Specifický poměr zdvořilosti a oslovování v

Specifický poměr zdvořilosti a oslovování v češtině (Tilman Berger, Tübingen) Zdvořilost a oslovování se staly předmětem jazykovědeckého bádání až poměrně nedávno, v podstatě od šedesátých let minulého století. Zpoždění hlavně souvisí s tím, že jde o otázky spojené s pragmatikou, tj. s užíváním jazyka v konkrétních situacích, a jen v menší míře o gramatiku v užším slova smyslu. Na začátku svého příspěvku chci dát obecný přehled o průzkumu zdvořilosti a oslovování a vykládat, které kategorie je třeba rozlišovat při popisu fenoménů a jak je poměr gramatikalizovaných a lexikalizovaných výrazových prostředků k volně tvořeným. Potom se chci zabývat dosavadními pracemi o zdvořilosti a oslovování v češtině. Dám přehled o nejdůležitějších jazykových prostředcích, které se dají postřehnout v češtině, a zařadím různé koncepce k popisu těchto prostředků do směrů, zastoupených v světové lingvistice. Na konci příspěvku se pokusím o první, zatím předběžnou charakteristiku specifik českého zdvořilostního systému. Je poměrně složité dát přesnou definici zdvořilosti a zvlášt jazykové zdvořilosti. Jak zdůrazňuje Rathmayrová (1996, 362), umíme sice ve většině případů posoudit, které z dvou vyjádření je zdvořilejší (myslím tu hlavně na prosby, výzvy atd., ale platí to v jistém smyslu také pro jiná vyjádření), ale máme značné potíže izolovat jednotlivé faktory. Proto chci tu zdvořilost definovat velmi všeobecně jako přiměřené resp. adekvátní chování, které poléhá na víceméně povědomé strategii výběru mezi několika jazykovými prostředky v závislosti na situaci a na poměru mezi mluvčím a adresátem, přičemž zvolené prostředky naznačují adresátovi mimo jiné postoj mluvčího k němu. Brownová a Levinson (1987) zavedli v této souvislosti pojmy pozitivní a negativní zdvořilosti. V případě pozitivní zdvořilosti, kterou bych spolu s Rathmayrovou chtěl spíše pojmenovat jak solidaritní zdvořilost, jde o takové chování, kde mluvčí zdůrazňuje, že adresát a on mají společné zájmy a patří vlastně do téže sféry, v případě negativní neblo distanční zdvořilosti mluvčí zase zdůrazňuje, že se nechce vměšovat do sféry adresáta. Jak je už jasné z titulu mého příspěvku, zastávám názor, že oslovování není součástí zdvořilosti a mělo se popisovat jako zvláštní fenomén. Rozhodující je přitom, že oslovování ve většině případů nezavisí na pragmatických faktorech situace, nýbrž na sociálním vztahu mluvčího a adresáta. Následuji přitom Kasperové (1990), která charakterizovala oslovování velmi výstižně jako sociální indexování ( social indexing ). Když se soustřed ujeme na vztah dvou konkrétních osob, můžeme pozorovat, že aspoň pronominální oslovování (tj. opozice důvěrného tykání a distancovaného vykání ) Vyjde ve sborníku Čeština univerzália a specifika IV 1

je stabilní v tom smyslu, že si ty dvě osoby bud ve všech situacích tykají anebo ve všech situacích vykají anebo mají asymetrický vztah. O pragmatické variaci by se snad mohlo mluvit jen v tom případě, že si dvě osoby veřejně vykají a soukromně tykají (tento fenomén existuje v mnoha jazykových kulturách a není řídký ani v češtině), ale i tady jde o pevná sociální pravidla. Také nominální oslovování je ve své centrální části (v češtině jde bud o oslovování křestním jménem nebo pane/paní +titul nebo pane/paní + příjmení) stabilní a proto nepodléhá pragmatickým faktorům, periférní způsoby oslovování (jako např. vážení přítomní) mohou fungovat jinak. Oslovování je však, jak ukazují typologicky založené práce, které přihlížejí také k exotickým jazykům, jen zvláštní případ všeobecnější kategorie, kterou chci podle Haaseho (1994) nazvat úctou (Haase užívá německý výraz Respekt ). V dnešní češtině (jak i ve většině evropských jazyků) totiž označujeme honorifikaci adresáta jenom v případě, že se o něm ve větě vzmiňujeme (a pojmenujeme ho distancovaným zájmenem vy), existují však také jazyky, kde se vyjadřuje vztah k adresátovi i tam, kde se o něm nemluví. Haase uvádí příklady z koreánštiny a baskičtiny, podobné mechanismy však existovaly v starší ruštině, kde částice s (tzv. slovo-er) měla právě tento význam (sr. větu jak Telega priechalas ). V tomto případě Haase mluví o honorifikaci adresáta ( Adressatenhonorifikation ), existuje kromě toho možnost honorifikace referenta ( Referentenhonorifikation ), když mluvčí vyjadřuje distancovaný vztah k někomu, o němž mluví. Do jisté míry to můžeme pozorovat také v češtině, když se oslovování zrcadlí také v mluvení o někom, např. když o osobě, které normálně říkám pane profesore, také mluvím jako o panu profesorovi (a neužívám např. prostě příjmení). V některých českých nářečích (hlavně na Moravě) se takový vztah mohl vyjadřovat také plurálovou shodou, sr. věty jako pan farář už přišli a pod. Na tyto jevy už dříve upozorňoval český japanolog Neustupný v pracích, které většinou nebyly vnímány v světové lingvistice. Je však třeba zdůraznit, že on rozlišoval mezi zdvořilostí a úctou (a vzmínil se je krátce o pragmatických výrazových prostředcích). Také uvnitř oblasti zdvořilosti můžeme rozlišovat volnější a frazeologizovanější prostředky, když např. srovnáváme formule jako prosím, děkuji, ale i nemohl byste (informovat Pavla) s delšími zdvořilými vyjadřeními, kde už není možné bezprostředně spojit zdvořilost s nějakým prvkem věty (sr. věty jako jestli vám to nebude potíže, tak informujte Pavla. Takto vidíme, že jak pro oslovování tak i pro zdvořilost existují centrální a periférní prostředky: centrum periférie ZDVOŘILOST volné užívání frazeologizované užívání pragmatických prostředků pragmatických prostředků (poměrně stabilní) OSLOVOVÁNÍ/ÚCTA centrální prostředky periférní prostředky oslovování oslovování (závislé na pragmatických faktorech) Lingvistická literatura, věnovaná těmto jevům, se většinou soustřed uje na jednu z dvou oblastí a zanedbává druhou. V pragmaticky založených pracích o zdvořilosti (např. Leech 1977, 1983; Brown, Levinson 1987; Held 1995) se o oslovování bud 2

nemluví (tak je to u Leeche) anebo se o něm jedná jako o jednom z mnoha faktorů zdvořilostních strategií (tak se k tomu staví Brownová a Levinson a také Heldová). Práce věnované oslovování naopak často užívají termín zdvořilost pro distancované formy oslovování a ani se nezmiňují o pragmatických prostředcích (např. Brown, Gilman 1961, Winter 1984 aj.), totéž platí pro zmíněné práce Neustupného (1978) a do jisté míry také Haaseho (1994). V titulu své knihy Haase mluví o tom, že kategorie úcty je gramatikalizovanou formou zdvořilosti. Představa, že bychom mohli rozlišovat mezi volnými, pragmatickými prostředky zdvořilosti z jedné strany a pevnými, gramatikalizovanými