I. STRUČNÝ ÚVOD DO TEORIE LITERATURY Co bychom měli vědět, než začneme číst

I. STRUČNÝ ÚVOD DO TEORIE LITERATURY Co bychom měli vědět, než začneme číst 1. STRUKTURA LITERÁRNÍHO DÍLA Dříve než se budeme zabývat těmi složkami literárního díla, které jsou objektivně uchopitelné, je třeba konstatovat, že úplné vysvětlení díla a uměleckých prostředků není vždy možné. Pohybujeme se tady v oblasti složitých psychických pochodů a reakcí, v oblastech těžko dostupných pojmovému rozumovému poznání. Mnohé prostředky dovedeme spíše zjistit a popsat než v pravém slova smyslu vysvětlit, jaký mají estetický účin a proč. Z toho důvodu zůstává stále otevřeno pole pro subjektivní pojetí. Přesto však víme, že objektivní výklad je do značné míry možný. A tam, kde se musíme opřít o své vlastní pocity a názory, je vhodné je porovnat s dojmy druhých - hlavně proto, abychom získali širší a všestrannější pohled na dílo. Nechtějme literární dílo rozebrat a vyložit beze zbytku. Mějme na paměti slova, která kdysi vyslovil básník Jan Skácel o tom, že nad každou básní (platí to často i pro prózu) ulpívá malinký tajemný obláček. A to je právě ten prostor, kde i čtenář rozvíjí svou fantazii, cítění, celý vnitřní život - a prožívá dobrodružství četby. 7

Vraťme se tedy nyní к objektivně uchopitelným složkám literárního díla. Strukturu literárního díla tvoří všechny umělecké prostředky které se na něm podílejí. Základní z nich jsou: tematika, kompozice, jazyk. V díle jsou sice propojeny desítkami výrazných i méně nápadných vztahů, avšak každý z těchto uměleckých prostředků má svou specifickou povahu, a tak je při rozboru budeme zkoumat odděleně. Konečný charakter díla pak určíme až tehdy, když prozkoumáme i jejich vzájemné vztahy, když je posoudíme z hlediska celku. Tematiku tvoří soubor témat (někdy se užívá i pojmu námět díla), tématem rozumíme jev uvedený v díle. Kompozice je způsob zařazení a spojení témat. Umělecké jazykové prostředky představuje jazyk (ve své umělecké platnosti; kromě toho zde má jazyk i funkci běžně komunikativní). Z. T E M A T I K A, Tematiku literárního díla tvoří soubor témat. Jednotlivá témata spolu většinou souvisejí a mohou tvořit vyšší témata" (např. v knize B. N ěm cov é B abička tvoří vyšší téma" babička, nižší témata" např. babiččin oděv, babiččino myšlení, babiččino jednání). Mezi tématy může být vztah paralelnosti, nadřazenosti i podřazenosti (tj. hierarchie). Níejobecnějším pojmem je celkové téma díla. Postižení správné hierarchie témat je důležité zejména tehdy, když máme vystihnout obsah díla (což je vlastně výčet a uspořádání témat). V oblasti tematiky rozlišujeme zejména následující typy témat (uvádíme na příkladech z knihy B abičku Boženy N ěm cové): Celkové téma - to je nejvyšší" téma díla; život na venkově během čtyř ročních období. Hlavní téma je téma ústřední; postava babičky. Vedlejší téma je drobnější téma; např. příběhy Míly a Kristly, postava Barunky, způsob života na Starém bělidle, ve mlýně, na zámku aj. Motiv je nejdrobnější téma, tematický prvek ji/ dále nerozložitelný; např. babiččin dukát, dárky pro děti při příjezdu л >od. Epizoda je větší tematický celek, který má více méně samostatný charakter a s ostatními tématy je spjat volně; příběh Viklorky. Vložka představuje vysloveně samostatný 111var vložený do díla; např. lidová písnička zařazená do textu. Tematika má vůdčí postavení ve struktuře lileivimího díla. V literatuře může být tématem všechno". Hlavními druhy lrin.il jsou postavy, prostře dí a děj. 8

