Cvičení 1 1. Seznámení s podmínkami zápočtu 100% účast na cvičení případně omluva, úspěšné zvládnutí testu, aktivní účast na cvičení Podklady na stránce: www.ksr.tul.cz/studium-podklady.htm 2. Obecné vysvětlení pojmu: sklo a. Kde se lze se sklem setkat? b. Co je to sklo? c. Obecné vlastnosti skla? d. Jak sklo můžete ve svém oboru využít? e. Základní principy technologie skla (vysvětlení technologie příprava kmene, vsázka, zakládání, tavení, tvarování, chlazení, zušlechťování) Běžně užívané skla jsou složena z látek, které se na povrchu planety Země vyskytují nejčastěji. Zemská kůra obsahuje především kyslík (asi 49%), křemík (26%), hliník (7%), hořčík (3,4%), vápník (3,2%), sodík (3%) a železo (2,8 %). Procento prvků v zemské kůře kyslík 49% křemík 26% hliník 7% hořčík 3.40% vápník 3.20% sodík 3% železo 2.80% ostatní prvky 6% Zemská kůra 3.2% 3.0% 2.8% 6.0% 3.4% 48.8% 7.0% 25.9% kyslík křemík hliník hořčík vápník sodík železo ostaní prvky Obr. 1 Složení zemské kůry 3. Atom a periodická soustava prvků Atom Atom je z řeckého slova atomos nedělitelný. Rozměr atomu je řádově 10 10 m (0,1nm). Atom je chemicky nedělitelná částice s neutrálním elektrickým nábojem, která se skládá z jádra a obalu. Atomové jádro, které má rozměr 10 14 m, je tvořeno protony a neutrony - nukleony, jež jsou navzájem drženy jadernými silami (obr. 2). Počet protonů Z určuje náboj jádra a pořadové číslo prvku v Mendělejevově tabulce. Elektrony tvoří elektronový obal atomu. Chemických procesů se účastní pouze elektronový obal. atomovém jádře je vázána obrovská energie, kterou lze uvolnit buď sloučením lehkých jader, anebo štěpením těžkých jader. Periodická soustava prvků D. I. Mendělejeva Prvky lze nejlépe seřadit podle periodické soustavy prvků D. I. Mendělejeva, kde podle pozice prvku můžeme určit jeho důležité vlastnosti. Prvky jsou uváděny značkou. Důležitou informací u prvků, která se udává v periodické soustavě, je: značka (někdy i název prvku), relativní atomová hmotnost, protonové číslo a elektronové konfigurace. Z pozice prvku v tabulce lze určit číslo periody a číslo skupiny (také podskupiny). Strana 1 z 5
? Obr. 2 Částice tvořící hmotu Tab. 1 Periodická soustava prvků (přejato z http://www.tabulka.cz) 1.A 2.A 3.B 4.B 5.B 6.B 7.B 8.B 8.B 8.B 1.B 2.B 3.A 4.A 5.A 6.A 7.A 8.A 1 2 H 1 Li 3 3 Na 11 4 K 19 5 Rb 37 6 Cs 55 7 Fr 87 Be 4 Mg 12 Ca 20 Sr 38 Ba 56 Ra 88 Sc 21 Y 39 La 57 Ac 89 Ti 22 Zr 40 Hf 72 Rf 104 23 Nb 41 Ta 73 Db 105 Cr 24 Mo 42 W 74 Sg 106 Mn 25 Tc 43 Re 75 Bh 107 Fe 26 Ru 44 Os 76 Hs 108 Co 27 Rh 45 Ir 77 Ni 28 Pd 46 Pt 78 Cu 29 Ag 47 Au 79 Zn 30 Cd 48 Hg 80 B 5 Al 13 Ga 31 In 49 Tl 81 C 6 Si 14 Ge 32 Sn 50 Pb 82 N 7 P 15 As 33 Sb 51 Bi 83 O 8 S 16 Se 34 Te 52 Po 84 F 9 Cl 17 Br 35 I 53 At 85 He 2 Ne 10 Ar 18 Kr 36 Xe 54 Rn 86 Mt Uun Uuu Uub Uut Uuq Uup Uuh Uus Uuo 109 110 111 112 113 114 115 116 117 118 6 Ce 58 Pr 59 Nd 60 Pm 61 Sm 62 Eu 63 Gd 64 Tb 65 Dy 66 Ho 67 Er 68 Tm 69 Yb 70 Lu 71 7 Th 90 Pa 91 U 92 Np 93 Pu 94 Am 95 Cm 96 Bk 97 Cf 98 Es 99 Fm 100 Md 101 No 102 Lr 103 Pro vyjádření hmotnosti atomu se užívá relativní atomová hmotnost (A r ). Základem relativní atomové hmotnosti je takzvaná uhlíková jednotka u, která se rovná 1/12 hmotnosti izotopu uhlíku 12 C. Relativní atomová hmotnost je důležitá veličina pro výpočet určitých vlastností prvků i jejich sloučenin. Jednou z těchto vlastností je hmotnost, která je důležitá pro stanovení hmotnostních relací při chemických reakcích. (Úloha typu: kolik je potřeba výchozích sloučenin, aby nám vznikly konečné produkty a kolik jich vznikne bude probráno na příštím cvičení) Počet protonů a elektronů v atomu odpovídá jeho protonovému číslu (pořadovému číslu prvku v periodické tabulce). Strana 2 z 5
