky byly velmi podobné napříč jazykovými skupinami. Dále byly zjištěny charakteristiky, které jsou typické pro jedinečně lidské emoce jsou méně intenzivní, méně viditelné a pramení spíše z vnitřního prožívání, než aby byly pouhou reakcí na podnět z okolí. Dále bylo usuzováno na to, že trvají delší dobu a objevují s v pozdějším věku. Protože charakteristiky emocí, které nejsou unikátní pro člověka, odpovídaly primárním emocím, byly jedinečně lidské emoce označeny pojmem sekundární emoce. Demoulinová et al. (2004) tedy zjišťují pozitivní vztah mezi sekundárními emocemi a lidstvím. Model infrahumanizace předpokládá pozitivní vztah mezi lidstvím a vlastní skupinou. Jestli je tomu tak, pak by měl existovat i pozitivní vztah mezi vlastní skupinou a sekundárními emocemi a tato asociace by měla být silnější než vztah mezi cizí skupinou a sekundárními emocemi. Zde je namístě upozornit, že sekundární emoce mohou být pozitivní i negativní. To ukazuje na rozdíl mezi infrahumanizací a preferencí vlastní skupiny (angl. ingroup favoritism ). Lidé při infrahumanizaci přiřazují jak pozitivní, tak i negativní sekundární emoce skupině vlastní spíše než skupině cizí. U preference vlastní skupiny nám jde spíše o pozitivní hodnocení vlastní skupiny a hraje tedy roli valence emoce. 44

47 Model infrahumanizace předpokládá, že nebudeme pozorovat rozdíl při asociaci primárních emocí se skupinou vlastní a se skupinou cizí. Primární emoce jsou společné všem, včetně zvířatům (Leyens et al. 2007) Sekundární emoce a vlastní/cizí skupina (A-B a A -B ) Paladinová at al. (2002) se snažili zjistit, jestli existuje preference při přisuzování sekundárních emocí vlastní skupině oproti skupině cizí. K tomuto účelu použili test implicitních asociací. Byly zvoleny čtyři kategorie: vlastní skupina reprezentována jmény členů vlastní skupiny; cizí skupina reprezentována jmény členů cizí skupiny; sekundární emoce slova reprezentující tuto kategorii; primární emoce slova reprezentující tuto kategorii. Kompatibilní fáze přestavovala situaci, kdy při testování spadaly pod jednu klávesu slova zastupující kategorie vlastní skupina a sekundární emoce, pod druhou klávesu slova představující kategorie cizí skupina a primární emoce. Při nekompatibilní fázi si u daných kláves kategorie sekundární emoce a primární emoce prohodily pozice. Byl měřen čas potřebný k zařazení prezentovaných slov. Při kompatibilní fázi lidé reagovali mnohem rychleji, než jak tomu bylo u fáze nekompatibilní a lze tedy usuzovat na silnější asociace v případech, které odpovídají kompatibilní fázi. IAT je však omezeno v tom, že nejsme schopni zjistit, jaký specifický faktor je zodpovědný za zjištěný efekt. K daným výsledkům může vést situace, kdy lidé rychleji asociují vlastní skupinu se sekundárními emocemi, stejně tak se stejný efekt projeví, asociujeme-li rychleji cizí skupinu s primárními emocemi. Výsledky můžeme interpretovat vždy jen z pohledu kompatibilní a nekompatibilní čtveřice kategorií. Nelze výsledky interpretovat pro kategorie zvlášť. V další ze studií (Leyens et al. 2007) se belgičtí studenti podrobili experimentu založeném na primingu. Primy byly v tomto případě slova Belgičan a Arab a poté následovalo rozdělení tergetů na slova a ne-slova. Podněty byla slova neutrální, primární emoce, sekundární emoce a ne-slova. Byly změřeny reakční časy. Participanti reagovali rychleji u sekundárních emocí, předcházel-li prime skupiny vlastní. U reakčních časů primárních emocí se neukázal vliv primu. 45

48 4.3.3 Vztah mezi konceptem člověk a vlastní/cizí skupinou (A-C a A -C ) Jednu z možných strategií testování spojení mezí vlastní/cizí skupinou a konceptem člověk představili Boccato, Capozza, Flavo a Durante (2008). Severoitalští studenti byli naprimováni obrázky člověka nebo opice, a poté jim byl uložen úkol rozdělení slov podobně, jako tomu bylo ve výzkumu v předchozím odstavci. Kritickými slovy zde byla jména severoitalská nebo jihoitalská. V případě, kdy byl primem obrázek obličeje člověka, reakční čas se výrazně lišil u jmen severoitalských od jihoitalských (reakce na severoitalská jména byla rychlejší). V případě primu opice se neukázal mezi skupinami rozdíl. Leyens et al. (2007) interpretují výsledky tak, že lidé spíše spojují vlastní skupinu se sekundárními emocemi proto, že toto spojení vyjadřuje větší míru lidství. 4.4 Které skupiny jsou infrahumanizovány? Zajímavou otázkou je, které skupiny jsou infrahumanizovány a jestli lze předpokládat, že některé cizí skupiny jsou více infrahumanizovány, než skupiny jiné. Ukázalo se, že existence konfliktu mezi skupinami není nutnou podmínkou pro vznik infrahumanizace. Však přítomnost konfliktu mezi skupinami může zvětšit pravděpodobnost jejího výskytu (Leyens et al., 2007). Při vzniku infrahumanizace hraje roli status jednotlivých skupin skupiny, jejichž status je nižší, jsou infrahumanizovány skupinami s vyšším statusem, ale platí to i naopak. Skupinám s nižším statusem jsou odepírány sekundární emoce a jsou považovány za méně inteligentní. Skupiny s vyšším statusem jsou infrahumanizovány pouze v kontextu primárních a sekundárních emocí jinými slovy, dominantní skupiny užívají více kritérií infrahumanizace než skupiny, které jsou dominovány (Leyens et al., 2001). Cortes, Demoulinová, Rodriguez, Rodriguez a Layens (2005) zjistili, že nejlepším prediktorem infrahumanizace je významnost cizí skupiny pro vlastní skupinu, což odkazuje na míru vzájemné závislosti mezi těmito dvěma skupinami. Uvažujeme-li například dvě skupiny Čechy a Syřany pak do roku 2015 neměli Češi v podstatě důvod k infrahumanizaci Syřanů, protože vzájemná závislost těchto dvou skupin byla minimální. V momentě, kdy jsme se začali cítit touto skupinou ohrožení, lze očekávat, že se vyskytne také infrahumanizace. Přitom mezi těmito dvěma skupinami nemusí existovat otevřený konflikt. Stačí, že existuje nečlenská skupina, která má předpokládaný vliv na členskou skupinu. 46

49 5 EVROPSKÁ MIGRAČNÍ KRIZE 5.1 Úvod do terminologie problematiky migrace V Terminologickém slovníku Ministerstva vnitra (n.d.) je migrace definována jako přesun jednotlivců i skupin v prostoru, který je spolu s porodností a úmrtností klíčovým prvkem v procesu populačního vývoje a výrazně ovlivňuje společenské a kulturní změny obyvatel na všech úrovních. S ekonomickým rozvojem se intenzita migrace neustále zvyšuje. Podle Perruchouda a Redpath-Crosse (2011) je pojmem migrant označován kdokoli, kdo se přesouvá nebo je přesunut přes mezinárodní hranice mezi státy z místa, které je považováno za obvyklé místo jeho pobytu. A to bez ohledu na právní status této osoby, zda je pohyb dobrovolný či nedobrovolný a nezávisle na příčině, která tento přesun způsobila. Migraci lze dále dělit na vnitřní (imigrace), což je migrace osob směrem na území jiného než domovského státu; a na migraci vnější (emigrace) emigrantem je označovaná osoba, která mění místo pobytu směrem z území domovského státu s cílem usídlit se v zahraničí. Migrace může mít mnoho důvodů a na základě těchto možných příčin se dělí do několika různých typů. Výše zmíněné rozdělení emigrace a imigrace má spíše formální odůvodnění a je užitečné zejména v otázkách popisu směřování osoby z hlediska konkrétního státu. Více obsahově vypovídající je rozdělení na migraci dobrovolnou a vynucenou, i když lze jen těžko stanovit hranici, kdy se ještě jedná o migraci dobrovolnou a kdy již o vynucenou. Například ekonomická migrace je dle autorů Guibernauové a Rexe (1997) řazena mezi dobrovolnou migraci, ovšem lze si jistě představit tak tíživé ekonomické podmínky, kde se emigrace stane existenční nutností. Pod pojmem dobrovolné migrace si lze nejčastěji představit ty případy, kdy lidé opouštějí svou vlast za účelem studia, sjednocení rodiny, nalezení vhodnějšího zaměstnání či z jiných důvodů osobního charakteru. Vynucená migrace je často výsledkem snah vyhnout se pronásledování, represi, ozbrojeným konfliktům, přírodním katastrofám a dalším situacím, které představují ohrožení vlastní existence. 47

50 Lee (1966) se ve své práci zaměřil na determinanty, které ovlivňují rozhodování lidí migrovat. Je jedním z představitelů tzv. Push Pull teorie, kdy se na jedné straně jedná o soubor faktorů, které působí na jedince negativně, vytlačují jej a vypuzují. Těmito faktory mohou být například nedostatek pracovních příležitostí, špatná životní úroveň, ohrožení osobní svobody apod. To však dle této teorie ještě není dostatečným důvodem pro migraci. Zjednodušeně řečeno musí existovat také místo, kde lze očekávat zlepšení situace. Kde je větší míra bezpečí, ekonomické či politické stability, svobody apod. Kromě push faktorů tedy musí existovat také pull faktory. Přestože tento model mechanisticky redukuje migraci na působení dvou sil, je dle mého názoru užitečný pro bližší pochopení motivů hrající roli při procesu migrace. Nejen v médiích se lze často setkat s různým označením migrujících osob. Pro ujasnění uvedu definice základních pojmů tak, jak jsou formulovány v Terminologickém slovníku Ministersva vnitra (n.d.): cizincem se rozumí každá fyzická osoba, která není občanem České republiky; imigrant je člověk přicházející do země za účelem pobytu dlouhodobějšího charakteru; uprchlík je státní příslušník třetí země (není občanem Evropské unie nebo není osobou používající práva společenství na volný pohyb osob), jemuž bylo přiznáno právní postavení uprchlíka ve smyslu Ženevské úmluvy; azylantem se rozumí cizinec, kterému byl udělen azyl, a to po dobu platnosti rozhodnutí o udělení azylu. Jak bylo naznačeno výše, základním pilířem současné mezinárodní ochrany uprchlíků je Úmluva o právním postavení uprchlíků (1951/n.d.), která definuje uprchlíka jako člověka, kterému bylo přiznáno uprchlické postavení z důvodu opodstatněné obavy z pronásledování pro rasovou, národnostní nebo náboženskou příslušnost, pro příslušnost k určité sociální skupině nebo proto, že zastává určité politické názory, pro které se nechce nebo nemůže vrátit do státu, ve kterém má své státní občanství, nebo do státu svého posledního trvalého pobytu. 5.2 Evropská migrační krize kontext Evropská migrační krize (také označována jako Evropská uprchlická krize) je od roku 2015 probíhající mezinárodní politická krize v Evropské unii, způsobená velkým počtem 48

51 imigrantů jak ekonomických migrantů, tak uprchlíků směřujících do států Evropské unie. Vymezení příčiny této krize není jednoduché, protože se pravděpodobně na jejím vzniku podílelo mnoho faktorů jak těch, které nutí velké počty lidí opouštět svou vlast, tak těch, které činí vybrané státy Evropské unie cílem migrujících jedinců. Někteří autoři (například Mendel, 2015) označují Arabské jaro, které odstartovalo koncem roku 2010, za prvotní událost, která stojí za touto zvýšenou migrací. Rozsáhlé vlny protestů se odehrály v zemích, jako je Tunisko, Alžírsko, Egypt, Jemen, Jordánsko, Libye, Maroko, Omán, Saudská Arábie, Sýrie či Bahrajn. V každé z těchto zemí probíhaly nepokoje různé intenzity. Cílem bylo ukončení dosavadních autoritářských režimů a změna uspořádání moci. Dalším možným důvodem jsou vojenské intervence USA, Francie, Německa či Itálie v boji proti Islámskému státu. Kingsley (2017) však upozorňuje na to, že migrace do Evropy není žádný nový fenomén. Afričtí běženci se již dlouho pokouší dostat z Maroka do Španělska nebo ze Senegalu na Kanárské ostrovy. Lybie, Turecko a Egypt se staly odrazovými můstky pro lidi migrující do Itálie, Řecka a Bulharska. Však vlivem nestálé politické situace se počet osob v posledních letech rapidně zvýšil. V roce 2014 přišlo do Itálie osob, což je téměř trojnásobek dosavadního maxima. V dalším roce převzalo Řecko pomyslné prvenství a stalo se pro uprchlíky hlavní bránou do Evropy. Vzhledem k propuknuvší válce v Libyi bylo třeba najít novou cestu, a ta se objevila v Turecku, kde začali utečenci masově odplouvat na řecké ostrovy a s nimi volili tuto cestu i emigranti z Afganistánu a Iráku, kde se začala situace pro místní obyvatele rapidně zhoršovat. Přes Řecko vedla migrační cesta dál na sever, kde se přes balkánské státy dostávají uprchlíci dále do Evropy. Maďarsko se během krátkého časového úseku muselo vypořádat, oproti minulým létům, se stonásobkem počtu utečenců. Maďarská vláda situaci nakonec vyřešila tak, že postavila plot a zavedla opatření, která znemožňují další nekontrolovatelný příchod uprchlíků (Kingsley, 2017). Evropská politika reagovala na nastalou situaci zavedením kvót a jednotlivé státy zpřísnily pohraniční kontroly. Zavedením těchto omezení došlo k narušení jedné ze základních hodnot Evropské unie možnosti volného pohybu zboží a osob mezi evropskými zeměmi, kterou do té doby zajišťovala od roku 1985 Schengenská dohoda. Data uvedená Statistickým úřadem Evropských společenství (Asylum statistics, 2017, June 21) dokladují, že se počet žadatelů o azyl v Evropě od roku 2006 do roku 2010 téměř 49

