Pednáška P. Adolf Pintí Jak už tady zaznlo, jsem pedevším fará, psobil jsem pt let v Sušici, potom patnáct let na Táborsku ve tech, pti a posléze osmi farnostech a te už jsem skoro deset let v eských Budjovicích také faráem. Krom toho od roku 1985 sestra Consilie Nováková, kterou jste možná nkteí z Prahy také znali nebo si na ni vzpomínáte, podnikala pt let takové kurzy v Erfurtu, kterých jsem se také úastnil. Mli jsme tam pednášky pro vybraný tým asi tyiceti lidí, krom nkterých dalších u toho také ješt byl Aleš Opatrný, a hned vlastn po revoluci z této skupiny vznikla taková první vlna tch, kdo ídili katechetická stediska v jednotlivých diecézích. Na mne to tedy také padlo, takže se vnuji i této vci. A když vznikla v eských Budjovicích teologická fakulta, podílel jsem se na jejím vzniku také, protože je to teologická fakulta, která se zamuje hlavn na pedagogické problémy, a já na ní pednáším katechetiku. Nechci vás unavovat dlouhou teoretickou pednáškou, nicmén pece jenom nkolik teoretických vcí tady zazní, ale doufám, že pece jenom nebudou tak suché nebo abstraktní. Mnozí ode mne už slyšeli takovou jednu premisu, že katecheze nejsou prášky na bolení hlavy, njaká pilulka, že by to bylo s katechezí tak, jako když naordinuji nkomu prášky, on je spolyká a stane se vícím. Bohužel po listopadové revoluci to ada lidí takto ekala: Dejte nám ty snadné a jednoduché recepty, jak se z nevících stanou vící, ili nco ve smyslu Dejte nám ty pilulky. Já jsem známý tím, že íkám, že katecheze opravdu pilulky nejsou. Ale pece jenom, pokud bychom to pi takovémto setkání mli zhustit do podoby uritých medikament, pak každé balení lék má teoretický návod; píbalový leták se tomu íká. Z tohoto dvodu budete muset pestát trochu teorie, než se potom dostaneme k tm pilulkám, které zázran pipravují dti na první svatou zpov nebo na zpov vbec atd. Co si mžeme íci ke svátosti smíení i svátosti pokání? Je to jedna ze sedmi svátostí; hned bych chtl upozornit na dležitou, ásten opomíjenou skutenost, že se nám svátosti, tak jak jsme je byli zvyklí vyjmenovávat, lehce peskupily. My jsme byli zvyklí íkat: kest, bimování, svátost smíení, nejsvtjší svátost oltání atd. Když vezmete nový katechismus, zjistíte, že se nám svátosti peskupily; najdeme tam trojici svátostí inicianích (kest, bimování, eucharistie), a potom dv a dv: uzdravující (svátost pomazání nemocných a svátost smíení) a dv pro službu (knžství a manželství). Zdánliv ne tak významná vc, ale ve skutenosti velmi významná, která má dopad do katecheze: de facto bychom nemli íkat, že pipravujeme dosplého na kest, protože on pijme všechny ti svátosti. Pipravujeme ho tedy na kesanskou iniciaci. Dostala se mi do ruky pomrn erstvá pomcka z poátku 90. let, pipravená ve Francii, kde byla píprava na kest a první svaté pijímání dosplých. Vidíte, jak je to hluboce zakoenné, že to není jenom naše eská záležitost bimování nám vypadlo. Proto doporuuji, než zanete pipravovat na svátost smíení, všimnout si toho, že v katechismu je tato svátost v kontextu svátostí uzdravujících, na rozdíl od prvního svatého pijímání, které je v kontextu svátostí inicianích. Na historii svátosti smíení nestaí ani dv hodiny, které te máme, o ní by se dalo povídat celý semestr. Demonstrujme si tuto skutenost jenom tím, že v uritém historickém období to byla svátost, kterou bylo možno pijmout jenom jednou, v uritém historickém období to byla svátost, kterou pijímali jenom nkteí byli svtci, kteí nebyli nikdy u zpovdi a v uritém historickém období, eknme v 16. a 17. století, byla zavedena praxe, že se chodilo ke zpovdi denn. Když eknu jenom tohle a vezmu 2000 let, musím kývnout na to, že tato svátost má své djiny. My máme pedstavu, že to bylo poád stejné, protože zhruba posledních 200 let se se svátostí smíení nic nedlo, nebo myslíte, že se svátost smíení njak zmnila? Možná, že než si ekneme, jestli se nco zmnilo nebo nezmnilo, zmíníme toto: v prvních kesanských staletích svátost smíení sloužila jako náprava pi zásadních
kotrmelcích kesanského života, napíklad když nkdo odpadl od církve nebo se dopustil njakých zloin. Poznal svoji vinu, litoval toho, a potom byl složitým zpsobem zase pijat zpátky do spoleenství. Biskupové v dob pronásledování církve vedli diskuse, jestli mohou odpadlí kesané, kteí znovu selžou, být pijati ješt podruhé nebo potetí. Co byste ekli vy? ada biskup íkala, že ne: jednou a dost. A je to o té naší podob zpovdi, jak ji známe? To je o úpln jiném typu zpovdi. Te nco dležitého, co byste nemli pehlédnout: když pozdji ale zmizel katechumenát a pro zmizel? Mnozí eknou, že to bylo laxností církve, což není pravda, protože církev zaala ktít malé dti; nikoho jiného nemla, dosplí byli všichni poktní když se potom církev obrátila s misijním úsilím k pohanským Germánm a Slovanm a dalším kmenm, tak najednou už nebyl katechumenát, protože poktili jejich knížete, a tím pádem celou zemi. Najednou v misijním úsilí oni poktí toho lovka a pracují s