MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra speciální pedagogiky Zkušenosti odborníků se systémem Znaková řeč pro batolata Bakalářská práce Brno 2013 Vedoucí práce: PhDr. Lenka Doležalová, Ph.D. Vypracovala: Hana Hanáčková
Poděkování Ráda bych poděkovala PhDr. Lence Doležalové, Ph.D. za vstřícné a odborné vedení, za všechny její připomínky a cenné rady, kterými mi pomohla při vypracování této bakalářské práce. Ráda bych také poděkovala všem organizacím, které mi pomohly s rozesláním dotazníků rodičům a především Ing. Michaele Tilton, MBA z Baby Signs za publikování dotazníku v Go Kids magazínu. Mé poděkování patří také Mgr. Bc. Ivaně Procházkové z GoKids! Centrum Brno za konzultace a poskytnutí dotazníku pro rodiče. Na závěr bych velmi ráda poděkovala také všem maminkám a odborníkům za ochotu a čas při vyplňování dotazníků, které mi umožnily realizaci výzkumu.
Prohlášení Prohlašuji, že jsem závěrečnou bakalářskou práci vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně dne 8. dubna 2013...
Osnova: Úvod...5 1 Řeč a komunikace....7 1.1 Význam mezilidské komunikace 7 1.2 Ontogenetický vývoj řeči 8 1.3 Verbální a neverbální komunikace... 12 2 Využití znakování s dětmi v raném věku.....19 2.1 Znakování s batolaty.19 2.2 Programy fungující v České republice. 21 2.3 Přínos a vliv programu Znaková řeč pro batolata....23 3 Zkušenosti odborníků se systémem Znaková řeč pro batolata. 28 3.1 Metodologie a cíle výzkumu 28 3.2 Charakteristika zkoumaného vzorku 29 3.3 Analýza dotazníkového šetření.30 3.4 Závěry výzkumného šetření a doporučení pro praxi.....45 Závěr..48 Shrnutí...49 Summary...49 Použitá literatura a internetové zdroje...50 Seznam tabulek a grafů 55 Seznam příloh...57
Úvod S metodou znakování se slyšícími batolaty jsem se poprvé setkala před pár lety, když jsem odjela pracovat do Velké Británie jako au-pair. Rodina, u které jsem pracovala, vyzkoušela znakování již u staršího dítěte (v té době tříletého syna) a v době mého příjezdu ji začínala používat i u osmiměsíční dcery. Jelikož jsem s ní trávila čas každý den, toužila jsem se také zapojit do učení, a to především u jídla, kde se znaky opakovaly. Ve Velké Británii jsem bohužel nestrávila dost času na to, abych viděla pokroky, začala jsem se však o tuto metodu zajímat a vyhledávat si další informace. Bakalářská práce se zabývá problematikou znakování se slyšícími batolaty. Raná komunikace mezi matkou a dítětem probíhá jak mluvenou řečí, tak také pomocí mimiky, gest, dotyků i znakování s miminky. Pro učení znaků existují dva různé programy, a to Baby Signs (v českém prostředí užívaná pod názvem Znaková řeč pro batolata) a Znakování s miminky. Oba vychází ze symbolických gest při komunikaci, protože gesta jsou přirozenou formou komunikace. Znaky programu Baby Signs vychází nejčastěji z angličtiny, Znakování s miminky pak z češtiny a vizuální podoba znaků často kopíruje danou činnost. Hlavním cílem práce bude představit tyto přístupy užívané v České republice a zdůraznit jejich opodstatnění užívání v praxi. Práce je rozdělena do dvou částí teoretické a výzkumné. Teoretická část pak sama obsahuje dvě kapitoly. První kapitola se věnuje tématu řeč a komunikace, zmíněn je zde význam mezilidské komunikace, neopomenutelný ontogenetický vývoj a také seznámení s pojmy verbální a neverbální komunikace. Druhá kapitola je zaměřena na využití znakování s dětmi v raném věku. Je zde objasněn rozdíl mezi dvěma systémy fungujícími v České republice, více pozornosti je pak věnováno systému Znaková řeč pro batolata a nechybí ani přínosy a vlivy tohoto systému. Třetí kapitola, praktická, se věnuje samotnému výzkumu, jsou zde objasněny cíle výzkumu, charakteristika zkoumaného vzorku a výsledky výzkumného šetření. Hlavním cílem výzkumu je zjistit zkušenosti a názory odborníků (logopedů, psychologů a pediatrů) na systém znakování se slyšícími batolaty, parciálním cílem je zjistit také zkušenosti matek s tímto systémem a s jeho užíváním. 5
Při zpracovávání tématu bylo použito jak literatury odborné, tak internetových zdrojů především z toho důvodu, že tato problematika je v tištěné literatuře doposud málo zpracovaná. V textu se objevují i mnou přeložené pasáže z cizojazyčné literatury, která se tomuto tématu věnuje více. 6
1 ŘEČ A KOMUNIKACE Řeč je specificky lidskou schopností. Jedná se o vědomé užívání jazyka jako složitého systému znaků a symbolů ve všech jeho formách. Slouží člověku ke sdělování pocitů, přání, myšlenek (Klenková, J. 2006, s. 27). 1.1 Význam mezilidské komunikace Každá živá bytost potřebuje ve svém životě nějakou formu komunikace. V literatuře však nelze nalézt jednotnou definici. J. Klenková uvádí, že komunikace (z lat. communicatio ve významu spojování, sdělování) znamená obecně lidskou schopnost užívat výrazové prostředky k vytváření, udržování a pěstování mezilidských vztahů. Komunikace výrazně ovlivňuje rozvoj osobnosti, je důležitá v mezilidských vztazích, je prostředkem vzájemných vztahů (Klenková, J. 2006, s. 25). Žádná společnost není schopna bez komunikace existovat a vyvíjet se. Komunikační schopnost je jednou z nejdůležitějších lidských schopností. Cílem komunikativního chování člověka je dorozumění a sdělování informací (Klenková, J. 2006). I. Jedlička dodává, že řeč je možno definovat jako biologickou vlastnost člověka, systém, prostřednictvím kterého lze přenášet informace pomocí jazyka (Škodová, E., Jedlička, I. 2007). J. Vyštejn (1995, s. 5) tvrdí, že: význam řeči v životě člověka je zásadní. Řeč je spojena s celým jeho vědomím a jeho psychickými procesy; má základní a určující vztah k myšlení. Artikulovaná řeč vznikla z potřeby komunikace při společných činnostech a také pro vyjadřování myšlenek a citů. Řeč umožňuje sdělování, vyjadřování, zobecňování a dorozumívání. Je způsobem realizace jazyka, způsobem dosahování komunikačního cíle (Krahulcová, B. 2007, s. 12). Intaktní vývoj řeči umožňuje plnohodnotný rozvoj osobnosti jedince (Krahulcová, B. 2007). 7
