Daňová politika daňových rájů

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Daňová politika daňových rájů Bakalářská práce Matej Auxt Duben 2011

2 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra bankovnictví a pojišťovnictví Daňová politika daňových rájů Bakalářská práce Autor Matej Auxt Finanční makléř Vedoucí práce Ing. Miluše Korbelová Praha Duben 2011

3 Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Praze dne Matej Auxt

4 Poděkování Děkuji vedoucí bakalářské práce paní Ing. Miluši Korbelové za cenné rady, připomínky a metodické vedení práce.

5 Anotace Bakalářská práce se zabývá aspekty politiky svrchované země zaměřené na přitáhnutí zahraniční ekonomické aktivity. Na začátku vymezuje pojmy daňový ráj a offshore finanční centrum, vysvětluje důvod vzniku daňových rájů a shrnuje jejich historii a vývoj ve světě. V první části rovněţ představuje problematiku škodlivé daňové soutěţe a boje s ní. V následujících kapitolách analyzuje samotné prvky daňové politiky, se zdůrazněním na fakt, ţe výška daňového zatíţení není jediným klíčovým faktorem politiky daňového ráje. Práce uvádí příklady jurisdikcí uplatňujících zmiňované formy daňové politiky. Annotation This bachelor thesis deals with fiscal policy aspects of a sovereign country aspiring for attracting foreign capital. In the beginning, terms tax haven and offshore finnacial center are specified and the reason why they exist is explained. The first part also provides brief presentation of history and evolution of tax havens and introduces the issue of harmful tax competition. The following chapters analyze particular elements of tax haven policy and emphasise the fact, that the level of taxation is not the only key factor of tax haven fiscal policy. Examples of jurisdictions applying mentioned forms of fiscal policy are given as well.

6 1 OBSAH 1 OBSAH ÚVOD POJEM DAŇOVÝCH RÁJŮ Komercializace suverenity Historie daňových rájů Malé americké státy, londýnské virtuální společnosti, nástup Hitlera a počátky moderních daňových rájů dnešního tipu Eurotrh, eurodolary a rozkvět daňových rájů Norfolk, Bahrajn a rozšíření fenoménu daňových rájů do celého světa Pojem offshore Offshore finanční centrum Vztah pojmů daňový ráj a offshore finanční centrum Škodlivá daňová soutěţ Dělení daňových rájů Daňové ráje a zvýhodněné daňové reţimy Geopolitické rozdělení ANONYMITA VLASTNICTVÍ A OCHRANA MAJETKU Zdroje informací a překáţky anonymity Způsoby zajištění anonymity vlastnictví Zvláštní daňové entity Trust Nadace Bankovní tajemství NÍZKÉ DAŇOVÉ ZATÍŽENÍ Danění příjmů právnických osob

7 5.1.1 Koncernová struktura a vybrané jurisdikce s příznivým reţimem danění koncernů Kypr Nizozemsko Malta Mezinárodní obchodní společnost Danění příjmů fyzických osob Vybrané jurisdikce s příznivým reţimem osobních důchodových daní Monako Bermudy Andorra Zamezení mezinárodního dvojího zdanění POLITICKÁ STABILITA A BEZPEČNOST INVESTICE Politická stabilita Politické riziko Nezávislost a politická stabilita JINÉ VÝHODY POSKYTPVANÉ DAŇOVÝMI RÁJI Elektronický obchod Registrace lodí pod vlajkou cizích států ZÁVĚR BIBLIOGRAFIE Tištěné monografie Tištěné články Elektronické články Dokumenty mezinárodních organizací Web stránky SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK

8 2 ÚVOD V současné rychle se měnící ekonomické oblasti globalizovaného světa, přestává být fyzická vzdálenost mezi podnikatelem a klientem překáţkou obchodních vztahů. Stejně tak je s vyuţitím moderních informačních technologií moţné geografické oddělení řídících a provozních aktivit. Podnikatelský subjekt přirozeně hledající co nejpříznivější ekonomické prostředí a maximalizaci zisků logicky přesměruje tok peněz do země s výhodnými daňovými podmínkami. Na tyto skutečnosti samozřejmě reagují nejen soukromí podnikatelé, ale i suverénní státy, které se také chovají racionálně jako jiné ekonomické subjekty a svými právními předpisy vytvářejí jakousi nabídku daňové politiky, poskytovanou podnikatelům. Jejím cílem je přilákat do země zahraniční kapitál, na jehoţ přílivu je nejednou vystavěné celé národní hospodářství. Správný výběr daňového systému je cílem strategií zaměřených na efektivní přesun kapitálu. Daňová politika cílového státu je mnohokrát důleţitější neţ kategorie jako úroková míra a cena pracovní síly. Daňové plánování proto v globalizovaném světě získává mnohem větší důleţitost a daňová optimalizace získává nový mezinárodní rozměr. 7

9 3 POJEM DAŇOVÝCH RÁJŮ Český výraz daňový ráj je překladem anglického tax haven daňové útočiště, nebo daňový přístav. Francouzština daňové ráje nazývá paradis fiscaux co se dá přeloţit jako finanční ráj. Francouzský název je pravděpodobně vhodnější, protoţe jak je patrné z následujících kapitol, daňové ráje jsou vyuţívány k nejrůznějším finančním záměrům, ne jen daňovým. Překlady výrazu pro koncept daňového ráje do jiných jazyků se liší a odráţejí tak jemné rozdíly ve vlastnostech a funkcích daňových rájů. Například Španělé pouţívají termíny asilos de impuesto a paradisos fiscales tedy daňový azyl a francouzskému výrazu podobný finanční ráj. Italové mluví o rifugio fiscale finanční úkryt, nebo také finanční útočiště a Němci mají ve svém jazyce výraz Steuerhafens co je termín významově blízký anglickému tax havens. Dokonalá a jednoznačná definice daňového ráje, neexistuje. Sloţitost současných národních daňových systémů ve spojitosti s vysokou mírou mobility kapitálu mohou učinit potenciální daňový ráj pro určitý tip danění nebo regulace prakticky z kaţdé země světa. Podle některých analytiků jsou daňovými ráji jenom ty země, které se výslovně jako daňové ráje prezentují, jiný naopak za daňové ráje povaţují všechny jurisdikce 1, které přijali legislativu atraktivní pro vytváření poboček a dceřiných společnost rodičovských společností zaloţených v zemích s vysokou daňovou zátěţí 2. OECD pouţívá k identifikaci daňových rájů čtyři kritéria 3 : Nulové nebo nominální daně. Pro OECD je nulové, nebo jen nominální zdanění relevantních příjmů prvním faktorem naznačujícím, ţe se jedná o daňový ráj. Nedostatečná a neefektivní mezinárodní výměna informací. V daňových rájích typicky platí soustava zákonů, které umoţňují podnikatelům ale i nepodnikajícím jedincům poţívat výhody vysoké míry anonymity a jiné ochrany proti kontrole ze strany daňových autorit. Netransparentnost. Dalším faktorem je netransparentnost v působení legislativy a přijímání zákonů a správních předpisů. 1 Pojem jurisdikce v celé práci označuje pokud z kontextu jasně nevplývá něco jiné jakékoliv území s vlastním právním řádem bez ohledu na to jestli je toto území nezávislý nebo suverénní stát. Můţe být součástí federace, nebo konfederace, anebo se můţe jednat o závislé území jiného suverénního státu, anebo také o vnitřní zónu suverénního státu se speciálním právním reţimem. 2 Palan; Tax Havens and the Commercialization of State Sovereignty; OECD; Harmful Tax Competition;

