Univerzita Palackého v Olomouci Filozofická fakulta K ČESKÉ FONETICE A PR AVOPISU

Transkript

1

2

3 Univerzita Palackého v Olomouci Filozofická fakulta K ČESKÉ FONETICE A PR AVOPISU Olomouc 2013

4 Oponeneti: doc. PhDr. Karel Komárek, Ph.D. PhDr. Jitka Veroňková, Ph.D. Publikace vznikla v rámci projektu ESF CZ.1.07/2.2.00/15. Publikace vznikla v rámci projektu ESF CZ.1.07/2.2/00/ K ATALOGIZACE V KNIZE NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Studie k moderní mluvnici češtiny. 5, K české fonetice a pravopisu / [Martin Beneš... et al.]. 1. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, s. (Monografie) Nad názvem: Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta ISBN (brož.) * * čeština fonetika pravopis kolektivní monografie Čeština [11] Martin Beneš, Pavel Machač, Zdena Palková, Martin Prošek, Kamila Smejkalová, Oldřich Uličný, Magdalena Zíková, 2013 Eds. Oldřich Uličný, Martin Prošek, 2013 Univerzita Palackého v Olomouci, 2013 ISBN

5 OBSA H OBSAH Seznam zkratek 11 Úvodem 13 I Redukční procesy v řeči z hlediska fonetických rysů 17 Pavel Machač Magdalena Zíková 1 Mluvená řeč a variabilita 17 2 Pojem redukce Redukce hláskové vs. redukce slovní Redukce hláskové Redukce slovní Redukce vokalické vs. redukce v širším smyslu Redukce vokalické redukce v užším smyslu Redukce v širším smyslu Redukce strukturní vs. redukce hypoartikulační 20 3 Aspekty řečové variability Podmínky řečové variability Zvukové redundance Jednotky percepce řeči Fonotaktická pravidla Nefonetické lingvistické faktory Gramatické struktury Lexikální stereotypy a pravděpodobnost výskytu slov Příčiny vzniku redukovaných forem Fyziologické příčiny Synchronizace artikulátorů Koartikulační jevy Artikulační úsilí Faktory ovlivňující přítomnost a míru redukcí Extralingvistické faktory Lingvistické faktory K postavení redukovaných forem v řeči (prestové a lentové formy slov) 30 4 Fonetické rysy a redukované formy v mluvené češtině Minimální fonetická informace Minimální fonetická informace kontextuální a akontextuální Fonetické rysy Vlastní fonetické rysy 35 STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY 5

6 K ČESK É FONETICE A PR AVOPISU Nevlastní fonetické rysy Výslovnostní oblasti, zvukové siluety a kontury 36 5 Fonetické rysy při analýze redukovaných forem Paralelní artikulace Homofonie Typy paralelních artikulací Ilustrace modifikovaných fonetických rysů Zápis redukovaných forem pomocí fonetických rysů ve vztahu k formám kanonickým 43 II Redukční procesy v produkci mluvené češtiny: stabilita fonetických rysů 45 Pavel Machač Magdalena Zíková 1 legitimita redukovaných forem 45 2 Redukce samohláskové 47 3 Redukce souhláskové Explozivy Charakteristika exploziv Redukce exploziv závislé na znělosti Redukce exploziv závislé na místě tvoření Shrnutí Frikativy Charakteristika frikativ Znělostní redukce frikativ Shrnutí Afrikáty Charakteristika afrikát Redukce afrikát Sonory Charakteristika sonor Redukce sonor Shrnutí stability vokalických a konsonantických rysů Stabilita rysů ve čtených vs. spontánních projevech 62 4 Redukce nadsegmentální Redukce závislé na přízvuku a pozici slabiky ve vyšších řečových jednotkách Rys slabičnosti Nestandardní reprezentace slabičného vrcholu Pobočné slabiky 67 6 STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY

7 OBSA H III Redukční procesy v percepci mluvené češtiny: robustnost fonetických rysů 69 Pavel Machač Magdalena Zíková 1 Pojem percepční robustnost 69 2 Základní otázky výzkumu v oblasti percepce redukovaných forem Experiment: desonorizace frikativ v mluvené češtině Experiment: šeptané frikativy v češtině Fonologická vs. fonetická znělost Kompenzace redukovaných rysů pomocí fonetického detailu Kompenzace redukovaných forem pomocí obsahového kontextu Různé kompenzační strategie v závislosti na typu redukce Experiment: paralelní artikulace ve spontánní češtině Fonologizace fonetických rysů ve spontánní češtině? Role obsahového kontextu Mentální reprezentace redukovaných forem 83 3 Shrnutí 85 4 Závěr 86 IV Přesahy mezi melodémy v běžné řeči 87 Zdena Palková 1 Melodémy ve standardu češtiny Intonace a melodie Melodém a kadence Přehled melodémů, jejich funkce Melodém ukončující klesavý Melodém ukončující stoupavý Melodém neukončující 91 2 Melodémy v realitě běžné řeči Zjištení z nových výzkumů Zaměnitelnost melodémů? Porovnání kontur 96 3 Přesahy melodémů v řeči: doklady z empirického výzkumu Vlivné faktory Popis experimentu Některé výsledky Příklady záměnných kontur Shrnutí 105 STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY 7

8 K ČESK É FONETICE A PR AVOPISU V Prozodické vlastnosti češtiny ve vztahu k mezislovnímu sandhi 106 Zdena Palková 1 Výchozí předpoklady Vztah zvukových kvalit a mezislovní hranice v češtině Mluvní takt a slovní přízvuk Takt a slovo v segmentaci textu Základní typy taktů Délka taktu Pravidelnosti a modifikace základních tendencí Předložková spojení Některé další tendence při spojování monosylab do taktů Zvuková charakteristika mluvního taktu Základní tendence Melodická kontura taktu Diskuse 118 VI K teorii českého pravopisu 119 Oldřich Uličný 1 Vizuální komunikační prostředky Vizuální komunikační prostředky a jejich systémy Grafické systémy pro záznam řeči jednoho jazyka (Orto)grafický systém hláskového písma jednoho jazyka K pravopisným principům Český pravopis ve vztahu k jazykovým rovinám a komunikačním aspektům Principy grafematické Principy syntaktické Principy pragmatické Jiné typy pravopisných aspektů 121 VII Grafémika a česká grafická soustava 122 Martin Beneš 1 Grafické a zvukové reprezentační systémy a významová Rovina jazyka Terminologie (na příkladu češtiny) Korespondence foném grafém v češtině a principy českého pravopisu 127 VIII K fonologickým rysům českého pravopisu 139 Oldřich Uličný 1 Narušování fonologického principu STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY

9 OBSA H 2 Diakritika v češtině a polštině Spřežkový pravopis Spřežky v polštině Spřežky v češtině Kumulativní grafémy Struktura českých spřežek Protifonologický první grafém Protifonologický druhý grafém Protifonologické oba grafémy Princip fonologický, nebo morfologický? 143 IX K příznakovým grafickým a výslovnostním rysům současné češtiny 144 Oldřich Uličný 1 Centrum a periferie v grafice a ve výslovnosti Příznak, příznakový Přejatá slova příznakové centrum češtiny Slova cizí a přejatá Integrace přejatých výrazů Psaní a výslovnost konsonantů v přejatých slovech Vítezství -K-: už nikdy balgón Konsonanty k g, s z ve slovech přejatých Příznakovost centra a příznak fonologické opozice Příznakovost fonologická a lexikální Příznakovost a perifernost Rešerže aj Signalizační, nikoli adaptabilní jev Zápis a výslovnost vokálů ve slovech přejatých Vokalická kvantita Kvantita v domácích a přejatých slovech Bohemizace derivační grafiky Expresivní grafika -y Bohemizace výslovnosti cizích názvů Některé domácí výrazy periferie grafiky i výslovnosti Hláskování českých písmen Příznak fonologický a příznak lexikální Hláskované graficko-fonické zkratky druhé příznakové centrum českého jazyka Zkratky GFH 152 STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY 9

10 K ČESK É FONETICE A PR AVOPISU 7.2 Zkratky v lexikologii Přízvuk zkratek GFH Zkratky GFH jako lexémy Lexikologický vs. fonetický přístup Hloubkový aspekt zkratek GFH Zkratky GFH v povrchových pozicích Zkratky GFH příznakové centrum lexika Závěr 157 X Interpunkce jako případ syntaktického pravopisu 158 Martin Prošek 1 Co je interpunkce Interpunkční čárka Tradiční výklady interpunkce ve větě jednoduché Tradiční výklady interpunkce v souvětí Spojky a, i, ani, nebo, či Dvojité spojovací výrazy Interpunkce ve větě jednoduché subordinace Přívlastek volný a těsný Přívlastek postupně rozvíjející a několikanásobný Příslovečná určení Doplněk Ostatní syntaktické vztahy Infinitivní konstrukce Čárka v souvětí Perspektiva interpunkčního popisu 168 XI Úvahy nad současným českým pravopisem 169 Martin Beneš Kamila Smejkalová 1 K pravopisu přejatých slov Postupy grafické adaptace přejatých a cizích výrazů Míra adaptace Současná kodifikace pravopisu přejatých slov Psaní příslovečných spřežek Psaní velkých písmen v češtině Pravopis morfosyntaktický záznam mluvnické shody 183 Literatura 189 Rejstřík 199 Summary STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY

11 SEZNA M ZK R AT EK SEZNAM ZKR ATEK FR C V F0 H L AM M SEM Ph Gr VP GFH fonetický rys konsonant vokál průběh melodie / základní tón vyšší hodnota základního tónu F0 nižší hodnota základního tónu F0 autosegmentální metrická fonologie melodém významová rovina jazyka zvukový (fonetický, fonologický) reprezntační systém významové roviny jazyka grafický reprezntační systém významové roviny jazyka velké písmeno / velká písmena hláskové graficko-fonické zkratky ESČ Encyklopedický slovník češtiny MČ 1, 2, 3 Mluvnice češtiny 1, 2, 3 PČP Pravidla českého pravopisu PMČ Příruční mluvnice češtiny IJP Internetová jazyková příručka STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY 11

12 K ČESK É FONETICE A PR AVOPISU 12 STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY

13 ÚVODEM Úvodem Předkládaný svazek soustřeďuje kapitoly týkající se fonetických aspektů češtiny a jejího grafického zápisu a je součástí řady Studie k moderní mluvnici češtiny. Fonetické kapitoly se zabývají variabilitou zvukových charakteristik v řeči, pravopisné kapitoly prezentují souhrnný pohled na strukturu a principy české pravopisné soustavy a některých jejích aplikací. Fonetické kapitoly z pera Pavla Machače a Magdaleny Zíkové jsou věnovány problematice segmentální, tedy rovině hlásek a jejich kombinací. První kapitola svazku nazvaná Redukční procesy v řeči z hlediska fonetických rysů tvoří teoretický úvod k pojednání o redukovaných formách v mluvené češtině a zavádí pojmy paralelní artikulace a minimální fonetická informace. Tato část tvoří teoretický úvod k následujícím dvěma kapitolám. V kapitole II, Redukční procesy v produkci mluvené češtiny: stabilita fonetických rysů, se prezentuje systematický a dosud nejpodrobnější přehled nejčastějších hláskových redukcí v současné mluvené češtině. Na základě dosavadních výsledků autoři zjišťují (produkční) stabilitu jednotlivých fonetických rysů. Hlavní pozornost patří redukcím segmentálním, konsonantickým a vokalickým, a dále redukcím ovlivněným faktory prozodickými. V návaznosti na předchozí se autoři třetí kapitoly, Redukční procesy v percepci mluvené češtiny: robustnost fonetických rysů, soustředí na problematiku percepce redukovaných forem řeči. Základní otázky, kterými se výzkum na tomto poli v současnosti zabývá, jsou zde uvedeny do vztahu s poznatky zatím dostupnými pro češtinu, zvl. s rolí fonetického detailu a obsahového kontextu spolu s jejich odlišnou váhou v závislosti na typu redukované formy. Autoři také přinášejí některé hypotézy o mentální reprezentaci redukovaných forem. Čtvrtá kapitola od Zdeny Palkové, Přesahy mezi melodémy v běžné řeči, se zabývá tématem z problematiky intonace věty. Funkční melodické vzorce pro rozlišení výpovědních typů, jež tvoří melodémy, patří mezi nejvíce stabilizované intonační kontury v češtině. Stávající popis dostačuje pro zachycení jejich rozdílů při analýze neutrálního projevu. Realita běžné řeči s expresivními či emocionálními prvky však přináší variabilitu dalších zvukových kvalit, která může způsobit záměnu kontur, zejména při ztrátě kontextu. Doklady STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY 13

