Provoz vlastního stravovacího zařízení a příspěvky na stravování

Transkript

1 Provoz vlastního stravovacího zařízení a příspěvky na stravování Za daňový výdaj (náklad) se podle 24 odst. 2 písm. j) bodu 4 uznají výdaje (náklady) vynaložené na: a) provoz vlastního stravovacího zařízení kromě hodnoty potravin nebo b) příspěvky na stravování zajiš ované prostřednictvím jiných subjektů a poskytované až do výše 55 % ceny jednoho jídla za jednu směnu, ( 83 odst. 3 zákoníku práce) maximálně však do výše 70 % stravného při trvání pracovní cesty 5 až 12 hodin podle 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění pozdějších předpisů. Příspěvek nelze uplatnit na stravování za zaměstnance, kterému vznikl nárok na stravné podle zákona o cestovních náhradách. Za stravování ve vlastním stravovacím zařízení se považuje i stravování zabezpečované ve vlastním stravovacím zařízení prostřednictvím jiných subjektů. Podle 83 odst. 3 zákoníku práce je směna část stanovené týdenní pracovní doby ( 83a odst. 5 zákoníku práce) bez práce přesčas, kterou je zaměstnanec povinen na základě předem stanoveného rozvrhu pracovních směn odpracovat v rámci 24 hodin po sobě jdoucích. Podle 5 odst. 1 písm. a) zákona o cestovních náhradách platí, že za každý kalendářní den pracovní cesty přísluší zaměstnanci stravné, které činí 58 Kč až 69 Kč, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin. Výši stravného určuje zaměstnavatel zaměstnanci před vysláním na pracovní cestu v rámci výše uvedeného rozpětí. Tuto výši může zaměstnavatel též sjednat v kolektivní smlouvě nebo stanovit ve vnitřním předpise, případně sjednat v pracovní smlouvě. Zaměstnanci přísluší stravné nejméně ve výši dolní hranice stanovené sazby stravného podle délky trvání pracovní cesty. Připomeňme ještě, že podle 140 odst. 1 zákoníku práce jsou zaměstnavatelé povinni umožnit zaměstnancům ve všech směnách stravování; tuto povinnost nemají vůči zaměstnancům vyslaným na pracovní cestu. Zaměstnavatel nemá v roce 2005 vlastní stravovací zařízení, a proto zajistil smluvně svým zaměstnancům stravování v nedaleké restauraci s tím, že bude nakupovat pro zaměstnance obědy v ceně 60 Kč za jedno jídlo. Ze svých daňových výdajů (nákladů) tak může na toto jídlo přispívat až do výše 55 % z 60 Kč, tj. 33 Kč. Ani druhý limit, tj. 48,30 Kč (70 % z 69 Kč), tím není překročen [zaměstnavatel má ve vnitřním předpise stanoveno maximum z limitu pro stravné podle 5 odst. 1 písm. a) zákona o cestovních náhradách]. Zaměstnavatel nemá v roce 2005 vlastní stravovací zařízení a ani smluvně nezajistil svým zaměstnancům stravování v zařízení veřejného stravování. Místo toho jim poskytuje bezplatně stravenky v hodnotě 60 Kč (Gastroturky, Ticket Restaurant apod.), které jsou poukázkami na jídlo v určité hodnotě. Tyto stravenky nakupuje od dodavatele a zaměstnanci si sami vybírají v jakém zařízení veřejného stravování se budou stravovat. Ze svých daňových výdajů (nákladů) tak může na toto jídlo přispívat až do výše 55 % z 60 Kč, tj. 33 Kč. Ani druhý limit, tj. 48,30 Kč, tím není překročen (zaměstnavatel postupuje ve svém vnitřním předpise obdobně jako v předcházejícím příkladě). Výše uvedené ustanovení 24 odst. 2 písm. j) bodu 4 platí poprvé pro zdaňovací období, které započalo v roce Do té doby platilo toto ustanovení takto: 4. provoz vlastních zařízení závodního stravování kromě hodnoty potravin nebo příspěvky na závodní stravování zajiš ované prostřednictvím jiných subjektů a poskytované až do výše 55 % ceny jednoho hlavního jídla v průběhu jedné pracovní směny, maximálně však do výše 70 % stravného při trvání pracovní cesty 5 až 12 hodin podle zvláštního předpisu. Za závodní stravování ve vlastním zařízení se považuje i závodní stravování zabezpečované ve vlastním zařízení prostřednictvím jiných subjektů Pracovněprávní nároky zaměstnanců umožněné kolektivní smlouvou nebo vnitřním předpisem Za daňový výdaj (náklad) se podle 24 odst. 2 písm. j) bodu 5 