byla spí e ochablost svalstva neï opravdová tlou Èka. TfiebaÏe v jeho odûvu nebylo vidût Ïádnou touhu po parádû, kaïd v nûm podle pohodln ch a vyle

Transkript

1 (1) VELIK PLÁN V fiíjnu roku 1922, kolem páté hodiny odpolední, na hlavním zvonokoském námûstí, stínûném krásn mi ka tany a uprostfied ozdobeném nádhernou lipou, zasazenou pr roku 1518 na oslavu pfiíjezdu knûïny Anny z Hejskova a na Hejskovû do tûchto konãin, dva muïi chodili bok po boku pomal m krokem onûch venkovsk ch lidí, ktefií jako by vïdycky mûli na v echno dost a dost ãasu. íkali si slova nabitá smyslem tak hutn m, Ïe kaïdou vûtu vyslovovali teprve po dlouh ch pfiípravn ch pomlãkách, trvajících pokaïdé tak asi dvacet krokû. Jediné slovo bylo ãasto celou vûtou, nebo i pouhé citoslovce. Ale v kaïdém takovém citoslovci bylo plno odstínû, promlouvajících velmi v raznû k obûma tûm muïûm, neboè se znali jiï dlouho a svornû usilovali o spoleãné cíle, spoleãnû pfiipravovali cestu své ctiïádosti, zrale uváïené. V této chvíli byly jejich starosti rázu politického a jakoïto takové se zab valy opozicí. Právû proto se oba muïi chovali tak váïnû a obezfiele. Jeden z nich, dobr padesátník, vysok, ãerven ve tváfii, se svûtl mi vlasy je tû nepro edivûl mi, byl ãistokrevn potomek BurgundÛ, ktefií v dávn ch dobách osídlili krajinu Rhône. Jeho tváfi, rozpukanou vûtry a sluncem, oïivovala hlavnû dvû svûtle edá oãka, obkrouïená drobounk mi vráskami a ustaviãnû pfiimhoufiená, takïe muï mûl v raz mazanosti hned nelítostné, hned zase dobrácké. Nûco bliï ího o jeho povaze, co nebylo moïné vyãíst z jeho pohledu, by byla mohla povûdût ústa, ale ta zûstávala skryta pod kníry, pfievisl mi na troubel krátké ãerné d mky, spí e jenom Ïv kané neï koufiené a zavánûjící jak tabákem, tak vínem. Byl to zfiejmû chlapík statn, huben, na vysok ch, rovn ch nohou, s mal m bfií kem, ale to 7

2 byla spí e ochablost svalstva neï opravdová tlou Èka. TfiebaÏe v jeho odûvu nebylo vidût Ïádnou touhu po parádû, kaïd v nûm podle pohodln ch a vyle tûn ch stfievícû, podle jakosti sukna a podle toho, Ïe i ve v ední den nosil jako samozfiejmou vûc límeãek, hned poznával ãlovûka prachatého a váïeného. V jeho hlase a v jeho stfiídm ch gestech bylo cítit autoritu. Tento ãlovûk se jmenoval Bartolomûj Pû inka, starosta mûsteãka Zvonokos, kde byl majitelem nejvût ích vinic a mûl pozemky na nejlep ích stráních, obrácen ch k jihov chodu a rodících proto nejvíce hroznû. Kromû toho byl pfiedsedou zemûdûlského druïstva a krajsk m radou, to znamená osobností váïenou v okruhu nûkolika kilometrû. íkalo se dokonce, Ïe má je tû jiné politické plány, dosud utajované. Závidûli mu, ale jeho moc a vliv byly chloubou celého kraje. Nosil docela prostû, jako kaïd jin obãan, ãern, k zátylku posunut plstûn irák, nahofie promáãknut, se irokou stfií kou vroubenou úzk m pr mkem. Tohoto dne, aby mohl lépe pfiem let, strãil palce za klopy kabátu a hlavu naklánûl dopfiedu; takov