14 K ČESK É FONETICE A PR AVOPISU z empirického výzkumu ukazují, že tak může dojít k záměně nejen mezi intonačním signálem deklarativní a neukončené výpovědi, ale např. také mezi signálem neukončené výpovědi a zjišťovací otázky. Kapitola V od téže autorky, Prozodické vlastnosti češtiny ve vztahu k mezislovnímu sandhi, se zabývá otázkou prozodických charakteristik, které mohou přispět k rozpoznání mezislovních hranic. Poznatky novějších výzkumů vedou k posunům v pojetí slovního přízvuku i vztahu mezi taktem a slovem při členění souvislé mluvené řeči. Uveden je přehled základních tendencí k členění na mluvní takty včetně podrobnější diskuse k variabilitě v připojování monosylab do víceslabičných celků. Šestá kapitola s názvem K teorii českého pravopisu (O. Uličný) tvoří úvod k pravopisné části tohoto svazku a přináší funkčně strukturní pohled na český pravopis: pravopisný systém je tvořen usouvztažněnými grafémy a pravopisnými značkami (interpunkčními znaménky ); pravidla jejich užívání v psaných textech se nazývají pravopisné principy. Termín český pravopis pak zahrnuje jak systémové, tak realizační aspekty grafického záznamu češtiny. Martin Beneš v sedmé kapitole Grafémika a česká grafická soustava charakterizuje pravopisný systém český ve srovnání s jinými typy pravopisných systémů, zabývá se terminologií popisu grafické roviny a popisuje korespondence mezi českými fonémy a grafémy. Věnuje se dále dvěma možným způsobům, jak přistoupit k popisu grafické soustavy používajících různých verzí latinské abecedy (reprezentacionistický vs. distribucionalistický přístup). V kapitole O. Uličného s názvem K fonologickým rysům českého pravopisu a s číslem 8 se řeší otázka, co je podstatou fonologického pravopisu a jaký je poměr mezi termíny spřežka a digraf, resp. multigraf. Dále autor nadhazuje, zda je pro český pravopis primární princip fonologický, nebo princip jiný, zvl. morfematický či morfologický. Jak se ukazuje, bez důkladného, zvl. frekvenčního šetření bude každá odpověď na tuto otázku jen intuitivním odhadem. Kapitola devátá od téhož autora, K příznakovým grafickým a výslovnostním rysům současné češtiny, je věnována příznakovosti v oblasti složité problematiky vztahu grafiky a výslovnosti přejatých výrazů. Zároveň autor spatřuje některé obecné souvislosti s výslovností písmenných hláskovaných zkratek bez rozdílu jejich původu a počtu jejich slabik (ČSSD, Ph.D. apod.). Zde autor nabízí novou interpretaci jejich přízvuku na poslední slabice, a to z hlediska lexikologického a fonetického. 14 STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY

15 ÚVODEM Úvahy v kapitole desáté s názvem Interpunkce jako případ syntaktického pravopisu analyzují podstatné rysy české interpunkce, které bývají často hodnoceny jako obtížné uživateli jazyka i lingvisty samotnými. Výklad analyzuje příčiny obtížnosti těchto interpunkčních jevů a hlavně nevýhody a nedostatky současných interpunkčních popisů a doporučení. V tomto duchu jsou též navrženy jisté perspektivy změn interpunkčních zásad českého syntaktického pravopisu. Kapitola Úvahy nad současným českým pravopisem je věnována čtyřem problematickým oblastem českého pravopisu. Zabývá se pravopisnou adaptací cizích slov v češtině, psaním příslovečných spřežek a velkých písmen a mluvnickou shodou. U adaptace cizích slov se analyzují aspekty, které ovlivňují míru adaptace, jako je frekvence slova v českém úzu, jeho stylová charakteristika, hláskové složení apod. V případě příslovečných spřežek se popisují a dokládají možné situace vzniku a odlišení příslovečné spřežky vs. spojení předložky a jména, a role významu. Mezi uvedenými situacemi není ostrá hranice, proto je psaní spřežek relativně obtížné. Oddíl věnovaný psaní velkých písmen postuluje jednotku označenou jako Pojmenování se skládá z tzv. druhové složky, jež v rámci jeho struktury určuje nebo popisuje typ/ druh skutečnosti, a z tzv. propriální složky, tj. ze samotného vlastního jména, které se dané skutečnosti udílí. Poukazuje na některé nekonzistence v Pravidlech českého pravopisu. Závěrečný oddíl poslední kapitoly je věnován shodě přísudku s podmětem v českém pravopis, zaměřuje se na analýzu problematických aspektů v této oblasti a zabývá se teoretickými důvody, které vedou k nejednoznačnému řešení. STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY 15

16 K ČESK É FONETICE A PR AVOPISU 16 STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY

17 R EDUKČNÍ PROCESY V Ř EČI Z HLEDISK A FONETICKÝCH RYSŮ I Redukční procesy v řeči z hlediska fonetických rysů 1 MLUVENÁ Ř EČ A VARIABILITA Mluvená řeč probíhá v čase v podstatě lineárně. Ono v podstatě by bylo možno vynechat, pokud by skutečnost plně odpovídala představě, že věty se skládají z posloupnosti slov a ta že jsou sledem postupně k sobě napojovaných, vzájemně odlišitelných hlásek (podobně jako písmena v psané řeči). A právě na úrovni segmentů začíná při běžné komunikaci zmíněná představa dostávat nezanebdatelné trhliny. Jedná se však o trhliny zejména v oblasti artikulační a akustické, zatímco oblast percepční zůstává většinou bez následků pro porozumění obsahu sdělení (viz kap. III). Jako jistou, byť pokulhávající paralelu bychom mohli uvést přílkad z řeči psané. Pokud čtenář v dosavadním textu nezaznamenal dva překlepy (ve slovech nezanedbatelné a příklad), budiž tento fakt ukázkou toho, že vnímání řeči psané neprobíhá po nejmenších jednotkách, tedy písmenech, nýbrž po větších celcích. Stejně tomu je u percepce řeči mluvené, ačkoli zde dochází k překlepům jiného typu a v podstatně větší nahuštěnosti. O nich se rozepisujeme v dalších odstavcích a označujeme je jako redukované formy či redukce. Cílem výzkumu je nejen popis variability řeči a fonetických (potenciálně i fonologických) procesů v běžně mluvené češtině, ale zároveň snaha poodhalit tendence, zákonitosti, možnosti a omezení, na nichž je řečová variabilita češtiny založena. Stranou zájmu nemůže stát ani druhá strana mince, tedy to, jaké fonetické rysy jsou v rámci produkční variability stabilní, a tedy za konkrétních podmínek řečového aktu nezbytné pro odpovídající percepci, tzv. minimální fonetická informace. Vztah řečové produkce a percepce není zdaleka přímočarý. Dalo by se dokonce říci, že je protkán iluzemi, o nichž mluvčí ani posluchač obvykle nemají ponětí. Jako spolutvůrci komunikačního aktu se zaměřují zejména na obsahovou a pragmatickou stránku hovoru, zatímco stránka formální, zvuková, začíná být nápadná, až když je příčinou nesrozumitelnosti nebo je komunikačně neadekvátní. Řečový signál i v sebeméně redukovaných formách neobsahuje na segmentální úrovni zvuky, o nichž se STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY 17

18 K ČESK É FONETICE A PR AVOPISU domníváme, že zazněly, a současně obsahuje rysy takové, jež vědomě vůbec nezaznamenáme. Řeč je systém značně odolný proti mnoha rušivým vlivům, k nimž mohou patřit právě i redukované formy, a této odolnosti napomáhají specifika percepce řeči. Pro úspěšnost komunikace je rozhodující, zda fonetická informace pokryla potřebu obsahové srozumitelnosti. 2 POJEM R EDUKCE Pojmu redukce se v literatuře užívá v různých významech a je vždy důležité si přesně uvědomit, v jakém smyslu se o redukovaných podobách řeči hovoří. 2.1 Redukce hláskové vs. redukce slovní První, zásadní dělítko bychom mohli vést mezi redukcemi hláskovými a slovními. (Výzkum vyšších redukovaných řečových jednotek se zatím nerozvinul.) Redukce hláskové K hláskovým redukcím řadíme oslabenou artikulaci, elizi a paralelní artikulaci. Oslabenou artikulací označujeme takovou artikulaci, při níž artikulační orgány nedosáhnou cílového artikulačního postavení, ale jen k němu směřují, nebo cílového postavení dosáhnou na příliš krátkou dobu, takže hláska v některých rysech ztrácí svou plnou, kanonickou podobu. Elizí rozumíme případ, kdy percepčně ani akusticky nezaznamenáme žádnou stopu po plánovaném segmentu. Přitom není vyloučeno, že artikulační orgán alespoň částečně provedl plánovaný artikulační úkon. Je-li však tento úkon percepčně bezvýznamný a akusticky nezachycený, má pro nás platnost elidovaného segmentu, neboť se věnujeme produkci a percepci ve vzájemných vztazích. Pojem redukce bývá často ztotožňován pouze s důsledkem elize segmentů nebo jejich oslabené artikulace. Pro popis redukcí však s těmito kategoriemi v mnoha případech nevystačíme, a proto zavádíme pojem paralelní artikulace, která znamená současné uplatnění některých 18 STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY

19 R EDUKČNÍ PROCESY V Ř EČI Z HLEDISK A FONETICKÝCH RYSŮ vlastností dvou hlásek po celou dobu trvání segmentu. V těchto případech, kdy je segment zastoupen pouze jediným rysem, hovoříme o pseudoelizi segmentu. Podrobně o paralelní artikulaci pojednáváme v kapitole Redukce slovní Slovní redukce zahrnují výslovnostní varianty slov a jejich spojení s nahromaděnými hláskovými redukcemi, a to obvykle ve vzájemných vztazích (viz např. 4.1). Jako příklad uveďme slovo samozřejmě nebo věty chce ještě někdo čaj?, prosím vás, ale e], případně co myslíš, který si mám vzít?. Krajním případem je pak úplná ztráta fonetické identity slova jako ve větě ještě máš ten balón?, kde je zájmeno ten zastoupeno slabičnou nazálou, takže jediná zvuková charakteristika, která se z něho zachovala je nazalita. Slovními redukcemi se zabývají spíše specializované, tematicky vyhraněné studie, v běžném kontextu se proto častěji setkáme spíše s redukcemi hláskovými. 2.2 Redukce vokalické vs. redukce v širším smyslu V této oblasti bývá pojem redukce implicitně spojován pouze s oslabováním samohlásek (redukce v užším smyslu), ostatní segmenty jsou pak zahrnovány pod redukce v širším smyslu Redukce vokalické redukce v užším smyslu U vokálů se setkáváme se dvěma základními typy fonologických redukcí, a to s redukcí dostředivou (centripetální) a s redukcí odstředivou (centrifugální). Pro první z nich je charakteristický částečný nebo úplný posun vokálu směrem ke středu vokalického prostoru (centralizace), zatímco pro druhou je typický posun vokálů směrem do rohů vokalického prostoru, tedy ke kardinálním samohláskám. Příkladem dostředivé redukce může být angličtina, odstředivé pak běloruština a v bulharštině část vokálů vykazuje redukci odstředivou, část dostředivou (Harris 2005). V obou artikulačně protichůdných redukčních procesech se však z akustického hlediska jedná o zjednodušení spektrální stavby vokálů. STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY 19

