MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra německého jazyka a literatury Kurz volitelného německého jazyka pro 5. třídu základní školy Diplomová práce Brno 2007 Autor práce: Jana Nečesalová Vedoucí práce: PhDr. Alice Brychová
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen literaturu uvedenou v seznamu použité literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně dne
Na tomto místě bych ráda poděkovala PhDr. Alici Brychové za trpělivé vedení mé práce, cenné rady a připomínky. Rovněž děkuji za náměty a doporučení, které mi poskytla a které jsem použila v této diplomové práci.
Obsah ÚVOD...2 1 TEORETICKÁ ČÁST...3 1.1. ÚVOD...3 1.2. VÝUKA CIZÍHO JAZYKA NA PRVNÍM STUPNI ZÁKLADNÍ ŠKOLY...3 1.2.1. Cizí jazyk v osnovách prvního stupně základní školy...3 1.2.1.1. Historie...3 1.2.1.2. Současný stav od poloviny 90. let 20. století...6 1.2.2. Cíle cizojazyčného vyučování...8 1.2.3. Zásady cizojazyčného vyučování...8 1.2.4. Metody cizojazyčného vyučování...11 1.3. MIMOŠKOLNÍ VÝCHOVA...13 1.3.1. Zájmová činnost...14 1.3.2. Požadavky na výchovu mimo vyučování...17 1.3.3. Funkce výchovy mimo vyučování...18 1.3.4. Zařízení pro výchovu mimo vyučování...19 1.3.5. Formy práce při výuce cizího jazyka mimo vyučování...20 2 EMPIRICKÁ ČÁST...23 2.1. ÚVOD...23 2.2. CÍL VÝZKUMU A FORMULOVÁNÍ HYPOTÉZ...23 2.3. VÝSLEDKY ŠETŘENÍ A JEJICH INTERPRETACE...24 3 PRAKTICKÁ ČÁST...33 3.1. ÚVOD...33 3.2. VORSTELLEN (PŘEDSTAVOVÁNÍ)...35 3.3. BEGRÜßUNG (POZDRAVY)...43 3.4. ZAHLEN (ČÍSLA)...54 3.5. TIERE (ZVÍŘATA)...63 3.6. FARBEN (BARVY)...73 3.7. NIKOLAUSTAG (DEN, KDY CHODÍ MIKULÁŠ)...85 ZÁVĚR...91 SUMMARY...92 POUŽITÁ LITERATURA...93 PŘÍLOHY...96 1
Úvod Současný multikulturní svět klade stále větší důraz na aktivní znalost cizích jazyků. Dávno pryč je doba, kdy jsme si vystačili pouze s mateřským jazykem. Nelze popřít, že světovým jazykem číslo jedna je angličtina. Bez její znalosti se dá jen stěží prosadit v oblasti obchodní, kulturní, politické, technické atd. Tento trend pochopila i česká společnost, a proto se anglický jazyk vyučuje již na základních školách. Postupně se zahájení jeho výuky posouvá do stále nižších ročníků. Není výjimkou, že se žáci s tímto jazykem setkají již v první třídě. V důsledku tohoto jevu se přirozeně oslabují pozice ostatních cizích jazyků. Mezi ně patří i německý jazyk, který byl ještě v nedávné době na českých školách hojně vyučován. Myslím si, že žáci by se skutečně měli jako první cizí jazyk učit angličtinu. Nicméně vzhledem k zeměpisné poloze České republiky bychom neměli odsouvat německý jazyk do zapomnění. Každý z nás by měl ovládat alespoň jeho základy. Bylo by velmi naivní spoléhat na to, že si lidé k němčině najdou cestu sami. Proto se domnívám, že by mělo být žákům základních škol umožněno studium německého jazyka a to už na prvním stupni, zvláště projeví-li o to sami zájem. Z tohoto důvodu jsem se rozhodla věnovat svoji práci problematice výuky německého jazyka na prvním stupni základní školy. K tématu přistupuji zeširoka. První část práce je teoretická. Zpočátku popisuji histori vývoje výuky cizích jazyků na prvním stupni základních škol na našem území. Dále komentuji výčet cílů, zásad a metod cizojazyčného vyučování. Protože se chci zaměřit na výuku němčiny v rámci volného času, pokračuji vysvětlením pojmů volný čas, mimoškolní výchova, zájmová činnost a uvádím formy práce při výuce cizího jazyka mimo vyučování. Empirická část spočívá ve zpracování výsledků dotazníkového šetření. K tomuto účelu jsem sestavila dotazník s otázkami, které si kladou za cíl zjistit aktuální stav výuky cizích jazyků v pátých třídách základní školy. Zejména jsem pátrala po zájmu o německý jazyk. Dotazník vyplnili rodiče žáků pátých tříd několika vybraných škol. Výsledky jsou statisticky vyhodnoceny, znázorněny v grafech a stručně okomentovány. Praktická část obsahuje několik ukázkových na sebe navazujících hodin pro výuku nepovinného německého jazyka pro 5. třídu základní školy. Zpracováno je šest výukových témat, přičemž jedno téma je rozvrženo do dvou vyučovacích jednotek a to tak, že v první z nich se příslušné téma probírá, v druhé opakuje. Součástí každé přípravy jsou pracovní listy a potřebné materiály do hodin. 2
