Mendelova univerzita v Brně Institut celoživotního vzdělávání. Problematika prokrastinace u žáků SŠ Bakalářská práce. Vedoucí bakalářské práce:

Mendelova univerzita v Brně Institut celoživotního vzdělávání Problematika prokrastinace u žáků SŠ Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Ivona Skalická Vypracovala: Bc. Jana Hejlová Brno 2013

Zadání

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Problematika prokrastinace u žáků na SŠ vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a ředitelky vysokoškolského ústavu ICV Mendelovy univerzity v Brně. V Brně dne 31. května.. Jana Hejlová

PODĚKOVÁNÍ Chtěla bych poděkovat paní Mgr. Ivoně Skalické, vedoucí mé bakalářské práce za vstřícný a ochotný přístup, poskytnuté materiály a odborné vedení během zpracování této práce. Dále děkuji své rodině, partnerovi a přátelům za trpělivost a podporu.

ABSTRAKT HEJLOVÁ, Jana. Problematika prokrastinace u žáků SŠ. Brno, 2013. Bakalářská práce. Mendelova univerzita. Bakalářská práce se zabývá problematikou prokrastinace u žáků středních škol. V teoretické části je charakterizován pojem prokrastinace, dále historie prokrastinace v České republice i ve světě, formy prokrastinace a její další možné příčiny. Následující část je věnována možnostem sloužícím k eliminaci prokrastinace. Pro vhodné posouzení žáků na střední škole je v práci popsána osobnost na střední škole, tedy adolescent. Poslední teoretickou část tvoří motivace, která může prokrastinaci významně omezovat. Praktická část je založena na dotazníkovém šetření, ve kterém byla použita Česká škála prokrastinace pro studenty. Kvantitativní šetření bylo prováděno na Obchodní akademii a Střední odborné škole knihovnické v Brně. Průzkum poskytuje informace o výskytu prokrastinace u žáků zvolené střední školy. Klíčová slova: prokrastinace, adolescent, motivace,

ABSTRACT HEJLOVA, Jana. High school students' procrastination problem. Brno, 2013. Bachelor thesis. Mendel university. This bachelor thesis deals with the problem of high school students procrastination tendencies. The theoretical part presents general definition of procrastination, its history in both the Czech Republic and the world and its common forms. The next part tries to identify the most probable causes of procrastination as well as the best ways, how to eliminate it. The theoretical part also includes an adolescent student s personality description to avoid misjudgement and discusses motivation, which significantly decreases procrastination tendency. The practical part is based on a questionnaire research between high school students. Concretely, the High school of Business in Brno and its library departments were chosen as the main source of needed information. At the end, the Czech procrastination scale for students is used to summorize the results and give valuable information about students procrastination rates. Keywords: procrastination, adolescent, motivation

OBSAH 1 ÚVOD... 8 2 CÍLE PRÁCE... 9 3 METODIKA PRÁCE... 10 4 LITERÁRNÍ REŠERŠE... 11 4.1 Prokrastinace... 11 4.1.1 Prokrastinace a její historie... 12 4.1.2 Proč populace prokrastinuje?... 12 4.1.3 Prokrastinace jako onemocnění... 14 4.1.4 Formy prokrastinace... 14 4.1.4.1 Prokrastinace situační a funkční... 15 4.1.4.2 Akademická a obecná forma prokrastinace... 15 4.1.4.3 Formy prokrastinace dle Ferrariho... 16 4.1.4.4 Formy prokrastinace dle Schouwenburga... 16 4.1.4.5 Formy prokrastinace dle Choia... 17 4.1.5 Jak neprokrastinovat?... 18 4.2 Osobnost na střední škole... 20 4.3 Motivace... 21 5 PRAKTICKÁ ČÁST, VÝSLEDKY PRÁCE... 23 6 DISKUZE... 44 7 ZÁVĚR... 45 8 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY... 47 9 SEZNAM OBRÁZKŮ... 49 10 PŘÍLOHY... 50

1 ÚVOD Pojem prokrastinace je v dnešní době velmi diskutovaným tématem zejména ve spojení s vysokoškolskými studenty. V České republice však není termín prokrastinace mezi lidmi zcela známým a to především u starších osob. I přesto se, ale každý člověk s problémem prokrastinace jistě setkal. Někteří lidé dokonce prokrastinují denně, ale nenazývají své počínání prokrastinací. Často používají termíny jako je lenost, zahálčivost, nečinnost apod. Většina osob se snaží odložit své úkoly či povinnosti, které jsou nemilé či dokonce nepříjemné a raději se zabývá věcmi, které nejsou důležité, ale vysvobozují od těchto nutných úkolů. Výzkumné studie zabývající se tématem prokrastinace jsou prováděny zejména na půdě vysokoškolské, ale jak se staví k tomuto problému žáci středních škol? A znají vůbec prokrastinaci? Právě na tuto a další otázky spojené s prokrastinací se bude snažit odpovědět praktická část této práce. 8

2 CÍLE PRÁCE Cílem bakalářské práce je charakteristika problematiky prokrastinace u žáků středních škol. Hlavní cíl je rozdělen do několika dílčích cílů. První dílčí cíl je teoretický a ostatní praktické. - V rámci prvního dílčího cíle je nutné, pro správné pochopení dané problematiky, studium odborné literatury a informací dostupných na internetových stránkách. - Druhým dílčím cílem je vytvoření dotazníku a předložení žákům střední školy. - Třetím dílčím cílem je vyhodnocení dotazníkového šetření a získání odpovědí na hlavní průzkumné otázky. Mezi hlavní průzkumné otázky patří zjištění, zda žáci středních škol znají pojem prokrastinace. Dále je zjišťována míra prokrastinace u žáků zvolené střední školy. - Posledním dílčím cílem je vytvoření závěrů a následných doporučení autorky. 9

3 METODIKA PRÁCE Pro naplnění cíle je práce rozdělena na dvě části, část teoretickou a část praktickou. Část teoretická se nejdříve zabývá vysvětlením pojmu prokrastinace, dále jeho historií a tím, proč populace prokrastinuje. Následně zkoumá, zda je prokrastinace onemocnění. Dále jsou v práci objasněny formy prokrastinace a možnost eliminace prokrastinace. V návaznosti na zkoumanou problematiku prokrastinace u žáků SŠ je vysvětlen pojem adolescent, jako osobnost na střední škole. Poslední část teoretické práce tvoří motivace, která může umožnit omezení prokrastinace. Praktickou část tvoří průzkumné šetření, které bylo provedeno u vybraných tříd 1. - 4. ročníku na Obchodní akademii a Střední odborné škole knihovnické v Brně, která sídlí na adrese Kotlářská 9. Průzkum probíhal v oborech Obchodní akademie, Ekonomické lyceum a Knihovnictví. Dotazník byl rozdělen na dvě části. Každá tato část byla na jiném listu papíru z důvodu toho, aby nebyla první část dotazníku ovlivněna druhou částí. Autorka rozdala ve třídách dotazníky a žáci značili své odpovědi, poté je autorka vyhodnotila a analyzovala. Část první zjišťovala, zda studenti znají pojem prokrastinace a co si myslí, že termín znamená. Dále bylo zjišťováno pohlaví, věk a navštěvovaný ročník střední školy. Druhou část dotazníku tvořila Layova škála prokrastinace pro studenty, kterou do českých podmínek přepracoval Roman Gabrhelík. Dotazník obsahuje 20 otázek, které slouží k hodnocení vysokoškolských studentů a jejich patologického odkládání akademických povinností. Respondent sám sebe hodnotí na pětibodové škále. Ta se pohybuje od volby velmi netypické, přes neutrální k velmi typické. Otázky jsou rozděleny do dvou sad, kdy jedna je hodnocená opačně než druhá. Poté jsou body sečteny a je určena míra prokrastinace. Hodnotitel pak jednoduše sečte body u studentem uvedených odpovědí. Na základě součtu bodů je uvedena míra prokrastinace (Pavlovská, 2012). Informace z dotazníkového šetření jsou následně vyhodnoceny. Dále jsou vytvořeny a zobecněny odpovídající závěry. 10

