William Styron Sophiina volba PAMÁTCE MÉHO OTCE ( )

Transkript

1 William Styron Sophiina volba PAMÁTCE MÉHO OTCE ( ) Wer zeigt ein Kind, so wie es steht? Wer stellt es ins Gestirn und gibt, das Maß des Abstands ihm in die Hand? Wer macht den Kindertod aus grauem Brot, das hart wird oder läßt ihn drin im runden Mund so wie den Gröps von einem schönen Apfel? Mörder sind leicht einzusehen. Aber dies: den Tod, den ganzen Tod, noch vor dem Leben so sanft zu enthalten und nicht bös zu sein, ist unbeschreiblich. Von der vierten Duineser Elegie RAINER MARIA RILKE je cherche la région cruciale de l ame, ou le Mal absolu s oppose á la fraternité. Lazare, 1974 ANDRÉ MALRAUX Kdo zjeví dít tak, jak stojí? Kdo je v hvzdu postaví, dá míru vzdálenosti mu v ruku? Kdo že smrtku uhnte z šedého chleba, který tvrdne nechá ji v oblých ústech jako jadrník krásného jablka? Ach, do vrah tak snadno vidt. Ale to zde: Smrt, tu celou smrt, než poals ješt žít, mít nžn v sob, zloby necítit, je nevýslovné. Ze tvrté Elegie z Duina RAINER MARIA RILKE (Peklad Pavel Eisner) hledám prazákladní oblast duše, kde stojí absolutní zlo proti bratrství. Lazare, 1974 A NDRÉ MALRAUX 1 V tch dobách bylo tém nemožné najít na Manhattanu laciný byt, takže jsem se musel nasthovat do Brooklynu. To bylo roku 1947 a jedním z píjemných rys toho léta, na nž se tak živ pamatuji, bylo ovzduší, slunené a mírné, prosycené vní kvtin a psobící dojmem, jako by ty dny uvízly ve zdánliv vném jarním poasí. Jestliže už za nic jiného, tak za tohle jsem byl vden, protože moje mládí, aspo takový jsem ml pocit, se ocitlo na dn. Bylo mi dvaadvacet let a usilovn jsem se snažil stát se aspo jakýmsi spisovatelem, ale zjistil jsem, že tvrí žár, který m v osmnácti svým mohutným nemilosrdným plamenem tém sežehl, zaal skomírat a promnil se v matné lodivodovo blikátko, odrážející než chatrné stopy žáru v mých prsou nebo kde kdysi mé lanící ambice pebývaly. Ne že bych už vbec nechtl psát, poád jsem zoufale toužil napsat román, který jsem tak dlouho nosil uvznný v hlav. Potíž byla v tom, že jsem napsal pár prvních zdailých odstavc, a nebyl jsem s to stvoit další, nebo abych se to pokusil vyjádit poznámkou Gertrudy Stránka 1

2 Steinové o menších autorech Ztracené generace ml jsem šávu, ale ta nechtla téct. K dovršení všeho zlého jsem byl bez místa, ml hrozn málo penz a zvolil jsem dobrovolné vyhnanství ve Flatbushi, kde jsem byl jako i jiní mí krajané jen další hubený a osamocený mladý Jižan, který se zatoulal do židovského království. Mžete mi íkat Stingo. Pod tou pezdívkou jsem byl tehdy známý, pokud mi vbec nkdo njak íkal. Jméno pochází ješt z mých stedoškolských let tam dole v mém rodném stát Virginii. Ta škola byla píjemná instituce, do které m poslal ve trnácti letech mj ponkud z míry vyvedený tatínek, když po maminin smrti zjistil, jak tžko m zvládá. Mezi mé další klackovské vlastnosti patila též oividná nedbalost, pokud šlo o hygienu, takže brzy jsem zaal být znám jako Smraoch Stinky. Jenže léta ubíhala. Drsný žernov asu spolu se zásadní zmnou návyk (hanba m dohnala tém až k posedlosti istotou) tu tvrdou dvouslabinou úsenost jména postupn ohladily a setely na ponkud píjemnji znjící nebo mén nevábné, ale rozhodn psobivjší Stingo. Nkdy mezi ticítkou a tyicítkou jsem se s tou pezdívkou njakým záhadným zpsobem rozlouil; Stingo se prost z mého živobytí vypail jako bledý pízrak a mn ta ztráta byla úpln lhostejná. Ale v dob, o které píši, jsem poád ješt Stingo byl. Mže sice ponkud mást skutenost, že se to jméno v poáteních partiích románu nevyskytuje, ale chtl jsem zdraznit, že tu líím až podivínské a samotáské údobí svého života, kdy jsem byl jako šílený poustevník v jeskyni na njaké hoe a kdy m vlastn nikdo žádným jménem neoslovoval. Byl jsem rád, že jsem pišel o místo s výjimkou vojny první a jediné postavení s pravidelným platem v mém život i když ta ztráta vážn ohrozila mou již beztak skrovnou solventnost. Dnes si myslím, že bylo docela pínosné zjistit už tak záhy v život, že se nikdy nikam nebudu hodit jako úada. Když uvážím, jak jsem se v tom míst zpoátku zhlížel, tak m vlastn až pekvapil ten pocit úlevy a skoro jakéhosi rozjaení, s jakým jsem po pouhých pti msících propuštní pijal. V sedmatyicátém roce byla místa vzácná, zvlášt v nakladatelstvích, ale pálo mi štstí a dostal jsem zamstnání u jednoho z nejvtších knižních nakladatelství, kde m ustanovili mladším redaktorem, což byl eufemismus pro lektora rukopis. Že ml v tch dobách, kdy byl dolar daleko vzácnjší než dnes, rozhodující slovo nakladatel, to lze pochopit už z holé sumy mého platu tyicet dolar týdn. Po odetení daní to znamenalo, že anemický šek, který mi na stl každý pátek položila malá pihrblá ženská, jež mla na starosti výplaty, pedstavoval výdlek ve výši nco málo pes devadesát cent za hodinu. Ale m ani v nejmenším nepohoršovala okolnost, že tuhle kuliovskou mzdu mi vyplácela jedna z nejmocnjších a nejbohatších nakladatelských firem na svt; byl jsem chudý, nic m nemohlo zkrušit a ke svému zamstnáni jsem pistupoval aspo na samém zaátku se smyslem pro vznešený cíl; a vedle toho sliboval tento typ práce jako odškodnni možnost seznámit se blíž se svtem slávy: obd ve slavném klubu 21 s Johnem O Harou, spolenost intelektuáln záících a vynikajících, ale nicmén svtsky žádostivých spisovatelek, které zjihnou v zái mého redaktorského dvtipu, a tak dál. Jenže brzy se ukázalo, že nic z toho všeho se neuskutení. Tak za prvé nakladatelství které se živilo pevážn uebnicemi, prmyslovými pírukami a technickými periodiky v oblastech tak rznorodých a odlehlých, jako je teba pstování prasat a vda o chodu márnic a výrob plastických hmot sice skuten vydávalo jako druhotnou produkci romány a umleckou literaturu faktu, a tudíž potebovalo síly mladších estét, jako jsem byl já, ale seznam autor by sotva zaujal nkoho, kdo se literaturou zabývá vážn. V dob, kdy jsem se tu objevil já, byli dvma prominentními spisovateli, kterým tu dávali zelenou, jeden penzionovaný admirál od námoní flotily z druhé svtové války a jeden exkomunista s výjimen pošramoceným charakterem, jehož kniha v duchu mea culpa, publikovaná pod cizím jménem, si docela obstojn vedla na seznamu bestseller. Po spisovatelích povsti Johna O Hary (i když jsem ml daleko skvlejší literární idoly a O Hara pro m pedstavoval spíš ten typ autora, s ním si mže mladý redaktor nkam vyrazit a opít se s ním) po takových tu nebylo ani stopy. Navíc tu však psobil onen depresivní aspekt práce, ke které m posadili. Tou dobou postrádala firma McGraw-Hill & Company (tak se mj zamstnavatel jmenoval) jakékoli literární éclat: vydávala totiž tak dlouho a s takovým zdarem všechny ty tžkopádné práce z oblasti technologie a techniky, že ta titrná redakce knížek pro bžný trh, kde jsem se pachtil já a která aspirovala na skvlost firem jako Scribner nebo Knopf, byla pokládána v nakladatelské branži za špatný vtip. Bylo to nco podobného, jako kdyby takové hokynáské organizace, jako jsou Montgomery Ward nebo Masters, mly tu drzost a otevely si exkluzivní salon, kde by prodávaly norkové a inilové kožešiny, piemž by všichni lidé od branže vdli, že to je obarvený bobr importovaný z Japonska. A tak mi v mém ranku nejnižšího redaktorského poskoka v nakladatelské hierarchii nejen nebylo dovoleno lektorovat rukopisy teba jen doasných hodnot, ale byl jsem nucen prokousávat se denn romány, povídkami i literaturou faktu, jež mly hodnotu pímo nejskrovnjší haldami kávou politých a ohmataných stránek rukopis Hammermilla Bonda, jejichž omšelý poniený vzhled byl dostateným svdectvím o autorov krajn zoufalé situaci (nebo o podobné situaci jeho agenta) a zárove o funkci firmy McGraw-Hill jakožto nakladatelství posledního útoišt. Avšak ve svém vku a s tou špetkou znalosti anglické literatury, která ze mne inila posuzovatele tak divoce nároného, jako byl Matthew Arnold, redaktora, který bezvýhradn trval na tom, aby psané slovo píkladn prezentovalo jenom to nejvážnjší a nejvýš pravdivé, jsem pistupoval k tm ztraceným plodm osamocené a kehké touhy tisíc neznámých s kategorickým odosobnným pohrdáním opice, která si z kožichu vybírá hmyz. Byl jsem neoblomný, nemilosrdný, nesnesitelný, trhal jsem vše na kusy. Vysoko ve svém sklenném kutloušku dvacátého poschodí Stránka 2

3 nakladatelství McGraw-Hill architektonicky impozantního, ale duševn vyerpávajícího zeleného mrakodrapu na západní Dvaatyicáté ulici chrlil jsem na ty smutné výplody navršené na mém stole a zatížené závažím nadje a kulhající syntaxe tolik pohrdání, jaké ze sebe mže dostat pouze lovk, který práv doetl Sedm typ obmyslnosti. Mou povinností bylo napsat o každém pedloženém rukopisu dosti podrobný rozbor, by byla kniha sebešpatnjší. Nejdív m to hrozn bavilo a skuten jsem si liboval, jak si mohu na všech tch rukopisech vylít zlost a pomstychtivost. Ale po njaké dob m ta neúprosná prmrnost omrzela a jednotvárnost práce m zaala unavovat, stejn tak jako to vné kouení cigaret a panoráma Manhattanu zahalené v oblacích smogu a datlování necitlivých lektorských posudk, jako je ten následující, který jsem z této vyprahlé a skliující éry zachránil neporušený. Cituji doslovn bez komentáe. Vysoko roste ostice, napsala Edmonia Krausová-Bierstickerová. Román. Láska a smrt uprosted písených dun a rašeliniš s brusinkovým porostem v jižní ásti New Jersey. Mladý hrdina Willard Strathaway, ddic velkého majetku a brusinkové konzervárny, se blázniv zamiluje do Ramony Blainové, dcery Ezry Blaina, leviáka z dávno pešlých as a vdce stávky sbra brusinek. Zápletka je dmyslná a komplikovaná, z valné ásti se toí kolem údajných úklad Brandona Strathawaye Willardova tatínka a finanního magnáta, který chce odstranit starého Ezru, jehož údsn zohavená mrtvola se jednoho rána skuten najde v útrobách mechanického esae brusinek. To vede k vzájemnému osoování a tém až k rozchodu Willarda který se tu líí jako muž s nádherným princetonským držením hlavy a znaným, tém až kocouím pvabem a oloupené Ramony, jejíž kehká pružnost jen stží ukrývá smyslnou, mohutn se vzdouvající touhu utajenou v jejím nitru. Ješt nyní, když posudek píšu, m jímá dokonalý ds a nemohu íct nic jiného, než že je to nejhorší román, jaký vyplynul z pera ženy i jakého živoicha. Zamítám s tou nejvehementnjší rozhodností. Tak moudrý, povýšený mladý muž! A jak jsem se na tom pímo pásl, jak jsem se pochechtával, když jsem kuchal ta bezmocná, bezprávná jehátka subliteratury. A nebál jsem se mírn dloubnout do žeber ani samého McGraw-Hilla s jeho sklony vydat njakou brakovou oddychovou knížku, která mohla být publikována ve zkrácené podob v takovém asopise, jako je Reader s Digest, za podstatnou zálohu (pestože moje šibalství mohla pispt jedin k mému pádu). Instalatérova dveka, napsala Audrey Wainwrightová-Smilieová. Skutený píbh. Jediná okolnost, kterou lze uvést ve prospch knihy, je její název, který je natolik chytlavý a vulgární, že se McGraw-Hillovi do nakladatelské kuchyn dokonale hodí. Autorka skuten existuje, je to žena provdaná, jak ostýchav naznauje titul, za instalatéra a žijící nkde na pedmstí Worcesteru v Massachusetts. Jsou to denní sny, jimž se zoufale nedostává humoru, i když se na každé stránce autorka vší mocí snaží tenáe rozesmát; v podstat pevádí do románové roviny cosi, co musí být pímo píšerné živobytí, piemž se pokouší uinit rovnítko mezi komickými výkyvy v každodenním bhu své vlastní domácnosti a mezi domácností mozkového chirurga; stejn tak jako práce lékae je i práce instalatérova složitá a také s sebou nese riziko bakterií; oba se asto vracejí dom nasáklí silným puchem. Názvy kapitol snad mohou nejlépe ilustrovat kvalitu humoru, který je tak slabouký, že se jeho charakter nedá patin oznait ani jako skatologický: Bum, bum, a to bouchá, blondýnka se šplouchá. Nervocuc. (Nervocuc. Dovedete to pochopit?) Splachovací asy. Studie v hndém. Atd. Rukopis knihy došel ve zvláš umolousaném a rozdrbaném stavu, protože už byl pedložen jak píše autorka v dopise nakladatelstvím Harper, Simon & Schuster, Knopf, Random House, Morrow, Holt, Messner, William Sloane, Rinehart a osmi dalším. V témž dopise se autorka zmiuje, že ji nad rukopisem jímá již úplné zoufalství zejm se kolem rukopisu nyní toí celý její život a (nemyslím to v legraci) pipojuje zahalenou hrozbu sebevraždy. Hrozn nerad bych nesl odpovdnost za íkoli smrt, ale je absolutn žádoucí, aby tenhle rukopis nespatil svtlo svta v knižní podob. Zamítám! (Pro já jen musím poád íst takovéhle hovadiny?) Takové poznámky bych si byl nikdy nemohl dovolit, ani se takhle potmšile dotknout McGraw-Hillova nakladatelství, nebýt skutenosti, že odpovdný redaktor, který etl všechny moje posudky, byl lovk, jenž se mnou sdílel mé rozarování z našeho zamstnavatele a vbec všeho, co ono obrovské bezduché impérium pedstavovalo. Byl to inteligentní Ir s ospalýma oima, rezignovaný, ale v zásad dobrosrdený, jmenoval se Farrell a pracoval léta na takových publikacích firmy McGraw-Hill jako Molitanový msíník, Svt protetiky, Novinky o pesticidech a Americký horník, až ho v ptapadesáti nebo v tom vku pevedli na jinou pastvu, na mírnjší, o nco mén hektické a neprmyslové pole knižního obchodu, kde odmoval as šlukováním z dýmky, etbou Yeatse a Geralda Manleyho Hopkinse, probíral se tolerantním zrakem v mých posudcích a náruživ uvažoval o tom, jak už brzy odejde do dchodu a usadí se v Ozone Parku. Moje úštpky míící do McGraw-Hilla ho ani zdaleka neurážely, naopak obyejn se jimi bavil, jako se bavil vbec celkovým tónem mých posudk. Farrell už dávno propadl bezambicióznímu ospalému poklidu, do kterého nakonec nakladatelství jako v njakém mamutím velínu vehnalo všechny své postupn otupované zamstnance, dokonce i ty ctižádostivé; jelikož vdl, že šance, abych našel publikovatelný rukopis, jsou menší než jedna k tisíci, ml myslím pocit, že když si dovolím trochu legrace, nemžu niemu uškodit. Dosud opatruji jako oko v hlav jeden ze svých nejdelších posudk (ne-li vbec nejdelší), a sice proto, že je to možná jediný, v nmž se dá najít cosi, co pipomíná soucit. Stránka 3