1 Teoretická část 1.1. Úvod V každém odvětví lidské činnosti platí, že pokud chceme dosáhnout kvalitního výsledku, je třeba se na práci dobře připravit. Stejně tak jako dům nelze stavět bez dobrých základů, tak ani náplň kurzu volitelného německého jazyka nelze vytvářet bez dobrých teoretických znalostí. Proto moje diplomová práce zpočátku obsahuje část teoretickou, ve které jsem za značného přispění studia odborné literatury shrnula nejdůležitější a nejzákladnější poznatky vztahující se ke zvolenému tématu. 1.2. Výuka cizího jazyka na prvním stupni základní školy 1.2.1. Cizí jazyk v osnovách prvního stupně základní školy V této kapitole se budu věnovat historii vyučování cizích jazyků na prvním stupni základní školy od vzniku samostatného Československa do současnosti. Sleduji pouze situaci na území dnešní České republiky. Domnívám se, že obsah této dějinné pasáže není sice tím nezbytným základem potřebným pro moji práci, nicméně tato oblast byla pro mne zajímavá. Proto jsem ji nakonec na toto místo zařadila. Ostatně každé studium historie může svým dílem přispět k pochopení věcí současných. 1.2.1.1. Historie Důležitým mezníkem v historii Českých zemí je rok 1918, ve kterém končí první světová válka, rozpadá se Rakousko-Uhersko a vzniká samostatné Československo. Ve všech oblastech společenského života dochází ke změnám, nevyjímaje školství. Přeměna školského systému však není okamžitá, ale postupná. V roce 1922 vychází Malý školský zákon, který mimo jiné stanovuje povinné předměty obecné školy. Na rozdíl od dnešní základní školy, obecná škola nerozlišuje první a druhý stupeň. Tvoří ji osm postupných ročníků. K povinným předmětům na obecné škole patří: náboženství, občanská nauka a výchova, jazyk vyučovací, prvouka, vlastivěda, zeměpis, dějepis, počty s naukou o tvarech měřických, přírodopis, přírodozpyt, kreslení, zpěv, ruční práce, tělesná výchova. Znamená to, že cizí jazyk se na obecné škole neučí v žádném ročníku. Rozdělení 3
předmětů do jednotlivých ročníků a jejich hodinová dotace je stanovena učebním plánem obecné školy z roku 1923. Ministerstvo školství a národní osvěty vydává v roce 1933 nový učební plán pro osmitřídní obecné školy, který se zásadně neliší od učebního plánu z roku 1923. Vyučují se stejné předměty. Ke změnám dochází pouze v zařazení předmětů do jednotlivých postupných ročníků a v hodinových dotacích. Cizí jazyk se do nových učebních plánů nezařazuje. Během okupace českých zemí Německem prochází celý systém našeho školství zásadními změnami. Ty se týkají především obsahu vyučování. Od listopadu 1939 se do škol zavádí povinná výuka německého jazyka. Žáci se mu učí již od třetí třídy a to v případě, přihlásilo-li se pro něj nejméně 12 dětí. Ve školním roce 1940/41 se již všichni žáci od třetí třídy učí povinně německy. Hodinová dotace připadá na 3 hodiny týdně pro žáky třetích, čtvrtých a pátých tříd. Žáci si mají osvojit základy hovorové němčiny, seznámit se s německým písmem a základní gramatikou. Důraz je kladen na probuzení zájmu o německý jazyk. Ve školním roce 1942/43 se zvyšuje počet vyučovacích hodin německého jazyka týdně. Žáci se mu učí již od prvního postupového ročníku a to v první a druhé třídě 4 hodiny týdně, ve třetí až páté třídě 7 hodin týdně a v šesté až osmé třídě 6 hodin týdně. Po osvobození Československa ruskou armádou se samozřejmě okamžitě