KOMUNIKAČNÍ BARIÉRY MEZI INTAKTNÍ SPOLEČNOSTÍ A LIDMI S MOZKOVOU OBRNOU Communication barriers between intact society and cerebral palsy patients Aneta LÖSCHEROVÁ 1, Blanka GRUBEROVÁ 2 Abstrakt: Integrace osob s těžkým zdravotním postižením je v současné době z pohledu výchovně vzdělávacího procesu, pracovního uplatnění a plnohodnotného prožití života velmi aktuálním tématem. Proces integrace předpokládá vzájemnou aktivní účast osob s postižením a osob z intaktní společnosti. Společnost směřující k integraci potřebuje znát odpovědi na otázky, jak zkvalitnit vzájemnou komunikaci. Vzájemná komunikace je totiž prostorem pro zpětnou vazbu obou skupin. Příspěvek se zabývá problematikou komunikace mezi osobami z majoritní společnosti a jedinci s narušenou komunikační schopností v důsledku poruchy hybnosti. Věnuje se zhodnocení komunikace z pohledu komunikačních partnerů i samotné osoby s poruchou hybnosti. Upozorňuje na některé překážky, které se v komunikaci lidí s postižením a intaktními osobami mohou objevovat. Zaměřuje se na postoje a přístupy osob z intaktní společnosti ke komunikaci s jedinci s narušenou komunikační schopností. Cílem je poukázat na problematiku vnímání narušené komunikační dovednosti u osob s mozkovou obrnou z pohledu intaktní společnosti. Klíčová slova: dysartrie, komunikace s osobou s mozkovou obrnou, narušená komunikační dovednost. Abstract: Integration of severely handicapped people in context of education, employment and overall quality of life is an up-to-date topic. The process of integration presumes the mutually active interaction of impaired and intact people. The society aiming for this integration needs to know how to improve the mutual communication, because it is the space for a feed back for both groups. Our contribution deals with the problems of communication between the intact majority and people with communication ability impaired as a result of motive disorder. It evaluates communication as perceived by both communication partners and impaired person. It warns of some of the barriers that can occur in communication between impaired and intact people. Its main focus is on how people from intact society approach the communication with person whose 1 Petra Kropáčková, Univerzita J. A. Komenského v Prahe, Katedra speciální pedagogiky, Roháčova 63, Žižkov 130 00, Praha 3, Česká republika. E-mail: kropackovapet@seznam.cz. 2 PhDr. Blanka Gruberová, Ph.D., Univerzita J. A. Komenského v Prahe, Katedra speciální pedagogiky, Roháčova 63, Žižkov 130 00, Praha 3, Česká republika. E-mail: gruberova.blanka@seznam.cz. 188
communication ability is impaired. The aim is to point out how the intact society perceives the impaired communication ability of patients with cerebral palsy. Keywords: dysarthria, communication with person with cerebral palsy, impaired communication skill. Úvod Problematika komunikačních dovedností u osob s mozkovou obrnou je aktuální z důvodu logopedické intervence u dospělých jedinců, která je vzhledem k jejich sociálním potřebám často nedostatečná nebo zcela chybí. Metodické postupy při intervenci u těchto jedinců by měly směřovat k získávání komunikačních dovedností potřebných při komunikaci s lidmi z intaktní společnosti, která by zároveň usnadňovala integraci jedinců s tímto postižením do majoritní společnosti. Zároveň je však nutné, aby i intaktní společnost byla schopna přijmout taková opatření, která by jí dovolila vnímat jedince s mozkovou obrnou jako rovnocenné komunikační partnery. Cílem příspěvku je identifikovat a popsat některé komunikační bariéry, které se v interakci mezi osobami s narušenou komunikační schopností v důsledku mozkové obrny a příslušníky intaktní společnosti nacházejí a které negativně ovlivňují integraci takto zdravotně postižených do běžného života. Teoretická východiska K pochopení závažnosti komunikačních bariér mezi intaktní společností a