4 Harald Haarfager, sága, napsal Gundar Firkin. Poezie. Gundar Firkin není pseudonym, to jméno opravdu existuje. Jména spousty špatných spisovatel znjí podivn nebo vymyšlen, až nakonec lovk zjistí, že jsou skutená. Mohlo by toto snad mít njaký význam? Rukopis Harald Haarfager, sága ani nepišel, nevyžádán, poštou, ani jej neposlal žádný jednatel, ale doruil mi jej do rukou sám autor. Firkin se objevil v pedpokoji asi ped týdnem, v rukou tímal krabici s rukopisem a dva kufry. Slena Meyersová mi oznámila, že chce mluvit s redaktorem. Chlapovi mohlo být asi tak šedesát, trochu shrbený, ale silný, stedního vzrstu; vrásitá, vtrem ošlehaná tvá venkovana, kosmaté šedé oboí, jemná ústa a ty nejsmutnjší a nejzahloubanjší oi, jaké jsem v život spatil. Na hlav ml ernou farmáskou epici, ušanku, tu, jak se u ní ušní chlopn svazují na temenu, a obleen byl do vlnného svetru a tlusté bundy. Ml ruce jako lopaty a na nich veliké klouby barvy erstvého masa. Trochu mu teklo z nosu. ekl mi, že by tu rád nechal rukopis. Vypadal dost unaven, a když jsem se ho zeptal, odkud pijel, odpovdl, že práv tu hodinu dorazil do N. Y. autobusem, kterým jel ti dny a ti noci z jakéhosi místa, jež se jmenuje Turtle Lake a je kdesi v Severní Dakot. A to jenom, abyste doruil rukopis? zeptal jsem se, na což mi on odpovdl Ano. Pak mi nesmle sdlil, že McGraw-Hill je první nakladatel, kterého navštívil. To m velice udivilo, protože tahle firma bývá zídkakdy první instancí, dokonce i pro spisovatele tak relativn neinformované, jako je Gundar Firkin. Když jsem se ho zeptal, jak pipadl zrovna na tuto podivnou volbu, odpovdl, že to vlastn bylo jakési štstí. McGrawHilla neml pvodn ve svém seznamu na prvním míst. Vyprávl mi, že bhem nkolikahodinové autobusové pestávky v Minneapolis zašel do budovy telefonní spolenosti, kde, jak se dovdl, mli manhattanský telefonní seznam podnik a institucí. Nechtl se dopustit nieho tak neurvalého, že by snad vytrhl stránku, a tak strávil nejmí hodinu tím, že si tužkou opisoval jména a adresy všech desítek knižních nakladatel v New Yorku. Pvodn zamýšlel, že to vezme podle abecedy k Ziff-Davisovi. Ale když toho jitra po své cest vystoupil na autobusovém nádraží ob ulici od nás, pišlo mu podívat se nahoru do nebe a tam uvidl smaragdový monolit starého pana McGrawa s tou zastrašující reklamou: McGRAW-HILL. Takže zamíil pímo sem. Dda vypadal strašliv vyerpan a vydšen pozdji se mi svil, že na východ od Minneapolis v život nevytáhl paty takže jsem se rozhodl udlat pro nho aspo tolik, že ho vezmu dol do bufetu na kafe. A nad kávou mi o sob zaal vyprávt. Syn norských imigrant pvodní znní jména bylo Firking, ale to g se njak odlouplo a celý život prý farmail a pstoval pšenici nkde poblíž msta Turtle Lake. Ped dvaceti lety, to mu bylo asi tyicet, objevila njaká tžaská firma pod jeho pozemky obrovská nalezišt uhlí, a pestože nezaali tžit, projednali s ním dlouhodobý pronájem, ímž ml postaráno o finanní problémy na celý zbytek života. Je prý starý mládenec a píliš uvyklý svému životnímu stylu, aby povsil farmáství na hebík, ale tou dobou že prý se mu aspo naskytl as vnovat se realizaci plánu, o kterém vždycky snil. Totiž, pustit se do psaní básnického eposu inspirovaného osudy jednoho jeho norského pedka, Haralda Haarfagera, což byl njaký šlechtic nebo princ nebo co ze 13. století. Nemusím líit, jak mi srdce pi tom strašlivém vyprávní stále mocnji usedalo a pukalo. Ale sedl jsem s nepohnutým obliejem a on poklepával rukou na krabici s rukopisem a íkal: Ano, pane redaktor. Dvacet let práce. A tady v té krabici to je. Tady to je. A pak se však mj postoj promnil. Pes ten venkovský vzhled to byl lovk inteligentní a dovedl se velice soudn vyjadovat. Zejm spoustu naetl hlavn norskou mytologii i když jeho nejoblíbenjšími autory byli Sigrid Undsetová, Knut Hamsun a ti poctiví spisovatelé Stedozápadu, Hamlin Garland a Willa Catherová. No nic, ekl jsem si, co kdybych objevil njakého drsného lidového génia? Vždy nakonec i tak veliký básník, jako byl Walt Whitman, se zjevil z nieho nic a obcházel všude se svým neuesaným rukopisem. Nakonec jsem mu po jeho dlouhém vyprávní oznámil (zaal jsem mu íkat Gundare), že si jeho dílo rád petu, i když ho musím upozornit, že oblast poezie není u nakladatelství McGraw-Hill zrovna nejsilnjší stránkou. A pak jsme vyjeli výtahem zase nahoru. Když jsem se s ním louil a íkal mu, že chápu, jak nedokav bude oekávat po dvaceti letech práce odpov, a že se budu snažit íst jeho rukopis pozorn a že mu odpovím bhem nkolika dní, zpozoroval jsem, že se chystá odejít jenom s jedním kufrem. Když jsem ho na to upozornil, usmál se, upel na m svoje vážné, zahloubané a jakoby vydšené oi lovka z kraj, kde lišky dávají dobrou noc, a pravil: Á, já myslel, že už to poznáte totiž v druhém kufru je zbytek ságy. íkám to naprosto vážn, ale ten rukopis musel být nejdelší dílo, jaké kdy lidská ruka sepsala. Odnesl jsem jej do podatelny a kluk mi jej tam zvážil bylo toho 35 liber, sedm velkých krabic po pti librách, celkem stránek strojopisu. Anglitina, kterou je sága psána, psobí asi tak, jako kdyby Dryden psal parodii na Spensera, pokud by ovšem lovk neznal tu údsnou pravdu: tch noci a dní, a celých dvacet let na chladných dakotských stepích, a on tam snil o dávném Norsku a psal a psal a do toho mu skuel ohýbajícími se pšeninými klasy divoký saskatchewanský vítr: Ó vde velký, HARALDE, jak velký je tvj žal! Kde jsou ty voniky, jež ona pro t vila? Zde se stárnoucí starý mládenec dopracovává k sloce tytisící, zatímco elektrický ventilátor eí dusné parno prérie. Stránka 4

5 Již pjte, trollové a Nibelunzi, však ne ty písn, ježto HARALD v její poest složil, le tóny bolestné, jež lijí smutek do žil: Ó ernoerná kletbo! Je as te mít, ne, ten as tu dávno byl: ó pežalostná verš setbo! Rty se mi chvjí, tmí se mi ped oima, nemohu dál. Gundar Firkin je v hotelu Algonquin (kde si na mou nelítostnou radu najal pokoj) a eká, až mu zavolám, jenže na to jsem píliš zbablý. Závr zní: zamítám s politováním, dokonce i s jakýmsi pocitem smutku. Možná že jsem ml píliš vysoká kritéria, anebo že kvalita knih byla skuten strašlivá, ale v žádném pípad si nepamatuji, že bych byl doporuil bhem svého ptimsíního psobení u McGraw-Hilla jediný pedložený rukopis k vydání. Je opravdu kus ironie ve skutenosti, že jedna kniha, kterou jsem zamítl a která aspo pokud vím našla svého nakladatele, bylo dílo, které pozdji rozhodn netrplo nezájmem tená. Od tch dn jsem si asto ve své fantazii pedstavoval reakci Farrellovu anebo reakci tch výše postavených, když kniha vyšla pod hlavikou chicagského nakladatele asi rok poté, co jsem tu tísnivou, obludn velkou McGraw-Hillovu budovu opustil. Mj posudek rozhodn musel utkvt v pamti nkterého ze starších sloup nakladatelské hierarchie a ten starý váleník urit zašel do archivu a s pámbuví jak krut smíšenými pocity hrzy nad tou ztrátou si znovu peetl mé zamítnutí, psané s tmi katastrofáln sebejistými pedantskými formulacemi. takže je to po tolika hokých msících jistá úleva, když lovk narazí na rukopis psaný v prozaickém stylu, jenž nevyvolává horeku, nepsobí bolení hlavy nebo zvracení, a jako takové zasluhuje toto dílo patiné ocenní. Nápad píbhu o nkolika mužích plavících se na voru má jistou atraktivnost. Ale vtšinou se tu líí dlouhá, smrteln vážn pojatá a nudná plavba Pacifikem, která by se hodila, podle mého soudu, v njaké drastické zkratce pro takový asopis, jako je National Geographic. Možná že by ji koupilo njaké univerzitní nakladatelství, pro nás to však rozhodn není. Takhle jsem pojednal klasickou knihu moderní dobrodružné literatury Kon-Tiki. Když jsem o adu msíc pozdji sledoval, jak se tato kniha drží týden za týdnem neuviteln dlouho na seznamu bestseller, dovedl jsem si svou slepotu racionáln zdvodnit tím, že jsem si ekl, kdyby mi byl McGraw-Hill zaplatil víc než devadesát cent za hodinu, nejspíš bych býval byl k rysm typickým pro dobrou knihu a bezcenné podbízivé tivo daleko citlivjší. * * * Domov pro m tou dobou pedstavoval tsný kumbálek rozmr osm krát patnáct stop v jedné budov na Západní jedenácté ulici v Greenwich Village, která se jmenovala Univerzitní hotelový klub. Když jsem pijel do New Yorku, lákal m sem nejen název dovedl ve mn vykouzlit pedstavu kamarádství elitních univerzitních spolk, spoleenských místností se stoly pokrytými kvalitním zeleným suknem, s pohozenými výtisky asopis jako New Republic a Partisan Review, a s postarším služebním personálem ve fracích, který úzkostliv dbá na vzkazy a snaží se každému maximáln vyhovt ale lákalo m sem také mírné nájemné: deset dolar týdn. Samozejm že pedstava elitních univerzitních spolk byla imbecilní iluze. Univerzitní hotelový klub byl jen o stupínek výš než obyejná noclehárna lišící se od tuláckých ubytoven na Bowery jen jistou mírou soukromí daného zamenými dvemi. Všechno ostatní, vetn poplatku, se odlišovalo od veejné noclehárny jen tmi nejjemnjšími odstíny. Byl to až paradox, že klub ml obdivuhodné umístní, skoro až s jakýmsi kouzlem. Z jediného okna pokrytého krustou špíny v mém kumbálku ve tvrtém pate zadní ásti budovy jsem ml výhled do úchvatné zahrady jednoho domu na Západní dvanácté ulici, a nkdy jsem tam dokonce zahlédl osoby, o kterých jsem se domníval, že jsou majitelé pomladšího muže obleeného v tvídu, kterého jsem si maloval jako vycházející hvzdu z asopis The New Yorker nebo Harper s, a jeho živou svtlovlasou manželku s pozoruhodnými proporcemi, která poskakovala po zahrad v kalhotách nebo v plavkách a vyrážela se tu obas s komicky exotickým, pepeliv udržovaným afgánským chrtem, anebo ležela na visutém lehátku koupeném u Abercrombieho & Fitche, na kterém jsem ji obdlával až do úplného vyerpání v pravidelném pomalém a tvrdém rytmu mlenlivé neutuchající žádosti. Tehdy totiž sex anebo spíš absence sexuálního života a ta provokující a nádherná zahrádka spolu s lidmi, kteí ji obývali, prost to všechno jako by se symbolicky spojilo, aby uinilo degenerovanou atmosféru Univerzitního hotelového klubu ješt nesnesitelnjší a ješt zhoršilo mou zbídaelost a mj samotáský stav vyddnce. Bylo tu výhradn pánské osazenstvo, vtšinou stedního vku nebo starší, tuláci a ztracené existence z Village, jejichž další krok dol už znamenal jenom ulici, a když jsem v tsných prostorách oprýskaných chodeb kolem tchto lidí musel procházet, táhlo z nich víno a pachu zoufalství. Ani památky po njakém dtsky vlídném staikém vrátném, ale ada plazovitých portýr, všichni s tváí mdnkovitého nádechu, jaký mívají tvorové zbavení denního svtla, a ti tu dozírali nad vstupní halou jako jízdní stráž ve svtle jediné titrné žárovky, matn blikající nad jejich hlavami; ti také obsluhovali jediný rozvrzaný výtah a vn kašlali a škrábali se, puzeni svými hemoroidálními strastmi, i bhem té nekonené cesty do tvrtého poschodí, kde jsem se noc co noc v tom miniaturním kvelbu zaživa pohbíval jako pološílený poustevník. Nutila m k tomu nevyhnutelnost, nejenom proto, že jsem pišel do této metropole jako naprostý nováek, a jelikož jsem byl spíš než hrd rezervovaný prost plachý, nedostávalo se mi jak píležitosti, tak iniciativy, Stránka 5

6 abych si dlal njaké pátele. Poprvé ve svém život, který byl po léta nkdy až nudn stádní, jsem objevil, jak bolestivá mže být nechtná samota. Zjistil jsem, že jako zloinec náhle uvržený do samoty kobky žiju z podstaty nespáleného tuku vnitních zdroj, o jejichž existenci jsem tém neml pontí. Jednoho májového podveera, když jsem pozoroval obrovitého švába, jakého jsem snad v život nevidl a který se promenoval po výtisku Sebraného vydání poezie a prózy Johna Donna, jsem náhle pímo ped sebou spatil tvá samoty, a došel jsem k závru, že je to tvá skuten nemilosrdná a ošklivá. Bhem tch msíc se mj veerní program tém nemnil. V pt hodin jsem opustil budovu McGraw-Hillova nakladatelství, z Osmé tídy jsem jel za niklák podzemní dráhou na Village Square, a když jsem vystoupil, zamíil jsem pímo na roh do lahdkáství a tam jsem si koupil ti plechovky piva Rheingold, které mi dovolovalo mé písné rozpotové svdomí. Odtud jsem šel do svého kamrlíku, natáhl jsem se na sežmoulanou matraci s prostradly a povlaky páchnoucími chlorem a tolikrát již sepranými, že tém zprsvitnly, a etl jsem, dokud mi nezteplalo poslední pivo což trvalo asi hodinu a pl. Naštstí jsem byl ve vku, kdy etba pro m byla ješt váše, a tak zárove snad s výjimkou šastného manželství ten nejlepší stav, ve kterém se dala zkrotit ta absolutní samota. Jinak bych byl ty veery asi nezvládl. Ale byl jsem oddaný tená a mimo to až barbarsky eklektický, pímo posedlý psaným slovem tém kterýmkoli psaným slovem a byl jsem tak vzrušivý, že to hraniilo až s pocity erotickými. Myslím to doslova a do písmene, a kdybych byl nesrovnával své poznámky s poznámkami jiných, kteí se piznali, že se mnou sdíleli v mládí podobnou senzibilitu, urit bych nyní riskoval pohrdání a nedvru, když budu tvrdit, že se pamatuji na doby, kdy pouhá vyhlídka na plhodinové milkování s telefonním seznamem mi psobila sice lehkou, ale nicmén viditelnou erekci. Takže jsem etl pamatuji se, že m ten rok upoutala mezi jinými kniha Pod sopkou od Malcolma Lowryho a v osm nebo devt hodin jsem šel na veei. Jaké to byly veee! Ješt dnes živ cítím na jazyku doznívání lojnaté chuti salisburského steaku u Bickforda nebo Rikerovu západní omeletu, ve které jsem jednou veer našel a bylo to skoro na omdlení jakési až nehmotné zelenavé peí a titrný embryonální zobáek. Dodnes cítím na jazyku tu chrupavku vzící jako tumor v jehních ízcích v Athens Chop House, piemž ízky samy páchly starými ovcemi, restované brambory byly kližnaté, žluklé, vzkíšené s eckou vychytralostí z dehydrovaných vládních nadnormativních zásob a ukradené z njakého skladišt. Ale o newyorské gastronomii jsem tehdy ml hrozn malé znalosti, stejn jako o ad ostatních vcí, a trvalo mi dlouho, než jsem zjistil, že to nejlepší jídlo, které lze v centru poídit ani ne za dolar, jsou dva hamburgery a porce masového pirohu ve White Tower. Když jsem se pak zase vrátil do svého kamrlíku, pohroužil jsem se znovu do toho vybájeného svta a etl a etl až do asných ranních hodin. Nkdy se stávalo, že jsem musel vykonat práci, které jsem s odporem zaal íkat domácí cviení, totiž že jsem musel sepisovat záložky ke knihám, které mly vyjít u McGraw-Hilla. Vzpomínám si, že jsem byl vlastn pijat pedevším na základ záložky, kterou jsem na zkoušku napsal k tlusté knize Historie Chryslerova mrakodrapu, u McGraw-Hilla už vydané. Mj lyrický, ale nicmén mužn robustní výkon na Farrella natolik zapsobil, že se ta záložka stala nejen dležitým faktorem pi získání místa, ale zejm v nm vyvolala dojem, že budu s to plodit podobné zázraky ke knihám, jež nakladatelství teprve hodlá vydat. Myslím, že práv v tomhle se ve mn nejvíc zklamal, protože jsem nebyl s to se opakovat ani jedinkrát; zaal totiž psobit jeden mcgraw-hillovský syndrom, o kterém neml Farrell sebemenší tušení a který mn byl zejmý jen ásten, syndrom rezignace a vyerpání. I když jsem nebyl ochoten si to sám pln pipustit, zaal jsem pociovat ke své vydavatelské šarád odpor. Nebyl jsem pece žádný redaktor, ale spisovatel spisovatel hoící týmž zápalem a obdaený týmiž rozpjatými kídly jako Melvillové nebo Flaubertové i Tolstojové a Fitzgeraldové, kteí všichni mli tu sílu vyrvat mi z hrudi srdce a kus si ho ponechat a kteí m noc co noc, každý zvláš i všichni dohromady, lákali ke svému jedinenému povolání. Pokusy psát záložku m naplovaly pocitem ponížení zvlášt proto, že knihy, jejichž kvality jsem ml zveliovat, nepedstavovaly literaturu, ale pímo antipodní opak, komerní tivo. Uvedu jen zlomek jedné záložky, kterou jsem nebyl s to dopsat. Jako je píbh papíru píznaný pro historii amerického snu, tak je pro historii papíru píznané jméno Kimberly-Clark. Kimberly-Clarkova spolenost zaínala jako ubohá dílnika v ospalém wisconsinském msteku Neenah a vyrostl z ní jeden z nejvtších gigant papírenského prmyslu, který má továrny ve tinácti amerických státech a osmi zemích v zahranií. Slouží obrovskému množství lidských poteb a mnohé z jeho výrobk nejslavnjším z nich jsou bezpochyby papírové kapesníky znaky Kleenex došly tak obecného rozšíení, že jejich jména pímo vstoupila do jazyka Takový odstavec mi trval hodiny. Ml bych íct bezpochyby papírové kapesníky znaky Kleenex nebo nade vši pochybnost? Mase lidstva? Masu lidstva? Když jsem záložku skládal, procházel jsem roztržit po své kobce a vyrážel jsem ze sebe jen tak do vzduchu nesmyslná slovíka, jak jsem zápasil s rytmem prózy a snažil se zárove ovládnout zoufalé puzení masturbovat, které z njakých záhadných píin pokaždé tento mj úkol doprovázelo. Nakonec m však pemohl vztek a já najednou zaal vykikovat na hobrové stny Ne! Ne!, vrhl jsem se k psacímu stroji a s potmšilým kdákáním jsem zbsilou rychlostí vyukal sice studentsky recesistickou, ale požehnan oistnou variantu: Statistiky firmy Kimberly-Clark ohromují: Odhaduje se, že kdyby se všechen neád, nasmrkaný za jednu zimu v Americe a Kanad do papírových Stránka 6