uznají výdaje (náklady) vynaložené na pracovněprávní nároky zaměstnanců umožněné kolektivní smlouvou nebo vnitřním předpisem, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Je důležité poznamenat, že za daňový výdaj (náklad) se nepovažují jakékoliv nároky zaměstnanců, které si zaměstnavatel dohodne v kolektivní smlouvě nebo stanoví vnitřním předpisem, nýbrž nároky zaměstnanců, které: 1. jsou v rámci vymezeného účelu uvedeného v úvodu k 24 odst. 2 písm. j) (na pracovní a sociální podmínky, péči o zdraví apod.) a 2. jsou umožněné kolektivní smlouvou nebo vnitřním předpisem, protože to zákoník práce (popř. další zákon) umožňuje. 148

2 Podle 20 zákoníku práce lze v kolektivních smlouvách upravovat mzdové a ostatní pracovněprávní nároky v rámci daném pracovněprávními předpisy. Postup při uzavírání kolektivních smluv (podnikových a vyššího stupně) stanoví zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání. Pokud zákoník práce stanoví, ve kterých případech lze v kolektivních smlouvách zvyšovat nebo rozšiřovat pracovněprávní nároky zaměstnanců, vztahuje se to na zaměstnavatele, kteří provozují podnikatelskou činnost (např. 2 ObchZ, 2 živnostenského zákona), není-li výslovně stanoveno jinak. V 21 zákoníku práce je stanoveno, že pracovněprávní nároky s výjimkou nároků mzdových a na cestovní náhrady, které lze podle pracovněprávních předpisů upravit v kolektivních smlouvách, může zaměstnavatel, u kterého nepůsobí odborová organizace, stanovit vnitřním předpisem. Vnitřní předpis je neplatný, pokud nebyl vydán písemně, nebo je v rozporu s právními předpisy nebo byl vydán zaměstnavatelem, u něhož působí odborová organizace. Pokud jsou některé pracovněprávní nároky upraveny kolektivní smlouvou i vnitřním předpisem, vydaným před vznikem odborové organizace, platí úprava obsažená v kolektivní smlouvě. V kolektivní smlouvě lze dohodnout nebo ve vnitřním předpise stanovit např. (s odkazem na zákoník práce): zvýšení odstupného o další násobky průměrného výdělku, popřípadě stanovit další podmínky, za nichž zaměstnanci přísluší zvýšené odstupné ( 60a), zkrácení pracovní doby bez snížení mzdy pod rozsah pracovní doby stanovený zákoníkem práce ( 83a), prodloužení dovolené o další týdny nad základní výměru dovolené ve výši 4 týdnů u zaměstnavatelů, kteří provozují podnikatelskou činnost ( 102 odst. 2), zvýšení nároků zaměstnanců na pracovní volno, popřípadě náhradu mzdy nad rozsah stanovený v nařízení vlády, popřípadě rozšířit jejich okruh o další případy, kdy zaměstnanci vznikne nárok na pracovní volno, popřípadě na náhradu mzdy; náhrada mzdy přitom nesmí překročit výši průměrného výdělku ( 128 odst. 3), vyšší náhrady mzdy při prostojích, než stanoví zákoník práce (80 % průměrného výdělku), nejvýše však do výše průměrného výdělku ( 129 odst. 1), vyšší náhrady mzdy při přerušení práce způsobené nepříznivými povětrnostními vlivy, než stanoví zákoník práce (60 % průměrného výdělku), nejvýše však do výše průměrného výdělku ( 129 odst. 2), náhrady zaměstnancům za opotřebení vlastního nářadí, zařízení a předmětů potřebných pro výkon práce, pokud jich používají se souhlasem zaměstnavatele; to se nevztahuje na používání motorového vozidla, používaného se souhlasem zaměstnavatele pro výkon práce ( 131), že pro zjiš ování průměrného výdělku pro účely zjiš ování náhrady škody při pracovních úrazech a nemocech z povolání je rozhodným obdobím předchozí kalendářní rok a ne předchozí kalendářní čtvrtletí, bude-li to pro zaměstnance výhodnější ( 17 odst. 10 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů), další nároky Výdaje na pracovní cesty Kapitola 3.3. Za daňový výdaj (náklad) se podle 24 odst. 2 písm. k) uznají výdaje (náklady) na pracovní cesty, včetně výdajů (nákladů) na pracovní cestu spolupracujících osob ( 13) a společníků veřejných obchodních společností a komplementářů komanditních společností, a to maximálně ve výši podle zvláštních předpisů (např. podle zákona o