CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Zuzana Procházková Olomouc 2016
CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Projekt výzkumu interkulturní citlivosti české společnosti pohledem odborníků v oblasti interkulturních vztahů Zuzana Procházková Vedoucí práce: Mgr. Pavlína Valouchová, Ph.D. Olomouc 2015
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem absolventskou práci s názvem Projekt výzkumu interkulturní citlivosti české společnosti pohledem odborníků v oblasti interkulturních vztahů, vypracovala samostatně, a ţe všechny pouţité zdroje jsem uvedla v závěrečném seznamu. V Olomouci, 29. 3. 2016 Vlastnoruční podpis
Poděkování Na tomto místě chci poděkovat především Mgr. Pavlíně Valouchové, Ph.D. za odborné vedení práce, cenné rady, připomínky a konstruktivní kritiku. Velký dík patří také Mgr. Jaroslavu Šotolovi, Ph.D. za velmi uţitečné prvotní konzultace a diskuze. Ráda bych poděkovala i Dr. Ardinu Ramani, Ph.D. za velmi zajímavý a přínosný kurz s názvem Cultural Sensitivity and Intercultural Competencies, který mě přivedl k tématu interkulturní citlivosti a byl prvotním impulzem k sepsání této práce. Moje upřímné poděkování patří rovněţ celému kolektivu CARITAS Vyšší odborné školy sociální Olomouc za společně strávené tři roky studia.
Obsah Úvod... 5 A Teoretická část... 7 1 Vymezení problémové situace... 7 1. 1 Teoreticko-kritická analýza stavu poznání a výzkumu... 7 2 Teoretický rámec... 11 2. 1 Vztah kultury a společnosti... 12 2. 2 Interkulturní vztahy... 16 2. 3 Interkulturní citlivost... 22 B Metodologická část... 26 1 Formulace výzkumného cíle, účelu výzkumu a výzkumných otázek... 26 2 Formulace výzkumného přístupu... 30 3 Výzkumný vzorek a metoda sběru dat... 31 4 Předpokládané zpracování kvalitativních dat a výzkumný design... 34 5 Etická pravidla výzkumu a rizika výzkumu... 35 6 Reflexe prvního rozhovoru a jeho modifikace... 37 Závěr... 38 Zdroje... 39 Příloha č. 1 přepis prvního rozhovoru... 42 Anotace... 43
Úvod Kultura, kterou si jedinec od útlého věku nevědomky osvojuje, je klíčová pro utváření úsudku o sobě samém. Zásadní je také pro způsob vnímání světa kolem něj a toho, jak na něho nahlíţí. Kultura spoluutváří identitu člověka a je důleţitým ukazatelem pro lidské uvaţování a jednání. Z hlediska formování osobnosti kaţdého jedince je role kultury neopomenutelná. Z tohoto úhlu pohledu je evidentní, jak významné je kulturní nastavení pro kaţdého jedince (Petrusek, 1994, s. 43). Ve dvacátém prvním století, více neţ kdy dříve, dochází k mísení kultur a jejich vzájemné interakci. Lidé se učí chápat a respektovat odlišné kultury, učí se být interkulturně citlivými. Zde se také utváří potencionální pole působnosti pro sociální práci, která se stává mediačním prostředkem v oblasti interkulturních vztahů. Téma interkulturní citlivosti jsem se rozhodla zpracovávat na základě kombinace více různých faktorů. Jedním z prvotních impulzů se stal dvouletý kurz Cultural Sensitivity and Intercultural Competencies, jeţ byl součástí studia na CARITAS - Vyšší odborné škole sociální Olomouc. Určitou roli sehrál také zájem o cizí kultury a vlastní zkušenost s uprchlíky a migranty v rámci zahraniční praxe v Indii, ale také na hraničním přechodě Berkasovo Bapska. Atraktivním se pro mě toto téma stalo také v souvislosti s aktuálně emočně vypjatými náladami ve společnosti, týkající se přílivu migrantů a uprchlíků do Střední Evropy. Stěţejním cílem absolventské práce je vytvořit relevantní základnu pro kvalitativní výzkum. Tato práce je projektem kvalitativního výzkumu, realizovaného v bakalářské práci s názvem Interkulturní citlivost české společnosti pohledem odborníků v oblasti interkulturních vztahů. 1 Cílem kvalitativního výzkumu je zprostředkovat ucelený, širokospektrý, akademický pohled odborníků, zainteresovaných do interkulturních vztahů a zjistit, jak hodnotí úroveň interkulturní citlivosti české společnosti. Projekt výzkumu je členěn do dvou hlavních, na sebe navazujících oblastí. První oblast je teoretickou základnou výzkumu a tvoří ji elementární pojmy a souvislosti, týkající se výzkumného tématu. Je zde také vymezena problémová situace a zpracována teoreticko-kritická analýza stavu výzkumu a poznání. 1 Procházková Z. 2016. Interkulturní citlivost české společnosti pohledem odborníků v oblasti interkulturních vztahů (bakalářská práce). Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. 5
Druhá oblast je zaměřena na metodologické aspekty výzkumu. Je zde formulován výzkumný cíl, účel výzkumu a sestaveny výzkumné otázky. Dále je definován výzkumný přístup, popsán výzkumný vzorek a metoda sběru dat. Nastíněno je také, jaký bude pouţit výzkumný design, a jak budou zpracována a analyzována sesbíraná kvalitativní data. Součástí druhé poloviny práce jsou také etická pravidla výzkumu a moţná rizika výzkumu. Samozřejmostí je realizace prvního rozhovoru a jeho reflexe i modifikace. 6
A Teoretická část 1 Vymezení problémové situace Strauss a Corbinová (1999, s. 21-23) definují tři způsoby stanovení výzkumného problému. Prvním je námět odborníka, druhým podnět z relevantní literatury a třetím osobní nebo profesní zkušenosti. V případě této práce se jedná o kombinaci všech tří zmíněných variant. S tématem interkulturní citlivosti jsem se seznámila jiţ na přednáškách Cultural Sensitivity and Intercultural Competencies, a po analýze literatury jsem se o tématu dozvěděla bliţší informace. Na základě osobních zkušeností s emočně vypjatými reakcemi české společnosti vůči cizím kulturám, nově příchozím uprchlíkům, migrantům a činnosti neziskových organizací, jsem se rozhodla zpracovávat toto v současnosti hojně diskutované téma. Dle Českého statistického úřadu (Cizinci: Počet cizinců: 2016) se v České republice k datu 31. 12. 2015 nacházelo okolo 467 562 cizinců s různými druhy pobytu. Interkulturní realita je současní kaţdodenního ţivota většiny vyspělých států a jejich obyvatel. Bajer (2/2007, s. 38-40) v odborném periodiku Sociální práce/sociálna práca zdůrazňuje význam interkulturní komunikace v oblasti businessu, neziskového sektoru, ale i při kaţdodenních sociálních interakcích. Mgr. Jana Skalková, odbornice na interkulturní komunikaci, vysvětluje interkulturní komunikaci jako schopnost porozumět kulturnímu nastavení jednice a dovednost adekvátně reagovat na kulturní odlišnosti. Zvládání interkulturní komunikace má vliv na zvyšování úrovně interkulturní citlivosti. V souvislosti s interkulturní citlivostí české společnosti se centrem mého zájmu se staly následující otázky: Jak se projevuje úroveň interkulturní citlivosti české společnosti? Jaké jsou faktory ovlivňující úroveň interkulturní citlivosti české společnosti a jaké jsou možnosti zvýšení úrovně interkulturní citlivosti české společnosti? Existují nějaké souvislost? Na tyto otázky jsem ani po teoreticko-kritické analýze stavu poznání nenašla odpovědi, a proto jsem se tomuto tématu rozhodla věnovat pozornost. 1. 1 Teoreticko-kritická analýza stavu poznání a výzkumu Dle Dismana (2002, s. 11) by měl mít výzkumník, tvořící kvalitativní výzkum, určité schopnosti a dovednosti. Základem je teoretická vybavenost v oblasti zkoumaného 7