b val jeho obvykl postoj, kdykoli lo o nûco váïného, a jeho podfiízen m to imponovalo. íkávali: Pû inka má zas plnou palici starostí. Jeho spoleãník byl naopak ãlovíãek nepatrn, neurãitého vûku, se tûtiãkou vousû, která zakr vala naprostou nepfiítomnost brady; na silnû vyvinuté chrupavce, která tvofiila podpûru dvou zvukov ch trubic, zabarvujících kaïdé jeho slovo nosov m pfiízvukem, nosil tento muïíãek podle staré módy cvikr s odfien mi, kdysi poniklovan mi obrouãkami na ÀÛreãce pfiipevnûné za uchem. Oãi mûly za zvût ovacími skly onen siv odlesk, kter prozrazuje duchy chimérické, neustále spekulující o moïnostech neuskuteãniteln ch ideálû. Na piãaté lebce sedûl mûkk slamûn klobouãek, zbarven a seïehl mnoh mi lety na slunci a mnoh mi zimami v komofie stejnû jako ty kukufiiãné vousy, jak je vídáte schnout na dûdinách pod pfiístfie ky dvorcû. Na jeho botách s mosazn mi háãky se evcûv dûmysl cviãil zfiejmû jiï tak ãasto, Ïe se blíïil jejich neodvratn konec, neboè bylo víc neï nepravdûpodobné, Ïe by nûjak nov pfií ti- 8

3 pek mohl je tû zachránit jejich svr ek nadobro zchátral. MuÏ cucal cigaretu, ukroucenou neobratn mi prsty tak skoupû, Ïe na ní bylo víc papíru neï tabáku. Tento druh obãan se jmenoval Inocenc Kulí ek a byl to uãitel, obecní tajemník, a proto také poboãník starosty Bartolomûje Pû inky, jeho dûvûrník v jist ch chvílích a v jisté mífie (neboè starosta nikdy nezacházel v dûvûrnostech pfiíli daleko a urãitû nikdy dále, neï jak se sám rozhodl) a koneãnû jeho poradce v nûkter ch oufiedních písemnostech, které vyïadovaly sloïitûj ích vût. Uãitel dával k drobn m otázkám hmotného Ïivota okázale najevo u lechtilou nev ímavost prav ch vzdûlancû. Opravdová vzdûlanost, fiíkával, se obejde bez vyle tûn ch stfievícû. Chtûl touto metaforou fiíci, Ïe nádhera nebo prostfiednost v atstvu nemohou ãlovûkovu inteligenci ani zv it, ani sníïit. A vedle toho to také naznaãovalo, Ïe ve Zvonokosech Ïije aspoà jeden opravdu vzdûlan duch bohuïel odsouzen hráti podruïnou úlohu a Ïe majetníka tohoto ducha lze poznat podle toho, Ïe nenosí vyle tûné stfievíce. Inocenc Kulí ek si totiï nesmírnû zakládal na svém pfiesvûdãení, Ïe je hlubok myslitel, nûco jako venkovsk filozof, asketick a nepochopen. KaÏdé uãitelovo slovo mûlo pedagogick a mravouãn pfiízvuk, zdûraznûn ãasto pohybem, kter lidové obrázkové kníïky za dfiívûj ích ãasû pfiisuzovaly ãlenûm kantorského sboru: ukazováãek nataïen nad uzavfienou pûstí a zdviïen k nosu. Inocenc Kulí ek, kdyï nûco tvrdil, pfiitiskl ukazovák na nos vïdycky tak dûraznû, Ïe jeho piãku posunul na stranu. Îádn div tedy, Ïe po dvaceti letech zamûstnání, pfii kterém je ustaviãnû tfieba tvrdit a pfiesvûdãovat, jeho nos byl trochu nakroucen doleva. Aby na e podobizna byla úplná, dodejme, Ïe dech pánû uãitelûv kazil jeho krásné mravokárné prûpovûdi, takïe zvonoko tí obãané se radûji vyh bali jeho moudrosti, protoïe Kulí ek ji lidem s oblibou v tûpoval hodnû zblízka. A jeïto on jedin z celého kraje neznal tuto svou patnou vlastnost, pfiisuzoval jenom ignorantství a Ïalostnému materialismu zvonokosk ch obãanû onu horlivost, s níï pfied ním prchali a hlavnû zkracovali kaïd dûvûrn rozhovor, 9