zastavuje vyučování německého jazyka na obecných i občanských školách. Uzavírají se německé školy. Do sestavení nových učebních osnov se vyučuje podle učebního plánu z roku 1933. Na nižším stupni se žáci věnují především českému jazyku, čtení, psaní a počítání. Výuka cizího jazyka se nerealizuje. Na začátku školního roku 1953/54 se dosavadní národní, střední školy a gymnázia přeměňují na všeobecně vzdělávací školy nové školské soustavy. (srov. Kováříček, 1984) V roce 1954 vydává ministerstvo školství učební osnovy, podle kterých se žáci čtvrté a páté třídy učí tři hodiny týdně ruskému jazyku. (srov. Národní škola: učební osnovy pro 1. až 5. postupný ročník všeobecně vzdělávacích škol, 1954, s. 3) 4
Na základě učebních osnov z roku 1960 se hodinová dotace ruského jazyka u žáků čtvrtých a pátých tříd snižuje na dvě hodiny týdně. Hlavním cílem vyučování je položit základy řečovým dovednostem ve čtení, v poslechu, v ústním a písemném vyjadřování. 4. třída tiskací a psací podoba azbuky, ruská výslovnost; 5. třída řečové dovednosti, technika čtení a psaní, nejdůležitější slovní zásoba. Slovní okruhy: rodina, škola, město, vesnice, příroda, tělesná výchova a sport. Dále se mohou žáci nepovinně učit: - slovenskému jazyku; Tento předmět je určen pro žáky 2. až 9. tříd slovenského původu ve třídách s českým jazykem vyučování s hodinovou dotací 2 hodiny týdně; - německému jazyku, který je určen žákům 1. až 9. ročníku německé národnosti, hodinová dotace činí 2 4 hodiny týdně; - řeckému (makedonskému) jazyku pro žáky řeckého původu, hodinová dotace 4 hodiny týdně. (srov. Učební osnovy pro 1. 5. ročník, 1960, s. 50-56) Podle učebních osnov z roku 1975 se žáci prvního stupně základní školy neučí cizí jazyk. V páté třídě se učí 4 hodiny týdně ruský jazyk, ale pátá třída je v této době součástí druhého stupně základní školy. (srov. Učební osnovy pro 1. 5. ročník, 1976, s. 3) Díky vzpomínkám pamětníků vím, že se žáci čtvrté třídy na školách s rozšířenou výukou jazyků v této době učí ruskému jazyku. V roce 1982 vyšly nové učební osnovy, podle nichž se žáci 1. až 4. ročníku základní školy rovněž neučí cizímu jazyku. Pátá třída se řadí ke druhému stupni základních škol. (srov. Učební osnovy pro 1. 4. ročník, 1989, s. 3) 5
1.2.1.2. Současný stav od poloviny 90. let 20. století V 90. letech 20. století vydává ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy tři vzdělávací programy pro primární vzdělávání: Obecná škola Základní škola Národní škola Vzdělávací programy jsou základním pedagogickým dokumentem pro poskytování vzdělání. Obsahují pojetí daného stupně vzdělání, závazné požadavky na obsah vzdělání, rozpracovávají cílové požadavky na kompetence žáků a navrhují učivo pro jednotlivé ročníky (případně etapy). (Nelešovská, Spáčilová, 2005, s. 35) Vzdělávací program Základní škola platí od 1. září 1996 a vymezuje první stupeň základní školy od 1. do 5. ročníku. Podle učebního plánu tohoto programu se žáci, kteří chodí ve školním roce 2006/2007 do čtvrté a páté třídy, učí 4 hodiny týdně cizí jazyk. Žáci, kteří jsou v tomtéž roce v prvním až třetím ročníku, se učí cizí jazyk ve třetí až páté třídě s časovou dotací tři hodiny týdně. Nejvíce žádaným cizím jazykem je angličtina nebo němčina, žák má však i možnost zvolit si francouzský, ruský či španělský jazyk. Hlavním cílem vyučování v tomto období je vytvořit u žáků pozitivní vztah k cizímu jazyku, probudit u nich zájem naučit se cizí jazyk. Žák také může od prvního ročníku navštěvovat nepovinný předmět Další cizí jazyk. V první až třetí třídě může učitel vyučovat v blocích, rozdělit vyučovací hodinu na menší časové jednotky (např. z důvodů udržení žákovy pozornosti po krátkou dobu, nutnosti častého střídání aktivit), kombinovat různé činnosti, avšak musí dodržet týdenní časovou dotaci. (srov. Vzdělávací program Základní škola, 1996, s. 55-56) Vzdělávací program Obecná škola platí od 1. září 1997 a má 5 postupových ročníků. Žáci, kteří jsou ve školním roce 2006/2007 v 1. až 3. ročníku, se učí cizímu jazyku od 3. do 5. třídy 10 14 hodin týdně. Žáci, kteří ve školním roce 2006/2007 navštěvují 4. nebo 5. třídu, se učí ve čtvrté třídě 10 14 hodin týdně a v páté třídě 14 17 hodin týdně. 6
