Trénink asertivity. Autor: Ludovít Beleš ÚVOD. "Lepší je být dobrým v očích jiných lidí. než šťastným podle vlastních představ".

Trénink asertivity Autor: Ludovít Beleš ÚVOD "Lepší je být dobrým v očích jiných lidí než šťastným podle vlastních představ". V každodenní klinické praxi často potkáváme lidi, které z tohoto imperativu vyplývající utrpení dovedlo k hledání smyslu vlastního života. Některé až po suicidálním pokusu. Mnoho lidí trpí přechodným stadiem sebeobětování pro ostatní jedince. Jsou i takoví, kteří využívají paradoxní výhody zbavení se odpovědnosti za svůj život. Všechnu namáhavost a riziko rozhodování ponechávají jiným lidem. Ti jsou pak odpovědni i za jejich neštěstí a omyly. Láska k jiným lidem musí vycházet z lásky k sobě. Upřímnost k sobě je podmínkou upřímnosti k okolnímu světu. Cenou, kterou platíme za neustálé zříkání se osobních práv, je kondenzované neštěstí. Jak to ilustruje uvedený citát Baerové. Jediným "lékem" na tyto problémy je asertivita. Asertivita je v první řadě zručnost. Nedá se zdědit ani nikde sehnat. Je možno se jí jen naučit. Většina lidí však nemá tuto příležitost. Vlastní rodiče je nenaučili asertivitě z jediného důvodu - sami se jí neměli kde naučit. Učit se asertivitě je přitom těžké a někdy i bolestivé. Slovy Perlse - podmínkou znovuzrození je přetrpení si smrti starého "já". Volnými slovy je možno asertivitu popsat jako cestu k druhým lidem, které předchází cesta k sobě, svým potřebám, přáním a právům. Asertivita je zároveň velmi nakažlivá. Čím více asertivity, tím méně manipulací, využívání silnějšími lidmi a méně úzkostných obav z možného nepříznivého mínění druhých o nás. Chybění asertivity zapříčiňuje korozi mezilidských vztahů. Tak, jak je asertivita podmínkou rovnoprávnosti vztahu mezi lidmi, tak je podmínkou jejich osobní spokojenosti a psychické vyrovnanosti. V tomto ohledu jc šíření myšlenek asertivity naší profesionální povinností! Psaní této práce je možno přirovnat k velmi dlouhé a namáhavé cestě či spíše k šlapání (pěšiny) hlubokým sněhem. Na téma asertivity není u nás vydaná žádná původní práce. Tento chodník může být i klikatý, práce může mít zákonitě své nedostatky. Vyjádřeno asertivně - za tyto nedokonalosti přebírám odpovědnost. Nedokonalost je součástí života. A tato práce je o životě. Téměř všechny problémy jsou problémy reálných lidí - účastníků dosavad-

ních tréninků asertivity. V zásadě jsou tedy autory reální lidé a obsahem reálné životní problémy. V tomto duchu jsou psány i zahraniční publikace o asertivitě. Všechny tyto problémy jsou přitom viděny prizmatem asertivity. Nevděčným tématem prvního dílu je převaha teorie. Je to jako potřeba naučit se noty, notovou osnovu a další detaily "hudební gramatiky" před tím, než se začneme učit hře na klavír. Jsou lidé, kteří to zvládnou bez not, většina ne. Těm je tato práce věnována. Problematikou asertivity v rodičovských a partnerských vztazích se bude zabývat druhý díl. V této části bez zvláštního komentáře začíná úvod základními asertivními právy. U každého z těchto práv je uvedena i tzv. manipulační pověra. Platí, že "asertivní desatero" nepotřebuje vysvětlení, ale absorbování. Komentář je záměrně vynechán i v bezprostředně následující části:" porovnání charakteristik pasivního, asertivního a agresívního jedince." V světě asertivity platí, že důležitější než výsledek je upřímná snaha. Na škodu není však ani dobrý výsledek. Tato práce dozrávala dlouho. Za poskytnutou podporu, důvěru, radu, pomoc a držené palce nemohu poděkovat každému, děkuji proto všem. Ještě poznámka k výskytu množství nových, cizích i upravených termínů. Asertivně jsem přesvědčen, že je věcí úcty k různým autorům respektovat jejich výrazy a neriskovat jejich zkreslení násilným překladem do své mateřštiny. Jsou lidé ochotní vést křižácké výpravy vůči cizím slovům a termínům. Těm odpovídám slovy akademika Málka: Mimochodem zůstávají nejasné důvody, proč se v českých překladech nerespektují originální názvy. Autoři, zvláště vědečtí pracovníci, nevolí názvy svých děl náhodně. Vždyť tento druh literatury je jejich osobním vyznáním a název je nutno pokládat za úvodní a ne náhodný akord celého díla. České překlady nevystihují obsah knihy o nic lépe. U příležitosti českého vydání mé práce chci poděkovat oběma recenzentům, Dr. E. Hermochové a dr. J. Marečkovi za jejich podnětné připomínky a postřehy. Mé vřelé poděkování právem náleží dr. Evě Pávkové za iniciaci českého vydání mé práce a také Ing, Zdeňku Makovičkovi za precizní překlad mé práce do líbivé češtiny. V neposlední řadě chci upřímně vyjádřit srdečné díky Kateřině, mé ženě, za inspiraci, podporu a tvořivou pohodu, tak potřebných k vzniku celé práce o asertivitě, čímž jí tuto práci ze srdce věnuji. Závěrem chci poděkovat anonymní mase studentů, kteří 17. listopadu 1989 začali psát náš nový letopočet, který zahájili základním asertivním výrokem: "Ne, to my nechceme:".

