Projekt Centrum nových metod a příležitostí ve vzdělávání, reg. č. CZ.1.07/1.2.00/14.0011 Mentoring a využití jeho metod na střední škole Obr.1 - Titulka Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.
Mentoring na střední škole 2
Mentoring na střední škole 3 Realizátor projektu: DENEB Int., s.r.o. Masarykovo náměstí 40/2 680 01 BOSKOVICE info@cnmpv.cz www.cnmpv.cz Partneři projektu: Petrov o. s., Dětský dům Zábrdovice, Lazaretní 1, 615 00 BRNO SOŠMaP, Vranovská 17, 614 00 BRNO ZŠ a MŠ Merhautova, Merhautova 37, 602 00 BRNO ZŠ Ostrava - Kunčičky, Škrobálkova 51/ 300, 718 00 OSTRAVA ZŠ Masarykova, Masarykova 291, 757 01 VALAŠSKÉ MEZIŘÍČÍ ZŠ a MŠ Vsetín, Turkmenská 1612, 755 01 VSETÍN SŠSPaS Zábřeh, nám. 8. května 2, 789 01 ZÁBŘEH ZŠ a DD Zábřeh, Sušilova 40, 789 01 ZÁBŘEH
Mentoring na střední škole 4 PODĚKOVÁNÍ Autorský kolektiv děkuje všem kolegům ze středních a základních škol spolupracujících v projektu, kteří přispěli svými zkušenostmi a příklady dobré praxe k vytvoření této publikace.
Mentoring na střední škole 5 Obsah Úvod 7 1.Teoreticko metodická východiska 8 1. 1 Cílová skupina, se kterou mentor pracuje 14 1. 2 Role mentora ve vyučování na střední škole 20 1. 3 Role mentora mimo vyučování 23 1. 4 Na co klademe při mentoringu ve škole a mimo školu důraz 25 1. 5 Desatero mentora 26 1. 6 Motivace studentů a jak s ní pracovat 30 2. Formy a metody práce mentora 33 2. 1 Mentorování jednotlivce, mentorování skupiny 33 2. 2 Možnosti činnosti mentora ve vzdělávacím zařízení a mimo něj 33 2. 3 Hodnocení úspěšnosti mentorovaných studentů 35 3. Role a vlastnosti mentora v týmu 41 3. 1 Pedagog mentorem 48 4. Osobnostní vlastnosti mentora ve škole a mimo školu 51 4. 1 Osobnostní a sociální dovednosti 52 4. 2 Komunikativní dovednosti 53 4. 3 Schopnost plánování a organizační dovednosti mentora 54 5. Příklady dobré praxe 55 6. Zásobník metod, postupů a aktivizačních her 66 6. 1 Plánování 67 6. 2 Jednoduché formy aktivismu 67 6. 3 Metody týmového učení 74 6. 4 Metoda zážitkové pedagogiky 80 6. 5 Aktivizační (motivační) metody ve výuce 80 6. 6 Projektové vyučování 83 Závěr 100 Použitá literatura 102 Další zdroje 103
Mentoring na střední škole 6 Přílohy 104 Příloha č. 1 - Mentoring a dětská práva ve výuce předmětu osobnostní výchova na SŠSPaS Zábřeh 104 Příloha č. 2 - Konkrétní příklady práce k tématu lidská práva, SŠSPaS Zábřeh 106 Příloha č. 3 - Kultura chudoby 110 Příloha č. 4 - Romské osobnosti 113 Příloha č. 5 - Techniky práce s textem na střední škole 116 Příloha č. 6 - Storytelling 136 Příloha č. 7 - Problémy sociálního soužití na českém území 139
Mentoring na střední škole 7 Úvod To, co děláš, se může zdát nepodstatné, ale je mimořádně důležité, že to přesto děláš. Máhatma Gándhí Následující text vznikl za spolupráce dvou středních škol - SOŠMaP (Střední odborné školy managementu a práva) Brno, Vranovská a SŠSPaS (Střední školy sociální péče a služeb) Zábřeh, nám 8. května. Tyto školy připravují studenty, kteří budou jednou sami pracovat jako mentoři v profesi sociálních pracovníků. Na střední škole v Brně se téměř ve všech případech jedná o studenty, kteří zatím potřebují být sami mentorováni, proto část modulu popisuje práci se studenty ze sociálně slabých rodin a z nepodnětného rodinného prostředí. Dále se modul zaměřuje na ověřené postupy práce se středoškoláky, na motivační aktivizační metody práce a na podporu participace studentů na jejich osobním zapojení do školního a společenského života. V Zábřehu je mentoring zakomponován do obsahu studia tak, aby se budoucí sociální pracovníci mohli stát dobrými mentory. V modulu proto najdete praktické příklady, jak učitel uplatňuje mentoring ve vztahu ke svým studentům, a také zde naleznete aktivity, jak je možno zahrnout mentoring do studia, aby se stal součástí myšlení budoucích sociálních pracovníků.