cestovních náhradách), pokud není dále stanoveno jinak, přitom: 1. na ubytování, na dopravu hromadnými dopravními prostředky, na pohonné hmoty spotřebované silničním motorovým vozidlem zahrnutým v obchodním majetku poplatníka nebo v nájmu (s výjimkou uvedenou v bodě 4) a na nezbytné výdaje spojené s pracovní cestou v prokázané výši, 2. stravné při tuzemských pracovních cestách delších než 12 hodin v kalendářním dnu, pro poplatníky s příjmy podle 7; pravidelným pracovištěm pro poplatníky s příjmy podle 7 se také rozumí místo podnikání uvedené v živnostenském nebo jiném obdobném povolení k podnikání, 3. na dopravu vlastním silničním motorovým vozidlem nezahrnutým do obchodního majetku poplatníka, ve výši sazby základní náhrady a náhrady výdajů za spotřebované pohonné hmoty. Na dopravu vlastním silničním motorovým vozidlem, které není zahrnuto do obchodního majetku poplatníka, ale v obchodním majetku poplatníka zahrnuto bylo, nebo bylo u poplatníka předmětem finančního pronájmu s následnou koupí najaté věci a nájemné (jeho část) uplatnil (uplatňuje) jako výdaj na dosažení, zajištění a udržení příjmů a u silničního motorového vozidla vypůjčeného (podle 659 ObčZ platí, že smlouvou o výpůjčce vznikne vypůjčiteli právo věc po dohodnutou dobu bezplatně užívat) ve výši náhrady výdajů za spotřebované pohonné hmoty. Pro stanovení výdajů za spotřebované pohonné hmoty lze použít průměrné ceny uplatňované ve zdaňovacím období jejich rozhodujícími prodejci v České republice, které zveřejní Ministerstvo financí ve Finančním zpravodaji po uplynutí zdaňovacího období. Pokud poplatník podává přiznání v průběhu roku za uplynulou část zdaňovacího období, poskytne mu informaci o průměrných cenách správce daně. Použije-li poplatník ceny vyšší, je povinen je doložit doklady o jejich nákupu. U nákladních automobilů a autobusů se použije sazba základní náhrady pro osobní silniční motorová vozidla, 4. na dopravu silničním motorovým vozidlem zahrnutým do obchodního majetku poplatníka nebo v nájmu v prokázané výši a ve výši náhrady výdajů za spotřebované pohonné hmoty u zahraničních pracovních cest, při 149

3 kterých výdaje (náklady) na pohonné hmoty nelze prokázat, a to s použitím tuzemských cen pohonných hmot platných v době použití vozidla. Pojem pracovní cesta není ZDP přímo definován pro případ, kdy jede na pracovní cestu např. podnikatel nebo jiná osoba samostatně výdělečně činná či poplatník s příjmy z pronájmu podle 9 a nikoliv jeho zaměstnanec, pro něhož je pojem pracovní cesta definován v zákoně o cestovních náhradách. Mělo by ale jít o cestu, která souvisí s dosahováním, zajištěním a udržením zdanitelných příjmů, a nikoliv např. o cestu pro osobní potřebu poplatníka. Kvůli možným sporům se správcem daně lze těmto poplatníkům doporučit, aby obdobně využili definice pracovní cesty stanovené v zákoně o cestovních náhradách ( 2 odst. 1), kdy pracovní cestou se zde rozumí doba od nástupu na cestu k výkonu práce do jiného místa, než je pravidelné pracoviště, včetně výkonu práce v tomto místě, do návratu z této cesty. Přitom pravidelným pracovištěm se pro podnikatele (obecně poplatníky s příjmy podle 7) podle výše uvedeného bodu 2 rozumí také místo podnikání uvedené v živnostenském nebo jiném obdobném povolení k podnikání. Stanovisko Ministerstva financí V pokynu D-190 je v této souvislosti uvedeno, že: Za pracovní cesty se považují ve smyslu 24 odst. 2 písm. k) zákona také cesty členů statutárních orgánů vykonávané v souvislosti s výkonem této funkce. Obdobně se posuzují i cesty jednatelů jako statutárních orgánů Vozidlo je zahrnuto v obchodním majetku, výdaje na ubytování, dopravu a další V prokázané výši (to znamená u poplatníků vedoucích účetnictví na základě účetních dokladů a u poplatníků nevedoucích účetnictví na základě dokladů - faktur, pokladních dokladů, stvrzenek, jízdenek apod.) se uznávají jako daňové výdaje (náklady), výdaje (náklady) při pracovní cestě vynaložené: a) na