Uplatňování základních složek nonverbální komunikace Marcel Horák
Obsah ÚVOD... 3 1. NONVERBÁLNÍ KOMUNIKACE... 5 2. DRUHY NONVERBÁLNÍ KOMUNIKACE... 7 2.1 MIMIKA... 8 2.2 PROXEMIKA... 10 2.3 HAPTIKA... 12 2.4 POSTUROLOGIE... 14 2.5 KINEZIKA... 15 2.6 GESTIKA... 16 2.7 ŘEČ OČÍ... 18 2.8 PARALINGVISTIKA... 20 2.9 VIZÁŽ... 22 3. KOMUNIKACE PROSTŘEDNICTVÍM PŘEDMĚTŮ... 24 ZÁVĚR... 25 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ... 26 MONOGRAFIE... 26 ELEKTRONICKÉ ZDROJE... 27
ÚVOD Slova selhávají, podvádějí nebo se ukazují jako zbytečná, ale někdy vyjadřují tak málo, že je lépe dívat se než naslouchat, a je to také mnohem zajímavější. (Warren Lamb) Komunikační dovednosti lze považovat za jednu z nejdůležitějších podmínek pro úspěchy v osobním životě, pro budování interpersonálních vztahů, pro úspěšné studium, pro úspěšné podnikání či kariéru v zaměstnání. Jednou ze součástí umění komunikace je neverbální myšlení. Cílem práce je stručné představení základních vybraných prvků neverbální komunikace. Nonverbální komunikace vždy byla a lze předpokládat, že i v budoucnu bude významnou součástí procesu sociální interakce. Práce by měla poukázat na nepostradatelnost znalostí neverbální komunikace. Neverbální nebo nonverbální komunikace 1 je souhrn mimoslovních sdělení, která jsou vědomě nebo nevědomě předávána člověkem k jiné osobě nebo lidem. Ukazuje se, že největší vliv na výsledek prezentace (cca 55%) má neverbální a paraneverbální komunikace tzv. řeč těla (mimika, gestika, pachy a vůně, styl oblékání, společenské vystupování atd.). Na druhém místě (cca 38%) posluchače výrazně ovlivní náš hlas, to jak s ním pracujeme. Jak přecházíme z tóniny do tóniny tzv. modulace hlasu. Jakou má náš hlas melodii tzv. intonaci. Zda srozumitelně vyslovujeme tzv. artikulace. Pro práci s hlasem platí, že člověk, který hovoří pomaleji a hlubším hlasem, je vnímán jako silná a důvěryhodná osobnost, která si zaslouží dostatečnou pozornost. Slova, která sdělujeme během prezentace, mají překvapivě pouze 7% účinek. Zjednodušeně lze říci, že značná část naší image více závisí na tom, jak vypadáme, zníme, jak se chováme a jak obecně vládneme uměním nonverbální komunikace než na tom, co říkáme. Ve srovnání s dorozumíváním prostřednictvím slov je neverbální komunikace vývojově starší, bohatší a pravdivější. Zpravidla ji nedokážeme tak dobře ovládat, abychom přesvědčivě obelhali druhou stranu. Je známo, že když člověk cítí nesoulad mezi slovním sdělením a neverbálním signálem, pětkrát častěji uvěří právě neverbálnímu sdělení než slovům. Pro řečníka je důležité, aby se naučil rozumět a mluvit řečí těla. Největší význam je připisován výrazům tváře (mimika) a sdělení očí. Dále se posluchači soustředí na gesta (gestika) a doteky (haptika). Poslední informace získávají z pohybů celého těla (kinezika), 1 Neverbální komunikace. In Wikipedia: the free encyclopedia [online Wikipedia]. St. Petersburg (Florida): Foundation, 2008, last modified on 12. 4. 2011 [cit. 2011-04-26]. Dostupné z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/neverbální_komunikace>. 3
postoje a pozice (prosturologie) a vzdálenosti (proxemika). Řečníci mohou pomocí těchto nástrojů výrazně ovlivnit dynamiku a účinek vystoupení. Je prokázána existence neverbální komunikace se vznikem lidstva. Tedy pokud hovoříme o neslovním sdělení mezi jedinci lidského druhu; u zvířat samozřejmě funguje doposud a to především. Pokud vycházíme z Darwinovy teorie evoluce, zachovalo si lidstvo neverbální komunikaci ze své zvířecí minulosti. Význam této komunikace značně ztratil na významu s rozvojem slovního sdělení, které se u lidí rozvíjelo. Podstata neverbální komunikace však nemizí. Velice zajímavý je přístup k neverbální komunikaci, který je známý ze starého Řecka a Říma. Zde řečníci museli zvládnout dokonale oba prvky sdělení (neverbální i verbální) a jejich proslovy byly důmyslnou montáží obou prvků. Mnohokrát byla skladba vět podřízena gestům, pozici, mimice V této době začaly vznikat první teorie neverbální komunikace a s nimi první publikace, např. Institutio oratoria, ve které se Markus Fabius Quintilianus zabývá právě kombinacemi řeči mluvené a nemluvené. Quintilianus se pokusil nastínit uspořádání mluvení beze slov. Neverbální komunikace byla dělenananejvýše prakticky 2. Kategorie byly dvě. Omnium hominum communis sermo (řeč všem lidem společná) a Oratorum communis sermo (řečníkům společná řeč). Římané do první skupiny řadili mluvení beze slov kterým se domluvíš i s barbarem mluvícím nesrozumitelným jazykem. Například zaťatá pěst znamenala boj (pugno), předpažená ruka se svěšenou dlaní představovala odměřený pozdrav (relervatione faluto), předpažená ruka a zvednutá dlaň znázorňuje požehnání (benediqo), i dnes známé podání ruky chápali jako akt usmíření (reconcilco). Kategorií v této skupině bylo 24. Druhá skupina neverbálních projevů pomáhala řečníkovi k vyjadřování myšlenek, zjednávání si klidu apod. Například zvednutá ruka se vztyčeným palcem, ukazovákem a prostředníkem značila zjednávání si pozornosti (audientiam facit), napřažená ruka se vztyčeným ukazovákem a malíčkem představovala učinění výtky řečníkem (exprobrabit). Mnohé z výrazů zpracovaných Římany se používají i dnes, význam některých je však částečně jiný. Důležité je mít na paměti, že v každé kultuře se vyvíjela neverbální komunikace poněkud odlišně a tudíž stejné gesto nemusí mít všude na světě stejný význam. Velice snadno se jedinec díky neznalosti dané kultury může dostat do velice trapné a nepříjemné situace. Samozřejmě může situaci zkomplikovat i svým partnerům v komunikaci. Pokud se tedy 2 DEVITO, J. A. Základy mezilidské komunikace. Vyd. 1. Praha: Grada, 2001. 420 s. ISBN 80-7169-988-8. 4