52 neměnil. Poté během pěti let došlo k nárůstu počtu žadatelů z na , což představuje pětinásobné navýšení. Nutno podotknout, že byla v roce 2016 zaznamenána mírná klesající tendence. Největší procento žadatelů je ze Sýrie (28 %), Afganistánu (14 %), Iráku (9 %), Kosova (5 %) a Albánie (5 %). S Evropskou migrační krizí je také úzce spojeno téma bezpečnostního rizika. Tuto diskusi vyvolaly teroristické útoky v Paříži v listopadu 2015 a následně v Bruselu v březnu 2016, které poukázaly na přítomnost teroristů mezi migranty. V tomto kontextu upozorňuje Postelnicescuová (2016) na nárůst nacionalistických tendencí v evropských zemích, který dává do spojitosti právě s Evropskou migrační krizí. 5.3 Migrační krize v ČR Dle Zprávy o situaci v oblasti migrace a integrace cizinců na území České republiky v roce 2015 (2016) požádalo v České republice v roce 2015 o udělení mezinárodní ochrany celkem osob, tj. o 31,9 % více, než v předchozím roce. Mezi hlavní zdrojové země patřila Ukrajina (694 žadatelů), Sýrie (134 žadatelů), Kuba (128 žadatelů) a Vietnam (81 žadatelů). Azyl byl udělen v 71 případech nejvíce státním příslušníkům Sýrie (29 případů). Doplňkovou ochranu udělilo Ministerstvo vnitra 399 žadatelům nejvíce zastoupeni byli v tomto případě občané Ukrajiny (174 žadatelů). V roce 2015 bylo celkem odhaleno při nelegální migraci na území České republiky osob, což je nárůst o 77,6 % oproti předchozímu roku. Při nelegálním pobytu bylo zjištěno nejvíce státních příslušníků Sýrie (2 016 osob), Ukrajiny (1 224 osob) a Kuvajtu (588 osob). V souvislosti s kriminalitou bylo zjištěno, že se cizinci podíleli na trestných skutcích, tedy na 7,1 % všech objasněných trestných činů. Nejsilnější skupinou mezi trestně stíhanými cizinci byli státní příslušníci Slovenska (2 789 osob), dále pak Ukrajiny (1 055 osob) a Vietnamu (620 osob). Tato čísla jsou vzhledem k rychle se měnící situaci možná zastaralá, ale zařadil jsem je do tohoto textu jako ilustraci toho, jaká byla situace v České republice, když dosavadní vývoj Evropské migrační krize kulminoval. Jaký je však postoj občanů ČR k problematice migrace? Na tuto otázku nabízí částečnou odpověď průzkum v rámci šetření tzv. Standardního Eurobarometru (Veřejné mínění 50

53 v zemích Evropské Unie. Národní zpráva: Česká republika, 2015), což je pravidelně pořádaný průzkum veřejného mínění v zemích Evropské unie. 39 % české veřejnosti má pozitivní vztah k imigraci z ostatních států v rámci Evropské unie, což je nejnižší podíl ze všech zkoumaných zemí. Průměr je 55 %. Podobná je situace u imigrace ze států mimo Evropskou unii pozitivní postoj prezentuje pouze 14 % české veřejnosti a opět je to téměř nejnižší podíl z celé Evropské unie. Negativnější pocity z vnější imigrace mají pouze Slováci, Estonci a Lotyši. Oproti tomu se kladně ohledně imigrace mimo EU vyjadřuje například 70 % Švédů, 53 % Španělů nebo 35 % Němců. Mírně pozitivnější názory mají v České republice lidé mladší a s vyšším vzděláním. I zde však převládá negativní názor. Souhlas s tvrzením, že přistěhovalci jsou pro Českou republiku přínosem, zastává pouze 9 % české veřejnosti. U Švédska je to 86 %, u Velké Británie 65 % a u Německa 44 %. V otázce, zda je třeba zavést další opatření k zamezení nelegální migrace do zemí Evropské unie, se vyjadřuje kladně 96 % Čechů. Češi také preferují řešení problematiky migrace na národní úrovni. Na české politické scéně se Evropská migrační krize projevila zejména tím, že část politického spektra začala důrazněji upozorňovat na tuto problematiku. Téma migrační krize se postupně stalo jedním z hlavních politických témat. Popularitu získaly organizace, které se zabývali imigrací, zejména ty, které propagovali protiimigrační názory. Mezi nejviditelnější lze zařadit iniciativu Islám v České republice nechceme (IvČRN). Řada politických stran přijala problematiku migrační krize jako hlavní téma svého programu jako příklad uveďme hnutí Úsvit (ve všech jeho obměnách) nebo stranu Národní demokracie. Mezi představitele opačného spektra se řadí zejména Strana zelených. Obecně lze v České republice pozorovat vzestup protiimigračních nálad. Dokladem toho jsou různé demonstrace a střety obou názorových táborů ( Evropská migrační krize, n.d.). 5.4 Analýza mediálního pokrytí uprchlické krize v ČR Tuto kapitolu jsem se rozhodl zařadit do textu z několika důvodů. Strohá data o počtech přijatých imigrantů a o počtech imigrantů pohybujících se na našem území nelegálně v porovnání s ostatními zeměmi Evropské unie ještě nevypovídají o tom, jakým způsobem je vnímána problematika Evropské migrační krize českými občany. Ukázalo se, že jsme v porovnání s ostatními zeměmi spíše proti imigraci a vyžadujeme jak lepší ochranu 51

54 vnějších hranic EU, tak větší aktivitu ze strany státu při ochraně proti imigraci, zejména jedná-li se o imigraci z třetích zemí. Dle mého názoru je užitečné se podívat na to, jakým způsobem je vlastně tato problematika prezentována v médiích, kterými je naše sociální realita do značné míry spoluutvářena. Média svou schopností nastolovat témata, problémy, odpovídat na různé otázky a vybírat prezentované informace vymezují, co je přijato do společnosti, ale zároveň mají vliv na definování hodnot či utváření postojů (Reifová, 2004). Médii prezentovaný svět může představovat pro recipienta faktickou realitu, protože často nemá jinou, než médii prezentovanou zkušenost. Média nejenže vytvářejí obraz reality, ale také do značné míry reflektují situaci tak, jak je vnímána ve společnosti. Podle provedené analýzy mediálního pokrytí uprchlické krize (Tkaczyk, Pospěch, & Macek, 2015) bylo nejčastějším tématem této problematiky uprchlické kvóty, dělení uprchlíků do různých evropských lokalit, politické jednání o návrhu kvót a policejní témata kontroly, zadržení uprchlíků a zabezpečení detenčních zařízení. Žádný z příspěvků se nevěnoval příčinám krize v zemích původu uprchlíků. V divácích tak mohlo dojít k snadnému vyvolání dojmu, že příčinou krize jsou uprchlíci samotní. Z výsledků výzkumu dále vyplývá, že jsou uprchlíci povětšinou prezentováni jako administrativní problém a jako objekt policejní činnosti. Jazyk reportáží nebyl v analýze podrobně zpracován, ale byly identifikovány hlavní použité metafory a opakující se motivy. Nejčastější metaforou byla metafora povodně, kdy bylo užíváno termínů jako vlna, postupující masa, příliv, proudit a tsunami. Další významnou metaforou byla metafora honu, při které bylo využíváno pojmů záchyt, ostraha, dopadení atd. Poslední významnou metaforou byla metafora invaze, která uprchlickou krizi prezentuje ve vojenské terminologii obležení, výpady, proniknutí, atd. Typické je užití odosobňujícího, zpředmětňujícího jazyka. Uprchlíci vystupovali zpravidla v trpném rodě, nebo jako předmět věty. Jako podmět se do věty zpravidla dostali pod pojmem masa, vlna, dav. Odosobňující jazyk dokládají často užité pojmy jako namačkány, nacpány, zachyceny, dopadeny a umístěny. Tato zpráva může sloužit jako dílčí doklad toho, že je uprchlická krize vnímána jako bezpečnostně-administrativní téma. Užití převládajícího jazyka ukazuje na způsob, jakým o uprchlících přemýšlíme, nebo spíše způsob, k jakému jsme vedeni o nich přemýšlet. 52

55 6 VÝZKUMNÝ PROJEKT A HYPOTÉZY 6.1 Vymezení cíle výzkumu a výzkumných hypotéz Cílem tohoto výzkumu je zjistit, zda se u českých respondentů vyskytuje infrahumanizace vůči lidem, kteří spadají do kategorie Uprchlík. Dále chci porovnat míru infrahumanizace s vyjádřenou hodnotovou orientací a zjistit, zda infrahumanizace souvisí s preferencí vlastní skupiny na úkor skupiny cizí. V poslední řadě se zaměřím na vztah infrahumanizace a věku, pohlaví či nejvyššího dosaženého vzdělání. Z dříve uvedených zjištění lze očekávat, že se na základě událostí v souvislosti s Evropskou migrační krizí budou vyskytovat v české populaci vůči kategorii Uprchlík negativní implicitní postoje. Lze očekávat, že bude zaznamenána infrahumanizace nezávisle na věku, pohlaví či vzdělání, ovšem u vysokoškolsky vzdělaných lidí bude měřená hodnota nižší oproti lidem s nižším stupněm vzdělání. Míra infrahumanizace bude závislá na vyjádřené hodnotové orientaci. Bude zaznamenaná také preference vlastní skupiny (kategorie Čech ) na úkor skupiny cizí (kategorie Uprchlík ). Dále budu ověřovat, zda existuje závislost mezi infrahumanizací a preferencí vlastní skupiny na úkor skupiny cizí. Pro porozumění stanoveným hypotézám je důležité připomenout, že v IAT porovnáváme naměřené reakční časy u dvou dvojic různě uspořádaných kategorií kompatibilní a nekompatibilní uspořádání. Kompatibilní uspořádání znamená situaci, kdy v IAT spadají pod jednu klávesu kategorie Čech a Pozitivní a pod druhou klávesu Uprchlík a Negativní. Označením tohoto uspořádání pojmem kompatibilní v podstatě vyjadřujeme naše očekávání, že takto uspořádané dvojice kategorií jsou silněji asociovány v naší paměti, a proto budou reakční časy rychlejší, než jak tomu bude u nekompatibilního uspořádání kategorií Uprchlík + Pozitivní a Čech + Negativní. Mám v plánu měřit nejen asociace s pozitivními a negativními emocemi, ale také asociace s primárními a sekundárními emocemi, protože rozdílná síla asociací primárních a 53

56 sekundárních emocí s vlastní a cizí skupinou je jedním z možných vyjádření infrahumanizace. Jak popíši v následujícím textu, nejedná se o standardní postup. Bude nutno nejprve ověřit, zda je možné použít upravený výpočet pro D (jednotlivým indexům se budu blíže věnovat v kapitole 6.7). 1. Mezi hodnotou standardně vypočítané statistiky Diat a upravenou statistikou Dvalence nebude významný rozdíl. Preference vlastní skupiny na úkor skupiny cizí lze vyjádřit tak, že spíše přiřadíme na implicitní úrovni pozitivní emoce vlastní skupině a negativní emoce cizí skupině, než aby tomu bylo naopak. To lze pak vyjádřit právě statistikou D, jejíž hodnota nám v podstatě říká, jaké dvojice daných kategorií máme společně více asociovány. Proto lze předpoklad o preferenci vlastní skupiny v tomto výzkumu vyjádřit hodnotou Diat. Orientační hodnota pro mírný efekt je stanovena na 0,15 respektive -0,15. Interpretace pak závisí na uspořádání testu pro mnou zvolené uspořádání a stanovený výpočet Diat pak platí, že v souladu s hypotézou o preferenci vlastní skupiny oproti skupině cizí musí hodnota Diat dosahovat pro mírný efekt hodnoty -0,15 nebo nižší. 2. Průměrné Dvalence dosáhne hodnoty -0,15 nebo nižší. Infrahumanizace bude vyjádřená hodnotou Dinfra. Logika při konstrukci tohoto indexu zůstává stejná, jen je třeba přeuspořádat data. Emoce už nejsou rozděleny na pozitivní a negativní, ale na primární a sekundární. 3. Průměrné Dinfra dosáhne hodnoty -0,15 nebo nižší. I když očekávám infrahumanizaci napříč celým souborem, předpokládám, že míra infrahumanizace vyjádřená indexem Dinfra bude závislá na úrovni dosaženého vzdělání. 4. Hodnota Dinfra klesá s rostoucí úrovní dosaženého vzdělání. Ve vztahu k věku a pohlaví neočekávám rozdíly v Dinfra. Vzhledem ke vztahu k explicitně vyjádřeným hodnotám chci ověřit hypotézu o překompenzování vyšší míra infrahumanizace je skrývána nadměrným deklarováním humanitářsko-rovnostářských hodnot. 5. Hodnota Dinfra bude negativně korelovat s výsledky škály humanitářskorovnostářských hodnot. 54