4 LITERÁRNÍ REŠERŠE 4.1 Prokrastinace Pojem prokrastinace se v zahraničí běžně používá a je širokou populací dobře znám. V České republice se tento pojem začal vyskytovat teprve před několika lety a je častým předmětem průzkumných šetření bakalářských, diplomových či disertačních prácí. Velký zájem má o zmíněnou problematiku také masmedia, které prokrastinaci řeší v televizních či rozhlasových zprávách pro širší veřejnost. Co tedy znamená pojem prokrastinace? Dle profesora Kohoutka (2009) je prokrastinace: výrazná a chronická tendence odkládat plnění povinností a úkolů (zejména těch nepříjemných) na pozdější dobu, rizikový fenomén pro duševní zdraví. Z jazykovědného hlediska je pojem prokrastinace překládán z latinského slovesa procrastinare jež je kombinací příslovce pro" (značící pohyb kupředu) a crastinus" (s významem patřící k zítřku"). Volně je tedy možno slovo přeložit jako nechat něco na zítřek. V angličtině se slovo prokrastinovat objevilo již v roce 1588 (Původ slova prokrastinace a její historie, 2010, Passig, Lobo, 2010). Psychologové o definici termínu prokrastinace vedou neustále diskuze. Dle většiny z nich je prokrastinace posuzována jako nelogické, avšak záměrné odkládání plánované činnosti, často vedoucí k prožívání negativních afektů (úzkost či stud) a zahrnující angažovanost v jiných (a původně neplánovaných) činnostech. Netýká se tedy pouhého odložení subjektivně nedůležité aktivity na později. Prokrastinace se neomezuje na nějaké speciální činnosti či úkoly. V principu cokoli, co je možno udělat, lze také odložit, dokonce naprosto nevyhnutelné věci můžeme pohodlně nechat být (Passig, Lobo, 2010, Sliviaková, 2011). V České republice je prokrastinace termínem novým. První zmínka o prokrastinaci se objevila ve Velkém psychologickém slovníku Hartl, Hartlová (2010), kde je pojem definován jako: liknavost, váhání; sklon odkládat úkoly a povinnosti, zejména z důvodu lehkomyslnosti či lenosti. 11

4.1.1 Prokrastinace a její historie Termín prokrastinace má na jednu stranu krátkou badatelskou minulost, ale na druhou stranu dlouhou historii. Na prokrastinaci lze tedy nahlížet ze dvou historických perspektiv. Ta první reprezentovaná N. A. Milgramem a jeho následovníky (např. Gabrhelík, 2008), předpokládá, že se jedná o výsostně nedávný fenomén. Svůj postoj hájí tvrzením, že prokrastinace vzkvétá zejména v technologicky rozvinutějších zemích vyžadujících nemálo závazků, pevných termínů a plánů, které je nutno dodržovat. Naopak nevyvinuté agrární společnosti, jejichž příslušníci žijí v méně dynamickém prostředí a orientují se hlavně podle obecnějších jednotek času (podle dnů a ročních období), problémy vznikající prokrastinací údajně nemají. Mezi následovníky Milgramova přístupu lze zařazovat i Ferrariho, Johnsona a McCowna (1995). Jejich přístup k prokrastinaci a její historii je mírnější. Tolerují rozdíly mezi výskytem prokrastinace v rozvinutých a méně rozvinutých společnostech, ale prokrastinaci jako takovou pokládají za jev s dlouhou historií. Zatímco podle většiny autorů slovo prokrastinace údajně získalo negativní význam až v průběhu vědecko-technické revoluce, jiní tvrdí, že první zmínky o ní jako o negativním jevu najdeme v textech, které varují před liknavostí a odkládáním již v antice (např. Cicero, 44 př. n. l., Thúkýdidés, přibl. 413 př. n. l. či Hésiodos, přibl. 800 př. n. l.). Počátky badatelského zájmu o prokrastinaci lze datovat až od druhé poloviny 60. let 20. století (Sliviaková, 2011, Gabrhelík, 2008, Původ slova prokrastinace a její historie, 2010). 4.1.2 Proč populace prokrastinuje? Otázkou, proč se často rozhodneme dát přednost prokrastinaci, před plněním úkolů se zabývají vědci nejrůznějších oborů posledních asi třicet let. Čím to je, že toto téma přes jeho všudypřítomnost dlouho nezkoumali a až poměrně nedávno přece jen pro vědu objevili, je zajímavá otázka. Mohlo by to snad souviset s tím, že morální soudy všeobecně nejsou cestou k rychlým poznatkům; historie medicíny a psychologie není chudá na příklady, kdy je poznání omezeno představou, že postižení by se prostě jen měli trochu sebrat a vzchopit deprese, fobie, sexuální úchylky, anorexie, dokonce schizofrenie a autismus platily takové případy ještě poměrně nedávno. Možná by musela být prokrastinace nejprve rozpoznána jako fenomén, za kterým tkví více zajímavějších faktorů než jen špatné způsoby. V posledních 30 letech vzniklo a bylo publikováno okolo 700 vědeckých prací na téma prokrastinace. Zejména od konce devadesátých let se začalo zkoumat, experimentálně i pomocí dotazníků, jak 12

se nutkání věcí oddalovat projevuje u studentů. Výzkumy s alespoň trochu reprezentativními vzorky všeho obyvatelstva jsou vzácné, protože se provádějí obtížněji, ale přesto jsou i zde k dispozici první výsledky (Passig, Lobo, 2010). V dosud zkoumaných západních zemích bylo zjištěno, že populace odkládá velké množství práce. 75 až 95 % všech studentů v průzkumech udává, že přinejmenším tu a tam prokrastinují, 50 % z nich své úkoly odkládá pravidelně. Prokrastinační činnosti zabírají u studentů zhruba 30 % času. Po studiu se situace zlepšuje, ale 20-30 % obyvatel prokrastinuje i po studiu. Ve studiích, které se uskutečnily v USA, Velké Británii, Austrálii, Španělsku, Peru a Venezuele se neobjevily žádné rozdíly. Pro další země chybí srovnávací data. Tyto studie také ukázaly, že ženy prokrastinují právě tak často jako muži, ženatí stejně jako svobodní, lidé s vysokoškolským vzděláním stejně jako osoby se vzděláním nižším. Zaměstnanci firem prokrastinují více než samostatně výdělečně činné osoby. Studie, které zjišťují výskyt prokrastinace v rámci dospělé populace, se často zaměřují i na možnou souvislost prokrastinace se zaměstnáním nebo rodinným stavem. Zvýšenou tendenci prokrastinovat u administrativních pracovníků, ve srovnání s dělníky, uvádí Hammer, Ferrari (2002) in Sliviaková (2011). Výsledek si autoři vysvětlují tak, že dělníci jsou ve svém zaměstnání méně jistí, a proto raději hned plní své úkoly, aby se tak vyhnuli možnému důvodu k propuštění. Souvislost s rodinným stavem se spíše nepotvrzuje (Hammer, Ferrari, 2002; Ferrari, Özer, Demir, 2009 in Sliviaková 2011). Pokud souvislosti nalezeny byly, tak jen na úrovni konkrétního typu prokrastinace, a sice nerozhodnosti (Díaz-Morales et al., 2006 in Sliviaková 2011), která měla vyšší hodnoty u lidí žijících v manželském svazku, ve srovnání s rozvedenými nebo ovdovělými respondenty. Autoři nález vysvětlují větší náročností hledání konsenzu ve dvojici, než v případě rozhodování za sebe sama (Passig, Lobo, 2010, Sliviaková, 2011). Zda je prokrastinace všeobecně na ústupu, se nedá s jistotou říci, protože chybí historická data. Studie na dvojčatech, zveřejněná v roce 2003 ukazuje, že svou roli hraje genetika - jednovaječná dvojčata jsou si ve svých prokrastinačních zvyklostech výrazně podobnější než dvouvaječná. Za nepříznivých podmínek (např. během studia) se prokrastinuje více, ale během celého života se vztah k odkládání moc nemění, v nejlepším případě si člověk vytvoří jisté kompenzační schopnosti (Passig, Lobo, 2010, Sliviaková, 2011). 13

