Využití vybraných forem Divadla Utlačovaných A. Boala při práci s adolescenty

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Divadelní fakulta Ateliér Divadlo a výchova Studijní obor Dramatická výchova Využití vybraných forem Divadla Utlačovaných A. Boala při práci s adolescenty Bakalářská práce Autor práce: Miroslav Jindra Vedoucí práce: MgA. Zuzana Žáková Oponent práce: MgA. Kamila Kostřicová Brno 2011

Bibliografický záznam JINDRA, Miroslav. Využití vybraných forem Divadla Utlačovaných A. Boala při práci s adolescenty [The selected forms of Theatre of the Oppressed by A. Boal used in workshops with adolescents]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Divadelní fakulta, Ateliér Divadlo a výchova, 2011. 47 s. Vedoucí diplomové práce MgA. Zuzana Žáková. Anotace Bakalářská práce Využití vybraných forem Divadla Utlačovaných A. Boala při práci s adolescenty pojednává o formách Divadla Utlačovaných a jejich využití v dnešní době s věkovou skupinou adolescentů. Vybrané formy Divadla Utlačovaných jsou převzaty, přetvořeny a nabídnuty dané věkově skupině v rámci jednorázových dílen. Tak jsou prověřeny možnosti využití divadla fotorománu, analytického divadla a divadla obrazů. Annotation Bachelor thesis The selected forms of Theatre of the Oppressed by A. Boal used in workshops with adolescents deals with the forms of Theatre of the Oppressed and their using today in the age group of adolescents. Selected forms of Theatre of the Oppressed are taken, transformed and offered to work in the workshops. There are used principles of Photo-romance theater, Analytical theater and Image theater. Klíčová slova Komunikace, adolescence, A. Boal, Divadlo Utlačovaných, divadlo fotorománu, analytické divadlo, divadlo obrazů Keywords Communication, adolescence, A. Boal, Theatre of the Oppressed, Photo-romance theater, Analytical theater, Image theater

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci Využití vybraných forem Divadla Utlačovaných A. Boala při práci s adolescenty zpracoval samostatně s použitím pramenů, které uvádím v seznamu použitých informačních zdrojů. Brno 20. května 2011 Miroslav Jindra

Poděkování Rád bych poděkoval vedoucí bakalářské práce MgA. Zuzaně Žákové za trpělivost při konzultacích, za velkou pozornost, kterou mé práci věnovala, a za odborné rady, bez nichž by tato práce nemohla vzniknout. Děkuji také Mgr. Simoně Hlínové za připomínky týkající se oblasti komunikace a školám, které mi umožnily realizaci dílen.

Obsah Úvod... 7 1 Komunikace... 8 1.1 Mezilidská komunikace... 8 1.1.1 Základní dělení mezilidské komunikace... 10 1.1.1.1 Verbální komunikace... 10 1.1.1.2 Neverbální komunikace... 11 1.1.1.3 Paralingvistická komunikace... 12 2 Adolescence... 14 2.1 Tělesný vývoj... 14 2.2 Kognitivní změny (vývoj poznávacích procesů)... 14 2.3 Vývoj identity... 15 2.4 Socializace a citové vazby... 16 3 Divadlo Utlačovaných Augusto Boala... 18 3.1 Augusto Boal... 18 3.2 Divadlo Utlačovaných... 18 3.2.1 Divadlo jako jazyk... 20 3.2.2 Divadlo jako diskuze... 21 4 Práce s vybranými formami Divadla Utlačovaných... 24 4.1 Výběr cílové skupiny... 24 4.2 Výběr forem Divadla Utlačovaných... 24 4.3 Návrh, realizace a zhodnocení jednotlivých dílen... 26 4.3.1 Dílna vycházející z divadla fotorománu... 27 4.3.1.1 Plán dílny... 28 4.3.1.2 Zhodnocení dílny... 29 4.3.2 Dílna vycházející z analytického divadla... 30 4.3.2.1 Plán dílny... 31 4.3.2.2 Zhodnocení dílny... 32 4.3.3 Dílna vycházející z divadla obrazů... 33 4.3.3.1 Plán dílny... 34 4.3.3.2 Zhodnocení dílny... 35 5 Tvorba a vyhodnocení dotazníků... 37 Závěr... 45

Použité informační zdroje... 46 Seznam ilustrací... 47 Seznam grafů... 47 Seznam příloh... 47 Přílohy... 48

