MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Fakulta sportovních studii Katedra sportovní edukace POROVNÁNÍ BIOMECHANICKÝCH UKAZATELŮ U TECHNIKY HODU OŠTĚPEM A HODU MÍČKEM Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Petr Lajkeb Vypracoval: Jan Nový 3. roč. komb., obor TVSK Brno 2006

2 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně za použití uvedené literatury. Je mojí milou povinností poděkovat Mgr.Petru Lajkebovi, vedoucímu mé bakalářské práce, za všeobecnou pomoc, kterou mi poskytl při jejím vypracování, za cenné rady a kritické připomínky. Zároveň chci poděkovat i trenérům Vítkovické atletiky, jež mi pomohli s obrázkovou dokumentací. V Ostravě

3 OBSAH Úvod Cíl práce Úvod k hodu míčkem Úvod k hodu oštěpem Vývoj hodu oštěpem a hodu míčkem Základy biomechaniky atletiky Technika hodu míčkem Držení náčiní Nesení náčiní a rozběh Nápřah a přechod do odhodového postavení Odhodové postavení a odhod Přeskok a dokončení pohybu Technika hodu oštěpem Držení oštěpu Nesení oštěpu a rozběh Nápřah a přechod do odhodového postavení Odhod Přeskok a dokončení pohybu Vypuštění a let oštěpu Srovnání hodu oštěpem a hodu míčkem Závěr Resumé 31 Summary.32 Použitá literatura

4 ÚVOD Základem atletických disciplín jsou přirozené pohyby (chůze, běhy, skoky), které musel člověk provádět už v nejstarších dobách, aby uhájil svou existenci. K nim se brzy připojuje házení (za účelem získávání potravy, obrana proti nepříteli). Tato činnost se prolíná historií lidstva přes starověké olympijské hry až po současnost. Ve starověkých olympijských hrách byl dokonce hod oštěpem součástí pentatlonu-olympijského pětiboje. Vznik novodobých olympijských her zásluhou Piera de Coubertena v r znamená rozvoj atletických disciplín vůbec. Mění se program atletických soutěží, technika i pravidla atletických disciplín až k dnešní podobě pevného atletického programu vrcholných soutěží. ( Šimon, 2003 ) Hod oštěpem patří k nejstarším disciplínám i v novodobých OH. Hod oštěpem se u mládeže nahrazuje hodem míčkem nebo granátem. Obsahem tohoto předkládaného textu je rozbor techniky pro hod oštěpem a hod míčkem z hlediska biomechaniky. Rozbor je z většiny teoretický a je doplněn poznatky z osobních zkušeností. V následujících kapitolách této práce můžou pedagogové, trenéři a sportovci získat celkový přehled o technikách v hodu oštěpem a hodu míčkem i s poznatky biomechanických ukazatelů. Tato práce zároveň poslouží jako návod ke správnému vedení cvičení v hodu míčkem (v mládežnických kategoriích) a hodu oštěpem (v kategorií dospělých). 2

5 1. CÍLE A ÚKOLY PRÁCE CÍLE PRÁCE Cílem práce je porovnání techniky dvou vrhačských disciplín, které jsou si velice podobné. Jedná se o hod míčkem a hod oštěpem. V práci jsou podrobně obě disciplíny teoreticky rozebrány dle jednotlivých fázi a v závěru práce je uvedeno srovnání těchto dvou disciplín. V bakalářské práci je také popis hodu oštěpem a míčkem z biomechanického hlediska. Zároveň práce slouží jako vodítko pro trenéry jakým způsobem správně technicky rozvíjet tyto dvě technicky náročné disciplíny. ÚKOLY PRÁCE Z cíle vyplynuly následující úkoly: 1. Shromáždit literaturu k biomechanice atletiky (vrhy,hody) 2. Shromáždit literaturu týkající se techniky hodu oštěpem a techniky hodu míčkem 3. Prostudovat literaturu a další zdroje 4. Na základě dostupných literárních pramenů provést teoretický rozbor (srovnání)těchto dvou vrhačských disciplín 3

6 1.1 ÚVOD K HODU MÍČKEM Hod kriketovým míčkem je pouze pomocnou disciplínou. Uplatňuje se především v lehkoatletickém výcviku mládeže, a protože jsou dobrou průpravou pro hod oštěpem, mají význam i při výcviku oštěpařů začátečníků. Proto se musí technické provedení hodu kriketovým míčkem co nejvíce přiblížit sportovnímu provedení hodu oštěpem. Pro hod kriketovým míčkem platí všechny biomechanické zásady, uvedené pro hod oštěpem. Nácvik je ale jednodušší, protože technika je přirozenější. To vyplývá z tvaru a menší váhy náčiní, které je snáze zvládnutelné. Pětikrokový rytmus u oštěpu se mění při hodu kriketovým míčkem na tříkrokový, příprava k hodu i s odhodem se provádí na tři kroky.( Bartůšek, 1968 ) Hod míčkem je pomocnou atletickou disciplínou, není součástí vrcholných atletických soutěží, pouze výkonnostních ( soutěže odznaku zdatnosti, školní soutěže ). Do osnov základní školy jsou zařazeny proto, že vytvářejí nezbytné předpoklady pro hod oštěpem. S hodem kriketovým míčkem ( 150 g ) se setkáváme na 1. stupni. ( Chromý, 1985) Častým házením se rozvíjí obratnost, rychlost a souhra pohybů. Předpokladem pro hody vůbec je vrozený švih, ten však lze využít jen tehdy, házíme-li správnou technikou.správná průprava hodu míčkem je předpokladem pro zvládnutí techniky v hodu oštěpem.( Choutková, 1977 ) Jednoduchý hod jednoruč vrchním obloukem z místa a za pohybu je pohybovým základem pro hod kriketovým míčkem v žákovské kategorii. S jeho nácvikem je třeba začít již u dětí předškolního věku. Hod kriketovým míčkem se řadí k technicky méně obtížným atletickým disciplínám.( Dostál, 1991 ) 4