4 kaïdou vá nivou debatu. Lidé prostû couvali, dávali mu za pravdu a radûji se ani nesnaïili nûco namítat. Kulí ek v tom vidûl pohrdavost. Jeho pfiesvûdãení, Ïe je zneuznan myslitel, vypl valo tedy z pouhého nedorozumûní. Ale Kulí ek tím pfiece trpûl, neboè jakoïto tvor od pfiirozenosti povídav rád by byl, protoïe byl vzdûlan, v em spoluobãanûm ukazoval svou uãenost. Ze své osamocenosti si vyvodil závûr, Ïe tohle plémû horsk ch vinafiû úplnû na duchu otupilo patnáct století nábo- Ïenského a feudálního útisku. Mstil se za to tím, Ïe zvonokoského faráfie Calabu pronásledoval celému mûsteãku známou ale ov em jenom platonickou a ãistû akademickou prudkou nenávistí. JakoÏto Ïák stoického filozofa Epikteta a Jeana Jacquesa Rousseaua uãitel Kulí ek vûdûl, Ïe je ãlovûk ctnostn, a v echny své volné chvíle vûnoval obecním písemnostem a zprávám, jeï posílal t deníku Vinafiská hlásnice do okresního mûsta Libochova nad Savonou. Ovdovûl jiï pfied mnoh mi lety a od tûch dob Ïil cudnû. Pocházel z drsného hornatého kraje Lozère a nikdy nepfiivykl obhroublé Ïertovnosti zvonokosk ch pijákû vína. íkával si, Ïe ti barbafii si v jeho osobû tropí posmûch z vûdy, z pokroku. Tím vdûãnûj í a oddanûj í byl Bartolomûji Pû inkovi za to, Ïe ho obdafiuje svou náklonností a dûvûrou. Ale starosta byl muï tak obratn, Ïe dovedl tûïit ze v eho a z kaïdého. KdyÏ si chtûl s uãitelem promluvit o nûãem váïném, pozval ho na procházku: tak ho totiï mûl stále z profilu. Je ov em také pravda, Ïe vzdálenost, která je mezi prost m uãitelem a bohat m vinafiem, vyhlubovala mezi nimi spoleãensk pfiíkop tak irok, Ïe starosta byl chránûn pfied nelib m dechem, kter m Kulí ek tûdfie ob ÈastÀoval v echny obyãejné smrtelníky. Zkrátka: Pû inka jakoïto dobr politik vyuïíval ve svûj prospûch jedovatû páchnoucí ústní dutiny svého tajemníka. Kdykoli chtûl v nûjaké obtíïné vûci získat souhlas nûkter ch opoziãních obecních radních, napfiíklad notáfie Sakumpaka nebo vinafiû Hniliãky a Figlknifa, pfiedstíral nevolnost a poslal k nim do bytu Inocence Kulí ka s úfiedními lejstry i s tou jeho otravnou 10

5 v mluvností. Páni radní hned dali svûj souhlas, jen aby co nejdfiíve zavfieli panu uãiteli pusu. A chudák Kulí ek si z toho vyvodil, Ïe má nev ední pfiesvûdãovací schopnosti, a utû oval se tím nad nezdary své v mluvnosti u ostatních obãanû; vysvûtloval si je jenom závistí, kterou v lidech nevzdûlan ch vïdycky probouzejí vy í du evní schopnosti. Z takov ch poslání se vracíval vïdycky velmi hrdû. A Bartolomûj Pû inka se v duchu usmíval a tfiel si rud zátylek, coï u nûho b valo známkou hlubok ch úvah nebo veliké radosti. Nejednou fiíkával uãiteli: Z vás by byl parádní diplomat, Kulí ku! Jak otevfiete