Úvod Ve své bakalářské diplomové práci se budu snažit prověřit využitelnost některých forem Divadla Utlačovaných v rámci současné výchovy a vzdělávání, i když již nepracují s takovými tématy a nejsou určeny takové skupině lidí (utlačovaným) jako v době svého vzniku. Záměrně užívám slovo některé, jelikož půjde pouze o mnou vybrané formy, které osobně považuji za nejvíce zajímavé a inspirativní pro zvolenou cílovou skupinu adolescenty. Cílem této práce není zmapovat veškerou práci A. Boala, ale jen převzít určité formy, přetvořit je a nabídnout k práci specifické věkové skupině v rámci dílen. Jak říká Ivo Osolsobě Divadlo je komunikace komunikací o komunikaci. A u divadla A. Boala to platí dvojnásob. Velmi výrazně se na něm dají ukázat jednotlivé principy komunikace, které v běžném životě bereme jako samozřejmost a nijak si jich nevšímáme. Z tohoto důvodu jsem jako zastřešující téma všech dílen zvolil komunikaci. Cílová věková skupina středoškolské mládeže, neboli adolescentů, nebyla zvolena náhodně. Osobní důvod představoval zájem pracovat s touto skupinou a rozšířit si tak svoje pedagogické schopnosti, praktickým důvodem pak byla dostupnost věkové skupiny. Téma komunikace se objevuje v Rámcových vzdělávacích programech pro gymnázia, v průřezovém tématu Osobnostní a sociální výchova. To přispělo k snadnému náboru a získání účastnických skupin. Práce je rozdělena na dvě části. V teoretické části se věnuji vysvětlení pojmů komunikace, adolescence a Divadlo Utlačovaných A. Boala, jež představují základní kámen pro druhou, praktickou část, která spočívá v realizaci dílen využívajících vybrané formy Divadla Utlačovaných. Důvody, které mě vedly k výběru pouze některých forem, jsou obsaženy v následujících kapitolách. Celá práce má za úkol nabídnout čtenáři pohled na práci s vybranými formami Divadla Utlačovaných a jejich využití v praxi. Nepředstavuje přesný návod, jak určitou formu pozměnit, má být spíše inspirativní pro případnou práci obdobného charakteru. 7

1 Komunikace Slovo komunikace vychází z latinského communicare činit něco společným, společně něco sdílet. Takto pojímáme komunikaci v širším slova smyslu. V užším slova smyslu ji pak chápeme jako výměnu informací. Dorozumívání se, předávání informací, komunikace, představuje základní potřebu sociálně žijících tvorů (ať již zvířat či lidí), která vychází z nutnosti upozornit například na nebezpečí, na potravu, na sebe sama. Každá skupina sociálně žijících tvorů má různé způsoby komunikace. U zvířat se jedná např. o komunikaci chemickou, která zahrnuje různé pachové a chuťové signály, nebo mechanickou komunikaci využívající dotekové a vibrační signály aj. Zvláštní druh tvoří komunikace mezilidská, o které bude pojednávat následující kapitola. 1.1 Mezilidská komunikace Člověk se během celého svého života neustále střetává s jinými lidmi, což vychází z jeho přirozené potřeby družit se ve skupinách, tj. sociálně žít. Díky tomu dochází k sociálním interakcím, neboli stykům, jejichž důležitou součástí je komunikace. Jako prostředek komunikace neslouží pouze slova a gesta, ale také nálady, pocity a další faktory, které ve vzájemné sociální interakci působí. Komunikace je proces, jímž lidé předávají informaci, ideje, postoje a emoce jiným lidem. 1 Základní struktura komunikace je tvořena třemi prvky: 1) Komunikátor - člověk, který odesílá informace 2) Komunikant - člověk, který odeslané informace od komunikátora přijímá 3) Komuniké - obsah sdělení 2 Na obrázku č. 1 je znázorněno obecné schéma komunikace. Komunikátor odesílá svoje kódované informace komunikantovi. Informacemi vyjadřuje obsah (komuniké), k čemuž využívá určitého média (telefon, přímý kontakt,...). Komunikant přijaté informace dekóduje a podává komunikátorovi zpětnou vazbu. 1 NAKONEČNÝ, M. Sociální psychologie. Praha: Academia, 2009, s. 288 2 PLAŇAVA, I. Průvodce mezilidskou komunikací. Přístupy dovednosti poruchy. Praha: Grada, 2005, s. 28-32 8

