ANALÝZA SOCIÁLNĚ EKONOMICKÉ SITUACE ROMSKÉ POPULACE V ČESKÉ REPUBLICE S NÁVRHY NA OPATŘENÍ

SOCIOKLUB SDRUŽENÍ PRO PODPORU ROZVOJE TEORIE A PRAXE SOCIÁLNÍ POLITIKY Plzeňská 175, 150 06, Praha 56, BOX 19 Tel. 602 365 612, 257 214 325, office@socioklub.cz www.socioklub.cz ANALÝZA SOCIÁLNĚ EKONOMICKÉ SITUACE ROMSKÉ POPULACE V ČESKÉ REPUBLICE S NÁVRHY NA OPATŘENÍ PŘÍLOHA K ZÁVĚREČNÉ ZPRÁVĚ O PROJEKTU VÝZKUMU A VÝVOJE Č. HS91/02 (SMLOUVA Č. GK MPSV-01-82/02) Praha 30. listopadu 2003

Obsah Závěry a doporučení str. 4 Hana Frištenská, Petr Víšek Analýza faktorů, ovlivňujících společenskou str. 16 integraci Romů v ČR Hana Frištenská Úvodní hypotézy k přípravě výzkumu o situaci a vývoji postavení romské minority v Česku Petr Víšek str..26 Možnosti statistiky a demografie při studiu romské populace str. 37 na příkladu evropských zemí a České republiky Květa Kalibová Specifické rysy demografické reprodukce romské populace a její podmíněnosti Květa Kalibová str..66 Plodnost nezletilých a nemanželská plodnost str. 79 v regionálním pohledu Květa Kalibová Analýza dotazníkového šetření mezi úspěšnými Romy str. 85 Jadwiga Šanderová Vyhodnocení hloubkových rozhovorů s úspěšnými Romy str. 112 Kazimír Večerka Sociálně-mobilitní faktory a romská komunita str. 136 v České republice Renata Weinerová Průběžná zpráva z výzkumu rodinných anamnéz str. 144 Ivan Vodochodský a Petra Klvačová Tradiční a noví klienti aneb str. 150 co vyprávějí rodinné kazuistiky? Ivan Vodochodský, Petra Klvačová Romové a majorita v České republice 2000 2001 str. 176 očima tištěných médií Irena Kašparová Determinanty zdraví romské populace v České republice str. 200 Libuše Nesvadbová Mikrofinance a snižování chudoby Nouzový sociální fond str. 224 Bajgerová E., Hacaperková. D., Vzájemné soužití o.s., UNHCR Romská komunita ve městě názory Romů str. 338 STEM 2

Srovnávací studie o vývoji sociální situace rodin str. 268 v Matiční ulici v městské části Neštěmice v Ústí nad Labem Národní centrum sociálních studií,o.p.s. Poznámky k integraci a soužití str. 276 s romskou komunitou v lokálním prostředí Zdeněk Uherek Sociální vzestup a romské migrace str. 281 Zdeněk Uherek Studenti romistiky na praxi v Bystranech str. 296 Milena Hübschmannová Programy pro Romy str. 308 STEM Programy romské asistence str. 326 Ivan Fiala Dobré zkušenosti z realizace projektů zaměřených str. 368 na zlepšení situace Romů v České republice Jitka Gjuričová Sociální služby v prostředí romské minority: str. 377 problém etnicity poskytovatele Štěpán Moravec Program nulové tolerance v českých městech str. 385 Petr Víšek Obce a jejich romské komunity str. 389 Hana Frištenská Romové, nacionalismus a rozvojové programy str. 400 Karel A. Novák Kultura romských osad str. 413 Marek Jakoubek Romské tradice a jejich konfrontace se současností str. 430 Viktor Sekyt Romové, Evropa a mezinárodní instituce str. 449 Roman Krištof 3

Závěry a doporučení Hana Frištenská, Petr Víšek Úvodem o výzkumu Tato publikace obsahuje všechny věcné výstupy výzkumu a je uvozena textem, který formuluje poznatky, nové otázky, názory a doporučení a je určitou interpretací výsledků dílčích studií, terénních výzkumů a anket. Tyto autorské studie obsahují vlastní závěry a konstatování a k celému výsledku výzkumu je proto třeba přistupovat jako k celku. Tato interpretace je jen jedna z možných, protože postupně byly ve výzkumu zpracovávány studie k závažným a klíčovým otázkách a problémům, a ty budou vyžadovat zahájení širší odborné diskuse a konkretizaci do praktických realizačních opatření. Některé studie otevřely zcela nové otázky a přístupy. Zadáním projektu a smlouvou byly stanoveny tři základní cíle projektu a témata, která měla být při výzkumu zpracována, a které tvoří hlavní výstupy celého dvouletého projektu, s tím, že bude postupováno v jednotlivých etapách. Stanovené hlavní cíle projektu byly: Analýza faktorů ovlivňujících společenskou integraci a sociální vzestup romských obyvatel s návrhy na opatření v oblasti sociální politiky. Vedle samotné detekce těchto faktorů analyzovat sociální, zejména vztahové důsledky, které individuální nebo rodinný sociální vzestup měl. Analýza a prognóza demografického vývoje romských obyvatel v ČR do roku 2020. Tato analýza měla mj. obnovit odhady počtu Romů v ČR, reagovat na nelegální imigraci, zaujmout stanovisko k výsledkům sčítání lidu a porovnat výsledky sčítání lidu s předchozími sčítáními pokud jde o sociální statut přihlášených k romské národnosti. Vyjádřit se také (také na základě zahraničních zkušeností a zvyklostí) k problematice statistického sledování v této citlivé oblasti. Analýza sociálně ekonomické situace romské populace v ČR s návrhy na opatření. Tato analýza měla přinést informace o situaci, především pak informace o procesech a mechanismech, které se v životě romské minority uplatňují a frekventovaně opakují v oblasti vzdělávání, přípravy na povolání, rizikových jevů, bydlení, zaměstnání, sociální závislosti apod. Klíčová přitom nejsou zjištění kvantitativní, ale informace charakterizující jevy a procesy, tedy informace kvalitativní povahy. Řešitel od počátku práce vycházel z faktu, že výzkum romské problematiky má řadu významných limitů a problémů souvisejících s malou zkušeností těch, kteří výzkumy provádějí (jde spíše o ojedinělé pokusy, zejména pokud jde o snahu vniknout analýzou dovnitř romských komunit a jejich světa) a které jsou tak řídké, že není možné spoléhat na prověřené metodiky, i těch, kteří jsou jejich objektem (příslušníci romských komunit). Nejdůležitějším z podstatných problémů výzkumu problematiky života příslušníků romských komunit je značná obtížnost získávání etnicky strukturovaných ( tvrdých ) dat. Druhým problémem je specifická sociální strukturovanost romských komunit, což komplikuje přístup a informační průnik cizího neromského i cizího romského prvku. Konečně, třetím hlavním problémem je určitá nedůvěra a nezkušenost běžné romské populace s výzkumy, dotazováním, dotazníky apod. Nicméně tyto problémy a východiska byly popsány již v projektu výzkumu a byly hledány cesty jejich řešení tak, aby výzkum byl multidimenzionální, typologický a jako výzkum kvalitativní hledal a poznával procesy a jevy. Prvním krokem výzkumu bylo zpracování hypotéz o současném stavu romské komunity, jejich sociální situaci, statusu, vývoji, aspiracích a podobně. Tyto hypotézy byly zpracovány co nejšířeji a co nejotevřeněji jako určitá tvrzení tak, aby reprezentovala soudobá (rok 2002) a frekventovaná pozitivní i negativní hodnotící stanoviska. K těmto hypotézám se potom 4

