Masarykova Univerzita

Transkript

1 Masarykova Univerzita Pedagogická fakulta Katedra speciální pedagogiky Analýza současných bariér města Brna Diplomová práce Brno 2008 Vedoucí práce: PhDr. Mgr. Dagmar Opatřilová, Ph.D. Vypracovala: Bc. Martina Slepičková

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově Univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna studijním účelům. V Brně dne. Bc. Martina Slepičková.

3 Ráda bych poděkovala paní Ph.Dr. Mgr. Dagmar Opatřilové, Ph.D. za ochotu, připomínky, cenné rady a přívětivý přístup při vedení mé diplomové práce. Dále bych ráda poděkovala paní Dagmar Kotoučkové a Zuzaně Brodové za ochotu při shánění respondentů a mé díky patří také samotným respondentům, za jejich čas a spolupráci.

4 Úvod Teoretická východiska Vymezení okruhu osob Klasifikace pohybových vad Charakteristika vybraných druhů postižení Psychologické aspekty tělesného postižení Problematika bariér Rozdělení bariér Legislativa zabývající se bariérami Bezbariérové prostředí a jeho význam Charakteristika města Brna z hlediska služeb pro osoby s tělesným postižením Počet jedinců s tělesným postižením Služby pro osoby s tělesným postižením Neziskové organizace, občanská sdružení a instituce pro osoby s tělesným postižením Aktuální stav bariérovosti města Brna Cíl diplomové práce, metodologie, aspekty pro analýzu Charakteristika zkoumaného souboru Analýza výzkumného projektu Vyhodnocení a doporučení pro praxi Závěr Shrnutí Summary Seznam literatury Přílohy... 68

5 Úvod Žijeme v době, kdy je běžné setkávat se s lidmi s postižením. Můžeme říci, že žijeme v době, kdy se snažíme o co nejvyšší integraci jedinců s postižením do společnosti. Tedy o co nejvyšší začlenění do společnosti, dá se říci o splynutí se společností. A nejen proto je téma bariér aktuální. V okamžiku, kdy hovoříme o integraci a snažíme se jí realizovat, je nezbytně nutné, aby se řešila problematika bariér, jak už architektonických, tak dopravních, ale samozřejmě i komunikačních. V jakémkoliv směru osobního rozvoje, socializace a seberalizace je nutné bezproblémové, přístupné prostředí a samozřejmě otevřený přístup všech lidí. Téma diplomové práce, které se zabývá problematikou bariér, jsem si zvolila nejen proto, že mi téma připadá aktuální a velice zajímavé, ale zároveň proto, že mi připadá přínosné zanalyzovat bariérovost města Brna. Výstupem by mělo být zjištění, jaká je bariérovost města, ale také zisk informací, které mohou přispět ke snaze odstranění zjištěných bariér. Analýza současných bariér města Brna se zaměřuje na bariéry z hlediska osob se sníženou schopností pohybu s ohledem na jedince upoutané na invalidní vozík. Vzhledem k tomu, že jedinec se sníženou schopností pohybu může být i člověk pohybující se pomocí berlí, staly se i tyto osoby součástí cílové skupiny. Cílem práce je zjistit bariérovost města Brna s ohledem na následující aspekty. S jakými nejčastějšími bariérami se jedinec s tělesným postižením setkává, jaká je přístupnost veřejných objektů pro osoby s tělesným postižením a jaká je informovanost, jedinců s tělesným postižením, o bezbariérových objektech. Diplomová práce je rozdělena do čtyř kapitol. První část vymezuje osoby se sníženou schopností pohybu, se zdravotním postižením a s tělesným postižením. Následuje klasifikace pohybových vad a rozdělení postižení, s ohledem na schopnost samostatného pohybu. Poté jsou podrobněji popsány vybrané druhy postižení. Jedná se o děckou mozkovou obrnu, svalové dystrofie a stavy po úrazech při poranění míchy a páteře. Poslední část první kapitoly se zabývá psychologickými aspekty tělesného postižení. Je zde popsán přístup společnosti k postiženým od historie po současnost, dále rozdíly v přijetí postižení vrozeného oproti postižení získanému. Následuje popis reakcí rodičů, kterým se narodí postižené dítě a také výchovné přístupy, které mohou rodiče při výchově zvolit. Druhá část práce se zabývá problematikou bariér. Rozděluje bariéry a charakterizuje jednotlivá rozdělení. Následuje stručná orientace 5

6 v legislativních dokumentech, které se zabývají problematikou bariér. Druhou část pak uzavírá popis, co je vlastně bezbariérové prostředí, jeho charakteristika a význam. Třetí část charakterizuje město Brno z hlediska služeb pro osoby s tělesným postižením. Rozděluje sociální služby na sociální prevenci, sociální poradenství a služby sociální péče. Poté jsou prezentovány konkrétní zařízení a organizace, které jednotlivé služby nabízejí ve městě Brně. Závěr třetí části popisuje neziskové organizace, občanská sdružení a instituce, pro osoby s tělesným postižením. Nejprve ty na celorepublikové úrovni, poté ty, které můžeme nalézt ve městě Brně. Čtvrtá část diplomové práce potom charakterizuje metodu výzkumu, tedy dotazník, zkoumaný soubor, tedy jedince s tělesným postižením. Výstupem z materiálů získaných z dotazníků jsou tabulky a grafy, které se snaží odpovědět na otázky vyplívající z aspektů průzkumu. 6