Obr. č. 1 Obecné schéma komunikace, Zdroj: vlastní znázornění Kódování informace KOMUNIKÉ MÉDIUM Dekódování informace KOMUNIKÁTOR Zpětná vazba KOMUNIKANT S komunikací úzce souvisí motivace, která vychází z lidských potřeb. Každý člověk má různé motivace pro komunikování. Jako nejjednodušší a nejvýstižnější jsem zvolil dělení podle Vágnerové, která motivace ke komunikaci člení podle čtyř základních hledisek: - potřeba sociálního kontaktu tak se opět vracíme k jedné ze základních lidských potřeb, a to tvořit sociální skupiny, ve kterých se vytvářejí vzájemné vztahy a silná potřeba jedince identifikovat se se skupinou - potřeba orientace díky níž se učíme novým věcem, získáváme informace, a tak si vytváříme vlastní názory na dané věci - potřeba sebepotvrzení touto potřebou získáváme povědomí o svém postavení v daném prostřední (rodina, parta, škola,...) a potvrzujeme si tak vlastní identitu - potvrzení svojí konformity formu komunikace přizpůsobujeme své sociální roli, která je v každém prostředí odlišná (škola, rodina, parta,...), a společenským normám Zpravidla komunikujeme s nějakým cílem. Z. Vybíral a M. Vágnerová označují tento cíl jako funkci komunikace a dělí ji do pěti hlavních typů: - informační předání informace někomu jinému - instruktivní instruování, navedení, vysvětlení - přesvědčovací ovlivnění názoru někoho jiného, manipulování - podpůrná vyjádření podpory - relaxační pobavit se, rozptýlit 3 3 VÁGNEROVÁ, M. Základy psychologie. Praha: Karolinum, 2004, s. 294-298 9

Na výše zmíněné funkce komunikace, zejména informační, instruktivní a relaxační, jsem se zaměřil i při plánování komunikačních dílen (viz kapitola 4). Praktická část dílen byla doplněná o výklad teorie, která obsahovala i zaměření na jednotlivé druhy komunikace. O nich budu pojednávat v následující kapitole. 1.1.1 Základní dělení mezilidské komunikace V odborné literatuře se lze setkat s rozdělením komunikace na základě různých hledisek (např. podle osoby, se kterou komunikuji interpersonální, intrapersonální; podle míry záměrnosti záměrná a nezáměrná apod.). Nejzákladnější dělení je dělení podle prostředků, kterými komunikujeme. Tak se dostáváme k rozlišení komunikace na verbální, neverbální a paralingvistickou. 1.1.1.1 Verbální komunikace Pojem verbální vychází z latinského verbum, což znamená slovo. Verbální komunikace tedy označuje komunikaci vycházející ze slov, jazyka, řeči. Tento způsob komunikace není závislý na čase a prostoru, jelikož ho můžeme zaznamenat zvukově či písemně. Tomu odpovídá i následující dělení na: a) komunikaci mluvenou pro kterou je člověk vybaven hlasivkami, jazykem a rty, a tak může užívat slov a vět; b) komunikaci psanou která využívá písmo k uchování jistých informací a potažmo celého jazyka národa. Od našeho nejútlejšího věku potřebujeme komunikovat. Pokud se v průběhu lidského života neobjeví žádný patologický jev, vyvíjí se verbální komunikace po celou jeho dobu. Zpočátku se dorozumíváme pomocí různých zvuků, které se postupem času (asi ve 2 letech) mění ve slabiky a slova. Toto období života je pro verbální komunikaci velmi důležité. Již v této etapě života se vytváří sociální cítění, které v průběhu života napomáhá při navazování vztahů s ostatními lidmi. V dalších letech se rozšiřuje zásoba jazykových znaků člověka. Nelze ale říci, že by v některém roce byla ukončena. V průběhu života se setkáváme s novými slovy, která jsou například převzata z cizích jazyků (z posledních let je to např. vygůglit,...). Verbální komunikace spolupracuje s komunikací neverbální, doplňuje ji a vytváří tak společně přesné významy. 10