Nepovinný předmět cizí jazyk si mohou žáci zapsat již od prvního ročníku, ale zastánci obecné školy jej doporučují zařadit až od třetí třídy. (srov. Vzdělávací program Obecná škola, 1996, s. 23) Podle vzdělávacího programu Národní škola se vyučuje od 1. září 1997. Stejně tak jako ve vzdělávacím programu Základní škola může učitel rozdělit vyučovací hodinu na menší úseky. Cizí jazyk je součástí základního učebního plánu od 4. třídy. Žáci se mu učí 3 hodiny týdně. V 1. až 3. ročníku je cizí jazyk řazen do nadstavbové části. (srov. Vzdělávací program Národní škola, 1997, s. 51-52) Od školního roku 2007/2008 se v prvních a šestých třídách začíná učit podle Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání. Jedná se o klíčový dokument, který konkretizuje požadavky v oblasti základního vzdělávání v podobě cílů obsahu a očekávaných výstupů, kterých má žák dosáhnout. Základním cílem vzdělávání je vybavit žáka souborem klíčových kompetencí, které jsou chápány jako souhrn způsobilostí (dovedností, schopností, postojů, hodnot a vědomostí) využitelných v životě i v dalším vzdělávání. (Nelešovská, Spáčilová, 2005, str. 36) Obsah základního vzdělávání je rozdělen do devíti vzdělávacích oblastí, přičemž cizí jazyk spadá do oblasti Jazyk a jazyková komunikace. Vzdělávací obor Cizí jazyk má na prvním stupni základní školy časovou dotaci tři hodiny týdně a vyučuje se povinně od třetího ročníku. Žákům musí být nabídnuta výuka anglického jazyka. Pokud si však rodiče přejí, aby se jejich dítě učilo jinému cizímu jazyku, musí je škola upozornit, že může být porušena návaznost výuky na jiné základní nebo později střední škole. Při zájmu žáků lze začít s výukou cizího jazyka i v nižších ročnících. (srov. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání, 2005, s. 106) 7
1.2.2. Cíle cizojazyčného vyučování Cílem školního vzdělání rozumíme zamýšlený a očekávaný výsledek výchovně- vzdělávací práce, k němuž učitel v součinnosti s žáky směřuje. Tento výsledek je vyjádřen ve změnách osobnosti žáka (jeho vědomostech, dovednostech, vlastnostech, postojích, názorech aj.). (Nelešovská, Spáčilová, 2005, s. 43) Choděra (2001) považuje za hlavní cíl výuky cizích jazyků cíl jazykový (komunikativní), který směřuje k dosažení komunikativní kompetence. Mezi komunikativní dovednosti patří poslech, mluvení, čtení a psaní. Dále rozlišuje cíle vzdělávací a cíle výchovné, které jsou založeny na humanistických procesech. Vzdělávací cíl (informativní, poznávací, kognitivní) spojuje s internalizací poznatků o mimojazykových faktech s jazykem spojených. Výchovný cíl (formativní) spočívá, tkví v rozvoji rysů osobnosti, charakteru a morálních kvalit. Lazar (1980) upozorňuje na úkoly, které má výuka německého jazyka plnit: - vzbudit u žáků zájem o studium cizího jazyka; - naučit žáky využívat znalostí cizího jazyka; - ovládat cizí jazyk a osvojit si metody samostatného studia; - rozvíjet myšlení žáků; - vytvářet a upevňovat pracovní a mentální disciplínu. Já osobně považuji za nejdůležitější vytvořit u žáků pozitivní vztah k cizím jazykům a naučit je adekvátně reagovat na běžné situace. Nepovažuji za katastrofické porušení některého z gramatických pravidel, preferuji dorozumívací funkci jazyka. 1.2.3. Zásady cizojazyčného vyučování Pod pojmem vyučovací zásady rozumíme určité požadavky a pravidla, které jsou formulovány na základě poznání zákonitostí vyučovacího procesu a jejichž dodržování ovlivňuje efektivitu a úspěšnost vyučování. (Nelešovská, Spáčilová, 2005, s. 141) Někteří autoři používají místo pojmu vyučovací zásada výraz princip. 8
