Prevence syndromu vyhoření ve zdravotní sféře

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra ekonomiky a managementu zdravotních a sociálních služeb Prevence syndromu vyhoření ve zdravotní sféře Bakalářská práce Autor: MUDr. Monika Seňková Ekonomika a management zdravotních a sociálních služeb Vedoucí práce: MUDr. Miroslav Doležal Praha Duben, 2012

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Praze dne 12. Dubna 2012 MUDr. Monika Seňková

Poděkování: Děkuji MUDr. Miroslavovi Doležalovi za odborné vedení bakalářské práce, za jeho cenné rady, připomínky a podněty.

Anotace Syndrom vyhoření je charakterizován vyčerpáním a postupnou ztrátou zájmu o sebe a své okolí. Protože postihuje osoby, které pracují s jinými lidmi, jsou zdravotníci k jeho vzniku predisponovaní. Bakalářská práce se věnuje syndromu vyhoření ve sféře zdravotnictví. Přináší přehled etiologických faktorů, symptomů a negativních důsledků tohoto nežádoucího fenoménů. Zvláštní pozornost je věnována formám prevence proti syndromu vyhoření. Práce poukazuje na přínos správně vedené supervize jako účinného preventivního opatření ve zdravotnictví. Implementace preventivních metod je důležitá zvlášť v době narůstajících požadavků na kvalitu a bezpečnost poskytované péče, která s sebou přináší vyšší nároky a tím i zátěž na zdravotnický personál. Praktická část bakalářské práce zpracovává výzkum zaměřený na informovanost o syndromu vyhoření mezi zdravotníky zkoumaného zdravotnického zařízení, zkoumá, zda si zdravotníci připouští osobní riziko vzniku tohoto syndromu. Výzkum je zaměřen na identifikaci nejvíce rizikových faktorů zdravotnické profese a kvantifikaci úvah o změně zaměstnání, zjišťuje aplikace prevence jak ze strany zaměstnanců tak i zaměstnavatele. Klíčová slova Syndrom vyhoření, prevence, supervize, rizikový faktor, stres, zdravotnictví, zdravotnický personál.

Annotation Burn Out Syndrome is defined as exhaustion and gradual loss of interest in yourself and your surroundings. Because it affects individuals working with other people, healthcare workers are also at risk of developing it. My bachelor s project is devoted to the Burn Out Syndrome in the field of healthcare. It offers a list of etiological factors, symptoms and of the negative consequences of this undesirable phenomenon. Special attention has been given to ways of preventing the Burn Out Syndrome. The project emphasizes the benefit of correctly lead supervision as an effective preventative measure in healthcare. The implementation of preventative methods is particularly important in the environment of increasing demands on quality and safety of provided care, which brings higher demands and stress on the healthcare workers. The practical part of my bachelor's project researches how the healthcare workers of the studied hospital have been informed about the Burn Out Syndrome and whether they are aware of a personal risk of developing this syndrome. The research concentrates on the identification of the highest risk factors of working in health care and on the quantification of employees considering changing jobs. It also studies the use of preventative measures by employees and employers. Key words Burnout syndrome, prevention, supervision, risk factor, stress, health sector, healthcare workers.

Obsah ÚVOD... 9 Cíle bakalářské práce... 10 TEORETICKÁ ČÁST... 11 1 Teoretické zázemí syndromu vyhoření... 11 1.1 Historie syndromu vyhoření... 11 1.2 Definice syndromu vyhoření... 12 1.3 Formy syndromu vyhoření... 13 2 Etiologické faktory syndromu vyhoření, symptomy a diagnostika... 15 2.1 Etiologické faktory... 15 2.1.1 Stres... 15 2.1.2 Rizikové faktory v zaměstnání... 16 2.1.3 Rizikové faktory na úrovni společnosti... 16 2.1.4 Rizikové faktory na úrovni rodiny... 17 2.1.5 Vnitřní rizikové faktory... 17 2.2 Symptomy syndromu vyhoření... 18 2.3 Fáze syndromu vyhoření... 19 2.4 Diagnostika syndromu vyhoření... 20 2.5 Diferenciální diagnóza... 21 2.6 Léčba burnout... 22 2.6.1 Eliminace stresu... 22 2.6.2 Psychoterapie... 23 2.6.3 Farmakologická léčba... 23 2.6.4 Změna zaměstnání... 23 3 Prevence syndromu vyhoření... 24 3.1 Prevence na úrovni jednotlivce... 24 3.1.1 Sociální opora... 24 3.1.2 Smysluplnost života... 24 3.1.3 Pozitivní vztah člověka sama k sobě... 24 3.1.4 Odpočinek, relaxace, zdravý spánek, pohyb, pěstování zájmů... 24 3.1.5 Úsilí jedince o přijatelné pracovní podmínky... 25 3.1.6 Zásady efektivního time managementu... 25 3.2 Prevence na úrovni zaměstnavatele... 25 6

3.2.1 Úprava pracovních podmínek... 25 3.2.2 Týmová spolupráce... 26 3.2.3 Možnost vzdělávání a regenerace... 26 3.2.4 Zdravá firemní kultura... 26 3.2.5 Supervize... 26 3.3 Specifika prevence u zaměstnanců ve zdravotnických profesích... 29 3.3.1 Dodržování hranic... 29 3.3.2 Supervize ve zdravotnictví... 29 3.3.3 Eliminace rutiny a stereotypu... 30 3.3.4 Critical incident stres management (CISM)... 30 3.3.5 Psychosociální intervenční služba... 30 3.3.6 Péče o psychické zdraví zdravotníků... 31 3.3.7 Průzkum spokojenosti zdravotníků... 31 4 Syndrom vyhoření ve zdravotnických profesích a jeho důsledky... 32 4.1 Syndrom vyhoření u zdravotních sester... 32 4.2 Syndrom vyhoření u záchranářů... 34 4.3 Syndrom vyhoření u lékařů... 35 4.4 Důsledky syndromu vyhoření... 37 4.4.1 Negativní důsledky syndromu vyhoření na pacienta... 37 4.5 Ekonomické důsledky syndromu vyhoření... 37 4.5.1 Fluktuace zaměstnanců... 38 4.5.2 Absence v práci... 39 4.5.3 Zvýšená nemocnost... 40 4.5.4 Odchod zaměstnanců z původní profese... 40 4.5.5 Náklady z důvodu pochybení... 40 PRAKTICKÁ ČÁST... 41 5 Cíle praktické části výzkumu... 41 6 Hypotézy (H)... 42 7 Metodika práce... 43 7.1 Charakteristika zkoumaného vzorku... 43 7.2 Metoda práce... 43 7.3 Zpracování získaných dat... 45 8 Výsledky... 46 7

9 Zhodnocení výsledků výzkumu s diskusí... 69 ZÁVĚR... 76 10 Seznam použité literatury... 79 11 Seznam použitých zkratek... 84 12 Seznam grafů... 85 13 Seznam tabulek... 86 14 Seznam příloh... 86 8

ÚVOD České zdravotnictví prochází v poslední době reformami a významnými změnami. Legislativa týkající se poskytování zdravotních služeb ukládá zdravotníkům stále více povinností. Přibývá administrativy, odpovědnosti, kvalifikačních požadavků. Narůstají požadavky na kvalitu a bezpečnost poskytované péče. Uvedené trendy ve zdravotnictví s sebou přinášejí stále vyšší požadavky a nároky na pracující ve zdravotnických profesích. Syndrom vyhoření je aktuálním tématem dnešní doby. Nejvíce ohroženy jsou tzv. pomáhající profese, mezi které patří i zdravotníci. Vznik syndromu vyhoření je multifaktoriálně podmíněn a jeho projevy jsou různorodé. Projevuje se v oblasti psychiky, fyzických funkcí a také i v oblasti sociálních vztahů. Zdravotníci, vzhledem k náplní své profese, jsou predisponovaní ke vzniku tohoto syndromu. Syndrom vyhoření ve zdravotnické sféře je destruktivní a nežádoucí. Nicméně vzhledem k dnešní rychlé a moderní době není jeho výskyt překvapivý. Osoby postižené syndromem vyhoření mají psychické či fyzické obtíže, ale negativními důsledky syndromu vyhoření trpí i lidé v jejich soukromí a v profesním okolí. Syndrom vyhoření je spojen se ztrátou zaujetí pro práci a tím i nižší produktivitou a vyšší chybovostí v zaměstnání, což s sebou nese riziko přímého ohrožení zdraví pacienta, přičemž zdraví pacienta je v oblasti zdravotnictví nejvyšší prioritou. Cílem předložené práce je charakterizovat syndrom vyhoření a poukázat na jeho negativní dopad ve sféře zdravotnictví, jako i na možnosti a význam preventivních opatření. Teoretická část práce vysvětluje pojem syndromu vyhoření, poukazuje na jeho etiologické faktory, projevy a fáze. Vyzdvižena je problematika prevence a její specifika ve zdravotnickém sektoru. V praktické části jsou otázky týkající se syndromu vyhoření zkoumány mezi zdravotníky konkrétního zdravotnického zařízení, a to Pneumologické kliniky Fakultní nemocnice Motol v Praze. Použitou výzkumnou metodou je dotazník, který zkoumá informovanost zdravotníků o syndromu vyhoření a jejich přístup k prevenci. Dotazník se dále zabývá identifikací nejvíce stresujících faktorů. V závěrečné části je výzkum zaměřen na znalost a rozšířenost supervize ve zdravotnické praxi, jakožto jednoho z nejúčinnějších preventivních opatření proti syndromu vyhoření. 9

Cíle bakalářské práce Obecné cíle - Charakterizovat syndrom vyhoření a jeho negativní dopad ve sféře zdravotnictví. - Poukázat na možnosti a význam preventivních opatření. - Provést výzkum mezi zdravotníky vybraného zdravotnického zařízení týkající se problematiky informovanosti, ohrožení a prevence syndromu vyhoření. Praktické cíle výzkumu - Zjistit, zda jsou zdravotníci obeznámeni s pojmem syndrom vyhoření a zda si připouští osobní riziko vyhoření. - Identifikovat nejvíce stresující faktor ve zdravotnické profesi. - Zjistit, zda zdravotníci za posledních 12 měsíců uvažovali o změně zaměstnání. - Zjistit, zda zdravotníci dbají na prevenci před pracovním vyčerpáním. - Zjistit, zda jsou pracovníci zdravotnického zařízení obeznámeni s pojmem supervize a zda se jí v průběhu své praxe ve zdravotnictví zúčastnili. - Zjistit, zda by zdravotníci měli zájem o preventivní programy zaměřené na zvládání stresu. 10

TEORETICKÁ ČÁST 1 Teoretické zázemí syndromu vyhoření 1.1 Historie syndromu vyhoření Syndrom vyhoření, neboli burnout syndrom, je odborný termín, který poprvé použil psycholog H.J. Freudenberger ve své knize Burnout: The High Cost of High Achievement, kde burnout syndrom definoval jako vyhasnutí motivace a stimulujících podnětů v situaci, kde péče o jedince a neuspokojivý vztah jsou příčinou, že práce nepřináší očekávané výsledky. Syndrom je spojován se stavem psychického i fyzického vyčerpání následujícího po dlouhotrvajícím stresu (Jeklová, Reitmayerová 2006). Termín burnout byl původně používán pro označení stavu lidí, kteří zcela propadli alkoholu a ztratili o vše ostatní zájem. Později se tento termín začal používat i pro toxikomany se zájmem soustředěným jen na danou drogu a lhostejným přístupem ke všemu ostatnímu. Posléze se termínu burnout začalo používat i pro lidi, kteří byli tak opojeni svou prací, že nic jiného, než to, co dělali, je nezajímalo. I zde docházelo k apatii a při existenci překážek a neúspěchů ke stranění se druhých lidí, depresím, lhostejnosti, celkové vyčerpanosti a osamění (Křivohlavý 1998, 46). Největší zájem o syndrom vyhoření byl pozorován na přelomu 70. a 80. let minulého století, kdy bylo publikováno maximum psychologicko-medicínských studií orientovaných na problematiku syndromu vyhoření ve vztahu k profesím, u nichž lze výskyt syndromu vyhoření předpokládat. V současnosti je syndrom vyhoření zkoumán v souvislosti s výskytem ekonomických krizí. Hledají se nové vztahy mezi etiologickými faktory, nové intervenční a diagnostické metody (Kebza 2005). Jak uvádí I. Bartošíková (2006, 20): Postupně se vyhoření stalo jednou z nejvíce zkoumaných oblastí při studiu dopadu pracovního stresu na psychiku člověka. 11