1.1.1.2 Neverbální komunikace Dalším neodmyslitelným druhem je komunikace neverbální neboli mimoslovní. Obsahuje vše, co se netýká hlasového projevu. Výstižně ji charakterizuje Z. Vybíral: Neverbální komunikace zahrnuje širokou oblast toho, co signalizujeme beze slov či spolu se slovy jako doprovod slovní komunikace. 4 Z toho je zřejmé, že není důležité jen to, co řekneme, ale také to, jak vyjádřené sdělení dokreslíme mimoslovně. Vyznění celého kontextu zprávy však závisí také na situaci, ve které se komunikace uskutečňuje. Zákonitosti neverbální komunikace se liší podle jednotlivých společenských kultur. Evropané mají vypracovaný jiný gestus (kombinace gest) neverbální komunikace, než je tomu například u kultur asijských (např. podání ruky při pozdravu, úklona, ). Při styku mezi jednotlivými společenskými kulturami je tudíž nutné znát jednotlivé normy a zásady komunikace. Neverbální komunikaci můžeme rozdělit do několika složek: - Mimika - zahrnuje vše, co se týká našeho vzhledu tváře. Její variací dokážeme vytvořit mnoho významů, které dokáží komunikovat i samy o sobě, aniž bychom je doplnili slovy. - Oční kontakt - oči hrají v komunikaci nezastupitelnou roli. Z očí vyčteme spoustu informací, které potvrzují nebo vyvracejí jazykové sdělení, ukazují jistotu či nervozitu. - Gestika - představuje pohyby různými částmi těla (rukou, nohou,...), které mohou doplňovat jazykovou stránku nebo mohou stát samy o sobě. Každý člověk si během života vytvoří gestus ovlivněný sociokulturním prostředím, ve kterém se pohybuje (např. pokývání hlavou, které znamená v naší zemi souhlas, znamená v Bulharsku nesouhlas), a zároveň si vytváří svůj individuální gestus. Ten je typický pro každého jedince (např. styl pozdravu atd.). - Proxemika - se zabývá prostorovým chováním člověka, udržováním vzdálenosti od ostatních lidí. Tyto vzdálenosti označujeme jako základní zóny, které se dělí na čtyři druhy: intimní, do které si pustíme pouze velmi blízkého člověka, partnera (do 60 cm) 4 VYBÍRAL, Z. Psychologie komunikace. Praha: Portál, 2005, s. 81 11

osobní, ve které si držíme své přátele (od 60 cm do 1,2 m) společenská, kdy si držíme odstup, například při různých pracovních setkáních (od 1,2 m do 2 m) veřejná, v této zóně si udržujeme všechny, kteří s námi nemají nic společného, např. neznámí lidé na ulici (od 2 m) - Haptika - představuje nauku o dotycích v mezilidském styku. Dotyky hrají v komunikaci důležitou roli, využíváme je především při komunikaci s bližšími přáteli. - Posturika - představuje řeč našich fyzických postojů a držení těla. Může komunikovat sama o sobě, kdy vyjadřuje jistotu jedince a jeho momentální rozpoložení. Zároveň také dotváří jazykové sdělení. - Image - v dnešní době se jedná o druh neverbální komunikace, který hraje velkou roli. To, jak se oblékáme, jaký používáme parfém apod., tvoří celkový obraz o člověku, a to především při vytváření prvního dojmu. 1.1.1.3 Paralingvistická komunikace Někteří autoři tento druh komunikace zařazují do verbální komunikace a mají k tomu logický důvod. Paraverbální projevy komunikace totiž s verbální komunikací úzce souvisí. Jedná se o jakékoliv zvukové a hlasové projevy, které jsou součástí řeči, jako je rychlost řeči, tón a hlasitost řeči, intonace, protahování či zkracování slov, smích nebo pláč, emocionální zabarvení hlasu (např. chvějivý hlas prozrazující nervozitu nebo strach), pomlky, které děláme ve větách, akcenty apod. Tyto projevy doplňují a upřesňují jazykové sdělení, vyjadřují jednotlivé emoce, abychom správně pochopili kontext přijaté zprávy. Všechny tři druhy mezilidské komunikace jsou v sociálních interakcích zastoupeny v různém měřítku. I když se může zdát nejvíce zastoupená verbální (slovní komunikace), opak je pravdou. Největší procento zastoupení, necelých 70%, tvoří neverbální komunikace, za ní následuje s cca 30% paralingvistická komunikace. Teprve na posledním místě se objevuje verbální komunikace, která je zastoupena necelými 10%. 5 5 PLAŇAVA, I. Průvodce mezilidskou komunikací. Přístupy dovednosti poruchy. Praha: Grada, 2005, s. 89-92 12