Mentoring na střední škole 8 1. Teoreticko metodická východiska Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy si nechalo vypracovat pilotní studii Postupujeme krok za krokem v identifikaci vzdělanostních drah romských dětí ve srovnání s jejich neromskými vrstevníky. Výzkum se uskutečnil v roce 2010 zhruba na stovce základních škol. 20% romských žáků bylo učiteli hodnoceno jako nadprůměrní žáci se studijními předpoklady. Když byli sledováni dále, ukázalo se, že i tito žáci s výbornými studijními předpoklady propadají v mezeře mezi základními a středními školami, nejsou úspěšní a na středních školách se jich objevuje jen velice málo. Gabal dále upozorňuje: Z každého tisíce dětí, které ukončí devátou třídu, odejde na gymnázia 210 žáků, romských je ale jen osm z tisíce. Počet romských dětí, které si nepodají žádnou přihlášku ke střednímu vzdělání, včetně vyučení, se v posledních letech pohybuje mezi 17 a 20%. Téměř pětina romských dětí tak odchází bez jakékoliv kvalifikace, většinou na úřady práce. 1 Výzkum také zdůrazňuje, že 28% romských dětí se vzdělává mimo hlavní vzdělávací proud na bývalých zvláštních školách, ze kterých mohou jít jen na učňovské obory, a to ještě na ty méně kvalifikované. Česká škola navíc vyžaduje děti připravené z domova, klade velký důraz na domácí přípravu. Dobře vzdělává chytré děti, které dělá ještě chytřejšími. Tam, kde domácí příprava chybí, je ale bezradná. Mnohem více než v ostatních zemích tak záleží například na profesi rodičů. Na počátku neúspěchu romské mládeže na trhu práce je jejich neúspěch v oblasti vzdělávání obecně, ale i při získávání kvalifikace. Některé odhady uvádějí, že kolem 70% romských děti nedosáhne ani plnohodnotného základního vzdělání. Pouze něco kolem 6% romských dětí studuje na střední škole (neromských dětí studuje střední školu kolem 50%). I když je romských dětí na středních školách mnohem více než v nedávné minulosti (před rokem 1989 nebyli na středních školách téměř žádní romští studenti), je číslo velmi nízké. Vysoké školy studují pouze jednotlivci z řad romské mládeže je jich tak málo, že jsou v romské komunitě dokonce známí svým jménem. Co je příčinou tohoto neuspokojivého stavu v oblasti vzdělávání? 1 GAC: Sociální analýza přechodu romských dětí ze sociálně vyloučeného prostředí ze základních na střední školy, Praha, prosinec 2010 (http://www.gac.cz/userfiles/file/nase_prace_vystupy/gac_prechody_rd_ze_zs_na_ss.pdf)
Mentoring na střední škole 9 Dalším podstatným faktorem ovlivňujícím nezdary středoškolských studentů ze sociokulturně odlišného prostředí v zařazení se na trh práce je sociální exkluze celých rodin. Je-li sociální exkluze nežádoucím stavem, který je třeba překonat, pak je nutné měnit sociální postavení těch, kteří takovou komunitu tvoří. To lze jen na základě poznání jejich individuálních osudů, problémů a možností. Je třeba zdůraznit, že sociální vzestup mladých Romů je, a jistě musí být, dosahován úsilím jednotlivců, kteří jsou ke změně svého sociálního postavení subjektivně motivováni a k dosažení úspěchu mobilizují své vlastní schopnosti. Toto pravidlo není v případě Romů takovou samozřejmostí, jakou se může zdát. Doufejme, že již nikdy nebude sociální vzestup organizován pro romské komunity jako pro jeden celek silami zvenčí, jako tomu bylo za komunistického režimu. Příliš dobře jsme se po jeho pádu v roce 1989 přesvědčili o tom, že to, co se Romům jaksi přihodilo obvykle bez jejich vlastního úsilí, nebyl skutečný sociální vzestup (jak inzerovala politická moc), ale pouze umělé zvýšení životní úrovně. O tu Romové přišli po roce 1989 překvapivě rychle a dostali se do tak hlubokého sociálního a morálního propadu, že to můžeme považovat za důkaz nesmyslnosti sociálního inženýrství jakéhokoliv druhu. Je proto nutné v současné době uvažovat v kategoriích individuálního a také individualizovaného sociálního vzestupu Romů včetně a především romských dětí a mládeže. Je jistě nepochybné, že v případě sociálního vzestupu mladých