7 1 Teoretická východiska 1.1 Vymezení okruhu osob Abychom se zorientovali v problematice, pro koho existují bariéry a poté také jaké bariéry, je důležité si vyjasnit pojmy, které v textu několikrát zazní. Osoby se sníženou schopností pohybu a orientace. Vyhláška č. 369/2001 Sb. 2 písm. b) označuje osobami s omezenou schopností pohybu a orientace osoby postižené pohybově zejména osoby na vozíku pro invalidy, zrakově, sluchově, osoby pokročilého věku, těhotné ženy a osoby doprovázející dítě v kočárku, dítě do tří let, popřípadě osobu s mentálním postižením (citace Vyhlášky 369/2001 Sb. in Filipiová 1998, s. 6). Vzhledem k tomu, že problematika bariér je u osob se smyslovým postižením (tedy především zrakovým) specifická a vystačila by samostatně na jinou práci, zaměříme se na pojmy související s tělesným postižením. Osoby se zdravotním postižením. Podle MPSV jsou to osoby uznány plně invalidními, částečně invalidními nebo zdravotně znevýhodněnými. Osoby zdravotně znevýhodněné jsou definovány jako osoby s funkční poruchou zdravotního stavu, dlouhodobě nemocné. Osoby s tělesným postižením. Existuje několik pohledů na definici tělesného postižení. Např. Osoby s tělesným postižením představují velmi heterogenní skupinu, jejichž společným znakem je omezení pohybu, a toto tělesné postižení postihuje člověka v celé jeho osobnosti (sec. cit. Vítková in Opatřilová, Zámečníková 2007, s. 12). Kraus, Šandera definují tělesné postižení jako: vady pohybového a nosného ústrojí, tj. kostí, kloubů, šlach i svalů a cévního zásobení, jakož i poškození nebo poruchy nervového ústrojí, jestliže se projevují postižením hybnosti (Kraus, Šandera 1964, s. 16). Tělesné postižení je postižení, které brání mobilitě, pracovní činnosti, dělí se na přechodné a trvalé vrozené a získané (Hartl, Hartlová 2000, s. 442). 7

8 1.2 Klasifikace pohybových vad Pro klasifikaci pohybových vad jsem se rozhodla použít jedno ze známých schémat z odborné literatury. Je dobře přehledné a podle mého názoru dobře srozumitelné. K podrobnějšímu popisu druhů tělesného postižení mě vedlo přesvědčení, že je důležité se orientovat alespoň na obecné úrovni, pro podrobnější pochopení problematiky osob s tělesným postižením, na kterou pak přirozeně navazuje problematika možnosti pohybu dle typu postižení. Dělení podle doby vzniku Vrozené a dědičné Získané Místo postižení Obrny Deformace Malformace Amputace Obrny Dle doby vzniku Dle stupně Dle místa Vrozené a dědičné Získané Parézy Plegie Centrální Periferní Centrální obrny se pak dělí podle tonusu a rozsahu. 8

9 Podle tonusu Hypertonie Hypotonie Střídavý tonus Spasticita Rigidita Ataxie Čistá mozková hypotonie Atetózy Podle rozsahu Monoparé- Diparéza/ Triparéza/ Teraparéza Hemiparé- za/plegie plegie plegie /plegie za/plegie (Opatřilová 2006, s. 74) Vysvětlení některých pojmů: Obrny se týkají centrální a periferní nervové soustavy a projevují se poruchou hybnosti. Liší se rozsahem a stupněm postižení. U centrálních obrn jde o zasažení mozku nebo páteře (př. Dětská mozková obrna, zánět mozku, mozkové nádory, mozkové příhody, mozkové embolie, rozštěp páteře). Periferní obrny zasahují jednotlivé periferie (končetiny, svaly, obličej). Parézy znamenají částečnou ztrátu hybnosti. Plegie znamenají úplnou ztrátu hybnosti. 9

10 Monoparéza/plegie postihuje jednu končetinu. Diparéza/plegie postihuje dvě končetiny (častěji obě dolní končetiny). Triparéza/plegie postihuje tři končetiny. Tetraparéza/plegie postihuje všechny čtyři končetiny. Hemiparéza/plegie zasahuje horní a dolní končetinu jedné poloviny těla. Hypertonie (spasticita) je porucha svalového tonu (napětí), která je způsobena zvýšením tonických napínacích reflexů, v závislosti na rychlost pasivního protažení. Rigidita je nepřiměřená tuhost, nepružnost, strnulost ( Hypotonie je taktéž porucha svalového tonu, charakterizována snížením svalového tonu (napětí). Ataxie je charakterizována jako nekoordinovaný pohyb. Atetózy jsou definované jako pomalé kroutivé pohyby končetin a trupu. (Může být jednostranná i symetrická) ( Deformace je vada charakteristická nesprávným tvarem některého orgánu nebo části těla. Rozlišujeme vývojové deformace nebo získané-vzniklé po úrazu (Opatřilová 2006). Malformace je vrozená vývojová vada, charakteristická znetvořením. (př. Rozštěp rtu, Falotova tetralogie-kombinovaná srdeční vada) (Opatřilová 2006). Amputací se rozumí nevratné oddělení orgánu, končetiny nebo její části od těla (Opatřilová 2006). V odborné literatuře se můžeme setkat ještě s další kategorizací tělesného postižení. S ohledem na schopnost samostatného pohybu a podle míry postižení. D. Filipiová rozlišuje základní čtyři kategorie. V první kategorii jsou lidé s lehčím tělesným postižením. Pohybují se většinou pomocí hole nebo francouzké hole (berle) nebo jde o starší osoby. Do druhé kategorie můžeme zařadit osoby, které se pohybují pomocí francouzkých holí a nezřídka i pomocí různých protetických a ortopedických pomůcek, které jim umožňují stoj a ve větší či menší míře i chůzi. Do třetí kategorie se řadí vozíčkáři (Filipiová 1998, s. 12). Vozíčkáři jsou pak děleni na ty, kteří potřebují vozík pouze na pohyb venku, protože nejsou schopni delší dobu stát nebo chodit (př. po amputaci končetiny, pokročilé stáří). Dále vozíčkáři trvale upoutáni na vozík avšak zcela samostatní ( zkrátka jen nechodí ). Další jsou ne zcela samostatní, kteří potřebují asistenci při hygieně, při přesunu na lůžko, při pohybu venku. (Mohou mít do jisté míry postiženy i horní končetiny). Další skupinu tvoří vozíčkáři, kteří potřebují asistenci dvacet čtyři hodin denně. Nejčastěji mají postiženy všechny čtyři končetiny (kvadruplegie). Zvláštní 10