10 Žádná skutečná činnost daňového subjektu v daňovém ráji. Absence poţadavků na vyvíjení skutečné činnosti je důleţitá, protoţe můţe naznačovat, ţe jurisdikce se snaţí přilákat investice nebo transakce, čistě jenom z daňových důvodů. Toto kritérium ale bylo odmítnuto Spojenými státy v roce 2001 a formálně zrušeno OECD v roce Obecně se jedná o stát (území), jehoţ zákony, popřípadě i jím uzavřená soustava smluv o zamezení dvojího zdanění, poskytují značné výhody obchodně zaměřených aktivitám formou minimalizace zdanění, a redukce nebo úplné eliminace jiných faktorů omezujících podnikatelskou činnost. Atraktivnější daňové ráje navíc splňují i další atributy. Velmi důleţitá je politická a ekonomická stabilita země a proto jsou mnohé ze známých daňových rájů závislá území vyspělých zemí. Pozitivem je také geografická blízkost světových finančních center a kvalitní infrastruktura na území daňového ráje. Další výhodou bývá čistá minulost a ţádné skandály ohledně praní špinavých peněz a financování nelegálních aktivit. 5 V současnosti se podle statistik MMF ve světě nachází více neţ 60 daňových rájů 6, i přestoţe v říjnu 2006 byly všechny jurisdikce odstraněny z černé listiny FATF a v květnu 2009 i ze seznamu nespolupracujících daňových rájů OECD. Podle odhadů těmito daňovými ráji prochází polovina všech obchodních transakcí a aktiva uloţená v nich mají hodnotu 12 bilionů amerických dolarů 7. Podobné odhady jsou často zmiňovány a diskutovány, pravdou ale zůstává, ţe nikdo přesně neví, kolik peněz prochází přes daňové ráje. 3.1 Komercializace suverenity Politika daňových rájů vychází z praxe maličkých finančních center, postrádajících jiné zdroje vnitřních příjmů, které začali vyuţívat nejcennější aktivum svrchovaného státu 8 právo vytvářet daňové zákony. Svrchovanost je právo vykonávat neomezeně moc na území státu. Svrchovanost znamená, ţe její subjekt rozhoduje s konečnou platností a závazně o svých záleţitostech a tato rozhodnutí mu také přísluší vykonat. To se však neobejde bez materiálních prostředků. Svrchovanost v sobě zahrnuje i právo tyto prostředky získávat a děje 4 Původné znění v anglickém jazyce v dokumentu OECD Harmful Tax Competition: No or only nominal taxes, Lack of effective exchange of information, Lack of transparency, No substantial activities 5 Palan; Tax Havens and the Commercialization of State Sovereignty; Offshore Financial Centers IMF Background Paper; Palan, Murphy, Chavagneux; Tax Havens, How Globalization Really Works; Nemusí se nevyhnutně jednat o svrchovaný stát. Můţe jít o jakákoliv území podle poznámky číslo 1. 9

11 se tak právě prostřednictvím výběru daní. Právo vybírat daně je doslova definičním znakem každého státu 9. V současnosti jsme svědky regulace daňové politiky ne jenom na národní ale i na mezinárodní úrovni. Mnoho základních pravidel daňové problematiky pramení ze všeobecnějších mezinárodních institucionálních a normativních struktur. Je zřejmé, ţe klíčovou mezivládní organizaci působící v oblasti ovlivňování daňové politiky je Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) OECD nemá mandát k mocenskému uplatňování norem. K jejich vytváření a povyšování dokonce nepouţívá ani závazné smlouvy. Pro OECD je charakteristické, ţe k implementaci pravidel pouţívá své autority. Definuje standardy od států ţádaného chování. Státy s úmyslem být povaţovány za moderní, liberální a efektivní trţní ekonomiky se podrobují těmto standardům i vícestrannému dohledu (multilateral surveillance a peer review) určenému ke kontrole jejich dodrţování. Vybíraní daní bylo vţdy úzce spjato se státní svrchovaností. Jak říká Webb: V teorii i v praxi je suverenita závislá na právu vybírat daně. 10 Vlády mnohých států nechtějí omezovat svojí rozhodovací svobodu v oblasti daňové politiky, která je důleţitým nástrojem v soutěţi o přímé zahraniční investice. Prostřednictvím daňové politiky si státy určují rovnováhu mezi přitahováním zahraničních investic a výnosy z danění korporací. Preference vlád jednotlivých států se v tomto ohledu mohou lišit s přihlédnutím k výši deficitu státního rozpočtu, působení lobbystických skupin a mnohých jiných faktorů. Není proto divu, ţe i přes normativní a regulativní působení OECD a jiných mezinárodních organizací, stále existují a vznikají daňové ráje, jenţ odolávají tlaku mezinárodních institucí na svoji legislativu v oblasti daní. S narůstajícím počtem daňových rájů a osob, které je vyuţívají se zdá, ţe základní trţní principy nabídky a poptávky regulují ceny licencí i povahu právní ochrany, jenţ daňové ráje poskytují. Palan v této souvislosti zavádí pojem komercializace svrchovanosti 11. Někteří autoři se domnívají, ţe její hlavní motiv je odtaţení ekonomických přebytků, které by jinak připadly větším státům a proto tento fenomén povaţují za zneuţití pravidel a zásad svrchovanosti. Někteří naopak zastávají názor, ţe politika daňového ráje skutečně představuje 9 Pithart; Smlouva nezavádí stát mění svrchovanost, Webb; Defining the boundaries of legitimate state practice: norms, transnational actors and the OECD's project on harmful tax competition; Původní znění v anglickém jazyce: In theory and in practice, sovereignty relies on the right to levy taxes 11 Palan; Tax Havens and the Commercialization of State Sovereignty;

