Prevence syndromu vyhoření

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra ekonomiky a managementu zdravotních a sociálních služeb Prevence syndromu vyhoření Bakalářská práce Autor: Vlastimil Krenžálek Ekonomika a management zdravotních a sociálních služeb Vedoucí práce: Mgr. Ivona Buryová Ph.D. Praha duben, 2012

2 Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Karviné dne 25. dubna 2012 Vlastimil Krenžálek

3 Poděkování: Rád bych tímto poděkoval Mgr. Ivoně Buryové Ph.D. za pomoc, trpělivost, cenné rady, podněty a připomínky při vedení mé bakalářské práce.

4 Anotace: Práce je věnována problematice stresu a chronického stresu, který je příčinou syndromu vyhoření. Cílem práce je analýza míry ohrožení a prevence u pracovníků v nelékařských profesích. V teoretické časti je charakterizován stres příčiny a jeho projevy. Dále je práce zaměřena na ohrožení a projevy syndromu vyhoření u zdravotnických a učitelských profesí. V praktické části je na základě průzkumného šetření vyhodnocena míra ohrožení u obou profesí. Klíčová slova: stres, syndrom vyhoření, rizikové faktory, adaptace, prevence, zdravotničtí pracovníci, pedagogičtí pracovníci, průzkumné šetření. Annotation: This thesis concentrates on the issue of stress and chronic stress, which causes the burn out syndrome. The aim of this thesis is to analyse the grade of risks and to study the possibilities of the prevention in the case of non-medical workers. In the introductory part, stress is characterized, as are its causes and its manifestations. The thesis also focuses on burn out syndrome manifestation and danger in the case of medical workers and educators. In the practical part the grade of burn out syndrome risks in the case of both professions is evaluated. The evaluation is based on a research. Key words: Stress, burn out syndrome, risk factors, adaptation, prevention, medical workers, educators, research

5 Obsah Úvod 6 Teoretická část Teoretická východiska syndromu vyhoření 1 Syndrom vyhoření Faktory syndromu vyhoření Příznaky syndromu vyhoření Fáze syndromu vyhoření Triggery ve vztahu k osobnosti člověka Návyková rizika a zdravotnická profese Rizikové faktory práce s pacienty Stres Charakteristické znaky stresových situací Fáze a reakce na stres Příčiny vzniku syndromu vyhoření u pracovníků v nelékařských profesích Pracovní zátěž ve zdravotnické profesi Stresory v práci všeobecné sestry Stresory v práci pedagogického pracovníka Prevence syndromu vyhoření Prevence a duševní hygiena 27 5 Léčba syndromu vyhoření Ekonomické východisko léčby syndromu vyhoření Syndrom vyhoření u populace v ČR Syndrom vyhoření a zaměstnavatelé...34 Praktická část 6 Metodika a technika sběru dat Charakteristika zkoumaných souborů Vyhodnocení dotazníkového šetření.. 38 Závěr.47 Seznam literatury..50 Seznam grafů.53 Seznam příloh

6 Úvod Nejde ani tak o to, kde člověk pracuje a co dělá, ale kdo pracuje, tj. co to je za člověka. To je rozhodující. Nezáleží na tom, jak velký je okruh působnosti daného člověka, ale na tom, jak se chová. Jak jedná a jak realizuje možnosti, které jsou mu dány, tj. jak plní svou lidskou povinnost. Viktor Emanuel Frankl Bakalářskou práci na téma Prevence syndromu vyhoření jsem si zvolil z důvodu pohledu na dnešní moderní dobu, která je charakteristická svoji uspěchaností a dá se říci také přetechnizovaností. Cílem bakalářské práce je studium možností prevence syndromu vyhoření u pracovníků v nelékařských profesích. Život v takovéto době je velmi bohatý na stresory a konflikty různých druhů v sociálních prostředí působících na zdraví člověka. Stále jsou zvyšovány nároky na pozornost, výkonnost a rozhodování. Neustále jsou stupňovány nároky také v oblasti odborné schopnosti a vzdělávání. V souvislosti s napětím, uspěchaností, časovou tísní, neklidem, neschopností mezi uvolněním a odpočinkem, nesplnitelnými a nereálnými cíli je přímo maligní spojení a přímá souvislost. Napomáhá tomu také vzrůstající odpovědnost při řešení složitých úkolů, nárazová práce s vysokým cílem a uvolňování dřívějšího rodinného zázemí. Při zvládnutí různých situací se snaží jedinec mít vše pod neustálou kontrolou za cenu maximálního úsilí. K tomu přispívají faktory dnešní doby, které označujeme jako sociální nejistoty. V jednom ze svých projevů americký prezident John Fitzgerald Kennedy konstatoval: 19. století bylo stoletím páry, 20. století bylo stoletím atomové energie a elektroniky, 21. století bude stoletím pedagogiky a psychologie. (BLÍŽKOVSKÝ: 1997, str ). Tím byla vyslovena myšlenka, že člověk bude muset poznat svoje možnosti a schopnosti, a být vychováván tak, aby dokázal zvládnout vše, co sám vytvořil a vytvoří. Ve velmi rychlém časovém sledu po sobě dochází ke změnám společenským, technickým a především ekonomickým. Vede to především k tomu, že vedoucí pracovníci vyžadují po svých podřízených zaměstnancích, aby zůstávali v práci déle a byli kdykoliv k dosažení. Výsledkem je potom přetíženost pracovníka, který z finančních důvodů nechce protestovat. 6

7 Tolerance schopnost snášet něco co by ani nemělo být, něco co se nám třeba vůbec nelíbí, ale zase nám to až tak moc nevadí. Člověk je schopen tolerovat, výstřední oblečení, horko a chlad, ironické poznámky a protivného šéfa třeba také upovídané spolupracovníky a hlučného souseda. Tolerujeme proto, že nám nic jiného nezbývá nebo proto, že nám to vlastně ani nevadí. Člověk, který toleruje nesnesitelného nadřízeného nemusí být tolerantní. Taková tolerance by se projevila ve chvíli, kdy by si tito dva lidé vyměnili své role. Nelze tedy pochybovat o tom, že tolerance a tolerance je velký rozdíl. Dnešní podoba člověka je obrazem uspěchanosti. Přesto, že dnes člověk nemusí pracovat o víkendu a může se věnovat kultuře, sportu a relaxaci. Bere práci o víkendu jako povinnost a nevěnuje se svým potřebám především v emocionální a duchovní dimenzi. Tzn.nemá čas se věnovat sobě, rodině a ani přátelům. V dřívějších dobách se jako vlastnictví a majetek rozumělo nejen to co člověk má, ale vlastní osobnost, děti rodina a celý jeho dům. Není na tom nic špatného, pokud se na majetek díváme takto. Ovšem bohatý člověk často podlehne přesvědčení, že se dokáže sám zajistit před tím, co může přijít. Velká orientace člověka na majetek ohrožuje jeho rovnováhu.výsledkem může být konstatování, že kde žije člověk homo cosumens, převládá touha něco mít, něco vlastnit, potřebovat a užít. Z bohatství tedy vznikla tendence parazitální agresivní a deviační. Moc, touha, peníze a prestiž se staly velkým smyslem a hnací silou života. Vše je důležitější před vlastním životem. Tady velmi záleží na žebříčku priorit hodnot každého jedince. Smyslem života člověka jsou stanovené určité cíle, morální principy a vlastní hodnotový systém. Takto se dokáže vyrovnat s nepříjemnými situacemi v životě a s jeho realitou. Lidem s negativním postojem k samotnému životu právě toto vědomí souvztažnosti chybí. Tito lidé mají malou schopnost se vyrovnat se zátěží, protože jsou proti ní méně odolní. Jsou více náchylnější až k chronickému stresu a k syndromu vyhoření. Drobné denní nepříjemnosti a akutní stresory vedou populaci k vzestupu aktivity, ale nevedou k syndromu vyhoření. Chronické dlouhodobé stresy ve spojení s životními událostmi life events snižují naopak aktivitu a především se podílejí na vzniku syndromu vyhoření. 7

