MASARYKOVA UNIVERZITA

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra speciální pedagogiky Rozvoj komunikačních dovedností u osob v léčebnách dlouhodobě nemocných Diplomová práce Brno 2015 Vedoucí práce: PhDr. Barbora Bočková, Ph.D. Autor práce: Bc. Martina Blechová

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem závěrečnou bakalářskou práci vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. V Brně dne 21. března 2015 Martina Blechová

3 Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala PhDr. Barboře Bočkové, Ph.D. za pomoc, rady, ochotu a trpělivost při vedení mé diplomové práce. Poděkování patří také účastníkům výzkumného šetření, za ochotu při vyplňování dotazníků a pracovníkům léčebny dlouhodobě nemocných. Dále bych ráda poděkovala své rodině a blízkým za trpělivost a podporu během psaní mé bakalářské práce.

4 Obsah Úvod Teoretická východiska stáří Základní pojmy Nejčastější projevy stáří Vymezení stařecké demence Narušená komunikační schopnost ve stáří Definice komunikace a narušené komunikační schopnosti Vymezení afázie u dospělých osob Vymezení dysartrie u dospělých osob Institucionální péče o seniory Historický pohled na péči o seniory Formy péče o seniory Nejčastěji využívané terapie v zařízeních pro seniory Analýza možností rozvoje komunikačních dovedností u osob v léčebnách dlouhodobě nemocných Charakteristika výzkumu, stanovení cíle, metodologie Charakteristika místa šetření a zkoumaného souboru Vlastní šetření a analýza souboru Závěry výzkumného šetření Závěr Shrnutí Summary Seznam použité literatury Internetové zdroje Seznam grafů Seznam tabulek... 66

5 Úvod Tato diplomová práce se zabývá problematikou rozvoje komunikačních dovedností u osob v léčebnách dlouhodobě nemocných. Důvodů k výběru tohoto tématu bylo hned několik. Komunikace je jednou z nejdůležitějších schopností člověka a má nezastupitelné místo v životě každého z nás. Její vývoj začíná již od narození, a přestože k největšímu rozvoji dochází v dětském věku, je potřeba zabývat se touto problematikou i u seniorů. V tomto období totiž dochází k mnoha změnám, které většinou představují úbytek určitých schopností. K těmto změnám dochází v rámci přirozeného procesu stárnutí, ale svůj podíl na zhoršování komunikačních dovedností mají také různá onemocnění, ke kterým v tomto období dochází. Nejčastěji se jedná o cévní mozkové příhody, ovšem samostatnou kapitolu tvoří také stařecká demence. Často se tedy zapomíná, že logopedickou péči potřebují také staří lidé, kteří pobývají v léčebnách dlouhodobě nemocných či jiných zařízeních. Úkolem této práce je tedy zmapovat úroveň logopedické péče poskytované seniorům v rámci institucionální péče. Důležitou roli v tomto procesu hrají nejen pracovníci v daném zařízení a kliničtí logopedové, ale také rodinní příslušníci. Práce je rozdělena do čtyř kapitol, z nichž každá má ještě tři podkapitoly. První tři kapitoly jsou teoretické a třetí je empirická. První kapitola vymezuje základní teoretické pojmy týkající se stáří a stárnutí. Navíc jsou zde definovány vědní obory, zabývající se touto problematikou. Podrobněji jsou pak popsány jednotlivé projevy stárnutí. Stařecké demenci se pak samostatně věnuje poslední podkapitola, jelikož se jedná o velmi složitý a nejednotně definovaný syndrom. Druhá kapitola se zaměřuje na narušenou komunikační schopnost. Nejdříve jsou definovány základní pojmy a klasifikace narušené komunikační schopnosti. V dalších podkapitolách jsou pak detailně popsány nejčastěji se vyskytující druhy narušené komunikační schopnosti u starých lidí, afázie a dysartrie. Třetí kapitola se věnuje struktuře institucionální péče o seniory u nás. Nejdříve je stručně popsána její historie, poté jednotlivá zařízení poskytující tuto péči. V poslední podkapitole jsou stručně charakterizovány různé druhy terapií, které se také využívají v těchto zařízeních a při práci se seniory obecně. 5

6 Třetí kapitola se věnuje výzkumnému šetření, které je rozděleno na kvantitativní a kvalitativní část. Hlavním cílem byla analýza možností rozvoje komunikačních dovedností u seniorů z pohledu jejich rodinných příslušníků. Bylo také stanoveno několik dílčích cílů. Prvním z nich bylo zjistit, zda se u seniorů vyskytují nějaké komunikační obtíže a o jaké obtíže se přesněji jedná. Dalším úkolem bylo zjistit, jakým způsobem je pak těmto lidem poskytována logopedická péče. Nezbytný byl také názor rodinných příslušníků na tuto problematiku, zda považují logopedickou péči za přínosnou a mají o ní dostatek informací. Dalším dílčím cílem bylo zmapování druhů terapií, které se dále v péči o seniory využívají. Posledním cílem byla analýza komunikačních dovedností dvou pacientů v jedné léčebně dlouhodobě nemocných. První část byla zkoumána pomocí dotazníků pro rodinné příslušníky a byla zpracována prostřednictvím grafů a tabulek V druhé, kvantitativní, části se využilo přímého analýzy dokumentů, pozorování a polostrukturovaného rozhovoru během přímé práce s pacientem. Tato část byla zpracována do dvou kazuistik. Na konci jsou prezentovány výsledky celého výzkumu a závěrečné hodnocení. 6

7 1 Teoretická východiska stáří 1.1 Základní pojmy V této problematice je potřeba vymezit základní pojmy, jimiž jsou stáří a stárnutí, senior, gerontologie, geriatrie, případně také gerontopsychologie, gerontopsychiatrie. Čevela, R., Kalvach, Z., Čeledová, L. (2012, s. 19) označují stáří, jako obecný název pro pozdní fáze ontogeneze. Jedná se tedy o poslední vývojovou etapu, kterou končí lidský život. Souhrnně jde o projev a důsledek involučních změn funkčních i morfologických, probíhajících druhově specifickou rychlostí s výraznou interindividuální variabilitou a vedoucích k typickému obrazu označovanému jako fenotyp stáří. Tento fenotyp je pak utvářen vlivy okolí, zdravotním stavem, životním stylem, vlivy sociálně ekonomickými i psychickými. M. Vágnerová (2007) vymezuje rané stáří (60-75 let) a pravé stáří (75 a více let). U každého pak podrobně vymezuje změny tělesné a psychické, proměny kognitivních funkcí, emocionality, motivace a regulačních funkcí a změny v oblasti socializace. Rané stáří představuje tzv. třetí věk, kdy se jedná o období života, ve kterém sice dochází k evidentním změnám daným stárnutí, ale nemusí být ještě tak velké, aby znemožňovaly člověku aktivní a nezávislý život. Pravé stáří znamená tzv. čtvrtý rok a jedná se období, kdy narůstají problémy dané tělesným a mentálním úpadkem a zvyšuje se riziko vzniku a nahromadění různých zátěžových situací, které kladou značné nároky na adaptaci. Míra závažnosti těchto problémů pak závisí na osobnosti daného jedince a právě zde se jedná o nárůst diferenciace kompetencí starých lidí. Čevela, R., Kalvach, Z., Čeledová, L. (2012) rozlišují biologické stáří, sociální stáří a kalendářní (chronologické stáří). Biologické stáří je hypotetické označení míry involučních změn, obvykle úzce spojených se změnami způsobenými těmi nemocemi, které se často vyskytují ve vyšším věku (např. ateroskleroza). Bohužel se pokusy o jeho určení nepodařily, a tudíž se jeho stanovení nevyužívá. Sociální stáří vymezuje soubor sociálních změn, změn sociálních rolí, postojů, sociálního potenciálu a typických životních událostí pokročilého věku (penzionování, pokles životní úrovně, nezaměstnatelnost, veteránství, ovdovění a další) většinou v souvislosti s funkčními deficity a různou mírou znevýhodnění oproti mládí. Kalendářní (chronologické) stáří je 7

8 určeno dosažením určitého stanoveného věku, od něhož se pak empiricky nápadně projevují involuční změny. V poslední době se rozděluje takto: mladí senioři (65-74 let), staří senioři (75-84 let), velmi staří senioři (85 a více let). Opakovaně se objevuje jako klíčový ontogenetický bod věk kolem 75 let (Čevela, R., Kalvach, Z., Čeledová, L. 2012) (Mühlpachr, P., 2004). Pokud stáří definujeme jako nějaký stav, důsledek, pak stárnutí je procesem, který začíná vlastně již v momentě narození. Jedná se o proces přirozený, kdy jsou postupně ohroženy orgány a funkce těla i psychika člověka. Často se mluví o tzv. biologických hodinách, které nám naprogramují věk, kterého se dožijeme. To můžeme do jisté míry ovlivnit životním stylem, omezením rizik, která mají negativní vliv na délku lidského života (Dienstbier, Z., 2009). Stárnutí lze definovat jako progresivní nepříznivou ztrátu schopnosti adaptace, způsobující zvýšenou zranitelnost, sníženou validitu a zhoršení životního očekávání. (Rokyta, R. 2012, s. 15). V. Pacovský (1994) rozlišuje stárnutí biologické, psychické a sociální. Biologické stárnutí představuje mnoho projevů týkajících se biologických mechanismů člověka. Psychické stárnutí hodně závisí na osobnosti daného jedince. Patří sem například změny kognitivních schopností a změny paměti a učení. U sociálního stáří hraje roli průběh životní dráhy člověka, což má pak vliv na úspěšnost adaptace stárnoucího člověka. Trendem dnešní společnosti je co nejvíce oddalovat stáří a prodlužovat si tak život. Toho lze dosáhnout pouze zdravým a aktivním životním stylem a pozitivním přístupem člověka k životu. Senior je podle H. Haškovcové (2012) definován jako starší člověk, ale také nejstarší a většinou vážený člen nějakého společenství. Tento pojem se také užívá k rozlišení mladšího (junior) a staršího (senior) člena rodiny, pokud nosí stejné jméno i příjmení a to i navzdory opravdovému věku. Pro vědecký pohled je třeba definovat disciplíny, které se problematice stáří a stárnutí věnují. Gerontologie je integrovaný vědní obor interdisciplinárního charakteru, který se zabývá problematikou stáří a stárnutí v nejširším slova smyslu. Je rozdělována do tří vědních disciplín: teoretická gerontologie, klinická gerontologie (geriatrie), sociální gerontologie (Weber, P., 2000). 8

