Chráněné bydlení jako podpora kvality života osob s mentálním postižením

Transkript

1 UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA ÚSTAV SPECIÁLNĚ PEDAGOGICKÝCH STUDIÍ Chráněné bydlení jako podpora kvality života osob s mentálním postižením DIPLOMOVÁ PRÁCE Autor práce: Bc. Dita Franková Vedoucí práce: doc. PhDr. PaedDr. Olga Krejčířová, Ph.D. Olomouc 2014

2 Poděkování Děkuji paní doc. PhDr. PaedDr. Olze Krejčířové, Ph.D. za konzultace a podnětné připomínky k diplomové práci.. Prohlašuji, ţe předloţená práce je mým původním autorským dílem, které jsem vypracovala samostatně. Veškerou literaturu a další zdroje, z nichţ jsem při zpracování čerpala, v práci řádně cituji a jsou uvedeny v seznamu pouţité literatury. V Olomouci dne (podpis)

3 OBSAH I. TEORETICKÁ ČÁST ÚVOD KVALITA ŢIVOTA Kvalita ţivota osob s mentálním postiţením MENTÁLNÍ POSTIŢENÍ, MENTÁLNÍ RETARDACE Klasifikace mentální retardace Etiologie mentální retardace Edukace osob s mentálním postiţením Specifika u osob s mentálním postiţením SOCIÁLNÍ SLUŢBA CHRÁNĚNÉ BYDLENÍ Zákon o sociálních sluţbách Chráněné bydlení TRANSFORMACE V SOCIÁLNÍCH SLUŢBÁCH Standardy kvality sociální péče II. PRAKTICKÁ ČÁST 1 POHLED DO HISTORIE VYBRANÝCH ZAŘÍZENÍ POPIS VYBRANÝCH ZAŘÍZENÍ NÁZORY NA KVALITU ŢIVOTA V CHRÁNĚNÉM BYDLENÍ Z POHLEDU UŢIVATELŮ SLUŢBY OSOBNÍ POHLED ŘÍDÍCÍCH PRACOVNÍKŮ VE ZKOUMANÝCH ZAŘÍZENÍCH ZÁVĚR SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY SEZNAM TABULEK A GRAFŮ SEZNAM PŘÍLOH PŘÍLOHA... 77

4 ÚVOD MOTTO: Kvalita společnosti se může měřit podle způsobu, jak se stará o své nejzranitelnější a nejzávislejší členy. Společnost, která se o ně stará nedostatečně, je pochybená. (Adrian D. Ward) Vyspělost demokracie, se mimo jiné, měří také zájmem o občany, kteří jsou na její péči nejvíce závislí, a to jsou především nemocní, postiţení a staří lidé. Jednu z nejpočetnějších skupin mezi zdravotně postiţenými jedinci tvoří děti, mládeţ i dospělí s mentálním postiţením. (Švarcová, 2000). Bydlení patří mezi základní potřeby pro všechny lidi, ať jsou zdraví, postiţení či jinak handicapovaní. Chráněné bydlení je novější forma celoroční péče, která dává domov zdravotně postiţeným lidem. Lidem, o které se nechtějí nebo nemohou starat jejich rodiny. V dobách, jiţ minulých, byli zdravotně postiţení od útlého věku umísťováni do ústavních zařízení podle volné kapacity. Proto se často stávalo, ţe v jednom ústavním zařízení nebo dokonce na jednom pokoji ţili vedle sebe lidé, kteří měli velice rozdílné diagnózy i potřeby. Například imobilní se soběstačným, sedmiletý chlapec s šedesátiletým muţem, psychotický s úzkostným atd. Cílová skupina chovanců byla velmi různorodá a přidruţené vady nehrály ţádnou roli. Kapacita ústavních zařízení byla vysoká, s velkým počtem mnoholůţkových loţnic, nedostatečným hygienickým zázemím, s převahou zdravotnického personálu. Ústavy sociální péče sídlily ve starých historických budovách a usedlostech, které by v dnešní době neodpovídaly hygienickým ani bezpečnostním normám. Chovanci byli izolováni od okolního světa, nudili se, trpěli nedostatkem podnětů a kontaktů z okolí. Personál se obhajoval tím, ţe zdravotně postiţený nemá přece zájmy, potřeby a stačí jen to základní, strava a střecha nad hlavou. V případě vybočujícího jednání nebylo výjimkou pouţití restriktivního opatření, tzn. opatření omezující svobodný pohyb osob. Je pravdou, ţe malý počet personálu na velké mnoţství chovanců ani jinou moţnost nenabízel. Jak se asi mohli tito lidé cítit? Záviselo na charakterových vlastnostech jedince. Ti aktivnější dostali nálepku lepší a mohli si u personálu vyslouţit odměnu v podobě přídavku k jídlu, v lepším případě pohlazení. Méně aktivní mnohdy s těţším postiţením 5

5 měl nálepku horší, při neschopnosti plnit dané úkoly to byla jen schválnost, která zasluhuje trest. O individuálním přístupu a etickém kodexu pracovníků nemohla být vůbec řeč. Institucionální výchova byla také o tom, spát například s mnoha osobami na jednom pokoji, kde je stále zápach, někdo křičí ze spaní, chrápe, tluče rukama do zdí nebo postranic postele, další nadávají, v horších případech i ukojují své sexuální pudy na imobilních. Stravování probíhalo ve velkých jídelnách v přesně daný čas, a kdo neměl právě hlad nebo mu jídlo nechutnalo, mohl o další jídlo přijít. Snad je to jiţ všechno minulost, která se jiţ nikdy nevrátí. V současné době, kdy dominuje přístup individuální a humanizace, transformace a integrace, se v sociální oblasti vytvářejí stále nové a nové druhy sluţeb, které nahrazují ty staré. Z chovanců jsou klienti se svými právy. Pro klienty s menší závislostí na druhých osobách má velký význam chráněné bydlení, pro klienty s vyšší mírou závislosti jsou domovy pro osoby se zdravotním postiţením. Mezi těmito sluţbami však není daná pevná hranice, protoţe v chráněném bydlení můţe spokojeně ţít i člověk s těţším postiţením. Lidé v sociální sluţbě chráněné bydlení, bydlí společně v běţném bytě nebo rodinném domku, sdílí společnou domácnost, na jejímţ chodu se podílejí, volí si způsob trávení volného času, mohou být zaměstnáváni v chráněných pracovištích, pracovat v sociálně terapeutických dílnách. Učí se zde ţít podobným způsobem, jako intaktní společnost. Personál neboli asistenti zde nezastávají funkci rodiče ani vychovatele, ale pomocníka, přítele, který pracuje v souladu s potřebami jednotlivých klientů. Klienti mají širokou škálu moţností, ale zůstávají jim i povinnosti, které se lépe naplňují v prostředí, které je podobné běţnému rodinnému prostředí. Mají soukromé loţnice nebo bydlí v párech, dostatečné mnoţství sociálních zařízení, běţné kuchyně. Jezdí na dovolené, navštěvují přátele, rodinu, přijímají návštěvy. Klienti chráněného bydlení mohou také navštěvovat různé resocializační programy, které mohou vést aţ ke vzniku opravdového pracovního místa, které je ohodnoceno výplatou. Je zřejmé, ţe vznikem chráněných bydlení dochází jednoznačně ke zvýšení kvality ţivota osob s mentálním postiţením. Cílem této diplomové práce je ukázat smysl stále se vyvíjející pobytové sluţby chráněné bydlení, zjistit jaká je kvalita ţivota jejich uţivatelů, jaké jsou transformační záměry vybraných zařízení a na základě získaných informací navrhnout moţnosti dalšího zlepšení kvality ţivota uţivatelů této sociální sluţby. 6