jedinci s mozkovou obrnou je vhodné objasnit některé příčiny, které vedou k narušené komunikační schopnosti. Je třeba pohlédnout na proces interpersonální komunikace a dále pak rozebrat problematiku mozkové obrny a jejích následků pro celkový vývoj dítěte s důrazem na odchylky v řečovém vývoji, které ve svém důsledku mohou jedince s tímto onemocněním izolovat od společenského kontaktu. Mozková obrna Mozková obrna vzniká jako následek poškození centrálního nervového systému. Jedná se o neprogresivní poškození dosud nezralého mozku. Kraus (2005) uvádí, že projevy postižení se odvíjejí od vývojového období, v kterém k poškození došlo. Obecně platí přímá úměra: čím dříve k cerebrálnímu poškození dojde, tím větší je rozsah onemocnění. Záleží také na tom, která konkrétní část mozku byla postižena. Rizikové faktory působící na poškození mozku můžeme z časového hlediska rozdělit na tři oblasti neurologické léze během fetálního období, poškození způsobené v průběhu perinatálního období a postnatální mozkové léze. Řada příčin, které mohou 189
v těchto obdobích poškození způsobit, koexistují ve složitých vztazích. Kraus (2005) rozlišuje z forem oboustranných spastických formu diparetickou, ataktickou, triparetickou a kvadruparetickou, dále rozlišuje formu hemiparetickou kongenitální a získanou. Jako další popisuje formu dyskinetickou, cerebelární a formy smíšené. Každá z těchto forem se vyznačuje odlišným souborem příznaků v závislosti na lézi poškození. Jelikož se řeč vyvíjí v součinnosti mnoha faktorů, každý řečový vývoj zasažený mozkovou obrnou je jedinečný a vyžaduje proto individuální a komplexní péči nejen v období dětství a dospívání, ale také v dospělosti a stáří. Vývoj řeči u osob s mozkovou obrnou Komunikace je nedílnou součástí života všech živých organismů. Schopnost komunikace umožňuje člověku vyjadřovat své myšlenky a postoje a tím se začleňovat do společnosti. Představuje prostředek i cíl vzájemných mezilidských vztahů. Interpersonální komunikaci lze charakterizovat jako složitý proces výměny informací. Aby byl proces komunikace plnohodnotný, je k němu zapotřebí čtyř nezbytných prvků. Jsou to komuniké (předávaná informace), komunikátor (zdroj informace), komunikant (příjemce informace) a komunikační kanál, na kterém komunikace probíhá (Klenková 2006). Komunikace se odehrává na úrovni neverbální a verbální, přičemž neverbální komunikace je lidskému jedinci z ontogenetického i fylogenetického hlediska bližší. Neverbální komunikaci představují pohyby očí, ustálené pohyby rukou (gestika), doteky rukou během procesu komunikace (haptika), postoj těla (posturika), proxemické zóny a další. Verbální komunikací pak označujeme všechny komunikační procesy v mluvené nebo psané podobě. U obou složek komunikace dochází v případě mozkové obrny k jejich narušení. Řeč je specificky lidským komunikačním systémem, není ale vrozená. Přicházíme na svět s určitou vrozenou dispozicí, která se rozvíjí na základě interakce se sociálním okolím. Pokud podněty z okolí chybí, vývoj řeči se značně opožďuje. V případě mozkové obrny dochází k opoždění celkového vývoje i vývoje řeči, přestože jsou zajištěny přiměřené podněty. Problém se nachází v patologické hybnosti dítěte a narušené funkci receptorů. Vývoj řeči ovlivňují vnitřní i vnější faktory. Mezi vnitřní faktory řadíme především nepoškozenou centrální nervovou soustavu, nenarušený vývoj a funkci receptivních orgánů (sluch, zrak nezbytný pro senzomotorickou koordinaci), nenarušenou hybnost mluvních orgánů důležitých k reprodukci řeči a vývoj intelektu. Z vnějších faktorů jmenujme vliv sociálního prostředí a výchovy (Vyštejn 1995). Mozková obrna zasahuje v různé míře do všech jmenovaných řečových faktorů a narušuje tak komunikační dovednost jedinců s tímto onemocněním ve všech jazykových rovinách, přestože jsou přiměřené podněty v prostředí dítěte s tímto onemocněním zajištěny. Na vině je primárně porucha hybnosti, která zasahuje také svalstvo mluvních orgánů. 190