1.2 Definice syndromu vyhoření V odborné literatuře lze najít několik definic syndromu vyhoření. Některé z nich jsou zaměřeny na konečný stav vyčerpání, jiné definují syndrom vyhoření jako proces s vlastním vývojem. Anglické slovní spojení burnout v překadu znamená dohořet, vyhořet, vyhasnout (Kebza 2005). Burnout je definován a subjektivně prožíván jako stav tělesného, citového a duševního vyčerpání, způsobeného dlouhodobým pobýváním v situacích, které jsou emocionálně mimořádně náročné. Tato emocionální náročnost je způsobena spojením velkého očekávání s chronickými situačními stresy ( Pines a Aronson in Křivohlavý 1998). Dle K. Stibalové (2010, 20) je vyhoření proces, který vzniká u některých osob dlouhodobě angažovaně a intenzivně pracujících s lidmi, nejčastěji v tzv. pomáhajících profesích. Projevuje se na úrovni fyzické, psychické i sociální. Základní charakteristikou je naprosté vyčerpání sil pracovníka spojené s emoční únavou, pocity beznaděje a ztráty energie, podrážděností. V. Kebza a I. Šolcová (2003, 3) ve své přehledové studii definují syndrom vyhoření jako stav celkového, především pak psychického vyčerpání, jež se projevuje v oblasti poznávacích funkcí, motivace i emocí a jež zasahuje a ovlivňuje postoje, názory, ale i výkonnost a následně celé vzorce především profesionálního chování a jednání osob, u nichž došlo k iniciaci proměnných, ovlivňujících vznik a rozvoj tohoto syndromu. T. a J. Tošnerovi (2002, 4) popisují burnout syndrom jako duševní stav objevující se často u lidí, kteří pracují s jinými lidmi a jejichž profese je na mezilidské komunikaci závislá. Tento stav ohlašuje celá řada příznaků: člověk se cítí celkově špatně, je emocionálně, duševně i tělesně unavený. Má pocity bezmoci a beznaděje, nemá chuť do práce ani radost ze života. Burnout syndrom vzniká, když se jedinec dlouhodobě zabývá emocionálně náročnými situacemi. Objevuje se při práci s lidmi. Souvisí jednak se zátěží, ale také je důsledkem selhání osobních mechanismů zvládání nároků. Při jeho vzniku se kombinují subjektivní příčiny, jako velké očekávání pracovníka a objektivní podmínky, např. vysoká zátěž a nároky na pracovníka. Syndrom vyhoření není nemoc, je to proces objevující se v průběhu kariéry pomáhajícího. Týká se tzv. pomáhajících profesí, a to kromě zdravotníků, i sociálních pracovníků, učitelů, policistů, duchovních atd. (Bartošíková 2006). Vyhoření je možno 12

definovat jako stav totálního odcizení, a to jak v práci, tak i k druhým lidem a i k sobě sama (Alexandrova in Křivohlavý 1998). Podle C. Maslachové a S. E. Jacksonové (In Křivohlavý 1998) je burnout syndromem emocionálního vyčerpání, depersonalizace a sníženého osobního výkonu. Dochází k němu tam, kde lidé pracují s lidmi, tj. tam, kde se lidé věnují potřebným lidem". Syndrom vyhoření představuje aktuální medicínský problém, který ovlivňuje oblast psychiky i kvalitu života osob, u nichž se vyskytuje. Vykazuje některé podobné či shodné symptomy s některými duševními poruchami či nemocemi (Kebza 2005). Jak již bylo uvedeno, ve světové literatuře existuje několik definic a vymezení pojmu syndromu vyhoření. Kebza (2005, 135) uvádí výčet společných bodů různých pojetí burnout syndromu: 1. Jde především o psychický stav, prožitek vyčerpání. 2. Vyskytuje se zvláště u profesí obsahujících jako podstatnou složku pracovní náplně práci s lidmi. 3. Tvoří jej řada symptomů především v oblasti psychické, částečně však též v oblasti fyzické a sociální. 4. Klíčovou složkou syndromu vyhoření je zřejmě emoční exhausce, kognitivní vyčerpání a opotřebení a celková únava. 5. Všechny hlavní složky tohoto syndromu rezultují z chronického stresu. 1.3 Formy syndromu vyhoření Burnout syndrom se může vyskytovat ve dvou formách (Stibalová 2010): 1. Akutní forma - může se vyskytnout na začátku kariéry jako reakce na nadměrnou pracovní zátěž, která je kladena na zprvu nadšeného pracovníka, který často pracuje i za svoje kolegy. Po čase zjišťuje, že práce přibývá, postupně pociťuje únavu fyzickou a psychickou, má sklony k depresi, straní se lidí, dochází k dehumanizaci. Může k němu dojít i po několika měsících v nové práci. 13

2. Chronická forma - přichází po delší době práce. Člověk hledá smysl své práce, hodnotí výsledky své práce ve srovnání s mírou dosaženého ocenění, objevují se pocity frustrace, převládá stereotyp, atd. Ostatní jedinci, včetně členů rodiny jsou vnímáni jako zátěž. 14

2 Etiologické faktory syndromu vyhoření, symptomy a diagnostika 2.1 Etiologické faktory Určité profese jsou náchylnější k syndromu vyhoření, ale samy o sobě nejsou jedinou příčinou jeho vzniku. Na vzniku tohoto syndromu se podílejí i další rizikové faktory (Jeklová, Reitmayerová 2006). Obecně lze tyto faktory, rozdělit do dvou základních skupin: 1. Vnější faktory psychosociální stres velká zátěž, kterou klade na zaměstnance samotná profese. 2. Vnitřní faktory osobnostní nastavení jedince (Stibalová 2010). Skupiny etiologických faktorů dále specifikují M. Jeklová a E. Reitmayerová (2006, 15): vnější faktory se týkají situace a kontextu, v němž se ohrožený jedinec nachází. Jedná se o podmínky v zaměstnání, v organizaci, kde pracuje, o situaci v osobním životě jedince, jeho rodinu a širší příbuzenský okruh, o společnost, v níž žijeme a podmínky, které na nás každodenně klade. Vnitřními faktory pak můžeme nazývat různé osobnostní charakteristiky daného člověka, které podporují vznik vyhoření, dále fyzický stav, a následně i způsoby chování a reagování v různých situacích, které jedinec používá. 2.1.1 Stres Pojem stres vyjadřuje stav vnitřního napětí, resp. stav zátěže organismu, který je vyvolán působením zátěžového faktoru. Z pohledu patofyziologie - organismus odpovídá na stres uniformní neurohumorální odpovědí, která je základem obecného adaptačního syndromu (Nečas a kol. 2002). Stres možno chápat jako neobvyklou situaci, jejíž hrozba vyvolává významnou změnu chování (Miller in Křivohlavý 1994). Pojmy syndrom vyhoření a stres nejsou synonyma. Syndrom vyhoření je důsledkem chronického stresu a stresové faktory zde působí jako jeho spouštěče. Syndrom vyhoření tedy bývá způsoben dlouhodobou nerovnováhou mezi zátěží a fází klidu. Rovnováha mezi aktivitou a odpočinkem je v případě burnout narušena (Stock 2010). 15

Stresory, které se podílejí na iniciaci stresu se rozdělují na fyzické, psychické a sociální. Zda v nás stresory vyvolají chronický stres záleží na individuálním zhodnocení situace, schopnostech zvládnout stresovou situaci (coping), intenzitě a délce působení stresových faktorů (Stock 2010). Proto hovoříme o stresu jako o multifaktoriálním jevu, který je určen velkým počtem činitelů (Křivohlavý 1994). Stres se může objevit při různých činnostech, avšak burnout syndrom se obvykle objevuje jen u těch činností, kde člověk přichází do osobního styku s druhým člověkem, tedy při práci s lidmi (Křivohlavý 1998). 2.1.2 Rizikové faktory v zaměstnání Stock (2010) rozděluje rizikové faktory v zaměstnání do 4. kategorií: 1. Nespecifické externí spouštěče - např. změny ve světě práce, nejistota pracovních poměrů. 2. Specifické externí spouštěče - zvýšená pracovní zátěž, zhuštění pracovní náplně, nedostatek samostatnosti a pravomocí, nedostatek uznání a nefunkční kolektiv v rámci pracovních skupin a mezi spolupracovníky. 3. Nespravedlivý systém rozdělování práce. 4. Rozpor mezi hodnotami firmy a individuálními hodnotami jednice. 2.1.3 Rizikové faktory na úrovni společnosti Charakter dnešní společnosti zvyšuje nároky na jednotlivce, na jeho fyzické a emoční schopnosti. Je to dáno soutěživým typem společnosti, rychlým tempem přísunu nových informací, falešným obrazem uznávaného a úspěšného člověka, kterým je ten, kdo má prestižní zaměstnání a vydělává hodně peněz, zvyšující se tlak na ženy v domácnosti ohledně nástupu do práce (Jeklová, Reimayerová 2006). 16

2.1.4 Rizikové faktory na úrovni rodiny Nefungující sociální vazby v dysfunkční rodině zvyšují riziko rozvoje burnout syndromu. C. Stock (2010) poukazuje na zvyšující se procento tzv. singles, mladých lidí, kteří žijí bez partnera. Je to důsledkem stále více se prosazujícího individualizmu ve společnosti. Negativní vliv a potencující efekt na rozvoj syndromu vyhoření má i přehnaná starostlivost a zájem o problémy ostatních, nevyhovující bytové podmínky, dlouhodobá nemoc v rodině, partnerské konflikty (Jeklová, Reimayerová 2006). 2.1.5 Vnitřní rizikové faktory V. Kebza a I. Šolcová (2003, 3) považují osobnost za klíčový vnitřní faktor, který ovlivňuje rezistenci člověka vůči negativním účinkům stresu. Osobnostní charakteristiky se v podmínkách stresu promítají do procesů zvládání stresu (coping) a to tak, že rozhodujícím způsobem ovlivňují hodnocení stresogenních situací a výběr strategií k jejich zvládnutí a tím i následné psychické procesy (např. emoce) a jejich neuroendokrinní složku. V. Kebza (2005) vyjmenovává některé konkrétní charakteristiky a vlastnosti osob náchylných k vyhoření. Řadí mezi ně empatii, senzitivitu, obětavost, pedantství, entuziasmus, idealizmus atd. Mezi další vnitřní rizikový faktor vyhoření patří nízká míra resilience, tedy odolnosti, či nezdolnosti člověka při zvládání složitých situací (Stock 2010). Odolnost je dána jednak konstitučně, jednak vývojovými faktory a také je možné ji trénovat (Bartošíková 2006, 26). Kardiologové Friedman a Roseman rozdělili lidi na dvě skupiny dle typu chování: 1. Typ chování A - zahrnuje lidi, kteří jsou soutěživí, velice pilní, perfekcionisté, kladou práci na první místo, často pracují i doma, v jednání s druhými jsou asertivní, až agresivní, výbušní, netrpěliví. Ostatní se jim jeví pomalí, tito lidé mají vysoké cíle. 2. Typ chování B - představují lidé velké výkonnosti, pro které však úspěch v práci není jediným cílem, mají své zájmy a umí odpočívat a mají čas na rodinu. Z výše uvedeného lze dedukovat, že syndrom vyhoření se častěji objevuje u lidí s typem chování A (Křivohlavý 1998). 17