ubytování, b) na dopravu hromadnými dopravními prostředky (metro, autobusy, tramvaje apod.), c) na pohonné hmoty spotřebované silničním motorovým vozidlem, které je zahrnuto v obchodním majetku poplatníka nebo v nájmu (s výjimkou specifického případu u zahraničních pracovních cest podle bodu 4), d) na nezbytné výdaje spojené s pracovní cestou (např. dálniční známka, poplatky za parkování, poplatky za garážování apod.). Podnikatel uskutečnil se svým automobilem zahrnutým do obchodního majetku dvoudenní pracovní cestu z Ostravy do Prahy za účelem dojednání bližších podmínek dodávky zboží, kterou má uskutečnit. Jako výdaje na pracovní cesty si uplatní výdaje na spotřebované pohonné hmoty ve výši Kč prokázané dokladem od čerpací stanice, výdaje za ubytování ve výši Kč prokázané dokladem z hotelu a výdaje za parkování ve výši 200 Kč prokázané dokladem provozovatele parkoviště Stravné Stravné při tuzemských pracovních cestách si může poplatník s příjmy podle 7 uplatnit pouze, když jsou delší než 12 hodin v kalendářním dnu. Proto je důležité uvádět u evidence pracovních cest i jejich délku v čase, a to pro každý kalendářní den pracovní cesty. Stravné může být uznáno v daňových výdajích pouze do limitu daného zákonem o cestovních náhradách. To znamená, že: a) při tuzemských pracovních cestách trvajících v kalendářním dni déle než 12 hodin, ale nejvýše 18 hodin lze uplatnit jako stravné až 106 Kč za tento kalendářní den, b) při tuzemských pracovních cestách trvajících v kalendářním dni déle než 18 hodin lze uplatnit jako stravné až 165 Kč za tento kalendářní den (oba limity jsou stejné jak pro rok 2004, tak 2005). Pro uplatňování stravného při zahraničních pracovních cestách zde není pro poplatníky s příjmy podle 7 zmínka, a proto budou při jeho uplatňování vycházet z limitů a principů stanovených zákonem o cestovních náhradách. Při uplatňování zahraničního stravného platí, že výše stravného v cizí měně bude určena ze základní sazby stravného stanoveného zvláštním právním předpisem pro stát, ve kterém poplatník stráví v kalendářním dni nejvíce času (vyhláška č. 435/2003 Sb., o základních sazbách stravného v cizí měně pro rok 2004, a pro rok 2005 vyhláška č. 613/2004 Sb.). 150

4 Druhý kalendářní den z vícedenní zahraniční pracovní cesty do Polska a dále Německa bude poplatník překračovat v 14 hodin hranice Polska s SRN. Potom až do konce dne bude trávit čas na území SRN. Protože z tohoto kalendářního dne bude 14 hodin pobývat v Polsku a 10 hodin v SRN, tak se stravné na tento kalendářní den určí ze základní sazby stravného pro pobyt v Polsku, která činí pro rok 2005 stejně jako loni 35 EUR. Aby měl poplatník nárok na stravné v cizí měně ve výši základní sazby stravného, tak musí doba zahraniční pracovní cesty strávená mimo území České republiky trvat v kalendářním dni déle než 12 hodin. Bude-li trvat tato doba 12 a méně hodin, tak mu přísluší stravné v cizí měně ve výši, která se určí násobkem dvanáctiny poloviční výše základní sazby stravného v cizí měně a počtu celých hodin zahraniční pracovní cesty strávených mimo území České republiky. Pokud v první den vícedenní zahraniční pracovní cesty poplatník překročí hranice se Slovenskem ve 21:30 hodin, tak si může uplatnit jako daňový výdaj zahraniční stravné v následující výši: 1/12 z 275 slovenských korun x 2 = 46 slovenských korun. Za dobu zahraniční pracovní cesty strávenou mimo území České republiky, která trvá méně než 1 hodinu, poplatníkovi stravné v cizí měně nepřísluší. To znamená, že jestliže překročí poplatník českou státní hranici a v době kratší než 1 hodinu ji bude opět překračovat nazpět, tak mu nárok na stravné v cizí měně nevzniká. Na druhou stranu se mu taková doba pobytu v zahraničí bude připočítávat k době trvání pracovní cesty na území České republiky s možností uplatňovat jako daňový výdaj i stravné při tuzemských pracovních cestách delších než 12 hodin v kalendářním dnu. Z výše uvedeného vyplývá, aby si