vyjadřují někteří autoři dílčích studií, potvrzují je nebo vyvracejí, popř. formulují hypotézy nové, které bude třeba v další práci ověřit. Výchozí hypotézy jsou obsaženy v textu reakce na ně v některých studiích. Jak předpokládal projekt, bylo třeba volit více cest a metod (a to netradičních a nových) jak získávat informace a jak překonat bariéry, které před obdobným výzkumem stojí. Především byl sestaven výzkumný tým a jeho pravidelnými členy se stali také příslušníci romské komunity - Ladislav Goral a Margita Lakatošová. Vedle nich se ad hoc (podle potřeby) účastnili setkání týmu zástupci nevládních romských organizací Slovo 21 - skupina Manuše a Athinganoi. Účast samotných Romů v týmu, ať jako konzultantů, přímých řešitelů, ale také jako mediátorů při jednání s Romy, byla nezastupitelná. Ad hoc působil ve výzkumném týmu jako konzultant i Arne B. Mann, slovenský expert, a to s ohledem na propojenost vztahů romské komunity s příbuzenskými strukturami ve Slovenské republice. Cílem volby více cest sběru informací bylo postupně vytvořit určitou mozaiku, která by po vzájemné komparaci těchto dílčích kroků umožnila věcně podloženou diskusi, vyslovení určitých stanovisek a posléze jejich transformování do doporučení a návrhů, jakož i do volby postupu dalšího výzkumu. Výzkum v průběhu roku 2002 měl především metodologický význam. V jeho průběhu byly získány výchozí informace jak věcné, tak zkušenosti pro další orientaci a praktickou realizaci výzkumu. Výzkum potvrdil předpokládané metodologické problémy a limity v této oblasti, a to v míře, kterou řešitelé neočekávali. Zajištění aktivity samotných Romů (ať již jako respondentů, tak i externích poradců) přineslo řadu nových problémů a nových otázek. Poznatky z výzkumu se staly podkladem pro volby metod výzkumu v druhé etapě. Potvrzuje se, že výzkum romské populace je v případě, že výzkumníci chtějí pracovat uvnitř komunity spíše ojedinělou a nezvyklou záležitostí, že standardní metody sociologického výzkumu selhávají. Řada prací potom zůstává u exploatace jiných zdrojů literatury a kompiluje. Dalším poznatkem je i to, že sumarizace velkého počtu odpovědí i s malým okruhem identifikačních znaků může přinést významné informace, které mohou být odlišné od osobního názoru romských respondentů i řešitelů, který opakovaně deklarují. Tazatelé se setkali s názorem zásadně odmítajícím (byť i zcela anonymizovaným) vstup do soukromé sféry, problémem písemně (narativně) reagovat na otázky, s odpověďmi, které jsou formulovány přáním příliš vyhovět tazateli apod. Pokud jde o první etapu (rok 2002) výzkum se, pokud jde o analýzu sociálně mobilitních faktorů, orientoval na analýzu osobních příběhů, byl řešen především problém jak nalézt a oslovit příslušníky romských komunit, kteří dosáhli určitého postavení nejen v romských komunitách, ale i v neromské společnosti. Byly hledány způsoby jak takové osobnosti získat ke spolupráci, a to na různé úrovni a různým způsobem. Nespojitost romské komunity (vzájemná distance velkorodin) omezuje využití metody snowball, zejména proto, že tato metoda nejde zpravidla směrem napříč popř. vertikálně sociálně-etnickou strukturou, ale kopíruje ji v jedné vrstvě. Přitom právě tato struktura (resp. existence různých rodových substruktur s rozdílným sociálním statusem) může být jedním z mobilitních faktorů. Proto byla volena cesta aktivního kontaktu s nevládními organizacemi, které sdružují úspěšné a vzdělané Romy, dále pak cesta kontaktu s profesionálně zařazenými Romy, s využitím osobní známosti řešitelů v romském prostředí. Tyto cesty měly také přispět k tomu, aby respondenti výzkumu více důvěřovali a byli ochotnější podílet se na něm. Dalším řešením bylo zpracování monotematických studií popř. sekundární analýzy některých cizích studií se snahou získat pohledy z více úhlů, terénní výzkumy a sondy. V průběhu dvou let řešení projektu došlo v oborech zabývajících se romskou problematikou i v decizní sféře k významné akceleraci poznatků a názorů. Pokud jde o decizní sféru přijala na počátku roku 2002 vláda ČR Koncepci integrace příslušníků romských komunit. 5

Součástí vládního dokumentu byl i výzkum SOCIOKLUBU o problematice holobytů ve vztahu romské komunitě, který upozornil na závažný společenský jev sociálního vytěsňování a vylučování romských komunit. Významným způsobem se precizoval názor státu na tuto oblast zejména v souvislosti s problémem emigrace Romů z České republiky do Velké Británie. Jde zejména o dokumenty vlády ČR Akční plán boje k omezení žádostí příslušníků romské komunity z České republiky o azyl v zemích Evropské unie a Norska a Analýza možností zefektivnění práce v zájmu předcházení sociálního vyloučení v romských komunitách a odstraňování jeho důsledků prostřednictvím k tomu určené agentury a další vládní dokumenty. Byly zveřejněny zcela nové přístupy k této oblasti, zejména z oboru kulturní antropologie. Také tyto změny výzkum svým zaměřením v druhé etapě reflektoval. Lze dokonce konstatovat, že pokud jde o některé oblasti jako je zásadní analýza situace romské populace (na základě dostupných dat) nebo problematika statistického sledování podle etnické příslušnosti předběhly některé dokumenty vlády záměry výzkumu. Došlo také k některým událostem, které transparentně odhalily problémy vzniklé po uskutečnění druhé etapy reformy veřejné správy, pokud jde o řešení problémů příslušníků romských komunit na úrovni měst (problémy vymahatelnosti závazků státu na samosprávách) a obecněji o způsob, jakým bude stát garantovat své záměry v této oblasti v situaci, kdy většina příslušných aktivit je svěřena do samostatné nebo přenesené působnosti orgánům samosprávy. Kodaňským summitem se stala reálnou účast ČR v EU a tím i závaznost Směrnice EK 43/2000, která obsahuje ustanovení o přímé a nepřímé diskriminaci podle etnické příslušnosti. Zavazuje státy k plnění příslušných ustanovení. V ČR ovšem zatím stát nemá dostatek nástrojů k zabezpečení vymahatelnosti této směrnice. V průběhu roku 2003 je v České republice zpracováván Národní plán boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení. Specifickou situací České republiky je fakt, že ve významném průmětu se hranice vymezující chudé až extrémně chudé obyvatelstvo shoduje s hranicí vymezující část etnických Romů. Pro řešení chudoby a sociálního vyloučení je řešení problematiky sociálního vyloučení romských komunit velmi významné. Při stanovení programu na rok 2003 bylo konstatováno, že k zabezpečení záměrů výzkumu je zapotřebí mimo jiné analyzovat evropské vidění problému integrace romských komunit, analyzovat specifika (vlastního) systému sociální ochrany romské komunity s vyhodnocením jejich reálných pozitivních a naopak retardačních prvků, analyzovat možnosti a shrnout názory na problematiku sběru, zpracování a uchování etnicky tříděných dat v České republice ve vztahu k romské národnosti. Jde o problematiku statistické identifikace Romů. Vyjasnění tohoto problému má praktické důsledky pro veřejnou správu a další subjekty. Zatím bylo možné obhajovat nečinnost veřejné správy nedostatkem tvrdých dat. Byla vyslovena hypotéza, že v budoucnu bude patrně nezbytné volit takové cesty a řešení, které jejich absenci nahradí a na cílovou skupinu dosáhnou. Již v průběhu roku 2003 se k problematice vyjádřila vláda ČR a její postup je v ve výzkumu akceptován a komentován. Zcela zásadním způsobem ovlivnil situaci v pojetí problematiky projev komisařky EU paní Diamantopoulové na konferenci v Budapešti, kde vyzvala Romy k opuštění některých tradičních životních zvyklostí, které je izolují a omezují vyhlídky na jejich sociální vzestup a evropskou integraci. Tento projev a koncept otázek, o němž mluví, je třeba považovat za významný průlom v pohledu na celou problematiku a praktická aplikace si vyžádá další analytické práce povahy aplikovaného výzkumu. Tento zcela nový přístup je ve výzkumných studiích, které byly zpracovány v závěru výzkumu již reflektován. 6