9 Geriatrie (klinická gerontologie) se zaměřuje na zvláštnosti chorob ve stáří a jejich projevy. Patří do klinické medicíny a na člověka se tedy dívá z medicínského pohledu a to v různých specializovaných oborech dle příznaků chorob. (Pacovský, P., 1994). H. Haškovcová (2012) definuje geriatrii jako lékařský obor ustanovený v České republice v roce 1983, jehož lůžkovou základnou se staly léčebny pro dlouhodobě nemocné. Také zmiňuje dlouhodobý nedostatek geriatrů, jejichž práce je ale velmi potřeba vzhledem k velkému počtu geriatrických pacientů. Gerontopsychologie je odvětvím psychologie a zkoumá zvláštnosti psychiky starých lidí. Poznatky z tohoto oboru se uplatňují nejen při pomoci seniorům ale také ve společenském kontextu. Jsou často využívány také v oblíbených kursech trénování paměti (Haškovcová, H., 2012). Gerontopsychiatrií se zabývá R. Jirák (2013) a definuje ji jako odvětví psychiatrie, které se zabývá prevencí, diagnostikou, terapií a zkoumáním psychických poruch seniorů. Jedná se o specifickou vědní disciplínu vzhledem k měnící se psychice stárnoucího člověka. Jedná se o obor multidisciplinární, jelikož se překrývá s řadou dalších medicínských oborů. 1.2 Nejčastější projevy stáří Stáří je specifickou etapou života, kdy dochází k degradaci většiny životních funkcí člověka a tudíž se projevuje ve všech sférách lidského života. Každý z nás má určité genetické dispozice, které společně se životními zkušenostmi a našim prostředím předurčují to, jak budeme reagovat na změny v našem životě. Změny vznikající ve stáří se projevují v oblasti tělesné, psychické i sociální a ty se vzájemně propojují. (Dvořáčková, D., 2012). Z. Dienstbier (2009) popisuje tělesné projevy ve stáří z pohledu geriatrie a řadí mezi ně degeneraci smyslových orgánů a vjemů, problémy s pohybovým ústrojím, nemoci srdečně cévního systému, dýchacího systému, trávicího ústrojí, močových cest a ledvin, endokrinní změny, neurologické nemoci, psychiatrické syndromy. V. Pacovský (1994) navíc uvádí, že dochází ke zpomalení a oslabení regulačních funkcí a klesá schopnost imunity, odolnost vůči zátěžím a adaptabilita. Snižuje se 9

10 tvorba nebo činnost různých hormonů, mění se citlivost receptorů. Psychomotorické tempo a vedení vzruchů se také zpomaluje. Kapacita a rychlost energeticky náročných metabolických dějů je omezena. Pohybové ústrojí je ochromeno přibývajícím tělesným tukem, oslabením svalové hmoty, křehkostí kostí a jejich postupným řídnutím, narušením funkce kloubů a vazů. Nejčastěji se pak vyskytuje osteoporóza, artróza, revmatoidní artritida, celková bolest pohybového aparátu a větší riziko pádů. Omezena je také funkce smyslových orgánů. Staří lidé hůře slyší i vidí, stejně se tak otupuje čich i chuť. Často se vyskytuje šedý nebo zelený zákal očí. Kůže tenčí, ztrácí svou pružnost, vznikají vrásky a vyskytují se pigmentové skvrny. Změny v mozku a nervové soustavě se projevují zapomínáním, pomalejšími reakcemi, výpadky paměti, snižující se schopností učit se, zvládáním nových podnětů a narušením řečových mechanismů (Dienstbier, Z., 2009). Kardiovaskulární systém je ovlivněn zvyšujícím se krevním tlakem, sníženou výkonností srdečního svalu, zúžením tepen a celkovým zpomalením krevního oběhu. Nemoci respiračního systému vznikají na základě snížené schopnost samočištění průdušek, klesajícího proudu vzduchu do plic, snížení výkonnosti plic. Často se vyskytují chronické zápaly dýchacích cest. Vypadávání zubů, snížená tvorba slin a trávících šťáv a další dysfunkce vedou k narušené činnosti trávicího systému. S přibývajícím věkem se objevuje také inkontinence a u mužů zvětšující se prostata. Narušena bývá činnost štítné žlázy a běžně se vyskytuje také diabetes mellitus (cukrovka). Složitou oblastí jsou neuropsychiatrické nemoci, mezi něž řadíme delirium, demenci, depresi, cévní mozkové příhody, Parkinsonovu nemoc a epilepsii (Németh, F., 2009). Samostatnou kapitolou jsou pak bolesti, které stáří provázejí. R. Rokyta (2012) se zabývá jejich léčbou, která musí být jiná než u dospělých a dětí, protože se mění mnoho fyziologických vlastností a tím i reakce pacientů na léky. Ve stáří se vyskytují dva druhy bolesti: chronické nenádorové a nádorové. M. Vágnerová (2007) uvádí, že psychické změny mohou být podmíněny biologicky, psychosociálně nebo souběžným působením oběma vlivy. Změny se projevují v oblasti kognitivních funkcí, emocionality, motivace a regulačních funkcí. F. Németh (2009) zmiňuje změnu osobnostních vlastností, snížení poznávacích schopností, nižší koncentraci pozornosti, zpomalení psychomotoriky. Typické je 10

11 zhoršování paměti, kdy dlouhodobá přetrvává a většinou také převládá (vzpomínání na minulost), ale krátkodobá paměť upadá (vštípení nových poznatků). Naopak trpělivost, rozvaha, stálost názorů a životních postojů by se měly upevňovat. Během raného stáří se emoční prožívání zklidňuje, ale může vzrůstat citová dráždivost. Emoce jsou regulovány ovládáním nálad a koncentrací na prevenci negativních pocitů. Mění se také způsob uspokojování některých potřeb. (Vágnerová, 2007) Důležitým úkolem pravého stáří je zvládání přibývajících potíží a ztrát. Vědomí všech omezení i limitované perspektivy může vést k odklonu od reálného světa, k tzv. gerotranscendenci. (Vágnerová, M., 2007, s. 414). P. Jedlička (1989) popisuje klasické změny psychiky seniorů. Mezi psychické změny sestupné povahy řadí pokles elánu, vitality, pomalejší psychomotorické funkce, snížení výbavnosti, vštípivosti i pozornosti, upadání schopnosti navazovat a udržovat vztahy. Zvýšená tolerance k druhým a vytrvalost patří ke změnám vzestupné povahy. Zmiňuje také psychické funkce, které se s přibývajícím věkem nemění, tedy například jazykové znalosti, intelekt a slovní zásoba. Projevy v sociální oblasti jsou ovlivněny mnoha změnami a dynamickým vývojem dnešní společnosti. Sociální situace seniorů tak bude zřejmě dána připraveností na tyto změny. Dalším problémem je vymezení skupiny seniorů jako homogenní skupiny, která je založena pouze na chronologickém věku a zastírají se tak rozdíly mezi skupinami i jednotlivci. Pak jsou vymezeny určité věkové normy, které zahrnují předpokládané chování, jednání a vzájemné interakce akceptovatelné pro určitou věkovou skupinu (Dvořáčková, D., 2012). M. Vágnerová (2007) uvádí, že senioři prožívají své stáří v rámci různých sociálních skupin. Rodina je skupinou nejvýznamnější. Působí zde nejen vztah s partnerem, ale také kontakt s rodinami dětí a sourozenců. Další skupinou jsou přátelé a známí ze sousedství, lidé, s nimiž jsou sdíleny nějaké aktivity. Představují důležitou roli v udržování sociálních kontaktů, ale mohou také kompenzovat chybějící vztah s rodinou. Může docházet k rozvoji sociálních kompetencí. Skupina společenství obyvatel určité instituce (např. léčebna dlouhodobě nemocných, domov pro seniory), s nimiž je sdíleno určité teritorium a styl život, může mít také vliv na socializaci seniora. 11

12 H. Haškovcová (2012) popisuje vztah mezi mladými lidmi a seniory. Postoje mladých lidí jsou různé, většinou mají kladný vztah ke svým seniorům (babička a dědeček), ale u ostatních dochází spíše k přehlížení, podceňování nebo dokonce různým způsobům projevů agrese. Mladí lidé přitom vědí, že ke starým osobám by se měli chovat s úctou, skutečnost ale bývá odlišná. Velkou roli hraje, pokud jsou senioři ekonomicky aktivní nebo už pobírají starobní důchod a nepracují. Senioři většinou rádi tráví čas mezi mladými, protože si tak dodávají energii a optimismus. Zároveň ale často dochází k nepochopení stylu života dnešní mládeže ze strany seniorů. Závěrem lze ale říci, že vztahy v rámci rodiny jsou většinou kladné v obou směrech. 1.3 Vymezení stařecké demence V souvislosti se stárnutím populace se demence jako zdravotní i společenský důsledek stárnutí vyskytuje velmi často. Jedna se o velmi složitou oblast, která zahrnuje nejednotnou etiologii, symptomatologii i klasifikaci. Demence jsou závažné psychické poruchy, které vedou k výrazné poruše kognitivních (poznávacích) funkcí i k poruše nekognitivních funkcí aktivit denního života a k tzv. behaviorálním a psychologickým příznakům demence k poruchám chování, emotivity, spánku. (Jirák, R., 2013, s. 69). Je potřeba také zdůraznit, že se jedná o syndrom, který vzniká na základě onemocnění mozku a projevuje se zhoršením vyšších kortikálních funkcí, mezi něž patří paměť, chápání, počítání, schopnost učení, řeči a úsudku, přičemž vědomí zůstává neporušené. (Pacovský, V., 1994) H. Buijssen (2006) uvádí vysvětlení pojmu demence jako slova odvozeného z latiny a znamená bez mysli. Což také dokazuje to, že byli dříve lidé s demencí považováni za blázny a že trpí nějakým duševním onemocněním. Člověk postižený demencí se totiž následkem tohoto destruktivního onemocnění už pak vůbec nepodobá člověku, jímž byl na začátku. Rozdělení demencí je poměrně složitá oblast. R. Jirák (2009) uvádí rozdělení podle příčiny na demence na základě atroficko-degenerativního procesu mozku a demence symptomatické (sekundární) na základě celkového onemocnění, infekcí, intoxikací, úrazů, nádorů, cévních poruch, metabolických změn a dalších poruch postihujících mozek. Symptomatické demence můžeme ještě rozdělit na demence 12

13 vaskulární (poruchy krevního zásobení mozku) a ostatní symptomatické demence. P. Weber (2000) uvádí rozdělení podle lokalizace hlavních změn. Mezi kortikální demence řadíme Alzheimerovu demenci, kortikální formu vaskulární demence a Pickovu nemoc. Mezi subkortikální demence pak patří Parkinsonova nemoc, Huntigtonova chorea a demence převážně s extrapyramidovými projevy, toxickometabolické a demence u deprese. Poslední skupinou jsou pak demence smíšené, které jsou většinou vaskulární. Moderní dělení se snaží zohlednit jejich aktuálnost a výskyt a tudíž je dělí pouze do dvou hlavních skupin: Alzheimerova demence a nealzheimerovské demence. Jak již bylo řečeno, projevy stařecké demence jsou velmi různorodé. A. Bartoš a M. Hasalíková (2010) zdůrazňují hlavně poruchy v oblasti kognitivních funkcí, mezi něž patří amnézie (porucha paměti), afázie (porucha obsahu řeči), apraxie (neschopnost provádět naučené pohyby), agnozie (neschopnost poznávání a vnímání senzorických vjemů). Další jsou poruchy exekutivních funkcí (tzv. dysexekutivní syndrom), kdy je narušena schopnost provádět koordinované činnosti směřující k nějakému cíli. Kortikální demence se projevují nejčastěji poruchami paměti, řeči, psaní a počítání při normálním psychomotorickém tempu a subkortikální demence představují především zpomalení psychomotoriky bez narušení korových funkcí. Nezbytným krokem pro péči o člověka s demencí je určitě diagnostika této choroby. Jako první se vždy provádí anamnéza a to jak rodinná, tak i osobní. Problémem většinou bývá získávání informací od pacienta, tudíž je nutná spolupráce s rodinou. Poté následuje zjišťování symptomů nynějšího onemocnění. Při tom se můžeme držet amerického modelu vyšetření ABC demence, kdy A představuje aktivity denního života, B v překladu znamená chování a emoce a poslední C se zaměřuje na kognitivní funkce. Kromě těchto příznaků se zkoumá také začátek a průběh demence. Vlastní klinické vyšetření pak zahrnuje vyšetření kognitivních funkcí, hodnocení denních aktivit a hodnocení chování nemocného. Mezi vyšetření kognitivních funkcí jsou pak řazeny různé screeningové testy (Test hodin, MMSE, sedmiminutový test a další), testy paměti (např. Test 5 slov podle Duboise), hodnocení řečových funkcí (porozumění, řeč, čtení, psaní), testování frontálních funkcí (fluence, produkce, logické myšlení a abstrakce, pozornost) a hodnocení dalších kognitivních funkcí (zrakově-prostorové schopnosti) (Franková, V., 2011). 13