Košice, zima 1989 Autor DESET ASERTIVNÍCH PRÁV 1. Mám právo sám posuzovat své vlastní chování, myšlenky a pocity a být si za ně a za jejich důsledky sám zodpovědný. Manipulační pověra: Neměl bys bezohledně a nezávisle na jiných posuzovat sebe a své chování. Musíš být ve skutečnosti zhodnocený a posouzený autoritou, která je moudřejší, než jsi ty sám. 2. Mám právo nenabízet žádné výmluy, vysvětlení ani omluvy svého chování. Manipulační pověra: Za své chování jsi zodpovědný druhým lidem, máš jim skládat účty a měl bys všechno, co děláš, zdůvodnit a omluvit. 3. Mám právo posoudit zda a nakolik jsem zodpovědný za řešení problémů druhých lidí. Manipulační pověra: Vůči některým institucím a lidem máš větší závazky než vůči sobě. Měl bys obětovat své vlastní hodnoty a přizpůsobit se. 4. Mám právo změnit svůj názor. Manipulační pověra: Jakmile sis už jednou přisvojil určitý názor na věc, nikdy bys ho už neměl změnit: Musel by ses omluvit nebo přiznat, že ses zmýlil, tzn., že jsi nezodpovědný, budeš se častěji mýlit a jsi neschopný sám rozhodovat! 5. Mám právo dělat chyby a být si za ně zodpovědný. Manipulační pověra: Nesmíš dělat chyby, jakmile je děláš, musíš mít pocit viny: Jiní by tě měli kvůli tomu kontrolovat, tebe i tvá rozhodnutí. 6. Mám právo říci: "Já nevím." Manipulační pověra: Měl bys umět odpovědět na každou otázku s ohledem důsledků tvého chování, jinak jsi nezodpovědný, špatný. 7. Mám právo být nezávislý na dobré vůli druhých lidí. Manipulační pověra: Lidé v tvém okolí by měli k tobě mít kladný vztah. Potřebuješ druhé, bez nich se žít nedá. Je velmi důležité, aby tě všichni měli rádi. 8. Mám právo dělat neloqická rozhodnutí. Manipulační pověra: Měl by ses držet logiky, rozumnosti, racionality a zdůvodňování toho, co děláš. Platí, že: logické = rozumné.

9. Mám právo říci: "Já ti nerozumím".. Manipulační pověra: Musíš být vnímavý a citlivý na potřeby blízkých i druhých lidí, "číst jejich myšlenky". Neděláš-li to, jsi bezcitný ignorant a nikdo tě nemůže mít rád. 10. Mám právo říci: "Je mi to jedno!" Manipulační pověra: Musíš se snažit být stále lepší, dokonalejší. Asi se ti to nepodaří, ale měl by ses o to ze všech sil neustále snažit. Máš povinnost držet se zásady dokonalosti a snažení se o ni. Neposlechneš-li, jsi líný, bezcenný a nezasloužíš si ničí úctu ani respekt. (Volně zpracováno podle: Manuel J. Smith /1981/: When I say no, I feel guilty. l9th ed., Bantam Books, New York, str. 24-71). Tři základní kategorie rozhodování, motivace a chování: 1. Chci - rozhodování na základě osobní preference. 2. Musím - vyplývá z přecházejícího, představuje ale rozhodování mezi alternativami. 3 Měl bych - základní manipulativní taktika, kterou se jedinec zříká dobrovolného rozhodování. Stačí mu, aby za sebe nechal rozhodovat druhé. POROVNÁNÍ CHARAKTERISTIK PASÍVNÍHO, ASERTIVNÍHO A AGRESÍVlNÍHO JEDINCE Pasívní (dále P): Rodina a výchova: Rodiče jsou pasívní nebo agresívní, učí ho "slušnosti", tzn. přizpůsobivosti za každou cenu, ústupnosti a ponechávání si názorů pro sebe Asertivní (dále As): Rodina a výchova: Rodiče jsou asertivní, učí ho upřímnosti a odpovědnosti pomocí osobního příkladu, učí ho i hrdosti a úctě k druhým lidem Agresívní (dále Ag): Rodina a výchova: Rodiče jsou pasívní nebo agresívní, učí ho sobectví nebo tvrdosti, přehnaně ho trestají nebo rozmazlují, neprojevují mu svoji lásku

Kognitivní charakteristiky (P): Očekává ocenění ze strany druhých lidí, snaží se jim vyhovět, sebe si necení, jeho očekávání jsou negativně zaměřená, převládá v nich úzkost ze selhání, má přhnanou snahu "dokázat to" Problémům se snaží uniknout a předčasně se vzdává, nedůvěřuje svým schopnostem Kognitivní charakteristiky (As): Svá předsevzetí se snaží realizovat, příznivé ocenění druhými není cílem Má realistická očekávání bez zbytečných obav ze selhání a množství vynaložené námahy je úměrné jeho sebehodnocení K řešení problémů přistupuje konstruktivně, nevzdává se a odolává překážkám Kognitivní charakteristiky (Ag): Vynucuje si od druhých lidí své ocenění, přitom je ignoruje a nerespektuje Jeho očekávání jsou nereálně kladná, nepřipouští sí možnost selhání, z neúspěchu obviňuje druhé lidi Problémy řeší riqidním stylem, při překážkách si neumí sám pomoci Emociální charakteristiky (P): V popředí jsou pocity anxiety a deprese, strach z hodnocení a odmítnutí druhými lidmi Emociální charakteristiky (As): Převládají příznivé pocity ze