chystáme jakkoli komunikovat v pro nás cizím prostředí, měli bychom se seznámit alespoň se základy dané kultury včetně místního významu základních neverbálních projevů. S neverbální komunikací velice úzce souvisí i vytváření prvního dojmu, který se vytváří právě na základě komunikace neverbální (mimoslovní např. gesta, mimika) a paraneverbální (např. vůně). Výzkumy ukazují, že lidem stačí k prvotnímu ohodnocení člověka a vytvoření prvního dojmu pouhých 5 10 sekund. Do 50 55 sekund se jim tento podvědomý názor potvrdí nebo jej podle okolností lehce upraví. Podle psychologů, je snazší přelít moře čajovou lžičkou, než změnit hodnocení člověka, na kterého jsme neudělali dobrý první dojem. Právě těch několik sekund může rozhodnout o našem dalším profesním i osobním osudu. Proto se vyplatí osvojit si pravidla pro vytvoření co nejlepšího prvního dojmu 3. Musíme se soustředit se na to, jak můžeme vytvoření prvního dojmu pozitivně ovlivnit. Kromě promyšlené přípravy úvodních vět je důležitý i náš vzhled a chování potažmo tedy neverbální projevy. Samozřejmostí je kvalitní péče o tělo tzn. o pleť, účes a fyzickou kondici. Publikum od řečníka očekává, že bude ctít základní pravidla společenského chování a má vytříbený osobní styl oblékání. Platí, že řečník by měl být vždy oblečen raději o jeden stupeň lépe než posluchači. Pro formální prezentaci je u muže žádoucí tmavý oblek, bílá košile a karmínová nebo šarlatová kravata s decentním vzorem. Ponožky by měly být tmavě modré nebo černé a bez vzorku. Boty černé a pečlivě vyleštěné. Ženy mohou kombinovat blejzrová saka se sukněmi, kalhotové kostýmky a šaty. Barvy oblečení by měly ladit s barvou vlasů, očí a pleti. Tato pravidla mohou do určité míry působit až úsměvně ale v neverbální rovině mají skutečně velice často velký význam. 1. NONVERBÁLNÍ KOMUNIKACE Každý z nás má svůj vlastní způsob chůze, pohledů a gestikulace. Přesto lze najít určité společné znaky. Určité signály řeči těla mohou naznačovat určité vnitřní postoje, myšlenky a pocity. Naše tělo nás prostě prozrazuje 4. Neverbální komunikace, či nonverbální komunikace je komunikace beze slov, komunikace viděná, mimoslovní. Slovo vzniklo z latinského výrazu 3 Forexample [online]. 17. 02. 2011 [cit. 2011-04-26]. První dojem. Dostupné z WWW: <http://www.forexample.cz/view.php?nazevclanku=prvni-dojem-jak-udelat-tennejlepsi&cisloclanku=2011020022>. 4 Google knihy [online]. 2011 [cit. 2011-04-26]. Řeč těla: jak neverbálně působit na druhé a rozumět řeči těla. Dostupné z WWW: <http://books.google.cz/books?id=sq9pxakqdusc&pg=pa23&lpg=pa23&dq=%c5%99e%c4%8d+t%c4% 9Bla&source=bl&ots=Ei6sWdFlcX&sig=IFC1jwrOxCGWv_FSCPZnwtfh0nc&hl=cs&ei=X6-2TenjEc3OswbBkt3FDQ&sa=X&oi=book_result&ct=result&resnum=2&ved=0CCwQ6AEwATgU#v=onepage &q&f=false>. 5
verbum = slovo a non = ne, tedy komunikace neužívající slov. Mezi prostředky verbální a neverbální komunikace není ostrý předěl. Verbální komunikace (jazyk, řeč v užším smyslu) je především nástrojem sdělování abstraktních obsahů, kdežto nonverbální komunikace (gesta, výraz, držení a pohyby těla apod.) je nástrojem sdělování situací, emocí a snah. Další rozdíl mezi verbální a nonverbální komunikací pak spočívá zejména v tom, že první je úmyslná, druhá velmi často neúmyslná ( řečí svého těla člověk sděluje nechtěně něco ze svých vnitřních stavů). Komuniké, tedy obsah sdělení je každý pohyb těla, výraz tváře, ale i oblečení atd. Tím vším sdělujeme, ať jsme si toho vědomi nebo ne. Verbální komunikace je tedy spíše spojena s rozumem, nonverbální komunikace míří více do světa emocí. Proto i reakce na neverbální signály mohou být někdy silnější než na slova. Nepatrný posunek dovede urazit (např. klepání prstem na čelo), jiné gesto naopak vyjádří druhému nejen přízeň, např. podání ruky, ale dokonce přímo třeba i lásku, např. poslání polibku dítětem. Neverbální komunikace může sloužit mnoha společenským účelům, které lze rozdělit do čtyř skupin: napomáhající řeči, nahrazující řeč, vyjadřující postoje a vyjadřující emoce. Z termínu mimoslovní komunikace lze tedy vyrozumět, že jde o jiný než slovní druh sdělování. Jedná se zejména o: výraze obličeje, fyzické oddálení či přiblížení, dotyk, tělesné pohyby, gesta, pohledy, tón řeči, úpravu zevnějšku apod. Nonverbálně jsou sdělovány zejména pocity, emoce, postoje, sympatie nebo nesympatie a mnoho dalšího slovy nevyjádřeného 5. Emoce - pocity, nálady, afekt - mimoslovní sociální komunikace je nejpřirozenějším komunikačním kanálem pro sdělování citových stavů a emocí. Zájem o sblížení - navázání intimnějšího styku - ze všech emocionálních stavů je to, jak se zdá, právě kladný emocionální stav charakterizovaný jako náklonnost, přitažlivost či touha po užším, intimnějším sblížení, co je nejzřetelněji sledováno mimoslovními projevy. Snaha vytvořit dojem o tom kdo skutečně jsem - jsme-li s někým v osobním styku, pak můžeme pozorovat i slyšet mnohé. Některé nonverbální projevy ovlivňují naši představu o něm automaticky, aniž si toho jsme vědomi. Snaha záměrně ovlivnit postoj partnera v komunikaci - hovoříme-li o ovlivňování v pojednání o nonverbální komunikaci, jedná se nejčastěji o sledování vlivu vzezření, například úpravy zevnějšku, výrazu obličeje, bezprostředního dotyku, zaměření pohledu, naklonění, gest a paralingvistických charakterů řeči apod. Důležitý je také 5 MIKULÁŠTÍK, Milan. Komunikační dovednosti v praxi. Vyd.1. Praha: Grada, 2003. 361 s. ISBN 80-247- 0650-4. 6