7 kapesník znaky Kleenex, rozestel po hrací ploše Yale Bowl, dosáhla by tato pokrývky hloubky jedné a pl stopy Kdyby se podle propot všechny vagíny, jež použily v jediném období ty dn v USA vložky znaky Kotex, propojily od jednoho orificia k druhému, byla by to ada sahající od Bostonu až k White River Junction ve Vermontu! Druhého dne si pak podobné výplody Farrell, vždycky vlídný a tolerantní, proítal a žvýkaje s neradostnou tvái svou dýmku Yello-Bole nejdív poznamenal, že tohle jsme úpln tak pesn nemli na mysli, a pak se chápav usmál a poprosil m, jestli bych to nezkusil ješt jednou. A jelikož jsem dosud nebyl zcela ztracený a možná také, že presbyteriánská etika m ješt drápkem držela ve své moci pokusil jsem se skuten se vším elánem a silou znovu, ale s nulovým výsledkem. Zbrocený potem jsem se po nkolika hodinách vzdal a vrátil se k Medvdovi nebo Zápiskm z podzemí anebo jsem astokrát jen tak naplnn touhou lelkoval u okna a hledl dol do té zaarované zahrady. A tam pede mnou zaínalo v zlatém podveerním manhattanském svtle, v kultivované atmosfée svta nenápadného bohatství, z které já jsem byl navždy vylouen, soirée u Winston Hunnicuttových, nebo to bylo pesn to stylové jméno, jímž jsem je poktil. Objevila se plavá Mavis Hunnicuttová v blzice a piléhavých kvtovaných kalhotách, a chvíli zstala v zahrad sama; na okamžik se zastavila, aby pohlédla do opalizujícího veerního nebe, pak pohodila zvláštním okouzlujícím zpsobem hlavou, sklonila se nad záhonem a zaala trhat tulipány. Nemohla mít tušení, eho se v tom svém rozkošném postoji dopouští na newyorském redaktorském elévovi. Moje žádost byla neuvitelná cosi pímo vzlínavého, cosi jako enichavý rypák vášn, který se sunul dol po tch ukoptných zdech sešlé barabizny a pelézal i plot a zbsile se plazil jako smyslný had až k jejímu nadzvednutému zadeku, kde se v tiché metamorfóze náhle promnil v žhoucí tlesnou podobu mne samého, bytost priapicky hladovou, ale pesto se ovládající se soustedním stelce. Nžn jsem objal Mavis pažemi a dlan jsem podsunul pod její plné, niím nespoutané a nektarem vonící prsy. To jsi ty, Wirstone? zašeptala. Ne, to jsem já, odvtil jsem já, její milenec, co íkáš, udlám ti to pkn zezadu. Na to pokaždé odpovídala: Ano, milánku, ano ale pozdji. Abych v dsledku bláznivých fantazií na onom visutém lehátku od firmy Abercrombie & Fitch pímo nekopuloval, v tom mi zabránila pouze okolnost, že do zahrady náhle pišel Thornton Wilder. Nebo E. E. Cummings. Nebo Katherine Anne Porterová. Nebo John Hersey. Nebo Malcolm Cowley. Nebo John P. Marquand. Avšak v tom okamžiku piveden zpt ke smyslm, s libidem, v nmž zela díra jako v píchnuté duši, jsem zjistil, že jsem u okna opt a s rozdychtným srdcem se popásám na oné nádhee dole. Pipadalo mi totiž naprosto logické, že ten družný pár Winston Hunnicuttových (jejich pijímací pokoj v úrovni zahrady mi náhodou poskytoval závistný pohled na exkluzivní moderní poliky peplnné knihami) má to obrovité štstí a žije ve svt zalidnném spisovateli a básníky a kritiky a jinými literáty; a tak když se s tím snášejícím se mkkým podveerním šerem zaínala terasa dole zaplovat živ diskutujícími a nádhern obleenými intelektuály, rozeznával jsem v polostínech tváe všech nejvýjimenjších hrdin a hrdinek, o kterých jsem sníval od chvíle, kdy se mj nešastný duch dostal do arovných tenat tištného slova. Na své první setkání s jedním jediným autorem skuten vydané knihy jsem teprve ekal pokud nepoítám toho sešlého renegátského komunistu, o kterém jsem se zmínil a který jednoho dne náhodou zabloudil do mé pracovny u McGraw-Hilla v oparu esnekového pachu a obklopen fluidem starých vyplých pedsudk a tak mé fantazii poskytly onoho jara ty asté a dlouhotrvající veírky u Hunnicuttových píležitost k nejbláznivjším rozletm, jaké kdy postihly mozek nevyslyšeného zbožovatele idol. Pišel Wallace Stevens! A Robert Lowell! Ten pán s knírkem, jenž jaksi kradmo pokukoval ze dveí že by to byl skuten Faulkner? íkalo se, že je v New Yorku. Ta žena baculatých tvar, s vlasy stoenými do drdolu a s vným úsmvem ve tvái. Jist, to je Mary McCarthyová. Ten pomenší chlapík s obliejem planoucím sardonickou ironií, to nemže být nikdo jiný než John Cheever. Jednou v podveerním šeru zajeel ostrý ženský hlas Irwine!, a když se to jméno doneslo vzhru do mého umolousaného voyerského hnízda, cítil jsem, že mi vynechal tep. Byla už skuten píliš velká tma, abych jej bezpen rozeznal, a navíc byl ke mn obrácen zády, ale mohl by lovk, který napsal Dívky v letních šatech, být tenhle zavalitý, hmotný zápasník vklínný mezi dv dívky, jež k nmu obracely své tváe jako kvty k slunci? Všichni veerní návštvníci u Hunnicuttových museli být, jak si nyní uvdomuji, lidé pracující nejspíš v oblasti reklamy a inzerce nebo na Wall Streetu anebo zastávali jiná bohaprázdná zamstnání, ale tehdy jsem setrvával niím neotesen ve svém klamu. Jednoho veera, tsn pedtím, než m vyhostili z McGraw-Hillova království, jsem však prožil prudký citový zvrat, který zpsobil, že jsem dol do zahrady víckrát nepohlédl. Zaujal jsem tehdy své obvyklé postavení u okna a oi jsem ml upené na to známé pozadí Mavis Hunnicuttové, která provádla všechny ty drobné pohyby, pro nž jsem si ji tolik oblíbil popotahovala si blziku a odhrnovala si prstíkem plavou loknu z ela a pitom živ hovoila s Carson McCullersovou a bledým, vznešen anglicky vypadajícím pánem, který zejm trpl krátkozrakostí a v nmž jsem úpln jasn poznal Aldouse Huxleyho. O em jen proboha mluvili? O Sartrovi? O Joyceovi? O znakách vína? O letoviscích v jižním Španlsku? O Bhagavadgít? Ne, zejm mluvili o okolí pímo o tomto okolí nebo v Mavisin tvái se zrailo upímné zaujetí, s kterým zárove živ gestikulovala, ukazovala na zdi kolem zahrady obrostlé beanem, miniaturní trávník, bublající vodotrysk, obdivuhodný záhon tulipán, který zde, v tch šediv stízlivých velkomstských útrobách záil jásavými odstíny nizozemských barev. Kdyby Stránka 7

8 jenom skoro jsem slyšel ta slova, pi jejichž vyslovení se její výraz popuzen zachmuil. Kdyby jenom A pak se prudce rozmáchla vztyenou a vztekle zaatou pstí smrem k Univerzitnímu hotelovému klubu, roztomilou, le rozzuenou pstí, tak vzpurn vytrenou a sinav bledou rozilením, že nemohlo být pochyb: jako by jí mávala mn pímo pod nosem. Srdce se mi rozbušilo a v tom svém vzrušení jsem si byl jist, že z jejích rt mohu íst: Kdyby jenom tady nebyla ta barabizna a v ní všichni ti úchylové, co na nás tak umí! * * * Avšak má muka na Jedenácté ulici nemla mít dlouhého trvání. Bylo by m uspokojilo pomyšlení, že mé zamstnání ukonila epizoda s Kon- -Tiki. Ale moje štstí zaínalo pohasínat píchodem nového odpovdného redaktora, kterému jsem íkal pezdívkou Lasika Weasel což byl tém anagram jeho pravého píjmení. Lasiku Weasela sem vzali, aby podniku dodal tolik potebný patiný tón. Tou dobou byl v nakladatelském svt znám svými kontakty s Thomasem Wolfem, jehož díla redigoval poté, co Wolfe odešel od Scribnera a Maxwella Perkinse; po spisovatelov smrti pak pomáhal uspoádávat a dávat do konené literární publikovatelné podoby kolosální materiál, který zstal nepublikován. Akoliv Weasel, íkejme mu pímo Lasika, i já jsme byli z Jihu což je pesn ono spolené, co v cizím prostedí New Yorku vždycky zpoátku vztahy Jižan spíše utužuje pocítili jsme k sob jeden jako druhý averzi. Lasika byl oplešatlý pomenší mužíek nevábného zjevu a táhla mu padesátka. Nevím, co si pesn on myslil o mn i když není pochyb, že ten urážliv suverénní styl mých posudk na rukopisy ml co dlat s jeho negativní reakcí ale já jsem se na nho díval jako na lovka chladného, rezervovaného, sucharského, nabubele egoistického, se zpsoby, které druhému dokonale brání, aby se mu piblížil, a na lovka, který nejapn pecenil své úspchy. Na redakních poradách pronášel s oblibou výroky typu: Wolfe mi íkával Nebo: Jak mi Tom tak výmluvn napsal tsn ped svou smrtí Ztotožnil se s Wolfem tak dokonale, že to vypadalo, jako by byl pímo spisovatelovo druhé já což mi psobilo muka, protože stejn jako spousta jiných mladých muž mé generace jsem si prodlal záchvaty wolfovského zbožování a byl bych dal nevím co za jediný upímný a kamarádský veer s lovkem jako Lasika, kde bych z nho pumpoval nové neznámé anekdoty o Mistrovi a nkteré bájené historky o tom uctívaném obru a o jeho vtipech a bláznivých kouscích a títunovém rukopise a vše bych doprovázel vtami jako: Panebože, tahle je dokonalá! Jenže ani mn, ani Lasikovi se nepodailo navázat jakýkoli vzájemný kontakt. Mimo jiné byl písn konvenní a rychle se pizpsoboval mcgraw-hillovskému uesanému stylu. V protikladu k nmu jsem já ješt stále cítil, že se potebuju vybouit, v každém smyslu toho výrazu, a zdálo se mi naprosto nutné, abych zaujal ironizující postoj nejen k otázce nakladatelské stránky vydávání knih, jež se mým oím jevilo jako šedivá dina, ale k celému stylu, zpsobm a artefaktm svta obchodu vbec. Protože nakonec McGraw-Hill byl pes všechen ten vážný literární nátr pímo obludný vzor obchodu. A mn bylo jasné, že s tímto chladným partnerem, jako byl Lasika, u kormidla musí dív nebo pozdji dojít ke konfliktu a že moje dny jsou seteny. Nedlouho poté, co se Lasika ujal vedení, zavolal si m k sob do pracovny. Ml oválný tuný obliej a malá nevlídná oka, která skuten pipomínala lasiku a o kterých jsem rozhodn nemohl uvit, že získala dvru nkoho tak citlivého na odstíny lidské existence, jako byl Thomas Wolfe. Pokynul mi, abych se posadil, a když ucedil nkolik piškrcených zdvoilostních frází, pešel pímo k vci, totiž k mému jasnému fiasku (aspo tak se to jevilo jemu), pokud šlo o mé schopnosti pizpsobit se nkterým aspektm takzvaného profilu McGraw-Hillova nakladatelství. Tehdy jsem poprvé slyšel použít tohoto slova v jiném smyslu než o lidském oblieji vidném ze strany, a když pak Lasika zvolna pecházel k podrobnostem, ozývala se ve mn stále zmatenjší otázka, v em vlastn spoívala moje chyba, nebo jsem si byl jist, že ten starý dobrák Farrell o mn a o mé práci urit špatn nehovoil. Ale ukázalo se, že mé chyby mly ráz nejen emeslný, ale potažmo i politický. Všiml jsem si, že nenosíte klobouk, pravil Lasika. Klobouk, opakoval jsem tázav. Ne, nenosím. Pokud šlo o pokrývku hlavy, byl jsem vždycky ponkud vlažnjší a ml jsem pocit, že klobouky mají vyhrazené vždycky svoje pesné místo. Rozhodn jsem od té doby, co jsem odešel ped dvma lety od námoní pchoty, nikdy nepomyslel, že by mohlo být nošení klobouk povinnou záležitostí. Bylo to moje demokratické právo, abych se sám rozhodl, a až do tohoto okamžiku jsem o niem podobném nikdy neuvažoval. U McGraw-Hilla nosí klobouk všichni, prohlásil. Všichni? ekl jsem. Všichni, odpovdl vcn. A když jsem pak o jeho slovech pemýšlel, uvdomil jsem si, že je to pravda: klobouk nosili všichni. Ráno, veer a kolem obda byly výtahy i chodby jedno zvlnné moe slamák a plstných klobouk, všechny nasazeny na jednotn nakrátko sestižených lebkách tisíc McGraw- -Hillových zuniformovaných pisluhova. Tohle platilo pro muže; pro ženy, zvláš pro sekretáky, to bylo zejm dobrovolné. Lasikovo tvrzení bylo tedy bezpochyby pravdivé. Jenže já jsem si až do téhle chvíle, kdy mi to konen došlo, nevšiml skutenosti, že za nošením klobouk se neskrývá pouhá móda, ale že to je v podstat povinná záležitost a že klobuk je stejn tak souástí mcgraw-hillovské uniformy jako rozpínací košile znaky Arrow a voln stižené kalhoty z vlnného flanelu od firmy Weber & Heilbroner, což nosil v zelené vži každý, poínaje prodavaem uebnic a kone usouženými redaktory asopisu Likvidace pevného odpadu. Ve své nevinnosti jsem si vbec Stránka 8

