Úzkosti v předškolním věku: Diagnostika a léčba

Úzkosti v předškolním věku: Diagnostika a léčba Petr Nilius petr.nilius@gmail.com Abstrakt Úzkosti v předškolním věku: Diagnostika a léčba se zabývají mapováním jednotlivých oblastí a projevů, které mohou podmiňovat vznik úzkostí u dětí předškolního věku. Za užití testové baterie složené z testu ROR, LBT, volné kresby, K-J, TQ, PSQ, a FDT a Baum Test matky byly srovnány výsledky klinického (28 dětí) a neklinického (24 dětí) souboru dětí ve věku 5-6,11 let. Závěry byly vytvářeny na základě srovnávání výsledků a popisné statistiky souborů dětí. Úvod Strach a úzkost jsou přirozenou odpovědí na podněty ohrožující bezpečí a ochranu člověka. Zjednodušeně by se úzkost dala definovat jako kombinace různých somatických a psychických projevů, které nejsou vyvolány žádným reálným podnětem. Obsahují kognitivní, psychologickou, behaviorální složku a v neposlední řadě také složku vztahovou. V posledních dvaceti letech byla publikována řada publikací a výzkumných prací, které se zabývají tématem, popisem, epidemiologií, neurofyziologií, farmakoterapií a psychoterapií úzkostných poruch. Ty samotné patří k nejčastějším duševním poruchám, s jejímiž projevy se může lékař ve své praxi potkat. Úzkostné poruchy u dětí předškolního věku se svými projevy patří k obtížně diagnostikovatelným onemocněním, se kterými se ve své praxi dostávají do kontaktu pediatři, pedopsychiatři, neurologové a psychologové. Psychologie samotná nabízí možnosti diagnostiky, intervence a terapie. Předmětem výzkumu bylo získání dat ze dvou populací dětí předškolního věku. Populace dětí, které jsou již ve sledování nebo péči ambulantního klinicko-psychologického zařízení nebo v péči pedopsychiatra, s dětmi stejně starými, které nejsou vedeny v péči psychologa ani psychiatra. Podmínkou pro homogenitu vzorku byl věk určující nástup do ZŠ. Věk dětí v období 5,0-6, 11 let. Na základě porovnání mezi těmito soubory: neklinických a klinických dětí, tak bylo cílem získat informace: Klinické charakteristiky výzkumného vzorku dětí v souvislosti s úzkostí a změněnou emoční reaktivitou. O rodinách, rozdílnosti v délce mateřské dovolené a průběhu adaptace dítěte po vřazení do mateřské školy. Sledování rozdílů v kontextu užitých projektivních metod zaměřených na osobnost dítěte, jeho kognitivní úroveň, emoční reaktivitu, způsob přizpůsobení a dynamiku jeho osobnosti. Informace získané jak od dítěte samotného, tak od jeho primárně pečující osoby. V rámci rozsáhlé a konsistentní diagnostiky dětí pak ověřit funkčnost užité testové baterie složené z anamnézy dítěte, Connersové dotazníků PSQ a TQ (CTQ), testu ROR, orientačního screeningového testu školní zralosti K-J, kresby Začarované rodiny a projektivního testu LBT užitého u dětí. 1

Cílem práce bylo zmapovat psychodiagnostický a sociální kontext změněné emoční reaktivity, zmapovat její projevy a srovnat je v rámci populace dětí předškolního věku ve věkovém rozmezí od pěti let do šesti let a jedenácti měsíců věku rozdělenou na dva vzájemně mezi sebou srovnávané soubory. Soubor dětí, které vykazují znaky úzkosti a jsou v ambulantní péči klinického psychologa nebo pedopsychiatra se souborem dětí ne-klinicky vedených. Byla položena jedna výzkumná otázka a z ní dvě vyplývající hypotézy : Je diagnostická baterie složená z testu ROR, LBT, testu školní zralosti K-J, z anamnestických