Nyní představím soustavu vyučovacích zásad, které platí pro každý vzdělávací systém. U těchto zásad navíc uvádím, jak by se měly uplatňovat při výuce cizích jazyků. Zásada názornosti - do výuky zapojovat co nejvíce smyslů. Tuto zásadu je důležité dodržovat hlavně u dětí mladšího školního věku, protože jejich myšlení je převážně konkrétní; - ve výuce cizích jazyků se tato zásada uplatňuje především ve vnímání zvukové podoby jazyka. Zásada soustavnosti (postupnosti) - systematické osvojování vědomostí od jednoduchého ke složitějšímu, od snadného k obtížnému, od blízkého ke vzdálenému a od známého k neznámému; - žákům by zejména gramatika, slovní zásoba a jednotlivá témata měla být zprostředkovány postupně, systematicky. Zásada uvědomělosti a aktivity - žák ví, co a proč se učí, aktivní zapojení celé osobnosti žáka do učení, vhodná volba metod a jejich časté střídání; - tato zásada je dnes pokládána za stěžejní; - pro výuku cizích jazyků je důležitá zásada aktivní komunikativnosti, podle které mají jazykové prostředky sloužit ke sdělování smysluplných obsahů. Zásada přiměřenosti - vše musí být přiměřené věku žáka, jeho somatickým, psychickým i individuálním zvláštnostem; - spočívá ve vhodném výběru témat, slovní zásoby, gramatického, fonetického a ortografického učiva, poslechových činností. Zásada trvalosti - žák si vybaví osvojené vědomosti a dovednosti a dokáže je použít při své činnosti; - učitel musí respektovat zákonitosti paměti, např. křivku zapomínání či vlivy transferu; - v cizím jazyce je pak důležité soustavné opakování slovní zásoby, jako účelné se jeví začlenění dříve naučené slovní zásoby do nově probíraného učiva. 9
Zásada výchovnosti vyučování - v průběhu vyučování se realizují všechny složky výchovy: výchova rozumová, mravní, estetická, tělesná, pracovní; - je velmi důležitá v primární škole, protože se osobnost žáka teprve formuje; - speciálně výuka cizího jazyka umožňuje vnímat cizí kultury, rozumět jim, chápat je jako součást jednoho lidského společenství. Zásada vědeckosti - vyučování musí být na vědecké úrovni; - žáci si osvojují poznatky ve zjednodušené podobě za účelem pochopení, ale i u nich bychom měli hledět na osvojování správných vědeckých a odborných pojmů; - při výuce cizího jazyka je nutné pracovat se slovníky, metodickými příručkami a odbornými publikacemi. Důležité je předávat žákům zcela správné informace, na prvním stupni obzvláště v oblasti fonetiky. Zásada spojení teorie s praxí a školy se životem - to, co se žáci naučí, lze použít v praxi; - při výkladu uvádí učitel konkrétní příklady, využití aktivit, které vedou k uplatnění v praktickém životě; - v dnešní době se zdůrazňuje zásada priority řečové praxe před jazykovou teorií, která upřednostňuje používání cizího jazyka před jeho popisem a interpretací. Zásada komplexního rozvoje osobnosti žáka - rozvoj všech složek osobnosti žáka, tj. oblasti kognitivní (poznávací), psychomotorické a afektivní (postojové); - z hlediska cizích jazyků se jedná buď o komplexnost vyváženou nebo nevyváženou. Vyvážená komplexnost nastává tehdy, když jsou ve výuce přítomny všechny dílčí komponenty (např. jednotky gramatické, lexikální, fonetické a grafické, ústní a písemná komunikace, řečová produkce a recepce, jazykové a řečové dovednosti, verbální a nonverbální komunikace). Nevyvážená komplexnost je způsobena absencí některé z komponent. Cílem každé výuky je samozřejmě komplexnost vyvážená. (srov. Nelešovská, Spáčilová, 2005, s. 140 149), (srov. Choděra, Ries, 1999, s. 69 82) 10