14 Nejčastějším typem demence je Alzheimerova demence. H. Haškovcová (2012) vysvětluje užívání pojmu Alzheimerova choroba a jeho zobecňování na demenci, přestože se jedná o jednu z několika forem demence a ne jednu samotnou demenci. Podle průzkumů se výskyt této nemoci dramaticky zvyšuje, jelikož v roce 2010 bylo na světě cca 35 milionů takových pacientů a odhady říkají, že se tento počet do roku 2030 dokonce zdvojnásobí. P. Weber (2000, s. 118) zmiňuje, že procent všech demencí připadá právě na Alzheimerovu demenci a procent pak představuje smíšené demence. v koexistenci právě s tímto typem. Může se jednat o dva typy Alzheimerovy choroby. Prvním je vzácně se vyskytující familiární forma (tzv. presenilní) u osob ve věku nad 50 let. Dochází ke změnám na několika chromozomech a v tom důsledku se předpokládá autozomálně dominantní dědičnost. Druhým typem je sporadický typ (tzv. senilní forma), který se vyskytuje u starších osob a to až v 80 procentech případů Alzheimerovy demence. Bohužel není dosud zcela objasněna etiologie, ale předpokládají se vlivy multifaktoriální. Základní vlastností Alzheimerovy demence je její pomalá (až plíživá) trvalá a nenávratná progrese. Zejména v počátečních fázích je třeba diferenciálně diagnosticky odlišit léčbou ovlivnitelné stavy, jež demenci mohou napodobovat. Může se jednat o delirium (akutní reverzibilní stav), projevy pseudodemence při depresi (vzniká náhle a mentální funkce jsou zachovalejší) nebo sekundární symptomatické demence. Alzheimerova choroba je závažné neurodegenerativní onemocnění, vedoucí k úbytku některých populací neuronů (nervových buněk) a v důsledku toho k mozkové atrofii (úbytku tkáně). To má pak za následek vznik syndromu demence. Přesněji se jedná o vznik patologických bílkovin v mozkové tkáni, změněné funkce neurotransmiterů, nerovnovážný vznik volných kyslíkových radikálů a narušení výdeje a dalšího buněčného zpracování. (Jirák, R., Holmerová, I., Borzová, C., 2009, s. 29). Klinický obraz Alzheimerovy nemoci se projevuje ve třech stádiích. Předchází jim amnestický typ lehké poruchy poznávacích funkcí. Prvním stupněm je lehká alzheimerovská demence, poté následuje střední alzheimerovská demence a poslední je těžká alzheimerovská demence. Během těchto fází postupně dochází ke zhoršování ve všech oblastech symptomů demence. Alzheimerova choroba nakonec končí smrtí, kdy dochází hlavně k oslabení celého organismu (Jirák, R., 2013). 14

15 Druhou nejčastěji se vyskytující demencí je demence s Lewyho tělísky (Dementia with Lewy Bodies - DLB). Jedná se opět o neurodegenerativní onemocnění na rozhraní Parkinsonovy a Alzheimerovy nemoci. Jejím průvodním znakem jsou kulovitá tělíska v mozkových buňkách (neuronech), které popsal německý neurolog Friedrich Heinrich Lewy, ale až po jeho smrti v 60. letech 20. století a déle bylo toto onemocnění chápáno jako demence. Tento typ demence se často vyskytuje v kombinaci s příznaky Alzheimerovy a Parkinsonovy nemoci a proto je velmi složité přesně diagnostikovat určitý typ. Mezi specifické příznaky demence s Lewyho tělísky patří scénické zrakové halucinace postav lidí a zvířat, kolísavá úroveň soustředěnosti a kvality vědomí a zvýšená citlivost na antipsychotické léky. Klinický obraz této demence pak obsahuje progredující demenci, kolísající kognitivní funkce, parkinzonismus, neuropsychiatrické příznaky a neuroleptickou senzitivitu (Jirák, R., 2009). Je potřeba definovat také Parkinsonovu chorobu, která se, jak již bylo řečeno, nachází na pomezí Alzheimerovy choroby a demence s Lewyho tělísky a mají tak mnoho totožných příznaků. H. Haškovcová (2012) ji stručně popisuje jako závažně neurodegenerativní onemocnění popsané v roce 1817 britským lékařem Jamesem Parkinsonem, kdy dochází k odumírání určitých mozkových buněk. Vyskytuje se u starších osob a projevuje se především motorickým neklidem (třes, nekontrolovatelné pohyby apod.) nebo naopak nápadnou ztuhlostí. Navíc se často přidávají stavy zmatenosti, deprese a narušení komunikace. Jelikož se v případě stařecké demence jedná o velmi složitou problematiku, která nemá jasně objasněné příčiny, je obtížné určit jednoznačný algoritmus léčby. To je ovlivněno také tím faktem, že demence je považována za chorobu nenávratnou, stále progresivní a nevyléčitelnou. Nejdůležitějším krokem je tedy správná diagnostika, při které se případně určí symptomatické formy, které se pak dají léčbou ovlivnit. Nezbytnou součástí u všech forem je průběžná léčba náhlých komplikací antibiotiky nebo léčba deliria a eventuálně deprese (Weber, P., 2000). F. Németh (2009) říká, že se cíle léčby můžou v různých fázích lišit. Na počátku se zaměřuje na rizikové faktory a přesnost diferenciální diagnostiky a cílem je pak zlepšení nebo udržení deficitu v kognitivních funkcích. V dalším stadiu je pak snaha o zpomalení progrese choroby a zachování soběstačnosti. V posledních fázích je poskytována symptomatická léčba a nezbytná celodenní ošetřovatelská péče. 15

16 Neodmyslitelnou osobou v tomto procesu je sám pečovatel, který se stará o osobou postiženou demencí. Může se jednat jak o rodinné příslušníky, tak i o zaměstnance příslušné sociální služby či nemocnice. S postupným zhoršováním demence stoupají nároky na pečující osobu, která čelí dvojí zátěži. První vzniká jako důsledek změny osobnosti nemocného, náladovosti a horšího kontaktu s realitou. Druhá pak vyplývá z postupného zhoršování fyzických schopností včetně sebeobsluhy. Každopádně v procesu léčby demence a péče o nemocného se nesmí zapomínat ani na samotné pečovatele a poskytovat jim dostatečnou materiální i psychickou podporu (Bartoš, A., Hasalíková, M., 2010, s. 114). Shrnutí Stáří je nepochybně velmi těžké období v životě člověka, Dochází k úpadku mnoha schopností a dovedností a člověk se tak pomalu stává závislý na ostatních. Člověk se mění jak fyzicky, tak i psychicky a velmi ovlivněno je také jeho působení ve společnosti. Jedním z nejčastějších syndromů provázejících stáří je stařecká demence, která existuje v několika formách. 16

17 2 Narušená komunikační schopnost ve stáří 2.1 Definice komunikace a narušené komunikační schopnosti Komunikace patří k základním schopnostem člověka a pro jeho život je takřka nepostradatelná. M. Lejska (2003) uvádí, že komunikace patří mezi instinkty, tedy schopnosti, se kterými se člověk rodí. Jen tak vzniká vztah mezi dítětem a rodičem a potřeba komunikace je potom jednou z nejdůležitějších potřeb živé hmoty. Termín komunikace pochází z latinského slova communicatio a je definován jako přenos různých informací různými komunikačními systémy, a to hlavně prostřednictvím jazyka (Dvořák, J., 2001). Základ tohoto přenosu představují čtyři navzájem se ovlivňující prvky. Je to komunikátor, který sděluje informace, komunikant, který přijímá informace, komuniké, čili samotná informace a komunikační kanál, předem domluvený kód dorozumívání (Klenková, J., 2006). Na lidskou komunikaci se díváme z mnoha různých pohledů. Většinou má komunikace nějaký účel nebo smysl, kterého nabývá plněním nějaké funkce a dopadem na příjemce. Mezi základní funkce komunikování patří informování, instruování, přesvědčení, vyjednání či domluva, pobavení (Vybíral, Z., 2005). Proces komunikace můžeme rozdělit do těchto fází: ideová geneze, zakódování, přenos, příjem, dekódování, akce (Klenková, J., 2006). Existuje několik různých dělení komunikace. J. A. De Vito (2001) zmiňuje komunikaci intrapersonální, kdy mluvíme sami se sebou a tak se sami poznáváme a hodnotíme. Naopak během interpersonální komunikace hovoříme s druhými, poznáváme je a oni poznávají nás. A. Nelešovská (2002) rozděluje komunikaci verbální, komunikaci neverbální a komunikaci činem. Verbální komunikace, kterou můžeme nazývat také slovní, zahrnuje komunikační procesy, které se uskutečňují pomocí mluvené nebo psané řeči (Klenková, J., 2006). Neverbální, nebo také mimoslovní, komunikace nevyužívá slov, ale přenáší informace jinými způsoby, mezi které patří pohledy, výrazy obličeje (mimika), pohyby (kinezika), fyzické postoje, gesta (gestika), doteky (haptika), přiblížení či oddálení (proxeimka), úprava zevnějšku a životního prostředí. Komunikace činem je mnohdy opomíjená, přesto se v lidském životě vyskytuje velmi často, protože člověk zpravidla dělá něco bez ohledu na to, zda by to dělat měl a naopak (Křivohlavý, J., Mareš, J., 1995). 17