poplatník do evidence zahraničních pracovních cest vždy přesně (v hodinách a minutách) zapisoval, kdy v kalendářním dni překročí hranice České republiky, jakou dobu přesně v rámci kalendářního dne stráví v jednotlivých zemích, kdy přesně překročí hranice dalšího státu se státem jiným apod. Tip: Jako daňový výdaj si může poplatník při zahraniční pracovní cestě uplatnit vedle stravného i kapesné v cizí měně do výše 40 % stravného. Pokud poplatník stráví v roce 2005 celý kalendářní den zahraniční pracovní cesty ve Švýcarsku, tak si může uplatnit jako daňový výdaj stravné ve výši základní sazby, tj. 75 CHF. K tomu si může uplatnit jako daňový výdaj i kapesné ve výši až 30 CHF (40 % ze 75 CHF). Stravné spolu s kapesným tak na tento kalendářní den činí 105 CHF. Zahraniční pracovní cestou se podle 2 odst. 2 zákona o cestovních náhradách rozumí doba pracovní cesty z České republiky do zahraničí, ze zahraničí do České republiky a doba pracovní cesty v zahraničí. Pro uplatňování stravného jak při tuzemských pracovních cestách, tak zahraničních pracovních cestách platí, že bude-li mít poplatník na pracovní cestě zabezpečeno plně bezplatné stravování, tak si k tomu stravné uplatnit jako daňový výdaj nemůže. Bude-li mít zabezpečeno bezplatné stravování částečně, stravné uplatňované jako daňový výdaj se mu úměrně krátí, a to nejméně o 20 % a nejvýše o 40 % z výše stravného za každé bezplatně poskytnuté jídlo, které má charakter snídaně, oběda nebo večeře. Pokud bude mít poplatník na zahraniční pracovní cestě na Slovensku zajištěn nocleh se snídaní, což bude správci daně patrné z dokladu o ubytování, tak se mu jako daňový výdaj uzná cena za ubytování včetně snídaně. Bude-li zde na této cestě více než 12 hodin v kalendářním dni, kdy obdržel snídani, tak by si mohl teoreticky uplatnit jako daňový výdaj stravné pro tento kalendářní den ve výši 550 slovenských korun. Protože však obdržel bezplatné stravování ve formě snídaně, tak se mu nárok na stravné krátí alespoň o 20 % za poskytnutou snídani a bude činit bez kapesného pro tento kalendářní den 440 slovenských korun Vozidlo není zahrnuto do obchodního majetku Pokud poplatník použije na pracovní cestu vlastní silniční motorové vozidlo, které není zahrnuto do jeho obchodního majetku, může jako výdaje (náklady) na dopravu tímto vozidlem při pracovní cestě uplatnit: a) sazbu základní náhrady ve výši stanovené zákonem o cestovních náhradách, b) náhradu výdajů za spotřebované pohonné hmoty. 151

5 Pro rok 2005 sazba základní náhrady za 1 km jízdy činí: a) 1,00 Kč u jednostopých vozidel a tříkolek, b) 3,80 Kč u osobních silničních motorových vozidel. V roce 2004 to bylo 0,90 Kč a 3,50 Kč, takže zvýšení sazeb je příjemné. U nákladních automobilů a autobusů použije poplatník sazbu základní náhrady pro osobní silniční motorová vozidla, tj. 3,80 Kč za 1 km v roce 2005 a 3,50 Kč v roce I nadále platí, že při použití přívěsu k silničnímu motorovému vozidlu se sazba základní náhrady za 1 km jízdy zvýší až o 15 %. Když poplatník použije na pracovní cestu: a) vlastní silniční motorové vozidlo, které není zahrnuto do obchodního majetku poplatníka, ale v obchodním majetku poplatníka zahrnuto bylo, b) nebo vlastní silniční motorové vozidlo, které bylo u poplatníka předmětem finančního pronájmu s následnou koupí najaté věci a nájemné (jeho část) uplatnil (uplatňuje) jako výdaj na dosažení, zajištění a udržení příjmů, c) nebo silniční motorové vozidlo vypůjčené na základě smlouvy o výpůjčce podle 659 ObčZ (touto smlouvou vznikne vypůjčiteli právo věc po dohodnutou dobu bezplatně užívat), tak se poplatníkovi jako výdaje (náklady) na dopravu tímto vozidlem uzná pouze náhrada výdajů za spotřebované pohonné hmoty. U vozidla, které však poplatník pořídil formou finančního pronájmu s následnou koupí najaté věci, nevložil ho po skončení doby nájmu a převodu vlastnických práv do obchodního majetku a neuplatňoval nájemné (jeho část) jako výdaj na dosažení, zajištění