Program aktivit roku 2003 průběžně reagoval na poznatky ze studií, které byly zpracovávány postupně po sobě a jejichž závěry vyvolaly nové otázky. Zadání nových studií reagovalo také na vývoj všeobecné situace v této oblasti (důsledky reformy veřejné správy, program tzv. nulové tolerance, na problém imigrace Romů ze Slovenské republiky a na publikování prací z oboru kulturní antropologie a další. Práce se tak akcelerovala a poznatky postupně fokusovaly do tvrzení, která však mají i nadále povahu hypotéz či zásadních otázek a které by měly být v budoucnu aplikovány do programů praktické politiky resp. jejich změn. Tematicky lze výzkumné práce v roce 2003 rozdělit do tří komplexů. Ve všech komplexech bylo postupováno tak, že se problémy analyzovaly dílčími monotematickými studiemi, dílčími terénními výzkumy či anketami a zapojením více autorů tak, aby se zachytil co možno nejširší pohled od tematické oblasti. Prvním komplexem jsou práce směřující k analýze sociálně ekonomické situace příslušníků romských komunit, druhým tematickým komplexem je analýza programů, které se pro příslušníky romských komunit v České republice realizují, zkušenosti s nimi a návrhy na aktivity v rámci obcí. Třetí komplex studií představují zčásti témata, která byla na počátku roku předpokládána, tj. analýza systému sociální ochrany (a sociálního chování) v romském prostředí a jejich srovnání s požadavky moderní doby a zčástí témata, která se otevřela nově publikovanými (nebo jen existujícími a zatím nepublikovanými, nebo neobhájenými) pracemi z oblasti kulturní antropologie a z oblasti praktické politiky. Jednotlivé studie, výsledky šetření a anket jsou tematicky řazeny podle témat zadání, tj. otázky sociálního vzestupu, demografie, sociálně ekonomická situace a cesty k řešení tak, aby na sebe postupně navazovaly bez ohledu na datum tvorby. Tým autorů nepředstavoval myšlenkový monolit, spíše naopak. Právě proto považoval řešitel za správné a nezbytné, umožnit zpracování a prostřednictvím výzkumu publikování nových přístupů a názorů, a vytvořit tak podmínky pro to, aby se o nich otevřena odborná diskuse. Jak ukazuje postup prací (zejména v roce 2003) byla postupně analyzována stále nová témata, která se otevřela v již (předtím) dokončených pracích. Témata (resp. zadání studií) se odvíjela principem sněhové koule od dílčích monotematických sond až k vysoce zobecňujícím tématům a společensko politické a zahraničně politické dimenzi. Jakkoliv je obvyklý spíše postup opačný (od obecného ke konkrétnímu) v tomto výzkumu vedly dílčí monotematické studie, šetření a analýzy k závěru, že je patrně třeba revidovat makrosociální a politický přístup k celé oblasti a redefinovat zadání, které stojí v této oblasti před státem, samosprávou a romskými komunitami. Takový postup ovšem ztěžuje zpracování konkrétních realizačních závěrů, protože samotná redefinice problému bude (de facto ve vystoupení romské reprezentace již je) předmětem kontroverzních diskusí. Jde především o vymezení sociální dimenze celého problému. Řada závěrů, návrhů i doporučení nutně zůstává na úrovni znovu otevřených otázek, hypotéz, které je třeba dále ověřovat a rozpracovávat. V rámci výzkumu bylo zpracováno 21 monotematických studií, byly provedeny 2 korespondenční ankety, uskutečněn jeden výzkum formou polostandardizovaných rozhovorů, a byly uskutečněny 3 terénní výzkumy. Diskuse a doporučení Otázka redefinice politiky Jak je to ostatně vlastní všem výzkumů v oblasti romské problematiky, otevírají se v diskusi vždy znovu a znovu nejobecnější a fundamentální témata. Prvním takovým tématem je, kdo je vlastně cílovou skupinu aktivit státu v této oblasti. Prvním problémem je (jako ostatně ve všech pracích a výzkumech na toto téma) kdo je vlastně Rom a kolik Romů v Česku žije. Účelová volba označení romské komunity a jejich příslušníci je velmi racionální, a 7

vytváří dobrý základ pro nasměrování aktivit (monitoring komunit, jejich klasifikace apod.), ale rozhodně nedává odpověď na vše, například na otázky, směřujících k počtu etnických Romů u nás. Jediný přijatelný způsob zjištění počtu Romů, kteří se k této národnosti hlásí, je dobrovolná deklarace v rámci Sčítání lidu. V posledním sčítání lidu se k této národnosti přihlásil nepochybně jen minimální podíl Romů, navíc ještě menší než při sčítáním předchozím. Odborně je možné (a také se tak) činí vznést řadu argumentů, proč se Romové bojí, nechtějí (nerozumí) přihlásit k této národnosti. Má ovšem někdo právo nebrat v úvahu svobodně vyjádřené rozhodnutí svéprávných občanů o přihlášení se k národnosti? Má právo je interpretovat jinak? V jiných situacích se bez problémů přenáší na Romy různé role (např. representovat část komunity) a nijak se nezpochybňuje jejich svéprávnost. Pak je třeba položit skutečně otázku co znamená, že se Romové k této národnosti hlásí stále méně. Je to subjektivní pocit ztráty bezpečí ve společenském prostředí, kde Romové žijí? A odráží tento pocit reálný stav? Je to výraz snahy po integraci či asimilaci? Tato otázka je relevantní právě v kontrastu s etnicko emancipačními snahami a snahami vytvořit romský národ, které prezentují někteří romští reprezentanti. Odpověď na tuto otázku je důležitá pro diskusi o proporcích a aktivitách ve třech dimenzích romského problému, jak se v České republice koncipoval. Lidskoprávním, entickokulturním a sociálním. V procesu vývoje posledních let se projevují dva proudy. První je etnickoemancipační trend podobný procesu obrození českého národa. Druhým je proces boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení. V obou oblastech se angažuje řada subjektů z romského i neromského prostředí (orgány veřejné správy, neziskové organizace, církve a jejich zařízení apod.). Mezi nimi vznikají komplikované vztahy, které jejich úsilí spíše tříští, než aby jej spojovaly a zesilovaly. Navíc se v jejich činnosti často směšují nástroje národně emancipační s nástroji k odstranění chudoby a sociálního vyloučení i když jsou obě snahy zřejmě o něčem jiném a jak výzkum ukázal nejen, že se nedoplňují, ale mohou být dokonce i protichůdné. Schopnosti subjektů (z majoritní společnosti) získat prostředky na sociální projekty ve prospěch rozvoje romských komunit iritují romské reprezentace, které mají zato, že by, v souladu s jimi uchopenou tendencí etnicko emancipační, měly být ony příjemcem. Slogan jen Romové vědí co Romové potřebují a jak na to je, jak ukázal výzkum, chybný. Když se tak už stane a sami Romové se vyskytnou v řetězci rozhodování, dostávají se do velmi ožehavé situace, do určitého středu zájmu svého a své komunity se zájmy komunit jiných. Odtud pak řevnivost. Současně je však třeba zdůraznit, že spoluúčast příslušníků romských komunit ve všech oblastech, které se jich týkají, je nutná a nevyhnutelná se všemi riziky a problémy, které to přináší. I za cenu našeho pocitu, že to problém nejenže neusnadňuje, ale často neobyčejně komplikuje. Vznikl negativní jev, kterým je romský průmysl popř. etnobyznys. První aspekt je ten, že se ví, že na romská témata se dají ještě získat peníze. Druhý je, že zvítězí ten, kdo umí napsat projekty, což nemusí vůbec souviset s jeho schopností realizovat užitečné aktivity, což je bohužel stále běžnější. Třetím aspektem je, že etnocentricky myslící romské reprezentace soudí, že příjemcem romských peněz by měli být Romové.(10) V této situaci je třeba zřejmě výrazně oddělit sociální dimenzi od dimenze lidských práv (ochrana před diskriminací) a dimenze etnicko kulturní (ochrana kulturních práv národnosti). Sociální dimenze je problematikou chudoby a sociálního vyloučení a ta se zdaleka netýká všech Romů ale příslušníků (jak se užívá) vyloučených romských komunit. Týká se občanů (resp. osob) v takové situaci a povinnosti státu pomáhat jim v chudobě a proti vylučování - to nemá etnickou variantu, nicméně předpokladem účinného použití takových nástrojů je určitá proetnická kvalifikace těch, kteří je používají. Práva národnostních menšin jsou jazyková a kulturní, nikoliv však sociální. Práva sociální jsou pro všechny občany stejná, ovšem poskytovaná na principu rovnosti. Sociální pomoci však musí 8