18 Řeč můžeme považovat za fenomén, který se vyskytuje ve všech zemích a kulturách a opakuje se v každé nové generaci už od dob, kdy byl člověk obdařen počáteční řečovou dovedností. Schopnost osvojení si lidské řeči, která je složitým systémem symbolů, je tak samozřejmé a zdánlivě jednoduché, jako naučit se chodit a jíst (Průcha, J., 2011). A. Novák (1999) definuje řeč, jako obecnou lidskou biologickou vlastnost předávat informace pomocí nějakého kódu, které člověk dekóduje a jejíž pravidla jsou obecná. Schopnost tvořit artikulovanou řeč je výsledkem nervových mechanismů, jež se v lidském mozku vyvinuly během dlouhé řady evolučních změn. V průběhu tisíciletí se v lidském mozku vytvořilo neobvyklé uspořádání nervových struktur a procesů, které vyústilo v to, co lze nazvat lidským komunikačním kanálem. (Love, R. J., Webb, W. G., 2009, s. 27). Řeč je tedy schopnost, kterou využívá pouze člověk a její rozvoj je spjat s rozvojem myšlení (Kutálková, D., 2010). Pro vymezení oblasti komunikace a řeči je nutné také definovat pojem jazyk. J. Klenková (2006, s. 27) říká, že jazyk je soustava zvukových a druhotných dorozumívacích prostředků znakové povahy, schopná vyjádřit veškeré vědění a představy člověka o světě a jeho vlastní prožitky. Jestliže je řeč výkonem individuálním, pak jazyk je jevem a procesem společenským. Jazyk se řídí zákony sémantickými, gramatickými, fonologickými a fonetickými, které platí pro jazyk, příslušící nějaké etnické skupině. Jazyk se neustále rozvíjí a mění, protože můžou vznikat nová slova i významy (Novák, A., 1999). Přestože je narušená komunikační schopnost stěžejním pilířem oboru logopedie, je její definice často velmi složitá a nejednotná. Nejstručněji a nejvýstižněji je definována takto: Komunikační schopnost člověka je narušena tehdy, když některá rovina jeho jazykových projevů (příp. několik rovin současně) působí interferenčně vzhledem ke komunikačnímu záměru. (Lechta, V., 2003, s. 17). Co se týče příčin narušené komunikační schopnosti, je tato problematika velmi různá. Klenková, J. (2006) zmiňuje hledisko časové a lokalizační. V časovém hledisku se můžou vyskytnout příčiny v období prenatálním, perinatálním a postnatálním. Z hlediska lokalizačního je to mnohem složitější. Lze jej rozdělit na receptivní poruchy (porozumění řeči), fatické poruchy (nejvyšší řečové funkce) a expresivní poruchy (produkce řeči). Příčina narušení může být orgánová nebo funkční. Podle stupně může 18

19 být komunikační schopnost narušena úplně (totální) nebo částečně (parciální). Narušeny mohou být procesy symbolické nebo procesy nesymbolické. Osoba s narušenou komunikační schopností si tuto poruchu může a nemusí uvědomovat. Narušená komunikační schopnost je projevem dominantním nebo důsledkem jiného postižení (symptomatické poruchy řeči). V. Lechta (2003) zdůrazňuje případy, ve kterých nelze mluvit o narušené komunikační schopnosti. Jedná se o fyziologickou nemluvnost, kdy dítě nemluví před ukončeným prvním rokem života. Vývojová dysfluence (neplynulost) je normální jev do tří let života dítěte. V případě tzv. fyziologické dyslalie se jedná o špatnou výslovnost některých hlásek u dětí ve věku do pěti let. Obtížemi v morfologickosyntaktické jazykové rovině nazýváme fyziologický dysgramatismus, který je charakteristický do čtvrtého roku života dítěte. Klasifikace narušené komunikační schopnosti se také velmi liší u různých autorů. V. Lechta (1990) ji dělí do deseti skupin podle symptomů: 1. vývojová nemluvnost (vývojová dysfázie) 2. získaná orgánová nemluvnost (afázie) 3. získaná psychogenní nemluvnost (mutismus) 4. narušení zvuku řeči (rinolalie, palatolalie) 5. narušení fluence (plynulosti) řeči (tumultus sermonis, balbuties) 6. narušení článkování řeči (dyslalie, dysartrie) 7. narušení grafické stránky řeči 8. symptomatické poruchy řeči 9. poruchy hlasu 10. kombinované vady a poruchy řeči 19

20 2.2 Vymezení afázie u dospělých osob Afázie patří mezi získaná organická narušení komunikační schopnosti, a jelikož se jedná o velmi složitou problematiku, byl vytvořen samostatný logopedický obor afaziologie. Je uplatňován přístup multidisciplinární, na kterém se dále podílí obory neurologie, neurochirurgie, neurolingvistika, neuropsychologie a další. Ve světě pak působí afaziologické školy, které se řídí různými afaziologickými směry (Klenková, J., 2006). Z. Cséfalvay (2003) charakterizuje afázii jako získané narušení komunikační schopnosti, které se týká poruch symbolických procesů a vzniká při ložiskových poškozeních mozku jako důsledek systémového vlivu mozkové léze vyšší psychické funkce člověka. Je tedy potřeba odlišit poruchy řeči vzniklé při difuzních poškozeních centrální nervové soustavy (např. demence), kdy tato narušení komunikační schopnosti vznikají sekundárně, jako následek poruch kognitivních funkcí. Touto problematikou kognitivních deficitů u neurologických onemocnění se zabývá M. Preiss, H. Kučerová (2006) a popisují další narušení symbolických procesů v oblasti kalkulických, grafických a lexických schopností (akalkulie, agrafie, alexie). Etiologie afázie je nejednotná a záleží na úhlu, z kterého se na tuto problematiku nahlíží. K. Neubauer (2007) uvádí, že obecně vznikají neurogenní poruchy řečové komunikace u dospělých osob jako následek čtyř nejčastějších mechanismů poškození činnosti centrální nervové soustavy: 1. cévní onemocnění mozku a cévní mozkové příhody 2. traumatická poškození tkáně centrální nervové soustavy 3. nádory a infekce centrální nervové soustavy 4. degenerativní onemocnění centrální nervové soustavy M. Čecháčková (2003) blíže specifikuje cévní mozkové příhody jako nejčastější příčinu afázií a jejichž klinický obraz pak závisí na lokalizaci léze. Rozdělujeme dvě základní skupiny. Cévní příhody hemoragické (krvácení) jsou nejčastěji způsobeny hypertenzí (vysokým krevním tlakem) a projevuje se zpomaleným tepem, zvýšeným krevním tlakem, spavostí, ztrátou vědomí a oslabením končetin. Toto krvácení nejčastěji vzniká v oblastech bazálních ganglií, mozkových laloků, mozkového 20

21 kmene a mozečku nebo se krev vyleje mezi mozkové pleny (intermeningeální krvácení). Cévní příhody ischemické (ischemický infarkt, snížené prokrvení mozku) mají za příčinu systémovou hypoperfuzi (snížený průtok krve), trombózu mozkových cév (srážení krve v cévách) nebo embolii (sraženina v mozkové tepně). Symptomatologie afázie je velmi rozličná a závisí na plynulosti či neplynulosti řeči, a zda je narušena recepce nebo exprese řeči. Nejčastější symptomy jsou parafázie čili deformace na úrovni slov, které dělíme na fonemické (lehká deformace pouze fonému, lze jim porozumět), žargonové (těžká deformace celého slova, nelze porozumět) a sémantické (slovo není vůbec použito a je pouze opsáno nebo užito slovo podobné). Dále se vyskytují parafrázie, což je deformace na úrovni celých vět, kdy člověk prakticky není schopen větného vyjadřování. Perseverace znamená, že afatik ulpívá na předchozím podnětu i při dalších odpovědích, kdy daný podnět již nepůsobí. Pokud je pozorováno překotné tempo řeči se sníženou srozumitelností kvůli častému výskytu žargonových parafázií, jedná se o logorheu. Anomie (porucha pojmenování) se projevuje tím, že člověk nedokáže označit předmět adekvátním slovem. Dále může afatik vytvářet neologismy, což jsou slova tvořená gramaticky chybně a tak dochází k nesmyslným sdělením. V rámci receptivní složky se mohou vyskytovat také poruchy rozumění (Klenková, J., 2006, s. 80). Nejednotnost v definování afázie se promítá také do její klasifikace a odvíjí se od systému třídění jednotlivých afaziologických škol. Otázkou ale také je, zda má vůbec smysl třídit tyto poruchy. Dnes je nejčastěji užívána Bostonská klasifikace, která diferencuje afázie podle míry narušení jednotlivých řečových modalit: pojmenování, fluence konverzační řeči, porozumění mluvené řeči, opakování (Cséfalvay, Z., 2003). R. J. Love, W. G. Webb (2009) blíže specifikují jednotlivé typy afázie dle Bostonské klasifikace: Brocova afázie je charakterizována nonfluentní konverzační řečí, sníženou řečovou produkcí, zvýšenou námahou při řeči, užíváním zkrácených vět, dysprozódiemi a agramatismy. Často je provázena také narušením motorického charakteru jako je například řečová apraxie a dysartrie. Porozumění řeči je vždy lepší než produkce, může být až naprosto intaktní. Opakování je narušeno vždy a pojmenování je slabé. 21

22 Wernickeho afázie je fluentním typem afázie, kdy produkce řeči je až na občasné parafázie zcela v pořádku. Objevuje se také tzv. neologický žargon jako projev nesrozumitelné řeči v důsledku užívání neologismů a žargonu. Dokonce se může vyskytovat logorhea. Naopak je narušené porozumění řeči a opakování i pojmenování je slabé (Love, R. J., Webb, W. G., 2009). Kondukční afázie je také fluentní a parafatická, ale v kvantitě řeči je slabší. Dysprozódie bývá narušena a artikulace je dobrá. Porozumění je většinou dostatečné, ale pokud je nějak narušeno, je komplikované tuto afázii diagnostikovat. Opakování je velmi narušeno a problémy se vyskytují také v konfrontačním pojmenování (Love, R. J., Webb, W. G., 2009). Globální afázie je z hlediska závažnosti postižení jednoznačně nejhorší, jelikož je narušeno jak porozumění, tak i produkce řeči. Afatik může užívat modulovanou fonaci a někdy také opakovat jednoduchá slova, tudíž se o pravý mutismus jedná pouze v akutním stadiu. Porozumění může být lepší díky užívání neverbálních prostředků komunikace. Opakování i pojmenování není pacient schopen. Tyto poruchy bývají většinou i po logopedické intervenci nevratné (Love, R. J., Webb, W. G., 2009). Transkortikální afázie představuje souhrn afatických syndromů, avšak schopnost opakování je vždy s dobrou přesností zachována. Pokud se jedná o transkortikální motorickou afázii, je řeč nonfluentní a namáhavě tvořená, ale porozumění je intaktní. V případě transkortikální senzorické afázie je řečová produkce fluentní a narušené je naopak porozumění. Vzácná je smíšená transkortikální afázie, kdy jsou narušeny všechny jazykové funkce kromě opakování. Typickým znakem jsou echolálie, čili opakování slyšených frází (Love, R. J., Webb, W. G., 2009). Dalším možným tříděním afázie je Kimlova klasifikace, která se zaměřuje na lokalizaci léze a lingvistický deficit a dělí afázie na motorickou, senzorickou a totální. Lurijova klasifikace nepojímá afázii izolovaně, ale řadí ji k poruchám vyšších korových funkcí. Funkčnost je tedy významným hlediskem tohoto komplexního pohledu na celý centrální nervový systém. Existuje také Hrbkova klasifikace, která se v mnohém shoduje s Lurijovou koncepcí, ale popírá význam Wernickeova sluchového centra. U nás se užívá například také Olomoucká klasifikace, která hodně čerpá z Hrbkova dělení, ale také využívá moderní zobrazovací metody (Čecháčková, M., 2003). 22