vliv mimoslovní komunikace na představu adresáta o tom, zda ten, kdo mimoslovní sdělení vysílá, je důvěryhodný a zda je mu možno věřit. Veškerá mimoslovní komunikace se tedy podílí na tvorbě úsudku jednoho člověka o druhém na základě vzbuzování určitých emocí. 2. DRUHY NONVERBÁLNÍ KOMUNIKACE Pro orientaci člověka ve světě komunikace a pro jeho schopnost rozumět i sdělovat je nutné mít povědomí o druzích a možnostech neverbální komunikace. Veškerá komunikace a tedy i mimoslovní může sloužit i k manipulaci, které se lze lépe bránit se znalostí prostředků, které k ní mohou být zneužity. Prostřednictvím neverbální komunikace si s druhými lidmi předáváme informace o tom, jak vnímáme sami sebe, jak svého partnera a o vlastních emocích, napětí a rozpoložení. Neverbální signály vysíláme většinou podvědomě a přijímáme je také podvědomě. Mnozí z nás však pod tlakem konvenční morálky předstírají, že jsme jim sympatičtí, že je něco zajímá, že všemu rozumí apod. Pak se snaží přizpůsobit i mimoslovní komunikaci předstíranému dojmu. Podívejme se například do novin na fotografie politiků, kde mnoho z nich používá naučeného gesta otevřených dlaní, kterým mimoslovně vyjadřují, že nemají zbraň, jdou do věci s čistými, přátelskými úmysly. Často je patrné, že je to naučené a záměrně použité gesto, které má vyslat pozitivní signály. Při čtení mimoslovní komunikace se nelze spoléhat jen na výraz obličeje. Může poskytnout cenné informace, ale mnohé může být účelově předstírané. Pokud se chceme orientovat podle řeči těla druhých lidí, pak si můžeme být jisti pouze tehdy, když jsou alespoň tři projevy mimoslovní komunikace v souladu, vyjadřují totéž. Když tři signály vyjadřují například rozpaky, pohodu, nervozitu, agresivitu nebo oddanost. Jako pozitivní signály řeči těla, které vyjadřují vnitřní klid a vyrovnanost, můžeme vnímat, když druhý člověk klidně a volně využívá prostor, který má k dispozici, má uvolněný postoj, nesouměrné posazení, vizuální kontakt a působí přirozeně. Negativními signály o tom, že něco není v pořádku, mohou být nevyužívání prostoru, nervózní projevy, manipulace s předměty, roztěkanost, neklid, dotýkání se obličeje, zaťaté pěsti, upjatost, afektovaný projev. Nervozitu poznáme podle rukou a podle nohou, podle podvědomých pohybů, kterými druhá osoba uvolňuje svoje napětí. Ti, co nemluví pravdu či předstírají, mívají méně gestikulace a více tzv. autokontaktů (mnou si ruce, tahají se za uši, 7
nos, dotýkají se tváří). Na nepřátelství lze usuzovat podle agresivních pohybů rukou a nohou, někdy i úst, podle sevřených pěstí, chladného pohledu apod. Signály sdělující, že chce partner uzavřít dohodu, jsou náhlé uvolnění napětí, zvýšený zrakový kontakt, přiblížení se. Pokud je s námi někdo psychicky vyloženě v souladu, pak se to projeví i souladem, zrcadlením v mimoslovní komunikaci. Můžeme pozorovat stejnou polohu těla, podobné držení hlavy, ramen a rukou, podobné tempo a hlasitost řeči, podobnou dynamiku těla. S takovým člověkem jsme si sympatičtí a oba máme dobrou vůli spolupracovat s tím druhým. Podrobná a z praxe vycházející je klasifikace neverbální komunikace J. Křivohlavého 6, který ji dělí následovně: 1. Proxemika pohyb v prostoru 2. Kinezika pohyby nohou, rukou, těla, hlavy 3. Haptika doteky, polibky, 4. Posturologie postoj, poloha 5. Gestika 6. Mimika 7. Pohledy očí 8. Paralingvistika síla, výška, tón hlasu, 9. Vizáž oblečení, upravenost, líčení, doplňky Uvedené členění má svoje opodstatnění, neboť každá ze zmíněných oblastí neverbální komunikace používá odlišné výrazové prostředky. Tyto by pak měly být navzájem v souladu. Někteří odborníci diskutují o tom, že do dlouhodobých neverbálních projevů se pak zahrnuje i způsob bydlení, výběr domu, bytu, nábytku, bytových doplňků apod., a také grafické a výtvarné projevy. 2.1 Mimika Mimika (z řeckého mimeomai, napodobovat, představovat) je vědomé vyjadřování výrazem tváře, způsobené stahy obličejových svalů. Výrazů obličeje máme asi 20 000, ale umíme přečíst jen asi 32. Jakmile je navázán zrakový kontakt, rychle prozkoumáváme obličej druhého, abychom získali prostřednictvím signálů řeči těla další informace o jeho postojích a 6 KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Neverbální komunikace. Praha: SPN, 1988. 216 s. ISBN 17-297-87. 8
záměrech. Současně oba dva formujeme své rysy do výrazů, které buď vyjadřují naše opravdové pocity při setkání, nebo dojem, kterým si přejeme působit. Svědčilo by o určité nemoci, kdyby se člověku při mluvení nepohnul ve tváři ani sval. Živá řeč předpokládá i živý obličej: řečník přimhuřuje oči, sevře více či méně rty, živý je i pohyb obočí, tvář je laděna do úsměvu nebo naopak rozhořčeně sevřená apod. Mimika je přirozená, posluchač ji předpokládá, jde však o její míru, která je dána především obsahem řeči. V celém průběhu interakcí s druhými náš obličej komunikuje a to, co sdělujeme, jsou zejména emoce. Je třeba rozlišovat emoce pravé a emoce hrané. Mimika zřejmě jako jediná vyjadřuje míru pocitu potěšení, souhlasu nebo sympatie, zatímco ostatní části těla v tomto směru nepřidávají příliš mnoho dalších informací a už vůbec ne tak dobře čitelných. Mnoho výzkumníků tvrdí, že mimika dokáže vyjádřit následující emoce: štěstí - neštěstí, neočekávané překvapení - splněné očekávání, strach a bázeň - pocit jistoty, radost - smutek, klid - rozčilení, spokojenost - nespokojenost až znechucení, zájem - nezájem. Argyle rozeznává tři základní typy funkcí mimických projevů 7 : 1. charakteristiku osobnosti - neznámé lidi posuzujeme především podle výrazu jejich tváře. Výrazy v obličeji mohou být do určité míry kontrolovány, takže to, co ve tváři partnera vidíme, bývá z části výsledkem jejich prezentace sebe sama. 2. emoce a interpersonální postoje - v lidské společnosti se jejich vyjadřování mění v závislosti na kultuře a částečně je také řízeno kognitivními faktory osobnosti. 