ústa, kaïd s vámi hned souhlasí. Pane starosto, odpovídal Kulí ek, to je v sada dobrého vzdûlání. Jist zpûsob pfiednesu, lidem nevzdûlan m naprosto neznám, nakonec vïdycky kaïdého pfiesvûdãí. Ve chvíli, kdy se zaãíná tato na e kronika, Bartolomûj Pû inka fiekl: Musíme, Kulí ku, najít nûco, co by hodnû jasnû ukázalo lidem, jakou v hodou je pro nû, Ïe mají pokrokovou obecní radu. Úplnû souhlasím, pane starosto, ale dovoluji si upozornit, Ïe máme jiï ten pomník padl m. Takov pomník bude co nevidût stát v kaïdé obci, nechè je její pfiedstavenstvo jaké chce. Nakonec nám to moïná je tû vyãtou. Musíme najít nûco originálnûj ího, co by se lépe srovnávalo s programem na í strany. Nemyslíte? Ale ov em, pane starosto, ov em Ïe si to také myslím. Pokroku se musí pomáhat, aby pronikl na venkov a aby neúnavnû potíral v echno tmáfiství. To je hlavní úkol nás v ech, lidí pokrokov ch. Zmlkli, pfie li rynk v celé jeho délce sedmdesát metrû azastavili se na místû, kde se námûstí konãí terasou nad prvním údolím, za nímï následuje celá spleè dal ích údolí, tvofien ch úboãími kulovit ch hor, které se pozvolna svaïují aï do úvalu fieky Savony, modravé a bleskotavé v dálce na obzoru. Byl sice jiï fiíjen, ale teplo takové, Ïe vûni mladého vína, která se vzná- ela nad mûsteãkem, ba nad cel m krajem, bylo moïné témûfi hmatat. Starosta se zeptal: 11

6 Máte nûjak ikovn nápad, Kulí ku? Nápad, pane starosto? Hm, nápad... Znovu vykroãili. Uãitel zadumanû kolébal hlavou. Pozdvihl si klobouk, protoïe stáfiím se nemálo scvrkl a tlaãil ho na spáncích. A tento tlak ru il práci jeho mozku. Potom si klobouãek opatrnû zase nasadil. KdyÏ do li zase na druh konec rynku, starosta opakoval: Ano, nápad. Máte nûjak, Kulí ku? Ono totiï, pane starosto... Nedávno jsem myslel na jistou vûc. Chystal jsem se, Ïe o tom s vámi promluvím. Hfibitov náleïí pfiece obci, Ïe ano? Je to vlastnû vefiejn majetek, Ïe ano? No ov em, Kulí ku. Proã tedy je to jedin zvonokosk obecní majetek, na kterém je tû není vepsáno republikánské heslo Volnost Rovnost Bratrství? Není to jistého druhu opominutí, které se v bornû hodí do krámu v em reakcionáfiûm a faráfii? Copak to nevypadá, jako by republika pfiiznávala, Ïe její dozor a kontrola pfiestávají na prahu míst vûãného odpoãinku? Copak se tím nepfiiznává, Ïe neboïtíci jiï nepodléhají pravomoci pokrokov ch stran? Hlavní síla páterû záleïí, pane starosto, v tom, Ïe si pfiisvojují neboïtíky. DÛkaz, Ïe také my na nû máme jistá práva, by mûl velik v znam. Nastalo váïné ticho, zasvûcené pozorn m úvahám o tomto podnûtu. Potom v ak starosta odpovûdûl s pfiátelskou nenuceností: Chcete vûdût, Kulí ku, co si o tom myslím já? NeboÏtíci jsou neboïtíci. Nechme je tedy na pokoji. Ale vïdyè já je nechci vyru ovat. Chci je jenom chránit, aby jich reakce nezneuïívala proti nám. VÏdyÈ pfiece odluka církve od státu... S touhle vûcí bude lépe neh bat, Kulí ku, to mi vûfite: to bychom zabfiedli do v elijak ch krámû, které nikoho nezajímají a které by nedûlaly dobr dojem. NemÛÏeme pfiece zabránit faráfii, aby chodil na hfibitov, Ïe ano? A aby tam nechodil ãastûji neï jiní obãané, Ïe ano? TakÏe to potom nûjak ten nápis na zdi... A pak také: neboïtíci, Kulí ku, to je minulost. A my musí- 12