a udržení příjmů, půjde při uplatňování výdajů na dopravu o režim vlastního silničního motorového vozidla nezahrnutého do obchodního majetku a poplatník může uplatnit sazbu základní náhrady a náhrady výdajů za spotřebované pohonné hmoty. Vlastním silničním motorovým vozidlem nezahrnutým do obchodního majetku poplatníka není např. automobil najatý formou finančního pronájmu s následnou koupí najaté věci, u kterého poplatník neuplatňuje nájemné jako daňový výdaj ( soukromý leasing ) a přitom doba nájmu ještě neskončila. Vozidlo bude mít poplatník vlastní totiž až tehdy, až ho po skončení nájemní smlouvy odkoupí. To znamená, že nemůže uplatnit jako daňový výdaj částku ve výši sazby základní náhrady. Jako daňový výdaj může uplatnit pouze prokázané výdaje za pohonné hmoty. Zákon o dani z příjmů v ustanovení 24 odst. 2 písm. k) bodu 3 dále stanoví, že pro stanovení náhrad výdajů za spotřebované pohonné hmoty lze použít: a) průměrné ceny pohonných hmot uplatňované ve zdaňovacím období jejich rozhodujícími prodejci v České republice. Tyto ceny zveřejní Ministerstvo financí ve Finančním zpravodaji po uplynutí zdaňovacího období (poplatník by si to neměl plést s průměrnými cenami, které vyhlašuje ve své vyhlášce pro účely cestovních náhrad u zaměstnanců Ministerstvo práce a sociálních věcí). Pokud poplatník podává přiznání v průběhu roku za uplynulou část zdaňovacího období (např. dědic za zemřelého poplatníka podle 40 odst. 7 ZSDP), poskytne mu informaci o průměrných cenách správce daně, b) ceny vyšší než průměrné ceny, které však musí poplatník doložit doklady o jejich nákupu. Podnikatel - neplátce DPH použil v prosinci 2005 k jednodenní pracovní cestě z Ostravy do Prahy svůj vlastní automobil Škoda Felicia, který nemá zahrnutý v obchodním majetku. Celkově ujel při cestě tam a zpět 800 km a má doklad o nákupu pohonných hmot, ze kterého vyplývá cena za 1 litr Naturalu ve výši 23,90 Kč. V technickém průkazu jsou uvedeny tyto hodnoty spotřeby paliva na 100 km: 10,4/6,0/7,6. Z toho vyplývá aritmetický průměr spotřeby na 100 km ve výši 8 litrů a na 1 km ve výši 0,08 litru. Podnikatel si uplatní v daňových výdajích jako výdaje na dopravu při pracovní cestě částku ve výši: a) sazby základní náhrady, tj. 800 x 3,80 Kč = Kč, b) a náhrady výdajů za spotřebované pohonné hmoty, tj. 800 x 0,08 x 23,90 = 1529,60 Kč. Tip: Pokud bude poplatník při svém podnikání v roce 2005 uvažovat o tom, jestli zahrnout nebo nezahrnout osobní automobil do jeho obchodního majetku, tak by při hledání odpovědi měl uvažovat následovně. Pokud automobil pořídil za poměrně nízkou cenu, tak jestliže by automobil zahrnul do obchodního majetku, tak musí počítat s tím, že daňové odpisy budou také poměrně nízké. Pokud by dokonce koupil tak výhodně, že ho bude auto poslouchat a nebudou ani vysoké výdaje na jeho opravy, tak už záleží jenom na počtu ujetých km, jestli se mu vyplatí automobil do obchodního majetku zahrnout nebo ne. 152

6 Jestliže by pořídil nějaké slušné auto např. za Kč a uplatnil zrychlené odpisování, tak by mohl při jeho zahrnutí uplatnit jako daňový výdaj roku 2005 odpisy ve výši Kč. Pokud by opravy a udržování stály za celý rok Kč, tak by uplatnil např. jako daňový výdaj celkem Kč. Aby poplatník mohl uplatnit stejnou výši daňových výdajů při nezahrnutí automobilu do obchodního majetku, tak by musel ujet cca km za celý rok (7 900 x 3,80 Kč základní náhrady za ujetý km = Kč). Ostatní výdaje (např. za pohonné hmoty) jsou u obou variant zhruba na stejné výši. Ve prospěch nezahrnutí také hovoří to, že pokud poplatník uskutečňuje s vozidlem zahrnutým do obchodního majetku i soukromé jízdy, tak musí poměrně odpisy, opravy a další související daňové výdaje krátit. Nízká cena, provozní spolehlivost zakoupeného automobilu, dostatečný počet km ujetých na pracovní cesty to mohou být rozhodující kritéria pro rozhodnutí o nezahrnutí automobilu do obchodního majetku. Důležité je i to, že prodej automobilu