8 Vyvolaná stresová situace má především vést jedince k pohotovosti má zmobilizovat celý organismus a udržovat jej v bojové připravenosti tak dlouho, dokud nebezpečí nepomine. V době kamenné jistě vedla k záchraně života a připravovala člověka na boj nebo útěk (fight orflight). Taková reakce se někdy označuje jako Cannonův stres (autor Walter BradfordCannon). Dnešní člověk však žije ve zcela odlišné situaci. Nejde nám až tak o holý život, ale o jiné hodnoty jako je čest, postavení a sociální zajištění. Dostaneme-li se do nějakých konfliktních situací, nelze utíkat nebo bojovat, přičemž by to bylo někdy nejlepší řešení. Není možné fyzicky napadnout jiného člověka, který nás velmi rozčílí nebo utéct z práce před nadřízeným. Pokud se nad tím zamyslíme, zjistíme, že život je neustále naplňován nějakými stresy, které v nás vyvolávají tělesné a psychické napětí. Pokud se lidé nedokážou v tenzi nějakým způsobem odreagovat, jsou potom nervózní, náladoví, hůře se koncentrují, trpí nespavostí a bolestmi hlavy (GREGOR: 1988, str ). Od člověka se vyžaduje nejlépe žádná nebo jen malá úleva, odchylka od pracovního výkonu. Toto pak bývá spojováno s důvodem v případě omylů a pochybení. Příčinou je uspěchaný životní styl, zvýšené nároky na sociální, ekonomické a emoční zdroje člověka v konzumně orientované společnosti. Chronický stres je daň za náš individualistický životní styl. Je známo, že při zvládání stresu každý člověk připomíná svými zvládacími (coping) technikami princip uvařené žáby. Vhodíme-li malou žábu do hrnce plného vařící vody, tak z něj v důsledku fyzického stresu rychle vyskočí a zachrání si život. Ale pokud ji hodíme do hrnce se studenou vodou a postupně ji zahříváme na vyšší teploty, tak si na ně začne zvykat a za nějaký čas se uvaří. Podobně to funguje i u člověka. Pokud se na nás valí značné množství pracovních úkolů, tak se fyzicky a psychicky zhroutíme (DZIAKOVÁ: 2009, str. 185). Nezdolnost či odolnost je individuální schopnost člověka vyrovnávat se stresovou situací. Probíhá po emocionální, fyzické, psychické a povahové stránce. Sebedůvěra a přizpůsobivost jsou nejdůležitějšími vlastnostmi pro zvládání různých životních situací. Jedinci, kteří jsou tzv. odolní, vytvářejí pevné hranice mezi ostatními a sami sebou. I přes neúspěch mají dar, schopnost zachovávat si duševní rovnováhu a dále se rozvíjet. Jsou otevření vůči novým výzvám a problémům přistupují ofenzívně. V krizových situacích obstojí, ovšem nikdy je nevyhledávají. Vědomou souvztažností a odolností jsou lidé nejlépe chráněni před syndromem vyhoření. 8

9 Teoretická část Teoretická východiska syndromu vyhoření 1 Syndrom vyhoření Anglické slovo to burn znamená hořet. Burnt out pak znamená vyhasnout, dohořet nebo také vyhořet.syndrom vyhoření burn out syndrome je ztráta zájmu o profesi a další profesní růst.exhaustivní syndrom burn out (exhausce- vyčerpání) můžeme označit jako zpochybnění úspěchu pocitu vlastního snažení na poli pracovní profesionality. Následkem tohoto pocitu je především důsledek dlouhodobého rozporu mezi adaptabilitou a nároky zaměstnance především v oblasti emocionální. Typickým projevem je hořkost a pocit velkého zklamání při hodnocení minulosti a bezmocností (KELNAROVÁ: 2009, str. 63). Syndrom vyhoření můžeme považovat za nemoc dnešní doby a je to jakási daň za náš individualistický přístup k životnímu stylu, protože náš cíl je stále vyšší chceme stoupat výš rychleji a dál. Základem vyhoření je stres. K vyhoření u člověka dochází především v důsledku chronického stresu. Tzv. adaptační syndrom odpovídá fyzickým příznakům syndromu vyhoření, jehož výsledek je chronický stres. Při dlouhodobé nerovnováze mezi aktivitou a odpočinkem relaxací ve spojitosti s chronickým stresem dochází k naplnění syndromu vyhoření (STOCK: 2010, str ). Pojmem burn out se zabýval v časopise Journal of Social Issues v roce 1974 také Herbert Freudengerg. Prvořady zájem a o problematiku syndromu vyhoření se projevil až v období 70 a 80 let dvacátého století. Tento zájem o problematiku byl spojován především v 80 a 90 letech dvacátého století v zemích, které procházeli rozsáhlými transformačními změnami. Byl spojován se způsobem potlačení a zvládání stresu občanů, kteří se nějakým způsobem museli vyrovnávat s transformačními postupy rodné země. Zkoumání probíhalo především na poli ekonomické a finanční krize. Problematikou se zabývá především ve svých publikacích Jaro Křivohlavý a Helena Haškovcová (KEBZA: 1998, str. 6-8). Na počátku v tzv. psychologické rovině je zaměstnanec na startu své kariéry, pracovní pozice velmi vysoce motivován, s velkou angažovaností a chutí se zajímá o svoji profesi a je na své pozici také velmi aktivní a vstřícný. Ale po čase člověk přechází volně, 9

