Diagnostika mentálních retardací Psychodiagnostika - aplikovaná psychologická disciplína. Jejím úkolem je zjišťování a měření duševních vlastností a stavů, popřípadě dalších charakteristik jedince. Je spjata s psychologií osobnosti a s diferenciální psychologií. Diagnostická činnost - souhrn operací, postupů a technik, jejichž cílem je stanovit diagnózu (psychický stav jedince) a to podle konkrétního cíle: 1. Určení stupně vývoje 2. Zjištění příčin odchylného vývoje od věkové normy 3. Zjištění individuálních zvláštností osobnosti 4. Zjištění podstaty, podmínek a příčin individuálních rozdílů 5. Prognóza nebo predikce Existují dva základní diagnostické postupy: klinický postup a testový postup A) Klinické metody 1. Pozorování - pozorování volné a záměrné 2. Rozhovor patří mezi nejobtížnější diagnostický postup 3. Anamnéza zjišťování údajů z minulosti jedince 4. Analýza spontánních produktů spontánní kresby, malby, básně atd. B) Testové metody 1. Vývojové škály Gesellovy vývojové škály (vyšetření dětí od 4 týdnů do 3 let - adaptivní chování, hrubá a jemná motorika, řeč a sociální chování) 2. Inteligenční testy a soubory 3. Testy speciálních schopností, znalostí a dovedností 4. Neuropsychologické soubory a metody 5. Projektivní metody 6. Kresebné techniky zjišťují celkovou úroveň jemné motoriky, senzomotorické koordinace a soustředěnosti na vizuomotorickou činnost) 7. Dotazníky 8. Objektivní testy osobnosti 9. Posuzovací škály
Mentální retardace je závažná porucha inteligence. Jde o postižení vývoje rozumových schopností, které je vrozené nebo částečně získané. Toto postižení významně omezuje jedince v jeho sociálním prostředí. K diagnóze tedy nestačí pouze slabý výkon v testech inteligence, ale jedinec musí součastně selhávat v plnění věku přiměřených očekávání ve svém sociálním prostředí. Stanovení diagnózy MR: je založeno na komplexním hodnocení dítěte povinně musí být použit některý komplexní inteligenční soubor a posouzení adaptivního chování alespoň při prvním vyšetření by měl být proveden podrobnější neuropsychologický rozbor výsledků samozřejmostí je podrobná anamnéza zaměřená na faktory: a) biologické (pre-, peri- i postnatální, dosavadní zdravotní komplikace atp.) b) psychosociální (kvalita prostředí, ve kterém dítě dosud vyrůstalo a kvalita sociálních vztahů) c) získání informací o dosavadním vývojovém tempu k diagnóze smí být použity jen ty metody, které jsou dobře validizovány; jsou užívány osobou s plnou kvalifikací a výcvikem v dané metodě a nikdy nestačí použití pouze jedné metody U nejmenších dětí a u dětí s těžšími stupni MR je diagnóza založena na výsledcích komplexních vývojových škál (celková vývojová úroveň dítěte se zjišťuje z výpočtu vývojového kvocientu, kvalitativního pozorování a údajů z anamnézy). U starších dětí lze k diagnostice použít jakýkoli komplexní inteligenční soubor. Děti s MR mají časté problémy s udržením soustředěné pozornosti a bývají zvýšeně unavitelné, proto některé diagnostické metody jsou pro ně vhodnější než jiné. Obecně jsou optimální ty metody, které umožňují rychlé střídání krátkých jednotlivých úkolů a které obsahují hodně úkolů praktických, manipulačních. V testech, které obsahují delší soubory otázek narůstající obtížnosti, mohou děti s těžšími stupni MR selhávat právě z mimointelektových důvodů. Získané IQ lze přijmout za validní ukazatel inteligenci jen tehdy, pokud se podařilo dítě k práci dostatečně motivovat, dítě se dokázalo k úkolům dostatečně soustředit a profil nevykazoval příliš velké nerovnoměrnosti. Pro vyšetření dětí vážněji postižených nebo špatně spolupracujících jsou vypracovány i alternativní diagnostické přístupy použitelné ještě v předškolním věku nebo diagnostické využití volné hry.