9 neuvdomil, že chodím bez uniformy, ale i když jsem v tu chvíli onen fakt pochopil, celý jsem se ošil odporem a veselím, a vbec jsem nevdl, jak reagovat na Lasikovu slavnostn pronášenou invektivu. Náhle jsem však zjistil, že se Lasiky ptám stejn ponurým tónem, jakého užil on: A smím se zeptat, v jakém dalším smyslu jsem neuspl, pokud jde o mé pizpsobení onomu profilu? Nemohu vám diktovat, jaké noviny si máte zvykat íst, a ani nehodlám, pravil, ale žádný McGraw-Hillv zamstnanec si rozhodn nepoíná moude, když se dává vidt s výtiskem newyorské Post. Odmlel se. To je pouze rada mínná pro vaše vlastní dobro. Nemusím vám íkat, že si ve svém volném ase a ve svém soukromí mžete íst, co chcete. Ale rozhodn nevypadá patin, když redaktoi od McGraw-Hilla tou v kancelái radikáln ladný tisk. Co tedy mám íst? Ml jsem ve zvyku sejít v polední pestávce dol na Dvaatyicátou a koupit si asné vydání odpolední Post a sendvi, což obojí jsem pak konzumoval ve své pracovn bhem hodiny, která mi byla vyhrazena na obd. A to bylo jedinkrát, co jsem bhem dne etl noviny. Tou dobou jsem už nebyl politicky nevdomý jako njaký neutrál nebo kastrát a neetl jsem Post kvli liberálním úvodníkm nebo sloupkm Maxe Lernera což m všecko nudilo ale pro ten lehký velkomstský žurnalistický styl a lákavé reportáže z haut monde, zvlášt ty, co psal Leonard Lyons. Ale jak jsem odpovdl Lasikovi, vdl jsem, že se tch novin nehodlám vzdát, stejn tak jako jsem se nehodlal zastavit u Wanamakera a dát si na hlavu vyrobit njaký kastról. Post se mi líbí, pokraoval jsem mírn poboueným tónem. Co myslíte, že bych ml íst jiného? Herald Tribune by byl možná vhodnjší, prohlásil svou hrivou tennesseeskou výslovností, tak podivn postrádající jakékoli teplo. Anebo teba News. Ale ty vycházejí ráno. Tak byste mohl zkusit World-Telegram. Anebo Journal-American. Senzace jsou vždycky vhodnjší než radikalismus. Dokonce i já jsem vdl, že na Post je sotva nco radikálního, a už už jsem to chtl íct, ale držel jsem jazyk za zuby. Když tam tak proti mn sedl, chladný jako ryba, pišlo mi ho najednou líto, protože jsem si uvdomil, že to jeho prskání, kterým m chce zkrouhnout, není v podstat jeho vlastní výmysl, nebo cosi v jeho chování (mohl to být sotva postehnutelný omluvný tón, jehož zvuk se donesl od jednoho Jižana k druhému a který by dokonce vyjadoval jakési piškrcené opoždné porozumní?) mi eklo, že na tyhle bláznivé a nechutné zákazy nemá vlastn žaludek. Zárove jsem vidl, že ve svém vku a postavení je skuteným vznm McGraw-Hillova nakladatelství, beznadjn odsouzený k žabaskému šouralství a zlomyslnosti a primitivní hamižnosti stal se z nho lovk, který se už nikdy nemohl vrátit zpátky zatímco pede mnou se aspo ješt prostíral svt s možnostmi svobody. Pamatuji se, že když tehdy vyslovil ten zoufalý rozsudek Senzace jsou vždycky vhodnjší než radikalismus, dal jsem tam tomu všemu v duchu tém rozjásané sbohem: Sbohem, Lasiko! Mj se, McGraw-Hille! Dodnes lituji, že jsem tehdy neml odvahu sebrat se a odejít ihned. Místo toho jsem zahájil jakousi stávku zpomalenou prací pesnji by to vystihoval výraz pracovní zástava. Po nkolik následujících dn jsem se sice objevoval v nakladatelství vas a odcházel jsem pesn s úderem pti, ale rukopisy se zaaly vršit na mém stole neteny. V poledne jsem si už neproítal Post, ale zašel jsem k jednomu stánku blízko Times Square, koupil si Daily Worker a ten jsem naprosto nevyzývav ve skutenosti hrozn nedbale etl nebo se snažil íst jako obvykle u svého psacího stolu a pitom jsem žvýkal pastrami sendvi a košeráckou okurku a s potšením jsem prožíval každý ten okamžik, kdy jsem mohl hrát v té bašt bílé anglosaské moci dvojroli imaginárního komunisty a domnlého Žida. Mám dojem, že mi to tehdy stouplo až píliš do hlavy, protože poslední den zamstnání jsem do práce pišel ve své vyšisované zelené huce, kterou jsem nosil u námoní pchoty a které jsme íkali chcankoborec (takovou epici ml John Wayne ve filmu as Iwo Jimy), a ta tvoila doplnk k mému bavlnnému obleku; a dal jsem si zvláš záležet, aby m Lasika v tomhle absurdním vymódní spatil, stejn tak jako jsem si bezpen to odpoledne naplánoval, aby m pistihl pi mém odpoledním gestu na odchodnou Jedním z nkolika snesitelných rys života u McGraw-Hilla byla moje vyhlídka z dvacátého poschodí majestátní panoráma Manhattanu se všemi jeho monolity a minarety a vžemi, jež pokaždé bezpen probouzely mé omámené smysly k životu sice triviálními, ale opravdovými keemi radostného vzrušení a sladkých píslib stejn siln, jako už tradin pemáhají všechnu americkou mládež picházející z venkova. Kolem parapet McGraw-Hillovy budovy divoce svištly vtry a já jsem se s oblibou bavíval tím, že jsem z okna vyhodil arch papíru a s vášnivým zaujetím jsem sledoval, jak sebou škube a jak zápasí pi svém letu nad stechami a asto mizí až nkde v kaonech ulic kolem Times Square, stále se propadaje níž a opt se vznášeje vzhru. To odpoledne m napadlo, abych si k Daily Workeru koupil plastovou trubiku s bublinkovým roztokem dnes si s tím dti hrají skoro všude, ale tehdy to byla na trhu novinka, a když jsem se vrátil zpátky do pracovny, vyfoukl jsem pt šest kehkých, nádhern opalizujících koulí a s laným naptím jsem sledoval jejich dobrodružnou cestu na perutích vtru tém jako nkdo, komu se po dlouhém odíkání dostalo blažené možnosti sexuální seberealizace. Vypouštl jsem je jednu po druhé do té propasti potemnlé smogem a ony se mi odmovaly daleko vdnji, než jsem vbec doufal, protože splovaly všechny mé dávno pohbené dtské touhy vypouštt balony nkam až na samu hranici zemského ovzduší. Záily v odpoledním slunci jako basketbalové míe. Spirálovitý tah vzduchu je unášel vysoko nad Osmou avenue, Stránka 9

10 kde zstaly viset zdánliv nekonen dlouhé okamžiky, bhem nichž jsem pímo vzdychal blažeností. Pak jsem najednou zaslechl pištní a díví smích a spatil, že z oken sousedních kanceláí visí jako hrozny McGraw-Hillovy sekretáky pilákané podívanou. Rozruch, který zpsobily, zejm k mým vzdušným hrám pivábil i pozornost Lasikovu, nebo práv v okamžiku, kdy dívky balonky naposledy rozjaen pozdravily a ony s bláznivou rychlostí vyrazily na pou dol smrem ke kiklav barevnému kaonu Dvaatyicáté ulice, uslyšel jsem tsn za zády jeho hlas. Napadlo m, že Lasika svj vztek ovládá velmi dobe. Ode dneška jste propuštn, ekl piškrceným hlasem. V pt hodin si mžete vyzvednout poslední šek. Str si ho nkam, Lasiko. Vyhazuješ chlapa, který bude jednou stejn slavný jako Thomas Wolfe. Tohle jsem sice urit neekl, ale ta slova se mi tak hmatateln chvla na jazyku, že ve mn dodnes zstal dojem, jako bych je byl vyslovil. Myslím, že jsem prost mlel a jenom toho malého mužíka pozoroval, jak se na tch svých nožikách otáí jako na obrtlíku a navždycky pajdá pry z mého života. A pak projel celou mou bytostí zvláštní pocit uvolnní, byl to skoro fyzický zážitek, skoro pocit píjemného pohodlí, jako bych odložil teplé a dusivé svršky. Nebo ješt pesnji eeno, jako bych pedtím vzel píliš dlouho v njakých temných hlubinách a práv se mi podailo dostat se nahoru a zaal plnými doušky lokat blahodárný erstvý vzduch. To jste ale unikl o vlas, ekl mi pozdji Farrell a rozvíjel nevdomky naprosto pesn mou metaforu. Vím o lidech, kteí se tady utopili a dokonce se ani nenašla jejich tla. Bylo hodn po páté. Zdržel jsem se to odpoledne dosti dlouho, abych si zabalil vci a rozlouil se s nkolika málo redaktory, s nimiž jsem navázal jakousi mírn pátelskou známost, vyzvedl si svých ticet šest dolar padesát cent a nakonec abych dal pekvapiv bolestné a smutné sbohem Farrellovi, který se projevil jako samotáský malomyslný pijan ehož jsem si nakonec mohl zaít všímat už dávno, kdybych se byl donutil k trochu vtšímu zájmu a pozornosti. Pišel trochu vrávoravým krokem ke mn do pracovny, pesn v okamžiku, když jsem cpal do aktovky prklepy nkterých svých ponkud uvážlivjších lektorských posudk na pedložené rukopisy. Vyndal jsem je z registratury, se zvláš láskyplným pocitem nad výtvorem o Gundaru Firkinovi a s mimoádným zalíbením pro své reflexe o Kon-Tiki, a nad tím vším se m zmocovalo podivné tušení, že by to jednoho dne mohlo pedstavovat zajímavý štsek literárních marginálií. A dokonce se ani nenašla jejich tla, opakoval Farrell. Dejte si. Podával mi sklenku a pintovou, zpola vypitou láhev starorežné. Starorežná z Farrella siln táhla, dalo by se dokonce íct, že byl cítit jako bochník perníku. Zavdání jsem s díky odmítl, ne z njaké zdrženlivosti, ale protože jsem tou dobou pil pouze laciné americké pivo. Podívejte, vy jste se do tohohle místa jakživ nehodil, prohlásil a hodil do sebe další doušek. Tohle tady není pro vás. Zaínal jsem si to uvdomovat, pizvukoval jsem. Za pt let byste byl lovk od firmy. Za deset by z vás byla fosilie. Fosilní prd, a táhla by vám tyicítka. Pesn to by z vás udlal McGraw-Hill. Vlastn jsem jaksi rád, že odcházím, ekl jsem. I když mi ty peníze budou chybt. Pestože si tady lovk rozhodn nepipadal jako u žlabu. Farrell se zasmál a mírn íhl. Ml dlouhý irský obliej s vysunutým horním rtem, typ, který vypadal tém jako karikatura, a linul se z nho nesmírný smutek cosi rezignovaného, vyerpaného a nevysloviteln ponieného, takže jsem pitom musel pomýšlet s jakousi svíravou bolestí na ty jeho osamlé pitky a erné hodinky s Yeatsem a Hopkinsem a tu neutšenou cestu podzemní drahou do Ozone Parku. V tu chvíli mi bylo jasné, že ho víckrát neuvidím. Takže vy budete psát, ekl, z vás bude spisovatel. Chvályhodná ctižádost, sám jsem kdysi takovou ml. Budu doufat a modlit se, aby z vás spisovatel opravdu byl a abyste mi poslal výtisk své první knížky. Kam pjdete, až zanete psát? Nevím, odpovdl jsem. Vím jenom, že v té špinavé díe, kde te bydlím, žít nemžu. Odtamtu musím pry. Jak já jsem toužil psát, uvažoval. Psát poezii. Eseje. Napsat njaký pkný román. Ne veliký román, víte já vdl, že nejsem génius a že na tohle nemám dost ctižádosti ale pkný román, aby to mlo patiný vkus a slušný styl. Tak dobrý román, jako je, eknme, Wilderv Most svatého Ludvíka krále nebo Catherové Smrt si jde pro arcibiskupa nic okázalého, ale aby to mlo uritou hodnotu, nco, co by se dokonalosti spíš jen pibližovalo. Odmlel se a pak ekl: Jenže jsem se njak dostal na vedlejší kolej. Myslím, že to udlaly ty roky redaktorské práce, ta byla spíš v technické oblasti. Dostal jsem se na vedlejší kolej, protože jsem se obíral spíš myšlenkami jiných lidí, a ne tolik svými, a to lovka sotva žene k tvrímu úsilí. Bhem doby. Znovu se odmlel a zahledl se do jantarové tekutiny na dn sklenky. Anebo m na tu vedlejší kolej odstavilo práv tohle, pravil lítostiv. Tahle šáva. Tenhle stoprocentn spolehlivý pohár sn. No nic, prost jsem se spisovatelem nestal. Nestal se ze m ani romanopisec, ani básník, a pokud jde o eseje, napsal jsem v celém svém život jeden jediný. Víte, co to bylo? Ne, co? Bylo to pro The Saturday Evening Post. Poslal jsem jim takovou malou anekdotu o tom, jak jsme s manželkou trávili dovolenou v Quebecu. Nestojí za to, abych vám ji líil blíž. Ale dostal jsem za ni dv st dolar a nkolik dní jsem byl ten nejšastnjší spisovatel v Americe. No, ale Jako by na nho náhle padala Stránka 10