údajů o dítěti, výpovědi rodičů v rámci dotazníku Connersové PSQ a výpovědi učitelů o dítěti v rámci dotazníku TQ (CTQ) plně funkční a dostačující pro diagnostiku změněné emoční reaktivity u dětí předškolního věku? Hypotéza 1: Existuje signifikantní rozdíl v přítomnosti strachu při užití testu ROR mezi dětmi se změněnou emoční reaktivitou a dětmi bez zvláštností v emočním prožívání předškolního věku. Hypotéza 2: Diagnostiku změněné emoční reaktivity lze postavit pouze na výpovědi rodiče za použití klinického dotazníku Connersové PSQ v kombinaci s informacemi získanými z klinického dotazníku Connersové TQ (CTQ) vyplněného učitelem v mateřské škole. Průběh sběru dat probíhal v šesti mateřských školách na severní Moravě a ve dvou nestátních zdravotnických zařízeních - ambulancích dětské klinické psychologie. Klinický a neklinický soubor dětí byl následně porovnáván za pomocí srovnávací a popisné statistiky. Charakteristika výzkumných souborů Do výzkumu bylo zapojeno celkem 52 dětí, z toho 28 dětí (9 děvčat a 18 chlapců) bylo zařazeno do tzv. souboru klinického a 24 dětí (11 děvčat a 13 chlapců) do souboru neklinického. Všech 28 dětí z klinického vzorku je začleněno do ambulantní péče klinického psychologa nebo pedosychiatra. Dále rodiče sledovaných dětí uvádějí péči dětského neurologa a klinického logopeda. Uvedené diagnózy dětí s komorbidní úzkostí: syndrom ADHD s anxiózní komponentou: 9 dětí /3 dívky a 6 chlapců/. Specifické vývojové poruchy řeči a jazyka: 10 dětí /2 dívky a 8 chlapců/, jiné poruchy emotivity a nálad - selektivní mutismus, separační poruchy, úzkostné poruchy a tikové poruchy v dětství, enurézy a další uvedeny u celkem 9 dětí /7 chlapců a 2 dívky/. Jedno dítě bylo bez stanovené diagnózy. Na základě dostupných anamnestických údajů od rodičů bylo zjištěno, že žádné z dětí zařazených do neklinického vzorku (24 dětí) nebylo ve sledování odborného lékaře a ani není ve sledování žádného odborného psychologického nebo psychiatrického pracoviště. Z anamnézy dětí bylo zjištěno, že celkem 43% dětí /12 z 28/ klinického souboru, vykazuje nadměrnou úzkost spojenou s odloučením od nejbližších vztahových osob. Ze souboru 24 neklinických dětí podobné zjištění uvádí 21 % rodičů u svých dětí /5 z 24/. U dětí zařazených mezi klinicky sledované 25% dětí /3 chlapci a 2 dívky/ se neprojevovaly zvláštnosti v míře emoční dráždivosti. 21% dětí /5 chlapců a 1 dívka/ vykazovaly sníženou míru emotivity /úzkost/. U 33% dětí /6 chlapců a 3 dívky/, jsem zaznamenal citlivost až přecitlivělost a 2

u 21 % dětí /5 chlapců a 1 dívka/ se jednalo suspektně o zvýšenou emoční reaktivitu. Děti zařazené do vzorku neklinického - 49% z nich /5 chlapců a 7 dívek/ nevykazovalo zvláštnosti v míře emoční dráždivosti, 13% dětí /3 chlapci /, vykazovalo znaky snížené emotivity, 25% dětí /2 chlapci a 4 dívky/ vykazovalo znaky citlivosti a plachosti a 13% dětí /3 chlapci / vykazovalo znaky zvýšené emoční reaktivity. Vyjma dvou dětí se selektivním mutismem, které jsou v rámci diagnózy ve svých projevech více přecitlivělé, stydlivé a plaché, a tudíž bylo i obtížnější navázat s nimi spolupráci, lze konstatovat, že v celkovém rámci celého průběhu examinace nebyly mezi oběma sledovanými skupinami shledány signifikantnější rozdíly v projevech dětí při navazování spolupráce. Na základě porovnání užitých testových metod vyšla pozitivní korelace mezi