7 me hledût vstfiíc budoucnosti. Chci od vás nûjak nápad, kter by mûl budoucnost. Tak to tedy se, pane starosto, vracím k svému dfiívûj ímu návrhu, aby se zfiídila obecní knihovna, v níï bychom mûli v bûr knih, schopn ch rozvíjeti ducha na eho obyvatelstva a zasadit poslední ránu starosvûtskému fanatismu. S touhletou otázkou obecní knihovny neztrácejme ãas. ekl jsem vám to jiï jednou: zvonoko tí obãané nebudou ty va e knihy ãíst. Úplnû jim staãí noviny. Snad si nemyslíte, Ïe já sám ãtu nûco jiného? Tenhle vá plán by nám natropil mnoho zla a uïitek by nepfiinesl Ïádn. Potfiebujeme nûco, co by vzbudilo vût í efekt a co by bylo v souladu s tak pokrokovou dobou, jako je na- e. Nevíte opravdu nic kloudného? Budu o tom pfiem let, pane starosto... Ale bylo by ode mne pfiíli v eteãné, kdybych se zeptal, zdali vy sám... Ano, Kulí ku, já nápad mám... A uï dlouho mi to leïí v hlavû. No jo, to jo! pfiizvukoval uãitel. Ale nezeptal se, protoïe kaïd zvonokosk obãan ztratí chuè k fieãi, jakmile se ho zaãnete ptát. Kulí ek tedy nedal najevo ani nejmen í zvûdavost. Jenom pfiisvûdãil, jako Ïe panu starostovi plnû dûvûfiuje: To tedy, kdyï uï máte nûjak nápad, by bylo zbyteãné lámat si hlavu! A tu se Bartolomûj Pû inka zastavil uprostfied rynku, poblíï staleté lípy, a ohlédl se letmo do hlavní ulice, aby se ubezpeãil, Ïe nikdo nejde. Potom si dlaní pohladil zátylek zdola nahoru, takïe si klobouk srazil zase na oãi. A pak tam tak zûstal stát, upíral oãi na zem a zlehka si pfiitom masíroval mozeãek. Koneãnû se rozhodl: Povím vám to, Kulí ku, ten svûj nápad... Chci dát na obecní útraty nûco postavit. Z obecních penûz? podivil se uãitel, neboè vûdûl, jak velice mohou v daje z penûz získan ch danûmi a dávkami ohrozit popularitu obecního pfiedstavenstva. Ale nezeptal se, co chce starosta dát postavit, ani kolik by to stálo. Znal ho jako ãlovûka velmi rozváïného, obezfielého a velmi obratného. A tak tedy starosta sám vysvûtloval: 13

8 Tak jest, vystavût chci nûco. Nûco, co bude uïiteãné jak z hlediska hygieny, tak z hlediska mravnosti... No tak, ukaïte, jak bystr máte rozoumek, Kulí ku! Hádejte trochu... Inocenc Kulí ek naznaãil pohybem obou païí, Ïe pole dohadû je nesmírné a Ïe jenom blázen by se na nû mohl odváïit. A tu starosta, kdyï to vidûl, naposledy popostrãil klobouk, takïe mu zastínil celou tváfi, dûraznû pfiimhoufiil oãi, pravé vïdycky o nûco víc neï levé, aby mohl správnû posoudit, jak dojem jeho my - lenka vzbudí, a vyklopil celou tu vûc: Chci dát postavit pisoár, Kulí ku! Pisoár? zvolal pan uãitel uïasle, protoïe hned pochopil dûleïitost takového zámûru. Ale starosta myslel, Ïe uãitel