DŘEVINY V LIDOVÉ SLOVESNOSTI, OBYČEJÍCH, ZVYCÍCH A POJMENOVÁNÍ OBLASTI BÍLÝCH KARPAT

MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ Zahradnická fakulta DŘEVINY V LIDOVÉ SLOVESNOSTI, OBYČEJÍCH, ZVYCÍCH A POJMENOVÁNÍ OBLASTI BÍLÝCH KARPAT Bakalářská práce Autor: Eva Pavelková Vedoucí práce: Ing. Michal Richter v Lednici 2014

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem práci: Dřeviny v lidové slovesnosti, obyčejích, zvycích a pojmenování oblasti Bílých Karpat vypracovala samostatně a veškeré použité prameny a informace uvádím v seznamu použité literatury. Souhlasím, aby moje práce byla zveřejněna v souladu s 47b zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách ve znění pozdějších předpisů a v souladu s platnou Směrnicí o zveřejňování vysokoškolských závěrečných prací. Jsem si vědoma, že se na moji práci vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, a že Mendelova univerzita v Brně má právo na uzavření licenční smlouvy a užití této práce jako školního díla podle 60 odst. 1 autorského zákona. Dále se zavazuji, že před sepsáním licenční smlouvy o využití díla jinou osobou (subjektem) si vyžádám písemné stanovisko univerzity, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity, a zavazuji se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla, a to až do jejich skutečné výše. V Brně dne:.. podpis

Poděkování Děkuji svému vedoucímu práce Ing. Michalu Richterovi za poskytnutí konzultací, cenných rad a vedení bakalářské práce. Dále děkuji Bc. Kristýně Vaculíkové za doporučení a poskytnutí literatury. Dík patří také mojí rodině a příteli Davidovi za podporu při studiu.

OBSAH 1. ÚVOD 8 2. CÍL PRÁCE 8 3. METODIKA 9 4. CHARAKTERISTIKA OBLASTI BÍLÝCH KARPAT: Charakteristika CHKO Bílé Karpaty 10 4.1. Základní údaje 10 4.2. Charakteristika přírodních podmínek 10 4.2.1. Geologie 11 4.2.2. Geomorfologie 12 4.2.3. Hydrologie 13 4.2.4. Klimatické podmínky 14 4.2.5. Pedologie 16 4.2.6. Fauna 17 4.2.7. Flóra 18 4.3. Historie území 21 4.4. Ochrana dřevin v Bílých Karpatech 24 4.4.1. Územní ochrana 24 4.4.2. Soustava NATURA 2000 24 4.4.3. Ošetřování dřevin v Bílých Karpatech 24 4.4.4. Památné stromy 25 5. CHARAKTERISTIKA LIDOVÉ SLOVESNOSTI 26 5.1. Charakteristika etnografických oblastí Bílých Karpat 26 5.1.1. Dolňácko 26 5.1.2. Horňácko 27 5.1.3. Moravské Kopanice 28 5.1.4. Luhačovické Zálesí 29 5.1.5. Jižní Valašsko 30 5.2. Charakteristika nářečí 30 5.2.1. Severní (valašská) podskupina 31 5.2.2. Jižní (slovácká) podskupina 31 5.2.3. Jihovýchodní (kopaničářská) podskupina 31 6. PAMÁTNÉ STROMY REGIONU 32 6.1. Příklady památných stromů se zajímavou historií 33

7. SLAVNOSTI A TRADICE SPOJENÉ SE DŘEVINAMI 41 7.1. Historie 41 7.1.1. Svátky církevní 41 7.1.2. Svatba 44 7.1.3. Pranostiky 44 7.2. Současné dodržování tradic 45 8. LIDOVÁ SLOVESNOST, FOLKLÓR ORAVSKÝCH KOPANIC 48 8.1. Historie 48 8.1.1. Hádanky 48 8.1.2. Pověry 48 8.1.3. Čítání 49 8.1.4. Žítkovské bohyně 50 8.1.5. Písně 51 8.2. Současnost 52 9. SOUHRN LIDOVÝCH NÁZVŮ A POJMENOVÁNÍ 54 9.1. Pojmenování ovocných odrůd 54 9.1.1. Zlínsko 54 9.1.2. Valašsko 55 9.1.3. Moravské Kopanice 56 9.1.4. Pojmenování dalších ovocných druhů 57 9.1.5. Tradiční ovocnářské akce v regionu Bílých Karpat 58 10. DISKUZE A VÝSLEDKY: Reflexe tradičního pojmenování dřevin a lidové slovesnosti do ZKT 60 11. ZÁVĚR 62 12. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 63 13. SEZNAM PŘÍLOH 66

1. ÚVOD Téma bakalářské práce je zaměřeno na CHKO Bílé Karpaty, proto je toho území blíže charakterizováno z jeho přírodní, historické i etnografické stránky, aby se čitatel mohl blíže seznámit s povahou kraje a pochopit souvislosti v jeho utváření do dnešní podoby. Jedním z ústředních témat bakalářské práce jsou tradice a slavnosti oblasti Bílých Karpat různými způsoby spojené s dřevinami, jejich používání při různých církevních svátcích, či rodinných událostech. Dále se pojednává o lidové slovesnosti a folklóru. Tato kapitola je tedy zaměřená na pestrost písní, básní, pořekadel a pověstí, jež jsou svým dějem spjaté s místními dřevinami, ovocnými nebo památnými. Odhaluje se zde druhová skladba dřevin v blízkosti lidských obydlí i v kulturní krajině, jejich lidové pojmenování v různých koutech Bílých Karpat, ale také duchovní povaha místních obyvatel, především Kopaničářů, kteří věřili v magickou moc přírody chránící je od všeho zlého. Následně dochází k porovnání minulých zvyklostí s jejich současnou podobou a snahou obyvatel a místních spolků o zachování tradic a vzdělávání. Téma bylo vybráno z důvodu citové blízkosti oblasti Bílých Karpat autorce, která se pomocí této bakalářské práce snažila blíže seznámit s rodným krajem, s jeho pestrou historií, tradicemi i nářečím. Získané informace se mohou následně promítat do oblasti zahradní a krajinářské tvorby pomocí používání tradičních taxonů dřevin pro tento region, jejich uspořádání v sídle a také snahy vzdělávat místní obyvatele v jejich historii ve spojení se dřevinami. 2. CÍL PRÁCE Úkolem práce bylo vyhledat dřeviny používané v lidové slovesnosti a odvodit případně jejich reflexi v používání v zahradně krajinářské tvorbě. Cílem tedy bylo nashromáždit co nejvíce literárních pramenů zaměřených na tématiku nářečí a lidovou slovesnost oblasti Bílých Karpat se vztahem k dřevinám. Následně bylo důležité vytvořit metodický postup pro zpracování získaných dat, zjistit případné odlišnosti v etnografických oblastech regionu, prověřit terénním šetřením současnou podobu lidové slovesnosti a udržování tradic spjatých s dřevinami a nakonec porovnat současnost s historií v udržování tradic v Bílých Karpatech. 8