výsledky suspektní míry emoční dráždivosti a uvedených diagnóz dětí. Z dalších sledovaných anamnestických údajů byla sledována délka kojení. U dětí se sníženou emoční dráždivosti a dětí bez signifikantních projevů byl průměr délky kojení v rámci uvedeného souboru 8, 22 měsíců a středová hodnota 7,5 měsíce, zatímco u dětí s emoční reaktivitou v rámci normy je to 7,7 měsíců a středová hodnota 5 měsíců. Somatické projevy - bolesti břicha, hlavy, zvracení aj. - u klinicky sledovaných dětí přítomny ve 32% /9 z 28/ a u dětí neklinicky sledovaných v 8% /2 z 24/. V rámci sledování rodinné heredity úzkostných poruch a nálad uvedlo v anamnéze celkem 39% rodičů /11 z 28/ u klinicky sledovaných dětí tento výskyt. V rodinách dětí neklinického vzorku byl tento údaj uveden u 4% rodičů /1 z 24/. Charakteristika rodin, délky mateřské dovolené a průběh adaptace na mateřskou školu V oblasti aktuálních rodinných poměrů bylo zjištěno, že z celkového počtu 28 dětí klinického souboru 57% (16 dětí) žije v úplných rodinách, 32% (9) dětí žije jen s jedním z rodičů a 10% (3) dětí je aktuálně součástí rozvodového řízení rodičů nebo jsou ve střídavé péči rodičů. Z celkového počtu 24 dětí neklinického souboru 96% (23) dětí žije v úplné rodině a u 4% (1 chlapce) aktuálně probíhá rozvodové řízení rodičů. Střední délka mateřské dovolené u dětí z klinického souboru dětí byla 48 měsíců, zatímco u neklinického souboru dětí byla 36 měsíců. Průměrný věk nástupu do mateřské školy u obou dvou sledovaných souborů byly 3 roky. Z výpovědi rodičů - adaptace na nástup do mateřské školky u dětí z klinického souboru u 11% (3) dětí dobře, u 50% (14) dětí normálně a u 39% (11) dětí obtížně. U dětí z neklinického souboru tato adaptace probíhala u 29% (6) dětí dobře, u 54% (13) dětí normálně a u 17% (5) dětí obtížně, náročně. 3

V otázce odkladu školní docházky o 1 rok: z klinického souboru - doporučení k odkladu dostalo celkem 72% (20) dětí a 28% (8) dětí nastoupí do školy v rámci věkové normy. Z neklinického souboru doporučení odkladu školní docházky o 1 rok dostalo 17% (4) dětí a 83% (20) nastoupilo po prázdninách do školy v rámci své věkové normy. Z užitých metod V rámci sledování souhlasnosti klinické charakteristiky chování dítěte vyplňované rodičem (Connersové dotazník PSQ) a klinické charakteristiky chování dítěte vyplňované učitelem/kou v mateřské škole (Connersové dotazník TQ) bylo zjištěno, že tyto dotazníky vzájemně silně korelují, avšak v rámci sledovaných faktorů je korelační koeficient vágní. Na základě tohoto zjištění nelze relevantně posuzovat míru úzkostných projevů u dítěte v rámci sledovaných souborů. Během klinického pozorování v rámci testové situace nebyly shledány zvláštní rozdíly v projevech chování a schopností spolupráce mezi testovanými dětmi zařazenými do souboru klinického i neklinického. Využitím orientačního testu školní zralosti K-J byly zjištěny rozptylové rozdíly dosažených skórů ve prospěch dětí z neklinické populace. Lze tedy predikovat horší úspěšnost v rámci prvního ročníku ZŠ u dětí klinického souboru a jejich celkově slabší grafomotorickou koordinaci. Srovnáním testu K- J s mírou emoční dráždivosti byla zjištěna souhlasná korelace mezi tímto testem a změněnou emoční dráždivostí. Tuto sníženou kognitivně - percepční vyzrálost prokázal i test ROR. V rámci užití testu ROR byla zjištěna oslabená tendence vyhledávat emoční