7 1.2. ÚVOD K HODU OŠTĚPEM Hod oštěpem je jednou z technicky velmi náročných disciplín lehké atletiky. Řada složitých pohybů musí být provedena v poměrně velké rychlosti a přitom ve správném rytmu, aby byla sladěna v jeden pohybový celek. Odhodem, kterým vrcholí pohybová činnost oštěpaře, nabývá náčiní rychlosti, jejíž hodnoty se u světových výkonů pohybují okolo 30 m.s -1. Je to největší rychlost jaké se dosahuje při atletickém hodu nebo vrhu, ale snad také největší vůbec, jakou může člověk vlastním, přirozeným pohybem vyvinout. Z toho plyne, že v průběhu akce má rychlost pohybů stále narůstat a že vlastní hod vyžaduje schopnost přímo výbušně reagovat a ve zlomku vteřiny uvést v činnost potřebné svaly. Přitom je nutné věnovat stálou pozornost i poloze oštěpu. Jeho délka (260 cm pro muže a 220 cm pro ženy) převyšuje mnohonásobně rozměry ostatního vrhačského náčiní ; tím jsou kladeny u hodu oštěpem specifické požadavky na vypěstování smyslu pro vedení oštěpu během celého hodu, a zvláště při jeho zakončení. (Vacula, 1975) Součinnost celého těla je zde (jako u všech vrhačských disciplín) důležitým a základním činitelem. Házíme sice paží, ale ta má téměř do poslední chvíle úlohu pasivní. Vede a udržuje náčiní v nejvhodnější poloze, sama však zatím nepřispívá k jeho zrychlení. Je ramenem dlouho jenom tažena; tělo přitom prochází postupnou prací příslušných svalových skupin jakousi pohybovou vlnou, postupující ze spodu; výsledkem je tzv. oštěpařský luk. Napětí, které tak vznikne, závisí na pohybových vlastnostech je mírou součinnosti těla a nezbytnou podmínkou úspěšného provedení hodu. Jedině tímto napětím je umožněna bleskurychlá práce paže, končící švihem předloktí, jež uděluje náčiní konečné a největší zrychlení. Jako závodní disciplína je hod oštěpem přístupný dospělým, staršímu i mladšímu dorostu. Žactvo má místo oštěpu zařazen hod kriketovým míčkem. Váha oštěpu se řídí věkovou kategorií; pro muže a juniory je 800 g, pro ženy a dorostence je 600 g. Oštěpař sám musí mít bezpodmínečně tretry s hřeby v patách, aby měl zajištěno pevné postavení nohou při odhodovém postavení. ( Kněnický, 1965 ) 5

8 Obr. 1 Křivky dráhy letu Optimální úhel pro dosažení maximální vzdálenosti dopadu Optimální úhel odvrhu náčiní by byl 45 stupňů, pokud by místo odvrhu bylo stejně vysoko jako místo dopadu.na obrázku znázorňuji, že úhly výrazněji větší či menší mají za následek kratší délku dopadu. Obr.2 Tvar dráhy těžiště (resp.náčiní) při různém úhlu vzletu těžiště (resp. úhlu odvrhu) 6

9 V atletických disciplínách je nutno vždy brát v úvahu i výšku sportovce) přesněji výšku,z níž náčiní opouští jeho ruku) a fakt, že optimální úhel je tedy menší než 45 stupňů.pokud zvýšíme místo odvrhu, zvětší se automaticky délka dopadu. Platí dva vztahy: Optimální úhel odvrhu náčiní se snižuje se vzrůstající výškou,z níž je náčiní vrženo. Pro hod oštěpem se uvádí jako optimální úhel okolo stupňů. Se zvyšující se výškou odvrhu se automaticky zvyšuje délka (vodorovná vzdálenost)dopadu náčiní.to znamená,že vrhači vyšší postavy mají automaticky výhodu oproti menším. ( Vindoušková, 2003) Obr.3 Biomech. Schéma hodu oštěpem 7

10 2.VÝVOJ HODU OŠTĚPEM A HODU MÍČKEM V mé práci se jen okrajově zmiňuji o historii a moderním, sportovním pojetí hodu oštěpem a míčkem: HISTORIE DO ROKU 708 př. n. l. Hod oštěpem je z atletických hodů pravděpodobně nejstarší. Svůj původ odvozuje z dávných dob. Již pravěký člověk používal přirozeného pohybu házení pří lovu zvěře k obstarávání potravy. Pro větší účinnost nasazoval později na rovné klacky jimiž házel, ostré hroty (kost, pazourek apod.), a tu je již možno mluvit o oštěpu. Toto náčiní se stalo samozřejmě též bojovým prostředkem a provázelo člověka, stále víc zdokonalováno, celým jeho dalším vývojem až do objevení účinnějších zbraní. HISTORIE DO DRUHÉ POL. 19. ST Se sportovním prováděním hodu oštěpem se setkáváme ve starém Řecku, kde byl zařazen do programu Olymp. her nejdříve jako samostatná disciplína a od 18. Olym. her (r. 708 př. n. l.) jako součást atletického pětiboje pentathlonu. Řekové házeli oštěpem na dálku i na cíl a rozeznávali dvojí způsob provádění : lovecký a atletický. Oštěp se držel uprostřed v dlani a byl opatřen poutkem,které bylo obtočeno kolem dřevce a do něhož oštěpař vkládal dva prsty. Při odhodu byl odvinutím poutka dán oštěpu rotační pohyb. Starořecký oštěp byl kratší než dnešní (měřil asi 2m) na rozdíl od dnešního 270 cm dlouhého a 800 gr těžkého v mužské kategorii byl také těžší. Jakých výkonů Řekové dosahovali, není přesně známo. Z různých náznaků lze usuzovat, že v pětiboji bylo házeno na dálku asi ¼ stadionu, což je kolem 48m. Ještě za říše římské byl hod oštěpem v oblibě jako sportovní disciplína. Z historických záznamů se zjistilo, že svého času byl vynikajícím oštěpařem císař Commodus (ve 2. st. n. l.). Po zániku Olym. her se hod oštěpem objevuje jen jaklovecký a bojový prostředek, který je vyhrazen jen privilegovaným vrstvám..(kněnický,1965 ) 8