6 1. KVALITA LIDSKÉHO ŢIVOTA MOTTO: Čím je život prázdnější, tím je těžší. (A. Allais) Kvalita se odvozuje od latinského slova qualis = jaký. V českém slovníku pojem kvalita vyjadřuje jakost, hodnotu. Ve světě v současné době existuje nesčetně článků a stovky publikací, které se zabývají různými aspekty či stránkami kvality lidského ţivota. Při vymezování pojmu kvality ţivota, však panuje nejednotnost a nejednoznačnost, zahrnuje širokou škálu různorodých oblastí v ţivotě člověka. Od fyzických funkcí aţ po oblasti proţívání štěstí nebo dosahováním ţivotních cílů. Často se také hovoří o kvalitě ţivota jako o multidimenzionálním, multidisciplinárním fenoménu. Typická je terminologická roztříštěnost pojmu; vedle quality of life (kvalita ţivota) existuje a je pouţívána celá řada souvisejících nebo souřadných pojmů uţívaných jako synonyma. Jako příklad lze uvést: social well-being (sociální pohoda), well-being (pocit pohody), subjective well-being (individuální stav pohody), social welfare (sociální blahobyt), human development (lidský rozvoj), standard of living (ţivotní úroveň), popř. happines (štěstí), health (zdraví), wealth (bohatství), satisfaction (spokojenost) aj. Mezi základní, tradiční a vývojově podmíněné chápání kvality ţivota patří její rozdělení na objektivní, subjektivně vnímanou objektivní a subjektivně proţívanou kvalitu ţivota. (Gurková 2011). Od konce minulého století se začíná pojem kvality ţivota objevovat a zkoumat v různých vědních oborech; v medicíně, ošetřovatelství, filozofii, sociologii, psychologii, pedagogice, andragogice, ekonomii a v dalších. Předmětem zájmu byla z počátku především pouze materiální stránka ţivota společnosti jako celku, zaloţené na objektivizovaném pojetí kvality ţivota, postupně však můţeme zaznamenat sílící proud výzkumu nematerialistické stránky a posun k subjektivnímu vnímání a hodnocení kvality ţivota samotného individua. (Rapley, 2003). Dodnes nedošlo ke shodě na jednotné vymezující definici. Ve světě existuje mnoho pokusů o její vystiţení, zahrnující takové objektivní aspekty ţivota, jako je dostupnost vody, potravy, bydlení či délka ţivota proţitého ve zdraví. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Ámartja Sen vymezuje kvalitu ţivota jako dostupnost moţností, ze kterých si člověk můţe vybírat při naplňování svého ţivota (in. Potůček 2002). Dţuka (2004) rozlišuje subjektivní kvalitu ţivota na základě individuálního úsudku hodnocené podmínky ţivota osoby (toto kognitivní hodnocení naplňuje konstrukt 7

7 individuálním obsahem) a subjektivní pohodu emocionálním systémem hodnocené podmínky vlastního ţivota (frekvence pozitivních a negativních emocí). Přitom objektivní kvalita ţivota, tedy objektivní podmínky ţivota osoby nejsou objektem psychologického výzkumu. Světová zdravotnická organizace (WHO) definuje kvalitu ţivota tak, jak člověk vnímá své postavení v ţivotě v kontextu kultury, ve které ţije, a ve vztahu ke svým cílům, očekáváním, ţivotnímu stylu a zájmům. V současné době se v oblasti hodnocení a kvality setkáváme s řadou modelů a metod, které původně vzešly z výrobní sféry a později se aplikovaly na oblast sociálních sluţeb. Sociální sluţby se od komerční sféry liší, jsou financovány z veřejných zdrojů, často jsou závislé na legislativě a na politických rozhodnutích. I kdyţ, jsou sociální sluţby často intimní povahy s velkou etickou a hodnotovou dimenzí, přesto jsou v oblasti zajišťování a zvyšování kvality propojeny přístupy jak profesními, tak komerčními. Mezi významné modely kvality patří například: ISO 9000 (International Organizacion for Standardization Mezinárodní organizace pro standardizaci) tento systém se týká kvality řízení v oblasti průmyslu a sluţeb, TQM (Total Quality Management) filozofie je zaloţena na důvěře a základním principem je sebehodnocení, EFQM (European Foundation for Quality Management) prezentuje komplexní analýzu organizace a všech jejích procesů a činností, bere v úvahu potenciál zaměstnanců, uţivatelů i okolí, Balanced Scorecard jedná se o komplexní způsob řízení organizace, který převádí vizi a poslání organizace do specifických cílů, do ucelených měřítek a ukazatelů finanční a nefinanční výkonnosti. (Koncepce kvality sociálních sluţeb v Moravskoslezském kraji, 2010) Modely jsou nastaveny tak, aby hodnotily kvalitu sluţeb souběţně s očekáváním uţivatelů a napravovaly či korigovaly chyby zjištěné v průběhu procesu. 8

8 1. 1 Kvalita ţivota lidí se zdravotním postiţením v ČR Kvalita ţivota osob se zdravotním postiţením se postupně zvyšuje s příchodem nových moderních trendů. Jedním z nich bylo přijetí mezinárodního dokumentu Standardní pravidla OSN pro vyrovnání příleţitostí pro osoby se zdravotním postiţením, který přijaly členské státy OSN, včetně České republiky v roce Důleţitost byla hlavně v zaloţení národních koordinačních výborů, které působily jako centra pro posuzování otázek zdravotního postiţení. Je základem pro odbornou spolupráci mezi státy OSN a jinými mezinárodními organizacemi. V našem státě byla tato pravidla vydána v roce 1997 Sdruţením zdravotně postiţených. Významné jsou také Národní plány, které znamenaly přínos pro zlepšení přístupu státu k občanům se zdravotním postiţením. Národní plán pomoci zdravotně postiţeným občanům (1992), Národní plán opatření pro sníţení negativních důsledků zdravotního postiţení (1993), Národní plán vyrovnávání příleţitostí pro občany se zdravotním postiţením (1998), Národní plán podpory a integrace občanů se zdravotním postiţením (2005). (Gurková, 2011) Velkým krokem vpřed, co se týká práv a zvýšení kvality ţivota, byl dlouho očekávaný zákon o sociálních sluţbách, který vstoupil v platnost od roku V České republice ţije podle statistik asi tři sta lidí s mentálním postiţením z celkového počtu 1,2 milionů lidí se zdravotním postiţením. Je to vysoké číslo, proto je potřeba se zabývat problematikou zvyšování kvality jejich ţivota a zlepšování podmínek pro ţivot. (Švarcová 2001). Zlepšily se podmínky v poskytování finančních prostředků lidem se zdravotním postiţením, klade větší důraz na aktivní zapojení těchto lidí a snaţí se o odstranění vzniklých bariér, komunikačních, architektonických či psychologických. Člení se na několik tematických oblastí, kterými jsou například technické pomůcky a vybavení, ústavní sociální péče, volný čas, kultura a sport, nezávislý ţivot zdravotně postiţených nebo prevence. Cílem je pomoci, adaptovat, zapojit a integrovat osoby se zdravotním postiţením do majoritní společnosti. Konkrétní problémy, které ovlivňují kvalitu ţivota osob se zdravotním postiţením, 9