3. signály interakce - ty jsou podle Argylea velice snadno a účinně přenášeny různými partiemi obličeje, překvapení či údiv nad partnerovým sdělením dáme najevo například zvednutým obočím. Nejsou to však jen emoce, co je možno pozorovat v obličeji. Mimikou sdělujeme i kulturně tradovaná gesta (například tzv. zdvořilostní úsměv) a tzv. instrumentální pohyby (například výrazy obličeje při kýchání). Dva z nejvýraznějších neverbálních mimických projevů jsou smích a pláč, obojí jako projev radosti, zejména ovšem smích a pláč i jako projev smutku. Hraný smích se výrazně liší od 7 HARTLEY, Mary. Řeč těla v praxi. Praha: Portál, 2004. 103 s. ISBN 80-7178-844-9. 9
přirozeného projevu a stejně tak i pláč. Intenzita pláče nemusí odpovídat skutečné intenzitě smutku, existuje i hluboký žal provázený jen stékáním slz (tichý pláč). Smích může mít různou povahu (jízlivý, zlomyslný, radostný atd.) a jeho slabší formou je úsměv a úsměšek. V naší kultuře vyjadřuje úsměv radost, uspokojení, štěstí, lásku, je to tedy mimořádně pozitivní prvek nonverbální komunikace. V lidském obličeji lze rozlišovat tři zóny nonverbální komunikace: oblast čela a obočí, oblast očí a víček, oblast dolní části obličeje, zahrnující tváře, ústa a nos. Podle mnohých výzkumů se štěstí dá s velkou přesností (98%) určit z oblasti dolní části obličeje. Tato přesnost se ještě zvyšuje, pokud se vezme v úvahu několik údajů z oblasti očí a očních víček. Překvapení se dá správně určit v každé zóně obličeje. Nejpřesněji se však identifikuje v oblasti čela a obočí (79%). Smutek a strach se dají s největší přesností určit v oblasti očí a víček (63%). Rozčilení je rozloženo po celé ploše obličeje a je tedy třeba sledovat všechny tři zóny najednou 8. 2.2 Proxemika Proxemika je druh neverbální komunikace, ve které se jedná o vyjádření vztahu mezi lidmi prostřednictvím vzdálenosti, kterou vůči sobě vzájemně komunikující osoby zaujímají. Mluvíme především o vzdálenosti horizontální a vertikální. Předmětem zkoumání proxemiky je vzdálenost subjektů. Vertikální proxemika je nejčastěji používána za účelem získání vyšší pozice. Zde můžeme připomenout polohu učitelské katedry vůči žákovským lavicím, stupínek apod. Aby komunikace byla vyrovnaná, je potřebná stejná rovina očí, neboť ten, kdo je s rovinou očí výše, má tendenci k nadřazenosti. Pokud chce např. učitel hovořit se žáky jako rovný s rovnými, je třeba, aby se udržel mimo jejich osobní zónu, respektoval ji a přizpůsobil svou výšku. Zatímco potřebuje-li žáky usměrnit, umírnit, pak je vhodné vstoupit do jejich osobního prostoru a zůstat stát nad nimi. I tak nevinným způsobem, jako je přiblížení se k druhé osobě nebo naopak odstoupení a tím i oddálení se od ní, jí něco sdělujeme. Obdobné přiblížením se k nám či naopak odstoupením od nás sděluje druhý člověk též něco sám. Je dobré to nepřehlédnout. Oproti mimice má tu 8 NICHOLS, Michael P. Zapomenuté umění naslouchat: Proč naslouchání vztahům prospívá. Praha: Návrat domů, 2005. 300 s. ISBN 80-7255-106-X. 10
výhodu, že vzdálenost mezi dvěma lidmi, kteří spolu přicházejí do styku, se dá měřit v metrech (tuto vzdálenost měříme v horizontální rovině, například na podlaze, ale také ve vertikální, tj. svislé rovině, a to tak, že zjišťujeme, oč má jeden oči výše než druhý). Naše vztahy k prostoru a způsoby, kterými ho využíváme při komunikaci, ovlivňuje několik faktorů. Jde o postavení, kulturu, kontext, pohlaví a věk účastníků a předmět jejich komunikace. Lidé stejného postavení udržují menší odstup než lidé nestejného postavení. V případě nerovného postavení se člověk výše postavený může přiblížit k druhému blíže, než se níže postavený může přiblížit k němu. Příslušníci odlišných kultur zacházejí s prostorem odlišně. Např. Příslušníci severoevropských kultur a mnozí Američané při konverzaci udržují dost značný odstup. V porovnání s nimi Jihoameričané a lidé blízkovýchodních kultur v takových situacích stojí k sobě mnohem blíže. Lze snadno rozeznat, jak ti, kdo jsou zvyklí normálně stát daleko od sebe, hodnotí přílišnou blízkost jako dotěrnost a přehnanou důvěrnost. Stejně dobře lze poznat, že ti, kdo normálně stojí blízko sebe, pokládají větší odstup za projev chladu a nepřátelství. Americký antropolog Edward Hall, který jako první vytvořil koncepci proxemiky osobního prostoru, rozdělil komunikační prostor na čtyři základní zóny 9 : intimní zóna představuje odstup 45 cm a méně. V tomto prostoru je přítomnost druhého nepřehlédnutelná. Je slyšet i cítit jeho dech. Intimní vzdálenost je využívána například pro milování, zápas, uklidňování, ochranu apod. Takový styk je možno pozorovat např. mezi matkou a dítětem, milenci, manžely atp. osobní zóna je v rozmezí od 45 do 120 cm. Tato vzdálenost definuje naši "bublinu", kterou se snažíme udržet nenarušenou vniknutím někoho druhého. V této vzdálenosti stále ještě můžeme druhého držet za ruce. Do této sféry dovolujeme vstoupit jen některým lidem. společenská zóna je v rozmezí od 1,2 do 3,7 m. V této vzdálenosti ztrácíme pohled na detaily, které máme ve vzdálenosti osobní. Používáme ji např. ve služebním styku, při obchodním jednání, při diskusi ve skupině apod. veřejná zóna je odstup větší než 3,7 m. Vystupuje-li někdo veřejně - jako například herec na jevišti, učitel ve třídě apod., pak je potřeba, aby zaujal takovou vzdálenost, aby byla zřetelně vidět celá jeho postava a pohyby, ale i jeho pohyb v prostoru. Takto uváděné vzdálenosti je nezbytné považovat pouze za orientační, neboť jejich přesnost je dána dalšími faktory, jako je například temperament, národnost, socio-kulturní zvyklosti 9 Changing minds [online]. 