Počet neutronů v atomu zjistíme takto: a) relativní atomovou hmotnost nebo také hmotnostní číslo atomu (je uvedeno v periodické tabulce) zaokrouhlíme do celého čísla; b) od zaokrouhleného hmotnostního čísla odečteme protonové číslo atomu. Přiklad: Sodík se nachází v periodické tabulce pod číslem 11 a má hmotnostní číslo 22,99. jádře atomu sodíku se nachází 11 protonů a v obalu 11 elektronů. Zaokrouhlíme hmotnostní číslo 22,99 do celého čísla, to jest do 23. Počet neutronů v jádře atomu sodíku se rovná: 23-11 = 12. Atomy, které mají jiný počet neutronů a tedy i jinou hmotnost při zachování počtu protonů a elektronů, se nazývají izotopy. Číslo periody v periodické tabulce ukazuje, do kolika vrstev jsou roztříděny všechny elektrony v atomech této periody, tzv. elektronovou konfiguraci. (2e, 8e, 18e, 32e, 30e, 8e, 2e). Příklad: Atom fosforu (viz periodická tabulku) se nachází v třetí periodě, má 15 elektronů, které jsou rozdělené do tří vrstev. Na první vrstvě od jádra jsou -2e, na druhé - 8e a na třetí - 5e. Elektrony vnějších, nezaplněných vrstev mají název "valenční". alenční elektrony jednoho atomu mohou tvořit chemické vazby s valenčními elektrony jiného atomu, což vede k vytvoření nové sloučeniny. alence atomu ukazuje na to, kolik chemických vazeb může vytvořit tento atom s jinými atomy. Číslo skupiny v periodické tabulce ukazuje na maximální počet valenčních elektronů v atomech této skupiny, to jest jaký oxidační stupeň (oxidační číslo) mohou maximálně dosáhnout. Některé prvky mohou mít ovšem i nižší oxidační stupeň než maximální (S, N N 2 O = oxid dusný (rajský plyn), NO = oxid dusnatý, NO 2 = oxid dusičitý, N 2 O 5 = oxid dusičný). Příklad: Atom síry se nachází v šesté skupině, na vnější vrstvě má šest valenčních elektronů. Maximální valence, kterou síra může projevit ve svých sloučeninách je šest (S, H 2 S ). Důležité prvky ve sklářství jsou: Si, O, K, Na, Ca, B, Fe, Pb, 4. Základy anorganické chemie Chemie jako taková se dělí na: Organickou (Převážně sloučeniny, které obsahují uhlík a to především ve vazbě s vodíkem. yznačují se možností řetězení.) Anorganickou (vše ostatní). Oxidy Oxidy dělíme na: o zásadotvorné (oxidy, jejichž sloučeniny s vodou jsou zásady); o kyselinotvorné (oxidy, jejichž sloučeniny s vodou jsou kyseliny); o amfoterní (oxidy, jejichž chování je obojaké). Názvosloví oxidů se řídí pravidly, která jsou shrnuta v následující tabulce. Název vytvoříme pomocí slova "oxid" a názvu prvku + koncovky odpovídající oxidačnímu číslu prvku. Tab. 2 Tabulka koncovek oxidů Oxidační číslo Koncovka Počet prvků / Příklad zorec počet kyslíku I -ný 2:1 oxid sodný Na +I 2 O -II II -natý (2:2) 1:1 oxid vápenatý Ca +II O -II III -itý 2:3 oxid železitý Fe +III -II 2 I -ičitý (2:4) 1:2 oxid křemičitý Si +I -II O 2 -ečný -ičný 2:5 oxid chlorečný oxid dusičný Cl + -II 2 O 5 N + -II 2 O 5 I -ový (2:6) 1:3 oxid selenový Se +I -II II -istý 2:7 oxid manganistý Mn +II -II 2 O 7 III -ičelý (2:8) 1:4 oxid rutheničelý Ru +III -II Ze vzorce Na 2 O vidíme, že molekula oxidu obsahuje dva atomy sodíku a jeden kyslík, tedy název bude: oxid + sodík + -ný = oxid sodný. Důležité oxidy ve sklářství: oxid křemičitý, oxid vápenatý (pálené vápno), oxid draselný, oxid sodný, oxid železitý, oxid olovnatý, oxid boritý, oxid fosforečný, oxid uhličitý, Strana 3 z 5