prostředky úcty z druhé, je zavádějící, ale podle mého názoru nesprávná. Je sice pravda, že gramatikalizované prostředky v užším slova smyslu existují jenom pro úctu, jak pro zdvořilost, tak pro oslovování (popř. úctu) jsou však vedle volných (tj. pragmaticky užívaných) výrazových prostředků charakteristické různé lexikalizované prostředky. Sr. následující přehled: gramatikalizované lexikalizované volné prostředky prostředky (pragmatické) prostředky ZDVOŘILOST mluvení o třetích modální slovesa osobách různé částice zdvořilá slovesa vid (např. ráčit) deminutiva atd. rutinní obraty OSLOVOVÁNÍ/ÚCTA pronominální základní typy periférní typy oslovování (tykání nominálního nominálního vykání) oslovování oslovování Zatím nebyla napsána žádná větší, zevrubná práce o zdvořilosti a oslovování v češtině, i když existuje řada menších studií o jednotlivých jevech. Nejvíce údajů o obou oblastech nacházíme v prakticky zaměřené konfrontativní práci Formanovské a Tučného (1986) a ve všeobecném přehledu Rulfové (1984). Tatáž autorka v novější době napsala studii o zdvořilosti a jazykové etiketě (Švehlová 1994), jež je věnována spíše obecným otázkám (i když se uvádějí české příklady) 1. Pronominálním oslovováním se zabývají starší práce Vanka (1979) a Vachka (1986), dějinám vykání a onikání je věnována důkladná disertační práce Betsche (2000). O nominálním oslovování ve srovnání s ruštinou a srbochorvatšinou psala Rathmayrová (1992), o systematizaci jsem se pokusil i já ve svém článku z roku 1995. Knéřová (1995) a Ehlers/Knéřová (1997) prováděli empirický průzkum se zajímavými výsledky (které však platí jenom pro oslovování neznámých osob, jež podle mého názoru patří k periférii). Nejrůznějšími formami oslovování (od pronominálního k různým typům nominálního) se zabývá studie Švehlové (1995). Společným problematickým rysem všech českých prací je, že soustavně užívají termín zdvořilost při popsání oslovování, zvlášt výrazně se to projevuje v práci Švehlové, kde se o základních (a podle mého názoru systémových) jevech mluví jen 1 Srdečně děkuji paní doc. I. Nebeské, která mě na brněnské konferenci laskavě upozornila na novější práce Švehlové, které mi bohužel nebyly známé. 3

velmi málo. O pragmatických strategiích zdvořilosti bylo napsáno mnohem méně. Zmiňuje se o nich už článek Rulfové z roku 1984, speciální studie o jednotlivých strategiích psal Nekula (1994, 1995). Mnoho údajů je také možná nalézt v pracích Hoffmannové a Müllerové (1999, 2000 aj.). Chvály hodné je, že se v novější vyskytují údaje o oslovování a zčásti také o zdvořilostních stratégiích v českých mluvnicích (což např. vůbec neplatí ani pro německé ani pro ruské mluvnice). Chci tu poukázat na údaje v Příruční mluvnici češtiny (1995, sr. s. 605n., 678n a jinde) a na srovnávací česko-německou mluvnici Štíchy (v tisku). Dále chci dát přehled hlavní vlastnosti českého systému oslovování a zdvořilosti, se zvláštním ohledem na typologické rysy tohoto systému (omezuji se přitom na takové prostředky, které jsou gramatikalizovány nebo lexikalizovány a vylučuji čistě pragmatické prostředky jako částice, diminutiva, slovesný vid atd.): 1. Pronominální oslovování je charakterizováno binární opozicí důvěrného tykání a distancovaného vykání (sr. Rulfová 1984, 86n., Knéřová 1995, 37 aj., PMČ 1995, 678n.). Užívání