11 SPORTOVNÍ HÁZENÍ OŠTĚPEM OD POL. 19. ST. Zprávy o sportovním házení oštěpem máme pak až od poloviny 19. st. Házelo se nejdříve řeckým způsobem (oštěp s poutkem uprostřed) na dálku i na cíl, přímým hodem nebo obloukem, pak s držením na konci a konečně s držením v těžišti, za vinutí (švédský způsob). První výkony z té doby jsou zaznamenány ve Švédsku, kde roku 1886 hodil A.Uligert 35,81m. Do programu novodobých Olymp. her byl hod oštěpem zařazen až r v Londýně, kde byly vypsány ještě dvě samostatné soutěže: Hod volným způsobem (s držením na konci ) a švédským způsobem. V obou zvítězil Švéd Lemming výkony 54,43m a 54,83m. Od registrování výkonů v hodu oštěpem obouruč (tj. součtů výkonů pravou a levou) se během doby upustilo.ještě na OH v roce 1912 zvítězil v této soutěži Fin Saaristo výkonem 109,42 (61,00-48,42).( Kampmiller, 1999 ) Od olympijských her v Londýně nastává mohutný rozmach hodu oštěpem. Švédský způsob držení se ukázal výhodnější než hod s držením na konci, stal se oficiálním způsobem a zůstalo se při něm až do dnes. Držením v těžišti byl také jednoznačně usměrňovat vývoj techniky, ve které můžeme rozlišit tři stupně: Švédský způsob, u něhož se nápřah prováděl přenesením oštěpu vzad nad ramenem současně se záklonem a zkřižným krokem (házelo se ze záklonu). Představitelem tohoto způsobu byl Švéd E. V. Lemming, který v letech dosahoval nejlepších výkonů a první překročil hranice 50 a 60 m. Původní finský způsob přinesl od r změnu ve vedení oštěpu a nápřahu. Jeho objevitel, Fin J. Myyra, nepřenášel oštěp nazad těsně před hodem, nýbrž během dvou předcházejících kroků. Trup otáčel k oštěpu, který nechával více stranou. To umožňovalo bezpečnější akci a delší působení síly na oštěp.(vrábel,1969) 9

12 Tento způsob zvýšil výkonnost na celém světě.řada oštěpařů překročila výkonnost přes 60m.Myyra sám dosáhl výkonu 68,55 m v roce Nový finský způsob znamenal od roku 1927 další zdokonalení techniky. Byli to Finové E.Pentila a M. Jarvinen, kteří ještě více prodloužili působení síly na oštěp úklonem k házející paži,plně zapojili do hodu nohy a trup a plynule spojovali rozběh s odhodem se stupňováním rychlosti.výkonnostní vývoj oštěpařů se tímto způsobem podstatně uspíšil. Oba Finové překonali hranici 70 m a mnoho dalších hranici 65 m po poměrně kratším tréninku než dříve. Postupem doby nebyly sedmdesáti metrové hody žádnou zvláštností, zatímco švédským způsobem se dostal za tuto hranici jen Lundqist. Současná technika hodu oštěpem je v podstatě stejná jako Jarvinenova. Liší se jen v některých detailech: oštěp v nápřahu není nesen tak nízko pod ramenem, zátah je prováděn při malém odhodovém úhlu a nohy se podílejí výraznějším způsobem při odhodu. Vrcholné výkony přesáhly hranici 90 m. Jsou výsledkem jednak účinnějších tréninkových metod ve vztahu k rozvoji speciálních vlastností a jednak výsledkem dokonalého zvládnutí vědecky podložené techniky plně respektující individuální předpoklady oštěpaře. Výkony jsou významně ovlivňovány kvalitou náčiní. Je třeba se zmínit ještě o jednom druhu způsobu házení oštěpem. Je to hod otočkou, tzv. diskařská otočka,se kterým 49letý Španěl Erausquit způsobil v olympijském roce 1956 malou revoluci v oštěpařském světě.hodil 83,40 m a brzy jiní, kteří ho napodobili,házeli tímto způsobem více než dosavadním klasickým způsobem. Bylo dosahováno výkonů i přes 100 m, zde vynikali hlavně diskaři. Tehdejší mezinárodní pravidla hod s otočkou ve skutečnosti nevylučovala.avšak ještě před Olym. hrami r bylo Mezinárodní atletickou federací rozhodnuto neuznávat hod s otočkou a pravidla byla v tomto smyslu zpřesněna.(kněnický,1965 ) 10

13 3. ZÁKLADY BIOMECHANIKY ATLETIKY Atletika je sport založený na rozvíjení základních pohybových činností člověka. Chůze, běh, skoky, vrhy a hody tvoří také základ většiny ostatních sportovních odvětví. Proto je třeba atletickému pohybu věnovat mimořádnou pozornost. Podrobněji bych se tedy chtěl zabývat jeho biomechanickými základy. Při zkoumání všech druhů pohybu analyzujeme pohyb, rozkládáme pohybové celky na jejich části,pohybové prvky, a hledáme jednak prvky nejdůležitější, pro daný pohyb rozhodující,jednak prvky pro různé pohyby společné. Při atletickém pohybu tak rozeznává ČALOUD čtyři základní prvky a to odraz, rozběh, dopad a odhod a některé jejich spojení. KUCHEN pak rozděluje pohyb na fáze, které podle působení sil nazývá aktivní s převahou působení sil vnitřních a pasivní s převahou působení sil vnějších. Za rozhodující označuje tu aktivní fázi, e které dochází k největší interakci vnějších a vnitřních sil. Tuto fázi nazývá uzlovou. Při běhu je to fáze oporná, při skoku je to fáze odrazová a při hodu fáze odhodová. ( Vindoušková, 2003) Dřív než přistoupím k analýze atletického pohybu,považuji za potřebné připomenout některé obecné poučky, vyplývajících z mechanických zákonitostí v průběhu atletického pohybu se uplatňujících: Svalová síla je vektor působící v pákovém systému lidského těla. Jde o to,aby její výslednice, která je vektorovým, tedy málo efektivním, součtem dílčích sil, působila v rozhodujícím okamžiku (v závěru uzlové fáze) směrem co nejbližším směru pohybu těžiště atleta nebo náčiní, tehdy jde o zrychlující funkci svalstva a je účelné vynaložit síly co nejvíce. V jiných pohybových prvcích aktivních fází je účelné vynakládat jen tolik svalové síly, kolik je k pohybu třeba. Jde o opornou (zadržení těžiště těla nebo náčiní před ztrátou výšky) a převodovou funkci svalstva (převedení kinetické energie rozběhu nebo otočky do směru odrazu nebo odhodu).(karas,1990) 11

