KOMPARACE DANÍ Z PŘÍJMU V ČESKÉ REPUBLICE A RAKOUSKU

Transkript

1 MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ PROVOZNĚ EKONOMICKÁ FAKULTA ÚSTAV ÚČETNICTVÍ A DANÍ KOMPARACE DANÍ Z PŘÍJMU V ČESKÉ REPUBLICE A RAKOUSKU VEDOUCÍ DIPLOMOVÉ PRÁCE Ing. MILOŠ GRÁSGRUBER Ph.D. VYPRACOVALA: Bc. SANDRA ČERVENÁ

2 - 2 -

3 - 3 -

4 Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci na téma: Komparace daní z příjmu v České republice a Rakousku vypracovala samostatně s použitím literatury, kterou uvádím v seznamu literatury. V Brně dne 16. května Bc. Sandra Červená - 4 -

5 Poděkování: Mockrát děkuji vedoucímu diplomové práce Ing. Milošovi Grásgruberovi Ph. D. za odborné vedení, věcné připomínky a čas, který mi poskytl při zpracování diplomové práce

6 Abstrakt ČERVENÁ S., Komparace daní z příjmu v České republice a Rakousku. Diplomová práce. MZLU. Brno Tato diplomová práce se zabývá zdaněním příjmu fyzických a právnických osob v Rakousku, přičemž jejím cílem je porovnání rakouských daní z příjmu s daněmi z příjmu v České republice. Vzhledem k obsáhlosti celé problematiky je důraz kladen na zdaňování příjmu fyzických osob ze závislé činnosti. Práce je rozdělena na část teoretickou tvořenou literární rešerší, v níž jsou popsány základní pojmy daňové teorie a značná pozornost je věnována harmonizaci přímých daní v rámci Evropské unie, a část praktickou, která je rozdělena do tří větších celků. Část první tvoří přehled nejdůležitějších znaků rakouských daní z příjmu, tj. výčet příjmů podléhajících daním, příjmy nedaňové, příjmy od daně osvobozené, způsob výpočtu daně, sazby daně a stručný souhrn správy daní. Část druhá je zaměřena na komparaci obou systému především se zaměřením na daně z příjmu ze závislé činnosti a skupinové zdanění u daní z příjmu právnických osob. Část třetí obsahuje statistiky daňových výnosů jednotlivých zemí včetně slovního zhodnocení rozdílů v obou zemích. Abstract: ČERVENÁ S., Comparison of income taxes in the Czech Republic and Austria. Thesis. MZLU. Brno This thesis deals with the personal and corporate income tax in Austria and its comparison with those taxes in the Czech Republic. Its goal is to compare respective income taxes and analyze differences. Due to the complexity of the taxation systems, the emphasis is placed on the personal income tax. The thesis is divided into two main parts. In the first, theoretical part, terms such as definition of tax, functions of taxes and similar are explained. The harmonization of taxes in the European Union is discussed in greater detail. The second part can be subdivided into three main sections. The first describes the most important elements of the personal and corporate income tax in Austria, i.e. object of the tax, tax exemptions, tax rate, tax base and brief summary of the tax administration etc. In the second section the Austrian and the Czech system are compared and practical examples show the major differences in both systems. The fourth chapter includes statistical data from both countries including verbal comments to provided data

7 Obsah 1. ÚVOD CÍL PRÁCE A METODIKA LITERÁRNÍ REŠERŠE DEFINICE DANĚ Funkce daní Vybraná třídění daní z příjmu HISTORIE DANÍ Z PŘÍJMU V ČR A RAKOUSKU TEORIE DANÍ Z PŘÍJMU Daň z příjmu FO Daň z příjmu právnických osob DAŇOVÁ KONKURENCE, KOORDINACE A HARMONIZACE Harmonizace přímých daní v rámci EU DAŇOVÝ SYSTÉM RAKOUSKA DANĚ Z PŘÍJMU FYZICKÝCH OSOB V RAKOUSKU Poplatník daně Předmět daně Příjmy od daně osvobozené Základ daně Výdaje Daňová ztráta Odčitatelné části Zvláštní zatížení a zvláštní výdaje Sazby daně Daň Slevy na dani Srážková daň Správa daně

8 4.2. DAŇ Z PŘÍJMU PRÁVNICKÝCH OSOB Poplatník daně a zdaňovací období Základ daně z příjmu právnických osob a zdaňovací období Minimální daň Sazba daně Skupinové zdanění Zdanění dividend Správa daně KOMPARACE ČESKÝCH A RAKOUSKÝCH DANÍ Z PŘÍJMU ROZDÍLY VE ZDANĚNÍ FYZICKÝCH OSOB ROZDÍLY VE ZDANĚNÍ PRÁVNICKÝCH OSOB Sazba daně z příjmu právnických osob Skupinové zdanění Osvobození zdanění dividend Osvobození kapitálových zisků z prodeje dceřiných společností DEMONSTRACE ROZDÍLŮ NA PŘÍKLADECH STATISTIKA DANÍ Z PŘÍJMU OBOU ZEMÍ RAKOUSKÉ DAŇOVÉ PŘÍJMY ČESKÉ DAŇOVÉ PŘÍJMY DISKUZE ZÁVĚR SEZNAM LITERATURY SEZNAM TABULEK A GRAFŮ SEZNAM ZKRATEK PŘÍLOHY

9 1. Úvod K hrazení svých výdajů si stát musí zajistit dostatečné množství příjmů. Daně z příjmu neboli důchodové daně představují jeden z nejvýnosnějších příjmových kanálů veřejných rozpočtů. Mezi daně z příjmu řadíme daň z příjmu fyzických osob a daň z příjmu právnických osob. Daň z příjmu fyzických osob je nejvíce vnímanou daní ze všech. Pro řadu jednotlivců jde o synonymum s pojmem daň. Pro občana je nejviditelnější, politické reprezentace si s ní spojují největší očekávání a současně z hlediska běžného daňového subjektu jde o daň nejvíce nenáviděnou. Proto jakékoliv změny v této oblasti jsou velmi citlivě vnímány a mají významný dopad na ekonomické rozhodovaní jednotlivců, na jejich ochotu pracovat, podnikat, ale také na strukturu spotřeby a v neposlední řadě také na politické preference. Daň z příjmu právnických osob bývá často označována jako královna daní. Toto označení může být považováno za nadnesené, avšak vezmeme-li v potaz, že s problematikou daně z příjmu nesouvisí jenom samotný daňový zákon, ale pro správné určení základu daně je třeba i velice dobrá znalost účetních předpisů, Pokynů Ministerstva financí, Sdělení Ministerstva financí a Koordinačních výborů a také výroků Správního soudu, lze konstatovat, že se jedná o problematiku velice obsáhlou. Základních požadavků, které by měl fungující daňový systém splňovat je mnoho, ale některé z nich lze s pohledu daňové teorie považovat za neopominutelné. Jedná se o: daňovou spravedlnost, efektivnost, právní určitost, jednoznačnost, správné ovlivňování ekonomických subjektů, a v neposlední řadě jednoduchost. Systém daní je jedním z důležitých kritérií v rámci rozhodování o umístění zahraničních investic. Přilákat do země miliardové investice může být velice strategický krok a v době propojenosti trhů panuje mezi jednotlivými státy silná konkurence. Chtějí-li země nalákat nové investory a zvýšit tím i počet nových pracovních míst na svém trhu, musí vycházet podnikatelům vstříc a snažit se jim nabídnout co nejpřijatelnější podmínky. Srozumitelný a především efektivní daňový systém zvyšuje důvěru a ochotu firem v dané zemi investovat. ČR a Rakousko jsou sousedící státy ve střední Evropě, které jsou si velmi blízké. Oba systémy vyšly ze stejného základu a byly postaveny na stejných principech. Postupem - 9 -