3. METODIKA Při sestavování metodiky práce byl inspiračním zdrojem Český jazykový atlas I (BALHAR, J. a P. JANČÁK et al. Český jazykový atlas I. Praha: Academia, 1992, 427 s., ISBN 80 200 0014 3), v němž byl zpracován výzkumný program zaměřený na nářečí, kde byla vytvořena efektivní metodika pro zpracování získaného množství slov, zhodnocení jednotlivých odchylek a jejich reprezentativnost pro daný region. Balhar, Jančák a kol. (1992) sestavili dotazník pro výzkum nářečí, jenž byl následně zaslán výčtu obcí. Tímto dotazníkem byl inspirován i postup autorky při zpracovávání informací. Bylo 10 významných organizací či osob, jež se podílí na udržování tradic a charakteristické podoby přírody Bílých Karpat. Dostavily se pouze tři reakce, z nichž byla pouze jedna užitečná v oblasti literárních informačních zdrojů. Následovalo šetření v terénu a zpracování získaných materiálů. Základní prvky metodické práce: Studium literárních pramenů, zejména charakteristiky přírodních podmínek, etnografických oblastí a jejich nářečí Porovnání nářečí jednotlivých etnografických oblastí v regionu, určení jejich typických rysů Studium slavností a tradic spjatých s dřevinami, současná nabídka společenských akcí v regionu Studium lidové slovesnosti a folklóru Moravských Kopanic v souvislosti s dřevinami Studium lidových pojmenování ovocných dřevin Bílých Karpat Návštěva folklóru; Oblast si je vědoma svého turistického potenciálu a snaží se sblížit jednak místní obyvatele, ale i návštěvníky s dřívějším životem a tradicemi. Tato snaha je spojena s mnoha folklórními akcemi, z nichž některé byly navštíveny se snahou obeznámit se s jejich průběhem naživo a získat tak vlastní názor na současnou podobu tradic a zvyků Následně došlo k vyhodnocení zjištěných informací a porovnání historie se současností 9

4. CHARATKERISTIKA OBLASTI BÍLÝCH KARPAT 4. 1. Základní údaje Charakteristika CHKO Bílé Karpaty Rok vyhlášení: 1980 Rozloha: 746 km 2 Maloplošná zvláště chráněná území v CHKO: Jiné údaje: Národní přírodní rezervace: 5, Národní přírodní památka: 1, Přírodní rezervace: 15, Přírodní památka: 29 Dále je v působnosti Správy CHKO Bílé Karpaty NPP Váté písky. Příloha č. 1. Přehledová mapa území 4. 2. Charakteristika přírodních podmínek Bílé Karpaty svým charakterem odrážejí skloubení ochrany přírody s hospodářskými aktivitami, jenž současně respektují přírodní podmínky a ekologickou únosnost území. Již v historii probíhalo rozsáhlé odlesnění v duchu citlivých krajinářských úprav, jehož výsledkem jsou v současnosti tisíce hektarů květnatých luk s roztroušenými dřevinami, typickým rysem krajinného rázu Bílých Karpat. Pro přírodovědce je pozoruhodná právě rozmanitost rostlinných společenstev s nebývale vysokým podílem kriticky ohrožených druhů rostlin, které zajistily těmto karpatským květnatým loukám první příčky mezi evropskými lučními biotopy a jsou předmětem dalšího vědeckého bádání a studia světového měřítka. Stejně tak i lesní komplexy s typickými znaky karpatské květeny i fauny, které pokrývají centrální a severní část pohoří, jsou charakteristickým prvkem oblasti. Ve střední a severní části je kolorit oblasti Bílých Karpat dotvářen kopaničářským či pasekářským typem poměrně řídkého osídlení s nízkým zastoupením průmyslových podniků a zachovalou architekturou a uspořádáním obce (Lopeník, Vyškovec, Žitková). Právě díky tomu je střední část oblasti kolem Starého Hrozenkova nazývána Moravskými Kopanicemi. Současná podoba osídlení tohoto kraje má své kořeny v období valašské kolonizace v rozmezí 17. 18. století a je jedinečná mozaikovitou strukturou zalesněných ploch, křovin, mokřadů i 10

sušších biotopů, malých políček a rozptýlené zástavby. Naopak pro západní část CHKO jsou příznačné ony květnaté louky s roztroušenými skupinami dřevin a solitérami. Valašsko, jak je nazývána severovýchodní část území v blízkosti Valašských Klobouk a Brumova, již navazuje na pohoří Javorníky. Zachování tak rozmanité biodiverzity, především největší výskyt Orchidaceae ve středoevropském areálu, bylo umožněno díky rozličnému historickému vývoji, s ním spojeným rozdílným způsobem obhospodařování půdy, a také absencí většího počtu průmyslových zařízení. Bílé Karpaty se staly vyhledávanou lokalitou nejen odborníků, ale i turistů, a to na základě bohaté biodiverzity mnoha typů stanovišť a zachovalého kulturního dědictví. (Zdroj: SPRÁVA CHKO BÍLÉ KARPATY A KS ZLÍN. Charakteristika oblasti [online]. 2014 [cit. 2014-02-28]. Dostupné z: http://bilekarpaty.ochranaprirody.cz/charakteristikaoblasti/ 4. 2. 1. Geologie Území CHKO Bílé Karpaty náleží geologicky do Západních Karpat, které tvoří část středoevropských Alp. Jejich geologická stavba, zastoupená magurskou kupinou karpatského flyše, vznikla na základě horotvorných pohybů v druhohorách a třetihorách. Flyšové sedimenty tvoří celky o mocnosti kolem 1000 m, i více. Vznikaly několikanásobným vrstvením a střídáním jílovců, pískovců, prachovců a slepenců. Z magurské flyšové skupiny je na území CHKO nejvíce zastoupená bělokarpatsko-moravská jednotka, v SV části sem zasahuje jednotka bystrická a v části severní pak jednotka račanská. Všechny paleogenní a neogenní horniny jsou překryty málo mocnými usazeninami kvartérními (svahové hlíny, sutě, fluviální sedimenty apod.). V okolí Bojkovic, Bánova, Komně, Nezdenic a Starého Hrozenkova došlo v neocénu k intruzi pravých i ložních žil neovulkanitů z trachyandezitů a čedičů do vrstev sedimentů magurské flyšové skupiny. Na tyto intruze jsou v lomu Bučník vázány významné mineralogické výskyty (je zde popsán výskyt 51 nerostných druhů). 11

Zdroj: SPRÁVA CHKO BÍLÉ KARPATY A KS ZLÍN. Charakteristika oblasti: Geologie [online]. 2014 [cit. 2014-02-28]. Dostupné z: http://bilekarpaty.ochranaprirody.cz/charakteristika-oblasti/geologie/ 4. 2. 2. Geomorfologie Oblast Bílých Karpat se řadí k makrotypu horské erozně-denudační krajiny mírného pásma. Nejvyšším bodem je Velká Javořina (970 m n. m.). Základním geomorfologickým znakem tohoto makrotypu je především členitý a kolísavý reliéf s různými sklonitostními poměry a nadmořskými výškami. Z toho také vyplývá nejčastěji bystřinný charakter toků, jejich značný spád a také nemalá přítomnost erozní činnosti. Převažují vypuklé tvary nad těmi vhloubenými, méně je tedy i akumulačních procesů. Topograficky převažují nepříliš dlouhé hřbety, spíše ploché a široké. Jsou děleny zpravidla 80-150 m hlubokými otevřenými údolími bez strmých svahů. Moravská část pohoří Bílých Karpat, táhnoucích se od jihozápadu Žalhostickou vrchovinou (Kobyla 584 m n. m.) k severovýchodu Javořinskou hornatinou (Velká Javořina 970 m n. m.), činí plochu 575 km 2 a střední výšku 473 m. Pohoří je členěno úzkými hřbety a hluboce zařezanými údolími. Například Straňanská kotlina pod Velkou Javořinou má střední výšku dna 479 m. Pro Lopenickou hornatinu, která se rozkládá na severovýchodě, jsou typické zaoblené hřbety se zarovnanými povrchy a hlubokými údolími. Chmelkovská hornatina je dalším pokračováním pohoří za Vlárským průsmykem, stejně tak, jako přilehlé části Vizovické vrchoviny na severu. Na nejvyšších horských partií (Velká Javořina, Velký Lopeník) se geomorfologicky uplatňují odolnější pískovce. Naproti tomu měkce modelované hřbety a táhlé, mírné svahy jsou v oblastech s méně odolnými horninami. Právě v místech jílovcových hornin, které jsou méně odolné vůči zvětrávání, jsou poměrně častým jevem sesuvy půdy, což může v lesních porostech způsobovat škody. Celkově se CHKO Bílé Karpaty rozprostírá přes tři orografické celky, a to Bílé Karpaty, Dolnomoravský úval (na jih od Strážnice) a Vizovickou vrchovinu (na východ od Luhačovic). Zdroj: SPRÁVA CHKO BÍLÉ KARPATY A KS ZLÍN. Charakteristika oblasti: 12