12 plně legitimní strategii pro rozvoj hlavně mikro států. Jakkoliv politika daňových rájů legitimní z hlediska svrchovaného státu je, faktem zůstává, ţe můţe vést k zneuţití tím, ţe umoţňuje daňové úniky, financování teroristických aktivit, praní špinavých peněz a jiné nepříznivé následky globalizace. Z tohoto důvodu problematika daňových rájů je a zůstane diskutována a jejích politika kontroverzní. Daňové ráje nabízejí nízké daňové zatíţení a jiné podnikatelské zvýhodnění s důvěrou, ţe těmito na své území přitáhnou víc přímých zahraničních investic a vyšší ekonomickou aktivitu. Rozsah, do kterého jsou tato jejich očekávaní naplněna, není určitě u všech jurisdikcí stejný. O úspěšnosti této daňové politiky ve všeobecnosti však svědčí fakt, ţe země povaţovány za daňové ráje, vykázali v letech 1982 aţ 1999 v průměru 3,3 procentní růst hrubého domácího produktu na hlavu, zatím co světový průměr v stejném časovém období byl jenom 1,4 procenta. 12 Je tedy zřejmé, ţe ekonomiky zemí s nízkým daňovým zatíţením výkonnostně překonají ekonomiky ostatních zemí a ţe období globalizace je příznivé zejména pro daňové ráje. 3.2 Historie daňových rájů Jiţ antičtí obchodníci pouţívali malé ostrůvky v okolí Athén jako překladiště pro své zboţí, aby se vyhnuli 2% clu, uvalenému na dovoz a vývoz z města. Ve středověku králové, císaři nebo jiní vládci, udíleli některým svým panstvím, poddaným nebo i celým městům osvobození od daní. Často se tak dělo spíše na základě politických důvodů, nikoliv ekonomických, kdy si vládce chtěl podobnou úlevou zabezpečit na čas poslušnost příslušného obyvatelstva, nebo mu projevit svou dobrou vůli. Daňové výjimky se zpravidla udíleli i po vyhraných bitvách nebo válkách, kdy se panovník chtěl odvděčit šlechtě nebo konkrétním městům, která jej za války finančně podporovala, nebo se nějakým způsobem zaslouţila o vítězství ve válce. Kromě několika dochovaných informací je ale skutečná historie daňových rájů zamlţena spoustou mýtů a legend. Vidíme však, ţe vyhýbaní se daním je tak staré jako daně samé a fenomén daňových rájů je převtělením stovky let starých praktik. Moderní daňové ráje dnešního typu jsou na rozdíl od historických území s různými daňovými zvýhodněními svrchované státy, které vyuţívají své svrchované právo k určování vlastní daňové politiky. O moderních daňových rájích můţeme mluvit od konce devatenáctého století. 12 Hines; Do Tax Havens Flourish?;

13 3.2.1 Malé americké státy, londýnské virtuální společnosti, nástup Hitlera a počátky moderních daňových rájů dnešního tipu Charakteristické znaky moderních daňových rájů se poprvé objevily ve federální struktuře Spojených států amerických ve druhé polovině devatenáctého století 13. Za první daňové ráje dnešního typu se skutečně obecně povaţují americké státy Delaware a New Jersey a zajímavým je fakt, ţe do jisté míry stále daňovými ráji jsou. Přibliţně 60 procent všech amerických veřejně obchodovaných společností je zaloţených podle práva státu Delaware a od roku 1973 bylo právo státu Delaware jako inkorporační právo vybráno pro zhruba 75 procent všech amerických veřejných nabídek na upisování kapitálu 14. Svou politikou se některé menší státy tehdejší unie chtěli konkurenčně vyrovnat silnějším státům a začali investorům nabízet Přísně vývozní 15 liberální zákony. Nevytvářeli bezkonkurenční politiku daňovou politiku daňových rájů, jenom investorům ulehčovali proces zakládání společností. To však stačilo na přilákání velkých peněz z New Yorku a naplnění státních pokladnic. V dvacátých letech dvacátého století tyto strategie přitahování investorů prostřednictvím příznivé regulační politiky zavedly některé švýcarské kantony a přinesli je tak i do Evropy. Dalším způsobem zvýhodňování podnikatelů daňovými ráji se stalo umoţnění vytvoření virtuálního sídla společnosti, které vzniklo ve Velké Británii. Stalo se tak po sérii precedens tvořících rozhodnutí britskými soudy v dvacátých letech dvacátého století. Za nejvýznamnější je povaţováno rozhodnutí v případě Egyptian Delta Land and Investment Co. Ltd. Versus Todd. Britský soud ve svém rozhodnutí tehdy uvedl: Inkorporace podle zákona o obchodních společnostech sama o sobě nezakládá daňový domicil britské společnosti v Spojeném království pro účely zákona o dani z příjmu. Daňový domicil společnosti ať britské, nebo cizí pro účely daně z příjmu je určen převážně ne-li výhradně místem kde je vykonávána skutečná činnost. 16 Soud tedy poukázal na to, ţe i kdyţ byla společnost zaregistrována v Londýně, nevyvíjela tam ţádnou činnost, a tudíţ její zisky nebyly 13 Palan; Tax Havens and the Commercialization of State Sovereignty; Dyreng, Lindsay, Thornrock; Is Delaware a Domestic Tax Haven?; Conard; An Overview of the Laws of Corporations; Egyptian Delta Land and Investment Company, Limited Appellants; v Todd Respondent. House of Lords, 23 July 1928, [1929] A.C. 1. Původní znění v anglickém jazyce: Incorporation under the Companies Acts, with the attendant statutory obligations, does not in itself, as matter of law, constitute a British company a person residing in the United Kingdom within the meaning of the Income Tax Acts. It is merely a factor to be considered in determining residence, and is a matter for the Commissioners to decide.it is settled by authority that the residence of a company, whether British or foreign, for income tax purposes is preponderantly if not exclusively determined by the place where its real business is carried on. 12