4.1.3 Prokrastinace jako onemocnění Prokrastinaci není možno nazvat nemocí či patologií. Může být přítomna jako sekundární doprovod různých klinických onemocnění a poruch. Na obecné úrovni uvádějí vztah prokrastinace k horšímu duševnímu zdraví například Steadová et al. (2010) in Sliviaková (2011). Z konkrétních onemocnění a poruch jde zejména o deprese (Saddler, Sacks, 1993; Flett, Blankstein, Martin, 1995 in Sliviaková 2011), poruchy se zvýšenou mírou úzkostlivosti, jako např. obsedantně-kompulzivní porucha (Ferrari, McCown, 1994 in Sliviaková, 2011) a poruchy pozornosti, např. ADHD (Ferrari, Sanders, 2006; Miller, 2008 in Sliviaková, 2011). Byla zaznamenána statistická souvislost mezi prokrastinací a syndromem poruchy pozornosti (ADD), který je často doprovázen též hyperaktivitou (ADHD) a ve všech svých variantách postihuje asi desetinu obyvatel západního světa (Passig, Lobo, 2010, Sliviaková, 2011). Pokud člověk trpí depresemi je však nutno zdůraznit, že v tom případě je prokrastinace pouze výsledek duševní nemoci. Je tedy zřejmé, že depresivní člověk bude pravděpodobně primárně řešit problémy v oblasti emocionální či tělesné a odkládání realizace původních plánů bude v tomto kontextu spíše méně podstatným problémem. Zajímavé dokreslení vztahů mezi prokrastinací a klinickými onemocněními nebo poruchami nabízejí poznatky z oblasti (zejména kognitivní) neuropsychologie. Pokud za prokrastinaci pokládáme chronické a nelogické odkládání naplánované činnosti nebo obecněji neschopnost realizovat své cíle v rámci původního časového plánu, nabízí se souvislost s exekutivními funkcemi Milgram (1992) in Sliviaková, (2011). Tyto funkce kontrolují a koordinují naše myšlenky a chování a patří k nim mimo jiné i schopnost tvořit a uskutečňovat plány (Koukolík, 2002; Blakemore, Choudhury, 2006 in Sliviaková, 2011). Určitou spojitost s prokrastinací může mít také schopnost respektovat pravidla sociálního chování nebo schopnost umísťovat jednotlivé události v čase a prostoru. Exekutivní funkce jsou vázány na činnost prefrontální kůry, která patří k fylogeneticky nejmladším částem mozku a tvoří až jednu třetinu neokortexu (Fuster, 2001 in Sliviaková, 2011). 4.1.4 Formy prokrastinace Prokrastinace má mnoho forem a mnoho autorů ji také rozlišuje jinak. V této kapitole jsou popsány její nejdiskutovanější formy a také formy dle nejznámějších autorů zabývajících se problematikou prokrastinace. 14

4.1.4.1 Prokrastinace situační a funkční Míra prokrastinace znázorňuje rozsah, s jakým jedinec efektivně zvládá běžné úkoly, které před něj klade běžná životní realita. V některých případech může prokrastinace představovat racionální, dopředu promyšlený a plánovaný postup. Situační prokrastinace může být chápána jako forma žádoucího chování a to ve dvou případech. Jako první je forma, kdy se osoba vyvaruje ukvapených závěrů a rozhodnutí (v závislosti na pochopení lidového přísloví: Ráno moudřejší večera) ve smyslu funkční, neboli aktivní formy prokrastinace. Druhým typem je prokrastinace jako součást tvořivého procesu jako např. v Osbornově (1953) in Gabrhelík, (2008) modelu (fáze orientace, přípravy, analýzy, ideace, inkubace, syntézy, evaluace), kde se v rámci stádia inkubace přesuneme od daného řešeného problému k jiné otázce. Tedy daný problém odkládáme a správné řešení předchozího problému se náhle jakoby samo objeví. Tento proces bývá označován také jako kreativní pauza (Gabrhelík, 2008). 4.1.4.2 Akademická a obecná forma prokrastinace Tato forma prokrastinace je považována za nejvíce prozkoumanou a jejím protipólem je prokrastinace obecná, která zkoumá prokrastinaci u obecné populace mimo akademickou půdu. Týká se nerozumného odkládání povinností souvisejících se studiem, jako jsou přípravy na zkoušky, zápočty, psaní seminárních či diplomových prací, nebo docházka na nepovinnou přednášku. Nejvýznamnějším důvodem, proč je právě akademické prokrastinaci věnováno nejvíce pozornosti, jak v teorii, tak i v praxi pomocí výzkumu, jsou mnohé údaje o zdaleka nejvyšším výskytu prokrastinace mezi studenty, a to nezávisle na pohlaví či etnické příslušnosti. Důvodem jsou studie z osmdesátých let, kde je sledována až 95% prokrastinace mezi studenty. Tento jev by však znamenal, že akademická prokrastinace je ze statistického pohledu normální a menšinou se stávají ti, kteří poctivě plní své úkoly, tedy neprokrastinují. Při pátrání po nových hodnotách týkajících se prokrastinace Schouwenburg (2004) in Sliviaková (2011) zjistil kolísání hodnot mezi 20 % až 70 %. Vyvstává tedy otázka, zda je výskyt mezi studenty opravdu tak vysoký anebo zda se za vysokým procentem neskrývá spíše nedostatečné rozlišení mezi liknavým chováním a prokrastinací jako rysem. Na základě této otázky proběhl nový výzkum, ve kterém bylo zjištěno, že je v populaci necelých 10 % lidí s rysovou prokrastinací. Rovněž v dalších výzkumech týkajících se prokrastinace ve studentské populaci bylo rozložení tohoto rysu v normě. Zvýšené množství prokrastinujících nebylo mezi českými studenty zachyceno. I přesto nelze 15