Geomorfologie [online]. 2014 [cit. 2014-02-28]. Dostupné z: http://bilekarpaty.ochranaprirody.cz/charakteristika-oblasti/geomorfologie/ Mapa č. 1. 3D model geomorfologie. Zdroj: HOTEL RADĚJOV. Mapa Bílých Karpat [online]. 2007 [cit. 2014-03-01]. Dostupné z: http://www.hotelradejov.cz/cz/redakce/kontakt/mapa-bilych-karpat/r77 4. 2. 3. Hydrologie Tato oblast náleží do povodí řeky Moravy svými levostrannými přítoky Olšavou, Oklukou, Svodnicí, Veličkou a Radějovkou. Povodí řeky Moravy pak náleží k úmoří Černého moře. Menší severovýchodní část území patří do povodí Váhu a větší do horního povodí Olšavy, s významným přítokem Horní Olšavou (lidově Šťávnicí) a k ní přilehlou Pozlovickou přehradou. Dalšími přítoky jsou Kolelač, Kladénka, Koménka a Brzkovský potok Střední část CHKO svádí vodu do horního povodí řeky Veličky a Okluky, z malé části i Svodnice, od jihozápadu pak Radějovkou do povodí Moravy. Na pomezí se Slovenskem je povodí Vláry od jejího soutoku se Sviborkou u Vlachovic po státní hranici. Dále se řeka, jejímž nejvýznamnějším přítokem u nás je Brumovka, přičleňuje k povodí Váhu. 13

Kromě toku Vláry, která si zpětnou erozí zajistila tok hlavním hřebenem do povodí Váhu, je rozvodnicí těchto povodí z největší části podél hlavního hřebenu Bílých Karpat. Geologická stavba v oblasti Bílých Karpat zapříčinila poměrně nízký výskyt podzemních vod, vázaných na lokální mocnější vrstvy pískovců. Vertikální pohyb vod ustává na vrstvách pelitů. Tím se vytvářejí malé hydrogeologické jednotky, které odpovídají svou polohou jednotlivým lavicím pískovců a prameny toků ve flyšových oblastech jsou méně vydatné a více rozptýlené. Výjimku tvoří podzemní vody u některých řek (Olšava, Velička, Radějovka či Vlára), které jsou vydatnější díky kvartérním fluviálním sedimentům. V areálu CHKO se nacházejí významné zdroje minerálních vod. Tím nejznámějším a největším zdrojem je luhačovická zřídelní struktura, která se váže na nezdenický zlom Březová Suchá Loz Nezdenice Luhačovice Biskupice. Vznik luhačovických zřídel studených alkalických kyselek a jednoho pramenu sirovodíkové vody se spojuje s třetihorním vulkanismem. Další známé zřídla kyselek se nacházejí v Březové, Nezdenicích, Suché Lozi, Záhorovicích i jinde a zdroje sirovodíkové vody v Brumově, Javorníku, Krytné, Petrově, Pradlisku, Strání a dalších místech. Zdroj: SPRÁVA CHKO BÍLÉ KARPATY A KS ZLÍN. Charakteristika oblasti: Hydrologie [online]. 2014 [cit. 2014-02-28]. Dostupné z: http://bilekarpaty.ochranaprirody.cz/charakteristika-oblasti/hydrologie/ 4. 2. 4. Klimatické podmínky Dle klimatické rajonizace se na území Bílých Karpat nacházejí všechny 3 klimatické oblasti a několik podoblastí, převážně MT 10 a MT 9. Největší část je zahrnuta do mírně teplé oblasti s krátkým, mírně suchým létem (průměrná teplota v červenci 16 18 C, počet letních dnů 30 40), mírným jarem (průměrná teplota v dubnu 6 7 C) a mírným podzimem (průměrná teplota v říjnu 6 7 C). Zimní období je normálně dlouhé, mírně chladné se sněhovou pokrývkou spíše kratší (60 100 dní, průměrná teplota v lednu -3 až -4 C, v níže položených místech -2 až -3 C). Průměrnou roční teplotou je 8,1 C a průměrným úhrnem ročních srážek je 752 mm. Do teplé klimatické oblasti, jehož průměrná červencová teplota vzduchu se pohybuje kolem 18 20 C, průměrná lednová teplota je -2 až -3 C a počet letních dnů je v rozpětí 50 70, počet mrazových dnů nepřesáhne 110 a průměrný roční srážkový úhrn se nachází 14

v rozmezí 500 700 mm, náleží Hlucká pahorkatina a údolí Veličky. Střední polohy na území CHKO patří do mírně teplé klimatické oblasti. Jejich průměrné červencové teploty vzduchu se pohybují mezi 16 18 C, s průměrnou lednovou teplotou -2 až -5 C, s 20 50 letními a se 110 140 mrazovými dny a průměrný roční srážkový úhrn je mezi 600 a 800 mm. Kolem Velké Javořiny a Velkého Lopeníku přesahuje nadmořská výška 800 m a díky tomu se řadí tyto vrcholové partie pohoří do chladné klimatické oblasti. Průměrná červencová teplota je zde 15 16 C, v lednu -3 až -4 C, se 10 30 letními a 140 160 mrazovými dny a průměrným ročním srážkovým úhrnem 850 1000 mm. Co se týče průměrných ročních teplot vzduchu, tak v nižší části Hlucké pahorkatiny vystoupají kolem 9 C, v podhorských částech asi na 7,6 C (400 m n. m.) až k 6,8 C (650 m n. m.) a vrcholové partie CHKO mají průměrnou roční teplotu nepřesahující 6 C. Klimatické poměry v CHKO Bílé Karpaty jsou monitorovány dvěma klimatologickými stanicemi, ve Strání a v Brumově, a osmi srážkoměrnými stanicemi, které se nacházejí v Bojkovicích, Nivnici, Lopeníku, Lopeníku Mikulčin vrch, Suché Lozi, Starém Hrozenkově, Valašských Kloboukách a Velké nad Veličkou. V průměru nejvíce slunečního svitu je zaznamenáno v červenci a to 8,5 8,9 hodin denně a nejkratší doba slunečního svitu je v prosinci - v průměru 1,4 1,6 hodiny. 57 64 % všech atmosférických srážek průměrně spadne v teplém období roku. Co se týče sněžení, první bylo evidováno v průběhu listopadu a poslední pak začátkem dubna v nejteplejší části území, v nejvýše položených oblastech Bílých Karpat až koncem dubna. Výskyt sněhové pokrývky je v průměru nejčastěji od 300 m n. m. od poslední listopadové dekády do první březnové dekády, někdy až do poloviny dubna. Převládající směr proudění vzduchu na vrcholcích pohoří Bílých Karpat je severovýchodní a jeho četnost se s létem zvyšuje. V podhorských částech se silněji projevuje jižní složka proudění. Průměrné rychlosti větru se na jednotlivých klimatologických stanicích mírně liší, v Luhačovicích je to 1,5 m.s -1, ve Strání 4,4 m.s -1 a v Brumově 2,9 m.s -1. Sestupné proudění vzduchu v podobě suchých, padavých větrů způsobuje ohřívání členitého povrchu a eolickou erozi odsáváním jemných částic půdy i hornin a jejich ukládání do závějí. Zdroj: SPRÁVA CHKO BÍLÉ KARPATY A KS ZLÍN. Charakteristika oblasti: Klimatologie [online]. 2014 [cit. 2014-02-28]. Dostupné z: http://bilekarpaty.ochranaprirody.cz/charakteristika-oblasti/klimatologie/ 15