11 tžká melancholie a hlas mu slábl a vypovídal. Dostal jsem se na vedlejší kolej, zahuhlal. Nevdl jsem, jak mám na jeho náladu reagovat, protože se nebezpen blížila tém tžkomyslnosti a zármutku, a tak jsem poád cpal vci do aktovky a zmohl se jenom na vtu: Snad o sob tu a tam dáme jeden druhému vdt, aspo doufám. Ale bylo mi jasné, že už se stýkat nikdy nebudeme. Já taky, ekl Farrell. Škoda, že jsme se nemohli poznat blíž. Hledl na dno sklenky a naráz upadl v mlení, které zaínalo být tak dlouhé, že jsem z toho až znervóznl. Škoda, že jsme se nemohli poznat blíž, opakoval po chvilce zvolna. Mockrát jsem vás chtl pozvat k sob dom do Queensu na veei, ale vn jsem to odkládal. Hrozn mi pipomínáte mého syna. Nevdl jsem, že máte syna, ekl jsem ponkud pekvapen. Jednou jsem slyšel, jak Farrell udlal jakousi letmou narážku na svj bezdtný stav, a tak jsem prost pedpokládal, že nebyl, jak se formáln íká, požehnán potomkem. A tam také moje zvdavost konila. V mcgraw-hillovské atmosfée ledové neosobnosti se pokládalo za urážku, ne-li pímo za cosi vulgárního, kdyby nkdo byl projevil teba jen vlažný zájem o soukromý život nkoho druhého. Myslel jsem, že jste zaal jsem. Ano, skuten jsem ml syna! Jeho hlas najednou zaznl jako plativý výkik a vydsil m tónem, v nmž se mísila zuivost a žal. Starorežná v nm rozpoutala starou keltskou bsnivost, které se poddával denn v onom bezútšném stavu po páté hodin. Zvedl se a pešel k oknu a podveerním šerem hledl na nepochopitelnou fatu morgánu Manhattanu hoícího v zapadajícím slunci. Ano, ml jsem syna! opakoval. "Edwarda Christiana Farrella. Byl starý jako vy, práv dvaadvacet, a chtl být spisovatelem. Dovedl dovedl zacházet pímo královsky s jazykem, ano, to mj syn dovedl. Ml dar, jaký by uaroval áblu, a nkteré jeho dopisy psal takové dlouhé moudré, vtipné a inteligentní dopisy byly to nejkrásnjší listy, jaké kdy kdo napsal. Ano, ano, ten hoch dovedl zacházet s jazykem královsky! Do oí mu vstoupily slzy. Na m ta chvíle psobila tak podivn, že jsem až strnul; okamžik, který se sice každému párkrát v život pihodí, ale milosrdn zídka. Tém cizí lovk, který hovoí žalostným tónem o njaké milované bytosti v minulém ase a vrhá svého posluchae do situace podivného dilematu. Zejm naznauje, že je dotyná osoba mrtvá. Nebo ne? Což jestli se stal bludným provinilým psancem? Nebo tráví smutné dny nkde v útulku pro choromyslné a chadne, takže užití minulého asu je pouze smutný eufemismus? Když Farrell znovu promluvil, aniž mi poskytl klí k osudu svého syna, celý nesvj jsem se otoil a znovu se pustil do tídní svých vcí. Myslím, že bych to byl snášel líp, kdybych byl neml jenom jeho. Jenže po Eddieho narození už jsme s Mary žádné dti mít nemohli. Náhle se zarazil. Ale vy to ani nechcete poslouchat Otoil jsem se k nmu. Ne, povídejte, vybízel jsem ho, prosím vás o to. Oividn ml až bolestivé nutkání hovoit, a protože to byl hodný lovk, kterého jsem ml docela rád a který m dokonce jaksi ztotožoval se svým synem, cítil jsem, že by to ode m bylo neslušné, nevybídnout ho, aby si od svého bemene ulevil. Prosím vás, povídejte, pobízel jsem ho znovu. Opt si nalil poádnou dávku starorežné. Byl te úpln opilý a e ml už trochu nezetelnou a jeho pihovatá tvá jako v pohasínajícím slunci zesmutnla a naplnila se zoufalstvím. Ano, je to pravda, lovk mže prožívat své vlastní ambice životem svého dcka. Eddie šel studovat na Kolumbijskou univerzitu a m nesmírn vzrušovala jeho láska ke knihám, jeho talent zacházet se slovy. V devatenácti chápete, v devatenácti mu otiskli v asopise The New Yorker rtu a Whit Burnett mu vzal povídku do Story. Urit byl jeden z nejmladších pispvatel v djinách asopisu. Ml posteh, chápete, vidl. Farrell si ukl prstem do oka. Vidl vci, rozumíte, vidl vci, které my ostatní nevidíme, a dovedl je piblížit a oživit. Mark van Doren mi napsal nádherný dopis nco skuten úžasného, psal, že Eddie má to nejvtší pirozené spisovatelské nadání, jaké vbec u nkterého svého studenta ml možnost pozorovat. Mark van Doren, pedstavte si! To už je poklona, co? Podíval se mi do oí, jako by v nich hledal potvrzení svých slov. To už je poklona, pitakal jsem. "A pak pak se dal v roce 1943 k námoní pchot. Prý se k ní radši dá dobrovoln, než aby jej povolali. Slávu a lesk námoní pchoty miloval ze srdce, i když byl zas natolik citlivý, že o válce neml žádné iluze. Válka! Pronášel ta slova s odporem, jako by vyslovoval njaký zídka užívaný vulgární výraz, a na chvíli zavel oi a jenom s bolestí pokyvoval hlavou. Pak se na m podíval a ekl: Válka ho zanesla do Tichomoí a dostal se do tch nejhorších boj. Ml byste íst jeho dopisy, obdivuhodné, radostné, takové barvité dopisy, nebyla v nich ani známka po njaké sebelítosti. Ani na okamžik nepochyboval, že se vrátí dom a na Kolumbijskou univerzitu a dostuduje a pak se stane spisovatelem, jak si to pedstavoval. A pak, ped dvma lety, to dostal od njakého záškodníka. Pímo do hlavy. Proišovali terén. Myslím, že musel být jeden z posledních kluk od námoní pchoty, co zemeli v téhle válce. Byl desátník. Dali mu Bronzovou hvzdu. Nechápu, pro se to stalo. Panebože, nechápu, pro se to stalo. Panebože, pro? Farrell plakal, neokázalými upímnými slzami, jež jiskily na okraji jeho víek, a já se pitom odvrátil s takovým pocitem zahanbení a pokory, že ješt po letech si dovedu vybavit, jaký m tehdy zalil horený, slab závratný pocit. Dnes to pjde možná vysvtlit dost tžko, protože ve svtle uplynulých ticeti let únavy i cynismu, které zplodilo nkolik barbarských amerických válek, se mže má reakce zdát beznadjn staromódní a romantická. Ale faktem zstává, že já jsem sloužil u námoní pchoty stejn jako Eddie Farrell, jeho Eddie, a toužil jsem stát se spisovatelem a také jsem posílal dom dopisy z Tichomoí, vyrývané krví mého srdce, psané týmž podivným pojivem vášn, humoru, zoufalství a pozoruhodné nadje, jaké mohou Stránka 11

12 stvoit jen velice mladí chlapci pronásledovaní pízrakem smrti. A co bylo ješt bolestivjší, i já jsem pijel do Okinawy a jen nkolik dní nato, co Eddie zahynul (kdoví, uvažoval jsem, možná jen nkolik hodin po tom, co jeho zasáhla smrtící stela), jenže já už jsem se tam nestetl s nepítelem a vbec už s žádným nebezpeím, ale díky milosrdenství djin jen s ponienou, nicmén již mírovou orientální krajinou, jíž jsem se toulal nijak neubližován a neohrožován po tch nkolik týdn ped Hirošimou. Byla to až hoká pravda, že jsem tu neuslyšel jediný výstel vypálený v zášti, a i když jsem byl takíkajíc z hlediska své vlastní kže výjimeným díttem štstny, nikdy jsem se nezbavil pocitu, že jsem byl pipraven o cosi strašného, ale velkolepého. Jistže pak vzhledem k této zkušenosti nebo spíš v dsledku nedostatku patiné zkušenosti m nic tak hluboce nezasáhlo jako Farrellv krátký zoufalý píbh jeho syna Eddieho, který mi pipadal jako ob obtovaná na pd Okinawy, abych já sám mohl žít a psát. Po tu dobu, co v tom podveerním šeru Farrell sedl a plakal, pipadal jsem si nesmírn malý a jakoby vyschlý a nebyl jsem s to íct jediné slovo. Farrell se zvedl, a utíraje si oi, postavil se k oknu a hledl na hladinu Hudsonu zalitou purpurovou záí, po níž se leniv sunuly nereálné siluety dvou obrovitých lodí k úžin Narrows. Jarní vítr skuel kolem lhostejných zelených jeskyní McGraw-Hillovy budovy jako smeka démon. Když Farrell opt promluvil, jeho hlas jako by doléhal z veliké dálky a zazníval tónem nevýslovného zoufalství: Vše, co si lovk cení, jen chvíli trvá, pouhý den ryk trubav, krok vojákv stráví jeho slávu, moc: i žár, jejž živila v nm noc a osamlé duše sen. Pak se otoil ke mn a ekl: Synku, piš, celým svým srdcem a se vší odvahou. Nato zamíil nejistým krokem do chodby a zmizel navždy z mého života. Zstal jsem tam ješt dlouho, uvažoval o budoucnosti, která mi pipadala stejn mlhavá a záhadná jako ty zakouené obzory táhnoucí se kdesi za lukami New Jersey. Byl jsem ješt píliš mladý, abych se neho skuten bál, ale ne zas tak mladý, aby mnou nkterá tušení vcí píštích neotásla. Ty smšné rukopisy, které jsem peetl, pro m byly jakýmsi varováním, protože mi ukázaly, jak žalostn ubohá je všechna ctižádost zvláš když jde o literaturu. Vší silou své nadje a svých sn jsem se chtl stát spisovatelem, ale Farrellv píbh m z njakého dvodu zasáhl tak hluboko do srdce, že jsem si prvn v život uvdomil, jak velikou prázdnotu v sob nosím. Byla sice pravda, že jsem na svoje mládí už zcestoval kus svta, ale mj duch zstal jako ohranien njakou pevninou a já poád ješt nevdl, co je to láska, a smrt pro m byla cosi cizího. Tehdy jsem samozejm nemohl tušit, jak brzy se s obojím stetnu v hmotné podob lidské vášn a tlesnosti, od kterých jsem stále udržoval v sebetrýznivém strádání odstup. Také jsem tehdy ješt nemohl vdt, že moje objevná plavba bude zárove cestou do tak zvláštního místa, jako je Brooklyn. Zatím jsem si jen uvdomoval, že sjedu naposledy z dvacátého poschodí a z aseptického zeleného výtahu vstoupím do chaosu manhattanských ulic a tam oslavím své osvobození drahým kanadským pivem a biftekem z pravé svíkové, jaký jsem tehdy jedl vbec poprvé, co jsem pijel do New Yorku. 2 Po samotáském banketu, který jsem si toho veera dopál na dolním konci Páté avenue, jsem si spoítal peníze a došel k výsledku, že celá moje hotovost obnáší nco mén než padesát dolar. I když jsem v této ošemetné situaci neprožíval, jak jsem se vyjádil, žádný skutený strach, pec jen jsem se nemohl necítit ponkud nejistý, zvláš proto, že vyhlídky na získání dalšího zamstnání se rovnaly tém nule. Nicmén jsem si nemusel dlat vbec žádné starosti, protože za nkolik dní m mla ekat spása v podob nenadálého štstí záchrana aspo pro nejbližší budoucnost. Že mi ten dar spadl do klína, bylo bizarní a úžasné štstí, a podobn jako další pípad šastného osudu o hodn pozdji v mém život, ml i tenhle pvod v instituci amerického otrokáství. I když se píbh tohoto daru vztahuje k mému novému životu, který jsem pak zaal v Brooklynu, jen nepímo, je natolik neobvyklý, že stojí za to, abych jej vyprávl. Pojí se hlavn k mé babice z otcovy strany, roztomilé drobné dám, staence, které již táhla devadesátka, když mi vyprávla o svých dvou otrokyních. Mnohokrát mi pipadalo dosti tžké uvit, že jsem byl v dané dob tak tsn svázán ješt se starým Jihem a že to nebyla njaká asnjší generace, která vlastnila ernochy, ale skutenost je taková: moje vlastní babika, narozená v roce 1848, vlastnila ve vku tinácti let dv malé erné služky, jež byly jen o málo mladší než ona sama, a po léta obanské války je pokládala za svj milovaný movitý majetek, a to pes existenci Abrahama Lincolna a pes lánky o emancipaci ernoch. Výrazu milovaný užívám bez ironie, nebo jsem si naprosto jist, že je opravdu mla velice ráda, a kdykoli na Drusillu a Lucindu vzpomínala (taková jedinená jména totiž ty dívenky mly), její vkovitý taslavý hlas se lámal dojetím, když vyprávla, jak jí ta dvátka byla nesmírn, nesmírn drahá a jak musela shánt v nejstudenjších údobích války vlnnou pízi, aby jim mohla uplést punochy. To bylo v Beaufort County v Severní Karolín, kde strávila celý svj život a odkud na ni také mám jediné vzpomínky. Každé Velikonoce a Stránka 12

13 o každém svátku Díkvzdání jsme ji ve ticátých letech já a tatínek jezdili navštívit a projíždli tím bažinatým krajem a podél rovných jednotvárných polí s podzemnicí olejnou, tabákem a bavlnou a kolem fádn stejných samot s rozpadajícími se ernošskými chatremi. Když jsme dorazili do ospalého malého msteka na ece Pamlico, pivítali jsme se s babikou slovy plnými tiché lásky a výjimené nhy, protože babika byla po mrtvici mnoho let tém úpln ochrnutá. A tak jsem nkdy ve vku dvanácti nebo tinácti let slyšel z první ruky o Drusille a Lucind a nábožných shromáždních ve volné pírod, o závodech ve stílení krocan, veerních sedánkách jižanských šiek, výletech íní lodí po Pamlicu a všech tch dalších povyraženích z as ante bellum, což všechno ta ušlechtilá dáma vyprávla starým, mile cvrlikavým hlasem, který byl sice slabý, ale vydržel celou dobu, dokud ji únava pec jen nezmohla a ona se neporuila do nárue spánku. Nutno íct, že babika se nikdy ani mn, ani tatínkovi nezmínila o dalším dtském otroku ml okázalé jméno Artiste a toho dostala stejn jako Drusillu a Lucindu coby dárek od otce, který jej však záhy nato zase prodal. Jak se brzy pokusím ukázat na dvou dopisech, jež mají uritou vnitní souvislost, dvod, pro se o tom chlapci nikdy nezmínila, vyplynul bezpochyby z prazvláštní povahy jeho koneného osudu. Nicmén je zajímavé, že zejm v pedtuše blížící se neblahé války promnil babiin tatínek po uskutenném obchodu utržen peníze na federální zlaté dolary rzných hodnot, mince uschoval do hlinného džbánu a ten zakopal pod azalku v nejzazším koutu zahrady. Udlal to samozejm proto, aby zlato neobjevili Yankeeové, kteí skuten v posledních msících války s dusotem kopyt a blyskotem šavlí piharcovali, pevrátili ped vydšenýma dívíma oima babiky vnitek domu vzhru nohama, prohledali zahradu, ale zlato žádné nenašli. Babiino líení uniové kavalerie si náhodou vybavuju naprosto pesn: Skuten pekrásní chlapci, a nakonec jenom konali svou povinnost, když ten dm tak zídili, ale samozejm nemli kouska móres a vychování. Urit museli být z Ohia. Dokonce oknem vyhazovali i šunky. Když se pak praddeek vrátil, bez jednoho oka a s rozbitým kolenním jablkem ob zranní utržil u Chancellorsvillu zlato zase vykopal, a když se dm opt stal obyvatelný, ukryl je v dmysln utajené skrýši ve sklep. A tam mohl ten poklad ležet až do soudného dne, protože na rozdíl od všech zázraných nález, o jakých se nkdy mžeme doíst v novinách balík bankovek nebo španlských dublon a podobných cenností, odkrytých lopatami dlník tohle zlato jako by mlo opravdu zstat ukryto navky. Když koncem století praddeek pi njakém neštstí na honu zemel, nebylo v jeho poslední vli o mincích ani zmínky pravdpodobn z toho dvodu, že peníze už postoupil dcei. Když pak njakých tyicet let nato zemela ona, v poslední vli se o zlatu zmínila a uvedla, že se má rozdlit mezi její poetná vnouata; jenže s tou svou ponkud již zamlženou myslí zapomnla uvést, kde je poklad schován, a njak si popletla skrýš ve sklep s bezpenostní schránkou v místní bance, kde se samozejm žádné zlaté federální dolary nenašly. A po dalších sedm let neml nikdo pontí, kde by poklad mohl být. Ale nakonec jej zachránil ped zapomnním v té zatuchlé skrýši mezi termity a pavouky a hejny myší mj otec, jediný žijící syn z babiiných šesti dtí. Po celý dlouhý život projevoval uctivý a zanícený zájem o minulost, o svou rodinu a její rodokmen byl to lovk, který se probíral s blaženou spokojeností korespondencí a památkami po njakém dávno zesnulém bezvýznamném vzdáleném bratranci se stejným oarováním jako njaký viktoriánský badatel, který náhodou objevil zásuvku plnou obscénních milostných dopis Roberta a Elizabeth Browningových. Každý si jist pedstaví jeho radost, když pi takové probírce zažloutlými balíky mamininých dopis objevil list, který jí psal mj praddeek a v nmž líil nejen pesnou polohu tajné sklepní schránky, ale zárove i podrobnosti kolem prodeje mladého otroka Artista. Takže se nám tu nyní prolínají dva dopisy. Následující sdlení od mého otce ve Virginii jsem obdržel práv ve chvíli, když jsem balil a chystal se opustit Univerzitní hotelový klub; list vypovídá nejen hodn o nkolika jižanských generacích, ale také o velkých událostech, které se rýsovaly v nejbližší budoucnosti na horizontu moderní souasnosti. 4. ervna 1947 Nejdražší synu, mám ped sebou Tvj dopis z 26. kvtna, ve kterém mi píšeš, že koníš se svým zamstnáním. Na jedné stran m to, Stingo, mrzí, protože se tak dostáváš do finanní tísn, a já pitom nejsem rozhodn v stavu njak podstatn Ti pomoci; poád m totiž tíží ony vné nepíjemnosti a dluhy Tvých dvou tet dole v Sev. Kar., které už jsou ob senilní, a to v míe, která vzbuzuje lítost. Doufám jen, že na tom za nkolik msíc budu po finanní stránce lépe, a velice by m tšilo pomyšlení, kdybych Ti pak mohl být svým skromným zpsobem prospšný, pokud jde o Tvou touhu stát se spisovatelem. Na druhou stranu si myslím, že te se aspo zbavíš zamstnání, jaké jsi ml u McGraw-Hilla, ostatn sám ses o tom podniku šíil tónem znan navztekaným a nakonec ta firma, jak je obecn známo, není v podstat nic jiného než hlásná trouba a nástroj propagandy tch loupežník a kšeftaských pán baron, kteí tyjí z amerického lidu už víc než sto let. Od té doby, co se Tvj ddeek vrátil napl osleplý a zmrzaený z obanské války a spolu s Tvým otcem se pak oba pokoušeli vybudovat dole v Beaufort County prostý podnik, v kterém by zpravovávali šupací a žvýkací tabák jenže všechny sny se jim zhatily, protože z podnikání je odstavili ti pirátští áblové Washington Duke a syn Prachá Duke tedy od onoho okamžiku, co jsem poznal tuhle tragédii, pojal jsem nesmiitelnou nenávist vi neestnému monopolnímu kapitalismu, který nií malého lovka. (Pokládám za ironii osudu, že Tob samému se dostalo vzdlání na instituci, jež povstala z nepoctiv nabytého majetku Duke, i když tuto okolnost lze sotva jako chybu pipsat Tob.) Stránka 13