11 skupinu tvoří osoby pohybující se na elektrickém vozíku. Často se jedná o osoby, které mají postiženy i horní končetiny. Mají zvýšené nároky na prostor. Ve čtvrté kategorii jsou lidé, jejichž nemoc je progresivní. Ta se zprvu neprojevuje, ale později postižený prochází postupně jednotlivými výše uvedenými kategoriemi (Filipiová 1998, s. 13). 1.3 Charakteristika vybraných druhů postižení Dětská mozková obrna (DMO) DMO patří mezi jedno z nejčastějších tělesných postižení. DMO je raně vzniklé poškození mozku, vzniklé před porodem, za porodu nebo krátce po něm a projevující se převážně v poruchách a vývoji hybnosti (sec. cit. Lesný in Opatřilová 2003, s. 11). DMO je charakterizována především narušením vývoje hybnosti, ale také velmi často zasahuje do více oblastí vývoje - kombinuje se s mentálním postižením, smyslovými vadami a v neposlední řadě ovlivňuje rozvoj komunikačních dovedností (Opatřilová 2003, s. 7). Někdy bývá pro toto onemocnění označení encefalopatie, což je blíže nespecifikované poškození mozku (Jankovský 2006, s. 40). Jedná se o rané poškození mozku v perinatálním období, které může mít za následek, jak uvádí F. Kábele: těžké poruchy hybnosti dětská mozková obrna, poruchy psychomotoriky lehká mozková dysfunkce, poruchy psychiky, intelektu mentální retardace, poruchy vědomí epileptické záchvaty (sec. cit. Kábele in Opatřilová 2003, s. 11). Lesný dělí DMO podle charakteru tonusové a hybné poruchy takto: DMO Spastické formy Nespastické formy Diparetická Hemipare- Kvadru- Hypotonic- Dyskinetic- tická paretická ká ká 11

12 (sec. cit. Lesný in Pipeková 2006, s. 171) Podrobnější charakteristika spastických forem DMO. Forma diparetická postihuje nejčastěji dolní končetiny. Forma hemiparetická zasahuje horní a dolní končetinu jedné poloviny těla. Kvadruparetická forma zasahuje všechny čtyři končetiny. Podrobnější charakteristika nespastických forem DMO. Hypotonická forma se vyznačuje sníženým svalovým napětím. Je zpravidla výraznější na dolních končetinách. Dyskinetická forma (dříve nazývána extrapyramidová) se vyznačuje nepotlačitelnými mimovolními pohyby, které doprovázejí každý volní pohyb. Příčiny DMO dělí Lesný, Špitz na základní tři oblasti. 1) prenatální (tedy před porodem)-mohou to být infekce matky v prvních měsících gravidity 2) perinatální (v průběhu porodu)-komplikovaný těžký porod, klešťový porod, protrahovaný porod, překotné porody, nedonošenost plodu, ale i přenošenost plodu 3) postnatální (vyniklé po porodu)-jedná se o veškeré infekce (neboť dítě ještě nemá vytvořenou hematoencefalickou bariéru, pronikají toxiny z krve bez překážky do mozku (Lesný, Špitz 1989). Za zmínku jistě stojí ještě fakt, že DMO často doprovází mentální retardace různého stupně. Kotagal uvádí, že: třetina odpovídá pásmu střední a těžké mentální retardace, další třetina je v pásmu lehké mentální retardace a poslední třetina vykazuje intelekt v rámci variační šíře normálu (sec. cit. Kotagal in Jankovský 2006, s. 43). Zároveň se také setkáváme často s přidruženou poruchou a to epilepsií. Epilepsie je charakterizována jako záchvatovité onemocnění mozku. Tyto záchvaty můžeme rozdělit dle charakteru na: myoklonické-záškuby různé intenzity a lokalizace, absence-zahledění se. Podle intenzity lze epileptické záchvaty rozdělit na Grand malvelký záchvat s poruchou vědomí a tonickou a klonickou fází a Petit mal-malý záchvat. Grand mal je charakteristický tzv. aurou, několikavteřinový zvláštní pocit, který předchází záchvatu (např. brnění, čichové vjemy). Následuje upadnutí do bezvědomí, křeče celého těla, poté vystřídány záškuby svalů, až dojde k uvolnění. Často se člověk pokouše a v důsledku uvolnění svěračů pomočí nebo pokálí. Následuje probouzení se z bezvědomí, kdy si jedinec na záchvat nepamatuje, je zmatený a dezorientovaný. Petit mal-malý záchvat, je charakteristický krátkodobými absencemi, tzv. zahleděním se. 12