9 jsou vidět nejvíce v oblastech vzdělávání, zaměstnávání a v architektonické bezbariérovosti. Kaţdý člověk má mít moţnost najít si zaměstnání bez ohledu na to, jestli má nebo nemá zdravotní postiţení. Smysluplná práce přináší pro člověka s postiţením kromě lepší finanční moţnosti, také pocit zodpovědnosti a plnohodnotnosti. Získání zaměstnání na otevřeném pracovním trhu je pro postiţené velmi důleţité. Pro případ, ţe člověk nemůţe být běţně zaměstnán z důvodu těţkého zdravotního postiţení, špatného zdravotního stavu nebo neschůdných pracovních podmínek, jsou vytvářeny alternativní moţnosti zaměstnávání, jako jsou chráněná pracovní místa či sociálně terapeutické dílny. Podle Vysokajové (2000) je ale velkým problémem vysoká nezaměstnanost lidí se zdravotním postiţením v celé Evropě. Jako určitá kompenzace působí například daňové zvýhodnění zaměstnavatelů lidí se zdravotním postiţením. S většími moţnostmi lidí se zdravotně postiţených a se zvýšením kvality jejich ţivota souvisí také architektonická bezbariérovost. Filipiová (2002) uvádí, ţe se v České republice bezbariérovým přístupem do budov a dopravních prostředků a jeho financováním zabývá Vládní plán financování Národního rozvojového programu mobility pro všechny. Cílem je zajistit síť bezbariérových tras ve městech a obcích tak, aby mohl být přístupný všem lidem s jakýmkoli postiţením. Základními dvěma okruhy, kde se pracuje na odstraňování bariér, jsou budovy a veřejná doprava. Specifickou skupinou zdravotně postiţených při zvyšování kvality jejich ţivota jsou lidé mentálním postiţením. Je potřeba přihlíţet ke specifikům jejich postiţení a k individuálním moţnostem a schopnostem kaţdého jedince. Hlavní a zásadní změnu kvality ţivota osob s postiţením přinesl proces transformace. První relativně ucelené krajské plány byly přijaty v Moravskoslezském a Olomouckém kraji. V letech byly jiţ patrné první změny z pohledu humanizace, transformace či kvality poskytovaných sluţeb. Například, začaly probíhat rekonstrukce sociálních zařízení tak, aby se co nejvíce, podporovala práva na soukromí (dvoulůţkové či jednolůţkové pokoje, samostatné WC a koupelny atd.), rozšířila se spolupráce se školami a speciálně pedagogickými centry, byla moţnost plnit povinnou školní docházku pro jedince, kteří byli ze vzdělávacího procesu vylučováni, vznikaly první terapeutické dílny. Výrazně se začal sniţovat počet zdravotnického personálu a byl nahrazován pracovníky sociální péče, také se začínal postupně měnit individuální přístup, díky vzdělávání pracovníků v 10

10 sociálních sluţbách k zavádění standardů kvality sociálních sluţeb do praxe. Hlavní a zásadní změna v kvalitě ţivota osob s postiţením není jen ve zlepšení podmínek bydlení a sluţeb, ale především v přístupu celé společnosti k těmto lidem a tady ještě má naše demokratická společnost veliké deficity. MENTÁLNÍ POSTIŢENÍ, MENTÁLNÍ RETARDACE Terminologické vymezení je značně nejednotné, spousta autorů pouţívá termín mentální retardace, jiní mentální postiţení. Termín mentální postiţení je uţíván především v pedagogické a poradenské praxi, kde je také legislativně zakotven a termín mentální retardace je uţíván především ve zdravotnické praxi. Podle Lečbycha (2008) je pojem postiţení" v současnosti chápán spíše jako neutrální fenomén. To znamená, ţe postoje a hodnoty společnosti z něj vytvářejí sociální znevýhodnění, čili handicap. Zda člověk s postiţením bude, či nebude znevýhodněn, závisí také na postojích společnosti k jeho postiţení. Také stanovení definice mentálního postiţení či retardace je problém. Tak, jak dochází ke změnám v chápání postiţení, jsou aktualizovány i definice postiţení. Nelze tedy vybrat pouze jednu a tu povaţovat za správnou či v průběhu času obecně platnou. Často jsou definice zaměřené na jednotlivá kritéria, například zdůrazňující pásmo inteligence, biologické nebo sociální faktory, některé obsahují etiologii, klasifikaci či symptomatologii nebo zdůrazňují více hledisek. Světová zdravotnická organizace například hovoří o mentální retardaci jako o stavu zastaveného nebo neúplného duševního vývoje který je charakterizován zvláště porušením dovedností které se projevují během vývojového období jeţ postihují všechny sloţky inteligence to je poznávací řečové motorické a sociální schopnosti. Postiţení se můţe vyskytnout bez nebo současně s jinými somatickými nebo duševními poruchami. (WHO, 1992). Franiok s Kysučanem (2002) ve své publikaci uvádějí, ţe lidé s mentální retardací nejsou nemocní a ţe mentální retardace není onemocnění, ale spíše stav, který se dá charakterizovat celkovým sníţením intelektových schopností vznikající v průběhu vývoje jedince. Obvykle bývá doprovázen poruchami adaptace. 11

11 Známý je také pohled na mentální retardaci od Dolejšího (1973), který se snaţí o syntézu všech hledisek. Podle něj je mentální retardace vývojová porucha integrace psychických funkcí s různou hierarchií s variabilní ohraničeností a celkovou subnormální inteligencí, závislá na některých z těchto činitelů: na nedostatcích genetických vloh, na porušeném stavu anatomicko-fyziologické struktury a funkce mozku a jeho zrání, na nedostatečném nasycování základních psychických potřeb dítěte vlivem deprivace senzorické, emoční a kulturní, na deficitním učení; na zvláštnostech vývoje motivace, zejména negativních zkušenostech jedince po opakovaných stavech frustrace a stresu, na typologických zvláštnostech vývoje osobnosti. Podle Vágnerové (1999) je mentální retardace sníţení intelektové schopnosti (méně neţ 70% normy), přestoţe byl takový jedinec přijatelným způsobem výchovně stimulován. Nízká úroveň bývá spojena se sníţením či změnou dalších schopností a odlišností ve struktuře osobnosti. Podle Valenty (2012) je mentální postiţení širší a zastřešující pojem zahrnující kromě mentální retardace i takové hraniční pásmo, které omezuje poznávací a sociální procesy čímţ znevýhodňuje klienta, především při vzdělávání na běţném typu škol a doporučuje vyrovnávací či podpůrná opatření ve výchovně vzdělávacím procesu. V současnosti se při snaze vymezit mentální postiţení uplatňuje více přístupů, které berou v úvahu různé úhly pohledu na problematiku mentálního postiţení. Od těchto přístupů se dále odvíjí poslání sluţeb, které jsou lidem s postiţením poskytovány. 1.1 Klasifikace mentální retardace V souvislosti s variabilitou a individualitou kaţdého jedince existuje také vícero klasifikací mentální retardace. Můţeme ji například rozdělit podle doby jejího vzniku, podle druhu chování jedince anebo nejpodrobněji podle stupně postiţení. Pipeková (1998) uvádí dělení podle druhu chování na tři typy: 12