ním. Objevují se penitenciáe, protože ten lovk najednou zjišuje, že tm nárokm nedostauje, proto chodí a vyznává se ze svých vin a je napravován. Je to zase úpln jiná podoba; problémem, který z toho vzešel, jsou potom odpustky. Takže jak vidíte, to je téma na hodiny, podrobné studium apod. Takže budeme poád ješt tvrdit, že se se svátostí smíení nic nestalo? Copak to tu ml otec Aleš za knížku? Obady pokání. Když ji otevete, najdete v ní takový papír, ve kterém je napsáno: Aby formule i obady svátosti pokání lépe vyjadovaly její povahu a úinek, vypracovala Kongregace pro svátosti a bohoslužbu nov upravený text Ordo paenitentiae, editio typica 1973. Od roku 1973 máme v latinské podob a pozdji i v jiných jazycích, u nás asi od roku 1979, nový ád svátosti smíení. Takže nemáme zpov v té podob, v jaké ji známe, tak dlouho. Ale my máme pocit, že je to tak už od Tridentu, že je to tak? Prohledejte sakristie a fary a zjistíte, že tyhle knížky tam jsou, asto založené a neotevené! Dostala se mi do rukou, je to asi tak pt let, nová pomcka, jak pipravovat dti ke svátosti smíení, okopírovaná podle vzoru z roku 1947: pak už byl Únor a pak už ji nikdy znovu nevydali. Ale je okopírovaná úpln pesn a celá, autoi to udlali v dobré vli, ne že by chtli dlat nco starého. Ale vbec nenašli a nerozpoznali, že se od té doby nco zmnilo. My tedy musíme uknout i do našich vlastních ad a íci, že je tady nová forma svátosti smíení, ale je to poád jedna svátost. Podívejme se, jak vypadá klasická katecheze o svátosti smíení, o zpovdi. Tak pedevším se ekne: je tady nco jako pokání. Co to je pokání? A to se hned ekne: to je, když se jde ke zpovdi. To je první krok. A druhý krok: jaké ásti má taková zpov? Já si vybavuji, když jsem zaínal pracovat s dtmi, jak jsem si íkal, že je musím nauit tch pt ástí: zpytování, lítost, vyznání, rozhešení a díkinní. A to je rámec naší katecheze. Jak tyto body vyhoví nové i obnovené form svátosti smíení? Pedevším když vezmete toto Ordo, zjistíte, že slavit svátost smíení mžete ve tech formách, temi rznými možnostmi. Jakými? Ty ti možnosti spojují aspekty spolené a individuální. Jedna z možností je skuten spolené slavení v nebezpeí životní katastrofy, jako je potápjící se lo, povode atd. To je jedna legitimní možnost, ale tu nechme stranou. To je spolené slavení, kdy se udlí rozhešení celé veliké skupin. Situace, kdy je možné takto slavit spolen svátost smíení, jsou jasn popsané. Tato možnost v sob nemá žádný individuální prvek. Pak ale zbývají ješt dv další možnosti. Mohu zpov slavit jako nco, co je individuální, to znamená jeden na jednoho. Jeden penitent, kajícník, híšník jde ke zpovdi k njakému knzi a slaví spolen svátost smíení. Druhá možnost je, že vtší množství híšník jde slavit svátost smíení a slaví ást spolen a ást individuáln; nakonec zase spolen. Vtšinou je toto zam ováno a tvrdí se, že jsou dv možnosti: bu individuáln, nebo njaká forma spoleného rozhešení, a to je nedobré a pry od toho. Když si vezmete tuto knížku, zjistíte, že jsou tam popsány všechny ti možnosti, piemž jedna, ta tetí, je jasná, a pak jsou tam rozvinuty dv ostatní. Dokonce je tam eeno, že je chvályhodné a
potebné, aby ta forma, kdy slaví svátost smíení celé spoleenství, byla pstována a konána, nejlépe v post nebo v adventu. A je to tam doporuené. Ale když jsou ty záložky tady ješt založené a zavené a knížka leží nkde pod skíní, tak to dopadá podobn, jako když nkde nkdo íkal, že ani neslyšeli, že je njaký Duch svatý. Tak toto je taková teoretická prprava, dosud jsme nebyli v rovin njakých hypotéz i teorií, ale v rovin neho, co je jasn definováno církví. Te jde jenom o to se v tom vyznat, umt tyto vci rozlišit. Než se do toho pustíme, já bych vám s dovolením ukázal jednu knížku, kterou jsem si s sebou vzal. Ta má na zaátku takovou hezkou pasáž, kterou, když dovolíte, tady petu. Jen na úvod: malý Angelo Roncalli jako ministrant utíká za kluky, kteí taky jako ministranti naházeli komže na hromadu do kouta v sakristii a utíkali pry; a kostelník mu íká, bž a pive je. On bží za nimi a v tuhle chvíli do toho píbhu vstoupíme. Peppo, Luigi, Pietro, máte jít hned zpátky a povsit si své komže! Ale ti ti neslyšeli a utíkali dál pes strouhy a louky pímo na pole starého Mattea, které bylo plné dýní. Když je Angelo celý udýchaný dostihl, ml každý z nich jednu nádhernou dýni v ruce. Ale to se pece nesmí! vyrazil ze sebe. To je pece krádež! Pesta s tím svým pouováním! osopil se na nj Luigi. Prcek nám tady bude kázat! Starý Matteo má nejlepší dýn široko daleko, ujišoval ho rusovlasý, pihovatý Peppo. Chutnají bájen k polent. Ale jsou pece kradené! zajíkal se Angelo. Ale co! smál se Pietro. Tady jsou tisíce dýní, možná milión! A starý Matteo vbec nepozná, jestli mu ti nebo tyi chybí. Myslíš, že je veer poítá? Opravdu je tu hodn dýní, ale do miliónu poítat neumím, jen do deseti. Tak si vezmi taky jednu! Pietro mu chtl jeden z velkých plod vnutit do rukou, ale Angelo vrtl hlavou a držel