dobfie nerozumûl, a proto fiekl: No pfiece: záchodek! Ale vïdyè já jsem rozumûl, pane starosto! No a co tomu fiíkáte? âlovûk pfiece nemûïe tak z niãeho nic mít pevn názor na vûc tak v znamnou, kdyï se o ní doví takhle znenadání. A chvat zeslabuje ve Zvonokosech hodnotu kaïdého úsudku. Kulí ek, jakoby proto, aby vidûl pûknû jasnû do sv ch my lenek, vyhodil prudk m kubnutím cvikr ze sedla svého dlouhého koàského nosu, nastavil si jej pfied ústa, zahalil jej páchnoucím oparem a pak jej tfiel kapesníkem, aby jej obdafiil novou prûhledností. KdyÏ se pfiesvûdãil, Ïe na sklech nejsou jiï Ïádné prachové nitky, nasadil si jej znovu tak slavnostnû, Ïe tím dostateãnû jasnû naznaãil neobyãejnou v znamnost své rozmluvy se starostou. V echny tyto Kulí kovy pfiípravy naplàovaly Bartolomûje Pû inku velikou radostí: mohl z nich usoudit, Ïe jeho dûvûrná zpráva vzbudila opravdu velik dojem. Kulí ek si je tû proãistil hrdlo dvojím nebo trojím hmhm za vyzáblou rukou, vûãnû pokaàkanou od inkoustu, a uhladil si svou starou kozí bradku. Teprve potom promluvil: Nápad, pane starosto, je to skvûl! Opravdu republikánsk. A urãitû v úplném souladu s vûdãími my lenkami na í strany. Zafiízení v nejvy í mífie demokratické a také hygienické, jak jste správnû fiekl. KdyÏ se tak uváïí, Ïe panstvo za ãasû Ludvíka XIV. moãilo prostû na schody ve sv ch palácích! Opravdu pûkn po- 14

9 fiádek to b val za královsk ch ãasû, to tedy se nedá popfiít! Vefiejn záchodek! To je nûco jiného neï Calabovo procesí! Z toho kyne obyvatelstvu daleko vût í prospûch! A co Sakumpak, zeptal se starosta, a Hniliãka, a Figlknif, zkrátka celá ta parta, ti budou namydlení, co? Uãitel vydal z hrdla tich, skfiípav zvuk, kter u nûho znamenal smícha jenom velmi zfiídka se vyskytoval u tohoto smutného a zneuznávaného ãlovûka s radostí vïdycky zrezivûlou; uãitel Kulí ek stavûl totiï svou radost jen a jen do sluïeb dobré vûci, pfii v znamn ch pfiíleïitostech, napfiíklad, kdyï bylo dobyto nûjakého vítûzství nad Ïalostnou zabednûností, která je tû vládne po francouzském venkovû. To je, pane starosto, jisté a neomylné, Ïe vá plán jim zasadí tûïkou ránu ve vefiejném mínûní! A co pan Hronec z Ko Èálova? A baronka z KratihájÛ? Tohleto by opravdu mohlo znamenat úpln konec i poslední váïnosti, které se je tû tû í tyto aristokratické reakcionáfiské rody! Bude to krásné demokratické vítûzství, nové potvrzení nesmrteln ch republikánsk ch zásad. Mluvil jste o tom jiï v obecní radû? Je tû ne... V obecní radû je mnoho závistivcû... Spoléhám tak trochu na va i v mluvnost, Kulí ku, aï se o tom v obecním zasedání bude mluvit a hlasovat. Dovedete tak skvûle zavfiít zobák tûm ÈouralÛm! Spolehnûte na mne, pane starosto. Tak tedy ujednáno! Vybereme na to vhodn den. Zatím nikde ani muk! Myslím, Ïe tentokrát uïijeme trochu vandy! To bych fiekl, pane starosto! A starosta si spokojenû po upoval klobouk z místa na místo. Nemohl se nasytit pochval, a aby sly el stále nové a nové, co chvíli se obracel k uãiteli s tázav m No? nebo To je, co? a mûl pfii tom v raz selské fikanosti a stále si tfiel zátylek, sídlo sv ch my lenkov ch svûdûní. A Kulí ek ho opravdu pokaïdé obdafiil nov mi chválami. Den v té chvíli vrcholil jedním z nejkrásnûj ích podzimních veãerû. Nesmírn jas se fiinul z nebe, plného pronikav ch 15