2011 [cit. 2011-06-20]. Social distance. Dostupné z WWW: <http://changingminds.org/techniques/body/social_distance.htm>. 11
apod. Vzdálenost komunikujících osob je vyjádřením jejich sociální blízkosti, tedy blízkosti v oblasti psychických postojů. Při prvním jednání s cizím člověkem udržujeme větší vzdálenost než při druhém. Jinou vzdálenost však s toutéž osobou zaujímáme na ulici, při obchodním jednání nebo v intimní situaci. Setkají-li se dva lidé s rozdílnými představami o svých osobních zónách, je možno pozorovat jev, kterému se v sociologii říká proxemický tanec. Tento tanec, při němž je hledána míra vzájemného oddálení vyhovující oběma partnerům, připomíná do určité míry pohyb boxerů v ringu 10. 2.3 Haptika Předmětem studia haptiky je dotek. Jde o kontakt tak říkajíc kůže na kůži. Je zjištěno, že hmat je hned druhým smyslem za zrakem, s nejširším spektrem rozlišovacích schopností 11. Lze rozlišovat několik druhů dotyků: 1) funkcionálně-profesionální: dotyk ze specifických důvodů, 2) společenský: v kultuře zažité, ritualizované způsoby dotýkání se při společenském styku, 3) přátelsko-srdečný: vyjadřuje radost z přítomnosti druhého, 4) laskavě-intimní: vyjadřuje hluboký citový vztah, blízkost, 5) sexuálně-erotický: vyjadřuje fyzickou přitažlivost, sexuální vzrušení z přítomnosti druhého 12. Zvláště u dětí je dotyk významným prvkem emočního, tělesného, sociálního a rozumového vývoje. Existuje celá řada důkazů, že kojenci strádající nedostatkem tělesného kontaktu, jsou nespokojení a trpí i citovým deficitem. Dotyky jsou jedněmi z prostředků neverbální komunikace, které jsou nejvíce svazovány pravidly. Tato pravidla se mění podle vztahu mezi účastníky komunikace. Přijatelnost dotyků značně závisí na situaci. Při kolektivních hrách se děti i dospělí dotýkají více, než při neutrálních situacích. Dospělí stejného pohlaví se dotýkají více. Dotyky rukama a předloktím jsou v západní kultuře běžné, zatímco dotyk spodní části trupu je nepřijatelný 13. Tato společenská a kulturní pravidla děti interiorizují a následně usměrňují své chování podle dané situace. Přesto mezi pravidly dotýkání u dětí a dospělých je 10 LEWIS, David. Tajná řeč těla. Praha: East Publishing, 1998. 229 s. ISBN 80-7219-004-0. 11 NELEŠOVSKÁ, Alena. Pedagogická komunikace v teorii a praxi. Praha: Grada, 2005. 171 s. ISBN 80-247- 0738-1. 12 LEWIS, David. Tajná řeč těla. Praha: East Publishing, 1998. 229 s. ISBN 80-7219-004-0. 13 DOHERTHY-SNEDDON, Gwyneth. Neverbální komunikace dětí. Praha: Portál, 2005. 208 s. ISBN 80-7367- 043-7. 12
rozdíl. Dětské doteky tolerujeme snáze i v méně vhodných situacích až do věku, kdy se očekává, že dítě chápe, co není vhodné. Haptická komunikace je jedním z nejdůležitějších prostředků pro vytvoření zdravého psychosociálního prostředí, pro uspokojení psychických a psychosociálních nároků potřebných pro zabránění psychické deprivace a pro zdárný vývoj, výchovu i pro další spokojený život. Pokud je člověk zbaven možnosti dotýkat se druhého, dochází u něj k projevům tzv. taktilní deprivace. Výzkumy v této oblasti například odhalily, že existují některé atraktivnější části našeho těla, které jsou více dotýkány, nebo že někteří lidé jsou dotekovější, dotýkají se více než druzí. Muži se častěji dotýkají žen, ženy žen a nejméně muži mužů. Dotýkání se je přátelský projev, lidé lhostejní se dotýkají méně. Doteky lze dělit na přátelské, nepřátelské, podle dynamiky a intenzity. Některé mají smluvený a formalizovaný charakter, jedná se například o pozdrav podání ruky. Dotyková komunikace je pravděpodobně nejprimitivnější formou neverbální komunikace. Hmat se rozvíjí dříve než ostatní smysly, dokonce ještě v děloze dítě přijímá hmatové podněty. Brzy po narození dítě zažívá mazlení, hlazení nebo popleskávání. Dítě vnímá a zkoumá svůj svět a rychle se učí prostřednictvím dotyků sdělit celou řadu signálů. Má-li člověk hlad, mluvíme o neuspokojené potřebě - frustraci. Je-li delší dobou zbaven potravy, hovoříme o deprivaci. Člověk však může být zbaven nejen potravy. O sociální deprivaci hovoříme tam, kde je člověk zbaven možnosti styku s druhými lidmi. O senzorickou deprivaci jde tam, kde je člověk zbaven možnosti něco vidět, nebo slyšet atp. O taktilní senzorickou deprivaci jde tehdy, když je člověk zbaven možnosti něčeho se dotýkat. Významy dotyků jsou tedy veliké, zde je pět nejdůležitějších z nich: Dotyk může vyjádřit pozitivní emoce jako podporu, ocenění, sexuální zájem a náklonnost. Dotyk často vyjadřuje hravost ve smyslu náklonnosti nebo také agresivity. Dotyk může ovládat nebo usměrňovat chování, postoje nebo pocity druhého. Vyžadujeme-li například pozornost, dotkneme se druhého, jako bychom chtěli říci podívej se na mne. Rituální dotyky se týkají pozdravů a loučení, například podání rukou, objetí nebo položení ruky kolem ramen druhého. Funkční dotyky jsou takové, které provádíme za účelem určitého úkonu, například při odstranění smítka z obličeje nebo oděvu druhého, nebo pomáháme-li někomu vystoupit z auta. 13