zamítnout koncept akademické prokratinace, neboť nejsou dostatečně přesné. Odpovídající budou až případě srovnání studentské prokrastinace s jinou populací např. s pracujícími nebo důchodci (Sliviaková, 2011). 4.1.4.3 Formy prokrastinace dle Ferrariho Vyhýbavá prokrastinace Tato forma má funkci ego obranné strategie. Jedinec vychází z přesvědčení, že výkon by byl lepší, pokud by měl více času, horší výkon připisuje zpoždění, nikoliv vlastním schopnostem. Pojetí vyhýbavých prokrastinátorů vychází z konceptu vyhnutí se úkolu nebo strachu z neúspěchu, respektive strachu z úspěchu. Tento typ prokrastinace koreluje s nízkou sebeúctou a vyhýbáním se relevantním informacím o své osobě (Ferrari, 2001 in Gabrhelík, 2008, Sliviaková, 2011). Aktivizující prokrastinace Někteří autoři nazývají tuto formu také jako excitační prokrastinace. Při plnění úkolu, kde jedinec ví, že má zpoždění, domněle dosahuje potřebné efektivity. Před termínem odevzdání má jedinec shon se sháněním informací nebo plní pouze některou část úkolu. Charakteristická je pro jedince, kteří mají rádi vzrušení a shon, které s sebou práce pod časovým tlakem přináší (Gabrhelík, 2008, Sliviaková, 2011). Prokrastinace v rozhodování Na rozdíl od předhozích behaviorálních forem jde o kognitivní formu prokrastinace. Jde o jedince, kteří potřebují objektivně delší dobu na rozhodnutí. Tito lidé při vyhledávání informací postupují systematicky a strategicky. Díky tomu získávají větší množství informací o možných alternativách, což je příčinou odkládání rozhodnutí (Gabrhelík, 2008, Sliviaková, 2011). 4.1.4.4 Formy prokrastinace dle Schouwenburga Rozdělení dle Schouwnburga (2004) in Sliviaková (2011) se týká hlavně studentské populace a nahlíží na poznatky z klinické a poradenské praxe, tak i na výsledky výzkumů. Z výzkumů vyplývá vztah prokrastinace k nízké svědomitosti. Z oblasti praxe se jedinci shodují na uznání úzkosti jako proměnné, která je mezi prokrastinujícími 16

významně zastoupena. Autor se domnívá, že za tímto rozporem je skutečnost dvou typu prokrastinace: Emocionálně nestabilní prokrastinace Profil jedinců je charakterizován nízkou úrovní svědomitosti a vysokou mírou neuroticismu. Jsou úzkostliví, mají strach ze selhání a všemožně se snaží vynahradit svůj nedostatek organizace. Kvůli svému rozrušení častěji vyhledávají pomoc odborníka. Emociálně stabilní prokrastinace Jedinci vykazují sníženou míru svědomitosti, ale nemají zvýšenou míru neuroticismu. Nejsou tedy tak úzkostliví a nevyhledávají odbornou pomoc. Pro tyto osoby je také typický snížený výkon, který je umocněn nižší potřebou nezdravě perfekcionistického plnění povinností (Sliviaková, 2011). Toto rozdělení je pokusem o objasnění výskytu neuroticismu u prokrastinujících. Rozdělení je vhodné zejména pro poradenskou praxi. U obou typů lze očekávat horší pracovní disciplínu v souvislosti s horšími studijními výsledky (Sliviaková, 2011). 4.1.4.5 Formy prokrastinace dle Choia Toto rozdělení usiluje o změnu v tradičním, čistě negativním pohledu na tuto problematiku a snaží se jej ukázat jako vliv přínosný. Za tímto cílem rozlišuje autor tyto formy pokrastinace: Pasivní prokrastinace Jde o tradiční pojetí prokrastinace. Prokrastinátoři jsou liknavci v tradičním slova smyslu. Jedinci předem neuvažují o odkladu práce. Jejich prokrastinace je zapříčiněna neschopností včas se rozhodovat, a následně i všas jednat. Pod tlakem blížícího se termínu úkol často vzdávají nebo ho neumí splnit. Aktivní prokrastinace Jedinci jsou schopni rozhodovat se a následně jednat v odpovídajícím časovém rámci. Tato skupina lidí preferuje časový tlak, úmysleně se rozhodnou k prokrastinaci, mají schopnost splnit úkol v zadadném termínu a jsou většinou spokojeni se svými výsledky. 17

Vnímají časový tlak jako výzvu, která na ně působí motivačně, proto jej vyhledávají. Následkem je dobrovolné rozhodnutí k odkladu, které však vede k včasnému dokončení úkolu (Gabrhelík, 2008, Sliviaková, 2011). 4.1.5 Jak neprokrastinovat? Prokrastinátorům mohou pomoci specializovaní psychologové nebo svépomocné terapeutické skupiny. Osoba, která si je však vědoma, že prokrastinuje může použít následující tipy, jak na prokrastinaci vyzrát (Jak s prokrastinací bojovat, 2010). Soustředěnost Hlavním problémem nedokončení úkolů či jejich odkladu je nesoustředěnost. Pokud chce člověk zvládnout prokrastinaci jeho prvním krokem musí být zbavení se problémů s nesoustředěním. Je potřeba si uvědomit, kdy se jedinec přestane věnovat svému úkolu a je nutné, aby se přiměl k dalšímu pokračování na jeho splnění. K tomu je potřebné zbavit se věcí, které jedince rozptylují. Mezi rozptylovače patří televize, internet, Facebook, icq a další. K překonání těchto lákadel je nutné odstranit z pracovního stolu veškeré zbytečné věci, a pokud je možnost vše odpojit (TV, internet). Důležité je také uspořádání prostředí. Tato skutečnost vychází z poznatků, že dostatečná úroveň kontroly podnětů z vnějšího prostředí má pozitivní vliv na výkon (Jak s prokrastinací bojovat, 2010). Motivace Hlavní motivací je zjištění, proč vlastně chce jedinec na úkolu pracovat. Je potřeba najít důvod, proč je důležité úkol splnit. Pokud tak osoba neučiní, nemá žádnou motivaci k tomu, aby činnost, úkol dokončila. Dalším motivačním prvkem jsou poznámky, kde je sepsáno co a dokdy má jedinec udělat. Tyto poznámky je dobré uložit na viditelné místo. Po splnění dílčího úkolu je poznámka škrtnuta (tato skutečnost může přinést pocit uspokojení). Před zkouškami je vhodné vytvořit si plán učení, plán práce apod. Tyto plány mohou být vedeny papírově či elektronicky, je však třeba je dodržovat a zhodnocovat. Při splnění vlastních dílčích úkolů je vhodné stanovit malou odměnu ve formě např. hry, čokolády, návštěvy restaurace, prohlížení Facebooku apod. Pokud však úkol jedinec nedokončí, nesmí si dovolit ani odměnu. Pokud jedinec prokrastinuje v práci je nezbytné, aby byl schopen převzít zodpovědnost za své chování, protože tak 18