2.2 Symptomy syndromu vyhoření V. Kebza a I. Šolcová (2003) popisují jednotlivé příznaky syndromu vyhoření podle úrovní, v nichž se projevují: Úroveň psychická: - pocit, že namáhavé úsilí o něco trvá dlouho a nepřináší efekt, - pocit duševního vyčerpání, - útlum aktivity, ztráta motivace, - depresivní ladění, pocit beznaděje, pocit vlastní bezcennosti, - negativizmus, cynizmus, hostilita k osobám v pracovním styku (k pacientům, klientům, zákazníkům atd.), - sebelítost, sklon k rutinním postupům, užívání stereotypů. Úroveň fyzická: - únava organismu, celková slabost, - bolesti hlavy, svalové bolesti (myalgie), - poruchy krevního tlaku, - zvýšené riziko vzniku závislostí, - vegetativní obtíže: změny srdeční frekvence, zažívací obtíže, dechové poruchy, atd. Úroveň sociálních vztahů: - nezájem, lhostejnost ve vztahu k okolí, - redukce kontaktu s kolegy, či klienty, - nechuť k vykonávanému povolání, - pokles empatie, - narůstání konfliktů s okolím. 18

C. Stock (2010) rozeznává tři základní symptomy vyhoření: 1. Vyčerpání Vyčerpání dále dělí na emoční a fyzické. Mezi projevy fyzického vyčerpání řadí nedostatek energie, slabost, náchylnost k infekčním onemocněním, poruchy spánku, paměti, různé funkční poruchy. Projevy emočního vyčerpání jsou např. bezmoc, beznaděj, pocity strachu, prázdnoty, ztráta sebeovládání, osamocení. 2. Odcizení Odcizením rozumí ztrátu idealizmu, cílevědomosti, odosobněný až lhostejný postoj ke své práci a svému okolí. Klienti začínají být vnímání jako přítěž. 3. Pokles výkonnosti Snížení produktivity spočívá v tom, že jedinec se považuje za neschopného, ztrácí důvěru ve vlastní schopnosti, k provedení úkonu vyžaduje více času. 2.3 Fáze syndromu vyhoření Burnout je proces, který se neustále vyvíjí a prochází jednotlivými fázemi (Stibalová 2010). V. Kebza a I. Šolcová (2003) předkládají koncepci čtyř základních fází vyhoření dle C. Maslachové: 1. fáze prvotní nadšení a zaujetí pro danou věc spojené s dlouhodobým přetěžováním, 2. fáze začíná se objevovat vyčerpání psychické a částečně i fyzické, 3. fáze nastupuje dehumanizovaná percepce okolí jako obranný mechanizmus proti dalšímu vyčerpání, 4. fáze totální vyčerpání, nezájem o okolí, lhostejnost. K. Stibalová (2010, 21) dodává, že přechod z první do druhé fáze někdy může být plíživý, člověk si někdy ani neuvědomí, že vykonává práci nad rámec svých možností fyzických či psychických. Následuje stádium střízlivění. Člověk se získanými zkušenostmi poznává, že ne každému může pomoci. Cítí, že mu práce zevšedňuje, začne se ptát po smyslu, začíná hledat více času na sebe, koníčky a rodinu. Mnohdy ani tam nenachází smysl. Stává se alergickým na přítomnost druhých lidí, může upadat do apatie. 19

K. Merg a T. Knödel (2007) představují 12 fází syndromu vyhoření dle Freudenbergera a Northa. Na základě tohoto pojetí vývoj burnout začíná pocitem nutnosti osvědčit se, pokračuje přes zesílené nasazení, zanedbávání vlastních potřeb a popírání vlastních problémů až ke změně chování, vnitřní prázdnotě, depresi a úplnému vyhoření jednotlivce. 2.4 Diagnostika syndromu vyhoření Diagnostika burnout syndromu vychází z pozorování symptomů u osob, v jejichž chování se syndrom vyhoření začíná projevovat, z prožitku symptomů u postižených osob a ze speciálních psychologických metod. Nejčastěji jsou pro potřeby diagnostiky užívané dotazníky založené na posuzovacích škálách (Kebza, Šolcová 2003). Příklady diagnostických dotazníků blíže specifikuje J. Křivohlavý (1998): 1. Dotazník BM, Burnout Measure A. Pinesové a E. Aronsona, slouží k vypočtení míry vlastního psychického vyhoření, zaměřuje se na tři oblasti exhausce, a to fyzickou, emocionální a duševní. 2. Dotazník MBI, Maslach Burnout Inventory, je metodou k odbornému vyšetření syndromu vyhoření, která zjišťuje tři faktory: emocionální vyčerpání, depersonalizace a snížený pracovní výkon. Podle MKN-10 Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů: Desátá revize (WHO 2008), je syndrom vyhoření zařazen do: Kapitola XXI - Faktory ovlivňující zdravotní stav a kontakt se zdravotnickými službami, skupina Z73 - Problémy spojené s obtížemi při vedení života, podskupina Z73.0 - Vyhasnutí (vyhoření). V MKN-10 (WHO 2008) se dále uvádí, že položky Z, a tedy i diagnóza syndromu vyhoření znamená přítomnost okolnosti, která ovlivňuje zdravotní stav osoby, ale sama o sobě není běžnou nemocí nebo poraněním. Jedná se o připojený faktor, který je nutné brát v úvahu, když se osobě poskytuje péče pro nějakou nemoc nebo poranění. Syndrom vyhoření není tedy klasifikován jako nemoc. 20

Syndrom vyhoření a příčiny, které k němu vedou jsou závažným neurotizujícím faktorem, a to znamená, že v praxi se syndrom vyhoření nejčastěji diagnostikuje jako Neurotické poruchy, Stresové poruchy, Somatoformní poruchy, tedy skupiny diagnóz F40 F48 dle MKN-10. Ve svém důsledku je burnout obvykle vyhodnocován jakožto součást Reakce na těžký stres a Poruchy přizpůsobení. Burnout syndrom může rovněž vést k rozvoji závislostí na omamných látkách (Čeledová a kol. 2010). Z výše uvedeného plyne, že kvantifikovat četnost výskytu syndromu vyhoření v populaci je velice obtížné, protože diagnóza není přesně vymezena a pro podobnost s jinými nemocemi může být skryta za řadu dalších diagnóz. 2.5 Diferenciální diagnóza Syndrom vyhoření je nutno odlišit od jiných poruch a chorob, se kterými má shodné nebo podobné symptomy. Základní charakteristika burnout syndromu je jeho vazba na zaměstnání (Kebza 20005). Deprese Syndrom vyhoření vykazuje společné znaky s depresivní epizodou (smutná nálada, pocit marnosti, pokles až ztráta energie), ale liší se od ní hlavně tím, že je výhradně vázán na pocity z práce a v práci. Depresivní prožitky u postižených burnout syndromem mizí např. v době dovolené (Bartošíková 2006). Dle A. B. Potterové (1994, 13) Pracovní vyhoření se může také nazývat pracovní depresí. Výrazným odlišujícím znakem, který je typický pro endogenní depresi, a naopak chybí u depresivního ladění v případě syndromu vyhoření, je sezónnost výskytu. Pacienti s endogenní depresi mají sklon k sebeobviňování, v případě burnout jde především o obviňování okolí (Kebza 2005). Stres Každý člověk se může dostat do stresu, naproti tomu burnout se objevuje jen u lidí, kteří jsou intenzivně zaujati svou prací, mají vysoké očekávání, vysoké cíle. Stres se může objevit při činnostech různého druhu, burnout se vyskytuje jen u těch činností, kde člověk přichází do kontaktu s druhým člověkem, tj. při práci s lidmi (Křivohlavý 1998). Vyhoření může být klasifikováno jako poslední fáze stresové reakce (Bartošíková 2006). 21

Syndrom chronické únavy (Chronic Fatique Syndrom, CFS) Společným znakem vyhoření a CFS je výskyt únavy. UCFS lze navíc identifikovat i další symptomy jako: zvýšená teplota, bolest v krku, bolestivost lymfatických uzlin, migrující otoky, bolesti svalů, kloubů (Kebza, Šolcová 2003). J. Křivohlavý (1998) dále dodává, že únava má obecně užší vztah k fyzické zátěži, než je to v případě burnout. Z fyzicky ovlivněné únavy se na rozdíl od syndromu vyhoření lze zregenerovat odpočinkem. Alexithymie Alexithymie je porucha, která vykazuje tyto společné znaky s vyhořením: oploštělá emocionalita, otupělost v sociálních vztazích, redukce invence. Základním diferenciálně diagnostickým rysem je hlavní znak alexithymie, tj. nedostatek slov k vyjádření, k popisu emocí. Naproti tomu, v případě burnout, i když je emocionalita oploštělá, pacienti jí umí dostatečně slovně vyjádřit (Kebza, Šolcová 2003). Existenciální neuróza Při existenciální neuróze jde o pocit naprosté existenční beznaděje, bezmoci. V případě burnout se s podobnými pocity setkáváme jen na konci tohoto procesu, v iniciační fázi je naopak intenzivní prožitek smysluplnosti života (Křivohlavý 1998). 2.6 Léčba burnout 2.6.1 Eliminace stresu Základem léčby syndromu vyhoření je odstranění stresogenních faktorů a podpora salutorů, tj. faktorů, které působí preventivně. Např. reorganizace v oblasti pracovního prostředí - změna organizace práce, struktury práce, užití metod time managementu (Weber, Jeakel-Reinhard 2010). Důležité je správné střídání práce a odpočinku, dostatek rehabilitace a dovolené. 22

2.6.2 Psychoterapie V léčbě syndromu vyhoření se uplatňuje psychoterapie, a to zejména dvě školy existencionální psychoterapie: 1. Daseinsanalýza se snaží pomoci nalézt člověku cestu k pochopení jeho existence a pomoci mu k jeho existenci, což je z hlediska burnout syndromu významné. Důraz se klade na jedinečnost a neopakovatelnost individuality pacienta, cílem je pochopení vlastní existence, ovládnutí umění být sám sebou (Kebza, Šolcová 2003, 19). 2. Logoterapie se snaží pomoci pacientovi nalézt životní smysl cestou objevování nových hodnot a jejich přejímání pacientem (Kebza, Šolcová 2003). Z psychoterapeutických postupů se dále uplatňuje behaviorální terapie. 2.6.3 Farmakologická léčba Zahrnuje léčbu symptomů, užívají se antidepresiva, anxiolytika, betablokátory (Weber, Jeakel-Reinhard 2010). 2.6.4 Změna zaměstnání Změna profese je nejúčinnější možnosti léčby syndromu vyhoření. Změna profese vyžaduje rekvalifikaci, mnohdy se jí samotní zaměstnanci i z tohoto důvodu brání (Stibalová 2010). V případě předcházení syndromu vyhoření či v procesu jeho léčby je nejdůležitějším faktorem posilování preventivních faktorů. Podrobnější přehled o prevenci burnout syndromu je náplní 3. kapitoly. 23