problému, ale také přehled o jiţ existujících pracech a dílech, které se danou problematikou zabývají. Také při tvorbě této práce došlo prvotně k prostudování dostupných bibliografických zdrojů a letmé analýze internetových a časopiseckých pramenů. Souhrnně jsou však k tématu interkulturní citlivosti zdroje velmi omezené. Většina děl je orientována na příbuzná témata jako je multikulturalismus, interkulturní psychologie, interkulturní komunikace, multikulturní výchova a interkulturní vzdělávání nebo přímo interkulturní kompetence. Nejrozsáhlejší byly kniţní zdroje. Poměrně rozsáhlá je tvorba Jana Průchy (2007, 2010, 2011), jeţ je orientována na interkulturní vztahy v kontextu moderní pedagogiky. Čerpáno bylo také z děl Moniky Morgensternové a Lenky Šulové (2007, 2011). Zajímavá je i tvorba Dany Moree (2008, 2014, 2015), zaměřená na interkulturní souţití. Také Jakub Hladík (2014) věnuje své práce tématu, úzce souvisejícímu s interkulturní citlivostí multikulturalismu. Zpracovanost tématu interkulturní citlivosti je v zahraniční literatuře, v porovnání s českými zdroji, poměrně obsáhlejší. Přesto i v cizojazyčných pramenech chybí jednotnost, komplexnost a hierarchie pojmů, spjatých s interkulturní citlivostí. Téma interkulturní citlivosti jako první rozvinul Dr. Milton J. Bennett (1993, 2003, 2004), který na toto téma vydal mnoho knih. William E. Cross, Jr. (1995, 1996), ale také Michael Byram (1997, 1999) či Darla K. Deardorff (2004, 2009) se věnují interkulturní komunikaci. Velká pozornost byla věnována absolventským, bakalářským a magisterských závěrečným pracím. Prostudovány byly všechny související absolventské, bakalářské a diplomové práce. Vznikl úplný seznam veřejných a soukromých vysokých škol, sídlících v České republice. Z těchto institucí bylo vybráno čtrnáct, které vyhovovaly kritériu zaměření na sociální problematiku. Osloveny byly i ty vysoké školy, které nabízejí obory, jeţ mohou nepřímo souviset se sociálními studii podnikání, ekonomika, aj. O přístup do databáze závěrečných prací studentů bylo ţádáno proto, ţe některé univerzity nejsou zapojeny do celonárodního registru závěrečných prací Theses.cz, tudíţ by nebyla analýza souvisejících závěrečných prací kompletní. O přístup do databáze závěrečných prací bylo ţádáno tyto vyšší odborné a vysoké školy: Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně Univerzita Palackého v Olomouci Univerzita Hradec Králové 8
Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Slezská univerzita v Opavě Západočeská univerzita v Plzni Masarykova univerzita v Brně Mendelova univerzita v Brně Univerzita Pardubice Univerzita Karlova v Praze Ostravská univerzita v Ostravě Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem Vyšší odborná škola sociální Olomouc Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha Většina oslovených univerzit velice ochotně zprostředkovala přístup do databáze. 2 Pouze Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a Vysoká škola mezinárodních veřejných vztahů Praha nereagovaly na zaslanou ţádost. Prvním klíčovým heslem při hledání v databázích prací bylo označení interkulturní citlivost. Brzy došlo ke zjištění, ţe toto téma dosud nebylo zpracováno. Dalšími klíčovými hesly se stala multikulturalita, interkulturní, aj. Úloţiště prací bylo analyzováno zpětně do roku 2000. Níţe je popsáno několik kategorií, do kterých lze nejčastěji zpracovávaná témata zařadit. Velkou část kvalifikačních prací na příbuzné téma, tvoří práce zaměřené na postoje určitých skupin (studentů ZŠ, SŠ, VŠ, majoritní společnosti, sluţby Cizinecké policie, politických stran) vůči cizincům nebo migrantům. Příkladem je bakalářská práce Martina Bartoše, s názvem Postoje majority v České republice k migrantům v průběhu let 2002 2008. Dalším velmi často zpracovávaným tématem je interkulturní/multikulturní vzdělávání dětí z MŠ, ZŠ, SŠ a interkulturní kompetence v různých profesích: učitelé, policisté, sociální pracovníci nebo ošetřovatelé. Zajímavá je diplomová práce Bc. Barbory Redkové, s názvem Multikulturní kompetence v pomáhajících profesích. Oblíbenou výzkumnou oblastí v souvislosti s interkulturními vztahy je business. Konkrétně vyuţívání interkulturní komunikace a interkulturních kompetencí při navazování obchodních vztahů a zlepšování manaţerských dovedností. Ty jsou obvykle 2 Ze Západočeské Univerzita v Plzni jsem obdrţela dopis od prorektora pro studijní a pedagogickou činnost, osvětlující systém uloţiště prací této univerzity. 9
tvořeny na ekonomicky zaměřených fakultách. Zajímavá je bakalářská práce Hany Benešové, s názvem Interkulturní komunikace v mezinárodní firmě. Často zpracovávaným tématem je také percepce menšin a proces integrace. Přínosná je diplomová práce Adama Vlče, zabývající se tématem Integrace druhé generace imigrantů do evropské společnosti. Mnoho prací je zaměřeno na téma migrace z různých úhlů pohledu, na interkulturní komunikací s migranty či adaptační procesy nově příchozích. Pro ilustraci lze uvést magisterskou práci Jany Machálkové, řešící problematiku Akulturace migrantů. Některé práce vychází z vlastní zahraniční zkušenosti studentů například absolventská práce Víta Berana, s tématem Využití interkulturní mediace při práci s migranty. Existuje široká škála prací, souvisejících s interkulturní citlivostí. Jen pro zmínku orientované na předsudky, stereotypy, mediální obraz cizincům a další zajímavá témata, ale předchozí výčet povaţuji za stěţejní. 10