12 typ eretický, který se vyznačuje motorickým neklidem, dráţdivostí a nevyrovnaností, typ torpidní, který se vyznačuje apatičností, netečností a strnulostí, typ nevyhraněný, kde procesy vzruchu a útlumu jsou relativně v rovnováze, popřípadě jeden z nich mírně převládá. Jinou klasifikací můţe být rozdělení mentální retardace podle doby jejího vzniku. Pipeková (1998) popisuje následující rozdělení: vrozená mentální retardace - (dříve taky oligofrenie) - je spojena s určitým poškozením, odchylnou strukturou nebo odchylným vývojem nervového systému v období prenatálním, perinatálním nebo postnatálním zhruba do dvou let ţivota dítěte. Z etiologických faktorů se nejčastěji uvádějí chromové aberace a genové mutace. Můţe jít o infekce, záření, hypoxie, anoxie plodu, úrazy v období prenatálním, v období perinatálním mohou být příčinami abnormity plodu, abnormity porodních cest a porodu. V postnatálním období můţe jít často o infekce, záněty mozku a různé úrazy. získaná mentální retardace - (demence) - o demenci jde v době vzniku po druhém roce ţivota dítěte. Jde o proces zastavení nebo rozpadu normálního mentálního vývoje, která bývá zapříčiněn pozdějším úrazem, nemocí nebo poruchou. Nejčastěji jde o zánět mozku, zánět mozkových blan, úrazy mozku, poruchy metabolismu, degenerační onemocnění mozku nebo duševní poruchy. Hloubku mentální retardace je moţno určit pomocí inteligenčního kvocientu. Co se inteligence týče, podle Svobody (1999) se psychologové neshodují v tom, zda je inteligence jednotná vlastnost, kterou jiţ nelze dále analyzovat, nebo zda se jedná o komplex jednodušších činností. Nejznámějším a nejpouţívanějším vyjádřením úrovně inteligence, pokračuje Svoboda (1999), je inteligenční kvocient, který zavedl W. Stern. Vyjadřuje vztah mezi dosaţeným výkonem v úlohách odpovídajících určitému vývojovému stupni (mentální věk) a mezi chronologickým věkem. mentální věk IQ = x 100 chronologický věk 13

13 Význam stanovení inteligenčního kvocientu spočívá v tom, ţe informuje o celkové rozumové úrovni jedince, neříká však nic o kvalitativních zvláštnostech inteligence konkrétního jedince. Další a nejčastěji pouţívanou klasifikací mentální retardace je rozdělení podle stupně postiţení. Při této klasifikace se v současné době uţívá 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí, zpracovaná Světovou zdravotnickou organizací v Ţenevě, která vstoupila v platnost rokem Podle této klasifikace se mentální retardace dělí do šesti základních kategorií: lehká mentální retardace (F70) IQ 50-69, dříve debilita středně těţká mentální retardace, střední mentální retardace (F71) IQ 35-49, dříve imbecilita těţká mentální retardace (F72) IQ 20-34, dříve idioimbecilita či prostá idiocie hluboká mentální retardace (F73) IQ do 19, dříve idiocie či vegetativní idiocie jiná mentální retardace (F78) - stanovení stupně mentální retardace je nesnadné pro přidruţené senzorické a somatické postiţení, těţké poruchy chování nebo pro autismus nespecifikovaná mentální retardace (F79) - mentální retardace je prokázána, není však dostatek informací pro zařazení osoby do některého z uvedených stupňů Kromě stupně mentální retardace rozlišuje MKN-10 i postiţené chování a to přidáním další číslice za tečku. Např. F ţádné či minimálně postiţené chování.1 - výrazně postiţené chování vyţadující intervenci.8 jiná postiţení chování (Klasifikace mentální retardace dle WHO z roku 1992) Podrobněji lze charakterizovat mentální retardaci takto: Lehká mentální retardace (F70) Franiok (2008) uvádí, ţe v inteligenčních testech dosahují tito jedinci výsledků na inteligenční škále v pásmu U dospělých osob tento stupeň postiţení odpovídá mentálnímu věku 9-12 let. Zastaralý název pro lehký stupeň mentální retardace byl 14

14 debilita. Přestal mezinárodně uţívat pro svůj značně pejorativní nádech. Procházková (1998) uvádí, ţe tento druh postiţení se vyskytuje u 80% všech osob s mentální retardací. Podle Švarcové (2001) lehce mentálně retardovaní většinou dosáhnou schopnosti uţívat řeč účelně v kaţdodenním ţivotě, udrţovat konverzaci a podrobit se klinickému interview, i kdyţ si mluvu osvojují opoţděně. Většina z nich také dosáhne úplné nezávislosti v osobní péči (jídlo, mytí, oblékání, hygienické návyky) a v praktických domácích dovednostech, i kdyţ je vývoj proti normě mnohem pomalejší. Většina klientů podle Valenty a Müllera (2003) je schopna vykonávat jednoduchá zaměstnání a v sociálně nenáročném prostředí se pohybovat bez omezení a větších problémů. Výchovné prostředí má u těchto klientů velký význam, rozloţení dalších duševních poruch je podobná intaktní populaci. Největší obtíţe, jak uvádí Švarcová (2001) ve své publikaci, se obvykle projevují u těchto jedinců při teoretické práci ve škole. Mnozí mají specifické potíţe při čtení a při psaní. Dětem s lehkým mentálním postiţením velmi prospívá výchova a vzdělávání zaměřené na rozvíjení jejich dovedností a kompenzování nedostatků. Důsledky retardace se projeví, pokud je postiţený značně emočně a sociálně nezralý, například obtíţně se přizpůsobuje kulturním tradicím, normám a očekáváním, není schopen se vyrovnat s poţadavky manţelství nebo výchovy dětí, nedokáţe samostatně řešit problémy plynoucí z nezávislého ţivota, jako můţe být získání a udrţení si odpovídajícího zaměstnání nebo jiného finančního zabezpečení, zajištění úrovně bydlení, zdravotní péče atd. Středně těžká mentální retardace (F71) Podle Franioka (2008), lidé se středně těţkou mentální retardací dosahují v inteligenčních testech výsledku bodů na inteligenční škále. Zastaralým názvem, který se přestal z důvodu pejorativního nádechu pouţívat, je imbecilita a u dospělých osob tento stupeň postiţení odpovídá orientačně mentálnímu věku 6-9 let. Podle Procházkové (1998) jsou tito lidé často emocionálně labilní, vyskytují se u nich časté afektivní reakce a bývají nevyrovnaní. Výskyt tohoto stupně postiţení v populaci mentálně retardovaných je asi 12%. Švarcová (2001) uvádí, ţe rozvoj chápání a uţívání řeči je u lidí této kategorie výrazně opoţděn. Podobně opoţděna je i schopnost starat se sám o sebe - sebeobsluha a zručnost. 15