sebe a druhých, každé hodnocení si zváží sám Emociální charakteristiky (Ag): V popředí jsou pocity tenze, hněvu, k druhým lidem se chová hostilně Postoj k právům (P): Svých osobních práv neumí dosáhnout ani prosadit, jsou narušená, ostatní lidé ho využívají ve svůj prospěch Svých cílů se předčasně vzdává a nedosahuje jich Je nerozhodný, nechává za sebe rozhodovat druhé Postoj k právům (As): Svých práv se nevzdává, ale zároveň respektuje i práva druhých lidí, obvykle svých cílů dosahuje Svých cílů se nevzdává a obvykle mívá úspěch Zásadně se rozhoduje a hodnotí jen sám za sebe Postoj k právům (Ag): Nerespektuje práva druhých a svých práv dosahuje na úkor ohrožení práv ostatních lidí, která ani nepřipouští Svých cílů dosahuje jen na úkor druhých lidí Přivlastňuje si právo rozhodovat za druhé lidi Neverbální chování (P): Vyhýbá se pohledu do očí, dívá se anxiózně stranou Odpovídá jen po dlouhé latencii, rozmlouvá přerušovaně Mluví tichýn hlasem Přehnaně gestikuluje a jeho

pohyby jsou nápadné, přikyvuje Jeho mimika je nevýrazná, vyjadřuje strach a obavy Neverbální chování (As): Partnerovi se dívá na tvář nebo do jeho očí Jeho odpovědi jsou vhodně načasované a plynulé Používá vřelý tón hlasu Jeho qesta ladí s obsahem jeho tvrzení, je klidný Mimika tváře je uvolněná, na partnera se usmívá Neverbální chování (Ag): Partnerovi hledí upřeně a přímo do očí Netrpělivě přerušuje partnera, skáče mu do řeči Hovoří silným tónem hlasu Trhavými a zlostnými pohyby dává najevo nesouhlas Mimikou vyjadřuje ironii a pocity hněvu Sociální chování (P): Věty začíná s "Hmm, nevím..".často se ptá "proč?" Vůči druhým je podrobivý, přehnaně ustupuje, je nejistý Chováním obvykle provokuje tenzi a hněv u partnera Jeho projevy jsou nejisté a submisivní Je osamělý, přátele si nedokáže získat ani udržet a trápí ho pocit izolace vůči ostatnímu světu

Sociální chování (As): Formuluje věty s "já", "mně" Otázky formuluje s "jak?" Trvá si na svém a chce-li nabízí kompromis Chová se způsobem, který si vynutí respektování druhých Chová se přímo a přátelsky vůči druhým lidem Je společenský, má opravdové přátele, umí si je udržet bez zbytečných ústupků Sociální chování (Ag): Věty začíná "ty", "oni" Používá vazbu "ano, ale" Chováním provokuje konflikt a hádku, odrazuje druhé lidi Nikoho neuznává, je hostilní a sarkastický Je neústupný a defenzívní, podceňuje druhé lidi Zůstává osamocený, druzí mu zpočátku ustoupí, ale. později ho opouštějj, hněvá' ho to Celkové hodnocení (P): Zpočátku je příznivě hodnonocen, později je však považován za nekompetentního jedince s množstvím osobních problémů Celkové hodnocení (As): I když je jeho chování některými lidmi hodnoceno jako nesympatické, převládá kladné hodnocení jeho kompetence a druzí lidé si ho váží Celkové hodnocení (Ag):

Druhými lidmi je negativně hodnocen, jeho nepřizpůsobivost považují za projev jeho slabosti vyhýbají se mu a mají obavy z jeho chování Reakce na konflikt (P): Volí cestu úniku, snaží se ji však maskovat a po přehnaném konfliktu prožívá nepříjemné pocity ze sebe Je přesvědčen o nemožnosti řešit konflikty vlastní aktivitou, proto se vzdává řešení a je submisivní Na přímou výzvu neví, co odpovídat, mlčí, i když ho správná odpověď napadne "post festum", už je neaktuální Reaguje inhibovaně se sníženou přizpůsobivostí, nátlaku podlehne, někdy formou pasívní agresivity Jeho obavy z využívání druhými lidmi jsou zdrojem pocitů trápení a frustrace, má dojem, že druhým lidem překáží, celkově se cítí nešťastně z vlastní bezradnosti řešit i zcela triviální problémy. Reakce na konflikt (As): Před řešením konfliktu si zhodnotí své schopnosti a možnosti, k řešení přistupuje klidně, nevzdává se Jeho odhad vlastních možností je reálný, neodkládá řešení a postupuje bez zbytečných emocí Na výzvu odpovídá okamžitě a neváhá vyjádřit svůj nesou-

hlas, své řešení ochotně předkládá druhým, je na ně hrdý Konfliktní situaci se umí okamžitě přizpůsobit, při nátlaku trvá na svém rozhodnutí, bez ironie Své vlastní hodnocení klade před hodnocení druhých lidí, protože nemá obavy z jejich využívání, umí je upřímně respektovat, dokáže i konfliktní situace využít na sblížení s partnerem. Reakce na konflikt (Ag): K řešení konfliktů přistuje nekompromisně a bojuje za každou cenu, při neúspěchu je hostilní Má nekritický pocit vlastní omnipotence, vyřešení problémů chce použít jako důkaz nadřazenosti vůči druhým Na výzvu reaguje odmítavým postojem, nenechá druhé projevit jejich názor a nerespektuje žádný nesouhlas K sporům přistupuje s vyhrožováním tvrdě odmítá jiná řešení, na nátlak reaguje útočně, ironizuje druhé Odmítá a ignoruje hodnocení druhých lidí, je vůči nim netolerantní, nepřiznává svou snahu je využívat a má minimální šance naučit se efektivnějšímu způsobu řešení problémů. ZAČÁTKY HNUTÍ ASERTIVITY Koncem roku 1949 vydalo poměrně málo známé nakladatelství Farrar, Strauss a Giroux v New Yorku pod názvem "Conditioned