Princip individuálního přístupu k žákům - učitel respektuje individuální zvláštnosti žáků; - každý žák má svoji osobní hodnotu, kterou je potřeba odhalit a následně rozvíjet; - myslím si, že u cizího jazyka je tento přístup nepostradatelný pro řečové dovednosti a správnou výslovnost. Princip zpětné vazby - žáci získávají od učitele zpětnou vazbu, informaci o tom, jak pracují, zda plní úkol úspěšně či neúspěšně; - zpětná vazba je velmi důležitá i pro učitele, který tak získává přehled o tom, zda mu žáci rozumí či nikoli; - domnívám se, že výuka cizího jazyka je z velké části založena na komunikaci, a proto by byla bez zpětné vazby neefektivní; tato zásada se uplatňuje obecně ve všech řečových dovednostech čtení, psaní, mluvení, poslech i v dílčích kompetencích gramatika, výslovnost, slovní zásoba, pravopis. (srov. Filová, 1996, s. 13 16) 1.2.4. Metody cizojazyčného vyučování Vývojem metod vyučování cizím jazykům se zabývá celá řada autorů na celém světě. V souvislosti s vyučováním cizích jazyků mluvíme o širším pojetí metody. Je to metodický směr, v němž se uplatňují aspekty řady věd, především lingvistiky, psychologie, pedagogiky, antropologie, filozofie, kybernetiky, sociologie a dalších oborů, i když ne ve stejné míře a stejně systematicky. Tyto aspekty pak spoluurčují specifický přístup k výběru učiva a jeho osvojování. (Hendrich, 1988. s. 256) Mezi metody v širším slova smyslu, které je vhodné používat na prvním stupni základní školy, patří metoda přímá, metoda audioorální, metoda audiovizuální, metoda komunikativní. Přímá metoda - poslech a mluvení jsou nejdůležitější cesty k ovládání cizího jazyka; - podstatou vyučování je tedy rozhovor; 11
- velmi důležitá je jednojazyčnost - czí jazyk se dítě učí bez pomoci mateřského jazyka; - pojmy se spojují s konkrétním obsahem, nepoužívá se překlad; - významným cílem vyučování je rozvíjet Sprachgefühl ; - mluvnice a gramatická pravidla nestojí v popředí výuky; - typické formy cvičení: otázky a odpovědi, Lückentexte, doplňovací cvičení, hraní dialogů, učení rýmů a písní zpaměti, příležitostně také diktát a převyprávění. (srov. Neuner, Hunfeld, 1993, s. 35-42 ) Audioorální metoda - jedná se o spojení slyšeného a řečeného; - žáci se učí řečovým dovednostem v následujícím pořadí: poslech, mluvení, čtení, psaní; - jednojazyčnost vyučování veškerá komunikace probíhá v cizím jazyce, jen minimální používání mateřského jazyka; - situativnost vyučování - gramatika se procvičuje při dialozích týkajících se každodenní reálné problematiky; - uplatňuje se imitace a časté opakování; - charakteristické formy cvičení: cvičení vzorových vět v různých variacích, substituce, Lückentexte, doplňovací cvičení, učení se zpaměti, přehrávání modelových rozhovorů. (srov. Neuner, Hunfeld, 1993, s. 58 61) Audiovizuální metoda - jedná se o spojení slyšeného a viděného; - fáze vyučování: prezentace obrázku, obrázkové řady (vizuální složka) a dialogu nahraného na kazetě, CD (auditivní složka); - vysvětlení významů jednotlivých částí rozhovoru pomocí ukazování, opakovaného poslechu jednotlivých pasáží, otázek a odpovědí; - naučení se rozhovorů zpaměti; - vymýšlení vlastního dialogu k obrázkům nebo sehrání scénky; - cvičení vzorových vět použitých v dialozích; 12
- psaní a čtení se přidává až v pokročilejší fázi vyučování; (srov. Neuner, Hunfeld, 1993, s. 62-65) Komunikativní metoda - používá se dnes ze všech vyučovacích metod nejčastěji; - je zaměřena na komunikaci žáka v cizím jazyce; - minimální používání mateřského jazyka; - vyznačuje se komplexností: rovnoměrné zastoupení komunikace mluvené, psané, poslechu a řečové improvizace; - učitel se přizpůsobuje potřebám žáků, ne naopak; - důležitým znakem je užitečnost - učitel volí praktická témata a reálné situace; - neexistuje pevný systém charakteristických forem cvičení, požadavek se klade na komunikativní povahu