20 K ČESK É FONETICE A PR AVOPISU Redukce v širším smyslu Zde se zabýváme redukovanými formami (redukcemi) v širším smyslu. Tohoto pojmu se používá pro označení takové podoby řečové jednotky, například celého slova, která se odchyluje od podoby kanonické, tedy plně vyslovené či explicitní, a to směrem k hypoartikulaci, tj. méně pečlivé produkci hlásek, hláskových sekvencí a slov či jejich spojení. Kanonické formy tak tvoří referenční rámec pro zkoumání redukcí. O podobě kanonické máme poměrně jasnou představu, neboť při její výslovnosti artikulační orgány dosáhnou svého cílového postavení na dotyčném místě artikulace, a to na přiměřeně dlouhý časový úsek. V takovém případě jsou v rámci slova využity všechny fonetické vlastnosti daných hlásek v plné míře. Realita každodenní řeči na úrovni hlásek, slov i vyšších jednotek bývá nicméně kanonické výslovnosti značně vzdálena. Přitom je nutno zdůraznit, že ani značné nahromadění redukovaných forem nebývá v dané komunikační situaci (viz níže) příčinou snížené srozumitelnosti obsahu, takže nenarušuje průběh komunikačního aktu. Projevy, které jsou vlivem nadměrných redukcí obsahově nesrozumitelné, ponecháváme stranou svého zájmu, neboť neplní očekávanou komunikační funkci. 2.3 Redukce strukturní vs. redukce hypoartikulační Další, velmi podstatné rozlišení, tentokráte nikoli mezi různými typy redukce, nýbrž mezi různými motivacemi redukcí, přináší studie Savy Cutugno (1997). Na základě dosavadního výčtu bychom mohli pojmout podezření o jisté nesouměřitelnosti představených redukcí, neboť jsou různě motivovány. Rozhodně je třeba odlišit redukce strukturní, které jsou podmíněné a zároveň už nějak vepsané do systému toho kterého jazyka, od redukcí daných mluvním stylem a nízkým artikulačním úsilím, tedy hypoartikulací. Tento typ redukcí není přímo vázán na určitou strukturní pozici (třebaže se ve vztahu k ní někde samozřejmě může projevovat častěji a výrazněji), ale je charakteristický pro celou promluvu jako takovou. V obdobném duchu hovoří Strik (Strik Hulsbosch Cucchiarini 2010) obecně o redukované výslovnosti (reduced pronunciation), nikoli redukovaných jednotkách. Strukturní redukce, které se týkají vokálů a jsou vlastní jazykům, jako je například němčina či angličtina, v nichž během vývoje vokalických systémů 20 STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY

21 R EDUKČNÍ PROCESY V Ř EČI Z HLEDISK A FONETICKÝCH RYSŮ došlo v nepřízvučných slabikách k pravidelnému pozičnímu výskytu neutrálního vokálu, tedy šva (něm. berechnete spočítal ). Dodejme ještě, že hypoartikulované formy jsou v řeči mnohem častější a silnější, než jsme leckdy ochotni si připustit, a že jejich používání v řečovém dorozumívání je zcela přirozené. Většinou zaznamenáme již ustálené redukované varianty frekventovaných výrazů jako protože d, jestli, úplně, samozřejmě, prostě, vlastně, když, vole, dobrý den apod., zatímco například devítislabičné slovo biometeorologická realizované v předpovědi počasí jako šestislabičné zůstává bez povšimnutí stejně jako nestandardní reprezentace vrcholu slabiky pomocí slabičné sonory v bezprostředním sousedství vokálu, např. policie. Izolovaně zcela nesrozumitelné a běžnou transkripcí sotva postižitelné v kontextu televizní politické debaty pohotově a nevědomky rekonstruujeme na odpovídající pan kolega. 3 ASPEKTY Ř EČOVÉ VARIABILITY Podívejme se nejprve na různé obecné aspekty řečové variability a s ní souvisejících redukovaných forem a pokusme se alespoň částečně naznačit odpovědi na tyto otázky: Jaké jsou podmínky řečové variability ve zvukové rovině? Jaké jsou příčiny vzniku redukovaných forem? Které faktory ovlivňují přítomnost a míru redukcí v řeči? 3.1 Podmínky řečové variability Základní podmínkou, která umožňuje silnou variabilitu zvukové stránky řeči, je percepční odolnost systému. Mluvčí za normálních okolností respektuje percepční potřeby posluchače, a to v míře, která odpovídá komunikační situaci Zvukové redundance Percepční odolnost je bezesporu podpořena skutečností, že mluvený jazyk jako systém je vybaven bohatou zvukovou redundantností, takže je STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY 21

22 K ČESK É FONETICE A PR AVOPISU odpovídající přenos informace možný i bez realizace všech fonetických vlastností, jak je známe z kanonických forem. Mluvená řeč je tedy značně odolná vůči rušivým vlivům vnějším, které mohou znemožnit percepci některých fonetických charakteristik (např. akustické ruchy), i vnitřním, které bývají příčinou artikulačního oslabení některých hlásek. V akustickém signálu řeči, která je přes značně oslabenou artikulaci dobře srozumitelná, zůstávají ovšem obsaženy ty zvukové charakteristiky, které jsou dostatečným podkladem pro identifikaci slova. Například významnou charakteristikou nazál je ač to zní triviálně nazalita, zatímco jejich místo artikulace či samotné vytvoření závěru v dutině ústní se v češtině jeví jako fonetické rysy s poměrně nízkou stabilitou. Jako příklad uveďme frekventovaný typ paralelní artikulace (viz 5.1) vokálu a nazály: neslyšela > [, udělám (podrobněji viz III 2.6). U exploziv je významným percepčním rysem snížení hlasitosti vzhledem k hláskovému okolí a místo artikulace, zatímco vytvoření úplné překážky, závěru, může být nadbytečné Jednotky percepce řeči Percepce řeči jak známo a jak podporují uvedené příklady kromě spíše výjimečných případů neprobíhá po hláskách (fonémech), nýbrž po větších jednotkách, a pro odpovídající dekódování obsahu velmi často stačí, aby mluvčí realizoval zvukovou konturu dané jednotky. Bylo-li by dekódování řeči založeno na odpovídajícím vnímání jednoho každého fonému v kanonické podobě, stávaly by se zřejmě redukované slovní formy příčinou kolapsu řečové komunikace z důvodu neidentifikovatelnosti významových jednotek. Jako drobný příklad takového kolapsu může sloužit situace, kdy je naopak třeba vnímat danou řečovou jednotku po jednotlivých fonémech: při představování studentů v posluchárně se jeden z nich představil tak, že jeho jméno většina studentů dešifrovala jako Slavík Karel. Student se jmenoval Slabý Karel. Kamenem úrazu byla identifikace jedné hlásky, a sice. Realizace explozivy proběhla bez vytvoření úplné překážky, následkem byla vysoká sonorita (polovokaličnost) segmentu, takže se tento segment více podobal nežli. Se stejným jevem se zhusta setkáváme například ve slovech jako aby, třeba, bude apod. V běžné řeči takovou odchylku od kanonické výslovnosti většinou nezaznamenáme, 22 STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY

23 R EDUKČNÍ PROCESY V Ř EČI Z HLEDISK A FONETICKÝCH RYSŮ neboť je dané slovo součástí obsahového kontextu a pouze zcela výjimečně by mohlo být zaměněno s jiným, takže k odpovídající percepci stačí pouze některé fonetické rysy dané hlásky. V případech, jako jsou například vlastní jména, nemůže být nicméně oporou adekvátního porozumění obsahový kontext, takže se spoléháme na identifikaci jednotlivých segmentů Fonotaktická pravidla Jako opora pro srozumitelnost mohou sloužit rovněž podpovrchově uložená fonotaktická pravidla daného jazyka, která se týkají kombinovatelnosti segmentů v rámci řečových jednotek. V redukovaných formách se sice můžeme setkat s jejich narušením, ovšem uživatel jazyka ví, že některé kombinace hlásek nejsou možné. V takových případech posluchač zřejmě podpovrchově doplňuje to, co objektivně v signálu chybí. V češtině je například v tradičním pojetí nemožné, aby sousedil znělý a neznělý obstruent nebo aby bezprostředně vedle sebe stály vrcholy slabiky, z nichž jeden je reprezentován vokálem a druhý sonorou. Při elizi vokálů, která je jak ukazují analýzy v běžné řeči zřejmě mnohem hojnější, než bychom jako běžní uživatelé češtiny odhadovali, dochází k oběma výše zmíněným prohřeškům proti fonotaktickým pravidlům, které však v komunikačním aktu zůstávají mimo vědomou pozornost jeho účastníků. Příkladem sousedství znělého a neznělého obstruentu může být následek elize prvního e ve spojení slov že se, které je pak realizováno jako. V tomto případě se oproti fonotaktickým pravidlům stává slabičným vrcholem znělý obstruent. Stejně tak následkem elize vokálu vystupuje v roli slabičného vrcholu sonora nebo obstruent v sousedství vokálu: byli loni, fonetika ; vyslovovali apod Nefonetické lingvistické faktory Gramatické struktury Kromě fonetických opor je rekonstruovatelnost redukovaných forem podpořena nefonetickými lingvistickými faktory. Sem patří například očekávatelnost gramatických struktur v rámci výpovědi (popř. také dané komunikační situace), která implikuje určitý gramatický tvar. STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY 23

24 K ČESK É FONETICE A PR AVOPISU Tvary slovesa být v 1. a 3. osobě singuláru (budu, bude) bývají zvukově ztvárněny homofonně. Ve větách až to pako bude konečně pryč, tak ti to řeknu a já ti budu vděčněj, když mi zavoláš je s oporou gramatického kontextu zřejmé, o kterou gramatickou osobu se jedná, a zvuková shoda zůstává vnímateli utajena Lexikální stereotypy a pravděpodobnost výskytu slov Průběh a téma běžného rozhovoru zřejmě přispívají k očekávatelnosti výskytu jistých slov, zatímco přítomnost jiných je méně pravděpodobná. Například z perspektivy věty můžeme uvažovat o postupném (velmi rychlém) snižování pravděpodobnosti výskytu až o vylučování slov, která by se mohla v dané struktuře za normální situace vyskytnout. Extrémním příkladem by mohla být intonačně neukončená výpověď stalo se to v roce devatenáct set šedesát..., takže posluchač očekává její dokončení. V tomto případě za normálních okolností vyloučíme všechna existující slova kromě číslovek od jedné do devíti. Inventář očekávatelných výrazů je potom natolik úzký, že stačí pouhá mlhavá zvuková kontura číslovky, aby posluchač letopočet identifikoval správně: jedna, osm, devět. Pokud by se na konci letopočtu místo očekávané číslovky objevilo například (devatenáct set šedesát) ploutev, je téměř jisté, že by posluchač reagoval přinejmenším tázavě, možná by deklaroval nejistotu v porozumění. Ze stejného důvodu nemusejí ani homofonní formy v kontextu výpovědi způsobovat nejednoznačnosti v identifikaci slovní jednotky. Například varianta může být shodná jak pro slovo jasně, tak pro vlastně. Problematičtější může být predikovatelnost zvukově podobných a obsahově zaměnitelných slov jako například slovanský, slovenský a slovinský, takže nepřesná výslovnost vokálu může způsobit nedorozumění, které nemusí být odhaleno. 3.2 Příčiny vzniku redukovaných forem Vynecháváme příčiny nesystémové, tedy například patologické, a takové, jako je produkce řeči při konzumaci látek ovlivňujících motoriku, a soustředíme se na dvě příčiny obecně platné. 24 STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY

25 R EDUKČNÍ PROCESY V Ř EČI Z HLEDISK A FONETICKÝCH RYSŮ Fyziologické příčiny Synchronizace artikulátorů Jejich základem je neúplná synchronizace glotálních úkonů (činnost hlasivek) se supraglotálními (činnost artikulačních orgánů), což vede k jevům, jako je desonorizace či preglotalizace. Při desonorizaci, při níž zamýšlená, fonologicky znělá hláska ztrácí rys znělosti, dochází k opoždění glotální činnosti vzhledem k činnosti artikulační. Hlasivky tedy začínají kmitat později, než začne vzduch procházet místem artikulace v dutině ústní, a to v postavení po pauze, např.: zářila. Opačný případ spočívá v předsunutí glotální činnosti před artikulační, jejímž důsledkem je přítomnost tzv. preglotalizace ve formě šva před iniciálním konsonantem po pauze. Hlasivky začnou kmitat ještě před vytvořením iniciálního konsonantu. Tento jev je sice v běžné řeči spíše vzácný a může vyvolávat dojem afektovanosti, avšak je nesmírně rozšířený v řeči mediálních mluvčích zprávařů apod. Někteří z nich nezačnou větu bez preglotalizace tohoto typu (leckdy s rázem), a to bez ohledu na to, zda následuje konsonant znělý, či neznělý, např.: bude, poslanecká. Neúplná synchronizace artikulačních úkonů plyne především z různé hybnosti jednotlivých artikulátorů nebo jejich částí a může být posilována nižším stupněm artikulačního úsilí. Například důsledkem opožděného zvednutí měkkého patra (uzavření dutiny nosní) pak bývá prenazalizace nebo úplná nazalizace znělých exploziv po pauze: byl jednou, (viz dále 5.1 a II 3.1) Koartikulační jevy Neúplná či specifická synchronizace artikulátorů je příčinou rovněž zcela běžných koartikulačních jevů. Zmiňujeme se zde o nich především proto, že jejich rozměrnost může být za spoluúčinkování dalších fonetických procesů základem pro vznik značně redukovaných výslovnostních forem. Při produkci řeči se sousední hlásky navzájem ovlivňují, dochází ke koartikulaci (a) aktuálně nezúčastněné artikulační orgány mohou předjímat své postavení při hlásce následující koartikulace anticipační/regresivní, (b) artikulační orgány účastnící se tvoření daného segmentu přetrvávají ve svém postavení i při produkci hlásky (hlásek) následujících koartikulace STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY 25