2 Teoretický rámec Teoretický rámec pomáhá badateli a budoucím čtenářům lépe se orientovat v teoretických východiscích práce a pozitivně ovlivňuje schopnost badatele porozumět zkoumaným jevům. Někteří autoři však upozorňují, ţe vstupovat do terénu s nastudovanou teorií, můţe mít v případě kvalitativního výzkumu i negativní dopady v podobě předpojatosti, zvláště pak v případě zakotvené teorie. Teoretický rámec této práce vznikal jiţ před vstupem do terénu, neboť podporoval pocit jistoty a připravenosti. Na základě rozhovorů a výsledků výzkumu bude teoretický rámec případně rozšířen nebo zúţen dle potřeby (Švaříček, Šeďová, 2014, s. 67). V projektu výzkumu by měl obsah teoretického rámce korespondovat s tématy, která souvisejí s výzkumnými otázkami a přípravou výzkumu. V samotném výzkumu by měl teoretický rámec dokreslovat výstupy výzkumu. Švaříček a Šeďová (2014, s. 67-68) stanovili pět funkcí teoretického rámce: pomáhá lépe definovat konkrétní výzkumný problém a upozorňuje na dosud neprobádané oblasti, na základě vlastních výstupů výzkumu a jiţ definovaných teorií umoţňuje závěrečnou diskuzi, utváří základní strukturu práce, referuje o badatelově znalosti zkoumaného tématu, rozvíjí teoretickou citlivost. Také Strauss a Corbinová (1999, s. 27-29) v souvislosti s teoretickým rámcem zmiňují pojem teoretická citlivost. Jedná se o schopnost výzkumníka všímat si významů v kontextu získaných dat a umět tyto významy ukotvit do vztahových souvislostí. Teoretická citlivost se odvíjí od teoretické vybavenosti, kterou výzkumník nabývá prostřednictvím vhodné literatury, ale také skrze jeho profesní a osobní zkušenosti. Teoretický rámec je shrnutím teoretické vybavenosti. Není zcela vyčerpávajícím, ale je povaţován za relevantní z hlediska rozsahu a obsahu této práce. Následující tři kapitoly osvětlují základní témata a koncepty, související s výzkumným problémem a výzkumnými otázkami. 11
2. 1 Vztah kultury a společnosti Anthony Giddens (1999, s. 32) zdůrazňuje reciproční vztah kultury a společnosti. Podle Gidddense (1999, s. 32) je existence kultury a společnosti na sobě závislá, neboť kultura se nemůţe rozvíjet bez společnosti, zároveň se však společnost nemůţe vyvíjet bez kultury. Giddens (1999, s. 32) označuje společnost jako systém vzájemných vztahů a Miroslav Petrusek (1994, s. 32) definuje kulturu jako sociální vztah. Propojenost obou konceptů je tedy zřejmá. Dle Petruska (1994, s. 32) je moţné na kulturu nahlíţet v širším a uţším smyslu. Známější je kultura ve své širší podobě, obvykle prezentována skrze umění. V tomto případě vystupuje z nitra člověka a vzniká aktivní činností určitého společenství. Robert Lawless (1996, s. 39) jako příklad uvádí architekturu, výtvarné umění, divadlo, náboţenství nebo hudbu. V uţším smyslu je kultura vnímána spíše sociologicky, jako proces předávání lidových vzorců chování. Spadá sem historie, normy, hodnoty aj. Téma interkulturní citlivosti je tématem souvisejícím s lidským chováním a náleţí ke společenským vědám. Pro účely této práce bude tedy na kulturu nahlíţeno spíše v uţším smyslu (Petrusek, 1994, s. 32). Dělení kultury dle širšího a uţšího pojetí je znázorněno prostřednictvím ledovcového modelu kultury. Stabilní, rozsáhlá, ale neviditelná část ledovce se skrývá pod hladinou oceánu a reprezentuje ji kultura v uţším smyslu. Kultura v širším smyslu tvoří pomyslnou špičku ledovce (MŠMT, T-KIT, 2007, s. 18-20). Potřeba vymezit pojem kultura vzniká převáţně z nutkání porozumět cizím společenstvím. Do kontaktu s rozdílnými společenstvími se Evropané dostávali v období okolo šestnáctého století, kdy kolonizovali nová území a setkávali se s neznámými obyvateli a jejich kulturou (Lawless, 1996, s. 42). Jednu z prvních historicky uznávaných definic představil anglický antropolog Edward Burnett Tylor v roce 1871. Vyzdvihl v ní fakt, ţe kultura jedince je zcela naučená a zároveň tak popřel, do té doby silně zakořeněný, předpoklad fyziologické souvislosti mezi biologicky zděděnými rysy neboli rasou a kulturním nastavením jedince (Lawless, 1996, s. 42). Kultura v širším etnografickém smyslu je komplexní celek zahrnující poznání, víru, umění, morálku, zákony, zvyky a ostatní způsobilosti a návyky, které člověk získal jako člen společnosti. (podle Lawless, 1996, s. 42) 12
Novější definice pochází od amerického antropologa Clifforda Geertze (2000, s. 105) a nechává volnost výkladu pojmů symbol a význam. Kultura označuje historicky předávaný vzorec významů obsažených v symbolech, systém zděděných pojetí vyjádřených v symbolické formě, prostředky, kterými lidé komunikují, zachovávají a rozvíjejí svou znalost života a postoj k němu. (Geertz, 2000, s. 105) Kulturu lze vymezit prostřednictvím sedmi definičních znaků. Mezi sedm základních vlastností kultury patří to, ţe je sdílená, symbolická, integrovaná, adaptabilní, dynamická, racionální a naučená. 3 Prvním zmíněným znakem je, ţe kultura je obvykle sdílená společenstvím lidí, které uznává stejné lidové vzorce. Toto společenství akceptuje stejné hodnoty, pravidla, zákony, dodrţuje shodné tradice a zvyky, totoţně rozumí běţně pouţívaným významům a symbolům, atd. (Lawless, 1996, s. 53-55). Kultura je nejčastěji sdílena prostřednictvím řeči, coţ je způsob vyjadřování pomocí symbolů a přiřazených významů. Druhou vlastností kultury tedy je, ţe je symbolická. Symboličnost se můţe odráţet v architektuře, hudbě, tanci, ale v podstatě v čemkoliv co má pro dané společenství určitou hodnotu, v kontextu přiřazených významů. Kultura je také integrovaná, coţ znamená, ţe dílčí prvky kultury jsou ve vzájemných vztazích a jakákoliv změna má potencionální následky. Dalšími vlastnostmi kultury jsou adaptabilnost a dynamičnost. To znamená, ţe aktuální podoba kultury je důsledkem přivyknutí na určité sociální prostředí. Lawless (1996, s. 66) podotýká, ţe adaptabilnost a dynamičnost jsou základními předpoklady přeţití kultur a Diamod (podle Blackmoreová, 1997, s. 49) uvádí jako příklad proměnu prvobytně pospolné společnosti na agrárním společenství. Také Samora, Porter a MacDaniel (2012, s. 49) zdůrazňují, ţe kultura je ţivý a dynamický proces, který by se měl rozvíjet ve všech směrech. Lawless (1996, s. 58-66) vysvětluje také racionálnost jako společný znak kultury. Některé projevy cizích kultur mohou vypadat iracionálně, přesto zpravidla mají logické ukotvení uvnitř daného společenství. Tato ukotvení však nemusí vycházet z všeobecně uznávaných logických vzorců, právě naopak jsou často výsledkem zkušeností, tradic nebo zvyků konkrétních společenství. Jak upozorňuje Ernest Gellner 3 RAMANI, A. 2013/2014. Studijní materiály předmětu Culutral Sensitivity and Intercultural Competencies: What is Culture. Manchester: MMU. 13