Postavou rozumíme téma člověka v díle. Způsob, jímž je postava vytvořena, se nazývá charakteristika (vnější či vnitřní). Témata, z nichž je postava vytvořena, jsou zejména zevnějšek, povaha, jednání, činy, vnitřní život (myšlenky, city). Prostředím rozumíme veškerý vnější svět, který obklopuje postavu a v němž se rozvíjí děj. Je to jednak hmotné prostředí (příroda, dům, město, vesnice), jednak i psychická, sociální a ideová atmosféra. Prostředí může být vykresleno zevrubně, náznakově nebo vůbec ne, může být reálné i vymyšlené, místně určité i neurčité, postavy mohou být prostředí nadřazeny nebo podřazeny apod. Dějem rozumíme změnu stavu. Mohou být děje přírodní, lidské, nadpřirozené nebo nejčastěji kombinované. Nejdůležitějšími principy tematické výstavby jsou individualizace a typizace. Jevy, které poskytuje skutečnost, autor určitým způsobem přetváří. Nejčastěji užívanými principy jsou výběr, kombinace, umělecká obrazotvornost, popř. fantazie, tvůrčí výmysl. V uměleckém obraze bývá obsaženo i věcné poznání. 3. KOMPOZICE Kompozice je způsob uspořádání a spojování jednotlivých tematických prvků se zřetelem к celkovému záměru a uměleckému smyslu. Ve skutečnosti jsou jevy uspořádány v čase a prostoru a s tím se vyrovnává i kompozice literárního díla. V kategorii času se v kompozici uplatňují především dva principy: chronologický (shoda s přirozeným" uspořádáním jevů) a retrospektivní (některé jevy jsou zobrazovány jakoby zpětným pohledem). V současné tvorbě je velmi běžná kompozice, v níž se přítomnost s minulostí prolínají. Místní souvislosti se uplatňují zejména v popisných partiích. Motivy bývají rozkládány na místa, kde mohou nejlépe splnit svou charakterizační funkci. Pro kompozici je důležité i to, jak jsou mezi sebou jednotlivé tematické složky spojeny (těsné spojení - vztah příčiny a následku, volné spojení - např. asociace, kontrast, opakování, pozměňování, vytváření napětí, gradace, pointování, vytváření kompozičních center apod.). Kompoziční rozbor je vždy neoddělitelně spjat s rozborem tematickým. 9

4. JAZYK 4.1. OBECNÉ POUČENÍ Jazyk uměleckého díla je dán autorovým uměleckým záměrem. Má vedle sdělné funkce i funkci estetickou. Základem jazyka literárních děl je národní spisovný jazyk. Na jeho pozadí se uskutečňuje ona aktualizace (nezautomatizovanost), na níž se zakládá estetická funkčnost jazyka. Týká se všech stránek jazyka - slovníku, gramatiky, stránky významové i zvukové. Mohou se využívat i prostředky nespisovné, popřípadě materiál jiného národního jazyka. Využívání co nejširší základny spisovné a navíc prostředků nespisovných slouží v uměleckém díle především funkci charakterizační - může to být charakteristika hrdiny, prostředí, doby atd. Spisovatel může čerpat ze všech oblastí spisovné mluvy (včetně vrstev speciálních - např. odborné termíny, slova knižní aj.). Z nespisovných slovníkových prostředků jsou využívány zejména dialektismy (slova nářeční), slova silně expresivní, vulgarismy, slangové výrazy, slova i tvary obecné češtiny. Ani užití spisovných prostředků nemusí být vždy bezpříznakové, neutrální, zejména využíváme-li jazykových prostředků různých speciálních vrstev. Užitá slova mohou sloužit jak к charakterizaci postav, prostředí, doby, tak i к vystižení celkové atmosféry, mohou posloužit к dosažení slavnostního rámce, ale i к jazykové komice, parodii atd. atd. Ze spisovných jazykových prostředků využívají spisovatelé pro tyto účely zejména: odborné termíny, archaismy, slova zastaralá, zastarávající i vyhynulá, slova knižní, poetismy (tj. slova básnická), neologismy aj. 4.2. OBRAZNÁ POJMENOVÁNÍ (TROPY) Při tvorbě obrazných pojmenování umělec nevytváří prvky zcela nové (jako je tomu u neologismů), ale spíše prvky nově kombinuje, vytváří neočekávaná spojení a souvislosti, přenáší přímá pojmenování určitých jevů na jevy jiné a tím je významově posouvá. Tak vznikají pojmenování nepřímá, obrazná. Jejich podstatou je potenciální mnohoznačnost slova. К obrazným pojmenováním v užším smyslu, к vlastním tropům, patří metafora s personifikací a metonymie se synekdochou a perifrází. К obrazným pojmenováním v širším smyslu řadíme také příměr a jeho varianty, paralelismus, antitezi. Na přechodu к obrazným pojmenováním stojí epiteta (básnické přívlastky). 10