plurálových forem pro oslovování jedné osoby, k níž má mluvčí distancovaný vztah, není přitom úplně totožné s normálním plurálem. V minulém čase čeština užívá zvláštní formu shody (např. byl/byla jste vs. byli/byly jste, když se oslovuje několik osob), což znamená, že je vykání opravdu gramatikalizováno (to pro většiny jiných jazyků, v nichž se vyká, neplatí). Jinak by bylo zajímavé prozkoumat, do jaké míry se rozlišuje rozsah vykání v češtině od jiných jazyků. Osobně jsem vždycky měl dojem, že se v české kultuře tyká více než např. v německé a ruské (sr. k tomu také Rathmayr 1992, 290). Knéřová (1995) a Ehlers/Knéřová (1997) tvrdí opak, v jejich experimentech však šlo hlavně o oslovování neznámých osob, nikoliv o ustálené vztahy osob, které se mezi sebou znají. O jiných, často pragmaticky motivovaných užíváních kategorie osoby podrobně informuje Rulfová (1984, 88n.). Podává také několik informací o zastaralém onikání a onkání (viz k tomu také Vachek 1986 a velmi podrobně Betsch 2000). 2. Nominální oslovování je ve svém jádře, jak už bylo řečeno, charakterizováno protikladem tří forem, totiž křestního jména, pane/paní +titul a pane/paní + příjmení (viz Berger 1995, Knéřová 1995, 37n.). Další formy oslovování (např. pouhým titulem, pane/paní + křestní jméno atd.) sice existují, jsou však většinou stylisticky příznačné a užívají se za zvláštních, pragmaticky odůvodněných podmínek a poměrně zřídka (přehled, který dává Švehlová 1995, je sice imponující, není však vůbec jasné, jak často jsou tyto možnosti zastoupeny v reálním diskurzu). Trojčlenný systém je poměrně stabilní, když ho srovnáváme např. s němčinou (kde užívání titulů klesá a pomalu se už stává periférním), ale také s polštinou: Tam sice existuje také protiklad tří forem (totiž křestního jména, panie/pani +titul a panie/pani + křestní jméno), ale periférní oslovování hrají větší roli než v češtině (viz Berger 2001) a variace mezi různými oslovováními je větší a zčásti podmíněna pragmatickými faktory. V češtině se variace omezuje na výběr mezi několika tituly, které příslušejí jedné osobě. 2 Celkem můžeme cha- 2 Když je někdo zároveň profesor a děkan, existuje konkurence mezi oslovováními pane profesore a pane děkane, která se zřejmě řídí pragmatickými pravidly. Oslovování tytéž osoby s pane + příjmení je v české 4

rakterizovat centrální část českého nominálního oslovování jak poměrně málo pragmatickou, periférie vypadá podobně jako v jiných jazycích. 3. Způsob, jak mluvíme o (přítomných nebo nepřítomných) třetích osobách, závisí zčásti na tom, jak tyto osoby oslovujeme, kromě toho je však řízen různými pragmatickými faktory, jak jsem to popsal na příkladu ruštiny v článku z roku 1999. Mohu tutéž osobu např. pojmenovat jako pan profesor Novák, pan Novák nebo Jan (a když dotyčný má nějakou funkci, bude tam ještě více možností, jak např. pan proděkan nebo pod.), jaký tvar vyberu, závisí zaprvé na tom, jak ho oslovuji já a adresát (o někom, komu oba vykají, nebude se mluvit křestním jménem), ale také hrají velkou roli pragmatické faktory, spojené se zdvořilostí. 