být vůči všem kvalifikovaná, včasná, účinná, motivující, přiměřená, ale nemůže být etnická. Sociální péče je poskytována vždy v individuálním případě, nikoliv Romům, ale konkrétnímu občanu. Jen prvky komunitní práce komunikují se skupinou. Chudoba a sociální vyloučení jsou fenomény, které se nevztahují primárně k Romům, ale k jakékoliv societě, která se ocitne v obdobné situaci. To není romský problém. Sociální vyloučení příslušníků romských komunit by proto mělo být řešeno v hlavním proudu boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení (princip meanstreaming) a nikoliv jako problém romské chudoby. Je patrně nezbytné sociální dimenzi odetnizovat, tím odpolitizovat a politiku nahradit profesionalizací. Současně osvobodit ostatní dimenze pozice problému minority, totiž lidskoprávní a etnicko kulturní od břemena všech problémových rysů kultury chudoby, která se, pravda častěji vyskytuje v romských komunitách, ale není to romské etnické specifikum. Tomuto názoru konvenuje příprava vytvoření vládní agentury, která by se profesionálně zabývala podporou sociální inkluze, podporou projektů v prospěch vyloučených romských komunit, nikoliv však aktivitami v oblasti lidskoprávní a etnicko emancipační. Proto je třeba zcela přesně říci, co je vlastním obsahem a cílem politiky státu v této oblasti. A lze napovědět, že jsou dva. Lidskoprávní ochrana před diskriminací a ochrana kulturních národnostních práv na jedné straně a boj proti chudobě a sociálnímu vyloučení na straně druhé. První aktivitou stát reaguje na deklaraci příslušnosti k národnosti (ať již v případě diskriminace, tak v případě podpory kultury). V druhém případě je povinností státu vyhledávat osoby a skupiny osob, které jsou v situaci chudoby a ohroženy sociálním vyloučením. Na základě výsledků deklarace příslušnosti k romské národnosti, a na základě znalosti o životě vyloučených romských komunit je patrné, že obě skupiny nejsou identické. Konec konců diskuse o těchto otázkách vyústila v návrh Českého statistického úřadu, pokud jde o statisticky tříděná data, a který vzala na vědomí vláda České republiky. Pro obě role státní politiky budou sbírány nadále v zásadě dva druhy informací. Prvními budou údaje o dobrovolném přihlášení se k národnosti v rámci sčítání lidu (k tomu deklarace národnosti při požadavcích na uplatňování kulturních práv). Druhými budou sociologická šetření o životě romských komunit, právě s ohledem na rizika chudoby a sociálního vyloučení, na vznik a reprodukování syndromu kultury chudoby a podobně. Tedy jako zdroj informací pro politiku státu. Zvláštní kategorii tvoří problematika diskriminace, kde ovšem není třeba sbírat statistické informace o velikosti cílové skupiny, protože jde o konkrétní účinná řešení individuálních případů obětí tohoto jevu. Romové se v České republice setkávají jak s diskriminativními přístupy zejména v oblasti zaměstnanosti a na trhu práce, tak prakticky nepostižitelnou všudypřítomnou permanentní averzí majoritní společnosti v obchodech, dopravních prostředcích. Pociťují, že jsou považováni za primárně podezřelé a rizikové a tento postoj je jim dáván najevo okázalým dohledem v obchodech, kontrolami nákupů bezpečnostními pracovníky, kontrolami v dopravě, bezdůvodnými perlustracemi policisty apod. Tento problém pak pociťují jako křivdu právě ti, kteří tyto představy (předsudky) majoritní společnosti nenaplňují a jsou na cestě k integraci či ji dosáhli. Bohužel postoje veřejnosti a sociální distanci vyvolávají a formují ti příslušníci romských komunit, kteří zatím, žijíce ve vnitřní izolaci, o integraci nejeví zájem a majoritní společnost považují za cizí, vnější a nepřátelský svět. Jakou hodnotu má v tomoto případě informace o etnické příslušnosti? Směrnice 43/2000 EK hovoří o nepřímé diskriminaci tehdy, když se někdo cítí znevýhodněn. Tuto skutečnost tedy avizuje a měl by začít pracovat mechanizmus šetření, postihu a jistě i určité následné evidence. V této chvíli může být jeho etnická příslušnost důležitým faktorem. Nemusíme však vědět, kolik osob by mohlo být diskriminováno, kolik jich bylo diskriminováno, ale přijmout legislativu proti, vyvíjet prevenci, získat schopnost přijmout informaci a trestat. 9

Integrace, asimilace? Zvláště naléhavou se jeví otázka, co to znamená, když komisařka Diamantopoulová(29) říká, že je třeba opustit určité archetypy jednání. Ve výsledcích výzkumu autoři na tyto otázku odpovídají. Je to V. Sekyt(18), který uvádí na řadě příkladů, že romství jako soubor charakteristik tradičních hodnot a životního stylu je znevýhodňujícím a retardačním prvkem. Pokud jde o romství, je třeba ho posuzovat jako určitou sociálně kulturní konfiguraci jednání, archetypů myšlení a sociálního chování, souboru názorů a životních postupů a strategií (civilizační vzorec). Romská konfigurace civilizačního vzorce se v řadě pohledů odlišuje od téhož komplexu majority. Nelze říci, že ta konfigurace je horší nebo zaostalá, nýbrž pouze, že je jiná. Pochází z jiného geografického i civilizačního prostředí, zachovala si prvky tohoto prostředí a prvky tradiční společnosti. Je jiná a nešťastná v tom smyslu, že v podmínkách civilizačního modelu evropské civilizace představuje významný brzdící a znevýhodňující faktor. Je brzdou sociálního vzestupu. Některé prvky jsou v rozporu s evropským civilizačním vzorcem (vrozená nerovnost lidí, neplnoprávné postavení ženy). Dosud se hledaly chyby vždy jen na integrující společnosti a jejich institucích a nikdo neměl dost odvahy hledat je také v samotném subjektu integračního procesu. Majorita tato specifika brala sice na vědomí, ale akceptovala je jako romský folklorní kolorit, úspěšně vysvětlovaný a obhajovaný etnografy. Nikdo nedokumentoval jejich vliv na možnosti vzestupu, jak to učinil V.Sektyt. Pozoruhodná je také studie M.Jakoubka(4),(35) který identifikuje ve svých pracích jako nejzávažnější odlišnosti romského světa vrozenou a nezměnitelnou nerovnost lidí a odtud plynoucí dogma rituální čistoty, které je věcným vyjádřením nerovnosti. Do vzorce tradičních a neměnných zvyklostí romských pospolitostí patří nerovné postavení žen. Výsledkem je absence obecného, absence obce v romských komunitách, protože obecné může vznikat jen tam, kde jsou rovní partneři. Na místo toho v romských komunitách platí absolutní priority rodiny a jejích zájmů, včetně neměnnosti rolí příslušníků romských rodin, o kterých můžeme říci, že přesahují rámec romské rodiny a jsou v důsledku rolemi etnickými. Je zřejmé, že první z faktorů jsou v přímém rozporu nejen s evropským civilizačním vzorcem, ale přímo s mezinárodními dokumenty, jako je všeobecná deklarace lidských práv a další. Další faktory jsou překážkou pro vytvoření politické reprezentace a podobně. Všechna toto zjištění mají dva zásadní důsledky. V takové situaci nabývá na kontroverzi diskuse a vymezování a odlišování pojmů integrace a asimilace. Pojem integrace je definovaný jako proces včlenění (vstup a přijetí) do společnosti při zachování všeho pozitivního z původních etnických specifik. Vyloučí-li se sporné prvky životního stylu a sociálního chování, jak je popsali V.Sekyt a M.Jakoubek, zbývá jen jazyk, hudba, slovesné umění, hmotná kultura tedy kultura v úzkém smyslu slova, nikoliv kultura životního stylu. Jak již v roce 1999 konstatovala Šiklová J.,(43) všechny aktivity, které byly podporovány nejen národními, ale i evropskými institucemi představují de facto silný asimilační tlak a vedly a vedou k vylučování tohoto co pojmenoval Sekyt romství - jako znevýhodňující faktor, čili vedou k destrukci tohoto romství. Romové jsou projevem komisařky Diamantopoulové vyzváni k tomu, aby se přizpůsobili sociálně kulturním hodnotám a životnímu stylu evropské civilizace, ovšem s příslibem účasti na tomto procesu, účinné pomoci, ochrany před diskriminací a garancí ochrany etnické kultury. Jak naznačil výzkum, bariéru romství nejvíce překonali ti, kdož asimilovali otázkou však zůstává, zda vědomé popření etnické kontinuity není pro ně osobně příliš velkou a možná zbytečnou ztrátou. Ti však dosáhli vzestupu. Pak vyvstává otázka, za integrace není jen iluzí či přechodným stavem, který (jak ukázal výzkum) se váže spíše k osudu jednotlivce a jedné generace, který může být poté zvrácen oběma směry, než aby se 10