Epiteton (básnický přívlastek). Za epiteton nepovažujeme přívlastky určující - např. černý, hnědý, bílý kůň, pouze přívlastky hodnotící, které zdůrazňují nějaký znak, který je již obsažený v rozvíjeném výrazu - např. šedý vlk (vlk je sám o sobě šedý), luzná víla (každá víla sama o sobě je luzná). Příměr (básnické přirovnání) má 3 složky - 1. jev přirovnávaný, 2. jev, к němuž se přirovnává, tj. obraz, 3. spojující znak: Krásná (3)jako kvítka na m odřanském džbánku (2) je ta zem ě (1), Seifert; m yšlenka (1) se pírkem (2) chvěla (3), Neruda. Příměry se vyskytují také v bohatě rozvinutých variantách jako tzv. paralelismus a antiteze. Paralelismus spočívá v tom, že jev přirovnávaný i jeho obraz, obojí bohatě rozvedené, položíme vedle sebe: O kv ete čarovný, když v srdci lidském lidstvu vykvétáš, o čám á ty v m ájovém květu zdání růže podzimní. Strom květ nese, dokud neuchřadne, lilje voní, dokud neuvadne, hvězda svítí, dokud nezapadne, sop ka pálí, dokud nevychladne, sníh se bělí, než se v vodu shlukne, - pěvec zpívá, než mu slabá struna, nebo srdce v úzkých prsou pukne. Antiteze je rozvedené přirovnání provedené protikladem. První část (1) obsahuje obraz, ten se ve druhé části (2) popírá a ve třetí části (3) je vyjádřen základní přirovnávaný jev: Na horách se svítí, já tam poběhnu; je-li to kvítečko, já ho utrhnu. (1) Jan Neruda Václav Šolc K vítečko to není, (2) je to m ilá m á: proto se tak svítí, že je upřímná. (3) Metafora je základním typem tropu. Je to výrazový prostředek, který v jediném pojmenování spojuje dva významy: 1. přímý význam slova pro obraz jevu (perly - klenoty), 2. na základě vnější podobnosti i přenesený význam slova (perly rosy = kapky rosy, kapka je podobná perle). Metafora může být vyjádřena různými způsoby - od nejjednoduššího způsobu přívlastkového (např. stříbrný vítr) až po složité větné a veršové konstrukce: 11

Slunce je veliký básník a n apsalo krásnou báseň zlatým perem na naši zem. Okno je skleněná loď připoutaná к břehům m é světnice, Wolker Jiří Wolker Personifikace je prostředek, jímž se pojmenování vlastností nebo činů živých bytostí přenáší na předměty neživé. Je založena na metafoře: Na zem i se v liliovém dolu hrbily zapadané střechy chalup....ticho, do něhož m rkalo jen n ěkolik osvětlených okének,... Karel Václav Rais Karel Václav Rais Špička věže svatovojtěšského kostela píchala zvědavě do modré oblohy. Václav Řezáč Metonymie je vedle metafory druhým základním typem tropu. V metonymii se spojují opět dva významy v jednom pojmenování: 1. přímý význam (město = sídelní forma), 2. význam přenesený na základě věcné souvislosti mezi oběma jevy (a m ěsto čeká, ú zkost ve zdech svých; Seifert; město = všichni obyvatelé města (čekají, plni úzkosti)). Mohou být využity vztahy povahy časové, místní, příčinné apod. Kdo slunce chtěl, rád ještě po boji se s hvězdam i a lunou spokojí. Viděli jsm e sůl, textil, lodi, vagony, uhlí, kovy, sklo. M arie Pujmanová (Nemetonymické vyjádření téhož: Navštívili jsme solné doly, středisko textilního průmyslu, loděnice, závody na stavbu vagonů, oblast uhelného a hutního průmyslu a konečně sklárny.) Synekdocha je metonymická záměna pojmenování na základě věcných vztahů kvantitativních, obvykle části za celek. Tak už jsem tady," řekly veverčí zuby. (místo:...řekl pán s veverčími zuby.) Karel Čapek Perifráze je opis, kterým se vystihuje určitý jev nebo děj pomocí typických znaků. Např.: N enadála jsem se, že se tak brzy и vás budou péci svatební koláče." Vojtěch M artínek 12