4. 2. 5. Pedologie Na jih od Dolního Němčí, Bánova a Bojkovic, na svahovinách hornin z karbonátových flyšových břidlic, je půda složena z pararendziny typické a kambizemní, lokálně i s kambizemí typickou, někde i se slabým oglejením. Kyselé terasové štěrky a štěrkopísky a také svahoviny hornin z karbonátových flyšových břidlic jsou pokryty sprašovými půdami. V oblasti Strážnice Sudoměřice Radějov se půdy vyvinuly v černozem typickou, místy černozem hnědozemní. Jihovýchodní část území je na svahovinách z karbonátových flyšových břidlic tvořena i černozemí černicovou, mírně se zde projevuje i solončakování. Východně až jihovýchodně v nivě řeky Moravy, od Strážnice, Velké nad Veličkou a Suchova, se zformovala černice typická a glejová na karbonátových nivních uloženinách. V jihovýchodní části od Strážnice přechází černozemní půdy do hnědozemí typických na spraši. Téměř na celém území Bílých Karpat se vyskytují půdy vzniklé na svahovinách karbonátových flyšových břidlic a v největší míře je zastupuje kambizem typická, také v asociacích s kambizemí pseudoglejovou. Kyselá a silně kyselá varieta se vyvinula v dolních, či horních úsecích Velké Javořiny a Velkého Lopeníku. Místy se objevuje taktéž na pomezí se Slovenskem. Kyselá varieta kambizemě pseudoglejové se nachází také severně od Štítné nad Vláří. V menších rozlohách na jih od Strání, v pohraničí se Slovenskou republikou, jižně od Bánova a Bojkovic, se vyvinul i pseudoglej typický. Jen malým celkem je v CHKO zastoupen glej typický na bezkarbonátových nivních uloženinách a svahovinách, a to podél toků u Vlachovic. V jihozápadní a střední části CHKO se kolem četných vodotečí (Velička, Nivnička, Olšava, Komňa aj.) rozprostírá fluvizem typická. Bezkarnonátové nivní uloženiny kolem Vláry, Brumovky, Bylničky a dalších toků v severní a severovýchodní části území překrývá fluvizem glejová. Zdroj: SPRÁVA CHKO BÍLÉ KARPATY A KS ZLÍN. Charakteristika oblasti: Pedologie [online]. 2014 [cit. 2014-02-28]. Dostupné z: http://bilekarpaty.ochranaprirody.cz/charakteristika-oblasti/pedologie/ 16

4. 2. 6. Fauna Druhové složení fauny bylo ovlivňováno jednak přírodními podmínkami (geografická poloha, geomorfologie, klimatické, půdní a hydrologické poměry), ale i intenzivním hospodařením člověka. V důsledku lidského faktoru se do pohoří Bílých Karpat mohla šířit fauna, která by za nezměněných podmínek nenašla v zalesněné krajině útočiště. Z toho tedy vyplývá, že naši předkové svými zásahy podmínili růst biodiverzity. Charakter vegetace a rostlinných společenstev určuje spolu s geomorfologickými a chemickými vlastnostmi flyšových hornin existenci většiny živočišných druhů na území CHKO. Na základě vědeckých poznatků bylo zjištěno v oblasti CHKO Bílé Karpaty na 20 tisíc druhů živočichů, z toho minimálně 16 tisíc druhů hmyzu. Současná fauna tohoto areálu je tedy velmi bohatá a v naší zemi jedinečná, a to i v návaznosti na bohatou rostlinnou strukturu. Velmi bohatou faunu Bílých Karpat, včetně několika desítek vzácných i ohrožených druhů, ukrývají zdejší květnaté louky. Vyskytuje se zde např. sklípkánek černý (Atypus piceus), vzácní sekáči Zacheus crista a Egaenus convexus, střevlíček Pterostichus incommodus a celý zástup dalších vzácných brouků. Mezi motýly se zde uchytil perleťovec dvouřadý (Brenthis hecate), modrásek hořcový (Maculinea alcon), různé druhy můr, píďalek aj. V celém areálu CHKO můžeme často narazit na křižáka pruhovaného (Argiope bruennichi) a kudlanku nábožnou (Mantis religiosa). Jelikož se v těchto končinách vyskytuje pestrá škála biotopů, mohou se zde potkat i druhy rozličných ekologických nároků jako např. ropucha zelená (Bufo viridis), ropucha obecná (Bufo bufo) a skokan hnědý (Rana temporaria). Ptactvo je zastoupeno celkem početnými populacemi koroptve polní (Perdix perdix), křepelky polní (Coturnix coturnix) a chřástala polního (Crex crex). V jižní části území hnízdí na linduška lesní (Anthus trivialis), strnad luční (Emberiza calandra) či bramborníček hnědý (Saxicola rubetra), z dravých ptáků je častý včelojed lesní (Pernis apivorus). Ve vyšších polohách lesa hnízdí např. holub doupňák (Columba oenas), strakapoud velký (Dendrocopos major), datel černý (Dryocopus martius), jestřáb lesní (Accipiter gentilis) a káně lesní (Buteo buteo). Pěvci jsou v lesních polohách zastoupeni např. žluvou hajní (Oriolus oriolus) a sedmihláskem hajním (Hippolais icterina). V kalužích na lesních stezkách a cestách je možné pozorovat kuňku žlutobřichou (Bombina variegata), u potoků je hojný mlok skvrnitý (Salamandra salamandra). Hojný výskyt z řad savců zastupuje rejsek horský (Sorex 17

alpinus). Rys ostrovid (Lynx lynx), vzácně, a ze Slovenska občas i medvěd hnědý (Ursus arctos) jsou k nalezení především na severovýchodní hranici území. V lesích vyšších poloh žijí bezobratlí živočichové, kteří jsou charakterističtí pro karpatské lesy. Jedná se např. o měkkýše modranku karpatskou (Bielzia coerulans) a skalnici lepou (Faustina faustina), dále pak o brouky tesaříka alpského (Rosalia alpina) nebo lesáka rumělkového (Cucujus cinnaberinus). V jižní části Bílých Karpat, nedaleko lidských sídel, je možné zahlédnout motýly, mezi nimi je pestrokřídlec podražcový (Zerynthia polyxena) a martináč hrušňový (Saturnia pyri). Užovka stromová (Zamenis longissimus) je známá svým výskytem v údolních polohách Moravských Kopanic. Dodnes velmi početné populace vlaštovky obecné (Hirundo rustica) a jiřičky obecné (Delichon urbica) hnízdí v opuštěných hospodářských staveništích. Kolonie netopýrů (např. Myotis myotis nebo Pletocus auritus) pak sídlí ve starých budovách, popř. kostelích. Zdroj: SPRÁVA CHKO BÍLÉ KARPATY A KS ZLÍN. Charakteristika oblasti: Fauna [online]. 2014 [cit. 2014-02-28]. Dostupné z: http://bilekarpaty.ochranaprirody.cz/charakteristika-oblasti/fauna/ 4. 2. 7. Flóra Dva fytografické okresy se dělí o území CHKO Bílých Karpat. Jedná se o Bílé Karpaty stepní, které náleží do fytogeografického obvodu Panonské termofytikum, a Bílé Karpaty lesní, jenž patří do obvodu Karpatské mezofytikum. Částečně na území Valašských Klobouk zasahují i okraje Zlínských vrchů a Javorníků, které se blíží k obvodu Bílých Karpat lesních. Malý výběžek Dolnomoravského úvalu z termofytika okrajově vstupuje do oblasti u Strážnice, jedná se o součást fytogeografického okresu Jihomoravské úvaly. Převažující potenciální vegetace Bílých Karpat stepních byla mozaika teplomilných mochnových doubrav (asociace Potentillo albae-quercetum) a teplomilnějších dubohabřin, a to hlavně panonského typu (asociace Primulo veris-carpinetum). Ojediněle se vyskytovaly i šípákové doubravy (asociace Corno-Quercetum). Hranice dělící obě jednotky (Bílé Karpaty stepní a Karpatské mezofytikum) je v bezlesích místech vždy vytlačena do vyšších nadmořských výšek. Děje se tak na základě vzniku sušších podmínek až po odlesnění. Přesto však není možno na všech místech určit přesnou hranici. 18