13 Jedinec v tomto okamžiku nevnímá a nereaguje. (Často je hodnoceno toto chování jako nepozornost) ( J. Pipeková popisuje Mezinárodní klasifikaci epileptických záchvatů, která dělí záchvaty na základní tři skupiny: ložiskové, generalizované a neklasifikovatelné. Do ložiskových můžeme zahrnout jednoduché a komplexní. Ložiskové jednoduché jsou charakteristické simplexními příznaky motorickými, senzitivními a senzorickými (brnění, znecitlivění, bolesti, iluzivní vjemy zrakové, sluchové, čichové, chuťové) nebo psychickými (dysfázie, afázie, iluze, halucinace). Ložiskové komplexní zahrnují ložiskové jednoduché s následnou poruchou vědomí. Generalizované se dělí na absence (náhlé zahledění se), myoklonické (často v ospalosti nebo po probuzení, opakované záškuby), klonické (opakované svalové stahy, trvá do 2 min.), tonické (náhlý vzestup svalového tonu do flexe nebo extenze, končetiny se dostávají do nepřirozené polohy, hlava i končetiny se mohou kroutit k jedné straně), tonicko-klonické (náhlá ztráta vědomí s tonickým stahem svalů, navazují klonické záškuby celého těla), atonické (náhlá ztráta nebo pokles svalového napětí) (Pipeková 2006). Svalová dystrofie (myopatie) J. Pipeková popisuje, že se jedná se o primární dědičné onemocnění svalů, vzniklé na podkladě dědičné metabolické poruchy (Pipeková, 2006). Obecně je tato choroba charakterizována jako svalová slabost. Nevytváří se důležitá bílkovina ve svalových vláknech-dystrofin. Dochází k ochabování svalstva na základě nekrózy svalových vláken (srov. Pipeková 2006, Vítková 1999, Svalovou dystrofii B. Kapounek dělí na dvě základní formy. 1) Forma postihující ramenní pletenec, jejíž zjevné příznaky jsou: ramena čnějící dopředu, lopatky odstávají, mění se výraz obličeje. Forma postihuje obě pohlaví. 2) Forma postihující pánevní pletenec. Zde je dědičnost dominantní. Onemocní nejprve svalstvo pánve, později i svalstvo dolních končetin. (sec. cit. Kapounek in Pipeková 2006) Internetové zdroje uvádějí, že nejčastější podobou jsou Duchennova (DMD- Duchenne Muscular Dystrophy) a Beckerova (BMD-Becker Muscular Dystrophy) svalová dystofie. V obou případech se jedná o onemocnění dědičné recesivně, to znamená, že se přenáší z generace na generaci prostřednictvím postiženého chromozomu X. Je tedy zřejmé, že nejčastěji jsou touto chorobu postiženi chlapci. 13

14 Viděno statisticky, jeden z chlapců je postižen Duchennovou nemocí a jeden z chlapců Beckerovou nemocí ( Obě tyto podoby mají podobné příznaky. Již výše zmíněná svalová slabost, která se u Duchennovy svalové dystrofie začíná projevovat kolem třetího roku života. Nemoc postupně ochabuje kosterní svalstvo končetin a trupu, později i svalstvo dýchací a srdeční. M. Vítková popisuje, že v počátečním stádiu se jedná o časté pády, tzv. kachní chůzi (kolébavá se vystrčeným bříškem), problémy s chůzí po schodech, neschopnost skákání, šplhavé zvedání ze sedu a hypertrofie lýtek (Vítková 1999). Průběh nemoci vždy vede k upoutání na invalidní vozík (literatura uvádí kolem 8-13 roku). Prognóza bohužel není příliš optimistická, dochází k předčasnému úmrtí (zhruba kolem 20 roku života) v důsledku srdeční či dýchací nedostatečnosti. Beckerova svalová dystrofie se začíná projevovat o něco později (zhruba mezi 5-10 rokem) nemá tak progresivní průběh. Svalová degenerace je celkově proti Duchennově formě pomalejší. Projevy jsou nejprve bolesti svalů, křeče, velká únava po práci. Další projevy jsou shodné s formou Duchennovou. Nemocní usedají na vozík mezi 20 a 30 rokem a dožívají se věku kolem 50 let (srov. Stavy po úrazech Zde bych ráda zdůraznila poúrazová poranění páteře a míchy. I v tomto případě jsou hojně zastoupeny případy, kdy je člověk, po úrazu páteře a míchy, upoután na vozík a právě proto vnímám jako důležité tuto problematiku zmínit. K poraněním páteře dochází nejčastěji pádem z výšky nebo při dopravních nehodách. Následkem poranění míchy a páteře jsou poruchy čití a hybnosti různého stupně ( Komoce (otřes) míchy. Dochází k ní zejména při lyžařských úrazech (pád na záda, prudké dosednutí, naražení kostrče). Můžou se přechodně objevit parézy, necitlivosti, bývá bez patologických projevů a stav se většinou upraví do 24 hodin (Lesný, Špitz 1989). Při kontuzi míchy již vznikají drobná kontuzní ložiska (krvácení, poškození míšní tkáně). Zde již jsou patologické projevy, zanechávající funkční následky různého stupně ( 14