Reflex Therapy" knihu renomovaného newyorkského psychologa a psychoterapeuta Andrewa Saltera. Psychoterapie, vycházející z "podmíněných reflexů", nebo jinými slovy z psychologie učení, nebyla mimořádně lákavá pro psychoterapeuty, kteří se v té době drželi převážně analytické koncepce. Zdá se, že Salterova práce značně předběhla svou dobu. Svědčí o tom i skutečnost, že náležité pozornosti v odborných kruzích se dostalo až jejímu druhému vydání po l2 letech v nakladatelství Capricorn Books, N. Y. Obrovský zájem o asertivitu začátkem 60. roků předčil všechna očekávání. Metodu nácviku asertivity přitom Salter považoval jen za jednu z metod, pro něž se později vžilo pojmenování "behaviorální". Baerová považuje proto Saltera za "otce behaviorální terapie". S obrovským zájmem se trénink asertivity, jak se postupně zvyklo označovat Salterovu metodu, setkal u laické veřejnosti. O nesmírné popularitě tréninku asertivity svědčí několik údajů: v průběhu asi 20 let absolvovalo jen v USA tento trénink několik desítek miliónů, počet na toto téma vydaných knih představuje. dvouciferné číslo a termín "asertivita" se stal jedním z nejfrekventovanějších pojmů v odborné psychologické literatuře.. Významný vliv na hnutí asertivity měla práce Wolpeho a Lazaruse: "Behavior Therapy Techniques" (1966), kde tréninku asertivity byla věnovánu obsáhlá část. Význam této práce představuje "Dotazník asertivity", který byl první motodou umožňující spolehlivě diagnostikovat asertivitu daného jedince. Wolpe a Lazarus zároveň vypracovali techniku SUDS (Subjective Units of Discomfort Scale), která je důležitou součástí tréninku asertivity (pozn.: oběma metodám, dotazníku i škále hodnocení subjektivní nepohody, je věnována zvláštní kapitola, která pojednává o psychodiagnostice asertivity). Charakteristickým průvodním jevem tohoto období bylo vydávání tzv. manuálů tréninku asertivity. V práci "Your Perfect Riqht: a Guide to Assertive Behavior" (1974) rozpracovali Alberti a Emmons základní komponenty tréninku asertivity a problematiku kontinua: pasivita - asertivita - agresivita. Patricia Jakubowská a Arthur Lange vydali práci "The Assertive Option: Your Rights and Responsibilities", v níž shrnuli základní techniky používané při nácviku asertivity. Jednou z nejdůležitějších prací z tohoto období je kniha "When I say no, I feel guilty" Smitha, která se díky upravenému překladu P. Hájka stala dostupnou i u nás. Manuel J. Smith se narodil v roce 1934 v Brooklynu, N. Y. Výzkumně se věnoval sociální psychologii, psychologii učení a psychofyziologii. V psychoterapii zkoumal problematiku fobií a

sexuálních poruch. V současnosti působí jako docent klinické psychologie na Kalifornské univerzitě v Los Angeles. Psychoterapii se věnuje formou soukromé praxe. S asertivitou se začal systematicky zabývat v letech 1969-70 během letních výcvikových táborů a později během působení na Psychiatrickém oddělení nemocnice v Sapulvedu. Od roku 1975 vyšla tato jeho kniha v 19 beznadějně vyprodaných vydáních a do roku 1981 se prodalo více než milión exemplářů. V oblasti tréninku asertivity je považována za bestseller. Její vliv je možno najít i v zameření této práce. Některé z jeho asertivních metod sou zařazen do části popisující hlavní techniky asertivity a jsou součástí i druhého dílu. V problematice asertivity se však Smith věnuje více tzv. negativní asertivitě. Představují ji metody perzistence, prosazování osobních práv a techniky sebeobrany před manipulativním chováním druhých lidí. Je možno konstatovat, že uvedený důraz na negativní asertivitu charakterizuje první období hnutí asertivity. ZÁKLADNÍ FORMY A SLOŽKY ASERTIVITY Důležitou podmínkou naučení se určité zručnosti je co nejpodrobnější seznámení se s jejími zůkladními formami a složkami. Právě na základě určitých složek je totiž naše chování vnímané a hodnocené druhými lidmi jako právě takové a ne jiné. V případě asertivity je tato situace mnohem složitější. Nejednotnost chápání podstaty asertivity přitom přetrvává nejen mezi odborníky. I mezi laiky bývá asertivní chování často hodnocené chybně jako hostilní až agresívní. Osobní zkušenosti absolventů tréninku asertivity tuto paradoxní zkušenost potvrzují. StLawrenceová a spol. vysvětlují příčiny chybného hodnocení asertivity na základě asertivity recipienta, tj. příjemce naší asertivní reakce. Mnohými výzkumy potvrdili že čím nižší je stupeň asertivity recipienta tím větší je pravděpodobnost že bude asertivní chování druhé osoby zkeresleně vnímat i hodnotit jako agresívní: Nezbytnou podmínkou tréninku asertivity je tedy nejen dokonalé zvládnutí asertivního reagování a chování, ale hlavně naučit se zručnosti přesné anticipacie důsledků naší asertivity na lidi, s nimiž jsme v každodenním styku. Asertivita je totiž důležitou podmínkou rovnoprávnosti vztahu dvou lidí. Asertivita obou partnerů je zároveň sine que non podmínkou dalšího prohloubení jejich vztahu. Rozhodneme-li se tedy naučit asertivnímu chování pro nás důležitých lidí, musíme se nejprve sami důkladně seznámit se základními složkami a formami asertivní reakce. Asertivní styl komunikace sestává z dvou základních složek: 1. neverbální, 2. verbální asertivity, v níž je možno dále rozlišovat: a) paralingvistické,