(místo: že budete tak brzy strojit svatbu.) Za trochu lásky šel bych světa kraj, ja k ten, kdo zpívá и dveří a prosí. Jaroslav Vrchlický Eufemismus znamená zjemnění. Zjemňuje výrazy, které pro nás znamenají drsné nebo nepříjemné představy. Až bude růst nade mnou tráva. Petr Bezruč Oxymoron je zdánlivě nelogické spojení dvou slov (živá mrtvola). Jednoho z obou takto použitých slov užíváme ve významu posunutém nebo přeneseném. zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk, zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit, zašlé bludice pouť, mrtvé m ilenky cit, to je s tiť zemřelých krásný dětinský čas. Karel H ynek M ácha Ironie a sarkasmus (tj. zesílená ironie) jsou prostředky, v nichž je užito slova v opačném významu, než v jakém se ho užívá obvykle. V tom je právě nádherná živelnost vůdcova hnutí, že nadšení pro svátou věc strhuje členy vlády do jedné křižácké výpravy s kasařem, penězokazem a pasákem a pochodu jí spolu do kroku. Potom že nacismus není lidový! M arie Pujmanová 4.3. SYNTAKTICKÉ PROSTŘEDKY I v oblasti syntaktické zůstává pro autora základem repertoár těch prostředků, které slouží při běžném spisovném dorozumívání. Estetické platnosti mohou nabýt všechny syntaktické prostředky, je-li jich příslušným způsobem použito. Uměleckým prostředkem se může stát již sama délka a rozvislost vět. Delší věty působí klidně, zvolňují dynamiku, krátké věty naopak působí vzrušeně, dynamiku zrychlují, vyjadřují napětí. Důležitá je i volba větného typu - jednak volba mezi větou dvojčlennou a jednočlennou, jednak volba mezi větou oznamovací, tázací, žádací a zvolací. Důležitá je volba spojení souřadného (parataktického) a podřadného (hypotaktického). Velmi jemným nástrojem umělce je pořádek slov. 13

V literárním díle může být využito i některých odchylek od pravidelné syntaktické stavby, jako jsou anakolut, elipsa, apoziopeze, vytýkání a osamostatňování větných členů apod. Anakolut. Vyšinutí z vazby, změna větného schématu. Já, já toho věštec od Beskydu lidu. (1) Bůh mne jim nedal. Ten té dbá země, (2) kde zlaté ob ilí к obzoru běží,... (3) Petr Bez ruč Elipsa. Vypuštění podstatného větného členu (např. holého přísudku) ve větě, věta neúplná. Např.: My o vlku a vlk za humny, místo: My mluvíme o vlku a vlk je za humny. Apoziopeze. Neukončená výpověď, zpravidla graficky označovaná třemi tečkami. Tak se mi jev í svět v tu chvíli, sedm let po Hirošimě, v tu hypn otickou chvíli... Fra n tišek Hru bin Vytčený větný člen. Přesun větného členu před větu nebo za větu: Např.: N aše m am inka, ta se o nás něco nastarala! místo: Naše maminka se o nás něco nastarala! Osamostatněný větný člen. Větný člen se uvolňuje natolik, že stojí mimo větu, přestože patří vlastně do jejího větného schématu. Ale kdybyste se mne zeptali, co se mi v H olandsku líbilo nejvíc, tedy vyhrknu bez dlouhého přemýšlení, že lidské příbytky. A krávy. A květiny. A grachty. A obloha. Karel Čapek Zvláštním syntaktickým prostředkem uměleckého stylu jsou tzv. figury. Jsou to syntaktické konstrukce vznikající pravidelným seskupováním slov nebo opakováním některého slova, zejména opakováním na určitém, vždy stejném místě ve verši nebo ve větě. К hlavním figurám patří: 1. Opakování slova ve větě nebo v dalším textu, ne však těsně za sebou; např.: 14

A na břehu té tiché vody není žádné zábradlí, nýbrž tiché a veliké stromy a tiché průčelí domů s jasnými okny; a to všechno se tiše zrcadlí v té vodě. Karel Čapek 2. Epizeuxis, tj. opakování slova v jedné větě těsně po sobě, např.: Okolo lesa, pole lán, hoj jede, jed e z lesa pán,... Karel Jarom ír Erben Tam žádný - žádný - žádný cíl - bez konce dál - bez konce jen se na mne věčnost dívá. Karel Hynek Mácha 3. Anafora, tj. opakování jednoho nebo několika slov na začátku dvou nebo několika veršů nebo po sobě jdoucích vět, např.: krev teče mi z čela, krev teče mi z očí, krev utíká z šíje, krev ubíhá z prsou... P etr Bezruč 4. Epifora, tj. opakování jednoho nebo několika slov na konci dvou nebo několika po sobě jdoucích veršů nebo vět, např.: Jaký je to divný kraj, milý bože, divný kraj! František Ladislav Čelakovský 5. Epanastrofa (palilogie), tj. opakování téhož slova na konci jednoho a na začátku následujícího verše nebo věty, např.: a nazván Volžanín, po vychovám, po vychování и matky Volhy - František Ladislav Čelakovský Syntaktických prostředků je velké množství a jsou i další možnosti jejich využití. 15