3 Prevence syndromu vyhoření Se stavem vyhoření je možné bojovat, ale existují i cesty jak mu předcházet (Křivohlavý 1998). Prevenci syndromu vyhoření lze spatřovat ve dvou základních rovinách, a to jak na straně jednotlivce - osvojením si postupů hodnocení stresogenních situací a stretegie zvládaní stresu, tak na straně zaměstnavatele (Bartošíková 2006). 3.1 Prevence na úrovni jednotlivce 3.1.1 Sociální opora Funkční síť sociálních vztahů a citová podpora ze strany rodiny, příbuzných, přátel, ale i ze strany kolegů (Stock 2010). Sociální opora je zdrojem uznání a emoční podpory, zpětné vazby, povzbuzení, naslouchání a spolupráce (Jeklová, Reitmayerová 2006). Sociální opora hraje v prevenci vyhoření důležitou roli. 3.1.2 Smysluplnost života Předpokladem toho je přehodnocení a sestavení žebříčku hodnot. Nejde jen o to mít v životě nějaký cíl, ale mít cíl, který je konkrétní, nadějný, hodnotný a reálný, tedy dosažitelný (Křivohlavý, Pečenková 2004). 3.1.3 Pozitivní vztah člověka sama k sobě Na základě zdravého já můžeme stavět reálné sebehodnocení a sebevědomí (Krahulová 2010, 23). 3.1.4 Odpočinek, relaxace, zdravý spánek, pohyb, pěstování zájmů Odpočinkem rozumíme činnost diametrálně odlišnou od činnosti, kterou vykonáváme v práci. Relaxace znamená uvolňování napětí v organizmu. Uvolnění napětí je v případě relaxace vědomé. Dostatek pohybu je cestou k dobré fyzické kondici. Pěstování koníčků přináší do života radost, uvolnění, uspokojení, je zdrojem salutorů, tj. protektivních faktorů působících proti stresorům (Jeklová, Reitmayerová 2006, Krahulová 2010). 24

3.1.5 Úsilí jedince o přijatelné pracovní podmínky Ujasnění si pracovních úkolů se zaměstnavatelem, hlídání si vlastních hranic, dostatečných kompetencí, dovedností a znalostí ke splnění úkolů. Důležité je i vytvoření harmonického pracovního místa s dostatkem světla, tepla a klidu (Jeklová, Reitmayerová 2006). 3.1.6 Zásady efektivního time managementu Time management představuje soubor technik, které jsou zaměřené na účelné zorganizování pracovního režimu. Pravidla efektivního time managementu: - vytvořit seznam úkolů, které musí být v ten den vykonány, - stanovit kritické úkoly a věnovat jim prioritní pozornost, - stanovit priority jednotlivých úkolů, - důležitý úkol řešit samostatně, triviální úkoly provádět paralelně, - rozčlenit složité úkoly do několika jednodušších, - číst selektivně, - udržovat pořádek na pracovním místě, - kontrolovat svůj čas atd. (Pitra 2008). K. Stibalová (2010) doplňuje preventivní význam chování typu B se zvládáním asertivních technik. 3.2 Prevence na úrovni zaměstnavatele 3.2.1 Úprava pracovních podmínek Vymezení pracovních úkolů a kompetencí, aby pracovník znal svou úlohu na pracovišti, nepřetěžování pracovníků (Jeklová, Reitmayerová 2006). Dodržování zákoníku práce při práci přesčas, při práci na částečné úvazky. Preventivní a motivační charakter má i účast zaměstnanců na rozhodování a s tím spojené zvýšení jejich zodpovědnosti. 25

3.2.2 Týmová spolupráce Výsledkem týmové spolupráce je kolektivní pocit důvěry, sounáležitosti, větší produktivita a efektivita ve srovnání s individuálními výkony, což je zdrojem radosti a dalším zdrojem motivace. Tým sdílí společný cíl, je v něm podporována vzájemná důvěra a respekt, má jasně stanoveny kompetence a pravomoci. Tým má vedení. Další charakteristikou týmové práce je nadšení a angažovanost pro věc. Tým je důležitým zdrojem sociální opory (Bartošíková 2006). 3.2.3 Možnost vzdělávání a regenerace Umožnění účasti zaměstnanců na školicích akcích, seminářích a přednáškách, umožnění rekvalifikace, dálkového studia, zprostředkování zahraničních stáží ke zvýšení odbornosti a kompetencí pracovníků. Racionální rozpis služeb s ohledem na přání a možnosti zaměstnance, podpora sportovních aktivit, podpora účasti na kulturních akcích, kondičních programech, dostatek dovolené (Bartošíková 2006). 3.2.4 Zdravá firemní kultura Firemní kultura je souborem hodnot, postojů a norem chování, které jsou ve firmě sdíleny. Stav firemní kultury ovlivňují: firemní strategie, organizační struktura, styl vedení pracovníků, schopnosti pracovníků a spolupráce mezi jednotlivými prvky organizace. Stav firemní kultury má významný vliv na rozvoj organizace. Stav organizační kultury je potřeba žádoucím směrem usměrňovat činnostmi vedoucích pracovníků (Pitra 2008). Firemní kultura je nástrojem zvýšení výkonnosti firmy a zdrojem motivace pracovníků. 3.2.5 Supervize Supervizi definují T. a J. Tošnerovi (2002, 15) jako:,,systematickou pomoc (individuální či skupinovou) při řešení profesionálních problémů v neohrožující atmosféře, která dovolí pochopit osobní, zejména emoční podíl člověka na jeho profesním problému. Supervize je zaměřená na zlepšení pracovní situace, pracovní atmosféry, organizace práce, podporu kvality práce a vzájemnou spolupráci. Její cílem je tedy zvýšit kvalitu práce a podpořit profesní růst pracovníka (Bartošíková 2006). Osoba, která provádí supervizi se nazývá supervizorem. Supervidovaným může být jedinec nebo skupina pracovníků, jedná se tedy o osobu či osoby, kterým je supervize poskytována. 26

Supervize je činnost, která směruje k zvýšení reflexe (uvědomovaného vnímání) vlastní práce a sebereflexe (uvědomovaného sebevnímání) stavů, do kterých se jedinec dostává v souvislosti s prací s lidmi. Supervize se realizuje prostřednictvím zaměřeného pozorování a cílených otázek. Hlavními funkcemi supervize je řízení, vzdělávání a podpora: 1. Funkce řídící hodnocení a posuzování pracovníkova výkonu s cílem pochopení jeho profesionálních hodnot, neslouží jako zdroj informací o jeho výkonu pro hodnocení ze strany nadřízených. 2. Funkce vzdělávací předávání zkušeností z praxe, rozvoj odbornosti. 3. Funkce podpůrná pomoc při snášení pracovní zátěže, dodávání pracovního odhodlání a naděje, s cílem podpory při zvládání profesních nároků (Černý 2008). Z. Havrdová a M. Hajný (2008) rozdělují supervizi podle účelu do 3 skupin: 1. Supervize zaměřená na organizaci její účelem je určit strukturu organizace, stanovit pravidla řízení organizace, určit srozumitelný pracovní kontext s vymezením pracovních rolí pracovníků, je zaměřená na firemní kulturu a podporu vztahů mezi zaměstnanci a managementem. Objednatelem supervize je sám management. Objednává si ji pro sebe, nejčastěji v souvislosti s novým projektem či programem. 2. Supervize zaměřená na zaměstnance má za cíl udržení motivace pracovníků a uspokojení jejich potřeb ve vztahu k práci. Objednatelem supervize je vedení organizace, důvodem může být snaha stabilizovat personál (nepříznivá atmosféra na pracovišti), snaha ukázat zájem organizace o potřeby svých zaměstnanců (součást prevence syndromu vyhoření). Vhodná je supervize u nového pracovníka, nového člena týmu. 3. Supervize zaměřená na případ jejím účelem je najít nejlepší postup či řešení konkrétních případů. Případová supervize je často zaměřena současně i na pracovníka, který případ řeší. Supervize může být poskytována jednotlivci, skupině nebo týmu pracovníků. Na základě příjemce supervize rozlišujeme následující formy supervize: 1. Individuální supervize práce s jedním pracovníkem. Zaměřena na zkoumání vztahu pracovníka k jeho klientovi. Cílem je uvědomění si procesů a vztahů zdravotníka k pacientovi. 27

2. Supervize skupinová určena pro 3 až 12 osob, které mají společný pracovní zájem, např. stejnou klientelu, pracují ve stejné pracovní oblasti, nemají však společný pracovní úkol a nejsou ve vztahu podřízenosti či nadřízenosti. Mezi účastníky supervize se mohou navazovat nové vztahy, vytváří se vhodný prostor pro reflexi témat a efektivní učení. Skupinová supervize je zdrojem množství podnětů od členů skupiny. Supervizanti se učí komunikaci a participují na řešení problémů. 3. Týmová supervize je zaměřená na vztahy na pracovišti, kompetence a role jednotlivých členů týmu (Havrdová, Hajný 2008). Externí supervizi prování supervizor, který není zaměstnancem organizace, naproti tomu interní supervizor je zaměstnancem organizace, kde supervize probíhá (Bednářová 2010). S výhodou se upřednostňuje a doporučuje využití externího supervizora a jeho nezávislého a objektivního pohledu na řešenou problematiku. Jedním z typů supervize jsou bálintovské skupiny, které do praxe zavedl Michael Bálint, anglický lékař a psychoanalytik maďarského původu, který se zabýval vztahem praktický lékař pacient (Bartošíková 2006). Bálintovské skupiny jsou určeny pro pracovníky v pomáhajících profesích (lékaři, duchovní, atd.), obvyklý počet členů je 6 12 osob, délka sezení je 90 minut, optimální počet setkání je šest. Na sezení je otevřen případ pracovník klient, s kterým není referující spokojený, jak se odehrál. Následují otázky účastníků skupiny, jejich volné asociace za jednotlivé osoby daného případu a finálně praktické náměty a postupy, jaké by účastníci zvolili, kdyby byli na místě referujícího. Nakonec se vyjádří referující, zda práce skupiny naplnila jeho očekávání, jestli získal nové zážitky, podněty a pohledy na daný případ. Skupina je vedena vedoucím, který průběh skupiny usměrňuje, stojí na straně referujícího. Vedoucí musí splňovat vysoké nároky. Cílem bálintovských seminářů je, aby si pomáhající uvědomil vlastní postoje, prožitky a chování ve vztahu ke klientovi (Havrdová, Hajný 2008). Dle T. a J. Tošnerových (2002, 15) je odborně prováděná supervize jedním z nejlepších preventivních opatření proti syndromu vyhoření. 28

3.3 Specifika prevence u zaměstnanců ve zdravotnických profesích Výše uvedené možnosti preventivních opatření, jak ze strany jednotlivce či organizace, jsou platné obecně, tedy lze je aplikovat i u zdravotnických povolání. Práce ve zdravotnictví však vzhledem ke své fyzické, emocionální a psychické náročnosti vyžaduje i některé specifické postupy zavádění a implementace preventivních opatření. 3.3.1 Dodržování hranic Práce a úzký kontakt s nemocnými a trpícími s sebou nese riziko splynutí, tedy vžití se do pacienta. Zdravotník se začíná zabývat více pacientem než sebou, či svým okolím. Splynutí je nebezpečné pro obě strany, tedy zdravotníka a pacienta, protože dochází ke ztrátě nadhledu nad situací pacienta. Proto pracovníci zdravotnických profesí musí udržovat profesionální odstup jako formu prevence. Nacházení hranic blízkosti a vzdálenosti ve vztahu k pacientovi je neustále probíhající proces, pracovník se snaží neprožívat vše s pacientem, tolik s ním nesoucítit, ale zároveň se nesmí stát necitlivým (Bartošíková 2006). 3.3.2 Supervize ve zdravotnictví I zde plní supervize tři funkce, a to řídící funkci, která vede pracovníka k tomu, aby porozuměl své pracovní roli a svým kompetencím, vzdělávací funkci, která pomáhá zdravotníkům k reflexi a učení se z prožitého a podpůrnou funkci s cílem odreagování a pozitivního zpracování emocí. Supervizorem může být externí odborník nebo zaměstnanec zdravotnického zařízení. V českém prostředí převládá dojem, že supervize je spíše forma kontroly s cílem najít nedostatky, a proto se k ní zdravotníci staví vlažně. Z toho důvodu plyne potřeba naučit zdravotníky co je supervize a co pozitivního jim může přinést. Dále je důležité naučit pracovníky formulovat svoji zakázku na supervizora, určit zda supervidovaný očekává emocionální či odbornou podporu. V prostředí zdravotní péče lze využít individuální supervize - například vedení staničních a vrchních sester. Mezi nejpřínosnější formy supervize patří týmová supervize, kdy zdravotníci nejčastěji otevírají případy jednotlivých pacientů, jejich blízkých i pozůstalých. Výhodou týmové supervize je, že z podpory poskytnuté jednomu pracovníkovi profituje celý tým. Ve zdravotnictví se doporučuje využití tzv. bálintovských skupin: Bálintovská skupina se snaží vcítit se do toho, co se děje v lékaři, co v pacientovi, jaká jsou jejich přání a nároky, jak referující lékař na pacienta reaguje, ale i jak by reagovali ostatní (Havrdová, Hajný 2008, 141). 29