(1999, s. 140) některé projevy cizích kultur tak mohou být hůře srozumitelné a dostupné pro nečleny společenství. Posledním, ale neméně důleţitým rysem kultury je, ţe je naučená neboli negenetická. Jedinec se učí kultuře společnosti, do níţ se narodil prostřednictvím socializace. Role kultury je tedy neopomenutelná (Lawless, 1996, s. 46). Petrusek (1994, s. 43-44) popisuje socializaci jako přirozený proces, při němţ jedinec poznává kulturu vlastní společnosti a osvojuje si všeobecně uznávané hodnoty a normy, jejichţ dodrţování je v dané společnosti vyţadováno. Především se jedinec prostřednictvím interakce s ostatními členy společenství, Thomas Luckmann a Peter I. Berger (1999, s. 34-39) je nazývají významní druzí, učí základní vzorce chování, které korespondují se sociálními rolemi. Samora a kol. (2012, s. 2) nazývávají kulturu předpisem pro hraní rolí. Proces socializace tvoří tři po sobě jdoucích etapy: porozumění, internalizace a jednání, a pro správný vývoj jedince je velmi důleţité jimi projít (Petrusek, 1994, s. 43). Socializace můţe být členěna na primární a sekundární, v závislosti na věku, kdy se odehrává a na aktérech, jeţ se na ní podílí. Primární socializace probíhá zhruba do třetího roku dítěte. Získané normy jsou stabilní a hlavním aktérem je rodina. Dítě se učí řeči a základním vzorcům chování, jeţ si s sebou nese celý ţivot. Sekundární socializace nastává po primární socializaci a pokračuje později v dětství. Dochází k osvojování si sociálních rolí a přebírání odpovědnosti. Klíčovými aktéry jsou škola, vrstevníci a média. Někteří autoři popisují také terciální socializaci, která probíhá v průběhu celého ţivota prostřednictvím sociální interakce s okolím. Existuje také dělení na formální a neformální socializaci, přičemţ frekventovanější je ta neformální (Petrusek, 1994, s. 46-52). Výsledkem správné socializace je schopnost jedince adekvátně fungovat v sociálním prostředí, ucelené vědomí kulturní identity a zdravé vnímání sebe samého. K osvojení si individuální identity přispívá také vědomí příslušnosti k určité skupině neboli získání kolektivní identity a vymezení se vůči skupině, ke které jedinec nepatří. Bauman a May (2010, s. 43-49) dělí společenství lidí, se kterými se jedinec dostává do interakce, na skupinu my ingroup a skupinu oni outgroup. My je skupina, kde se jedinec cítí příjemně, bezpečně, zná vzorce chování a je rád, ţe je její součástí. Oni je skupina, která je cizí a pochybná. Jedinec má vůči ní mnoho předsudků, není a ani nechce být její součástí. Mezi individuální a kolektivní identitou je tedy důleţitý vztah (Bauman, May, 2010, s. 43-49). 14
S pojmenováním kolektivní identita je spjato mnoho souvisejících pojmů. Jan Assmann (2001, s. 36-38) vysvětluje označení kolektivní paměť, který referuje o společné minulosti určité skupiny a podporuje pocit sounáleţitosti. Morgensternová a Šulová (2007, s. 35) pracují s pojmem kulturní identita, který vypovídá o úspěšnosti socializace a lze jej přirovnat k označení individuální identita. Geert Hofstede (podle Průcha, 2010, s. 33-34) zdůrazňuje pojem národní kultura, který vypovídá o příslušnosti jedince k určitému národu a současně funguje jako preventivní opatření k soudrţnosti společenství. Národní kultura označuje hodnotový systém, tradice, zvyky, svátky, názory, způsob oblékání, tradiční kuchyni, tance, oslavy a mnohé další znaky, jeţ jsou společné pro příslušníky jednoho národa. Tím, ţe lidská společnost disponuje schopností osvojovat si a předávat kulturu, se lidské bytosti odlišují od zástupců zvířecích společenství. Existují určité rysy, které referují o odlišnostech určitých skupin, ale zároveň umoţňují lidem chápat sebe samé jako kulturní bytosti. Tyto rysy se nazývají kulturní deskriptory a patří mezi ně etnicita, rasa, národnost, náboţenská příslušnost, gender, sociologický status, aj. 4 Etnicita odkazuje na určité kulturní a někdy také fyziologické charakteristiky společné pro danou skupinu lidí. Podmínka spojitosti mezi fyziologickými zděděnými rysy a kulturním nastavením však nemusí být vţdy splněna. Etnicita bývá obvykle popisována v souvislosti s minoritní kulturou v majoritní společnosti, ale můţe tomu být i opačně. Etnicita bývá také zaměňována za zastřešující pojem kultura, neboť často vychází ze společné historie, tradic, zvyků, jazyka nebo náboţenství. 5 Průcha (2011, s. 24) označuje etnicitu jako souhrn rasových, jazykových, teritoriálních a historických faktorů, utvářejících etnickou identitu jedince s důrazem na společný původ. Rasa vypovídá o dědičných fyziologický odlišnostech určitých skupin lidí. Patří mezi ně barva kůţe, textura vlasů, tvar očí nebo nosu, vzrůst aj. Průcha (2011, s. 37) pouţívá označení rasová taxomanie, v rámci něhoţ dělí rasy na negroidní, europoidní a mongoloidní. Dělení lidstva na různé rasy je však z vědeckého hlediska téměř nemoţné. V porovnání s říší zvířat, která je v tomto ohledu velmi rozmanitá, jsou všichni lidé na světě na 99,9% identičtí. Předpokládá se, ţe fyziologické jinakosti se 4 5 RAMANI, A. 2013/2014. Studijní materiály předmětu Culutral Sensitivity and Intercultural Competencies: List of Cultural Descriptors. Manchester: MMU. RAMANI, A. 2013/2014. Studijní materiály předmětu Culutral Sensitivity and Intercultural Competencies: List of Cultural Descriptors. Manchester: MMU. 15