pro velké skupiny lidi cílovým stavem. Pod všudypřítomným civilizačním tlakem se uskutečňuje asimilace a lze vyslovit velmi vážnou obavu, že nemá alternativu. Jak uvádí Sekyt i další autoři, před Romy stojí volba přizpůsobit se nebo zůstat skanzenem ve stavu sociálního vyloučení. Ale i existence skanzenu je v současné uniformující se Evropě iluzí. Současně je třeba ovšem zcela zásadně konstatovat, že nelze vyvíjet jiný tlak na překonání romství, protože jde o zcela soukromou dimenzi a jakákoliv nátlak je nemožný a neúčinný. Romství jako problematický fenomén překonali ti, kteří chtěli a měli k tomu dost sil a kteří měli to štěstí, že se nestali s protitlakem neromské veřejnosti. Lze vyslovit dokonce obavu, že úspěšnost sociálního vzestupu Romů byla především jejich zásluhou a politiky státu nebyly účinné. Z toho plyne závěr, že pokud jde o sociální dimenzi je jediným zcela přijatelným zásadním programovým řešením připravenost k intenzivní individuální pomoci těm, kteří chtějí jít nahoru. Současně je ovšem třeba říci, že sociální distance, kterou majorita vůči Romům, bez ohledu na jejich sociální status uplatňuje je významný brzdící faktor pro to, aby Romové měli odvahu opustit sociální ochranu, kterou jim poskytuje romství, zůstat v meziprostoru, nebudou-li mít alespoň náznak jistoty, že budou přijati do nového společenství. Je to pro ně velmi těžká volba a má závažné důsledky, jak to ukazuje analýzy životních příběhů z městské části Praha 3 (8,9). Lesk a bída projektů - hlavního nástroje proromských politik Analýza tzv. projektů pro romské komunity, které se v České republice i za pomoci zahraničních subjektů často jako jediný projev zájmu o řešení ve prospěch Romů uskutečňovaly a uskutečňují, ukazuje na řadu závažných problémů. Svou podstatou tyto projekty, včetně projektů obecních, napravují problémy, které jsou důsledkem specifik romství, ale nemění podstatu těchto problémů. Jen znovu a znovu řeší důsledky a to po celá desetiletí. Projekty jsou nahodilé a realizují se tam, kde se najde aktivní subjekt, s ním projekt začíná a končí. Projekty působí pilovitě, po ukončení se situace vrací do původního stavu, nenastává multiplikační efekt respektive nastává-li v některých případech, zúčastnění jej neumí rozpoznat a definovat. Obce realizují, podporují nebo tolerují projekty (včetně toho, že téměř výlučně všechny aktivity pro své romské komunity takto nazývají) a dávají tím najevo, že to není organická součást jejich role ale něco mimořádného, na co je třeba získat jiné nerozpočtové prostředky. To se ale týká i politiky státu, i tam se v delších obdobích opakují přístupy (někdy mající povahu mýtů), aniž je ověřena úspěšnost předchozích. Nic méně znovu se opakují mýty a klišé, která se praktikovala před dvaceti lety. Jedním z nich je např. všeobecné tvrzení, že jde o problém na generace. Stejné tvrzení zaznívalo před jednou generací, státní politikou byla ovlivňována (občas tlakem na hranici únosnosti) celá jedna generace, ale výsledky nikdo neanalyzoval. Pokud došlo (a skutečně došlo) k sociálnímu vzestupu části romské populace, výzkum vysledoval spíše, že šlo o výsledek individuální osobní snahy těch, kteří svoje sociální postavení změnili. Také ze strany majoritní společnosti nešlo zřejmě o vliv institucí, ale o osobní angažovanost konkrétního člověka, který pomohl. Stejně tak se v roce 2003 objevily názory o zásadním významu vzdělání (tj.ovlivníme-li děti ovlivníme postupně celou populaci jak prosté) a v tom primárně umístění dětí, kterým rodiče nevytvářejí vhodné sociokulturní podmínky do mateřských škol, včetně stimulace tohoto přístupu sociální dávkou. Přitom právě tito rodiče byli v dětství předmětem intenzivního výchovného a vzdělávacího působení, cca 75 % z nich navštěvovalo mateřské školy a prakticky všechny se zúčastnily tzv. rekreačně výchovných táborů a sociálně zdravotních kurzů. Kam se ztratil tento vklad? Zdá se, že to vysvětluje Sekyt. Pokud se nezmění pozice dítěte v romské rodině, bude se stále po generace opakovat totéž. Nebylo by ovšem správné tuto skutečnost bagatelizovat. Na konci 80 let po výše uvedených a plošně uplatněných opatřeních navštěvovalo střední školy v tehdejší ČSR cca 30 romských dětí. Nyní jen rámci státní podpory figuruje přes tisíc 11

středoškoláků a učňů z romských komunit - tedy nejen státní podpora, ale kupodivu i vlastnosti společenského prostředí, ve kterém nyní spolu s Romy žijeme, není jen pro jednotlivce ohrožujícím prvkem, ale také prostředím, které umožňuje individuální sociální vzestup i Romům lépe než kdykoliv před tím. Potřeba výzkumu Správnému zacílení politiky přispívá zásadní nedostatek výzkumu v této oblasti. V České republice neexistuje výzkumná instituce, která by se soustavně, cíleně a dlouhodobě zabývala tímto složitým problémem. Jednotlivé výzkumy jsou realizovány nahodile, za šťastné situace, kdy takový grant - projekt někdo vyhlásí a podpoří v rámci účelové podpory vědy a výzkumu. Na tomto výzkumu se podílely více než dvě desítky odborníků z různých institucí. Ale pokud jde o výši grantu po odečtení provozních nákladů a přímých nákladů na šetření a ankety, představovala finanční dotace tohoto projektu mzdové zabezpečení dvou pracovníků po dobu dvou let. Přitom v roce 2003 neváhala vláda České republiky, vědoma si závažnosti situace, investovat bezmála dvojnásobný objem prostředků k ověření jediného tématu celé problematiky, totiž problému příchodu Romů ze Slovenské republiky. Zcela zásadní je zejména nedostatek dlouhodobého, kontinuálního výzkumu, který by byl (na základě longitudinálních studií) schopen monitorovat vývoj a především účinnost přijímaných opatření. Chybí možnost analyzovat dlouhodobě vybrané lokality, sledovat případně i skupiny rodin a pod. (MPSV udělilo nově grant právě na 1,5 letý stacionární výzkum, který je řešen západočeskou univerzitou- ale jeho možnosti jsou limitované). Nedostatek výzkumu brání možnosti analyzovat celkovou situaci a stát disponuje paušalizujícími tvrzeními. Přitom se potvrzuje, že situace je v jednotlivých městech, dokonce i čtvrtích zcela odlišná, že by bylo třeba monitorovat vybrané lokality dlouhodobě apod. Přitom určitý počin byl vykonán (na základě grantu MPSV) v roce 1997 výzkumem, který analyzoval dlouhodobá řešení, od roku 1945 do roku 1997. Závěrem Na základě všech studiích i vstupů do romských komunit i do příběhů jednotlivých lidí je možné vyslovit názor, že v ČR, pokud jde o romské komunity, akceleruje sociální a územní diferenciace. Pokud jde o sociální diferenciaci, zvyšují se rozdíly mezi oběma póly sociálního rozvrstvení rozevírají se pomyslné nůžky mezi dobře sociálně situovanou skupinou romských rodin a skupinami, které žijí ve vyloučených lokalitách. Mezi nimi stojí zřejmě relativně početné části romských komunit, jejichž úroveň většinu nedosahuje středostavovské úrovně majoritní populace a jejichž postavení je velmi křehké a nestabilní, pokud jde o jejich sociální status. Lze konstatovat, že většina romské populace je sociálně ohrožena. Pokud se týká územní diferenciace, potvrdila se hypotéza, že velké romské komunity se zvětšují rychleji než ostatní a na druhé straně, že zhruba v 50% českých měst jsou romské komunity menší než 200 osob. Potvrdila se hypotéza, že čím větší komunita, tím větší problémy, až do stavu, kdy se komunita uzavře vnějšímu světu a stane se ghettem. To se týká asi 20% českých obcí. I tato skutečnost potvrzuje nutnost realizovat regionální a místní opatření, v ideálním případě podporované státem. Většina studií provedeného výzkumu opakovaně uvádí, že řešením tohoto stavu je analyzovat zcela konkrétní situaci na úrovni města či obce a realizovat opatření, modifikovaná podle této analýzy. 12

Ve výzkumu použitá literatura Vlastní zdroje zpracované v rámci výzkumu 1. Fiala, I., Programy romské asistence NROS-PHARE, SOCIOKLUB, Praha 2003 2. Gjuričová, J., Dobré zkušenosti z realizace projektů zaměřených na zlepšení situace Romů v České republice, SOCIOKLUB, Praha 2003 3. Hübschmannová, M., a kol., Terénní sonda v Bystranoch, SOCIOKLUB, Praha 2003 4. Jakoubek, M., Kultura romských osad, SOCIOKUB, Praha 2003 5. Kalibová, K., Možnosti statistiky a demografie při studiu romské populace na příkladu evropských zemí a České republiky, SOCIOKLUB, Praha 2002 6. Kalibová, K., Specifické rysy demografické reprodukce romské populace a její podmíněnosti, SOCIOKLUB, Praha 2002 7. Kašparová, I., Romové a majorita v České republice 2000-2001 očima tištěných medií, SOCIOKLUB, Praha 2002 8. Klvačová, P., Vodochodský, I., Průběžná zpráva z výzkumu rodinných anamnéz, SOCIOKLUB, Praha 2002 9. Klvačová, P., Vodochodský, I., Tradiční a noví klienti aneb Co vyprávějí rodinné kauzistiky, SOCIOKLUB, Praha 2002 10. Krištof, R., Romové, Evropa a mezinárodní instituce, SOCIOKLUB, Praha 2003 11. Mikrofinance a snižování chudoby (Nouzový sociální fond), SOCIOKLUB, Praha 2002 12. Moravec, Š., Sociální služby v prostředí romské minority: problém etnicity poskytovatele, SOCIOKLUB, Praha 2003 13. Nesvadbová, L., Determinanty zdraví romské populace v České republice, SOCIOKLUB, Praha 2002 14. Novák, K. A., Romové, nacionalismus a rozvojové programy, SOCIOKLUB, Praha 2003 15. Programy pro Romy (Materiálová studie), STEM pro SOCIOKLUB, Praha 2003 16. Přepisy rozhovorů s romskými poradci a asistenty, SOCIOKLUB, Praha 2002 17. Romská komunita ve městě - názory Romů (Výsledky experimentální sondy), STEM pro SOCIOKLUB, Praha 2003 18. Sekyt, V., Romské tradice a jejich konfrontace se současností (Romství jako znevýhodňující faktor), SOCIOKLUB, Praha 2003 19. Srovnávací studie o vývoji sociální situace rodin v Matiční ulici v městské části Neštěmice v Ústí nad Labem, SOCIOKLUB, Praha 2003 20. Šanderová, J., Analýza dotazníkového šetření mezi úspěšnými Romy, SOCIOKLUB, Praha 2002 13