10 a aniž by si to uvědomoval do fáze dohořívání až vyhaslosti. Tuto situaci můžeme nazvat aktuálním medicínským problémem, jelikož tak jako některá onemocnění duševních poruch zasahuje také do kvality života. Příčinou výskytu syndromu vyhoření je následek nároku na sociální, ekonomické a emoční zdroje člověka v souvislosti se stále se zrychlujícím životním tempem konzumně orientovanou společnosti. Představou o projevu syndromu vyhoření byl, že syndrom vyhoření se objevuje pouze pomáhajících profesí. V podstatě jde o profese, ve kterých se pracuje s lidmi. Jsou to především profesionální záchranáři, psychologové, zdravotničtí pracovníci, policisté, učitelé apod. S odstupem času se potvrdilo, že se syndrom vyhoření objevuje také u lidí, u kterých se vyžaduje nekompromisní a trvalý požadavek na vysoký výkon, který v dané profesi je vyžadován jako standart. Do této kategorie bychom mohli zařadit především vojáky, podnikatele, manažery, úředníky, kriminalisty, soudce a další pracovníky nesoucí velkou zodpovědnost přičemž není znát jejich pozitivní pracovní výsledek. Od jedince je požadována žádná nebo jen malá úleva či jen malá odchylka v jeho pracovním výkonu. V případě pochybení či jakéhokoli omylu, bývá tento fakt spojován s velmi vážnými důsledky. Jako příklad mohu uvést sportovce či příslušníky ozbrojených složek (KEBZA: 1998, str. 3-9). Syndrom vyhaslosti vnímáme jako emoční únavu, která je specifikována jako stav citové vyčerpanosti. Projevem je dlouhodobá podrážděnost spojená s pesimistickými názory. V této fázi dochází ke skleslosti, omezování společenských kontaktů, utlumování celkové vitality a aktivity. Nastává stav ulita. Člověk se začíná uzavírat do tzv. ulity. Syndrom vyhoření je nám velmi známý jev. Příčinou jsou konflikty rolí nedostatek autonomie, vztahové konflikty, nejasnosti v hierarchických strukturách v zaměstnání, nadměrné množství práce ve velmi krátkém čase, nedostatečná podpora ze strany nadřízeného pracovníka, rostoucí odpovědnost a tzv. mobbing na pracovišti. Záleží především na duševních schopnostech a fyzických možnostech každého jednotlivce, protože ne každá takováto zátěž na organismus jednotlivce musí zákonitě vést k vyhoření (KALLWASS: 2007, str. 9). 10

11 1.1 Faktory syndromu vyhoření Na vzniku syndromu vyhoření se především podílí vnitřní charakterové a vnější podmínky prostředí. Většina lidí si jej aktivně přivodí sami. Opotřebení wear out hovoříme o lidech, kteří jsou vystaveni tlaku z okolí bez vlastního přičinění. Whorkoholika pohání v před pouze jeho povahové vlastnosti. Není důvod a ani potřeba tolik pracovat, ovšem k tomu ho vede tzv. vnitřní potřeba. Do práce přichází jako první a odchází jako poslední. Jeho charakterovou vlastností je především nesmlouvavost, odmítá převzít větší zodpovědnost a brání se změnám, je přísný a nekompromisní. Na práci je závislý nikoliv pro peníze, ale pro uznání. Na rozdíl od perfekcionalisty, který není nikdy spokojen s výsledkem a kvalitou práce se whorkoholik liší tím, že není nikdy spokojen s množstvím odvedené práce, o které je přesvědčen, že jí není nikdy dost. Výsledek u obou je vyčerpávající stres (STOCK: 2010, str ). Pracovní zátěž je spojena s výkonem svého povolání occupational stress nebo také work-related stress nebo work load. Karoshi je zvláštní případ náhlé smrti z nedostatku času na odpočinek v kombinaci s vysokými nároky. Karosi je odvozena z japonského slova nadbytek Ka, práce Ro a smrt Shi. V Japonsku na přepracování umírají lidé ve středním věku a to již kolem dvacátého pátého roku života. Pracují denně o víkendech i svátcích více jak 16 hodin a dovolená je pro ně spíše vzácností. Příčina vzniku syndromu vyhoření, kterou můžeme označit jako nejčastější pochází z vnější pracovní oblasti. Projevem je nedostatek samostatnosti v práci jedince náročné pracovní podmínky a velmi kompetitivní pracovní prostředí. Neustálá nespravedlnost a kontrola nadřízených, nesoulad mezi hodnotovým systémem pracovníka, bezohlednost kolegů v práci, neustálý strach o svoji pracovní pozici vedoucí až k chronickému stresu a potom přechází plíživě k syndromu vyhoření (STOCK: 2010, str. 31). 11

12 Faktory ve vztahu k syndromu vyhoření můžeme rozdělit na rizikové a protektivní. Rizikové faktory vyhoření: - chování typu A s důrazem na soutěživost hostilitu, - příliš vysoký požadavek na výkon a nízká autonomie na pracovišti, - původně vysoká angažovanost, entusiasmus, zaujetí pro věc, - neschopnost relaxovat, - vysoká obětavost a zájem o druhé, vysoká empatie, - nízká asertivita, - neustále rostoucí tempo a nároky na člověka ve vyspělé civilizované společnosti, - chronické přesvědčení o nepřiměřenosti společenského uznání, - chronické přesvědčení o neadekvátnosti ekonomického ocenění z vykonané práce, - prožitek bezmoci a beznaděje syndrome hopelessness helplessness, - nestabilní sebepojetí a hodnocení, - neustále prožívaný časový tlak (KEBZA: 1998, str ). Protektivní faktory vyhoření: - chování typu B, - dostatečná asertivita, - pracovní autonomie proměnlivost a pestrost práce, - schopnost relaxovat, - sebeuplatnění a víra ve vlastní schopnosti, - pocit osobní pohody well-being, - dispoziční optimismus, - pocit přiměřeného ekonomického a společenského uznání, - vhodný time management umění nedostat se do časové tísně, - sebepojetí self concept a sebehodnocení self - esteem odpovídající opravdové realitě, - sociální podpora social support ze strany spolupracovníků ve stejném postavení peer support, - příjemný tok flow zážitků na základě přiměřených požadavků, - otevřenost zkušenostem opennes to expirience (KEBZA: 1998, str ). 12

13 Za neutrální faktory jsou považovány vzdělání, věk, stav, inteligence, doba určité pracovní pozice a délka dosažené praxe v oboru. 1.2 Příznaky syndromu vyhoření Příznaky syndromu vyhoření rozdělujeme do třech úrovní: psychické, fyzické a sociálních vztahů (KEBZA: 1998, str. 9-11). Úroveň psychická: - celkový pokles duševního vyčerpání až se ztrátou motivace, - depresivní ladění, frustrace, bezvýchodnost, pocit smutku a beznaděje, pocit smysluplnosti a bezmocnosti helpelessness a hopelessness, - utlumení aktivity, iniciativy a kreativity, - pocit, že dlouhé a namáhavé úsilí nevede k ničemu, - sebelítost a intenzivní prožitek nedostatku uznání, - ztráta zájmu o témata související s vlastní profesí, - ohraničení činnosti pouze na rutinní postupy, - užívání stereotypů a klišé, - intenzivní prožitek z nedostatku uznání a sebelítost, - vzniká pocit vlastní bezmocnosti přesvědčení o vlastní postradatelnosti, - projev cynismu a negativismu vůči osobám, které jsou součástí profesionální práce s lidmi. 13