3.3.3 Eliminace rutiny a stereotypu Snaha obměňovat pracovní postupy a používané materiály. Patří sem i učení se od druhých, cirkulace pracovníků po odděleních, doporučuje se i střídaní pracovních rolí a činností v rámci jednoho týmu (Bartošíková 2006). 3.3.4 Critical incident stres management (CISM) CISM je program, který byl založen s cílem pomoci pracovníkům pohotovostních složek. Hlavním cílem je poskytnout krizovou intervenci v průběhu nebo po skončení kritické události, která slouží k minimalizaci stresu zasahujících osob a urychlení jejich rekonvalescence. Příkladem kritických událostí jsou: smrt nebo vážné zranění pracovníka záchranné služby, zranění nebo úmrtí dítěte, sebevražda, havárie s více oběťmi, přírodní katastrofa (Justesen 2010). CISM je dobrovolný vzdělávací proces, který je někdy pojmenován jako psychologická první pomoc. Existuje několik typů CISM (CISM International 2010) : 1. Debriefing formální skupinové setkání nebo diskuze o mimořádně nepříjemné kritické událostí, která slouží k zmírnění dopadu kritické události a zotavení ze stresu v souvislosti s touto událostí. CISM je poskytován profesionály (psychology) a profesními kolegami (peer). V ideálním případě je debriefing vedený 24-72 hodin po incidentu. 2. Defusing (zneškodňování) jedná se o kratší, méně formální intervenci, která je vedená do 4 hodin po kritické událostí. Hlavní cílem je stabilizovat účastníky událostí. Defusing poskytuje emoční podporu, podporu při zvládaní stresu. Defusing i debriefing jsou dobrovolné intervence. 3. Pre-crisis education (předkrizové vzdělávání) nácvik strategických reakcí na krizové situace, nácvik zvládaní stresu, jedná se o soubor preventivních opatření. Tato část CISM se provádí formou seminářů a školení. 3.3.5 Psychosociální intervenční služba Psychosociální intervenční služba je zřízena např. v rámci zdravotnických záchranných služeb. Navazuje na principy CISM. Tvoří jí skupina peerů, tedy vrstevníků, profesních kolegů, kteří jsou schopni v případě kritické situace poskytnout komplexní pomoc záchranářům, řidičům, lékařům, sestrám i operátorkám. Tým peerů vede klinický psycholog, jedná se o skupinu záchranářů, kteří prošli certifikovaným výcvikem (Humpl 2012). 30

3.3.6 Péče o psychické zdraví zdravotníků Zahrnuje spolupráci s psychology k osvojení dovedností nutných pro předcházení stresu, podpůrné programy zaměřené na osobnostní rozvoj, akce zaměřené na zdravý životní styl (Bartošíková 2006). 3.3.7 Průzkum spokojenosti zdravotníků Realizovat a vyhodnocovat dotazníky spokojenosti zaměstnanců a vyvozovat z nich důsledky a opatření ke zvýšení jejich spokojenosti jako cesty k prevenci syndromu vyhoření. 31

4 Syndrom vyhoření ve zdravotnických profesích a jeho důsledky Zdravotnické profese lze členit na povolání lékaře, zubního lékaře, farmaceuta a nelékařská zdravotnická povolání. Zákon č. 338/2008 Sb. definuje zdravotnické povolání jako vykonávání souhrnu činností při poskytování zdravotní péče. Mezi nelékařské zdravotnické profese mimo jiné patří následující povolání: všeobecná sestra, zdravotnický asistent, ošetřovatel, sanitář, fyzioterapeut, zdravotně-sociální pracovník, zdravotnický záchranář, klinický psycholog, nutriční terapeut atd. Práce ve zdravotnictví je spojena s větší mírou stresu, nežli u jiných povolání. Velká zátěž zvyšuje riziko mylných výkonů či rozhodnutí, pracovních úrazů, psychosomatických onemocnění. Nadměrná zátěž ve zdravotnictví je rovněž důvodem, proč lékaři a zdravotní sestry opouštějí zdravotnictví (Nešpor in Bartošíková 2006). Bartošíková (2006) dělí zdroje zátěže ve zdravotnictví na 3 základní okruhy: zátěž vztahující se k pracovní činnosti, zátěž plynoucí z odlišnosti diagnóz ošetřovaných pacientů a zátěž týkající se osobnosti pracovníků. 4.1 Syndrom vyhoření u zdravotních sester V současné době klade medicína vysoké nároky na odbornou připravenost zdravotní sestry, a to nejen v oblasti praktické účasti na léčbě nemocného, ale i v oblasti psychologického působení na pacienta (Gulášová 2004). Zvyšující se nároky na kvalifikaci a odborné dovednosti jsou definovány v příslušných právních předpisech. Zodpovědnost za životy a pohodu pacientů může být na jedné straně zdrojem uspokojení z práce, na druhé straně se ale zdravotní sestry mohou cítit při plnění svých náročných úkolů vyčerpané a citově opotřebované (Novotná 2004). Při vykonávání svého povolání se zdravotní sestra musí vypořádat s nadměrnou zátěží v oblasti fyzické, chemické, psychické, emocionální i sociální. Sestry jsou vystavené ve velké míře statickému, či dynamickému zatížení, jako např. stání při práci s asistencí u lůžka, stání u vizity, polohování pacientů, úprava lůžka atd. Sestra přichází do kontaktu s medikamenty, dezinfekčními prostředky, ale také i s exkrementy pacienta a dalšími nepříjemnými podněty jako jsou např. otevřené rány. Od sestry se vyžaduje neustálá pozornost, pružnost, zodpovědnost za následky své práce, zacházení s intimitou pacienta, intenzivní komunikace 32

s pacientem a jeho okolím. Sestra je konfrontována s utrpením, bolestí. Zdrojem komplikací je i vícenásobná podřízenost zdravotní sestry, a to lékaři a sesterskému managementu. Při práci ve směnách dochází k narušení cirkadiánního rytmu (denního rytmu), protrahovanému nedostatku spánku, který je jednou z hlavních příčin únavy a vyčerpání (Bartošíková 2006). Z hlediska atmosféry na pracovišti a pracovní morálky sester je důležitá kvalita vztahů lékař sestra. Zdravotní sestry označují nevhodné chování lékaře na pracovišti za zdroj stresu. Nevhodný typ chování lékaře se dle sester nejčastěji vyskytuje po dotazu na objasnění ordinace lékaře, po vyřízení vzkazu lékaři, že ho někdo volá, nebo když se lékaři domnívají, že jejich ordinace nebyly vykonány správně (Rosenstein in Bártlová 2004). Evropská studie NEXT (Nurses Early Exist Study), probíhající v letech 2002-2005 v 10 zemích Evropy (Belgie, Finsko, Francie, Německo, Velká Británie, Itálie, Nizozemsko, Polsko, Švédsko, Slovensko), identifikovala konflikt Work Family (Práce Rodina) jako jednu z příčin odchodů zdravotních sester ze zdravotnictví. Konflikt Work Family představuje konflikt rolí zdravotní sestry, kdy například únava plynoucí z nadměrné zátěže v práci limituje zdravotní sestru matku při zvládaní aktivit doma, v rodině. Mezi signifikantní příčiny konfliktu Work Family patří noční služby a práce přesčas. Přesčasová práce zdravotních sester ve sledované studii NEXT představovala v průměru 2 hodiny a 20 minut týdně ( Simon a kol. 2004). Ve studii NEXT byl syndrom vyhoření definován jako profesionální exhausce. Výzkum potvrdil přítomnost těžké psychické zátěže u 23 % účastníků. Nejvyšší stupeň vyhoření byl identifikován ve věkové skupině 30 35 let. Mezi státy s nejvyšším skórem syndromu vyhoření na základě výsledků studie NEXT patří Belgie, Slovensko, Velká Británie a Francie (Hasselhorn a kol. 2005). Syndromem vyhoření u zdravotních sester se zabývaly i další výzkumy na území České republiky. Z výzkumu Novotné (2004) vyplývá vyšší procento syndromu vyhoření u zdravotních sester pracujících v oblasti chronické péče ve srovnání se sestrami, které pracují na akutních odděleních. Sestry z chronické péče pracují často s velkým počtem starých lidí, setkávají se opakovaně se smrtí a utrpením nemocných v závěrečném období života, což se velice negativně odráží v jejich emocionální rovině. 33

Hosák a kol. (2005) srovnával výskyt syndromu vyhoření u zdravotních sester pracujících v psychiatrické léčebně a na interním oddělení. Výsledky ukázaly, že zdravotní sestry pracující na psychiatrii nejsou burnout syndromem postiženy tolik jako sestry pracující na interním oddělení. To znamená, že práce s duševně nemocnými, která je náročná na komunikaci a na empatii je určitým protektivním faktorem proti vyhoření. Vysvětlením mohou být znalosti a dovednosti v oblasti péče o duševní zdraví, které pracovníci získají v průběhu práce na psychiatrii. V profesi zdravotní sestry lze spatřit protektivní, tj. ochranné faktory proti syndromu vyhoření, které je za potřebí potencovat. Bartošíková (2006) přináší přehled některých protektivních faktorů: - kontakt s různorodými lidmi jako zdroj obohacení a rozšíření vlastních obzorů, - porovnávání vlastních starostí se starostmi jiných lidí může vést k přehodnocení vlastních postojů, - získání ocenění z práce, např. poděkováním pacienta, - pomoc druhým lidem, pocit smysluplnosti práce, - zkušenosti z náročné práce zvyšují pocit osobní kompetence, - poměrně vysoký společenský statut, - nadprůměrné znalosti v oblasti zdraví a nemoci ve srovnání s jinými lidmi. 4.2 Syndrom vyhoření u záchranářů Mezi stresogenní faktory u záchranářů patří přítomnost nepřirozené, tj. náhodné nebo hromadné smrti, nezbytnost práce ve směnách, poskytování zdravotní péče v nepříznivých klimatických podmínkách, agrese ze strany pacientů, dilemata při třídění postižených při hromadných neštěstích. Naproti tomu práce operátorů na operačním středisku je náročná na komunikaci s osobami ve stresu. Operátoři musí mít přehled o situaci ve spádovém území, o výjezdu posádek, musí umět organizovat umístnění pacientů do zdravotnických zařízení, a v neposlední řadě musí být také schopni poskytnout první pomoc po telefonu (Šeblová 2007). 34