nezahrnutého do obchodního majetku je osvobozen od daně z příjmů již tehdy, přesáhla-li doba mezi nabytím a prodejem dobu jednoho roku. Tip: Jsou ale mezi námi i takoví podnikatelé, kteří se svým automobilem procestují na pracovních cestách pět i více tisíc km za měsíc. Při nevložení osobního automobilu dělá náhrada uplatněná jako daňový výdaj Kč (5 000 km x 3,80 Kč x 12 měsíců). Výdaje na pořízení automobilu za půl miliónu tak mohou uplatnit tito podnikatelé jako daňové již skoro za dva roky, tedy za poloviční dobu oproti tomu, kdyby byl automobil vložen do obchodního majetku a odepisován. Vložit nebo nevložit? Na zodpovězení této otázky je třeba, aby poplatník počítal a počítal. Stanovisko Ministerstva financí Pokyn D-190 v této souvislosti uvádí, že: Vozidlem v pronájmu (nájmu) podle 24 odst. 2 písm. k) zákona se rozumí také vozidlo najaté v půjčovně vozidel. U plátců daně z přidané hodnoty se zahrne do daňových výdajů cena za spotřebované pohonné hmoty bez daně z přidané hodnoty, jestliže je uplatňována jako odpočet u daně z přidané hodnoty. Pro účely uplatnění daňových výdajů na pohonné hmoty, pokud správce daně nestanoví jinak, vede poplatník evidenci jízd tak, aby takto vynaložené výdaje (náklady) mohl prokázat ( 24 odst. 1 zákona). V evidenci jízd jsou uváděny minimálně tyto údaje: datum jízdy, cíl jízdy, účel jízdy, ujeté km. Dále poplatník vede údaje o typu vozidla, státní poznávací značce, stavu ujetých km k 1. lednu (případně k datu zahájení činnosti) a k 31. prosinci kalendářního roku (případně k datu ukončení činnosti). Za prokázané daňové výdaje se též považují paušalizované náhrady a náhrady neprokázané z objektivních důvodů v případě, že je poplatník (zaměstnavatel) poskytuje zaměstnancům v souladu s 19 a 20 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění zákonů č. 44/1994 Sb. a č. 125/1998 Sb. Vlastním motorovým vozidlem, které není zahrnuto do obchodního majetku poplatníka, ale v obchodním majetku poplatníka zahrnuto bylo, se rozumí vozidlo téhož poplatníka (např. podnikatel vozidlo vyřadil z obchodního majetku a toto vozidlo používá nadále pro vlastní potřebu a zčásti pro podnikání). Náhradou daňových výdajů za spotřebované pohonné hmoty se rozumí částka stanovená v závislosti na počtu ujetých km, nákupní ceně pohonných hmot a na aritmetickém průměru všech údajů o spotřebě pohonných hmot uvedených výrobcem nebo dovozcem v technickém průkazu vozidla. Pokud nejsou v technickém průkazu vozidla uvedeny žádné údaje nebo u nákladního automobilu a autobusu je uveden pouze údaj o spotřebě pohonných hmot podle české státní normy, stanoví se údaj o spotřebě pohonných hmot a) u osobních automobilů a užitkových modifikací osobních automobilů považovaných pro účely zákona za nákladní automobily podle údaje o provozní spotřebě pohonných hmot doplněného do technického průkazu Dopravním inspektorátem Policie ČR s odkazem na údaj stanovený autorizovanou zkušebnou nebo podle přílohy, která je součástí tohoto pokynu a vyplývá z ní následující: spotřeba pohonných hmot osobních automobilů a jejich účelových modifikací uznávaná pro daňové účely, pokud tento údaj není uveden v technickém průkazu Druh motorového vozidla Spotřeba pohonných hmot v l/100 km Benzin Motorová nafta osobní automobil 6,9 5,8 účelová modifikace osobního automobilu 7,6 6,4 osobní automobil s automatickou převodovkou 7,6 6,4 účelová modifikace osobního automobilu s automatickou převodovkou 8,4 7,0 Kapitola