Mozková obrna se vyvíjí společně s organismem dítěte a postihuje tak jednotlivé funkce v jejich rozvoji. Při tomto onemocnění v lehčích případech dochází k opožděnému vývoji řeči, v těžších případech zůstává vývoj řeči omezený (Klenková 2000). Odchylky jsou v závislosti na lokaci poškození mozku pozorovatelné už v novorozeneckém a kojeneckém období, kdy křik dětí je labý a málo pronikavý. Mají obtíže při dýchání, sání a polykání. Objevují se problémy s koordinací čelistí, jazyka a rtů. Potrava se z dutiny ústní dostává dále do trávicího traktu bez zásahu orofaciálního svalstva, jehož činnost je narušena. Pokud kojenec není schopen polykat sám, probíhá jeho vyživování prostřednictvím sondy a řečové orgány tak postrádají potřebnou stimulaci. Právě schopnost vytvářet při sání podtlak v dutině ústní a schopnost provádět rytmické pohyby při sání a polykání tvoří důležitý základ pro pozdější verbální vývoj (Lechta 2002). Z důvodu omezené hybnosti chybí hra s mluvidly a končetinami. Kojenci nemohou otočit hlavičku za sluchovým podnětem. Nevytvářejí si spojitosti mezi slyšeným zvukem a zdrojem tohoto zvuku, takže se u nich vyvíjí nedostatečná fonematická diferenciace. Dítě nepřesně vnímá slyšené zvuky nebo mluvenou řeč a z důvodu snížené hybnosti nebo spasticity ji také nepřesně reprodukuje. Nefixují zrakový podnět (např. lidský obličej) tak, jako děti zdravé (Klenková 2000). Vlivem snížené pohyblivosti mají tyto děti omezené možnosti v oblasti získávání informací o svém okolí prostřednictvím jednotlivých podnětů. Situace dětí se komplikuje, pokud se k poruše hybnosti přidruží smyslové postižení, mentální retardace nebo epilepsie (Kraus 2005). V době, kdy intaktní děti začínají mluvit, se u dětí postižených mozkovou obrnou objevuje pudové žvatlání. Jak uvádí Lechta (2002), první slova u nich zaznamenáváme přibližně ve dvou letech. Dodává, že narušený je také vývoj hlasu. Okolo prvního roku života udělá zdravé dítě své první krůčky. Od tohoto okamžiku se mu značně rozšiřují možnosti poznávat okolní svět. Dítě s mozkovou obrnou zůstává v tomto období stále závislé na pomoci dospělých. Podněty dostává zprostředkovaně, což narušuje přirozenou touhu dítěte poznávat svět aktivně a samostatně. Další řečový rozvoj těchto dětí se odvíjí také od rodinné péče a výchovy. Negativní vliv může mít také vážnější onemocnění horních cest dýchacích nebo dlouhodobá hospitalizace, která u těchto dětí není výjimkou. Mnozí odborníci (Lechta 2002; Klenková 2000; Kraus 2005) se shodují, že mnohdy nelze přesně určit, zda je primární příčinou opožděného až omezeného vývoje řeči zaostávání v mentálním vývoji, nebo je naopak mentální rozvoj negativně ovlivňován odlišným řečovým vývojem. Děti se spastickou formou mozkové obrny se často vyjadřují pomocí krátkých, holých vět. Důvodem je zvýšený svalový tonus, ale také nezájem o komunikaci ze strany dítěte. Dítě tvoří gramaticky nesprávné věty (Lechta 2002). Kábele (1988) uvádí, že dítě do čtyř let slyšené řeči relativně dobře porozumí. S dalšími roky 191
života už ale porozumění řeči může stagnovat, protože chybí vzájemné podmiňování vnitřní a vnější řeči. Podle Lechty (2002) může tento stav vést až k verbalismu, kdy dítě určité pojmy v běžné řeči používá, ale význam těchto slov chápe nepřesně, neurčitě. Tento stav často přetrvává i v dospělosti a narušuje komunikační záměr jedinců s poruchou hybnosti. Typické narušení komunikační schopnosti u osob s mozkovou obrnou představuje dysartrie, která je způsobena patologickou inervací orofaciální oblasti. V závislosti na postižení příslušného hlavového nervu se tato patologie projevuje např. ochabnutím nebo naopak zvýšeným tonem svalů rtů, jazyka, tváří, měkkého patra a hltanu (Lejska 2003). Při mozkové obrně však musíme k narušené komunikační schopnosti přistupovat komplexně, proto si všímáme také