10 času se, ale jednotlivé systémy začaly měnit a přizpůsobovat specifikům jednotlivých zemí. Jedním z nejvýznamnějších vlivů byla odlišná politická situace v obou zemích v poválečném období. V posledních letech můžeme spatřit jistou tendenci k opětovnému sbližování obou systémů, a to vlivem harmonizace daňových systémů v rámci Evropské unie. Rakousko patřilo po druhé světové válce k nejchudším zemím v Evropě a až v posledních desetiletích se vyvinulo v jednu z nejbohatších a nejstabilnějších zemí světa. Po daňové reformě provedené v roce 2005 klesla míra daňového zatížení a došlo k výraznému přílivu zahraničních investic. Velice zajímavou oblastí je například systém skupinového zdanění, díky jemuž se Rakousku podařilo přitáhnout velké množství mezinárodních koncernů, které do Rakouska převedly svoje centrály. Rakousko dlouhodobě zaznamenává nízkou míru inflace, zadlužování se mu podařilo zabrzdit a rozpočtová politika se orientuje na vyvážený rozpočet. V posledních letech byla provedena řada opatření ke zvýšení dynamiky růstu liberalizací a privatizací. Hrubý domácí produkt na obyvatele v běžných cenách dle parity kupní síly v roce 2005 dosahoval 123 % průměru Evropské unie a Rakousko se tak umístilo na čtvrtém místě za Lucemburskem, Irskem a Nizozemskem. Přestože stejně jako v případě ostatních vyspělých zemí má rozhodující podíl v národním hospodářství sektor služeb, příspěvek výrobního sektoru je nadprůměrný. Rakouský ekonomický systém lze označit jako sociálně tržní hospodářství, s poměrně vysokými daněmi a státními výdaji. Podíl veřejných výdajů na HDP se dlouhodobě postupně snižuje, čemuž výrazně napomohla daňová reforma z roku V roce 2007 došlo k dalšímu zvýšení dynamiky hospodářského růstu a to především díky výrazně zvýšené investiční aktivitě

11 2. Cíl práce a metodika Cílem této práce je poskytnout čtenáři přehled zdaňování příjmu fyzických a právnických v Rakousku a provést jeho komparaci se systémem zdaňování v České republice. Rozdíly ve zdanění fyzických a právnických osob v obou zemích jsou názorně vysvětleny na praktických příkladech a hlavní výsledky včetně doporučení pro českou daňovou politiku jsou shrnuty v závěru práce. Dílčím cílem práce je zpracování statistik inkas daní z příjmu fyzických a právnických osob v obou zemích včetně slovních komentářů. Práce se skládá z literární rešerše a ze samostatné práce. V literární rešerši, jsou popsány základní pojmy daňové teorie, přičemž značná pozornost je věnována harmonizaci přímých daní v rámci Evropské unie. Pro zpracování teoretické části byla použita metoda deskripce. Samostatná práce je rozdělena do tří hlavních kapitol. V první kapitole je uveden přehled nejdůležitějších znaků rakouských daní z příjmu fyzických a právnických osob, tj. výčet příjmů podléhajících daní, příjmy nedaňové, příjmy od daně osvobozené, způsob výpočtu daně, sazby daně a stručný souhrn správy daní. V této části je metoda deskripce doplněna metodou analyticko-syntetickou. Kapitola druhá se zaměřuje na porovnání zdaňování fyzických a právnických osob v České republice a v Rakousku, důraz je kladen především na daně z příjmu ze závislé činnosti u osob fyzických a na skupinové zdanění u daní z příjmu právnických osob. Hlavní metodou použitou pro zpracování této kapitoly je metoda komparace. Statistiky inkas jednotlivých daní jsou popsány v kapitole třetí a to včetně slovního zhodnocení rozdílů v obou zemích. V této kapitole opět převažuje metoda deskriptivní. Jedním z nejvýznamnějších zdrojů pro zpracování této práce je Kodex rakouských daňových zákonů, Úplná znění českých daňových zákonů, stránky rakouského a českého Ministerstva financí, stránky EU a OECD a další knižní publikace zabývající se zdaněním příjmů fyzických a právnických osob. Veškeré zdroje, z nichž z nichž bylo při zpracování této práce čerpáno, jsou uvedeny v seznamu literatury. Důležitým zdrojem poznatků pro zpracování této práce byla moje účast na studijním pobytu v Rakousku, předmět Mezinárodní zdanění vyučovaný na Mendelově zemědělské a lesnické univerzitě a rady mého vedoucího diplomové práce

12 3. Literární rešerše 3.1. Definice daně Daň se obecně definuje jako povinná nenávratná platba do veřejného rozpočtu. Povinnost platit daně je v demokratických státech dána zákonem. Nenávratností platby se rozumí skutečnost, že poplatník nemá nárok na ekvivalentní protihodnotu a že tedy výše daně nezávisí na tom, jaké veřejné služby konkrétní poplatník využívá. Z této definice vyplývá, že daněmi jsou nejen daně takové, ale i příspěvky na sociální a zdravotní pojištění, cla, místní poplatky, dálniční známky a další Funkce daní Hlavní úloha daní vyplývá z hlavních ekonomických funkcí veřejného sektoru. Jsou to především tyto funkce: funkce alokační uplatňuje se tehdy, když trh projevuje neefektivnost v alokaci zdrojů. Jako příklady tržních selhání lze například uvést existenci veřejných statků, externalit a nedokonalé konkurence, funkce redistribuční veřejné finance, potažmo daně, mají za úkol přesunout část důchodů a bohatství směrem od bohatších k chudším, funkce stabilizační znamená zmírňování cyklických výkyvů v ekonomice v zajištění dostatečné zaměstnanosti a cenové stability. Tato funkce patří k nejspornějším, neboť změny ve zdanění a časové zpoždění mezi implementací opatření a dobou skutečného působení mohou způsobovat značnou nestabilitu systému, funkce fiskální je považována za nejvýznamnější funkci a jejím cílem je zajištění zdrojů do veřejného rozpočtu, z něhož jsou následně placeny veřejné výdaje. (Kubátová, 2003) Vybraná třídění daní z příjmu Klasifikace daní dle stupně účelovosti použití jejich výnosů Výnos některých daní může být použit na financování určitých vybraných oblastí, přičemž ale platí, že tento výnos musí být použit ve stejné oblasti ekonomiky, z niž byl příjem vybrán, mluvíme tedy o účelových daní. Daně z příjmu patří obecně do kategorie druhé, a to do skupiny takzvaných neúčelových daní. Klasifikace daní dle způsobu jejich úhrady