57 Ve vztahu k protestantské etice předpokládám, že čím více daná osoba vyjadřuje svůj konzervativní postoj, tím vyšší u ní bude zaznamenaná míra infrahumanizace a zároveň také vyšší míra preference vlastní skupiny na úkor cizí. 6. Hodnoty dosažené na škále protestantské etiky budou pozitivně korelovat s Dinfra. 7. Hodnoty dosažené na škále protestanské etiky budou pozitivně korelovat s Dvalence. A konečně předpokládám, že preference vlastní skupiny a infrahumanizace jsou dva rozdílné konstrukty a jsou tedy na sobě nezávislé. 8. Mezi Dinfra a Dvalence neexistuje vzájemná závislost. 6.2 Metoda Volba a podoba nástroje implicitního měření infrahumanizace Při volbě nástroje implicitního měření infrahumanizace jsem se inspiroval výzkumem Paladinové et al. (2002). Autoři v tomto případě použili test implicitních asociací - IAT (Greenwald et al., 1998) k zjištění rozdílu v přiřazování primárních a sekundárních emocí skupině vlastní a skupině cizí. Tento nástroj mne zaujal svou komplexností a přes jeho nevýhody, které budu diskutovat v osmé kapitole této práce, jsem se rozhodl jej použít k realizaci tohoto výzkumu. Zvolil jsem podobu IAT, kterou uvádí Greenwald et al. ve své studii z roku 2003, protože umožňuje výpočet statistiky D, která je popisována jako nejvhodnější pro vyjádření testem měřeného efektu IAT. V testu pracuji se čtyřmi základními kategoriemi prvními dvěma jsou kategorie Uprchlík a Čech jakožto představitelé vlastní a cizí skupiny. Dále pak s kategoriemi Pozitivní a Negativní jakožto představiteli pozitivních a negativních emocí vztahujících se k daným skupinám. Paladinová et al. (2002) pracovali přímo s kategoriemi Unikátně lidské emoce a Ne-unikátně lidské emoce, což odpovídá primárním emocím a sekundárním emocím. Já jsem se rozhodl pro úpravu a na testu, který se zdánlivě jeví, jako test přiřazování pozitivních a negativních emocí dvěma skupinám, jsem se rozhodl skrytě zkoumat i infrahumanizaci. Využil jsem toho, že emoce mohou být hodnoceny jako pozitivní a negativní, tak i jako primární a sekundární. Možná se zdá nesmyslné, že se u Testu implicitních asociací snažím ještě více skrývat pravý 55

58 záměr výzkumu. Vycházím ze zjištění, že i při implicitním měření má do jisté míry význam explicitní složka postoje a tuto složku jsem se snažil co nejvíce potlačit. Zároveň mi to umožnilo zkoumat současně implicitní preferenci vlastní skupiny (spíše přiřazení pozitivních emocí vlastní skupině a negativních emocí cizí skupině) a implicitní projev infrahumanizace (přiřazování sekundárních emocí spíše vlastní skupině a odepírání těchto emocí skupině cizí). To následně umožňuje zkoumat i hypotézu o tom, že výsledky těchto měření budou jiné a tedy je pravděpodobné, že se jedná o dva různé psychologické konstrukty. Výběr slov reprezentujících jednotlivé kategorie Než vysvětlím samotný výběr slov, které jsem zvolil jako představitele jednotlivých kategorií ve mnou upraveném IAT, považuji za vhodné se vyjádřit vůbec ke zvoleným kategoriím, respektive k tomu, proč jsem dané kategorie nazval právě slovy Čech, Uprchlík, Pozitivní a Negativní. Název kategorie je stejně podstatný jako slova, která v samotném testu reprezentují danou kategorii. Jednotlivá slova jsou podněty objevující se na obrazovce počítače (blíže popíši později v textu), ale jsou vždy přiřazována ke kategoriím, které jsou taktéž prezentovány na ploše monitoru. Proto musí být názvy kategorií srozumitelné a po vysvětlení a zácviku musí být jasné, jaké slovo spadá do jaké kategorie. Název kategorie by měl být co nejvíce reprezentativní pro danou kategorii a zároveň co nejjednodušší. Kategorie Čech má představovat vlastní skupinu (ingroup). Hlavní podmínkou výzkumu bylo to, aby se jej účastnili pouze občané ČR, protože se snažím vyjádřit tvrzení o této kategorii. Blíže jsem požadavek na účastníky nespecifikoval. Účastníci byly do výzkumu rekrutováni přes sociální sítě a metodologicky se jednalo o samovýběr. Otázce toho, proč jsem zvolil právě tuto formu výběru participantů, se budu věnovat dále v textu. Zde se chci zaměřit pouze na to, proč jsem danou kategorii nazval právě Čech. Uvažoval jsem ještě nad formou Čech/Češka, protože jak se dozvíme dále, slova reprezentující tuto kategorii jsou nejčastější mužská a ženská jména v ČR. Však protože jsem musel uvažovat nejen v rámci této kategorie, ale v kontextu celého výzkumu, kde jsem proti kategorii Čech řadil kategorii Uprchlík a chtěl jsem názvy kategorií zachovat v co nejjednodušším tvaru, rozhodl jsem se ponechat původně uvažovaný název Čech. 56

59 S názvem kategorie představující cizí skupinu, v případě tohoto výzkumu Uprchlík, jsem měl větší obtíže. V úvahu připadala slova Imigrant, Migrant a Uprchlík. První dvě slova by nemusela být pro mnou zamýšlenou kategorii dostatečně výstižná, protože jak jsme si ukázali výše, při Evropské migrační krizi se uvažuje spíše o národnostech, které k nám přicházejí ze Sýrie, Afganistánu, Albánie a dalších zemí Arabského poloostrova nebo ze severní Afriky. V tomto případě se neuvažují například Ukrajinci či Vietnamci, kteří tvoří značný podíl imigrantů na území ČR. Proto jsem se rozhodl pro název Uprchlík a to také v souvislosti s tím, že Evropská migrační krize je v médiích často skloňována pod pojmem Uprchlická krize (kapitola 5.2). Tvar samotného slova jsem opět nechal v co nejjednodušší formě. Názvy kategorií Pozitivní a Negativní jsem nechával jednoslovné. Mají představovat pozitivní a negativní emoce. To je participantům vysvětleno v úvodu k výzkumu a při instrukci u zácvičných bloků IAT, ale při prezentaci na obrazovce se objeví pouze slovo Pozitivní a Negativní. Uvažoval jsem ještě nad volbou zástupného symbolu pro dané kategorie + a - ale nakonec jsem ponechal slovní vyjádření. Když už jsem měl zvolené kategorie, bylo třeba vybrat podněty, které budou reprezentativní pro danou kategorii. U kategorií Čech a Uprchlík jsem se rozhodl pro jména, která dle statistik nejvíce odpovídají daným kategoriím. Bylo možné uvažovat také o tom, že by podnětem nebylo slovo, ale obrázek v tomto případě nejspíš fotografie zástupců jednotlivých kategorií. Tento typ podnětů se užívá zejména při výzkumech rasismu, kdy prezentované fotografie obličejů zástupců daných kategorií jsou jednoduše identifikovatelné dle jasného zevního znaku. V mém výzkumu jsem toto vnímal jako problematické, proto jsem se raději rozhodl pro jména. Při volbě jmen pro kategorii Čech jsem vycházel ze statistik dostupných na webu Ministerstva vnitra České republiky (Přehled jmen a roků narození, n.d.). Vybíral jsem z nejčastěji se vyskytujících jmen pět mužských a pět ženských. Konkrétně se jedná o jména: Martin, Jakub, Pavel, Jan a David; Tereza, Veronika, Barbora, Martina a Lucie. U jmen reprezentujících kategorii Uprchlík jsem postupoval obdobně. Nejprve jsem zjistil ze statistik Eurostatu (2014), jaké je procentuální zastoupení národností u žadatelů o azyl mezi tzv. uprchlíky a poté jsem na webu First names form around the world (n.d.) 57

60 našel statistiky nejčastěji užívaných jmen daných národností. Pak jsem dle procentuálního zastoupení mezi uprchlíky upravil i četnost jmen ve výzkumu tak, aby součet jmen v této kategorii byl roven deseti. Výsledný výběr jmen vypadal takto: Sýrie 28 % - 4 jména muži Adnan, Mohammed; ženy Bana, Amena Afghánistán 16 % - 2 jména muž Brev; žena Taiba Irák 9 % - 2 jména muž Akram; žena Zainab Kosovo 5 % - 1 jméno muž Duje Albánie 5 % - 1 jméno žena Ersi U kategorií Pozitivní a Negativní byl postup složitější. Potřeboval jsem vybrat slova, která budou reprezentovat emoce a zároveň je bude možné rozdělit jak do kategorií Pozitivní a Negativní, tak do IAT neprezentovaných kategorií Primární emoce a Sekundární emoce. Rozhodl jsem se, že v každé kategorii budou čtyři slova tedy bylo nutno vybrat osm pozitivních emocí a osm negativních emocí. Zároveň musí platit, že soubor daných osmi pozitivních emocí musí obsahovat čtyři primární a čtyři sekundární emoce a zároveň soubor osmi negativních emocí musí obsahovat čtyři primární a čtyři sekundární emoce. Pro přehlednost ještě mou úvahu rozepíšu: IAT kategorie Pozitivní = 4 primární pozitivní emoce + 4 sekundární pozitivní emoce; IAT kategorie Negativní = 4 primární negativní emoce + 4 sekundární negativní emoce. Nabízí se otázka, proč jsem nezvolil deset zástupců kategorie tak, jak tomu bylo u kategorií Uprchlík a Čech. Jak si ukážeme dále, nenašel jsem česky psanou studii, která by se zabývala primárními a sekundárními emocemi, takže jsem musel pracovat pouze se zahraniční literaturou a jelikož je český překlad v těchto případech problematický, musel jsem si na dílčím výzkumu ověřit, jestli mnou přeložené výrazy ze zahraničních studií odpovídají kategoriím, se kterými chci pracovat. Z výzkumů Paladinové et al. (2002) a Morrise, Doeové a Godsellové (2007) jsem vypsal ta emoční slova, se kterými bylo pracováno jako se zástupci kategorií Primární emoce a Sekundární emoce. V Excelu jsem vytvořil aktivní dotazník (kliknutím myši lze jednoduše zaškrtávat zvolené odpovědi) a rozeslal je mezi studenty pátého ročníku PVŠPS. Cílem bylo ověřit překlad a identifikovat slova, která bude nejvhodnější užít v hlavním výzkumu. Jelikož jsem pracoval s překladem slov z již provedených výzkumů, 58

61 nepovažoval jsem za nutné, aby byl vzorek reprezentativní, ani jsem nutně nepotřeboval, aby byli participanti příliš homogenní. Má úvaha byla taková, že teoreticky by měla jít všechna uvedená slova použít. Ukáže-li se u nějakého pojmu rozpor či nejednotnost v zařazení dle mnou stanovených škál, slovo vynechám a budu pracovat s těmi, u kterých se výsledky na mém malém souboru shodují s výzkumy Paladinové et al. a Morrise et al. Nakonec jsem získal zpět 20 dotazníků od 13 žen a 7 mužů. Věkový průměr souboru byl 25,8 let. Úplný výčet slov, která jsem použil, lze nalézt v přiloženém dotazníku (Příloha I). Participanti měli hodnotit daná slova na dvou škálách. První čtyřbodovou škálou jsem zjišťoval, jestli je daná emoce unikátně lidská, nebo je společná lidem i zvířatům tím jsem ověřoval, které emoce jsou hodnoceny jako primární a které jako sekundární. Čtyřbodovou škálu jsem zvolil proto, že jsem se v tomto případě chtěl vyvarovat střední hodnotě a navést respondenty k přiklonění se k jedné z možností. Zároveň mi to dává dost prostoru, abych mohl vyřadit ta slova, u kterých budu mít pochybnosti. Druhou škálou byla pětibodová škála valence emoce, kdy jeden pól škály představoval hodnocení emoce jako negativní a druhý pól hodnocení emoce jako pozitivní. Zde jsem střední hodnotu ponechal, protože jsem chtěl dát prostor k tomu, aby mohl participant hodnotit emoci jako neutrální. Výsledky jsem kvantifikoval a spočítal průměry a rozptyly pro jednotlivé pojmy. Poté jsem data seřadil do dvou skupin ty, jejichž průměr na první škále byl pod hodnotou 2 a ty, jejichž průměr byl nad hodnotou 2. U první skupiny jsem data seřadil vzestupně a u druhé sestupně. Tak jsem měl nahrubo uspořádaná data a mohl jsem se začít orientovat podle valence. Nutno dodat, že do konečného výběru také zasáhla znalost původních výzkumů na toto téma, proto jsem nezvolil zdánlivě logicky první čtyři nejvíce se hodící pojmy z každého pólu, ale porovnával jsem výsledky s již dříve zmíněnými výzkumy. Tento postup lze dle mého názoru použít, protože i když má tento předvýzkum sloužit jako opora pro hlavní výzkum, nelze se na dosažené výsledky vzhledem k velikosti vzorku plně spolehnout a jsou spíše doplňující. Identifikoval jsem tedy potřebné výrazy, které jsem následně použil při konstrukci IAT: primární a pozitivní radost, rozkoš, náklonnost a potěšení; sekundární a pozitivní soucit, vyrovnanost, hrdost a štěstí; 59