4. Frazeologizovaným prostředkům pro vyjádření jistých řečních aktů (jako proseb, rad, nabídek atd.) bylo v české lingvistické literatuře zatím věnováno poměrně málo pozornosti. Kromě krátkého přehledu u Rulfové (1984, 94n) máme článek Obenbergerové (1992) a katalóg nepřímých řečních aktů v PMČ (1995, 605), kde se např. uvádějí různé varianty proseb 3 a nabídek 4. Dozvídáme se tam, že se rozkazovací způsob užívá poměrně často i ve zdvořilých výzvách (v tom je čeština blízká jiným slovanským jazykům) a že se pouhý kondicionál (se záporem nebo i bez) užívá jako zdvořilá výzva (Nešel byste se mnou na pivo?), což např. v ruštině je vyloučeno (sr. Formanovskaja, Tučný 1986, 164). Důležitou roli jako indikátor zdvořilosti hraje také záporná částice ne-. Poměr mezi zmíněnými prostředky je však zatím spíše nejasný a nemůžeme bezprostředně definovat škálu zdvořilých proseb jako např. v ruštině (skažite, požalujsta vy ne skažete vy ne mogli by skazat ) nebo angličtině (viz k tomu Leech 1983, 107n.). např. pokládá Rulfová variantu s kondicionálem za způsob, jak zdůraznit vyšší pozici adresáta, kdežto pro Obenbergerovou stojí na vyšším konci škály prosby jako Nemohl byste to přinést zítra? Celkově se dá situace popsat tak, že postavení kondicionálu mezi jinými prostředky musí ještě být vyjasněno podrobněji, totéž platí pro roli negace jako ukazatele zdvořilosti, který už není obligatorní jako v ruštině (viz k tomu Betsch v tisku) a v jistých kontextech přijímá sekundární pragmatické úkoly, jako např. naznačení výčitky. 5. O rutinních formulích v smyslu Coulmase (1981) existuje ještě méně prací. Zmiňuje se o nich velmi krátce Rulfová (1984, 85n), máme velmi zajímavý Stichův článek o historickém vývoji formule zůstávám s pozdravem (sr. Stich 1974), jinak jsme odkázáni na údaje slovníků, když se například chceme dozvědět o rozlišování formulí jako děkuji děkuju díky dík. První studie s pomocí Českého národního korpusu, ale také dotazníků ukázaly, že jsou české formule mnohem méně závislé na pragmatických faktorech jak např. ruské a že o výběru mezi kultuře neobvyklé a velmi nezdvořilé (i když se občas vyskytuje), kdežto v Německu je už málem normální. 3 Můžete informovat Pavla? Nemůžete informovat Pavla? Mohl byste informovat Pavla? Nemohl byste informovat Pavla? Neinformoval byste Pavla? Informoval byste Pavla? 4 Chcete si prohlédnout naše sbírky? Nechcete si prohlédnout naše sbírky? Chtěl byste si prohlédnout naše sbírky? Nechtěl byste si prohlédnout naše sbírky? 5

variantami rozhodují často syntaktické faktory. 5 Velmi zajímavý je fakt, že se v češtině užívají rutinní obraty poměrně často v komplexnějších prosbách, sr. příklady jako Nebyl byste tak hodný a (ne)pomohl mi s tím kufrem?, které jsou v němčině a ruštině sice možné, ale zdaleka ne tak časté. Když shrňujeme všechna pozorování, můžeme říct, že je pro češtinu charakteristický pevný a stabilní systém oslovování (a pravděpodobně také rutinních formulí), kdežto pragmatické mechanismy zdvořilosti jsou méně frazeologizované než v jiných jazycích a podléhají silnějším individuálním variacím. Čeština je v tomto ohledu typologicky pravý opak angličtiny, kde je oslovování málo diferencováno, ale zato existuje vytříbená škála nepřímých řečních aktů. Němčina a ruština jsou bližší češtině ve větší váze oslovování (význam kterého v němčině však ubývá), angličtině jsou zase bližší v oblasti nepřímých řečních aktů (i když zvlášt ruská škála je mnohem kratší než anglická). Jasná převaha oslovování nad pragmatickou zdvořilostí snad také vysvětluje, proč tolik českých badatelů