15 Přes značné výkyvy v pokrocích při školní docházce, si dokáţí někteří ţáci se středně těţkou mentální retardací při kvalifikovaném pedagogickém vedení osvojit základy čtení, psaní a počítání. V dospělosti jsou jen zřídka vést úplně samostatný ţivot, obvykle jsou tyto osoby schopny vykonávat jednoduchou manuální práci, a to pouze v případě, jsou-li úkoly pečlivě strukturovány a je-li zajištěn odborný dohled. Jsou většinou zcela mobilní a fyzicky aktivní, jsou také schopni navázat kontakt. Řečový vývoj, jak uvádí Klenková (2000), nastává aţ po třetím roce ţivota. Řeč můţe dosáhnout úrovně první signální soustavy, slova úrovně signálních významových celků. Děti jsou schopny zopakovat delší mluvní celky, ale bohuţel bez plného porozumění obsahu. Klienti se středně těţkou mentální retardací podle Valenty a Müllera (2003), vyţadují většinou z důvodu omezených rozumových schopností a sebeobsluhy po celý ţivot chráněné prostředí. Jde například o hlavně o chráněné bydlení a chráněné zaměstnávání. Přidruţenými vadami bývají často epilepsie a neurologické, tělesné a další duševní poruchy. Etiologie středně těţké mentální retardace bývá jiţ většinou organická. Těžká mentální retardace (F72) Franiok (2008) udává, ţe v inteligenčních testech dosahují tyto osoby výsledků na inteligenční škále v pásmu U dospělých osob tento stupeň postiţení odpovídá orientačně mentálnímu věku 3-6 let. Zastaralý název pro těţký stupeň mentální retardace byl idiocie prostá. Přestal mezinárodně uţívat pro svůj značný hanlivý nádech. V mnohém se tato kategorie podobá středně těţké mentální retardaci, uvádí Švarcová (2001). Tedy pokud jde o klinický obraz, přítomnost organické etiologie a přidruţené stavy. Většina lidí s těţkou mentální retardací trpí značným stupněm poruchy motoriky nebo jinými přidruţenými vadami. Přestoţe jsou moţnosti výchovy velmi omezené, včasná systematická a dostatečně kvalifikovaná rehabilitační péče můţe přispět k rozvoji motoriky, rozumových schopností, komunikačních dovedností a k celkovému zlepšení kvality jejich ţivota. Klenková (2000) popisuje, ţe komunikace je především neverbální, děti vyjadřují své potřeby pouze neartikulovanými zvuky. Je moţné u některých dětí docílit osvojení si několika málo slov. 16

16 Velmi časté jsou podle Valenty a Müllera (2003), poruchy chování v podobě stereotypních pohybů, her s fekáliemi, sebepoškozování nebo afektů a agrese. Podle Procházkové (1998) je výskyt této kategorie v populaci mentálně retardovaných 7%. Hluboká mentální retardace (F73) Franiok (2008) ve své publikaci uvádí, ţe tito jedinci dosahují v inteligenčních testech výsledky v pásmu 0-19 bodů na inteligenční škále. Pro dosaţení výsledků musejí být pouţity neverbální testy. Mentální věk je u dospělých osob pod hranicí tří let. Zastaralý a značně hanlivý název, který se přestal pouţívat, byl pro hluboký stupeň mentální retardace těţká idiocie. Tato kategorie tvoří 1% z celkové populace lidí s mentální retardací, jak udává Procházková (1998) ve své publikaci. Podle Švarcové (2001) jsou takto postiţení lidé těţce omezeni ve schopnosti porozumět poţadavkům a daným instrukcím. Velká většina jedinců je výrazně omezených v pohybu nebo zcela imobilních a inkontinentních. Lze dosáhnout pouze nejzákladnějších jednoduchých zrakově prostorových orientačních dovedností a postiţený jedinec se můţe z velmi vhodného vedení podílet např. na své sebeobsluze. Komunikační schopnosti dle Klenkové (2000) jsou maximálně na úrovni porozumění jednoduchým poţadavkům, s velkým počtem řečových vad. Jiná mentální retardace (F78) Švarcová (2001) uvádí ve své publikaci, ţe by tato kategorie měla být pouţita jen tehdy, kdyţ stanovení stupně intelektové retardace pomocí obvyklých metod je zvláště nesnadné nebo nemoţné pro přidruţené somatické nebo senzorické poškození, například u nevidomých, neslyšících, nemluvících, u osob s autismem, u jedinců s těţkými poruchami chování nebo u těţce tělesně postiţených osob. Nespecifikovaná mentální retardace (F79) Kategorie nespecifikované mentální retardace podle Švarcové (2001), se uţívá pouze v případech, kdy mentální retardace je prokázána, ale není dostatek informací, aby bylo moţno zařadit pacienta do jedné ze shora uvedených kategorií. 17

17 1.2 Etiologie mentální retardace Určení příčiny vzniku mentální retardace je velmi nezbytné pro pozdější prognózu. Není moţné většinou jednoznačně určit, zda je mentální postiţení způsobeno biologickými vlivy a do jaké míry se na něm podílejí sociální vlivy a ţivotní zkušenosti. Podle Valenty a Müllera (2003) bývají příčiny mentální retardace kategorizovány podle různých klíčů, mluví se o příčinách endogenních a exogenních, o mentální retardaci vrozené a získané, o vlivech prenatálních, perinatálních a postnatálních. Endogenní příčiny jsou podle Švarcové (2001) zakódovány v systémech pohlavních buněk, jejichţ spojením vzniká nový jedinec. Jedná se také o příčiny genetické. Exogenní příčiny mentálního postiţení jej mohou způsobit v době od početí do doby raného dětství. Tuto dobu rozdělujeme podle konkrétních období na zmíněné prenatální - tedy období od početí dítěte do jeho narození. V prenatálním období působí celá řada vlivů, dělí se na genetické příčiny a environmentální faktory. Mezi genetické (hereditární) příčiny řadíme nemoci, hlavně metabolické poruchy, zděděné po předcích či intelektové schopnosti rodičů. Dalším faktorem jsou specifické genetické příčiny, při nichţ dochází k mutaci genů, k aberaci chromozomů či změnám v jejich počtu. Další skupinu prenatálních vlivů tvoří environmentální faktory. Sníţenou inteligenci mohou způsobit sociální faktory a to nepodnětné výchovné prostředí, velmi nízká sociální úroveň nebo odlišný způsob výchovy v některých minoritních skupinách. Environmentální faktory zahrnují také onemocnění matky v průběhu těhotenství, například zarděnkami, syfilidou, toxoplazmózou, otravou olovem, ozářením, intoxikací, alkoholismem, nedostatečnou výţivou či úrazy během těhotenství, psychosociální deprivace apod. Nemoci způsobené jinými nespecifikovanými prenatálními vlivy jsou povaţovány různými odborníky za nejčastější příčiny vzniku mentální retardace. perinatální - tedy období kolem porodu. Mezi tyto příčiny patří především organické poškození mozku při porodu, asfyxie čili nedostatek kyslíku přidušení novorozence, hypoxie, to je nadměrné mnoţství kyslíku v inkubátorech, předčasný porod a nízká porodní váha dítěte, těţká novorozenecká hepatitida, při které neodchází bilirubin z těla a toxicky působí na nervový systém. Vliv na vznik mentální poruchy můţe mít i stáří rodičky, udává se věk nad 35 let. 18