romských lidí (konečně právě tak jako v případě sociálního vzestupu jiných skupin lidí) je nutné počítat s triádou aktérů, kteří takový proces nejen podmiňují, ale sehrávají v něm rozhodující roli: je to rodina (v případě Romů ve smyslu rodu nejen jako svazku pokrevních příbuzných, ale také jako základu etnického společenství), je to jednotlivec, který sociální hranici a do značné míry i etnickou hranici překračuje, je to neromské okolí - tedy ti, které bychom rádi nazvali zainteresovanou veřejností, která mu takový vzestup umožňuje a v lepším případě jej podporuje. Jak jsme si již výše řekli, všechny tyto tři entity, které stojí na počátku i na konci dynamiky změn v individuálních osudech lidí, mají v případě Romů odlišné charakteristiky, než je tomu v neromské společnosti. Tyto specifické vlastnosti činí sociální vzestup Romů
Mentoring na střední škole 10 objektivně komplikovanějším, subjektivně namáhavějším a v mnoha ohledech nejednoznačnějším, než je tomu u příslušníka neromského okolí. Pro osobnost mentora je podstatné, aby se ve všech entitách dokázal pohybovat, znal vhodné způsoby komunikace, jednání a myšlení, zvyklosti a společenské konvence, žebříček hodnot a postavení jednotlivců i celé rodiny ve vlastní komunitě a ve společnosti. Mentor se snaží svým chováním dát dobrý příklad, respektuje názory svých klientů, aktivně naslouchá, drží slovo, je důsledný a chápavý. Pokud mentor očekává, že bude respektován studenty, je třeba, aby respektoval on je. Historie pojmu mentoring Při odchodu do trojské války svěřil Odysseus svou rodinu Mentorovi, učiteli a vychovateli syna Telemacha. Ten jej nejen vychovával, ale učil ho nést zodpovědnost za svůj život. Když se Odysseus dlouho nevracel, dospělý Telemachos se vydal otce hledat. Doprovázela ho bohyně Athéna, přestrojená za Mentora. Od té doby je mentor označením rádce, přítele a učitele. Historie mentoringu se tedy odvíjí už od starověku. Kdo je mentor? Co je to mentoring? Mentoři poskytují podporu, vedení a objektivní pohled na to, jak a kam se může klient vyvíjet a čeho může dosáhnout ve svém přirozeném prostředí. V mentorství jde především o vytvoření kvalitního vztahu mezi mentorem a klientem a autorský kolektiv se ztotožňuje s touto definicí mentoringu: Mentorský vztah je založen na vzájemné spolupráci dvou rovnocenných partnerů. Mentor podporuje a vede klienty k rozvoji v oblasti, která je zajímá, ve které mohou přirozeně vyniknout, ale i tam, kde k úspěchu potřebují něčí pomoc a podporu. V současné době, pokud mluvíme o mentoringu na školách ať už mateřských, základních či středních, můžeme získat dva základní pohledy, které se od sebe podstatně liší. První způsob vnímání mentoringu je založen na spolupráci mezi mentorem a mentorovaným. Tento proces se provádí v oblasti zájmu mentorovaného a za pomoci mentora, což je člověk ve stejné profesi s většími zkušenostmi z dané oblasti. Ten svému
Mentoring na střední škole 11 svěřenci zprostředkovává osvědčené přístupy, metody a postupy. Mentorským systematickým učením se mentorovaný vyvíjí a zlepšuje své schopnosti a dovednosti. V celkovém procesu jsou brány na zřetel právě cíle mentorovaného. Mentor je starší zkušenější kolega, který se po vzájemné domluvě stává dobrovolně pomocníkem, průvodcem, znalcem v procesu mentoringu. Své zkušenosti a znalosti využívá k tomu, aby pomáhal klientovi v osobnostně profesním růstu. Dále podporuje u klienta získávání pracovních kompetencí, a to v zájmu svém a v zájmu zaměstnavatele. V tomto modulu se členové projektových týmů rozhodli rozvíjet, podporovat a zavádět na školách druhý směr mentoringu, v němž se pedagogové a mentoři ve své každodenní činnosti stávají pro své žáky více kamarády, průvodci, rádci, partnery a přirozenou autoritou, než jen pouhými učiteli. V mnoha případech jsou příčinou neúspěchu žáků ve školách nefunkční a nepodnětná prostředí v rodinách, a proto novým přístupem pedagogů-mentorů a asistentů mentorů dochází k vyplnění a nahrazování některých