7 b) u nákladních automobilů a autobusů bu podle české státní normy nebo podle údaje o provozní spotřebě pohonných hmot doplněného do technického průkazu Dopravním inspektorátem Policie ČR s odkazem na údaj stanovený autorizovanou zkušebnou. Uvede-li však výrobce nebo dovozce v technickém průkazu vedle údaje o spotřebě české státní normy také údaj o spotřebě pro účely normování S, lze použít tento údaj samostatně. Při využívání motorového vozidla, které je zahrnuto v obchodním majetku poplatníka nebo v pronájmu, jak pro služební, tak i pro soukromé účely zaměstnanců, se neuplatňuje režim poměrné výše nákladů (daňových výdajů), např. podle 28 odst. 7 zákona, nebo tento režim není uplatňován ani pro poměrnou výši pořizovací ceny motorového vozidla zahrnované podle 6 odst. 6 zákona do základu daně zaměstnance (společníka), která rovněž není závislá na skutečném fyzickém opotřebení, resp. na počtu ujetých km. Přitom daňové výdaje za pohonné hmoty se uznávají pouze při použití vozidla pro služební účely. Na závěr je nutno poznamenat, že ustanovení tohoto 24 odst. 2 písm. k) se nevztahuje na uplatňování daňových výdajů v souvislosti s vyplácením náhrad cestovních výdajů zaměstnancům podle zákona o cestovních náhradách. Pro tyto případy má ZDP ustanovení 24 odst. 2 písm. zh). Výdaje na pracovní cesty jsou velmi oblíbeným předmětem kontrol pracovníků finančních úřadů. A to zejména u podnikatelů z řad fyzických osob a u jejich zahraničních pracovních cest. Velkým problémem, na který mnozí podnikatelé doplatí, je nedostatečně průkazná evidence jízd osobním vozidlem na tyto zahraniční pracovní cesty. Zejména je podceňováno důkladné evidování účelu zahraniční pracovní cesty, které je důležitým důkazním prostředkem podnikatele při obhajobě jeho zahraničních (ale i tuzemských) pracovních cest Škody způsobené živelní pohromou, neznámým pachatelem a zákonnými opatřeními Za daňový výdaj (náklad) se podle 24 odst. 2 písm. l) uznají: a) škody vzniklé v důsledku živelních pohrom, b) škody způsobené podle potvrzení policie neznámým pachatelem, c) zvýšené výdaje v důsledku opatření stanovených zvláštními předpisy. Co se považuje za živelní pohromu je definováno v 24 odst. 10. Důležité pro uznání takovéto škody je to, že výše škody musí být doložena posudkem pojiš ovny, a to i v případě, že poplatník není pojištěn, nebo posudkem soudního znalce. Poplatníkovi se uznají i škody způsobené podle potvrzení policie neznámým pachatelem (jde např. o krádeže zboží apod.). Škody podle tohoto ustanovení nejsou definovány tak, jako jsou např. definovány v 25. Při vymezení jejich obsahu je proto třeba vycházet z obecně platné právní úpravy v občanském zákoníku, ze které vyplývá, že jde o majetkovou újmu vyjádřenou v penězích. U škod způsobených podle potvrzení policie neznámým pachatelem tak může jít o celou řadu dalších případů a nikoliv jen např. o krádež majetku včetně peněz. Škody vzniklé jako zvýšené výdaje v důsledku opatření stanovených zvláštními předpisy se poplatníkovi také uznají. Jedná se např. o výdaje (náklady) v důsledku zákazu výroby, technologických postupů, používání přípravků apod. Stanovisko Ministerstva financí K této problematice je v pokynu D-190 uvedeno, že: Škody vzniklé v důsledku živelních pohrom, škody způsobené podle potvrzení policie neznámým pachatelem a zvýšené výdaje v důsledku opatření stanovených obecně závaznými předpisy jsou podle 24 odst. 2 písm. l) zákona daňovými výdaji u poplatníků účtujících v soustavě jednoduchého účetnictví pouze za předpokladu, že nebyly již jako daňové výdaje uplatněny, a to ani v předchozích zdaňovacích obdobích. Daňovým výdajem v příslušném zdaňovacím období je škoda způsobená neznámým pachatelem, pokud poplatník obdrží potvrzení policie ve stejném zdaňovacím období, kdy ke škodě došlo nebo v následujícím roce, avšak do termínu pro sestavení účetní závěrky za předchozí rok. Zvýšenými výdaji v důsledku opatření stanovených obecně závaznými předpisy podle 24 odst. 2 písm. l) zákona se rozumějí např. výdaje (náklady) v důsledku zákazu výroby, technologických postupů, používání přípravků. Stanovisko v prvním odstavci se po zrušení jednoduchého účetnictví analogicky použije i pro poplatníka vedoucího daňovou evidenci Výdaje na požární ochranu Za daňový výdaj (náklad) se podle 24 odst. 2 písm. m) uznají výdaje (náklady) na zabezpečení požární ochrany podle zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů. 154