Ze studie J. Šeblové (2007) s názvem Zátěž a stres pracovníků záchranné služby s potenciálním vyústěním v burnout syndrom - možnosti včasné diagnózy, terapie a prevence, která byla uskutečněna v České republice ve 2 fázích, a to v roce 2003 a 2005 vyplynulo, že největším stresorem pro záchranáře je neúspěšná kardiopulmonální resuscitace nebo úmrtí dítěte. Výsledky studie dále odhalily vysokou zkušenost s ohrožením vlastního života během výkonu služby, a to celkově u 71 % členů posádky. Počínající nebo již rozvinutý burnout syndrom vykazovalo 17 % účastníků v roce 2003, 19 % účastníků v roce 2005. 4.3 Syndrom vyhoření u lékařů Burnout syndrom se objevuje nejvíce u povolání náročných na mezilidskou komunikaci a kontakt s lidmi. Mezi nejvíce ohrožené profese patří i lékaři. Syndrom vyhoření neohrožuje pouze lékaře samotné, ale má vliv i na poskytovanou zdravotní péči a tedy na zdraví pacienta. Burnout syndrom se řadí mezi nejvýznamnější prediktory lékařských pochybení. U lékařů trpících depresemi a pracovním vyčerpáním se udává až šestinásobný výskyt omylů (Ptáček, Kuželová, Čeledová 2010). Faktory syndromu vyhoření u lékařů lze dělit do dvou základních skupin: 1. faktory bezprostředně související s výkonem lékařského povolání, 2. faktory vycházející primárně z pracovních podmínek lékaře (Ptáček, Kuželová, Čeledová 2010). Zdrojem stresu u lékařů je obtížná kompatibilita profesních a rodinných povinností, tedy konflikt rolí práce rodina (Warde in Křížová 2006). Mezi další příčiny vzniku burnout syndromu patří vysoké nároky na sebe, neschopnost požádat druhého o pomoc, špatný tělesný stav, monotónnost práce, nedostatek autonomie, nedostatek radosti (Top lékař 2012). V celém západním světě je pozorována narůstající nespokojenost lékařů s podmínkami výkonu své profese (Allen, Payne in Křížová 2006, 95). E. Křížová (2006) uvádí tyto příčiny nespokojenosti: - byrokratizace a ekonomické tlaky: přílišná administrativa, chování zdravotních pojišťoven, závislost na zdravotních pojišťovnách, převaha rutinních činností, - přepracovanost a rostoucí nároky: velký počet pohotovostních služeb, neřešená personální situace, rostoucí a trvalý psychický stres, vysoká míra odpovědnosti, 35

- chování pacientů: vysoké nároky pacientů, nízký zájem o vlastní zdraví, - nedostatek kolegiality: soutěžení mezi lékaři, malá ochota ke spolupráci, rivalita mezi státním a soukromým sektorem, - nízké finanční ohodnocení, - medializace a postihy: kriminalizace jednotlivých lékařů, malá a nedefinovaná práva lékaře oproti pacientovi, neadekvátní informace o lékařských postupech, platech, - špatná organizace ve zdravotnictví: nekoncepčnost zdravotní politiky. Z výzkumu Syndrom vyhoření u lékařů lékařské posudkové služby jeho příčiny a řešení, který probíhal v České republice v roce 2008, vyplynulo, že 73 % posudkových lékařů je spokojených se svým zaměstnáním, 17 % respondentů vykazuje střední stupeň ohrožení syndromem vyhoření. Jako jeden z hlavních stresogenních faktorů lékaři uváděli objem práce, agresivní reakce nespokojených žadatelů, manipulační tendence ze strany žadatelů, rutinní a stereotypní povahu práce (Čeledová a kol. 2010). Alarmující jsou u výsledky americké studie Surgeon Distress as Calibrated by Hours Worked and Nights on Call, která se zabývala výskytem syndromu vyhoření u chirurgů a jeho souvislostí s počtem odpracovaných hodin. Výsledky studie potvrdily souvislost mezi odpracovanými hodinami a vyhořením. Burnout syndrom byl zjištěn u 30 % chirurgů pracujících pod 60 hodin týdně, a až u 50 % chirurgů pracujících více než 80 hodin týdně. Výskyt burnout syndromu rovněž přímo úměrně koreloval s četností příslužeb na telefonu. Lékaři, kteří pracovali více než 80 hodin týdně vykazovali vyšší míru medicínských pochybení ve srovnání s těmi, kteří odpracovali méně než 60hodin týdně, a to 10,7 % oproti 6,9 % (Balch a kol. 2010). Státní úřad inspekce práce (SUIP) provedl v roce 2011 rozsáhlou kontrolu v pěti fakultních nemocnicích v Praze a v Brně, kdy úřad prošetřil pracovní podmínky u 140 zaměstnanců, mladých lékařů. Výsledkem kontroly bylo zjištění porušování pracovněprávních předpisů při zaměstnávání na tzv. částečné úvazky, kdy lékaři byli zaměstnáni na minimální úvazky (např. 0,1 úvazku), ale byli nuceni pracovat v rozsahu celé pracovní doby. V kontrolovaných nemocnicích rovněž chybělo vedení povinné evidence pracovní doby (Bezděková 2012). 36

Z výše uvedených zjištění a studií vyplývá povinnost zaměstnavatelů dbát o dodržování zákoníku práce, a to ne pouze z důvodu možných sankcí, ale zejména pro riziko rozvoje burnout syndromu u lékařské profese se všemi svými negativními symptomy a důsledky, včetně rizika poškození pacienta. 4.4 Důsledky syndromu vyhoření Syndrom vyhoření má negativní dopady na zaměstnance, zdravotnické zařízení, stát a v neposlední řadě na pacienta. 4.4.1 Negativní důsledky syndromu vyhoření na pacienta Vyhoření u lékaře se může negativně projevit na vztahu lékař pacient následujícím způsobem: - snížený zájem lékaře o pacienta, nižší ochota komunikovat, odosobněný přístup, - zvýšený počet medicínských chyb, - neochota ke kreativnímu myšlení, - rutinní používání zaběhlých vyšetřovacích postupů, - neefektivita léčby, - rigidní vzorce preskripce léčiv (Ptáček, Kuželová, Čeledová 2010). Vyhoření u sester se projevuje poklesem vnímání pacientova bezpečí. U pacientů v péči sester s burnout syndromem byla zjištěna 2,5krát vyšší pravděpodobnost vzniku proleženin, či infekcí v operační ráně. Riziko chyb při podávání léčiv a riziko pádu pacienta je až 3krát vyšší (Kelly 2011). 4.5 Ekonomické důsledky syndromu vyhoření Jak již bylo zmíněno, burnout syndrom je důsledkem chronického stresu. Se stresem na pracovišti jsou spojené ekonomické náklady. Některé ekonomické dopady lze vyjádřit konkrétně ve finanční hodnotě např. zvýšené výdaje na zdravotní péči při zvýšené nemocnosti, výdaje z důvodu absence v práci. Mnohé důsledky stresu, a tedy i burnout syndromu, nelze přesně kvantifikovat. 37

Podle dat European Agency for Safety and Health at Work (2009, 20, 64) byla průměrná prevalence stresu na pracovišti ve státech Evropské Unie v roce 2005 přibližně 22 %. Nejvyšší podíl z celkové prevalence stresu byl zjištěn v oborech vzdělávání a zdravotnictví, a to v zastoupení 12.7 %. Dle Evropské Komise, náklady v souvislosti se stresem na pracovišti ve státech Evropské Unie za rok 2002 činily 20 miliard. V. Kebza (2005) upozorňuje na možné důsledky syndromu vyhoření v oblasti postojů a způsobů chování souvisejících s výkonem pracovní činnosti. Burnout syndrom vede k absencím v zaměstnání, fluktuacím zaměstnanců, snížené produktivitě práce, snížené pracovní spokojenosti. Toto vše s sebou přináší nežádoucí ekonomické dopady. Syndrom vyhoření je rovněž příčinou vyšší nemocnosti a pochybení v péči o pacienta. 4.5.1 Fluktuace zaměstnanců Stres zapříčiňuje 40 % pracovních fluktuací. Náklady spojené s vysokou fluktuací zaměstnanců lze rozdělit na přímé a nepřímé (McConnell 2010). 1. Přímé náklady: - náklady spojené s procesem odstoupení a propuštění, ztráta produktivity v důsledku blížícího se odchodu zaměstnance, - náklady spojené s neobsazeností pracovní pozice: ztráta produktivity, přídatné náklady jako platba přesčasů, - náklady na nábor zaměstnanců: inzerce, zaměstnání personálních agentur, čas a personální náklady na zpracování žádostí a pohovory, cestovní náklady pro užší výběr kandidátů, - náklady na odbornou přípravu: náklady na zaškolení, kvalifikaci, nižší produktivita do doby, kdy nový zaměstnanec dosáhne plný pracovní potenciál tzv. adaptační proces zaměstnance. 2. Nepřímé náklady: - nestabilita na pracovišti, - snížení produktivity a morální pokles z důvodu ztráty součinnosti pracovních skupin, - vyšší chybovost u nových zaměstnanců. 38

V současnosti jsou dostupné americké studie zaměřené na kvantifikaci nákladů zdravotnických zařízení, které souvisejí s fluktuací zdravotních sester. I když jednotlivé studie přinášejí rozdílné výsledky ekonomické hodnoty fluktuace, její finanční dopad na organizaci je signifikantní. Náklady na fluktuaci jsou vyčíslené mezi 50 a 150 % základního platu sestry. Podle VHA's 1 Center for Research and Innovation (2002), náklady spojené s obsazením volné pozice sestry dosahují výše mezi 46 000 a 64 000 USD. V nemocnicích byl zkoumám vztah mezi ziskovostí nemocnic a fluktuací zaměstnanců. V zařízeních s nejnižší mírou fluktuace (mezi 4 12 %) průměrná hodnota ROA 2 činila 23 %, zatímco v zařízeních s mírou fluktuace nad 22 % hodnota ROA klesla na 17%. Krize pracovní síly ve zdravotnictví představuje omezení pro rozvoj zdraví až 60 zemí světa. Zpráva WHO z roku 2006 odhadovala nedostatek až 4,3 milionů lékařů, sester a pomocných pracovníků po celém světě. Mnoho zdravotníků z východní části evropského regionu opouští své země za účelem vyšších výdělků. Průzkum uskutečněný v roce 2002 mezi lékaři v České republice, Maďarsku, Litvě a Polsku ukázal, že čtvrtina až polovina dotazovaných plánovala migraci na západ, zatímco 4 10% z nich již definitivně odešlo (Informační centrum OSN v Praze 2006). 4.5.2 Absence v práci European Agency for Safety and Health at Work (2009, 112) předpokládá, že 50 až 60 % všech absencí v práci je v přímé souvislosti se stresem podmíněnými nemocemi. Dle údajů z Velké Británie za rok 2004 2005, celkem 12.8 milionů pracovních dnů bylo absentováno z důvodu nemocí způsobených stresem, celkové vynaložené náklady činily 9.6 miliard (Syntagm 2012). 1 VHA- americká celostátní síť komunitních zdravotnických organizací a lékařů. Název je odvozen z bývalého jména organizace- Voluntary Hospitals of America. Organizace přináší novinky v oblasti zdravotní péče, provádí výzkumy, poskytuje poradenství a podporu svých členů, např. identifikací příležitostí ke snížení nákladů na zdravotní péči, atd. 2 ROA rentabilita celkového vloženého kapitálu = čistý zisk / celková aktiva 39