1.2 Ontogenetický vývoj řeči Vývoj řeči z hlediska ontogenetického, tedy základní vývoj řeči dítěte (Vitásková, K., Peutelschmiedová, A. 2005) se dělí na několik stadií, jejichž dělení se u každého autora liší. Podle M. Sováka (1971) začíná vývoj řeči celou řadou přípravných období, která začínají ihned po narození dítěte a nelze je časově přesně oddělit. Do předběžných stadií vývoje řeči řadí: 1. období křiku 2. období žvatlání 3. období rozumění řeči a vlastní vývoj řeči, ten dále dělí na: a. stadium emocionálně-volní b. stadium asociačně-reprodukční c. stadium logických pojmů d. intelektualizaci řeči (Sovák, in Klenková, J. 2006). V. Lechta (1995) dělí vývoj řeči na vývojové fáze, které lze použít při orientačním posouzení úrovně řeči. Názvy jednotlivých fází vystihují typické procesy, které v tomto období u dítěte probíhají: 1. období pragmatizace (přibližně do konce 1. roku života) 2. období sémantizace (1. 2. rok života) 3. období lexemizace (2. 3. rok života) 4. období gramatizace (3. 4. rok života) 5. období intelektualizace (po 4. roce života) (Lechta, V., in Klenková, J. 2006). V. Příhoda (1963) pak, na rozdíl od ostatních autorů, dělí vývoj řeči hned do 11 stadií: výrazové stadium interjekční, intonační drezura, počátky jazykové percepce, stadium onomatopoické, stadium komplexních výrazů, izolační typ řeči, rozšíření izolační věty, flektivní typ řeči, počátek srozumitelné výslovnosti s jasnou artikulací, zdokonalování tvaroslovné a syntaktické, správné vytvoření podřadného souvětí (Příhoda, V., in Klenková, J. 2006). Jak lze vidět, jednotlivá období jsou rozdělena a pojmenována podle každého autora jinak. Jako základní dělení však lze použít Přípravná (předverbální) stadia vývoje řeči a Vlastní vývoj řeči. Mezi jednotlivými stadii vývoje řeči bývají jen 8
minimální hranice. U zdravého průměrného dítěte nastupují jednotlivá stadia s určitou časovou variabilitou. Může docházet k obdobím akcelerace nebo retardace ve vývoji. Žádné stadium však dítě nemůže vynechat, musí projít všemi stadii řečového vývoje, individuální může být jen trvání jednotlivých stadií (Klenková, J. 2005, s. 11). Přípravná (předverbální) stadia vývoje řeči Toto období probíhá po dobu prvního roku života dítěte. V tomto období si dítě osvojuje zručnosti, návyky a dochází k dozrávání funkcí, na základě kterých se později buduje vlastní řeč dítěte (Lechta, V. 1990). Samotné předverbální projevy, které jsou přípravou artikulačních orgánů na rozvoj řeči, začínají ještě před narozením dítěte. Podle V. Příhody se v prenatálním období objevuje vagitus uterinus (nitroděložní kvílení, kolem 5. měsíce těhotenství), W. Zellerová uvádí polykací pohyby ve 12. týdnu těhotenství, v 6. měsíci škytání a křik a v 7. měsíci dumlání palce. První sluchové reakce byly zjištěny už ve 26. týdnu těhotenství (Lechta, V. 1990). První zvukový projev, který dítě vydá při příchodu na svět, je nejčastěji pláč. Jako pláč se označuje i zvukový projev, který dítě vydává v prvních dnech života. Jde spíše o neurčitý křik, volání, které je dosud neutrální (Kutálková, D. 2005, s. 37). Novorozenecký křik není nic jiného, než reflexní reakce na změnu prostředí a dýchání. Křik v tomto období není projevem bolesti nebo nelibosti, ale přípravou k používání hlasu (Vyštejn, J. 1995). Od 2. 3. týdne si můžeme u dítěte všimnout vrozeného výrazového (mimického) pohybu úsměvu, mezi 2. 3. měsícem dítě začíná reagovat úsměvem na úsměv. Zhruba od 6. týdne věku dostává křik citové zabarvení, dítě projevuje nelibost a později (kolem 2. 3. měsíce) také spokojenost. Hlasové projevy v tomto období se označují jako broukání (Klenková, J. 2006). V tomto období se u dítěte objevuje pudové žvatlání, které se dá charakterizovat jako hra dítěte s mluvními orgány. Dítě provádí podobné pohyby jako při přijímání potravy a tyto pohyby doprovází hlasem. Pudové žvatlání se kolem 6. 8. měsíce mění na žvatlání napodobivé, kdy dítě napodobuje hlásky mateřského jazyka a začíná si všímat pohybů mluvidel ostatních osob (Lechta, V. 1990). 9
Okolo 10. 12. měsíce věku dítěte nastupuje stadium rozumění řeči. Dítě však ještě nechápe obsah slov, která slyší, ale na základě slyšeného slova sleduje motorickou reakci. Reakci dítěte vyvolává melodie řeči (Klenková, J. 2000, s. 12). Podle M. Morávka se tato motorická reakce nazývá komunikace gesty (Lechta, V. 1990). Vlastní vývoj řeči Vlastní vývoj řeči začíná okolo prvního roku věku (uvádí se doba kolem 10. 12. měsíce věku) a je rozdělen do čtyř etap, které na sebe plynule navazují. V. Příhoda (1963) tvrdí, že prvním skutečným verbálním projevem jsou slova, která představují celou větu. Někteří autoři je nazývají jednoslovnými větami. Významově vyjadřují tato slova potřeby, přání, city, prosby. Proto se toto období nazývá emocionálně-volním (Příhoda, V., in Klenková, J. 2000, s. 12). Ačkoliv dítě začíná používat první slova, je vývoj řeči tak plynulý, že přetrvává žvatlání. V tomto období dítě rozumí některým slovům, i když je stále ještě neumí vyslovit a použít. Pasivní slovník tak převažuje nad aktivním (Lechta, V. 1990). Podle M. Sováka dostávají slova v období asociačně-reprodukčním pojmenovávací funkci. Výrazy, které dítě slyšelo, si přenáší na jevy další, čímž vzniká tzv. transfer. Řeč je stále na prvosignální úrovni. K nástupu stadia rozvoje komunikační řeči dochází mezi 2. 3. rokem. Toto období se vyznačuje tím, že dítě se snaží pomocí řeči dosahovat drobných cílů. Také zjišťuje, že může pomocí řeči usměrňovat dospělé, což ho motivuje ke stále častější komunikaci s ostatními lidmi (Klenková, J. 2006). Na toto období plynule navazuje kolem 3. roku věku stadium logických pojmů, ve kterém dítě podle V. Lechty přechází do druhosignální úrovně. Rozvíjí se abstrakce, slova se stávají všeobecnými pojmy. Toto období je typické velkými nároky na dítě a mohou se objevit různé vývojové obtíže. Kolem čtvrtého roku života dítěte nastupuje stadium intelektualizace řeči, které přetrvává až do dospělosti. V tomto stadiu dochází k vývoji řeči po stránce logické. Hovoříme o tom, že se slova intelektualizují. Rozvíjí se tedy schopnost chápání obsahu, rozlišování pojmů konkrétních a abstraktních, zpřesňování gramatických forem, zkvalitňování celkového řečového projevu a rozšiřování slovní zásoby (Bytešníková, I. 2012, s. 20). 10