14 předmětem danění. S ohledem na tento precedent mohli být v Británii zakládané společnosti, které nemuseli platit daně. Toto rozhodnutí je ale významné tím, ţe platí nejen na území Velké Británie, ale pro celé britské impérium a britské závislé území všude ve světě. Tento fakt by ve velkém vyuţitý současnými nejznámějšími daňovými ráji v Karibiku, jako jsou Bermudy, Bahamy a Kajmanské ostrovy. V roce 1934 byla ve Švýcarsku přijata novelizace dosavadního bankovního práva. Na její konečné podobě se odzrcadlilo několik historických skutečností. Prvním a nejobecněji uznávaným důvodem byla hrozba tehdejšího posilujícího nacistického Německa. Vláda chtěla i nově přijatým bankovním zákonem zdůraznit nezávislost a neutralitu Švýcarska. Dalším důvodem byly finanční potíţe Výmarské republiky, které vedly k přísným kontrolám zahraničního obchodu a německého kapitálu v zahraničí. Ve Švýcarsku se mnoţili se případy ekonomické špionáţe ze strany Německa, jehoţ agentů hrozila maximálně deportace. Pro klienty Švýcarských bank ale odhalení představovalo obrovské riziko, ţe jejich úspory budou znárodněny Třetí říší. S nástupem Hitlera v roce 1933 se pod hrozbou trestu smrti zavedla všeobecná povinnost přiznání všeho majetku drţeného v zahraničí. Jedinou moţností jako ochránit klienty Švýcarských bank bylo posilnění principu bankovního tajemství a to aţ na úroveň jeho ochrany trestním právem. Tato byla zavedena článkem 47 Bankovního zákona z roku 1934, který stanovuje: každý kdo jako člen orgánu, zaměstnanec, zmocněnec, likvidátor nebo komisionář banky, pozorovatel Bankovní komise, anebo jako člen orgánu nebo zaměstnanec autorizované auditorské společnosti vyzradí tajemství, jenž mu bylo svěřeno nebo o něm z titulu svého postavení nebo zaměstnání věděl a každý, kdo podnítí jiného k porušení profesionálního tajemství, bude potrestán trestem odnětí svobody až do výše 6 měsíců nebo peněžním trestem až do výše franků. 17 Toto ustanovení zavedlo absolutní ochranu Švýcarského bankovního tajemství vůči komukoliv soukromým osobám, korporacím, cizím vládám, dokonce i vůči Švýcarské vládě. Švýcarské bankovní tajemství spolu s inkorporačním právem dvou malých amerických států a britskými virtuálními společnostmi jsou tři základní pilíře nově vzniklého offshore světa. 17 Původní znení v anglickém jazyce: Any person who, in his or her capacity as member of a body, employee, proxy, liquidator or commissioner of a bank, observer for the Banking Commission, or a member of a body or an employee of an authorized auditing firm, has revealed a secret that was entrusted to him or her or of which he or she had knowledge by means of his or her practice or employment, any person who has incited another to violate professional secrecy, will be punished by imprisonment for a maximum of six months or by a fine not exceeding 50,000 francs. 13

15 3.2.2 Eurotrh, eurodolary a rozkvět daňových rájů K rozkvětu daňových rájů došlo však aţ v šedesátých letech dvacátého století. Jeden, ale ne jediný důvod tohoto rozkvětu byla postupně se zvedající míra daňového zatíţení ve vyspělých ekonomikách, které představovalo rostoucí překáţku pro podnikání. Pravděpodobně ještě významnější důvod bylo vytvoření eurotrhů britskou Bank of England. Eurotrh nebo také eurodolarový trh znamená přijímání terminovaných vkladů v cizích měnách. Původně se jednalo o terminované vklady denominované v amerických dolarech v bankách mimo Spojených států amerických. Předpona Euro naznačuje, ţe se obchoduje s měnou mimo země, v níţ platí jako zákonné platidlo 18. Celosvětově nejobchodovanější měnou byl americký dolar, proto se vţil název eurodolar. Můţeme se však setkat i s pojmy eurolibra, eurojen nebo v dnešní době společné evropské měny můţeme obchodovat dokonce i s euroeurem. V roce 1957, Bank of England přijala návrh, aby transakce prováděné britskými bankami na účet klientů, které se nenacházejí na území Velké Británie, nebyly z pohledu regulace povaţovány za transakce, které proběhli na území Velké Británie. Britská regulace se tedy na ně nevztahovala, ale jelikoţ proběhli v Londýně, nevztahovala se na ně ani regulace ţádného jiného státu. Stejně tak vklady denominované v amerických dolarech mimo území Spojených státu amerických nespadali do regulační pravomoci federálního rezervního systému (Fed centrální banka Spojených států amerických). Tyto transakce a vklady uskutečňující se na neregulovaných eurotrzích se tudíţ staly oficiálně neregulované. Transakce se uskutečňovaly bez dohledu autorit a vklady nepodléhající poţadavkům na minimální rezervy, maximální úrokové sazby, pojištění vkladů samozřejmě přinášely větší výnosy. Není divu, ţe jurisdikce, které tyto offshore praktiky umoţnily, se staly pro investory mimořádně atraktivní Norfolk, Bahrajn a rozšíření fenoménu daňových rájů do celého světa Relativní úspěch evropských a karibských daňových rájů přilákal do soutěţe o zahraniční kapitál další svrchované hráče. Prvním daňovým rájem v oblasti Pacifiku se v roku 1966 stal Norfolk vnější australské teritorium s dostatečně vysokou mírou autonomie na vytváření vlastní daňové politiky. I navzdory snahám australské federální vlády o potlačení 18 Burn; The state, the City and the Euromarkets;

16 nástupu norfolkského daňového ráje byl vytvořen precedens, kterým se postupně inspirovali Vanuatu ( ), Nauru (1972), Cookové ostrovy (1981), Tonga (1984), Samoa (1988), Marshallové ostrovy (1990), a Nauru (1994). Všechny tyto jurisdikce zavedli mimořádně nízké nebo nulové daně nerezidentních společností, bankovní tajemství Švýcarského tipu, institut trustů, poskytování vlajky cizím lodím (Flag of convenience) a nejaktuálněji přijímání zákonů ulehčujících elektronický obchod a online hazardní hry. V roce 1975 Bahrajn začal zavádět politiku licencování offshore bankovních jednotek (Offshore Banking Unit OBU). Offshore bankovní jednotka je pobočka zahraniční banky v offshore finančním centru. Může přijímat vklady jiných bank a offshore bankovních jednotek a poskytovat euroměnové úvěry, ale nesmí přijímat vklady (nebo poskytovat úvěry) rezidentům země kde sídlí. Offshore bankovní jednotky jsou jinak neomezené ve svých legitimních činnostech a nepodléhají regulačnímu dohledu státu svého sídla. 19 Osmdesátá a devadesátá léta dvacátého století zaznamenaly velký nárůst v počtu daňových rájů i v regionech Indického oceánu, Afriky a postsovětských zemí. 3.3 Pojem offshore V souvislosti s problematikou daňových rájů je nevyhnutné objasnit v současnosti často se opakující termín offshore, zejména v slovním spojení offshore finanční centrum. Offshore z anglického off- (mimo, pryč) a shore (břeh, pobřeţí) ve finanční terminologii znamená: zaloţený, nebo operující v zahraničí, v jiné právní jurisdikci. Ve společnosti často dochází k mylnému uţívaní pojmu offshore v souvislosti s podnikáním. Mluví se o offshore zemích a zaměňuje se offshore podnikání s místem kde k offshore podnikání dochází. Cain tvrdí: Neexistuje žádná offshore země jako taková. Hranice mezi offshore je velmi nejasná a při jejím vytyčování se uplatňují různá kritéria. Jednotlivé země není možné izolovat, nebo sdružovat do skupin. Jsou pouze země, jenž více nebo méně umožňují offshore podnikání, tedy podnikání uskutečňované v jedné zemi, týkající se podnikatelů a kapitálu v jiné zemi, přičemž úřady v první zemi toto podnikání nezdaňují ani jiným způsobem neomezují. 20 Offshore podnikání je uskutečňování podnikatelských aktivit v jurisdikci odlišné od té, v které je zaregistrované sídlo podnikatele. Opakem výrazu offshore je pojem onshore, který znamená provozování podnikatelské činnosti v místě zaregistrovaného sídla podnikajícího subjektu Caine; Commentary: What does 'Offshore' mean?;