23 Diagnostika afázie je pojímána velmi široce, jelikož se jedná o poruchu funkčních schopností. Hodnocení by tedy mělo být zaměřeno nejen na funkci (úroveň jazykových a kognitivních deficitů), ale také na postižení jako celek a participaci pacienta ve společnosti. V České republice vychází klinické vyšetření afázie z lurijovské metodologie nebo z kognitivně-neuropsychologické teorie. Tato koncepce je tvořena Diagnostikou afázie, alexie a agrafie (DgAAA) a Vyšetřením fatických funkcí (VFF). Dále existují speciální testy afázie a některých kognitivních funkcí, mezi něž patří například Vyšetření získaných neurogenních poruch řečové komunikace (VZNPK) podle K. Neubauera, Test pojmenování obrázků (TPO), Mississippi Aphasia Screening Test a jeho česká verze (MASTcz) a mnoho dalších diagnostických postupů (Cséfalvay, Z., Košťálová, M., 2013). Nezbytná jsou další odborná vyšetření (neurologické, foniatrické a další) a hlavně diferenciální diagnostika, která by měla odlišit afázii od dalších poruch, jako je dysartrie, agnozie, alexie a mutismus. Diagnostikování řeči afatika se má soustředit na vyšetření a hodnocení spontánní řeči, porozumění řeči, opakování, pojmenování. (Klenková, J., 2006, s. 83). Z. Cséfalvay (2007) dělí terapii afázie podle jednotlivě orientovaných přístupů k této problematice. Kresba, melodicko-intonační terapie a vysoce automatizované formy řeči patří mezi specifické postupy užívané při výrazných poškozeních expresivní složky řeči. Další možností je pak přístup kognitivně-neuropsychologický přístup, který se uplatňuje nejen v terapii, ale i v diagnostice. Jinak se zaměřuje pragmaticky orientovaná terapie afázie, a to na zlepšení funkční komunikace v běžných každodenních situacích a užívá také skupinovou terapii. Neurolingvistické přístupy k terapii afázie na úrovni vět jsou vhodné pro ty pacienty, kteří se na úrovni slova vyjadřují prakticky intaktně. Pro tento přístup je vymezen pojem agramatismus čili vynechávání pomocných slov a gramatických morfémů. Celkově tedy existuje nespočet různých metod a přístupů v terapii této narušené komunikační schopnosti a je potřeba pečlivě vybrat nejvhodnější cestu a tvrdě pracovat pro dosažení úspěchu v terapii. 23

24 2.3 Vymezení dysartrie u dospělých osob Již na začátku je potřeba oddělit vývojovou dysartrii (příčina je nejčastěji dětská mozková obrna) a získanou dysartrii, které se právě tato podkapitola věnuje. Dysartrie je další získanou narušenou komunikační schopností, která postihuje starší lidi v důsledku narušení centrální nervové soustavy nejčastěji. Ze studie na jedné klinice vzešla definice, jež dysartrii charakterizuje jako poruchu, která vzniká v důsledku ochrnutí, slabosti nebo poruchy koordinace svalstva podílejícího se na tvorbě řeči a je neurologického původu. Tato definice zahrnuje všechny symptomy dané poruchami respirace, fonace, rezonance, artikulace a prozódie. (Love, R. J., Webb, W. G., 2009, s. 193). Dysartrii řadíme do oblasti motorických řečových poruch na základě organické poškození centrální nervové soustavy. V nejzávažnějších případech mluvíme o anartrii, neschopnosti artikulované mluvy, případně se objevuje také neschopnost tvorby hlasu - afonie. S dysartrií se může vyskytnout zároveň porucha polykání dysfagie (Neubauer, K., 2003). Nejčastější příčinou dysartrie je dětská mozková obrna, která může způsobit tuto narušenou komunikační schopnost i u dospělých osob z důvodu přetrvávání komunikačních obtíží až do dospělosti i přes logopedickou péči. Získaná dysartrie u dospělých vzniká také jako důsledek cévních mozkových příhod, jejichž lokalizace může být v různých oblastech mozku. Dalším etiologickým faktorem narušení inervace svalů účastnících se na mluvení mohou být mozkové tumory a následky úrazů hlavy. Dále vzniká dysartrie jako symptom degenerativního onemocnění centrální nervové soustavy, kdy nastupuje pomalu a postupně se zhoršuje. Pro určení charakteru je tedy nutné zjistit nejen lokalizaci narušení nervového systému, ale také časové období a průběh provázejícího onemocnění (Cséfalavay, Z., Mekyska, J., Košťálová, M., 2013). Pro lokalizaci narušení je nutné definovat také hlavové nervy, o kterých se zmiňuje R. Šlapal (2002). Jedná se o dvanáct páru, které většinou vycházejí z mozkového kmene. Níže vyjmenované nervy se podílejí na motorické realizaci řeči a tím pádem jejich narušení může způsobit vznik dysartrie: V. nervus trigeminus (trojklanný) se skládá ze tří větví a převažuje inervací senzitivní (obličej, dutina nosní i ústní), ale také motorickou (žvýkací svaly), vegetativní (žlázy dutiny nosní, slinné i slzné) i senzorickou (chuťovou). Postižení může 24

25 mít charakter zánikový i iritační. Zániková léze motorických vláken je příčinou obrny žvýkacího svalstva a iritace naopak vyvolává tonickou křeč (Šlapal, R., 2002). VII. nervus facialis (lícní, obličejový) je nerv převážně motorický, který inervuje mimické svalstvo obličeje. Obsahuje ale také vlákna senzitivní, chuťová a parasympatická. Často se vyskytuje periferní obrna lícního nervu představující poruchu hybnosti poloviny tváře, jejíž příčinou je nejčastěji nachlazení (Šlapal, R., 2002). IX. nervus glossopharygeus (jazykohltanový) a X. nervus vagus (bloudivý) jsou nervy vycházející z prodloužené míchy. Jejich motorická vlákna inervují svalstvo měkkého patra, patrové oblouky, hltan a hrtan včetně hlasivek. Dojde-li k postižení těchto nervů, je narušeno polykání a zevní řeč. Obrna hlasivek způsobuje dysfonii až afonii. Nedostatečná funkce svalstva mluvidel pak způsobuje samotnou dysartrii až anartrii. Opět jsou zde přítomna také vlákna senzitivní, chuťová a parasympatická (Šlapal, R., 2002). XII. nervus hypoglossus (podjazykový) je také nerv vycházející z prodloužené míchy. Inervuje svalstvo jazyka, a tudíž jeho postižení ohrožuje nejen jeho hybnost ale i následnou výslovnost většiny hlásek (Šlapal, R., 2002). Klasifikace dysartrie je u různých autorů odlišná. Například K. Neubauer (2007) odlišuje dysartrii flakcidní, spastickou, ataktickou, hypokinetickou, hyperkinetickou a smíšenou. Avšak nejčastěji se stále užívá dělení podle lokalizace poškození, kterou blíže popisuje J Klenková (2006): Kortikální (korová) dysartrie je důsledkem poškození motorických korových oblastí v mozku. Řeč je spastická, vyskytují se iterace (opakování první slabiky slova), narušena je i artikulace. Z prozodických faktorů je narušen přízvuk a hlas je tvořen namáhavě, čímž je jeho kvalita změněna. Pyramidová dysartrie vzniká poškozením pyramidové dráhy od mozkové kůry k mozkovým nervům v bulbu. Opět se vyskytuje spasticita orofaciálního svalstva. Narušena je funkce měkkého patra, což způsobuje zvýšenou nosovost. Výdechový proud i hlas slábnou a mimika je velmi omezena. V dané emocionální situaci se objevuje tzv. spastický pláč a smích, ne podle instrukce. Jelikož je periferní neuron intaktní, jsou archaické funkce (sání, polykání, žvýkání) zachovány (Klenková, J., 2006). 25

26 Extrapyramidová dysartrie, jejíž příčinou je narušení podkorových ganglií a tím také motorických drah a svalového tonu, má formu hypertonickou nebo hypotonickou. Hypertonická dysartrie je charakteristická pomalou a ztuhlou artikulací, narušeným hrudním dýcháním i tvorbou hlasu, zvýšenou nosovostí. Tempo i melodie řeči se v průběhu mluvy mění. Nejčastěji se vyskytuje u pacientů s Parkinsonovou nemocí. Hypotonická dysartrie je provázena narušeným dýcháním a špatnou artikulací, kdy některé hlásky jsou vyrážen a některé zní naopak slabě. Poloha hlasu se mění a prozódie je také narušena (Klenková, J., 2006). Bulbární dysartrie vzniká jako následek poškození jader motorických nervů v bulbu nebo nervů, vycházejících z nich ke svalům mluvního ústrojí. Jedná se o poruchu typu chabé obrny. Při bilaterálním poškození jsou narušeny také archaické funkce polykání a žvýkání. Jelikož je svalové napětí nedostatečné, je narušena výslovnost některých hlásek, celkově je hlas dysfonický a objevuje se otevřená huhňavost (Klenková, J., 2006). Cerebelární (mozečková) dysartrie je zapříčiněna poškozením mozečku a jeho drah. Koordinace svalů hrtanu a artikulačních orgánů je narušena stejně tak jako dýchání. Vyskytuje se často otevřená huhňavost. Při artikulaci dochází k prodlužování hlásek. Řeč je provázena heritacemi neboli nerozhodností, váháním či pozastavením. Hlas je tvořen namáhavě a celkově je řeč velmi nápadná až nesrozumitelná (Klenková, J., 2006). Smíšená (kombinovaná) dysartrie se vyskytuje velmi často a záleží hlavně na tom, jaký motorický systém je narušen. Může být poškozen kterýkoliv komponent nebo všechny komponenty centrální i periferní nervové soustavy. Tím vznikají souběžné projevy více forem dysartrie najednou. Čím více je poškození nervové soustavy rozšířeno, tím více motorických řečových komponentů je ovlivněno (Klenková, J., 2006). Komplexní diagnostika dysartrie je nezbytně založena na týmové spolupráci řady odborníků (např. neurologové, logopedi, otorinolaryngologové, oftalmologové a další). Jelikož je dysartrie provázena různým onemocněním centrální nervové soustavy, je pro další postupy stěžejní právě neurologické vyšetření. Díky moderním zobrazovacím metodám lze dnes objektivně zjistit i lokalizaci poškození. Existuje řada diagnostických postupů a metod, ale většina autorů se shoduje, že je třeba se zaměřit na 26