Jazykové roviny v ontogenezi řeči Všechny jazykové roviny se vzájemně prolínají a jejich vývoj probíhá v jednotlivých časových úsecích současně. Rovina užívání slovních druhů, tvarosloví a větosloví se nazývá morfologickosyntaktická rovina. S věkem se mění zastoupení jednotlivých slovních druhů, obvykle dítě nejprve užívá podstatná jména, potom slovesa, přídavná jména, osobní zájmena a číslovky. Po čtvrtém roce by již mělo používat všechny druhy slov (Bednářová, J., Šmardová, V. 2007, s. 29). V období kolem druhého roku věku dítě začíná skloňovat a časovat nejdříve si osvojuje rod, poté číslo a nakonec pád. V jednom roce dítě užívá jednoslovné věty, mezi rokem a půl až druhým rokem věty dvouslovné, víceslovné věty pak ve věku dvou a půl až tří let. Souvětí se objevují mezi třetím a čtvrtým rokem (Bednářová, J., Šmardová, V. 2007). Aktivní i pasivní slovní zásobou se zabývá lexikálně-sémantická rovina. Zhruba od 10. měsíce věku lze u dítěte sledovat začátky rozvoje pasivní slovní zásoby, kdy dítě začíná rozumět řeči. Okolo prvního roku začíná dítě samo používat svá první slova, což značí rozvoj aktivní slovní zásoby. Stále však převažuje komunikace na úrovni gest, pohledů a mimiky (Lechta, V. 1990). Foneticko-fonologická rovina se věnuje sluchovému rozlišování hlásek mateřského jazyka a jejich výslovností. Schopnost vyčleňovat hlásky mateřského jazyka ze zvuků prostředí se začíná rozvíjet již v kojeneckém věku a dítě rozlišuje všechny hlásky po šestém roce, horní hranice je sedm až osm let. Sluchové rozlišování je v úzkém vztahu k výslovnosti; dítě pro správnou výslovnost potřebuje rozlišovat nejen hlásky, ale také rozdíl mezi jejich správným a nesprávným zněním (Bednářová, J., Šmardová, V. 2010, s. 25). Dítě si nejdříve osvojuje výslovnost lehčích hlásek, postupně také těžších (Bednářová, J., Šmardová, V. 2010). V. Lechta (1990, in Klenková, J. 2006, s. 40) uvádí, že pragmatická rovina představuje rovinu sociální aplikace, sociálního uplatnění komunikační schopnosti. Dítě ve věku dvou až tří let je schopno pochopit roli komunikačního partnera a reagovat přiměřeně dané situaci. Dítě se učí ovládnout mateřský jazyk jako systém různých znaků a pravidel a také si osvojuje schopnost používat různé komunikační vzorce, které používá různým způsobem v různých situacích. Kolem třetího roku věku u dítěte 11
narůstá chuť komunikovat a navazovat rozhovor s dospělým, ve čtyřech letech dokáže reagovat přiměřeně dané situaci (Klenková, J. 2006). 1.3 Verbální a neverbální komunikace Ačkoliv v našem životě převažuje komunikace verbální, patří k dorozumívání také jiné prostředky. Jedním z nich, velmi důležitým, je komunikace neverbální. Historicky nejstarší je ale komunikace činem doprovázená komunikací neverbální. Neverbální komunikace v porovnání s komunikací verbální se využívá více při vyjadřování emocí, vůle, postojů, než k přenosu výsledků myšlenkových operací (Klenková, J. 2006, s. 29). I. Bytešníková (2012) dodává, že neverbální komunikace bývá považována za expresivnější a pravdivější. R. Kohoutek (1998, in Bytešníková, I. 2012) upřesňuje, že přibližně pouze 7% působení informace pochází z verbálního sdělení, zbytek sděluje komunikace neverbální. Konkrétněji 38% pochází z hlasové intonace a 55% z výrazů obličeje. Verbální komunikace I. Špaňhelová (2009, s. 17) uvádí, že komunikace verbální znamená komunikace vyjadřovaná slovem. Skupina verbální (slovní) komunikace zahrnuje všechny komunikační procesy, které jsou realizovány prostřednictvím mluvené nebo psané řeči. Komunikace verbální je komunikace prostřednictvím artikulovaných zvukových řetězců slov (Klenková, J. 2006, s. 31). Neverbální komunikace Stejně jako neverbální komunikace předcházela verbální v lidské evoluci, tak ji předchází dodnes ve vývoji lidské řeči než dítě začne mluvit, dorozumívá se se svým okolím neslovně. Neverbální komunikace je hlavní součástí komunikace u neslyšících a sluchově postižených. Důležitou roli hraje ale také u slyšících. Aniž si to uvědomujeme, je náš verbální projev doprovázen řečí těla, která mu dodává barvitost, emocionalitu, důraz apod. (Vyštejn, J. 1995). 12
I. Špaňhelová (2009, s. 17) uvádí, že se mnohdy odhaduje, že při prvním dojmu z komunikace působí až 80% právě komunikace neverbální na druhého člověka. Nemusí být však pro druhého srozumitelná. Je proto vždy zapotřebí, aby byla tato komunikace doplněna verbálním projevem. Podle J. Klenkové (2006, s. 29) v sobě neverbální komunikace zahrnuje veškeré dorozumívací prostředky neslovní podstaty. Do neverbální komunikace lze zařadit vokální (paralingvistické) fenomény (kvalita hlasu, způsob mluvení) a nevokální (extralingvistické) fenomény (mimika, gestika, haptika, držení těla a zrakový kontakt). Nejčastějšími neslovními výrazovými prostředky jsou různé významové pohyby rukou gesta, pohyby hlavy, mimika obličeje, pohyby očí. Komunikační význam má i vzdálenost mezi hovořícími jedinci, způsob chůze, celkový vzhled, úprava, kosmetické prostředky a další (Vyštejn, J. 1995, s. 14). Z. Vybíral (2009) tvrdí, že každý neverbální signál má svůj specifický význam některé jsou jednoznačné, některé méně. Rozumění takovýmto neverbálním signálům je podmíněno jak kulturou, tak obeznámeností se sociální skupinou a prostředím. Většinu z neverbálních sdělení však nelze jednoznačně převést do slov. Neverbální komunikaci využívá člověk k tomu, aby: podpořil řeč (reguloval její tempo, podtrhl a zdůraznil vyslovené); nahradil řeč (ilustroval, symbolizoval); vyjádřil emoci, resp. zvládl prožitek emoce; vyjádřil interpersonální postoj (sympatii k někomu, pochybnost); uskutečnil sebevyjádření (sebereprezentaci) představil se (Vybíral, Z. 2009, s. 90). Složky neverbální komunikace Řeč těla se většinou dělí podle toho, která část těla danou informaci sděluje nebo doprovází: kinezika pohyby celého těla, gestika pohyby a postavení prstů, paží, nohou a hlavy, mimika pohyby obličejových svalů, vizika pohyby očí, víček, obočí a očních svalů, haptika význam doteků, proxemika význam vzdáleností, posturologie postoje a pozice celého těla. Největší důležitost se přikládá neverbálním signálům v oblasti obličeje a hlavy, protože tuto část těla nejvíce vnímáme a naše sdělení nejvíce ovlivňuje. Dále jsou nejvnímavější pohyby rukou a paží a teprve potom pohyby těla a nohou (Vymětal, J. 2008). 13