poruch dýchání a polykání, hypersalivace, poruch tvorby hlasu nebo článkování řeči (Klenková 2006). U dětí s mozkovou obrnou je z hlediska možnosti dalšího vývoje velmi důležitý včasný začátek logopedické péče. Šáchová a Süssová (2011) upozorňují na potřebu logopedické intervence také u dospělých osob s mozkovou obrnou. I když většina našich pacientů se v dětství a mládí setkala s logopedickou péčí, stále je tato oblast u nás nedostatečně podchycená. Hybnost orofaciální oblasti se řeší pozdě, péče by jí měla být věnována okamžitě s dg. DMO, určitě by ubylo těžkých dysartrií u spastických DMO. Pacienti nepracují s komunikátory ani tabulkami, příruční počítače jsou výjimkou, toto zase u dyskinetických forem DMO. Poruchy v této oblasti vedou k sociální izolovanosti a zbytečným pocitům méněcennosti. Snahou přiblížit specifika řečového projevu u osob s mozkovou obrnou a zdůraznit potřebu logopedické péče i v dospělém věku se řídil následující výzkum. Metody výzkumu Hlavním cílem výzkumného šetření věnovaného problematickému pojetí narušené komunikační schopnosti byla analýza komunikační dovednosti dospělé osoby s diagnózou mozkové obrny prostřednictvím popisu přístupu účastníků komunikačního procesu ke komunikaci se zkoumanou osobou a zhodnocení přístupu komunikačních partnerů zkoumanou osobou. Použitými technikami kvalitativně zaměřeného šetření byly pozorování a polostrukturovaný rozhovor. Výzkumný soubor se z důvodu předpokládaného odlišného vnímání komunikace s pozorovaným skládal ze tří sociálních skupin. Ve skupině osobních asistentů, kteří s pozorovaným tráví mnoho času a znají proto dobře jeho osobnost, byli osloveni tři respondenti. Tři studentky oboru Speciální pedagogika tvořící druhou skupinu respondentů byly do vzorku vybrány z důvodu zaměření svého studia, které zaručuje určitou míru teoretické průpravy v interakci s lidmi s postižením, přestože zkušenosti s komunikací s jedinci s mozkovou obrnou před výzkumným šetřením neměly. Do poslední skupiny byli náhodně vybíráni jedinci z intaktní společnosti. 192
Z důvodu hlubšího pochopení některých situací, které se znevýhodněním pozorovaného úzce souvisejí, byla do výzkumného šetření zařazena kazuistika. Pozorovaný jedinec se narodil z druhé gravidity. Těhotenství probíhalo bez větších obtíží, spontánní porod však proběhl dva měsíce před termínem. Porodní váha byla 1700 gramů, dítě nemělo vyvinutý polykací reflex a bylo vyživováno sondou. V období raného dětství byla diagnostikována kvadruparetická forma mozkové obrny kombinovaná s dyskinetickou formou. Chůze není vzhledem k diagnóze možná, pozorovaný sedí s pevnou oporou pod zády. První slova říkal ve věku dvou let, ve třech letech se vyjadřoval v jednoduchých větách. Rozumová úroveň je s ohledem na omezené možnosti poznávání dobrá. Pozorovaný absolvoval povinnou školní docházku v Jedličkově ústavu na pražském Vyšehradě, při níž mu byla poskytována pravidelná logopedická péče. Po ukončení praktické školy pracuje v chráněné dílně. Jeho volný čas vyplňují rozličné aktivity. Většinu dne se však setkává především s dalšími lidmi s postižením nebo s osobními asistenty, k náhodné interakci s jinými lidmi z intaktní společnosti prakticky nedochází. Výsledky výzkumu Rozhovory s osobními asistenty, kteří mají bohaté zkušenosti s jedinci s mozkovou obrnou, přinesly hlubší poznání mentálních a řečových projevů pozorovaného. Osobní asistenti připouštějí, že řečový projev pozorovaného je špatně srozumitelný. Zároveň dodávají, že porozumění je otázkou času a ochoty porozumět. Oceňují jeho slušné chování a možnost pohovořit si s ním na velmi přijatelné úrovni. Dodávají, že pozorovaný se vyznačuje bohatou a vytříbenou aktivní slovní zásobou, ve které nechybí ani cizí termíny, jejichž význam pozorovaný zná. Sám pozorovaný dodává, že v komunikaci s osobními asistenty nepociťuje žádné obtíže. V komunikaci se studentkami, se kterými