27 motorické funkce artikulačních orgánů, výslovnost jednotlivých hlásek, respiraci, rezonanci, fonaci a prozodické komponenty řeči (Z. Cséfalvay, 2003). V našich podmínkách je nejčastěji užíván Test dysartrie 3F, který nabízí především kvantifikaci výsledků a výpočet dysartrického profilu. Vypracovali ho čeští autoři Hedánek a Roubíčková (1997). Jsou sledovány tři funkční celky: F1 faciokineze, F2 - fonorespirace, F3 fonetika. Hodnotí se tedy činnost důležitých svalů při artikulaci, dýchání a funkce hlasivek a samotná kvalita mluvené řeči. Existuje také Třetí vydání Testu 3F, které je zjednodušeno a sloučeno do jednoho celku a je zde pozměněn také způsob skórování. Součástí je také elektronická verze, která umožňuje snadnější a rychlejší vyhodnocení získaných dat u vyšetřovaného pacienta. Metodika vyšetření dysartrie vychází z komplexnosti dysartrie a hodností tak každou potencionálně narušenou oblast participující na mluvení. Zaměřuje se na respiraci, artikulaci, fonaci, rezonanci a souvislý řečový projev (Cséfalvay, Z., Mekyska, J., Košťálová, M., 2013). K. Neubauer (2007) vytvořil koncepci Vyšetření získaných neurogenních poruch řečové komunikace u dospělých osob, což je soubor několika zkoušek logopedického klinického vyšetření. Jako vhodný screeningový test pro rychlé rozlišení od intaktní populace uvádí Screeningovou zkoušku afázií AST (Aphasia Screening Test). Samotné vyšetření se pak zaměřuje na neurogenní poruchy fatických funkcí, poruchy lexie, grafie, kalkulie a praxie, poruchy motorických řečových funkcí a kognitivněkomunikační poruchy. Pro úspěšnou terapii je nezbytný včasný a neodkladný začátek terapeutického procesu, který má několik zásad. Již od začátku by měl mít postižený kolem sebe komunikačně kladné a stimulující prostředí. Řečová rehabilitace by měla být dlouhodobým procesem. Cílem terapie je maximalizace komunikačních schopností a zachování dobré kvality sociálního života soby s dysartrií. Pro logopedickou intervenci se užívají specializované pomůcky a obnovovací postupy, odlišné od práce s vývojovou dysartrií u dětí. Neodmyslitelná je individualizace přístupu ke každému pacientovi podle jeho potřeb a možností a u dospělých osob je to zvláště dostatečná motivace. Důležitá je složka poradenská, jak pro rodinné příslušníky, tak i pro další ošetřující personál. Vzhledem k závažnosti postižení je potřebná také doplňující psychoterapie. Metody a prostředky logopedické terapie dysartrie jsou: navození svalového tonu a relaxace. Obnovování hybnosti a svalové síly v orofaciální oblasti, dechová cvičení, fonační a artikulační cvičení, rytmizační cvičení, podpora prozódie a intonace, užívání 27

28 neverbálních a komunikačních pomůcek, skupinové formy terapie. Významné jsou také technické pomůcky a přístrojové metody. Specifická je hlasová terapie u Parkinsonovy nemoci, terapie poruch polykání a řečové apraxie (K. Neubauer, 2005, s. 306). Shrnutí Komunikace jednou z nejdůležitějších schopností člověka. Je nepostradatelná pro nás život ve společnosti. Ovšem velmi často se vyskytuje určité narušení komunikační schopnosti. Tento problém se nevyhýbá ani starým lidem. Nejčastěji se u nich vyskytuje afázie a dysartrie v důsledku mnoha různých faktorů. I u těchto osob je tedy nezbytná intenzivní logopedická intervence. 28

29 3 Institucionální péče o seniory 3.1 Historický pohled na péči o seniory Až do 19. století nemůžeme v dějinách lidstva vystopovat žádné zařízení, které by se specializovalo pouze na péči o nemocné a nesoběstačné seniory. V raném středověku vznikala tzv. infirmária, což byly nemocnice při klášterech určené pouze členům daného řádu. Postupně se pak budovaly hospice (hospitály), jejichž úkolem bylo poskytnout prvotní nezbytnou pomoc sociálně slabým, nemocným a dalším potřebným lidem. Nejednalo se tedy o nějak specializovanou péči. Mezi první, kdo tuto první organizovanou péči charitativního poslání poskytovali, byly církevní řády (například řád Maltézských rytířů, řád sv. Lazara, řád Milosrdných bratří). Kapacita byla v té době velmi omezená a péče tak nedosahovala nijak vysoké úrovně (Mlýnková, J., 2011, s. 60). Stále tedy přetrvával problém, jak se prioritně postarat o staré lidi a neodkazovat je tak z kapacitních důvodů na žebrotu a almužnu. Postupně se sice oddělila péče o chudé a péče o nemocné, ale staré osoby mnozí léčit přesto nedokázali. Za dob vlády Josefa II. a Marie Terezie, kteří zavedli reformy týkající se péče o zdraví občanů, tak vznikaly tak chudobince, nemocnice a starobince. Starobince byly azylové domy určené především pro trvalý pobyt starých lidí. Jedině v chorobincích byla poskytována jistá a velmi jednoduchá zdravotní péče. První byly otevřeny v Praze a Brně na konci 18. století. Není tedy možné určit nějakou hranici mezi těmito institucemi (Haškovcová, H., 2010, s. 190). Zajímavým mezníkem bylo v roce 1881 zavedení penzijního pojištění pro případ dožití stáří, který zavedl Otto von Bismarck v Německu. Přestože byly vyplácené částky z důvodu vysoce nastaveného důchodového věku zanedbatelné, jednalo se o důkaz zájmu o problematiku stáří i v ekonomické sféře (Čevela, R., Kalvach, Z., Čeledová, L., 2012). Po první světové válce situace spíše stagnovala. Teprve po druhé světové válce došlo k zestátnění všech těchto ústavů a postupně začaly fungovat první domovy důchodců a léčebny dlouhodobě nemocných. Po pádu totalitního režimu u nás se začal profilovat nový systém péče o umírající hospicová péče a první hospic vznikl v Červeném Kostelci v roce 1995 (Mlýnková, J., 2011). 29

30 Zájem o gerontologii samotnou se začal objevovat na začátku 20. století. Začaly vznikat nejen zařízení poskytující péči seniorům, ale také různé instituty, ústavy a organizace. Prováděl se nespočet výzkumů, psaly se první publikace na dané téma a pro odborníky z tohoto oboru začala probíhat různá shromáždění. V roce 2010 byl dokonce vyhlášen Evropský rok aktivního stárnutí a mezigenerační solidarity (Čevela, R., Kalvach, Z., Čeledová, L., 2012). E. Malíková (2010) srovnává situaci před rokem 1989 a po něm. Dříve stál model poskytování sociálních služeb na odlišných základech. Docházelo k izolaci nemocných a starých jedinců do jediné formy institucionální péče a rodina neměla na péči prakticky žádný podíl a byla tak pasivním členem tohoto procesu. Nebylo více možností výběru a volby. Dnes můžeme říci, že se tato situace výrazně zlepšila. K prvním změnám došlo po vstupu platnosti zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Celá sociální oblast se transformovala a vymezily se úkoly pro všechny kategorie: jednotlivci, obce/komunity, kraje, občanská společnost, stát. Důraz je tedy kladen na zapojování všech účastníků tohoto systému péče, dialog a vyjednávání a dosažení výsledku, který je přijatelný pro všechny. 3.2 Formy péče o seniory Péči o seniory lze rozdělit na rodinnou péči, zdravotní péči a sociální péči. Péče rodinná je velmi důležitá, je na ní závislý další průběh a je také nejpřirozenější. P. Sak a K. Kolesárová (2012) potvrzují, že rodina je tradičně základem každé společnosti. Avšak zmiňují, že došlo k velkým proměnám fungování rodiny oproti minulosti. Multigenerační už pomalu zaniká a péče o staré lidi se přesouvá na různé instituce, což je odrazem mnoha společenských změn v různých oblastech. Bylo vyvinuto mnoho snah a apelů, aby střední generace pečovala o své staré rodiče. Ale většinou se nic už nezměnilo. Přesto stále existuje mnoho rodin, kde je péče o staré rodiče a prarodiče samozřejmostí. Určitě existují překážky pro tuto péči, jako například nevyhovující bydlení, nedostatek času, vzdálenost a vyčerpání a únava rodinných příslušníků. Přesto je tato forma péče o seniory velmi přínosná, především z psychologického hlediska, kdy se starý člověk prostě cítí doma nejlépe. Sociální péči se věnuje Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Zahrnuje ji do služeb sociální péče a dělí ji na služby pobytové, ambulantní a terénní. Pobytové 30

31 služby zahrnují ubytování v zařízeních sociálních služeb a oproti tomu za ambulantními službami osoba dochází nebo je doprovázena bez nároku na ubytování. Terénní služby jsou dotyčnému poskytovány v jeho přirozeném prostředí a jedná se nejčastěji o pečovatelskou službu. Do zařízení sociálních služeb, které jsou určeny pro seniory, patří různé stacionáře, domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem, centra sociálně rehabilitačních služeb a další služby či jejich kombinace. Cílem sociálních služeb je pomoc při péči o vlastní osobu, tedy stravování, ubytování, ošetřování, zajištění chodu domácnosti, zprostředkování kontaktu s okolím a poskytování informací. Důležité je také zachování či obnovení soběstačnosti klienta a snížení dalších možných sociálních nebo zdravotních rizik (Hrozenská, M., Dvořáčková, D., 2013). Nejznámějším a nejčastějším typem rezidenčních sociálních služeb jsou domovy pro seniory. Dříve se nazývaly domovy důchodců a jejich úroveň zdaleka nedosahovala té nynější. Dnešní domovy zahrnují také zdravotnickou péči, materiální vybavení je mnohem lepší a klienti mají větší možnost volby. Avšak problémem je nedostatek kvalifikovaných pracovníků a vysoké měsíční platby za pobyt. Domovy se zvláštním režimem jsou určeny především pro osoby, které trpí závažným duševním onemocněním (Haškovcová, H., 2012). Další možnou formou je péče zdravotní, kterou zaštiťuje Zákon č. 372/2011, o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování. Péče je rozdělena na formy ambulantní, jednodenní, lůžkové a péči poskytovanou ve vlastním sociálním prostředí pacienta. J. Mlýnková (2011) řadí mezi zařízení zdravotní péče nemocnice, hospice a geriatrická denní centra. Nejčastěji využívaným zařízením jsou léčebny dlouhodobě nemocných, které poskytují lůžkovou péči. Zajišťují následnou či dlouhodobou péči o pacienty ve stabilizovaném stavu, kteří nepotřebují služby nemocniční, ale nemohou být propuštěni do domácího prostředí. Často je tato péče doživotní a vyskytuje se tak problém s kapacitou lůžek (Čevela, R., Kalvach, Z., Čeledová, L., 2012). Hospicem je nazývána zdravotnická instituce, která poskytuje péči umírajícím a podporu jejich rodinám. Přestavuje tedy formu paliativní péče, jejímž cílem je umožnit těmto pacientům důstojný odchod ze života. Opět je častým problémem nedostatek lůžek v těchto zařízeních (Haškovcová, H., 2012). 31