Opakování téhož slova stojí poměrně blízko tzv. paronomázie, tj. užití slov odvozených od téhož základu. Např.: Vždy dopuštění slepě padne, slepecky táhnem slepou hrou, než řeknem: přivoň! květ nám zvadne, a osud - slepec zvůlí svou i srdci určí slepé metrum... Vladimír Holan 16 4.4. ZVUKOVÉ PROSTŘEDKY Zvuková stránka jazyka se v projevech bez uměleckého záměru uplatňuje jako hodnota stylistická mnohem méně než prvky lexikální a syntaktické. V uměleckých dílech však i ona může nabývat na významu, a to obzvláště v poezii. Text (nebo jen některá jeho část) je po zvukové stránce záměrně uspořádán tak, aby se zvukové kvality staly nápadnými, aby na sebe upozornily a signalizovaly, že mají ve stavbě textu i svou funkci významovou. Např. atmosféru pomalé chůze a vážnosti okamžiku vyvolává verš... povolným krokem on zločince doprovází... K arel H ynek M ácha Základního významu pro estetické zvukové kvality textu může nabýt už samo hláskové složení textu a hláskový sled. Může se opakovat jedna hláska (viz výše - o), skupina hlásek nebo nepravidelně několik různých hlásek. Tak vzniká výrazná zvuková hodnota - tzv. eufonie (libozvuk). Někdy se používá i protějšku - kakofonie (nelibozvuk). Typ eufonického uspořádání, založený na opakování jedné nebo několika hlásek, popřípadě celých hláskových skupin, se označuje jako zvukosled (popř. hlásková instrumentace). 4.5. JAZYKOVÁ A SLOHOVÁ VÝSTAVBA V KOMPOZICI LITERÁRNÍHO DÍLA Ve všech literárních dílech, v závislosti na druhu a žánru, se více či méně uplatňují následující složky: Řeč vypravěče (autorská řeč) - udává základní slohové ladění celému (epickému) dílu, sjednocuje styl celého díla. Na pozadí vypravěčského kontextu se odrážejí kontexty jednotlivých postav vytvořené promluvami. V próze, která je založena na principu tzv. epické objektivity, autor

do jednání postav nezasahuje, ani je subjektivně nehodnotí. Autorská řeč má podobu monologu ve 3. os. - tzv. Er-forma. Subjektivnější je vyprávění v 1. osobě - tzv. Ich-forma (nebo skazové vyprávění). V moderní literatuře dochází i к prolínání obojího. Někdy se řeč vypravěče prolíná i s řečí postav. Řeč postav tvořívá vedle řeči autorské druhou složku epického díla. Řeč má podobu dialogu (polylogu), monologu nebo vnitřního monologu a jazykově se realizuje ve formě řeči přímé, nepřímé, polopřímé nebo nevlastní přímé. 4.6. TITUL LITERÁRNÍHO DÍLA Umělecký charakter (estetickou funkci) má také titul. Obvykle souvisí těsně s tematickou stránkou - naznačuje celkové téma (např. Temno, Lidé na křižovatce), nebo hlavní téma (Babička). Aby poměrně nepatrný útvar, jakým titul je, dosáhl výrazného estetického účinku, je třeba využít všech možností jazyka. Existují také vnitřní tituly, tituly jednotlivých částí, kapitol a mezititulky. Ty mají také funkci kompoziční, přispívají к členění díla. 5. SPECIMCKE BÁSNICKÉ PKOSTKEDKY S.l. VERŠ Běžně rozlišujeme literaturu podle toho, zda je psána prózou, nebo veršem. Veršovaná díla nazýváme básně či poezie (tj. básnictví v užším smyslu slova). Veršovaný text má specifické členění a jemu odpovídající specifickou intonaci. Někdy se verš (tj. 1 řádek básně) shoduje se syntaktickým členěním, jindy se s ním rozchází. V druhém případě pak vzniká přesah (enjambement - [anžambmá]). Intonace verše je vlastnost, která podstatně odlišuje veršovanou mluvu od prozaické. Celek (báseň) tvoří zpravidla několik, často i velmi mnoho veršů. Na sbližování jednotlivých veršů básně se podílejí zejména různé druhy opakování: opakování určitého druhu intonace, stejný počet slabik, slovních přízvuků, zvuková shoda slov na konci veršů (rým), záměrné uspořádání zvukových prvků (rytmus, jeho schéma - metrum). Vnitřní členění verše Verš se dále může členit na stopy (to jsou úseky, které se opakují v řadě veršů a účastní se na metrickém impulsu, tj. očekávání, že bude následovat úsek stejného zvukového schématu - metra). Stopa má 2-3 slabiky. 17