13 Toto členění zohledňuje poplatníka daně při stanovovaní jejich výše a způsobu jejich výběru: daně vybírané na základě daňového přiznání poplatník si musí sám vypočítat daňovou povinnost a za správnost výpočtu její výše a včasnost zaplacení je odpovědný, daně vybírané srážkou u zdroje příjmu v tomto případě není poplatník totožný s plátcem, ten má povinnost srazit a odvést daň; jedná se o případy, kdy je tímto způsobem umožněno vybrat daň s menšími administrativními náklady a za možnosti minimálních daňových úniků. K úhradě přímých daní jsou používány oba dva způsoby. Daň vybíraná srážkou u zdroje je tradičně spojována s příjmy z kapitálového majetku. Klasifikace daní dle příjmové a výdajové strany veřejných rozpočtů Někteří analytikové analyzují veřejné rozpočty jako celek, pohlížejí na transfery jako na negativní daně, které osoba přijímá a zvyšuje o ně svůj důchod. Na druhou stranu za positivní daně jsou označovány tradiční daně, jež odnímají poplatníkovi část jeho nominálního důchodu. (Široký, 2003) Klasifikace daní dle metodiky OECD Rozdělení daní slouží hlavně pro porovnání daňových charakteristik různých zemí. Daně z příjmu spadají dle tohoto členění do kategorie a Daně z důchodů, zisků a kapitálových výnosů Daně z důchodů, zisků a kapitálových výnosů jednotlivců Z příjmů a zisků Z kapitálových výnosů Daně z důchodů, zisků a kapitálových výnosů od společností Z příjmů a zisků Z kapitálových výnosů Položky, které nelze jednoznačně zařadit mezi 1100 a Daně z mezd a pracovních sil

14 3.2. Historie daní z příjmu v ČR a Rakousku Již ve starověku existovaly důmyslné daňové systémy. V této době, ale daně netvořily nejvýznamnější příjem panovníka, byly vybírány nepravidelně a tzv. dobrovolně. Pokud tedy podrobená území chtěla vyjádřit svoji podřízenost dobyvateli nebo v případě nějaké významné události jakou byla například svatba dcery nebo vykoupení syna ze zajetí odváděla svému panovníkovi sjednanou částku. Starými přímými daněmi byly tzv. kontribuce, vybírané zpočátku nepravidelně. U nás byla nejstarší přímou daní daň míru, kterou zavedl kníže Boleslav I. Od této daně byla osvobozena šlechta a duchovenstvo, stejně jako bylo v této době obvyklé u všech ostatních daní. Výběr daní probíhal několika různými způsoby od uchvácení majetku poplatníka až po propachtování daní výběrčímu daní. V období nástupu liberalismu se mění pohled na daně. Především je uznávána zásada všeobecnosti, čímž končí dosavadní výjimky ze zdanění, a daně se stávají pravidelnými a povinnými. V návaznosti na rozvoj kapitalismu vznikají nové druhy daní. Výše daně se již neodvozuje od vnějších znaků, jakými je například počet tovaryšů nebo velikost polí, ale začíná odpovídat skutečným výnosům a příjmům vlastníka. Jako první z novodobých daní vznikla daň z příjmu fyzických osob, a to v roce 1799 v Anglii. Až do doby reforem Marie Terezie a Josefa II. existovaly v jednotlivých zemích monarchie rozdílné daně. V roce 1848 bylo v tehdejším Rakousku Uhersku zřízeno Ministerstvo financí a o rok později byla provedena patenty reforma daní v rámci níž byla zavedena daň osobní ta postihovala jen fyzické osoby a byla rozdělena do čtyř skupin z nich se každá lišila základem daně. Třída I. byla v podstatě daní z hlavy, kterou platila hlava rodiny za každého člena rodiny, který dosáhl šestnácti let. Dani ve II. třídě podléhali majitelé domů a pozemků, III. třída představovala výdělkovou daň o pevné sazbě z čistého výtěžku obchodníků, živnostníků, průmyslníků a příslušníků svobodného povolání. IV. byla třída s progresivní sazbou ze služebních platů, které podléhali zaměstnanci s platem převyšující určitou hranici. Koncem 19. století proběhly ve vyspělých evropských zemích daňové reformy, které již zavedly moderní systémy daní, základy dnešních systémů například mimo jiné daň z příjmu právnických osob. V Rakousku, jehož byly země Koruny české součástí, proběhla reforma v návaznosti na napoleonské války. V první polovině 19. století byla za vlády Františka Josefa I. a pod vedením národohospodáře Böhm-Bawerka provedena poslední úprava daňového systému v monarchii. Zákon o osobních daních přímých (Personalsteuergesetz) spojil přímě daně v ucelenou soustavu daní výnosových, doplněných daní důchodovou. Daň postihovala úhrnný důchod jednotlivce i neodevzdaných pozůstalostí

15 ať již plynul z jakýchkoliv zdrojů. Předmětem daně byl čistý příjem definovaný jako úhrn všech příjmů jak v peněžní tak nepeněžní podobě. Od tohoto příjmu bylo již možné odečíst přípustné srážky, tj. výdaje na dosažení, zajištění a udržení příjmu včetně úroku z dluhu. Osobní dani podléhal důchod až od určité hranice a daňové sazby byla progresivní od 0,6 do 5,0 %. Tento zákon platil až do roku (Široký, 2003) Vývoj daní ve 20. století byl poměrně překotný a výše zdanění neustále rostla. Přispěly k tomu i dvě světové války, potřeba zbrojit a následné poválečné obnovy. Z tohoto důvodu byly vytvářeny někdy až absurdní daně branný příspěvek, daň ze žárovky, z droždí apod. Přestože osobní důchodová daň měla při svém vzniku pouze několikaprocentní sazby a týkala se jen vysokých důchodů, v období mezi dvěma světovými válkami a pak zejména po 2. světové válce, tyto sazby neustále narůstaly. V některých zemích (například ve Velké Británii a USA) byly v 60. letech nejvyšší důchody zdaňovány více než devadesátiprocentní sazbou. Od osmdesátých let je naopak charakteristická snaha o snížení daňových sazeb a daňové progrese (Kubátová, 2005). Základy novodobého rakouského daňového systému byly položeny po první světové válce na základě německých zákonů. Tzv. Erzbergova reforma, která proběhla v letech 1919 až 1920 položila základy novodobé dani z příjmu fyzických a právnických osob. Toto propojení na německý daňový systém přetrvává do současnosti s výjimkami, jakými je například zrušení živnostenské daně (Gewerbesteuer) v roce 1993 nebo konečné zdanění určitých příjmů (Endbesteueung) o rok později. (Doralt, 2007) 3.3. Teorie daní z příjmu Daně z příjmu neboli důchodové daně představují jeden z nejvýnosnějších příjmových kanálů veřejných rozpočtů. Pro účely teorie i praxe se rozdělují na osobní důchodové daně (daně z příjmu jednotlivců) a daně ze zisku firem (firemní důchodové daně). Toto rozdělení je nutné, neboť obě důchodové daně se od sebe značně liší zejména konstrukcí výpočtu daně a daňovými sazbami. Daně z příjmu však rovněž řeší některé společné problémy, což je dáno zejména blízkostí charakteristiky samostatně podnikající osoby a firmy usilujících o zisk. (Široký, 2003) Daň z příjmu FO Daň z příjmu FO je nejvíce vnímanou daní ze všech. Pro řadu jednotlivců jde o synonymum s pojmem daň. Pro občana je nejviditelnější, politické reprezentace s ní spojují největší očekávání a současně z hlediska běžného daňového subjektu jde o daň nejvíce nenáviděnou. Proto jakékoliv změny v této oblasti jsou velmi citlivě vnímány, mají významný dopad na ekonomické rozhodovaní jednotlivců, na jejich ochotu pracovat, podnikat, ale také na strukturu spotřeby a v neposlední řadě na politické preference