14 Úroveň fyzická: - bolesti hlavy, - bolesti svalů, - celková únava, - porucha spánku, - apatie a ochablost, - přetrvávající celková tenze, - porucha tlaku krve, - rychlý návrat únavy, která se dostaví již po kritických etapách zotavení, - vegetativní potíže (dýchací potíže, změny srdečního rytmu). Úroveň sociálních vztahů: - nízká empatie projevující se často u lidí s často vysokou empatií, - narůstání konfliktů v důsledku nezájmu a lhostejnosti, sociální apatie k okolí, - celkový útlum sociability a nezájem o posouzení, hodnocení jiných lidí, - velmi zúžený kontakt s klienty, kolegy a dalšími lidmi ve vztahu k vlastní profesi, - viditelná nechuť k vykonávané profesi a s jejími souvislosti harmonogram práce a zpracování výsledků apod. Objevením syndromu vyhoření v organizaci signalizuje, že není něco v pořádku popřípadě, něco nefunguje dobře.neexistuje žádný jednotný či standartní postup k zjištění syndromu vyhoření, protože např. ztráta ideálů, zklamání se může v určité organizaci za určitých okolností dostavit snadněji než v jiné organizaci (KEBZA: 1998, str. 9-11). Příznaky, které specifikují syndrom vyhoření, jsou především odcizení a pokles výkonnosti spojené s pocitem vyčerpání.takto postižený člověk se cítí emočně slabý (ztráta odvahy a osamocení, pocit prázdnoty a strachu, sklíčenost) a fyzicky unavený (poruchy soustředění a paměti, svalové napětí, nedostatek energie, náchylnost k nehodám). Odcizení se vyznačuje především ztrátou zájmu a objevuje se cynismus, ztrátou jakési cílevědomosti a ideálů. Nechuť komunikovat a stýkat se s kolegy vlastní pracovní nasazení se snižuje na minimum. 14

15 Samozřejmostí je, že postižení s i své pracovní problémy přenáší domů do svého soukromého života. Jedinec v podstatě důvěru ve vlastní schopnosti a na poli profesního růstu se považuje spíše za neschopného. Následkem toho je nízká efektivita práce. K provedení nějakého úkolu je zapotřebí více energie než-li potřeboval dříve a také více času a prostoru. Volný víkend nebo dovolená je dostačující k tomu, aby nabral nové síly a řádně si odpočinul. Tímto se se dostáváme do bludného kruhu, který se takto uzavírá ( KEBZA: 1998, str. 9-11). 1.3 Fáze syndromu vyhoření Syndrom vyhoření burn out je označován jako důsledek permanentně se vyvíjející proces v důsledku chronického stresu. Autoři v literatuře rozlišují různé fáze a vývojová stádia Například Ch. Maslachová uvádí v koncepci čtyř fází syndromu vyhoření: (KEBZA: 1998, str ). - první fáze zaujetí pro věc a nadšení spojené při déletrvajícím přetěžování, - druhá fáze vyčerpání začíná se objevovat fyzické i psychické, - třetí fáze již začínají nastupovat obranné mechanismy, - čtvrtá fáze lhostejnost, negativismus úplné vyčerpání. Syndrom vyhoření dle Ch. Maslachové je tvořen třemi dimenzemi. Představují ji emocionální exhause, pocit snížené osobní výkonnosti personál accomplishment, depersonalizace. Dle dalšího autora R. Schwaba syndrom vyhoření burn out vzniká v procesu interakce jedince a stimulačními podmínkami ve třech fázích: (KEBZA: 1998, str ). Základní fáze je nerovnováha mezi požadavky zaměstnavatele a schopnosti jedince vyhovět těmto požadavkům, následuje krátkodobá emocionální výpověď na tuto nerovnováhu začíná se objevovat únava, vyčerpání, úzkost změny v chování a postojích a následuje psychologický únik z dané situace 15

16 Fázový model dvojice autorů Briodského a Edelwiche uvádějí: (STOCK 2010, str ). - idealistické nadšení - velké ideály a nadšení, - stagnace zjištění, že se omezuje jen na práci, přehodnocení prvotních ideálů, - frustrace zpochybňuje výsledky své práce a o smyslu svého snažení, - apatie vyhýbavost náročným úkolům, rezignuje a provádí pouze to co je nezbytné a nutné. 1.4 Triggery ve vztahu k osobnosti člověka Povahové rysy člověka jsou další možnou příčinou vzniku syndromu vyhoření. Každý člověk se charakterizuje určitými zvyky. Ze vzorce chování typu A je spojitost mezi různým vegetativním onemocněním a cílevědomostí. To této skupiny patří lidé osobnosti se silně vyvinutým smyslem pro povinnost a s vysokými ambicemi, které můžeme charakterizovat jako lidé s perfekcionalismem se sklonem až k agresivitě z důvodu touhy soutěživosti s druhými lidmi. Nemají potřebu odpočinku a relaxace při vysokém pracovním nasazení. Bývají velice nespokojeni sami se sebou, což přechází až k výčitkám svědomí pokud nepracují na naplnění svých cílů. Takoví jedinci trpí masivněji kardiovaskulárním onemocněním např. infarkt myokardu a to z důvodu zvýšené reakce na stres. Do této skupiny patří především workoholici. Tento typ lidí se uchyluje k ne příliš vhodnému způsobu života s nedostatečnou relaxací a odpočinkem, s nepravidelnou výživou, která je pak kompenzována povzbudivými látkami především nikotin, kofein, tein apod. Protože pro ně nic jiného než práce není důležité. Samozřejmostí u této skupiny je výskyt koronárních onemocnění. Lidé ze vzorce s chováním B se vyznačují především nižší měrou agresivity, soutěživosti s ostatními, a nepřátelského chování. Mají větší trpělivost k lidem a uvolněností. Jejich zaujetí pro pracovní úkoly není tak silné jako u typu A. U těchto lidí může dojít i při nízké angažovanosti, motivaci, iniciativě k hluboké nespokojenosti jak v osobním tak i v profesním životě. Nikdy ovšem k syndromu vyhoření. 16