62 primární negativní strach, smutek, hněv a úzkost; sekundární negativní vina, zostuzení, zahořklost a opovržení. Konstrukce Testu implicitních asociací Mým cílem bylo od začátku vytvořit IAT v takové podobě, aby fungoval přes internet a já mohl tak pro výzkum získat více respondentů, než bych byl kdy schopen pomocí individuálního testování. V úvahu připadala ještě varianta vytvoření desktopové aplikace, kterou bych mohl spustit na více počítačích v pronajaté počítačové učebně, ale vzhledem k omezeným možnostem a také vzhledem k osobním zkušenostem z předchozího projektu, kdy jsem měl problém získat pouhých 30 participantů, jsem se rozhodl pro internetové testování, kde jsem očekával cca 200 jedinečných účastníků výzkumu. Inspiroval jsem se Greenwaldem et al. (2003), kteří použili internetové testování IAT a dosáhli obrovského vzorku. Vytvořil jsem koncepci, která vycházela z formy IAT tak, jak ji prezentovali Greenwald at al. (2003) ve své studii. Jedná se o IAT, který se skládá ze sedmi etap. Oproti dříve zmíněné konstrukci jsem změnil počet podnětů v jednotlivých etapách a změnila se také funkce některých etap. Etapy číslo 3 a 6 už nejsou procvičovací, ale používají se k výpočtu statistiky D stejně, jako je tomu u etap 4 a 7. Etapy 3, 4, 6 a 7 mají také shodně po 40 podnětech. Tab. 4 Upravený IAT Etapa počet podnětů Funkce podněty přiřazené k odpovědi vlevo Podněty přiřazené k odpovědi vpravo 1 20 procvičení Uprchlík Čech 2 20 procvičení Pozitivní Negativní 3 40 test Uprchlík + Pozitivní Čech + Negativní 4 40 test Uprchlík + Pozitivní Čech + Negativní 5 20 procvičení Čech Uprchlík 6 40 test Čech + Pozitivní Uprchlík + Negativní 7 40 test Čech + Pozitivní Uprchlík + Negativní Další změnou, ke které se vyjádřím blíže v diskusi, je zařazení nejprve nekompatibilních dvojic v etapách 3 a 4 a až následné zařazení kompatibilních dvojic v etapách 6 a 7. Na základě literatury (kapitola 2.1.2) jsem předpokládal, že pořadí by nemělo mít výrazný vliv na výsledný IAT efekt. Protože jsem nechtěl, aby byly výsledky testu ovlivněny 60

63 uspořádáním ve směru mého vlastního očekávání, rozhodl jsem se pro toto pořadí. O možném vhodnějším uspořádání budu uvažovat v osmé kapitole této práce. Koncept jsem tedy měl hotový, obsah testu také, tak mi již nebránilo nic v tom vytvořit samotný test. Díky existenci Project Implicit ( který vede Tony Greenwald, Mahzarin Banajiová a Brian Nosek, jsem doufal, že se dostanu k vytvoření vlastního testu na platformě, kterou tito autoři vytvořili (což je ostatně v rámci tohoto projektu ostatním výzkumníkům nabízeno a existuje pro to podrobný manuál a poměrně složitý schvalovací proces). Kontaktoval jsem proto doktorku Irenu Štěpaníkovou z Univerzity v Jižní Karolíně, která se podílela na lokalizaci Projektu Implicit do českého prostředí. Naneštěstí jsem se dozvěděl, že za účast externisty a poskytnutí testu je nutné uhradit vysoký poplatek a schvalovací řízení je náročné. Proto jsem se rozhodl, že zkusím hledat jinou cestu. Většina dostupných IAT programů existuje bohužel jen pro offline testování. Naštěstí jsem narazil na Kirilla Zakharova, který se potýkal s podobným problémem a kostru IAT pro online testování nejen naprogramoval, ale také dal volně k dispozici. S úpravou programu mi pak pomohl další programátor Jan Straka, který také poskytnul svou doménu pro uložení a zpřístupnění výsledného programu z internetu. Program má dvé části část pro experimentátora a část pro participanty. Po přihlášení do administrátorské části je možno upravovat podněty, kterými mohou být jak slova, tak obrázky. Lze nastavit název testu, zobrazení orientačních výsledků na konci testu a upravovat dvě dvojice kategorií. Pro sepsání instrukcí, implementaci dotazníku a pro spárování dat z dotazníku a testu je již nutná úprava kódu, s čímž jsme si už dokázali poradit. Nebyli jsme však schopni upravit pořadí prezentovaných podnětů, které je generováno na základě náhody (více v kapitole 8). Část pro participanty vypadala schematicky takto: úvodní obrazovka ta obsahuje název testu; mé představení; cíl; orientační časovou náročnost; informaci o to, že pokračováním participant souhlasí se zpracováním osobních údajů; ujištění o anonymizaci dat a můj pro případné dotazy; druhá obrazovka obsahuje instrukce a výčet kategorií a použitých podnětů; 61

64 třetí obrazovka obsahuje konkrétnější testové instrukce k první etapě následuje první etapa IAT; instrukce k druhé etapě následuje druhá etapa IAT; instrukce k třetí etapě následuje třetí etapa IAT; instrukce ke čtvrté etapě následuje čtvrtá etapa IAT; instrukce k páté etapě následuje pátá etapa IAT; instrukce k šesté etapě následuje šestá etapa IAT; instrukce k sedmé etapě následuje sedmá etapa IAT; následuje vyplnění pohlaví, vzdělání a věku + 21 položek dotazníku; a konečně po stisknutí tlačítka odeslat následuje odměna ve formě orientačního automatického vyhodnocení výsledků; krátký debreefing a poděkování. Konkrétní podoba instrukcí a ukázka úvodní, testové a závěrečné obrazovky je k nahlédnutí v přílohách (Příloha II). Na tomto místě se budu věnovat jen některým kritickým částem, které mají spojitost s konstrukcí testu. Při jednotlivých etapách se na obrazovce objevily vždy v levém a pravé horním rohu jedna kategorie nebo dvojice kategorií (v závislosti na tom, o jakou etapu se aktuálně jednalo). Přiřazení podnětů k těmto kategorií probíhalo pomocí kláves E (pro levou část) a I (pro pravou část). Během testování mohlo dojít k chybnému zařazení podnětu pod špatnou kategorii. Na to byl participant upozorněn pomocí červeného křížku, který se objevil pod chybně zařazeným podnětem. Chybu musel participant opravit stisknutím správné klávesy. V instrukcích byl také účastník výzkumu několikrát veden k tomu, aby pracoval co nejrychleji, ale zároveň se snažil dělat co nejméně chyb. Čas byl měřen u jednotlivých úkolů vždy do té doby, dokud participant nestisknul správnou klávesu, tedy dokud nebyl zařazen podnět pod správnou kategorii. Pro přehlednost jsem test upravil tak, aby se podněty spadající pod kategorie Uprchlík a Čech i samotné názvy těchto kategorií zobrazovaly černou barvou. Názvy kategorií Pozitivní a Negativní a k nim příslušné podněty se pak zobrazovaly barvou zelenou. To mělo přispět k lepší orientaci v testové situaci. Po proběhnutí všech sedmi etap IAT následoval dotazník, kterému je věnována následující kapitola. 62

65 6.3.2 Volba explicitní škály Vzhledem ke stanoveným hypotézám jsem na konec IAT zařadil sebehodnotící škály, které se vztahují k hodnotové orientaci. Pro tyto účely jsem zvolil škálu humanitářstvírovnostářství (HE; lze chápat jako škálu liberalismu) a škálu měřící protestantskou etiku (PE; lze chápat jako škálu konzervatismu) (Katz & Hass, 1988). V článku je škál užito odděleně, já je spojil do jednoho dotazníku, kde jsem jednotlivé položky promíchal. Učinil jsem tak proto, že jsem chtěl zmenšit pravděpodobnost toho, že participant ze znění otázek odhadne záměr tohoto měření a pokusí se stylizovat v závislosti na tušeném měřeném konstruktu. Škály obsahují dohromady 21 položek, kde je každá z nich hodnocena na sedmibodové stupnici. Oproti původní verzi jsem hodnocení prohodil tak, že 1 znamená naprosto nesouhlasím se zněním výroku a 7 představuje volbu naprosto souhlasím. Čím vyšší je tedy skór dosažený na jednotlivých škálách, tím více lze předpokládat, že jedinec zastává příslušné hodnoty. 6.3 Výzkumný vzorek Tuto kapitolu poměrně netradičně řadím až za popis zvolené metody. Postupoval jsem totiž také tímto způsobem nejdříve jsem zvolil postup, realizoval jej a snažil se oslovit co největší počet lidí, kteří by byli ochotni se mého výzkumu zúčastnit. Vzhledem k tomu, že jsem použil testování přes internet, neměl jsem vzorek pod kontrolou a participanti se rekrutovali do výzkumu samovýběrem. K šíření jsem využil sociální sítě. Vytvořil jsem jednoduché a chytlavé oznámení s odkazem na stránky mého výzkumu, kde se potencionální participant dozvěděl více informací, na základě kterých se mohl rozhodnout, jestli se výzkumu účastní či nikoli. Příspěvek jsem vystavil na webových stránkách ČASP (Česká asociace studentů psychologie) a na svém osobním profilu. Získal jsem 21 sdílení a doufal jsem tak v to, že příspěvek zaujme vzhledem k atraktivitě tématu a bude se šířit samostatně bez další podpory. Časovou náročnost (při rychlé práci trval celý proces testování cca 12 minut) jsem se snažil kompenzovat tím, že se mohl participant neprodleně po skončení testování a vyplnění dotazníku dozvědět orientační výsledky svého testu. Ten se vztahoval pouze ke kategoriím Pozitivní a Negativní tedy participant se mohl dozvědět, jaké dělá rozdíly při přiřazování pozitivních a negativních emocí kategoriím Čech a Uprchlík. 63

66 Nakonec jsem se dostal na konečné číslo 120 participantů, z toho jeden nevyplnil dotazník, ale jeho IAT bylo zaznamenáno v pořádku. Stanovil jsem také kritéria, pro která by musela být nevyhovující data vyřazena z výzkumu. Průměrný reakční čas se musí pohybovat v intervalu od 0,3 s do 3 s. Příliš rychlý reakční čas by mohl totiž poukazovat na náhodnost odpovědí (což by se také ukázalo na počtu chyb v testu), příliš pomalý reakční čas pak odporuje podstatě implicitního měření. Vzhledem k těmto kritériím jsem nemusel vyřadit z výzkumu žádná získaná data. Následující tabulky udávají rozdělení souboru dle pohlaví, věku a nejvyššího dosaženého vzdělání. Tab. 5 Rozdělení souboru dle pohlaví četnost procenta ženy 65 54,2 muži 55 45,8 celkem Tab. 6 Rozdělení souboru dle nejvyššího dosaženého vzdělání četnost procenta základní 2 1,7 maturita 39 32,5 bakalářský stupeň 44 36,7 magisterský stupeň 35 29,2 celkem Tab. 7 Rozdělení souboru dle věku četnost procenta od 18 do 24 let 43 35,8 od 25 do 34 let od 35 do 44 let 3 2,5 od 45 do 55 let 2 1,7 celkem