zatím ignorovala opozici mezi oběma oblastmi a popisovala systém oslovování s termíny, určenými spíše pro popsání pragmatické zdvořilosti. Literatura BERGER, T. (1995): Versuch einer historischen Typologie ausgewählter slavischer Anredesysteme. In: Weiss, D. (ed.): Slavistische Linguistik 1994, München: Sagner, s. 15 64. BERGER, T. (1997): Alte und neue Formen der Höflichkeit im Russischen eine korpusbasierte Untersuchung höflicher Direktiva und Kommissiva. In: Kosta, P. Mann, E. (eds.): Slavistische Linguistik 1996, München: Sagner, s. 9 29. BERGER, T. (1998): Äußere Einflüsse und interne Faktoren bei der Herausbildung der slavischen Anredesysteme, Die Welt der Slaven 43, s. 309-324. BERGER, T. (1999): Distanzierte und vertraute Formen des Sprechens über Dritte im Russischen. In: Rathmayr, R. Weitlaner, W.: Slavistische Linguistik 1998, München, s. 17 45. BERGER, T. (2001): Semantik der nominalen Anrede im Polnischen und Tschechischen. In: Chrakovskij, V.S., Grochowski, M., Hentschel, G. (eds.): Studies on the Syntax and Semantics of Slavonic Languages, Papers in Honour of Andrzej Bogusławski on the Occasion of his 70th Birthday, Oldenburg: BIS, s. 39 50. BETSCH, M. (2000): Diskontinuität und Tradition im System der tschechischen Anredepronomina (1700-1850). München: Sagner. BETSCH, M. (v tisku): Questions as Indirect Requests in Russian and Czech. In: Jaszczołt, K. Turner, K. (eds.): Meanings in Contrast: The Cambridge Papers, Amsterdam/Philadelphia: Pragmatics & Beyond. 5 Izolovaně se užívají nejčastěji dík a děkuju, když se zd ůrazňuje, komu se děkuji, užívá se spíše děkuji (děkuji Vám), když se zd ůrazňuje, za co se děkuje, spíše díky (díky za dopis). Ve všech případech však jde o tendence, nikoliv o tvrdá pravidla (samozřejmě se vyskytují i doklady jako děkuji za dopis atd.). 6

BROWN, R. GILMAN, A. (1960): The pronouns of power and solidarity. In: Sebeok, T.A. (ed.): Style in language, Cambridge/Mass.: MIT Press, s. 253 276. BROWN, P. LEVINSON, S. (1987): Politeness. Some universals in language usage. Cambridge: Cambrigde University Press. COULMAS, F. (1981): Routine im Gespräch. Zur pragmatischen Fundierung der Idiomatik. Wiesbaden. EHLERS, K.-H., KNÉŘOVÁ, M. (1997): Tschechisch förmlich unverschämt deutsch? Arbeitsbericht zu einer konstrastiven Untersuchung des Anredeverhaltens. In: Höhne, S. Nekula, M. (eds.): Sprache, Wirtschaft, Kultur. Deutsche und Tschechen in Interaktion, München: Judicium, s. 189 214. FORMANOVSKAJA, N. TUČNÝ, P. (1986): Russkij rečevoj ėtiket v zerkale češskogo. Moskva: Russkij jazyk. HAASE, M. (1994): Respekt: Die Grammatikalisierung von Höflichkeit. München, Newcastle: Lincom. HELD, G. (1995): Verbale Höflichkeit. Studien zur linguistischen Theoriebildung und empirische Untersuchung zum Sprachverhalten französischer und italienischer Jugendlicher in Bitt- und Dankessituationen. Tübingen: Narr. HOFFMANNOVÁ, J. MÜLLEROVÁ, O. (2000): Jak vedeme dialog s institucemi. Praha: Academia. HOFFMANNOVÁ, J. MÜLLEROVÁ, O. ZEMAN, J. (1999): Konverzace v češtině při rodinných a přátelských návštěvách. Praha: Trizonia. KASPER, G. (1990): Linguistic Politeness, Journal of Pragmatics 14, s. 193 218. KNÉŘOVÁ, M. (1995): Ke způsobům oslovování v mluvených projevech, Naše řeč 78, s. 36 44. LEECH, G.N. (1977): Language and tact. Trier: University