nutí své okolí, aby jeho nesplněné úkoly vypracovalo za něj. Proto je důležité znát následky spojené s nedodržením termínu (Jak s prokrastinací bojovat, 2010). Organizace času Řízení času je klíčové, zejména pro ty jedince, kteří pracují či studují samostatně, např. studium vysoké školy je na samostatné a termínované práci založené. Tipy na správnou organizaci času: 1. Stanovení priorit. Pokud je úkolů více, je vhodné rozdělit je na ty, které je nutné splnit co nejdříve a na ty, které tolik nespěchají. 2. Rozdělení úkolu. Rozdělení povinnosti na menší části. Prokrastinátor postupuje po malých krocích. Opět je vhodné splněné dílčí části sepsat a postupně odškrtávat splněné. Po splnění dílčího úkolu je vhodné zařadit krátkou pauzu na kávu, časopis apod. 3. Rozdělení času. Tato metoda doporučuje rozdělit čas na stejné časové úseky, které jsou přesně jedincem naplánovány. 4. 15 minut práce. Tato možnost dokáže ošidit vlastní vůli jedince, který se přinutí pracovat na úkolu pouze patnáct minut, je ale pravděpodobné, že osobu práce zaujme a věnuje ji více času. 5. Řetěz v kalendáři. Možnost k lepšímu splnění pravidelně se opakující nepříjemné činnosti. Kroužkování dnů v kalendáři, které jedince nutí nepřestávat v činnosti. 6. Využití volného času. Plnění úkolu během doby, kdy se jedinec nudí. Stačí půl hodina práce a pocit uspokojení se jistě dostaví (Jak s prokrastinací bojovat, 2010). Organizace práce Každá osoba musí být schopná upřednostnit priority před méně podstatnými záležitostmi a věnovat jim zvýšené úsilí. K tomu je nutné zajistit veškeré prostředky, které jsou nezbytné k jejich splnění. Práce musí být zvládnutelná a přinášet jedinci uspokojení. Pokud je úkol velmi náročný a zdá se nesplnitelný, je nezbytné, aby jedinec neztrácel hlavu a rozbil ho na dílčí zvládnutelnější činnosti (Jak s prokrastinací bojovat, 2010). 19

1. Volba nejdůležitějšího úkolu dne. Stanovit přesně, co ten den jedinec udělá než, se začne rozptylovat činnostmi jako je Facebook, noviny, apod. Není vhodné rozdělovat problémy na malé a velké. Pravidlo č. 1: Problém je problém. Pravidlo č. 2.: Neexistuje nic podobného jako malý problém. Když se člověk řídí tím, že velké problémy se řeší nejdříve, změní se malé problémy doslova ve vtěrky". Motivaci k jejich řešení vystřídá frustrace. Drobnosti se budou stále připomínat, nejčastěji v nejnevhodnějších chvílích. Proto je nutné i malé problémy řešit ihned, jako kdyby se jednalo o úkoly největšího kalibru. 2. Reálný odhad času potřebný ke splnění úkolu. Prokrastinátor se snaží odhadnout, kolik času bude potřebovat na splnění úkolu. Pro měření přesnosti odhadu musí být stanovena jasná kritéria. 3. Nebýt perfekcionista. Důležité je, aby si prokrastinátor stanovil reálné cíle. Pokud je příprava na zkoušku nebo odevzdaná práce ve stanoveném termínu, není důležité, zda práci věnoval jedinec 50 % nebo 80 % vlastní kapacity. Podstatné je, že svůj úkol splnil (Jak s prokrastinací bojovat, 2010). 4.2 Osobnost na střední škole Osobnostmi navštěvující střední školy jsou nejčastěji lidé ve věku od 15 do 20 let. Toto životní období nazýváme z pohledu vývojové psychologie adolescencí. Konec období adolescence je obtížné stanovit jednoznačně. Není žádný předěl v biologickém ani v sociálním vývoji. Individuálně je významný vstup do povolání, zaměstnání. Adolescence neexistovala odjakživa a neexistuje v každé kultuře. V České republice v minulém století pro většinu lidí splývalo dosažení pohlavní zralosti s dosažením zralosti sociální. Dnes se dosažení plné sociální zralosti posouvá do stále vyššího věku, je to dáno např. tím, že roste počet vysokoškolských studentů (Říčan, 2004). Adolescence je tedy zvláštní životní období mezi dětstvím a dospělostí. Mladý člověk má jisté úkoly, práva, nabízí se mu určité příležitosti a platí pro něj řada zákazů a nařízení. Této fázi odpovídá také způsob trávení volného času, řeč, móda v oblékání, hudební vkus a životní filosofie. Období adolescence se prodlužuje do vyššího věku, patří sem i začínající vysokoškolák a podle některých autorů zasahuje adolescence i do nižšího věku, protože starší pubescenti přijali některé rysy, které jsou charakteristické právě pro adolescenty (Říčan, 2004). 20

Adolescence je zakončena dosažením psychické dospělosti. Mezi její kritéria patří volba povolání, zařazení do pracovního procesu, volba životního partnera (uzavření manželství), osamostatnění se od rodičů, přechod na sebekontrolu. Dalšími kriterii je získání emocionální rovnováhy s převahou pozitivních citů, racionální, objektivní posuzování situací, životních problémů a konfliktů, cílevědomé úsilí a jejich řešení. Dalšími charakteristickými rysy je zařazení se do společné skupiny, vědomí společenské akceptace, přiměřená tolerance ve společenských vztazích. Dále samostatnost a kritičnost myšlení, vytvoření světového názoru, morálního kodexu, vlastních názorů, postojů a také přiměřené trávení volného času. I přes tuto charakteristiku adolescenta je velmi těžké všeobecně určit rysy adolescenta, protože lidé v tomto věku velmi rozdílní (Linhartová, 2008). 4.3 Motivace Motivace je činnost člověka vyvolaná motivem a končící realizací motivu. Její analýza odpovídá na otázky, proč se člověk chová tak a ne jinak apod. Obsahuje uvědomované i neuvědomované psychické faktory, na základě kterých se uskutečňuje chtění a jednání člověka. Motiv představuje vnitřní hybnou sílu jednání a chování lidí. Je to tedy dynamizující činitel, který vede k pohotovosti zahájit nebo uchovat chování směřující k určenému cíli. Motiv je důsledkem narušené biologické nebo psychické rovnováhy jedince s biologickým nebo sociálním prostředím. Motivy, které vychází z nitra člověka, se nazývají impulsy a motivy. Ty, které jsou závislé na podnětech okolního prostředí jsou nazývány incentivy. (Linhartová, 2008) Vnitřní (impulsy) a vnější (incentivy) motivy jsou těsně spjaty. Při nedostatku vnitřní motivace nemusí incentivy působit. Mnohdy však vnější motivace stimuluje, zesiluje tu vnitřní. Tohoto faktu využívá hlavně reklama. Ta podněcuje motivaci lidí a donutí je k nákupu věcí, které vlastně nepotřebují. Lidská motivace je složitá a individuální (Čáp, Mareš, 2007). K vystižení lidské motivace tedy slouží princip homeostázy a princip optimální aktivace doplněný dalšími principy, které se formují v životě a vývoji ve společnosti; je to zejména princip dosahování cílů a překonávání překážek na cestě k cílům, uspokojení ze sociální komunikace a kooperace, z naplnění životního smyslu apod. (Čáp, Mareš, 2007, s. 94). 21