17 Typ chování C cancer personality lidé se vyhýbají konfliktům, potlačují a popírají své emoce, především svoji úzkost a zlost. Tito lidé se vyznačují především konformismem a rezervovanosti v sociálních vztazích a také submisivitou. Typ chování D distressed jedinec je málo odolný vůči zátěži má velmi nízké sebehodnocení jelikož intenzivněji prožívá negativní emoce (STOCK 2010, str ). 1.5 Návyková rizika a zdravotnická profese V rozsáhlých sledování zdravotnických pracovníků se prokázalo, že lékaři a nelékařský zdravotnický personál jsou návykovými emocemi ohroženi více než běžná populace z důvodu velké stresové pracovní zátěži. Obory, které považujeme za nerizikovější jsou anesteziologie, tzv. urgentní medicína a psychiatrie. Bylo prokázáno, že některé individuální charakteristiky nedostatek vřelosti v okolí, v dětství, stresory v pracovním a studijním prostředí, závislost alkoholu v rodinné anamnéze a duševní obtíže obecně předisponují ke vzniku ve zdravotnické profesi stejně jako zvýšeným rizikovým faktorem ženské pohlaví. 1.6 Rizikové faktory práce s pacienty V průběhu práce zdravotnického pracovníka profesionála jsou nejvíce ohrožující faktory ve vztahu ke zvýšené dlouhodobé stresové zátěži a možnému vzniku rozvoje syndromu vyhoření. Emoční stavy pacientů a jejich reakce,- kontakt s do značné míry tabuizovanými oblastmi lidské existence,- velká odpovědnost a nejistota při zodpovědné volbě optimálního léčebného postupu,- konflikt rolí (rodič x zdravotnická profese, terapeut x manažer),- nedostatečná pozornost vlastním neřešeným problémům,- rychlý životní styl a malá připravenost uspokojovat vlastní psychické potřeby,- velká dostupnost návykových látek,- reálná zdravotní rizika (infekce, napadení),- domnělá nebo skutečná profesionální selhání,,- obtíže při oddělování soukromého a profesionálního života,- nutnost rozhodování při neúplných informacích,- nároky plynoucí z týmové práce a interpersonálních problémů,- nárazový charakter práce. Faktory citované výše nebo jejich vzájemná kombinace mohou vést v určitém časovém horizontu vést k syndromu vyhoření. 17

18 2 Stres Stres z anglického slova stress jako zátěž a jeho vliv na organismus popsal již kanadský fyziolog Hans Selye. Dle jeho přednášky v Praze Stres je vše, co vede k rychlejšímu stárnutí anebo nemocem ze stresu (GEROR: 1988, str ). Podle Selyeho Stres není v tom co se děje, ale v tom jak na to reagujeme (DZIAKOVÁ: 2010, str ). Křivohlavý pak přirovnává stres sněhové kouli, ze které při stlačení začne kapat voda a koule se pak změní v kus ledu (KŘIVOHLAVÝ: 2010, str ). Ke stresu dochází pod neustálým působením tzv. stresorů. Při zpětném procesu obnovy narušeného zdraví, jeho prevenci a upevňování ohrožení hovoříme o salutorech. Z tohoto vyplývá, že nejlepší by bylo udržet stresory a salutory v rovnováze (KŘIVOHLAVÝ: 2010, str ). Termín stres má v dnešní době mnohem širší použití, označují se jím také např. zátěžová situace nebo stav individua. Z psychologického hlediska lze stres vnímat jako stav označující nadměrné zatížení či ohrožení. Psychologické pojetí stresu je tedy širší než biomedicínské. Stres nemusí mít vždy pouze negativní význam. Přiměřená míra nebo varianta stresu může člověka v podstatě aktivizovat nebo jej stimulovat k hledání účelného řešení určité situace a tak rozvíjet jeho kompetence. Vyhledávání stresových situací, může být pro někoho i úmyslné, protože může někomu navodit příjemné pocity dané vyplavením endorfínu do mozku. Tato tendence se projevuje potřebou při extrémních sportech nadměrnými výkony apod. Podporuje pocit růstu vlastních možností, při překonávání zátěže posiluje sebedůvěru. 18

19 2.1 Charakteristické znaky stresových situací Negativně prožívané stresové situace lze zahrnout jako charakteristické znaky do několika bodů (volně podle Atkinsonové a kol. 1995). Pocit neovlivnitelnosti situace člověk s větší pravděpodobností vnímá určitou situaci jako stresovou v případě, že je přesvědčen, že takové situaci nelze zabránit, aby vznikla. V případě přesvědčení, že můžeme průběh událostí nějak ovlivnit či změnit, dochází ke snižování stresu. Pocit nepředvídatelnosti vzniku stresové situace nemožnost odhadnout, kdy by mohla daná situace nastat a proto není možné se na ní předem připravit. Takto zvyšujeme pocit intenzity stresu. Jako příklad takto na nás může působit i obava z opakování přírodní katastrofy nová záplava apod. Pocit nezvládnutelnosti situace - jde o situaci, která subjektivně klade nepřiměřené nároky. Člověk má potíže zvládnout požadavek určitého zaměstnání. Je přesvědčen o šikaně na pracovišti, které není schopen se bránit. Také některé vnitřní konflikty mohou být považovány za subjektivně neřešitelné např. dítě trpí nevhodným chováním otce-alkoholika, ale zároveň by rádo získalo jeho lásku. Nepříjemný tlak okolností vyžadujících příliš mnoho změn vyvolává pocit dezorientace, zásadní změna v životních zvyklostech, klade velké nároky na adaptaci a znehodnocuje význam fungujícího chování a strategií. Takovou situací je např. přechod na jiný typ školy, úraz nebo rozpad rodiny (VÁGNEROVÁ: 2004, str. 50). 19

20 2.2 Fáze a reakce na stres Fáze aktivace obranných reakcí a uvědomění zátěže Základní reakcí na zátěž je aktivace obranných reakcí a to psychické a fyziologické. Z biologického hlediska takový podnět vyvolá kromě specifické reakce také nespecifickou humorální odezvu. Tato reakce může mít různou intenzitu, ale má stejný charakter a to bez ohledu na kvalitu zátěže. Podle Selyeho se nazývá poplachová reakce a je první fází adaptace. První aktivace je zahájená reflexně funguje automaticky bez ohledu na rozhodnutí a názor člověka. Nervovou cestou je podrážděn sympatikus a humorální odezvou je vyplavení katecholaminů - adrenalinu a noradrenalinu. Katecholaminy jsou neurotransmitery, které zvyšují krevní tlak, zrychlují srdeční funkci, regulují oběh ve prospěch nejdůležitějších orgánů a podílejí se na aktivaci energetických systémů. Nakonec se aktivují depotní tuky jako energetický zdroj. Vznikají změny vnitřního prostředí.celý tento proces má jediný cíl aktivizovat energii organismu, která by mohla být využita při zvládání zátěže. Psychická zátěž vzniká tehdy, jsou-li vyvolány silně negativní pocity, to znamená, když je přímo takto prožíváme. Změna emočního prožívání - typická reakce pocit napětí, úzkost, obava z nějakého blíže neurčeného ohrožení. Objevuje se vztek a hněv, který má za následek aktivaci některých dalších reakcí agresivního charakteru. Není přitom výjimkou prožitek smutku a deprese jako reakce na neřešitelnost situace. Převládá apatie a tendence rezignovat. Změna kognitivních funkcí působení zátěžové situace důležitý je způsob posuzování jakou míru závažnosti ji člověk přičítá. Pocit ohrožení ovlivňuje zpracování informací a jejich hodnocení ve stresu může být pesimističtější a zkratovitější, zhoršuje se koncentrace pozornosti. Rušivě mohou působit také vtíravé myšlenky vyvolané touto situací. 20