16 Přestože daň z příjmu je jednou daní z příjmu a nutně musí být s daní z příjmu právnických osob úzce provázána, při její konstrukci je třeba dbát i na splnění cílů, jejichž hierarchie je pro tuto daň specifická. Důvody pro odlišnou stupnici cílů lze stručně charakterizovat takto: daň z příjmu FO má nejvyšší počet daňových subjektů, nelze klást vysoké nároky na ekonomické a právní znalosti a dovednosti daňových subjektů, psychologické náklady na tuto daň jsou vysoké. Dle Širokého by důchodová daň, měla zahrnout co možná nejvíce různých důchodů osoby. Mnoho poplatníků nepobírá pouze peněžní částky, ale různé požitky naturálního a jiného charakteru. Důchodová daň je tedy daní tokovou, je konstruována na přírůstovém principu, tzn. že postihuje změny v příjmech poplatníka za určité období. Podle tohoto přírůstkového pojetí by se měl pro zdanění používat čistý důchod a náklady na jeho dosažení, zajištění a udržení by se měly odečíst od hrubého důchodu. Zákon by potom měl stanovit, které náklady budou daňově uznatelné a které nikoliv. Pokud budeme chtít příjem postihnout komplexně, mělo by být jedno z jakého zdroje pochází. Přesto však mnoho teoretiků rozlišuje mezi pracovním příjmem a příjmem kapitálovým (dosaženým bezpracně například formou příjmu z deponovaného dědictví). Růst cenové hladiny může významným způsobem ovlivnit zvyšování nominálních důchodů, a proto by měl být zdaňován pouze reálný přírůstek důchodu poplatníka. Základní požadavky, které by měla daň z příjmů osob splňovat jsou mnohotvárné, a proto jsou v následujícím přehledu uvedeny jen ty z nich, které jsou z pohledu daňové teorie neopominutelné: daňová spravedlnost, efektivnost, právní určitost, jednoznačnost, správné ovlivňování ekonomických subjektů, jednoduchost. Všechny požadavky nelze splnit současně, a tak je nutno zvolit priority. Velmi důležitým aspektem je jednoduchost, neboť tento aspekt se nejvíce objevuje v připomínkách veřejnosti. Zjednodušení by ale rozhodně nemělo vést k nejednoznačnosti, z níž by mohly vyplývat jednak cesty pro obcházení tohoto zákona, což by mohlo vést ke snížení daňových výnosů a také snížení právní jistoty poplatníka. Vysokou prioritu mezi požadavky na budoucí konstrukci daně z příjmu musí mít nesporně i efektivnost. Efektivnosti lze dosáhnout jednak tím, že základ daně bude co nejméně deformován prostřednictvím četných úlev (např. osvobození, odpočty od základu

17 daně). K tomu je třeba optimalizovat i způsob výběru daně a zjednodušit pravidla pro výpočet daně. Dalším důležitým aspektem je daňová spravedlnost. Důchodové daně jsou důležitým nástrojem redistribuce důchodů v ekonomice. Daňovou spravedlnost je nutno hodnotit i z pohledu principu platební schopnosti. Tento princip má dvě roviny, a to horizontální a vertikální. Horizontální daňová spravedlnost se zaměřuje na hledání optimální výše základny zdanění, která by co nejúplněji vyhovovala jednoduchému vyjádření, že dva jedinci musí platit stejnou daň. Ačkoliv se tento požadavek zdá na první pohled zdá triviálně splnitelným, jde o iluzi. Směřovat k němu lze pouze důslednou snahou o úplnou základnu zdanění. To předpokládá zahrnutí všech příjmů, nejen peněžních, a stanovení takových pravidel pro uplatnění daňových výdajů, které se nejvíc blíží objektivitě. A zde se dostává snaha o naplnění tohoto požadavku do rozporu s požadavkem na jednoduchost daňového práva. Složitým problémem je otázka postižení kapitálových výnosů zdaněním. Vyjdeme- li z toho, že sazby daně z příjmu fyzických osob jsou progresivní, pak nebude jedno, zda poplatník získá příjem jednorázově, anebo pravidelně v menším objemu. V prvním případě by byla daňová povinnost větší, což odporuje principu horizontální spravedlnosti. Tato nevýhoda by byla eliminována v případě použití rovné daně, s jejímž návrhem přišli počátkem 80. let američtí ekonomové Robert Hall a Alvin Rabushka. V jejich pojetí má rovná daň pouze tři parametry: základ daně, nezdanitelné minimum a sazbu daně. Zastánci rovné daně argumentují, že progresivní zdanění důchodu má nemotivující účinky na pracovní píli a že vlastně trestá osoby za jejich pracovitost. V čisté podobě nebyla rovná daň dosud nikdy uplatňována, avšak řada zemí se tímto konceptem v omezené míře nechala inspirovat. Za rovnou daň je v současnosti považována daň z příjmu fyzických nebo právnických osob 1 bez uplatnění progrese podle daňových pásem. V širším pojetí rovná daň spočívá v aplikaci jednotné výše sazby daně u daně z příjmu fyzických osob, právnických osob a daně z přidané hodnoty. 2 Rovná daň má početný tábor příznivců i odpůrců. Její obhájci vyzdvihují její spravedlnost, kdy se na všechny poplatníky vztahuje stejná sazba daně, dále jednoduchost a efektivnost vůči daňovým únikům a zastavení odlišování daňových základů. Odpůrci upozorňují na možný pokles daňových příjmů a zpochybňují míru zjednodušení s ohledem za zachování složitosti daňového základu. Významným argumentem tábora odpůrců je, že aplikace této daně je 1 například Velká Británie, Nizozemí používá různé formy progresivních sazeb také u korporátních daní 2 Bez uplatnění snížené sazby daně z přidané hodnoty. Touto cestou se vydalo například Slovensko