Vnější motivace Vnější motivace probíhá zejména prostřednictvím odměn, a to především u dětí. Odměny podporují u dítěte vnější motivaci, ale zároveň tlumí rozvinutí vnitřní motivace. Používání odměn emočních popřípadě morálních je efektivnější než odměny materiální (dary, peníze apod.) (Čáp, Mareš, 2007). Vnitřní motivace Vnitřní motivace je založena na zvídavosti, potřebě činnosti, radosti z osvojení dovednosti, touze po dosažení cíle a uspokojení již z přibližování se k němu, zvláště z překonání překážek na cestě k cíli apod. Důležitým prvkem právě u vnitřní motivace je radost z vlastního úspěchu. Ta je díky vnější motivaci a zejména odměnám tlumena. Silná vnitřní motivace je především v potřebě činnosti (funkční libost, radost z činnosti samé) (Čáp, Mareš, 2007). Motivace k sebevýchově Tato motivace může být rozmanitá, mohou v ní působit různé potřeby, motivy vnitřní i vnější ve vzájemných kombinacích. Incentivy bývají náročné životní situace, úspěch nebo nezdar, konflikty, vyhrocené situace, kdy jedinec poznal a emočně zhodnotil nezbytnost změnit své chování, činnost, osobnost. Člověk může zužitkovat poznatky formativního působení činnosti, osobních a skupinových vztahů při výchově druhých lidí, ale také při sebevýchově (Čáp, Mareš, 2007). Lidé tak jednají ať již nevědomě či polovědomě, nebo zcela uvědoměle a záměrně. K sebevýchově je možné využít speciálních prostředků, mezi které patří literatura, přednášky, besedy, poradny a různé speciální výcviky např. sociálně-psychologický, autogenní trénink apod. Sebepoznání je dlouhodobý proces, který může být celoživotní. Důležitým faktorem při sebepoznání je vytrvalost. (Čáp, Mareš, 2007) Pokud se má jedinec něco naučit, měl by vynaložit potřebné úsilí a vytrvat, dokud nejsou úkoly zvládnuty. Motivů, proč se žák chce nebo nechce učit je mnoho. V zásadě jsou to motivy vnější (dílčí známka, vysvědčení, pokračování ve studiu, radost rodičů, apod.) anebo vnitřní (radost ze sebe samého, zájem o téma, předmět apod.) (Čáp, Mareš, 2007). 22

5 PRAKTICKÁ ČÁST, VÝSLEDKY PRÁCE Dotazníkové šetření bylo prováděno u žáků Obchodní akademie, Střední odborné školy knihovnické a Vyšší odborné škole knihovnických, informačních a sociálních služeb, v Brně na Kotlářské 9. Šetření bylo uskutečněno v rámci pedagogické praxe autorky. Průzkumným vzorkem byli žáci prvních až čtvrtých ročníků oborů Ekonomické lyceum, Obchodní akademie, Knihovnictví. Průzkumu se zúčastnilo 114 respondentů, výše zmíněné střední školy, z toho 88 dívek a 26 chlapců. V první části dotazníku bylo zjišťováno, zda žáci vůbec znají pojem prokrastinace. V závěru první části byly identifikační otázky (pohlaví, věk, ročník studia. Druhou část dotazníku tvořila česká verze sebeposuzovací škály prokrastinace - Škála prokrastinace pro studenty (Lay 1986, in Gabrhelík 2005). Výsledky průzkumného šetření Obr. 1 Počet respondentů v závislosti na pohlaví a věku Z obrázku č. 1 je zřejmé, že nejčetnější dotazovanou skupinou byli žáci ve věku 18 let, kterých bylo 31. Druhou a třetí stejně početnou skupinu tvoří žáci ve věku 16 a 17 let, kterých bylo dotazováno 28. Nejméně bylo respondentů starších 19 let 4 žačky. Dále 16 žáků v 19 letech a 7 žáků mladších 16 let. 23

Obr. 2 Žáci dle navštěvovaných ročníků Průzkum byl prováděn v 1. - 4. ročníku, nejvíce respondentů navštěvuje 2. ročník a to 38 žáků, dále 3. ročník 33 žáků, poté 4. ročník 22 žáků a nejmenší počet respondentů navštěvuje 1. ročník (21 žáků). Obr. 3 Žáci, kteří znají pojem prokrastinace V dotazníkovém šetření bylo zjištěno, že 17 % žáků zná pojem prokrastinace. Z toho 12 % dívek a 5 % chlapců. Tento fakt potvrzuje také obrázek 3, který naznačuje, že větší vědomost o prokrastinaci mají dívky, ale není tomu tak. Zastoupení chlapců je ve vzorku tázaných nižší. Celkem bylo tázáno 26 chlapců a 88 dívek. Znalost pojmu prokrastinace prokázalo v přepočtu na celkový počet chlapců 32 % chlapců. U dívek byla znalost k celkovému počtu o více než 10 % nižší. Pouze 21 % dívek z celkového počtu dívek znalo termín prokrastinace. Z obrázku 2 vychází také skutečnost, že pojem prokrastinace zná nejvíce žáků ve věku 18 let. Tento fakt může být však způsoben tím, 24

že tato věková skupina byla v početní převaze. Po přepočtu k celkovému počtu v jednotlivých kategoriích tento fakt není potvrzen. Skupina, která v největším počtu znala termín prokrastinace je skupina žáků ve věku 19 let a to 45 %. Dále již zmíněna skupina 18letých 36 %, poté 17letí 21 %, 16letí 9 %, mladší 16 let a starší 19 let v dotazovaném vzorku pojem prokrastinace vůbec neznají. Nejčastější odpovědí na otázku v jaké souvislosti se žáci setkali s pojmem prokrastinace odpovídali žáci, že v diskuzi v televizi, na internetu, mezi kamarády, ve škole anebo se nepamatují. Na otázku co tedy termín prokrastinace znamená, odpověděli ti, co uvedli, že tento termín znají správně, tedy odkládání úkolu. Příklady odpovědí na otázku: Co si myslíte, že tento pojem znamená, čeho se týká? - Oddalování úkolů - Zahálení, nedělám to, co bych měla dělat - Jde o chronickou potřebu odkládání věcí na pozdější dobu - Odkládání studijních povinností, úkolů, práce - Je to výrazná choroba žáků odkládat úkoly a povinnosti na pozdější dobu - Pointou je, alespoň pro mě, že se všemožně vyhýbám svým povinnostem a místo toho dělám cokoli, co mě napadne, a vše odkládám na poslední chvíli - Lenost, neschopnost dělat činnost, která je třeba - Nestíhání povinností, úkolů kvůli dělání jiných věcí - Je to o nekonečném odkládání věcí, které se dají odložit - Týká se to školy a všeho možnýho, na co bych se rád vykašlal - A další Žáci, kteří neznali pojem prokrastinace odpovídali na otázku, co si myslí, že pojem znamená nebo čeho se týká, např. takto: - Nepozornost v hodinách a nezájem o studium - Nevím - Zodpovědnost při plnění úkolů - Možná něco se soustředěním žáků - Škola a učení žáků mimo školu - Podvádění žáků a odkládání důležitých věcí na později - Dělání věcí na poslední chvíli - Pasivita žáků - Školy 25

- Neznalost ekonomických termínů - Lenost - Vzdělání žáků na SŠ - A další Někteří žáci i přesto, že na otázku zdali znají pojem prokrastinace, odpověděli ne. Na další otázku odpověděli intuitivně správně, že se týká lenosti či plnění úkolů. V druhé části dotazníku byla použita již zmíněna škála prokrastinace pro studenty. Na základě výpočtu dle přílohy č. 3 byla zjištěna míra prokrastinace. Ve vzorku středoškolských respondentů bylo zjištěno, že ve skupině 114 žáků není jediný neprokrastinátor tzn. všichni respondenti prokrastinují. Bylo zjištěno, že 61 žáků (54 %) je řazeno do skupiny těžkých prokrastinátorů, 31 žáků (27 %) do středních prokrastinátorů a 22 žáků (19 %) do lehkých prokrastinátorů. Na základě zjištěných údajů je provedena analýza četnosti odpovědí na jednotlivé otázky u třech zmíněných skupin prokrastinátorů. Četnostní analýza je prováděna ve třech škálách (netypické, neutrální, typické) místo pěti škál v dotazníku (velmi netypické, spíše netypické, neutrální, spíše typické, velmi typické). Důvodem snížení škál je lepší přehlednost v projevech jednotlivých skupiny prokrastinátorů. Otázka č. 1 Často se přistihnu při tom, že dělám úkoly, které jsem zamýšlel dělat před několika dny Obr. 4Odpověď na otázku č. 1 26