15 Komprese míchy vzniká při krvácení do míšního kanálu, útlak může být zapříčiněn také úlomkem kosti, luxací obratle, popř. traumatickým zánětem. Nervové buňky jsou citlivé na tlak a nedostatek kyslíku, mohou začít odumírat a to vede k trvalým následkům ( Přerušení míchy, je způsobené hrubým násilím, které vede k rozdrcení míchy. Vždy vede k trvalému ochrnutí. Podle toho, který segment páteře je poškozen, je pak zachovaná hybnost. Mícha bohužel nemá schopnost regenerace, takže při jejím přerušení již nelze funkci a činnost obnovit. Často je také popisován mechanismus šlehnutí bičem (whiplash syndrom). Jedná se o prudké ohnutí páteře vpřed nebo vzad vystřídáno opačným pohybem. Nejčastěji při autohavárii ( Na internetových stránkách záchranářů ( je uvedena tabulka, která podle zasažení segmentu páteře charakterizuje možnosti hybnosti: C5-zvedá ruce v rameni, C4-5-dýchá bránicí, kašle, C6-flexe v lokti, C7- extenze v lokti, C8-Th1-schopen úchopu, L1-2-flexe v kyčli, L3-extenze v koleni, L4- addukce stehen, L5-dorzální flexe nohy, S1-plantární flexe nohy, S2-ohnutí prstů nohy, S2-3-normální tonus rektálního sfinkteru. Vysvětlení některých pojmů: C1-7 krční obratle, Th1-12 hrudní obratle, L1-5 bederní obratle, S1-5 křížové obratle (křížová kost) (Dylevský, 1998). Další pojmy: Flexe-ohnutí, extenze-napřímení (opačný pohyb k flexi), addukcepřitažení, dorzální flexe nohy-ohyb kotníku směrem za hřbetem nohy, plantární flexe nohy-opačný pohyb než dorzální flexe ( Zlomeniny obratlů. Můžeme se setkat se zlomeninou celého těla obratle nebo přední části těla obratle. Úlomky kostí mohou způsobit poranění míchy nebo útlak nervů. Nejčastější projevy poranění páteře a míchy jsou: bolest krku, hlavy, zad, ztráta hybnosti od poranění níže, necitlivost dolních nebo i horních končetin. Poruchy vědomí, orientace, poruchy dýchání, rovnováhy, tekutina, popř. krev v uších ( 15

16 1.4 Psychologické aspekty tělesného postižení Od historie po současnost Je známé a v mnoha publikacích popsané, jak se přístupy k postiženým jedincům vyvíjely a neustále se vyvíjí. Od nepochopení a odmítání k postupnému překonávání původně negativního stanoviska. Tělesná postižení jsou na první pohled nápadná a postižení jedinci jsou vždy vystaveni bezděčné pozornosti ostatních lidí. Proto také přístup veřejnosti k tělesnému postižení má poněkud jiný charakter než k postižení smyslovému (zrak, sluch) (Kraus, Šandera 1964, s. 117). Pro Hebrejskou kulturu byli tělesnou vadou potrestáni hříšníci za své zlé činy. Pro Řeky byla fyzická neschopnost znakem méněcennosti, přežít mohli jen silní a zdraví. První křesťané se dívali na postižení jako na milost. Postižení bylo pokládáno za boží zkoušku stálosti ve víře v božskou spravedlnost a věčnou odplatu a pomoc postiženým se pak pokládala za záslužný skutek před Bohem (Kraus, Šandera 1964, s. 117). Začaly tedy vznikat instituce, kde se o postižené někdo staral, kde mohli žít a v rámci možností se rozvíjet. Ať už to byly chudobince, lazarety, ústavy, již existovalo místo, kde nad postiženými někdo držel ochranná křídla. Zásadní nevýhodou však bylo, že to byly uměle vytvořené podmínky pro život, bez rodičovské lásky a přirozeného propojení se společností. Pokud pokročíme do nedávné minulosti, tělesně postižení již žili v naší společnosti, pokud se však narodilo postižené dítě, bylo lékaři doporučeno odložit jej do ústavu. Postižení tedy byli uklizeni do ústavů, které často stáli na okraji města nebo dokonce někde v lesích. V současnosti už tento trend naštěstí ustoupil. Nastal čas, kdy se snažíme integrovat jedince s tělesným postižením do společnosti. Snažíme se o nejpřirozenější propojení, kde se může postižený realizovat, žít běžný život a být rovnocennou součástí celého fungujícího systému. Zároveň byla dříve pozornost zaměřena na defekt, nyní se snažíme pohlížet na jedince s tělesným postižením komplexně a do popředí se dostává celá osobnost, nikoli jen postižení. 16