ruce za zády. No tak si vezmi a pak drž jazyk za zuby! To neudlá, posmíval se Luigi. Má strach, má ho plné kalhoty! Angelino je zbablec! vyjekl Peppo. Zbablec, zbablec! kieli i ostatní. Angelo celý zrudl. Nejsem zbablec! vykikl rozilen. Uvidíte, že nejsem zbablec! Dál se nerozmýšlel, vzal obma rukama dýni ležící u jeho nohou a bžel za ostatními. Ped sakristií položil své tžké bemeno na zem, svlékl komži i rochetu a s ukradenou dýní se vydal na cestu k domovu. Práv zasedali k veei, když se Angelo pihnal. Dýn, dýn! kiel nadšen malý Xaverio. Dýn, dýn! jásala dvouletá Elisa a tleskala rukama. Rodie a starší sestry se dívali udiven na Angela. Ddeek si šeptal pro sebe nco, emu nikdo nerozuml. Strýc Xaverio, hlava rodiny, odložil vidliku, podíval se pronikav na prasynovce a zeptal se ho: Odkud máš tu dýni, Angelino? Ped jeho starýma, vážnýma, pátravýma oima se chlapec neodvážil zalhat a koktal: Z pole starého Mattea. Tam je hrozn moc dýní a ostatní si také vzali. Ostatní? Kdo? Ostatní ministranti: Peppo, Luigi, Pietro On vám dal ty dýn? Ne, sami jsme si vzali. Angelo se bázliv pitiskl ke zdi. Kluci íkali, že bych byl zbablec, kdybych si taky nevzal. Zbablec? odvtil starý nepívtiv. Zlodj jsi. Víš pece, žes kradl, nebo ne? Ano ano koktal Angelo, bledý jako stna. Hned odneseš dýni sedláku Matteovi a poprosíš ho za odpuštní, rozumls? Ano, strýku. Byla to pro chlapce trnitá cesta. Bím se mu zdálo být dvojnásob tžké. Strachy a námahou mu na ele vyrazil pot. Starý Matteo pišel práv ze stáje, když ped nj Angelo položil dýni. Co má být? tázal se nechápav. Strýek mi ekl, že vám mám dýni donést. Já jsem ji vzal na vašem poli. A mám íct, že toho lituji, a poprosit vás za odpuštní. A díve, než se Matteo na cokoliv zmohl, utekl bosý chlapec pry. Zlodje ve své svtnici nechci, ekl strýc Xaverio, když se Angelo chtl uložit v komoe. Vezmi si slamník a odnes ho do stodoly, dnes budeš spát tam. Ano ano Bez odmluvy vzal svj slamník na záda a vyšel s ním na dvr. Co to má znamenat? ptala se matka, která tam také šla. Musím jít spát do stodoly. Strýc chce, aby ve svtnici neml žádného zlodje. A má pravdu, pikývla matka, když Angelo marn ekal pomoc. Ale ve stodole jsou krysy! Však t nesní! Udlej, co ti strýc naídil. Nikdy jsem nevila, že by mj syn mohl nco takového provést. Bylo to jen proto, že mi ostatní íkali, že jsem zbablec, bránil se malý chlapec chab. Posmch jsi mohl snést, proto jsi nemusel krást. Angelo se schlíple odšoural
se svým slamníkem do stodoly, ale pro strach z krys nezamhouil ani oka. Také mu vyítalo svdomí a klid mu nevrátila ani veerní modlitba. Asi pl hodiny tak ležel, když se otevely dvee a dovnit vešel strýc Xaverio s lucernou. Te poj zase ke mn nahoru. Hodil si slamník pes rameno a šel ped tesoucím se chlapcem. Odpustil jsi mi, strýku? koktal kluík, když pišli do komory. Pro se ptáš mne? Zeptej se Pánaboha, to je dležitjší! Je mi to tolik líto. Urit, docela urit nic takového už nikdy neudlám! To doufám, Angelo. Vidl jsi, kde jsi musel být. Roncalliové nestrpí pod svou stechou zlodje. A te si lehni a spi. Druhý den sedl Angelo v kuchyni a houpal v kolébce svou nejmladší sestiku, když se náhle otevely dvee, a vstoupil starý Matteo. Chlapec se na nho ustrašen díval, ale on vyndal ze svého pytle dv ohromné dýn, položil je na stl a ekl: Mžeš nco vyídit svému strýci? Ano, pane. Tak mu ekni, že tu byl starý Matteo a pinesl dýn. Ano, pane. A ješt nco. ekni mu, že je estný muž. Budeš si to pamatovat? Ano, pane. A co jsi ty, to snad víš? Ano, zlodj. Ale houby! Hloupý kluk jsi, který se nechá od druhých svést. Doufejme, že to bylo poprvé a naposled. A odpustil jste mi? Byl bych ti snad pinesl ty dýn? Sedlák pokynul malému a vyšel ze dveí. Já vím, že by se to etlo, ale musíme skonit; mimochodem v další kapitole je popis první svaté zpovdi. Knížka se jmenuje Fará svta, je to životopis Jana XXIII. Vidíte to pesn popsané, jak vypadá naše katecheze? Autor zachytil, jak sám to prožíval, protože sám u toho tžko mohl být. Hezky se to te, ne? A co jste si íkali v duchu? Ano, to je ono, je to hezké, ale my žijeme v úpln jiné dob! Ta svátost je poád stejná, ale ta doba, ve které žijeme, je jiná. A zkusme si pedstavit, jak by to vypadalo, kdybychom dnes takovýmto zpsobem pracovali s díttem. Já jsem si rozdlil ten píbh na nkolik fází. To si mimochodem dlejte, když potebujete njaký píbh pevyprávt, rozfázujte si to, jak to znáte ze školy: osnova úvod, sta, závr. Takže fáze našeho píbhu jsou pokušení, zápas, podlehnutí, reakce rodiny, reakce matky, zdvodnní postoje, reakce postižených a reflexe Angela. A když my po tchto bodech pjdeme a budeme chtít aktualizovat píbh pro naši situaci, nesejdeme se tam ani v jednom bodu; maximáln v pokušení, zápasu a podlehnutí. A to ješt ten zápas bude velmi rychlý a pokušení a podlehnutí se shrne dohromady. Vidíte, že ten problém není ve svátosti, jestli je to špatn pipravované, ale že jde aktualizaci na naše podmínky. Je tžké se