18 postnatální - tedy doba po narození dítěte. V postnatálním období můţe způsobit mentální retardaci také řada vlivů, patří mezi ně zánět mozku způsobený mikroorganismy, jako jsou, klíšťová encefalitida, meningitida, meningoencefalitida. Nebo jsou to mechanické vlivy jako traumata, mozkové léze při nádorovém onemocnění, krvácení do mozku. Sníţenou inteligenci mohou zapříčinit sociální faktory, třeba citová a sociokulturní deprivace dětí vyrůstajících v nepřátelském, nepodnětném prostředí nebo dětí v ústavní péči. K mentální retardaci jsou přidruţena další postiţení, která dotvářejí komplexní stránku osobnosti postiţeného jedince. Podle Franioka a Kysučana (2002) se typy mentální retardace také dělí na oligofrenii, demenci a pseudooligofrenii. Oligofrenie (z řeckého oligos = málokterý, frén = mysl) nedostatečný vývoj celé osobnosti, především po stránce rozumové. Primární oligofrenie je důsledek dědičných činitelů. Sekundární oligofrenie je důsledkem orgánového poškození mozkové tkáně. Jedinec můţe být postiţen před početím, například kdyţ bylo neoplozené vajíčko nebo spermie zasaţeny silným rentgenovým zářením. Dále můţe být jedinec poškozen v období embrya nebo plodu zářením, nedostatkem potřebných látek, vitamínů, bílkovin, jódu, nedostatkem kyslíku, změnami děloţní sliznice, záněty a krvácením. Velmi významným faktorem pro vznik oligofrenie je infekční onemocnění matky v době těhotenství. Dalším důleţitým obdobím je porod sám, neboť v jeho průběhu můţe dojít k mechanickému poškození mozkové tkáně, k nedostatečnému zásobení kyslíkem a při virových onemocněních k zánětům mozku a jeho plen. Demence (z latinského mens = mysl) později vzniklý úpadek rozumových schopností. Příčinou demence můţe být psychická choroba, například nedostatečně léčená schizofrenie. Nejčastěji však demence vzniká při organických poruchách mozku. Dalším faktorem můţe být i vysoký věk a sociokulturní prostředí. Při demenci značně poklesnou nebo se úplně rozpadnou rozumové schopnosti postiţeného a souběţně s tím i schopnost soustředění, pracovního výkonu, paměti a sebeovládání. Přesto zpravidla nacházíme zbytky intelektu, i kdyţ neúčelně pouţívaného. Pseudooligofrenie - (z řeckého pseudos = klam, leţ) výchovná a sociální 19

19 zanedbanost. K zaostávání vývoje rozumových schopností došlo z jiného důvodu neţ je poškození mozku. Do této skupiny patří děti výchovně zanedbané, děti i dospělí se závaţnými emočními poruchami nebo děti s váţným smyslovým postiţením, které nebylo včas diagnostikováno. Výrazy oligofrenie a pseudooligofrenie jsou pojmy zastaralé a v dnešní době se jiţ nepouţívají. Výzkumy příčin mentální retardace jsou stále v počátcích. Matulay (1986, in Franiok, 2008) uvádí, ţe všechny dosud známé i předpokládané příčiny mentální retardace vyvolávají necelou čtvrtinu této poruchy, aţ 80% případů převáţně v pásmu lehké mentální retardace má neznámý či neurčený původ. Rozvoj genetických výzkumů, ale i moderní technické vybavení klinických pracovišť by mělo vést k úspěšnému odhalování dalších dosud neznámých příčin mentální retardace a k jejich prevenci. 1.3 Edukace osob s mentálním postiţením MOTTO: Žádné dítě, ať je postižené jakkoliv, není nevzdělavatelné. Ve skutečnosti, čím větší je postižení, tím důležitější je poskytnout vzdělání, které odpovídá potřebám jedince. (Adrian D. Ward) Zkušenosti řady speciálních pedagogů, jak uvádí ve své publikaci Švarcová (2001), praví, ţe nejúčinnější terapií mentálního postiţení je učení. Výchova a vzdělávání osob s mentálním postiţením je celoţivotní proces. Systém vzdělávání je řízen zákonem 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání a také Vyhláškou č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, ţáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, ţáků a studentů mimořádně nadaných. Podle Valenty a Müllera (2003) předškolní vzdělávání dětí s mentálním postiţením institucionálně zajišťují mateřské školy a speciální mateřské školy. Základní vzdělávání pro děti s mentálním postiţením ve věku povinné školní docházky je organizováno buď formou individuální nebo skupinové integrace na běţné základní škole nebo ve školách 20

20 samostatně zřízených pro ţáky s mentálním postiţením a to v základní škole praktické, pro děti s lehkým mentálním postiţením nebo v základní škole speciální, kde se vzdělávají ţáci se středně těţkým mentálním postiţením. Pro ţáky s těţkým mentálním postiţením a souběţným postiţením více vadami je vzdělávání realizováno v rehabilitačních třídách speciálních škol. Po úspěšném absolvování základní školy praktické ţáci získávají základní vzdělání a mohou pokračovat ve vzdělávání středním odborném učilišti, tradičně však na odborných učilištích či praktických školách dvouletých. Ţáci, kteří úspěšně absolvovali základní školu speciální, získávají pouze základy vzdělávání a mohou pokračovat na praktické škole s jednoletou přípravou. Profesní příprava je velice důleţitá pro zvyšování kvality ţivota jedinců s mentálním postiţením. Práce má pro tyto osoby funkci především rehabilitační neţ produktivní. Proto je zapotřebí v edukačním procesu osob s mentálním postiţením, včetně jejich profesní přípravy, přistupovat s mimořádnou odpovědností, citlivostí a na vysoké odborné úrovni. Stejně jako všichni lidé mají právo na celoţivotní vzdělávání, nejinak je tomu ani u lidí s mentálním postiţením. Jak je uvedeno na celoţivotní vzdělávání občanů je vzdělávací prioritou OECD pro 21. století. Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD Organisation for Economic Cooperation and Development) je světová organizace sdruţující v současné době 34 ekonomicky nejvyspělejších zemí světa, které projevily zájem a splnily podmínky stanovené pro členství v OECD. Česká republika je členem OECD od prosince roku 1995, coţ jí mj. umoţňuje účastnit se mezinárodní mnohostranné spolupráce členských zemí OECD v oblasti vzdělávání. Podle Švarcové (2001) nebyl systém celoţivotního vzdělávání lidí s mentálním postiţením v našem státě zatím vytvořen. Díky aktivitám různých organizací ve spolupráci se speciálními školami vznikly některé formy vzdělávání, například večerní školy, kurzy k doplnění vzdělání či aktivační centra. Zcela nepostradatelnou institucí pro výchovu a vzdělávání osob s mentálním postiţením jsou speciálně pedagogická centra (SPC), legislativně zakotvena ve Vyhlášce č.72/2005 o poskytování poradenských sluţeb ve školách a školských poradenských zařízeních. Úkolem center je nejen depistáţ, speciálně pedagogická a psychologická diagnostika, raná péče, ambulantní a poradenská činnost, ale i metodická činnost pro učitele a rodiče, poskytování podpůrných sluţeb, pomoc při vypracovávání IVP nebo zapůjčení speciálních pomůcek či odborné literatury. 21