Jak je patrné, komunikace tvoří v našem životě nezastupitelnou roli, ať už se jedná o potřebu neustálého přísunu informací, tak i o přesah, který má komunikace v ovlivnění intelektuální schopnosti lidského myšlení. Mnohé z toho, co bylo zmíněno, používáme v běžném životě, aniž bychom nad tím přemýšleli. Často si neuvědomujeme, jaké faktory ovlivňují naši komunikaci, jakých chyb se při ní dopouštíme a jak snadné je jejich odstraněním předejít nedorozuměním, neboli komunikačním šumům. Plaňava ve své knize Průvodce mezilidskou komunikací. Přístupy dovednosti poruchy věnuje celou kapitolu této problematice. Upozorňuje zde na poruchy popisované v psychopatologii, jako je např. překotnost (zrychlená řeč), roztržitost (vnikání jiných myšlenek do komunikace) atd. Úspěšná komunikace je pro člověka zásadní v procesu socializace. Pokud neprobíhá interakce s dalšími jedinci efektivně, může být tento proces přerušen, což může mít za následek vyčlenění ze společnosti, které je pro jedince fatální. Na nejčastější chyby v komunikaci (např. zkreslení sdělovaných informací, ) a pochopení základních principů efektivní komunikace jsem se zaměřil i při realizaci dílen, zejména pak ve společných diskuzích (viz kapitola 5). 13

2 Adolescence Adolescence představuje významný mezník vývojového období života jedince, které se pohybuje mezi 15. a 20. či 22. rokem. Samotné slovo adolescence je odvozeno z latinského slova adolescere, tj. dorůstat, dospívat, mohutnět. Adolescenci můžeme charakterizovat jako období plné zvratů, změn, hlubšího sebepoznávání (hledání identity) a utvrzování se, období důležité pro přechod z dětství do dospělosti. Adolescence je především dobou komplexnější psychosociální proměny, mění se osobnost dospívajícího i jeho sociální pozice. Mladý člověk získává nové role, spojené s vyšší sociální prestiží. 6 2.1 Tělesný vývoj U adolescenta se dotváří sekundární pohlavní znaky, jejichž vývoj byl započat na počátku předchozího období pubescence. Tělo stále roste, objevuje se růstový spurt neboli dočasné prudké zrychlení růstu. Adolescent se o své tělo velmi často zajímá a pohlíží na něj z pohledu aktuálního ideálu krásy. S tímto ideálem krásy se srovnává a vytváří si obraz sebe sama. Vnější krása se pro adolescenty stává primárním bodem, který dokážou dobře ocenit a ještě lépe zkritizovat. 2.2 Kognitivní změny (vývoj poznávacích procesů) Na počátku adolescence vrcholí Piagetovo stadium formálních logických operací, pro které je charakteristický odklon od závislosti na konkrétní realitě myšlení k myšlení abstraktnímu. S tím souvisí také kritický přístup k vlastnímu i cizímu myšlení. 7 Adolescent začíná uvažovat v jiné časové dimenzi, jeho pozornost se přesouvá od minulosti a přítomnosti do budoucnosti, která nabývá velkého významu. Díky tomu si adolescent uvědomuje, jaké následky bude mít jeho chování apod. Všechny tyto změny vedou k posílení poznávacího egocentrismu, který se projevuje: - nadměrnou kritikou a sklonem polemizovat; - odmítáním výjimek a kompromisů, které jsou pro adolescenta rušivými elementy; 6 VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie. Praha: Portál, 2000, s. 253 7 ŘÍČAN, P. Cesta životem. Praha: Portál, 2004, s. 186-190 14