21 Aktivizace psychické obranné reakce mohou být individuálně specifické. Jejich smyslem je zachování, znovuzískání psychické rovnováhy jedince. Kromě nevědomých obranných reakcí mohou přispět i k dosažení rovnováhy také vědomé strategie. Fáze hledání účelných strategií, které mohou vést ke zvládnutí nebo zmírnění stresu. Důležité je do jaké míry si člověk uchovává pocit kontroly nad určitou situací a zda si myslí, že ji může nějakým způsobem ovlivnit. V případě zvládnutí zátěže se psychologické a fyzické funkce vracejí zpět do normálního stavu. Fáze rozvoje stresem podmíněných poruch, vznikají jako projev selhání obranných reakcí. Již nejde pouze o akutní potíže, ale o závažnější a trvalejší problémy. Typickým příkladem mohou být tzv. psychosomatické poruchy. Mnohé stresující situace jsou zcela zbytečné a lze se ji vyhnout. Například nemá smysl si klást nepřiměřené cíle. Ovšem také i to je třeba se naučit (VÁGNEROVÁ: 2004, str ). 21

22 3 Příčiny vzniku syndromu vyhoření u pracovníků v nelékařských profesích Syndrom vyhoření může být akutní nebo chronický. Jeho příčiny vzniku je třeba hledat v osobnostních charakteristikách postiženého a také konkrétních pracovních podmínkách. Kromě obvyklých příznaků stresu dochází také k postupnému poklesu zájmu o práci uspokojení z ní. Z počátku se objevují různá nezávažná onemocnění, jakými jsou například bolesti páteře, bolesti hlavy, bolesti žaludku a třeba nachlazení. Tato onemocnění se mohou postupně stávat závažnějšími a mohou přejít až do chronické fáze. Nastupuje pocit trvalé psychické i fyzické únavy, narůstají konflikty s okolím, nálada kolísá mezi nespokojeností a zoufalstvím až agresivitou. Velmi výrazně pak klesá výkonnost a s ní spojená i sebedůvěra. Vyhoření by se také dalo definovat jako postupná ztráta idealismu a energie. 3.1 Pracovní zátěž ve zdravotnické profesi Práce ve zdravotnictví je samotnými pracovníky i veřejností vnímána jako fyzicky náročná. V souvislosti s vystavením krizovým situacím a velkou odpovědností s velkými nároky na rozhodování a potlačením emocí při zvládání závažných situací je tato práce také psychicky velmi náročná. Nešpor uvádí tyto faktory, které mohou být u zdravotnických pracovníků zdrojem stresu (ŠEBLOVÁ, J. KEBZA, V. VIGNEROVÁ: 2007, str. 51, 4, ). - Vliv negativních emocí podrážděnost, vyčerpání, hněv, deprese a to ze strany pacientů. - Přenosové reakce. - Riziko napadení pacientem. - Nejistota při volbě léčby. - Kontakt s citlivými záležitostmi bolest, násilí, sex, smrt. - Rozhodování při informacích, které jsou neúplné. - Vysoká pracovní nasazenost přesčasová práce. - Směnný provoz především práce v noci a déle než 8 hodin. 22

23 - Velmi rychle se naučit novým postupům. - Nadměrná a někdy i zbytečná administrativa (NEŠPOR: 2009 str ). Na záchraně lidského života a zdraví se podílí lékař, sestra, záchranář a jiný pomocný personál. Jedná se tedy výhradně o týmovou práci. Týmový charakter práce ve zdravotnictví je přínosem pouze při adekvátním rozdělení rolí a kompetencí. Významným faktorem dobře fungující skupiny jsou kladné sociální vztahy. V nefungujícím týmu je riziko zhoršení péče o pacienta (ŠEBLOVÁ, J. KEBZA, V. VIGNEROVÁ: 2007, str. 51, 4, ). Nepříjemná atmosféra na pracovišti, nedostatečné uznání a podpora ze strany nadřízených, odcizení a vysoké nároky na vzdělávání jsou sociální aspekty, které mohou být významnými stresory ve zdravotnictví. Také profesionální selhání je ze strany zdravotníka prožíváno hůře než u ostatních profesí. Nereálné nároky ze strany pacientů a jejich blízkých mohou být také stresující (NEŠPOR: 2009 str ). 3.2 Stresory v práci všeobecné sestry Základním stresorem pro všeobecné sestry může být technické a materiální vybavení. Díky techniky sestra může rychle reagovat na měnící se zdravotní stav pacienta ovšem technika nikdy nenahradí práci sestry. Ke zbytečnému podráždění a zatížení zdravotnického personálu může dojít při selhání techniky, která má vliv na negativní vývoj zdraví pacienta. Není proto příliš vhodné vybavovat zdravotnická pracoviště nekompatibilní technikou. Naopak je důležité zabezpečit pracoviště dostatečným množstvím jednorázového materiálu (BALOGOVÁ: 2009, str. 4-7, str ). Přestože povolání zdravotní sestry již také vykonávají muži tým nelékařských zdravotnických pracovníku je stále tvořen z 75% ženami. Povahové rysy žen jsou emotivnější, hůře snášejí kritiku spíše ji vztahují na sebe, dlouho se zaobírají řešením konfliktních situací. Příčinou konfliktu může být také věkový rozdíl na pracovišti. Starší sestry jsou spíše zručnější někdy jim ovšem chybí objektivní hodnocení své práce. Mají nedostatek vůle poznávat a učit se něčemu novému. Mladší sestry jsou naopak lépe připravené po teoretické stránce mají smysl pro další vzdělávání a profesní růst. Důležitý je samozřejmě vztah lékař sestra. Nejčastější příčina neshody je v arogantnosti lékaře, 23

24 jeho nadřazenost apod. Tato skutečnost není z důvodu nadřazenosti lékaře, ale především z nejasnosti hranice kompetencí. Bohužel ani sestra s vysokoškolským vzděláním není vnímána lékařem jako rovnocenný partner. Při své práci se často sestry dostávají do časové tísně a časového stresu. Při nahromadění takového stresu může docházet k poruchám soustředění objevují se pocity úzkosti a snížení výkonnosti. Čas je základním stresorem především na odděleních s nedostatkem personálu nebo na jednotkách intenzivní péče. Sestra v takových případech musí zvládnout péči o více pacientů a zvážit důležitost výkonů. Samozřejmým cílem je zvládnutí výkonu na vysoké odborné úrovni v co nejkratším časovém intervalu. Sestra i přesto musí věnovat pozornost i dalším pacientům a zároveň si uvědomovat, že jakákoliv chyba by mohla negativně ovlivnit jejich zdravotní stav. Chaotická organizace práce je dalším stresorem. Do této kategorie řadíme přenášení odpovědnosti přesahující sesterské kompetence, nedostatečný individuální přístup k zaměstnanci, autoritativní přístup nadřízených a nesmyslnost požadavků. Ošetřovatelství je povolání přirozeně stresující především na jednotkách intenzivní péče, na mezioborových JIP a na anesteziologicko resuscitačním oddělení. Přestože většina zdravotnických pracovníků bere své povolání jako poslání, není možné dlouhodobě přehlížet účinek stresorů, které mohou vést až k syndromu vyhoření (BALOGOVÁ: 2009, str.7-8, str ). 24