Stopa může mít dva typy tzv. dob: 1) těžká doba = část stopy, která.nese metrický důraz, v naší poezii přízvuk, značíme - ; 2) lehká doba = metricky nedůrazná část stopy, v naší poezii nepřízvučná slabika, značíme U. Nauka o využití zvukových prvků ve verši se nazývá prozódie. V původní české a v přeložené poezii se setkáváme s následujícími typy prozodických systémů: 5.2. SYSTÉM SYLáBOTÓMXCKÝ Uplatňuje se např. v české poezii. Verše mají pravidelný počet slabik a slovních přízvuků, dochází к vnitřnímu dělení na stopy. Nejběžnější z nich jsou: trochej - U : 1. slabika přízvučná, 2. nepřízvučná, jamb U -: 1. slabika nepřízvučná, 2. přízvučná, daktyl - U U : 1. slabika přízvučná, 2. a 3. nepřízvučná. Verše se stopami zakončenými slabikou přízvučnou se nazývají vzestupné, verše s nepřízvučným zakončením sestupné. V české poezii je mimořádně častý sestupný verš osmislabičný. 5.3. SYSTÉM ČASOMEKMÝ Je příznačný pro antické literatury (řeckou a římskou). Je založen na střídání dlouhých (-) a krátkých (U) slabik. Vychází se přitom ze zásady, že doba potřebná pro vyslovení dlouhé slabiky je dvojnásobná ve srovnání s dobou pro vyslovení krátké slabiky. Za dlouhé byly pokládány slabiky s označenou délkou a slabiky, kde za samohláskou následovala skupina souhlásek. Přibývá zde stopa zvaná spondej ( ). Nejznámějším časoměrným veršem je hexametr (šestistopý daktylský verš, kde daktyly mohou být nahrazeny spondejem). Hexametr bývá spojován v tzv. elegické distichon (tj. dvojverší) s pentametrem (tj. veršem, který se skládal ze dvou stejných částí, tvořených dvěma daktyly a třetí neúplnou stopou). Např.: Lípy oni svěcený Slovanům strom vedle pokojných cest sadili, chládek by stlali vůkol i čich. -U U I-U U i-u U I----l-UUI-----1 -U U I----l-l l-uui-uui-l Jan Kollár, Slávy dcera. Předzpěv 18

V české poezii došlo к několika pokusům o časomíru (nejznámější je spjat s druhou obrozeneckou generací). Časoměrná prozódie se však u nás trvale neujala (příčiny viz v charakteru našeho jazyka). 5.4«SYSTÉM SYLABICKÝ Je založen na pravidelném počtu slabik ve verších. Je příznačný zejména pro polštinu a pro románské jazyky. 5.5. SYSTÉM TÓWICKÝ Je založen na pravidelném počtu přízvuků ve verši. Častěji se vyskytuje v ruštině. 5.6. VOLWÝ VERŠ Ve volném verši se ze základních rytmotvorných prvků uplatňuje - a to ještě ne vždy - náznak pravidelnosti v uspořádání přízvuků. Stálý počet slabik ve verších se zde neuplatňuje, naopak - pro některé typy volných veršů je příznačná výrazná rozdílnost v délce veršů. V některých typech volných veršů je potlačena interpunkce. V současné době se volný verš uplatňuje v mnoha literaturách. U nás se rozšířil od devadesátých let 19. století. 5.7. RÝM Rým je zvuková shoda konců slov na konci veršů. Podle míry shody rozlišujeme několik typů rýmů: Přesný rým. Výrazná shoda: Jednoslabičné rýmy označujeme za přesné jen tehdy, končí-li na souhlásku (den - len). Rýmy zakončené na samohlásku musí být dvouslabičné (voda - škoda). Rýmové echo. Je zvláštním případem rýmování slov nestejné délky - jedno slovo je celé obsaženo v druhém slově rýmové dvojice (sklo - zalesklo). Bohatý rým je takový, kde hlásková shoda přesahuje požadavky přesného rýmu. Chudý rým je s menší shodou než přesný rým. Planý rým je takový, v němž se shodují pouze koncovky. Štěpný rým se vyznačuje shodou kmenů. V rozložení rýmů se často setkáváme s několika schématy: a b a b - rým střídavý a a b b - rým sdružený