Dotyky mohou být buď přímé - typu kůží na kůži, nebo nepřímé, jako je tomu například při poplácání partnera po rameni holou rukou, přičemž partner má na sobě kabát. Doteky, taktilní kontakty v sociální interakci mohou být interpretovány jako projevy přátelství či nepřátelství a můžeme je dělit do několika skupin: údery nebo uhození - v hrubé formě jako projev agrese, pohlazení, líbání a přidržování, případně objímání, při zdravení a loučení vystupuje potřásání rukama, líbání nebo jiné komplikovanější tělesné kontakty (např. určitý eskymácký kmen zdraví cizince úderem pěstí na hlavu a na rameno), držení se, např. za ruce, vyjadřuje přátelství, směr pohybu druhého lze ovlivnit, když je veden za ruku nebo za loket, a ve spojení s agresí, když je tahán nebo postrkován. 2.4 Posturologie Posturologie nebo také posturika sleduje fyzický, tělesný postoj, držení těla a strukturu vzájemného rozložení všech částí těla 14. Tělesná poloha člověka a postoj při komunikaci se nazývá pozitura. Pozitura zachycuje, co se s danou osobou dělo, děje a bude dít v následující chvíli. Správný vzpřímený postoj je tvořen dobrým kontaktem se zemí, nohy nesou váhu těla, protitlakem nohou vůči podložce se pak spustí vzpřimovací reflex. Stabilita takového postoje je dána plochou, kterou postojem zaujímáme, což je plocha mezi oběma chodidly. Fyziologicky přirozené a stabilní je, když chodidla mají rozestup šířky kyčlí. Krajní polohy nohou, tedy těsně u sebe nebo příliš široko od sebe, stabilitu snižují 15. Postavení chodidel jedince, pak ukazuje směr, který je dominantní pro jeho kontakt s okolím, směr, jakým bude jedinec vyvíjet aktivitu nebo akci. Postoj měníme podle toho, jak situaci vnímáme a přizpůsobujeme se ostatním. Ale náš navyklý způsob stání a chůze pravděpodobně zůstane stejný. Vzpřímená a vyvážená postava vysílá pozitivní signály, signály stability. Lidé, kteří se pohybují nebo stojí se vztyčenou hlavou a rozložitými a rovnými rameny, vysílají signály 14 MAREŠ, Petr; KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Sociální a pedagogická komunikace ve škole. Praha: SPN, 1989. 265 s. ISBN 80-04-21854-7. 15 TEGZE, Oldřich. Neverbální komunikace. Praha: Computer Press, 2003. 482 s. ISBN 80-7226-429-X. 14
sebeúcty a jistoty. Postoje jedince rozlišujeme na otevřené a uzavřené. Postoje dvou a více osob vzájemně komunikujících dělíme na souhlasné a nesouhlasné. Posturologie neboli řeč našich fyzických postojů, držení těla a polohových konfigurací, se dá klasifikovat jako stání, ležení na břiše a na zádech, klečení a další. Pro určité situace je určováno kulturními konvencemi (např. stání v pozoru při státní hymně). S držením těla souvisí určité jeho pohyby, např. úklona, odvrat, přikrčení, vypnutí spojené s pohupováním na špičkách a patách nohou (projev samolibosti a nadvlády) a další. Poloha, kterou člověk zaujímá, když je sám, je obvykle poněkud odlišná od polohy, kterou zaujímá, když se domnívá, že by mohl být někým vidět, případně když je ve společnosti druhého člověka nebo více lidí. Příkladem může být poměrně uvolněný posed dospívajícího děvčete v situaci, kdy je v místnosti sama (ohnutá záda, kolena od sebe, vpadlý hrudník, k sobě stažená ramena atp.), a v situaci, kdy je ve společnosti a dívá se na ni pohledný mladík (rovná záda, vypjatý hrudník, kolena u sebe, vypjatá ramena apod.). Je možné se domnívat, že vzájemná poloha dvou lidí v rozhovoru naznačuje, zda a jak moc jde hovořícímu o to, o čem hovoří, a nakolik je pro něj důležité naslouchajícího přesvědčit a získat pro svůj názor. Poloha naslouchajícího zase naznačuje, do jaké míry ho zajímá to, co partner říká, je-li stejného názoru či dívá-li se na věc jinak. Jinou vzájemnou polohu zaujímají přátelé, jinou znepřátelení sokové 16. 2.5 Kinezika Předmětem studia kineziky (také nazývané kinetika nebo kineziologie) jsou pohyby těla a jeho částí. S analogií řeči mluvené - lingvistiky a řeči pohybů přišel švédský psycholog Ray Birdwhistell, který za základní pohybovou jednotkou v kinezice ustanovil jeden kin. Z kinů jsou pak tvořeny kinomorfémy. Kinémy se kombinací v kinemorfy formují do vyšších skladebních struktur (inspirace modelem fonémy morfémy, jež utvářejí mluvenou řeč, je více než zřejmá). Birdwhistell dokonce tvrdí, že školený lingvista kineziolog by měl z pouhého naslouchání hlasu posoudit, jaké neverbální projevy v jednotlivých fázích projev doplňují 17. Další vědci ovšem prokázali, že na to je systém neverbální komunikace až příliš komplikovaný. Kinezika se snaží zachycovat pohyby nejen jedince, ale skupiny lidí. Nejde 16 Chovani.eu [online]. 2011 [cit. 2011-06-20]. Řeč těla. Dostupné z WWW: <http://www.chovani.eu/clanky/zobrazit/135-rec_tela>. 17 KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Neverbální komunikace. Praha: SPN, 1988. 216 s. ISBN 17-297-87. 15