vyvinuly v důsledku adaptačního procesu. Rasa i etnicita jsou tudíţ spíše neţ fyziologickou, více kulturní a historickou konstrukcí.6 Národnost popisuje příslušnost k danému národu nebo etniku. Přičemţ Průcha (2011, s. 29) připomíná, ţe za národ je povaţováno to společenství lidí, které má společné území, kulturu, historii a vědomí o této sounáleţitosti. 7 O kulturních deskriptorech jako gender, sociologický status nebo náboţenská příslušnost můţe jedinec rozhodnout obvykle sám. Jiné kulturní deskriptory jako rasa nebo pohlaví jsou vrozené. Existuje však široká škála dalších kulturních deskriptorů. 8 Tato kapitola blíţe vysvětlovala, co je to kultura a vyzdvihovala její hluboký význam pro celou společnost. Zvláštní důraz byl kladen na socializaci, prostřednictvím které se jedinec stává plnohodnotným členem společnosti a uvědomuje si vlastní identitu. Velký vliv na formování povědomí o vlastní identitě má také vymezení vlastní skupiny vůči skupině cizí. Ke komplexnějšímu porozumění kultuře, byly nastíněny také základní kulturní deskriptory a vlastnosti kultury. Cílem této kapitoly bylo přiblíţit a teoreticky vymezit kulturu, aby bylo moţné zabývat se tématem z něj vycházejícím interkulturními vztahy. 2. 2 Interkulturní vztahy Interakce na pomezí kultur jiţ dávno není situací spojenou pouze s odlehlými zahraničními konflikty, exotickými dovolenými nebo dobrodruţnými televizními reportáţemi. Samora a kol. (2012, s. 2) připomínají, ţe se postupně stávají součástí kaţdodenní reality dnešní doby a lidé se v těchto situacích musí učit vystupovat. Interkulturní vztahy souvisí s mnoha dalšími příbuznými a v poslední době velmi diskutovanými fenomény jako je migrace, uprchlictví, globalizace, multikulturalismus, aj. Průcha (2010, s. 24) představuje vědní obor interkulturní psychologie, který na základě analýz různých kultur, pomáhá lépe těmto kulturám porozumět a podporuje tak jejich vzájemnou toleranci. Níţe je zmíněno několik oblasti, jimiţ prostupují interkulturní vztahy. Ve skutečnosti je jich však mnohem více. 6 7 8 DUDOVÁ H. 2015/2016. Studijní materiály předmětu anglický jazyk. Topic 25: Race, ethnicity, race, racism. Olomouc: VOŠs CARITAS. RAMANI, A. 2013/2014. Studijní materiály předmětu Culutral Sensitivity and Intercultural Competencies: List of Cultural Descriptors. Manchester: MMU. RAMANI, A. 2013/2014. Studijní materiály předmětu Culutral Sensitivity and Intercultural Competencies: List of Cultural Descriptors. Manchester: MMU. 16
2. 2. 1 Integrace imigrantů a dočasně přemístěných osob do hostitelské země Téma začleňování imigrantů, případně dočasně přemístěných osob do majoritní společnosti je velmi aktuální výzvou pro celou Evropu. Se silnými přívaly migrantů a uprchlíků se Evropa potýká v souvislosti se sociálními a politickými konflikty na Blízkém východě. Deklarují to statistiky příchodů do zařízení pro zajištění cizinců Správy uprchlických zařízení Ministerstva vnitra z roku 2015. Nejčastějšími příchozími národnostmi byli Afghánci, Iráčané a Syřané a v roce 2014 Ukrajinci a Syřané (Statistiky příchodů do zařízení pro zajištění cizinců: 2015). Také ekonomické a geografické faktory jsou příčinou migrace z některých afrických zemí. 9 King Russell (2008, s. 5) definuje migraci jako přemísťování lidí z jejich domovské země do jiné země, kde mají v plánu ţít. Je však důleţité zmínit, ţe migrace je přirozeným fenoménem od počátku existence lidských společenství a historicky vţdy souvisela s rozvojem hostitelské společnosti. Někteří vědci však označují dnešní dobu jako věk migrace, neboť naléhavé důvody k migraci se čím dál častěji objevují po celém světě a jsou čím dál různorodější (King Russell, 2008, s. 5-8). Začleňování nově příchozích osob, bývá spojeno se silnými emocemi na obou zúčastněných stranách (Průcha, 2010, s. 22-23). Bauman a May (2010, s. 49-53) připomínají v této souvislosti sociologické členění společnosti na my a oni a komplikovanost postojů vůči výše neuvedené, specifické skupině cizinci. Cizinci jsou pro skupinu my i oni neznámou skupinou, která narušuje kaţdodenní rutinu a pojí se s nejistotou a potencionálním ohroţením. Při setkání s cizinci se lidé obvykle chovají ostraţitě, neboť v porovnání se skupinou oni, neví, co od nich mohou očekávat a zároveň k nim mají mnoho předsudků. Rozporuplné počáteční vztahy mezi cizinci a starousedlíky mohou mít různý průběh a efekt. Společnost můţe mít snahu vrátit cizince zpět, odkud přišli nebo dokonce pouţít násilí, aby je k tomu přinutila. Nejhorším prostředkem je genocida. Takovýto průběh je však v současné době k vidění zřídkakdy, neboť díky rozsáhlé globalizaci a multikulturalismu bývají cizinci povaţováni za přirozenou součást společnosti, nad kterou se lidé nepozastavují. Berry (podle Šišková, 2001, s. 23-24) 9 DUDOVÁ H. 2015/2016. Studijní materiály předmětu anglický jazyk. Topic 23: Migration. Olomouc: VOŠs CARITAS. 17
rozlišuje čtyři typy adaptace. Mezi úspěšné typy adaptace patří asimilace, kdy se cizinec přizpůsobí nové kultuře a upustí od své povodní kultury. A druhým, ideálním typem je integrace, kdy si cizinec zachovává svoji kulturu, ale zapojuje se i do dění v nové společnosti. Neúspěšným výsledkem adaptace je marginalizace, kdy cizinec ztratí svoji původní kulturu a ani se nezapojuje do dění v nové společnosti. Bauman a May (2010, s. 49-53) jako příklad druhého typu neúspěšné adaptace popisují také teritoriální nebo sociální separaci. Teritoriální separaci dokládají slumy nebo ghetta, existující na okraji monopolních měst. Omezená komunikace aţ izolovanost, ignorace nebo dokonce nepřátelství jsou výsledkem sociální separace. Na to, zda bude adaptace a integrace úspěšná, má vliv mnoho faktorů. Šišková (2001, s. 23-24) mezi nejvýznamnější faktory řadí postoje majoritní společnosti k imigrantům nastavení imigrační a integrační politiky, ale také přístup imigrantů k majoritní společnosti. Roli hrají také fyzické a kulturní podobnosti, země původu migrantů, náboţenské vyznán, aj. Centrum pro výzkum veřejného mínění (Postoje české veřejnosti k cizincům: 2013) předloţilo výstupy výzkumu, v němţ zjišťovalo, jaké aspekty jsou dle české společnosti důleţité, aby nebyl člověk přijímán jako cizinec. Nejpodstatnější je pro obyvatele České republiky dovednost hovořit česky, pracovat v České republice, účastnit se společenského ţivota. Dále je důleţité znát českou historii a kulturu, mít české občanství, případně uzavřít sňatek s Čechem nebo Češkou. Pro některé dotazované je důleţitá také barva pleti (Buchtík, M., Příběnská A., Postoje české veřejnosti k cizincům březen 2013, 2013). Historicky, zvláště v období po vzniku Československé republiky (1918), byla česko-slovenská společnost poměrně heterogenní. Tvořili ji Rusové, Češi, Slováci, Maďaři, Němci, Poláci a jiné národnosti. Po rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky v roce 1992 se však stala relativně homogenní. Česká republika však není povaţována za frekventovanou imigrační zemi. Naopak, historicky byla spíše zemí emigrační (Preissová-Krejčí a kol., 2012, s. 17). V současné době se podle údajů Českého statického úřadu v České republice k datu 31. 12. 2015 nacházelo okolo 467 562 cizinců s různými druhy pobytu. V porovnání s ostatními zeměmi Evropské unie se jedná o zanedbatelné číslo. Například v Německu ţilo koncem roku 2015 okolo desíti milionů cizinců (ČSÚ, Cizinci: Počet cizinců, 2016). 18