Kinezika Kinezika zahrnuje spontánní pohyby těla a jeho částí v určitém prostoru a čase. Pohyby člověka odrážejí většinou jeho celkovou charakteristiku, zejména temperament i momentální dispozici. Každý člověk má své charakteristické pohyby, které jej s velkou pravděpodobností identifikují (Vymětal, J. 2008, s. 57). Gesta rukou, gestikulace Velmi důležitou součástí naší každodenní komunikace jsou gesta. Gesta představují pohyby rukou, ale také nohou, celé hlavy a jejích jednotlivých částí, které doprovázejí mluvenou řeč. Jejich cílem je sdělit nějakou informaci, která je předávána pohybem. Gestem můžeme vyjádřit, co cítíme a co prožíváme. Stejné je to v situacích, kdy chceme jinou osobu na něco rychle upozornit, něco jí nařídit nebo zakázat. Gesto je i zde přirozenou a plnohodnotnou náhradou slova. Pomáhá spolehlivě popsat předmět znázorněním jeho charakteristického tvaru, vystižením nejpodstatnějšího pohybu činnosti člověka nebo podstaty jevu (Tegze, O. 2003, s. 254). Podle J. Vymětala (2008) lze většinu gest rozdělit do tří základních skupin podle jejich vypovídající schopnosti: gesta ilustrativní jsou používána k ukazování směru, k vysvětlování, dokreslují v prostoru verbální výklad; gesta regulační slouží k upozornění na něco nebo někoho (ukazování prstem); gesta znaková vyjadřují zkrácenou neverbální formou nějaké sdělení (např. zvednutý palec je to výborné). O. Tegze (2003) uvádí, že na gesta můžeme nahlížet z více pohledů. Gesta (posunky) prezentují přirozený doprovod řeči, kdy pohyb stimuluje obrazotvornost, gesta pomáhají při formulování myšlenek, hledání vhodných slov, pomáhají při vybavování si z paměti. Pohyb ruky přesně znázorňuje tvar daného předmětu, jeho velikost, apod. Gesto vystihuje nejtypičtější pohyby dané činnosti (např. chci pít). Některá běžně používaná gesta bývají vnímána jako symbolické vyjádření. Setkáváme se i s gesty, která mají zvukový doprovod. Do typů gest patří také prstové abecedy používané u neslyšících a sluchově postižených. 14
G. Doherty-Sneddon (2005) uvádí, že kojenci začínají používat pohyby podobné gestům už v prvních měsících života, což znamená, že se gesta objevují přirozeně. Kolem desátého měsíce věku začíná dítě používat ukazovací gesta, kterými si žádá pozornost a dožaduje se věcí. Kolem čtrnáctého měsíce se tato gesta mění na skutečné ukazování, které vyžaduje reakci druhého. Mezi prvním a druhým rokem dítě začíná používat symbolická gesta, která zobrazují určité objekty. V období kolem osmnáctého a dvacátého čtvrtého měsíce se objevují dvouslovné výroky, ve kterých se často objevuje jeden výraz slovní a druhý znázorněný gestem. Mezi třetím a pátým rokem využívá dítě ke znázornění předmětů části svého těla, pětileté dítě ukazuje přímo činnost s daným (neviditelným) předmětem. V mladším školním věku jsou typická zdůrazňovací gesta, která dítě využívá ke zdůraznění svých slov. Později se objevují abstraktnější metaforická gesta. S věkem dítěte se mění typ užívaných gest a stejně tak se mění i schopnost dítěte obejít se při komunikaci bez gest (Doherty-Sneddon, G. 2005, s. 85). Mimika Mimika je výsledek kontrakce svalů lidského obličeje. Na jejím vzhledu se podílejí rovněž tvarové zvláštnosti čela, tváře, nosu či brady. Svou úlohu sehrává i pohyb hlavy (Vávra, V. 1990, s. 12). J. Vymětal (2008) tvrdí, že z dvaceti obličejových svalů je jich osmnáct schopno vyjádřit základní emoce člověka (radost, zájem, překvapení, strach, ). Obličej lze rozdělit na dvě zóny horní část obličeje, která zahrnuje čelo, nos a oči, a dolní polovina obličeje se rty. Horní část tváře přitom znázorňuje nepříjemné pocity a psychické stavy, dolní potom ty příjemné. Podle G. Doherty-Sneddon (2005) rozlišujeme dva základní typy výrazů obličeje: výrazy spontánní (bezděčné) objevují se automaticky jako přímý důsledek emočních prožitků a pocitů a jsou přirozené; výrazy strojené (úmyslné) jsou záměrné a předstírané, nemusí přímo odrážet naše pocity, ale to, co chceme, aby ostatní o našich pocitech věděli. Lidská tvář je jedním ze základních prostředků identifikace druhé osoby. Typické anatomické znaky a typické mimické výrazy nám pomáhají poznat druhého člověka, 15
i když změní svou vizáž. Mimika má také velký význam při seznamování se s cizími lidmi (Tegze, O. 2003). Pohled (vizika) Pohledem získáváme a zároveň vysíláme tolik informací, že zraková komunikace má zásadní význam v celém sociálním chování jedince. Pomocí zraku také sbíráme informace (Argyle, M., Cook, M. 1976 in Vybíral, Z. 2009). O. Tegze (2003, s. 320) dodává, že když se setkají pohledy dvou lidí, dojde k zintenzivnění prožitku sociálního kontaktu. Velká část kontaktu s okolním světem se uskutečňuje naším zrakem. Zrakem přijímáme nejvíce údajů, které nám pomáhají orientovat se a poznávat svět. Při kontaktu s druhými lidmi si člověk jako první všímá schopnosti udržet oční kontakt. Dále si všímáme velikosti zorniček, intenzity pohledu, celkové živosti pohledu, emoční blízkosti nebo odstupu osoby, se kterou komunikujeme. Například velikost zorniček částečně ovlivňuje to, jak danou osobu vnímáme a hodnotíme (Tegze, O. 2003). Haptika Haptika je další složkou neverbální komunikace a zabývá se doteky. Dotýkání je typickým projevem přátelství, bezpečí a emocionální jistoty, lidé lhostejní se vzájemně dotýkají výrazně méně. Doteky jsou intimní a mohou mít různé významy (Vymětal, J. 2008, s. 66). O. Tegze (2003) dodává, že každý tělesný kontakt je naplněn emocemi. Prostřednictvím doteků rukou přijímáme informace o emocionálním stavu jedince, se kterým komunikujeme. J. Vymětal (2008) uvádí, že v rámci haptiky rozlišujeme doteková pásma těla: pásmo společenské, profesionální a zdvořilostní paže a ruce; pásmo osobní a přátelské paže, ramena, vlasy, obličej; pásmo intimní, erotické, sexuální kterákoliv část těla. Nejčastěji používaným dotekem je pozdrav podáním ruky. Nedostatek doteků v dětství může znamenat poruchy v pozdějším věku. 16