- přecitlivělostí a vztahovačností, jelikož má adolescent stále pocit, že ho někdo kritizuje; - schopností pochopit obecnější pravidla a aplikovat je na různé situace; - radikalismem, který slouží jako obrana proti nejasnosti a mnohoznačnosti. Práce s touto věkovou skupinou může být v některých ohledech velmi náročná. Největší problém může být s motivací k určitým úkolům, které adolescenta nebaví. Jeho odmítání může být tak striktní, že je jakákoliv motivace marná. Zároveň však, díky posunu k abstraktnímu myšlení, může být práce s adolescenty mnohem jednodušší, protože již nepotřebují tak konkrétní zadání, jak tomu bylo v předchozích vývojových obdobích. 2.3 Vývoj identity Dospívání je psychicky náročným obdobím. Adolescent si pokládá základní otázky kdo je, jaký je, kam patří a kam směřuje. Adolescent při hledání své identity prochází dlouhou cestou, na které přebírá různé vzory či idoly, projektuje se do nich, nebo se naopak vymezuje a snaží se v sobě najít něco originálního, čím by se odlišoval od ostatních. Přebírá názory, které odpovídají jeho současnému cítění, nepřipouští odlišné argumenty. Přestává být psychicky závislý na rodičích a osamostatňuje se. Vnímá se jako odlišný od svých rodičů a vrstevníků a přebírá za sebe odpovědnost, dosahuje tzv. psychické diferenciace a psychické nezávislosti schopnosti vnímat se jako jednající nezávisle na druhém. Adolescent nad sebou začíná přemýšlet a uvažovat o tom, co si jiní lidé o něm myslí, sebereflektuje se. M. Vágnerová v této souvislosti hovoří o tzv. ideálním já, obsahujícím prvky chtěného a požadovaného já, které je pak srovnáváno s reálným já. Když je mezi ideálním a reálným já velký rozdíl, často to vede ke zklamání ze sebe sama. 8 Všechny jednotlivé charakteristiky adolescenta (vnímání vlastního chování, prožívání a sociálního srovnávání) vedou k sebehodnocení. Základem kladného sebehodnocení je uznání vlastní hodnoty. Pro adolescenta je důležité potvrzení osobní identity. Její podstatou je vědomí vlastní jedinečnosti a potvrzení sociální identity, neboli pocit začlenění a 8 VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie. Praha: Portál, 2000, s. 228-234 15

spolupatřičnosti. Pokud se adolescent cítí nerespektovaný rodinou, vrstevníky a dalšími autoritami, může zažívat pocit odcizení. S potvrzením vlastní identity úzce souvisí sexuální vývoj. Adolescent poznává svoje tělo a začíná navazovat první partnerské vztahy, které ústí v první sexuální zkušenosti. I sexuální vývoj hraje tedy v potvrzení vlastní identity svoji významnou roli. 2.4 Socializace a citové vazby Dospívající mají potřebu vymezit se, být jiní než jejich rodiče, než ostatní dospělí, mít svůj vlastní život. Začínají navazovat vztahy se svými vrstevníky, začínají se sdružovat v různých skupinách apod. Zároveň přijímají nové sociální role 9, které souvisejí se vstupem na střední školu, a tím i jejich profesionalizací. Toto osamostatňování se a tvorba nových sociálních vztahů je podstatná pro následné převzetí rodičovských a manželských rolí. Ve vztahu k rodičům se chování dospívajících může zdát konfliktní, problémové, rozporuplné. Vše se děje díky emocionálním krizím, které adolescent prožívá a díky nimž má obavy ze zvládnutí různých zátěžových situací. To je následek vývojových změn, které se u dospívajícího jedince odehrávají. Dospívající již nepřebírá názory svých rodičů, ale naopak na ně pohlíží kriticky a hledá vlastní pravdu, která je pro něho absolutní. Kritika se může týkat čehokoli, třeba názoru na nějaké sportovní utkání nebo populární zpěvačku, ale směřuje k základnějším otázkám: ke světovému názoru, k otázkám smyslu života, společenské morálky, způsobu, jímž rodiče vychovávají kritizujícího adolescenta i další děti. 10 Rodič by tedy neměl vnímat názory dospívajícího osobně, jako by byly namířené proti němu. Dospívající se jen snaží ujasnit si vlastní názory na svět a sebe sama, což mu pomáhá utvrdit si vlastní identitu. Stejně jak se mění vztahy k rodičům, mění se také vztahy s vrstevníky. Nejen že mají hlubší sociální podtext, který se formuluje v soustředění jedinců ve skupinách 9 pozn.: To, jaká je naše sociální role, vyplývá z prostředí (sociálních skupin), ve kterých se pohybujeme. Po narození se dostáváme do sociální skupiny rodiny, kde přijímáme roli syna nebo dcery, bratra nebo sestry, vnuka nebo vnučky, atd. S příchodem do školky a školy se tyto role začínají rozšiřovat o role kamaráda a žáka. Tak neustále, po celý průběh našeho života, přijímáme nové sociální role, které s sebou nesou určitou míru zodpovědnosti. Hlavní funkce těchto rolí je integrační. Začleňujeme se do skupin, a tak i do celé společnosti. Některé role získáváme automaticky, bez vlastního přičinění (syn, dcera, vnuk, vnučka,...) a jiné si naopak vybíráme (např. profese). 10 ŘÍČAN, P. Cesta životem. Praha: Portál, 2004, s. 213 16