samozřejmě o pohyby vykonávané při nějaké činnosti, ale pohyby užívané ke komunikaci. U nich pak sledujeme, která část těla se pohybovala a v jakém rozsahu. Pohyby lze rozdělit na: bodové (trvající několik vteřin) kývnutí hlavou na souhlas, pohybové pozice (5-20 min.) podání ruky při pozdravu, pohybové prezentace (řádově hodiny) od vstupu osoby do komunikace, až po její ukončení, např. návštěva. Při setkání je kladen důraz na oddálení, výši očí, haptický kontakt, naklánění, pohledy, soulad nonverbálních projevů, iniciativu. Poté lze sledovat jejich harmonii, nebo disharmonii, koordinaci, či diskoordinaci a soulad, nebo nesoulad. Pohyby těla podporují verbální komunikaci následujícím způsobem: zvyšují důraz výpovědi, přinášejí další informace o výpovědi, ilustrují výpověď, poskytují zpětnou vazbu od posluchače, jsou signálem pro další udržování pozornosti, kontrolují synchronizaci. V praxi je velmi komplikované koordinovat současně pohyby celého těla, stejně jako vnímat pohyby celého těla partnera v komunikaci coby odpovědi na chování mluvčího. Tato dovednost vyžaduje velmi dobré pozorovací schopnosti, ale i naprostou soustředěnost a mnohdy celý proces probíhá zcela nevědomě. 2.6 Gestika Gesta a gestika bývají někdy řazeny jako součást kineziky, někdy je můžeme chápat jako samostatnou obsáhlou oblast neverbální komunikace 18. Gesta jsou pohyby se sdělovacím účelem, které zastupují nebo doprovázejí slovní projev. Gestikulovat můžeme jakoukoli částí těla, ačkoli většina gest je spojená s aktivitou horních končetin rukou. Gesta jsou starší formou sociální komunikace, než je řeč. Gesto jako sociálně komunikační prvek předchází zrodu jazyka téměř o jeden milión let. Několik způsobů, jak pohyby rukou mohou ilustrovat řeč: lze jimi ukázat na objekty a na lidi včetně sebe sama, 18 KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Neverbální komunikace. Praha: SPN, 1988. 216 s. ISBN 17-297-87. 16
mohou zobrazit prostorové vztahy (před, za), znázorňují pohyby v prostoru, udávají tempo nebo rytmus, simulují tělesnou akci, mohou nakreslit celý objekt, mohou ukázat směr toku našich myšlenek. Je běžné, že dokážeme zdálky poznat člověka podle jeho gestikulace, stejně jako ho poznáme podle obličeje či hlasu. Vědci zjistili, že expresivní chování je ve vztahu s náladou. Například, že lidé nadšení jsou v gestikulaci aktivnější než lidé v depresi. Základní model gestikulace každého se ale ve svém základním rámci nemění. Relace mezi gesty a jinými aspekty lidské osobnosti závisí na několika odlišných procesech: 1. Některá gesta odráží aktuální emocionální stav jako třeba úzkost, nebo obecný rys chování, třeba agresivitu. Tato gesta jsou správně vnímána jako součást celku. 2. Lidé své chování kontrolují a manipulují se svými projevy, čímž mohou vyvolat úplně opačnou představu o svém emocionálním stavu (např. když nervózní osoba při pozdravu pevně stiskne ruku). 3. Gestikulační styl člověka je zčásti produktem jeho kulturního a sociálního prostředí. Gesty se rozumí pohyby, které mají výrazný sdělovací účel, které doprovázejí slovní projevy nebo je zastupují. Přes obrovský komunikační pokrok verbální formy sdělování zpráv v mezilidském styku hrají gesta v sociální komunikaci dosud mimořádnou roli. Gesta naznačují určitou ideu, která má být v sociálním styku sdělena. V řadě případů gesto obrazně naznačuje to, co by bylo možno říci slovem, ale co je přece jen srozumitelnější, když se to ukáže 19. Gesta jsou specifická pro určitou kulturu, takže v prostředí jiných kultur si musíme na jejich používání dávat pozor. Jižním národům nestačí ke gestikulaci ani obě ruce. Naopak některým seveřanům, snad že je mráz naučil držet ruce v kapse, není zapotřebí ani posuněk jedné ruky, nejsou na gestikulaci zvyklí. Také Arabové gestikulují nejen rukama, ale přímo celým tělem, zatímco Angličané vystačí jen s drobnou gestikulací rukou, při níž se ruka pohybuje jen od zápěstí ke špičkám prstů. 19 Krásný život [online]. 2011 [cit. 2011-06-20]. Krásný život [online]. 2011 [cit. 2011-06-20]. Tajemství neverbální komunikace. Dostupné z WWW: Dostupné z WWW: <http://www.krasnyzivot.cz/zamestnani.211/tajemstvi-neverbalni-komunikace.20245.html>. 17
2.7 Řeč očí Dobře známým činitelem neverbální komunikace je oční kontakt. Mnozí z nás vědomě nebo podvědomě přijímají informace vysílané pohledem očí druhého člověka 20. Oči nám říkají mnoho o osobnosti člověka, na něhož se díváme. Podle obrazu v očích můžeme odhadovat nejen psychický stav člověka, ale i jeho vlastnosti a také jeho vztah k nám. Jde jen o to si všimnout, že oči jsou skutečně zrcadlem duše. Pohledy očí jsou jedinečným dorozumívacím prostředkem. Zrakem přijímáme nejvíce údajů, díky kterým můžeme poznávat svět a orientovat se v něm. Oči nám slouží jako 21 : přijímač zjišťujeme kde je kdo, co dělá, jak se tváří vysílač ujišťujeme druhé, že jsme s nimi, že souhlasíme, máme je rádi Rozeznáváme čtyři základní funkce pohledů: 1. poznávací kognitivní funkce zaměřený pohled tam, kde hledáme určité informace, 2. řídící regulující funkce pohledem řídíme, co se děje v našem okolí, 3. organizující a koordinující funkce vyzýváme k diskusi, tichu, 4. vyjadřující expresívní funkce sdělujeme zaujetí, míru pozornosti Ve vzájemné interakci vždy záleží na osobnostních rysech účastníků konverzace, jejich vzájemném vztahu a tématu diskuse. Při čtení pohledu není důležitá jen jeho intenzita. Zaměřit bychom se měli i na 22 : zacílení pohledu, délku pohledu (déle sledujeme toho, o koho máme zájem), pootevřenost víček (reagují spontánně, nelze je svévolně regulovat), počet mrkání (výrazně vyšší ve stresu a nervozitě, naopak nižší při suverénním jednání), pootevření zornice (rozšířené zornice jsou při vyšším zájmu, otevřenosti, upřímnosti a naopak. Velikost zorničky také hraje velmi důležitou roli jako signál přitažlivosti.), vrásky a napnutí svalů kolem očí. Lidé se častěji dívají na ty, které mají rádi. Bylo zjištěno, že se častěji díváme na člověka, který nás nějakým způsobem odměňuje, např. vytvářením souhlasných reakcí. Pohledu se užívá i při výzvě ke kontaktu. Podle pozorování existují v interakci dvě periody pohledu z očí 20 Portál [online]. 2011 [cit. 2011-04-26]. Oční kontakt. Dostupné z WWW: <http://www.portal.cz/scripts/detail.php?id=3179>. 21 KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Neverbální komunikace. Praha: SPN, 1988. 216 s. ISBN 17-297-87. 22 MIKULÁŠTÍK, Milan. Komunikační dovednosti v praxi. Vyd.1. Praha: Grada, 2003. 361 s. ISBN 80-247- 0650-4. 18