Proxemika Proxemika je založená na posuzování vzdálenosti mezi komunikujícími, a to v horizontálním i vertikálním směru. Je založená na skutečnosti, že každý jedinec potřebuje a vyžaduje určitý prostor, určitou distanci od ostatních, aby se cítil pohodlně a bezpečně (Vymětal, J. 2008, s. 68). J. Vymětal (2008) dále uvádí rozdělení horizontální vzdálenosti do čtyř základních skupin: 1. intimní zóna od úplného dotyku do vzdálenosti 30 až 60 cm. Tato zóna je určena nejbližším osobám; 2. osobní zóna je vzdálenost od 30 až 60 cm do 1,2 až 2 m. Tato zóna je určena pro osobní i pracovní jednání, umožňuje jak fyzický kontakt osob, tak přehledné sledování nonverbální komunikace; 3. společenská, sociální, skupinová zóna je vzdálenost od 1,2 m do 3,6 až 10 m. V této zóně probíhá služební nebo obchodní jednání; 4. veřejná zóna je vzdálenost nad 3,6 m. V této vzdálenosti se lidé navzájem většinou neznají. Udání vzdáleností se v literatuře liší. Pro srovnání uveďme také vzdálenosti, které publikuje V. Vávra (1990): intimní zóna: 0,00 0,40 m, osobní zóna: 0,40 1,20 m, společenská zóna: 1,20 3,00 m, veřejná zóna: 3,00. Posturologie Posturologie se také někdy nazývá posturika, zabývá se komplexně držením těla, jeho napětím a uvolněním, polohami rukou, nohou, hlavy, směrem natočení těla. Vychází ze základního poznatku, že lze nemluvit, ale nelze nezaujmout žádnou polohu těla a žádný postoj (Vymětal, J. 2008, s. 70). Postoje tak znázorňují náš emoční stav, stupeň zaujetí, postoj k partnerovi a k jeho sdělení. V oblasti posturologie lze rozlišovat: držení těla, držení hlavy, postoj, různé způsoby posezu (Vymětal, J. 2008). 17
Řeč je považována za klíčovou složku lidské komunikace, ale neverbální komunikace poskytuje další možnost, jak se vyjádřit. Pohled, gesto a výraz tváře může dítě pro komunikaci používat ještě před rozvojem řeči a potom i souběžně s ní. Těmito komunikačními kanály můžeme podpořit dobré vztahy s ostatními lidmi (Doherty- Sneddon, G. 2005). 18
2 VYUŽITÍ ZNAKOVÁNÍ S DĚTMI V RANÉM VĚKU Znakování je pro batolata snadnou a přirozenou možností, jak se dorozumět s okolím ještě předtím, než se naučí mluvit (Ašenbrenerová, I. 2010). 2.1 Znakování s batolaty Děti jsou nejšťastnější v okamžiku, kdy mohou komunikovat se svými blízkými. Snaží se proto najít způsob, jak ostatním lidem povědět o svých potřebách a pocitech a o tom, co je ve světě kolem zaujalo. Pokud se neumějí dorozumět slovy a nevědí, jak svá sdělení předat ostatním, jsou zklamány, že jim jejich nejbližší nerozumějí (Acredolo, L., Goodwyn, S. 2008). Myšlenka použít znakový jazyk pro komunikaci mezi rodiči a dětmi pochází ze znakové řeči pro osoby s postižením sluchu. V 80. letech byla zkoumána v USA a v Anglii, přičemž se zjistilo, že slyšící děti, které měly nejméně jednoho rodiče se sluchovým postižením, komunikovaly mnohem dříve než stejně staré děti, které se znakováním do styku nepřišly (Schutt, K. 2010). Gesta a mimiku v komunikaci používáme většinou přirozeně, cílem znakování je tato přirozená gesta záměrně rozvíjet do podoby funkčního komunikačního systému. Ve své podstatě jde o záměrné spojování jednotlivých slov, situací a činností s konkrétními znaky gesty. Pro období raného věku jsou gesta typickým a přirozeným dorozumívacím prostředkem, který dětem významně usnadňuje komunikaci s jejich okolím. Gesta jsou ve své podstatě prvními slovy, která se dítě naučí. Znaky v tomto pojetí představují různé posunky, pohyby těla i mimiku obličeje (Suchá, R. 2012, s. 5). Batolata zatím nemohou ovládat mluvní orgány, mají však mnohem větší kontrolu nad pohyby ostatních částí těla, což jim umožňuje znakovat. Je pro ně snadnější napodobovat pohyby rukou (které vidí), než pohyby hlasivek (které vidět nelze). Rodiče navíc mohou dítěti ukázat znak tak, že mu lehce vedou ruce (Acredolo, L., Goodwyn, S. 2008). Zhruba od druhé poloviny prvního roku věku dokáže dítě dobře a srozumitelně vyjádřit svá přání. Beze slov, ale pomocí rukou, které používá jako řečové orgány. Znaková řeč pro batolata byla vyvinuta, aby umožnila dorozumění rodičů s jejich dětmi dříve, než se děti naučí mluvit. Děti mají v prvním roce života velký potenciál učení 19
a dokážou tak rychle pochopit souvislost, že jednotlivá gesta znamenají konkrétní věci a také se naučí, že díky použití těchto znaků dosáhnou toho, co chtějí (Schutt, K. 2010). R. Suchá (2012) dodává, že znakovat můžeme s dětmi už od narození. Za optimální věk je však považována doba mezi šestým a osmým měsícem věku dítěte. K používání znaků musí dítě nicméně dozrát, samostatně je dokáže používat mezi devátým a jedenáctým měsícem, kolem jednoho roku pak umí aktivně používat několik desítek znaků. Také I. Ašenbrenerová (2010) souhlasí, že znakovat lze s dětmi už od narození. Výhodou je, že si na používání znaků zvykne jak dítě, tak rodič a dítě má příležitost používat znaky hned, jakmile je na to připravené. Nevýhodou raného začátku však může být to, že než dítě začne znaky používat, může to trvat poměrně dlouho, a to může rodiče odradit. Dítě je připraveno začít znakovat, jestli dosáhlo alespoň dvou z těchto milníků: začíná ukazovat na věci kolem sebe, přináší hračky nebo jiné předměty a očekává reakci, začíná mávat na rozloučenou, pohybuje hlavou na znamení souhlasu nebo nesouhlasu, začíná se zajímat o obrázkové knížky. Při znakování je třeba vždy dodržovat několik pravidel (tzv. desatero): 1. začít jen s pár znaky 2. vždy používat slovo a znak současně 3. opakovat slovo i znak 4. vše ukazovat 5. pomoci dítěti s prováděním znaků 6. používat znaky při každodenních aktivitách 7. hledat příležitosti k používání znaků 8. nebát se přizpůsobit znaky 9. mít trpělivost a učit se s radostí 10. znakování si především užít (Acredolo, L., Goodwyn, S. 2008). 20
2.2 Programy fungující v České republice V České republice existují dva různé programy umožňující výuku znakové řeči pro batolata program využívající přirozených gest Znakování s miminky a program vycházející z americké slovní zásoby Baby Signs. Znakování s miminky Systémem Znakování s miminky se v České republice zabývá především Terezie Vasilovčík Šustová. Ta ve své knize (2008, s. 27) uvádí, že znakování s miminky je komplexní komunikační systém, jehož hlavním cílem je rozvoj řeči dítěte. Používání tohoto systému má pozitivní vliv na rozvoj mnoha dětských dovedností, např. dovednosti pohybové nebo rozvoj myšlení a uvědomování si souvislostí. Prostřednictvím komunikace znakováním se zapojuje sluch i zrak dítěte (jedná se tedy o multisenzoriální přístup), dítě slovo slyší a zároveň ho prostřednictvím znaku i vidí. Když dítě samo znak provádí, rozvíjí se uvědomování si polohy a pozic jednotlivých částí těla. Komunikační systém Znakování s miminky má dvě neoddělitelné složky základem je spojení mluveného slova s neverbálním znakem. Konkrétní znaky vycházejí z přirozených gest, která si vytvářejí všechny děti raného věku na celém světě. Pokud tato přirozená gesta rodiče podpoří, mohou komunikaci s dítětem rozvinout do funkčního komunikačního systému Znakování s