b) obsahové složky komunikace. Neverbální asertivitu reprezentují specifické formy chování, jako celkový tělesný postoj, gestikulace, výraz tváře, očníi kontakt atd. Verbální asertivita sestává z obsahu i způsobu, jímž partnerovi vyjadřujeme své pocity a myšlenky. Paralingvistické složky asertivity označují například plynulost a rychlost řeči, celkový tón hlasu, efektivní zabarvení odpovědi atd. Pod obsahovými složkami chápeme konkrétně použitá slova, způsob formulování věty apod. Při nácviku asertivní reakce tedy nestačí naučit se jen "správným slovům", ale celkovému "stylu a tónu" komunikace. Alberti a Emmons uvádějí sedm základních komponentů asertivního chování. Jejich pořadí jsme však upravili podle uvedeného rozlišování neverbálních a verbálních složek asertivního chování: 1. celkový výraz tváře a mimika, 2. udržování očního kontaktu, 3. pohyby rukou, gestikulace, 4. základní postoj a držení těla, 5. hlasitost a modulace hlasu, 6. správné načasování odpovědi, 7. obsah a forma sdělení. 1. Celkový výraz tváře a mimika jsou důležitou podmínkou, aby naše chování mohlo být vůbec hodnocené jako asertivní. Hodnocení člověka na základě výrazu tváře je základním mechanismem procesu sociální percepce. Naučit se ovládat svoji mimiku nezbytně potřebujeme na zabezpečení přesvědčivosti našeho tvrzení recipientovi. Celkovým výrazem tváře totiž potvrzujeme, že své tvrzení myslíme opravdu vážně. Mimika by se v zásadě měla shodovat s obsahem našeho tvrzení. Průvodní ironický úsměv sotva přesvědčí našeho partnera, že to s naším tvrzením myslíme opravdu vážně: Podobně nepřesvědčivé by bylo vyjádřit pocit rozzlobení s průvodním bázlivým úsměvem. Zkusme si představit konečný efekt vyznání lásky, které partnerovi procedíme zaťatými zuby a podbarvíme zlostným výrazem tváře. Začáteěníci nácviku asertivního chování mají často problémy uhlídat si mírný ironický úsměv při reagování na kritiku. Mnozí si tento zlozvyk ani neuvědomují. Právě jim je určen případ, který uvádí Smith: Sharon, členka výcvikové skupiny, přišla na cvičení s řádnou podlitinou pod okem a vysvětlením: "Měl jste opravdu pravdu. Raději jsem vás měla poslechnout. Fakt, ono se nevyplácí oponovat s ironickým úsměvem:"

2. Udržování očního kontaktu přímo navazuje na nácvik mimiky. Díváme-li se během rozmluvy partnerovi do očí, dáváme mu tím najevo, že naše tvrzení je upřímné, důležité a určené jen jemu. Pro mnohé bývá úkol dívat se partnerovi do očí zpočátku velmi těžký. V literatuře je tento "únikový" manévr považován za instinktivní. Při nácviku je možno použít jako pomůcku tzv. techniku 15 centimetrů: Během rozhovoru se snažíme dívat se na partnerovu tvář v přibližném kruhu o průměru asi l5 cm, se středem kolem kořenu nosu. Je vhodné, nacvičovat to před zrcadlem také doma. Neměli bychom však zapomínat na extrémní variantu očního kontaktu - upřený a napjatý pohled přímo do očí, který často provází agresívní chování. 3. Pohyby rukou, aestikulace - představují důležitou složku neverbální asertivity. Přesvědčivost určitého tvrzení můžeme značně podpořit sladěním qestikulace s obsahem našeho sdělení. Kdo z nás nezažil rozhovor s přehnaně gestikulujícím nejistým a napjatým člověkem? Nadbytečné pohyby rukou totiž prozrazují pocity nejistoty. Zároveň značně rušivě ovlivňují možnost soustředit se na obsah sdělení. Extrémním příkladem rušivě působící nadměrné gestikulace jsou jedinci se závažnými psychologickými problémy. Účinnou a nenahraditelnou pomůckou při učení se přiměřené gestikulaci je zpětná vazba od ostatních členů výcvikové skupiny. 4. Základní postoj a držení těla bývají často podceňovanými složkami nácviku asertivního chování. Ve skutečnosti má celkový tělesný postoj důležitý podíl na výsledném dojmu, který naše chování zanechá na recipientovi. Postoj a držení těla přirovnává Bellack k rámu obrazu, bez něhož by byl celkový dojem z díla značně ochuzený. Paul Ekman, odborník v oblasti neverbální komunikace, doporučuje používat vzpřímené držení hlavy, mírný předklon těla k partnerovi a vhodnou proxemiku, tj. vzdálenost od něj. Při rozhodování o vhodné proxemice je možno vycházet z osobního pocitu pohody. Ne každý totiž dokáže tolerovat přílišnou blízkost cizího člověka během rozhovoru. Výrazná proxemika na druhé straně obvykle vyjadřuje stupeň vzájemné nesympatie mezi námi a naším partnerem. Překročení určité tolerovatelné proxemiky imponuje mnohým lidem jako agresívní chování.. 5. Hlasitost a modulace hlasu patří mezi paralingvistické složky asertivity. Podmínkou slyšitelnosti našeho sdělení je obrácení se směrem k partnerovi. Kdo nezažil nepříjemné pocity během rozhovoru s jedincem, který k nám rozmlouvá s odvrácenou hlavou? Nemělo by se též zapomínat, že šepot je účinným uspávacím prostředkem ale málo účinným způsobem přesvědčení partnera o významu našeho právě přednášeného tvrzení. Respektování svého požadavku však nedosáhneme ani křikem. Ten je spíše účinným