10 pûveck ch v konû posledních ptáãkû, a jemn blankyt oblohy zlehounka pfiecházel v rûïovost, která b vá pfiípravou na nádherné soumraky. Slunce mizelo za Oslími hfibety a ozafiovalo jiï jenom nûkolik horsk ch hfiebenû, které se je tû vynofiovaly z oceánu venkovské lahody, a nûkolik málo míst v z efielém savonském úvalu, kde jeho poslední paprsky tvofiily jezera svûtla. SklizeÀ byla dobrá; ukazovalo se, Ïe leto ní víno bude v borné. Bylo proã radovat se v tomto koutû Beaujolais. Zvonokosy zaznívaly dunûním kutálen ch sudû. SvûÏí, trochu nakyslé vûnû zavánûjící ze sklepû pronikaly na námûstí vlah m vzduchem, kdykoli se ka tany zachvûly severov chodním vûtérkem. V ude bylo vidût stfiíkance z lisovan ch hroznû a v ude se jiï pálila mlátovice. Oba muïi pohlíïeli z okraje terasy na pokojn západ. Tento nádhern sklonek podzimu se jim zdál dobrou pfiedzvûstí. Ale Kulí ek se najednou nemálo vzru enû zeptal: Abych nezapomnûl, pane starosto: kampak jej postavíme, ten svûj domeãek? Pamatoval jste na to? Starosta odpovûdûl v znamn m úsmûvem, jehoï se úãastnily v echny vrásky jeho nebezpeãnû Ïoviální tváfie. V tomto úsmûvu by bylo b valo moïné obdivovat se ilustraci k slavné politické zásadû: Vládnout znamená pfiedvídat. A stejnû v nûm bylo moïné jasnû ãísti spokojenost Bartolomûje Pû inky nad tím, Ïe je mocn a obávan, Ïe je majitelem krásn ch pozemkû na slunci a sklepû pln ch nejlep ího vína, jaké se urodilo na svazích mezi západními Ïleby a v bûïky Svárovsk ch kopcû. Tímto úsmûvem, prosycen m hmatateln mi Ïivotními úspûchy, zahalil horeãného Kulí ka chuìasa, kter nemûl ani kousek úrodné pûdy, ani píì vinice a pohlíïel na nûho s onou útrpností, kterou lidé rázn ch ãinû pocièují ke krabalûm a potrhl m raplûm, ktefií ztrácejí ãas v elijak mi mlhav mi bláznivinami. Uãitel byl na tûstí proti ironii obrnûn svou ctnostnou zaníceností a svou vírou v emancipaãní poslání. Zasáhnout nebo ranit ho nemohlo nic jiného neï to, jak lidé, s nimiï mluvil, nevysvûtlitelnû couvali pfied jeho sïírav mi aforismy. Starostova pfiítomnost ho zalévala hfiejiv m lidsk m teplem a udrïovala 16

11 v jeho srdci posvátn oheà k sobû samému. Tak tedy oãekával teì odpovûì od ãlovûka, o nûmï zvonoko tí obãané fiíkávali: Pû inka se nikdy neunavuje mluvením naplano! Opravdu se neunavil, neboè, zamífiiv k hlavní ulici, fiekl struãnû: Pojìme se na to místo podívat, Kulí ku! V znamná slova. Slova ãlovûka, kter se na v em rozhodl jiï pfiedem. Slova, která je moïné postavit na roveà se slovy, jeï vyfikl Napoleon, kdyï kráãel po slavkovsk ch polích: Zde svedu bitvu! 17