odvolávat na autoritu rodiny, když v dnešní rodin by to vypadalo úpln jinak. Pedevším by tam urit nesedli takhle pohromad u jednoho stolu, kde by byl ten prastrýc, který má autoritu to v dnešní dob neexistuje. Neíkám, že takové rodiny nejsou, já to považuji za úžasný vzor, ale nesmíme si nalhávat, že dti, s kterými pracujeme, v devadesáti procentech z takového prostedí nejsou. Bu chceme pracovat s tím zlomkem a to je dobe, pracujme s ním -, nebo jestliže jsme ureni i pro ty ostatní, tak se tomu musíme pizpsobit. A nemžeme se odvolávat na nco, co není. Jestliže struktura nefunguje, pak my v katechezi s tím mžeme stokrát pracovat, ale dti nevstoupí do prostedí, pro které je naše katecheze urena. Jinými slovy, my dti uíme, vybavíme je všemi možnými prostedky, dáme jim šnorchl a ploutve na nohy a všecko, a oni jsou pak na suchu a ptají se: A na co to vbec máme, chodit v tom nejde, a na co máme ty brýle a to ostatní? A všechno to sundají, protože nejsou ve vod, ale v úpln jiném prostedí. Tady nejde o to íct, že je to k niemu, ale íct: podmínky se zmnily, nkteré vci musíme pizpsobit; když má bhat, tak mu dáme tretry, ne ploutve na plavání. Vrame se zpátky k tématu zpovdi: jakou stavbu má svátost smíení? Úpln stejnou jako každá jiná svátost. Všechny svátosti mají dv ásti, bohoslužbu slova a vlastní slavení. Máme tedy veliký prostor pro pípravu toho lovíka, že bude slavit bohoslužbu slova. II. vatikánský koncil dsledn zdraz uje význam Božího slova. Má i individuální zpov bohoslužbu slova? Mla by ji mít a obas takovou sublimovanou má, ale vtšinou ne. A pro tam má tu
bohoslužbu slova? Protože to je pedpis? Ne, protože tam promlouvá sám Bh. To je velmi jednoduché, jenže my to nepovažujeme za dležité. My považujeme za dležité, co tomu Pepíkovi, který v sedmi nebo osmi letech jde ke zpovdi, ekne pan fará. Ale co mu ekne Bh a ekne mu nco? ekne, jenže ten Pepík to neumí zaslechnout! Souástí katecheze musí tedy být nauit ho poslouchat Boží slovo. Ne íst si ho doma, to je nco jiného. Poslouchat Boží slovo, když se Boží slovo te. To je širší záležitost, která se netýká jenom svátosti smíení, ale katecheze jako takové. Jestliže se te Boží slovo, dti musí jasn poznat, že je to nco jiného, než když se te knížka. Podle eho to poznají a jak se to nauí? Existuje ada krok a ada možností. Nezbývá, než toto rozlišit: nkdy petu Boží slovo jenom tak, že otevu Bibli; jindy z toho udlám malou slavnost a eknu: Dti, moment, zapálím svíku, dti koukají, co se bude dít, jednomu dáme pidržet svíku, druhému Bibli, pak peteme Boží slovo. Už z toho, jak se chovám, dti vidí, že te se te nco jiného, než co se te jindy. Jindy tentýž text rozložím do njakých drobnjších prvk tak, aby si to dít ve chvíli, kdy ho tu, složilo dohromady. Pipravovali jsme te takovou bohoslužbu a najednou jsem vidl, že katechetka s tím postupem má njaké problémy: jak to bude vypadat, když jeden den se hraje scénka a teprve druhý den to pan kaplan pete; vždy ty dti už to budou znát! Jenže to není tajemství, vždy ten text uslyší ješt mnohokrát. My totiž tímto aplikujeme postoj známý z reklamy: To už jsem slyšel, to už nemusím. Ale Boží slovo mám poslouchat dnes a denn! Když dnes a denn poslouchám reklamy, tím spíš bych ml dnes a denn poslouchat, že Ježíš pišel do Kafarnaa a pro zástup lidí tam nemohli lidé pijít s nemocným, proto ho tyi vzali na rohož, vylezli s ním na stechu, tu rozebrali atd. Ukážeme si to podrobn: Jeden vyprav: Chceme vám vyprávt, co jsme na vlastní oi vidli, nco neuvitelného. Stalo se to v mst Kafarnaum. Lidé si vyprávli, že v jednom dom je Ježíš, a ten nejen uzdravuje nemocné, ale také odpouští híchy. Byli jsme zvdaví, a tak jsme se tam šli podívat. Bylo lehké najít ten dm, ve kterém Ježíš byl, kolem bylo mnoho lidí, kteí se už nevešli dovnit. Druhý vyprav: Pišli tyi muži a nesli na nosítkách ochrnulého lovka. Chtli se dostat dovnit, ale nešlo to. My jsme si mysleli, že odejdou, ale ten chudák se svého uzdravení nedoká. Tetí vyprav: Jenomže tm mužm zejm moc záleželo na uzdravení jejich pítele. Chvíli se rozhlíželi kolem sebe, potom se vydali na stechu domu; šlo jim to dobe, protože dm byl nízký s plochou stechou, na kterou vedlo schodišt. A potom tvrtý vyprav atd. Dtí je sedm, každé je jeden vyprav, každé se nauí svj úryvek textu a pak vyprávjí píbh. Druhý den je bohoslužba slova a pan kaplan nechá pinést svíce, oteve lekcioná a dti uslyší, co už znají. To není žádné tajemství. Ony sice pjdou ke svaté zpovdi až za týden, ale uslyší to tam a mlo by se jim to vybavit. Co mají zaslechnout? To, co jim íká Bh. A až jednou, teba v njakých ptasedmdesáti po chemoterapii bude nkdo z nich v nemocnici v terminálním stádiu, možná, že se mu tahle situace vybaví a on ekne: Hele, vy tady nade mnou stojíte dva z jedné strany, dva z druhé, to je jako byste mne na té rohoži nesli, to bych te poteboval. O em to mluvíš, se zeptá nkdo, a on odpoví: Když jsem se jako kluk pipravoval k první svaté zpovdi, tak jsme to etli, a kdykoliv jsem to potom slyšel, tak jsem si na to vzpomnl. Vidíte, o em je Boží slovo? Když jde to dít ke zpovdi, má zaslechnout Boží slovo. Když je to individuální zpov, na kom to závisí? Kolegyn tady íká, že na panu farái. Tak to na nm nenechte! A mžete jít do té zpovdnice? Samozejm, že nemžete ty dti kontrolovat, jak se zpovídají. Úvod a závr jsou jednoduché: každá svátost má úvod a závr, to je jasné. Úvod je o tom, jak se dít jmenuje, o njakém seznámení atd. Po zahájení je bohoslužba slova, ale tu tch pt nebo dvacet dtí, nebo celá farnost, která se sejde, pece slaví všichni spolen. To je ást,