32 3.3 Nejčastěji využívané terapie v zařízeních pro seniory Institucionální péče zajišťuje seniorům nejen základní zdravotní a sociální služby, ale rozvíjí také schopnosti a dovednosti těchto osob prostřednictvím nejrůznějších přístupů, metod a terapií. E. Rheinwaldová (1999) mluví o moderní prevenci patologického chátrání, a to jak fyzického, tak duševního. Měla by být poskytnuta motivace k hodnotnému a smysluplnému životu, pomoc lidem žít, bavit se a mít se na co těšit i v tak těžké životní situaci. Muzikoterapie znamená v překladu léčbu hudbou a v má svůj význam i v této péči. Nejde ovšem jen o léčení v pravém slova smyslu, ale tato terapie má mnohem širší rozsah. Hudba například dokáže tišit bolest, napomáhat diagnóze nebo působit preventivně. Dalšími možnostmi využití hudby jsou rehabilitace, rekonvalescence, stimulace duševních výkonů a mnoho dalších (Linka, A., 1997). Dramaterapie je metodou, která určitě nelze uplatni vždy, ale může být také stimulujícím prvkem pro seniory. Dramaterapie pomáhá uchopit a zmírnit sociální a psychologické problémy, mentální onemocnění i postižení a stává se nástrojem zjednodušeného symbolického vyjadřování, díky němuž jedinec poznává sám sebe, a to prostřednictvím tvořivosti zahrnující verbální i nonverbální složku komunikace. (Valenta, M., 2001, s. 15). Ergoterapie se oproti minulosti dnes využívá stále více a má v diagnostice a léčbě svou nezastupitelnou roli. Jejím cílem je dosáhnout maximální soběstačnosti a nezávislosti klientů v jakémkoliv prostředí a tím zvýšit kvalitu jejich života. Lze si ji vykládat jako léčbu prací. Hodnotí se funkční zdatnost seniorů, základní všední činnosti a instrumentální činnosti. Hlavním terapeutickým prostředkem je smysluplná činnost, či zaměstnávání, které pomáhá obnovit postižené funkce. Vždy se ale přihlíží k potřebám daného jedince (Dvořáčková, D., Holczerová, V., 2013). Zooterapií rozumíme souhrnný název pro léčbu s pomocí zvířat. Opět se nejedná doslovně o léčbu, ale spíše o rehabilitaci a aktivaci osob s postižením. Senioři jsou většinou potěšeni návštěvami psů a koček, jelikož to v nich vyvolává vzpomínky související nejprve s kdysi vlastním zvířetem, později i jiné. Díky tomu se uvolní a je zde větší šance navázání kontaktu a komunikace. Malé zvíře je vítáno také z důvodu pomazlení či hraní si s ním. Léčba s využitím řádně vycvičeného psa se nazývá 32

33 canisterapie, terapie využívající přítomnost koček je felinoterapie (Haškovcová, H., 2012). Arteterapie zahrnuje v užším slova smyslu malbu, kresbu, plastiku, modelování a další výtvarnou činnost. Jedná se opět o uplatnění umění v geriatrii. Výtvory seniorů bývají někdy velmi zajímavé. Lze tedy konstatovat, že se jedná o přínosnou terapii, kdy se osoba uvolní a dá prostor své fantazii. (Linka, A., 1997) Reminiscenční terapie je založena na práci se vzpomínkami a je založen na faktu, že člověk si s největší pravděpodobností vybaví ty vědomosti, návyky a vzpomínky, které jsou uloženy v dlouhodobé paměti. Mělo by se jednat o celkový přístup k uživatelům a dosáhnout tak vzájemného porozumění, pochopení a umění naslouchat. Terapie probíhá většinou ve skupinách a využívá se různých prostředků pro navození vzpomínek na příjemné události, načež následuje konverzace na dané téma. (Dvořáčková, D., Holczerová, V., 2013) Smyslová aktivizace není určitě poslední možnou metodou práce se seniory. Lze ji chápat jako uvedení do pohybu a účastní se na ni všechny smysly. Cílem této terapie je vytvoření motorické, kognitivní, verbální, skutečně komplexní činorodosti. Impulsy ze smyslových orgánů se díky ní převedou nervovými drahami do mozku, tam se uspořádají, uchovají a přiloží k již získaným informacím. Právě u seniorů a klientů s demencí se stává možností, jak poznat zdroje možné obnovy, jak je podchytit a použít. Nejčastěji se u těchto osob využívá krátkodobá aktivizace, která se zaměřuje na navození pohody a zvýšení kvality života ve stáří (Wehner, L., Schwinghammer, Y., 2013). Shrnutí Velmi důležité je zajistit nějakou péči o seniory. Ve většině států je zřízen systém institucionální péče, který je zaštítěn mnoha zákony. Ovšem i tato péče má svou historii. Dnes existuje mnoho typů zařízení, v sociální i zdravotnické sféře, které poskytují pomoc a péči starým osobám a podporu jejich rodinám ve všech směrech. Pro úspěšnou péči je ale potřeba uplatňovat různé metodiky a terapie. 33

34 4 Analýza možností rozvoje komunikačních dovedností u osob v léčebnách dlouhodobě nemocných 4.1 Charakteristika výzkumu, stanovení cíle, metodologie Hlavním cílem byla analýza možností rozvoje komunikačních dovedností u osob v léčebnách dlouhodobě nemocných, a to z pohledu rodinných příslušníků těchto osob. Dílčími cíli bylo: - zjistit výskyt komunikačních obtíží u seniorů v institucionální péči; - zjistit, s jakými komunikačními obtížemi se u těchto osob setkávají; - zjistit, jakým způsobem je u těchto osob zajištěna logopedická péče; - zjistit, zda logopedickou péči hodnotí respondenti jako přínosnou a jsou-li o ní komunikačních obtížích dostatečně informováni - zjistit, jakou další péčí je u klienta zajištěn rozvoj komunikačních dovedností studií. - analyzovat komunikační dovednosti dvou pacientů na základě případových Pro tuto práci bylo použito kvantitativní i kvalitativní výzkumné šetření. Kvantitativní výzkum proběhl formou dotazníků určených pro příbuzné seniorů v institucionálních zařízeních. Dotazník byl nestandardizovaný a určený pro účely tohoto výzkumu. Skládal se z 19 otázek, z nichž jedna otázka byla otevřená a zbytek otázek uzavřených. U 6 otázek byla použita škála slovního typu, 1 otázka byla dichotomická, u 2 otázek mohli respondenti označit více odpovědí. Kvalitativní výzkum měl formu přímého pozorování, polostrukturovaného rozhovoru a analýzy dokumentů u dvou pacientů v léčebně dlouhodobě nemocných. 4.2 Charakteristika místa šetření a zkoumaného souboru Bylo rozdáno 50 dotazníků do institucionálních zařízení na Mladoboleslavsku. Dotazovanými byli rodinní příslušníci seniorů pobývajících v daných zařízeních, kteří byli s výzkumem a jeho následným zpracováním řádně seznámeni. Některým respondentům byly dotazníky předány osobně i s případným vysvětlením. Jiní ho 34

35 obdrželi skrze zaměstnance daného zařízení. Většina dotazníků byla rozdána ve dvou léčebnách dlouhodobě nemocných. Bylo vybráno 38 dotazníků, které mohly být využity pro účely výzkumu. Návratnost tedy byla 76%. V rámci kvalitativního výzkumu byli analytickými jednotkami dva pacienti s afázií a po cévní mozkové příhodě, kteří byli v době výzkumného šetření hospitalizování v jedné léčebně dlouhodobě nemocných na Mladoboleslavsku. Jednalo se o pana S. ve věku 85 let a paní D. ve věku 77 let. Pacienti byli pro výzkum doporučeni klinickou logopedkou, která s nimi pracovala. 4.3 Vlastní šetření a analýza souboru Kvantitativní výzkum analýza dotazníku 1)Příbuzenský vztah k seniorovi 0% 26% 11% 17% 46% manžel/ka, partner/ka syn, dcera bratr, sestra vnuk, vnučka jiný Graf 1: Příbuzenský vztah k seniorovi Příbuzenský vztah Počet odpovědí Počet odpovědí v % manžel/ka, partner/ka 7 26 syn, dcera bratr, sestra 9 17 vnuk, vnučka 4 11 jiný 0 0 Tabulka 1: Příbuzenský vztah k seniorovi Z tabulky č. 1 a grafu č. 1 lze vyčíst, že nejčastěji byli respondenti synem či dcerou seniora, a to v počtu 18 (tj. 46%). 7 respondentů (tj. 26%) odpovědělo, že je s danou osobou v partnerském vztahu. 9 respondentů (tj. 17%) uvedlo příbuzenský vztah bratr nebo sestra. Nejméně, čili 4 dotazovaní (tj. 11%) jsou vnukem nebo vnučkou seniora v institucionálním zařízení. V žádném dotazníku se neobjevila jiná odpověď. 35

36 2) Věková kategorie seniora pobývajícího v daném institucionálním zařízení 26% 8% 24% let let 42% let 90 a více let Graf 2: Věková kategorie seniora Věková kategorie Počet odpovědí Počet odpovědí v % let let let a více let 3 8 Tabulka 2: Věková kategorie seniora Nejčastěji senioři spadají do věkové kategorie 70 až 79 let, a to v počtu 16 (tj. 42%). V 10 dotaznících (tj. 26%) byla uvedena věková kategorie 60 až 69 let. Do nejmladší věkové kategorie je řazeno 9 seniorů (tj. 24%) a naopak do nejstarší kategorie patří pouze 3 senioři (tj. 8%). 3) Forma institucionální péče 16% 5% 0% 50% léčebna dlouhodobě nemocných domov pro seniory, dům s pečovatelskou službou 29% stacionáč hospic jiná forma Graf 3: Forma institucionální péče 36

37 Forma péče Počet odpovědí Počet odpovědí v % léčebna dlouhodobě nemocných domov pro seniory, dům s pečovatelskou službou stacionář 6 16 hospic 2 5 jiné 0 0 Tabulka 3: Forma institucionální péče Jak již bylo řečeno, většina dotazníků byla rozdána v léčebnách dlouhodobě nemocných, tudíž i tam pobývají příbuzní dotazovaných nejčastěji. Jedná se o 19 dotazovaných (tj. 50%). Druhým nejčastějším zařízením jsou domovy pro seniory a domy s pečovatelskou službou, které zaujímají počet 11 dotazníků (tj. 29%). 6 respondentů (tj. 16%) uvedlo možnost stacionáře a nejméně často se objevila odpověď hospic, a to pouze dvakrát (tj. 5%). 4) Délka pobytu v daném zařízení 29% 8% 21% 1-4 týdny 1-3 měsíce 42% 3-6 měsíců déle něž 6 měsíců Graf 4: Délka pobytu v daném zařízení Délka pobytu Počet odpovědí Počet odpovědí v % 1-4 týdny měsíce měsíců déle než 6 měsíců 3 8 Tabulka 4: Délka pobytu v daném zařízení 37