67 6.4 Způsob zpracování získaných dat Vytvořený program zpracoval data od každého participanta do dvou souborů pod shodným náhodně generovaným identifikačním číslem, díky kterému bylo možné zpětné spárování dat. První soubor obsahoval data ze sebeposuzovacích škál PE a HE a druhý soubor obsahoval data z IAT Zpracování dat ze sebeposuzovacích škál Textový soubor obsahoval vždy údaje o pohlaví, vzdělání, věku a výsledky ze dvou škál tak, jak šly v pořadí v předkládaném dotazníku. Nominální data bylo nutno překódovat na číselné hodnoty pro následné snadnější zpracování. Pro účely roztřídění dat z dotazníku jsem vytvořil tabulku, která automaticky rozdělila a uspořádala data do dvou původních škál PE a HE (protestantská etika a humanitářsko-rovnostářské hodnoty) Zpracování dat z IAT Textový soubor s daty z IAT obsahuje v řádku vždy tyto údaje: označení etapy (1-7) označení pořadí úkolu v dané etapě (1-20 respektive 1-40) kód prezentovaného slova reakční čas s přesností na čtyři desetinná místa Díky těmto údajům lze z dat přesně určit, kdy a jaké slovo se v rámci konkrétního IAT objevilo. Kód obsahuje vždy jedno písmeno (A, B, C, D) a jedno číslo (1-8 respektive 1-10). Písmeno určuje, o jakou kategorii se jedná. Číslo pak udává konkrétní slovo v rámci kategorie. Díky tomu jsem schopen určit, nejen jaké emoce jsou pozitivní a jaké negativní (kategorie C a D), ale také to, jestli se jedná o emoci primární nebo sekundární primární emoce jsem totiž v rámci kategorie zařadil na 1. až 4. pozici a sekundární emoce na 5. až 8. pozici. Úprava dat Rozhodl jsem se data nechat v původní podobě a nepřepisovat jednotlivé hodnoty spadající mimo interval <300 ms; 3000 ms> na příslušné krajní hodnoty. Tohoto intervalu jsem však využil k tomu, že jsem z něj vytvořil kritérium pro to, jestli budou výsledky jednotlivce použity ve výzkumu. Kdyby průměrný čas spadal mimo tento interval, 65

68 rozhodl jsem se s těmito daty nepočítat. Na základě tohoto kritéria nebylo nutné vyřadit žádného participanta. Chybu jsem nijak nepenalizoval. Čas běžel vždy do té doby, dokud participant nestisknul správnou klávesu. Výpočet indexu Diat Tento index jsem počítal standardním postupem tak, jak jej popisuje Greenwald et al. (2003). Pracoval jsem s bloky 3, 4, 6 a 7. Bloky 3 a 4 představovaly nekompatibilní situaci, bloky 6 a 7 představovaly kompatibilní variantu. Protože budu počítat s více indexy D, rozhodl jsem se tento označit Diat. Diat = MB6 MB3 + MB7 MB4 SD36 SD47 2 MBx je vždy průměr reakčních časů v příslušném bloku a SDxy je směrodatná odchylka reakčních časů v příslušných blocích. Celý index D stojí v podstatě na principu, že odečítáme průměry nekompatibilních bloků od průměrů kompatibilních bloků. Jsou-li průměry reakčních časů u kompatibilních bloků kratší, vyjde číslo záporné, jsou-li delší, vyjde číslo kladné. K indexu D docházíme pak podělením rozdílů příslušnými směrodatnými odchylkami a zprůměrováním těchto dvou čísel. Index D nám pomáhá určit sílu zjištěného efektu. Výpočet indexu Dvalence Kvůli značně komplikovanému uspořádání výzkumného projektu jsem nebyl schopen spočítat D pro infrahumanizaci klasickým způsobem. To proto, že už nemohu použít původní kategorie Pozitivní a Negativní, ale musím tyto kategorie přeuspořádat na Primární emoce a Sekundární emoce. Tím, že změním uspořádání kategorií, už nebudu moci použít data z celých bloků, ale budu muset počítat pouze s reakčními časy u emocí. Vysvětlím, proč tomu tak je. Primární či sekundární emoce může být kladná i záporná. Proto primární emoce spojená s kategorií Uprchlík je ta, která je primární a kladná v blocích 3 a 4 plus primární a záporná v blocích 6 a 7. Sekundární emoce spojená s kategorií Čech je oproti tomu sekundární a záporná v blocích 3 a 4 plus sekundární a kladná v blocích 6 a 7. Podle stejné logiky lze postupovat i u sekundárních emocí spojených s kategorií Uprchlík a primárních emocí spojených s kategorií Čech. 66

69 Z toho plyne, že nemohu pro výpočet infrahumanizace již použít reakční časy u slov reprezentujících kategorie Čech a Uprchlík, ale mohu použít pouze přeuspořádané reakční časy u slov reprezentujících kategorie Pozitivní a Negativní. Protože chci vypočítat efekt infrahumanizace přes upravený index D, který označuji jako Dinfra, rozhodl jsem se nejprve vypočítat Dvalence, což by mělo být obdobou Diat, ale pro jehož výpočet jsem použil pouze reakční časy u slov reprezentujících kategorie Pozitivní a Negativní. Prokáže-li se, že je index Diat uspokojivě nahraditelný indexem Dvalence, pak mohu redukci dat použít i pro výpočet Dinfra. MBE67 MBE34 Dvalence = SDE3467 MBExy zde znamená průměr z bloků x a y, kde bylo použito pouze reakčních časů u slov reprezentujících emoce. SDE3467 je směrodatná odchylka z příslušných bloků při zachování pouze slov reprezentujících emoce. Ve vzorci lze také vidět, že jsem využil toho, že bloky 3, 4 a bloky 6, 7 měří stejně uspořádané dvojice kategorií, proto jsem si je mohl dovolit spojit do pouhých dvou bloků reprezentujících kompatibilní a nekompatibilní uspořádání. Výpočet indexu Dinfra Konečně se dostáváme k nejdůležitějšímu indexu, jehož hodnota vyjadřuje míru infrahumanizace. K výpočtu tohoto indexu bylo nutné již reakční časy přeuspořádat. Podle výše zmíněného klíče jsem tedy vytvořil nové kategorie, které ale vycházejí z kategorií původních. Využil jsem toho, že u emoce lze určit jak její valence, tak to, zda se jedná o emoci primární či sekundární. MUpCs MUsCp Dinfra = SDE3467 Index Dinfra se pak vypočítá podle stejného principu jako index Dvalence. Jen kompatibilní kombinaci zde představuje Uprchlík + primární emoce a Čech + sekundární emoce. Nekompatibilní dvojici kategorií zde představuje kombinace Uprchlík + sekundární emoce a Čech + primární emoce. 67

70 7 VÝSLEDKY VÝZKUMU Nejprve uvedu souhrnnou tabulku za všechny vypočítané indexy. Pro popis rozložení těchto indexů napříč souborem použiji průměrnou hodnotu a směrodatnou odchylku, doplním také minimální a maximální hodnotu. Pro lepší znázornění distribuce dat použiji histogramy, do kterých je také zanesena vypočítaná křivka normálního rozdělení pro dané hodnoty. Tab. 8 Indexy Diat, Dvalence a Dinfra D iat D valence D infra N Průměr 0,5539 0,4009-0,0014 Směrodatná odchylka 0,5372 0,3862 0,3684 Min. -0,73-0,5 0,86 Max. 2,06 1,62 0,91 Graf. 1 Distribuce Diat 68

71 Graf. 2 Distribuce Dvalence Graf. 3 Distribuce Dinfra Jak lze vidět, průměrné hodnoty Diat a Dvalence se od sebe liší o 0,153. Tvar distribuce dat je podobný, ale ne stejný. Párový t-test ukázal signifikantní rozdíl mezi oběma průměry t (119) = 5,693, p < 0,001. Však korelace mezi Diat a Dvalence je vysoká r = 0,846, p < 0,01. Oba indexy tedy společně variují, ale nejsou totožné. Při konstrukci Dvalence jsem redukcí 69

72 ztratil informace o hodnotách naměřených v případě, že bylo podnětem jméno a počítal jsem pouze s daty, kdy podnětem byla emoce. Přestože nejsou tyto dva indexy stejné, rozhodl jsem se postup výpočtu Dvalence použít i pro výpočet indexu infrahumanizace. Zdá se, že redukce dat snižuje rozptyl a stahuje hodnoty směrem k průměru. Výsledný efekt infrahumanizace proto bude třeba brát s rezervou a lze očekávat, že jeho reálná hodnota bude o něco vzdálenější od nuly, oproti hodnotě Diat však bude sledovat stejný směr. Průměr Dvalence dosahuje oproti očekávání hodnoty 0,4009 (SD = 0,3862). Toto zjištění nám říká, že u daného souboru byla zjištěna silnější asociace u nekompatibilního uspořádání kategorií. Podle orientačního určení síly asociace se dokonce jedná o středně silný efekt. Toto zjištění je nadmíru překvapivé. Čeští participanti přiřazovali rychleji pozitivní emoce kategorii Uprchlík a negativní emoce kategorii Čech. Použijeme-li neredukovaný index Diat, docházíme ke stejnému závěru. Průměrná hodnota infrahumanizace měřená indexem Dinfra dosáhla hodnoty -0,0014 (SD = 0,3685). Nepozorujeme tedy významné rozdíly v reakčních časech u kompatibilního a nekompatibilního uspořádání kategorií neukázal se rozdíl mezi přiřazováním primárních emocí kategorii Uprchlík + sekundárních emocí kategorii Čech a sekundárních emocí kategorii Uprchlík + primárních emocí kategorii Čech. Rozložení hodnot Dinfra je poměrně zajímavé, protože lze vypozorovat dva nižší vrcholy vlevo a vpravo od průměru. To by mohlo poukazovat na to, že v souboru bude existovat charakteristika, na které bude míra infrahumanizace závislá. Ukázalo se však, že míra infrahumanizace nezávisí na vzdělání F (3,116) = 0,175, p = 0,913; na věku F (3,116) = 0,931, p = 0,428 ani na pohlaví t (118) = 1,054, p = 0,294. V následující tabulce jsou uvedeny jednotlivé položky hodnotových škál HE a PE, jejich průměr, směrodatná odchylka, minimum a maximum. Připomeňme, že 1 = naprosto nesouhlasím,, 7 = naprosto souhlasím. Tab. 9 Jednotlivé položky HE a PE škál a jejich hodnoty Protestantská etika M SD Min. Max. Většina lidí tráví příliš času nerentabilní zábavou. 4,454 1, Lidé, kteří selhávají ve své práci, se obvykle dostatečně nesnaží. 3,655 1, Naše společnost by měla méně problémů, kdyby lidé měli méně volného času. Život by měl velmi malý smysl, kdybychom nikdy nemuseli něco vytrpět (snést). 2,361 1, ,185 1,

73 Jestliže lidé budou dostatečně usilovně pracovat, s velkou pravděpodobností si vytvoří dobrý život. 4,597 1, Peníze získané snadno, jsou obvykle nerozumně utraceny. 4,328 1, Člověk, který přistupuje k nepříjemným otázkám s entuziasmem, je člověk, který bude úspěšný. 4,941 1, Většina lidí, kteří nejsou úspěšní v životě, jsou prostě líní. 3,118 1, Cítím se nesvůj, když mám málo práce. 4,311 1, Kdokoliv, kdo je ochotný a schopný usilovně pracovat, má dobrou šanci na úspěch. 5,387 1, Odpor k usilovné práci obvykle odráží slabost charakteru. 3,992 1, Humanitářství a rovnostářství Rovnoprávnost by měla být pro každého - protože všichni jsme lidské bytosti. M SD Min. Max. 5,916 1, Měl bych být vlídný (laskavý) na všechny lidi. 5,202 1, Těm, kteří nejsou schopni obstarat si základní potřeby, by měli ostatní pomoci. 4,941 1, Člověk by měl mít obavu o blaho ostatních. 4,529 1, Chránit práva a zájmy ostatních členů komunity je hlavní povinnost všech lidí. Každý by měl mít rovné příležitosti a stejný hlas ve většině záležitostech. Člověk by měl najít způsoby, jak pomoci lidem, kteří měli méně štěstí než on sám. Prosperující národy mají morální povinnost sdílet část svého bohatství s chudými národy. Dobrá společnost je taková, ve které lidé cítí zodpovědnost zajeden druhého. V jednání s kriminálníky by soudy měly připustit, že mnozí jsou oběťmi okolností. 4,328 1, ,966 1, ,025 1, ,143 1, ,882 1, ,782 1, Reliabilita obou škál je dostatečně vysoká (škála PE α = 0,768; škála HE α = 0,781) a škály spolu nekorelují r = -0,046, p = 0,622. Korelace mezi škálou HE a Dinfra je téměř nulová (r = 0,014, p = 0,877). Stejně tak tomu je u škály PE r = -0,072, p = 0,439. Škála PE rovněž nekoreluje s Dvalence (r = 0,001, p = 0,996). Nakonec jsem ověřoval tvrzení, že infrahumanizace měřená indexem Dinfra a index Dvalence představují dva rozdílné konstrukty a tedy nejsou ve vzájemném vztahu. Tento předpoklad byl potvrzen r = 0,128, p = 0,