kterou není teba slavit individuáln, na to nepotebují zpovdnici, zavené dvee a to všechno. Tak tedy dti ute, že zpov je možné slavit spolen. Sejdou se všichni, je to liturgie, zane se pozdravením, písní, pivítáním, pak se oteve Boží slovo, to, se kterým už pracovali, ne to, které ješt neslyšeli, to, co znají dobe. Jaké texty byste doporuili? Doporuuji krátké, protože pozornost dítte je nco velice kehkého. Když vezmete dlouhý píbh, dít unavíte; ono bude pozorn sledovat celou dobu, ne že nebude, ale unaví se a to následné už neunese. Proto doporuuji Boží slovo krátké, ale srozumitelné. Takové, abyste ho mohli pevést do neho konkrétního, do neho hmotného, neho, co dít uchopí a co si mže vzít do rukou. Teba Ezechiel íká: Chci vám dát nové srdce, nového ducha. Chci vzít vaše srdce kamenné a dát vám srdce z masa. A mžete jít potom na scénu s njakým kamenem nebo každé dít mže njaký kámen dostat. Vy se mžete ptát, jaký je ten kámen, a oni vám budou íkat, že studený, tvrdý a tžký. Dít tak poslouchá Boží slovo a souasn ho njak drží v ruce. Nebo se dá vytvoit njaký suchý strom, který nemá listí, který není zasazený u vodních proud, listí mu vadne, usychá a hyne. Pípadn se dá potom udlat krok k textu, kde Ježíš íká: Já jsem svtlo svta; mžeme pipravit njaké slunce nebo nco podobného. Je teba, aby dít mlo oporu v tom, co vidí, aby to mohlo uchopit oima i rukama, zkrátka smyslov vnímat. Co dalšího mžete dlat spolen? Mžete s dtmi dlat spolen rozhešení? To už ne; a mžete mít spolen vyznání? To je otázka, schváln jsem to ekl takhle neurit. Nemžu mít v této form vyznání hích. Ale híchy vyznáváme nkdy i spolen. Úkon kajícnosti na zaátku mše svaté je spolené vyznání hích. Ne konkrétní; církev se vyhýbala a vy se také vyhýbejte tomu, aby se híchy vyznávaly veejn. To zatíží jak lovka, tak i spoleenství, církev to odmítá a to je správné. Ale mžeme mít spolený úkon kajícnosti, teba popelec, to pijímáme urité znamení híšník. Jdeme do kostela, všichni dáváme ruku do kropenky a žehnáme se kížem; to není jenom pipomínka ktu, ale toho, že jsme byli híšníci., Když zpíváme nebo když se modlíme Vyznávám se všemohoucímu Bohu, je to spolený úkon kajícnosti. Svátost smíení poítá s tím, že když se slaví spolen, je spolený úkon kajícnosti. Ne spolené vyznání hích, to je individuální, ale spolený kající úkon, jak jsme ho tady dlali pi kající bohoslužb. Mohu tuto ást dlat bez njaké pípravy? Ne, musí tomu pedcházet njaké zpytování svdomí. A myslíte, že si ho dít mže pipravit doma? Na míst to udlat nemže, to by na nj musela dohlédnout maminka nebo nkdo jiný, proto se musí dít pipravit doma. Nebo se mže pipravit pímo v kostele? V kostele probíhá práv to, na co se dít pipravuje a to je to, co práv v tom kostele završí. Samozejm si to doma už njak pipravuje a já s tím mohu pracovat, ale pro si to nemže pipravit doma dív? Protože ješt neslyšelo Boží slovo, které mu tam peteme. A pece to Boží slovo ho vede k tomu, aby dít litovalo, že? Aby poznalo ty híchy, a eho má litovat, nebo ne? Jinak je to technologie špatn udlaná. Po petení Božího slova a po homilii, uvedení do Božího slova, následuje kající úkon. Takovou oblíbenou praktikou je, že si dti doma napíšou své híchy na papír a potom je zapálí. Co tomu íkáte? Slyšeli jste o tom nkdy? Za uritých okolností by to mlo njaké opodstatnní. Z toho vidíte, že vidím daleko širší pole psobnosti, než jaké tady máme. Skuten citlivou vcí je vychovat dít ke zpytování svdomí. To je citlivá záležitost. Co je to svdomí? Sami to tak nkdy ekneme: hlas. My to zkoušíme dlat tak, že pi takovéto bohoslužb slova má skuten nkdo mikrofon, ti lidé ho nevidí, a homilie vlastn vyústí ve fázi, že ekneme: a co ti tedy íká hlas svdomí? Te ten hlas, ale ne teatráln, se zane ozývat a te zpytování svdomí; dtem se teba ekne, aby zavely oi. Ony by mly cítit, že hlas svdomí je nco, co je jakoby nad nimi nebo mimo n, nco, co je mimo jejich manipulaci, nco, co by rádi peslechli, nebo dokonce potlaili a ono to nelze. Vzpome te na úryvek, který jsme etli: Angelo nemohl spát kvli krysám a taky mu nedalo svdomí. To bylo na pelomu 19. a 20. století, od té doby psychologie pokroila a poctiv piznává, že