Ve skupině lehkých prokrastinátorů byl na otázku č. 1 nejčastěji zvolená možnost netypické, takto odpovědělo 13(59 %) osob z 22, 3 (14 %) osoby zvolily odpověď neutrální, kdy si nebyly zcela jisti, zda je výrok odpovídající či neodpovídající. Možnost typické využilo 6 (27 %) respondentů. Z výroků skupiny lehkých prokrastinátorů je zřejmé, že se žáci málokdy přistihnou při tom, že by dělali úkoly, které zamýšleli dělat před několika dny. Skupina středních prokrastinátorů volila jako odpověď na otázku 1 nejčastěji možnost typické. Tuto odpověď zvolilo 20 (65 %) respondentů. Odpověď netypické zvolilo 8 (26 %) osob, a 3 (9 %) respondenti ze skupiny středních prokrastinátorů zvolili neutrální postavení k problému. Odpovídajícím způsobem odpovídala skupina těžkých prokrastinátorů, kde byla nejčastější odpovědí možnost typické. Tuto možnost zvolilo 49 (80 %) respondentů z 61. Z toho se 26 žáků se přiklánělo k velmi typickému a 23 ke spíše typickému souhlasu na otázku 1. Jak je zřejmé z obrázku číslo4, 4 (7 %) respondenti zvolili výrok neutrální a 8 (13 %) netypické. Z celkového počtu respondentů, tedy ze 114, se přiklánělo 29 (25 %) osob k odpovědi netypické, 10 (9 %) osob mělo neutrální postoj a 75 (66 %) osob s výrokem souhlasilo a zvolilo možnost typické. Otázka č. 2 Nedělám úkoly, dokud není těsně před odevzdáním Obr. 5 Odpověď na otázku č. 2 27

Ve skupině lehkých prokrastinátorů byla nejčastější odpověď na otázku č. 2 netypické. Takto odpovědělo 11 (50 %) respondentů. Odpověď neutrální zvolilo z této skupiny 5(23 %) jedinců. 6 (27 %) respondentů s výrokem souhlasilo. 17 (54 %) respondentů ze skupiny středních prokrastinátorů souhlasilo s tím, že nedělají úkoly, dokud není těsně před odevzdáním. 6 (19 %) žáků má k tomuto výroku neutrální postoj a 8 (25 %) respondentů s výrokem nesouhlasí. 54 (90 %) respondentů ze skupiny těžkých prokrastinátorů souhlasí s výrokem, ve kterém tvrdí, že nedělají úkoly, dokud není těsně před odevzdáním. Odkládání povinností na pozdější chvíli je pro prokrastinátory typické. Z celkového počtu respondentů, tedy ze 114, se přiklánělo 19 (17 %) osob k odpovědi netypické, 18 (16 %) osob mělo neutrální postoj a 77 (67 %) osob s výrokem souhlasilo a zvolilo možnost typické. Otázka č. 3 Když dočtu knihu, která je z knihovny ihned ji vrátím bez ohledu na datum, do kdy má být vrácena Obr. 6 Odpověď na otázku č. 3 Odpověď na otázku č. 3, tedy na to, zda žáci vrací dočtené knihy do knihovny, byla z velké části ovlivněna tím, že žáci příliš nečtou (obory Lyceum a Obchodní akademie), což sdělili autorce již při vyplňování dotazníků s tím, že zvolili odpověď neutrální, protože neví, jak by se zachovali. Naopak v oboru Knihovnictví jsou žáci vedeni k práci s knihami a mají k nim bližší vztah (domněnka autorky). Opět je však potvrzen již zjištěný trend ve skupině lehkých prokrastinátorů, kde většina, tedy 15 (68 %) respondentů ze skupiny zvolilo odpověď typické, tedy že knihu 28

hned po dočtení vrací. 5 (23 %) osob knihy ihned nevrací a 2 (9 %) osoby mají k této problematice neutrální postavení. Ve skupině středních prokrastinátorů stojí na první pomyslné příčce odpověď neutrální, kterou zvolilo 13 (42 %) respondentů, následně 10 (32 %) respondentů zvolilo možnost netypické a s výrokem souhlasilo 8 (25 %) žáků ve skupině středních prokrastinátorů. Ve skupině těžkých prokrastinátorů je zřejmý již známý trend, tedy ten, že žáci knihy nevrací, hned po dočtení knih. Možnost netypické zvolilo 30 (49 %) respondentů z této skupiny. Velkou část tvoří také již zmíněná možnost neutrální, kterou zvolilo 22 (36%) žáků ze skupiny těžkých prokrastinátorů. I v této skupině však existuje menší populace žáků, která knihy vrací ihned po dočtení a to 9(15 %). Z celkového počtu respondentů, tedy ze 114, se přiklánělo 45 (40 %) osob k odpovědi netypické, 37 (32 %) osob mělo neutrální postoj a 32 (28 %) osob s výrokem souhlasilo a zvolilo možnost typické. Otázka č. 4 Když je čas ráno vstávat, nejčastěji ihned vstávám z postele Obr. 7 Odpověď na otázku č. 4 11 (10 %) žáků ze všech dotazovaných respondentů, tedy ze 114 osob, zvolilo možnost neutrální, z toho vyplývá, že neví, zda ihned vstávají či ne. Tento fakt je nejspíš způsoben situací, která může být při vstávání každý den odlišná. Možnosti, které ovlivňují mladého člověka ve vstávání je mnoho např. významná zkouška, výlet, rande Tyto faktory nedovolí žákovi dospat a ihned vstává z postele, naopak jsou zase situace, kdy se mu z postele nechce např. špatné počasí, únava, nemoc 29

Častou odpovědí byla možnost netypické, tedy fakt, že málo kdy žáci vstávají ihned po zazvonění budíku, ze všech dotazovaných s tímto souhlasilo 63 (55 %) osob. V jednotlivých skupinách to bylo 9 (40 %) lehkých, 15 (48 %) středních a 39 (63 %) těžkých prokrastinátorů. Možnost typické, tedy že osoba ihned vstává, když zvoní budík, zvolilo z celkového počtu 114 40 (35 %) osob. V jednotlivých kategoriích prokrastinátorů to bylo 11(50 %) osob u lehkých, 13 (42 %) osob u středních a 16 (26 %) osob u těžkých prokrastinátor. Otázka č. 5 Poté co dopíši dopis, tak ten může několik dní ležet, než jej odešlu Obr. 8 Odpověď na otázku č. 5 U otázky č. 5 se žáci velmi pozastavovali nad předloženým výrokem s tím, že dopisy nepíší, proto je také odpovídající množství zvolených možností neutrální, kde není výrok ani typický ani netypický. Z celého počtu respondentů (114 osob) takto odpovídalo 39 (34 %) žáků. Možnost netypické zvolilo 56 (49 %) žáků a 19 (16 %) žáků s výrokem souhlasilo a zvolilo možnost typické. Ve skupině těžkých prokrastinátorů byla volba neutrální nejčastější možností, jak je zřejmé z obrázku 8. Tuto škálu zvolilo 23 (37 %) respondentů z této skupiny. Těžcí prokrastinátoři na druhém místě volili možnost netypické a to 22 (36 %) osob a 16 (26 %) osob typické. Tato otázka tedy nebyla zodpovězena dle předchozího trendu. Tento fakt je nejspíš opravdu způsoben tím, že žáci dnes většinou nepíší dopisy, ale spíše e-maily a krátké textové zprávy (SMS), které odesílají ihned. Tato domněnka autorky je potvrzena také ve skupině lehkých a středních prokrastinátorů, kde byla nejčastější volba odpověď netypické a to v obou skupinách z více jak 60 %. 30