prostředkem vyprovokování defenzivity u partnera. Nepodaří-li se nám zahnat partnera křikem na útěk, ještě stále máme šance, že nám křik vrátí. O důležitosti našeho sdělení však partnera určitě přesvědčíme spíše vhodnou modulací hlasu než šepotem nebo křikem. Často máme možnost potkat oponenty významu této modality. Arqumentují následovně - kdo mě chce slyšet, slyší mě, kdo nechce, je to jeho problém. Tento kvázi argument však přes svoji rozšířenost v rámci asertivity rozhodně neobstojí. 6. Správné načasování odpovědi představuje paralingvistickou složku asertivity, která vyžaduje precizní nácvik. Předpokladem je zvládnutí několika dílčích komponentů. Jedním z nich je co nejrychlejší rozhodnutí, jak odpovědět na partnerovu výzvu. Důležitou podmínkou je sledovat své pocity a myšlenky. Váháním s odpovědí sotva podpoříme asertivitu naší reakce. Pozorné sledování našich pocitů je důležité zejména v případě, kdy v nás partnerovo chování vyprovokuje hněv a nazlobení. Kritériím asertivní reakce obvykle neodpovídá odklad naší odpovědi na budoucí týden. Baerová kromě nezbytnosti okamžité odpovědi zdůrazňuje potřebu informovat partnera o právě prožívaných pocitech. Adekvátnost naší reakce bychom měli přizpůsobit i dané situaci a prostředí. K intimnímu komplimentu bude zřejmě asertivnějším a vhodnějším odložit svou odpověd do soukromí hotelového pokoje, než reagovat ve foyeru hotelu. Jakmile na druhé straně budeme odkládat asertivní přerušení partnera, jehož monology trvají obvykle hodinu i déle, můžeme na svoji pasivitu v tom lepším případě doplatit jen propadlými lístky do kina. Lange a Jakubowská v této souvislosti připomínají, že v mnohých situacích je odmítnutí odpovědi partnerovi jedinou skutečně asertivní formou reakce. Kompulzívní hledání "správné" odpovědi na otázku, kterou považujeme za irelevantní, je důsledkem výchovy k "slušnosti". Kolik rodičů vštěpuje dětem manipulativní imperativ: je věcí slušnosti, mít vždy a na všechno připravenou správnou odpověd? 7. Obsah a forma sdělení byly donedávna nesprávně považované za jádro asertivity. K celkové asertivitě našeho chování potřebujeme nezbytně ovládat co nejzručněji všechny předešlé komponenty. Nácvik konkrétního obsahu odpovědi totiž bývá nejjednodušší složkou tréninku asertivity. Platí základní pravidlo: stručná, upřímná a spontánní odpověď. Asertivnějším je vyjádřit hněv okamžitým: "Vypadni odtud:" než ho přepracovat do mlžné věty typu: - "No, ale tohleto bych od tebe nikdy nečekal", která má navíc mnohé manipulativní aspekty. Při nácviku asertivního chování se učíme přebírat plnou odpovědnost za upřímné vyjadřování našich pocitů a názorů. Za nesprávný je možno považovat postup, který představuje zdlouhavé uvažování nad přiměřenými slovy místo spontánní reakce; Většinou je asertivnějším říci cokoliv a okamžitě. Není totiž cílem upřímného vyjádření našich pocitů snaha partnera urazit, obvinit či ponížit. Naopak, měli bychom ho srozumitelně informovat o pocitech, které v nás vyvolal svým chováním. Při náaviku je

třeba naučit se okamžitě diferencovat dva typy formulací: (1) "Jsem na tebe velmi rozhněvaný:" od (2) "Jsi bezcitný ignorant. Nestydíš se?:" Nezbytnou podmínkou naučení se asertivnímu stylu chováni je seznámení se s jeho hlavními formami. Podle typu vyjadřovaných pocitů a myšlenek je možno rozlišit dvě základní formv asertivitv: 1. pozitivní, 2. negativní. Pozitivní asertivita znamená vyjádření pocitů náklonnosti, přízně a lásky druhé osobě. Touto formou asertivity vyjadřujeme partnerovi v podstatě náš souhlas s ním, jeho chováním. Dáváme najevo i naše ocenění jeho osoby. Charakteristickou metodou pozitivní asertivity jsou komplimenty. Základní složky pozitivní asertivity představují například vřelý tón hlasu, udržování očního kontaktu, oceňování kladných stránek partnerova chování, vyjádření ochoty udržovat s ním i nadále náš vztah. Někteří autoři se pokusili zavést místo termínu pozitivní asertivita pojmenování ženská (Kern), s cílem zdůraznit prvky vřelosti a přízně v reakci. Nezdá se však, že by tento termín, navíc kontaminovaný specifickými aspekty sociálního chápání ženské role, byl vhodnějším než původní název - pozitivní asertivita. Kelly prosazoval nový termín - komendanční, tj. chválící asertivita. I v tomto případě se zdá, že nové pojmenování zužuje původní okruh významu slova pozitivní asertivita. Neujal se ani Hammondův termín vyžadující asertivita, představující chování, které vyžaduje od partnera jeho změnu. V současnosti se s tímto označením můžeme příležitostně setkat v souvislosti s popisem specifického chování, kterým je požádání partnera o změnu sexuálního chování. Touto problematikou se však bude zabývat druhý díl této příručky. Neqativní asertivita představuje vyjádření oprávněného hněvu, upřímné vyjádření nesouhlasu s partnerovým chováním, včetně odmítnutí chování, kterým v nás vyvolává pocity podráždění a zlosti. Charakteristickou metodou negativní asertivity je kritika. Základní složky negetivní asertivity představují napjatý oční kontakt, rázný tón hlasu, přiměřeně zřetelná forma řeči, stručné a srozumitelné vyjádření odmítavého stanoviska. Partnera v zásadě informujeme o podmíněnosti naší ochoty s ním i nadále udržovat kontakty, jedině zohlední-li naše stanovisko. K zdůraznění razantnosti této formy asertivity se pokoušel Kern prosadit označení mužská asertivita. I v tomto případě však může svádět k nesprávnému chápání nového označení negativní asertivity v společnosti existujícího vymezení mužské role. Navíc, v literatuře je možno se občas setkat s výrazně odmítavým postojem k termínu mužská asertivita, zejména u feministickým hnutím infiko-