cvičení a učení se reálných situací. (srov. Kostovičová, 2006), (srov. Janíková, 2000. s. 17) 1.3. Mimoškolní výchova Ve své diplomové práci se zabývám výukou nepovinného německého jazyka. Realizuje se mimo dobu obvyklou pro povinnou školní výuku, tzn. ve volném čase dětí. Volným časem se zabývá pedagogika volného času, která vymezuje pojem volný čas jako čas, v němž člověk svobodně volí a dělá takové činnosti, které mu přinášejí radost, potěšení, zábavu, odpočinek, které obnovují a rozvíjejí jeho tělesné a duševní schopnosti, popř. i tvůrčí schopnosti. Je to čas, v němž je člověk sám sebou, nejvíce patří sám sobě, kdy koná převážně svobodně a dobrovolně činnosti pro sebe, popř. pro druhé, ze svého vnitřního popudu a zájmu. (Němec, 2002, s. 17) Myslím si, že pro některé děti je účast v zájmovém kroužku cizího jazyka vhodně zvolenou volnočasovou aktivitou. Přináší jim nejen nové poznatky, ale i potěšení, odreagování od školních povinností, relaxaci. Jiným dětem však připomíná činnosti realizované ve škole a další nasávání nových informací je pro ně únavné. 13
Domnívám se, že je to zpravidla u dětí, které věnují domácí přípravě na vyučování více času. Pro takové žáky jsou vhodné především takové činnosti, které nevyžadují zapojení myšlení, např. sport. Podle Úmluvy o právech dítěte má být každému dítěti dána příležitost k účelnému naplňování volného času. Doslovně se v článku 31 uvádí: 1. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají právo dítěte na odpočinek a volný čas, na účast ve hře a oddechové činnosti odpovídající jeho věku, jakož i na svobodnou účast v kulturním životě a umělecké činnosti. 2. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají a zabezpečují právo dítěte na všestrannou účast v kulturním a uměleckém životě a napomáhají k tomu, aby dětem byly poskytovány odpovídající a rovné možnosti v oblasti kulturní, umělecké, oddechové činnosti a využívání volného času. 1.3.1. Zájmová činnost (Úmluva o právech dítěte, 199, s. 38 39) Současným trendem ve vývoji školy je rozšiřování jejího působení do oblasti smysluplného využívání volného času. Škola se stává otevřenou institucí, její nabídka se rozšiřuje o další vzdělávání a zájmovou činnost. (srov. Národní program rozvoje vzdělávání v České republice: Bílá kniha, 2001, s. 54) Obsah výchovy mimo vyučování Pedagogické ovlivňování volného času, zejména výchova dětí v době mimo vyučování, je významnou oblastí výchovného působení. Poskytuje příležitost vést jedince k racionálnímu využívání volného času, formovat hodnotné zájmy, uspokojovat a kultivovat významné lidské potřeby, rozvíjet specifické schopnosti a upevňovat žádoucí morální vlastnosti. (Pávková, 2002, s. 39) Obsah výchovy mimo vyučování tvoří činnosti výchovně-vzdělávací, odpočinkové, rekreační, zájmové, společensky prospěšné, samoobslužné a příprava na vyučování. Za nejdůležitější složku výchovy mimo vyučování se považují zájmové činnosti. Proto se jim budu v následujícím textu podrobněji věnovat. 14 (srov. Pávková, 2002, s. 51 52)
Zájmové činnosti chápeme jako cílevědomé aktivity zaměřené na uspokojování a rozvíjení individuálních potřeb, zájmů a schopností. Mají silný vliv na rozvoj osobnosti i na správnou společenskou orientaci. (Pávková, 2002, s. 96) Existuje několik typů zájmových činností: Zájmové činnosti společenskovědní - vedou k poznání aktuálního společenského dění i historických souvislostí; - základní oblasti jsou: výchova k vlastenectví, partnerství, rodičovství, společenská výchova, sběratelství a jazykověda. Zájmové činnosti pracovně-technické - směřují ke zdokonalování manuálních dovedností a k aplikaci technických poznatků v praxi; - rozvíjí technické myšlení a zájem žáků o tvořivou práci; - okruhy činností: např. práce s různými materiály, jednoduché opravy