(party, subkultury), kde naplňují svoji potřebu ztotožnit se s někým, někam patřit, ale vrstevnické vztahy se postupně stávají zdrojem intimity a citových vazeb, které vrcholí v rolích rodičů a manželů v období dospělosti. Výstižně shrnuje poznatky o komunikaci s dospívajícími Ivo Plaňava ve své knize Průvodce mezilidskou komunikací: S dospívajícími komunikujeme tak, jako by byli o rok až dva dospělejší, než se nám zdají. Tím přispíváme k tomu, aby se takovými stali. 11 Na všechny zmíněné faktory ovlivňující komunikaci s adolescenty (prostředí, ve kterém se pohybují; aktuální duševní stav, ) jsem se soustředil jak při přípravě dílen, tak i v následných realizacích. Důraz jsem kladl na komunikaci mezi adolescenty a zejména na jejich vystupování před ostatními, které může být u některých jednotlivců, s ohledem na jejich věk, problém. K tomuto účelu mi sloužily formy Divadla Utlačovaných, o kterých je detailněji pojednáno v následující kapitole. 11 PLAŇAVA, I. Průvodce mezilidskou komunikací. Přístupy dovednosti poruchy. Praha: Grada, 2005, s. 113 17

3 Divadlo Utlačovaných Augusto Boala 3.1 Augusto Boal Divadelní pedagog, režisér, autor řady publikací a politik Augusto Boal se narodil 16. března 1931 v Rio de Janeiru v Brazílii. Po získání titulu chemického inženýra studoval divadelní vědu na Kolumbijské universitě v New Yorku. Po absolvování se vrátil zpět do Brazílie, kde založil divadlo Teatro de Arena de Sao Paolo. Zde také v 50. letech začal vytvářet svoji koncepci Divadla Utlačovaných (viz podkapitola 3.2). V 70. letech byl Boal z politických důvodů vězněn a následně musel Brazílii opustit. Tak se rozšířila jeho práce s Divadlem Utlačovaných v Peru, Argentině a Evropě, kde na základě sociokulturních poměrů vytvářel a přizpůsoboval různé formy a techniky tohoto nového druhu divadla (novinové divadlo, neviditelné divadlo, legislativní divadlo, divadlo fórum...). Na pařížské Sorbonně byl v 80. letech jmenován docentem. V Paříži se také pořádal první Mezinárodní festival Divadla Utlačovaných. V 90. letech se vrátil do Brazílie, kde se stal Vereadorem (členem parlamentu) v Riu de Janeiru. Do konce svého života pořádal různé semináře a workshopy po celém světě. Zemřel 2. května 2009 v Riu de Janeiru. 12 3.2 Divadlo Utlačovaných V této části se budu zabývat koncepcí Divadla Utlačovaných, neboli osvobozených (Theatre of the Oppressed), a jeho jednotlivými formami, které byly čerpány z dvou hlavních informačních zdrojů: Lidové divadlo Augusta Boala jako prostředek třídního boje v Latinské Americe 13 a Theater of the oppressed 14. Divadlo Utlačovaných vzniklo v 50. letech v Brazílii v divadle Teatro de Arena de Sao Paolo. Vycházelo z tehdejšího latinskoamerického lidového divadla a bylo reakcí na tehdejší sociální a politickou situaci - omezení občanských svobod vládou, potlačení osobní identity občanů, velký zásah USA do ekonomických poměrů 12 HENDL, J. Lidové divadlo Augusta Boala jako prostředek třídního boje v Latinské Americe. Praha: Kulturní dům hl. m. Prahy, 1983. s. 8-13 13 Ibidem 14 BOAL, A. Theater of the oppressed. London: Pluto Press, 1998. 198 s. 18