74 8 DISKUSE A ZÁVĚRY VÝZKUMU 8.1 Interpretace výsledků výzkumu Diskuse k indexu Dvalence Už jsem se k problematice tvorby indexu Dvalence vyjádřil v předchozí kapitole, ale považuji za vhodné zařadit odůvodnění jeho užití i v této části. Index Dvalence má vyjadřovat sílu asociace mezi kategoriemi Čech, Uprchlík a atributy Pozitivní, Negativní. Běžně se pro vyjádření těchto asociací využívá indexu D, který vychází z reakčních časů naměřených v kritických blocích při přiřazování podnětů reprezentujících čtyři výše zmíněné koncepty. Pro vyjádření rozdílu mezi kompatibilními a nekompatibilními dvojicemi konceptů se využívá naměřených reakčních časů u všech podnětů tedy podnětů reprezentujících kategorie Čech a Uprchlík a atributy Pozitivní a Negativní. Pro výpočet indexu Dvalence jsem redukoval data a počítal pouze s reakčními časy, které byly zaznamenány při přiřazování podnětů reprezentujících atributy Pozitivní a Negativní. Touto redukcí se omezí počet dat na polovinu. Proto jsem taky upravil počet prezentovaných podnětů oproti doporučení na 40 podnětů v každém kritickém bloku IAT. Předpokládal jsem, že se touto redukcí ztratí minimum informací, což se ve výsledku potvrdilo jen z části. Při porovnání klasickou cestou vypočítaného indexu Diat s novým indexem Dvalence jsem zjistil, že tyto indexy spolu sice významně korelují, ale jejich průměry se od sebe liší. Přesto mi oproti indexu Diat dává index Dvalence větší smysl pro vyjádření síly asociace mezi danými koncepty. Sílu asociace nechci zakládat na reakčním čase zařazení jména pod příslušnou kategorii, přestože je tento úkol podstatný pro aktivaci asociace. Předpokládejme hypotetickou situaci, kdy participant přiřazuje atributy stejně rychle nezávisle na skladbě bloků IAT. Z toho by mohl plynout poměrně logický závěr, že tento participant nedělá rozdíly při přiřazování atributů příslušným kategoriím. Však naměříme-li rozdíly při přiřazování jmen jako podnětů stanovených pro reprezentaci dané kategorie, docházíme pak k chybné interpretaci celého IAT efektu tedy že existuje rozdíl mezi kompatibilním a nekompatibilním uspořádáním. Tím, že vynechám z výpočtu 72

75 reakční časy u podnětů reprezentujících kategorie Čech a Uprchlík, se tomuto chybnému závěru dle mého názoru vyvaruji. Není žádoucí vynechat tyto podněty ze samotného úkolu, jen nepočítám s naměřenými časy. Užití této redukce dat pak umožní konstrukci indexu infahumanizace Dinfra. V tomto výzkumu jsem došel k překvapivému výsledku index Dvalence dosáhnul navzdory očekávání kladné hodnoty. To znamená, že podle naměřených reakčních časů čeští participanti implicitně silněji asociují kategorii Čech s negativními emocemi a kategorii Uprchlík s pozitivními emocemi. Toto zjištění nezávisí na redukci dat, protože jsem ke stejnému závěru došel rovněž za užití indexu Diat. Je možné, že se tak stalo vlivem uspořádání IAT. Nejdříve jsem do IAT zařadil bloky s nekompatibilním uspořádáním kategorií a až poté bloky s kompatibilním uspořádáním. Pro ošetření vlivu pořadí jednotlivých bloků by bylo vhodné uspořádat výzkum tak, že by polovině participantů byla prezentována podoba IAT, kde by kompatibilní kombinace předcházela nekompatibilní a u druhé poloviny by nekompatibilní kombinace předcházela kombinaci kompatibilní. Bohužel se u tohoto výzkumu tak nestalo, takže se lze pouze domnívat, jak by výsledné měření dopadlo. Dalším možným vysvětlením je fakt, že výzkumný vzorek nebyl náhodný a výzkum mohl oslovit právě ty participanty, kteří mají spíše pro-uprchlický postoj (nebo jej alespoň explicitně vyjadřují). Princip testu byl pro participanty poměrně snadno odhalitelný. Byly jim dány jasné kategorie a zadáním bylo rozřadit podle určitých pravidel dané podněty do těchto kategorií. Pak už nebylo těžké odhadnout, že je výzkum zaměřený na rozdíly v přiřazování slov konfliktním kategoriím. Přestože je IAT nástrojem měření implicitních asociací, je možné, že na výsledné reakční časy měla vliv také explicitní (vědomá) složka. Při zdánlivém odhalení záměru výzkumu mohla mít na výsledky Dvalence vliv snaha o to působit určitým dojmem (sociální desirabilita). Ovšem participanti už neměli možnost odhalit princip měření druhého hlavního indexu Dinfra Hodnota indexu Dinfra Hodnota tohoto indexu vyjadřuje míru infrahumanizace. Výsledky výzkumu říkají, že u daného souboru nebyla infrahumanizace zjištěna. To jde opět proti mému očekávání, které jsem si vytvořil na základě znalosti mediálního pokrytí Evropské migrační krize a na základě studií zkoumajících postoje vůči migraci napříč zeměmi Evropské unie. 73

76 Výsledky jsou sice překvapivé, ale ne nevysvětlitelné. Na tomto místě pomineme možnost, že se uskutečnila během výzkumu nějaká metodologická chyba a pracujme s tím, že index Dinfra je skutečně vyjádřením výskytu infrahumanizace. To znamená, že neděláme rozdíly u přiřazování primárních a sekundárních emocí kategoriím Čech a Uprchlík. Což v přeneseném smyslu znamená, že uprchlíky neredukujeme na méněcenné bytosti a vnímáme je jako rovnocenné, alespoň co se emočního prožívání týče. Evropská migrační krize je poměrně nový fenomén. Provází jej strach z neznámého a ten je živený extrémními případy, kdy se mezi migranty vyskytne útočník či terorista, který z náboženských nebo jiných důvodů zaútočí, často brutálně a s tragickými následky, na své okolí. Stalo se trendem veřejně vyjadřovat svůj protiimigrantský postoj a proto by se zdálo, že se infrahumanizace musí v české populaci vůči této skupině celkem jasně objevovat. Vzhledem k minimálnímu počtu imigrantů, které přijme Česká republika, je jen velmi nepravděpodobné, že se většina české populace s uprchlíkem vůbec setkala. Ve skutečnosti neměli uprchlíci jako skupina zatím příliš možnost ovlivnit dění v České republice. Zatím jsou přítomni spíše jako téma a k tomuto tématu si vytváříme postoj. Přijde-li pak na setkání s konkrétním člověkem v konkrétní situaci, nebo s člověkem, který nereprezentuje téma ale skupinu, pak se podle mého názoru aktivují jiné asociace nebo se dokonce musí vytvořit nové. Obsahem Evropské migrační krize jako tématu pak jsou otázky převážně politické a bezpečnostní, což mě v podstatě hlavně vedlo k předpokladu, že se vůči uprchlíkům vyskytne také infrahumanizace. V IAT se však objevili jako skupina (kategorie), která byla reprezentována konkrétními jmény, což už může navozovat osobnější představu a z uprchlíka-tématu se stal uprchlík-osoba se jménem. Takto možná většina lidí o uprchlících zatím nepřemýšlela a z toho soudím, že případná infrahumanizace zatím ani neměla prostor se objevit. Dle mého názoru jsme však na začátku důležité etapy změny uspořádání Evropy, kde se začnou různé skupiny a různá etnika více a více navzájem ovlivňovat. S nárůstem vzájemného působení se budou rozvíjet i vzájemné postoje a lze očekávat i změnu v míře infrahumanizace. Předpokládám, že za pět let by mohly být výsledky stejného výzkumu zcela jiné. Vzhledem k tomu, že se infrahumanizace nevyskytla, tak již není překvapivé ani to, že jsem nezjistil očekávanou souvislost se vzděláním, s hodnotovými škálami ani s jinou další charakteristikou. 74

77 8.2 Vyjádření infrahumanizace hodnotou Dinfra IAT pracuje na principu rozdílu v reakčních časech při přiřazování prezentovaného podnětu rozdílným dvojicím kategorií. To nedovoluje zjistit, které asociace nebo kombinace asociací jsou zodpovědné za případný rozdíl mezi kompatibilní a nekompatibilní kombinací kategorií. V ideálním případě by bylo žádoucí měřit infrahumanizaci tak, že se spočítá rozdíl mezi reakčními časy přiřazování primárních emocí vlastní a cizí skupině a mezi těmito časy by neměl být významný rozdíl. Poté se zaznamenají reakční časy při přiřazování sekundárních emocí těmto skupinám a výsledek by měl při výskytu infrahumanizace hovořit ve prospěch vlastní skupiny, tedy reakční časy by měly být v tomto případě významně rychlejší. To však IAT nedovoluje. Lze pouze zjistit, jestli silněji asociujeme primární emoce s cizí skupinou a sekundární emoce s vlastní skupinou více, než primární emoce s vlastní skupinou a sekundární emoce s cizí skupinou. Zdánlivá infrahumanizace by se pak mohla teoreticky objevit i v případě, kdy by nebyl zaznamenán rozdíl mezi skupinami v přiřazení sekundárních emocí a rozdíl by se objevil pouze v přiřazení emocí primárních. To by pak bylo chybně pokládáno za infrahumanizaci, protože z výsledného indexu bychom nezjistili, jaký konkrétní rozdíl měl vliv na jeho hodnotu. Pro užití IAT při měření infrahumanizace se proto musíme spolehnout na teorii, která říká, že při přiřazování primárních emocí skupinám nemůže být rozdíl, protože zde nehraje roli lidská esence. Primární emoce nejsou unikátně lidské a teoreticky by neměly být rozdíly při přiřazování primárních emocí nejen mezi různými skupinami lidí, ale neměly by se objevit ani v případě, že by druhou kategorií byla dokonce zvířata. Vyjdeme-li pak z tohoto paradigmatu, je možné i za pomocí IAT zjišťovat infrahumanizaci. 8.3 Konstrukce IAT V této části se chci věnovat kategoriím užitým v IAT, konkrétně podnětům, které reprezentují danou kategorii. Pro kategorie Čech a Uprchlík jsem zvolil jako podněty jména, která jsou typická pro danou kategorii. Za typická jména považuji ta, která se dle průzkumů v dané národnosti nejčastěji vyskytují. Ovšem to, že se jedná o nejčastější jména typická pro danou národnost, ještě neznamená, že jsou pro participanta jednoduše zařaditelná do příslušné kategorie. Participant se mohl v průběhu testu setkat se jmény, která viděl poprvé v životě 75

78 a zařazení do příslušné kategorie se musel učit až během cvičných bloků testu. Reakční časy se mohly u cizích jmen postupem testu zrychlovat vlivem dalšího zácviku, kdežto reakční časy u českých jmen mohly zůstat neměnné, protože s nimi má participant již předchozí zkušenost a má je zažité. Vliv této skutečnosti je z části vyvažován právě zařazením cvičných bloků. Však abych měl jistotu, že nebude mít předchozí zkušenost se jmény vliv na hodnotu výsledného indexu D, rozhodl jsem se reakční časy u jmen nezahrnout do statistického zpracování dat. Tento efekt může být také vysvětlením rozdílů mezi indexem Diat, kde bylo se jmény počítáno a indexem Dvalence, kde jsem do výpočtu zahrnul pouze reakční časy u emocí. Při vyslovení závěru o výskytu infrahumanizace hrají významnou roli podněty reprezentující primární a sekundární emoce. Abych zvýšil míru jistoty, že zvolené podněty skutečně reprezentují tyto kategorie, uskutečnil jsem dotazníkové šetření, na základě kterého jsem vybral konkrétní podněty. Výsledky jsem porovnal s podněty užitými v dalších studiích na toto téma a použil ty, které byly nejvíce reprezentativní pro dané kategorie. Tento postup je dle mého názoru dostatečnou zárukou toho, že o zvolených podnětech lze hovořit jako o zástupcích primárních a sekundárních emocí. Mou největší invencí v uspořádání tohoto výzkumu byla myšlenka využití dvou možných vlastností emocí. Emoce může být kladná/záporná (a cokoli na této škále), ale zároveň může být primární/sekundární. Participant pracoval v IAT pouze s jednou z těchto vlastností s valencí. Měl tedy aktivované kategorie Pozitivní a Negativní. Ve skutečnosti byly podněty rozděleny jemněji ne na dvě, ale na čtyři kategorie pozitivní primární, pozitivní sekundární, negativní primární, negativní sekundární. Díky tomu jsem byl schopen určit nejen reakční časy přiřazení negativních a pozitivních emocí, ale také reakční časy přiřazení primárních a sekundárních emocí. Jestli opravdu platí, že výsledek Diat (potažmo Dvalence) je ovlivněn pořadím bloků s kompatibilním a nekompatibilním uspořádáním kategorií, pak má tento postup při měření infrahumanizace tu výhodu, že se tento vliv pořadí bloků ruší, protože pro zjištění Dinfra hrají roli reakční časy získané napříč bloky. Proto lze tvrdit, že uspořádání bloků nemá na zjištěný efekt infrahumanizace vliv. Je však nutné zmínit, že se podněty v rámci bloků generovaly dle náhody, respektive jsme byli schopni v programu definovat pouze kategorie Pozitivní a Negativní. To znamená, že v každém bloku nebyl stejný počet primárních a sekundárních emocí a to může snižovat spolehlivost výsledků. Ideální by bylo buď definovat systematicky výskyt 76