21. Uherek, Z., Poznámky k integraci a soužití s romskou komunitou v lokálním prostředí, SOCIOKLUB, Praha 2003 22. Uherek, Z., Sociální vzestup a romské migrace, SOCIOKLUB, Praha 2003 23. Úvodní hypotézy k přípravě výzkumu o situaci a vývoji postavení romské minority v Česku, SOCIOKLUB, Praha 2002 24. Večerka, K., Vyhodnocení hloubkových rozhovorů s úspěšnými Romy, SOCIOKLUB, Praha 2002 25. Weinerová, R., Sociálně-mobilitní faktory a romská komunita v České republice (Výsledky sondy uskutečněné mezi romskou elitou ve Velkých Karlovicích u Vsetína ve dnech 29. - 30. 4. 2002), SOCIOKLUB, Praha 2003 Ostatní zdroje 26. Analýza důvodů vedoucích příslušníky romské komunity k emigraci z České republiky. MV ČR, odbor bezpečnostní politiky, září říjen 2002, Sborník Rady vlády pro záležitosti romské komunity 27. Analýza možností zintenzivnění a zefektivnění práce v zájmu předcházení sociálního vyloučení v romských komunitách a odstraňování jeho důsledků prostřednictvím k tomu určené agentury. Vláda ČR, usnesení č. 1113 ze dne 13. listopadu 2002 28. Co se osvědčilo (Úspěšné romské projekty ve střední a východní Evropě) Partners Hungary Foundation, 2003 29. Diamantopoulouvá, A., Projev na Konferenci Světové banky o Romech, Budapešť 2003 30. Doporučení Rec (2001) o zlepšování ekonomického a sociálního postavení Romů a kočovníků v Evropě, Výbor ministrů, Rada Evropy 27. listopadu 2001 31. Džaniben, časopis romistických studií, Praha 32. Frištenská, H., Víšek, P., Co jste chtěli vědět o Romech, VCVS ČR, o.p.s., Praha 2003 33. Frištenská, H., Diskriminace rasově a etnicky odlišných, Realita a řešení, JUDr. I. Tomeš - Personnel Consulting s.r.o, Praha 2003 34. Integrace menšin v Evropě zaměřeno na Romy, Sborník mezinárodní konference VCVS ČR, o.p.s., Praha 2002 35. Jakoubek, M., Kacířská esej o romských kulturách, Disertační práce, Praha 2003 36. Jakoubek, M., Poduška, O., Romské osady v kulturologické perspektivě, Nakladatelství Doplněk, Praha 2003 37. Kováč, M., Mann, A., ed., Boh všetko vidí duchovný svět Rómov na Slovensku, Chornos Publishing, Bratislava 2003 14

38. Kužel, S., ed., Terénní výzkum integrace a segregace, Cargo Publishers, Plzeň 2000 39. Lewis, O., Kultura chudoby, (The culture of Poverty, Scietific American, sv. 215, č.4, str. 19-25) 40. Pracovní neautorizovaný záznam vystoupení doc. I. Radičové na mezinárodní konferenci v Prešově, Prešov 2003 41. Ringold, D., Orenstein, M. A., Wilkens, E., Anotace Romové v rozšiřující se Evropě: Prolomení kruhu chudoby, Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj, Washington 2003 42. Romové, bydlení, soužití, kol., Sešity pro sociální politiku, SOCIOKLUB, Praha 2000 43. Romové v České republice, kol., Sešity pro sociální politiku, SOCIOKLUB, Praha 1999 44. Romové ve městě, kol., Sešity pro sociální politiku, SOCIOKLUB, Praha 2002 45. Studie o řešení sociálních problémů v romské komunitě ve městě Jablonec nad Nisou, SOCIOKLUB, Praha 2002 46. Súhrnná správa o Rómoch na Slovensku, Institut pro veřejné otázky, Bratislava 2002 47. Ševčíková, H., Sociální reprezentace sociálních pracovníků očima Romů, Diplomová magisterská práce, Ostravská univerzita, Ostrava 2002 48. Šimíková, I., Navrátil, P., Winkler, J., Hodnocení programů zaměřených na snižování rizika sociálního vyloučení romské populace, VÚPSV, Brno 2003 49. Šišková, T., ed., Menšiny a migranti ve České republice, Portál, Praha 2001 50. Zpráva o výsledcích výzkumu k problematice holobytů ve vztahu k romské minoritě pro MMR ČR, SOCIOKLUB, Praha 2001 51. Zpráva o výzkumu názorů samospráv na aktuální přítomnost Romů ze Slovenské republiky a možnou zatíženost a problémovost z důvodů případné imigrace a usazování slovenských Romů v obcích a městech ČR, SOCIOKLUB, Praha 2003 52. Zpráva pro jednání vlády ČR "Zpráva o návrhu postupu ke zjišťování statistického zastoupení příslušníků romských komunit ve školách, v evidenci úřadů práce a v jiných institucích", ČSÚ, Praha 2003 15

Analýza faktorů, ovlivňujících společenskou integraci Romů v ČR (pokus o souhrn) Hana Frištenská Sociální vzestup a společenská integrace (úvodem) Je-li žádoucím stavem změnit sociální postavení mnoha Romů tak, aby bylo srovnatelné se sociálním postavením většiny příslušníků neromské společnosti, pak je nutné podpořit jejich sociální vzestup. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že sociální vzestup Romů je a jistě musí být dosahován úsilím jednotlivců, kteří jsou ke změně svého sociálního postavení subjektivně motivování a k dosažení úspěchu mobilizují své vlastní schopnosti. Toto pravidlo není v případě Romů takovou samozřejmostí, jakou se může zdát. Již nikdy, jak doufáme, nebude sociální vzestup organizován pro romské komunity jako pro jeden celek silami zvenčí za pomoci mocenských nástrojů státu tak, jako tomu bylo za komunistického režimu. Příliš dobře jsme se po jeho pádu v roce 1989 přesvědčili o tom, že to, co se Romům jaksi "přihodilo" obvykle bez jejich vlastního úsilí, nebyl skutečný sociální vzestup (jak inzerovala politická moc), ale pouze umělé zvýšení životní úrovně, o kterou Romové přišli po roce 1989 tak překvapivě rychle a dostali se do tak hlubokého sociálního a morálního propadu, že to můžeme považovat za důkaz nesmyslnosti sociálního inženýrství jakéhokoliv druhu. Pro příště je proto nutné uvažovat pouze v kategoriích individuálního a také individualizovaného sociálního vzestupu Romů jako o žádoucím stavu. Jeho zákonitosti je třeba hledat, nalézt a podporovat. Je jistě nepochybné, že v případě sociálního vzestupu Romů jako dynamického procesu (konečně právě tak jako v případě sociálního vzestupu jiných skupin lidí) je nutné počítat s triádou aktérů, kteří takový proces nejen podmiňují, ale sehrávají v něm rozhodující roli: je to rodina (v případě Romů ve smyslu rodu nejen jako svazku pokrevních příbuzných, ale také jako základního prvku etnického společenství), je to jednotlivec, který sociální hranici a do značné míry i etnickou hranici překračuje je to neromské okolí tedy ti, které bychom rádi nazvali "zainteresovanou veřejností", která mu takový vzestup umožňuje a v lepším případě jeho osobní úsilí podporuje. Všechny tyto tři entity, které stojí na počátku i na konci dynamiky změn v individuálních osudech lidí, mají v případě Romů odlišné charakteristiky, než je tomu v případě stejných procesů v neromské společnosti. Již předem je třeba říci, že tyto specifické vlastnosti činí sociální vzestup Romů objektivně komplikovanějším, subjektivně namáhavějším a v mnoha ohledech nejednoznačnějším, než je tomu u příslušníka neromského okolí. Z hlediska výzkumu je nutné si také ujasnit vztah mezi sociálním vzestupem Romů a jejich subjektivním prožíváním pocitu úspěchu. Je nepochybné, že v tradiční romské rodině je úspěchem něco zcela jiného, než je sociální vzestup v chápání neromské společnosti. Je však také nepochybné, že mnozí Romové chtějí prožít pocit úspěchu tak, jak je chápán jejich neromským okolím, a mnoho proto činí. Pro tyto Romy je jejich sociální vzestup pociťován jako úspěch a také jako zadostiučinění za velkou námahu, kterou mu věnovali, i za ztráty, které museli podstoupit. Rodina, rod - specifika systému sociální ochrany romských rodů Co je romipen a vlastní sociální ochrana Romů Romství (romipen jak říkají Romové) je vlastnost nositele romské kultury v tom nejobecnějším smyslu (Sekyt). Rodina či lépe rod je tím základním a naprosto nejdůležitějším prostředím, kde lze romipen získat. Romipen je stále ještě pro většinu Romů, ať už tento fakt naplno reflektují či nikoliv, ať už jsou schopni o této kategorii hovořit či ji pouze prožívat, extrémně důležitý soubor kulturních návyků, znalosti jazyka, uspořádání rodových a rodinných tradic, organizace rodinného života, uznávaných či naopak odmítaných hodnot, specifická rodinná výchovy, způsob i odlišnosti komunikace uvnitř rodu, uvnitř i vně vlastní komunity i s vnějším neromských světem a také systém používaných stereotypů, 16