funkcí rodiny přímo na půdě školy. Pedagogové nejsou ve školách jen nositeli znalostí, ale podstatnou oblastí, ve které rozšiřují své kompetence, jsou oblasti výchovy, motivace, kritického myšlení, čtenářské a finanční gramotnosti, podrobné znalosti dětských práv atd. Díky svému mentorskému přístupu k žákům, používáním aktivizačních metod, nasazením své osobní iniciativy, zájmu o žáky a jejich rodiny a respektováním všech práv dětí, které jsou v rámci vzdělávání mentorů aktivně začleněny nejen do výuky, ale také do každodenního společného života ve škole, dosahují mentoři zvýšené motivace dětí ke vzdělávání a práci. Daří se jim snižovat rizika některých sociálně patologických jevů a podporují pozitivní vztah studentů i jejich rodin ke škole, která je v očích mnohých rodičů považována za represivní instituci. Mentoři nemusí být nezbytně experti nebo specialisté v oboru, ve kterém se klient pohybuje a chce zdokonalovat. Nejdůležitější aspekt mentora je schopnost použít a uplatnit mentorské dovednosti objektivním způsobem, bez předsudků a podle stanovených pravidel. Důležitá je připravenost mentora, jeho pozitivní přístup ke klientovi a schopnost reagovat na výzvy a řešit situace, kterým je mentor při své práci vystaven. Mentor poskytuje pomoc a podporu nenásilnou cestou a takovým způsobem, se kterým se bude klient ztotožňovat. Zvolené postupy by měly posouvat klienta i mentora k cíli, který si společně vytyčili.
Mentoring na střední škole 12 Jak jsme už uvedli, v mentoringu jde především o vytvoření vztahu mezi mentorem a klientem, vztahu, který představuje přínos pro obě zúčastněné strany. Klient má jedinečnou šanci seznámit se s člověkem, kterému záleží na jeho životní cestě, vzdělání, osobním růstu a pracovním uplatnění. Získá představy o tom, jak zvládat obtížné životní situace, otevírají se mu nové obzory. Mentor je naopak obohacen o podněty z prostředí, ze kterého klient pochází, zažívá pocit úspěchu v případě úspěšného průvodcovství, dostává zpětnou vazbu a získává bohaté zkušenosti. Mezi mentorem a klientem jde o partnerský vztah, který je založen na vzájemné důvěře a je vymezen přesně stanovenými pravidly. Výměna zkušeností je zde tedy obohacena i o poznávání kulturních rozdílů, o zdokonalování jazykové kompetence, o poznání prostředí na druhé straně hranice. Vliv působení mentora na mentorované: mentoring slouží jako nástroj osobního rozvoje nabízí podnětné nápady pomáhá zvýšit sebevědomí podněcuje profesionální chování, motivuje, učí konfrontuje negativní chování a postoje učí dobrým příkladem pomáhá hledat cestu, jak dojít ke stanoveným cílům mentorovaného Modul čerpá ze zkušeností pedagogů na dvou odlišných středních školách s obdobným studijním zaměřením: Střední odborné školy managementu a práva v Brně a Střední školy sociální péče a služeb Zábřeh. SOŠMaP Brno Střední škola (SOŠMaP Brno) se nachází přímo v sociálně vyloučené lokalitě na ulici Vranovská v Brně. Sousedí s ulicemi Bratislavská, Cejl, Francouzská a Merhautova. V této lokalitě žije převážně obyvatelstvo romského původu. Většina studentů této školy pochází z vyloučených lokalit, z problémových rodin nebo z Domu na půl cesty. Některé rodiny si vybírají tuto školu pro své děti právě proto, že je v blízkosti jejich bydliště, protože dojíždění dětí na vzdálenější školy by bylo pro rodiny
Mentoring na střední škole 13 ekonomicky náročné. Dalším důvodem je to, že je škola umístěna v budově základní školy a studenti se pak při přestupu na střední školu cítí dobře, neboť jsou již na prostředí školy zvyklí z předchozího studia. Kladem je i to, že někteří zaměstnanci působí na všech stupních školy a na střední škole pokračují stejným způsobem jako na základní škole, což některým žákům vyhovuje. Na této škole studuje přibližně 95% romských studentů, zbývající jsou sociálně slabí studenti z majoritní společnosti. Nejproblematičtější jsou zejména časté absence, které způsobují potíže v jednotlivých předmětech. Školné mají žáci většinou hrazené