14 Svaly, které jsou na pohybu kinematického řetězce zúčastněny, nepracují součastně, ale postupně. Svalové skupiny jednoho článku začínají svou práci dřív, než skupiny článku začínající svou práci dřív, než skupiny článku sousedního a většinou také dřív svou práci končí. Pohyb začíná vždy článek vzdálenější od místa odporu. U pohybu, kde jsou dva odpory (hody a vrhy země a náčiní), začíná pohyb. Článek nejbližší k těžišti soustavy vrhač náčiní, a to směrem k odporu většímu ( k zemi tedy odraz). Po posunu těžiště navazuje na pohyb druhá větev kinematického řetězce (odhod). Tato struktura pohybu umožňuje efektivnější sečítaní zrychlení jednotlivých článků. (Karas,1990) Ekonomičtější je vždy pohyb rovnoměrný než pohyb, jehož rychlost kolísá, nebo jehož směr se mění. Také nabývání rychlosti při konstantním zrychlení je úspornější, než při zrychlování nepravidelném, nárazovém nebo stupňovaném. Jde tu o uplatňovaní principu setrvačnosti. Víme také, že velikost impulsu síly se zvětšuje se vzrůstem působící síly i s prodloužením jejího působení. Režim svalové práce nedovoluje zvětšovat hodnoty absolutní síly přes individuální mez a ve svalových stazích blížících se maximu pracuje sval s enormním výdejem energie. Často je proto výhodnější působit menší silou po delší čas. Kriteriem je zachování maximálního zrychlení v konečné fázi odrazu nebo odhodu. V uzlové fázi pohybu, kdy síla působí do opory je největší, je největší také druhá síla z dvojíce akce reakce. V tom okamžiku je nutná taková prostorová struktura kinematického řetězce atletova těla, aby celá nebo co největší možná část reakční síly opory směřovala do těžiště. Tím máme na mysli vhodný tvar a fixaci pákového systému článků polohu těžiště těla.( Vindoušková, 2003) 12

15 Vrhy, hody jsou z biomechanického hlediska pokládaný za podobné pohyby jedná se o posuvný pohyb označovaný jako šikmý vrh. Cílem přípravné fáze (před vlastním odvrhem) je, aby těleso (náčiní nebo vlastní tělo) získalo co největší hybnost. Hybnost je vektor a je definovaná jako součin hmotnosti a okamžité rychlosti. Rychlost, s nímž sportovec opouští při odraze podložku (resp. náčiní ruku sportovce) nezávisí pouze na velikosti působící síly, ale na působení této síly. Při sportovních disciplínách, kdy cílem je získat co největší hybnost náčiní, se musíme snažit působit silou na náčiní po co nejdelší dráze (co nejdelší dobu), aby byl impuls síly co největší.(vrábel, 1969) Lze zapsat : F. t = m. v Kde F = Síla, t = čas, m = hmotnost, v = okamžitá rychlost Impuls síly (levá strana rovnice) považujeme za příčinu, hybnost pak za důsledek.( Kuchen, 1977) Okamžiku, kdy těleso (sportovec nebo náčiní) opouští podložku nebo ruku vrhače, je rozhodnuto o dráze, kterou se bude těžiště tělesa nebo soustavy pohybovat. Platí totiž tzv. zákon o zachování hybnosti izolované soustavy, jinak zvaný též zákon o zachování pohybu těžiště. Po odraze, daném určitou svalovou silou a časem, se soustava segmentů zvaná člověk pohybuje určitou hybností, kterou již nemůže vnitřními (svalovými) silami změnit. Po odraze již žádný pohyb sportovce nemůže ovlivnit dráhu letu jeho těžiště. Změny polohy jednotlivých částí těla mohou pouze změnit polohu těžiště těla vzhledem k těmto částem těla, ale těžiště pokračuje v letu po parabolické křivce, která je určena odrazem. Na zem dopadne díky stále působící tíhové síle. Na let člověka či náčiní po odrazu (odvrhu) má vliv pouze velikost a směr odvrhové rychlostí, tíhová síla, popř. odporové síly prostředí (hlavně u hodu oštěpem a diskem). Teoretická křivka letu je symetrická (osa symetrie prochází vrcholem paraboly) a nazývá se parabola, uvažujeme-li vliv odporových sil prostředí, mění se na balistickou křivku. 13

16 Atletika jako sport je charakterizovaná snahou po dosažení lepších (v soutěži) nebo nejlepších (rekord) výkonů v různých disciplínách. Struktura atletického pohybu pokrývá téměř celou oblast jednoduchého přirozeného pohybu. Zahrnuje rychlost lokomoce, překonávání vzdálenosti výšky skokem i hodem různým náčiním. V této části mé práce se budu zabývat aplikací dané disciplíny (hodu oštěpem). Některé prvky tvoří pohybový základ většiny sportů a her z hlediska tělovýchovného pedagoga je poznání její pohybové struktury nezbytné. (Vindoušková,2003) Atletické hody a vrhy: Výkon při všech atletických hodech a vrzích je dán délkou hodu (vrhu). Ta je určená především odhodovou rychlostí,pak úhlem odhodu a výškou, z níž bylo náčiní vypuštěno. Odhodová rychlost je rozhodujícím činitelem délky hodu, ve vztahu k ostatním veličinám je v dvojmoci, s jejím přírůstkem tedy stoupá délka hodu geometricky. Úhel odhodu závisí na poměru odhodové výšky a délky hodu. Je - li výška odhodu vzhledem k délce hodu zanedbatelná (prakticky všechny hody), je optimální elevační úhel 45 stupňů.(kuchen,1977) Hod oštěpem: Rychlost, kterou oštěpař nabyl rozběhem, se sčítá s rychlostí švihu.ve švihu se uplatňují všechny pohybové složky, popsané v odstavci odhodu. Oštěpař nemůže sice beze zbytku využít svých běžeckých možností,přesto dosahuje rychlostí až 7 m.s 1. Oštěp má odhodovou rychlost až 30m.s -1. Odpor vzduchu se při letu uplatňuje jen málo, protože oštěp má malou čelnou plochu a doutníkový tvar. Byl li však oštěp špatně vypuštěn, tedy svírá li jeho podélná osa se směrem pohybu úhel, odpor vzduchu značně vzroste, tím se sníží rychlost pohybu a délka hodu klesne. K tomu vede zejména předčasné nebo pozdní vypuštění oštěpu. Správné položení oštěpu, tj. mírné zvednutí hrotu, má za následek vztlak a plachtění oštěpu podobně jako při hodu diskem.(kovařík, Langer, 1975) 14