17 Slovo offshore má původ v britském daňovém systému. Dva ostrůvky v kanálu La Manche, Jersey a Guernsey, byli jedinou části britského území, kterou během druhé světové války okupovalo Německo. Němci na ostrovech kromě jiného zavedli dvacetiprocentní daň z příjmu. Briti výhodnou sazbu daně po válce ponechali. Kdyţ se pak v šedesátých letech minulého století začali aplikovat tvrdší daňové zákony, londýnské finanční instituce otevřeli pobočky na těchto ostrovech mimo anglického pobřeţí ("offshore"). Slovo offshore se pak v druhé polovině dvacátého století definitivně zaţilo ve finanční terminologii Offshore finanční centrum Z pojmu offshore je odvozen pojem offshore finanční centrum (OFC). Tento pojem není moţné vysvětlit úplně přesně. Zoromé v této souvislosti uvádí: Mezi odborníky neexistuje konsenzus ohledně toho, co je podstatou offshore finančního centra, i navzdory vícerým pokusům o definování OFC od začátku sedmdesátých let, kdy začala ovlivňovat mezinárodní trhy 21 Zoromé dále rozděluje definice OFC na koncepční nabízené akademiky a pracovní tvořené Mezinárodním měnovým fondem. Ve své práci shrnul tři zřetelné základní rysy OFC opakující se v těchto definicích: Primární orientace na podnikatelské aktivity vůči nerezidentům Příznivé regulační prostředí (nízké kontrolní poţadavky a minimální zveřejňování informací Nízké nebo ţádné zdanění Zároveň ale uvádí, ţe skutečný raison d être offshore finančních center je poskytování finančních sluţeb nerezidentům. Jinak řečeno export těchto finančních sluţeb, coţ je jejich prvním základním rysem. Ačkoliv o kaţdé ekonomice je moţno říct, ţe její finanční sluţby jsou vyuţívány nerezidenty, zvláštností offshore finančních center je, ţe v nabídce těchto sluţeb se specializovala aţ na úroveň zdaleka přesahující potřeby jejich ekonomik. Vytvoření OFC je většinou výsledkem cílevědomého úsilí o specializaci na poskytování těchto sluţeb za účelem získání výnosů, které jsou mnohdy zásadní části národního příjmu. A to bez ohledu na motivaci nerezidentů k vyuţívání finančních sluţeb dané jurisdikce a na povahu opatření přijatých touto jurisdikcí. 21 Zoromé; Concept of Offshore Financial Centers: In Search of an Operational Definition; 2007; původné znění v anglickém jazyce: There is no consensus among scholars and practitioners on what constitutes an Offshore Financial Center, even though various attempts have been made to define OFCs, since they started to have an impact on international financial markets in the early 1970s. 16

18 Mezinárodní měnový fond v roce 2000 vymezil pojem OFC na pozadí dvou dalších termínů: Mezinárodní finanční centra (International financial centers) neboli IFC, ke kterým se řadí Londýn, New York a Tokyo jsou velká mezinárodní centra, poskytující všechny potřebné sluţby a moderní platební systémy, podporující velké domácí ekonomiky s rozsáhlými a likvidními trhy se širokou nabídkou i poptávkou po finančních prostředcích, vyznačující se adekvátními právními a regulačními systémy pro podnikání. Regionální finanční centra (Regional financial centers) neboli RFC mají podobně jako IFC rozvinuté finanční trhy a finanční infrastrukturu, proudí přes ně poměrně velké finanční prostředky, ale od IFC se liší tím, ţe mají malé domácí ekonomiky. Za RFC se povaţují například Hong Kong, Singapore a Luxemburg OFC se v této systematice povaţují za třetí kategorii finančních center. Rozdělení světových finančních center a rozdíly mezi OFC a IFC/RFC však nejsou absolutní, protoţe (jak uţ bylo zmíněno výše) k vyuţívání finančních sluţeb nerezidenty, neboli offshore podnikání, samozřejmě dochází i v jiných jurisdikcích. Jako indikátor OFC tedy můţeme pouţít finanční účet platební bilance zahraničního obchodu zkoumané jurisdikce Vztah pojmů daňový ráj a offshore finanční centrum Pojmy offshore finanční centrum a daňový ráj jsou veřejností často povaţovány za synonyma. Nicméně Tax Justice Network (TJN) nezávislá organizace oddaná výzkumu v oblasti daní a regulace, nabízí jiný pohled na problematiku. Ve studii 22 vypracované na základě podkladů Boojinka a Weyziga, zaměřené na identifikaci daňových rájů a offshor finančních center, se uvádí: Ačkoliv daňové ráje a OFC si jsou blízké, ne všechny jurisdikce spadají do obou kategorií. Podobné si jsou v tom, že téměř všechny jurisdikce mají charakteristiky jak daňového ráje, tak OFC a jenom malý počet může být považován čistě za daňový ráj nebo OFC. TJN identifikuje daňové ráje za pouţití kritérií OECD, zmíněných na začátku této kapitoly. Zároveň za hlavní důvod jejich oblíbenosti mezi investory povaţuje vysokou míru anonymity. Ucelenou charakteristiku OFC nabízí report fóra finanční stability (Financial Stability Forum) 23. Definice OFC není jednoduchá, ale lze je charakterizovat jako jurisdikce, 22 Tax Justice Network; Identifying Tax Havens and Offshore Financial Centers; Financial Stability Forum Report;