předsudků i víry. Mít romipen podmiňuje získání úcty v romském rodu i v romské komunitě. Být označován jako "pativalo Rom" je stále velmi žádoucím oceněním v tradičním chápání romské komunity Romem majícím čest je ten, kdo je plnohodnotným nositelem romství, kdo zná a plní své role v rodinném a etnickém společenství. Romipen je tedy subjektivně prožíváno jako závazek vůči svým lidem a na druhé straně jako podmínka plného zapojení do rodového života. Romství je vlastností, kterou jedinec získává narozením a životem v romské rodině tím, že se ztotožní s její hodnotovou orientací (Sekyt). Romství je možné ztratit (například výchovou v dětském domově, odchodem z romské rodiny a asimilací), ale není možné jej zcela získat nově ani zpět (například tím, že Nerom začne v romské rodině žít či že se někdo z Romů po výchově v neromskou společností do romského prostředí vrátí). Jak říká V. Sekyt, romství je do značné míry věcí citu proto je obtížně vysvětlitelné, do značné míry nenaučitelné a nelze napodobit. Romové citem také poznávají, kdo romipen má a kdo jej nemá. Jak bylo již řečeno, romipen je soubor vlastností, poznatků a prožitků, které však nejsou stejně důležité či intenzivní a jejich hodnota se v čase proměňuje. Pokud je některý znak romství pominutelný (pokud k němu kdy vůbec patřil) je to antropologický typ, který my zvenčí považujeme často dokonce pro příslušnost k romskému etniku za určující. K těmto měnícím se či ztrácejícím se součástem romství také patří romština, jazyk, který postupně vyprchává pod vlivem dominantních kultur, v jejichž prostředí Romové žijí. Je nepochybně mnoho Romů, kteří romipen mají, a přitom již romštinu neznají nebo nepoužívají (Sekyt) 1. Co však je samotnou podstatou romipen a současně jejím nejodolnějším prvkem je vědomí jednotlivce o své příslušnosti k rodině či rodu (resp. kastě). Komponenty této hodnoty jsou poslušnost rodině, úcta ke starším a povinnost chránit mladší a slabé, zvýhodňování všech členů rodiny oproti všem ostatním a zvláštní model vztahů k ostatním příslušníkům romských komunit na základě vědomí v podstatě kastovní příslušnosti. Nepřehlédnutelným znakem romipen, která s těmito komponenty souvisí, je ale od majoritní společnosti zcela odlišný průběh individualizace jednotlivce v rámci rodu, systém rodinné solidarity a vzájemného sociálního zabezpečení (Sekyt). Romové žijí uvnitř přísně reglementovaného společenství své rodiny. Rodinná výchova dětí se zcela orientuje na to, aby získaly romipen a zejména aby pochopily a přijaly svoji roli a povinnosti uvnitř rodiny. Romipen ve významu poslušnosti k rodině a sdílení všech jejích rozhodnutí, činů a hodnot je základním znakem rodinné solidarity jako tradiční dovednosti romských komunit, jak přežít v nepřátelském světě. Pozitiva a limity romství/romipen V. Sekyt identifikuje jako základ romipen zvláštní předivo vztahů, které Romové tradičně budují, udržují a hlavně povinně dodržují ve velkých romských rodinách. V různé intenzitě (protože každá romská komunita, každý romský rod a každá nukleární rodina se od sebe liší a liší se samozřejmě jak jsou tradiční hodnoty jednotlivých romských pospolitostí v takovém společenství udržovány). Rodinné vztahy jsou podřízeny v podstatě několika základním principům: - jedinec není důležitý, rodina je všechno, 1 Z experimentální sondy STEM, kterou tato společnost vykonala jako část tohoto výzkumu v dubnu 2003 mezi romskou komunitou v Jablonci nad Nisou, vyplývá, že pro většinu Romů není používání romštiny běžnou záležitostí. Romští respondenti uvedli, že v 31% romštinu nepoužívají vůbec, v 29% pouze výjimečně a jen pro 40% respondentů je romština jazykem, který používají v běžné komunikaci. Dále 53% respondentů uvedlo, že jejich děti romsky nemluví nebo jen s obtížemi, a 65% respondentů nechce, aby se jejich děti romsky učily institucionalizovanou formou. 17

- individuální rozvoj není žádoucí, hlavní je poslušnost rodině a roli, kterou každý jedinec tradičně v rodině má (dítě, chlapec, muž, otec, děvče, matka, babička atd.), - individualizované vlastnictví není pěstováno, všechno "mé" patří rodině, vše je třeba dát k dispozici, - nejsou činěna závažná individuální rozhodnutí, o všem důležitém v rodině rozhoduje ona a jejímu rozhodnutí je třeba se podřídit - jinak může být jedinec krutě potrestán (včetně vyloučení), - nejváženější osobností v romské pospolitosti není ten, kdo je nejsilnější individualitou, ale ten, kdo nejlépe plní svoji roli v rodině a je jejím nejposlušnějším členem, - výchova dětí je zacílena na výchovu k romipen a k poslušnosti rodině, vše ostatní - zejména neromské vzdělávání je cizorodým prvkem, nevýznamným a v extrémní podobě nebezpečným (pokud se pro konkrétního příslušníka rodiny stane přitažlivým), - romipen obsahuje také prvky kultovní čistoty ("moje rodina je žuži, ostatní rodiny jsou v podezření, že jsou degeše") - otázka "Z jaké jsi rodiny?" je nejdůležitějším identifikačním prvkem, který určuje či vylučuje budoucí vztahy. Mít romipen má pro jednotlivce, patřícího do romského rodu, řadu výhod: - každý někam patří, Romové nejsou vykořeněni a odcizeni (což je jedním z průvodců postmoderního člověka v současném světě), - je stále obklopen láskou a milovanými lidmi, - vždy dostane pomoc, morální i hmotnou (samozřejmě v rozměrech, jakých je rodina schopna), - nenese za sebe odpovědnost, tu nese rodina, - má-li nějaký handicap (fyzický, duševní i morální), rodina jej nevyloučí ze svého středu, - na žádný z prožitků není sám, vše prožívá v milované pospolitosti a tím jsou jeho příjemné prožitky zesíleny a nepříjemné sdíleny, - nezná osamělý strach z minulosti, z budoucnosti, ze sebe a svých rozhodnutích, veškeré druhy strachu nese s ostatními společně. Přes tyto pozitivní a jistě sympatické rysy je romipen v současném světě i z hlediska samotných Romů a jejich přežití jednoznačně retardujícím prvkem, bránícím jejich sociálnímu vzestupu jako nutnému předpokladu jejich integrace do neromské společnosti. Hlavními důvody, proč romipen takto působí, je to, že: - neumožňuje individuální rozvoj, na kterém je sociální vzestup i dosažení určitého sociálního postavení založeno, - nepodporuje v plné míře vzdělávat se neromským způsobem a dosahovat znalostí, které jsou nezbytné, - brání rozvoji osobních ctižádostí v neromském světě, touhy individualizovaně uspět, která by konkrétní Romy motivovala k sociálnímu vzestupu a konečně k integraci do okolního světa, - odsuzuje Romy žít v sociálním vyloučení, ale dokonce i v hmotné bídě, protože nedosahují vzdělání, které je potřebné k vykonávaní kvalifikovaných profesí, - brání Romům rozvíjet pracovní ambice a touhu uspět v povolání (stejně vše, co získám na penězích, musím odevzdat rodině), - klade důraz na přítomnost a společné prožitky, nikoliv na promýšlení, rozvoj životních strategií a plánování s ohledem na budoucnost, - nepodporuje rozvoj schopnosti jednotlivce "odkládat" příjemný prožitek, pokud je to prospěšné, a tím brání rozvoji volních vlastností (Sekyt), - odsuzuje Romy k určitému předem danému "etnickému" osudu, ze kterého je velmi těžké najít východisko, - konečně (a paradoxně) také brání sjednocování romských pospolitostí, jako zárodku romského národa - pokud by si to Romové sami přáli. 18