a b b a - rým obkročný a b с d - rým přerývaný 5.8. SPOJOVÁNÍ VERŠŮ VE VYŠŠÍ CELKY Následují-li v básni za sebou verše v nepřetržitém sledu, označujeme ji jako báseň stichickou. Jindy se verše spojují do menších celků nazývaných sloky nebo strofy. 6. LITERÁRNÍ DRUHY (ŽÁNRY) Všeobecně se uznává, že východiskem žánrových rozdílů je trojí typ zobrazení: lyrický, epický a dramatický. Zpravidla se konstatuje, že lyrika líčí stav, epika a dramatika děj. Při lyrickém postupu jsou zachyceny jevy, lidská či přírodní fakta a současně (estetický) stav duše mluvčího. Epický a dramatický postup demonstruje vznikání skutečnosti ve společenské praxi. Můžeme ho označit jako postup syžetový. Syžetový postup epický o skutečnosti vypráví, syžetový postup dramatický skutečnost předvádí. Epický a dramatický děj je v podstatě rozvinutý konflikt, kde lze rozeznávat schematicky několik etap: 1. expozice - obsahuje předpoklady pro vznik konfliktu 2. zápletka - dějová událost, kterou příběh začíná 3. kolize - část, v níž narůstají sporné momenty a plně se rozvíjí děj 4. krize - střet, vyvrcholení protikladů 5. peripetie - obrat, rozuzlení určitým směrem 6. zakončení (Pozn.: Toto schéma nemusí být vždy dodrženo.) Každé literární dílo realizuje jeden ze základních principů (lyrický, epický, dramatický), popř. se zakládá na jejich kombinaci. Žánry jsou konkrétnější útvary různého obsahu i formy, jimiž se uvedené principy realizují. Hranice žánrů není zcela určitá. Proto naše stručné definice přinášejí i určité zjednodušení. 20

PŘEHLED HLAVNÍCH ŽÁNRŮ 6.1. EPICKÉ ŽÁNRY M alá epika 1. Příběh je nejjednodušším žánrem; je to drobný útvar, který má své zahrocení, pointu. Charakter pointy může být různý - anekdotický, humorný, poučný apod. Jindy příběh není charakterizován jako žánr, ale jako epický literární útvar, který zvýrazňuje dějovou složku - srov. angl. story. 2. Bajka je příběh ze života zvířat nebo zosobněných věcí, má alegorický smysl a didaktický účel. Střední epika Vedle příběhu obsahuje i stručnou charakteristiku postav a prostředí. 3. Báje (mýtus) je jeden ze způsobů výkladu světa. Jejími hrdiny jsou hlavně bohové. Soustava mýtů (mytologie) byla základem náboženských soustav starých národů. 4. Pověsti čerpají z minulosti národa, často pojednávají o činech historických hrdinů, často se váží к určitým místům (hradům, městům, domům apod.). Je v nich spojeno historické jádro a fantazie. 5. Pohádka je (jako pověst) původně žánrem lidové slovesnosti. Stěžejní roli zde hraje fantazie. Pohádky jsou časově a místně neurčené. Jsou zde neobyčejné světy, nadpřirozené bytosti, fantastické děje. Pohádky končívají vítězstvím pravdy, dobra a spravedlnosti nad lží, zlem a bezprávím. 6. Povídka - jádrem je určitá událost. Povídka bývá určena místně i časově, nepracuje pravidelně s fantastickými prvky. Stručnější a tematicky sevřenější povídka bývá nazývána novela. Velká epika 7. Epos vypravuje veršem velkou řadu událostí soustředěných kolem společného jádra. Kromě děje se zde bohatě uplatňuje popis. Jazyk eposu se vyznačuje množstvím figur, tropů a stálých epitet. Epos reprezentoval velkou epiku až do 18. stol. a patřil к nejvýznamnějším literárním žánrům. Podle tematiky rozlišujeme epos hrdinský, historický, rytířský, náboženský aj. 8. Román je velká epická skladba psaná prózou. Skladby románového rázu (r. dobrodružný, historický, milostný, společenský) byly známy již v antice, avšak název román" vznikl až ve středověku (ve stč. 21

22 literatuře též označení kronika). Novodobý román má charakter syntetický - к principu epickému připojuje i princip lyrický a dramatický. 6.2. LYRICKOEPICKÉ ŽÁNRY 9. Balada je veršovaná skladba, která má za základ tragický příběh. Ráz balady je pochmurný. Lyrický prvek se tu uplatňuje zejména v líčení prostředí. Děj bývá zhuštěn, soustředěn ke konfliktu. Je to báseň středního rozsahu. 10. Romance je opět báseň středního rozsahu. Je určitým protikladem balady: pojetí konfliktu je v ní smírné, celková nálada jasnější. 11. Moderní epos" je lyrickoepický žánr většího rozsahu, ve kterém vystupují do popředí subjektivní a reflexivní prvky. Uplatňuje se v něm přímo nebo nepřímo subjekt básníka. 12. Poema (básnická povídka) souvisí se vznikem moderního eposu, je však kratší, sevřenější a mívá tzv. druhý významový plán. Zachycuje události ze života jednotlivce, nikoliv společnosti. 6.3. LYRICKÉ ŽÁNRY Žánrové třídění lyriky je méně určité než třídění epiky a dramatu. Nejobvyklejším kritériem při třídění lyriky je hledisko tematické, podle něhož lišíme např. lyriku intimní, kolektivní, přírodní, náladovou, reflexivní apod. Původně byla poezie tohoto typu provázena hrou na hudební nástroj (lyra). Lyrické básně jsou komponovány do sbírek. Ty často mívají úvodní a závěrečnou báseň a uvnitř tematické cykly. 13. Píseň je jedním z nejstarších lyrických žánrů. Znakem písně je prostota vyjádření, přesný hudební rytmus a rým, pravidelná sloka a časté využití refrénu. Předpokládá bezprostřední citovost. Rozlišujeme píseň lidovou a umělou. (Rozlišujeme též píseň jako literární žánr a píseň jako žánr hudební!) 14. Elegie (žalozpěv) je lyrický útvar smutného, teskného charakteru. 15. Óda, hymnus směřují к vyjádření vznešeného", monumentálního. Óda je báseň často většího rozsahu, která oslavuje např. boha, hrdinu, morální vlastnosti apod. Hymnus bývá menšího rozsahu. 16. Dithyramb je jásavý zpěv, vyjadřuje bezprostřední radost nebo nadšení. 17. Satira - tak označujeme básně různého obsahu, které vyjadřují satirické hodnocení určité skutečnosti.