17 Obr.4 Schéma působení sil při hodu oštěpem Obr. 5 Kinematické parametry uvažované při vypuštění oštěpu 15

18 4. TECHNIKA HODU MÍČKEM Celý hod můžeme rozdělit následovně: Držení náčiní Nesení náčiní a rozběh Nápřah a přechod do odhodového postavení Odhodové postavení a odhod Přeskok a dokončení pohybu 4.1 DRŽENÍ NÁČINÍ Míček se drží pevně v misce z prstů tak, že ukazováček a prostředník je za míčkem, ostatní prsty ho svírají z boku. ( Bartůšek, 1968) Obr. 6 Držení náčiní 16

19 4.2 NESENÍ NÁČINÍ A ROZBĚH Nesení míčku je shodné s nesením oštěpu. Paže je zhruba ohnutá v pravém úhlu s loktem vpřed, ruka s míčkem před čelem nebo maličko výš malíkovou hranou vpřed. Od výběhové čáry se cvičenci rozbíhají zrychlovaně směrem k odhodové čáře. ( Popis techniky pro hod pravou rukou). Předloktí pravé paže s míčkem v rytmu běhu vykývne při každém kroku levou nohou vpřed a při kroku pravou nohou zase zpět doprovází se tak rytmus běhu. Opačná paže pracuje normálně běžecky. Na značku, odkud začíná přechod do odhodového postavení se došlápne levou nohou a vykývne předloktím ještě vřed, další krok pravou nohou je delší a důraznější, mírně zkřížený a současně jde paže s míčkem nejkratší cestou vzad do nápřahu je téměř napjatá v lokti. (Chromý, 1985) 4.3 NÁPŘAH A ODHOD DO ODHODOVÉHO POSTAVENÍ Tato fáze se provádí na poslední tři kroky ( levá pravá levá ). Při druhém kroku se přenese míček vrchním nebo spodním obloukem nazad. Tento krok je rychlejší a delší, částečně provedený zkřižmo, osa ramen a boků se již natáčí do směru hodu. Nohy předběhnou trup, který se tak dostává postupně do záklonu a podtržení pravého ramene co nejdál vzadu do úklonu. Odhodové postavení, tj. váha těla je na pravé noze, levá je odlehčená. Pravá paže a osa ramen je téměř rovnoběžná s osou rozběhu, levá paže je pokrčená předpažmo. Délka rozběhu se pohybuje od 10 m do 20 m ( podle vyspělosti žáků ).(Chromý, 1985) 4.4 ODHODOVÉ POSTAVENÍ A ODHOD Při odhodovém postavení je pravá noha ve zkříženém kroku značně pokrčená se protlačuje kolenem vpřed do směru hodu,prudce se napíná a protlačuje vpřed i pravý bok. Levá noha dokračuje napřed patou a pak celým chodidlem šikmo vpřed o půl až celou stopu vlevo od osy rozběhu a zahajuje svou vzpírající, blokující práci. 17

20 Při vytočení chodidla pravé nohy a kolena do směru hodu jejím napínáním ve všech třech hlavních kloubech se protlačuje pánev a trup vpřed a váha se přenáší na levou téměř napjatou nohu, která v konci odhodu zvedá celé tělo.tak se postupně zapojují do odhodu svaly nohy, pánve, trupu, ramene a nakonec paže. Vytváří se jakási pohybová vlna,která postupuje plynule od chodidla až po zápěstí házející paže a dochází k tzv. oštěpařskému luku, kdy celá pravá noha od špičky, pánev a trup až po zápěstí pravé paže tvoří souvislý oblouk. Paže s míčkem tažená trupem vpřed se ohýbá v lokti, trup přechází nad levou nohu a předklání se. Paže s míčkem rychle švihá vpřed vzhůru a sklopením ruky dochází k odhodu. Levá pokrčená paže se přitiskne k levému boku a pomáhá blokovat pohyb levé strany těla vzad. Osa otáčení prochází levou stranou těla. Aby nedošlo k přešlapu, cvičenec přeskakuje z levé nohy na pravou a brzdí tak pohyb vpřed, někdy i poskoky na pravé noze. Provádí-li se přechod do odhodového postavení na pět kroků, přenese se míček nejkratší cestou na první tři kroky vzad s otočením trupu bokem do směru hodu, na čtvrtý prodloužený a částečně zkřížený krok se dostanou cvičenci do odhodového postavení, které je stejné jako při přechodu do odhodového postavení na tři kroky. (Bartůšek, 1968) 4.5 PŘESKOK A DOKONČENÍ POHYBU Pohyb trupu vpřed a celková energie přenese cvičence přes napnutou levou nohu. Přepadávající trup podchytí pravá noha,postavená kolmo na osu rozběhu.(fejtek, 1991) Obr.7 Kinogram hodu míčkem z tříkrokového rytmu 18

21 Obr.8 Pětikrokový rytmus Obr.9 Chyby při hodu míčkem 19

22 5.TECHNIKA HODU OŠTĚPEM Hod oštěpem má 3 základní pohybové fáze rozběh, vlastní hod a přeskok, ale pro popis techniky je výhodnější následující rozdělení: držení oštěpu nesení oštěpu a rozběh nápřah a přechod do odhodového postavení odhod přeskok a dokončení pohybu vypuštění a let oštěpu Všechny fáze na sebe plynule navazují tak, že následující začíná již před dokončením předcházející fáze. ( Bartůšek, 1968 ) Obr.10 Kinogram jednotlivých fází v hodu oštěpem 20