miminky. Tento systém je založen na tom, že si znaky pro potřebu komunikace s dítětem vytvářejí rodiče sami. Jako základní rozdíl mezi jednotlivými systémy (Znakování s miminky a Baby Signs) T. Vasilovčík Šustová uvádí: komunikační systém Znakování s miminky je vytvořen na základě mnohaletých zkušeností s efektivní komunikací prostřednictvím gest, znaků, mimiky obličeje a pohybů celého těla s dětmi raného věku (s kojenci a batolaty) v České republice. Není ohrožen nedostatky, které jsou často přítomné v překladech cizojazyčných publikací a materiálů a které vyplývají například ze specifik příslušného jazyka či z odlišností kultur (Vasilovčík Šustová, T. 2008, online). Baby Signs (Znaková řeč pro batolata) Na webové stránce www.babysigns.cz (2008-2010, online) se můžeme dočíst, že většina rodičů, kteří se svými dětmi znakují (v Čechách i ve světě), volí program Baby Signs, a to především proto, že tento program je jediným programem znakové řeči pro 21
batolata, který byl testován na vědecké bázi, byl vytvořen světově uznávanými odborníky v oblasti vývoje dětí speciálně pro slyšící batolata a je flexibilní natolik, že uspokojí potřeby každého uživatele. Rodiče v České republice také oceňují, že jde o jediný program, který nabízí výukové materiály pro rodiče i děti, je vyučován certifikovanými lektorkami a mnohá mateřská centra nabízejí pravidelná setkání znakujících rodin, které absolvovaly kurzy Baby Signs a kde si mohou sdělovat své pocity, pokroky a zkušenosti. M. Kosová (2010) uvádí, že systém Baby Signs začaly zkoumat doktorky psychologie Linda Acredolo a Susan Goodwyn na počátku 80. let 20. století na Kalifornské univerzitě v USA. P. Hátlová (2012) upřesňuje, že program výuky znakování odstartovaly tyto psycholožky v roce 1982, když si všimly, že děti ve věku 10 až 24 měsíců spontánně používají jednoduché posunky a znaky k popsání činností, které je zaujmou, ale zatím je nedokážou popsat slovy. Následně vytvořily metodu, která je založena na cíleném používání znaků při komunikaci s rodiči. Dalším, kdo si všiml této schopnosti u dětí, byl Joseph Garcia. Když začal na konci 70. let tlumočit, všiml si, že slyšící děti neslyšících rodičů jsou schopny sdělovat své potřeby a touhy o mnoho dříve, než děti rodičů slyšících. Garcia tak začal zkoumat použití ASL (American sign language) u slyšících dětí slyšících rodičů v roce 1987 (Sign2me 2013, online). Program Baby Signs je založen na jednoduchých znacích, které pochází z americké znakové řeči. Základní soubor obsahuje sto znaků, které byly upraveny pro potřeby batolat tak, aby je děti mohly snadno ukazovat (Wegnerová, K. 2011). L. Acredolo a S. Goodwyn (2008) dodávají, že většina znaků tohoto programu je převzata z ASL. Složitější znaky jsou upraveny tak, aby lépe odpovídaly motorickým dovednostem batolat, a některé jsou změněny tak, aby odpovídaly tomu, jak děti určité věci vnímají. Cílem Baby Signs programu je usnadnit rodičům naplnění touhy jejich dětí po komunikaci, kterou děti mají ještě předtím, než jsou schopné mluvit. Tento program umožní dětem naučit se snadno proveditelné znaky (Acredolo, L., Goodwyn, S. 2008, s. 16). 22
2.3 Přínos a vliv programu Znaková řeč pro batolata Znakování je především hra, která podporuje a rozvíjí přirozenou komunikaci dětí raného věku. Důvod, proč s dětmi začít znakovat, je především rychlejší rozvoj řeči. Při znakování je totiž zapojeno hned několik smyslů a to zejména zrak a sluch. Znamená to, že dítě slovo slyší a prostřednictvím znaku ho i vidí. Spojení znaku a mluveného slova tak napomáhá snadnějšímu a rychlejšímu zapamatování prvních slov a znaků. Rozvíjí se také pohybové dovednosti a myšlení (Suchá, R. 2012, s. 5). Dlouholetý výzkum prokázal, že znakující děti mnohem častěji a lépe komunikují s ostatními a znakování má kladný vliv na jejich rozvoj (Wegnerová, 2011). Po mnohaletém zkoumání se potvrdilo, že znakování usnadňuje pozdější používání jazyka a také sociálně-emocionální vývoj. Dítě je svému okolí schopné srozumitelně sdělit co chce, co vidí a podobně. Znakování pomáhá dítěti dorozumět se s okolím mnohem dříve, než se naučí mluvit (Kosová, M. 2010). Z dlouhodobé studie L. Acredolo a S. Goodwyn vyplynulo, že děti ve věku 24 měsíců, které používaly znakovou řeč, hovořily v průměru jako děti ve věku 27 až 28 měsíců. Oproti dětem, které neznakovaly, měly tedy více, než tříměsíční náskok. Navíc znakující děti sestavovaly podstatně delší věty. Děti ve věku 36 měsíců, které znakovaly, hovořily v průměru jako děti ve věku 47 měsíců, oproti svým vrstevníkům tak byly téměř o celý rok napřed. Po zopakování výzkumu po 7 letech u stejných dětí vyplynulo, že tyto osmileté děti, které jako batolata znakovaly, dosahovaly v inteligenčním testu WISC-III v průměru o 12 bodů více než jejich vrstevníci, kteří znakovou řeč nevyužívali (Tilton, M., Kopřivová, I., Procházková, I., Kormanová, A. 2010). L. Acredolo a S. Goodwyn (2008) uvádějí, proč je znakování prospěšné: přiměje rodiče, aby častěji mluvili, posiluje zájem dětí o mluvení, zvyšuje zájem o knihy a podporuje neurologická spojení v mozku. Autorky také uvádí několik pozitivních vlivů programu: znakování odbourává frustraci. Děti už kolem 9. nebo 10. měsíce vědí, co chtějí a co potřebují, nevědí však, jak to říci. To vede k frustraci jak rodičů, 23
tak samotného dítěte. Díky znakům mohou děti přesně vyjádřit své potřeby, na které pak rodiče mohou pohotově a správně reagovat; znakování pomáhá dětem sdílet svůj svět s blízkými. Miminka pozorují okolí, přemýšlí o věcech a dokonce si je dokážou zapamatovat. Díky znakování jsou rodiče schopní vnímat svět očima svého dítěte; znakování posiluje pouto mezi dětmi a rodiči. Díky znakování spolu rodiče a děti zažívají příjemné chvíle, které přináší větší porozumění; znakování pomáhá rodičům vidět, jak jsou jejich děti chytré. Dítě prostřednictvím znaků dokáže označit osoby, po kterých se mu stýská, vyjadřovat vlastní pocity i pocity ostatních lidí, popisovat nové předměty na základě známých věcí, vyjadřovat vzpomínky apod. Ze studie Claire Vallotton z roku 2005 vychází, že matky znakujících dětí považují své děti za schopnější a vnímavější, dokážou lépe vnímat emoce svých dětí a samy znakující děti se snaží se svými rodiči více komunikovat a pociťují tak méně strachu a úzkosti. C. Valloton zároveň provedla výzkum, kde zkoumala interakce mezi dětmi v raném věku a jejich pedagogy v prostředí jeslí. Došla k závěru, že program Baby Signs snižuje frustraci a agresivitu ve třídě, pomáhá pedagogům být všímavější a lépe reagovat na potřeby dětí, pomáhá s hladším průběhem denního režimu, zvyšuje aktivní učení, povzbuzuje děti již od 9 měsíců k zapojení se do rané konverzace s pedagogy a představuje mezinárodní řeč v prostředí zařízení, kde jsou děti z různých jazykových prostředí (Tilton, M., Kopřivová, I., Procházková, I., Kormanová, A. 2010, s. 5). M. Briant (2010) pak uvádí další přínosy: znakování umožňuje dětem, aby komunikovaly v životě velmi brzy. Díky znakování mohou děti vyjádřit specifické věci (např. strach), umožňuje jim, aby samy volily téma rozhovoru, které je zajímá apod.; znakování zvyšuje sebeúctu. Dítě tak dokáže sdílet se svým okolím myšlenky a má radost, že mu okolí rozumí a považuje za důležité to, co říká; 24