18 přínosem zejména pro poplatníky s vyššími příjmy a tím prohlubování sociálních nerovností. Princip zdanění příjmu fyzických osob Základní struktura výpočtu daně z příjmu je prakticky ve všech vyspělých zemích stejná. Získaný souhrnný základ daně ze všech zdanitelných příjmů se snižuje o daňové úlevy (nezdanitelné částky, odčitatelné položky) a z takto upraveného základu daně se vypočítá daň od které se ještě odečítá sleva na dani. Daňové úlevy mají formu vynětí ze základu daně, tedy odečtení fixní nominální částky od daňového základu. Z upraveného základu daně se vypočte samotná daňová povinnost buď vzorcem (případ ČR od 1. ledna 2008), použitím tabulek (např. ČSFR před rokem 1993) nebo nejběžnějším způsobem za použití daňových pásem (např. Rakousko). Dalším způsobem zdanění osobních příjmů je za pomocí srážkové daně. Tento způsob se používá především u příjmů, u nichž by daň u poplatníka byla vybírána složitým způsobem a zbytečně by jej zatěžovala. Daňovou povinnost za poplatníka má plátce daně, který ji strhne a následně pod vlastní zodpovědností odvede. Posledním způsobem je zdanění za použití tzv. paušální daně. Důvodem zavedení tohoto instrumentu je především snaha zbavit drobné individuální firmy a živnosti administrativních úkonů

19 Paušální daň může být stanovená dvěma způsoby: absolutně stanovenou částkou, kdy výše daňové povinnosti je stanovena předem, procentní sazbou, kdy je stanovena jako procento z dosaženého příjmu Daň z příjmu právnických osob Daň z příjmu firem, jak je někdy daň z příjmu právnických osob označována, je jednou z nejmladších v daňových systémech. Historicky navazuje na středověké výnosové daně, ale na rozdíl od nich zdaňuje zisk firem zjištěný na základě účetních pravidel. Na snad žádnou jinou daň neexistují v ekonomické teorii rozdílnější názory. Ekonomové zastávající tzv. integralistické pojetí ji kritizují za to, že zisk je zdaněn hned dvakrát: jednak na úrovni podnikatelské jednotky, která platí daň ze zisku, a dále na úrovni samotného poplatníka ve formě zdanění rozděleného zisku. Naproti tomu tzv. absolutistický přístup existenci daně z příjmu podnikatelských jednotek obhajuje, neboť tvrdí, že především velké firmy jsou právní jednotkou s vlastním rozhodováním, mají svou zdanitelnou kapacitu a ovlivňují ekonomické procesy. Ať se přikloníme ke kterémukoliv z těchto názorů, pravdou je, že daň z příjmu firem je zavedena takřka ve všech systémech vyspělých zemí. (Široký, 2003) Daně z příjmu právnických osob mají především významný vliv na stabilitu a vývoj ekonomiky. Zatímco příznivci laissez la fair prosazují stejnou výši daně pro všechny subjekty, protekcionalisté tvrdí, že vhodná úprava firemní daně může vést k většímu vývozu zboží do zahraničí, zavádění nových technologií a podpoře určitých odvětví ekonomiky. Daňové preference mohou představovat členitou a proměnlivou škálu výjimek a slev ze zdanění, vázaných na více či méně konkrétně definované účely. Jedná se například o plnou daňovou úlevu podnikům v prvním roce podnikání, snížení daní z příjmů věnovaných na nákup nových zařízení, úlevy při zaměstnávání různých znevýhodněných skupin obyvatelstva či úlevy proexportně orientovaným firmám. (Široký, 2003) Používání těchto regulativních nástrojů je však v praxi spojeno s řadou problémů. Účinnost jednotlivých opatření je silně závislá na konkrétní situaci v ekonomice. Dále neustálé změny přináší značnou nestabilitu v ekonomice a vyvolávají další dodatečné náklady firem. Složitý a neprůhledný systém navíc umožňuje vznik daňových úniků. Princip zdanění příjmu právnických osob Základní princip výpočtu daně je stejný jako u daně z příjmu fyzických osob. U běžných podnikatelských subjektů mohou být jednotlivé neosvobozené příjmy, které jsou předmětem daně, zdaňovány jedním z následujících způsobů: v rámci obecného základu daně,

20 v rámci základu daně vybíraného srážkou podle zvláštní sazby daně, v rámci samostatného základu daně. Daňový základ se odvozuje z účetního zisku a právě úprava účetních dat na hodnoty potřebné pro stanovení daně je složitá. Legislativa jednotlivých zemí odlišně definuje účetní a daňové náklady, účetní a daňové odpisy, zahrnování ztrát, poskytování darů či investic do položek snižující základ daně. Základ daně je tedy mimo jiné upravován o: částky neoprávněně zkracující příjmy, částky, které nelze podle zákona zahrnout do výdajů, částky, o které byl snížen výsledek hospodaření (z titulu nesprávně zvýšených příjmů a z titulu nezaúčtovaných daňových výdajů) z předchozího zdaňovací období, a to za zdaňovací období, kdy je nesprávnost účetnictví provedena, částku závazku zachyceného v rozvaze, který zanikl jinak než jeho splněním, započtením, dohodou mezi dlužníkem a věřitelem podle zvláštního právního předpisu. (Jaroš, 2007) 3.4. Daňová konkurence, koordinace a harmonizace V posledních desetiletích lze pozorovat všeobecnou globalizaci společenských, ekonomických a jiných jevů a procesů. Tato globalizace se dotýká i daní. Ukazuje se, že propojení trhů umožňuje daňovým subjektům legálně či nelegálně transferovat daňové základy do zemí s nižším zdaněním a tím se vyhýbat daňové povinnosti. Uvnitř jednotlivých uskupení jakým je například jednotný trh EU, kde je umožněn volný pohyb lidí, kapitálu, zboží a služeb, je samozřejmě přesun daňového základu mnohem jednodušší. Snaha poplatníků snižovat daňové břemeno vyvolává v mezinárodním kontextu tzv. škodlivou daňovou konkurenci, tedy nic jiného než snahu přilákat do země daňové základy jako jsou obraty firem, úroky a dividendy prostřednictvím výhodnějších daňových režimů. Daňová konkurence není u všech daní stejně silná. Nejvíce jsou konkurencí mezi zeměmi ohroženy výnosy daní u mobilnějších základů jako jsou příjmy z finančního kapitálu u právnických i fyzických osob (úroky a dividendy), základ daně z přidané hodnoty nebo ze spotřebních daní. Konkurence se naopak příliš netýká zdanění pracovních příjmů a majetkových daní. V důsledku výše uvedených skutečností se jeví jako nutnost společný postup integrujících se zemí v daňové oblasti, a to jak v národních hmotných zákonech, tak v daňové administrativě. Prvním stupněm mezinárodního sbližování daňových systémů je daňová koordinace. Pod tímto pojmem rozumíme vytváření bilaterálních nebo multilaterálních schémat zdanění, za účelem omezení arbitrážních obchodů. Daňová koordinace probíhá nejen v EU a dalších světových zónách volného obchodu, ale také na bázi mezinárodních organizací, jako je OECD a MMF. (Kubátová, 2003)