19 které přitahují vysokou míru nerezidentních aktivit. Report dále uvádí, co se tradičně pojí k OFC: Nízké nebo ţádné danění podnikatelských nebo kapitálových příjmů; Ţádné sráţkové daně; Jednoduché a flexibilní zakládání právnických osob a získávaní licencí; Nenáročný kontrolní reţim; Jednoduché vyuţívání trustů a speciálních forem obchodních společností; Neuplatňování zásady skutečného sídla; Nepatřičná míra anonymity; Nedostupnost podobných výhod rezidentům Škodlivá daňová soutěţ V minulosti bylo hlavním účelem daňové politiky vyrovnání se s domácími ekonomickými a sociálními potřebami. Forma a míra zdanění se odvíjely od rozsáhlosti poţadavků na veřejně zabezpečované sluţby, zohledňujíc také stabilizační a redistribuční cíle konkrétní země. Domácí daňově systémy relativně uzavřených ekonomik, vyskytujících se v minulosti, měli také jistý mezinárodní rozměr. Byl dosaţen tím, ţe do daňového základu byly zahrnovány zahraniční příjmy domácích rezidentů stejně jako domácí příjem nerezidentů. Nicméně střety jednotlivých domácích daňových systémů byli vzhledem k omezené mobilitě kapitálu relativně bezvýznamné. Rozhodnutí mít vysokou míru daňového zatíţení a velké výdaje státního rozpočtu; nebo nízké daně a omezené státní výlohy; kombinace přímých a nepřímých daní a pouţívání daňových stimulů byly záleţitosti, rozhodovány na základě domácích potřeb s téměř výlučným domácím efektem. Všechny mezinárodní dopady vnitřní daňové politiky byly minimální. Zrychlující se proces globalizace obchodu a investic od základů změnil vztahy jednotlivých domácích daňových systémů. Odstranění zábran mezinárodního obchodu a investic nedaňové povahy a následná integrace národních ekonomik, zvýšili potenciální vliv domácích daňových politik na zahraniční ekonomiky. Globalizace rovněţ přinutila vlády zemí k soustavnému hodnocení jejich daňových systémů a veřejných výdajů s ohledem na zlepšení 24 Původní znění v anglickém jazyce: Low or no taxes on business or investment income; No withholding taxes; Light and flexible incorporation and licensing regimes; Light and flexible supervisory regimes; Flexible use of trusts and other special corporate vehicles; No need for financial institutions and/or corporate structures to have a physical presence; An inappropriately high level of client confidentiality based on impenetrable secrecy laws; and Unavailability of similar incentives to residents. 18

20 pozice pro přitáhnutí zahraničních investic 25. Globalizace a z ní vyplývající zvýšená mobilita kapitálu, podpořili rozvoj mezinárodních kapitálových a finančních trhů a podnítili země k odstranění daňových překáţek volného pohybu kapitálu a modernizaci jejich daňových systémů, reflektující tento rozvoj. Potřeba adaptace novým podmínkám si vynutila reformy dosavadních daňových systémů. Globalizace také s sebou přinesla fenomén globálního trhu a obřích nadnárodních korporací, jejichţ spojení s jednotlivými zeměmi se oslabují. Navíc rozvoj technologií ovlivnil způsob řízení nadnárodních korporací a odstranil význam fyzického umístnění managementu a provozních aktivit. Proces globalizace měl pozitivní vliv na vývoj daňových systémů. Umoţnil efektivnější alokaci a vyuţití zdrojů a tím zabezpečil zvýšení prosperity a ţivotní úrovně na celém světě. Globalizace z výše zmíněných důvodů však také přinesla nové způsoby, jimiţ se korporace i fyzické osoby mohou efektivně vyhýbat placení daní. Země naopak mohou uskutečňovat daňovou politiku umoţňující odklánění finančního a jiného mobilního kapitálu. Daňová politika takových zemí má potenciální dopady na jiné ekonomiky. Vzniklý konkurenční tlak cizích daňových systémů můţe vést k sniţování daňového základu jiných zemí, které pak reagují změnami způsobů a forem zdanění například tím ţe přesunou daňové břímě z mobilního kapitálu na relativně imobilní kapitál a namísto příjmů budou více danit spotřebu. Daňová politika daňových rájů tedy za určitých okolností můţe zapříčinit narušení tradičních daňových modelů vybudovaných na efektivnějším danění příjmů. Avšak hranice mezi škodlivou daňovou soutěţí a vytvářením prostředí příznivého pro podnikání je velice nejasná. Nevýhody daňové politiky daňových rájů mají kromě ekonomického i morální rozměr. Vlády se vypořádávají s povinnostmi a omezeními v oblasti veřejných výdajů. Musí financovat bezpečnostní sloţky, veřejné vzdělávání, důchodový systém, zdravotnictví a jiné sluţby. Investory v daňových rájích, kteří jsou rezidenty jiné země, mohou různými způsoby sniţovat daňové zatíţení svých domácích příjmů. Profitují tedy z nulových nebo mimořádně nízkých daňových sazeb v daňových rájích. Na druhé straně rovněţ poţívají veřejně zabezpečované sluţby ve svých domácích zemích a takto se dostávají do pozice černého pasažéra, který nepřispívá k jejich financování. 25 Avi Yonah; Globalization, Tax Competition and the Fiscal Crisis of the Welfare State;

21 Dělení daňových rájů Daňové ráje a zvýhodněné daňové reţimy Mnoho států má zájem na tom, aby určitý druh podnikatelských aktivit vykonávané na jejich území prosperoval a proto tyto aktivity patřičně podporují. Poskytují různé daňové a jiné stimuly vybraným ekonomickým sektorům. Souhrn daňových stimulů a subvencí zamířených na podporu specifické činnosti se nazývá zvýhodněný daňový režim (preferential tax régime PTR). Zvýhodněné daňové reţimy obvykle nerozlišují mezi domácími a nerezidentními uţivateli výhod z nich plynoucích. Naproti tomu daňové ráje se ve většině případů úmyslně zaměřují na poskytování svých výhod na nerezidentních trzích Geopolitické rozdělení Většina významných daňových rájů existujících v současnosti se historicky vyvinula kolem dvou významných geopolitických bodů. Jedním bodem je hlavní město Velké Británie Londýn. Britský deník Guardian povaţuje Londýn za centrum a nejvýznamnější součást obrovské světové offshore sítě. 26 Tuto síť přirovnává k pavučině a rozeznává v ní tři okruhy. Do prvního okruhu řadí britské závislé korunní území a to konkrétně ostrůvky Jersey a Guernsey v Lamanšském průlivu a ostrov Man mezi Velkou Británii a Irskem. Druhý okruh tvoří britská zámořská teritoria Kajmanské ostrovy, Bermudy, Britské Panenské ostrovy, Turks a Caicos, Gibraltar a další. Třetí okruh představují dnes jiţ nezávislé původní britské kolonie Hong Kong, Singapore, Dubaj a jiné, v nichţ ale stále přetrvává silný vliv Londýna. Dále sem můţeme zařadit co do vlivu méně významná ale více početná původní britská pacifická teritoria, například Nauru, Tonga a Vanuatu. Druhý geopolitický bod nelze takto jednoznačně vymezit. Vyvinuly se však kolem něj daňové ráje v kontinentální Evropě. Tento okruh představují státy Beneluxu Belgie, Lucembursko a Nizozemsko dále sem patří také Švýcarsko a Lichtenštejnsko. Pro úplnost je potřeba ještě zmínit některé významnější ráje, které nespadají pod vliv ani jednoho ze zmíněných geopolitických bodů. Do skupiny relativně nezávislých jurisdikcí se řadí například Panama a Uruguay