17 Pokud bychom chtěli o něco strukturovanější nástin vývoje přístupu společnosti k jedincům s postižením, nabízí ho F. Kábele, který charakterizuje přístupy ve čtyřech stádiích. 1. Stadium - represivní, společnost vylučovala slabé, nemocné a postižené. Formy vyloučení byly buď likvidace-tedy usmrcení narozeného dítěte (obvykle o tom rozhodl otec) nebo segregace-odložení dítěte, ponechání bez pomoci. 2. Stadium - charitativní péče, na podkladě náboženství vzniká potřeba pomoci bližnímu, tedy i slabému a nemocnému. I když je tu stále rozpor mezi tím, že postižení je boží trest a zároveň tím, že je péče o postiženého boží zkouška stálosti ve víře. Tendence od postoje jednotlivců přechází na postoje celé skupiny (církevní řády, vznik mnišských řádů), vznik chudobinců, ústavů. 3. Stadium - humanitní péče, vzniká potřeba nejen se o postižené starat a vychovávat je, ale zároveň je i vzdělávat. Velmi známý požadavek J. A. Komenského všeobecné a všestranné vzdělání pro všechny. 4. Stadium - rehabilitačně-emancipační, začínají snahy o ucelenou rehabilitaci. Objev věcí, které pomáhaly, jako například léčivé prameny, vodoléčba, fyzioterapie, léčba magnety, různé obklady, různá cvičení (Kábele, Kollárová a kol. 1993). L. Monatová navazuje na F. Kábeleho stadia ještě dalším stadiem a to: Stadiem integračních snah. Které se dá charakterizovat jako období, kdy je hlavní snahou zapojení co největšího počtu osob s postižením do běžného života. Hovoří se o tzv. pozitivní diagnostice, tedy hledat, co jedinec pro společnost může přinášetnezaměřovat se na nedostatky a neschopnosti, ale naopak na schopnosti jedince a možnosti rozvoje (Monatová 1996). Vrozené a získané postižení Jistě důležitý aspekt je, zda člověk žije s postižením vrozeným nebo ho získá až v průběhu života. Mnohem lépe je někdy vyrovnáváno postižení vrozené (tj. vzniklé před porodem, při porodu nebo po něm), neboť dítě si zvyká na své tělesné omezení od 17

18 samého počátku. Spíše se naučí využívat svých zbývajících zdravých tělesných orgánů, jde o přirozené přizpůsobení (Kraus, Šandera 1964, s. 119). Na druhou stranu je potřeba říci, že: vrozený defekt mění veškeré podmínky vývoje, mění sociální vztahy, vyřazuje některé druhy podnětů, omezuje od počátku vývojové možnosti dítěte (Hadj-Moussová, Vágnerová, Štech 2004, s. 65). Člověk, který z plného zdraví přechází do situace, kdy se stane tělesně postiženým, má na jedné straně neomezeně rozvinutý vývoj osobnosti, který byl doposud normální, na straně druhé, se mnohem hůře může smiřovat s touto realitou, je náhle omezen v mnoha činnostech, které doposud dělal, musí se učit novým návykům s ohledem na veškerá omezení, která mu tělesné postižení přineslo. Je to duševní trauma, které ovlivňuje rozměr budoucnosti a perspektivy člověka. Člověk hledá nový smysl života, dochází ke změně životních hodnot i sebepojetí. R. Marphy říká: od doby kdy byl u mne poprvé diagnostikován nádor, až ke vstupu do života vozíčkáře, jsem si stále silněji uvědomoval, že jsem ztratil mnohem víc než schopnost plně ovládat nohy. Přišel jsem o část svého já. Nešlo jen o to, že se ke mně lidé chovali jinak, ale také o to, že jsem se jinak cítil já ve vztahu k sobě samému (sec. cit. Marphy in Vágnerová 2004, s. 181). Z. Hadj-Moussová uvádí, že postižení má vliv na: rozvoj poznávacích procesů - smyslové vnímání, představa světa, způsob našeho chování a reagování rozvoj schopností - jak nemožnost dostatečně rozvíjet schopnosti vlivem postižení, tak na druhé straně rozvoj schopností kompenzačních, které souvisí s náhradními způsoby vnímání rozvoj osobnosti - schopnost přizpůsobit se podmínkám okolí, fyzikálním, sociálním. Příkladem jsou např. egocentrismus-tedy upozorňování na sebe a nepřiměřená vztahovačnost, Komplex méněcennosti- poruchy sebehodnocení rozvoj motivace - možnosti a způsob uspokojování potřeb a aktivity vedoucí k jejich uspokojování (Hadj-Moussová, Vágnerová, Štech 2004). J. Kraus a O. Šandera ještě upozorňují na komplex méněcennosti. Definují ho jako: prožitek tísně, zahanbení, vzdoru i závisti, že nestačí v situaci, do níž se dostali, 18