23 5.1 DRŽENÍ OŠTĚPU Vinutí leží vždy v celé dlani, vychází z dlaně žlábkem u zápěstí, dvěmi nejzazšími prsty, které svírají oštěp, se opírají o okraj vinutí.podle toho, kterými prsty se opíráme, rozeznáváme několik způsobů úchopu: Finský opírá se o palec a prostředník, ukazováček je položen šikmo vzad podél oštěpu to je způsob nejužívanější. Vidlička opírá se o ukazovák a prostředník, mezi kterými prochází oštěp. Držení v pěsti a) všechny prsty obepínají vinutí b) malíček se opírá o oštěp odspodu Proti sklouznutí prstů po vinutí v závěrečném švihu se používá práškovitá kalafuna. ( Bartůšek, 1968) Obr.11 Držení oštěpu 21

24 5.2 NESENÍ OŠTĚPU A ROZBĚH Oštěp je nesen tak, že pravá ruka s oštěpem je nad pravým ramenem ve výši spánku, dlaní otočená vzhůru loket směřuje dopředu. Paže s oštěpem (vodorovným, nebo lehce špičkou skloněným dolů) se pohybuje mírně vpřed a vzad v souladu s levou nohou, levá paže pracuje běžeckým způsobem. Délka rozběhu je individuální, většinou v rozmezí m. Rozběh je vyznačen dvěma značkami výběhovou na začátku rozběhu, odkud vybíhá oštěpař většinou pravou nohou a běh postupně zrychluje, nápřahovou, která je 8 11 m před odhodovým břevnem. Určuje se zkusmo, pak je pro každého oštěpaře ve stálé vzdálenosti a značí začátek přenášení oštěpu nazad.( Kněnický,1965) Obr.12 Nápřahový pohyb paže 22

25 5.3 NÁPŘAH A PŘECHOD DO ODHODOVÉHO POSTAVENÍ Touto fází rozumíme přípravu k hodu. Začíná dokrokem na nápřahovou značku a je charakterizována: změnou polohy oštěpu přenášením, změnou rytmu běhu, postavením těla, která zaujímá nejvýhodnější postavení, značně stupňovanou rychlostí kroku. Celá fáze spolu s odhodem vychází do pěti kroků. Proto používáme v technice hodu oštěpem termín pětikrokový rytmus. Přenášení se provádí většinou vrchním nápřahem, méně spodním. Při vrchním nápřahu začíná přenášení po dokroku levé nohy na značku tak, že oštěp zdánlivě zůstane na místě a oštěpař ho následujícími dvěma kroky předběhne. Oštěp se nesmí vychýlit do stran ani zvednout. Krok prvou je proveden rychleji, někdy i skokem a je signálem pro změnu rytmu běhu; noha dokračuje ne celé chodidlo, trup se natáčí doprava. Třetím krokem levou nohou se dokončí nápřah paže, osa ramen je otočena do směru hodu, ale pánev zůstává ve směru rozběhu.(kněnický,1965) Při spodním nápřahu začínáme dokrokem pravé nohy na značku, tedy o krok dříve než při vrchním nápřahu. Oštěp vedeme vpřed a dolů,v dalších dvou krocích provedeme vodorovným oštěpem nedokončený spodní oblouk vzad, vinutí přechází do prstů a vzadu zpět do dlaně. Vše ostatní je stejné jako u vrchního nápřahu. Čtvrtý krok je proveden ještě rychleji. Je vlastně přeskokem, protože těsně za pravou nohou se pohybuje levá a obě pak předbíhají trup. Trup je natočen levým bokem do směru hodu se současným úklonem vpravo a vytažením pravé paže vzad. Pravá noha dokračuje měkce přes vnější hranu chodidla, špička se vytáčí více nebo méně ven, koleno je mírně pokrčené (těžiště se snížilo). Tento čtvrtý krok nazýváme impulsový nebo zkřižný.je výhodné pro dokonalejší práci levé nohy, když natočení vedoucí k dlouhému zátahu provedeme 23

26 již během tohoto kroku a vlastní dokrok je již proveden do směru hodu. Okamžitě po dokroku pravou nohou se koleno protlačuje vpřed i pánev - ještě před dokrokem pravé nohy, který se snažíme oddálit. Pátým krokem je dokrok na levou nohu, která působí pevným opřením jako blok, vzpíráme se o ní. Nezbytné pro účinnou práci levé nohy jsou tretry s hřeby v patách. ( Bartůšek, 1968) 5.4 ODHOD Odhod je prostorový a časový sled pohybů částí těla nad těžištěm v poslední fázi hodu, kdy vrhač stojí na místě.celá tato fáze se stává z pohybu částí těla pod těžištěm.odraz uvádí do pohybu těžiště těla, odhod využívá pohybu těžiště těla a uvádí do pohybu náčiní. Pohyby při odhodu se skládají z pohybů trupu a pohybu paže.v tomto pořadí také za sebou následují. Pohyby trupu se skládají ze tří pohybových složek: Švihu trupu,torza trupu a pohybu ramen. Švih - trupu má podobu pohybu pružného praku Torze - trupu je v podstatě postupná rotace trupu od pánve k ramenům. Ramena se v rotačním pohybu zpožďují za pánví. Tím vzniká vlivem pevnosti a pružnosti tkání tonus a následné zrychlení pohybu trupu v ramennou v poslední fázi pohybu.(kněnický,1965) Pohyb ramen je založen na stejném principu. Vrhač začíná odhod s rameny uvolněně tlačenýma vpřed. Ve střední fázi odhodu vytlačuje vpřed hruď, aby v závěrečné fázi využil takto vzniklém luku posílení pohybu obou ramen vpřed. Všechny typy pohybu trupu se kombinují a jejich fáze na sebe v časovém sledu navazují. 24

27 Pohyby trupu jsou doprovázeny pohybem paže s náčiním, které v prvních dvou fázích uvolněně sleduje pohyb ramen. V poslední fázi švihne do směru hodu (vrhu). Pohyby jejich článků jsou postupné ve sledu kloub ramenní kloub loketní zápěstí klouby prstů. Při odhodu musí působit největší síla po nejdelší dráze pro hody a vrhy platí zákonitosti šikmého vrhu.(kovařík, Langer, 1975) Obr.13 Fáze napínání luku 25