podněty u dětí zařazených do klinického souboru. Byla sledována korelační souvislost mezi tendencí vyhledávat emoční podněty a adaptací. Korelace mezi adaptací a tendencí vyhledávat emoční podněty byla signifikantně silnější u dětí z neklinického souboru. Lze tedy předpokládat, že v rámci adaptačního procesu dětí se změněnou emoční dráždivostí vstupují do hry jiné, blíže nespecifikované faktory, které dětem z neklinického souboru pomáhají vyrovnat se lépe s novými situacemi. Při sledování percepčně kognitivního zpracování podnětových tabulí byl zjištěn častější výskyt fenoménu Pars pro toto (z detailu se odvodí celek), častější výskyt slabých forem zpracování a častější výskyt CF (barva-tvar) zpracování podnětových skvrn u dětí z klinického souboru oproti dětem ze souboru neklinického. Po obsahové stránce nebyly shledány signifikantní rozdíly v celkovém množství opovědí a množstvím strachových a anatomických obsahů mezi oběma sledovanými soubory. V návaznosti na předchozí index Morg. nabízí vysvětlení, že z tohoto důvodu zmíněné děti mnohem častěji dávají na první místo v plusové volbě V. tabuli, která pro ně představuje emočně minimálně zabarvený a svou formou známý podnět. Naproti tomu nejčastěji uváděnou tabulí na prvních místech u dětí z klinického souboru byly tabule II. a X., které nabízí prostor pro emoční zpracovávání, což lze vágně interpretovat jako otevřenost a radost z emočních podnětů. U obou srovnávaných souborů byla nejčastěji odmítanou tabulí v indexu Morg. I. tabule, tabule adaptační. 4

Tato zjištění vedou k závěru, že děti z klinického souboru vykazovaly častější percepčně kognitivní deficity se změněnou emoční reaktivitou, která se projevuje horší efektivitou fungování adaptačních mechanismů na nové prostředí a situace. To však nemusí nutně znamenat, že se dítě této situaci nepřizpůsobí, ale výsledek přizpůsobení nemusí být vždy efektivní z důvodu nevyužití jeho dalších dílčích schopností a dovedností, např. intelektu. Ve srovnání a hodnocení řad a výběru barev v testu LBT se neprokázala relevantní použitelnost tohoto testu v rámci empirického užití u dětí předškolního věku. Na základě obsahové analýzy typů pohádkových postav bylo zjištěno, že děti z klinicky sledovaného souboru si častěji vybavovaly čtené pohádky, mezi nimi nejčastěji pohádku o Červené Karkulce, než děti ze souboru neklinického. Ty si mnohem častěji vybavovaly pohádky zahraniční a české klasické televizní a večerníčkové. Toto zjištění může být indikátorem, že vyjdeme-li z teorie, že čtená pohádka je podbarvena emočním vztahem posluchače a předčitatele, může to být právě emoční vazba, která se podílí na znovu-vybavení si pohádky z paměti. Televizní pohádky, obzvláště pohádky zahraniční produkce, mohou být pro děti se změněnou emoční dráždivosti hůře vybavitelné pro své množství emocionálních podnětů, akčnost, nebo složitost příběhu a složitosti představených postav, než pohádky čtené nebo předávané vztahově blízkou osobou. Na základě sledování prvních pozic I. a II. výkonové řady LBT testu se mezi sledovanými populacemi neprokázaly zjevné rozdíly mezi srovnávanými soubory. U obou sledovaných souborů,klinického i neklinického, nebyla prokázána žádná stabilita v pořadí zařazovaných barev. Celkovou neuspořádanost pořadí barev mezi I. adaptační a II. výkonovou řadou v rámci celého sledovaného souboru je možné interpretovat