19 že jiní jsou úspěšnější a mnohem lepší a že se jim nelze vyrovnat (sec. cit. Matějček in Kraus, Šandera 1964, s. 123). Člověk se příliš zaobírá sám sebou a dojmem jak působí na ostatní, místo aby dbal také zájmů jiných. Je to tedy stresová situace. Pokud se dostatečně citlivě řeší, vede vlastně k tomu, že se organismus snaží přizpůsobit a nutí ke zlepšení výkonu. Soužení je šance k tomu, aby se člověk změnil (sec. cit. Pavlatová in Vágnerová 2004, s. 181). Rodina a přijetí postiženého dítěte, rodina a výchovný přístup Rodiče, kterým se narodí postižené dítě, procházejí jistými fázemi, které jsou charakteristické určitými projevy. Tuto dobu označuje odborná literatura jako krizi rodičovské identity. J. Jankovský dělí reakce rodičů na fázi šoku a popření, fázi smlouvání a agrese, fázi deprese a úzkosti a poslední fází je vyrovnávání a akceptace. Fáze šoku a popření. Vzhledem k tomu, že je situace natolik tíživá, rodiče nejsou schopni přijmout fakt, že mají postižené dítě. Jsou v šoku a tento fakt zcela popírají. Je to obranná reakce pro udržení psychické rovnováhy. H. Chvátalová popisuje chování rodičů jako: normální reakce na nenormální situaci (Chvátalová in Vágnerová 2004, s. 168). Následuje fáze smlouvání a agrese. Zde dochází k tomu, že se rodiče přiklánějí k esoterickým přístupům, smlouvají s Bohem. Popřípadě hledají lékaře nebo léčitele, který by pomohl k jednoznačně dobrému výsledku. Přechod k agresi je charakterizován hledáním viníka. Buď rodiče obviňují sebe navzájem, nebo obviní lékaře, nemocnici, zdravotnický personál. Zdůvodnění takového postoje může být zcela iracionální. Další fází je deprese a úzkost. Charakterizována hlubokým smutkem, pocitem viny a naprostého selhání. Zde může docházet k únikovým reakcím, jako je odchod od rodiny, odložení dítěte do péče někoho jiného. Nebo rodiče dále odmítají fakt, že je jejich dítě postižené a chovají se dále jako by bylo zcela zdravé či potíže byli pouze přechodné. Tato fáze také může přejít do rezignace, kdy rodiče přijmou negativní variantu řešení, že se s tím nedá vůbec nic dělat (srovnání Jankovský 2006, Vágnerová 2004). Poslední fáze je vyrovnávání se až akceptace. Je charakterizována tím, že rodiče přijmou dítě takové, jaké je. Tento proces však není snadný, je spojen s reorganizací hodnotového systému rodiny, s vytvořením nových specifických 19

20 interakčních dovedností ve vztahu k okolí a v dosažení celkové rovnováhy při vědomí, že přijetí dítěte s postižením je pro ně nejenom výzvou, ale především úkolem, který je smysluplný (Jankovský 2006, s. 62). Ne každá rodina však dojde do stádia akceptace. Jak už zde zaznělo, může dojít k odmítnutí dítěte, k útěku od problému, odložení dítěte. V souvislosti s přijetím postiženého dítěte souvisí i výchovný přístup, který rodiče zvolí. Odborná literatura podrobně popisuje styly výchovy. Zde je uvedena jen stručná charakteristika nejužívanějších stylů. Výchova může být: úzkostná - bezvýhradná odpovědnost za dítě, přecitlivělost rodičů, dítě by dokázalo víc, ale rodiče mu to nedovolí, zvýšená potřeba chránit dítě před další nepřízní osudu zvýšeně ctižádostivá - na dítě jsou kladeny nepřiměřené požadavky rozmazlující - po dítěti se mnoho nechce, neúspěch je vždy omluven, dochází k neustálému ulehčování zanedbávající - rodiče se dítěti nevěnují dostatečně (srovnání Kraus, Šandera 1964, Vágnerová, Hadj-Moussová, Štech 2004). Ideální styl výchovy je označován jako: sociálně integrační vedení. Podle něho má dítě dostatek příležitostí uplatnit své reálné možnosti, pod nenápadným vedením vychovatele. Snižuje nebezpečí frustrace a úzkosti a dává současně větší příležitost k vytváření kladných charakterových vlastností. Vede k možnosti dobré seberealizace a autoregulace a také ke společenské nezávislosti a plné duševní vyrovnanosti (Kraus, Šandera 1964). 20

21 První kapitola diplomové práce se zabývá teoretickými východisky. Vymezuje pojmy jako: osoby se sníženou schopnosti pohybu a orientace, osoby se zdravotním postižením a osoby s tělesným postižením. Následuje klasifikace pohybových vad. Rozdělení podle doby vzniku a místa postižení. Dále rozdělení obrn. Velmi zajímavé je i rozdělení postižení, s ohledem na schopnost samostatného pohybu, do čtyř základních kategorií. Poté jsou podrobněji popsány vybrané druhy postižení. Jedná se o DMO, svalové dystrofie a stavy po úrazech při poranění míchy a páteře. V neposlední řadě je potřeba zmínit psychologické aspekty tělesného postižení. Je zde popsán přístup společnosti k postiženým od historie po současnost, dále jsou zde popsány rozdíly v přijetí postižení vrozeného oproti postižení získanému. Následuje popis reakcí rodičů, kterým se narodí postižené dítě. Stručně jsou také popsány výchovné přístupy, které mohou rodiče při výchově zvolit. 21