Odlesněná krajina ve fytochorionu Bílé Karpaty stepní je využívána v dnešní době převážně jako zemědělská půda. V místech, kde byly lesy ponechány, je mozaika dubohabřin karpatských (Carici pilosae-carpinetum), méně i panonských (Primulo veris-carpinetum), jejichž výskyt se vážně pouze k okolí Radějova a Tvarožné Lhoty v malých fragmentech. Nejcharakterističtější pro tuto oblast jsou teplomilné doubravy. Pouze v PP Žerotín je možno spatřit šípákové doubravy (Corno-Qeurcetum), větší zastoupení mají doubravy mochnové (Potentillo albae-quercetum). Ve stromovém patře doubrav roste dub letní (Quercus petraea), dub zimní (Quercus robur), břek obecný (Sorbus torminalis) a velmi vzácně i dub šípák (Quercus pubescens). Bohaté keřové patro je zastoupeno typickou kalinou tušalajovou (Viburnum lantana), brslenem bradavičnatým (Euonymus verrucosa) a dřínem obecným (Cornus mas). V bylinném patře se objevuje např. kamejka modronachová (Lithospermum purpurocaeruleum) či hrachor černý (Lathyrus niger). Ve stromovém patře dubohabřin se objevuje dub letní (Quercus robur), habr (Carpinus betulus), lípa malolistá (Tilia cordata). V keřovém patře nižší a teplejších nadmořských výšek se v některých případech objevuje dřín obecný (Cornus mas) a klokoč zpeřený (Staphyllea pinnata). Bylinnému patru převládají obecné hájové druhy, např. ostřice chlupatá (Carex pilosa) nebo česnek medvědí (Allium ursinum). Mezi orchidejemi lze spatřit např. vstavač bledý (Orchis pallens) nebo okrotice bílá (Cephalanthera damasonium). Odlesněné plochy jsou charakteristickým stanovištěm druhově velmi bohatých teplomilných trávníků svazu Cirsio-Brachypodion pinnati se zastoupením náročnějších teplomilných taxonů. Bílé Karpaty lesní výskytem teplomilných doubrav už tolik nepřekypují, jsou však v nižších polohách zastoupeny mezofilnějšími typy karpatských dubohabřin (asociace Carici pilosae- Carpinetum), s častou příměsí buku, ve vyšších nadmořských výškách jsou zastoupeny různé typy květnatých bučin (svaz Fagion), především typ s ostřicí chlupatou (Carici pilosae- Fagetum). Pouze v nejvýše položených lokalitách (např. na Javořině) se dochovaly i bučiny s kyčelnicí devítilistou (Dentario enneaphylli-fagetum) Suťové lesy (Lunario-Aceretum) mají návaznost na prudké svahy v nejvyšších nadmořských výškách v oblasti (např. na Velké Javořině). Stromové patro má také své charakteristické zástupce jako javor klen (Acer pseudoplatanus) a jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), 19

nejvýznamnějšími podrostovými druhy jsou měsíčnice vytrvalá (Lunária rediviva) a mléčivec alpský (Cicerbita alpina). Potenciální vegetací oblasti malého výběžku Dolnomoravského úvalu, nedaleko Strážnice, jsou lužní lesy, pravděpodobně olšové jaseniny (asociace Pruno-Fraxinetum), přestože v dnešní době se jedná o intenzivně obdělávanou kulturní krajinu. Květnaté orchidejové louky, druhově nejbohatší typ lučního porostu střední Evropy, patří k charakteristickým rysům nelesního typu vegetace Bílých Karpat. Neobvykle rozsáhlá území této vegetace se rozprostírají v jihozápadní části Bílých Karpat, mezi Bystřicí pod Lopeníkem a Radějovem, a z fytocenologického hlediska náleží k teplomilným trávníkům svazu Cirsio- Brachypodion pinnati. Co se týče druhové skladby, převládá např. sveřep vzpřímený (Bromus erectus), válečka prapořitá (Brachypodium pinnatum) a ostřice horská (Carex montana). Lemová společenstva často navazují na květnaté louky, zvláště pak v blízkosti solitérních stromů. Nejčastěji lze narazit na vegetaci svazu Trifolion medii. Krátkostébelné, druhově poněkud chudší porosty svazu Cynosurion, patří k asociaci Anthoxatho-Agrostietum. Vznikly ve střední a východní části CHKO, ve vyšších polohách se rozvinuly z přepásaných luk s mělčími půdami kyselého podkladu. Roste zde řada ohrožených a vzácných druhů, patří mezi ně např. vemeníček zelený (Coeloglossum viride) a prstnatec bezový (Dactylorhiza sambucina). Kyselé pískovce i acidofilní trávníky svazu Violion caninae se smilkou tuhou (Nardus stricta) jsou k vidění především kolem Brumova a Valašských Klobouk. Řada plevelných druhů ze společenstev soukromých políček jsou další raritou Bílých Karpat. Není zde používána nadměrná mechanizace a pesticidy, a tak se mohla tato společenstva rozvíjet. Patří mezi ně např. hrachor pačočkový (Lathyrus aphaca) nebo silenka galská (Silene gallica). Krajina Bílých Karpat je charakteristická prolínáním zahrad, políček a starých sadů s loukami. V mnoha případech můžeme ve starých sadech narazit na zanikající krajové odrůdy ovocných dřevin. Zajímavý je však i jejich travnatý podrost charakteru jednosečných nehnojených luk. Mohou se zde vyskytovat i vzácné druhy vstavačovitých, např. vstavač mužský (Orchis mascula), vstavač vojenský (Orchis militaris) a vzácně i tořič čmelákovitý (Ophrys holosericea subsp. holubyana). Na kůře ovocných stromů můžeme pozorovat také velmi 20

vzácné druhy lišejníků. Příkladem může být terčovka Parmelia glabra, která zde má jedinou lokalitu výskytu v České republice. Zdroj: SPRÁVA CHKO BÍLÉ KARPATY A KS ZLÍN. Charakteristika oblasti: Flóra [online]. 2014 [cit. 2014-02-28]. Dostupné z: http://bilekarpaty.ochranaprirody.cz/charakteristika-oblasti/flora/ 4. 3. Historie území První doložené známky lidského osídlení na okrajích dnešní CHKO Bílé Karpaty jsou zaznamenány z neolitu, z období 6 000 3 500 př. n. l. Z počátku druhého tisíciletí př. n. l. se dochovaly nálezy kanelované keramiky a opevněná hradiska, které dokazují přítomnost kmenů z karpatských kotlin. Ve starší až střední době bronzové bylo osídlení vázáno na vodní toky, do vyšších poloh prozatím nepronikalo, výjimku tvoří např. výšinné hradiště na Šumárníku nad Kněždubem. Konec druhého tisíciletí př. n. l. je spojen s lidem popelnicových polí. Dokladem jeho existence jsou pozůstatky rozsáhlého hradiště u Javorníku a řada pohřebišť mezi Luhačovicemi a Valašskými Klobouky. Další opevněná sídliště vznikala působením Keltů. Důležitá komunikace byla zjištěna nálezem mincí u Bojkovic a ve Vlárském průsmyku. První slovanské osídlení z doby Velké Moravy dokládají nálezy pohřebišť na Slavičínsku a Bojkovicku. Vyšší polohy v této době ještě osídlovány nebyly. Pád Velkomoravské říše zajistil oblasti Bílých Karpat funkci hraničního hvozdu na pomezí Království uherského a Markrabství moravského. Avšak vliv na pohoří byl téměř nulový, jelikož vliv přemyslovských knížat končil prakticky na řece Olšavě (u Uherského Brodu) a vliv uherských králů v Pováží. Snaha o nadvládu nad tímto krajem byla projevena např. založením královského hradu v Brumově na počátku 13. století. Hlavní vlna kolonizace však dorazila po vpádu Tatarů (1241) a Kumánů (1253) na Moravu. Právě v tomto čase byl vybudován královský hrad Uherský Brod. Podíl na kolonizačním úsilí měla i šlechta, která budovala hrady (např. Bánov) a osazovala vsi. V roce 1314 došlo k porážce Matúše Čáka, který drancoval mnohá sídla na moravské straně. To přispělo k vytyčení moravsko-uherských hranic tak, jak je známe i dnes. Během 14. století nastal rozkvět středisek větších panství (např. Valašské Klobouky) i vsí v okolí menších vladyckých lén (např. Suchá Loz, Hrubá Vrbka, Strání). Zato v 15. století přišla řada opevněných sídel ke zkáze. Důvodem byly boje mezi Uhry a českým králem, které ukončil až mír z roku 1478. S Jagellonci, kteří vládli po 21