Příkladem je transdisciplinární herní diagnostika: každé dítě pracuje s jinými materiály a účastní se činností dle své vlastí volby na diagnostickém procesu se spoluúčastní řada odborníků (psycholog, pediatr neurolog, speciální pedagog, logoped, sociální pracovník apod.) dítě je hodnoceno pouze na základě podrobně zaznamenaného a hodnoceného pozorování volné i řízené hry při hodnocení je využívána celá řada posuzovacích škál součástí herního sezení je i pozorování reakce dítěte na krátkou separaci od radičů, situace jídla, aktivní pohybová hra a hra s druhými dětmi jen v některých případech je nezbytné doplnit toto pozorování o standardní výkonové či inteligenční zkoušky při tomto typu diagnostiky se vyhneme častým problémům spolupráce s dítětem (úzkost, strach z cizích lidí, neklid apod.) Herní transdisciplinární diagnostika se zaměřuje: na to, jakým způsobem se dítě učí a získává informace na to, kterých smyslových modalit při učení nejlépe využívá na to, které podněty vyvolávají u dítěte reakci na to, co dítě motivuje, u kterých aktivit nejdéle vydrží, a který typ hry preferuje (hra senzomotorická, funkční, konstruktivní, symbolická, pohybová, hra s pravidly) na to, jak dítě navazuje sociální vztahy, jak reaguje na emoce druhých lidí a jak samo vlastní emoce projevuje na hodnocení komunikace verbální i neverbální, schopnosti nápodoby na posouzení zvládání náročných situací dítětem a jeho frustrační tolerance (přizpůsobivost dítěte jak reaguje na změny) na zjištění úrovně sebeobsluhy, motorických schopností v hrubé i jemné motorice, při jídle, v řeči Diagnostika motivační zejména u dětí s těžšími stupni MR bývá velmi užitečné vypracování individuální hierarchie odměn nejčastěji jsou používány odměny věcné (jídlo, obrázek, hračka) a sociální (pochvala, ocenění) příjemné tělesné pocity nebo pohybové odměny (houpání, točení se apod.) odměna formou dosažení zajímavých smyslových zážitků (taktilních, sluchových, vizuálních, ale i čichových)
Vinelandská škála sociální zralosti tato metoda se používá pro hodnocení adaptivního chování a funkční nezávislosti jedinců s MR u jedinců zjišťuje stupeň dosažené sociální nezávislosti a odpovědnosti škála obsahuje řadu položek rozdělených na 8 oblastí: celková soběstačnost, soběstačnost v jídle, soběstačnost při oblékání, samostatnost, zaměstnání, komunikace, motorika, sociální začlenění (účast při různých typech her apod.) jednotlivé položky škály jsou skórovány na základě výpovědí rodičů nebo jiných osob, které dítě velmi dobře znají výsledky jsou převedeny na věkové skóre Günsburgova škála metoda vhodná k posouzení celkového adaptivního fungování dítěte a jeho sociální kompetence postihuje 4 základní oblasti: samostatnost/autonomie, komunikace, sociální přizpůsobení/socializace, zaměstnání. kromě hodnocení sociální zralosti se tato metoda využívá ke stanovení individuálního učebního plánu U dětí s těžšími formami postižení nebo postižením kombinovaným je na místě i posouzení celkového funkční nezávislosti dítěte. Škály funkční nezávislosti postihují šest oblastí: sebeobsluha (jídlo, oblékání, holení apod.) tělesná čistota (používání toalety, mytí a koupání) pohyb přesuny (použití vozíku, přesun do sprchy, vany atd.) lokomoce (chůze, lezení, schody) komunikace (porozumění řeči, expresivní řeč) sociální porozumění (sociální interakce, schopnost řešení běžných problémů, každodenní paměť) Ve všech těchto oblastech je stanovena míra pomoci nutná k vykonávání jednotlivých činností (od úplně samostatnosti po úplnou závislost). Neuropsychologický rozbor V diagnostice dětí s MR je velmi důležité zachycení neuropsychologického profilu, který je východiskem pro terapii a rehabilitaci dětí. Hlavním účelem vyšetření je též určení optimálního způsobu vedení stimulace dítěte již u nejmenších dětí (programy časné péče).
U dětí s lehkou MR mají být vždy zachyceny zejména případné specifické poruchy učení (dyslexie, dysgrafie, dyskalkulie). Hodnocení rodinné interakce je nezbytnou součástí diagnostiky zjišťuje se rodinný funkční styl s jeho silnými stránkami a dominantní potřeby všech členů rodiny bez tohoto hodnocení může řada připravený rehabilitační programů selhávat, proto je důležité, aby navrhovaná pomoc a vedení stimulačního programu byly snadno integrovatelné do dosavadního životního stylu a denní rutiny celé rodiny častou chybou rodičů bývámalá podpora a posilování vlastní iniciativy dítěte (rodiče se snaží dělat většinu věcí za děti) vztahy v rodině poměrně častou reakcí rodičů na postižení dítěte je hyperprotektivita nebo naopak odmítání postiženého dítěte, případně zlost na partnera či intenzivní pocity viny a deprese; v případě přetrvávající problémů je namístě systematická psychoterapeutická pomoc