14 Urit se budeš pamatovat na Franka Hobbse, s kterým jsem tolik let jezdil do práce v lodnicích. Po mnoha stránkách je to slušný, solidní lovk, narozený na malé podzemnicové plantáži v Southampton County, ale jak si možná vzpomeneš, lovk tak vyhrann reakních názor, že dokonce i podle virginských mítek psobí asto jako zuivý zpáteník. Proto také moc asto o otázkách ideologie nebo politiky nemluvíme. I po tom, co v poslední dob vyšly najevo hrzy nacistického Nmecka, zstává stále antisemitou a tvrdí, že veškeré bohatství mají ve svých spárech mezinárodní židovští finanní magnáti. To by m samozejm dohnalo k úplným salvám smíchu, kdyby to ovšem nebylo tak strašliv tmáské hledisko, a já sice Hobbsovi jsem ochoten pipustit, že Rothschild a Wartburg jsou hebrejská jména, ale zárove se mu pokouším vysvtlit, že hamižnost není otázkou rasy, ale libuje si v ní celé lidstvo, a pak mu otloukám o hlavu jména jako Carnegie, Rockefeller, Frick, Mellon, Harriman, Huntington, Whitney, Duke, ad infinitum, ad nauseam. To se ovšem mine u Hobbse s jakýmkoli úinkem, ostatn ten lovk dovede svj žluovitý vztek zamit na cíl daleko prostší a daleko obecnji rozšíený, zvláš v tchto koninách, ve Virginii, a nemusím snad ani íkat, že se to týká ernoch. O této otázce však spolu prost radji píliš asto nemluvíme, protože ve vku 59 let jsem už píliš starý na pstní souboj. Synku, hrozí mene tekel. Jestli je ernoch, jak se asto tvrdívá, tak méncenný, a už se tím míní cokoli, je to prost proto, že my, vládnoucí rasa, jsme mu nedali píležitost a tak ho zbídaili, že skuten jediná tvá, jakou mže svtu ukázat, je ubožácká tvá méncenného tvora. Ale ernoch na téhle zbídaelé úrovni nemže zstat vn. Žádná moc na svt neudrží lid jakékoli barvy ve mst ani na venkov. Nevím, jestli se za života dokám, že se ernochovi zane dostávat té staré proklamované svobody, na to nejsem dost velký optimista, ale Ty se toho urit dožiješ, a já bych dal všechno, co mám, kdybych byl naživu, až tenhle den pijde, jako že rozhodn pijde, den, kdy Harry Byrd uvidí, že ernoši budou v autobuse sedt ne nkde vzadu, ale budou jezdit docela voln a v naprosté rovnosti s blochy po všech ulicích Virginie. Pro tohle bych si ochotn nechal spílat tím odporným pízviskem negrofil, jak mi urit v soukromí ada lidí stejn íká, vetn Franka Hobbse. To všechno m oklikou pivádí k hlavnímu bodu tohoto dopisu. Stingo, budeš si nejspíš pamatovat, jak byla ped nkolika lety úedn ovována poslední vle Tvé babiky a zlatých mincí, které odkázala svým vnouatm, ale které jsme nemohli za žádnou cenu najít. Tahle záhada se nyní rozluštila. Jak víš, jsem kroniká a historik místní odboky Syn Konfederace a bhem práce na delším eseji o Tvém praddekovi jsem detailn prozkoumával jeho korespondenci, která obsahuje adu dopis Tvé babice. V jednom dopise psaném z Norfolku roku 1886 (cestoval tehdy služebn ve vci své tabákové firmy a bylo to tsn pedtím, než ho ten zloinec Prachá Duke zniil) odhalil, kde skuten ono zlato je nebylo uloženo v bezpenostní schránce (babika si to zejm pozdji všechno popletla), ale v zazdném otvoru ve sklep domu v Severní Karolín. Pozdji Ti dám poslat fotokopii tohoto dopisu, protože vím, jak se zajímáš o otázku otrokáství, a kdybys nkdy hodlal o této instituci nco napsat, ten tragický dopis by Ti mohl poskytnout nkteré fantasticky zajímavé podrobnosti. Z dopisu vyplývá, že peníze jsou výtžkem z prodeje šestnáctiletého chlapce, ernocha jménem Artiste, který byl starší bratr dvou služek Tvé babiky, Lucindy a Drusilly. Tvj praddeek všechny ti dti koupil pohromad v aukci ve virginském Petersburgu, nkdy koncem padesátých let minulého století, a byli to sirotci. Všichni ti ti mladí ernoši byli úedn pevedeni do majetku Tvé babiky a ob dívky pracovaly u ní v dom a tam také žily, stejn jako Artiste, kterého však hlavn pronajímali na rzné práce do jiných rodin ve mst. Pak se však stalo nco ošklivého a Tvj praddeek o tom píše v dopise mé matce velice taktn. Artiste, kterým zejm cloumaly návaly puberty, se ml údajn dopustit ehosi, co ddeek líí jako nepatiné návrhy jedné z mstských krasavic. To samozejm zpsobilo, že msteko zachvátila vlna rozbouení, chlapci vyhrožovali smrtí a Tvj ddeek uinil opatení, které by tou dobou pokládal za patiný krok nejspíš každý. Rychle odvezl Artista potají z msta do New Bernu, kde vdl o nákupím mladých ernoch pro eíkové lesy dole v Georgii, nkde kolem Brunswicku. Tomuhle pekupníkovi Artista prodal za osm set dalar. A to jsou ony peníze, které skonily dole ve sklep starého domu. Jenže tady celá historie ješt zdaleka nekoní, synku. Na dopise je totiž nejbolestnjší praddekovo vyprávní o tom, co po téhle epizod teprve následovalo, stejn tak jako probuzená lítost a pocit viny, které tolikrát, jak jsem si všiml, provázejí píbhy o otroctví. Možná že už tušíš, co následovalo. Artiste se zejm žádných nepatiných návrh vi té mladé bílé sleince nedopustil. Byla to hysterická holina, která brzy nato obvinila ze stejného pestupku dalšího ernocha, ale ukázalo se, že je její píbh obyejná lež naež se milá dívenka sesypala a piznala se, že i její obvinní Artista bylo vylhané. Dovedeš si pedstavit, jaká muka musel ddeek prožívat. A v tom dopise mé matce líí svj údl provinilce. Nejen že se dopustil jednoho ze skuten neprominutelných pestupk majitele otrok rozbil rodinu ale prodal nevinného šestnáctiletého chlapce do pekelných muk georgijských eíkových les. Líí, jak pátral prostednictvím pošty i soukromého kurýra a dával se poptávat v Brunswicku a jak nabízel jakoukoli sumu, jen aby chlapce zas mohl koupit zpátky, ale tou dobou bylo poštovní i jiné spojení zdlouhavé a nejisté a v mnoha pípadech pímo nemožné, a Artiste se už nikdy nenašel. Tch $ 800 jsem objevil pesn na tom míst ve sklep, které tak peliv popsal Tvé babice. Jako kluk jsem míval kousek od té skrýše vyrovnané sáhové devo a skladoval jsem tam jablka a brambory. Jist si dovedeš pedstavit, že hodnota mincí za tu dobu nesmírn stoupla. Nkteré jsou dnes vzácné unikáty. Ml jsem možnost zanést je do Richmondu k odhadci, íká se mu, aspo myslím, numismatik, a ten mi nabídl Stránka 14

15 nco pes $ 5500, což jsem pijal, protože to pedstavuje sedmisetprocentní návratnost sumy získané prodejem nebohého Artista. Sama o sob by to byla ástka znaná, ale jak víš, v podmínkách babiiny závti stojí, že peníze mají být rozdleny rovným dílem mezi všechna její vnouata. Jinak by to bývalo pro Tebe mohlo být daleko lepší. Na rozdíl ode mne, který jsem byl natolik prozíravý, že jsem v této pelidnné epoše zplodil jen jediného syna, Tvoje tetiky mé neuviteln plodné sestiky pivedly na svt slovy jedenáct potomk, všechny zdravé a hladové, a všechny chudé. Takto se Tvj podíl z prodeje Artista ztenil na sumu o nkolik dolar menší než $ 500, na kterou Ti pošlu ovený šek, což udlám ješt tento týden nebo aspo ihned poté, jakmile bude celá transakce provedena Tvj milující otec Léta pozdji jsem si myslíval, že kdybych byl odvedl podstatnou ást výtžku z onoho prodeje Artista Národnímu sdružení pro povznesení erného lidu a všechno si neponechal, mohl jsem se tak aspo vyznat z pocitu vlastní viny, a navíc jsem mohl podat svdectví o tom, že jsem dokonce jako docela mladý lovk cítil s krutým osudem ernoch, a byl jsem tudíž schopen pinést sám njakou ob. Ale nakonec jsem rád, že jsem si peníze ponechal. Po dlouhá léta poté se stávala obvinní erného lidu stále bojovnjší a neodbytnjší, a když jsem se dozvdl, že já jako spisovatel a k tomu ješt prolhaný spisovatel jsem prý z bídy otrokáství ml jenom zisk a prospch, podlehl jsem jisté masochistické rezignaci, a když jsem si pomyslel na Artista, ekl jsem si: ert to vem, když je nkdo rasistický vykoisovatel jednou, je rasistický vykoisovatel vždycky. Navíc jsem roku 1947 poteboval tch tyi sta osmdesát pt dolar stejn nepostradateln jako každý lovk s ernou pletí nebo ernoch, jak jsme tehdy ješt slušn íkali. * * * V Univerzitním hotelovém klubu jsem zstal, dokud jsem nedostal od tatínka šek. Pi správném zacházení bych s penzi mohl vystait pes léto, které práv zaínalo, a možná dokonce i kousek podzimu. Zstat v Univerzitním hotelovém klubu už pro m bylo naprosto nemožné, jak po stránce duševní, tak fyzické. To místo ze m udlalo tak dokonale impotentní trosku, že jsem se tu už nebyl s to rozptýlit ani obasným autoerotickým povyražením, a nezbývalo mi, než pomáhat si pokradmu pi plnoních toulkách po Washingtonov námstí rukou pes kapsu. Svou odlouenost od lidí jsem nesl s takovou bolestí, že mj pocit osamní, vdl jsem to, zaínal být až na hranici ehosi patologického, a ml jsem podezení, že kdybych se odsthoval z Manhattanu, byl bych ješt ztracenjší, protože tady jsem ml aspo pár blízkých orientaních bod a nkteré oblíbené uliky v Greenwich Village, k nimž jsem již ml uritý vztah a které mi tu poskytovaly ovzduší domova. Ale skutenost byla taková, že jsem si prost nemohl manhattanské ceny dovolit dokonce i malé prosté kamrlíky tu byly nad mé prostedky, hledal jsem tedy v inzerátech v rubrikách nájm a podnájm, jestli bych nesehnal njaké ubytování v Brooklynu. A tak se stalo, že jsem jednoho krásného ervnového dne vystoupil na stanici Church Avenue z podzemní dráhy linky BMT, se svým vojenským pytlem od námoní pchoty a s kufrem, nasál z ovzduší Flatbushe nkolika doušky omamné aroma nakládané zeleniny a vydal se ulicí s jemn zelenavými platany k penzionu paní Yetty Zimmermanové. Dm Yetty Zimmermanové se bez pedstírání a upímn hlásil k tm nejjednobarevnjším stavením v Brooklynu, ne-li v celém New Yorku. Byla to velká nesoumrná budova postavená ze deva a štuky s onou nepopsatelnou svérázností doby nkdy, hádal bych, ped první svtovou válkou anebo tsn po ní, a byla by jist splynula s ostatními nenápadnými stejnorodými a obdobn nepopsateln svéráznými okolními domy, které sousedily s Prospect Parkem, nebýt její nápadné a neselhávající silou psobící ržovosti. Od viký a kupolovitých vížek nad prvním poschodím až po okenní rámy v suterénu byl celý dm ržový, ržový tak, že ped tou barvou nebylo úniku. Když jsem ten dm uvidl poprvé, ihned mi pipomnl fasádu hradu postaveného nkde na opuštném pozemku pro filmovou verzi arodje ze zem Oz, který tu nechala stát spolenost MGM. I vnitek byl ržový. Podlahy, stny, stropy a dokonce i vtšina nábytku po chodbách a v každém pokoji se jen nepatrn lišila v odstínech této jediné barvy zejm v dsledku lakýrnické práce rzné kvality od nžné rosé v odstínu syrového lososa až k útonjší korálové v odstínu bublinkové žvýkací gumy, ale všude to byla ržová, ržová, která nepipouštla soupeství žádné jiné barvy, takže teprve po nkolika minutách rozvažování o svém budoucím pokojíku, sledován hrdým okem paní Zimmermanové, jsem pocítil, že m to nejdív jaksi pobavilo vždy to byl Kupidv budoár, v kterém se lovk stží ubránil dusivému smíchu ale pak jako bych se jakýmsi podivným zpsobem ocitl v pasti, jako bych se náhle dostal do cukrárny k Barricinimu nebo do dtského oddlení u Gimbelse. Já vím, nejde vám do hlavy ta ržová, ekla paní Zimmermanová, nikomu nejde. Ale za chvíli si na ni pivyknete oblíbíte si ji, skuten si ji zamilujete, vte mi. Netrvá to dlouho a lidi pak vbec žádnou jinou barvu nechtjí. Aniž jsem se jí na to zeptal, sama dodala na vysvtlenou, že jejího manžela Sola jejího nebožtíka manžela potkalo štstí v podob fantastické koup nkolika set galon pebytené barvy od námonictva, jaká se užívá však víte ekla a odmlela se, s prstem položeným zpytav vedle špachtlovitého pórovitého nosu. Jako kamufláž? nahrál jsem jí patiný výraz. Na což ona odpovdla: Ano, to je ono. Myslím, že ržovou na tch lodích nijak zvláš použít nemohli. Sdlila mi, že Sol celý dm natel sám. Yetta byla žena podsadité postavy a výeného charakteru, asi šedesátnice, s veselým obliejem, jehož lehce mongoloidní rysy jí dodávaly vzezení rozzáeného Buddhy. Ten den jsem se dal pesvdit tém ihned. Za prvé to bylo laciné. A pak, ržový neržový, ten pokoj, který Stránka 15