se pozorovaný dosud neznal, studentky uváděly, že řeč pozorovaného pro ně zpočátku byla velmi těžce srozumitelná. V případech, že studentky neporozuměly obsahu sdělení, doptávaly se ho na potřebné informace. Pozorovaný studentky překvapil svou inteligencí, schopností vyprávět vlastní zážitky a smyslem pro humor. Dvě ze studentek nalezly takový způsob komunikace, při kterém se pozorovaný cítil být rovnocenným komunikačním partnerem. U poslední studentky, která se nejdéle adaptovala na řečový projev pozorovaného, se objevovaly tendence hovořit s pozorovaným pod úrovní jeho komunikační dovednosti, což pozorovaný posléze okomentoval slovy, že mu příliš nerozuměla a stavěla ho do role dítěte. U ostatních studentek ocenil jejich zájem a přiměřený přístup ke své osobě. Cílem poslední části šetření bylo zjištění, jakým způsobem budou na oslovení pozorovaného reagovat náhodní kolemjdoucí, kteří se v dopoledních hodinách pohybovali v nejvyšším patře obchodního centra, ve kterém se nacházejí restaurační zařízení. Dopolední hodiny byly vybrány 193
z důvodu menšího pohybu návštěvníků centra. Obchodní centrum bylo vybráno z důvodu výskytu sociálního zařízení pro osoby s tělesným postižením. Pozorovaný měl předem připravené otázky, na které se člověk může na takovém místě ptát, pokud např. hledá toaletu nebo nemá hodinky a potřebuje vědět, kolik je hodin. Pokud se pozorovaný nacházel bez doprovázející osoby, ani v jediném případě nepokročil od zdvořilého pozdravu k otázce. Lidé všech věkových kategorií ho bez povšimnutí míjeli, přestože byl na dobře viditelném místě a někteří ho museli obcházet. Pouze jedna žena s dítětem v kočárku se na oslovení pozastavila, ale než pozorovaný stačil z důvodu zvýšeného svalového tonu položit otázku, žena v chůzi pokračovala. Při dalších pokusech o navázání komunikace stála osobní asistentka za vozíkem nebo ho tlačila. Ani v těchto případech na oslovování pozorovaného nikdo nezareagoval. Při posledním pokusu byla komunikace s kolemjdoucími navázána oslovením osobní asistentkou. Po oslovení následovala otázka položená pozorovaným. Jedna ze čtyř oslovených osob na otázku odpovídala pozorovanému i osobní asistentce zároveň, ostatní odpověď směřovaly k osobní asistentce. Položené otázce v momentu překvapení neporozuměl napoprvé žádný z tázaných. Pozorovaný hodnotil poslední část výzkumného šetření za velmi přínosnou. Podle svých slov zjistil, že lidé z intaktní společnosti nevědí, jak s lidmi s takovým tělesným postižením mohou jednat. Diskuse Z výsledků provedeného výzkumného šetření vyplývá, že předchozí zkušenosti měly na komunikaci s osobou s mozkovou obrnou nesporný vliv. Osobní asistenti, kteří tvořili první skupinu komunikačních partnerů, jsou na komunikaci s těmito jedinci dobře připraveni. Všímají si rozdílů v komunikačním projevu jednotlivých klientů a mohou tak komunikaci přizpůsobit jejich schopnostem. Pozorovaný potvrdil, že ho osobní asistenti vnímají jako rovnocenného komunikačního partnera. Skupina studentek před rozhovorem neměla žádné zkušenosti s interakcí s lidmi s narušenou komunikační schopností v důsledku mozkové obrny. Studentky se do hovoru aktivně zapojovaly, role komunikátora a komunikanta se mezi nimi a pozorovaným střídaly. V případě neporozumění obsahu sdělení se obracely opět na pozorovaného. Jedna ze studentek měla tendence při hovoru s pozorovaným používat méně vhodné komunikační strategie. Z pozorování reakcí osob během komunikace a z výpovědí pozorovaného po provedení výzkumného šetření vyplývá, že majoritní společnost není na interakci s lidmi s postižením zcela připravená a ochotná se jí zúčastnit. Přestože většinová společnost přijímá opatření sloužící k integraci osob se zdravotním znevýhodněním, výzkumné šetření poukázalo na určité mezery 194