znakování podporuje jazykové dovednosti. Znakující děti mají tendenci mluvit dříve a mít bohatší slovník než jejich neznakující vrstevníci. Dítě se také později snadněji učí další cizí jazyk; znakování zvyšuje gramotnost ve školním věku. Bylo dokázáno, že znakování podporuje úspěšné čtení, psaní, pomáhá při učení pravopisu a zlepšuje paměť tím, že přidává vizuální a kinestetické vjemy ke sluchovým; znakování zvyšuje IQ a EQ (emoční kvocient). M. Tilton v rozhovoru pro Českou televizi uvádí, že znakování má velký vliv jak na intelektuální rozvoj dítěte, tak na emoční inteligenci (EQ), což je vlastně prohloubení vztahu mezi rodičem a dítětem a také prohloubení uvědomění si svých pocitů (Hreňo, J. 2011, záznam rozhovoru v ČT). K. Schutt (2010) ještě doplňuje, že znakování má vliv na: větší slovní zásobu. Používání znakové řeči stimuluje obě hemisféry mozku procvičujeme pravou polovinu pomocí vizuálního podnětu znaků a levou polovinu pomocí mluveného slova. Tato kombinace vizuálních a akustických podnětů umožňuje v mozku vytváření více spojů (synapsí) než na základě pouze slyšeného. Další synapse zvyšují obecnou schopnost dítěte učit se, což se dále projevuje i v jiných oblastech (např. v počítání, psaní, apod.); zlepšení motoriky. Při znakování dítě provádí mnoho pohybů, což zlepšuje motorické schopnosti dítěte a vede ke zvýšené pozornosti (dítě soustředěně pozoruje rodiče při vytváření znaků). Samotné pohyby vyžadují vysokou míru koncentrace a pozornosti, když dítě tvoří znaky pomocí svých končetin. Také bylo zjištěno, že dětská znaková řeč pomáhá zmírnit intenzitu obávané fáze vzdoru (Schutt, K. 2010). Znakující děti mají rovněž nezřídka fotografickou paměť a vybírají si sofistikovanější hry než jejich neznakující vrstevníci. Obohacování znakového slovníku navíc znamená kreativní činnost pro mozek dítěte (Kotábová, K. 2011). 25
Nejčastějším mýtem spojovaným s komunikací dětí prostřednictvím znaků je obava, že znakování může zpomalit nástup mluvené řeči. Tuto domněnku označují odborníci pojmem prarodičovský mýtus. Mnozí rodiče totiž uvádí, že prarodiče, kteří sami při výchově znakování neznali a nepoužívali, jsou přesvědčení, že dítě, které dostane vše, co chce a potřebuje, aniž by používalo slova, se naučí mluvit mnohem později, než kdyby znaky nepoužívalo. Z vědeckých výzkumů a především z praxe lze říci, že je tomu právě naopak. Děti používající znaky nejenže mluví dříve, ale znakování jim navíc prospívá v mnoha aspektech emočního a intelektuálního rozvoje, a to z několika důvodů: 1. znaky nabízejí dětem přiměřeně k jejich vývoji způsob komunikace v době, kdy neumějí mluvit. Stejně jako v okamžiku, kdy se dítě naučí chodit, přestává lézt, stejně je to i s komunikací. Chůze, stejně jako slova dávají totiž dítěti výraznější pocit svobody. Znaky dětem vyhovují ve chvíli, kdy nejsou schopny komunikovat slovy, ale díky řeči mohou komunikovat mnohem rychleji a plněji, proto ji přirozeně upřednostňují. S duševním a fyzickým vývojem přechází dítě přirozeným způsobem na řeč, která mu umožní, aby se se svým okolím mohlo podělit o složitější myšlenky pomocí delších vět; 2. používání znaků poskytne dětem cenné znalosti o tom, jak jazyk funguje, což následně urychluje proces osvojení řeči; 3. znakování podporuje častější komunikaci mezi rodičem a dítětem, která vede k rychlejšímu osvojení mluvené řeči; 4. vždy, když dítě úspěšně použije znak, probíhá v jeho mozku vývoj, kterým se přiblíží k osvojení jazyka. Část mozku, na němž řeč závisí, se postupně vyvíjí s dalšími jazykovými schopnostmi a zkušenostmi dítěte. Prostřednictvím znaků mohou děti zahájit celý proces dříve. Díky dřívější komunikaci se děti také dříve učí, co je zajímá a tento náskok zůstává i do dalších let jejich vývoje (Tilton, M., Kopřivová, I., Procházková, I., Kormanová, A. 2010). Když se děti naučí používat nové zvuky, slabiky nebo slova, zjistí, že je to mnohem jednodušší než používat ruce a hlídat, zda se rodič dívá a vnímá je a přirozeně proto přechází na verbální komunikaci hned, jak jsou jí schopné. Není důležité, kdy začne dítě mluvit, ale kdy začne komunikovat (Solná, G. 2011). 26
Ve většině případů vypadá přechod od znakování k mluvení takto: 1. samostatný znak, 2. znak + slovo užité dohromady, 3. samostatné slovo (Acredolo, L., Goodwyn, S. 2008). P. Hátlová (2012) dodává, že pokud dítě začne znakovat a následně se i rozmluví, u znakování ještě chvíli zůstává a používá obě formy komunikace zároveň. Velmi často se poté ke komunikaci znakem vrací například při únavě, nemoci nebo jiné vypjaté situaci, po skončení takové situace se však opět vrací ke slovům. Znakování však pomáhá i v bilingvální rodině nebo v případě, že se rodiče rozhodnou pro výuku cizího jazyka v raném věku. Co se týká negativ znakování, uvádí S. a E. Kiesterovi (2011), že ačkoliv výsledky dosavadního výzkumu nepřesvědčují, že by znaková řeč v raném věku měla jazykový, kognitivní nebo sociální přínos, není ani dokázáno, že by významně škodila. V této oblasti totiž dosud nebylo provedeno dostatečné množství kvalitních studií. Není však pravděpodobné, že by toto znakování mělo nějaké nevýhody, protože je součástí komunikace s dítětem a ne náhražkou její verbální formy. Důkazy tohoto přínosu jsou však zatím nepřesvědčivé. 27