hraček, modelářství, výpočetní technika. Zájmové činnosti přírodovědné - pěstují vztah žáka k přírodě, k její ochraně; - okruhy činností: pozorování rostlin a živočichů, meteorologické změny, pěstitelství, chovatelství, práce s klíčem k určování rostlin, živočichů, hub, encyklopedií, spolupráce s botanickou zahradou, hvězdárnou. Zájmové činnosti estetickovýchovné - formují estetické vztahy žáků k přírodě, společnosti, materiálním a kulturním hodnotám; - rozvíjí výtvarný, literární, dramatický a hudebně-pohybový projev; - okruhy výtvarné činnosti: např. využívání různých výtvarných technik, hry s barvou, dekorativní práce, návštěvy výstav, kultura těla a oblékání; - okruhy hudební činnosti: např. zpěv, hudební hry, taneční hry, hra na hudební nástroje, poslech hudby, dějiny hudby; - okruhy literárně-dramatické činnosti: např. četba, přednes, dramatizace, komunikativní dovednosti, návštěva divadla, beseda s umělci. 15
Zájmové činnosti tělovýchovného, sportovního a turistického zaměření - přispívají k tělesné zdatnosti, dělají žáky psychicky odolnější, podporují zdravý vývoj žáků; - okruhy činností: atletika, gymnastika, sportovní hry, turistika, sledování sportovních soutěží. (srov. Pávková, 2002, s. 98 102) Problematikou zájmového zaměření dětí a mládeže se zabývá Paeddr. Bohuslava Vacková. Je řešitelkou výzkumného projektu Zájmové vzdělávání jako nástroj účelného využívání volného času dětí a mládeže. Tento výzkum probíhal od prosince roku 2003 do listopadu roku 2005 ve všech krajích České republiky kromě hlavního města Prahy. Jeho hlavním cílem bylo zmapovat nabídku volnočasových aktivit pro děti a mládež a zapojení dětí do nich. Z údajů zjištěných Paeddr. Vackovou (viz Graf 1) vyplývá, že největší podíl na účasti v níže uvedených zájmových aktivitách mají děti mladšího školního věku (6 12 roků, 1. stupeň základní školy) a to 49,3 %. Žáci tohoto věku jsou ve fázi hledání zájmu, který není ještě zcela vyhraněný. Věková kategorie 13 18 let je zastoupena 39,7 %, předškolní děti 7,0 % a mládež do 26 let 4,0 %. 6,5% 8,3% 6,5% 10,7% 23,7% 44,3% Sport Estetika Práce na PC Přírodověda Turistika Další Graf 1: Zájmové zaměření činností Mezi další zájmové činnosti patří: jazykové kroužky, zdravověda, požární ochrana, modelářské činnosti, ekologie, křesťanská výchova. (srov. Vacková, 2005, s. 32 34) 16
1.3.2. Požadavky na výchovu mimo vyučování Výchova mimo vyučování je specifický proces, který splňuje určité požadavky: Požadavek pedagogického ovlivňování volného času - zdůrazňuje nutnost pedagogického dozoru. Požadavek jednoty a specifičnosti vyučování a výchovy mimo vyučování - společné plnění výchovného cíle, kterého lze dosáhnou specifickými prostředky; - spolupráce pedagogů. Požadavek dobrovolnosti - dobrovolná účast dětí na činnostech. Požadavek aktivity - aktivní podíl dětí ve všech fázích činnosti, tedy při plánování, přípravě, realizaci i hodnocení. Požadavek seberealizace - jedinec uplatňuje své specifické vlohy a schopnosti. Požadavek pestrosti, zajímavosti a přitažlivosti - vztahuje se na obsah, metody i formy práce. Požadavek odpočinkového a rekreačního zaměření - volba takových činností, při nichž dochází k odstraňování únavy, regeneraci duševních i fyzických sil; - tyto činnosti mají kompenzovat činnosti při vyučování. Požadavek zájmového zaměření - zájmové činnosti jsou nejdůležitější součástí obsahu výchovy mimo vyučování, důraz je kladen na uspokojování, podněcování, rozvíjení, prohlubování a kultivaci žáků. Požadavek citlivosti a citovosti - pedagog musí při vedení a motivování činnosti postupovat citlivě, působit na žákovu emocionalitu, snažit se u žáků vyvolat kladné emociální zážitky. Požadavek orientace na sociální kontakt - ve volném čase žáci prožívají interakci (vzájemné působení) s ostatními lidmi. 17