obou stranách pohoří, přišel do kraje klid a rozmach. Tato doba je známa první vlnou valašské kolonizace, která zde působila především v severovýchodní části území a v okolí Starého Hrozenkova. Naprostou devastaci pak přineslo 17. století, kdy byly systematicky pleněny vsi i městečka. Mnoho obyvatel tehdy zahynulo nebo bylo odvlečeno po vpádech Bočkajovců, vojsk krymských Tatarů, kteří stáli na straně tureckého sultána, a kuruckých oddílů. Díky klidnější atmosféře společnosti v 18. století došlo k zásadnímu zvratu ve využití krajiny v nejvyšších a nejopuštěnějších částech Bílých Karpat. Tato doba přispěla ke změně životního stylu i hospodaření, dokonce byly zakládány nové obce kopaničářského typu s rozptýlenou zástavbou (Vyškovec, Žítková, Vápenice a Lopeník). Právě kolonizace vyšších poloh pohoří přispěla k radikální změně krajiny. Téměř neprostupný panský les byl rozdělen na parcely, které byly přiděleny kolonistům z Polska a z východních Karpat (dnešní Ukrajina a Rumunsko). Ti vyklučily stromy a na vrchnostenských pastvinách a loukách pásli hlavně ovce. Až do 19. století zde vytrvala panská držba gruntů, obyvatelé tedy museli odvádět desátek. Neustálý nedostatek finančních prostředků nedovoloval drobným zemědělcům nakupovat stroje ani zavádět jakékoliv inovace v obdělávání. To vedlo k zadlužování, které bylo od druhé poloviny 19. století příčinou emigrací do Ameriky nebo za sezónními pracemi do bohatších oblastí Moravy, Rakous nebo Uher. Jedinečné bylo řemeslo provozované v některých vesnicích na Bojkovicku. Jednalo se o zvěrokleštičství, které se díky místnímu obyvatelstvu dostalo prakticky do celé Evropy. Na políčkách se pěstovaly převážně brambory, oves a žito, méně len, konopí, proso a pohanka. Výnosy obilnin však byly mizivé. Vodní a větrná eroze si totiž vyžadovala několikrát opakovanou setbu. Prudší svahy a půdní sesuvy mohly sloužit jen jako louky a pastviny. Významným, a dodnes oblíbeným, jevem bylo také tradiční ovocnářství. Pěstovaly se hlavně švestky, jabloně a hrušně, méně pak ořechy a ostatní peckoviny. V nižších polohách se v 19. století choval zejména hovězí dobytek, ovce se pásly na Valašskokloboucku, na Kopanicích a méně na Horňácku. Koncem 19. století dochází k ustájení dobytku a sklízení sena. Od té chvíle bylo k dispozici více hnoje, který se před setím ozimů vyvážel na úhor. Dále navazovala v trojpolním systému jař, a pak brambory, které se taktéž hnojily. Hnojení se tedy obvykle cyklicky opakovalo jednou za 3 roky. Teprve s příchodem JZD tento systém hospodaření ve vyšších polohách Bílých Karpat zanikl. Zásluhou mnohačetných bojů se v Bílých Karpatech nedochovalo mnoho architektonických památek ze středověku. K nejstarším památkám se řadí zřícenina hradu v Brumově, hrádek 22

Zubačov u Komně a hrad Nový Světlov u Bojkovic (původně z 15. - 16. století, přestavěný v 19. století). Mezi dochované církevní stavby patří kostely ve Vlachovicích a ve Velké nad Veličkou. Velmi častým jevem jsou drobné sakrální stavby a volně stojící plastiky (Boží muka u Luhačovic, roubená zvonice v Haluzicích, zajímavé zvonice ve Vrběticích a v Javorníku). Na území CHKO se nacházejí spousty dokladů lidové architektury. K těm nejvíce vyčnívajícím patří větrný mlýn holandského typu nad Kuželovem z roku 1842, soubor seníků v Javorníku či několik usedlostí na Kopanicích. Pozoruhodným dokladem secesní architektury je řada staveb v luhačovických lázních. Zdroj: SPRÁVA CHKO BÍLÉ KARPATY A KS ZLÍN. Charakteristika oblasti: Historie území [online]. 2014 [cit. 2014-02-28]. Dostupné z: http://bilekarpaty.ochranaprirody.cz/charakteristika-oblasti/historie-uzemi/ Obr. č. 1. Příklad architektury z Moravských Kopanic: Pohled na bývalou celnici, Michalčík Radim a Petr [cca 50. léta]. Zdroj: INFORMAČNÍ STŘEDISKO PRO ROZVOJ MORAVSKÝCH KOPANIC, o. p. s. O kopanickej reči. Starý Hrozenkov: Informační středisko pro rozvoj Moravských Kopanic, o. p. s., 2010. s. 135. ISBN 978-80-254-7891-2 23

4. 4. Ochrana dřevin v Bílých Karpatech Tato kapitola je věnována obecně ochraně dřevin v CHKO Bílé Karpaty, jejíž působení vychází z řady zákonů, vyhlášek a nařízení. Jelikož působí v oblasti ochrany přírody, zaštiťuje tuto instituci především zákon 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny. Ochrana dřevin na území CHKO je tedy řešena zvláště chráněnými územními celky, soustavou NATURA 2000 a zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. 4. 4. 1. Územní ochrana Územní ochrana je chápána jako nejvýznamnější nástroj ochrany přírody. Uplatňuje se pomocí vyhlašování zvláště chráněných území. V České republice jsou rozlišována tzv. velkoplošná (NP a CHKO) a maloplošná (NPR, PR, NPP a PP) zvláště chráněná území. 4. 4. 2. Soustava NATURA 2000 Cílem evropské soustavy NATURA 2000 je zajistit ochranu volně žijících druhů a planě rostoucích rostlin a typů stanovišť, které jsou považovány za nejcennější, nejvíce ohrožené či endemické, a to z celoevropského podhledu. Tato soustava je v České republice zastoupena vyhlášenými ptačími oblastmi (PO) a evropsky významnými lokalitami (EVL). Zdroj: SPRÁVA CHKO BÍLÉ KARPATY A KS ZLÍN. Správní agenda: Územní ochrana [online]. 2014 [cit. 2014-02-28]. Dostupné z: http://bilekarpaty.ochranaprirody.cz/veciuredni-spravni-agenda/spravni-agenda/uzemni-ochrana/ 4. 4. 3. Ošetřování dřevin v Bílých Karpatech Například ochranu dřevin před neoprávněným pokácením upravuje také zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Ochrana je vztažena na stromy a keře, včetně těch ovocných, které se vyskytují na loukách, pastvinách, v zahradách, sadech či ostatních místech uvnitř sídel. Pokud se někdo rozhodne pokácet dřevinu ve zmíněných lokalitách, musí si opatřit povolení Správy CHKO Bílé Karpaty. Je-li však dřevina součástí významného krajinného prvku, např. rašeliniště, vodních toků, rybníků, jezer, údolních niv nebo registrovaného VKP, jsou tato opatření zpřísněna a je nutné si vždy zajistit povolení ke kácení. 24