jako průkaz nestability emoční reaktivity, která je běžná u dětí předškolního věku. Při hodnocení obsahů kreseb nebyl shledán větší rozdíl u dětí se změněnou emoční dráždivostí v porovnání s dětmi neklinického vzorku. Mezi nejčastější obsahy kreseb patřily domy, postavy, technické předměty (auta a dopravní prostředky u chlapců). U dětí z neklinického souboru se však více vyskytovaly ucelené scénické výjevy z krajiny (louka) a situací. V rámci interpretace lze konstatovat, že děti spíše než projektivní představu obsahu kresby nakreslily obsah, který (obzvláště u dětí z klinického vzorku) jsou schopny zvládnout. Děti se sníženou grafomotorickou schopností a dovedností spíše kreslily postavy (ty mají dobře nacvičené ze školek) a domy. Rozdíl v obsahu kreseb mezi sledovanými soubory byl tedy spíše ve zjištění rozdílu grafomotorické dovednosti a chuti využívat barvy. Děti z neklinického vzorku častěji využily spektrum nabízených barevných tužek než děti ze souboru klinického. Interpretačně lze tedy konstatovat, že pokud barva funguje jako emoční podnět pro dítě, děti z neklinického souboru častěji tyto podněty vyhledávaly a využívaly než děti ze souboru klinického. Projektivní techniky administrované matkám a škála rodinného prostředí V rámci klinického souboru z celkového počtu čtrnácti hodnotitelných kreseb Baum testu se vyskytuje u jedenácti kreseb špatně zpracované srdce stromu a jedna kresba nese celkově patologické rysy. 5

V rámci projektivního FDT se v I. kresbě identifikační v 9 případech ze 14 vyskytoval neadekvátně nízký projektivní test probanda. U neklinického vzorku dětí je získaný počet kreseb 7, z toho jeden strom má neadekvátně zpracované srdce stromu a jeden pro svou vágnost nelze interpretovat. U FDT věk na prvních identifikačních kresbách byl u čtyř kreseb ze sedmi neadekvátně nízký. Pro nedostatečný počet zpracovaných dotazníků Škály rodinného prostředí byla tato testová metoda z výsledného hodnocení výzkumu vypuštěna. Závěrem na základě zjištěného tedy vyplývá: Výzkumná otázka: Je diagnostická baterie složená z testu ROR, LBT, Testu školní zralosti K-J, z anamnestických údajů o dítěti, výpovědi rodičů v rámci dotazníku Connersové PSQ a výpovědi učitelů o dítěti v rámci dotazníku TQ (CTQ) plně funkční a dostačující pro diagnostiku změněné emoční reaktivity u dětí předškolního věku?. Na základě kvalitativního zhodnocení uvedené testové sady lze konstatovat, že ji lze plnohodnotně využít v rámci psychodiagnostického procesu. Zvláště obstál: test ROR v kombinaci s anamnestickými údaji o dítěti, K-J, s dotazníkem Connersové TQ vyplněné učitelem a dotazníkem Connersové PSQ vyplněným rodičem dítěte. Stanovená Hypotéza 1 Existuje signifikantní rozdíl v obsazích strachu v užití testu ROR mezi dětmi se změněnou emoční reaktivitou a dětmi bez zvláštností emočního prožíváni předškolního věku. Hypotéza 1 se nepotvrdila. Na základě užití testu ROR lze konstatovat, že v rámci populace 52 dětí, z toho 28 dětí se změněnou emoční reaktivitou a 24 dětí neklinického soboru, se nepotvrdil signifikantní rozdíl v míře výskytu strachových obsahů mezi úzkostnými a neúzkostnými dětmi. Stanovená Hypotéza 2 Diagnostiku změněné emoční reaktivity lze postavit pouze na výpovědi rodiče za použití klinického dotazníku Connersové PSQ v kombinaci s informacemi získaných z klinického dotazníku Connersové TQ (CTQ) vyplněnou učitelem v mateřské škole. Hypotéza 2 se nepotvrdila. Na základě korelace mezi dotazníky TQ a PSQ se sice potvrdila silná korelace mezi těmito dotazníky. Korelace Anxiózních faktorů těchto dotazníků u dětí se změněnou emoční reaktivitou vyšla jako korelace vágní. Proto nelze na základě výpovědi rodiče a učitele MŠ /výpovědi PSQ a TQ dotazníků/ s určitostí diagnostikovat změněnou emoční reaktivitu u dětí, obzvláště ne u dětí úzkostných. 6