vaných autorek. Kelly se pokusil zavést termín refuzální, tj. odmítající asertivita. Problémem je tu opět zbytečné zúžení významu negačivní asertivity jen na aspekt odmítání. Zvláštní variantu negativní asertivity popsal Hammond pod názvem ustupující, kterou charakterizuje nadbytečné omlouvání, pocity úzkosti a přehnaný zájem o potřeby partnera. Zdá se však, že tento termín se víc hodí na označení pasívního, inhibovaného chování než na označení negativní asertivity. Dělení asertivity na pozitivní a negativní však neinformuje o tom, zda dané chováni je spontánním projevem, nebo je reakcí na chování jiné osoby. Tento problém pomáhá řešit Gambrillové dělení asertivity na: 1. iniciační, 2. reaktivní. Označení iniciační asertivita reprezentuje naše vlastní zahájení interakce s druhou osobou, od které něco požadujeme, projevujeme jí své pocity nebo se rozhodneme reagovat odmítnutím odpovědi. Připomeňme, že iqnorace je specifickou formou asertivního chování. Charakteristickým rysem iniciační asertivity je skutečnost, že asertivní reakci zahajujeme my a ne náš partner. Při iniciační asertivitě je možno rozlišit dvě základní formy" - pozitivní a negativní. Pozitivní iniciační asertivitou je zahájení přátelské konverzace, vyžádání si uznání a podání komplimentu. Při neqativní iniciační asertivitě jde o rozhodnutí ignorovat partnera, kritizovat ho, žádat o změnu jeho chování, popřípadě mu rázně vyjádřit nesouhlas a negativní pocity. Reaktivní asertivita představuje případ, kdy je naše asertivita jen reakcí na partnerovo tvrzení nebo chování. I když tento termín nepovažujemc za zvlášť šťastně zvolený, je možno ho využít k označení chování, jehož podnětem je akce druhé osoby. I v tomto případě je na místě připomenout důležitou asertivní zásadu: prosba není nikdy rozkazem: Chceme-li se naučit asertivnímu chování, vyžaduje to přeškolení od dětství vštěpované "slušnosti" - platit pocity viny za odmítnutí jakékoliv prosby a nepříjemnými pocity naší ignorace, rozhodneme-li se neodpovídat na každou otázku, kterou nám může někdo položit. I při reaktivní asertivitě můžeme rozlišit její pozitivní a neqativní formu. Pozitivní reaktivní asertivita označuje příjetí návrhu na schůzku, přijetí komplimentu atd. Příklady neqativní reaktívní asertivity jsou odmítnutí neopodstatněné prosby, odmítnutí kritiky apod. Uvedené dělení základních forem asertivity je nutno doplnit o dělení, které navrhl Kern. Základem jeho dělení jsou specifické

varianty pozitivní a negativni asertivity. Doporučuje rozlišovat tzv. čistou asertivitu, která je vhodná ve styku s cizími lidmi, a tzv. empatickou asertivitu s jejím "mírnějším" stylem asertivního chování, vhodného pro styk s blízkými jedinci. Na uvedené dělení navazuje rozlišování forem asertivity na základě (1) typu situace, v níž se realizuje, a podle (2) vztahu k jedinci, tzn. recipientovi naší asertivity. V tomto kontextu je možno rozdělit asertivitu na: 1. jednorázovou, 2. pravidelně se opakující, 3. kontinuální. S typem jednorázové asertivity se můžeme potkat v běžných komerčních situacích (obchod, servis apod.). Základem jednorázové asertivity je vytrvalé úsilí dosáhnout zvoleného cíle a trvat si na původním rozhodnutí. V těchto situacích používáme formu čisté asertivity a negativni asertivitu. Vycházíme z předpokladu, že tato interakce nemá pokračování ani opakování a nemáme zájem na prohlubování daného vztahu. Jednorázovou asertivitu používáme hlavně ve styku s cizími lidmi. S formou pravidelně se opakuücí asertivity se můžeme obvykle setkat v zaměstnání, ve styku s lidmi, s nimiž nejsme v oboustranně citovém vztahu. Do této skupiny patří interakce s autoritou. V těchto případech můžeme počítat s možností uzavření oboustranně akceptovatelného kompromisu. Nejvíce náročnou je kontinuální asertivita, protože tuto formu používáme ve styku s blízkými lidmi, přáteli, maritálními partnery atd. U této formy asertivity se snažíme co nejpřesněji předvídat účinky asertivního chování na partnera. Asertivitou se totiž nesnažíme další budoucnost našeho vztahu zablokovat; ale naopak, cílem kontinuální asertivity je další sblížení a prohloubení vztahu. Nejčastěji používanými metodami asertivity u této formy jsou komplimenty, kritika, kompromis a specifická technika asertivních obligací. METODA ASERTIVNÍCH OBLIGACÍ Autorem metody je Richard F. Rakos z Clevelandské univerzity. Význam slova obligacc by při pokusu o jeho přcklad vedl k nejasnostem, proto ho budeme používat v původní verzi. Význam slova obligace podle slovníkových překladů představuje závazný poměr, závazek atd. Psychologický obsah a význam Rakosova definování obligací vyjadřuje postup, u nějž se snažíme upravit čistou, mechanicky imponujíci formu asertivity do "mírnější" podoby a ve větší míře zohledňujeme psychickou pohodu našeho partnera. Asertivní obliqace je tedy "ohleduplnější" formou asertivního chování