Orgán ochrany přírody se také stará o kompenzaci ekologické újmy a náhradu pokácené dřeviny a to tím, že může uložit žadateli o povolení kácení provedení přiměřené náhradní výsadby. Na webových stránkách Správy CHKO je možné naleznout také jistá doporučení pro vlastníky dřevin ohledně jejich ošetřování pomocí řezu. K vykonání příslušných řezů (výchovný, zdravotní, redukční, zmlazovací, udržovací, tvarovací aj.) není nutné mít zvláštní povolení. Řezem by však nemělo docházet k poškození dřeviny, rovněž by měl být zachován její přirozený habitus. V ideálním případě by tedy řez měl provádět zkušený odborník. Zdroj: SPRÁVA CHKO BÍLÉ KARPATY A KS ZLÍN. Správní agenda: Kácení dřevin [online]. 2014 [cit. 2014-02-28]. Dostupné z: http://bilekarpaty.ochranaprirody.cz/veciuredni-spravni-agenda/spravni-agenda/kaceni-drevin/ 4. 4. 4. Památné stromy Dále se CHKO Bílé Karpaty stará o ochranu a vyhlašování památných stromů. Jedná se tedy o ochranu jedinců, skupin a stromořadí s mimořádným významem. Dle 46 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny platí zákaz poškozování, ničení a rušení přirozeného vývoje památných stromů. V případě ohrožení škodlivými vlivy smí Správa CHKO Bílé Karpaty vymezit ochranné pásmo takového stromu. Činnosti a zásahy v tomto pásmu lze uskutečňovat pouze se jejich souhlasem. Dále pak existuje pojem základní ochranné pásmo, používaný pro památné stromy, v němž opět není dovolena žádná činnost pro strom škodlivá. Grafické znázornění se nachází v příloze č. 2. Památné stromy a MZCHÚ v CHKO Bílé Karpaty. Zdroj: SPRÁVA CHKO BÍLÉ KARPATY A KS ZLÍN. Správní agenda: Památné stromy [online]. 2014 [cit. 2014-02-28]. Dostupné z: http://bilekarpaty.ochranaprirody.cz/veciuredni-spravni-agenda/spravni-agenda/pamatne-stromy/ 25

5. CHARAKTERISTIKA LIDOVÉ SLOVESNOSTI A NÁŘEČÍ BÍLÝCH KARPAT 5. 1. Charakteristika etnografických oblastí Bílých Karpat Jedinečné životní podmínky obyvatel Bílých Karpat a odlehlost jejich sídel dokázaly zachovat bohaté folklórní tradice. Do oblasti sahá několik živých etnografických oblastí, jež jsou graficky znázorněny v příloze č. 3. Krajinný ráz oblasti a podoblasti a příloze č. 4. Lidová architektura. 5. 1. 1. Dolňácko Tento kraj se rozprostírá od Strážnice až po Tasov. Jedná se o krajinu vinohradů a sadů, nad nimiž se tyčí vrchy Žerotín a Šumáník. Pro tuto oblast je typický výskyt oskeruše domácí. PP Žerotín byla vyhlášena díky dochovaným zbytkům teplomilné vegetace s dubem šípákem. NPR Čertoryje je zase uznávanou pro výskyt řady vzácných živočichů a rostlin (především orchidejí) na rozsáhlých květnatých loukách charakteru anglického parku. V regionu probíhá také řada kulturních událostí spojených s místními tradicemi (vinobraní, strážnické slavnosti, slavnosti oskeruše aj.). Strážnický skanzen, známý jako Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy, nabízí nejen typicky pestrou architekturu, ale i několik akcí a slavností během roku. Řadí se mezi místa konání nejznámějších folklórních festivalů v Evropě. Zajímavým architektonickým prvkem jsou i strážnické brány, dochované z 16. století, a místní zámek se sídlem muzea hudby a lidové keramiky. Zdroj: EKOCENTRUM KARPATY NOVÁ LHOTA. Jednotlivé oblasti Bílých Karpat [online]. 2012 [cit. 2014-03-21]. Dostupné z: http://www.ekocentrumkarpaty.eu/jednotliveoblasti-bilych-karpat.html 26

Obr. č. 2. Čertoryje Vojšice. Jongepier, Jan W., 2013. Zdroj: ČISTÁ KRAJINA. Bělokarpatské louky světovým unikátem [online blog]. 29. 5. 2013. [cit. 2014-03-18]. Dostupné z: http://cistakrajina.cz/belokarpatske-louky-svetovym-unikatem/ 5. 1. 2. Horňácko Loukami a lesy tvořený kopcovitý kraj v okolí Velké nad Veličkou. Je zde řada zajímavých lučních porostů, za zmínku stojí NPR Zahrady pod Hájem, Jazevčí nebo Porážky. Stejně tak i prales na Velké Javořině, nejstarší rezervace na Moravě, si zasluhuje pozornost. Památkově chráněné venkovské chalupy, seníky, stodoly a komory jsou k vidění v Javorníku, Vápenkách či Hrubé Vrbce. Lidové tradice a zvyklosti jako fašankové obchůzky, Horňácké slavnosti a jarmark s ukázkou slovácké řemeslné zručnosti, košt zelí ve Velké nad Veličkou, košt štrůdlů v Hrubé Vrbce, putovní košt slivovic Modré Horňácko či Ozvěny Horňácka jsou zde stále aktuální. Zdroj: EKOCENTRUM KARPATY NOVÁ LHOTA. Jednotlivé oblasti Bílých Karpat [online]. 2012 [cit. 2014-03-21]. Dostupné z: http://www.ekocentrumkarpaty.eu/jednotliveoblasti-bilych-karpat.html 27

5. 1. 3. Moravské Kopanice Nejpozději osídlený region Bílých Karpat je charakteristický rozptýlenými usedlostmi s mozaikou lesů, luk, políček a sadů. Nachází se zde devět různých chráněných rezervací luk a pramenišť s širokým zastoupením orchidejí. Lopenické sedlo je nepřehlédnutelným krajinným prvkem až z Pomoraví. Obyvatelé Moravských Kopanic zpravidla bydleli v typických dvorcových kopaničářských domech s valbovou či sedlovou střechou, jaké jsou dodnes k vidění např. v Lopeníku. Oblíbenými tradičními akcemi jsou Kopaničářské slavnosti ve Starém Hrozenkově nebo Festival masopustních tradic, neboli Fašank ve Strání. Vrchol Velké Javořiny je symbolickým místem bratrství Čechů a Slováků, každý rok se pod televizním vysílačem schází oba národy ke vzpomínce několika desetiletí společného soužití a vzájemného prolínání kultur. Stejně tak se scházejí na vrcholu Velkého Lopeníku, pod 22 m vysokou rozhlednou z příhradové konstrukce a podstavcem z bzovského pískovce, aby udrželi folklórní tradice písněmi a tancem. Dalším přínosem jsou občanská sdružení Veronica a Tradice Bílých Karpat. Vesnice Hoštětín je centrem institutu Veronika a přímo v areálu obce je možné si prohlédnout starou sušičku na ovoce. Hoštětín je také proslulý moštem vyráběným z místních jablek, která nejsou chemicky nijak ošetřována. Během června se také pravidelně pořádá letní Škola ochrany krajiny. Zdroj: ALBRECHT, J. Od slivovice k vínu - Putování krajem Javorníků a Bílých Karpat [online magazín]. Hospodářské noviny IHNED. 11. 7. 2007, 00:32 SEČ 1996 2014. [cit. 2014-03-21]. ISSN 1213 7693. Dostupné z: http://in.ihned.cz/c1-21584290-od-slivovice-kvinu-putovani-krajem-javorniku-a-bilych-karpat 28