79 podnětů během celého testu dle nějakého pravidla, nebo umožnit generování podnětů dle náhody, ale ne v rámci dvou kategorií, ale v rámci čtyř kategorií (nejen pozitivní emoce a negativní emoce, ale definovat jemnější rozdělení pozitivní primární emoce, pozitivní sekundární emoce, negativní primární emoce a negativní sekundární emoce). To jsem ovšem nebyl schopen technicky zajistit. Několikrát jsem také vyslovil myšlenku, že na výsledné hodnoty indexů má vliv pořadí bloků v IAT. Pro ošetření případného vlivu pořadí prezentace kompatibilních a nekompatibilních dvojic kategorií by bylo vhodnější polovině participantů prezentovat nejdříve kompatibilní dvojice kategorií a druhé polovině nejdříve nekompatibilní dvojice. To jsem bohužel také nebyl schopen technicky zajistit. Však pro případné navazující výzkumy by bylo vhodné vzít toto doporučení v úvahu. 8.4 Limitace dat získaných při testování na internetu Jelikož se participanti do výzkumu rekrutovali na základě samovýběru, nelze tento výzkumný soubor považovat za reprezentativní pro žádnou definovatelnou populaci. Jako platformu pro získávání dat jsem zvolil internetové testování. To má několik nevýhod. (a) Nemohl jsem si ověřit, kdo test doopravdy podstupuje, a musel jsem se spolehnout na pravdivost uvedených údajů. Celé testování probíhalo anonymně, což mohlo sice snižovat případnou úzkost při testování a možná i vliv sociální desirability na výsledky explicitních škál, ale také se mohla objevit větší chybovost a větší počet nedokončených testů (což se nepotvrdilo). K poctivému splnění všech úkolů jsem se snažil participanty motivovat příslibem orientačního výsledku individuálního testování. Tento výsledek byl zařazen na závěr celé testovací procedury. (b) Zároveň jsem neměl kontrolu nad možnými rušivými testovými podmínkami. IAT je poměrně náročný na soustředění a rušivé elementy mají negativní vliv na průběh testování. (c) Instrukce k testu jsou poměrně náročné, a přestože jsem se je snažil popsat co nejsrozumitelněji a nejjednodušeji, mohlo se stát, že někomu nemuseli být srozumitelné. (d) Na konec testování jsem kromě individuálního výsledku zařadil také krátké ošetření případných negativních pocitů z testování. To mělo ovšem pouze obecnou podobu, proto jsem také nabídnul, v případě jakýchkoli dotazů, možnost oslovit mě em. Žádnou zprávu jsem v tomto smyslu neobdržel. (e) Jelikož se jedná o testování na internetu, do výzkumu se mohli zapojit pouze lidé s vlastním počítačem, přístupem na internet a alespoň minimální počítačovou 77

80 gramotností. Program byl napsán tak, aby jej bylo možné otevřít ve všech internetových prohlížečích a velikost stránky se přizpůsobovala velikosti a rozlišení monitoru. Zároveň jsem se snažil, aby byly jednotlivé testové obrazovky co nejjednodušší a nejpřehlednější a aby se na nich vyskytovalo co nejméně rušivých elementů. Přes výčet možných nevýhod internetového testování musím zmínit obrovskou výhodu, která byla nakonec pro výběr tohoto způsobu sběru dat rozhodující. Za relativně krátký čas a za použití minimálních prostředků, jsem byl schopen získat velké množství dat. Při individuálním testování bych s mnohem větším úsilí získal menší objem dat, skupinové testování by bylo finančně mnohem náročnější a také s nejistým výsledkem. 78

81 ZÁVĚR V této práci jsem se zabýval postoji a jejich měřením, rolí jedince v meziskupinových vztazích a postupně jsem se propracoval k hlavnímu tématu této práce k infrahumanizaci. Lidé mají tendenci odepírat členům některých skupin lidskou esenci, považují je za méně lidské, než sami sebe nebo členy vlastní skupiny. Není jisté proč se tomu tak děje, ale infrahumanizace je fenomén, který sahá za meziskupinové konflikty nebo přisuzování určitého statusu jiným skupinám. Zdá se, že infrahumanizace nevzniká nutně při soupeření skupin o zdroje, ale je fenoménem spojeným s ohrožením hodnot nějaké skupiny skupinou jinou. Lze ji chápat také jako výsledek inkongruence mezi vlastními postoji a sebepojetím. Operacionalizaci infrahumanizace umožňuje koncepce primárních a sekundárních emocí, kdy primární emoce jsou chápány jako společné lidem i zvířatům, kdežto sekundární emoce jsou unikátně lidské. Emoce nejsou jediným možným vyjádřením lidské esence, však ukazují se jako pro výzkum nejvhodnější, protože jsou minimálně kulturně závislé a tudíž umožňují zkoumat kulturně značně odlišné skupiny. Infrahumanizaci můžeme měřit dvojím způsobem explicitně a implicitně. Jako nástroj měření infrahumanizace jsem zvolil test implicitních asociací, který jsem upravil pro potřeby výzkumu. Zajímal jsem se také o explicitní vyjádření hodnot na škále humanitářsko-rovnostářských hodnot a protestantské etiky. Kromě jiného jsem také zjišťoval valenci implicitních postojů k vlastní a cizí skupině. To vše bylo zasazeno do kontextu aktuálního problému, kterým je Evropská migrační krize. Enormní počet přicházejících migrantů vyloženě nabádá ke zkoumání postojů vůči této skupině. Výzkumný soubor tvořilo 120 participantů. Samotné testování probíhalo skrze internetovou aplikaci a participanti se do výzkumu rekrutovali samovýběrem. Hlavním zjištěním výzkumu bylo, že oproti očekávání byl výskyt infrahumanizace vůči kategorii Uprchlík mezi českými participanty téměř nulový. Neočekávaným výstupem výzkumu bylo také zjištění, že čeští participanti implicitně silněji asociují kategorii 79

82 Čech s negativními emocemi a kategorii Uprchlík s pozitivními emocemi. Tyto překvapivé výsledky jsem se pokusil interpretovat. Hodnota této práce spočívá v její jedinečnosti. Vzhledem k tématu jsem se nesetkal s obdobnou studií, dokonce ani v zahraniční literatuře. Samotný užitý nástroj implicitního měření je v literatuře dobře probádán a v posledních letech je, dle zkušeností z tohoto výzkumu nejspíš právem, podroben kritice. Přesto zůstává jedním z nejčastěji užívaných způsobů implicitního měření. Přes nedostatky tohoto výzkumu jsem získal cenná data, díky kterým jsem schopen v případné navazující studii sledovat vývoj problematiky infrahumanizace vůči uprchlíkům. Vytvořil jsem metodiku, která je dosti komplikovaná, ale projekty tohoto typu jsou díky své jedinečnosti přínosné pro další práci v této oblasti. Ukáží se na nich totiž výhody i nevýhody použitých postupů a navazující práce mohou využít toho, co se ukázalo jako užitečné a vyvarovat se uskutečněných chyb. Pro tyto účely rád poskytnu všechny informace a materiály, včetně použité webové aplikace měřící reakční časy při přiřazování podnětů do různých kategorií. 80

83 LITERATURA Adorno, T. W., Frenkel-Brunswick, E., Levinson, D. J., & Sanford, R. N. (1950). The authoritarian personality. New York: Harper & Row. Allport, G. W. (2004). O povaze předsudků (přeložil Eduard Geissler). Praha: Prostor. (Originál byl publikován v roce 1954.) Asch, S. E. (1951). Effects of group pressure upon the modification and distortion of judgments. In H. Guetzkow (Ed), Groups, leadership and men (pp ). Pittsburgh: Carnegie Press. Asylum statistics. (2017, June 21). In Statistics Explained. Získáno 5. července 2017 z Atkinson, R. L., Atkinson, R. C., Smith, E. E., Bem, D. J., & Nolen-Hoeksema, S. (2003). Psychologie (přeložili Erik Herman, Miroslav Petržela a Dagmar Brejlová, 2. aktualiz. vyd.). Praha: Portál. Bargh, J. A., Chaiken, S., Govender, R., & Pratto, F. (1992). The generality of the automatic attitude activation effect. Journal of Personality and Social Psychology, 62(6), doi: // Boccato, G., Capozza, D., Falvo, R., & Durante, F. (2008). The missing link: ingroup, outgroup, and the human species. Social Cognition, 26(2), doi: / soco Brewer, M. B., & Brown, R. J. (1993). Intergroup relations. In D. T. Gilbert, S. T. Fiske, & G. Lindzey (Eds.), The handbook of social psychology (4th ed., Vol. 1, pp ). Boston: McGraw-Hill. Cohen, J. (1977). Statistical power analysis for the behavioral sciences (Rev. ed.) New York: Academic Press. Cook W. S., & Selltiz, C. (1964). A multiple-indicator approach to attitude measurement. Psychological Bulletin, 62(1), doi: /h Cortes, B. P., Demoulin, S., Rodriguez, R. T., Rodriguez, A. P., & Leyens, J. (2005). Infrahumanization or familiarity? Attribution of uniquely human emotions to the self, the ingroup, and the outgroup. Personality and Social Psychology Bulletin, 31(2), doi: /

84 Cunningham, W. A., Preacher, K. J., & Banaji, M. R. (2001). Implicit attitude measures: consistency, stability, and convergent validity. Psychological Science, 12(2), doi: / Demoulin, S., Brezo, P., Cortes, G., Viki, T., Rodriguez A. P., Rodriguez, R. T., Paladino, M. P., & Leyens, J. (2009). The role of in-group identification in infra-humanization. International Journal of Psychology, 44(1), doi: / Demoulin, S., Leyens, J., Padino, P. M., Rodriguez, R. T., Rodriguez, A. P., & Dovidio, J. F. (2004). Dimension of uniquely and non-uniquely human emotions. Cognition and Emotion, 18(1), doi: / Eagly, A., & Chaiken, S. (1998). Attitudes structure and function. In D. T. Gilbert, S. T. Fiske, & G. Lindzey (Eds.), The handbook of social psychology (4th ed., Vol. 1, pp ). Boston: McGraw-Hill. Evropská migrační krize. (n.d.). In Wikipedia. Získáno 5. června 2017 z C4.8Cesko Fazio, R. H. (1987). Self-perception theory: a current perspective. In M. P. Zanna, J. M. Olson, & C. P. Herman (Eds.), Social influence: The Ontario symposium. (Vol. 5, pp ). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates. Fazio, R. H. (1995). Attitudes as object-evaluation associations: determinants, consequences, and correlates of attitude accessibility. In R. E. Petty & J. A. Krosnick (Eds.), Attitude strength: antecedents and consequences (pp ). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates. Fazio, R. H., & Olson, M. A. (2003). Implicit measures in social cognition research: their meaning and use. Annual Review of Psychology, 54, doi: /annurev. psych First names from around the world [Web site]. (n.d.). Dostupné z Fishbein, M., & Ajzen, I. (1975). Belief, attitude, intention, and behavior: an introduction to theory and research. Reading: Addison-Wesley. Fiske, S. T. (1998). Stereotyping, prejudice and discrimination. In D. T. Gilbert, S. T. Fiske, & G. Lindzey (Eds.), The handbook of social psychology (4th ed., Vol. 1, pp ). Boston: McGraw-Hill. 82

85 Gawronski, B., Hofmann, W., & Wilbur, Ch. J. (2006). Are implicit" sttitudes unconscious? Consciousness and Cognition, 15(3), doi: /j.concog Gawronski, B., LeBel, E. P., & Peters, K. R. (2007). What do implicit measures tell us?: Scrutinizing the validity of three common assumptions. Perspektive on Psychological Science, 2007, 2(2), doi: /j x Giles, H., & Smith, P. M. (1978). Accommodation theory: optimal levels of convergence. In H. Giles & R. S. Clair (Eds.), Language and social psychology (pp ). Oxford: Blackwell. Greenwald, A. G., & Banaji, M. R. (1995). Implicit social cognition: attitudes, selfesteem, and stereotypes. Psychological Review, 102(1), doi: // x Greenwald, A. G., McGhee D. E., & Schwartz, J. K. L. (1998). Measuring individual differences in implicit cognition: the implicit association test. Journal of Personality and Social Psychology, 74(6), doi: / Greenwald, A. G., Nosek, B. A., & Banaji, M. R. (2003). Understanding and using the implicit association test: I. an improved scoring algorithm. Journal of Personality and Social Psychology, 85(2), doi: // Greenwald, A. G., Nosek, B. A., & Sriram, N. (2006). Consequential validity of the implicit association test: comment on Blanton and Jaccard. American Psychologist, 61(1), doi: / x Guibernau, M., & Rex, J. (1997). The ethnicity reader: nationalism, multiculturalism and migration. Cambridge: Polity Press. Haslam, N. (2006). Dehumanization: An integrative review. Personality and Social Psychology Review, 10(3), doi: /s pspr1003_4 Hayes, Nicky. (1998). Základy sociální psychologie (přeložila Irena Štěpaníková, 2. vyd.). Praha: Portál. Hewstone, M., & Stroebe, W. (2006). Sociální psychologie: moderní učebnice sociální psychologie (přeložily Dagmar Brejlová a Pavla Le Roch). Praha: Portál. Hewstone, M., Rubin, M., & Willis, H. (2002). Intergroup bias. Annual Review of Psychology, 53, doi /annurev.psych