vůči partnerovi. Při styku s lidmi, s nimiž jsme v opakující se nebo slabě kontinuální interakci, je tedy vhodnější, když své požadavky prosazujeme směrem k oboustranné dohodě a přijatelnému kompromisu. Nesporně pozitivní stránkou asertivních obligací je snaha minimalizovat možné negativní důsledky naší asertivity na partnera. Pět hlavních principů asertivních obligací: 1. Partnerovi podáme stručné a upřímné vysvětleni příčin našeho chování. Cílem je umožnit mu snazší pochopení situace, našeho stanoviska a chování. 2. Zřetelně vyjádříme respektováni jeho osobních práv. Informujeme ho o tom, že si uvědomujeme možnost vzniku negatívních emocí v důsledku našeho asertivního chování. 3. 2ásadně se vyhýbáme konfrontaci. Můžeme jeho práva respektovat i tehdy, kdy on sám si je nepřipouští nebo vůbec neuvědomuje. Postačí, jestliže ho o jeho právech informujeme. 4. Počítáme s eventualitou kompromisu, zejména když podstata sporu nebo konfliktu vyplývá z rozporu našich a jeho legitimních práv. Podmínkou je naše dobrovolné rozhodnutí pracovat na kompromisu, který by vyhovoval oběma. 5. Neustálá kontrola našich emocí je důležitou součástí a podmínkou asertivních obligací. Vlastní pocity vždy sdělujeme partnerovi a snažíme se neprovokovat negativní pocity v jeho prožívání. Někdy stačí stručné vysvětlení - uvědomujeme si, že ho naše sdělení nebo chování může rozzlobit. Podstata asertivních obligací sestává z tzv. antecedent a konzekvent. Pod antecedentami ee chápou specifické formy uvažování, které předchází samotné asertivní reakci. Konzekventy jsou vlastně konkrétními větami, které dáváme partnerovi "na doplnění" asertivní reakce. Je možno tedy shrnout, že obligace partnerovi vyjadřujeme konzekventami. Antecedenty asertivní obligace: 1. Důkladně si promyslíme svá i partnerova práva. 2. U problému uvažujemo konstruktivním způsobem, nesnažíme se uvažovat o partnerových slabých stránkách ani jeho nedostatcích. Při formulaci se vyhýbáme náznakům útočnosti. 3. Zvažujeme pravděpodobné neqativní účinky našeho chování na partnera.

4. Výsledkem tohoto uvažování je přesná formulace sdělení. Konzekventy asertivní obligace 1. Srozumitelně formulujeme důvody naší reakce, naše právo a sdělení, že ho v plné míře respektujeme. 2. Svoje sděloní formujeme s prvky empatie a naznačujcme naši ochotu pokračovat v tomto vztahu a očekávání jeho pochopení našich důvodů. 3. Spolu s rozhodným trváním na svém rozhodnutí mu v případě vhodnosti (pro nás) můžeme nabídnout kompromis. Následující příklad má pomoci v lepším pochopení podstaty obligací: Situace: Po skončení pracovní doby za vámi přichází váš nadřízený (mistr) a oznamuje: Mistr: Podívej, jsme ve velmi nepříjemné situaci. Zůstala tu nevybavená zakázka, je třeba ji zařídit ještě dnes. Všichni ostatní už šli domů. Vím, že ty to dokážeš dobře opravit. Uvědomuji si, že tě tím otravuji, ale můžeš mi s tím pomoci? Klasická, čistá asertivní odpověď by zněla: "Ne, nechci:" Na adresu takové formulace Rakos poznamenává, že imponuje v zásadě agresívním dojmem. Dodejme, v některých situacích je to pravda. Asertivní obliqací je možno tedy lépe kontrolovat sociální i klinické důsledky naší reakce. Antecedentní uvažování: 1. Mistr má právo požádat mě o tuto pomoc. Tím spíše, že jsem minulý týden přišel pozdě do práce a on to přešel mávnutím ruky. Na dnešní večer mám však dohodnutou velmi důležitou schůzku, kterou nemíním zrušit. Je tu tedy neřešitelný konflikt mezi jeho a mým právem (uvažování o právech obou partnerů). 2. Dá se mu na to odpovědět tak, aby to neznělo zbytečně útočně a provokativně? (uvažování o možných negativních účincích na partnera). 3. Měl bych si definitivně ujasnit, zda je pro mne tak důležité odmítnout jeho žádost. Chci to opravdu? Nebudu mít zbytečný a nepříjemný pocit viny? Nebude mě trápit, co si o mně pomyslí? (uvažováni o důsledcích asertivity). 4. Rozhodnutí odmítnout jeho žádost je však definitivní a nejlépe to vystihne věta..(uvažování o konkrétní formulaci