21 2. 4. Specifika u osob s mentálním postiţením Představy intaktních osob o mentálně postiţených bývají spojeny s předsudky či neopodstatněnými obavami. Proto se často setkáváme s nepřátelským postojem k těmto lidem. Bude ještě dlouho trvat, neţ většina naší společnosti pochopí, ţe odlišní lidé, jsou všude ve světě, ne jen u nás a ţe kulturnost a demokracie je o schopnosti společnosti naučit se komunikovat a ţít i s jedinci, kteří se odlišují a jsou jiní. Mentálně postiţení lidé mají práva na plnohodnotný ţivot a společnost je povinna vytvořit jim takový systém podpory a sluţeb, aby jejich potřeby byly adekvátně naplňovány. Změna v přístupu by mohla přijít s poznáním a pochopením specifik osob s mentálním postiţením, například o psychologických zvláštnostech, kognitivních procesech, vývoji, vnímání, myšlení, paměti apod. Tato specifika popisují mimo jiné také Švarcová (2001), Valenta, Müller (2003) ve svých publikacích. Psychologická specifika u osob s mentálním postiţením psychická struktura osobnosti nelze globálně charakterizovat, kaţdá osobnost je jedinečná a má své specifické osobnostní rysy, také záleţí na míře, hloubce postiţení na rovnoměrnosti duševního vývoje či jiné aspekty. Z hlediska neuropsychického vývoje lze u lehké mentální retardace hovořit o omezeném či opoţděném vývoji, u střední mentální retardace o omezeném nebo výrazně opoţděném vývoji, u těţké mentální retardace o celkově omezeném vývoji a u hluboké mentální retardace o výrazně omezeném vývoji. Narušena je také psychika mentálně postiţených jedinců, a s to u lehké mentální retardace je sníţena aktivita psychických procesů, jejich nerovnoměrný vývoj, funkční oslabení, převládají konkrétní, názorné a mechanické schopnosti, u střední mentální retardace jeto celkové omezení psychických schopností, nízká koncentrace pozornosti, výrazně opoţděný vývoj chápání, opoţděný rozvoj dovedností sebeobsluhu. U těţce mentálně postiţených osob je výrazně omezená úroveň všech schopností a u hluboce postiţených se hovoří o těţkém postiţení všech funkcí. Mezi psychologická specifika lze zařadit také poruchy citů a vůle. U lehce mentálně postiţených se jedná o afektivní labilitu, impulzivnost, úzkostnost, zvýšenou sugestibilitu, u středního mentálního postiţení je to například nestálost nálady, impulzivita, zkratkovité jednání. U těţce mentálně postiţených se jedná o celkové poškození afektivní sféry a je časté sebepoškozování, u hluboké mentální retardace 22

22 je poškození afektivní sféry těţké a jedinci potřebují stálý dohled. Psychika souvisí také se somatickým postiţením či poruchami motoriky, které jsou průvodním jevem především u střední mentální retardace, závaţnější jsou u těţké mentální retardace, často spojené s epilepsií, stereotypními, automatickými pohyby. U hluboké mentální retardace se často kombinují tělesné i smyslové vady, jedinci jsou většinou imobilní nebo velmi omezeni v pohybu, velmi časté jsou i neurologické příznaky. Jednou z nejvíce psychických deprivací je však nemoţnost komunikovat a pouţívat řeč. U hlubokého postiţení jedinci buď nekomunikují vůbec, v lepším případě komunikují nonverbálně. I u těţce mentálně postiţených lidí je komunikace převáţně nonverbální s neartikulovanými výkřiky, případně samostatná jednoduchá slova. Nepříznivě se u mentálně postiţených osob vyvíjejí také sociální vztahy, například zvýšená závislost na rodičích, infantilnost, zvýšená potřeba uspokojení a bezpečí, malá přizpůsobivost ke školním poţadavkům, sociální, nedostatky ve vývoji sebevědomí, svého já nebo opoţdění psychosexuálního vývoje. Smyslová percepce vnímání Percepce neboli vnímání je fixování paměťových stop počitků nebo vjemů, které jsou získávány z receptoru oka, ucha, kůţe apod., z vodivého nervu a z centra v mozkové kůře. To co jedinec vidí, slyší, cítí, závisí na kvalitě spojů vytvořených v mozkové kůře. U mentálně postiţených jedinců je tento proces pomalý a odchylný od normy. Výrazným problémem u mentálně postiţených je nečinnost vnímání. Dítě není schopno podrobně vnímat detaily předloţeného obrazu či předmětu, spokojí se s povrchním, zjednodušeným poznáním a nezajímá se o vlastnosti a funkce. Dalšími typickými poruchami vnímání je zpomalené tempo vnímání, rozsah vnímání, nedostatečné vnímání prostoru, času, nedostatečné prostorové vnímání orientace v prostoru, poruchy perspektivy, sníţená citlivost hmatových vjemů, nediferencovanost počitků a vjemů předmětů tvarů, barev, neschopnost organizovat vnímaný materiál, nedostatečnost vizuální diferenciace a integrace, nesystematická koordinace očních pohybů, sluchová diferenciace, porucha fonematického sluchu. Nedostatek podnětů z prostředí zpomaluje rozvoj vnímání, brzdí vývoj myšlení, tím prohlubuje mentální retardaci. Myšlení Myšlenkové operace jsou u mentálně postiţených dětí výrazně omezeny. Člověk myslí v pojmech a tak umoţňuje poznávat podstatu předmětů a jevů. Myšlení je poznávací funkce, 23