86 Higgins E. T., Rholes W. S., & Jones C. R. (1977). Category accessibility and impression formation. Journal of Experimental Social Psychology, 13, doi: / S (77) Higgins, E. T. (1989). Knowledge accessibility and activation: subjectivity and suffering from uncounscious sources. In J. S. Uleman & J. A. Bargh (Eds.), Unintended thought (pp ). New York: Guilford Press. Hnilica, K. (2010). Stereotypy, předsudky, diskriminace (pojmy, měření, teorie). Praha: Karolinum. Hogg, M. A., & Abrams, D. (1993). Towards a single process uncertainty-reduction model of social motivation in groups. In M. A. Hogg & D. Abrams (Eds.), Group motivation: social psychological perspectives (pp ). New York: Harvester Wheatsheaf. Chaiken, S., Pomerantz, E. M., & Giner-Sorolla, R. (1995). Structural consistency and attitude strength. In R. E. Petty & J. A. Krosnick (Eds.), Attitude strength: antecedents and consequences (pp ). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates. Katz, I., & Hass, R. G. (1988) Racial ambivalence and American value conflict: Correlational and priming studies of dual cognitive structures. Journal of Personality and Social Psychology, 55(6), doi: / Katz, I., & Stotland, E. (1959) A premilinary statement to a theory of attitude structure and change, In S. Koch (Ed.), Psychology: A study of a science (pp ). New York: McGraw-Hill. Kingsley, P. (2017). Nová Odyssea: příběh uprchlické krize v Evropě (přeložila Dominika Křesťanová). Zlín: Kniha Zlín. Kouřilová, S. (2011). Jedinec v meziskupinových vztazích: Od sociální kategorizace k předsudkům. Československá psychologie, 55(1), Krech, D., Ballachey, E. L., & Crutchfield, R. S. (1968). Človek v spoločnosti: základy sociálnej psychológie (přeložil Anton Jurovský). Bratislava: Slovenská akadémia vied. Lee, E. S. (1969). A theory of migration. Demography [online], 3(1), Dostupné z Leyens, J., Demoulin, S., Vaes, J., Gaunt, R., & Paladino, P. M. (2007). Infrahumanization: The wall of group differences. Social Issues and Policy Review, 1(1), doi: /j x 84

87 Leyens, J., Paladino, P. M., Rodriguez, R. T., Vaes, J., Demoulin, S., Rodriguez, A. P., & Gaunt, R. (2000). The emotional side of prejudice: The role of secondary emotions. Personality and Social Psychology Review, 4(2), doi: / S PSPR0402_06 Leyens, J., Rodriguez, A. P., Rodriguez, R. T., Gaunt, R., Paladino, P. M., Vaes, J., et al. (2001). Psychological essentialism and the differential attribution of uniquely human emotions to ingroups and out-groups. European Journal of Social Psychology, 31(4), doi: /ejsp.50 Linhart, J., Petrusek, M., Vodáková, A., & Maříková, H. (1996). Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum. Mendel, M. (2015). Arabské jaro: Historické a kulturní pozadí událostí na Blízkém východě. Praha: Academia. Milgram, S. (1963). Behavioral study of obedience. Journal of Abnormal and Social Psychology, 67(4), Dostupné z 345%20Articles/Milgram.pdf Morris, P. H., Doe, Ch., & Godsell, E. (2008). Secondary emotions in non-primate species? Behavioural reports and subjective claims by animal owners. Cognition and Emotion, 22(1), doi: / Nakonečný, M. (1997). Psychologie osobnosti (2. vydání). Praha: Academia. Nakonečný, M., & Zátka, P. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia. Nosek, B. A., Banaji, M. R., & Greenwald, A. G. (2002). Math = male, me = female, therefore math me. Journal of Personality and Social Psychology, 83(1), doi: / Paladino, P. M., Leyens, J., Rodriguez, A. P., Gaunt, R., & Demoulin, S. (2002). Differential association of uniquely and non uniquely human emotions with the ingroup and the outgroup. Group Processes & Intergroup Relations, 5(2), doi: / Perdue, C., Dovidio, J., Gurtman, M., & Tyler, R. (1990). Us and them: social categorization and the process of intergroup bias. Journal of Personality and Social Psychology, 59(3), doi: / Perloff, R. M. (2010). The dynamics of persuasion: Communication and attitudes in the 21st century. (4th ed.). New York: Routledge. 85

88 Perruchoud, R., & Redpath-Cross, J. (Eds.). (2011). International Migration Law N 25. Glossary on migration (2nd. ed.). Dostupné z uploads/2011/01/iom.pdf Postelnicescu, C. (2016). Europe s new identity: The refugee crisis and the rise of nationalism. Europe s Journal of Psychology, 12(2), doi: /ejop. v12i Přehled jmen a roků narození [datový soubor]. (n.d.). In Ministerstvo vnitra České republiky [webová stránka]. Získáno 5. června 2017 z cetnost-jmen-a-prijmeni aspx Rabbie, J. M., & Horowitz, M. (1969). Arousal of ingroup-outgroup bias by a chance win or loss. Journal of Personality and Social Psychology, 13, doi: /h Reifová, I. (2004). Slovník mediální komunikace. Praha: Portál. Sherif, M. (2015). Group conflict and cooperation: their social psychology. New York: Psychology Press. (Original work published in 1967.) Sherif, M., Harvey, O. J., White, B. J., Hood, W. R., & Sherif, C. W. (1961). The Robbers Cave experiment: Intergroup conflict and cooperation. Norman: University Book Exchange. Schneider, D. J. (2005). The psychology of stereotyping. New York: Guilford Press. Sidanius, J., & Pratto, F. (1999). Social dominance: An intergroup theory of social hierarchy and oppression. New York: Cambridge University Press. Tajfel, H. (1979). Individuals and groups in social psychology. British Journal of Social and Clinical Psychology, 18, doi: /j tb00324.x Tajfel, H. (1982). Social psychology of intergroup relations. Annual Review of Psychology, 33, doi: /annurev.ps Tajfel, H., & Turner, J. C. (1986). The social identity theory of intergroup behavior. In S. Worchel & W.G. Austin (Eds.), Psychology of intergroup relations (pp. 7 24). Chicago: Nelson. Terminologický slovník. (Slovník nejčastěji používaných termínů v oblasti azylu a migrace). (n.d.). In Ministerstvo vnitra České republiky [webová stránka]. Získáno 5. července 2017 z 86

89 Tkaczyk, M., Pospěch, P., & Macek, J. (2015). Analýza mediálního pokrytí uprchlické krize (výzkumná zpráva). Dostupné z webových stránek Informačního sytému Masarykovy university: Turner, J. C., Oaks, P. J., Haslam, S. A., & McGarty, C. (1994). Self and collective: Cognition and social context. Personality and Social Psychology Bulletin, 20(5), doi: / Úmluva o právním postavení uprchlíků. (n.d.) Dostupné z webových stránek OSN Česká republika: (Originál byl publikován 28. července 1951.) Vávra, M. (2006). Nesnáze s měřením postojů. SDA Info, 8(1), Veřejné mínění v zemích Evropské Unie. Národní zpráva: Česká republika. (2015). Dostupné z Doc/download/ DocumentKy/71167 Viki, T., Winchester, L., Titshall, L., Chisango, T., Pina, A., & Russell, R. (2006) Beyond secondary emotions: The infrahumanization of outgroups using human-related and animal-related words. Social Cognition, 24(6), doi: /soco Výrost, J., & Slaměník, I. (2008). Sociální psychologie. (2. přepracované a rozšířené vydání). Praha: Grada. Zajonc, R. B. (1980). Feeling and Thinking: Preferences need no inferences. American Psychologist, 35, doi: / x Zimbardo, P. G. (1971). Pathology of imprisonment. Society, 9(6), 4-8. doi: / BF Zpráva o situaci v oblasti migrace a integrace cizinců na území České republiky v roce (2016). Dostupné ze stránek MVČR: File.aspx?docid=

90 PŘÍLOHY 88

91 Příloha I: Ukázka dotazníku k předvýzkumu Předvýzkum zaměřený na valenci emocí a jejich rozdělení na unikátně lidské emoce a emoce společné lidem a zvířatům V následujícím úkolu Vás poprosím o zhodnocení, zda je pro Vás uvedená emoce negativní (-), nebo pozitivní (+). Zároveň rozhodněte, zda je emoce vlastní lidem i zvířatům, nebo jestli zvířata danou emoci neprožívají v její plnosti a je tedy unikátně lidská. Míru své jistoty budete moci vyjádřit na stanovené čtyřbodové škále. Vždy zvolte jen jednu odpověď na dané škále, tedy v každém řádku budou zaškrtnutá jen dvě políčka. Při představě zvířete myslete na takové, které je zástupcem druhu, k němuž jste NEMĚLI v životě osobní vztah (vynechejte prosím domácí mazlíčky apod.). Postupujte co nejrychleji, první odpověď, která Vás napadne, je s největší pravděpodobností ta nejlepší. Nejedná se o test znalostí, neexistuje správná a špatná odpověď. Výsledky budou anonymizovány a použity pro doplňující předvýzkum k mé diplomové práci. Děkuji Jiří Laichman Pohlaví: Věk: 23 Pocit rozpačitost Míra jedinečnosti emoce Valence společné zvířatům i lidem unikátně lidské - ± + zahanbení společné zvířatům i lidem unikátně lidské - ± + zármutek společné zvířatům i lidem unikátně lidské - ± + znechucení společné zvířatům i lidem unikátně lidské - ± + empatie společné zvířatům i lidem unikátně lidské - ± + provinění společné zvířatům i lidem unikátně lidské - ± + hrdost společné zvířatům i lidem unikátně lidské - ± + 1

92 smutek společné zvířatům i lidem unikátně lidské - ± + úzkost společné zvířatům i lidem unikátně lidské - ± + hněv společné zvířatům i lidem unikátně lidské - ± + úžas společné zvířatům i lidem unikátně lidské - ± + závist společné zvířatům i lidem unikátně lidské - ± + zvědavost společné zvířatům i lidem unikátně lidské - ± + strach společné zvířatům i lidem unikátně lidské - ± + zájem společné zvířatům i lidem unikátně lidské - ± + radost společné zvířatům i lidem unikátně lidské - ± + náklonnost společné zvířatům i lidem unikátně lidské - ± + překvapení společné zvířatům i lidem unikátně lidské - ± + rozkoš společné zvířatům i lidem unikátně lidské - ± + soucit společné zvířatům i lidem unikátně lidské - ± + vyrovnanost společné zvířatům i lidem unikátně lidské - ± + štěstí společné zvířatům i lidem unikátně lidské - ± + 2

93 zostuzení společné zvířatům i lidem unikátně lidské - ± + zahořklost společné zvířatům i lidem unikátně lidské - ± + opovržení společné zvířatům i lidem unikátně lidské - ± + údiv společné zvířatům i lidem unikátně lidské - ± + naděje společné zvířatům i lidem unikátně lidské - ± + vina společné zvířatům i lidem unikátně lidské - ± + touha společné zvířatům i lidem unikátně lidské - ± + osamocenost společné zvířatům i lidem unikátně lidské - ± + 3

94 Příloha II: Ukázky jednotlivých obrazovek z vytvořeného testu Úvodní obrazovka Druhá obrazovka 4

95 Instrukce k první etapě (téměř stejné jako u druhé etapy) 5

96 Instrukce k třetí etapě (téměř stejné jako u čtvrté, šesté a sedmé etapy) 6

97 Ukázka testové úlohy ze třetí etapy 7

98 Ukázka chybného zařazení podnětu k příslušné kategorii 8

99 Ukázka části stránky s dotazníkem 9

100 Závěrečná stránka 10

101 BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE Jméno a příjmení autora: Jiří Laichman Studijní program: Psychologie Studijní obor: Psychologie Název práce: Infrahumanizace v kontextu Evropské migrační krize Počet stran (bez příloh): 72 Celkový počet stran příloh: 010 Počet titulů české literatury a pramenů: 22 Počet titulů zahraniční literatury a pramenů: 059 Počet internetových odkazů: 12 Vedoucí práce: Doc. PhDr. Karel Hnilica, CSc. Rok dokončení práce: 2017

102 Evidenční list knihovny Souhlasím s tím, aby má bakalářská práce byla využívána ke studijním účelům. V Praze, dne:. Uživatel/ka potvrzují svým podpisem, že pokud tuto bakalářskou práci využijí ve své práci, uvedou ji v seznamu literatury a budou ji řádně citovat jako jakýkoliv jiný pramen: Jméno, příjmení Adresa Datum Podpis

103

104