4.5.3 Zvýšená nemocnost Některé zdroje uvádějí, že 75-90 % návštěv u lékaře je z důvodu stresem podmíněných nemocí. S tím souvisí i skutečnost, že 16 % celkových výdajů na zdravotní péči v USA souvisí se stresem. Výdaje na zdravotní péči jsou téměř o 50 % vyšší pro skupinu pracovníků, kteří udávají vysokou úroveň stresu (Changing Minds.Org 2012). 4.5.4 Odchod zaměstnanců z původní profese Na základě studie NEXT bylo zjištěno, že 76 % mladých zdravotních sester (ve věku do 30 let) zvažovalo za posledních 12 měsíců odchod ze zdravotnictví. Zdravotní sestry, které nejčastěji uvažovaly o odchodu ze zaměstnání současně vykazovaly známky syndromu vyhoření a nízké pracovní spokojenosti. Nejčastějšími důvody byly nespokojenost s platovým ohodnocením a náročnost práce. Globální nedostatek sester má vážný důsledek na kvalitu péče a je rovněž nákladný pro zdravotní systém (Flinkman a kol. 2008). 4.5.5 Náklady z důvodu pochybení Přesčasová práce (dobrovolná i povinná) vede k únavě a vyčerpání a má výrazný efekt na finance nemocnic. Finanční důsledky vyčerpání zdravotnického personálu jsou spojené se zvýšeným procentem pochybení v péči o pacienta, ať už ze strany zdravotních sester, nebo lékařů. Náklady z důvodů některých závažných pochybení v péči o pacienta a z nich vyplývajících komplikací, byly odhadnuty na základě amerických studií z 90. let. Na základě analýzy 124 000 zdravotnických dokumentů chirurgických pacientů v USA se odhaduje, že nozokomiální pneumonie u jednoho pacienta stojí nemocnici navíc 22 až 28 000 USD. Tato suma zahrnuje náklady na prodloužený pobyt pacienta v nemocnici, náklady na léčebné prostředky, vyšetřovací metody, laboratoř, atd. Náklady z důvodu pochybení při nesprávné medikaci, tedy při podání nesprávného léků pacientovi, nelze přesně kvantifikovat z důvodu rozdílných vlastností léků, rozdílnosti zdravotního stavu pacienta atd. (Michigan Nurses Association 2004). 40

PRAKTICKÁ ČÁST 5 Cíle praktické části výzkumu 1. Zjistit, zda jsou zdravotníci obeznámeni s pojmem syndrom vyhoření a zda si připouští osobní riziko vyhoření. 2. Identifikovat nejvíce stresující faktor ve zdravotnické profesi. 3. Zjistit, zda zdravotníci za posledních 12 měsíců uvažovali o změně zaměstnání. 4. Zjistit, zda zdravotníci dbají na prevenci před pracovním vyčerpáním. 5. Zjistit, zda jsou pracovníci zdravotnického zařízení obeznámeni s pojmem supervize a zda se jí v průběhu své praxe ve zdravotnictví zúčastnili. 6. Zjistit, zda by zdravotníci měli zájem o preventivní programy zaměřené na zvládání stresu. 41

6 Hypotézy (H) H1 H2 H3 H4 H5 H6 H7 H8 Naprosté většině zdravotníků je pojem syndrom vyhoření známý. Více než polovina zdravotníků se cítí být ohrožena burnout syndromem. Ani jeden ze stresogenních faktorů nebude zastoupen naprostou většinou odpovídajících respondentů. Méně než jedna třetina zdravotníků uvažovala v posledních 12 měsících o odchodu ze zaměstnání. Více než polovina zdravotníků se věnuje svým koníčkům a zálibám. Větší část zdravotníků zná pojem supervize. Více než polovina zdravotníků se účastnila supervize. Větší část zdravotníků má zájem o preventivní programy zaměřené na zvládání stresu pořádané zaměstnavatelem. 42

7 Metodika práce 7.1 Charakteristika zkoumaného vzorku Pro výzkumnou část bakalářské práce bylo zvoleno dotazníkové šetření. Dotazník se zabýval informovaností zdravotnických pracovníků o syndromu vyhoření, identifikací a zastoupením stresogenních a preventivních faktorů syndromu vyhoření ve zdravotnických profesích. Respondenti, kteří se zúčastnili dotazníkového výzkumu jsou zdravotníci Pneumologické kliniky Fakultní nemocnice Motol, V Úvalu 84, 150 00 Praha 5. Pneumologie představuje interní medicínský obor, který se zabývá preventivní, diagnostickou a léčebnou péči o akutní i chronické pacienty s onemocněním dýchacího ústrojí, včetně pacientů s onkologickým onemocněním plic. Pneumologická klinika Fakultní nemocnice Motol je rozdělena na lůžkovou a ambulantní část. Poskytuje péči převážně o pacienty z městských částí Praha 5 a Praha 6. Vzhledem k transplantačnímu centru a některým specializovaným ambulancím (např. ambulance pro pacienty s cystickou fibrózu), se zde léčí pacienti i z jiných částí republiky. Cílovou skupinou pro výzkum byly lékaři, zdravotní sestry, sanitáři, ošetřovatelé a jiní pracovníci kliniky, tedy celý zdravotnický personál kliniky, který zajišťuje komplexní lékařskou a ošetřovatelskou péči o pacienty s respiračními nemocemi. Do výzkumu byl zahrnut personál z lůžkových stanic a personál z ambulantní složky kliniky. Lékaři pracující na Pneumologické klinice odvádějí část práce jak na oddělení, tak i v odborných ambulancích. V lednu 2012 byla zavedena cirkulace zdravotních sester a některých sanitářů v rámci oddělení této kliniky. 7.2 Metoda práce Pro praktickou část bakalářské práce byla zvolena kvantitativní metoda výzkumu formou dotazníkového šetření. Dotazník patří mezi frekventovaně používané metody ve výzkumu. Umožňuje hromadné zjištění názorů, postojů a potřeb respondentů. Jedná se o anonymní metodu výzkumu. Dotazník se skládá ze souboru otázek, na které autor hledá odpovědi od vybraných respondentů. Mezi nevýhody dotazníku patří riziko nižší návratnosti, či omezená možnost odpovědí v případě, že autor volí uzavřený typ otázek. 43

Vytvořený dotazník k tématu: Prevence syndromu vyhoření ve zdravotnické sféře se skládá z 23 otázek (viz Příloha č. 1), které byly zvoleny na základě vymezených cílů a ověřovaných hypotéz této bakalářské práce. V úvodu dotazníku jsem respondenty oslovila svým jménem, seznámila jsem je s účelem a tématikou dotazníkového šetření, zdůraznila jsem anonymitu výzkumu, požádala jsem je o vyplnění dotazníku a předem poděkovala za spolupráci. Otázky v dotazníku jsou obsahově rozdělené do 5 částí. Náplní první části je získat demografické údaje, údaje o pracovní pozici a délky praxe ve zdravotnictví (otázky 1, 2, 3, 4, 5). Druhá část se zabývá znalostí pojmu syndromu vyhoření a prověřuje, zda se zdravotník cítí být syndromem vyhořením ohrožen (otázky 6, 7, 8, 9). Třetí část je zaměřena na stresogenní faktory v zaměstnání, včetně intence odejít ze současného zaměstnání (otázky 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16). Předposlední část se zabývá prevenci vyhoření, a to jak na straně zaměstnavatele, tak i jednotlivce (otázky 17, 18, 19, 20). Poslední část dotazníku šetří znalost pojmu supervize mezi zdravotníky a zájem zdravotníků o preventivní programy zaměřené na předcházení stresu (otázky 21, 22, 23). V dotazníku byly použity následující formy otázek: 1. Uzavřené otázky typ otázky, kde jsou respondentovi nabídnuty možné odpovědi. Respondent si vybere jednu nebo více z nabízených odpovědí. Příkladem tohoto typu otázek jsou např. otázky číslo 6, 12, 13, 17, atd. 2. Polozavřené otázky typ otázky, kde k nabízeným odpovědím může respondent doplnit odpověď vlastní, pokud mu nabízené odpovědi nevyhovují. Příkladem polozavřených otázek jsou např. otázky číslo 7, 19, atd. Po konzultaci dotazníku s vedoucím bakalářské práce MUDr. Miroslavem Doležalem jsme odsouhlasili konečnou verzi dotazníku. Dříve než byl dotazník rozdán na jednotlivé oddělení a ambulance Pneumologické kliniky Fakultní nemocnice Motol, byla provedla pilotáží studie. Šest zdravotníků (4 sestry a 2 lékaři) bylo požádáno o vyplnění dotazníků a sdělení připomínek k jednotlivým otázkám. Na základě pilotní studie byly provedeny úpravy ve 3 otázkách: - Otázka č. 15 byla přidána jedna další nabízená odpověď. - Otázka č. 11 a 13 byly přesně časově vymezeny odpovědi často a občas. 44

Po úpravách na základě pilotního šetření byl dotazník rozdán staničním sestrám jednotlivých oddělení, které jsem požádala o distribuci mezi zdravotníky. Staniční sestry si na vyplnění dotazníků na svých odděleních vyžádali časový interval 10 14. Lékařům byly dotazníky rozdány osobně na ranním hlášení kliniky. Celkem bylo rozdáno 75 dotazníků. Dotazníkové šetření probíhalo od 5.3.2012 do 20.3.2012. Návratnost dotazníku byla 89,3 %, tj. 67 vracených dotazníků. Z důvodu formálních chyb bylo 5 dotazníků vyloučeno z dalšího zpracování. 7.3 Zpracování získaných dat Zjištěné údaje z vrácených dotazníků byly tříděny pomocí programu Microsoft Excel. Na základě zjištěných absolutních a relativních četností položek u jednotlivých otázek byly dále konstruovány tabulky a grafy k jednotlivým otázkám. Při počítání relativní četnosti byly číselné výsledky zokrouhlené na celé číslo. 45

8 Výsledky Demografické údaje Otázka číslo 1: Rozdělení zdravotníků podle pohlaví Výzkumu se zúčastnilo 51 žen, tedy 82 % z celkového počtu dotázaných a 11 mužů, což odpovídá 18 % všech účastníků výzkumu. Výsledek poukazuje na většinové zastoupení žen na zdravotnických pozicích Pneumologické kliniky Fakultní nemocnice v Motole. Toto nerovnoměrné rozdělení koreluje se skutečností, že na lůžkových odděleních, kde největší procento zaměstnanců tvoří zdravotní sestry, pořád trvá výrazná feminizace profese zdravotní sestry. Tabulka č. 1 Pohlaví zdravotníků Pohlaví Počet Počet (%) Muž 11 18 Žena 51 82 Celkem 62 100 Graf č. 1 Pohlaví zdravotníků Pohlaví 18% 82% Muž Žena 46

Otázka č. 2 Rozdělení zdravotníků podle věku Dotazníkového šetření se zúčastnili zdravotníci všech věkových kategorií. Výsledky rozdělení zdravotníků podle věku poukazují na téměř třetinové zastoupení zaměstnanců ve věkové kategorii 41 50 let, a taktéž i v kategorii nad 51 let. Obě kategorie byly zastoupené počtem 18 osob, což odpovídá 29 % všech dotázaných. Věková kategorie 21 30 let byla v pořadí druhou nejvíce zastoupenou věkovou kategorií, a to 22 % všech dotazovaných, tedy 14 zdravotníků. 18 % zdravotníků bylo ve věku 31 40let. Jeden dotázaný zdravotník patřil do věkové skupiny pod 21 let. Z výsledků vyplývá, že 59 % zdravotníků je ve věku nad 41 let. Tabulka č. 2 Rozdělení zdravotníků podle věku Věková kategorie Počet Počet (%) Do 21 let 1 2 21 30 let 14 22 31 40 let 11 18 41 50 let 18 29 nad 51 let 18 29 Celkem 62 100 Graf č. 2 Rozdělení zdravotníků podle věku Věková kategorie 2% 29% 22% Do 21 let 29% 18% 21-30 let 31-40 let 41-50 let nad 51 let 47