takové vci, jako je nitro, existují. To není nco, co se nám povedlo vytsnit a zmizet. Te jsem dokonce nkde ve vážné diskusi zaslechl, že vící lidé mají lehce jinou genetickou výbavu než nevící, a vdci uvažují, jestli je víra ddiná a pedává se geneticky. To všechno nám nahrává, ten výzkum, naivní, prvoplánová, jednoduchá kritika náboženství z konce 19. století. Náboženství je veliké tajemství a veliký problém, jenže my nevíme, že kesanství také. Máme pocit, že jenom to kesanství evropského ražení, které tady 2000 let žije, je velikým darem a odpovdí na spoustu otázek. Dít si tedy uvdomuje, že svdomí je njaký hlas, a musí se s ním nauit pracovat. Já jsem si tady pipravil takový jeden model s Božím slovem: udlali jsme slunce, protože Ježíš ekl, že je svtlo, a slunce pece svítí, a te jsme tento model doplnit. Jeden z knží, kteí jsme tam byli musí být víc knží, protože když jdou dti ke zpovdi, nemžou stát dv hodiny ve front zaal najednou vyprávt: Minulý týden jsem slyšel v autobuse dva kluky, jak si vyprávli zážitky z prázdnin; bylo to po prázdninách, na zaátku školního roku. Jeden z nich byl o prázdninách nkde na vesnici a nadšen vyprávl, jak jezdil na tátov motorce a jak to bylo super, když skákal z desetimetrové skály do eky. Druhý kluk zase vyprávl, jak se jednou dívali s mladším bráchou dlouho do noci na televizi. Rodie nebyli doma a oni se dívali až do dvou do rána. A také se chlubil, že má zkušenosti s drogou. Prý má kamaráda, který mu nabízí cigarety s marjánkou. Jakou roli má tenhle píbh? Nauit dít zamit se na sebe a zeptat se: Jsem taky takový? Dlal jsem taky nco takového? Podstata zpytování pece není vytáhnout z kapsy seznam a ve zpovdnici ho peíst; podstata zpytování je íct, jaký jsem. Jsem takový nebo nejsem? Dlám tohle nebo nedlám? Tuto otázku, tento krok dít musí udlat. Když si takovou otázku nepoloží, nenauí se zpytovat svdomí. Proto mu katecheze musí pomoci ten krok udlat. Ostatní už pjde samo pi jiných a dalších píležitostech. Ten krátký píbh se tedy vypráví proto, že když se bude mluvit o mnoha vcech, dít se v nich ztratí. Další pokraování bylo toto: vzít kus mraku a položit ho na to slunce. A následoval další píbh: mj bratr má dv dti a vyprávl mi, jak se jim prázdniny letos moc nevyvedly. Starší Jana, které je dvanáct, s nimi polovinu prázdnin nemluvila, byla uražená, protože jí matka nedovolila jet s kamarádkami na vodu. Odsekávala, dlala, že neslyší, když od ní nco potebovali. Ke konci prázdnin už rodie nemli dovolenou, a tak musela Jana hlídat svého ptiletého brášku. Byl to prý horor. Jeden den si s Honzíkem hrála, etla mu pohádky, starala se o nj, druhý den byla nabruená a sevala ho za každou malikost. Tedy: zase jiná postava, jiný píbh, ale stejný princip. Jde o to, že jsou tyi píbhy, každý jiný, a všechny jsou jako mrak, který se položí na slunce. A když se tam dají všechny tyi, tak se slunce ztratí. Zpytování svdomí mi tedy vlastn nco ukazuje, co mžu uchopit oima, a nkde tady se startuje proces, který musí lovka provázet a který je teba rozvíjet po celý život. Existují njaká kritéria, která lidi, o nichž si myslím, že jsou dobí, vážím si jich a uznávám je, považují za dobrá, potebná, a já ne. I já se tím musím ídit. Je tady njaký proces. Tato spolenost nemá autority. Nezbývá, než aby v tom spoleenství, kde je nkolik dtí, které se pipravují na zpov, byl touto autoritou katecheta. Vy tam musíte být jako autorita, ale ne ve smyslu: Nco jsem ti ekl, tak to udláš, ale vzít ho a íct mu: Hele, já vím, že je to tžký, a já, když jsem byl malej sklonit se k nmu a být pirozenou autoritou. A to dít to v této podob bere; pak mu bude trnáct nebo osmnáct let, potom padesát nebo ptapadesát a tehdy pijdou vzpomínky: to tenkrát ta naše katechetka mla pravdu, vždy já jsem ji te nedávno vidl, kolik ono jí te je, takových osmdesát; a ona mla pravdu, vždy já mám zpackanej život, já jsem se rozvedl a na hrob rodi jsem nebyl, a co jsme asi tak dlali, když byly Vánoce a tak podobn. A v tomto ptapadesátiletém, šedesátiletém lovku nastartuje njaký proces konverze. My nevíme, jaký život povede, ale musíme vytváet urité vci. Když bude mít krásnou rodinu, tak o co jde? A co když ji mít nebude? Katecheze nemže poítat jenom s jednou variantou, musí pipravovat i na ostatní. A i když
se nám zdá, že je to frustrující a jde to do prázdna, udlejte si to jako cviení a eknte si: dneska je tahle holka taková šikovná a co z ní bude? A pak si vzpomenete, že tamtu jste pipravovali ped pti lety, to jí bylo dvanáct, kde je jí dneska konec, její matka íká, že je támhle nkde v Dubí, ale snad se z toho marasmu dostane tak se za ni modlete. Snad jednou, až bude mít svoje dti, se objeví, co v ní pece jenom teba zstalo, když byla taková šikovná a tak hezky všechno umla. Katecheze není jenom o dnešku nebo o zítku. A když to necháte dít slavit, když se teba dti sejdou kolem toho slunce a vidí ten mrak, potom se rozejdou k tm knžím a u toho knze jenom nco vypoví, on na n vloží ruce, modlí se a pak ekne: hele, mysli na to, a ti svítí to sluníko znovu a znovu a zapal si tady jednu svíku, druhou mžeš dát mamince a dejte ji k tomu sluníku. A