2. 2. 2 Obchodní vztahy Interkulturní vztahy vstupují do oblasti businessu převáţně v důsledku rozvoje zahraničních politik států, globalizace, ale také migrace a s ní spojeným pohybem lidských zdrojů. Projevují se z velké části v personálním obsazení pracovních pozic, ale také mezi obchodníky, majiteli firem i zástupci států (Průcha, 2007, s. 22-23). Úspěšnost potencionálního obchodu, ale i prosperující mezinárodní firmy se odvíjí od mnoha širokospektrých faktorů. Při obchodním setkání businessmanů, pocházejících z různých kultur, je jedním z prvních, ale velmi zásadních faktorů ovlivňující úspěch, schopnost umět se prezentovat interkulturně citlivě. Dovednost interkulturní komunikace je však ţádoucí i při běţné komunikaci mezi zaměstnanci a nadřízenými ve firmě, která zaměstnává lidi různých národností (Průcha, 2007, s. 22-23). Dle údajů Českého statistického úřadu (Cizinci: zaměstnanost: 2016) pracovalo v roce 2014 v České republice 83 569 cizinců. V souvislosti s výše popsanou situací se zvyšuje poptávka po kurzech interkulturní komunikace, interkulturního managementu nebo interkulturního marketingu (Průcha, 2007, s. 22-23). Jana Skalová, pracuje jako lektorka na kurzech interkulturní komunikace a dodává, ţe zájem o tyto kurzy mají převáţně ziskové firmy a neziskové organizace, pracující v kontextu interkulturních vztahů. Skalková v odborném periodiku Sociální práce/sociálna práca, konkrétně v čísle 2/2007 zdůrazňuje také důleţitostnost osvojení si interkulturní komunikace pro běţný ţivot. Neboť i při kaţdodenních činnostech se lidé čím dál častěji dostávají do interakcí se zástupci cizích kultur (Bajer, 2/2007, s. 38-40). Průcha (2010, s. 15) definuje interkulturní komunikaci následovně: Interkulturní komunikace je termín označující procesy interakce a sdělování probíhající v nejrůznějších typech situací, při nichž jsou komunikujícími partnery příslušnici jazykově a/nebo kulturně odlišných etnik, národů, rasových či náboženských společenství. Tato komunikace je determinována specifičnostmi jazyků, kultur, mentalit a hodnotových systémů komunikujících partnerů. Dle Průchy (2010, s. 13-15) není interkulturní komunikace historicky novým jevem. Uskutečňovala se mezi zástupci různých kultur od počátku existence společenstev Samora a kol. (2012, s. 4-8, 49) však dodávají, ţe v posledních letech se interkulturní komunikace stává uznávanou a ţádoucí vědní disciplínou, jejímţ cílem je učit lidi rozeznat projevy různých kultur, pochopit je a přistupovat k nim tolerantně. 19
Tento prozíravý přístup můţe zastávat roli potřebné prevence interkulturních konfliktů a vzájemného neporozumění, v jakémkoliv rozsahu, a to jak na mezinárodní úrovni, tak uvnitř státu. 2. 2. 3 Vzdělávací systém Vzdělávání všeobecně, je budoucností kaţdé společnosti. Vnější podmínky se však s vývojem společnosti rychle mění, stejně tak jako poţadavky na vzdělávací systém. S rozvojem interkulturních vztahů, se interkulturní tematika stává součástí vzdělávacích programů většiny škol i jiných vzdělávacích institucí. Americký psycholog Gordon Allport (podle Preissová-Krejčí a kol., 2012, s. 15) jiţ v roce 1954 upozorňoval na důleţitost prevence konfliktů mezi různými kulturními skupinami, ideálně prostřednictvím multikulturní výchovy/interkulturního vzdělávání. V České republice se klíčovými dokumenty v oblasti školství a interkulturního vzdělávání stal Národní program rozvoje vzdělávání v České republice Bílá kniha z roku 2001 a Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání z roku 2005. Tyto dokumenty stanovily konkrétní význam, průběh, cíle a přínos interkulturního vzdělávání (Průcha, 2011, s. 23). V revidované odborné literatuře není zmiňován rozdíl mezi multikulturní výchovou a interkulturním vzděláváním. Pro účely této práce jsou vyuţívána označení, jeţ uvádí konkrétní autor. Morvayová (nedatováno: Ujasněme si pojmy) popisuje hlavní rozdíl ve způsobu nahlíţení na účastníky interakce. Multikulturní výchova podle jejího názoru představuje účastníky interakce pouze jako reprezentanty majority nebo minority, zatímco interkulturní vzdělávání k nim přistupuje výhradně jako k zástupcům své vlastní kultury (Morvayová, P., Ujasněme si pojmy! Multikulturní výchova interkulturní vzdělávání x transkulturní přístup, nedatováno). Andragogický slovník (Průcha, Veteška, 2014, s. 187-189) představuje multikulturní výchovu jako pole působnosti pro budoucí výzkumy této sféry, ale hlavně jako edukační činnost. Obsahem multikulturní výchovy v kontextu edukační činnosti, by měla být osvěta v rámci interkulturních vztahů, s důrazem na chápání odlišností a na respekt vůči odlišnostem kultur. Dle Grenze (podle Preissová-Krejčí a kol., 2012, s. 27) vznikla multikulturní výchova z multikulturalismu, ideologického směru, který vznikl jako protiklad univerzalismu. Je otevřený odlišnostem, nesystematičnosti a pluralitě. 20
Multikulturní výchova má svůj původ v 60. letech 20. století v Kanadě. Vznikla za účelem prevence extrémních projevů nacionalismu a etnické nesnášenlivosti. A zároveň k podpoření sociální soudrţnosti společnosti (Preissová-Krejčí a kol., 2012, s. 33-36). 2. 2. 4 Státní správa, soudnictví, policie Také v těchto oblastech, jsou obvykle státní zaměstnanci konfrontováni s odlišnostmi různých kultur, a ne vţdy s nimi umí správně nakládat. Jednou z problematických oblastí je jazyková vybavenost těchto zaměstnanců, ale objevují se i jiné další (Průcha, 2010, s. 23). Pracovní týmy bývají tudíţ často doplňovány o interkulturní pracovníky, kteří disponují interkulturními kompetencemi a fungují jako kulturní mediátoři. Interkulturní pracovník, je zpravidla sociální pracovník, který zprostředkovává interakci mezi příslušníky různých kultur, poskytuje poradenství, napomáhá úspěšné integraci a získávání zdrojů (InBáze, 2014, s. 76-78). V čísle 3/2014 odborného periodika Sociální práce/sociálna práca je zaznamenán vývoj interkulturní práce v České republice. Ta byla v českém prostředí přítomna jiţ dávno v historii, oficiálně však byla vykonávána od roku 1989, po pádu komunismu. Dále pak byla rozvíjena v souvislosti s mezinárodním projektem Evropského sociálního fondu: Formování profese sociokulturní mediátor. Ţádoucí jsou také profese interkulturní mediátor a interkulturní tlumočník (Dohnalová, 3/2014, s. 22-25). 2. 2. 5 Zdravotnický systém Interkulturní vztahy prostupují také zdravotnickou sféru. Do kontaktu s cizími kulturami se zdravotnický personál dostává převáţně prostřednictvím styku s pacienty, a to buď v domácím prostředí, nebo na zahraničních misích. Diskutabilními se stávají oblasti náboţenského vyznání, jazykové vybavenosti, hodnotového systému, vnímání muţských a ţenských rolí, hygienické návyky, stavování nebo léčebné postupy (Průcha, 2010, s. 163). V souvislosti s vzrůstající četností interkulturních vztahů v oblasti zdravotnictví, zmiňuje Průcha (2010, s. 163) vznik oboru transkulturní ošetřovatelství. Tento studijní 21