21 Harmonizace přímých daní v rámci EU V rámci uskupení založeného na jednotném vnitřním trhu představuje daňová politika velmi důležitou oblast společného zájmu členských zemí. V současné době EU představuje 27 členských zemí. Hlavním úkolem daňové politiky je zajistit podmínky, kdy daně nevytvářejí bariéry pro volný pohyb zboží, lidí, kapitálu a služeb. Zakládací smlouvy a jejich novelizace spolu s vnitřními dohodami mezi členskými státy EU a smlouvami mezi členy EU a třetími státy představují primární legislativu. Harmonizace daní je uskutečňována především prostřednictvím sekundární legislativy jakými jsou směrnice a nařízení, rozhodnutí 3, stanoviska a doporučení. 4 Významným nástrojem prosazování daňové harmonizace jsou i rozhodnutí Evropského soudního dvora. Oblast daní je ovlivněna také návrhy a doporučeními ve formě tzv. Bílé knihy a přístupovými smlouvami jednotlivých států. Orgány Evropských společenství při plnění svých pravomocí v oblasti daňové legislativy vycházejí z doporučení, námětů a vlastních připomínek vlastních i nadnárodních institucí a sdružení. Patří k nim zejména Vrchní daňové a celní ředitelství TAXUD (Tax und Custom union). S Evropskou komisí spolupracuje mezivládní nezisková organizace IOTA (Evropská organizace daňových správ Intra-European Organisation of Tax Administration), která se zaměřuje se na výměnu mezinárodních informací a spolupráci v oblasti daňové administrativy. Další podněty k úpravám daňové legislativy plynou například od Evropské fiskální konfederace CFE, která je zastřešující organizací sdružení daňových poradců a auditorů. (Láchová, 2007) Základní směrnicí v oblasti přímého zdaňování je směrnice č. 77/99/EEC, o vzájemné pomoci mezi příslušnými úřady členských států v oblasti přímých daní. Tato směrnice upravuje výměnu informací, součinnost při zajišťování, vyšetřování a přítomnost úředníků členských států. V souvislosti s přechodem na jednotný trh v roce 1990 byly přijaty dvě významné směrnice týkající se přímého zdanění a obě tyto směrnice jsou platné od roku První směrnice č. 90/434/EEC z července 1990, známá pod názvem směrnice o fúzích (The Merger Directive) č. 90/434/EEC upravuje daňové povinnosti vyplývající z kapitálových výnosů při fúzi, rozdělení společnosti, převod aktiv a přeshraniční výměnu akcií v rámci Evropské unie. Směrnice stanovuje: fúze ani rozdělení nemá za následek zdanění kapitálových zisků vypočtených jako rozdíl mezi skutečnou hodnotou převedených aktiv a pasiv, 5 3 Rozhodnutí představují závazný, avšak individuální právní akt týkající se pouze výslovně uvedených členských zemí nebo osob 4 Mají deklaratorní smysl bez právní závaznosti, jsou založena na dobrovolnosti přístupu jednotlivých zemí 5 aktiva a pasiva převáděcí společnosti, která jsou v důsledku fúze nebo rozdělení fakticky spojena se stálou provozovnou společnosti v členském státě převádějící společnosti

22 řádně vytvořené opravné položky a rezervy (daňově účinné pokud nepochází ze stálé provozovny v zahraničí) mohou být převedeny na stálou provozovnu přijímající společnosti, jež se nachází ve státě převádějící společnosti; výše uvedené platí v případě převzetí dosud nevyčerpané ztráty pro daňové účely, pokud drží přijímací společnost podíl na základním kapitálu převádějící společnosti vyšší jak 25 %, žádné zisky přijímací společnosti vyplývající ze zrušení jejího podílu nepodléhajíc zdanění (členskému státu je ponechána možnost tuto výhodu odepřít pokud podíl činí méně jak 25 %), přidělení cenných papírů představující základní kapitál přijímací nebo nabývací společnosti společníku převádějící nebo nabyté společnosti výměnou za jeho cenné papíry představující základní kapitál druhé společnosti při rozdělení, fúzi nebo výměně akcií nemá samo o sobě za následek zdanění příjmů, zisků nebo kapitálových zisků tohoto společníka. (Nerudová, 2005) Cílem této směrnice je zabránit zdanění zisku, který při fúzi může vzniknout z rozdílu mezi hodnotou převáděných aktiv a pasiv a jejich účetní hodnotou. Ačkoliv tedy směrnice zavádí jednotný systém fúzí, ponechává členským státům možnost tyto výhody společnosti odepřít v těchto případech, ve kterých: hlavním cílem fúze, rozdělení nebo převodu majetku je vyhnutí se daňové povinnosti, v důsledku fúze, rozdělení nebo převodu majetku přestane některá společnost splňovat podmínky požadované pro zastoupení zaměstnanců v orgánech společnosti. Tato směrnice byla novelizována směrnicí č. 2005/19/EC, která byla přijata v souvislosti se zavedením statutu evropské společnosti. Tato směrnice zejména: umožňuje přemisťovat sídlo a reorganizovat evropské společnosti a evropské družstevní společnosti bez jakýchkoliv daňových překážek, zaručuje, že přeměna pobočky na dceřinou společnost již nebude mít žádné daňové důsledky, snižuje podíl přijímací společnosti na základním kapitálu na 15 % a v roce 2009 na 10 %, zahrnuje tzv. částečné rozdělení (split off), kdy existující společnost převede jednu nebo více svých poboček do již existující nebo nově založené mateřské společnosti

23 Druhá směrnice č. 90/435/EEC známá pod názvem Směrnice o mateřských společnostech (The Parent-Subsidiary Directive) upravuje systém zdanění skupin společností, které působí v rámci Evropské unie. Tato směrnice: by měla zaručit, že členský stát mateřské společnosti buď zdaní příjmy dceřiné společnosti sídlící v jiné členské zemi, nebo tyto příjmy nezdaní, umožní mateřské společnosti od základu daně odečíst daň z příjmu, kterou platí dceřiná společnost v jiné členské zemi, měla by vyloučit rozdělení zisku po zdanění dceřiné společnosti ze srážkové daně. (Nerudová, 2005)