ve spolužití intaktních lidí s těmito osobami. Lidé z intaktní společnosti pravděpodobně netuší, jak v těchto situacích zareagovat. Určitou roli může hrát i skutečnost, že pozorovaný sedící na invalidním vozíku se nenachází v běžném zorném poli intaktních jedinců. Pozorovaný však tuto skutečnost subjektivně nepovažuje za negativní. Stojí za povšimnutí, že intaktní lidé, pro které je komunikace s pozorovaným v určité situaci nevyhnutelná (např. v restauračním zařízení), jsou schopni přijmout pozorovaného za komunikačního partnera a svoji řeč směřovat k jeho osobě. Shrnutí Postižení představuje ztrátu schopnosti nebo možnosti vykonávat činnost takovým způsobem, který je považován za běžný. Z postižení se stává handicap v situacích, kdy je na určitou vadu nebo poruchu nahlíženo jako na nejvýznamnější charakteristiku člověka. Důležitou roli na jeho utváření proto tvoří postoje většinové společnosti k těmto lidem. Handicap vyplývá z konfliktu osoby s postižením s jejich sociálním prostředím. Konfrontace s jedinci s postižením v lidech z intaktní společnosti může vzbuzovat pocit strachu a odporu. Lidé jsou při setkáních s nimi nejistí, netuší, jak k osobám s postižením přistupovat, jak s nimi komunikovat a jak se k nim chovat. Osoby se zdravotním postižením se tak dostávají na okraj společnosti. Tímto způsobem mohou být popírána základní lidská práva, podle kterých jsou si všechny lidské bytosti rovny v důstojnosti i právech. Na postojích majoritní společnosti k lidem se znevýhodněním nese svůj podíl nedostatečná informovanost a stereotypní domněnky o jejich životě. Komunikační bariéry se nachází u příslušníků majority i u jedinců s mozkovou obrnou. U jedinců s narušenou komunikační dovedností v důsledku mozkové obrny se v jistých situacích objevuje ostych a snaha omezovat své potřeby z obavy, aby nebyli svému okolí na obtíž. Někteří lidé jsou při komunikaci s lidmi s postižením nejistí a vyhýbají se společným pohledům, což jen umocňuje pocit vnitřní nejistoty u obou stran. Osoby s mozkovou obrnou, které jsou upoutány na invalidní vozík, považují za nejzávažnější komunikační bariéru skutečnost, že osoby z nepostižené majority často nekomunikují přímo s nimi, ale s intaktní osobou, která je doprovází. Překážku v komunikaci ze strany intaktních lidí tvoří neznalost komunikačních zvláštností, které s sebou interakce s lidmi s narušenou komunikační dovedností přináší. Znevýhodnění jedinců s postižením je proto způsobeno také tím, že lidé bez postižení mnohdy neodhadnou, jakou strategii mohou při společné komunikaci použít. Zvláště při interakci s jedinci se zjevným postižením se lidé nechávají tímto výrazným faktorem snadno ovlivnit. V některých lidech komunikace s jedinci s postižením vzbuzuje pocit viny za své zdraví nebo lítost nad zdravotním 195
stavem postižených. Tyto jevy u osob s postižením ve svém důsledku zvýrazňují zdravotní postižení na úkor upřednostňování a rozvíjení jejich možností a schopností, kterými disponují. Základem integrace osob s narušenou komunikační schopností je vzájemná interakce mezi nimi a lidmi z intaktní společnosti. Tímto způsobem lze omezit pocit izolovanosti jedinců s postižením a překonávat tak komunikační bariéry, které se nacházejí na obou stranách. Seznam použité literatury KLENKOVÁ, J., 2000. Možnosti stimulace preverbálních a verbálních schopností vývojově postižených dětí. Brno: Paido. ISBN 80-85931-91-5. KLENKOVÁ, J., 2006. Logopedie. Praha: Grada publishing. ISBN 80-247-1110-9. KRAUS, J. a kol., 2005. Dětská mozková obrna. Praha: Grada. ISBN 80-247-1018-8. LECHTA, V., 2002. Symptomatické poruchy řeči u dětí. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo. ISBN 80-08-00447-9. LEJSKA, M., 2003. Poruchy verbální komunikace a foniatrie. Praha: Portál. ISBN 80-7178-572-5. SÜSSOVÁ, J. a I. ŠÁCHOVÁ, 2011. Péče o pacienty s dětskou mozkovou obrnou v dospělosti. In: Neurologie pro praxi. Roč. 12, č. 4, s. 254-255. ISSN 1213-1814. VYŠTEJN, J., 1995. Dítě a jeho řeč. Beroun: Baroko & Fox. ISBN 80-85642-25-5. 196