16 mi v pízemí ukázala, byl pkn prostorný, vzdušný, slunný a istý jako njaká holandská svtnice na staré olejomalb. Navíc oplýval i luxusem kuchyského koutu a koupelniky, v které toaletní mísa a vana záily blí až v oslnivém kontrastu proti mátov nazelenalé barv kolem. Už ten fakt vlastní koupelny m svádl, a navíc tu byl bidet, který vyvolával skoro až neslušné podvdomé pedstavy a pímo bezohledn m elektrizoval a vzbuzoval ve mn vzrušená oekávání. Také na m siln zapsobilo, jak mi paní Zimmermanová pedvedla celý svj podnik, jehož jednotlivé ásti, jimiž m provádla, pímo na míst komentovala. Já tomu tady íkám Yettina Sí svobody, prohlašovala a obas m pitom šouchla. Já totiž ráda vidím, když mají moji nájemníci radost ze života. Ne že bych tu nemla taky svoje pravidla. Zvedla vzhru buclatý polštáek ukazováku a zaala je vypoítávat. Pravidlo íslo jedna: zakazuje se hrát po jedenácté na rádio. Pravidlo íslo dv: když odcházíte z pokoje, nezapomete zhasnout všechna svtla, nehodlám platit spolenosti Con Edison žádné peníze navíc. Pravidlo tetí: rozhodn se nesmí kouit v posteli; když vás pistihnu, jak v posteli vykuujete jedete. Mj zesnulý manžel Sol ml bratrance, který tímhle zpsobem uhoel, a navíc spálil celý barák. Pravidlo íslo tyi: každý pátek se platí na týden dopedu. Konec, žádná další pravidla neexistují! Všechno ostatní je Yettina Sí svobody. Totiž co tím chci íct: tohle tady je dm pro dosplé. Rate rozumt, nevedu tady žádný bordel, ale když si jednou za as chcete do pokoje pivést slenu, prosím, pivete si do pokoje slenu. Když se budete chovat jako džentlmen a všechno pjde v klidu a potichu a vy ji v rozumnou dobu vyprovodíte, pak nebudete mít kvli njakému tomu dveti s Yettou žádné nedorozumní. A totéž platí obrácen pro sleny, co u m bydlí, když se chtjí obas doma pobavit a pohostit u sebe pítele. Co mže kozel, mže i koza, to aspo íkám já, a jestli nco nesnáším, pak je to pokrytectví. Tato výjimená svobodomyslnost podle mého soudu mla své koeny ve schopnosti ocenit volupté, schopnosti zddné ješt ze staré vlasti zpeetila mé konené rozhodnutí nasthovat se k Yett Zimmermanové, pes všechnu problematickou volnost, která se mi tu nabízela. Kde seženu njaké dve? uvažoval jsem. Pak jsem se ale sám na sebe pro svj nedostatek podnikavosti rozvzteklil. Tahle výsada, kterou mi Yetta poskytla (brzy jsme si zaali íkat kestními jmény), se už o rozešení tohoto závažného problému urit postará sama od sebe. Lososov ržové stny jako by žhnuly vášní a já se uvnit pímo chvl slastí. A za nkolik dní jsem se sem nasthoval a s hejivým pocitem jsem oekával léto naplnní svých tlesných žádostí, filozofického zrání a hmatatelných pokrok v tvrím úkolu, který jsem si pedsevzal. První dopoledne byla sobota jsem vstával pozd a došel si procházkou do papírnictví na Flatbush Avenue a koupil si dva tucty tužek. 2 znaky Venušin samet, deset žlutých linkovaných blok velkého formátu a oezávátko typu Boston, které jsem si s Yettiným svolením sml pišroubovat k veejím dveí koupelny. Pak jsem se posadil na ržovou proutnou židli s rovným opradlem k dubovému psacímu stolku, taktéž natenému na ržovo a zbudovanému s onou hrubozrnnou bytelností, jež mi pipomínala katedry, za nimiž sedaly za mých chlapeckých let na gymnáziu naše úctyhodné kantorky, a s tužkou mezi palcem a ukazovákem jsem se zahledl na první list žlutého bloku, jehož prázdnota m až zabolela v oích. Jak dovede z lovka taková prázdná stránka vysát sílu a jak je urážlivá! Uvnit prázdno, žádná inspirace, a já jsem zjistil, že se taky nic nedostaví, ale pestože jsem tam sedl pl hodiny a moje mysl si hrála jen s polotovary myšlenek a mlhavými pojmy, odmítl jsem propadnout ve chvíli stagnace okamžité panice; vždy jsem se v tomhle neznámém prostedí sotva usadil. Bhem nkolika prvních dn v Univerzitním hotelovém klubu jsem minulého února, než jsem zaal pracovat u McGraw-Hilla, napsal njakých tucet stránek chystaného prologu k románu líení cesty vlakem do malého msteka ve Virginii, které mlo dodat knize lokálního koloritu. Tónem tohoto úvodu jsem byl siln zavázán knize R. P. Warrena Všichni jsou zbrojnoši královi a moje próza se nesla úpln stejnými rytmy, a dokonce jsem použil i téže druhé osoby singuláru, abych dosáhl onoho úinku, s nímž autor popadá tenáe pímo za klopy, takže pasáž to byla, jak jsem vdl, odvozená, ale pesto jsem zárove cítil, že v ní je dosti psobivosti a že je svží. Byl jsem na ni hrdý, byl to dobrý zaátek a v tu chvíli jsem ji vytáhl z desek a znovu si ji peetl, už snad po devadesáté. Stále se mi líbila a byl bych nebyl ochoten zmnit na ní ani ádku. Rate se uklidit, pane Warrene, te pichází Stingo, íkal jsem si. Naež jsem pasáž zase složil do desek. Žlutá stránka zstala prázdná. Cítil jsem vnitní neklid a skoro jako by na m šla smyslnost; a abych udržel pes otvor do vždy pohotov ekající mozkové laterny magiky svých lascivních vidin staženou roušku neviditelnosti bylo to rozptýlení sice nevinné, ale odvádlo od práce zvedl jsem se a zaal pecházet po pokoji utopeném v letním slunci s pastelovými odstíny barvy plameák. Slyšel jsem nad sebou hlasy, kroky uvdomil jsem si, že stny jsou tenké jako papír a upel jsem oi vzhru do ržového stropu. Zaal jsem nenávidt tu všudypítomnou ržovou barvu a zmocovaly se m pochyby, že si na ni kdy pivyknu, jak se vyjádila Yetta. Vzhledem k problému váhy a místa pinesl jsem si s sebou pouze vybrané základní knihy; bylo jich skuten jenom pár a byly mezi nimi Americký univerzitní slovník, Rogetv Thesaurus, dílo Johna Donna, Oatese a O Neillovo Úplné vydání eckého dramatu, Marckova Píruka diagnózy a terapie (což samozejm souviselo s mou hypochondrií), Oxfordská kniha anglické poezie a bible. Vdl jsem, že si svou knihovnu mohu vybudovat teprve postupn. Zatím jsem se však v tu chvíli snažil njak pivolat svou múzu a hodlal jsem si pomoct etbou Marlowa, ale z njakého dvodu m ta melodická hudba nevzrušovala jako jindy. Stránka 16

17 Knihu jsem odložil a odloudal se do miniaturní koupelniky, kde jsem zaal provádt inventuru pedmt, které jsem si dal do skíky na zdi. (Léta poté jsem k svému úžasu zjistil, že J. D. Salinger líí podobn svého hrdinu, jak provádí obdobný obad, ale v tom ohledu si iním nárok na prvenství.) Tento rituál tkvl svými koeny hluboko v pd nevysvtlitelné neurózy a jakéhosi nutkání podniknout nco fyzicky vyíslitelného, hmatatelného, a já jím procházel mnohokrát, vždy v okamžiku, kdy moje imaginace a invence ustrnuly tém na mrtvém bod a mysl se vzpírala jak psaní, tak tení jako obtížnému bemenu. Je to až záhadná poteba obrodit hmatatelný vztah k obyejným vcem. Jedné po druhé jsem se jich dotýkal koneky prst na témž míst, kam jsem je položil pedešlého veera, na poliky závsné skíky, která jako všechno ostatní také padla za ob bláznivé karmazínové šttce Sola Zimmermana: kelímku holicího krému Barbasol, lahviky alka-seltzerové sody, holicího pístroje znaky Schick, dvou tub zubní pasty Pepsodent, kartáku na zuby znaky Dr. West se stedn tuhými šttinami, lahviky vody po holení znaky Royall Lyme, hebenu znaky Kent, krabiky patentních žiletek do Schickova holicího pístroje, neotevené a v celofánu balené krabice tí tuct srolovaných a promazaných prezervativ znaky Trojan s kapsikami ve špikách, kelímku Breckova šamponu proti lupm, tubiky nylonových párátek Rexall, kelímku Squibbovy vitamínové smsi a lahviky adstringentní ústní vody. Všechny jsem lehce polaskal, podíval se na vinty, dokonce jsem odšrouboval víko od vody po holení Royall Lyme a nasál vni citrusových plod a nakonec jsem byl po té zevrubné prohlídce, která trvala asi pl druhé minuty, odmnn výrazným pocitem uspokojení. Pak jsem dvíka skíky zavel a vrátil se k psacímu stolku. Když jsem se posadil, zvedl jsem zrak, vyhlédl oknem ven a náhle jsem si uvdomil další prvek, který na m musel podvdom psobit, že m to k tomuto místu tolik pitahovalo. Ml jsem nesmírn uklidující a píjemnou vyhlídku do parku na onen konec, kterému se íká Pehlídková alej. Chodníky u okraje stínily staré platany a javory, a slunení svtlo rozhozené v záivých skvrnách po mírném luním svahu Pehlídkové aleje dodávalo scén atmosféry poklidu a skoro až pastýské idyly. Ten kout tvoil nápadný kontrast se vzdálenjšími koninami okolí. Sotva ob nkolik ulic kypl boulivý dopravní ruch na Flatbush Avenue, míst až vtírav velkomstském, kakofonním, chaotickém, hemžícím se ukienými dušikami a uzlíky nerv; zde však vzbuzovala stromová zele a pastelové slunení svtlo s oparem pylu, neetné nákladní i osobní vozy a klidné kroeje nkolika chodc na okraji parku dojem odlehlé ásti skromného jižního msteka tak nejspíš Richmondu nebo Chattanoogy i Columbie. Sevela m prudká bolest stesku po domov a najednou m napadlo, co proboha dlám tady v tch neuvitelných koninách Brooklynu, neschopný a navíc žádostí posedlý kalvinista mezi všemi tmi Židy? Provokován touto myšlenkou vyndal jsem z kapsy kousek papíru. Ml jsem na nm poznamenána jména šesti ostatních nájemník v dom. Každé jméno napsala poádkumilovná Yetta na malou vizitku a pipevnila na píslušné dvee, a z dvod, v kterých nebylo možno vidt nic jiného než mou obvyklou chamtivou zvdavost, jsem se pedchozího dne pozd veer vypravil po špikách na obchzku a jména si opsal. Pt nájemník bydlelo v poschodí nade mnou, ostatní naproti pes chodbu. Nathan Landau, Lillian Grossmanová, Morris Fink, Sophie Zawistowska, Astrid Weinsteinová, Moishe Muskatblit. Jména se mi hrozn líbila, pro nic jiného než pro tu bájenou pestrost, po všech tch Cunninghamech a Bradshawech, mezi nimiž jsem vyrstal. Muskatblit m upoutal pro jakousi byzantskou píchu. Uvažoval jsem, kdy se asi seznámím s Landauem a Finkem. Ti ženská jména mou pozornost vzrušila velmi siln, zvlášt Astrid Weinsteinová, která bydlela pímo naproti, tak dráždiv blízko. Zrovna jsem o všem rozvažoval, když v tom okamžiku jsem si uvdomil v pokoji pímo nade mnou rozruch, který byl tak bezprostedn a drásav identifikovatelný a mým trpícím uším ihned tak zejmý, že se vyhnu zpsobu nkdejších dob, kdy se podobné vci nucen opisovaly vzdáleným náznakem, a dovolím si íct, že to byl zvuk, rozruch, šílenství dvou lidí, kteí si to spolu rozdávají jako pominutá divoká zv. Podšen jsem se podíval vzhru ke stropu. Lustr poskakoval a kymácel se jako loutka na drát. Z omítky se dol sypal ržový prach a já jsem skoro oekával, že se každou chvíli musí tyi nohy postele proboit ke mn. Bylo to nco údsného nebyl to pouhý rituál kopulace, ale turnaj, rvaka, pouový zápas vyzývající všechny k úasti, fotbalové utkání, pouová tancovaka. Slova znla jakousi verzí anglitiny, byla zkomolená a vyslovovaná s jistou exotickou výslovností, ale nebylo zapotebí, abych jim rozuml. Výsledek byl pímo impresionistický. Muž a žena, dva hlasy tvoící povzbuzující publikum fotbalového zápasu, se podncovali výkiky, jaké jsem v život neslyšel. Stejn tak jsem nikdy nezaslechl takové pobídky k vylepšení úinku pomaleji, prudeji, rychleji, hloub ne, na žádném hišti jsem neslyšel ani tak nadšený povyk nad získáním míe, takové vzdechy nad tím, že se mí ze hry ztrácí, a naopak ani tak zuiv naléhavé rady, jak jej ve he nejlíp využít. A nemohl jsem to vše slyšet zetelnji, ani kdybych byl ml na uších speciální sluchátka. Bylo to úpln jasné a trvalo to herojsky dlouho. Zdálo se, že ten zápas pokrauje už nekonené minuty, a já tam sedl a jenom vzdychal, až najednou bylo po všem a úastníci zmizeli skuten jako praví hrái ve sprchách. Tenkým stropem se dol nesly zvuky cákající vody a pochichtávání, pak se ozvaly šouravé kroeje a další smích, hlasité mlasknutí, které znlo, jako když nkdo plácne v žertu tlapou nkoho po holém zadku, a nakonec se ozval naprosto neorganicky z gramofonu pesladce pulzující rytmus pomalé vty z Beethovenovy tvrté symfonie. Rozrušen na nejvyšší míru zašel jsem do skíky v koupeln a vzal si alka-seltzer. Za malou chvíli poté, co jsem se vrátil ke stolku, jsem si uvdomil, že v témž pokoji nade mnou se strhla živá hádka. Ta nasupená a zuivá nálada vznikla obdivuhodn rychle. Zvukm jsem vzhledem k njakým Stránka 17

18 akustickým pekážkám nerozuml. Podobn jako pi tom práv skoneném maratonu chlípnosti jsem celou akci slyšel až s barokní detailností, ale slova zstávala tlumená a nezetelná, takže mi zbýval jen dojem vzteklého šoupání nohou, netrplivého postrkování židlí, bouchání dveí a hlas sílících vzteky a vyrážejících slova, kterým jsem byl s to porozumt jenom ásten. Mužský hlas ml pevahu rozzuený baryton, v nmž se iré zvuky Beethovena tém utáply. Ženský hlas naopak psobil plativým obranným tónem a ozýval se osteji jen obas, spíš jako z hrzy, ale jinak byl poddajný a zabarvený prosbou. Náhle na stnu s teskotem dopadl njaký sklenný nebo porcelánový pedmt popelník, sklenka, bhvíco a já zaslechl tžké mužské kroeje ubírající se ke dveím, jež se v tu chvíli nahoe v chodb nade mnou rozlétly. Vzáptí nato dvee s teskotem zabouchly a já slyšel, že mužské kroky míí do njakého jiného pokoje v horním pate. A nakonec zstal pokoj po tch minuvších dvaceti minutách zteštné aktivity ponoen v jakémsi doasném tichu a já v jeho hlubinách slyšel z chraptícího gramofonu jen to tiché lkavé adagio a ztracené vzlyky ženy na posteli nade mnou. * * * Vždycky jsem byl vybíravý jedlík, i když jsem jídlu nikdy píliš nedal a snídani jím vždycky vstoje. Jelikož mám ve zvyku pozd vstávat, dosti se tšívám na snídani a lehký obd, které spojuji dohromady. Když ten hluk nade mnou ustal, zjistil jsem, že je již k poledni, a zárove jsem si uvdomil, že kopulace i hádka na m tak siln zapsobily, že jsem dostal neuvitelný hlad, jako bych se byl toho všeho, co se odehrálo nahoe, pímo zúastnil. Hlad jsem ml tak velký, že se mi zaaly v ústech sbíhat sliny a pocioval jsem lehkou závra. Krom neskafe a piva jsem si zatím svou malou kredenc ani miniaturní ledniku niím nezásobil, takže jsem se rozhodl zajít si na obd ven. Na jedné procházce sousedstvím m na Church Avenue upoutala Herzlova košerná restaurace. Chtl jsem tam zajít, protože jsem pedtím ješt nikdy nezkusil pravou, takíkajíc echt židovskou kuchyni a také proto, že prost jsem si íkal: Když jsi ve Flatbushi, musíš s flatbušskými Nemusel jsem se ale vbec nijak namáhat, protože byla sobota a restaurace byla zavená, takže jsem se rozhodl pro jiný, údajn neortodoxní podnik, kde se íkalo U Sammyho, kousek dál v téže ulici, a tam jsem si poruil slepií polévku s macesovými knedlíky, gefilte fiš a játra což všechno mi bylo dobe známé z rozsáhlé etby židovských reálií; objednávku jsem pednesl íšníkovi tak strašliv hulvátskému, že m napadlo, jestli to jenom nehraje. (Tehdy jsem nevdl, že nezdvoáctví je u židovských íšník tém daný charakteristický rys.) Nicmén m to nijak zvláš nevzrušovalo. V restauraci bylo skoro peplnno, vtšinou staršími lidmi, kteí se krmili boršem a žvýkali bramborové pirohy; vlhké, vní jídel prosycené ovzduší naploval lomozivý povyk jidiš dstojný to ev nezmiteln hlubokými guturálami, jež vycházely z desítek lalonatých hrdel, klokotav polykajících tuná kuecí sousta. Cítil jsem se podivným zpsobem šasten, skoro jako ve svém živlu. Te si libuj, libuj si, Stingo, íkal jsem si. Jako ada Jižan s uritým vychováním, vzdláním a citlivostí jsem ml od samého zaátku k Židm pátelský vztah, a dokonce moje první láska byla Miriam Bookbinderová, dcera místního lodního dodavatele, které již v šesti letech zpod smutných víek hledla z jejích nádherných oí tajemn bezútšná a pedevším nevyzpytatelná záhadnost její rasy; pozdji jsem pak prožíval ješt daleko silnjší osobní blízkost s židovským lidem, blízkost, kterou podle mého pesvdení zakusí ti Jižané, kterými po léta otásají tvrdá stetnutí s mukami Abrahámovými, s neuvitelným hledastvím Mojžíšovým, se vzrušenými hosana žalmist, propastnou vizí Danielovou a se všemi dalšími zjeveními, všemi tmi hokosladkými výtvory, neuvitelnými báchorkami a ošidn nadsazenými hrzami protestantsko-židovské bible. Navíc je obecn známo, že Židé se mezi bílými obyvateli Jihu tší jakýmsi pátelským sympatiím, protože Jižané mají jiného, temnjšího obtního beránka. Nicmén když jsem tehdy u Sammyho o polednách sedl, úpln jsem v tom novém prostedí záil a bez zvláštního pekvapení jsem si pomalu uvdomil, že dvodem mého sthování do Brooklynu bylo jakési nevdomé nutkání být mezi Židy. Nemohl jsem se do srdce židovstva dostat hloub, ani kdybych se rázem ocitl v Tel Avivu. A když jsem z restaurace odcházel, piznal jsem si dokonce, že mi sedlo i to manischewitzské víno, které tvoilo ve skutenosti prašpatný doplnk ke gefilte fiš, ale zato mi pipomínalo jakousi sirupovou chutí sladké virginské žlutavé víno chutnající po švestkách, víno, které jsem okusil tam dole doma ješt jako chlapec. Když jsem se vrátil zpátky do Yettina domu, znovu m ona událost v pokoji nade mnou ponkud rozrušila. Dvody mého zaujetí byly v podstat sobecké; jestliže se totiž tohle bude odehrávat píliš asto, mnoho spánku ani klidu neužiju. Dále mi však vrtala hlavou ješt jedna okolnost, totiž ten prazvláštní ráz celé události ta rozpustile atletická milostná pletka, z níž se úastníci tak oividn a výjimen radovali a která potom pesto pešla takovým zvratem do zuivosti, pláe a rozladní. Navíc m pak dráždilo, kdo vlastn tohle všechno dlal komu. Popuzovalo m, že m okolnosti vrhly do postavení jakési až nechutné zvdavosti, že seznámení s mými spolubydlícími se nemá odehrát v rovin obyejného Dobrý den, tší m a prostého stisku ruky, ale že se promní v epizodu tajného pornografického poslouchání innosti dvou úpln cizích lidí, jejichž oblieje jsem v život nevidl. Pestože jsem se bhem svého dosavadního pobytu v metropoli, jak jsem jej vylíil, vyžíval siln ve fantazii, nejsem podstatou své povahy žádný slídil, ale v té blízkosti obou milenc vždy nakonec div že mi nespadli na hlavu bylo pímo nemožné nesnažit se zjistit pi první vhodné píležitosti, kdo vlastn jsou. Mj problém se vyešil tém ihned, když jsem se setkal s prvním Yettiným podnájemníkem, jenž stál dole v Stránka 18