28 Obr.14 Fáze spuštění luku 26

29 5.5 PŘESKOK A DOKONČENÍ POHYBU Celý hod nebo vrh je složitý pohybový celek s přesným sledem pohybů a podle tvarů a váhy náčiní velmi technicky rozdílný pro jeho úspěšnou konstrukci platí tyto zásady: Odraz působí na pohyb těžiště a na a na pohyb těžiště navazuje a z těžiště vychází odhod. S návaznosti příčinou souvisí i návaznost časová.aby odhod dobře využil kinetické energie těla získané odrazem, musí na odraz časově i prostorově navazovat. Úhel odrazu a úhel odhodu by měly být totožné nebo se aspoň co nejvíce blížit.jinak nastává rozklad síly a energetické ztráty. (Šimon,2003) Obr.14 Během dokroku pravé nohy po impulzivním kroku Obr.15 Před dokrokem levé nohy v odhodové fázi) 27

30 Obr.16 Švih trupu při odhodu Obr Torze trupu při odhodu.zpožďování pohybu ramen za pohybem pánve 28

31 5.6 VYPUŠTĚNÍ A LET OŠTĚPU U hodu oštěpem přichází v úvahu několik činitelů, kteří mají vliv na let oštěpu, a tím na délku hodu. Aby byl oštěp správně vypuštěn musí výslednice sil působit ve směru osy oštěpu; osa oštěpu se pak nesmí vychýlit z vertikální roviny, jež prochází pravým ramenem ve směru rozběhu. (Bartůšek,1968) Úhel odhodu je u hodu oštěpem ve skutečnosti vždy menší než úhel teoretický. Pro maximální délku šikmého hodu nám fyzikální zákony určují jako nejpříznivější úhel 45, odhodový úhel oštěpu je však vždy, jak je potvrzeno skutečností, pod 42. Příčiny rozdílů jsou dvě: 1. Počátek dráhy latu oštěpu je výše než její konec, tj. vodorovná rovina odhodu a dopadu není tatáž, je mezi nimi vzdálenost více než 2 m (podle tělesné výšky atleta). V takovém případě je i teoreticky vypočtený odhodový úhel pro dosažení největší délky hodu vždy menší než Nejzávažnější činitel, který má vliv na délku hodu je odhodová rychlost. Každá změna této rychlosti má pro výkon daleko větší význam než percentuálně stejná změna úhlu. V odhodové fázi může oštěpař působit svou silou na oštěp daleko účinněji ve směru vodorovném než ve směru vzhůru. Počáteční rychlost letu oštěpu je výslednicí (je určena směrem i velikostí) vektorového součtu dvou složek: vodorovné a svislé. Zvětšení kterékoli složky znamená též zvětšení výslednice, ale nese s sebou také změnu velikosti odhodového úhlu.(simon,2003) Podle zákonů mechaniky se může dráha pohybujícího se tělesa změnit jen působením vnější síly. Vnější sílu představuje za letu kromě tíže odpor vzduchu, jeho působení však bylo zatím stále uváděno ve smyslu negativním. U hodu oštěpem však můžeme využít odporu vzduchu k prodloužení dráhy letu, a tím získat dalšího činitele, který může mít kladný vliv na výkon.je to umožněno tvarem oštěpu a jeho poměrně malou váhou. (Kněnický, 1965) 29

32 6. SROVNÁNÍ HODU OŠTĚPEM A HODU MÍČKEM Obě vrhačské disciplíny jsou si technicky velmi podobné a v některých fázích techniky jsou naprosto stejné. Avšak důležité faktory, které by měly být dodrženy pro stoprocentní výkon se u v některých faktorech liší. Hod míčkem je disciplínou, kterou začíná každý budoucí oštěpař, a proto je nesmírně důležité nepodcenit rozvoj techniky u této na první pohled snadně zvládnutelné disciplíny. Hod míčkem je disciplínou žákovské kategorie ve věku od 6 12let. Děti v tomto věku je nutné správně vést k základům techniky hodů, aby nedošlo k případnému zranění nebo ke špatným návykům, které se v projeví při přechodu na daleko technicky náročnější disciplínu hod oštěpem. První fází hodu u obou disciplín je správné držení náčiní.u hodu míčkem se pevně míček drží v tzv. misce z prstů tak, že ukazováček a prostředník je za míčkem a ostatní prsty ho svírají z boku. (Bartůšek,1968) U hodu oštěpem je podstatný rozdíl v držení, kdy vinutí oštěpu leží vždy v celé dlani, vychází z dlaně žlábkem u zápěstí. Dva nejzažší prsty, které svírají oštěp, se opírají o okraj vinutí. (Kněnický,1965) Pro hod oštěpem rozeznáváme několik způsobů úchopu, které uvádím v práci. (viz technika hodu oštěpem). Při rozběhu obou disciplín je rozdíl v délce rozběhu z náčiním, kdy u hodu míčkem se délka pohybuje mezi 10m až 20m. U oštěpu je rozběh podstatně delší v rozmezí 23 30m. Kratší délka u hodu míčkem je dána především tím, že disciplínu provádí mladší kategorie a tudiš by rychlost z delšího rozběhu byla velice náročná na skloubení s odhodovou fází. S delším rozběhem proto počítáme až v pozdějším věku, aby byl celý rozběh, přechod do odhodové fáze i samotný odhod koordinovaný a technický správně provedený. Pro hod míčkem je typický tříkrokový rytmus ( levá pravá levá ). Při druhém kroku se přenese míček vrchním nebo spodním obloukem nazad. Tento krok je rychlejší a delší, částečně provedený zkřižmo, osa ramen a boků se již natáčí do směru hodu. Nohy předběhnou trup, který se tak dostává postupně do záklonu a podtržení pravého ramene co nejdál vzadu do úklonu. 30