22 4 ANONYMITA VLASTNICTVÍ A OCHRANA MAJETKU Anonymita vlastnictví znamená vyuţití moţnosti maximalizace ochrany soukromí vlastníků při zachování kontroly nad majetkem. Anonymita vlastnictví je v očích veřejnosti často vnímána jako snaha o zakrytí a zneprůhlednění podnikatelských aktivit. Je pravda, ţe v současnosti se často setkáváme s legalizací výnosů z trestní činnosti, financováním nelegálních aktivit a terorizmu, daňovými úniky a korupcí, které vyuţívají netransparentnost vlastnických poměrů. Za účelem potlačení těchto negativních vlivů anonymity vlastnictví bylo přijato mnoho národních 27 i mezinárodních opatření a zaloţeno několik mezinárodních organizací, například OECD a FATF (Financial Action Task Force). Na druhé straně snaha o anonymitu vlastnictví můţe být perfektně legitimní, úplně neškodná nebo dokonce uţitečná. Snadné zjištění skutečného vlastníka nemusí být v kaţdém případě přínosné. Pro vlastníka - fyzickou osobu můţe dokonce představovat značné riziko. Skutečný vlastník rozsáhlého majetku, jehoţ vlastnický vztah je zřejmý, můţe být snadno vydíratelný, můţe být na něj vyvíjen nátlak při obchodních jednáních. S průhledností majetkových vztahů hrozí nebezpečí úniku informací a krádeţe identity. Anonymita vlastnictví tedy můţe naopak pomoci ochraně před organizovaným zločinem. Strategie neznámého majitele se nejednou uplatnila i v konkurenčním boji firem, kdy při zamýšlené akvizici můţe být počáteční neznáma identita investora zásadním přínosem. Nehledě na to, ţe nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je jedním ze základních lidských práv. Anonymita vlastnictví je proto zcela přirozeným a legitimním způsobem, jak se vyhnout případným nepříjemnostem, ochránit své soukromí a integritu vlastnických struktur. S anonymitou vlastnictví úzce souvisí také ochrana majetku. Veškeré struktury ochrany majetku fungují na principu formálního oddělení majetku od jeho skutečných vlastníků. Mezi klasické právní formy, jimiţ se tohoto cíle dosahuje, patří trusty a nadace. 27 Zákon 179/2010 Sb. kterým se mění zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony 21

23 4.1 Zdroje informací a překáţky anonymity Pod vlivem mocenských institucí se přijímá mnoho opatření na omezení anonymity vlastnictví. V současné době jsme svědky pokusů o rušení institutu akcií na majitele 28, vytváření veřejných rejstříků dluţníků, zavádění povinnosti identifikovat klienta při transakcích přesahujících stanovenou výši a rozšiřování okruhu osob s povinností kaţdoročně předkládat majetková přiznání. Na mezinárodní úrovni pozorujeme intenzívnější mezinárodní výměnu informací a dlouhotrvající snahu ekonomických velmocí o prolomení bankovního tajemství. Jako argument pro omezení ve velké míře poslouţila poslední globální ekonomická krize, za jejíhoţ viníka byly označeny bankéři a daňové ráje. Největší překáţkou zachování anonymity vlastnictví představují veřejně přístupné seznamy. Takovými seznamy jsou v České Republice obchodní rejstřík a katastr nemovitostí. Obchodní rejstřík je veřejný seznam vedený krajskými soudy, do kterého se zapisují zákonem stanovené údaje o podnikatelích. Obchodní rejstřík je kaţdému přístupný. Kaţdý do něj můţe nahlíţet a pořizovat si z něj kopie či výpisy. Součásti obchodního rejstříku je sbírka listin. Do obchodního rejstříku se obligatorně zapisují osobní údaje společníků veřejných obchodních společností, komanditních společností a společností s ručením omezeným. Moţností ochrany soukromí by se mohlo zdát dosazení fyzické osoby. V tomto případě však dochází k naprosté ztrátě kontroly nad společností. Řešením není ani pouţití další právnické osoby coby vlastníka, byť je zachována kontrola nad cílovou společností. Vlastník totiţ také musí zveřejnit údaje o společnících. Kromě toho, právní řád zakazuje řetězení ustanovování jediným společníkem společnosti s ručením omezeným, jinou společnost s jediným společníkem. U akciové společnosti se zapisují osobní údaje vlastníka, jenom kdyţ má jediného akcionáře. Je-li akcionářů více, z obchodního rejstříku je sice nelze identifikovat, ale ve sbírce listin jsou veřejně dostupné zápisy z valných hromad akciové společnosti. Ze zápisů z valných hromad lze pak zjistit, kdo je akcionářem, případně kdo ho zastupoval a kým byl zmocněn. Pokud akciová společnost vydala akcie na jméno, musí navíc podle zákona vést seznam akcionářů. Vyšší počet akcionářů vyţaduje také náročnější poţadavky na personální obsazení společnost musí mít kromě třech členů dozorčí rady také minimálně tři členy představenstva, coţ samozřejmě přináší další náklady na jejich odměňování. V případě emise akcií na majitele 28 Návrh zakona o zrušení listinných akcií na majitele z a Návrh zákona o zrušení listinných akcií na majitele ze