19 chodb a probíral se poštou, kterou listonoš nechal na stolku u vchodu. Byl to mladík amorfních tvar, s povislými rameny a dalo by se íci jakéhosi ovoidního vzezení; mohlo mu být asi osmadvacet rok, ml husté uzlíkovité vlasy a choval se s nasupenou píkrostí rodilých Newyoran. Bhem prvních dní svého pobytu v New Yorku jsem v tomto chování vidl nco tak nepochopiteln nepátelského, že m to nkolikrát dohnalo tém na pokraj násilného inu, až jsem si pak uvdomil, že je to pouze jedna tvánost onoho tuhého krunýe, do nhož se obyvatelé velkomst po zpsobu pásovc stahují. Zdvoile jsem se pedstavil: Jmenuju se Stingo, ale mj soused se dál probíral poštou a na mé úsilí reagoval jen pravidelným zvukem adenoidního dýchání. V týlu jako by mi vyšlehl plamen, ústa mi ztuhla, otoil jsem na podpatku a zamíil do pokoje. Pak jsem za sebou zaslechl: Není tohle vaše? A když jsem se obrátil, držel v natažené ruce dopis. Podle rukopisu jsem poznal, že je od otce. Díky, odsekl jsem vztekle a popadl dopis. Neschoval byste mi známku? ozval se znovu. Sbírám známky k výroím. Pokusil se o cosi, co vypadalo jako úsmv, nic zvláš sdílného, ale bylo to aspo nco viditeln lidského. Cosi jsem zahuel a vrhl jsem na nho jakýs takýs souhlasný pohled. Já jsem Fink, pedstavil se. Morris Fink. Vlastn to tady mám, abych tak ekl, na starosti, když je Yetta pry, jako tenhle víkend. Jela na návštvu za dcerou do Canarsie. Kývl hlavou smrem k mým dveím. Koukám, že bydlíte v kráteru. V kráteru? zeptal jsem se. Já tam bydlel ješt ped týdnem. Když jsem se vysthoval, mohl jste se nasthovat vy. íkal jsem tam tomu kráter, protože to skuten bylo, jako by lovk žil v kráteru po vybuchlé bomb: když lovk uváží všechen ten ryk a to rajtování, co se odehrává v tom pokoji nahoe. A náhle jako by se mezi Morrisem a mnou vytvoilo pouto, ulevilo se mi a pemohla m zvdavost. Jak jste se s tím proboha srovnal? A povzte mi kdo kruci ti dva jsou? Není to tak hrozné když je pesvdíte, aby pesthovali postel. Udlají to tedy pistrí postel ke zdi a pak už to rajtování skoro neuslyšíte. Postel totiž potom bude nad koupelnou. Donutil jsem je k tomu. Pesnji eeno, jeho. Musel postel pešoupnout, i když je to její pokoj. Prost jsem se nedal. ekl jsem mu, že je Yetta oba vyhodí, když neposlechnou, takže nakonec souhlasil. Te postel zejm zase šoupl zpátky k oknu. Povídal totiž nco v tom smyslu, že je tam chladnji. Odmlel se a vzal si zatím cigaretu, kterou jsem mu nabídl. Ml byste ho pedevším požádat, aby postel zase pistril ke stn. To pece nemžu udlat, vyhrkl jsem. Nemžu jít jen tak za njakým chlapem, úpln neznámým, a íct mu však víte, co bych mu musel íct. Byl by to hrozný trapas. To bych nemohl. A kdo jsou to vlastn? Kdybyste chtl, eknu mu to sám, navrhl Morris se sebejistotou, která mi byla sympatická. Já ho k tomu donutím. Yetta nesnáší, aby si lidi tady ním šli na nervy. Ten Landau je skuten divný lovk a možná s ním budou i potíže, ale postel pesune, s tím si nedlejte starosti. Nebude se chtít nechat vyhodit. Takže to byl Nathan Landau, první v mém seznamu, ten tedy je hlavní osobou v tomhle spolku; kdo je ale jeho partnerka v tom povykování, híchu a zmatkování? A to dve? zeptal jsem se. To je slena Grossmanová? Ne. Grossmanka je un. Je to ta polská holka, Sophie. íkám jí Sophie Z. Její píjmení se nedá vyslovit. Ale ta je teda kus, ta Sophie. Znovu jsem si uvdomil ticho v dom, ten tajemný pocit, že jsem v njakém obydlí daleko od mstských ulic, v míst odlehlém, zapadlém, tém bukolickém. Z parku pes cestu se sem neslo volání dtí a slyšel jsem, jak kolem pomalu, beze spchu a v klidu projíždí jedno jediné auto. Prost jsem nevil, že bydlím v Brooklynu. Kde jsou všichni? zeptal jsem se. Já vám nco povím, odpovdl Morris. Možná s výjimkou Nathana nemá nikdo v tomhle baráku dost penz, aby vbec nco podnikl. Teba že by jel do New Yorku, zatancovat si v Rainbow Room anebo podnikl nco na úrovni. A tak v sobotu odpoledne odtud všichni vypadnou. Všichni prost nkam zmizí. No teba to un Grossmanovo love, to je teda lehna jenta takže Grossmanka jede na návštvu k mám do Islipu. Astrid taky. To je Astrid Weinsteinová, ta bydlí pes chodbu pímo naproti vám. Dlá sestru ve špitále, Kings County Hospital, jako Grossmanka, jenomže není un. Žába docela ujde, ale zas nic moc. Taková obyejná. ekl bych nco jako pejsek. Ale un není. Naptí ve mn povolilo. A to jezdí na návštvu za matkou? zeptal jsem se s nevelkým zájmem. Ano, za matkou, jenomže tady v New Yorku. Vidím, že vy nejste Žid, takže vám o Židech musím nco povdt. Židé jezdí za mámou hodn. Už to mají v povaze. Aha, ekl jsem. A ti ostatní? Kam odjeli? Muskatblit však ho uvidíte, je to vazba a trochu tlusoch, studuje na rabína Moishe jezdí za mámou a za tátou nkam do New Jersey. Jenom nemže cestovat o šábesu, takže odjíždí už v pátek veer. Je fanda na biograf a celou nedli bývá v New Yorku a zvládne až tyi pt film. Pak se sem v nedli pozd veer vrací, napl osleplý od koukání. A, hm Sophie a Nathan? Kam ti jezdí? A co vlastn dlají, krom toho, že už už jsem chtl udlat vtip, ale držel jsem jazyk za zuby; ostatn to stejn nemlo cenu, protože Morris, upovídaný a tak nenucen a bez zábran sdlný, už dávno vytušil, co mi vrtá hlavou, a ihned m zásobil patinými informacemi. Stránka 19

20 Nathan je studovaný, je biolog. Pracuje v njaké laboratoi nkde u Borough Hall, kde vyrábjí léky a drogy a tak. Co pesn dlá Sophie Z., nevím. Slyšel jsem, že obstarává píjem pacient u njakého polského doktora, který má fru polských klient. Samozejm že mluví polsky jako rodným jazykem. Jo, co chci íct, Nathan a Sophie chodí šílen rádi na pláž, úplní cvoci. Když je slušné poasí, jako teba dnes, jedou na Coney Island nkdy na Jones Beach. Pak se zase vracejí sem. Odmlel se a pokusil se vyloudit na tvái jakýsi poouchlý úsmv. Vrátí se sem a zas na to hupnou a zas se kokujou a rafají. love, jak ti dva se dovedou rafat. A pak jdou na veei. Potrpí si na parádní jídlo. Ten Nathan vydlá prachy, ale je to podivín, podivín to je. Skuten divná nátura. Totiž abych ekl, já si myslím, že potebuje psychiatra. Rozdrnel se telefon a Morris jej nechal zvonit. Byl to automat na mince, visel na stn a zvonní psobilo zvláš pronikav, až jsem si uvdomil, že tak byl zejm už seízen, aby byl slyšet po celém dom. Když tady nikdo není, neberu to, ekl Morris. Ten zatracenej verk mi jde na nervy, tch vzkaz! Je tam Lillian? Tady je její matka. Vyite jí, že tu zapomnla ten drahý dárek, co pinesl strýek Bennie. Tatata tatata. un. Nebo: Tady otec Moishe Muskatblita. Že není doma? Vyite mu, že jeho bratrance Maxe pejel v Hackensacku nákláák. Tatata tatata, celý den dokola. Ten telefon mi leze na nervy. ekl jsem Morrisovi, že se ješt uvidíme, a po nkolika zdvoilostech jsem se stáhl do svého pokoje s tou ržovou barvou dtského pokojíku a s tím neklidem, který ve mn onen odstín zaal vzbuzovat. Posadil jsem se ke stolu. Z první stránky mého bloku išela prázdnota, až m obcházela hrza, ta žlutá plocha pede mnou zela jako prhled do vnosti. Jak proboha budu vbec schopen napsat nkdy román? uvažoval jsem a okusoval Venušin samet. Otevel jsem dopis od otce. Vždycky jsem se na ty dopisy tšil a byl jsem šasten, že mám tohoto jižanského lorda Chesterfielda jako osobního rádce, jenž mi vždycky psobil tolik potšení svými staromódními pojednáními o pýše, hamižnosti, bigotnosti, politických pletichách, sexuálních výstelcích a jiných híších a nebezpeenstvích. Rád pouoval, to možná obas ano, ale nikdy neupadal do pompéznosti nebo kazatelství a já ml nesmírný požitek z celkové promyšlenosti dopis, z jejich citovosti a výmluvnosti; pokaždé když jsem njaký doetl, ml jsem blízko k slzám nebo jsem se prohýbal smíchy a vždy m to tém vzáptí nutkalo peíst si píslušnou pasáž z bible, z níž erpal otec do své kvtnaté prózy mnoho moudrostí. Dnes však mou pozornost nejdív upoutal novinový výstižek, který vypadl ze složeného dopisu. Titulek výstižku místních novin ve Virginii m tak ohromil a zdsil, že jsem v tu chvíli tém nemohl popadnout dech a ped oima se mi dlaly mžitky. Oznamovala se tu sebevražda krásné dvaadvacetileté dívky, do níž jsem byl bhem tch rozkolísaných let svého dospívání beznadjn zamilován. Jmenovala se Maria (ne Marie, ale tím jižanským jménem Maria s pízvukem na druhé slabice) Huntová a já jsem do ní byl ve svých patnácti letech tak horen pobláznn, že mi to zptn pipadá jako malé šílenství. Láskou ochoelý blázen! Jak dokonalý píklad takového ubožáka jsem tehdy musel skýtat! Maria Huntová! Jestliže totiž ve tyicátých letech, dlouho ped úsvitem našeho osvobození, pevládalo ješt stále staré rytíství a pružné Juny Allysonové z chlapeckých sn byly polobohynmi, s kterými mohl lovk abychom užili toho nevkusného výrazu sociolog laskáním dojít orgasmu, já jsem své sebezapení hnal až do šílených mezí a se svou milovanou Marií jsem to nezkusil, ani co by si lovk mákl, jak se tenkrát íkalo. Dokonce jsem na ty její neodolateln lákavé rty nevtiskl ani obyejné políbení. Tím ovšem nechci náš vztah líit jako platonický, protože podle mého chápání je v tom výrazu zárove cosi cerebrálního, a Maria vbec nebyla zvláš chytrá. A k tomu lze jen dodat, že v tch dobách osmatyiceti stát, kdy podle norem základního obecného vzdlání se Virginie Harryho Byrda obvykle uvádla jako tyicátý devátý stát po Arkansasu, Mississippi, a dokonce i po Portoriku, vypadala intelektuální úrove debaty dvou patnáctiletých tak, že snad bude lépe ponechat ten obraz na pedstavivosti. Nikdy snad nebyla bžná konverzace roztrhána vtšími zámlkami, trapnými prodlužovanými okamžiky ticha i bezostyšným zarytým hloubáním. Nicmén jsem Marii vášniv a ist zbožoval z tak prostého dvodu, že byla krásná, až srdce usedalo. A te jsem zjistil, že je mrtvá. Maria Huntová je mrtvá! Píchod druhé svtové války a moje úast v ní zpsobily, že se Mariin obraz z mého života vytratil, i když se nejednou v mých náladách milostného roztoužení objevila. Zabila se skokem z okna njaké budovy, a k svému údivu jsem zjistil, že se to stalo na Manhattanu sotva ped nkolika týdny. Pozdji jsem se dovdl, že bydlela kousek ode mne, za rohem na Šesté avenue. Msíce jsme tedy oba žili v oblasti tak jednolité, jako je Greenwich Village, a pitom jsme se nepotkali, což je zejm píznak tch nelidských rozloh velkomsta. S keovitou bolestí, která se ve mn ozvala až jako výitka svdomí, jsem uvažoval, jestli bych býval nebyl s to ji teba zachránit a od toho píšerného kroku ji odvrátit, jen kdybych zjistil, kde bydlí. etl jsem lánek znovu a znovu a dostal jsem se skoro do stavu rozrušení mysli a uvdomil jsem si, že nad tímto nesmysln hrozným píbhem mladého zoufalství a ztráty hlasit naíkám. Pro to udlala? Jedním z nejbolestivjších rys té zprávy byla skutenost, že její tlo zstalo z njakých složitých a nejasných píin neidentifikováno, bylo pohbeno do hrobu chudých a teprve po týdnech bylo exhumováno a posláno zpátky a konen uloženo k poslednímu odpoinku ve Virginii. Z té strašlivé historie se mi udlalo skoro nanic, tém úpln m to rozložilo nebo aspo natolik, že jsem na zbytek dne upustil od jakýchkoli myšlenek na práci a v zoufalství jsem hledal útchu v pivu, které jsem ml schované v lednice. Pozdji jsem si z otcova dopisu peetl následující pasáž: In re piložené zprávy, synku, jsem se samozejm domníval, že o ni budeš mít skuten výjimený zájem, Stránka 20