24 Současný stav a předpokládaný vývoj koordinace Úsilí o harmonizaci korporátních daní vedlo v roce 2001 Nařízením č. 2157/2001/EC k ustanovení statutu evropské společnosti a evropské družstevní společnosti. Evropská společnost může volně vytvářet celoevropské struktury, provádět reorganizace nebo přemísťovat sídlo společnosti bez legislativních bariér. Evropská společnost je zakládána podle legislativy EU jako akciová společnost se základním kapitálem ve výši minimálně eur. Evropská komise navrhla a postupně rozpracovala čtyři možnosti dalšího vývoje koordinace korporátních daní: Evropská korporátní daň (European company tax), která by byla ukládána EU a byla by také příjmem EU. Vztahovala by se na nadnárodní společnosti, pro které by mohla být stanovena buď jako povinná daň nebo jako dobrovolná alternativa, povinně harmonizovaný základ daně (Compulsory Harmonised Corporate Tax) který by platil pro všechny společnosti bez rozdílu, zdanění malých a středních podniků podle státu řídící společnosti (Home taxation for Small and Medium Enterprises), jednotný konsolidovaný základ daně CCTB (Common Consolidaded Corporate Tax Base). Předností tohoto řešení je shodná úprava daňového režimu evropské společnosti ve všech členských zemích EU. V řadě zemí EU vedou aktivity Evropské komise v této oblasti k obavám, že jejich výsledkem by se mohly stát úpravy sazby daně ze zisku korporací. K těmto zemím patří například Velká Británie, Irsko, ale také pobaltské státy, naopak země jako Německo a Francie je výrazně podporují. Konsolidovaný základ daně by měl podle očekávání přispět ke zjednodušení a zvýšení efektivnosti a konkurenceschopnosti subjektů podnikajících na jednotném trhu. V současné době je předmětem diskuzí stanovení kritéria, na jehož základě by se daňový výnos rozděloval mezi jednotlivé státy v nichž nádnárodní skupina působí. Zvažována je alokace podle úhrnu mezd, počtu zaměstnanců nebo obratu jednotlivých členů skupiny.(nerudová, 2005) V současnosti, je vzhledem k nutnosti jednomyslného souhlasu, přijetí dalších směrnic velmi obtížné. Potřeba další harmonizace, jež by omezila existenci překážek a diskriminaci na jednotném vnitřním trhu, se odráží i v množství a počtu rozsudků Evropského soudního dvora

25 4. Daňový systém Rakouska Pro rakouský daňový systém je charakteristická na evropské poměry vyšší forma zdanění (v roce 2005 byla daňová kvóta sedmá nejvyšší v rámci Evropské unie). Vývoj rakouské daňové soustavy je spojen v vysokou mírou zaměstnanosti, velmi vysokou kvalitou života a vyrovnaným rozpočtem. K nevýraznějším změnám rakouského daňové systém došlo se vstupem Rakouska do Evropské unie v roce Systém rakouských daní tvoří například tyto daně, jejichž obdobu můžeme najít i v českém daňovém systému: daň z příjmu fyzických osob (Einkommensteuer und Lohnsteuer), daň z příjmu právnických osob (Körperschaftsteuer), daň z přidané hodnoty (Umsatzsteuer), spotřební daně (Vebrauchsteuer), daň z nemovitosti (Grundsteuer), daň dědická a darovací (Erbschaft und Schenkungsteuer) daň z převodu nemovitostí (Grunderwerbsteuer), silniční daň (Kraftfahrsteuer). Sytém dále zahrnuje daně, pro něž neexistuje ekvivalent v českém daňovém systému jako například: daň z převodu kapitálu (Kapitalverkehrsteuer), daň z pojištění (Versicherungssteuer), daň z požární ochrany (Feuerschutzsteuer). Rakouský daňový systém na rozdíl od českého zahrnuje do systému daní i odvody, které jsou v České právním řádu považovány za účelové poplatky jakými jsou například: církevní daň (Kirchenbeitrag), daň z normované spotřeby (Neuwagen Vebrauchsabgabe), poplatek ze zábavy (Webeabgabe) Daně z příjmu fyzických osob v Rakousku Vývoj rakouské daně z příjmu fyzických osob lze rozdělit do dvou hlavních období, období do roku 1989 a od roku První období je charakteristické zvyšováním progresivity, v období od roku 1989 je její úroveň stabilní. Z pohledu daňové politiky může být první období označováno jako období aktivní se změnami zákonů v průměru za 3,5 roku, zatímco v druhém období došlo pouze ke dvěma výraznějším reformám. V rámci první z těchto významných reforem, reformy z roku 1993 došlo k přesunu některých příjmů z kapitálového majetku a jejich zdanění pomocí srážkové daně. Srážková sazba daně, která byla z počátku ve výši 22 % se v roce 1997 zvýšila na 25 %. Zajímavostí

26 rakouské srážkové daně je, že dle ústavy nesmí její výše přesáhnout 50 % nejvyšší progresivní sazby. Výrazným znakem rakouského daňového systému je také výrazné odštěpení zdanění příjmu ze závislé a nezávislé činnosti. Tento rozdíl je způsobem především zdaňováním 13. a 14. platů. Z tohoto tzv. zvláštního příjmu (Sondernzalungen) zaplatí zaměstnanec až do určité výše pouze daň ve výši 6 %, čímž může narozdíl od běžné progresivní stupnice ušetřit na dani až 44 %. Zároveň je z těchto plateb ročně plně osvobozena částka ve výši 620 eur. Dalším zvýhodněním zaměstnanců jsou daňové úlevy u příjmů za práci v náročných podmínkách, práci na směny a přesčasy. V rámci druhé významné reformy v roce 2005 došlo k markantnímu zvýhodnění nízkopříjmových skupin obyvatelstva. Poplatníci s příjmem do eur ( eur v případě závislé činnosti) platí daň v nulové výši Poplatník daně Za daňového rezidenta je považována fyzická osoba, jež má na území Rakouska trvalé bydliště nebo se zde obvykle zdržuje, tj. pobývá na území minimálně 6 měsíců v příslušném kalendářním roce, a to buď souvisle nebo v několika obdobích, přičemž do lhůty se započítává každý započatý den pobytu. 6 V případě, že poplatník splňuje jedno z těchto dvou kritérií stává se daňovým rezidentem, tj. je povinen zdaňovat celosvětové příjmy. V případě, že poplatník nenaplňuje tyto skutečnosti je tzv. daňovým nerezidentem a rakouské dani z příjmu fyzických osob podléhají pouze příjmy dosažené na území Rakouské republiky. Na požádání se rezidentem může stát i poplatník jiného členského státu EU nebo tzv. Evropského hospodářského prostoru za podmínky, že minimálně 90 % jeho příjmů podléhá zdanění v Rakousku nebo pokud jeho daňová povinnost v zahraničí za jeden kalendářní rok nepřekročí eur Předmět daně Předmětem daně jsou pouze příjmy jmenované v jedné z těchto sedmi kategoriích: příjmy ze zemědělské výroby, lesního a vodního hospodářství, příjmy ze závislé činnosti a funkčních požitků, příjmy ze samostatné činnosti, příjmy ze živnosti, příjmy z kapitálového majetku, 6 přesné vymezení obsahu obvyklého místa pobytu je definováno v Zákoně o správě a daní poplatků BGBI 1961/194, idf