ze studijních programů na podporu romských studentů, ale protože většina z nich pochází ze sociálně slabých rodin, nemají potřebné studijní pomůcky, učebnice a finanční prostředky na aktivity organizované školou. Dále školu navštěvují studenti, kteří postrádají rodinu úplně (děti žijící v Domě na půl cesty). Někteří studenti se léčí z drogové závislosti, některé studentky jsou již matkami. Více informací na: http://www.sosmap.cz/ Střední škola sociální péče a služeb Zábřeh (SŠSPaS Zábřeh) Partnerskou školou v projektu je i SŠSPaS Zábřeh, která vznikla 1. července 2006 sloučením Střední odborné školy sociální péče Zábřeh a Středního odborného učiliště Zábřeh. Škola tak poskytuje vzdělávání jak v učňovských oborech, tak ve studijních oborech zaměřených na sociální péči a humanitární činnost. V denní formě studia oborů Výchovná a humanitární činnost, Sociální péče a nově od 1. 9. 2010 (ŠVP) Sociální činnost jsou žáci připravováni na práci se sociálně vyloučenými skupinami osob, s osobami s handicapy zdravotními i sociálními, s etnicky odlišnými rodinami, se sociálně potřebnými občany. Žáci jsou dle jednotlivých zaměření vedeni k přímému kontaktu a práci s klienty a péči o ně. Obory Sociální péče a Sociální činnost je možné studovat i v dálkové formě. Cílovou skupinu projektu na SŠSPaS tvoří studenti, jejichž uplatnění po absolvování školy je následující: pracovník v sociálních službách s úkolem klíčového pracovníka klienta pracovník individuálního plánování volného času a potřeb klienta
Mentoring na střední škole 14 osobní asistence domácí péče osobní asistence ve školských zařízeních pro výkon ústavní výchovy (dětský domov, dětský domov se školou, diagnostický ústav, výchovný ústav) osobní asistence v ústavech sociální péče samostatná výdělečná činnost v oblasti poskytování sociálních služeb pracovník humanitárních organizací pracovník v lázeňských a tělovýchovných zařízeních pro práci s handicapovanými klienty pracovník v nadacích, neziskových a charitativních organizacích pracovník v organizacích typu Fond ohrožených dětí, domovy pro matky s dětmi, azylové domy, Armáda spásy apod. pracovník nízkoprahových center plánujících volný čas dětem a mládeži pracovník Domů na půl cesty pracovník denních a týdenních stacionářů, pracovník chráněného bydlení pracovník služeb sociální prevence pracovník sociálně aktivizačních služeb pro seniory a osoby se zdravotním postižením pracovník sociálně terapeutických dílen a terapeutických komunit příprava studentů pro další studium na vyšších odborných školách a vysokých školách sociálního a pedagogického zaměření Více informací na: http://www.ssspzabreh.cz Pro studenty v Brně i v Zábřehu je tedy mentoring velice důležitý, ať se jedná o jejich osobní život či přípravu pro budoucí povolání. 1. 1 Cílová skupina, se kterou mentor pracuje Mentorská činnost v praxi je realizována zejména na SOŠMaP Brno. Cílovou skupinou zde jsou studenti od 15-26 let a rodiny studentů z lokalit ohrožených sociálním vyloučením, dále studenti z neúplných rodin a z Domu na půl cesty v Brně. Věkové rozpětí je
Mentoring na střední škole 15 způsobeno zejména tím, že někteří studenti se po delším čase vrací zpět do školy, nebo neuspěli na jiných školách a chtějí pokračovat ve studiu u nás. Vzhledem k tomu, že SOŠMaP nemá více než sto studentů a všichni studenti mají možnost se potkávat na školní chodbě, jeví se klima celé školy lepší než klima v jednotlivých třídách. Specifikace jednotlivých prostředí, ze kterých studenti SOŠMaP pochází: Rodinné prostředí Pro romskou komunitu je rodina velmi důležitá. Romské rodiny studentů školy jsou vesměs tradiční (patriarchální). Většina romských studentů pochází z úplných rodin. Někteří studenti jsou v pěstounské péči svých prarodičů. Typickou romskou rodinu tvoří otec, matka, více dětí a další příbuzní. Romské rodiny jsou převážně rozšířené. Pohromadě žijí i dvě generace a navzájem se podporují. Většinou jsou rodiče dlouhodobě nezaměstnaní, ale doma je přesto vždy