23 jejímţ zprostředkovatelem je řeč. Myšlení můţe být konkrétní vztahy mezi vnímanými jevy nebo abstraktní vzájemný vztah, poměr mezi pojmy. Mezi myšlenkové operace patří třeba analýza, syntéza, rozlišování, třídění apod. Mentálně postiţený jedinec v důsledku sníţeného vnímání, nedostatků vizuálních a sluchových představ, nedostatečného rozvoje řeči zúţenou nezbytnou základnu pro rozvoj myšlení. Myšlení úzce souvisí s učením. U mentálně postiţených dětí je velice omezená schopnost abstrakce a zobecňování (konkretizování), nesoustavnost myšlení (unavitelnost, ztráta pozornosti, soustředění), nedostatečnost řízení myšlení (nepromyšlenost jednání, nepředvídatelnost důsledků), nekritičnost myšlení (neuvědomování si chyb vlastních ani cizích), chybí sekvenční myšlení (logické posloupnosti, souvislosti, pracovní postupy, organizace času, dokončování úkolů aj.) Velice důleţité pro rozvoj myšlení mentálně postiţených a to nejen dětí, ale i dospělých je systematické vzdělávání a osvojování vědomostí, dovedností a návyků. Paměť Také paměť jedinců s mentálním postiţením vykazuje různá specifika. Typické je pomalé tempo osvojování nových poznatků a neschopnost jejich uchovávání spojená s nepřesným vybavováním (zapomínáním). U osob s mentálním postiţením je charakteristické, ţe mají spíše paměť mechanickou, krátkodobou a konkrétní, nedokáţí kvalitně třídit paměťové stopy. Důleţité je učení s neustálým opakováním, předpokladem pro zapamatování určitých věcí je vybrat základní prvky a konkrétně k nim přiřazovat souvislosti. Názornost a propojení více smyslů při učení zlepšuje zapamatování si. Pravidelně by se měly paměťové stopy dětí i dospělých s mentálním postiţením oţivovat či znovu vybavovat. Podpora a rozvíjení paměti vyţadujíce pro speciálního pedagoga velikou dávku trpělivosti. Pozornost Pozornost souvisí s vnímáním a poznáním, dělíme ji na bezděčnou a záměrnou. Jedinec s mentálním postiţením není schopen udrţet záměrnou pozornost příliš dlouhou dobu, jeho zorné pole má nízký rozsah a snadno se unaví, nedokáţe rozdělit pozornost mezi více činností. Pozornost a soustředění u osob s mentálním postiţením se různí podle typu postiţení, podle části dne, proto je velice důleţité prokládat výkon relaxací, souvisí to i s emoční sloţkou těchto lidí. Emoční projevy 24

24 Emocionalita je proţívání a chování a velice ovlivňují osobnost nejen mentálně postiţených. Většinou jsou jedinci s mentálním postiţením emočně nevyspělí a chovají se jako děti. Děti s mentálním postiţením trpí úzkostmi, mívají strach ze tmy, z cizích lidí, neznámých prostor, jsou příliš vázání na rodiče. Vyhýbají se všemu, co neznají nebo s čím nemají zkušenost, jsou citlivější neţ intaktní děti. City u těchto lidí jsou velmi ochuzeny, jsou buď spokojení, nebo nespokojení, nic mezi tím. Často se lze také setkat s neúměrně silnými emocemi, naprosto neadekvátními se situací, či labilitou nebo negativismem. Pokud si osoby s mentálním postiţením na někoho zvyknou nebo si jej oblíbí, dovedou být velmi vnímaví, ochotní, přátelští. Úroveň emocionality i rozvoj volních vlastností je podmínkou úspěšné výchovy. Volní projevy Velice důleţité je uvědomělé a cílevědomé jednání, tedy vůle. Slabá vůle se u osob s mentálním postiţením projevuje téměř vţdy a ve všem. Specifickým rysem je abulie (nedostatek vůle) nebo dysbulie (porucha vůle). Všechny tyto volní projevy jsou projevy nevyzrálé osobnosti. Mezi nejčastější volní projevy osob s mentálním postiţením jsou: pasivita, tvrdohlavost sugestibilita, labilita, agresivita, impulzivnost, apod. Výchova vůle je velice obtíţný a dlouhodobý proces, avšak bez volního úsilí se se nikdo nemůţe dále rozvíjet. 3. SOCIÁLNÍ SLUŢBA CHRÁNĚNÉ BYDLENÍ MOTTO: Domov je místem, kde člověk může nalézt jistotu, svobodu a důstojnost (Malkovská, 2007) Bydlení, domov, pocit vlastního prostoru a soukromí je povaţováno za velice významnou lidskou potřebu. Domov je místo, kde děláme věci podle svého, domov je naše zázemí, sdílíme ho se svými partnery, rodinou. Domov má takovou atmosféru, kterou mu vytvoříme. Domov, je bezpečí odkud vycházíme do vnějšího světa. Kdyţ člověk přijde o svůj domov, ztratí zároveň část sama sebe, svou identitu, sociální postavení. Tyto potřeby mají všichni lidé, neméně lidé s mentálním postiţením. Transformace ústavních zařízení začíná právě řešením oblasti bydlení, přestěhováním 25

25 uţivatelů do chráněných bydlení. Transformace také přináší změnu uvaţování o způsobu bydlení lidí s postiţením. V prvé řadě by měla být důleţitá perspektiva budoucího uţivatele, člověka, který bude v daném prostoru ţít, aby to bylo místo pro kvalitní ţivot, nikoliv prostor pro poskytování sociální sluţby. Fungování a podoba chráněného bydlení by měla být taková, aby se co nejvíce přibliţovala běţným podmínkám bydlení kaţdého z nás. Ve společné domácnosti klientům pomáhají pracovníci v sociálních sluţbách a to v rozsahu, v jakém jej individuálně kaţdý klient potřebuje. Předpokládá se, ţe chráněné bydlení bude koedukované, aby v něm mohli společně ţít ţeny s muţi. Chráněné bydlení tedy je umístěno v bytě nebo v rodinném domku, kde spolu bydlí v domácnosti malý počet klientů. Kaţdý si zde najde své soukromí. S chodem domácnosti a s dalšími náročnějšími úkony dopomáhají pracovníci v sociální péči určité organizace. Lidé docházejí na svá pracoviště, nakupují, chodí na procházky a návštěvy, jezdí hromadnou dopravou apod., v takové míře, která odpovídá jejich individuálním schopnostem. Sniţuje se klientova závislost na poskytovateli sluţby chráněného bydlení, protoţe klient vyuţívá zároveň i sluţby jiných poskytovatelů. S novými moţnostmi se ale objevuje také větší míra zodpovědnosti. S tou se musí klienti učit srovnávat a vypořádávat. Chráněné bydlení je moderní forma celoroční péče a mělo by být pro své klienty trvalým domovem Zákon o sociálních sluţbách I kdyţ práce na prvních návrzích nového systému v sociálních sluţbách započaly jiţ v roce 1994, teprve v roce 2006 byl přijat nový zákon o sociálních sluţbách. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách nabyl účinnosti dnem 1. ledna Hlavním posláním zákona o sociálních sluţbách jak uvádí Michalík (20012), je ochrana práv a oprávněných zájmů lidí, kteří jsou v jejich prosazování oslabeni z důvodu zdravotního postiţení, věku či nepříznivé ţivotní situace. Tato podoba zákona reaguje na běţné podmínky ţivota v naší společnosti a garantuje pomoc a podporu potřebným ve formě, která zaručuje zachovávání lidské důstojnosti, ctí individuální lidské potřeby a současně posiluje schopnost sociálního začleňování kaţdého jednotlivce do společnosti v jeho přirozeném sociálním prostředí. 26