3 Zkušenosti odborníků a matek se systémem Znaková řeč pro batolata 3.1 Metodologie a cíle výzkumu Charakteristika výzkumného šetření Výzkum je kvantitativního charakteru. Byla použita technika dotazníků s otevřenými a uzavřenými otázkami a byly rozesílány dva různé dotazníky, a to odborníkům a rodičům. Všechny dotazníky byly vyplňovány anonymně. Dotazník pro odborníky obsahoval 10 otázek (viz Příloha č. 1). Byl rozesílán elektronickou formou přímo logopedům, psychologům a pediatrům. Dotazník byl rozeslán celkem 225 respondentům, z nichž odpovědělo 53 respondentů (konkrétně 29 ze 120 logopedů, 8 z 35 psychologů a 16 ze 70 pediatrů). Byli osloveni odborníci jak v České republice, tak na Slovensku. Dotazník pro rodiče obsahoval 17 otázek (viz Příloha č. 2). Byl rozesílán také elektronickou formou do institucí zabývajících se výukou znakování se slyšícími batolaty (např. www.znakovani.cz, www.znakujicibatole.cz apod.) s prosbou o poskytnutí, případně přeposlání rodičům, kteří kurz znakování absolvovali. Dotazník byl rozeslán do 20 institucí a zúčastnilo se ho celkem 55 rodičů. Tento dotazník je zkrácenou a upravenou verzí dotazníku, který pochází z již zrealizované studie Michiganské státní univerzity: Zkušenosti se znakovou řečí pro slyšící batolata v různých kulturách světa. Dotazník poskytla k výzkumu Mgr. Bc. Ivana Procházková, která působí v GoKids! Centru Brno. Výzkumné šetření probíhalo v období září 2012 únor 2013. Cíle výzkumného šetření Hlavním cílem výzkumu bylo zjistit zkušenosti a názory odborníků na systémy znakování se slyšícími batolaty. Také byly stanoveny dílčí cíle výzkumu, a to: zjistit, jak nahlížejí logopedi na systém Znaková řeč pro batolata, zjistit, jak nahlížejí psychologové na systém Znaková řeč pro batolata, zjistit, jak nahlížejí pediatři na systém Znaková řeč pro batolata, 28
zjistit, jaké metody využívají matky při učení nových znaků, zjistit, jaké znaky se děti učí jako první, zjistit, za jakých situací matky s dětmi znakují, zjistit, jaká byla první mluvená slova dítěte. Stanovení hypotéz K dosažení stanovených cílů byly vytyčeny následující hypotézy: H1: Odborníci nemají o systémech znakování velké povědomí. H2: Logopedi se domnívají, že znakování působí spíše negativně na rozvoj dítěte a jeho řeč. H3: Odborníci se ve své praxi zřídka setkávají s dětmi, které používají znaky. H4: První znaky, které dítě začne používat, se týkají spíše praktických věcí, jako je jídlo, spánek apod. H5: Rodiče používají znaky především u běžných denních činností (jídlo, koupel, hry). H6: Se svými dětmi znakují především rodiče s vysokoškolským vzděláním. 3.2 Charakteristika zkoumaného vzorku Výzkum byl zaměřen především na názory a zkušenosti odborníků, ale byli osloveni také rodiče. Výzkumný vzorek byl pak rozdělen do dvou skupin: Skupina O: odborníci, konkrétně kliničtí logopedi a logopedi v logopedických MŠ a ZŠ, dětští psychologové (nejčastěji z Pedagogickopsychologických poraden a ze soukromých praxí) a pediatři. Z důvodu malého počtu českých respondentů byli osloveni také odborníci na Slovensku. Skupina R: rodiče, kteří byli osloveni prostřednictvím institucí zabývajících se výukou znakování. Dotazník tedy vyplňovali rodiče, kteří se zúčastnili těchto kurzů. Z důvodu dostatečného množství respondentů byly kontaktovány pouze české instituce. 29
3.3 Analýza dotazníkového šetření Skupina O V této skupině jsou zahrnuti logopedi, psychologové a pediatři. Počet respondentů Vyjádření v % Ano 35 66% Ne 18 34 % Tab. 1: Povědomí o existenci systému 34% 66% Ano Ne Graf 1: Povědomí o existenci systému Podle tab. 1 a grafu 1 odpovědělo z celkového počtu 53 odborníků ANO 21 logopedů (40 %), 4 psychologové (7 %) a 10 pediatrů (20 %). Odpověď NE zaškrtlo 8 logopedů (15 %), 4 psychologové (7 %) a 6 pediatrů (11 %). Většina z dotazovaných odborníků (tedy 66 %) je obeznámena s existencí programů využívajících znakování se slyšícími batolaty. Počet respondentů Vyjádření v % Ví pouze o existenci 8 23 % Ví pouze orientačně 7 20 % Ví konkrétnější informace 19 54 % Tab. 2: Množství informací o znakování 3% 23% Ví o existenci Ví orientačně 54% 20% Ví konkrétněji Vyřazeno Graf 2: Množství informací o znakování 30
Tab. 2 a graf 2 zobrazují množství informací, které mají jednotliví respondenti. Více, než polovina respondentů (54 %) má o znakování konkrétnější povědomí a zná základní myšlenku systému. Pouze o existenci znakování ví necelá čtvrtina účastníků výzkumu (23 %), tito účastníci uvedli, že nemají o znakování žádné informace. Orientačně má o znakování představu 20 % respondentů, kteří většinou uváděli, že se jedná o komunikaci pomocí gest. Jedna odpověď byla vyřazena. Počet respondentů Vyjádření v % Pozitivní 25 47 % Negativní 10 19 % Neví/nedokáže určit 18 34 % Tab. 3: Názor na znakování 34% Pozitivní 47% Negativní Neví 19% Graf 3: Názor na znakování Názor, že má znakování pozitivní vliv na dítě a jeho rozvoj vyjádřila necelá polovina respondentů 47 %. Jako nejčastější výhody byly uvedeny: zmenšení frustrace, dřívější rozvoj mluvené řeči, lepší uspokojování potřeb dítěte, rozvoj nonverbální komunikace, posílení a rozvoj myšlení, podpora snahy o komunikaci, dítěti se dostává více vjemů, rozvoj motoriky a také to, že dítě bude mít později blíže k dětem se sluchovým postižením. Že má znakování spíše negativní vliv, si myslí 19 % zúčastněných respondentů. Mezi nejčastějšími negativy se objevovaly názory, že: brzdí řeč, podporuje pasivní řeč a dítě nemá potřebu mluvit a dokonce že gesta a znakování jsou nepřirozené. 31
Celých 34 % respondentů nevědělo, zda má znakování pozitivní nebo negativní vliv, nedokázalo se rozhodnout, případně mělo smíšené názory (viz tab. 3 a graf 3). Počet respondentů Vyjádření v % Ano 17 32 % Ne 36 68 % Tab. 4: Setkání se znakujícím dítětem 68% 32% Ano Ne Graf 4: Setkání se znakujícím dítětem Z celkového počtu 53 odborníků odpovědělo ANO 11 logopedů (21 %), 2 psychologové (4 %) a 4 pediatři (7 %). Odpověď NE zvolilo 18 logopedů (34 %), 6 psychologů (11 %) a 12 pediatrů (23 %). Většina z dotazovaných odborníků (tedy 68 %) se ve své praxi nikdy nesetkala se slyšícím dítětem, které by používalo znaky, 32 % odborníků se ve své praxi alespoň jednou s takovým dítětem setkala (viz tab. 4 a graf 4). Počet respondentů Vyjádření v % Použití znaku 2 11 % Použití verbálního projevu 3 18 % Pomoc matky s komunikací 3 18 % Nevyjádřilo se 9 53 % Tab. 5: Komunikace při setkání 32