Romství jako znevýhodňující faktor - romipen v současném světě Hovoříme-li o sociálním vzestupu jako důsledku osobního úsilí jednotlivce a o jeho pocitu úspěchu, je třeba obecněji vymezit, co je za úspěch považováno v neromském světě a jaké strategie a dovednosti k jeho dosažení vedou. I když je pocit úspěchu něčím velmi subjektivním a variabilním, lze s určitou mírou nadsázky říci, že současný člověk považuje za součásti svého pocitu úspěchu určité společenské postavení, bohatství či dostatek, ale i nezávislost, pocit svobody, autoritu a pocit sebevědomí, dosažené vzdělání a možnost svého osobního rozvoje. Uspět ve společnosti velmi podstatně vytváří subjektivní pocit úspěchu. Takového výsledku jsme v naší civilizaci zvyklí dosahovat prací úspěch v práci či dokonce i ona sama je tedy nejdůležitější složkou celkové úspěšnosti jednotlivce (Sekyt). K tomu, abychom získali dobrou práci a uspěli v ní, je nezbytným předpokladem vzdělání, čím vyšší, čím specializovanější, tím lepší. Schopnost a ochotu učit se, a to nejlépe po celý život, považujeme za hlavní předpoklad individuálního rozvoje. K tomu, abychom byli úspěšní, je tedy třeba, abychom byli vzdělaní, schopní samostatně a kvalifikovaně pracovat, připraveni učit se novým věcem, být flexibilní, nezávislí, vědomi si své ceny, důstojnosti a schopni nést za sebe a svá rozhodnutí plnou odpovědnost (Sekyt). Téměř vše, co jsme zde uvedli, je v rozporu s tradičním romipen. Romové nejsou a ani nemohou být nezávislí a samostatní, patří svému rodu. Protože romipen neobsahuje požadavek na individuální rozvoj (dokonce je s ním v určitém rozporu), není vítáno, aby se tak dělo. Neromské vzdělávání je naproti tomu koncipováno jako prostředek k individuálním rozvoji a jeho hlavním cílem je rozvinutí osobních ambicí. Proto není tradiční romskou rodinou vítáno, aby se jeho příslušníci neromským způsobem vzdělávali, a s určitou nedůvěrou se setkává, pokud někteří z nich ve vzdělávání se najdou zalíbení. To je nepochybně jedním z důvodů, proč Romové o vzdělání neusilují a nerozvíjejí ani své osobní ambice a volní vlastnosti. To je ovšem také hlavním důvodem, že nemají přístup k dobré a kvalifikované práci, která by umožnila jejich sociální vzestup, a současně s tím respektované místo v neromské společnosti. Romipen je tak retardačním prvkem hlavně ve dvou směrech: brání osobnímu vzdělávání se a dále systémem rodinné solidarity zpomaluje rozvoj osobní odpovědnosti. Vše by bylo zřejmě pochopitelnější, kdyby Romové o sociální vzestup a subjektivní prožívání úspěchu nestáli. Vše však nasvědčuje tomu, že o takový pocit stojí (Sekyt) 2. Zdá se tedy, že prvky vlastního úspěchu vidí mnoho Romů podobně, ne-li stejně jako my. Je tomu tak? Nepochybně po úspěchu v neromské společnosti touží (to říká i V. Sekyt a máme o tom mnoho důkazů v rozhovorech a dotaznících, které pro náš výzkum poskytli ti z Romů, kteří takového úspěchu dosáhli). Romové v ČR, ale v Evropě vůbec, žijí jako malá menšina, neprodyšně obklopeni zcela odlišnou civilizací, která navíc vůči nim není tradičně přátelská. Romské kultura, tak jsme ji vymezili v předcházejících odstavcích, se od hodnot a tradic společnosti, která Romy 2 Ve studii "Sociální vzestup a romské migrace" Z. Uherka, která byla zpracována pro tento výzkum, je zmínka o tom, že v roce 1994 dr. Rybová učinila sérii řízených rozhovorů s Romy v Jablonci nad Nisou, jejichž smyslem bylo zjistit "romskou" definici sociálního úspěchu. Podle dr. Rybové Romové sociální úspěch definují jako (postupně): - ekonomický úspěch, - být podnikatelem, - mít partnera z majoritní společnosti, - mít partnera z vlivné romské rodiny, - chodit do práce a pracovat pro majoritu (v případě Jablonce nejlépe pracovat pro Němce), - nemuset se bavit s chudými Romy (pro Jablonec jsou to Romové ze Zeleného údolí), - mít málo dětí, - chodit do kostela, - bydlet uvnitř města. 19

obklopuje, výrazně liší. Kultura romských komunit není totiž odrůdou evropských kultur, ale je něčím kvalitativně zcela jiným, svébytným a autentickým (Jakoubek), co na jedné straně s majoritními kulturami jen obtížně koexistuje a na druhé straně udržuje romské rody soudržné a svým specifickým způsobem je před vlivem majoritní kultury chrání (a to jak před projevy jejich nepřátelství, tak i před možnostmi sociálního vzestupu, které nabízejí). Je otázka, zda romipen jako specifický systém ochrany romských rodin je především reziduem na původní vlast Romů, nebo zda je především důsledkem tlaku neromského prostředí, ve kterém Romové již po staletí žijí. V. Sekyt uvádí, že romipen a jeho význam zesiluje v obdobích, která jsou k Romům zvláště nepřátelská - z toho lze dovodit, že zeslabuje a vytrácí se v obdobích, která jsou vůči Romům příznivá (bohužel, zatím v historii našeho soužití tato období nikdy netrvala tak dlouho, abychom získali důkaz o platnosti tohoto pravidla). Nicméně především Romové se musí rozhodnout (zdůrazňujeme, že oni sami se musí rozhodnout), zda budou žít izolovaně jako ve skanzenu (Sekyt) podle svého romipen, a to současně znamená na okraji společnosti a v hmotné nouzi, nebo zda se jej do značné míry vzdají ve pospěch kvalitnějšího života v neromském světě. My je musíme obklopit prostředím, kde romipen jako návod na přežití a ochranu ztratí svůj smysl. Jednotlivec - sociálně mobilitní faktory uvnitř romských komunit Motivy Romů k sociálnímu vzestupu Přes všechno, co bylo řešeno o romipen, je mezi Romy nemálo těch, kteří překročí bariéru svého rodového či chcete-li etnického osudu a snaží se o naplnění svých ambicí jako svébytné a odpovědné individuality. Z výzkumu vyplývá, že nejsilnějším faktorem, který působí na to, že jednotlivec podnikne cestu ke změně svého sociálního postavení a životu v neromské společnosti, je navzdory tomu, co již bylo řečeno, jeho romská rodina (obvykle nukleární). Může to být taková rodina, která požívá po řadu let autoritu uvnitř romských komunit (Šanderová) a má tradiční a trvalé vztahy s neromskou společností, ale může to být i rodina zcela standardní (Weinerová), kde však již v minulých generacích byly deklarovány hodnoty, jako je práce apod. Mnozí z Romů však (za podpory své nukleární rodiny či bez ní) jdou až po odříznutí se od svého rodu a riskují ztrátu romipen a tím i úcty a podpory své skupiny. Mnozí z nich již vědí, jak je tato ztráta bolestivým procesem, na jehož konci navíc na ně nemusí čekat adekvátní odměna v podobě plnohodnotného pocitu úspěchu, protože společnost je nepřijme tak, jak předpokládali. Takových lidí je mezi Romy řada. Co způsobilo, že tito Romové dosahují dobrého sociálního postavení nejen ve svých komunitách, ale ve společnosti obecně, zatímco ostatní nikoliv? Odkud čerpali sílu k tomuto růstu a kdo jim přitom pomohl? Odkud pramení energie, kterou bylo potřeba vyvinout k překonání všech překážek, které nutně stojí v cestě tomu, kdo se rozhodne jít sám za sebe nad rámec své romské role a stát se emancipovaným příslušníkem občanské společnosti? Jaké mají motivy k tomu dosáhnout úspěchu v neromské společnosti, úspěchu, o kterém vědí, že nebude jejich vlastními lidmi doceněn a dokonce může znamenat jejich ztrátu? A ještě jedna otázka se přímo nabízí jsou tito lidé novou, sice netradiční, ale respektovanou romskou elitou a lze je za ni i z pohledu samotných romských rodů považovat? V rámci výzkumu jsme se rozhodli se na to zeptat těch, jichž se to přímo týká, tedy Romů, kteří dosáhli určitého stupně neromského vzdělání, mají kvalifikované profese (často kromě svého neromského vzdělání využívají své "etnické kvalifikace", tj. pracují pro romské komunity jako sociální poradci, sociální asistenti či v jiných podobných profesích) a nepochybně žijí na sociální úrovni, srovnatelné se střední třídou neromské společnosti. Taková metoda nebyla dosud nikdy použita, jistě také proto, že je jednak velmi obtížné získat kontakt na romské respondenty s uvedenými charakteristikami, kteří navíc se nepřestali považovat za příslušníky romských komunit. Opravdu těžké je poté je motivovat 20