27 příjmy z pronájmu a ostatní příjmy. Strukturování předmětu daně na sedm druhů není u fyzických osob samoúčelné. Rozdílná a navíc variantní pravidla při konstrukci dílčího základu daně u jednotlivých příjmů vyžadují, aby poplatník vždy přesně určil o jaký příjem se jedná a teprve pak realizoval zdanění svého příjmu. Příjmem se rozumí příjem peněžní, nepeněžní i dosažený směnou. Příjmy ze zemědělské výroby, lesního a vodního hospodářství Mezi příjmy ze zemědělské výroby, lesního a vodního hospodářství patří především příjmy z těchto činností: zemědělská prvovýroba zahrnující: o rostlinou výrobu včetně chmelařství, ovocnářství, vinařství, pěstování zeleniny hub, okrasných květin, dřevin, léčivých a aromatických rostlin, o živočišnou výrobu tj. chov hospodářských zvířat a jiných druhů zvířat a živočichů, rybářství a rybníkářství, chov ryb a rybolov, včelařství, hospodaření na lesních pozemcích (obnova, ochrana, výchova a těžba lesních porostů), přidružená výroba (Nebenbetrieb) kam spadá prodej úprava a zpracování vlastních nebo převážně vlastních výrobků zemědělské povahy (hranice je stanovena na 75 % vlastní produkce, je-li podíl vlastní produkce nižší než 75 % jedná se o živnost), příjmy z podílů na veřejné obchodní společnosti a komanditní společnosti (týká se komplementářů) a jejich příjmy z jejich prodeje pokud se tyto společnosti zabývají zemědělskou výrobou, lesním nebo vodním hospodářství. Příjmy ze samostatné výdělečné činnosti Samostatná výdělečná činnost se na rozdíl od závislé činnosti vyznačuje nevázaností na pokyny. Mezi příjmy ze samostatné výdělečné činnosti patří: příjmy z výkonu svobodných povolání tedy hlavně příjmy z vědecké, umělecké, spisovatelské, vyučovací a vychovatelské činnosti a dále příjmy notářů, auditorů, účetních poradců, lékařů, zubařů, veterinářů, tlumočníků, překladatelů, soudců, novinářů, příjmy ze správy majetku (výkon činnosti správce domu, odměny členům dozorčích rad), příjmy společníků společnosti s ručením omezeným (pokud je jejich podíl na společnosti větší než 25 %), společníků ve veřejných obchodních

28 společnostech a podíly připadající na komplementáře v komanditní společnosti a příjmy z prodeje těchto podílů. Příjmy ze živnosti Aby podnikatel získával příjmy ze živnosti musí jeho činnost splňovat čtyři charakteristiky, činnost musí být: vykonávána samostatně, soustavně, vlastním jménem, a s cílem dosažení zisku. Poplatník získává oprávnění k provozování živnosti vydáním příslušného oprávnění u živnostenského úřadu (Gewerbeamt). Živnosti jsou rozděleny do tří hlavních kategorií a to na živnosti volné, vázané a koncesované. Příjmy z prodeje podniku Prodá-li poplatník podnik a nebo jeho část je povinen zdanit rozdíl mezi prodejní cenou a cenou za niž podnik nabyl. U příjmu z prodeje podniku existují tři možnosti zvýhodnění. Buď možnost rozdělení příjmu z prodeje do tří zdaňovacích období nebo uplatnění poloviční sazby daně či uplatnění nezdanitelná částky (Freibetrag) ve výši eur. Příjem z prodeje může být na žádost poplatníka rozdělen do tří zdaňovacích období, ale pouze za podmínky že podnikatel vlastnil podnik nejméně po dobu 7 let. Poloviční daňová sazba může být uplatněna pokud vlastník podniku zemřel nebo není práceschopný anebo pokud dosáhl věku 60 let a přestal vykonávat činnost, ale i v tomto případě musí být dodržena sedmiletá lhůta držby. V případě, že poplatník nemůže využít žádnou z výše uvedených variant, tak si stále může uplatnit nezdanitelnou částku ve výši eur a o ni ponížit základ daně. Příjmy ze závislé činnosti Příjmy ze závislé činnosti jsou příjmy ze současného nebo dřívějšího pracovněprávního, služebního nebo členského poměru v němž je poplatník povinen dbát příkazu plátce. Jedná se o vůbec nejběžnější druh příjmu. Povinnost vybrat a odvést daň leží na zaměstnavateli. Zaměstnanec obdrží až čistou mzdu tj. mzdu po odvodu příspěvků na sociální a zdravotní pojištění a po zdanění. Zdanění podléhají veškeré příjmy, které zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci ať peněžního či naturálního charakteru. Poskytuje-li zaměstnavatel zaměstnanci bezplatně motorové vozidlo k používání pro služební i soukromé účely, považuje se za příjem zaměstnance částka ve výši 1,5 % pořizovací ceny vozidla, maximálně však 600 eur měsíčně. V případě, že zaměstnanec

29 nenajezdí se služebním vozidlem více než 500 km za měsíc snižuje se toto navýšení na polovinu, tj. 0,75 % pořizovací ceny a maximálně 300 eur. Poskytuje-li zaměstnavatel zaměstnanci místo k parkování zvyšuje se základ daně poplatníka o 14,53 eur měsíčně. Základ daně se ale nezvyšuje pokud zaměstnavatel poskytne zaměstnanci nepeněžní plnění, které ale přímo souvisí s výkonem a je pro výkon jeho povolání nezbytné například laptop nebo mobilní telefon. Příjmy z kapitálového majetku Příjmy z kapitálového majetku jsou u velkého množství poplatníků zdaněny u zdroje srážkou. Tímto principem se správce daně snaží zabránit daňovým únikům. Mezi příjmy z kapitálového majetku patří především tyto příjmy: dividendy, úroky a jiné příjmy z akcií nebo podíly společníků na společnostech s ručením omezením, podíly na družstvech, příjmy z participačního kapitálu ve smyslu bankovního a pojišťovacího zákona, příjmy tichého společníka, úroky z hypotečních zástavních listů, příspěvky z privátních nadací, výnosy z půjček, spořících, běžných a jiných účtů. Odvedením sražené daně je daňová povinnost poplatníka splněna. Toto pravidlo neplatí u příjmů tichého společníka, jeho příjmy sice podléhají daňové srážce, ale nejsou tímto konečně zdaněny a poplatník má povinnost uvést tyto příjmy do svého daňového přiznání. Příjmy z pronájmu Předmětem daně jsou příjmy z pronájmu nemovitého majetku, příjmy z pronájmu podniku a příjmy z poskytnutí práv. Poplatník si může uplatnit jako daňově uznatelný výdaj částky vynaložené na opravy a údržbu majetku podléhajícího tomuto zdanění, přičemž v případě údržby (pravidelné se opakující výdaje) si poplatník celou částku může uplatnit jednorázově. V případě nákladů na opravy je povinen tuto částku rozdělit na deset stejných částí a ty si potom může uplatnit v jednotlivých letech. V případě nemovitostí si také u této kategorie může poplatník každoročně uplatnit odpis ve výši 1,5 % pořizovací ceny nemovitosti. Ostatní příjmy Kategorie ostatních příjmů představuje jakýsi druh spádové kategorie, kde jsou vymezeny příjmy v jiných kategoriích nepostižené. Jedná se například o tyto příjmy: