Stanovení bonity pro vybrané klienty Determination of client s creditworthiness

VYSOKÁ ŠKOLA BÁŇSKÁ TECHNICKÁ UNIVERZITA OSTRAVA EKONOMICKÁ FAKULTA KATEDRA FINANCÍ Stanovení bonity pro vybrané klienty Determination of client s creditworthiness Student: Vedoucí bakalářské práce: Markéta Dluhošová Ing. Josef Novotný, Ph.D. Ostrava 2013

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala Ing. Josefu Novotnému, Ph.D. za cenné rady a připomínky, které mi poskytl během zpracování této bakalářské práce.

Obsah 1 Úvod... 5 2 Charakteristika finančního rizika a popis úvěrového procesu... 6 2.1 Finanční rizika... 6 2.2 Kreditní riziko... 7 2.2.1 Řízení kreditního rizika v úvěrovém procesu... 9 2.2.2 Řízení kreditního rizika v kontextu kapitálové přiměřenosti... 10 2.3 Úvěrový proces... 12 2.3.1 Žádost o poskytnutí úvěru... 12 2.3.2 Úvěrová analýza... 13 2.3.3 Uzavření úvěrové smlouvy a uvolnění čerpání úvěru... 14 2.3.4 Monitorování a kontrola dodržování podmínek úvěru... 16 2.3.5 Splacení úvěru a úroků... 16 3 Metody stanovení bonity... 18 3.1 Retailová klientela... 18 3.1.1 Credit scoring... 20 3.1.2 Úvěrové registry... 21 3.2 Korporátní klientela... 21 3.2.1 Rating... 23 3.3 Bonitní/bankrotní modely... 26 3.3.1 Kralickův Quick test... 26 3.3.2 Index bonity... 28 3.3.3 Altmanův model Z-skóre... 29 3.3.4 Indexy IN... 30 3.3.5 Tafflerův model... 31 4 Určení bonity pro vybrané klienty... 33 4.1 Vstupní data... 33 4.1.1 Elektrizace železnic Praha a.s.... 33 4.1.2 HOCHTIEF CZ a.s.... 34 4.1.3 ÚRS PRAHA, a.s.... 34 3

4.2 Hodnocení vybraných společností pomocí modelů... 35 4.2.1 Stanovení bonity společnosti Elektrizace železnic a.s.... 35 4.2.2 Stanovení bonity společnosti HOCHTIEF CZ a.s.... 43 4.2.3 Stanovení bonity společnosti ÚRS PRAHA, a.s.... 50 4.2.4 Shrnutí dosažených výsledků... 57 5 Závěr... 59 Seznam použité literatury... 60 Seznam zkratek... 62 Prohlášení o využití výsledků bakalářské práce Seznam příloh Přílohy 4

1 Úvod Bonita neboli schopnost klienta dostát svým závazkům, je v dnešní době zásadní kritérium, které banky zkoumají při svém rozhodování o poskytnutí úvěru. Stanovení bonity klienta je součástí úvěrového procesu, kdy banka se na základě finančních i nefinančních informací o klientovi rozhoduje, zda mu poskytne úvěr. Důležitou úlohu má bonita také v souvislosti s řízením rizik. Při každém poskytnutí úvěru se banka vystavuje určité míře úvěrového rizika, tedy rizika nesplacení úvěru klientem, kterému se snaží zabránit správným posouzením jeho bonity. Špatné určení bonity klienta může vést k nepředpokládaným finančním ztrátám banky a dostat banku do značných finančních potíží. Cílem této bakalářské práce je ohodnotit a stanovit bonitu vybraných klientů na základě výpočtu zvolených bonitních a bankrotních modelů. Práce bude rozdělena do pěti kapitol. První tvoří úvod a poslední závěr. Ve druhé kapitole bude vymezeno finanční riziko a uvedeno jeho základní členění. Podrobněji bude vysvětleno úvěrové riziko, které má zásadní význam při poskytování úvěrů klientům a nejvíce ovlivňuje proces hodnocení bonity klienta. Dále bude v rámci této kapitoly nastíněn proces řízení rizik v úvěrovém procesu a v kontextu kapitálové přiměřenosti. V závěru této části práce bude popsán úvěrový proces v bance od žádosti o úvěr po jeho splacení. Třetí kapitola bude věnována charakteristice dvou základních skupin klientů, které tvoří retailová a korporátní klientela. V rámci této části budou uvedeny jejich hlavní specifika, rozdíly a metodické postupy využívané ke zjištění bonity klientů. Blíže budou objasněny metody credit scoringu a vysvětleny hlavní rozdíly mezi interním a externím ratigem. Dále budou představeny hlavní bonitní a bankrotní modely, ze kterých banky vycházejí při zjišťování úvěruschopnosti klienta. Ve čtvrté kapitole budou použity uvedené bonitní a bankrotní modely ke stanovení bonity vybraných akciových společností. Konkrétně se bude jednat o podniky Elektrizace železnic a.s., HOCHTIEF CZ a.s. a ÚRS PRAHA, a.s. Nejprve bude stanovena bonita každé společnosti s využitím jednotlivých modelů, následně bude provedeno srovnání výsledků s externím ratingem stanoveným ratingovými agenturami. 5

2 Charakteristika finančního rizika a popis úvěrového procesu V této kapitole bude charakterizováno finanční riziko, jeho základní členění a detailněji vysvětleno kreditní riziko, které patří mezi nejdůležitější rizika působící na chod banky a ovlivňující proces hodnocení bonity klienta. V další části této kapitoly bude nastíněn postup řízení kreditního rizika a jeho význam v kontextu kapitálové přiměřenosti. V závěru kapitoly bude popsán úvěrový proces od žádosti o úvěr až po finální fázi, kdy je úvěr i s úroky splacen. 2.1 Finanční rizika Všechny bankovní instituce, které uskutečňují bankovní obchody, a jejichž cílem je realizovat zisk, se setkávají s celou řadou rizik. Z hlediska finančního řízení představuje riziko změnu hospodářského výsledku, kterou způsobí odchýlení sledované veličiny od plánovaného stavu. Dle pana prof. Jílka je finanční riziko definováno jako potenciální finanční ztráta subjektu, tj. nikoli již existující realizovaná či nerealizovaná finanční ztráta, ale ztráta v budoucnosti vyplývající z daného finančního či komoditního nástroje nebo finančního či komoditního portfolia. Jedná se tedy o riziko možné, neočekávané ztráty v budoucnosti, které podstupují nejen bankovní instituce, ale také investoři a další účastníci finančního trhu. Veškerá rizika mohou zásadním způsobem ovlivnit činnost banky, proto je třeba jim věnovat dostatečnou pozornost. Existuje více pohledů na strukturu a kategorizaci finančních rizik. Dle Ing. Pulpánové je rozdělení rizik následující: kreditní (úvěrové), tržní, likvidní, operační. Kreditní (úvěrové) riziko představuje riziko ztráty, která plyne věřiteli, pokud dlužník nedodrží závazky dané smluvními podmínkami. Jinak řečeno úvěrové riziko udává, jaká je míra pravděpodobnosti, že daný subjekt (dlužník) nebude schopen nebo ochoten splatit včas své závazky z již uzavřených bankovních obchodů. Kreditní riziko souvisí s celou řadou faktorů, vzrůstá úměrně s délkou poskytnutého úvěru a je obecně vyšší v transformujících se ekonomikách než v ekonomikách stabilních. Tento typ rizika je možné snížit stanovením 6

požadavků na zajištění úvěrů, případně zvyšováním nároků na zajištění. V bankovním prostředí je kreditní riziko považováno za nejvýznamnější. Tržní riziko je riziko ztráty vyplývající ze změny tržních cen a jejich dopadu na vlastní kapitál podniku. Jeho výše souvisí se strukturou bilance a citlivostí jednotlivých položek aktiv a pasiv na změny tržních cen. V rámci tržního rizika rozlišujeme riziko měnové (změna měnového kurzu), úrokové (změna úrokových měr), akciové (změn cen akcií) a komoditní (změn cen komodit). Tržní riziko je dále možné rozdělit podle jiného členění na korelační riziko a riziko úvěrového rozpětí. 1 Likvidní riziko u finančních institucí spočívá v hrozbě, že daná finanční instituce nebude mít dostatek finančních prostředků, aby dostála svým závazkům, a byla schopna vyplatit v každé chvíli klientům jejich vklady. Problém s likviditou může nastat u banky v případě, kdy splatnost pasiv je kratší než splatnost aktiv. Likvidita, tedy trvale udržitelná platební schopnost v české i cizí měně se považuje za jednu ze základních podmínek, které musí banka splňovat. Operační riziko, někdy označované jako provozní, je spojeno s možností vzniku ztráty vlivem selhání vnitřních procesů, lidského faktoru, systému nebo externích událostí. V poslední době operační riziko získalo na významu především díky rychlému vývoji informačních systémů a zahrnutím kapitálového požadavku k operačnímu riziku do konceptů kapitálové přiměřenosti Basel II a Basel III. Jde o jedno z nejhůře zachytitelných a odhadnutelných rizik. Do základní skupiny rizik mohou spadat podle některých autorů ještě další rizika. Pan profesor Jílek řadí mezi hlavní rizika ještě riziko obchodní. Obchodní riziko vychází z obchodních a smluvních vztahů a člení se dále na právní riziko, riziko změny úvěrového hodnocení, reputační riziko, daňové riziko, riziko měnové konvertibility, riziko pohromy či regulační riziko. 2.2 Kreditní riziko Jak již bylo uvedeno výše, jedním z nejdůležitějších a nejstarších rizik je riziko kreditní (úvěrové), které je přesně definováno podle opatření České národní banky č. 3/2002 jako riziko ztráty vyplývající ze selhání smluvní strany tím, že nedostojí svým závazkům podle podmínek 1 JÍLEK, Josef. Finanční rizika. Str. 75,76 7

smlouvy. Kreditní riziko je v dnešní době spjato nejen s tradičními úvěrovými obchody s bankovními klienty, ale také s obchody na kapitálových trzích, mezi které patří emisní obchody, termínové obchody, opční obchody a další. Závazky vůči bance tak mohou pocházet z úvěrových aktivit banky, ale také z obchodních a investičních aktivit nebo vypořádání cenných papírů při obchodování na vlastní i cizí účet. V současné době tvoří kreditní riziko největší podíl ze všech rizik, kterým jsou banky vystaveny. Má dominantní postavení a na krytí kreditních rizik banky drží většinu svého kapitálu. Tento trend je dobře znázorněn v Tab. 2.1, kde je vidět, že podíl požadovaného kapitálu na krytí kreditních rizik v České republice byl v uplynulých čtyřech letech mnohem vyšší (85 88 %) než podíly kapitálových požadavků na krytí tržního, operačního rizika a ostatních rizik. Tab. 2.1: Podíl kapitálových požadavků na krytí vybraných finančních rizik v České republice v letech 2009 2012 Rok 2009 2010 2011 2012 Kreditní riziko 87,93 87,10 86,24 85,50 Tržní riziko 2,23 1,90 3,10 3,19 Operační 9,82 10,99 10,65 11,30 Ostatní rizika 0,02 0,01 0,01 0,01 Zdroj: ČNB Kreditní riziko je možné dále členit. Dle PricewaterhouseCoopers se úvěrové riziko skládá ze 2 základních složek, kterými jsou: riziko nesplnění závazku druhou stranou, které je dáno pravděpodobností vzniku ztráty z dané transakce, inherentní riziko produktu, které udává přímo výši ztráty vzniklé v důsledku nesplnění závazku druhou stranou. 2 Kreditní riziko mohou banky snižovat, vhodným způsobem řídit, usměrňovat, ale není možné se mu zcela vyhnout, pokud chce banka realizovat určitý zisk. Vzniká prostřednictvím interních nebo externích příčin. K interním příčinám vzniku kreditního rizika patří vlastní rozhodnutí banky, externí příčiny jsou dány celkovým vývojem ekonomiky, politickou situací v zemi a dalšími příčinami, které banka nemůže přímo ovlivnit. 2 DVOŘÁK, Petr. Komerční bankovnictví pro bankéře a klienty. Str. 409,410 8

2.2.1 Řízení kreditního rizika v úvěrovém procesu Hlavní prioritou banky je tedy úvěrové riziko určitým způsobem řídit, aby nedocházelo ke ztrátám, příp. aby byla zajištěna diverzifikace rizika, jeho snížení. K tomu slouží úvěrový postup rozčleněný na tyto fáze: identifikace úvěrového rizika, měření úvěrového rizika, zajištění úvěrového rizika, sledování a monitorování úvěrového rizika. Nejdříve je třeba stanovit přesnou příčinu úvěrového rizika, zjistit, z čeho riziko vzniká, se kterými bankovními produkty a aktivitami je spojeno, a v čem se odlišuje od ostatních rizik. V rámci úvěrových obchodů mohou být příčinami rizik 3 : riziko klienta - je spojeno s neschopností klienta dostát svým závazkům vůči bance, riziko země - odpovídá situaci, kdy všechny ekonomické subjekty z určité země, nebudou schopny splnit své závazky v důsledku společných ekonomických, politických nebo jiných důvodů, riziko transferu - dochází k němu tehdy, pokud zahraničnímu subjektu není přístupná měna, v níž je určen závazek vůči bance, riziko z koncentrace je důsledkem situace, kdy banka poskytuje úvěry určitému odvětví, sektoru, jednomu typu klientů, kteří jsou vystaveni shodným rizikům nebo ekonomickým charakteristikám. Další fází měření úvěrového rizika je kvantifikace možné ztráty z úvěrových obchodů. Výsledkem měření je zjištění bonity klienta a zařazení úvěrového obchodu do určité ratingové kategorie. Rating je proces zjištění bonity klienta a její vyjádření pomocí ratingových stupňů. V souvislosti se subjektem, který hodnocení vytváří, rozlišujeme dvě formy ratingu interní a externí rating. Interní rating stanovuje banka sama na základě úvěrové analýzy, zatímco externí rating provádí externí ratingová agentura. Podle míry rizika spojeného s určitým úvěrovým obchodem je každému úvěru přiřazen určitý ratingový stupeň. Ten pak ovlivňuje základní parametry úvěru, mezi něž patří výše úrokové míry, způsob zajištění úvěru, tvorba rezerv či 3 KAŠPAROVSKÁ, V. a kol. Řízení obchodních bank. Str. 74, 75 PULPÁNOVÁ, Stanislava. Komerční bankovnictví v České republice. Str. 182-191 9

opravných položek nebo způsob a frekvence sledování úvěrové pohledávky. Podrobněji se ještě s ratingem a metodami stanovení bonity klienta seznámíme později. Pro kompenzaci ztrát vzniklých z úvěrových obchodů se banka určitým způsobem jistí. K zajištění úvěrového rizika využívá aktiv klienta či třetí osoby nebo tvoří své vlastní zdroje. Formy zajištění se mohou lišit v mnoha ohledech. Ručit za pohledávku může bance vedle dlužníka ještě další, třetí osoba nebo může být ručení zajištěno určitou majetkovou hodnotou dlužníka (nemovitost, věc movitá). Před přijetím určitého druhu zajištění úvěrového obchodu si banka musí ověřit, zda zajištění splňuje určitá kritéria možnost ocenění zástavy, likvidity, stabilita hodnoty zástavy v čase, soudní vymahatelnost. 4 Dalším důležitým prvkem úvěrového procesu je sledování úvěrového rizika. Cílem této fáze je určování změn ve vývoji rizikovosti jednotlivých úvěrových pohledávek. Pro posouzení frekvence, způsobu a formy monitorování úvěrové pohledávky je rozhodující míra rizika spojená s daným úvěrem. Obecně platí, že u rizikovějších úvěrových pohledávek je sledování jejich vývoje častější a komplexnější. Pro řízení rizika banka dále používá úvěrové limity, které představují vhodné nástroje nejen pro řízení, ale také diverzikaci rizika. Úvěrové limity jsou stanovovány vrcholovým vedením banky. Jsou používané proto, že není v silách vedení banky rozhodovat o každém jednotlivém úvěrovém obchodu. Limity tedy stanovují určitou hranici, kterou odpovědní pracovníci banky nemohou překročit, a které banku chrání proti nadměrnému úvěrovému riziku (např. riziko z koncentrace). I když se typologie úvěrových limitů u jednotlivých bank liší, uvedeme si alespoň některé, obecně definované. Mezi ně se řadí: 5 limity k jednotlivým klientům a pro ekonomicky spjaté skupiny klientů, odvětvové limity, limity pro jednotlivé země. 2.2.2 Řízení kreditního rizika v kontextu kapitálové přiměřenosti Kromě řízení rizika na základě již popsaného úvěrového postupu, je v dnešní době jednou z důležitých forem řízení kreditního rizika a dalších rizik tzv. kapitálová přiměřenost. Jedná se 4 KAŠPAROVSKÁ, V. a kol. Řízení obchodních bank. Str. 77 5 KAŠPAROVSKÁ, V. a kol. Řízení obchodních bank. Str. 79 10

o minimální výši kapitálu, kterou banka musí mít ke krytí neočekávaných ztrát. V tomto kontextu si nejdříve uvedeme rozdíl mezi očekávanou a neočekávanou ztrátou. Očekávaná ztráta (expected loss) je průměrná ztráta, která by mohla nastat ve sledovaném období. Výši této ztráty banka odhaduje podle portfolia půjček a podle ztráty v minulém období. Očekávanou ztrátu banka zajistí pomocí opravných položek a rezerv. Neočekávaná ztráta (unexpected loss) je ztráta způsobená odchýlením skutečně realizované ztráty od ztráty očekávané. Taková ztráta je kryta vlastním kapitálem banky, který je určen minimální výší regulatorního kapitálového požadavku. 6 Očekávaná a neočekávaná ztráta jsou graficky znázorněny na Obr. 2.1. Obr. 2.1: Znázornění očekávané a neočekávané ztráty Zdroj: Advanced Risk Management Pro určování poměru tzv. regulatorního kapitálu k rizikově váženým aktivům byla vydána roku 1988 mezinárodní pravidla označovaná jako Basel I, která zavazují mezinárodně aktivní banky skupiny G 10 k dodržování určité kapitálové přiměřenosti. Jednalo se o první dokument zabývající se regulatorním měřením finančních rizik. Tímto dokumentem Basilejský výbor pro bankovní dohled stanovil, že poměr kapitálu k rizikově váženým aktivům musí dosahovat minimální úrovně 8 %. Od roku 1992 se stala tato pravidla závazná i pro Českou republiku. Postupem času se ovšem zjistilo, že tento požadavek není dostatečný a nezabezpečuje dostatečnou stabilitu a bezpečnost bankovního systému. Rychlou změnou finančních trhů a vývojem finančních instrumentů se objevila další rizika, která pravidla Basel I dostatečně nekryla. Proto byl v roce 1999 vypracován návrh nových pravidel pod zkráceným názvem Basel 6 BLAHA, Zdeněk Sid. Řízení rizika a finanční inženýrství: Risk management and financial engineering..str.100 11

II, který měl vést ke komplexnějším přístupům k řízení rizik pro regulatorní účely a k podpoře konkurenceschopnosti bank. Tento koncept je založen na 3 pilířích bankovního dohledu, kdy původní pravidlo kapitálové přiměřenosti bylo rozšířeno o proces dohledu a tržní disciplíny. V současné době je připravena další modifikace pravidel s názvem Basel III, která reaguje na finanční krizi v roce 2008. Vzhledem k stále nedostačujícím regulacím bankovního kapitálu, které nedokázaly zabránit světové ekonomické krizi, Basilejský výbor vypracoval koncept nových regulačních pravidel nazvaných Basel III. Tento koncept se zaměřuje zejména na nové vymezení regulatorního kapitálu, omezení finanční páky, zavedení kapitálových polštářů a nová pravidla pro řízení likvidity. Pravidla tohoto konceptu by se měla postupně zavádět v evropských zemích i USA od roku 2014 až do roku 2019. Důsledky těchto opatření zatím není možné přesně určit, ale předpokládá se, že dojde ke ztížení přístupu k úvěrovým zdrojům a zvýšení nákladů na ně. 7 2.3 Úvěrový proces Soubor postupů a zásad, kterými procházejí všechny úvěrové obchody, se nazývá úvěrový proces. Jedná se o poměrně zdlouhavý a složitý proces, který probíhá mezi bankou a klientem. Celý tento proces začíná podáním žádosti klienta o poskytnutí úvěru a končí splacením úvěru. Jednotlivé fáze úvěrového procesu se mohou u jednotlivých bank lišit. Lze ovšem vymezit základní etapy úvěrového procesu, které vypadají takto: 8 žádost o poskytnutí úvěru, úvěrová analýza, uzavření úvěrové smlouvy a uvolnění čerpání úvěru, monitorování a kontrola dodržování podmínek úvěru, splacení úvěru a úroků. 2.3.1 Žádost o poskytnutí úvěru Výchozím bodem celého úvěrového procesu je žádost o poskytnutí úvěru, kterou podá klient bance, u které chce daný úvěr čerpat. Ještě před vyplněním žádosti by se měl žadatel seznámit 7 KOTKOVÁ, Martina a Michaela KRECHOVSKÁ. Dopady implementace Basel III na finanční řízení podniku. Str. 28-32 8 DVOŘÁK, Petr. Bankovnictví pro bankéře a klienty. Str. 514 12

s podmínkami a zásadami úvěrové politiky dané banky (např. z hlediska účelu úvěru, maximální výše úvěru, zajištění, nutnosti vedení běžného účtu u dané banky), aby posléze nezjistil, že dané podmínky nesplňuje, a tedy šance na získání úvěru je malá. K účelu žádosti o úvěr mají většinou banky speciální formuláře, které obsahují všechny podstatné údaje, které banka po klientovi požaduje. I když se mohou požadované náležitosti a metody posuzování klienta u jednotlivých bank lišit, za základní náležitosti žádosti můžeme považovat osobní údaje o žadateli (fyzická nebo právnické osoba), účel požadovaného úvěru, výše a měna požadovaného úvěru, návrh předpokládaného režimu čerpání a splácení úvěru, prognóza vývoje finanční a důchodové situace klienta a údaje o možných způsobech zajištění poskytnutého úvěru. Právnické osoby ještě navíc dokládají předmět podnikatelské činnosti, doklad o oprávnění k této činnosti, výkazy za několik posledních let podnikatelské činnosti (rozvaha, výkaz zisku a ztráty, cash flow) a údaje o aktuální majetkové situaci. 2.3.2 Úvěrová analýza Po podání žádosti o úvěr dochází k jedné z nejdůležitějších fází celého úvěrového procesu, a tou je úvěrová analýza. Jedná se o přezkoumání údajů a informací podaných žadatelem o úvěr, posouzení jeho úvěruschopnosti a důvěryhodnosti a rozhodnutí o poskytnutí úvěru či zamítnutí žádosti. Banky mohou zjišťovat informace o klientovi i z dalších zdrojů, mezi něž patří úvěrové registry a registry klientských informací, ratingová hodnocení, dřívější zkušenosti s klientem či informace od třetích osob. Posouzení bonity klienta a rizikovosti daného úvěrového obchodu, které je výsledkem této etapy, není jednoduché a každá banka k tomu používá jiné metody, které považuje za své know-how. Používané metody a modely obsahují jak kvantitativní, tak kvalitativní kritéria, a odlišují se podle typu klientely (retailová, korporátní). V rámci této fáze procesu se banka může dopustit dvou typů chyb. Může nastat případ, že banka označí klienta za bonitního, poskytne mu úvěr, ale posléze vyjde najevo, že klient není schopen dostát svým závazkům a bance tím plyne ztráta. Tento typ chyby má na banku přímý finanční efekt. Druhou možností je situace, kdy banka pomocí kreditního modelu vyhodnotí daného klienta jako velmi rizikového, úvěr mu neposkytne, ale později se ukáže, že by daný klient byl schopen úvěr splatit. Bance v takovém případě plyne ztráta z ušlého zisku a nákladů spojených s vyřízením úvěru. Cílem úvěrové analýzy je těmto chybám předcházet. Podrobněji se budeme věnovat úvěrové analýze a metodám zjišťování bonity klienta v kapitole 2. 13

2.3.3 Uzavření úvěrové smlouvy a uvolnění čerpání úvěru Výsledkem posouzení žádosti o úvěr je její schválení nebo odmítnutí. V případě pozitivního výsledku je vypracován návrh úvěrové smlouvy, který může být v některých případech předložen vedoucímu úvěrovému pracovníkovi. Pokud vedoucí úvěrový paracovník daný návrh smlouvy schválí, dochází k podpisu smlouvy mezi klientem a bankou. Pokud návrh smlouvy nemusí být předložen výše postavenému pracovníkovi, dochází ihned po souhlasu obou stran k podpisu smlouvy. Banka se tímto aktem zavazuje poskytnout ve sjednané výši finanční prostředky a klientovi (dlužníkovi) plyne závazek poskytnuté peněžní prostředky i s úroky splatit. Úvěrová smlouva musí obsahovat konkrétní náležitosti, mezi něž patří: určení smluvních stran, kterými je na jedné straně banka (věřitel), na druhé straně klient (dlužník); výše úvěru a měna, ve které je úvěr splatný; lhůta čerpání úvěru; účel úvěru, pokud se jedná o účelový úvěr; doba splatnosti a způsob splácení; výše a způsob stanovení úrokové sazby, které určují, kdy a v jaké výši bude dlužník splácet úroky z úvěru; zajištění úvěru, které bance plyne v případě, že dlužník úvěr nesplatí. 9 Stanovení ceny úvěru Důležitým aspektem pro dlužníka v rámci sjednávání úvěrové smlouvy je cena úvěru. Cena úvěru představuje celkovou částku, kterou klient za vypůjčené peníze bance zaplatí za dobu trvání úvěru. Cena úvěru je určena úroky a veškerými poplatky, které s úvěrem souvisí. Odráží celkové náklady, které pro banku v souvislosti s poskytováním úvěrů plynou. Jedná se o náklady na pořízení úvěrových zdrojů, kapitálový požadavek, rizikovou marži 10, administrativní náklady na poskytnutí úvěru (vyhodnocení úvěruschopnosti klienta, pořízení smluv, jednorázová čerpání, ale také reklama a provize zprostředkovateli), administrativní náklady na vedení úvěru (archivace smluv, komunikace s klientem, vedení úvěrového účtu), náklady na rezervaci zdrojů před tím, 9 DVOŘÁK, Petr. Bankovnictví pro bankéře a klienty. Str. 515 KALABIS, Zbyněk. Základy bankovnictví: bankovnictví obchody, služby, operace a rizika. Str. 129 10 Kapitálový požadavek představuje požadovanou výši kapitálu, kterou banka drží pro krytí neočekávaných ztrát Riziková marže - představuje rezervu na ztráty způsobené nesplácenými úvěry 14

než klient zahájí čerpání úvěru a náklady na reinvestici prostředků v případě předčasného splacení úvěru. Všechny tyto náklady banka zahrnuje do výsledné ceny úvěru. Na určení ceny úvěru má vliv také zjištěná bonita klienta (čím je vyšší riziko klienta, tím je vyšší i cena úvěru), způsob a výše zajištění úvěru a požadovaný zisk banky. K dalším faktorům mohou patřit charakter transakce, podmínky trhu, obchodní strategie, chování konkurence či vztah k zákazníkovi. Zajištění úvěru Jedním z hledisek určování ceny úvěru je výše a způsob zajištění úvěru, které vyplývají ze zjištěné bonity klienta a výše úvěru. Zajištění je formou záruky, která umožňuje uspokojit pohledávky banky v případě, že klient není schopen splnit své závazky vůči bance. Úvěrové zajištění je nejčastěji členěno ze dvou hledisek: 11 1. podle povahy (formy) zajišťovacího instrumentu na: osobní zajištění bance ručí vedle dlužníka ještě další, třetí osoba (fyzická nebo právnická) věcné (reálné) zajištění dává bance nárok na určité majetkové hodnoty příjemce úvěru (např. zástava movitých věcí, nemovitostí, cenných papírů, pohledávek) 2. podle svázanosti zajištění se zajišťovanou pohledávkou na: akcesorické zajištění, které je přímo svázané s danou pohledávkou. Pokud pohledávka zanikne, automaticky zaniká i zajištění; abstraktní zajištění, které je na rozdíl od akcesorického zajištění nezávislé od zajišťované pohledávky a představuje samostatně stojící právo, které nezaniká se zánikem pohledávky. Klient má možnost požádat po splnění pohledávky o navrácení zajištění nebo ho může použít k opakovanému čerpání úvěru. Základní členění úvěrového zajištění dle výše uvedených hledisek ukazuje Tab. 2.2. Tab. 2.2: Přehled základních druhů (forem) zajištění úvěrů 11 DVOŘÁK, Petr. Komerční bankovnictví pro bankéře a klienty. Str. 339 15

Druh zajištění OSOBNÍ VĚCNÉ AKCESORICKÉ Ručení Zástavní právo Akcesorická bankovní záruka Převzetí dluhu a přistoupení k závazku Smluvní pokuta Dohoda o srážkách ze mzdy ABSTRAKTNÍ Abstraktní bankovní záruka Depotní směnka Abstraktní zástavní právo Cese pohledávek a práv Zajišťovací převod práva Zdroj: DVOŘÁK, Petr. Bankovnictví pro bankéře a klienty Po uzavření smlouvy dochází k povolení čerpání úvěru podle podmínek smlouvy. Z hlediska čerpání úvěru se rozlišují dva základní způsoby jednorázové a postupné čerpání, kdy je domluvena maximální doba čerpání, počet tranší apod. 2.3.4 Monitorování a kontrola dodržování podmínek úvěru Další fází je monitorování a kontrola dodržování podmínek úvěrové smlouvy. Cílem této etapy je průběžná kontrola vývoje změn a trendů rizikovosti úvěrových obchodů - sledování hospodářských a finančních podmínek klienta, dodržování splátkového kalendáře, sledování změn hodnoty zajištění a včasná identifikace problematických úvěrových případů, kdy je řádné plnění dlužníkova závazku ohroženo. Kontrola probíhá v měsíčních, čtvrtletních, půlročních či ročních intervalech podle míry rizikovosti klienta. Obecně platí, že při vyšší rizikovosti pohledávky je monitorování úvěrového obchodu častější a komplexnější. V případě porušení podmínek smlouvy nebo zhoršení bonity klienta přechází banka k určitým opatřením. Mezi ně může patřit převedení úvěru mezi sledované pohledávky s častějším monitorováním, požadavky na zvýšení zajištění úvěrů, přístoupení k sankčním opatřením (zvýšení úrokové sazby, předčasné splacení úvěru). 2.3.5 Splacení úvěru a úroků Způsoby splácení úvěrů jsou stanoveny v úvěrové smlouvě a mohou se lišit podle potřeb klienta a konkrétních požadavků banky. První variantou je jednorázové splacení úvěru v době splatnosti, kdy celá částka úvěru je splacena najednou v době splatnosti, zatímco úroky se splácejí postupně v daných peroiodách (zpravidla 1,3,6 nebo 12 měsíců). Další možností je 16

splacení úvěru po uplynutí výpovědní lhůty. Jde o situaci, kdy úvěr byl poskytnut na předem neurčitou dobu s tím, že je dohodnuta určitá výpovědní lhůta pro případ vypovězení úvěru. Úvěr je splatný najednou po uplynutí výpovědní lhůty po vypovězení úvěru. Úroky jsou splatné opět v periodách, jako tomu bylo v předchozím případě. Třetím způsobem je průběžné splácení. Jedná se o případ, kdy klient splácí nepravidelně určité částky podle svých příjmů. Tento způsob je využíván především u různých typů kontokorentních úvěrů, kdy klient přečerpá svůj běžný účet a následně úvěr splácí platbami došlými na jeho běžný účet. Nejrozšířenějšími způsoby splácení úvěru je splácení v pravidelných splátkách a v pravidelných anuitách. Úvěr splácený v pravidelných splátkách je splácen v pravidelných (měsíčních, čtvrtročních, půlročních, ročních) intervalech. V tomto případě je stanovená výše ročního úmoru úvěru, která je po celou dobu splácení stejná. Mění se pouze výše úroků, která se vypočítává určitým % z nesplacené částky. Naproti tomu úvěr splácený v anuitách se platí v pravidelných anuitách, které jsou tvořeny úmorem a úroky, a jejich výše zůstává po celou dobu stejná. Výše roční anuity se nemění, ale podíl úmoru a úroku se postupně proměňuje úroky se snižují, zatímco úmor roste. V okamžiku, kdy je daný úvěr i s úroky splacen, dochází k ukončení celého úvěrového procesu. Tímto je splněn závazek klienta vůči bance a úvěrová smlouva zaniká. 17

3 Metody stanovení bonity Ve třetí kapitole se podíváme na charakteristiku dvou hlavních skupin klientů, které finanční instituce rozlišují, a těmi jsou retailová a korporátní klientela. Uvedeme si hlavní znaky, rozdíly mezi těmito dvěma kategoriemi a metody, které jsou k hodnocení bonity klientů využívány. U retailových klientů se blíže seznámíme s metodou credit scoringu a úvěrovými registry, v případě korporátní klientely se zaměříme na externí a interní rating jako východisko pro stanovení bonity potenciálních klientů a výpočet kapitálové přiměřenosti úvěrového rizika banky. V závěru kapitoly se budeme věnovat konkrétním typům bonitních a bankrotních modelů, které jsou používány ke zjišťování finančního stavu podniku a predikci jeho úpadku. Stanovení bonity klienta je obecně určení schopnosti daného klienta dostát svým závazkům. Banky a další finanční instituce používají různé metody a postupy k určení úvěruschopnosti a důvěryhodnosti klienta. Pro bankovní i nebankovní instituce, jejichž hlavní činností je přijímání vkladů a poskytování úvěrů klientům je posouzení bonity klienta stěžejní záležitostí. Podle výsledku tohoto zjišťování se pak rozhodují, zda požadovaný úvěr danému subjektu poskytnou či nikoliv, a za jakých podmínek. Pro stanovení bonity klienta banky využívají různé metodické postupy, a to v návaznosti na určitý typ klientely. Banky člení své klienty do určitých skupin s tím, že nejčastější je rozdělení na dvě základní kategorie retailové a korporátní klientely. Je to dáno mnoha odlišnostmi mezi těmito dvěma segmenty, ať už z hlediska účelu úvěru, právního postavení, zdrojů využívaných ke splácení úvěru nebo množstvím informací, které musí tyto subjekty dokládat. 3.1 Retailová klientela Mezi retailové klienty banka řadí všechny soukromé fyzické osoby, které využívají poskytnuté finanční prostředky pro svou soukromou potřebu. Posuzování bonity u těchto klientů vychází z úvěrové analýzy stejně jako je tomu u korporátní klientely, ovšem úvěrový proces je kratší, jednodušší a méně nákladný. Je to dáno určitými charakteristikami této skupiny klientů, mezi něž patří: právní postavení fyzické osoby v úvěrovém vztahu s bankou, velký počet žadatelů o úvěr a poskytování úvěrů v menších částkách, množství a charakter poskytovaných informací a omezení informačních zdrojů, 18

charakter poskytovaných bankovních produktů, odlišné zdroje splácení úvěru. Hodnocení bonity klienta je ovlivněno těmito specifiky. Banka musí respektovat určitá právní vymezení a legislativní opatření související s ochranou spotřebitele. Základní práva a povinnosti obou stran v rámci úvěrového procesu jsou vymezeny občanským zákoníkem. Z právního hlediska banka nemůže po klientovi požadovat osobní údaje, které by mohly způsobit následnou diskriminaci klienta např. rasa, původ, náboženství. Dalším specifikem retailové klientely je velký počet poskytovaných úvěrů, a to v menších částkách. Velký počet klientů vede k velkému počtu úvěrových obchodů. Z toho plynou požadavky na úvěrový proces, který by měl být rychlý, nízkonákladový, jednoduchý a standardizovaný. Výraznou odlišností oproti korporátním klientům je množství, zdroje a charakter požadovaných informací od klienta. Vzhledem k tomu, že poskytovaný úvěr nebude u fyzické osoby zdrojem dalších příjmů a slouží klientovi pouze k soukromým účelům, nemusí bance dokládat takové množství informací. Banku zajímají především současné a budoucí příjmy a výdaje klienta, případně informace o vlastněném majetku. Dále se banka zabývá finanční historií klienta, kterou zjišťuje z dosavadních zkušeností, vztahů s klientem a také z tzv. registrů klientských informací. Z výše uvedených charakteristik lze vyvodit, že model hodnotící bonitu klienta by měl být především jednoduchý, nízkonákladový, nenáročný na množství informací, rychlý při vyhodnocování zadaných údajů, měl by zahrnovat příjmy a výdaje klienta a splňovat zásady o ochraně klienta. K tomuto účelu se nejčastěji používá bodové hodnocení neboli scoring doplněný o údaje z registrů klientských informací. V rámci hodnocení úvěrové způsobilosti retailové klientely je možno rozlišit dva hlavní přístupy úvěrové analýzy. Jedná se o posuzovací a empirickou úvěrovou analýzu. Posuzovací úvěrová analýza je založena na subjektivním hodnocení důvěryhodnosti a úvěruschopnosti klienta pracovníkem banky, posouzení charakteru, vlastností klienta a jeho ochoty splácet úvěr. Tento typ analýzy se zaměřuje na hodnocení především kvalitativních 19

kritérií, hodnocení majetkových poměrů a posouzení finanční situace klienta, zda je schopen z pravidelných příjmů pokrýt pravidelné výdaje a zároveň splácet úvěr. Empirická úvěrová analýza má za cíl celý proces zjednodušit a zefektivnit. Také se snaží omezit subjektivitu hodnocení. Tato analýza spočívá v úvěrovém bodovém hodnocení (credit scoringu), který si blíže vysvětlíme v následující kapitole [3.1.1]. Je vhodná pro použití zejména ve velkých bankách, které mají hlavní centrálu a síť poboček. 3.1.1 Credit scoring Credit scoring je nástrojem používaným k řízení úvěrového rizika a hodnocení bonity klienta. Vychází z historických údajů o klientech, které pomocí numerických nástrojů a statistických metod zpracovává a vytváří bodové hodnocení určující úvěryschopnost a kredibilitu klientů. Dle České bankovní asociace je credit scoring definován takto: V této statistické technice se pomocí bodů ohodnocuje řada finančních charakteristik. Z hodnoty výsledného počtu bodů se pak usuzuje na klientovu úvěrovou způsobilost. Jedná se tedy o postup, kdy banka na základě matematicko-statistických analýz historických dat stanoví relevantní kritéria, k nim přiřadí váhy a sestaví bodovou stupnici, pomocí níž jsou klienti hodnoceni. Váhy jsou k jednotlivým kritériím přidělovány počtem bodů, kdy vyšší počet bodů u daného kritéria znamená větší významnost daného kritéria v rámci úvěrového procesu. Podle typu klienta se credit scoring dělí na: aplikační scoring je využíván u nových klientů, kdy se vychází z úvěrových registrů a údajů uvedených v žádosti o úvěr (měsíční příjem, měsíční výdaje, rodinný stav, věk, vzdělání, typ zaměstnání, délka pracovního poměru). Dochází k rozboru finanční situace klienta a rozlišení rizikových a bezrizikových žadatelů; behaviorální scoring je používán k průběžnému hodnocení současných klientů. Pomocí behaviorálního scoringu se zjišťuje chování klienta vůči bance z hlediska jeho finančních aktivit. Dané scóre se vypočítává z údajů o chování klienta (např. včasné splácení úvěru, zůstatky a pohyby na kreditních a debetních účtech, překračování kreditních a debetních limitů, délka spolupráce s klientem, objem splacených úvěrů, platba poplatků apod.). 20

Metoda credit scoringu se využívá pro hodnocení bonity fyzických osob a určitého segmentu korporátní klientely. Za největší přínos této metody je považováno zjednodušení, zrychlení, zlevnění a zkvalitnění celého úvěrového (rozhodovacího) procesu. 3.1.2 Úvěrové registry Při zjišťování finanční situace klientů a hodnocení jejich bonity jsou kromě credit scoringu využívány i tzv. úvěrové registry. Úvěrové registry obsahují identifikační údaje klienta (jméno, adresa, rodné číslo), údaje o bonitě klienta a jeho úvěrové historii. Pokud má klient pozitivní úvěrovou historii, své závazky splácel řádně a včas, může být zvýhodněn při posuzování úvěru a získat od banky lepší podmínky (např. nižší úroková sazba). V opačném případě mu nemusí být úvěr poskytnut nebo dojde k zhoršení podmínek poskytnutí úvěru. Úvěrové registry je možné členit podle různých hledisek. Mezi nejčastější patří dělení na pozitivní a negativní úvěrové registry. V negativních úvěrových registrech lze najít klienty se špatnou platební morálkou, v pozitivním úvěrovém registru jsou obsaženy pozitivní i negativní informace o platební morálce všech klientů, kteří dostali úvěr. V České republice fungují tyto registry od roku 2002 a slouží k poskytování informací o fyzických i právnických osobách v bankovním i nebankovním sektoru. 12 Mezi registry využívané v ČR patří: Bankovní registr klientských informací (BRKI), Nebankovní registr klientských informací (NRKI), Centrální registr úvěrů provozovatel je Česká národní banka, sdružení SOLUS. 3.2 Korporátní klientela Druhou velkou skupinou klientů, kterou banky při poskytování úvěrů rozlišují, je korporátní klientela. Tento typ klientely spadá do firemního bankovnictví a tvoří ji: SME - malé a střední podniky, fyzické osoby podnikající na základě živnostenského oprávnění, neziskové organizace, družstva, společenství vlastníků jednotek a municipality. Hodnocení je prováděno kvantitativně, ale z velké části i kvalitativně; 12 KALABIS, Zbyněk. Základy bankovnictví. Str. 124 21

velké společnosti, instituce. Korporátní klientela se vymezuje těmito charakteristikami: menší počet jednotlivých klientů, a zároveň větší množství poskytovaných úvěrů jednotlivému klientovi vzhledem k celkovým obchodům banky; větší množství požadovaných informací od klienta; podrobná úvěrová analýza; účelový charakter poskytovaných bankovních úvěrů; finanční zdroje sloužící ke splácení poskytnutého úvěru či jiného druhu financování. Danými charakteristickými znaky korporátní klientely, a zároveň odlišením od retailové klientely je tedy menší počet klientů v této kategorii a vyšší částky poskytovaných úvěrů. Platí, že čím větší je podnikatelský subjekt, tím je menší počet klientů v dané oblasti, a tím se jejich potřeba na objem poskytovaných prostředků zvyšuje. S tím souvisí také jiný způsob zjišťování bonity klienta. Banky si korporátní klienty více prověřují, zjišťují o nich více informací a provádějí podrobnou úvěrovou analýzu. Na rozdíl od retailové klientely, u korporátních klientů banky vyžadují informace o aktivitě subjektu a doložení finančních výkazů, kterými jsou rozvaha, výkaz zisku a ztráty a cash flow. Někdy banky také žádají o předložení podnikatelského plánu, aby měly přehled o budoucích záměrech společnosti. Kromě účetních dokumentů banky využívají ještě další zdroj, kterým je obchodní rejstřík. V něm banky naleznou základní informace o firmě a mají možnost je porovnat s informacemi poskytnutými přímo daným subjektem. Další informační zdroje se shodují s těmi, které jsou požadovány také od retailových klientů. Dalším odlišným znakem jsou zdroje určené ke splácení poskytnutých prostředků. U korporátní klientely mají úvěry investiční charakter a počítá se s návratností finančních prostředků vložených do investice. K hodnocení se používají metody jak posuzovací, tak empirické analýzy. Zároveň platí, že čím je daný podnikatelský subjekt větší, tím je úvěrová analýza podrobnější a individuálnější. Nejběžněji se bonita korporátní klientely zjišťuje pomocí tzv. ratingu. 22

3.2.1 Rating Rating je jedna z nejběžnějších metod hodnocení bonity klienta. Rating je nezávislé hodnocení, jehož cílem je zjistit, a to na základě komplexního rozboru veškerých známých rizik hodnoceného subjektu, jak je tento subjekt schopen a ochoten dostát včas a v plné výši všem svým splatným závazkům. 13 Výsledkem ratingu je stanovení ratingové známky z ratingové škály, která označuje pravděpodobnost splnění závazků klienta. Má také zásadní vliv na rozhodnutí banky o tom, zda danému subjektu finanční prostředky poskytne, a za jakých podmínek (výše úrokové sazby, lhůty, pojištění rizik). Rating lze členit podle různých hledisek: podle času krátkodobý, dlouhodobý; podle trhu, pro který je rating určen lokální, mezinárodní trh; podle typu dluhového instrumentu - rating CP, prioritních akcií, syndikovaného dluhu; strukturovaného financování; podle hodnoceného subjektu rating emitenta, rating banky či pojišťovny, rating státu, rating podílového nebo penzijního fondu; podle konceptu Basel II interní, externí rating. Velmi významné z hlediska stanovení důvěryhodnosti subjektu a také podstupovaného úvěrového rizika je poslední hledisko, proto se na externí a interní rating podíváme podrobněji. Externí rating Vnější úvěrové hodnocení (externí rating) je nezávislé hodnocení bonity klienta stanovené externími agenturami. Nejčastěji se provádí u velkých akciových společností, které veřejně obchodují na akciovém trhu, u finančních institucí, států, municipalit a velkých společnosti obchodujících s investičními aktivy. Externí ratingové agentury udělují hodnocenému subjektu ratingovou známku z určité ratingové stupnice, kdy každý stupeň představuje určitou míru investičního rizika. Každá z ratingových agentur využívá své vlastní ratingové modely a vytváří vlastní ratingovou škálu. Základní charakteristikou externích ratingových agentur je jejich nezávislost a kredibilita. Dalším charakteristickým znakem je komplexnost daného hodnocení. 13 VINŠ, P., LIŠKA, V. Rating. Str. 1 23

Na rozdíl od interního ratingu zahrnují externí agentury do hodnocení i podnikatelské riziko v celé jeho šíři. Hodnocení je tedy úplné a výsledky jsou považovány za velmi přesné. Pro uznání daného hodnocení ze strany nezávislých účastníků trhu by ratingové agentury měly splňovat určité požadavky, mezi které patří již zmiňovaná nezávislost a důvěryhodnost, dále objektivita, transparentní a mezinárodní přístup, uveřejnění metodologie hodnocení, dostatečné zdroje pro stanovení kvalitního ratingu a uznání agentury regulátory trhu. Rating je ovlivněn řadou kvalitativních faktorů, mezi něž patří management, obchodní struktura podnikatelské činnosti, konkurenční prostředí, sezónnost, vládní politika, dostupnost a cena surovin nebo profil klientely. Mezi nejvýznamnější světové ratingové agentury patří Moody s Investors Service (Moody s), Standard & Poor s (S&P) a Fitch Ratings (Fitch). Každá z nich se zaměřuje na jiné faktory a parametry společnosti například agentura Moody s klade důraz na celkové dluhové zatížení a cashflow, zatímco agentura Standard & Poor s se zaměřuje na ekonomické prostředí emitenta. Rozdílným přístupem hodnocení můžeme dojít i k rozdílnému ohodnocení společnosti. V České republice jsou nejznámějšími agenturami: CRA Rating Agency, a. s. a Duff & Phelps CZ, a. s. Žebříček ratingových známek vybraných agentur je uveden v Tab. 3.1. Tab. 3.1 Žebříček ratingových známek vybraných agentur Moody's Fitch Standard&Poor's dlouhodobý krátkodobý finančn í síly dlouhodobý podpory individuální krátkodobý dlouhodobý Aaa P-1 A AAA 1 A AAA A-1+ Aa1 P-1 A- AA+ 1 A AA+ A-1+ Aa2 P-1 B+ AA 1 A AA A-1+ Aa3 P-1 B AA- 1 A/B AA- A-1+ A1 P-1 B- A+ 1 B A+ A-1 A2 P-1 C+ A 1 B A A-1 A3 P-2 C A- 1 B/C A- A-2 Baa1 P-2 C- BBB+ 2 C BBB+ A-2 Baa2 P-2 C- BBB 2 C BBB A-2 Baa3 P-3 D+ BBB- 2 C/D BBB- A-3 Ba1 Not prime D+ BB 3 D BB+ B Ba2 Not prime D BB 3 D BB B Ba3 Not prime D- BB 3 D/E BB- B B1 Not prime E+ B 4 E B+ C B2 Not prime E+ B 4 E B C B3 Not prime E+ B 5 E B- C Caa Not prime E C 5 E CCC C Zdroj: Moody's, Fitch, Standard&Poor's 24

Interní rating Vnitřní úvěrové hodnocení (interní rating) je posouzení bonity klienta, které provádějí finanční instituce samy na základě vlastních metod měření bonity. Hlavním nástrojem interního ratingu je úvěrová analýza, při které se využívají různé metodické postupy, k nimž patří finanční poměrová analýza nebo metoda zjednodušeného bodového hodnocení neboli scoring, který byl již vysvětlen dříve. Interní rating může sloužit bankám také k výpočtu kapitálového požadavku k úvěrovému riziku, spadá do tzv. IRB 14 přístupu. Znamená to, že banka může využít vlastního ocenění rizika dlužníků, pokud splňuje určitá metodická pravidla. IRB přístup a s ním související pravidla jsou součástí pravidel Basel II a lze je nalézt ve vyhlášce o obezřetném podnikání bank 15. Obecně jsou podle pravidel Basel II stanoveny dvě metody pro určení kapitálového požadavku k úvěrovému riziku. Tou první je standardizovaná metoda, kdy se pro výpočet hodnocení klienta použije rating externích agentur, druhou je právě IRB metoda, kdy banka využije k určení rizikových vah vlastní úvěrové hodnocení klienta. Při aplikaci IRB přístupu banka hodnotí své klienty vlastními ratingovými postupy, kdy výsledkem je odhad pravděpodobnosti selhání (defaultu) klienta. Přitom banka může využívat více modelů hodnocení v závislosti na typu klienta nebo poskytovaném produktu. Mezi základní rizikové charakteristiky, se kterými IRB metody pracují, jsou: pravděpodobost selhání (Probability of Default) pravděpodobnost, že dlužník nesplní své závazky během sledovaného období; expozice při selhání (Exposure at Default - EAD) celková suma aktiv, která je vystavena riziku v případě, že dlužník nedostojí svým závazkům; míra ztráty při selhání (Loss Given Default - LGD) podíl ztracených aktiv v případě selhání, vyjadřuje se v %; doba splatnosti (Maturity M) nominální doba splatnosti, která se určuje v letech. Základním východiskem IRB přístupu je přiřazení expozice do příslušné kategorie a posouzení jednotlivých charakteristik. Následně dojde k přidělení interního stupně ratingu 14 Internal Rating-Based approach 15 Vyhláška ČNB č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry, v aktuálním znění [online].[cit. 2012-02-05, 19:03] Dostupný na WWW: <http://www.cnb.cz/cs/legislativa/obezretne_podnikani/obsah.html> 25

a odhadnutí pravděpodobnosti selhání, která slouží jako vstupní informace pro výpočet kapitálové přiměřenosti. 3.3 Bonitní/bankrotní modely V této podkapitole si představíme hlavní bonitní a bankrotní modely, které používají finanční instituce k prověřování bonity klientů. Bonitní modely zjednodušeně slouží k zjištění, jestli je podnik dobrý nebo špatný, zabývají se diagnostikou finančního zdraví firmy. Bonitní modely narozdíl od bankrotních vychází z teoretických východisek a umožňují zhodnotit pozici dané firmy v komparaci se souborem dalších firem stejného odvětví. K tomuto účelu je potřeba mít k dispozici velké množství dat o výsledcích v daném oboru, segmentu, v databázi srovnávaných podniků. Pro sestavení modelu je nutné určit rozsah ukazatelů, zvolit soubor porovnávaných firem a vybrat příslušnou analytickou metodu. Bankrotní modely slouží k indikaci ohrožení finančního zdraví firmy a predikci úpadku podniku. Vychází z předpokladu, že již několik let před bankrotem firma vykazuje symptomy, které vypovídají o její špatné situaci. Tyto modely jsou odvozeny ze skutečných dat firem, které v minulosti zbankrotovaly nebo si naopak vedly velmi dobře. Společným prvkem obou modelů je přiřazení koeficientu hodnocení, který vyjadřuje určitou úroveň finanční situace podniku. Při tvorbě modelů jsou využívány různé metody, mezi něž patří lineární a nelineární regrese, modely diskrétní volby, diskriminační analýza, expertní systémy, fuzzy modely a neuronové sítě. Tyto predikční modely nemohou zcela zastoupit základní finanční analýzu, která detailněji zkoumá jednotlivé oblasti finančního hospodaření podniku, ale slouží k poskytnutí rychlého obrazu o globální finanční situaci podniku. Určitou nevýhodou predikčních modelů je neuvažování nefinančních charakteristik, které mohou významným způsobem ovlivnit finanční pozici podniku. 3.3.1 Kralickův Quick test Kralickův Quick test je jedním z bonitních modelů, který slouží k rychlému zhodnocení finanční situace podniku. Sestavil jej roku 1990 P. Kralick způsobem, že vybral z každé ze čtyř oblastí (stability, likvidity, rentability a výsledku hospodaření) jeden ukazatel tak, aby bylo 26

možno, co nejlépe zanalyzovat finanční stabilitu, ziskovost, zadlužení podniku a celkově zhodnotit jeho finanční situaci. Dané čtyři vybrané ukazatele tvoří: 16 kvóta vlastního kapitálu, doba splácení dluhu z cash flow, cash flow v % z tržeb, rentabilita celkového kapitálu. Kvótu vlastního kapitálu lze zapsat pomocí následujícího vzorce: VK KVK, (3.1) A kde VK je vyjádřením vlastního kapitálu a A jsou celková aktiva podniku. Tento ukazatel vyjadřuje, jaký podíl celkových aktiv podniku je možno krýt z vlastních zdrojů a určuje míru finanční stability a kapitálové vyváženosti podniku. Druhým ukazatelem je doba splácení dluhu z cash flow, kterou lze vyjádřit tímto vzorcem: DSD z CF Dl KFM, (3.2) CF kde Dl představuje celkové dluhy, KFM je vyjádřením krátkodobého finančního majetku a CF představuje bilanční cash flow. Tento ukazatel vyjadřuje, za jak dlouhou dobu by byl podnik schopen splatit své krátkodobé i dlouhodobé závazky, pokud by každý rok generoval stejné cash flow jako v původním sledovaném období. Poskytuje informace o finanční stabilitě podniku. Poslední dva ukazatele vypovídají o ziskovosti sledované firmy. Cash flow v % z tržeb je možné zapsat pomocí následujícího vztahu: CF CF v % z T, (3.3) T kde T jsou tržby a ostatní zkratky byly již vysvětlené v předchozí části. Posledním ukazatelem využitým v tomto bonitním modelu je rentabilita celkového kapitálu, kterou je možno vyjádřit následující rovnicí: kde EBIT představuje výsledek hospodaření před zdaněním a úroky. EBIT ROA, (3.4) A 16 SEDLÁČEK, Jaroslav. Finanční analýza podniku. Str. 106 27

Pro zjištění bonity klienta je nejprve každý z ukazatelů klasifikován podle Tab. 3.2. Souhrnné hodnocení je následně provedeno pomocí výpočtu aritmetického průměru ze známek získaných za jednotlivé ukazatele. Je doporučováno zjistit průměrné známky zvlášť pro finanční stabilitu (aritmetický průměr z výsledných známek ukazatelů KVK a situaci (aritmetický průměr z výsledných známek ukazatelů DSD z CF ) a zvlášť pro výnosovou CF v % z T a ROA). V případě, že výsledná známka je lepší než 2, můžeme podnik považovat za dobře prosperující a bonitní. Pokud výsledná známka vyjde hůře než 3, pak se jedná o podnik, který není bonitní a může být ohrožen bankrotem. Výhodou tohoto modelu je poměrně dobrá vypovídací schopnost. Tab. 3.2: Stupnice hodnocení ukazatelů Ukazatel Výborný (1) Velmi dobrý (2) Dobrý (3) Špatný (4) Ohrožen insolvencí (5) Kvóta vlastního kapitálu > 30 % > 20 % > 10 % > 0 % negativní Doba splácení dluhu z CF < 3 roky < 5 let < 12 let > 12 let > 30 let CF v % z tržeb > 10 % > 8% > 5 % > 0 % negativní ROA > 15 % > 12 % > 8 % > 0 % negativní Zdroj: SEDLÁČEK, Jaroslav. Finanční analýza podniku. 2011. Str. 107. 3.3.2 Index bonity Indikátor bonity je založen na multivariační diskriminační analýze podle zjednodušené metody. Je využíván převážně v německy mluvících zemích. Index bonity je založen na poměřování šesti účetních ukazatelů, mezi něž patří cash flow, cizí zdroje, aktiva, zisk, výnosy a zásoby. Souhrnný vzorec je možno vyjádřit následujícím vztahem: 17 CF A EBT EBT Z T IB 1,5 0,08 10 5 0,3 0, 1 CZ CZ A T T A, (3.5) 17 DLUHOŠOVÁ, Dana. Finanční řízení podniku:analýza, investování, oceňování, riziko, flexibilita. Str. 94 28