38 8 respondentů (tj. 21%) uvedlo, že jejich příbuzný pobývá v daném zařízení 1 až 4 týdny. Nejčastěji ale dané zařízení užívají 1 až 3 měsíce, a to v 16 případech (tj. 42%). Délku 3 až 6 měsíců uvedlo 11 respondentů (tj. 29%) a nejméně, pouze třikrát (tj. 8%), se vyskytovala délka pobytu více než 6 měsíců. 5) Diagnóza, na základě které senior pobývá v daném zařízení 18% 11% 26% cévní mozková příhoda dlouhodobé onemocnění 24% 21% Alzheimerova choroba či jiný typ stařecké demence Parkinsonova choroba jiné Graf 5: Diagnóza, na základě které senior pobývá v daném zařízení Diagnóza Počet odpovědí Počet odpovědí v % cévní mozková příhoda dlouhodobé onemocnění 8 21 Alzheimerova choroba či 9 24 jiný typ stařecké demence Parkinsonova choroba 7 18 jiné 4 11 Tabulka 5: Diagnóza, na základě které senior pobývá v daném zařízení V 10 případech (tj. 26%) je diagnostikována cévní mozková příhoda. Druhým nejčastějším případem s počtem 9 dotazníků (tj. 24%) je Alzheimerova chorobu či jiný typ stařecké demence. Dlouhodobé onemocnění uvedlo 8 respondentů (tj. 21%) a Parkinsonovu chorobu uvedlo 7 respondentů (tj. 18%). Jakou jinou diagnózu napsali dotazovaní, že se jedná o kombinaci několika nemocí. Tuto možnost zvolili 4 dotazovaní (tj. 11%). 38

39 6) Výskyt komunikačních obtíží u seniora 3% 17% 27% určitě ano 53% spíše ano nevím spíše ne určitě ne Graf 6: Výskyt komunikačních obtíží Výskyt komunikačních Počet odpovědí Počet odpovědí v % obtíží Určitě ano Spíše ano Nevím 1 3 Spíše ne 6 16 Určitě ne 2 5 Tabulka 6: Výskyt komunikačních obtíží Jak by se dalo předpokládat, pozorují příbuzní seniorů v institucionální péči komunikační obtíže velmi často. Odpověď určitě ano zvolilo 10 respondentů (tj. 26%) a odpověď spíše ano zvolila dokonce polovina respondentů, čili 19 (tj. 50%). Na otázku nedokázal odpovědět pouze jeden dotazovaný (tj. 3%). 6 dotazovaných (tj. 16%) spíše nepozoruje výskyt komunikačních obtíží a 2 respondenti (tj. 5%) na tuto otázku odpověděli negativně s jistotou. 7) Forma komunikačních obtíží Forma komunikačních Počet odpovědí Počet odpovědí v % obtíží Porozumění řeči 7 18 Vyjadřování řeči Obě možnosti Tabulka 7: Forma komunikačních obtíží V této otázce měli dotazovaní určit, jakou formou se komunikační obtíže jejich příbuzného projevují. 7 respondentů (tj. 18%) pozoruje největší problém v porozumění 39

40 řeči. 15 dotazovaných (tj. 40%) naopak uvádí, že jejich příbuzný má největší potíže s vyjadřováním řeči. V 16 dotaznících (tj. 42%) byly označeny obě možné odpovědi. 8) Diagnostikována narušená komunikační schopnost 42% 21% 37% ano ne nevím Graf 7: Diagnostikována narušená komunikační schopnost Diagnostikována NKS Počet odpovědí Počet odpovědí v % ano ne 8 21 nevím Tabulka 8: Diagnostikována narušená komunikační schopnost V otázce č. 8 bylo účelem zjistit, zda příbuzní mají povědomí o diagnostikování určité narušené komunikační schopnosti. Podle očekávání 16 dotazovaných (tj. 42%) nevědělo, zda byla nějaká vada řeči diagnostikována. 8 respondentů uvedlo, že u jejich příbuzného žádný typ narušené komunikační schopnosti prokázán nebyl. Odpověď ano zvolilo 14 dotazovaných (tj. 37%). 9) Typ narušené komunikační schopnosti Typ NKS Počet odpovědí Počet odpovědí v % afázie 5 13 dysartrie 2 5 nevím 7 18 jiné 0 0 Tabulka 9:Typ narušené komunikační schopnosti Na tuto otázku měli odpovídat pouze ti respondenti, kteří na předchozí otázku o diagnostikování narušené komunikační schopnosti odpověděli kladně. V 5 dotaznících (tj. 13%) byla označena afázie a pouze ve 2 dotaznících (tj. 5%) se objevila 40

41 dysartrie.7 dotazovaných (tj. 18%), což je největší procento, nevědělo, jak mají na danou otázku odpovědět. Jinou možnost narušené komunikační schopnosti nenapsal nikdo z respondentů. 10) Zajištění logopedické péče Zajištění logopedické péče Počet odpovědí Počet odpovědí v % ano ne 9 24 nevím Tabulka 10: Zajištění logopedické péče Zajištění logopedické péče v daném zařízení potvrdilo 18 respondentů (tj. 47%) a negativně odpovědělo 9 dotazovaných (tj. 24%). Možnost nevím se objevila v 11 dotaznících (tj. 29%). Na tuto otázku navazovala ještě doplňující otázka, kde měli dotazovaní napsat, kdo personálně tuto péči zajišťuje. Většina dotazovaných, čili 13 (tj. 34%), uvedlo klinického logopeda. V 5 dotaznících (tj. 13%) se byli vypsáni jiní zaměstnanci daného zařízení. 11) Forma logopedické péče Forma logopedické péče Počet odpovědí Počet odpovědí v % individuální skupinová 0 0 kombinace obou forem 1 3 nevím 2 5 Tabulka 11: Forma logopedické péče Na tuto otázku opět odpovídali pouze ti, kteří na předchozí otázku odpověděli kladně, čili 18 respondentů. 15 z nich (tj. 40%) uvedlo, že logopedická péče probíhá formou individuální. Nikdo neuvedl skupinovou formu intervence. Pouze 1 respondent (tj. 3%) uvedl, že péče probíhá kombinací obou uvedených forem. 2 dotazovaní (tj. 5%) nevědělo, jak logopedická péče probíhá. 41

42 12) Důležitost logopedické péče 0% 26% 8% 29% určitě ano spíše ano nevím 37% spíše ne určitě ne Graf 8: Důležitost logopedické péče Důležitost logopedické Počet odpovědí Počet odpovědí v % péče určitě ano spíše ano nevím spíše ne 3 8 určitě ne 0 0 Tabulka 12: Důležitost logopedické péče Úkolem této otázky bylo zjistit, zda dotazovaní považují logopedickou péči pro seniory za důležitou a přínosnou. Nejvíce odpovídali na tuto otázku kladně, jedenáctkrát (tj. 29%) se objevila možnost určitě ano a 14 respondentů (tj. 37%) uvedlo možnost spíše ano. 10 dotazovaných (tj. 26%) nevědělo, jak na danou otázku odpovědět. Pouze 3 respondenti (tj. 8%) uvedli, že logopedickou péči spíše nepovažují za důležitou a přínosnou. Nikdo neodpověděl na otázku určitě ne. 13) Informovanost o stavu příbuzného z hlediska narušené komunikační schopnosti 0% 24% 24% určitě ano spíše ano 52% spíše ne určitě ne Graf 9: Informovanost o stavu příbuzného 42

43 Informovanost Počet odpovědí Počet odpovědí v % určitě ano 9 24 spíše ano spíše ne 9 24 určitě ne 0 0 Tabulka 13: Informovanost o stavu příbuzného Zde měli respondenti uvést, zda mají dostatek informací o stavu jejich příbuzného z hlediska narušené komunikační schopnosti a případné logopedické péče. Většinou uvedli kladnou odpověď. 9 respondentů (tj. 24%) uvedlo, že určitě mají dostatek informací a dokonce 20 respondentů (tj. 52%) uvedlo, že spíše ano. Odpověď spíše ne označilo 9 dotazovaných (tj. 24%) a nikdo nezvolil možnost určitě ne. 14) Začleňování respondentů do logopedické péče 26% 18% 14% 42% určitě ano spíše ano spíše ne určitě ne Graf 10: Začleňování do logopedické péče Začleňování do Počet odpovědí Počet odpovědí v % logopedické péče určitě ano 5 14 spíše ano spíše ne určitě ne 7 18 Tabulka 14: Začleňování do logopedické péče Účelem této otázky bylo zjistit, zda se respondenti sami nějak začleňují do logopedické péče o jejich příbuzného. Většinou se odpovědi pohybovaly na rozhraní mezi spíše ano, kterou zvolilo 16 respondentů (tj. 42%), a spíše ne, kterou označilo 10 dotazovaných (tj. 26%). Pouze v 5 dotaznících (tj. 14%) se objevila možnost určitě ano. 7 respondentů (tj. 18%) odpovědělo, že se určitě do logopedické péče nezačleňují. 43

44 15) Využívané komunikační metody v případě narušené komunikační schopnosti Komunikační metoda Počet odpovědí písmo 14 obrázky, fotografie 9 předměty 5 pomalá mluva 23 posunky 11 jiné 1 Tabulka 15: Využívané komunikační metody U této otázky mohli respondenti označit více odpovědí najednou. Nejčastěji byla označena možnost komunikace prostřednictvím pomalé mluvy, a to ve 23 dotaznících. Posunky používá 11 dotazovaných a písmo je využívání ve 14 případech. 9 respondentů označilo možnost obrázky, fotografie. Pouze 5 dotazovaných užívá při komunikaci se svým příbuzným různé předměty. V 1 dotazníků se objevila jiná možnost komunikace, a to prostřednictvím videa. 16) Využívané druhy terapií v péči o seniora v institucionální péči Druh terapie Počet odpovědí muzikoterapie 8 arteterapie 5 canisterapie 12 rehabilitace 20 fyzioterapie 16 žádné 3 jiné 0 Tabulka 16: Využívané druhy terapií U této otázky byla opět možnost označit více odpovědí. Nejčastěji jsou využívané různé rehabilitace, a to v 20 případech a fyzioterapie v 16 případech. Canisterapii označilo 12 respondentů a muzikoterapii označilo 8 respondentů. 5 dotazovaných odpovědělo, že je v péči o jejich příbuzného využívána arteterapie. 3 respondenti uvedli, že nejsou využívány žádné druhy terapie. V žádném dotazníku nebyla uvedena jiná možnost terapie. 44

45 17) Spolupráce seniora při logopedické péče 24% 5% 8% 34% určitě ano spíše ano nevím 29% spíše ne určitě ne Graf 11: Spolupráce seniora při logopedické péči Spolupráce seniora Počet odpovědí Počet odpovědí v % určitě ano 3 8 spíše ano nevím spíše ne 9 24 určitě ne 2 5 Tabulka 17: Spolupráce seniora při logopedické péči U této otázky měli dotazovaní uvést, nakolik spolupracuje jejich příbuzný během logopedické intervence. Zajímavé je, že 11 respondentů (tj. 29%) nevědělo, jak na tuto otázku odpovědět, což je téměř třetina dotazovaných. Ve 13 dotaznících (tj. 24%) bylo uvedeno, že senior spíše spolupracuje. Naopak, že senior spíše nespolupracuje, uvedlo 9 dotazovaných (tj. 24%). Odpověď určitě ano zvolili 3 respondenti (tj. 8%) a odpověď určitě ne označili pouze 2 respondenti (tj. 5%). 18) Negativní vliv komunikačních obtíží na vzájemný vztah 5% 24% 32% určitě ano spíše ano 39% spíše ne určitě ne Graf 12: Negativní vliv komunikačních obtíží na vzájemný vztah 45