Latinské Ameriky v podobě vlastnictví půdy a továren amerických obyvatel nebo vliv evropské kultury, která vytěsňovala místní kulturní tradice. Potřeba vymezit se zmíněným tendencím se začala objevovat v novém typu divadla Augusto Boala. Ten se odklonil od klasického pojetí divadla rozděleného na jeviště a hlediště, na herce a diváky a vnesl do něj interaktivní prvek. Diváci jsou přímo zapojováni do akce a stávají se přímými účastníky. Prolomení bariéry mezi herci a diváky mělo vést nejen k aktivizaci diváků, ale také k jejich uvědomění si určitých motivací postav a možných změn jejich chování nejen v rámci divadla, ale i skutečného života. Boalova teorie i praxe je blízká odkazu evropské divadelní avantgardy. Boal nechápe divadlo tradičně jako něco, co slouží výhradně zábavě. Usiluje o postižení současného života v jeho rozporuplnosti a problémech. Zároveň však tím, že aktivizuje diváka, zesiluje společenský dopad divadelní inscenace a vede tohoto přímo do hry vtaženého diváka k zamyšlení. Tento eticko-výchovný cíl sbližuje Boala s Brechtem. Boal učí své diváky myslet a tím nepřímo i jednat. Ovlivňuje jejich postoj ke společenskému systému, k životu a dělá to vše zcela programově. 15 Boal ve svých formách 16 Divadla Utlačovaných vycházel jak z aktuálních politických a sociálních situací (např. volby), tak z problémů obyčejných lidí (např. nevěra). Celá koncepce Divadla Utlačovaných měla také didaktický dosah. V roce 1973 se Boal se svou divadelní skupinou podílel na programu ALFIN (Operación Alfabetización Integral), který měl za úkol odstranit negramotnost v Peru zasahující až ¼ populace. Jak již bylo řečeno, Boal přetváří pasivního diváka v aktivního, a to ve čtyřech fázích: 1) poznání svého těla sled cvičení, ve kterých si člověk uvědomuje své tělo, jeho možnosti a hranice 2) naučit se vyjadřovat pomocí svého těla soubor her, kterými se člověk učí vyjadřovat skrz své tělo, bez použití obvyklých forem vyjadřování 3) divadlo jako jazyk 15 HENDL, J. Lidové divadlo Augusta Boala jako prostředek třídního boje v Latinské Americe. Praha: Kulturní dům hl. m. Prahy, 1983. s. 3 16 Jelikož není v oblasti Divadla Utlačovaných přesně stanovená terminologie, užívám pro další dělení Divadla jako jazyk a Divadla jako diskuze pojem formy. 19

4) divadlo jako diskuze První dvě fáze jsou pouze přípravné, jejich hlavním úkolem je koncentrovat účastníky a připravit je na další práci v následujících fázích. 17 3.2.1 Divadlo jako jazyk Divadlo jako jazyk počítá s přímým zapojením diváka do akce. Důležitý zde není vlastní divadelní produkt, ale průběh, do kterého diváci aktivně zasahují. Navrhují změny a řešení daných situací, popřípadě navržené změny sami realizují jako herci. Tak se z diváků stávají podle Boala tzv. spect-actors, neboli diváci-herci. Divadlo jako jazyk má několik forem: Simultánní dramaturgie Simultánní dramaturgie využívá diváka jako autora, který může daný příběh (problém) přepsat. V této formě diváci zasahují do děje pouze svými návrhy řešení, které herci improvizují. Na počátku diváci navrhnou příběh, který herci improvizují. Diváci jsou následně vybízeni k tomu, aby navrhovali řešení, která by vedla ke změně nastoleného problému. Herci tyto návrhy musí přijmout a realizovat je na jevišti. Divadlo obrazů Divadlo obrazů představuje formu, ve které slouží lidské tělo jako nástroj pro vyjádření vlastního názoru. Účastníci navrhnou téma, které může být jak abstraktní (Boal zde uvádí příklad imperialismus), nebo může vyjadřovat nějaký problém dané lokality (nedostatek vody). Jeden z účastníků vyjadřuje svůj názor na zvolené téma beze slov, pouze pomocí těl ostatních účastníků, ze kterých vytváří sousoší. To musí být propracováno do nejmenšího detailu, včetně mimického výrazu v obličeji. Poté je dán prostor ostatním účastníkům, aby sousoší modifikovali a přeskupili. Cílem je dojít k obrazu, který je akceptován jako kolektivní představa reality. Jakmile všichni účastníci souhlasí s danou představou skutečnosti, přechází se k druhé fázi, kdy je úkolem vytvořit obraz ideálu (vyřešení problému). Ve třetí fázi mají účastníci dojít k obrazu, který představuje mezifázi přechodu od daného problému k ideálu, řešení. 17 BOAL, A. Theater of the oppressed. London: Pluto Press, 1998, s 164-170 20