18. Epigram je drobná (často satirická) báseň, která stručně vyjadřuje úsudek o určitém životním jevu. 19. Pásmo" je jeden ze žánrů moderní poezie, který uvědoměle využívá mnohovýznamovosti a volného přiřazování veršů. Každý verš přináší drobné samostatné téma, avšak zároveň volí autor takové prostředky, které pomáhají navozovat dojem jednoho obrazu i zážitku. 6.4. DRAMATICKÉ ŽÁNRY 20. Tragédie bývá hodnocena jako nejvýznamnější dramatický žánr. Zakládá se na tragickém pojetí. 21. Komedie (veselohra) je charakterizována komickým (satirickým nebo humorným) pojetím. Někdy se komičnost soustřeďuje к postavám (komedie charakterní), někdy к situacím (situační). 22. Činohra (tj. drama v užším slova smyslu) je novodobý dramatický útvar. Roste v něm psychologické a sociologické prokreslení postav. Tematicky zasahuje do nejrůznějších oblastí. 23. Melodram je dramatická báseň, v níž je recitované slovo doprovázeno hudbou. 24. Muzikál (divadelní revue) je řetězem scénických obrazů. Jejich tematika i způsob podání se mohou lišit a obměňovat. Jednotlivé obrazy jsou spojeny volně hlavní postavou nebo dějovým pásmem. Představení je spojeno s hudbou, někdy i tancem. 6.5. ŽÁNRY VĚCNÉ LITERATURY 25. Reportáž: Jejím původním účelem bylo spolehlivě informovat o nejnovějších událostech. V umělecké reportáži nacházíme i hodnocení události a pokus o postižení jejího smyslu. Tematicky se reportáž rozděluje na cestopisnou, s prvky reflexivními, esejistickými apod. 26. Románová biografie - tj. umělecký životopis. 27. Populárně-naučná literatura čerpá náměty z nejrůznějších oborů (lékařství, archeologie apod.). Je na hranicích mezi stylem uměleckým, odborným a publicistickým. 28. Fejeton je menší literární útvar. Může být tematicky, jazykově i kompozičně rozmanitý. Fejetonu se podobá sloupek, který stručně posuzuje nejrozmanitější skutečnosti ze života. Tyto žánry jsou na hranicích mezi stylem uměleckým a publicistickým.

6.6. PŘEHLED HLAVNÍCH LITERÁRNÍCH DRUHŮ A ŽÁNRŮ I. Epické žánry Malá epika (příběh) bajka anekdota aforismus Střední epika báje/mýtus pověst legenda pohádka povídka novela romaneto Velká epika epos román II. Lyrickoepické žánry balada romance moderní epos poema/básnická povídka III. Lyrické žánry píseň lyrická báseň elegie/žalozpěv epitaf óda/hymnus dithyramb satira epigram pásmo IV. Dramatické žánry tragédie komedie/veselohra činohra/drama v užším smyslu Hudebně-dramatické žánry melodram muzikál/divadelní revue opera opereta V. Žánry věcné literatury (žánry literatury faktu) reportáž cestopis románová biografie nebo autobiografie populárně-naučná literatura fejeton interview/rozhovor korespondence/ epistolografie memoáry/vzpomínky kronika deník esej přísloví pranostika pořekadlo hádanka reportáž kritika Pozn.: Někdy bývá literárněteoretických pojmů druh a žánr užíváno bez rozlišení. Chceme-li mezi nimi rozlišovat, pak jako druh označujeme lyriku, epiku, drama... atp., jejich různé uplatnění v konkrétních útvarech pak jako žánr (bajka, povídka, román atd.). 24