když tam dti nanosí ty svíky a všichni se sejdou kolem toho slunce ono je sice pokryto mrakem, ale už zase pln svítící, protože tam jsou ty plamínky a stojí a dkují, tak tyto dti nco slaví, je to pro n zážitek a stane se to motorem neho dalšího. tyikrát do roka s nimi takto mžete uspoádat slavnost: pro zrovna tyikrát? Jsou tvrtletní uzávrky, ne? Je konec školního roku, to je pece ideální píležitost. Dti, jdete na prázdniny, máte za sebou školní rok, je eho litovat, tak pojte, budeme slavit svátost smíení. Potom je po prázdninách, to je taky jasné, je co dávat do poádku, za ím se ohlédnout. Dít dokáže pehlédnout pesn to období prázdnin. Od toho je teba zaít: kde skonilo vysvdení a kde skonila pedsevzetí, jak to dopadlo? Jaké byly prázdniny, a už mžeme zaít. Pak jsou Vánoce a to je podobné: Kde skonily lo ské vánoní dárky? A to dít tak nastartuje proces otázek. A pak jsou Velikonoce, to je píležitost, kdy se celá farnost pipravuje, i my se pipravujeme a ve farnosti se pipravují nové dti na první svaté pijímání a k první zpovdi a my je jdeme doprovodit. Máte za rok tyi píležitosti, kdy mžete dti doprovodit a spolu s nimi slavit svátost smíení. Nauíte je zpytovat svdomí, kajícímu úkonu: tch možností jsem si tady namaloval nkolik. Mže to být teba strom, na kterém si po vyznání dti namalují zelený list, a ten strom, který byl pedtím suchý, je najednou zelený. Nebo jsme jednou experimentovali: všichni dostali papír a tužku, pi tom zpytování svdomí si namalovali svoji ruku. Boží slovo smovalo ke kíži a my máme také njaký vztah ke kíži, tak si položte svj výkres na ten kíž, a vlastn dáváme na kíž svoji ruku. Potom ke kíži mohou nést teba znovu svíku a položit ji tam: ten úkon kajícnosti musí být poád nco konkrétního. Téma híchu je abstraktní, ale dít musí udlat njaký konkrétní krok. Konkrétní ve smyslu, že se o tom jenom nepovídá. Takže je teba nco s tmi dtmi udlat, prvod, nebo s nimi spolen zpívat. To je dležité, zažili jsme tady pece, jaké byly ty písn krásné: o em se mluvilo, to se nkolikrát v písni opakovalo. Najdeme tedy njakou vhodnou píse, která by odpovídala tématu: ne aby si ji jen tak zazpívali. K tomu mžeme použít jednoduché antifony, opakovat je, aby téma dtem vstoupilo do pamti. Vždy to sami známe, jak se nám poád znova vracejí nkteré popvky. V adventu jsme pipravili adventní vnec se tymi velkými svíkami, dv byly zapálené, dv ne, protože to byl druhý adventní týden, a dti nosily svoje svíky k tomu adventnímu vnci. Dávaly je tam a dávaly je tak jako netrpliv, ne jenom kolem jedné a druhé svíky, ale kolem všech, tak jsme pak ekli: Vidíte, jak chceme, aby to už svítilo všechno. A oni to vidí, protože to neuchopí a potebují to tak jako tu svoji touhu, ty svoje nadje, to odhodlání nkde vyjádit. A nebojte se, že se nebudou umt individuáln zpovídat. Práv když pestanou být dtmi, pak budou hledat píležitost. Mají dvru, protože lovk, který je vedl, byl s nimi a pomáhal jim, a nebylo to ani formální, ani to nebylo jako hra na nco, nebylo to dtinské. Ale pohnulo to s jejich srdcem, tak si najdou píležitost a proberou si své problémy. A bude se s nimi slavit svátost smíení úpln stejn. Zase pijde zpytování svdomí, úkon kajícnosti
s rozhešením, a vyvodí se z toho njaký konkrétní závr, kde se mám napravit nebo co mám udlat. Slavte svátost smíení! A když to takhle pipravíte, máte jistotu, že váš fará tu bohoslužbu slova neodbude a nebude se vymlouvat, že nemá as a že jenom potebuje, aby se tam odíkaly ty híchy, aby se nezdržoval. Máte jistotu, že tam v prbhu zpovdi nebude do jednoho každého dítte zvláš huet, protože tam je má opravdu vyslechnout a dát rozhešení. Tento zpsob samozejm není jenom pro dti. Ty obady poítají s tím, že se takhle slaví svátost smíení spolen s individuálním vyznáním normáln. My jsme slavili svátost smíení s dtmi v pátek ped Kvtnou nedlí a v sobotu ped Kvtnou nedlí máme spolené slavení s farností. A dti v pátek nosily svíky k tomu kíži. A dosplí, kteí vdli, že budeme ped Kvtnou nedlí spolen slavit svátost smíení, pišli a íkali: A my bychom nemohli taky nosit ty svíky? Tak jsme jim ekli, že taky budou nosit svíky, vzali jsme jiný kíž, takovou tu ikonu, položili jsme ho doprosted katedrály, a všichni, kdo šli ke zpovdi, bylo jich asi osmdesát na osm zpovdník, mli u sebe svíci, a každého, kdo šel ke zpovdi, se zpovdníci ptali, jestli taky chce tu lampiku, a když ekli, že chtjí, tak jim nejdív musejí íct ty híchy. Takže kajícníci ekli svoje híchy, dostali rozhešení, zapálili si svíku a celí šastní ji nesli k tomu kíži. A te nevyzradím žádné zpovdní tajemství, najednou pišel jeden takový staiký pán, tak ptasedmdesát mu bylo, a íkal, že by chtl taky to svtlo, ale že nebyl už strašn moc let u zpovdi. Co myslíte, že jsem mu ekl? No pece aby mi ekl ty híchy! A on odpovdl, že si žádné nepamatuje. Tak jsem ho objal a ekl jsem mu, aby tedy litoval všech hích, i když si na žádné nepamatuje; dostal rozhešení, lampiku a odnesl ji ke