obor zohledňuje interkulturní odlišnosti, ale také podobnosti a učí absolventy s nimi správně nakládat. Předchozí vyčet společenských sfér, do nichţ se promítají interkulturní vztahy, byl výčtem demonstrativním. Interkulturní vztahy jsou součástí kaţdodenního ţivota dnešní společnosti a objevují se v mnohem širší škále sociálních interakcí. Lidé se v nich postupně učí orientovat. Aby bylo moţné předcházet váţným konfliktům, vznikajícím na základě neporozumění a nerespektování odlišností či specifičností kultur, je nutné k cizím kulturám přistupovat interkulturně citlivě. 2. 3 Interkulturní citlivost Interkulturní citlivost není v českém prostředí příliš známý a pouţívaný pojem. Mezi frekventovanější oblasti patří interkulturní vzdělávání, interkulturní psychologie, interkulturní komunikace, multikulturní výchova, interkulturní kompetence a jiné další. Příručka Ministerstva školství mládeţe a tělovýchovy (T KIT, 2007, s. 28) definuje interkulturní citlivost jako stupnici osobnostního rozvoje, odráţející schopnost tolerance a porozumění kulturním odlišnostem. Bennett (podle MŠMT, T KIT, 2007, s. 28) zdůrazňuje, ţe vnímání kulturních odlišností a jejich reflektování, je stěţejní pro vývoj interkulturní citlivosti. Lidé totiţ vnímají svět odlišně, obvykle na základě toho z jaké kultury pochází. Cizojazyčné zdroje jsou na tom lépe, přesto postrádá dostupná literatura jednotnost definic a komplexní pojetí. Příčinou můţe být mladost zájmu o témata interkulturních vztahů a uvědomění si jejich vlivnosti. Nejznámějším zahraničním autorem, zabývajícím se interkulturní citlivostí, je Dr. Milton J. Bennett (podle Wurzel, 2004, s. 72), který jako první definoval interkulturní citlivost prostřednictvím vývojového modelu osobnostního růstu (anglicky Development Model for Intercultural Sensitivity DMIS). Jedná se o škálu o šesti stádiích, reflektující vztah jedince vůči cizím kulturám, odráţející se na třech úrovních: kognitivní (vzdělávací), afektivní (postojové) a behaviorální (chování). Nejniţším stupněm interkulturní citlivosti je etnocentrismus. V tomto stadiu vnímá jedinec svoji kulturu jako jedinou vyhovující, a dominující všem ostatním. (Bennett podle Wurzel, 2004, s. 62). Dle Benentta (podle Wurzel, 2004, s. 73) bývá jednou z hlavních příčin etnocentrismu nedostatek jedincovi přímé zkušenosti s cizími kulturami. Bennett (podle 22
Wurzel, 2004, s. 73) i Lawless (1996, s. 40) se shodují, ţe jedinec přirozeně přijímá okolní kulturu jako absolutní realitu. Je však nutné si uvědomit, ţe představu o okolním světě si jedinec utváří pomocí lidových modelů, které v průběhu ţivota vědomě i nevědomě přijímá. Bennett (podle Wurzel, 2004, s. 62) v tomto kontextu zdůrazňuje roli primární socializace. Nepozná-li jedinec cizí kultury, je pro něj velmi snadné uvěřit tomu, ţe jemu vlastní vzorce chování, hodnoty, zvyky nebo způsob myšlení jsou univerzálně platné a správné pro všechna společenství. Lawless (1996, s. 40) tuto situaci vyjadřuje označením sterilní pohled. Boas (podle Soukup 2000, s. 107) v této souvislosti zmiňuje také koncept evropocentrismu, který posuzuje kulturní specifika cizích kultur na základě předloh, akceptovaných evropskou společností. Nejvyšším stupněm interkulturní citlivosti je etnorelativismus. Jedinec v tomto stádiu plně akceptuje odlišnosti kultur a jejich právo na ně, přičemţ je vnímá jako zcela rovnoprávné. Uvědomuje si, ţe kultury by měly být ceněny pro svoji diversitu, a ţe není moţné je mezi sebou porovnávat a vzájemně je hodnotit. Součástí etnorelativistického stádia je schopnost vstupovat do kulturních specifik dané kultury a zase z nich vystupovat (Bennett podle Wurzel, 2004, s. 62-72). Etnorelativismus úzce souvisí s kulturním relativismem, který vypovídá o odlišném evolučním vývoji kultur. Boas (podle Soukup 2000, s. 107) podotýká, ţe hloubku konkrétní kultury je moţno plně pochopit pouze v kontextu společnosti, která ji vytvořila. Bennett (podle Wurzel, 2004, s. 63) popsal interkulturní citlivost prostřednictvím těchto šestí stádií a mezistádií. 1. Popírání odlišností Toto stádium odpovídá výše zmíněnému etnocentrismu. Jedinec v tomto stádiu popírá existenci cizích kultur, svoji kulturu vnímá jako jedinou správnou a nadřazenou ostatním. Na zbylé kultury nahlíţí jako na primitivní a nevyspělé. Dostane-li se do kontaktu s kulturními odlišnostmi, mohou se objevit náznaky agrese či úplná ignorace (Bennett podle Wurzel, 2004, s. 63). Příčnou obvykle bývá sterilní pohled na cizí kultury, který popsal Lawless (1996, s. 40). Mezistádiem je utváření povědomí o cizích kulturách (Bennett podle Wurzel, 2004, s. 63). 23
2. Bránění se odlišnostem Jedinec si v tomto stádiu nese rysy předchozího stupně, uvědomuje si však existenci dalších kultur. Stále vnímá svoji kulturu jako jedinou správnou a často se intenzivně vymezuje vůči skupině oni. Má vůči ní mnoho předsudků, můţe ji veřejně poniţovat na základě jejich kulturních odlišností, a dokazovat tak nadřazenost svojí kultury. Mezistádiem je zmenšováni rozdílů a všímání si podobností obou kultur (Bennett podle Wurzel, 2004, s. 64). 3. Zmenšování rozdílů V tomto stupni jiţ převládají podobnosti nad odlišnostmi. Jedinec vnímá fyzickou i hodnotovou blízkost kultur, současně však neopomíná i některé drobné odlišnosti. Rozvíjí se tolerance vůči cizím kulturám, přesto je jedincova vlastní kultura nevědomky stále povaţována za nadřazenou, obvykle v kontextu základních vzorců chování. Je tedy stále ethnocentrická. Mezistádiem je cenění si kulturních odlišností (Bennett podle Wurzel, 2004, s. 66). 