25 3.3 Stresory v práci pedagogického pracovníka Každý pedagogický pracovník na pozici učitele ovlivňuje svým chováním, jednáním a postojem každého studenta a v podstatě tímto také celou společnost. Je žádoucí, aby působil pozitivně ve smyslu společenských požadavků dané skupiny jelikož má velký vliv na formování mladé nastupují generace. Učitel má být trpělivý, tvořivý, se schopností překonávat zátěžové a stresové situace. Jako osobnost s kladnými rysy nervově odolný, morálně a dobře odborně připravený, stabilní a nadprůměrně inteligentní. To znamená, že nároky na profesi učitele jsou velmi vysoké. Nadměrná pracovní zátěž ve spojení s určitým ohrožením fyzického i psychického zdraví. Nyní uvádím nejdůležitější příčiny, vyvolávající stres u učitele: Žáci roste počet nespolupracujících, studentů s problémovým až nevhodným chováním s poruchou učení a špatnou motivaci ke školní práci a povinnostem, vyrušují při výuce, nekázeň, utíkají ze školy, narůstá jejich agresivita Rodiče zvyšuje se také agresivita u rodičů směrem k učitelům. Dochází až k vyhrožování učitelům soudy a podobně. Je to důsledek nekritického přístupu rodičů ke svým dětem Vedení - není tím považováno vedení školy jako takové, ale především další nadřízené instituce jako je školský úřad a ministerstvo školství Kolegové neprofesionalita některých kolegů, nedostatečná spolupráce, nadřazenost mezi sebou vznik konfliktů mezi pedagogy Pracovní prostředí nepříliš materiální a kvalitní, technické a psychohygienické podmínky. Vybavení učeben, jednotlivých tříd pomůckami k výuce. Odrazem toho je také nedostatek finančních prostředků na provoz školy a celkového stavu budov. Seberealizace neuspokojená seberealizace a vznik pocitu společenského nedocenění práce učitele, dochází ke ztrátě iluzí a plánu v budovaní profesního růstu. Velmi úzké spektrum finančního ohodnocení a následné motivace Pracovní přetížení nahromadění úkolů v krátkém časovém horizontu, dochází k časové tísni, termínované práce, dozory o přestávkách, suplování ve volných hodinách a nadbytečná administrativa (HOLEČEK,JIŘINCOVÁ,MIŇHOVÁ, Ing. ŘEHULKA, ŘEHULKOVÁ, KŘEPELA: 2001 str. 316). 25

26 Zdrojem stresu pro pedagoga mohou být také specifické vnitřní faktory. Sloučit roli učitelky s rolí manželky a matky je velmi náročná. Jde tedy zejména o konflikt rolí. V podstatě je učitel sám nucen plnit neslučitelné role. Hlavní role, která je emočně neutrální, je předávání informací a poznatků žákům. Jde především o roli informátora.emocionálně pozitivní role, získávání důvěry u dětí, aby mohl být dobrým přítelem a rádcem. Negativně emocionální role dozorce musí zajistit pořádek a kázeň, trestat a vyšetřovat přestupky. Další vnitřní faktor mezi racionální a emoční složkou postoje je konflikt při klasifikaci a hodnocení svého žáka a při jednání pohovorech s jeho rodiči. Permanentní svázanost s pracovním nasazením a problematikou práce učitele je dalším významným faktorem. Učitel se často věnuje své práci i ve volném čase (HOLEČEK, JIŘINCOVÁ, MIŇHOVÁ, Ing. ŘEHULKA, ŘEHULKOVÁ, KŘEPELA: 2001 str. 316). Nedisciplinovanost, špatná motivace studentů, časový stres a konflikty s kolegy byly označeny jako hlavní stresory v práci učitele. Nelze opomenout i rozdíly v motivaci k práci a hodnocení stresoru mezi učitelkami a učiteli. Největším stresorem pro učitelky ženy je považována atmosféra ve třídě, pracovní zatížení, pocit bezmoci ve výchově, nezvládnutelní žáci a nedocenění jejich práce. Učitelé muži označují za největší stresory nízkou mzdu, malou možnost postupu a karierní růst, nedocenění své práce, nekoncepčnost školství a nezájem některých žáků o studium. Hlavním stresorem je u učitelů mužů uvádět nízký plat. Vyplývá to pravděpodobně ze společenského postavení mužů jako zakladatele rodiny. U mužů je stres také spojován ve smyslu prestiže učitelské profese jako takové zaměřené spíše na vyučovací proces než na výchovnou činnost (HOLEČEK. V., JIŘINCOVÁ, B., MIŇHOVÁ, J., Faktory ohrožení osobnosti učitele, Ing. ŘEHULKA, E., ŘEHULKOVÁ, O. Učitelé a zdraví 3, KŘEPELA. P., 2001 str. 316). Učitelská profese je zařazena mezi povolání, na které jsou kladeny vysoké nároky. Tímto se vystavuje zvýšené zátěži. V tomto případě nejde jen o dopad stresu na jejich zdraví či kondici. Učitel, který podlehne stresu, přenáší své problémy na žáky a také vytváří ve třídě velmi nepříjemné psychosociální klima. 26

27 4 Prevence syndromu vyhoření 4.1 Prevence a duševní hygiena Při respektování a uplatňování určitých pravidel mohou zdravotničtí profesionálové sami sebe chránit před rozvojem syndromu vyhoření snížením nadměrné ostré zátěže svého povolání. Doporučení a pravidla prevence a duševní hygieny - vytváření a udržování kvalitních mezilidských vztahů,- práce pouze s podstatnými informacemi,- zvládnutí potřebných pracovních dovedností, v rámci pracovního týmu jasná komunikace mezi sebou, sebeuvědomění na úrovni duševní i tělesné. Klást si na sebe reálné cíle a udržet pevnou hranici mezi zaměstnáním a soukromím. Umět zvládnout negativní emoce, snížení spotřeby alkoholu, tabáku a kofeinu, přiměřené a vhodné tělesné cvičení, uvědomit si hranici samoléčení a včas vyhledat odbornou pomoc. Optimalizovat svůj životní styl předcházet profesionálnímu stresu a vhodně projevovat humor a emoce. Mít kladný postoj k sobě samému. Především by se měli více angažovat v primární prevenci stresu zaměstnavatelé. Studiem bylo prokázáno, že až 70% pracovní neschopností bylo zapříčiněno v souvislosti se stresem při výkonu svého povolání. Faktory, kterými lze podstatně snižovat stres na pracovišti jsou především analýza specifických stresových faktorů, podpora odborných kontaktů, přiměřená pravomoc a odpovědnost zaměstnance, finanční hodnocení a efektivní komunikace z řad vedoucích pracovníků. Vytvoření vyhovujícího pracovního prostředí, ale také podpora rekreačních a sportovních akcí v mimo pracovní dobu. Pouhé informace o stresu a jeho působení zpravidla nepostačují ani zdravotnickému personálu. Velmi účinné je získávání tzv. dovedností potřebných pro život - dovednost při rozhodování, organizaci času, zvládání stresu či sociální dovednost. Pokud již dojde k výraznějším potížím způsobeným stresem, je vhodné vyhledat odbornou psychiatrickou nebo pomoc psychoterapeutickou pomoc. Proto je velmi důležité dbát na primární prevenci stresu /