dostatek jídla. A pokud ne, pomáhají si rodiny navzájem, např. když nejsou peníze, postará se o jídlo babička, sestra nebo bratr. Proč jsou sociální vzestup a jeho podmínění vzděláním a profesí pro Romy tak obtížné? Proč postoj romské rodiny vůči sociálnímu vzestupu svých členů je tak nejednoznačný, dokonce až odmítavý? Těmito otázkami se dostáváme k romství (romipen - jak říkají Romové). Viktor Sekyt v jedné ze svých studií o romství jako svébytném znaku romské identity shledal, že jde o vlastnost nositele romské kultury v tom nejobecnějším smyslu. Rodina či lépe rod je tím základním a naprosto nejdůležitějším prostředím, kde lze romipen získat. Romipen je stále ještě pro většinu Romů, ať už tento fakt naplno reflektují či nikoliv, ať už jsou schopni o této kategorii hovořit či ji pouze prožívat, extrémně důležitý soubor kulturních návyků, znalostí jazyka, uspořádání rodových a rodinných tradic, organizace rodinného života, uznávaných či naopak odmítaných hodnot. Je to specifická rodinná výchova, způsob i odlišnosti komunikace uvnitř rodu i s vnějším neromským světem a také systém používaných stereotypů, předsudků i víry. Mít romipen podmiňuje získání úcty v romském rodu i v romské komunitě. Být označován jako pativalo Rom je stále velmi žádoucím
Mentoring na střední škole 16 oceněním v tradičním chápání romské komunity. Romem majícím čest je však ten, kdo je plnohodnotným nositelem romství, kdo zná a plní své role v rodinném a etnickém společenství. Romipen je tedy subjektivně prožíváno jako závazek vůči svým lidem a na druhé straně jako podmínka plného zapojení do rodového života. Romství je vlastností, kterou jedinec získává narozením a životem v romské rodině tím, že se ztotožní s její hodnotovou orientací (Viktor Sekyt). Romství je možné ztratit (například výchovou v dětském domově, odchodem z romské rodiny a asimilací), ale není možné jej zcela získat nově ani zpět (například tím, že nerom začne v romské rodině žít či že se někdo z Romů po výchově neromskou společností do romského prostředí vrátí). Jak říká Viktor Sekyt, romství je do značné míry věcí citu proto je obtížně vysvětlitelné, do velké míry nenaučitelné a nelze napodobit. Romové citem také poznávají, kdo romipen má a kdo jej nemá. To, co je samotnou podstatou romipen a současně jejím nejodolnějším prvkem, není jazyk nebo kultura či folklór, ale je to vědomí jednotlivce o své příslušnosti k rodině či rodu (resp. kastě). Nepřehlédnutelným znakem romipen je také od majoritní společnosti odlišný průběh individualizace jednotlivce v rámci rodu. Romipen je ve významu poslušnosti k rodině a sdílení všech jejích rozhodnutí, činů a hodnot základním znakem rodinné solidarity jako tradiční dovednosti romských komunit, jak přežít v nepřátelském světě. Dokonce i výchova dětí je zacílena na výchovu k romipen a k poslušnosti rodině, vše ostatní - neromské vzdělávání (tolik nutné k uplatnění se na majoritním trhu práce) je stále ještě cizorodým prvkem, nevýznamným a v extrémní podobě nebezpečným (pokud se pro konkrétního příslušníka rodiny stane přitažlivým). Tomuto chápání romipen odpovídala i práce, kterou se Romové živili - pěstování romských dovedností bylo ne překážkou (jako je tomu u neromských zaměstnání v chápání Romů), ale součástí rodinného života. Řemesla či hudebnictví se dědila a dosud dědí z dědy na otce a syna a věnují se mu pohromadě všichni mužští členové rodiny. Romipen obsahuje také prvky kultovní čistoty ( moje rodina je žuži, ostatní rodiny jsou v podezření, že jsou degeše ) otázka: Z jaké jsi rodiny? je nejdůležitějším identifikačním prvkem, který určuje či vylučuje budoucí vztahy. Komponenty této hodnoty jsou poslušnost rodině, úcta ke starším a povinnost chránit mladší a slabé, zvýhodňování všech členů rodiny oproti všem ostatním a zvláštní model