33 Pro hod oštěpem celá fáze spolu s odhodem vychází do pěti kroků. Proto používáme v technice hodu oštěpem termín PĚTIKROKOVÝ rytmus. Důležité pro obě disciplíny je aby v době zkřižných kroků, ať už pěti nebo tří kroků vyvinuli co největší rychlost, která hraje velkou roli pro samotnou délku hodu. Nesmíme zapomenout i na ostatní faktory správné držení náčiní bez vychýlení z osy a kladení důrazu na těžiště spodních končetin. U hodu míčkem je to snadnější na trénink, u hodu oštěpem mívá řada sportovců problém z důvodu délky náčiní. (Bartůšek,1968) Odhodová fáze je u obou disciplín stejná. Důležitou zmínkou je především heslo: Odraz uvádí do pohybu těžiště těla, odhod využívá pohybu těžiště těla a uvádí do pohybu náčiní. Oštěpaři často v technice používají velké vychýlení oštěpu z osy těla z důvodů vedení náčiní po delší ose za účelem co nejdelšího hodu. U hodu míčkem se tento jev nevidí. Je to dáno jiným typem náčiní a zároveň pro mladší kategorii je tento prvek příliš technicky náročný na koordinaci a návaznost všech po sobě jdoucích fází odhodu. Samotné vypuštění náčiní a let oštěpu závisí na několika činitelích, které uvádím v textu mé bakalářské práce, přesto důležitou informací je správnost úhlu odhodu a ta z teoretických úvah se jeví jako nejideálnější pod úhlem 45. Pro hod míčkem je takovýto úhel opravdu ideální, ačkoliv pro hod oštěpem je odhodový úhel oštěpu, jak je potvrzeno skutečností, pod 42. Příčiny jsou uvedeny v textu v podkapitole vypuštění a let oštěpu. Závěrem lze tedy říct, že obě disciplíny jsou si velice podobné, ale každá z nich má svá specifika, která jsou nutné dodržovat pro správnost provedení hodu, pro zdokonalování a osvojováni si správné techniky, a pro udržení si dobrého zdravotního stavu, zejména u hodu míčkem v mladších kategoriích je třeba se těmto faktorům věnovat s maximální pečlivostí. 31

34 7. ZÁVĚR Ať se zaměříme na jakýkoliv sport jako je fotbal, basketbal či atletika, každý rozvíjí pro svou sportovní činnost technické schopnosti. U fotbalistů je třeba se zaměřit především na techniku dolními končetinami. V atletice a konkrétně u hodu oštěpem či míčkem je technika složitější. Při vrzích je zapotřebí vysoká koordinace, síla a rychlost pohybu a sladit všechny tyto faktory společně tak, aby z toho vyšel kvalitní výkon. Mnoho autorů uvádí ve své literatuře nespočetné množství informací týkající se techniky vrhu a hodu, tyto prameny slouží jako základní vzorce u konkrétního sportovního odvětví. Cílem mé práce je najít nejvhodnější ukázky techniky pro hod oštěpem a míčkem. Při vypracování tohoto tématu jsem se opíral o vlastní zkušenosti a dostupnou literaturu.v průběhu své sportovní kariéry v lehké atletice, která trvala asi deset let, jsem si prošel hodem míčkem v žákovských kategoriích. V dorostu, juniorech a mužské kategorii jsem házel oštěpem. Za tu dobu jsem pochytil řadu poznatků v rozvoji techniky u těchto dvou vrhačských disciplín, které jsem za pomoci literatury přenesl do své práce. Věřím, že jsem svou prací přispěl některým začínajícím trenérům, cvičitelům, pedagogům, alespoň částečně k osvětlením, jak správně provádět tyto dvě technicky náročné disciplíny. 32

35 RESUMÉ V této práci jsem se zaměřil na porovnání techniky u dvou vrhačských disciplín (technika hodu míčkem a technika hodu oštěpem). Pro obě disciplíny jsou důležité biomechanické faktory, kterým věnuji část své práce. Téma rozděluji do několika kapitol. V úvodu se věnuji biomechanice obecně dále pak se zaměřením na vrhy, a konkrétně pro hod míčkem a hod oštěpem. Jedná se spíše o teoretickou část, která se skládá z jednotlivých faktorů biomechaniky a ta je stejná pro obě disciplíny. Hlavní části jsou samotné disciplíny, kterým jsem věnoval převážnou část mé práce. Na počátku kapitol uvádím historický náhled na tyto disciplíny. Následující podkapitoly tvoří teoretická rozbor techniky u těchto vrhů. Z textu vyplývá rozdíl mezi těmito disciplínami. 33

36 SUMMARY In this thesis, I concentrated on comparing two throwing events (ball throw and javelin throw). Biomechanical factors are essentials for both events to which I devoted a part of my thesis. The issue is dividend into several chapters. The introduction deals with biomechanice in general, later on with throw ball throw and javelin throw in detail. This part is thought to be theoretical one, consisting of individua biomechanical factors and those are the same for both events. The main part of my thesis is formel by the events themselves which prevail in it. At the beginning of each chapter, I depict the historical background of the events mentioned above. The following sub-chapters include a theoretical analysis of techniques used within the events. The difference between the two events follows the text of my thesis. 34

37 POUŽITÁ LITERATURA 1. Bartůšek, B. Lehká atletika.1. vyd. Brno , 148,149 s Dostál, E. Didaktika školní atletiky. 2. vyd. Praha: SPN, s Fejtek, M. Atletika pro ročník ZŠ. 1. vyd. Praha: SPN, s Choutková, B. Jak trénuje atletické žactvo.1. vyd. Praha: Olympia, s Choutková, B. Vybrané kapitoly ze školní atletiky.1. vyd. Praha: UK v Praze Chromý, Z. Sportovní příprava.1. vyd. Olomouc: UP v Olomouci, , 42, 117, 118 s. 7. Ihring, A. Atletika víceboje.1. vyd. Bratislava: STV, Kampmiller, T. Sborník vědeckých prací III. 1. vyd. Bratislava: SVS, , 3-12 s. 9. Karas,V. Biomechanika tělesných cvičení.1.vyd.praha: SPN, ,12 13s 10. Kněnický,K. Technika lehkoatletických disciplín. 1. vyd. Praha:SPN, , 182, 193 s

38 11. Kovařík, Langer. Biomechanika tělesných cvičení.1. vyd. Praha, , 59 s. 12. Kuchen, A. Atletika vrhy. 1. vyd. Bratislava: STV, s Šimon, J. Atletické vrhy a hody. 1. vyd. Praha, , 182, 187s. 14. Vacula, J. Trénink lehkoatletických disciplín.2. vyd. Praha: SPN, , 297 s Vindoušková, J. Abeceda atletického trenéra. 1. vyd. Praha:SPN, s Vrábel,J.Lehká atletika vrhů a hodů. 1.vyd. Bratislava:SÚV, ,71 s