kíži. Myslíte, že jsem udlal nco špatn? Víte, nesmíme se bát. Je to rzné pípad od pípadu, jsou to složité vci, je to pece o nitru lovka a to je mezi lovkem a Bohem a my u toho mžeme pomáhat, tak se toho nebojte a radujte se z toho, že to mžete dlat. Povzbuzuji vás ke slavení svátosti smíení. Vy jste mluvil také o tom sociálním cítní; já bych byla ráda, kdybychom si v tom kontextu svaté zpovdi mohli íct, co s obecnými formulacemi, nemám je moc ráda To se ve skutenosti nedá nauit. Popsat se to dá práv jenom v obecných pojmech a na vás je, že si vlastn musíte pedstavit svoji konkrétní skupinu a íct si, co je pro mne použitelné a co ne. Pedstavte si, že bychom udlali takovou malou zkoušku a já bych ekl: zkuste vzít ty židle a udlat krok dopedu; to by tu byl hrozný zmatek. Když tedy budu chtít, aby si ti lidé sedli tady do kroužku, musím je nejdív nauit, jak se nosí židle, protože se mi tady jinak pomlátí; to íkám ohledn té socializace. Vidíte; to jsou takíkajíc primitivní vci. Nebo musím íct: Podívejte se, dti, pojme, udláme kruh. Ale já je musím njak zamit; když to má být kruh, co musí mít? Sted, samozejm. Když neurím sted, nebudu mít kruh. Takže vezmu svíci, postavím ji, zapálím a eknu: pojte udlat kruh a rázem ho mám. A ty dti zcela bezdn meditovaly, protože meditovat znamená soustedit se. A soustedit se je práv o tom stedu, o zamení se na njaký sted, meditaci o tom, co bylo eeno. Když chci, aby nkdo meditoval, musím mu dát sted. A když mu dám sted a on se kolem toho stedu njakým zpsobem urovná, už medituje. Proto nejdíve musím zaít s malými krky. Když nauím malé dít, že se chodí takhle, tak mi za týden bhá a už ho nemusím dál uit. Chodí samo. Rozumíte mi, pro íkám, že se to tžko sdluje; musím to vypozorovat v té skupince. Najednou vidím, že je v ní njaké naptí, a tak musím po tom naptí jít, vytáhnout ho a pirozen ešit. Jak jsme to slyšeli v té ukázce z knížky: spoleenské prostedí na konci 19. století bylo ješt pirozen socializované. Ale také už ne tolik; jsou tam ti ti ministranti. Tam už koní období samozejmé socializace. Mní se sociální vztahy, to je složitá promna, a my te jsme vlastn v situaci, že se spolenost promnila ne do njaké jiné homogenní uniformní spolenosti, ale atomizovala se, rozdlila se na jednotlivé ásti a všude je to jinak. Proto neplatí žádný obecný jednoduchý a univerzální princip. Není jiná možnost, než jít až k tm
prvkm a potom dlat pirozené vci. Když se napíklad nkdo rozhádá, je teba najít cestu, jak se usmíit. A neteoretizovat, neuvádt žádná abstrakta, jen konkrétní vci. A vždycky zaujmete svým vlastním píkladem. Pedstavte si, jak jsem pehnal reakci na situaci a zfackoval jsem v sakristii dva ministranty; vím, že jsem to pehnal, a nezbývá mi než íct: Kluci, už to tady s vámi nebylo možný, tak jsem na vás vyletl, jenže jsem to pehnal, zbil jsem vás trochu hlava nehlava a nespravedliv A oni se nauí, že se taková situace má ešit takhle. Jak je to mám jinak nauit? Musím být citlivý na podobné momenty, a jestliže nastanou, nesmím je minout, obejít, ale sáhnout po nich. Proto vám íkám, že je tžké odpovdt. Dan Pikálek: Ml bych drobnou poznámku: asto se nám ve farnostech stává, zvlášt u dtí je to velmi dobe vidt, že jsou vlastn vydlené z farnosti. Mají svoje náboženství, svoje bohoslužby, jsou poád jenom ve své dtské skupince se svým jedním katechetou nebo jedním knzem. Tam neodkoukají kesanský život. V rodinách ho neodkoukají asto také, ne proto, že by ty rodiny nebyly kesanské, ale proto, že v rodin stráví ve skutenosti tak málo asu se svými vícími rodii. A kde mají tedy vidt, jak se kesansky eší problémy, jak se kesansky žije v praxi? Naopak je teba je maximáln snažit zapojovat do kesanského spoleenství, a to ne proto, abychom jim tam nco kázali, abychom jim tam dlali liturgii, ale proto, abychom ukázali, jak kesané žijí mezi sebou. P. Adolf Pintí: Já jsem se z asových dvod tohoto tématu nedotkl, ale nesmírn dležitý je teba zaátek bohoslužby. Bohoslužba nezaíná bohoslužbou slova; to platí pro mši svatou i pro cokoliv jiného. Ty dv ásti jsou jasné: bohoslužba slova a bohoslužba slavení. Ale vždycky je tam úvodní obad a závr. A úvodní obad tam není proto, že se má jen tak odíkat, on funguje jako pozdravení. Když tedy pedstoupíte ped dti, když se slaví bohoslužba, tak tam musí být úvodní pozdrav. A nemlo by být jenom formální, i když je samozejm dobré, když se dti nauí standardní odpovdi, je to jen pár vt zpamti. A projev toho, kdo s nimi pracuje, musí být pirozený. Když je nepirozený, dít vypíná. Nejde o to tam dlat dtem kašpárky, ale být pirozený. Podle projevu dít bezpen pozná, jestli to je pirozené nebo není. To, že potom v nkteré ásti se ten, kdo s nimi pracuje, musí dostat níž, k nim, že ze sebe musí udlat tak trochu kašpara, to je nco jiného. Ale ve svém projevu musí být pirozený. Dít nepirozenost pozná a vypne, je ve svým svt, pemýšlí si o nem, žije si ve svých pedstavách apod. Proto íkám, že na to je tžké odpovdt.