28 Jaro Křivohlavý 2001 postupy prevence vyhoření interní a externí metody. Mezi interní postupy řadí: aktivně rozvíjet vlastní pozitivní myšlení, stanovit si priority, neklást na sebe nesplnitelné nároky, důležité je hledat smysl života. Mezi externí postupy řadí: zlepšení klimatu v organizaci, úprava pracovního prostředí, sociální podpora. Při prevenci vyhoření je důležitý vlastní postoj jedince k práci, musí v něm být pocit smysluplnosti, ale neměla by být jediným cílem a zájmem v jeho životě. Určitě je to kvalitní podpůrná sociální síť, aktivní naslouchání, pomoc a povzbuzení v těžkých životních situacích, tedy existence vstřícných blízkých lidí. 2 Syndrom vyhoření je nemoc. Stejně jako u jiných nemocí je třeba příznakům předcházet než je pak nákladně léčit. Způsoby jak snížit riziko nemoci syndromu vyhoření: Snížit příliš vysoké nároky pokud na sebe nebo na druhé jsou kladeny pracovníkem velmi vysoké nároky, vystavuje sebe i své okolí nebezpečnému stresu. Je proto velmi důležité přijmout fakt, že je člověk jedinec, který je nedokonalý a tím také omylný. Stanovení vlastních priorit je velmi důležité dělit činnosti na nepodstatné a podstatné a na činnosti profesní a osobní. Varování určitě se vyvarovat především negativnímu myšlení, které napomáhá vzniku stresu. Na všem se dá najít něco pozitivního. Nepropadat syndromu pomocníka velmi zvažovat nadměrnou citlivost pro potřeby druhých. Určitě by se jedinec měl zbavit pocitu, že je zodpovědný za všechno a za všechny. Rozhodně bychom se neměli obávat říkat ne. Vyjadřování pocitů - je velmi důležité naučit se dávat najevo své potřeby a pocity. Neohlížet se na to co tomu řeknou druzí. Určitě se neobávat ukázat své emoce. Dobrá organizace šetří čas je velmi důležité si rovnoměrně rozvrhnout čas. Při organizaci času je zejména důležité nezapomínat také na své záliby či koníčky. Je potřeba se také naučit relaxovat a odpočívat. Předcházet komunikačním problémům - v práci předejdeme komunikačním problémům pokud si dobře rozvrhneme a zorganizujeme svoji práci, sdělíme svým kolegům i klientům své plány, očekávání a cíle

29 V kritických situacích zachovat chladnou hlavu - v kritických a konfliktních situacích je důležité nenechat se rozhodit a zachovat si chladnou hlavu a patřičný odstup. Zajímat se o své zdraví - naučit se brát vážně varovné signály, které k nám naše tělo vysílá. Důležitou roli také hraje aktivní odpočinek a dostatek pohybu a v neposlední řadě také vyvážená strava. Jak můžeme pozorovat, syndrom vyhoření není jen nějakou módní záležitostí, na kterou bychom mohli svádět svoji nechuť pracovat nebo svoji lenost. Ale syndrom vyhoření je problém, který není radno podceňovat a je třeba k němu přistupovat jako k nemoci. To znamená pokud, se u člověka vyskytují nějaké výše uvedené příznaky, měl by se zamyslet nad tím, jestli není čas vyhledat odbornou pomoc. Je důležité nestydět se za své problémy. Člověk není stroj a nároky na člověka jsou stále vyšší a není divu, že ne všichni rychlému tempu dnešní doby stačí. A u syndromu vyhoření stejně jako u jiných chorob platí, že čím dřív bude odhalen, tím rychlejší a méně bolestná bude jeho léčba. 3 Jak se syndromu vyhoření vyhnout?jestli existuje vůbec nějaká rada jak se syndromu vyhoření účinně vyhnout, vězte, že univerzální doporučení či rada neexistuje. V rámci profesního uplatnění je důležité nemalovat si vzdušné zámky. Velká očekávání nebo přehnané ideály mohou být snadnou pastí stejně jako velká angažovanost, kdy se stává zaměstnání a profesionalita jediným životním cílem. Je důležité, aby člověk v tom co dělá, viděl smysl, ale zároveň také, aby jeho život byl naplňován i jinými na např. koníčky či volnočasovými zájmy. Méně ohroženi syndromem vyhořením jsou lidé, kteří si vybudovali stabilní sociální zázemí nejen v podobě rodiny a přátel, ale i kolegů v práci

30 5 Léčba syndromu vyhoření Syndrom vyhoření není sice chápán jako nemoc, ale stejně jako jiné nemoci vyžaduje zdravotní péči. Postiženým lidem nejčastěji pomáhají psychologové, psychoanalytici a další terapeuti. Při léčbě je využívána spousta metod. Velmi účinné jsou metody kognitivně behaviorální a existenciální terapie. Pro terapii je velmi důležité, aby si postižená osoba syndromem vyhoření uvědomila, že tento problém má. Při léčbě je snaha vyřešit především celou škálu problémů v oblasti chování, komunikace a mezilidských vztahů. Postižený by se neměl bát požádat o pomoc své okolí. Při léčbě syndromu vyhoření záleží na tom, v jaké fázi se nachází. Jakou profesi postižený člověk vykonává a jaká je osobnost. To vše vyžaduje od odborníků velmi individuální přístup. 5 V některých případech může pomoci pouhá změna prostředí nebo zdravotní dovolená. Jindy je nutná návštěva psychologické ambulance. Není vyloučena ani hospitalizace pacienta a nasazení medikamentózní léčby. Stupeň obtíží je obrazem podoby léčebného programu. U syndromu vyhoření platí, že čím dříve se s problémy začne něco dělat tak tím méně bude stanovený program léčby zasahovat do života nemocného. V podstatě nejlepší je již celou situaci řešit ve fázi stagnace. Platí stále, že můžeme být rádi, pokud se potřebné kroky začnou realizovat ve fázi frustrace nebo apatie. Velké množství postižených syndromem vyhoření se snaží situacizvládnout bez pomoci odborníka. Problémy, které vzniknou, házejí za hlavu a nevěnují jim patřičnou pozornost. Se skutečností, že není vše v pořádku, se smiřují v podstatě až tehdy pokud jim situace a rozsah potíží již nedovoluje přivírat oči před ničím. U mnoha osob, jež v minulosti prodělaly syndrom vyhoření, se jeho léčba skutečně nakonec neobešla bez pobytu v nemocnici. Alespoň částečnou útěchou snad zde může být fakt, že ve velké části případů jednalo pouze o období, kdy se syndrom vyhoření u pacientů projevoval ve své nejintenzivnější podobě. Po odeznění jeho nejtíživějších příznaků tak je obvykle možné postoupit k ambulantní formě léčby