Mentoring na střední škole 17 vztahů k ostatním příslušníkům romských komunit na základě vědomí v podstatě kastovní příslušnosti. Mít romipen má pro jednotlivce, patřícího do romského rodu, řadu výhod: každý někam patří, Romové nejsou vykořeněni a odcizeni (což je jedním z průvodců postmoderního člověka v současném světě), je stále obklopen láskou a milovanými lidmi, vždy je mu poskytnuta pomoc, morální i hmotná (samozřejmě v rozměrech, jakých je rodina schopna), nenese za sebe odpovědnost, tu nese rodina, má-li nějaký handicap (fyzický, duševní i morální), rodina jej nevyloučí ze svého středu, na žádný z prožitků není sám, vše prožívá v milované pospolitosti, a tím jsou jeho příjemné prožitky zesíleny a nepříjemné sdíleny, nezná osamělý strach z minulosti, z budoucnosti, ze sebe a svých rozhodnutí, veškeré druhy strachu nese s ostatními společně. Přes tyto pozitivní a jistě sympatické rysy je romipen v současném světě i z hlediska samotných Romů a jejich přežití jednoznačně retardujícím prvkem, bránícím jejich sociálnímu vzestupu jako nutnému předpokladu jejich integrace do majoritní společnosti. Hlavními důvody, proč romipen takto působí, je to, že: neumožňuje individuální rozvoj, na kterém je sociální vzestup i dosažení určitého sociálního postavení založeno, nepodporuje v plné míře vzdělávat se neromským způsobem a dosahovat znalostí, které jsou nezbytné, brání rozvoji osobních ctižádostí v neromském světě, touhy individualizovaně uspět, která by konkrétní Romy motivovala k sociálnímu vzestupu a konečně k integraci do okolního světa, odsuzuje Romy žít nejen v sociálním vyloučení, ale dokonce
Mentoring na střední škole 18 i v hmotné bídě, protože nedosahují vzdělání, které je potřebné k vykonávání kvalifikovaných profesí, brání Romům rozvíjet pracovní ambice a touhu uspět v povolání (stejně vše, co získám na penězích, musím odevzdat rodině), klade důraz na přítomnost a společné prožitky, nikoliv na promýšlení, rozvoj životních strategií a plánování s ohledem na budoucnost, nepodporuje rozvoj schopnosti jednotlivce odkládat příjemný prožitek, pokud je to prospěšné, a tím brání rozvoji volních vlastností (Viktor Sekyt), odsuzuje Romy k určitému předem danému etnickému osudu, ze kterého je velmi těžké najít východisko, konečně (a paradoxně) také brání sjednocování romských pospolitostí jako zárodku romského národa - pokud by si to Romové sami přáli. Zamyslíme-li se nad sociálním vzestupem jako důsledkem osobního úsilí každého jednotlivce a jeho pocitem úspěchu, je třeba obecněji vymezit, co je za úspěch považováno v neromském světě. Zjednodušeně se považujeme za úspěšné, dosáhneme-li určitého společenského postavení, ale jsme-li také přiměřeně nezávislí, dosáhli-li jsme určitého vzdělání, vážené profese či pozice a máme-li možnost osobního rozvoje. Takového výsledku jsme v naší civilizaci zvyklí dosahovat prací. Téměř vše, co jsme zde uvedli, je v rozporu s tradičním romipen. Romové nejsou a ani nemohou být nezávislí a samostatní, patří svému rodu. Protože romipen neobsahuje požadavek na individuální rozvoj (dokonce je s ním v určitém rozporu), není vítáno, aby se tak dělo. Neromské vzdělávání je naproti tomu koncipováno jako prostředek k individuálnímu rozvoji a jeho hlavním cílem je rozvinutí osobních ambicí. Proto není tradiční romskou rodinou vítáno, aby se jeho příslušníci neromským způsobem vzdělávali, a s určitou nedůvěrou se setkává, pokud někteří z nich ve vzdělávání najdou zalíbení. To je nepochybně jedním z důvodů, proč Romové o vzdělání neusilují a nerozvíjejí ani své osobní ambice a volní vlastnosti. To je ovšem také hlavním důvodem, proč nemají přístup k dobré a kvalifikované práci, která by umožnila jejich sociální vzestup, a současně s tím respektované místo v neromské společnosti. Romipen je tak retardačním prvkem hlavně ve dvou směrech: brání osobnímu vzdělávání a dále systémem