Otázka č. 3 Pracovní zařazení Nejvíce zastoupenou skupinou respondentů byly zdravotní sestry/zdravotní bratři, a to s absolutní četností 40, což odpovídá 65 % dotázaných. Následovala kategorie lékař/ka se zastoupením 21 %, tj. 13 dotázaných. Výzkumu se dále zúčastnilo 7 zaměstnanců v kategorii ošetřovatel/sanitář, což odpovídá 11 % z oslovených zdravotníků. Na výzkumu dále participoval 1 sociální a 1 administrativní pracovník. Tabulka č. 3 Pracovní zařazení Pracovní zařazení Počet Počet (%) Lékař 13 21 Sestra/Bratr 40 65 Ošetř./Sanitář 7 11 Jiné 2 3 Celkem 62 100 Graf č. 3 Pracovní zařazení Pracovní zařazení 3% 11% 65% 21% Lékař Sestra/Bratr Ošetř./Sanitář Jiné 48

Otázka č. 4 Délka praxe ve zdravotnické profesi Nejvíce zastoupenou kategorii tvořili zaměstnanci s délkou praxe ve zdravotnictví 21 30 let, a to 17 osob, což představuje 27 % všech dotázaných. Následovala kategorie zdravotníků s praxí více než 30 let v zastoupení 13 osob, tj. 21 %, 12 zdravotníků, tedy 19 % všech, působilo ve zdravotnictví 1 5 let, 10 zdravotníků, tj. 16 % dotázaných, uvedlo délku praxe 6 10 let. Praxi v délce trvání 11 20 let mělo 15 % dotázaných, tedy 9 zdravotníků. Pouze 1 respondent působil ve zdravotnictví kratší dobu než 1 rok. Tabulka č. 4 Délka praxe ve zdravotnické profesi Délka praxe ve zdravotnické profesi Počet Počet (%) Méně než 1 rok 1 2 1 5 let 12 19 6 10 let 10 16 11 20 let 9 15 21 30 let 17 27 Více než 30 let 13 21 Celkem 62 100 Graf č. 4 Délka praxe ve zdravotnické profesi Délka praxe ve zdravotnické profesi 2% 21% 19% Méně než 1 rok 1-5 let 27% 15% 16% 6-10 let 11-20 let 21-30 let Více než 30 let 49

Otázka č. 5 Nejvyšší dosažené vzdělání Středoškolské vzdělání uvedlo 32 zdravotníků, tedy 52 % dotázaných. 7 osob, tj. 11 % všech, uvedlo vyšší odborné vzdělání, 21 zdravotníků, kteří tvořili 34 % všech dotázaných, ukončilo vysokoškolské vzdělání. Základní vzdělání měli 2 ze všech dotazovaných. Jednalo se o zdravotníky z kategorie ošetřovatel/sanitář. Z výsledků vyplývá největší zastoupení středoškolsky vzdělaných zdravotníků, což koreluje s nejvíce zastoupenou kategorií z hlediska profese, a to s kategorií zdravotní sestra/bratr. Ve zkoumané skupině bylo 70 % zdravotních sester se středoškolským vzděláním, 15 % ukončilo vyšší odborní školu a 15 % zdravotních sester mělo vysokoškolské vzdělání. Výsledky výzkumu potvrzují trend narůstajícího počtu univerzitně, resp. vysokoškolsky vzdělaných zdravotních sester, což je obrazem změn v systému vzdělávání v nelekářských profesích a rostoucích kvalifikačních požadavků na pozici zdravotní sestry. Tabulka č. 5 Nejvyšší dosažené vzdělání Nejvyšší dosažené vzdělání Počet Počet (%) Základní 2 3 Středoškolské 32 52 Vyšší odborné 7 11 Vysokoškolské 21 34 Celkem 62 100 Graf č. 5 Nejvyšší dosažené vzdělání Nejvyšší dosažené vzdělání 3% 34% 11% 52% Základní Středoškolské Vyšší odborné Vysokoškolské 50

Graf č. 6 Vzdělání zdravotních sester Rozdělení sester dle vzdělání 15% 15% středoškolské 70% vyšší odborné vysokoškolské Pojem syndrom vyhoření Otázka č. 6 Setkali jste se s pojmem syndrom vyhoření, neboli burnout syndrom? Z výzkumu vyplynulo, že pojem burnout syndrom je znám 59 zdravotníkům, což odpovídá 95 % všech dotazovaných. 3 osoby uvedly, že se s pojmem syndrom vyhoření ještě nesetkaly. Z výsledků vyplývá vysoká znalost pojmu syndromu vyhoření mezi zdravotníky. Tabulka č. 6 Znalost pojmu syndrom vyhoření Setkali jste se s pojmem syndrom vyhoření? Počet Počet (%) Ano 59 95 Ne 3 5 Celkem 62 100 Graf č. 7 Znalost pojmu syndrom vyhoření Setkali jste se s pojmem syndrom vyhoření, neboli burnout syndrom? 5% Ano 95% Ne 51

Otázka č. 7 O syndromu vyhoření jste se dozvěděli... Z výzkumu vyplynulo, že 30 % dotázaných, tedy 18 zdravotníků, se o syndromu vyhoření dozvědělo z literatury. Stejný počet dotazovaných se o syndromu vyhoření dozvěděl již v průběhu studia od svých pedagogů. Druhým nejčastějším zdrojem informací o burnout syndromu byly veřejné sdělovací prostředky a informace od kolegů, a to ve shodě u 8 dotázaných zdravotníků, tj. po 14 % dotázaných v každé skupině. Pouze 5 respondentů, tedy 9 % všech dotázaných uvedlo, že informaci o syndromu vyhoření jim jako první poskytnul zaměstnavatel. Ve dvou případech byl uveden jiný zdroj, který ale nebyl dále specifikován. Tabulka č. 7 Zdroj informací o syndromu vyhoření O syndromu vyhoření jste se dozvěděli.. Počet Počet (%) z literatury 18 30 ze sdělovacích prostředků 8 14 od zaměstnavatele - školení, semináře.. 5 9 od kolegů 8 14 v průběhu studia od pedagogů 18 30 jiným způsobem 2 3 Celkem 59 100 Graf č. 8 Zdroj informací o syndromu vyhoření O syndromu vyhoření jste se dozvěděli z literatury 30% 14% 3% 9% 30% 14% ze sdělovacích prostředků od zaměstnavatele - školení, semináře.. od kolegů v průběhu studia od pedagogů Jiným způsobem 52

Otázka č. 8 Myslíte si, že syndrom vyhoření se projevuje na Podle 2 dotázaných osob, tj. 4 % všech dotazovaných zdravotníků, se syndrom vyhoření projevuje na úrovni sociální, 3 zdravotníci, tedy 5 % všech, uvedli úroveň fyzickou. Podle 12 zdravotníků, tedy 20 % dotázaných, se syndrom vyhoření projevuje na úrovni psychické. 42 zdravotníků, tedy 71 % dotázaných, správně uvedlo, že burnout syndrom se může projevovat na všech výše uvedených úrovních, tj. na úrovni psychické, fyzické i sociální. Tabulka č. 8 Projevy syndromu vyhoření Myslíte si, že syndrom vyhoření se projevuje na Počet Počet (%) úrovni psychické 12 20 úrovni fyzické 3 5 úrovni sociální 2 4 na všech výše uvedených úrovních 42 71 Celkem 59 100 Graf č. 9 Projevy syndromu vyhoření Myslíte si, že syndrom vyhoření se projevuje na 71% 20% 5% 4% úrovni psychické úrovni fyzické úrovni sociální na všech výše uvedených úrovních 53

Otázka č. 9 Cítíte se ohrožen(á) syndromem vyhoření? Z provedeného výzkumu vyplývá, že 66 % zdravotníků, tedy 39 dotázaných osob, se cítí být syndromem vyhoření ohroženi. Riziko syndromu vyhoření si v době výzkumu nepřipouštělo 20 zdravotníků, tedy 34 % všech dotázaných. Tabulka č. 9 Ohrožení syndromem vyhoření Cítíte se ohrožen(á) syndromem vyhoření? Počet Počet (%) Ano 39 66 Ne 20 34 Celkem 59 100 Graf č. 10 Ohrožení syndromem vyhoření Cítíte se ohrožen(á) syndromem vyhoření? 34% 66% Ano Ne Identifikace stresogenní faktorů Otázka č. 10 Které z následujících faktorů hodnotíte jako nejvíce stresující ve Vaši profesi? Dle dotazovaných zdravotníků, nejvíce stresující faktor ve zdravotnictví představuje nárůst administrativy. Tuto možnost zdravotníci volili 37krát, což z celkového počtu 150 odpovědí představuje 25%. Za druhý nejvíce stresující faktor je považována psychická náročnost práce s pacientem, což bylo označeno 34krát, tj. 23% všech odpovědí. Kvantita práce byla označena 23krát, čímž se řadí na třetí pozici. 54

Nejméně zdravotníků označilo za nejvíce stresogenní faktor noční služby a přesčasovou práci, tato možnost byla označena celkem 6krát. Přehled výsledků pro ostatní testované faktory ve zdravotnických profesích je uveden v následující tabulce č.10 a grafu č. 11. Tabulka č. 10 Nejvíce stresující faktory profese Které z následujících faktorů hodnotíte jako nejvíce stresující ve Vaši profesi? Počet Počet (%) Kvantita práce 23 15 Rutinní a stereotypní práce 8 5 Fyzická náročnost práce 18 12 Psychická náročnost práce s pacientem 34 23 Nárůst administrativy 37 25 Negativní vztahy s kolegy 9 6 Konflikty s nadřízenými 15 10 Noční služby, práce přesčas 6 4 Celkem 150 100 Graf č. 11 Nejvíce stresující faktory profese Které z následujících faktorů hodnotíte jako nejvíce stresující ve Vaši profesi 4% Kvantita práce 6% 10% 25% 15% 5% 23% 12% Rutinní a stereotypní práce Fyzická náročnost práce Psychická náročnost práce s pacientem Nárůst administrativy Negativní vztahy s kolegy Konflikty s nadřízenými Noční služby, práce přesčas 55

Otázka č.11 Cítíte se po příchodu z práce domů vyčerpaní? Nejčastěji označenou odpovědí na výše uvedenou otázku byla ve 42 % odpověď často, tj. 26 dotázaných se cítí být vyčerpaní po návratu z práce domů alespoň 1krát týdně. 17 zdravotníků, což odpovídá 27 % všech dotázaných, označilo, že po příchodu z práce jsou vyčerpaní pravidelně, tj. téměř denně. Výsledky poukazují na vysoké pracovní zatížení zdravotníků. Pouze 1 z respondentů označil, že vyčerpaný nebývá nikdy. Tabulka č. 11 Vyčerpanost po příchodu z práce domů Cítíte se po příchodu z práce domů vyčerpaní? Počet Počet (%) Pravidelně (téměř denně) 17 27 Často (alespoň 1krát týdně) 26 42 Občas (alespoň 1krát za měsíc) 18 29 Nikdy 1 2 Celkem 62 100 Graf č. 12 Vyčerpanost po příchodu z práce domů Cítíte se po příchodu z práce domů vyčerpaní? 2% 29% 42% 27% Pravidelně (téměř denně) Často (alespoň 1krát týdně) Občas (alespoň 1krát za měsíc) Nikdy 56

Otázka č. 12 Zasahuje Vám vykonávání současné profese negativním způsobem do rodinného/partnerského života? Na tuto otázku odpovědělo kladně 27 respondentů. Z toho vyplývá, že vykonávání současného povolání negativním způsobem zasahuje do rodinného života 44 % z dotázovaných zdravotníků. Zbývající část z oslovených zdravotníků, tj. 35 osob, odpověděla negativně. Tabulka č. 12 Zásah profese do rodinného/partnerského života Zasahuje Vám vykonávání současné profese negativním Počet Počet(%) způsobem do rodinného/partnerského života? Ano 27 44 Ne 35 56 Celkem 62 100 Graf č. 13 Zásah profese do rodinného/partnerského života Zasahuje Vám vykonávání současné profese negativním způsobem do rodinného/partnerského života? 44% 56% Ano Ne 57