Otázka č. 6 Obecně odpovídám na (zmeškané) telefonáty okamžitě Obr. 9 Odpověď na otázku č. 6 Jak je zřejmé z obrázku č. 9 nejčastější odpovědí na otázku č. 6 byla zvolena možnost typické. Znamená to tedy, že 61 (53 %) osob z celkového počtu žáků (114 osob) okamžitě odpovídá na zmeškané telefonáty. 36 (32 %) osob zvolilo k této otázce neutrální postavení a 17 (15 %) osob okamžitě neodpovídá na zmeškané telefonáty. Samozřejmě ve skupině těžkých prokrastinátorů je významná populace osob, která na telefonáty neodpovídá, těchto žáků bylo 26 (42 %), těch co odpovídají, bylo více a to 28 (46 %). Ve skupině středních prokrastinátorů volilo 19 (61 %) respondentů, již zmíněnou možnost typické. 7 (22 %) žáků vybralo možnost neutrální a 5 (16 %) netypické. Lehcí prokrastinátoři z 63 % (14 osob) zvolili typické, 13% (3 osoby) neutrální a 22 % (5 osob) netypické. 31

Otázka č. 7 I úkoly, které vyžadují krátké sezení u stolu a práci na nich, dělám dny Obr. 10 Odpověď na otázku č. 7 Jak je zřejmé z obrázku č. 10, nejčastější odpovědí na otázku č. 7 byla možnost netypické. Je tedy zřejmé, že žáci nedělají dlouho nenáročné úkoly. Tuto možnost zvolilo 67 (59 %) respondentů z celkového počtu 114 osob. Není zde tolik zřejmá vlastnost pravého prokrastinátora, který i malé úkoly odkládá. S touto vlastností je ve shodě 24 (21 %) respondentů z celkového počtu žáků. Neutrální postavení zaujímá 23(20 %) osob ze 114. Otázka č. 8 Obvykle se rozhoduji, co nejrychleji je to možné Obr. 11 Odpověď na otázku č. 8 Také otázka č. 8 patří mezi otázky, kde se shodly všechny skupiny prokrastinátorů na stejném výroku. Z obrázku č. 11 je tedy zřejmé, že více než 50 % z celkového počtu 32

114 osob se obvykle rozhoduje, co nejrychleji je to možné. 26 (23 %) osob z celkového počtu respondentů zvolilo možnost netypické, tedy že se nerozhodují rychle. Podobně na tom byla také četnost odpovědí s možností neutrální, kterou zvolilo 28(25 %) osob. Otázka č. 9 Obecně naberu zpoždění před tím, než začnu dělat práci, kterou musím Obr. 12 Odpověď na otázku č. 9 Dle obrázku č. 12 je nejčastější odpovědí ve skupině těžkých prokrastinátorů možnost typické, je tedy zřejmé, že žáci naberou zpoždění ještě před tím, než se pustí do plnění úkolu. Takto odpovědělo 43 (70 %), ve skupině těžkých prokrastinátorů (61 osob). 10 (16 %) osob ve skupině těžkých prokrastinátorů zvolilo možnost neutrální a 8 (13 %) netypickou. Obdobně tomu bylo také ve skupině středních prokrastinátorů (31 osob), kde 16 (52 %) žáků, také nabírá zpoždění, ještě před tím než začne pracovat na úkolu. 8 (26 %) žáků zvolilo možnost neutrální a 7 (22 %) ze skupiny středních prokrastinátorů možnost netypické. U lehkých prokrastinátorů (22 osob), nenabírá zpoždění 8 (36 %) respondentů, 8 (36 %) respondentů neví, zda se zpožďuje či ne a zvolili možnost neutrální. 6 (8 %) jedinců si je však vědomo, že je také pro něj výrok: obecně naberu zpoždění před tím, než začnu dělat práci, kterou musím typický. 33

Otázka č. 10 Obvykle musím spěchat, abych dokončil úkol v termínu Obr. 13 Odpověď na otázku č. 10 Skupina lehkých prokrastinátorů se z 64 % (14 osob) shodla na tom, že při dokončování úkolů v termínu spěchat nemusí. 4 (18 %) respondenti zvolili možnost neutrální a stejný počet respondentů zvolilo také možnost typické. Znamená to tedy, že se ve skupině lehkých prokrastinátorů najde žák, který musí spěchat při odevzdávání svých úkolů. Skupina středních prokrastinátorů není tolik sjednocena, 15 (51 %) osob souhlasí s výrokem 10 otázky, 7 (6 %) osob má k této problematice neutrální postoj a 9 (35 %) osob s výrokem nesouhlasí. Těžcí prokrastinátoři se z 63 % (39 osob) shodli na tom, že výrok je v jejich případě typický a tedy pravdivý. 15 (24 %) žáků ze skupiny těžkých prokrastinátorů zvolilo neutrální postoj a 7 (11 %) osob s výrokem nesouhlasí. Z celkového počtu respondentů, tedy ze 114, se přiklánělo 32 (28 %) osob k odpovědi netypické, 24 (21 %) osob mělo neutrální postoj a 58 (51 %) osob s výrokem souhlasilo a zvolilo možnost typické. Tento fakt je zřejmý z obrázku č. 13. 34

Otázka č. 11 Když se chystám ven, zřídkakdy zjistím, že musím něco na poslední chvíli dělat Obr. 14 Odpověď na otázku č. 11 V odpovědi na otázku č. 11, není ani jedna skupina prokrastinátorů sjednocená, tento fakt ukazuje obrázek č. 14. Ve skupině lehkých prokrastinátorů (22 osob) volilo 11(50 %) respondentů možnost typické, tzn., že se těmto žákům málokdy stane, že zjistí, že musí udělat nějaký úkol na poslední chvíli. 9(40 %) osob v této skupině však volí opak, tedy možnost netypické. 2 (9 %) respondenti ve skupině lehkých prokrastinátorů zvolili neutrální postoj. Ve skupině středních prokrastinátorů (31 osob) se nejvíce žáků přiklánělo k možnosti netypické a to 15 (48 %) žáků, dále 9 (29 %) žáků k možnosti typické a 7 (23 %) žáků má neutrální postoj. Skupina těžkých prokrastinátorů je velmi vyrovnaná, co se týče volby možnosti typické a netypické obě tyto možnosti zvolilo 22 (36 %) žáků. Zbylých 28 %, tedy17 žáků zaujímá vůči výroku č. 11 neutrální postoj. Z celkového počtu respondentů, tedy ze 114, se přiklánělo 46 (40 %) osob k odpovědi netypické, 26 (23 %) osob mělo neutrální postoj a 42 (37 %) osob s výrokem souhlasilo a zvolilo možnost typické. 35