Poznatek do terapeutické praxe S ohledem na omezený a možný vágní výsledek užitých FDT a Baum testu, ze kterého bylo naznačeno, že maminky úzkostných dětí mají často problém samy se sebou a se svou identitou, popř. mají jiné problémy se svou osobností a vztahy, lze konstatovat, že projevy úzkostí u dětí jsou signifikantně spojeny s rodinným prostředím a osobností matky (s odkazem na další výzkumné práce). Matka s inkongruetním self tento nesoulad přenáší na dítě a tím zvyšuje svou nesrozumitelnost pro dítě (a nejen pro ně), čímž dítěti nevědomky nabízí nesrozumitelný vzorec porozumění světu a jeho fungování v něm. Toto je pak spojeno se stenickou úzkostí, vyplývající z nečitelnosti a nejistoty. Je možno konstatovat, že pro terapeutický efekt u předškolních dětí je role pečující osoby klíčová. S ohledem na stálost a bezpečnost terapeutického prostředí pak vyvstává potřeba pracovat s dítětem samotným (ve fázi získání důvěry a následné podpory autonomie), s matkou (v rámci kontextu individuální psychoterapie) a paralelně se vztahovou interakcí matka - dítě. V rámci této diády by měla být posilována autonomie matky a její kompetentnost v péči o dítě během terapeutického procesu, kde se matka učí naslouchat jak sama sobě, tak i svému dítěti. Za pomocí terapeutické facilitace pak oba mohou získat pozitivní vztahovou kompetenci jak k sobě navzájem, tak i k sobě samotným, kterou si mohou přenést do dalšího prostředí a situací mimo psychologickou laboratoř nebo hernu. Zatímco neshledávám relevantnější souvislost v závislosti průběhu a efektivity diagnostického procesu v prostředí školky nebo v ambulanci (tento faktor mnou realizovaný výzkum nesledoval), vnímám prostředí za relevantní faktor v otázce úspěšnosti terapie nebo edukace rodiče. Zatímco rodinní psychologové vstupují přímo do rodin, školní psychologové do tříd, tak psycholog ve školce může vyhledávat a pracovat s dítětem přímo v jeho prostředí. Srovnáním faktorů postihující úzkost TQ a PSQ dotazníků vyplývá, že ani rodiče ani učitelé nemusí být vždy dostatečně citliví na nezjevně prožívanou úzkost u dítěte. Terapeutický a diagnostický proces v prostředí školky vnímám jako méně násilný pro všechny zúčastněné a změna nebo možná doporučení je možné realizovat někdy takřka ihned na místě. Změnu je možné realizovat jak za pomoci učitelek v mateřské školce, tak i rodiče samotného. Příkladem takové externí profese docházející do prostředí školky je klinický logoped. Tento podnět k zamyšlení jsem dostal jak od samotných učitelek v mateřských školách, tak mě k němu přivedla reálná situace z prostředí školky. Samotné učitelky, obzvláště ve speciálních třídách, volají po otevřenosti psychologů docházet do přirozeného prostředí dítěte, ať už z důvodů diagnostických (nejen školní zralosti), tak i terapeutických. Z toho vychází reálná potřeba zvláště psychologů klinických pracujících v nemocnicích, pod které některé speciální školky spadají. 7