24 je svolání valné hromady mimořádně nákladné a zdlouhavé, daň za udrţení si anonymity je tedy příliš vysoká. Katastr nemovitostí je soubor údajů o nemovitostech v České republice zahrnující jejich soupis a popis a jejich geometrické a polohové určení. Součástí katastru je evidence vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Katastr je veřejný a kaţdý má právo do něj nahlíţet, pořizovat si z něho pro svou potřebu opisy, výpisy nebo náčrty. Tato skutečnost prakticky znemoţňuje uchování anonymity vlastnického práva k nemovitosti v České republice Kromě veřejných seznamů - obchodního rejstříku a katastru nemovitostí existují i seznamy neveřejné, jeţ také nepřispívají k ochraně soukromí. Jsou to například registr automobilů, rejstřík trestů, insolvenční rejstřík, interní seznamy státních úřadů, policejních a bezpečnostních orgánů, databáze bank a jiné. Obdobné seznamy jako v České republice, jsou vedeny v mnohých zemích po celém světě. Registrační a ohlašovací poţadavky kladené na společnosti se s jednotlivými rejstříky se stát od státu liší. V některých zemích se registrace neprovádí na celonárodní úrovni ale na úrovni územních celků (federální státy, spolkové země, kantony ). Jednotlivé formální poţadavky se pak liší i mezi těmito jednotlivými obchodními rejstříky. Rozdíly dále vyplývají z velkosti a právních forem registrovaných společností. Některé databáze jsou zpřístupňovány zdarma, jiné za administrativní poplatek. Liší se také co do mnoţství zveřejněných údajů. V některých zemích jsou seznamy společností mimořádně průhledné a zveřejňují i jména a jiné osobní údaje majitelů a představitelů společnosti. Mezi tyto země patří mimo jiné i Česká republika. V jiných zemích se s veřejně přístupných seznamů dozvíme název společnosti, registrační číslo, právní formu, datum vzniků, účetní správy a jiné informace o korporaci, avšak údaje o vlastnících a manaţerech přístupné nejsou. Do této skupiny se řadí například Andora. Stále ale existují i daňové ráje, které investorům nabízejí úplnou anonymitu. Registrace společností probíhá jenom z administrativních a statistických důvodů a ţádné údaje a podnikatelském subjektu se nikde nezveřejňují. Příkladem jurisdikce s úplnou anonymitou jsou Belize a Britské Panenské ostrovy. 4.2 Způsoby zajištění anonymity vlastnictví Jedním z nejjednodušších způsobů zachování utajení identity vlastníka a současně zachování kontroly nad majetkem je institut akcií na majitele. Akcie na majitele jsou cenné 23

25 papíry ve formě cenných papírů na doručitele. Formou se rozumí způsob určení osoby, které příslušejí práva spojená s cenným papírem. U cenných papírů na doručitele příslušejí práva kaţdému, kdo je drţitelem cenného papíru. Pokud byla akcie na majitele vydána v listinné podobě, vykonává práva s ní spojená ten, kdo akcii předloţí. Práva spojená se zaknihovanou akcií vykonává osoba vedená v evidenci zaknihovaných cenných papírů. Akcie na majitele je převoditelná neomezeně a převádí se předáním. Z hlediska akciové společnosti jsou majitelé těchto akcií anonymní, neboť společnosti není známo, kdo momentálně akcii drţí a nemá moţnost převody těchto akcií sledovat ani ovlivňovat. Sdělení směřující vůči akcionářům (zejména pozvánky na valnou hromadu akciové společnosti) se dějí uveřejněním, jehoţ způsob určují stanovy společnosti a příslušná právní úprava. Uveřejnění je samozřejmě časově i finančně náročnější způsob svolání valné hromady. Dalším ze způsobů zachování anonymity majitele, je vyuţití zahraničních jurisdikcí, které neuplatňují principy zveřejnění a vytvoření mezinárodní vlastnické struktury. Jedná se o převedení vlastnictví nebo zaloţení společnosti zahraniční právnickou osobou, vytvořenou ve státě, jenţ zabezpečuje ochranu soukromí jejich majitelů. V této společnosti bude společníkem přímo majitel usilující o utajení své identity v domovské zemi. V českém obchodním rejstříku pak bude figurovat jako společník zahraniční společnost a informace o vlastníkovy zahraniční společnosti nejsou nikde zveřejněné. Míra i způsob ochrany soukromí vlastníků společností se samozřejmě liší stát od státu, stejně jako administrativní a finanční poţadavky na zaloţení společnosti. Obecně platí, ţe jurisdikce s nejvyšší mírou anonymity mají také nejpříznivější administrativní nároky a zaloţení společnosti je moţné velice rychle a levně. Zde se ale objevuje další faktor a tím je důvěryhodnost u bank, klientů a veřejnosti. Skutečné ráje v oblasti anonymity vlastnictví jsou vnímány často kriticky, coţ můţe poškodit dobré jméno vlastníka či podnikatelského projektu. Řešením je vytvoření dvou a více stupňové anonymizační vlastnické struktury, s vyuţitím offshore lokality s lepší image pro registraci společníka domovské společnosti. Vlastníkem této mateřské společnosti pak bude další právnická osoba, tentokrát registrovaná ve státě poskytujícím maximální anonymitu vlastnictví. Dosaţená ochrana soukromí a důvěryhodnost je ale opět negativně vyváţená vyššími náklady na zaloţení a provoz takové struktury. 24

26 Oba zmíněné způsoby zachování anonymity vlastnického vztahu k podílu ve společnosti lze navíc doplnit nominálními sluţbami. Principem nominálních sluţeb je jmenování loajálních a prověřených osob do statutárních a dozorčích orgánů společností za účelem zajištění anonymity při dodrţení plné ovladatelnosti. Kromě zajištění anonymity bývají často motivem také nedostačující moţnosti obsadit veškeré orgány své společnosti. Vztahy mezi vlastníkem a dosazenými osobami jsou ošetřeny smluvně, například na základě mandátní smlouvy a navíc je moţné omezit kompetence nominálních orgánů stanovami a zakládací listinou ještě před vznikem společnosti. Výjimečně se vyuţívá dokonce institut nominálního společníka nebo akcionáře. V takovém případě jsou akcie, nebo podíl ve společnosti vlastníka drţeny pouze pro nominální účely, jakými jsou záznamy jmen a adres (sídel) akcionářů v obchodních rejstřících, nebo v jakýchkoli jiných veřejných dokumentech. Totoţnost skutečného vlastníka zůstává anonymní. Zůstávají přísné poţadavky na smluvní úpravu vztahů mezi skutečným a nominálním vlastníkem, protoţe zapsaný vlastník má na základě veřejného zápisu v příslušném rejstříku silný právní titul vlastnictví. 4.3 Zvláštní daňové entity V problematice mezinárodního daňového plánování se setkáváme s různými druhy zvláštních daňových entit (special tax vehicles). Jejich primárním účelem je daňová optimalizace podnikatelských aktivit. Jednotlivé právní řády umoţňují vytvářet různé zvláštní daňové entity. Nejčastěji se jedna o trusty, nadace, IBC společnosti a zvláštní druhy partnerství s ručením omezeným. Ačkoliv pojem entita (vehicle) není z teoreticko-právního hlediska úplně správný, protoţe některé z výše zmíněných forem daňové optimalizace jsou jenom právní vztahy (trust a partnerství) a nemají vlastní právní subjektivitu, s ohledem na jejích jednotný cíl se pro tyto daňově rájové instrumenty zaţil jednotný pojem. Následující část se podrobněji zabírá dvěma z těchto entit, jeţ svou povahou vyhovují i snaze o dosaţení anonymity vlastnictví. 25