of Trier Linguistic Agency. LEECH, G.N. (1983): Principles of pragmatics. London: Longman. OBENBERGEROVÁ, D. (1992): Politeness of English and Czech Requests, Linguistica Pragensia 2, s. 93 100. Příruční mluvnice češtiny (vyd. P. Karlík aj.). Praha, Brno 1995. (= PMČ) NEKULA, M. (1994): Některé zdvořilostní strategie a jejich výrazové prostředky v češtině. In: Přednášky a besedy z XXVII. běhu LŠSS, s. 54 58. NEKULA, M. (1995): Jedna zdvořilostní strategie a její výrazové prostředky. In: Přednášky a besedy z XXVIII. běhu LŠSS, s. 65 70. NEUSTUPNÝ, J.V. (1978): The Communication of Politeness. In: Neustupný, J.V.: Post-Structural Approaches to Language, Tokyo: University of Tokyo Press, s. 185 212. 7

RATHMAYR, R. (1992): Nominale Anrede im gesprochenen Russischen, Serbokroatischen und Tschechischen. In: Reuther, T. (ed.): Slavistische Linguistik 1991, München: Sagner, s. 265 309. RATHMAYR, R. (1996): Sprachliche Höflichkeit: Am Beispiel expliziter und impliziter Höflichkeit im Russischen. In: Girke, W. (ed.): Slavistische Linguistik 1995, München: Sagner, s. 362 391. RULFOVÁ, M. (1984): Zur Problematik der sprachlichen Etikette im Tschechischen. In: Kořenský, J., Hoffmannová, J. (eds.): Linguistica X, Text and the Pragmatic Aspects of Language, Praha: ČSAV, s. 79 100. STICH, A. (1974): Zůstávám s pozdravem (Příspěvek k sociolingvistice českých zdvořilostních obratů), Naše řeč 57, s. 175 182. ŠTÍCHA, F.: Srovnávací gramatika česko-německá. V tisku. ŠVEHLOVÁ, M. (1994): Zdvořilost a řečová etiketa (Univerzálie řečové interakce), Filologické studie 19, s. 39 61. ŠVEHLOVÁ, M. (1995): K problematice oslovení v češtině. In: Rozumět jazyku, Sborník k významnému životnímu junileu univ. prof. PhDr. Radoslavy Brabcové, CSc., Praha: Pedagogická fakulta, s. 73 81. VACHEK, J. (1986): Some Remarks on Personal Pronouns in the Addressing Function. In: Nekvapil, J., Chloupek, J. (eds.): Reader in Czech Sociolinguistics, Praha: Academia, s. 274 286. VANEK, A.L. (1979): The Grammatical Category of Person in Czech. Toward a holistic theory of communication. In: Comrie, B. (ed.): Classification of grammatical categories, Urbana/Edmonton: Linguistic Research Inc., s. 209 248. WINTER, W. (1984): Anredeverhalten. Tübingen: Narr. 8

Résumé Der Artikel befasst sich mit der Problematik der Abgrenzung von Anrede und Höflichkeit, mit spezieller Anwendung auf das Tschechische. Es wird zunächst gezeigt, dass eine Trennung beider Bereiche sinnvoll ist, da die Anredeformen und einige weitere sprachliche Phänomene, die unter dem Begriff Respekt zusammengefasst werden können, nicht in Abhängigkeit von der Situation variieren, sondern soziale Beziehungen widerspiegeln, während der Begriff Höflichkeit für pragmatische Strategien im engeren Sinne reserviert werden sollte. Der Verfasser gibt dann einen Überblick über verschiedene Abstufungen von Anrede/Respekt und Höflichkeit im Allgemeinen und speziell im Tschechischen und zeigt abschließend, dass das Tschechische vor allem über ein ausdifferenziertes System von Anredeformen und Routineformeln verfügt, während die höflichen indirekten Sprechakte eher schwach phraseologisiert sind. Diese Tatsache erklärt schließlich auch, warum die systematische Trennung zwischen beiden Bereichen in der bisherigen Tradition eine eher geringe Rolle gespielt. 9