Mentoring na střední škole 19 rodinné solidarity zpomaluje rozvoj osobní odpovědnosti oba tyto prvky jsou mimo jiné základem cesty za kvalitním a kvalifikovaným zaměstnáním. Vše by bylo zřejmě pochopitelnější, kdyby Romové o sociální vzestup a subjektivní prožívání úspěchu, včetně úspěchu v neromské společnosti, nestáli. Vše však nasvědčuje tomu, že o takový pocit stojí (Viktor Sekyt). Odpověď na otázku po příčinách vyloučení Romů nelze formulovat jednoznačně. Nicméně je nepochybné, že sociální postavení Romů spolupůsobí, ale nesehrává hlavní a rozhodující roli v jejich vyloučení. Ve vyloučení Romů sehrávají významnou úlohu především etnické charakteristiky - zhoršování jejich sociálního postavení a neschopnost uplatnit se na trhu práce jsou spíše jejich následky než příčinami. Je také jasné, že pro individuální řešení osudů jednotlivců z řad Romů musíme použít neetnické sociální metody a nástroje. Přesto však znát ty vnitřní, skryté důvody, proč jsou Romové vylučováni, a být si jich vědom, musí patřit ke kvalifikaci učitelů, sociálních pracovníků a dalších pomáhajících profesí, které s Romy přicházejí do styku, a v jejich chování by to mělo být vidět. Je třeba si uvědomovat, že Romové v ČR, ale i v Evropě vůbec, žijí jako malá menšina, neprodyšně obklopeni zcela odlišnou civilizací, která vůči nim není a nikdy nebyla přátelská. Kultura romských komunit, která se do značné míry izolací Romů zachovala, není odnož evropských kultur, ale je něčím zcela jiným, svébytným a autentickým, co na jedné straně s kulturou majoritní společnosti jen obtížně koexistuje a na druhé straně udržuje romské rody soudržné a chrání je před vlivem majoritní kultury (a to jak před projevy jejich nepřátelství, tak i před možnostmi sociálního vzestupu nebo integrace, chcete-li). Mnozí Romové - pravděpodobně je jich ale většina - dosud dávají (ať už vědomě či podvědomě) přednost tradičnímu pojetí života a hodnotám před obtížnou, ale reálnou možností integrace do většinové společnosti. Trvají na svém romipen navzdory tomu, že by integrace znamenala překonání izolace, sociálního vyloučení a snad bohatší život (přinejmenším v materiálním smyslu). To čemu Romové říkají romipen je stále ještě určujícím souborem hodnot a postojů
Mentoring na střední škole 20 (negativních i výsostně pozitivních), jež jsou návodem, jak má tradiční Rom žít, a také, jak má přežít. 2 Mezi Romy je již nemálo těch, kteří překročili bariéru svého etnického osudu - svého romipen a snaží se o naplnění svých ambicí i v neromské společnosti. Mnozí z nich jdou až po odříznutí se od svého rodu a riskují ztrátu romipen a tím i úcty a podpory své skupiny. Mnozí z nich již vědí, jak je tato ztráta bolestivým procesem, na jehož konci navíc na ně nemusí čekat adekvátní odměna v podobě pocitu úspěchu, protože společnost je nepřijme tak, jak předpokládali. Mnozí z nich svůj etnický osud, daný hodnotami romipen, nedokáží překročit nikdy. Ale jsou schopni (když přijde určitá pomoc zvenčí) pozitivní hodnoty romipen kultivovat a negativní měnit, oslabovat a přizpůsobovat většině. Prostředí Domu na půl cesty Zde bydlí nejen studenti školy, ale i další mladí lidé, kteří zde byli umístěni. Většinou se jedná o dospívající a mladé dospělé lidi, kteří přišli z dětských domovů, nebo mají výchovné problémy. 3 Podmínkou pobytu v takovém zařízení je buď chodit do školy, nebo do práce. Studentům je zde nabízena veškerá péče od stravování a bydlení až po volnočasové aktivity, mají své vychovatele, se kterými je mentor v pravidelném kontaktu. Škola navázala blízkou spolupráci s Domem na půl cesty. Každý měsíc se mentor setkává s vychovateli a informuje je o prospěchu, absencích nebo výchovných problémech jejich klientů. Pokud se vyskytne problém, může mentor instituci po domluvě navštívit kdykoli. 1. 2 Role mentora ve vyučování na střední škole Mentor na střední škole pomáhá učiteli zejména se žáky, kteří mají nižší schopnost se soustředit, nebo v případech, kdy je potřeba se studenty pracovat individuálně. Jedním z nejdůležitějších úkolů mentora je motivace: ať už motivace a příprava na povinnou školní 2 Frištenská H.: Specifická situace romské mládeže na trhu práce, R-Mosty 1965-2003 3 Většina ze studentů z Domu na půl cesty jsou zástupci majoritní společnosti ne romského původu.