4. Přijetí odlišností Jedinec respektuje odlišné základní vzorce chování i hodnotový systém, nemusí se však ztotoţňovat se všemi kulturními aspekty. Zpravidla lze od čtvrtého stupně pracovat s výše uvedeným pojmem etnorelativismus. Tento stupeň je specifický zájmem o cizí kultury a snahou je poznávat. Mezistádium je reflektováno zvýšenou pozorností vůči cizím kulturám, doplněné o následné odhalování a zkoumání těchto kultur (Bennett podle Wurzel, 2004, s. 68). 5. Adaptace na odlišnosti V tomto stádiu se jedinec umí projevovat interkulturně citlivě a empaticky, neboť rozumí kulturním odlišnostem a respektuje je. Efektivní komunikaci zvládá i přes kulturní rozdílnosti a nevnímá jiţ svoji kulturu jako dominantní. V mezistádiu dochází k rozvoji empatie vůči cizím kulturám (Bennett podle Wurzel, 2004, s. 70). 6. Integrace odlišností Toto stádium plně odpovídá výše zmíněnému pojmu etnorelativismus. Jedinec dokáţe zcela neutrálně a objektivně vstupovat do různých kulturních rolí a zase z nich dle potřeby vystupovat. Přijímá svoji kulturu jako marginální, ale nikoliv nadřazenou (Bennett podle Wurzel, 2004, s. 72). Jedním z faktorů, vedoucím ke zvyšování úrovně interkulturní citlivosti je osvojení si interkulturních kompetencí. Průcha (2010, s. 46) definuje kompetence všeobecně jako soubor 24
dovedností, znalostí, zkušeností a schopností, které jedinec získá prostřednictvím učení a vyuţívá je k produktivnímu ţivotu ve společnosti. Velmi důleţitá je komunikační kompetence. Interkulturní kompetence je dle Průchy (2010, s. 45) způsobilost jedince realizovat s využitím osvojených znalostí o specifičnostech národních/etnických kultur a příslušných dovedností efektivní komunikaci a spolupráci s příslušníky jiných kultur. Základem interkulturní kompetence je jazyková vybavenost jednotlivce a respektování kulturních specifičností partnerů. Existuje mnohé dělení interkulturních komunikačních kompetencí. Efektivní a srozumitelný je model, jehoţ základnu tvoří komunikační kompetence, z nichţ vystupují interkulturní kompetence povědomí, znalosti, postoje a dovednosti (Kostková, 2012, s. 74). Interkulturní kompetence jsou v posledních letech velmi poptávanou sloţkou portfolia potencionálních ţadatelů o zaměstnání, neboť jak je popsáno výše, stávají se součástí kaţdodenní profesní i soukromé reality. Současně roste i zájem o kurzy a školení v oblasti interkulturních kompetencí i interkulturní vzdělávání (Průcha 2010, s. 46). Podle mého názoru, zastřešuje interkulturní citlivost všechny výše zmíněné koncepty, související s rozvojem osobnosti v kontextu interkulturních vztahů. Práce s těmito koncepty by měla směřovat ke zvyšování povědomí, tolerance a respektu vůči cizím kulturám. DMIS je potom moţné nazvat měřícím nástrojem interkulturní citlivosti jedince, který hodnotí, jaké má jedinec znalosti, schopnosti a postoje odráţející se při interakci s cizími kulturami. Interkulturní citlivost je poměrně mladým tématem, kterému však začíná být věnována pozornost z mnoha širokospektrých důvodů. Jedním z primárních, celospolečenských zájmů je klidné souţití kultur, které je podle mého názoru základním kamenem rozvoje budoucí evropské společnosti, zároveň však i zbytku světa. Jak jiţ bylo zmíněno výše, nemá zatím v České republice tento koncept pevné, jednotné ani komplexní základy, nicméně se rozvíjí. Některé další země však na zvyšování úrovně interkulturní citlivosti intenzivně pracují a Česká republika můţe z jejich poznatků čerpat. Tato kapitola shrnovala základní teoretické koncepty, jeţ povaţuji za relevantní vůči výzkumné otázce a přípravě výzkumu. Teoretická východiska, související s výstupy výzkumu budou zpracována prostřednictvím realizace kvalitativního výzkumu ve stejnojmenné bakalářské práci. 10 Následuje metodologická část výzkumu, v níţ jsou detailně zpracovány náleţitosti projektu kvalitativního výzkumu. 10 Procházková Z. 2016. Interkulturní citlivost české společnosti pohledem odborníků v oblasti interkulturních vztahů (bakalářská práce). Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. 25
B Metodologická část 1 Formulace výzkumného cíle, účelu výzkumu a výzkumných otázek Cílem této práce je vytvořit projekt kvalitativního výzkumu, který bude realizován ve stejnojmenné bakalářské práci. 11 Níţe definuji výzkumný cíl bakalářské práce. Výzkumný cíl je dle Švaříčka a Šeďové (2014, s. 62) moţné stanovit na základě specifikace cílové skupiny neboli referenční skupiny, pro niţ budou výsledky výzkumu přínosné. Referenčními skupinami kvalitativního výzkumu, realizovaného v bakalářské práci, mohou být neziskové organizace, pracující s klienty v kontextu interkulturních vztahů (uprchlíci, migranti, zástupci menšin), ale i s českou veřejností a vládnoucími sloţkami státu, v rámci antiopresivního přístupu. Výstupy výzkumu mohou být významné také pro studenty příbuzných studijních oborů i pro budoucí badatele, kteří se rozhodnou zabývat se podobnou problematikou. Maxwell (podle Švaříček a Šeďová, 2014, s. 63) pojmenoval tři typy cílů: 1. Praktický cíl vymezuje věcný dopad výzkumu a odpovídá předpokládané uţitečnosti výzkumu pro referenční skupiny. Projekt výzkumu je mojí první empirickou prací, tudíţ předpokládám, ţe bude mít jisté nedokonalosti, převáţně v souvislosti s nízkou zpracovaností toho tématu. Povaţuji však za důleţité toto téma otevřít na empirické a akademické úrovni, neboť je dle mého názoru velmi aktuální a diskutované. 2. Intelektuální cíl definuje, jak budou výstupy výzkumu uţitečné pro odborné zástupce referenčních skupin. Intelektuálním a pro kvalitativní výzkum stěţejním cílem je zprostředkovat ucelený, širokospektrý, akademický pohled odborníků, zainteresovaných do interkulturních vztahů a zjistit, jak hodnotí úroveň interkulturní citlivosti české společnosti. 3. Personální cíl vystihuje osobní důleţitost a rozměr pro badatele. Jsem studentkou oboru Sociální a humanitární práce, tudíţ je pro mě téma interkulturních odlišností a interkulturní citlivosti velmi zajímavé. Také v kontextu současné uprchlické, migrační vlny do Střední Evropy a přidruţené negativní odezvy české společnosti, bych ráda prostřednictvím relevantních názorů odborníků poukázala na konkrétní souvislosti, týkající se této problematiky. 11 Procházková Z. 2016. Interkulturní citlivost české společnosti pohledem odborníků v oblasti interkulturních vztahů (bakalářská práce). Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. 26