26 K ČESK É FONETICE A PR AVOPISU perseverační/progresivní. Vznikají tak různě dlouhé přechodové fáze mezi segmenty a v akustickém signálu může být značně obtížné až nemožné určit, do kterého časového bodu situovat hranici mezi hláskami. 1 Následující dvě schémata ukazují ve slově samota na vybraných fonetických rysech (znělost, nosovost, překážka) jednak ideální rozložení vybraných fonetických rysů (schéma 1), jednak jejich přesahy v reálné řeči (schéma 2): znělost nosovost překážka s a m o t a Schéma 1: Ideální rozložení fonetických rysů. znělost nosovost překážka s a m o t a oblasti přesahů fonetických rysů Schéma 2: Přesahy fonetických rysů. silná vodorovná čára přítomnost vlastního fonetického rysu slabší vodorovná čára přesah fonetického rysu do oblasti hlásky sousední (nevlastní fonetický rys) čárkovaná vodorovná čára narůstání/oslabování přesahujícího fonetického rysu plná svislá čára hranice segmentu čárkovaná svislá čára hranice přítomnosti přesahujícího (nevlastního) fonetického rysu Např. nazalita hlásky se v koartikulaci projevuje jak regresivně (anticipací nazality už v průběhu artikulace hlásky ), tak progresivně 1 Za účelem jednotného zpracovávání rozsáhlého množství fonetických dat vznikla kniha Machač Skarnitzl V anglické verzi vyšla pod názvem Principles of Phonetic Segmentation. 26 STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY

27 R EDUKČNÍ PROCESY V Ř EČI Z HLEDISK A FONETICKÝCH RYSŮ (přetrváváním nazality do hlásky ). Konečná zvuková podoba slova je do značné míry závislá na míře rozšíření přesahů fonetických rysů do okolních segmentů Artikulační úsilí Stupeň artikulačního úsilí, a tedy míra artikulační preciznosti by měla být s ohledem na posluchače adekvátní komunikační situaci a komunikačnímu cíli. Netřeba zdůrazňovat, že vyšší míra artikulačního úsilí, než je odpovídající, může sice v jistých situacích působit poněkud nápadně, avšak nižší míra může být příčinou nesrozumitelnosti. Bude-li mluvčí poskytovat informace skupince posluchačů na vlakovém nástupišti za kvílení brzd přijíždějících vagónů, zvolí krom zesílení hlasu jiné artikulační úsilí než při poklidné konverzaci s osobou blízkou. Z hlediska percepčního se míře artikulačního úsilí věnovali například Niebuhr a Kohler (2011), kteří zkoumali závislost citlivosti na redukované formy podle povahy mluvního stylu. Z výsledků vyplývá, že posluchači identifikují redukované formy spolehlivěji, tj. více se spoléhají na rysy nesoucí fonetickou esenci slova (minimální fonetickou informaci viz 4.1), v kontextu redukované řeči než v kontextu řeči formální. Jsou tedy schopni rozlišit mezi různými stupni redukce a při každém z nich spoléhají na jiná vodítka. 3.3 Faktory ovlivňující přítomnost a míru redukcí Extralingvistické faktory Řeč jako nejdokonalejší prostředek lidské komunikace je jak uvádíme výše vybavena bohatou redundantností, a proto je odolná proti mnoha rušivým vlivům (např. Cooke Ellis 2001; Assmann Summerfield 2004). Pod (vnitřními) rušivými vlivy můžeme rozumět zejména všeobecnou tendenci živých organismů dosáhnout cíle za co možná nejmenšího vynaloženého úsilí. V oblasti lidského řečového chování tento princip formuloval Lindblom jako H&H Theory (1990). Písmena H značí hypoartikulaci a hyperartikulaci. Při hypoartikulaci artikulační orgány nedosahují cílového postavení jako při artikulaci plné, pouze se více či méně přibližují. Mluvčí se artikulačně namáhá pokud například nesleduje nějaký estetický cíl jen do té míry, aby mu posluchač rozuměl pokud možno na první pokus. Běžný uživatel jazyka, většinou nevědomky, na základě svých STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY 27

28 K ČESK É FONETICE A PR AVOPISU bohatých řečově komunikačních zkušeností (Pierrehumbert 2003; Johnson 2005) vyvíjí v procesu balancování mezi leností a potřebou být okamžitě srozumitelný bohatý a živý systém řečových redukcí. Funkčnost tohoto systému si mluvčí v každodenní komunikaci ověřuje, dotváří, modifikuje a srovnává se systémy jiných mluvčích. Tendence používat co nejméně mluvního úsilí je silně kontextuálně podmíněna pouze když to komunikační situace dovoluje, může si mluvčí dovolit nedotahovat artikulační úkony (hypoartikulovat). Jestliže to situace nedovoluje kvůli hlučnému prostředí nebo například ve formální komunikaci obvykle se mluvčí snaží o precizněji realizované artikulační úkony (hyperartikulace). Jistou paralelu či adekvátnost k výše popsanému principu produkce řeči bychom mohli spatřovat též v oblasti percepce: výpovědi, jejichž izolované úseky (sekvence hlásek, více slabik, nebo dokonce slova) jsou na segmentální rovině sotva identifikovatelné, nečiní účastníkům komunikace žádné potíže v celkové srozumitelnosti. Jako příklad uveďme sled segmentů (dlouhý, nazální vokál), u něhož bez znalosti kontextu nelze srozumitelnost předpokládat. Přesto byly zachovány ty fonetické rysy, které v kontextu věty umožňují bezproblémovou identifikaci (rekonstrukci) slova: nakonec přišlo patnáct holek a pět kluků, to že nás tam bylo celkem dvacet. Slovo znamená bylo sice velmi silně redukované, avšak zachované fonetické rysy a další faktory takovouto zvukovou formu v dané situaci legalizují. Dlouhé nazální ve svém zvuku zahrnuje (a) zamýšlenou víceslabičnost reprezentovanou třemi plánovanými vokály pomocí rysu trvání, (b) tři nazální konsonanty pomocí rysu nazalita. K hromadění redukovaných forem přispívá také znalost širšího obsahového kontextu, situačního kontextu, znalost mluvčího, stejné nářečí, nízký stupeň oficiálnosti, akusticky příznivé podmínky, zdravý sluch apod. Z mnoha podobných případů, jimiž je každodenní, spontánní konverzace protkána, můžeme soudit, že podstata vztahu produkce a percepce nemusí nutně spočívat v plné výslovnosti hlásek a jejich spojení, nýbrž spíše v nutnosti za daných jazykových a mimojazykových okolností využívat do jisté míry vlastní fonetické rysy hlásek a jiné částečně nebo úplně zamezit. Přiměřené zacházení s fonetickými rysy je důsledkem většinou nevědomě naučených, časově a prostorově koordinovaných pohybů artikulátorů (např. Browman Goldstein 1986 a 1992; Fowler Saltzman 1993). 28 STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY

29 R EDUKČNÍ PROCESY V Ř EČI Z HLEDISK A FONETICKÝCH RYSŮ Lingvistické faktory Vyšší stupeň redukce lze očekávat například u slov: a. synsémantických (nízké významové zatížení v daném kontextu); b. s vysokou frekvencí výskytu; c. s komplikovanějšími konsonantickými skupinami; d. s nízkým kontrastem mezi sousedními hláskami. Příklady: Ad (a): Slovo prostě, pokud vystupuje jako parazitní, může být vysoce variabilní, např. ve větě udělals to prostě úplně blbě. V případě, že je ho užito jako slova plnovýznamového, nebyl by vyšší stupeň redukce na místě, např. nakonec celou složitou záležitost vyřídili velmi prostě. V příkladové větě níže se prostě ocitá na konci promluvového úseku, kde se očekává významové centrum a zpomalení artikulace, tedy podstatně nižší pravděpodobnost redukce, než je tomu u slov parazitních. Ad (b): U slov s obecně vysokou frekvencí se běžně setkáváme s bohatou variabilitou, a tedy s vysokou rozmanitostí redukovaných forem (protože, ale, třeba, jsem, samozřejmě atd.). Totéž se týká i slov se zvýšenou individuální frekvencí, jako jsou slova parazitní (prostě, v podstatě atd.), nebo slova frekventovaná v jistém prostředí (paní učitelko, komunistická, soudruzi, hlasování atd.). Ukázky realizací slova jsem: atd. Ve všech zjištěných variantách se ukazuje jako velmi stabilní hláska a fonetický rys nazality. Ad (c): Uveďme pouze příklady slov, jejichž zjednodušenou zvukovou podobu již můžeme považovat za lexikalizovanou: jestli, vždyť, který, čtyři atd. Ke zjednodušování konsonantických skupin samozřejmě dochází i ve slovech plnovýznamových a na hranicích slov, kde může například při zjednodušené výslovnosti stejných hlásek docházet k nejasnostem ( < a už dostáváš školu STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY 29

30 K ČESK É FONETICE A PR AVOPISU nebo dostává školu nebo dostáváš kolu; < počet usmrcených chodců nebo otců). Ad (d): Je známo, že některé hlásky v češtině bývají často elidovány, a to zejména v intervokalické či v prevokalické pozici. Jedná se zejména o : nevím, to je tak, hezkýho, to ale nejde. Za pravděpodobnou příčinu nízké stability těchto hlásek považujeme fakt, že jejich sonorita je natolik vysoká, že dostatečně nepodporuje kontrast mezi těmito konsonanty a sousedními vokály. V případech elizí ovšem může rovněž docházet k obsahovým nejasnostem (elidováno /j/ v sekvenci : zamýšleno když mi jídlo nechutná, zní když mýdlo nechutná; zamýšleno musíme vyjít z artikulace, zní musíme víc artikulace). 3.4 K postavení redukovaných forem v řeči (prestové a lentové formy slov) V přirozené, neafektované řeči jde obvykle ruku v ruce artikulační tempo a stupeň redukovanosti slova. Formy precizněji realizované, související s pomalejším tempem bývají označovány jako lentové, zatímco silně redukované formy používané při rychlejším tempu se nazývají prestové (např. Meinhold 1973). Lentové formy tedy logicky odpovídají nebo se alespoň blíží formám plně artikulovaným, kanonickým; formy prestové pak zahrnují vyšší stupně redukce daného slova. Koresponduje-li v konkrétním projevu tempo a forma, pravděpodobně si různých forem téhož slova ani nepovšimneme. Produkce řeči se však může stát nápadnou, pokud dojde k porušení této korespondence: Lentové formy při rychlém tempu mohou vyvolat dojem uspěchanosti a překotnosti, zatímco prestové formy v tempu pomalém vyznívají unaveně, rozvláčně, v krajním případě až opilecky. Tehdy zaznamenáváme jistou neadekvátnost volby zvukových prostředků vzhledem ke komunikační situaci. Mnoho výrazů jsme zvyklí slýchat v prestových, redukovaných formách bez ohledu na celkové mluvní tempo, které může být lokálně značně proměnlivé, a na stupeň veřejnosti projevu. Týká se to především slov s vysokou frekvencí výskytu a nízkou obsahovou hodnotou (příklady viz 2.2). 30 STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY

31 R EDUKČNÍ PROCESY V Ř EČI Z HLEDISK A FONETICKÝCH RYSŮ 4 FONETICKÉ RYSY A R EDUKOVANÉ FOR MY V MLUVENÉ ČEŠTINĚ 4.1 Minimální fonetická informace Je-li projev obsahově bez potíží srozumitelný, předpokládáme, že je v něm obsažena minimální fonetická informace, která je podmínkou pro odpovídající percepci. Otázky, jež si v této souvislosti klademe, bychom mohli formulovat takto: a. Čím (kterými fonetickými rysy) je minimální fonetická informace tvořena? b. Podle jakých principů jsou některé rysy zachovávány a jiné oslabovány až vypouštěny? c. Je minimální fonetická informace založena na invariantách? d. Které fonetické rysy jsou za daných podmínek stabilní? Které fonetické rysy či hlásky jsou stabilní konstantně? Jako ukázka minimální fonetické informace může sloužit věta, která reálně zní takto:. Situační kontext: Větu pronesla studentka, která byla vyzvána vyučujícím, aby na tabuli napsala jednu z vět, jež měla připraveny na předchozí hodinu. Studentka si nebyla jistá, zda již danou větu nepoužila, a cestou k tabuli zamumlala výše uvedený sled segmentů. Uvedená věta by v plné formě zněla: Já nevím, jestli jsem to už nepsala. Redukovaná forma obsahuje 16 segmentů, zatímco její plná forma je složena z 27 segmentů. To ovšem neznamená, že by bylo 11 segmentů elidováno. Podívejme se na uvedený rozdíl podrobněji. Jako nestabilní se při dané realizaci věty ukazují: a. Šest hlásek zůstalo reprezentováno jen některým z fonetických rysů čtyři nazální konsonanty (nevím jsem nepsala) byly realizovány bez rysu závěrovosti v dutině ústní, avšak nazalita jako jejich nejstabilnější STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY 31

32 K ČESK É FONETICE A PR AVOPISU a percepčně zřejmě velmi významný fonetický rys byla zachována tím, že se promítla do nejbližších vokálů: první (já) po sobě zanechalo stopu ve formě měkkého hlasového začátku vokálu, který by jinak byl po pauze přirozeně vysloven s rázem; (jestli jsem) zanechalo stopu v podobě rysu palatalizovanosti a zřejmě slabičnosti. b. Pět hlásek považujeme za elidované (nevím), druhé (jestli) a (nepsala) byly elidovány zřejmě jako hlásky nepodporující za daných okolností zvukový kontrast; (jestli) elidováno ( nepodporuje kontrast, spojení a bývají často realizovaná s frikativizovanou explozivou, tedy bez závěru, pouze s více přiškrcenou úžinou předcházejícího ), tuto podobu lze zřejmě považovat za lexikalizovanou. Pokud by další redukce výše uvedené věty vedla k nesrozumitelnosti, pak mluvčí produkovala právě minimální fonetickou informaci, při níž: a. užila nezbytné množství a stupeň vlastních fonetických rysů a zároveň; b. modifikovala kanonické podoby segmentů nejvyšším přijatelným stupněm nevlastních fonetických rysů. Konkrétní podobu a strukturu minimální fonetické informace určuje mluvčí na základě vlastního odhadu srozumitelnosti svého projevu. Stupeň artikulační preciznosti směřuje k minimální úrovni, již považuje za dostačující pro porozumění obsahu. Pokud srozumitelnost v rámci dialogu netřeba zvyšovat, výslovnost bude spět spíše k redukovaným formám, tj. k hypoartikulaci. Hrozilo-li by, že srozumitelnost bude snížena, má mluvčí tendenci zvyšovat artikulační úsilí hyperartikulovanějším způsobem produkce řeči (Wu Shih 2010). 4.2 Minimální fonetická informace kontextuální a akontextuální Podoba minimální fonetické informace jakožto strukturovaného a časovaného nezbytného minima vlastních fonetických rysů a přijatelného maxima 32 STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY

33 R EDUKČNÍ PROCESY V Ř EČI Z HLEDISK A FONETICKÝCH RYSŮ rysů nevlastních není a nemůže být pro všechna slova univerzální a je třeba ji stanovit pro každé slovo zvlášť. Lze však předpokládat jisté obecně platné principy. Je na místě očekávat, že za pomoci kontextu postačí jednodušší informace než bez kontextuální opory. Minimální fonetická informace: a. akontextuální je obsažena ve variantách slov, které jsou srozumitelné izolovaně, bez jakékoli opory mimo samu zvukovou informaci (např. nebo [ ); b. kontextuální je obsažena ve variantách slov, u nichž ke srozumitelnosti nestačí pouhá zvuková informace. Srozumitelnost je podmíněna oporou o obsahový (situační) kontext (např. nebo [ ). Akontextuální minimální fonetická informace musí být bohatší na vlastní fonetické rysy a zároveň chudší na rysy nevlastní než informace kontextuální, a je proto produkována s relativně větší artikulační přesností. 4.3 Fonetické rysy Pro popis reálné řeči a pro odkrývání principů vztahu její produkce a percepce se jeví jako výhodné pracovat se zmíněnými fonetickými rysy. Jedná se v prvé řadě o rysy artikulační a od nich odvozené rysy akustické; jejich korelace s rysy percepčními může být v souvislé řeči z hlediska obsahové srozumitelnosti značně volná (viz kap. III). Proč fonetické rysy? Smysl používání této metody tkví v cíli, tedy ve zkoumání a popisu řečové reality. Přes rysy percepční a akustické se pokoušíme odhalovat obecné principy, které jsou základem minimální fonetické informace, a to jak v oblasti produkce, tak v oblasti percepce. Předpokládáme tedy, že některé fonetické rysy jsou za daných podmínek zcela stabilní a tvoří invariantní oporu v bohaté řečové variabilitě. Fonetičnost, či fonologičnost? Protože míra artikulační preciznosti je určována potřebou být srozumitelný, zkoumáme percepční významnost a potenciální fonologickou platnost STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY 33

34 K ČESK É FONETICE A PR AVOPISU fonetických rysů. Přitom je nutno zdůraznit, že jde o koncepci fonetickou, nikoli nutně fonologickou. Primárním cílem není výzkum distinktivních rysů v systému jazyka, nýbrž fonetické, případně fonologické zákonitosti v reálné řeči. Nejde tedy o vytvoření co nejmenší sady rysů, naopak zohledňovány jsou i veškeré tzv. fonetické detaily. Aplikovatelnost Metoda fonetických rysů se prozatím výrazně osvědčila při segmentaci řečového signálu. Současné fonetické výzkumy jsou obvykle založeny na korpusech s velkým množstvím řečových dat. Podle typu výzkumu je nutno akustický signál členit na řečové jednotky, například na hlásky, slova, přízvukové takty atd. Pomocí pravidel založených právě na fonetických rysech (Machač Skarnitzl 2009) bylo ve srovnání s jinými pravidly dosaženo značně vysoké shody v umísťování hranic segmentů mezi různými anotátory (Cosi a kol. 1991, cit. in Pauws Kamp Willems. 1996; Pitt a kol. 2005; Wesenick Kipp 1996; Kvale Foldvik 1991). Jednotně zpracovaný korpus je základem pro spolehlivost výsledků. Nabízí se též využití například v psycholingvistice, ve forenzní fonetice nebo v oblasti řečových technologií (syntéza a rozpoznávání řeči). Pomocí fonetických rysů můžeme charakterizovat každou hlásku ze dvou hledisek (Machač Skarnitzl 2009): a. hláska jako teoretický konstrukt; b. konkrétní realizace hlásky v řečovém projevu. Hlásku pojímáme jako dynamický, hierarchizovaný systém potenciálních fonetických rysů s různou mírou stability. Dynamičnost spatřujeme ve variabilitě její realizace podle daných podmínek. Potenciálnost fonetických rysů vyjadřuje možnost využití pouze některých rysů, které jsou dané hlásce vlastní při její plné realizaci, a možnost přejímat rysy hlásek sousedních. Při realizaci promluvy mluvčí vybírá z množství možných artikulačních gest, která může realizovat v nějaké míře a v jistém načasování. Různá míra stability odráží skutečnost, že některé fonetické rysy zůstávají i v silně redukovaných formách, např. ve slově třeba > > 34 STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY

35 R EDUKČNÍ PROCESY V Ř EČI Z HLEDISK A FONETICKÝCH RYSŮ > > > > [ se jeví jako stabilní frikativnost, případně vibrantnost konsonantu a formantová struktura vokálu; nestabilní jsou obě explozivy, především, a také dvouslabičnost slova reprezentovaná v plné formě dvěma vokály (podrobněji viz kap. II 3.5). Hierarchičnost znamená, že některé rysy mizí v řeči dříve než jiné. Mění- -li se například rys znělosti u exploziv, lze očekávat, že při tomtéž mluvním úsilí již došlo ke ztrátě rysu kvality u některých vokálů apod Vlastní fonetické rysy Hláska jako teoretický konstrukt je statický jev, jejž využíváme pro výčet všech fonetických rysů, které hlásku charakterizují v její plné, ideální, kanonické podobě. Takové rysy nazýváme vlastní. Příklady vlastních fonetických rysů a. Vokály z hlediska: artikulačního: otevřenost vokálního traktu, kmitání hlasivek, nastavení jazyka a rtů atd.; akustického: přítomnost hlasivkového tónu a plné formantové struktury atd.; percepčního: vysoká sonorita, vokalická kvalita a kvantita, slabičnost atd.; + jemnější odstínění (např. vysokost, zadnost atd.). b. Explozivy z hlediska: artikulačního: závěrovost, uvolnění závěru, místo artikulace, ne/kmitání hlasivek atd.; akustického: snížení intenzity, šumová fáze (hlavně u neznělých), ne/ přítomnost F0, bez formantové struktury atd.; percepčního: ne/znělost, orálnost, evt. explozivnost, snížení hlasitosti atd Nevlastní fonetické rysy Na rozdíl od hlásky jako statického teoretického konstruktu se její konkrétní realizace odehrává v čase a je jevem dynamickým a vysoce variabilním. Nevlastní fonetické rysy mění při řeči zvukový charakter hlásky v porovnání s její kanonickou podobou a stávají se příčinou jejího obtížnějšího dekódování, STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY 35

36 K ČESK É FONETICE A PR AVOPISU ovšem jejich přítomnost může být nezbytná pro odpovídající rekonstrukci slova. Nevlastní rysy se uplatňují buď intenzivně v tom případě zasahují jeden segment (např. desonorizace znělých alveolárních frikativ v intervokalické pozici), nebo extenzivně ze segmentu, jemuž jsou vlastní, se rozšiřují na okolní segmenty, pro něž jsou nevlastní (např. sonorizace a nazalizace: já jsem se, též ). Příklady faktorů vyvolávajících přítomnost nevlastních fonetických rysů: a. vliv hláskového okolí (např. desonorizace vokálu mezi dvěma neznělými obstruenty asi sis ; sonorizace neznělých obstruentů mezi znělými v sousedství vokálů a/nebo sonor viz já jsem se); b. artikulační a aerodynamické usnadnění (např. desonorizace znělých alveolárních frikativ ve znělém okolí zejména, viz kap. II a kap. III 2.1); c. funkční zatíženost fonetického rysu (např. nazalita, labiálnost, velárnost, palatálnost, viz kap. III 2.7.) 4.4 Výslovnostní oblasti, zvukové siluety a kontury S minimálním využitím vlastních fonetických rysů a současně s maximální přítomností rysů nevlastních se setkáváme ve spontánní řeči, ať už veřejné, či neveřejné. Proto se právě tento typ projevu stává nejbohatším zdrojem pro poznávání principů, které spoluutvářejí minimální fonetickou informaci na úrovni slov. Projevy s výslovností explicitní, plnou, necháváme stranou, neboť jejich srozumitelnost je dána precizní artikulací a percepce není zatížena nutností rekonstruovat významové jednotky. Stejně tak nezkoumáme projevy nesrozumitelné, neboť vztah produkce a percepce je nabouraný a projev neplní základní komunikační funkci. Schéma 3 představuje možný model vztahu mezi úrovní artikulace a srozumitelností. Zvukovými konturami projevů (schéma 3) rozumíme pomyslné křivky vyjadřující míru uplatnění vlastních artikulačních fonetických rysů. V případě srozumitelných redukovaných projevů oscilují mezi oběma výše zmíněnými krajnostmi vysokým a minimálním využitím artikulačních 36 STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY

37 R EDUKČNÍ PROCESY V Ř EČI Z HLEDISK A FONETICKÝCH RYSŮ fonetických rysů. Horní slabá křivka na níže zobrazeném schématu symbolizuje zvukovou konturu při explicitní, precizní výslovnosti a pohybuje se výhradně v oblasti srozumitelnosti, zatímco dolní slabá křivka zobrazuje zvukovou konturu výslovnosti silně redukované, která má za následek nesrozumitelnost promluvy. Silná křivka, značící konturu promluvy redukované a současně celkově srozumitelné, zasahuje jak oblast identifikovatelnosti segmentů (A), tak oblast jejich neidentifikovatelnosti (B). Zvukovou siluetu tvoří plocha ohraničená zdola přímkou s nulovým využitím hláskových rysů (y = 0 %), shora zvukovou konturou (y = %), zleva a zprava počátkem a koncem promluvy (osa x). Vzdálenost kontury v daném místě od osy x je úměrná míře využití fonetických rysů (osa y). Schéma 3: Schéma výslovnostních oblastí a zvukových kontur (dle Machač 2004, upraveno). A oblast identifikovatelnosti segmentů; B oblast neidentifikovatelnosti segmentů; C hranice identifikovatelnosti; D oblast hyperartikulace; osa x průběh řečového signálu v čase; osa y míra využití hláskových rysů [%]; horní slabá křivka zvuková kontura při explicitní výslovnosti; dolní slabá křivka zvuková kontura nesrozumitelné, extrémně redukované promluvy; silná křivka zvuková kontura plně srozumitelné promluvy při redukované výslovnosti; plochy ohraničené shora silnou křivkou a zdola přímkou C oblasti primárních informací ; plochy ohraničené shora přímkou C a zdola silnou křivkou oblasti sekundárních informací. STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY 37

38 K ČESK É FONETICE A PR AVOPISU Pro celkovou srozumitelnost promluvy je důležitá přítomnost částí zvukových siluet nad hranicí identifikovatelnosti, které tvoří oblasti primárních informací pro odpovídající vnímání obsahu. Otázkou je, podle jakých pravidel se musejí vyskytovat, tedy především v jakých odstupech a s jakým obsahem (typy hlásek a jejich spojení) za jakých okolností. Je nutno brát v úvahu i podobu sekvencí, které se sice vyznačují nízkým využitím vlastních fonetických rysů a vysokou přítomností rysů nevlastních, takže se pohybují pod hranicí identifikovatelnosti na úrovni segmentů, avšak jejichž přítomnost však může být pro celkovou srozumitelnost nezbytná. Nazýváme je oblastmi sekundárních informací. Některé fonetické rysy a hlásky celkově vykazují velmi nízký stupeň redukcí, a tedy vysokou stabilitu (jedná se například o neznělé sykavky, jejichž redukovaná výslovnost podstatně snižuje, nebo za určitých podmínek dokonce znemožňuje srozumitelnost). Tyto hlásky jsou jakoby předem určeny k tomu, aby tvořily oblasti primárních informací a plochy zvukové siluety pod nimi. Pokud se však hlásky s velmi stabilní zvukovou charakteristikou v promluvě nevyskytují, zastupují je ve funkci hlásky s rysy obecně méně stabilními. V takových případech hovoříme o relativní stabilitě hláskových rysů. 5 FONETICKÉ RYSY PŘI ANALÝZE R EDUKOVANÝCH FOR EM Metoda analýzy přirozené řeči založená na fonetických rysech má být především pomůckou (1) k přehlednému znázornění podoby redukovaných forem řečových jednotek v porovnání s formami kanonickými, (2) ke znázornění vlastních a nevlastních fonetických rysů v konkrétním projevu, k jejich kvantifikaci za daných fonetických okolností, (3) pro odkrývání absolutní i relativní stability vlastních fonetických rysů (viz kap. 4), a tím k odhalování principů fonetických, případně fonologických procesů v redukované řeči. 5.1 Paralelní artikulace Kromě elize a oslabené artikulace jsme na základě mnoha analýz běžné mluvy nuceni zavést další kategorii redukčních procesů, a to paralelní artikulaci. 38 STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY

39 R EDUKČNÍ PROCESY V Ř EČI Z HLEDISK A FONETICKÝCH RYSŮ Tento typ redukce podrobněji popisujeme až zde, protože na rozdíl od elize a oslabené artikulace je k jeho popisu třeba využít fonetických rysů. Jedná se o označení případů, kdy jsou některé vlastní fonetické rysy sousedních hlásek přítomny současně po celou dobu trvání segmentu. Takovou situaci by také bylo možno interpretovat jako elizi jedné hlásky a současné zabarvení hlásky sousední, čímž se ovšem může vytratit smysl a nutnost tohoto zabarvení. Proto zavádíme pojem pseudoelize (viz 5.1.2). Uveďme jako příklad nazalizaci vokálu v češtině, k níž může dojít z čtyř hlavních příčin, podle nichž ji kategorizujeme takto: a. Patologická jako důsledek otevřené huhňavosti (stojí mimo naši pozornost). b. Manýristická jako důsledek snahy o ozvláštnění mluvy (stojí mimo naši pozornost). c. Koartikulační jako důsledek neúplné synchronizace artikulačních orgánů. Nazalita nazál působí jako nevlastní fonetický rys na sousedních hláskách: vokál před nazálou bývá nazalizován vlivem spuštění měkkého patra již během samohlásky, tedy před vytvořením orálního závěru nazály (např. ten [tẽn]); vokál po nazále bývá nazalizován v důsledku opožděného zvednutí měkkého patra po uvolnění orálního závěru (např. mol [mõl]). Automaticky jsou nazalizovány vokály mezi nazálami (např. maminka ). Někdy koartikulační nazalizace zasahuje více hlásek mezi nazálami (např. normálně nevím ). Koartikulační nazalizace není mluvčím plánována a stejně jako další zvukové důsledky koartikulačních procesů, pokud jsou realizovány v běžné míře, není percepčně nápadná ani funkční. Při zvýšené míře soustředěného artikulačního úsilí by zřejmě bylo možné koartikulační nazalizaci téměř nebo úplně zabránit, což by ovšem v komunikačním procesu postrádalo smysl a odporovalo by to přirozené tendenci k artikulační ekonomii. d. Funkční nazalizace vzniká jako důsledek plánování produkce dvou (nebo více) různých segmentů, obvykle nazály a vokálu, jejichž realizace, přesněji realizace některých fonetických rysů, však probíhá současně v jednom časovém úseku: nazála je vytvořena bez orálního závěru [závěrovost-] a nazalita jako její nejstabilnější vlastní fonetický rys parazituje na sousedním vokálu, kde vystupuje v roli fonetického STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY 39

40 K ČESK É FONETICE A PR AVOPISU rysu nevlastního [nazalita+], např. nemáš [. Vokál zde působí jako hostitel, nazalita jako host. Samotná nazalita vokálu ani v těchto případech není nápadná v tom smyslu, že by posluchač v procesu komunikace vědomě zachytil jeho nazální zabarvení. Realizace nazál bez závěru není ve spontánní řeči vzácností. Význam nazalizace vokálu v češtině můžeme ukázat například tehdy, má-li jako jediný fonetický rys rozlišovací funkci: než až jsem [s se udělám udělá myslím, že [ s jestliže atd. U slova jestliže se v této výslovnostní formě setkáváme s jiným typem paralelní artikulace: po sobě zanechává stopu na vokálu, a sice palatálností, která jako nevlastní fonetický rys parazituje na sousedním vokálu. V tomto případě zní zavřeně, jako (podrobněji viz kap. III 2.6); podobně např. pěkný atd Homofonie Všimněme si jednoho z důsledků paralelní artikulace, která spočívá v přenosu nazality na vokál. Při redukci vokálu (v užším slova smyslu) tak vzniká v češtině značně frekventovaný segment, a sice nazální šva [, které zastupuje rozličné sekvence hlásek. Zmíněným důsledkem pak je homofonie na úrovni: a. slabik (např. [ ne-, na-, ni-, ně-, také mů(že) atd.); b. slov (např. [ no, on, my; dále např. nevím, nejím); c. slovních spojení (např. já jsem to, já se na to). Poznamenejme v rámci homofonie, že též orální šva může zastupovat celé sekvence hlásek a způsobovat homofonii (např. jasně, vlastně; prostě, jistě atd.). U slov s nebo v iniciální pozici je příznačné, že ač se v podstatě jedná o vokál, není realizován ráz. Měkký hlasový začátek můžeme 40 STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY

41 R EDUKČNÍ PROCESY V Ř EČI Z HLEDISK A FONETICKÝCH RYSŮ chápat jako pozůstatek nebo fonetický rys plánovaného iniciálního konsonantu Typy paralelních artikulací V různých typech řečového materiálu, který využíváme pro výzkum redukovaných forem, zatím pozorujeme několik typů paralelních artikulací (tab. 1). Ve většině případů se jedná o současnou realizaci fonetických rysů vokálu a konsonantu (levý sloupec tabulky). Hostitel a host Podle směřování k apertuře (otevřenost vokálního traktu), nebo ke striktuře (zavřenost vokálního traktu) rozlišujeme paralelně realizované segmenty, které by se objevily při kanonické výslovnosti, hostitelské a hostující. Je-li základem paralelní artikulace směřování k apertuře, pak je hostitelem vokál (V), zatímco hostem je konsonant (C), přesněji fonetický rys, který se z něho zachoval. Pokud artikulace směřuje ke striktuře, označujeme konsonant jako hostitele a vokál je hostem. Pseudoelize Segment, jehož rys působí jako host v prostředí hostitele, podléhá pseudoelizi, tj. absenci většiny vlastních fonetických rysů i časového intervalu, v němž by byl realizován při plné výslovnosti. Typy paralelních artikulací příklady typy segmentů hostitel host nevl. FR hostitel host zápis V/C V nazála nazalita e n [ẽ]; [e]nas+ V/C V [j] palatálnost e j [e]; [e]pal+ V/V V V labializace e o [e ]; [e]lab+ V/C C V labializace s u [s ]; [s]lab+ V/C C V velárnost l o [l ]; [ ]; [l]vel+(lab+) Tab. 1: Typy paralelních artikulací pozorovaných v češtině. STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY 41

42 K ČESK É FONETICE A PR AVOPISU 5.2 Ilustrace modifikovaných fonetických rysů V kap. I 4.3, vysvětlujeme potenciálnost fonetických rysů jako možnost využívat pouze některé rysy vlastní a možnost přejímat rysy hlásek sousedních jakožto nevlastní. Pokud bychom chtěli sestavit výčet vlastních fonetických rysů pro jednotlivé typy hlásek a hlásky samotné, dostali bychom se k počtu několika desítek. Z praktických důvodů proto v následující tabulce (2) uvažujeme pouze ty rysy, které byly ve slově (větě) vzhledem k jejich kanonické podobě hlásky modifikovány (vlastní) nebo jej modifikovaly (nevlastní). Vynecháváme například rys závěrovosti, neboť se ve znázorňované redukované formě nevyskytují hlásky závěrové, délku/krátkost, neboť fonologická krátkost není modifikována, atd. Tabulka 2 znázorňuje redukované formy slova než a až, které se v reálné výslovnosti liší jediným fonetickým rysem, nazalitou vokálu. Z fonetických rysů vybíráme orálnost a nazalitu, kvalitu vokálu a redukci vokálu a počítáme též s rysem paralelnost. ortograficky ortoepicky reálně modifikované/ /modifikující fonetické rysy než až ə š ə š orálnost - orálnost nazalita + nazalita kvalita vok. - kvalita vok. - redukce + redukce + paralelnost + paralelnost Tab. 2: Modifikované fonetické rysy slov než a až. tmavě zabarvené buňky = přítomnost vlastního FR nezabarvené buňky a znaménko - = nepřítomnost vlastního FR světle zabarvené buňky a znaménko + = přítomnost nevlastního FR nezabarvené buňky = nepřítomnost (nevlastního) FR Z tabulky je na první pohled zřejmé, že si v redukované formě obou slov zachovalo všechny vlastní fonetické rysy, nebyla modifikována žádným 42 STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY

43 R EDUKČNÍ PROCESY V Ř EČI Z HLEDISK A FONETICKÝCH RYSŮ nevlastním, jeho podoba je tedy kanonická. Hlásky a jsou podle našich pozorování v češtině z hlediska fonetických rysů nejstabilnější. Situace u vokálů je složitější. U slova až došlo u vokálu pouze ke ztrátě rysu kvalita ([kval-], [red+]). Ve slově než se objevuje tentýž rys, ale přibývá ještě funkční nazalita [naz+] jako reziduum plánované nazály a s tím související paralelnost. 5.3 Zápis redukovaných forem pomocí fonetických rysů ve vztahu k formám kanonickým Pro výzkum stability fonetických rysů (FR) a struktury minimální fonetické informace se ukazuje jako výhodný zápis níže uvedeného typu (schéma 4), který je založen na kanonické výslovnosti a opatřen označením nepřítomnosti vlastních FR a přítomnosti nevlastních FR. Tento způsob zápisu umožňuje též kvantifikaci sledovaných jevů, modifikovaně též v analyzačním programu Praat (Boersma Weenink 2009). vlast. FR záv- kval- kvalkanon. n e š a š nevlast. FR red+ red+ naz+ paralelnost+ Schéma 4: Modifikace kanonické podoby slov než [ a až záv = závěrovost, kval = kvalita daného vokálu, red = kvalitativní redukce vokálu, naz = nazalita, znaménko - = nepřítomnost vlastního FR, znaménko + = přítomnost nevlastního FR, rámeček = paralelní artikulace Jako další příklad zápisu redukované formy uvádíme slovo neslyšela (schéma 5), které bylo realizováno jako [. Devět segmentů v kanonické podobě bylo redukováno na pět tři byly elidovány a dva realizovány paralelní artikulací. Jistou zvláštnost v redukovaných formách však nikoli neobvyklou představuje percepční slabičnost neznělé frikativy, která přejala funkci slabičného nukleu od elidované samohlásky. V širším pojetí se jedná rovněž o paralelní artikulaci. STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY 43

44 K ČESK É FONETICE A PR AVOPISU vlast. FR záv- kval- elid. elid. kval- elid. kanon. n e s l š e l a nevlast. FR red+ slab.+ red+ naz+ paralelnost+ Schéma 5: Modifikace kanonické podoby slova neslyšela Podle povahy výzkumu lze uvažovat například též jemnější klasifikaci fonetických rysů vokálů (přednost, střednost, zadnost, vysokost, středovost, nízkost) i konsonantů (alveolárnost, palatálnost atd.). Graduálně se projevující rysy, je-li to zapotřebí, doplňujeme v zápisu podtržítkem, které signalizuje, že se jmenovaný rys neprojevuje plně (např. částečná frikativnost vokálu nebo explozivy: frik+_) 44 STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY

45 R EDUKČNÍ PROCESY V PRODUKCI MLU V ENÉ ČEŠTIN Y II Redukční procesy v produkci mluvené češtiny: stabilita fonetických rysů 1 LEGITIMITA REDUKOVANÝCH FOREM Soustava fonetických rysů v podobě, v jaké byly představeny v kapitole I, nachází nejúčelnější uplatnění v popisu redukčních procesů spontánní mluvy. Připomeňme, že fonetické rysy jsou formulovány jako nástroj pro postižení řečových deformací, jsou tedy z definice dynamické v tom smyslu, že potencialita změny se odráží přímo v jejich vymezení. Fonetické rysy jsou proto v našem pojetí přirozeně svázány s redukovanou mluvou převážně spontánního charakteru. Volbou termínu mluvená čeština v nadpisu kapitoly naznačujeme, že předmětem našeho zájmu jsou v zásadě všechny typy mluvených projevů, zvláštní zřetel však patří projevům spontánním. Spojení spontánní řeč, spontánní čeština budou v této studii používána jako souhrnná označení pro nepřipravené projevy, rozhovory a další typy promluv, které vznikají v neformálním prostředí, často mezi přáteli sdílejícími širší externí a samozřejmě i řečový kontext. Oslabení (externě) normativních faktorů v takových řečových situacích přirozeně vede k posílení principu artikulační úspory a tím ke stírání rozdílu mezi hláskami. Sdílená znalost kontextu spolu se znalostí řečových návyků mluvčího naopak posiluje posluchačovu toleranci, rozuměj schopnost jejich rozpoznání, k různým typům hláskových redukcí. Redukce, ke kterým v řeči dochází, nejsou náhodné, naopak, jsou to systematické procesy odrážející zákonitosti produkce a percepce řeči i systému jazyka a jako takové si zaslouží nemenší pozornost, než jaká byla tradičně věnována popisu zákonitostí prestižních (standardních) forem jazyka a řeči. Spontánní čeština je tedy výsledkem působení řady heterogenních faktorů a je zde definována spíše vnějšně, tj. okolnostmi, za kterých komunikace probíhá, než vnitřně, např. vymezením pro ni typických postupů a prostředků. Z hlediska tradiční terminologie zároveň upozorňujeme na to, že spontánní řeč je v našem pojetí chápána poměrně široce. Zdaleka STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY 45

46 K ČESK É FONETICE A PR AVOPISU nezahrnuje pouze projevy zřetelně emocionální (viz typologie řečových stylů podle Labova (Labov 1972, cit. in Eskénazi 1993), nýbrž i zcela běžně mluvenou řeč v podmínkách, které netlačí na řečovou autokontrolu mluvčích. Spontánní mluva tedy v našem pojetí obsáhne jak vyjadřování emocionálně laděné, tak vyjadřování běžné každodenní mluvy, a osciluje tak mezi příležitostně užívanými termíny spontánní a běžná řeč (Labov 1972, cit. in Eskénazi 1993; v obdobném duchu hovoří o běžné výslovnosti Hála 1967). Cíle této studie jsou tedy několikeré: v prvé řadě nahlédnout zákonitosti řeči prizmatem běžných výslovnostních variant, dále představit popisný nástroj vhodný k jejich zachycení a v neposlední řadě rehabilitovat, alespoň po lingvistické stránce, nestandardní mluvenou češtinu, která z deskriptivního hlediska představuje nesmírně cenný zdroj poznatků o principech fungování řeči. Spontánní řeč je, bohužel, vzácný materiál, který se k lingvisticky popisným účelům získává obtížněji než řeč připravená, čtená či mluvená. Ne vždy je možné pracovat přímo se spontánním projevem. Legitimita redukovaných řečových forem ve smyslu jejich produkční přirozenosti a percepční nevýraznosti se nicméně projevuje právě v tom, že redukovanými hláskovými a slovními variantami se běžně vyznačují i projevy připravené, posluchači dokonce hodnoceny jako kultivované (Machač Skarnitzl 2009). Přirozené redukční procesy proto mohou být v řadě případů ilustrovány i na materiálu projevů formálnějších, připravených nebo čtených. Tímto způsobem postupujeme i v rámci této studie: tam, kde chybí spontánní řečový materiál a kde relevantní data nabízí i řeč připravená, vybíráme je z dostupného materiálu. Problematika redukcí je zde nahlížena ze dvou komplementárních hledisek: první část představuje redukční procesy převážně z hlediska produkčního. Soustředí se na fyziologické motivace hláskových změn a zjišťuje produkční stabilitu fonetických rysů. Úkolem této části je zároveň poskytnout základní přehled a klasifikaci nejčastějších řečových redukcí. Produkční hledisko bude vzápětí doplněno pohledem percepčním, třebaže to vzhledem ke kusosti dosavadních poznatků pro češtinu bude pojednáno v poměrně skromnějším rozsahu. Z bohatství redukčních procesů, kterými se vyznačuje souvislá řeč, se soustředíme pouze na redukce segmentální, s drobným nahlédnutím na 46 STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY

47 R EDUKČNÍ PROCESY V PRODUKCI MLU V ENÉ ČEŠTIN Y vybrané prozodické faktory, které se mohou na povaze redukcí podílet. Typy hláskových redukcí dělíme v souladu s obecnou segmentální dichotomií dále na redukce samohláskové (viz 2.1) a souhláskové (viz 2.2). Vybrané redukce spjaté s vyššími, nadsegmentálními rysy (např. slabičnost) a redukce (spolu) podmíněné vyššími řečovými jednotkami (segmentací do mluvních taktů a vyšších řečových celků) a prozodickými rysy (slovní přízvuk) představí oddíl R EDUKCE SAMOHLÁSKOVÉ V typologii redukcí představené v úvodní části byly zmíněny dva směry kvalitativních redukcí vokálů: (a) redukce dostředivé (centripetální), projevující se centralizací vokálů směrem ke středu vokalického prostoru a (b) redukce odstředivé (centrifugální), charakteristické dalším vyhraněním artikulační polohy jednotlivých vokálů (Harris 2005). Dostředivé redukce jsou přitom obecně častější a v podstatě univerzální, s odstředivými se setkáme spíš zřídka a jen v některých jazycích (např. v běloruštině). Rozlišení vokalických redukcí podle směru, v jakém jsou artikulačně taženy, odráží ovšem pouze jednu z dimenzí produkce samohlásek jejich kvalitu. K produkčnímu oslabování vokálů může přirozeně docházet ve všech relevantních aspektech jejich produkce: znělosti, nazalitě, kvantitě a kvalitě, kam bychom mohli rovněž započítat i případná odchýlení od kanonického postavení rtů, tedy delabializaci samohlásek zadní řady a labializaci samohlásek řady přední. 1. Znělost Ke ztrátě znělosti vokálů nedochází sice v češtině systematicky v určitých kontextech (tak jako např. v japonštině), přesto to není proces češtině neznámý. Pravděpodobnost, že samohláska ztratí znělost, se samozřejmě liší podle jejího hláskového okolí. Hláskové kontexty, které významně ztěžují udržení fonace, jsou především ty, kdy je samohláska, nejčastěji vysoká, obklopena neznělými frikativami (případně afrikátami), např. on si stěžuje -, ručičku. Rychlé tempo řeči často nedovoluje sladit fonační a aerodynamické úkony potřebné pro náležitý přechod z neznělé frikativy STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY 47

48 K ČESK É FONETICE A PR AVOPISU přes vokál zpět na neznělou frikativu a vysoký vokál zůstává spíše naznačen jako při šepotu. 2. Nazalita Nazalita se projevuje nazálním zabarvením vokálu a vzniká vlivem sousední nazály, např. monument, Milana. Nazální nádech samohlásky je v těchto případech způsoben nepřesným sladěním pohybu měkkého patra s artikulačním přechodem mezi samohláskou a nazálou: měkké patro se buď dovírá až v průběhu následující samohlásky (ve spojení nazála- -vokál), nebo se naopak už v jejím průběhu otvírá (ve spojení vokál-nazála). Více k nazalitě a jejím různým typům viz kap. I 5.1 a kap. III Kvantita Kvantitativní redukce postihují jak systém dlouhých, tak systém krátkých vokálů. V obou případech jsou z fyziologických důvodů ke zkrácení nejnáchylnější samohlásky zavřené (,,, ), ostatně jsou to tytéž samohlásky, které se vyznačují obecně nejkratším trváním. Velmi časté je zkracování dlouhých samohlásek v koncovkách, ať už jmenných, či slovesných, např. naším, klukům, bojí se strašidel apod. 4. Kvalita Kvalitativní redukce vokálů je povahy graduální, týká se především vokálů krátkých nebo zkrácených, tj. fonologicky dlouhých, leč trváním krátkých. Všeobecná tendence například při rychlejší mluvě směřuje ke smršťování vokalického prostoru. Při posunu směrem ke středu vokalického trojúhelníku hovoříme o centralizaci samohlásek, které si v tomto případě ještě do jisté míry zachovávají některé percepční fonetické rysy vokálu zamýšleného. Podle šíře pojetí vokalických redukcí můžeme centralizaci chápat buď jako jeden z jejích projevů, nebo při užším vymezení redukce ji od redukcí jako takových odlišit a za redukce samotné považovat pouze ty případy, kdy vzniká vokál, který je skutečně střední středový (šva) a bez širšího kontextu není jeho zamýšlená kvalita identifikovatelná (viz obr. 1). Výskyt šva v češtině lze očekávat zejména ve slovech silně frekventovaných, významově málo zatížených a z větného kontextu percepčně snadno rekonstruovatelných. Nutno ovšem podotknout, že redukce vokálů není zdaleka omezena na slova takového typu. 48 STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY

49 R EDUKČNÍ PROCESY V PRODUKCI MLU V ENÉ ČEŠTIN Y Obr 1: Schematické rozložení českých samohlásek ve vokalickém prostoru, centralizace a redukce. Kromě kvalitativních změn vokálů, daných v první řadě posunem jazyka v ústní dutině, je třeba zmínit ještě redukce pozorovatelné v pohybech rtů, které se projevují nedostatečnou labializací zadních samohlásek a naopak nadbytečnou labializací samohlásek předních. Obě tendence jsou dány především kontextuálně (např. [studyju] studiu), a pokud nepřekročí jistou hranici, nejsou v běžné řeči téměř percipovatelné. Jistě k tomu přispívá i skutečnost, že jejich oslabení nemůže mít v češtině, která labializaci nevyužívá jako distinktivní rys, relevantní komunikační dopad. Detailnější kvantitativní studie vokalických redukcí v češtině bohužel zatím nebyly provedeny, stabilitu vokalických rysů proto můžeme spíše neformálně odhadovat z variability redukovaných forem v běžné komunikaci. Z těchto a podobných pozorování plyne (a potvrzují to i některé drobnější kvantifikovatelné zmínky k jednotlivým redukovaným slovům, viz Tomanová 2012), že jednoznačně nejstabilnějším vokalickým rysem je znělost, resp. vokaličnost odrážející se v plné formantové struktuře vokalického signálu (avšak viz ). Naopak orálnost (v protikladu k nazalitě), kvalita, včetně labializace, a kvantita jsou rysy více či méně labilní. 3 R EDUKCE SOUHLÁSKOVÉ Změny, kterým souhlásky v souvislé řeči podléhají, mohou být, velmi obecně řečeno, vyvolány buď vlivem sousední hlásky, kdy jedna hláska přebírá STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY 49

50 K ČESK É FONETICE A PR AVOPISU některý z rysů hlásky sousední, nebo jsou autonomní v tom smyslu, že nejsou přímo podmíněné žádným sousedním segmentem. V prvním případě hovoříme o asimilaci (změna je tak výrazná, že daná hláska ztrácí svůj charakter a mění se v jinou), případně o koartikulaci (hláska zůstává sama sebou, pouze se zabarvuje nějakým rysem hlásky sousední). Typy asimilací jsou v dostupných odborných fonetických popisech poměrně dobře zpracovány, což do jisté míry platí i o koartikulacích. V případě autonomních, na kontextu (víceméně) nezávislých změn se nicméně sekáváme s procesy odlišného druhu. Především jsou odlišně motivovány: samohláskový kontext, ve kterém k nim dochází, je teoreticky poměrně stabilním prostředím, které do značné míry podporuje udržení vlastních fonetických rysů souhlásek. Konsonantické redukce v takových případech tedy spíše odrážejí produkční zákonitosti řeči (fonační a aerodynamické principy a jejich propojení). Na rozdíl od asimilací a koartikulací nebyla intervokalickým redukcím zatím v odborném diskurzu věnována přílišná pozornost, proto se zde chceme pokusit o náčrt jejich možné typologie a představíme pár drobnějších studií, které byly v této oblasti již provedeny. 3.1 Explozivy Charakteristika exploziv Explozivy jsou souhlásky, jejichž akustickou podstatou je exploze krátký, intenzivní šum vzniklý uvolněním artikulační překážky ve vokálním traktu (případně v glotis). Před závěrem (z hlediska směru výdechu) se hromadí vzduch vytlačovaný z plic a po jeho zrušení uniká a naráží do masy klidného vzduchu za překážkou. Tím vzniká zřetelně distinktivní zvuk charakteristický právě pro skupinu explozivních souhlásek. Český souhláskový inventář čítá celkem osm, resp. devět exploziv: bilabiální,, alveolární,, palatální či spíše prepalatální,, velární a počítáme-li do češtiny i původně přejatou, ale již zdomácnělou slovní zásobu, případně laryngální explozivu, která je v češtině využívána jako prostředek signalizace morfematické hranice a nemá na rozdíl od ostatních exploziv status fonému. Jeho ne/přítomnost může být i když spíše vzácně distinktivní, např. mrtvý muž nepomůže mrtvým už nepomůže, říjen je nejvhodnější doba kočkování k očkování 50 STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY

51 R EDUKČNÍ PROCESY V PRODUKCI MLU V ENÉ ČEŠTIN Y Explozivy mají jako jediné souhlásky zastoupení ve všech jazycích světa, i když pouze v neznělé variantě. Na mnohé z jejich univerzální mezijazykové distribuce můžeme usuzovat právě z jejich produkce a jí podmíněných typů redukcí. Deformacemi exploziv v souvislé řeči se zabývala dosud nepublikovaná studie Machače a Skarnitzla (nepublikováno). Jako materiál sloužily semi- -spontánní dialogy studentů fonetiky s další osobou, se kterou byl student v přátelském vztahu. Obsahem jejich rozhovoru, nahrávaného ve studiu FU FF UK, byl neformální, spontánní komentář čtených zpráv. K vlastní analýze byly vybrány pouze projevy nefonetiků, a to od 6 osob: 4 žen a 2 mužů, ve věku mezi 19 a 25 lety. Celkem bylo získáno a podrobně auditivně i akusticky zpracováno exploziv v intervokalické pozici (detailnější popis experimentu viz studie). Sledovány byly fonetické rysy artikulační, percepční a akustické povahy. Z vlastních fonetických rysů, tedy těch, kterými se vyznačují kanonické realizace exploziv, jsou to: závěrovost, tj. přítomnost úplného závěru ve vokálním traktu; znělost, resp. neznělost; orálnost, tj. orální charakter hlásky, kterého je dosaženo uzavřením nazofaryngálního průchodu. Korespondujícími či implikovanými nevlastními fonetickými rysy, tedy těmi, jichž exploziva nabývá v rozporu se svou kanonickou podobou, jsou: otevřenost vokálního traktu; přítomnost formantové struktury, tj. vokalický charakter hlásky; frikativnost (během celého trvání explozivy); nazalita, tedy nazální charakter hlásky, způsobený otevřením nazofaryngálního průchodu. Je třeba upozornit na to, že uvedené rysy nejsou rovnocenné. Přítomnost formantové struktury a frikativnost jsou např. dvěma možnými realizacemi rysu předchozího otevřenost vokálního traktu, jsou tedy dvěma jeho možnými důsledky. Kterého z těchto rysů daná exploziva nabude, záleží v prvé řadě na míře otevření vokálního traktu (např. na vzdálenosti jazyka od patra STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY 51

52 K ČESK É FONETICE A PR AVOPISU při artikulaci redukovaného ): čím širší průchod je výdechovému proudu umožněn, tím vokaličtější hláska vznikne, a naopak, čím těsněji se jeden artikulátor přiblíží k druhému, tím pravděpodobnější je, že vznikne frikční šum a hláska nabude nevlastního rysu frikativnost. Na základě přirozených fyziologických procesů můžeme očekávat, že s prvním typem redukce se budeme častěji setkávat u exploziv znělých, naopak k frikativizaci bude častěji docházet u exploziv neznělých (podrobněji viz níže). Uvedený předpoklad potvrzují i výsledky, které pro přehlednost zobrazujeme ve formě grafu: 100 % 80 % 60 % 40 % 20 % kanonicky polovokalizace frikativizace nazalizace alveolární švih 0 % znělé neznělé Graf 1: Četnost typů realizace exploziv podle znělosti (dle Machač Skarnitzl, nepublikováno, upraveno) Redukce exploziv závislé na znělosti Ukazuje se, že zásadním pro klasifikaci redukcí u exploziv je parametr znělosti, tedy to, zda se původně, tj. fonologicky, jedná o explozivu znělou, nebo neznělou. Znělé explozivy podléhají redukcím výrazně častěji než explozivy neznělé: zatímco nekanonicky realizované neznělé explozivy tvoří necelých 20 % všech exploziv, k redukci znělých exploziv dochází v téměř dvojnásobném množství případů, takřka ve 40 %. (Je přitom důležité si uvědomit, že obě hodnoty jsou poměrně vysoké: pětina v jednom případě a více než třetina exploziv v druhém případě jsou v běžném projevu realizovány nenáležitě, tedy s nějakým typem deformace.) Vysoká převaha redukovaných forem u znělých exploziv nad redukcemi u neznělých je dána zejména okolnostmi jejich produkce: fonace znělých 52 STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY

53 R EDUKČNÍ PROCESY V PRODUKCI MLU V ENÉ ČEŠTIN Y exploziv je poměrně náročným produkčním rysem, který bývá buď eliminován, nebo naopak preferován na úkor jiných deformací. Nižší stabilita znělých exploziv ostatně koresponduje i s jejich nižší mezijazykovou distribucí: neznělé explozivy obsahují fonologické inventáře cca 91,8 % jazyků světa, zatímco znělých variant pouze 66,9 % jazyků (Maddieson 1984, s. 27). Neznělé hlásky obecně, jako produkčně jednodušší a percepčně výrazné, vykazují obecně, intra- i interjazykově, nižší tendenci ke změnám a tvoří tak poměrně pevnou součást fonologických inventářů obecně. Výrazně nejčastějším typem redukce znělé explozivy je podle očekávání neúplný závěr a z něj plynoucí polovokaličnost hlásky: polovokalicky bylo vysloveno 22,5 % exploziv, což odpovídá více než polovině všech typů jejich deformací. Neznělé explozivy naopak inklinují k frikativizaci: přibližně 15 % fonologicky neznělých exploziv bylo vysloveno frikativně, což představuje jednoznačnou většinu (přes 80 %) všech nekanonických realizací. Jak ukazují údaje v grafu, ani opačná varianta není vyloučena: i při realizaci znělých exploziv se v několika případech (necelých 7 %) artikulátory k sobě přiblížily dostatečně těsně na to, aby vznikla úžina a v ní (resp. za ní) frikativní šum. Naopak část exploziv neznělých (třebaže v celkovém měřítku v podstatě nepatrná, 2,5 %) byla vyslovena jako polovokál. Za nízké procento polovokalických realizací může pravděpodobně to, že v těchto případech se jedná už o poměrně výrazné redukce, kdy nejenže chybí závěrová část explozivy, ale přidává se ještě nefonologická znělost, daná okolními samohláskami. Tehdy už hláska podstatnou měrou ztrácí svůj charakter a lze předpokládat, že v běžném, třebas spontánním projevu se nevyskytne příliš často. Přesto je zajímavé její přítomnost v běžném řečovém projevu vůbec konstatovat. Pro inklinaci znělých exploziv k polovokalické výslovnosti a neznělých exploziv k frikativizaci je třeba hledat stejný typ vysvětlení jako pro převahu redukovaných podob znělých exploziv nad neznělými. S vědomím, že znělé obstruenty jsou obecně náročnější na produkci než neznělé, a se znalostí principů, které jsou toho příčinou, snadno pochopíme, že kombinace znělosti a frikce není produkčně výhodná, neboť ke vzniku frikce je třeba vysoké rychlosti proudění vzduchu, a kmitající hlasivky proud vzduchu zpomalují. Proto má-li být zachována znělost a ta se u exploziv ukazuje jako poměrně stabilní, častěji spíše rozšíříme úžinu nad kritickou mez, kdy už nevzniká šum, a hláska nabývá charakteru polovokálu. STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY 53

54 K ČESK É FONETICE A PR AVOPISU Nazalizace exploziv se ukázala jako celkem marginální deformace. Vcelku systematická redukce se naproti tomu objevuje u znělého : v 7 % případů je realizováno jako tzv. švih, při kterém jazyk namísto chvilkového setrvání v místě dotyku s patrem pouze kmitne ( švihne ) tam a zpět jako při vyslovení jednokmitného Redukce exploziv závislé na místě tvoření Jak ukazuje graf 2, míra redukcí systematicky koreluje s místem tvoření dané explozivy: obecně řečeno, čím zadnější artikulace, tím vyšší procento nekanonických realizací. U znělých exploziv souvisí tato tendence zřejmě s artikulačně-aerodynamickým konfliktem. Udržení znělosti po dobu závěru vyžaduje co největší prostor mezi hlasivkami a překážkou (neboť trvá déle, než se natlakuje, a tím udusí fonaci). Nejpříznivější podmínky pro udržení znělosti skýtá exploziva, nejméně příznivé naopak a Nestabilitu ostatně můžeme pozorovat nejen v historické ztrátě z fonologického inventáře češtiny, ale i na jeho mezijazykově nižší frekvenci. Univerzálně platí, že chybí-li v jazyce jedna ze tří znělých exploziv, pak je to. Graf 2: Četnost typů realizace podle místa artikulace (dle Machač Skarnitzl, nepublikováno, upraveno). Pro stoupající počet redukovaných realizací směrem k zadnějším artikulacím u neznělých exploziv je samozřejmě třeba hledat vysvětlení jinde, nejspíše v objemu artikulátorů podílejících se na výslovnosti dané hlásky. Lze předpokládat, že s větším objemem artikulátorů stoupá obtížnost správné 54 STUDIE K MODERNÍ MLUVNICI ČEŠTINY