do očí. První vzájemný oční kontakt je vyslán z větší vzdálenosti, ještě předtím, než dva lidé zahájí interakci, a je jakýmsi společným prohlášením o budoucím setkání. Toto prohlášení však musí doprovázet i další signály jako například úsměv nebo pokývání hlavou. Když se po tomto úvodním pohledu k sobě budoucí účastníci komunikace blíží, většinou se vzájemnému očnímu kontaktu vyhýbají a znovu se na sebe podívají až v okamžiku, kdy zaujmou komunikační postoj. Během komunikace se oči téměř nepřetržitě pohybují v opakovaném rytmu fixace na zajímavých místech, jako jsou oči nebo ústa. Tyto fixace trvají v průměru třetinu sekundy a jsou spojeny s velmi rychlou oční rotací. Lidé pozorují svého partnera dvakrát tolik při poslechu než při mluvení. Důvodem může být to, že mluvčí nechtějí být ničím vytrháváni ze svého soustředění, a na partnera se dívají, jen když chtějí zaznamenat partnerovu reakci na důležitou část svého sdělení. Pohled hraje ústřední roli ve všech sociálních situacích už jen tím, že otevírá možnou cestu pro příjem vizuálních neverbálních signálů. Ty jsou hlavní zpětnou vazbou v průběhu komunikace. Intenzita pohledu v interakci je výsledkem střetu dvou sil: síly dívat se a síly vyhýbat se pohledu. Pokud se dvě osoby navzájem mají v oblibě, pak je rovnováha porušena a pohled trvá déle 23. Intenzitu pohledu ovlivňují i rozdíly v dominanci a sociálním statutu. Ti, kdo vysílají delší pohledy, jsou považováni za dominantnější. Je velmi pravděpodobné, že účelem dlouhého pohledu je ustavení dominantního postavení, nicméně po jeho získání dominantní osoba často intenzitu svého pohledu okamžitě redukuje. Prostřednictvím pohledu je signalizována i třetí důležitá dimenze interpersonálních vztahů hrozba. U zvířat často naznačuje hrozbu upřený pohled. Pokud je reakce recipienta zcela opačná, tedy pokud sklopí oči, znamená to ve většině případů snahu o smír či podvolení se. Zrakové signály, které se užívají pro komunikování interpersonálních vazeb, v sobě pravděpodobně obsahují mnohem víc než pouhý pohled. Sdružovací pohledy jsou obvykle doprovázeny úsměvem, signály hrozby zamračenou či kamennou tváří. Smiřovací signály jsou doprovázeny svěšením hlavy. Sexuální přitažlivost navíc disponuje neovladatelnými neverbálními signály, jako je rozšiřování zorničky. Vyhýbání se pohledům lze interpretovat jako nezájem. Pohledy očí jsou jedním z nejdůležitějších způsobů komunikace. Vhodně voleným pohledem chválíme, povzbuzujeme, ale také napomínáme. Signály sdělené očima se liší v závislosti na délce, směru a charakteru pohledu. V každé kultuře existují dost striktní, i když nepsaná pravidla vhodné délky zrakového kontaktu. Je nutno vědět, čemu je třeba věnovat pozornost, při pozorování řeči očí: 23 KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Neverbální komunikace. Praha: SPN, 1988. 216 s. ISBN 17-297-87. 19
zaměření pohledu - sledování směru, kam je pohled zaměřen, doba trvání bodového zaměření pohledu - jak dlouho stojí oči, které se zabodly do určitého terče, četnost pohledů na různé terče, sled pohledů sekvence, celkový objem pohledů, úhel pootevření očních víček, průměr zornice, mrkací pohyby, tvary a pohyby obočí a tvary vrásek kolem očí. Pomocí očního kontaktu řídíme průběh konverzace podle poměrně složitého systému společenských pravidel. Osoba, která hovoří, se například očnímu kontaktu vyhýbá, ale na konci své promluvy vzhlédne, jako by předávala hovor svému partnerovi. Osoba, která naslouchá, naopak oční kontakt většinou udržuje. Když vidíme, že člověk, s nímž mluvíme, se na nás delší dobu nedívá, usoudíme, že nás asi neposlouchá. Ženy navazují a udržují zrakové kontakty (když mluví, i když naslouchají) častěji a déle než muži. Platí to jak v případě komunikace ženy se ženou, tak v případě komunikace ženy s mužem. Tato odlišnost může být způsobena větší tendencí žen projevovat své emoce. 2.8 Paralingvistika Paralingvistika je komunikování mimoslovními složkami hlasového projevu. Paralingvistické hledisko hraje důležitou roli v lidské řečové komunikaci. Řeč vždy obsahuje paralingvistický aspekt, jelikož je modulována hlasem 24. Písemně nezaznamenatelné - nelingvistické, tedy paralingvistické charakteristiky řeči, přehledně klasifikoval Křivohlavý, jenž v tomto oboru neverbální komunikace rozlišuje 25 : 1. Hlasové dimenze: hlasitost řeči (na škále od šeptání po vysokou hlasitost - křik), výšku tónu řeči (od hlubokého hlasu po vysoký), 24 Paralingvistika. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, 30. 5. 2008, 13:10, last modified on 28. 5. 2011 v 22:27 [cit. 2011-06-21]. Dostupné z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/paralingvistika>. 25 KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Neverbální komunikace. Praha: SPN, 1988. 216 s. ISBN 17-297-87. 20