Obr. č. 3. Stejně jako před lety - kopaničářská obec Žítková v Bílých Karpatech, Pavel Kuča, 2007. Zdroj: ALBRECHT, J. Od slivovice k vínu - Putování krajem Javorníků a Bílých Karpat [online magazín]. Hospodářské noviny IHNED. 11. 7. 2007, 00:32 SEČ 1996 2014. [cit. 2014-03-21]. ISSN 1213 7693. Dostupné z: http://in.ihned.cz/c1-21584290-odslivovice-k-vinu-putovani-krajem-javorniku-a-bilych-karpat 5. 1. 4. Luhačovické Zálesí Okolí Luhačovic je známé prolínáním slovácké a valašské kultury, tedy přechodu z oblasti vína do oblastí slivovice. Život ve zdejších vesnicích byl chudší a trpěl nedostatkem obživy, což přispělo k rozvoji tradiční výroby a řemesel. V pozdějším období došlo k rozkvětu lázeňství a také průmyslu zásluhou Tomáše Bati ve Zlíně. V současnosti jsou Luhačovice považovány za největší moravské lázně. Mají dlouhou tradici lázeňské léčby dýchacího ústrojí, trávicího traktu, diabetu i pohybového aparátu. Proslulé jsou nejen pěti přírodními léčivými prameny, ale také typickou architekturou Dušana Jurkoviče. Kulturu a tradice Luhačovicka prezentuje např. muzeum Luhačovického Zálesí, květnové otevírání pramenů v doprovodu folklórních souborů, dále mezinárodní hudební festival Janáček a Luhačovice. Ovocnářský kraj Zálesí je známý výrobou místních produktů, např. sušeného ovoce, moštů či destilátů. Zdroj: EKOCENTRUM KARPATY NOVÁ LHOTA. Jednotlivé oblasti Bílých Karpat [online]. 2012 [cit. 2014-03-21]. Dostupné z: http://www.ekocentrumkarpaty.eu/jednotliveoblasti-bilych-karpat.html 29

5. 1. 5. Jižní Valašsko Krajina kolem Valašských Klobouk a Brumova-Bylnice byla od raného středověku osidlována valašskými pastevci z Jižních a Východních Karpat, kteří částečně přeměnili bukové lesy na pastviny. Dodnes jsou zde k vidění bukové lesy, nejvýznamnější pak PR Sidonie, PP Okrouhlá a PP Chladný vrch. Na Nedašovsku se dodnes zachovaly pastviny s výskytem jalovců, pozornost zasluhuje i Nedašovské Závrší s řadou zachovalých roubených chalup. Tímto regionem také protéká nejdelší řeka Bílých Karpat, Vlára. Valaši jsou proslulí pálením slivovice. Valašské muzeum v přírodě, též rožnovský skanzen, je turistickým lákadlem vysoké národopisné, kulturní i historické hodnoty. Jedná se o nejstarší projekt svého druhu ve střední Evropě. Hlavním smyslem je snaha přiblížit venkovskou architekturu, staré tradice, návyky i pracovní postupy řemeslníků. Zajímavé jsou i akce spojené s tradičními svátky, které skanzen pořádá, např. masopustní reje, Velikonoce, kácení máje, Mikuláš či Vánoce. Ve Slavičíně vyčnívají kulturní akce jako Rozsvícení vánočního stromu a Mikulášský jarmek ve Valašských Kloboukách. Vynikající atmosférou překypují také hudební akce věnované folklóru. V muzeu i v nedalekých Pustevnách se konají Rožnovské slavnosti, které pravidelně propukají na přelomu června a července. Právě v sedle mezi Radhoštěm a Čertovým mlýnem vybudoval známý architekt Dušan Jurkovič unikátní dřevěné stavby Libušín a Maměnku, které dodnes nabízejí k jídlu valašské speciality včetně frgálů. Zdroj: VÝCHODNÍ MORAVA. Valašsko: Památky a historie Valašska [online]. 2010. [cit. 2014-03-21]. Dostupné z: http://www.vychodni-morava.cz/lokalita/20/cms/4031 5. 2. Charakteristika nářečí Kraj rozléhající se v pohoří Bílých Karpat náleží do východomoravské (moravskoslovenské) nářeční skupiny. Ta zabírá široký územní pruh při česko-slovenské hranici, tj. Břeclavsko, Hodonínsko, Kyjovsko, Uherskohradišťsko, Zlínsko a Vsetínsko. Tato oblast se dále rozděluje na 4 podskupiny: 1. severní (valašskou), 2. jižní (slováckou), 3. západní (hranickou s kelečským ostrůvkem a dolskou) a 4. jihovýchodní (kopaničářská nářečí). Do území Bílých Karpat spadají tři ze čtyř nářečních podskupin (valašská, slovácká a kopaničářská), jejichž charakteristické rysy popsal například Lamprecht (1976). 30

5. 2. 1. Severní (valašská) podskupina 1) Vyslovování tzv. měkkých retnicí b, p, m, v, f staršími generacemi, ve srovnání s mladšími generacemi, které je už vyslovují rozloženě: p ena x pjena, m esíc x mjesíc, mněsíc. 2) Vyslovování i (í) / y (ý) s výraznou odlišností, zvláště po retnicích, např. vidím, písek x vysoký, rozmýšlat. 3) Zakončení infinitivu na ť: voziť, kopať. 4) Zdvojené souhlásky typu masso, kašša, kamenný na Valašskokloboucku. 5) Příčestí činná bez koncového -l; sék (sekal), nés (nesl), véd (vedl). 6) Častý je přechod sloves z 5. třídy do třídy 1. : (já) spívu (oni) spívú. 7) Mluva starší generace v 1. osobě čísla množného na Jižním Valašsku: my smy (jsme), peremy (pereme). 8) Změna 7. pádu čísla množného čísla u podstatných jmen, mužského a ženské zakončení -ámi, popř. -ámy, např. kozámi, rukámy. 9) Přechodníky přítomné: pokolébaja ho (kolébajíce ho) 10) Přízvuk na předposlední slabice slova, zejména v severní části Valašska. Některé názvy polností, jejich části či tratě nesou pojmenování podle dřevin, např. Hložky, Vinohrádky. 5. 2. 2. Jižní (slovácká) podskupina 1) Obalované vyslovování tzv. tvrdého členu dvojice l ľ, čili jako neslabičné; v sousedství s u často splývá, např. húpí (hloupí), chaupa (chalupa). 2) Slovesa podobná např. tisknout tvoří často participia bez -nu-; spadl/spadu/spadéu. 3) Krátké a dlouhé slabičné l ľ je zachováno v severní části území Slovácka, např. hlbokí (hluboký) hľbka (hloubka). 4) Užívání tvarů 2. pádu množného čísla životného rodu mužského (u podstatných jmen a jejich přívlastků shodných) shodujících se se 4. pádem, např. má dobrich učitelú (má dobrého učitele. Slovácké nářečí se dělí na několik dalších podskupin. Například podle Bartoše (1883) je na Zlínsku toto nářečí ovlivněno na východ sousedícím nářečím hanáckým. 5. 2. 3. Jihovýchodní (kopaničářská) podskupina 1) Absence ř, např. tri (tři, dveri (dveře), prišli (přišli). 31