Kyseliny Kyseliny jsou sloučeniny, které ve vodných roztocích disociují na kation vodíku a zbylý anion. Kyseliny můžeme rozdělit například na: kyslíkaté (H 2 S ) a bezkyslíkaté (HF) nebo na: silné (H 2 S ) středně silné (HF) slabé (HCN - kyanovodíková) NÁZOSLOÍ Bezkyslíkaté kyseliny Jejich názvy se tvoří slovem kyselina a přidáním koncovky -ová k názvu původní sloučeniny. Tab. 3 tabulka bezkyslíkatých kyselin HF kyselina fluorovodíková HCl kyselina chlórovodíková (solná) H 2 S kyselina sirovodíková (páchne) Kyslíkaté kyseliny (oxokyseliny) Názvosloví kyselin záleží na oxidačním čísle (náboji) kyselinotvorného prvku. Podíváme se na vzorec H 2 S. Z něj vidíme, že iontů vodíků je 2, síry 1 (jednička se nepíše) a kyslíků 4. Náboj kationu vodíku je vždy +1, a protože vodíky jsou dva, celkový náboj je +2. Kyslík má náboj -2 a z toho vyplývá, že celkový náboj je -8. Součet nábojů se musí rovnat nule. Co se týče síry, její náboj x budeme muset zjistit jednoduchou rovnici: sečteme si všechny náboje po pořádku +2 + x -8 = 0. Řešení: x= +6. Po zjištění oxidačního čísla si odvodíme název tak, že k názvu kyselinotvorného prvku (v tomto případě k síře) přiřadíme odpovídající koncovku. Podle tabulky si tuto koncovku vyhledáme. Bude to vypadat následovně: síra + -ová = kyselina sírová(h 2 S : 2+x-6=0 => x= +4-siřičitá; HNO 2 : 1+x-4=0 => x= 3-dusitá; HN : 1+x-6=0 => x= 5-dusičná). Tab. 4 Tabulka koncovek kyslíkatých kyselin Oxidační číslo Koncovka Příklad zorec I -ná kyselina bromná H +I Br +I O -II II -natá Kyselina sirnatá H +I 2 S +II -II 2 III -itá kyselina boritá H +I B +III -II O 2 I -ičitá kyselina uhličitá H +I 2 C +I -II -ečná kyselina dusičná H +I N + -II -ičná kyselina chlorečná H +I Cl + -II I -ová kyselina sírová H +I 2 S +I -II II -istá kyselina jodistá H +I I +II -II III -ičelá kyselina osmičelá H +I 2 Os +III -II O 5 Důležité kyseliny ve sklářství: kyselina fluorovodíková, kyselina sírová, kyselina chlórovodíková, Hydroxidy Hydroxidy jsou vodné sloučeniny zásadotvorných oxidů schopné odštěpit ve vodních roztocích skupinu OH -. NÁZOSLOÍ Názvosloví hydroxidů záleží na oxidačním čísle iontu kovu. Budeme pamatovat, že náboj hydroxoskupiny OH - se vždycky rovná -1. Podíváme se na vzorec Ba(OH) 2. Z něj vidíme, že hydroxoskupiny jsou dvě, z čehož vyplývá oxidační číslo barya +II. Název vytvoříme pomocí slova "hydroxid" a názvu hydroxidotvorného prvku (v tomto případě barya) + koncovky odpovídající oxidačnímu číslu hydroxidotvorného prvku: hydroxid + baryum + -natý = hydroxid barnatý. Strana 4 z 5
Tab. 4 Tabulka koncovek hydroxidotvorných prvků Oxidační číslo Koncovka Příklad zorec I -ný hydroxid draselný K +I OH -1 II -natý hydroxid vápenatý Ca +II -1 (OH) 2 III -itý hydroxid železitý Fe +III -1 (OH) 3 I - ičitý hydroxid manganičitý Mn +I -1 (OH) 4 Další typy látek Soli Sůl je sloučenina, která se skládá z iontu kovu a zůstatku kyseliny. zniká nejčastěji neutralizací kyseliny a hydroxidu. Na 2 S - Síran sodný; NaCl - Chlorid sodný. Uhličitany CaC - Uhličitan vápenatý (vápenec); K 2 C - Uhličitan draselný. Dusičnany NaN - Dusičnan sodný. Sírany ZnS - Síran zinečnatý. Příště malý test z názvosloví oxidů, kyselin, hydroxidů, solí a další sloučenin. Probírat budeme a stechiometrické výpočty a výpočet chemického složení skla. Užitá literatura: [1] KLEBSA. Technologie skla a keramiky I. - Sklo. Liberec: ŠST, 1981. [2] KLEBSA. Základy technologie skla pro hospodářskou fakultu. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2002. ISBN 80-7083-556-7 S použitím zmíněných podkladů, podkladů z internetu a vlastních informací připravil: Ing. lastimil Hotař, Technická univerzita v Liberci, Katedra sklářských a keramických strojů, 2003-2005. Text neprošel redakční ani jazykovou úpravou. Strana 5 z 5