22 2 Problematika bariér 2.1 Rozdělení bariér Bariéru můžeme definovat jako překážku, zábranu, hráz (srov. Hartl, Hartlová 2000, Přirozeností každého člověka je, překážky překonávat. Jejich překonání vede k uspokojení a nedochází tak k frustraci. V opačném případě však k frustraci dochází. Definice frustrace je: stav zklamání, zmarnění; vzniká, je-li člověku zabráněno dosáhnout cíle jeho snažení (Hartl, Hartlová 2000, s. 172). Lidé s tělesným postižením se setkávají velice často s tím, že musejí překonávat překážky. Zároveň se často setkají se situací, kdy se jim překážku překonat nepodaří. Opakovaně tak dochází k neuspokojení cíle, což je jistě vyčerpávající a demotivující. Server Infoposel dělí bariéry na: Architektonické-zde můžeme poukázat zejména na: vstup do objektu - dveře, pohyb po budově, toaletu, výtah, (popř. kuchyňku, kancelář, třídu). Z hlediska staveb bychom zde mohli uvést celkový vchod do objektu (tedy prostor před budovou), chodníky, parkoviště, přechody a nástupiště. Dopravní-MHD (autobusy, tramvaje, troleje), vlastní automobil, autoškola. Komunikační-míněno v nedostatečném dorozumění se s jinými osobami (ve smyslu domluvit se s němým na něčem), nepochopení a nedostatečná empatie chodících spoluobčanů. D. Filipiová uvádí dělení bariér na základní dva typy. Fyzické reálná omezení v prostředí, ve kterém žijeme, ve kterém se každý den pohybujeme (Filipiová 1998, s. 8). - komplikují nebo zcela znemožňují pohyb osobám s postižením v daném prostředí 22

23 Psychické v samotných lidech, např. vyrovnávání se změněnou životní situací, strach a demotivace při opakovaném neúspěchu v překonání problému - zároveň i psychické bariéry ve zdravých lidech např. nevědomost jak s postiženou osobou komunikovat, vyhýbání se těmto osobám z neopodstatněného strachu - osoba s postižením se cítí být vyřazena ze společnosti do té míry, jak se k ní chová její okolí 2.2 Legislativa zabývající se bariérami Zde je uveden informativní přehled o existenci dokumentů, které se zabývají problematikou bariér. Konkrétní rozebrání těchto dokumentů není smyslem této podkapitoly a v případě potřeby může čtenář přímo nahlédnout do samotného legislativního dokumentu. Zmíněné dokumenty v sobě obsahují povinnost zohledňovat konkrétní pravidla, v případě, že se předpokládá, že budova bude veřejná, aby byla přístupná bez omezení komukoliv a nebyla bariérová. Hlavními pomocníky pro orientaci v těchto právních dokumentech je server Liga vozíčkářů a Infoposel. Vyhláška č. 369/2001 Sb., ministerstva pro místní rozvoj, o obecných technických požadavcích zabezpečujících užívání staveb osobami s omezenou schopností pohybu a orientace. Vymezuje základní pojmy jako osoba se sníženou schopností pohybu, vyjmenovává, co vše spadá do veřejných objektů, popisuje řešení přístupů do staveb, přístupnost komunikací, veřejných ploch, řešení staveb bytových domů a staveb, kde se předpokládá zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Vyhláška 137/1998 Sb., ministerstva pro místní rozvoj, o obecně technických požadavcích na výstavbu. Tato vyhláška stanovuje základní požadavky na územně technické řešení staveb, které náleží do působnosti obecních stavebních úřadů a obcí. V 27 je zde odkaz na to, že požadavky na stavby z hlediska užívání osob s omezenou schopností pohybu a orientace budou upraveny zvláštním předpisem. 23

24 Vyhláška 174/1994 Sb., ministerstva hospodářství, kterou se stanoví obecné technické požadavky zabezpečující užívání staveb osobami s omezenou schopností pohybu a orientace. Internetový zdroj hovoří o tom, že tato vyhláška je zrušena. Vyhláška 132/1998 Sb., ministerstva pro místní rozvoj, kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona. Zákon 186/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) (dříve zákon 50/1976 Sb. o územním plánování a stavebním řádu) na jehož důležité paragrafy upozorňuje Info portál Ligy vozíčkářů ( a to jsou: 37 Podklady územního rozhodnutí, 60 Stavební řízení, 68 Stavební povolení, 81 Kolaudace staveb, 138a Obecné požadavky na výstavbu. A jistě můžeme zmínit i dokumenty, které se nezabývají konkrétně bariérami, ale zabývají se obecně rovnocenností a lidskými právy, jako je např. Všeobecná deklarace lidských práv. Př. Čl. 1. Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní v důstojnosti i právech. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství. př. Čl. 2. Každý má všechna práva a všechny svobody, stanovené touto deklarací, bez jakéhokoli rozdílu rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení (zdroj: Charta přístupu k dopravním službám a infrastruktuře. Charta byla přijata na konferenci Evropských ministrů ve Varšavě r Byl přijat závazek, že nově budovaná infrastruktura v Evropě bude přihlížet k potřebám lidí s omezenými možnostmi pohybu a orientace ( Standardní pravidla pro vyrovnání příležitostí pro osoby se zdravotním postižením, schválena valným shromážděním OSN Tento dokument má znamenat silný morální a politický závazek států podniknout akci pro vyrovnávání příležitostí. Jsou zde popsány podmínky a dnešní potřeby zdravotně postižených. Snahou je dosáhnout toho, aby zdravotně postižení měli zcela stejná práva i povinnosti jako ostatní. Definuje pojmy jako handicap, postižení, prevence, rehabilitace. Poté 24

25 navrhuje pravidla v konkrétních oblastech života zdravotně postižených. Má spíše obecnější charakter popsání pravidel ( Národní plán vyrovnání příležitostí pro občany se zdravotním postižením schválen usnesením vlády č. 256/1998 Sb. Tento dokument vychází z dokumentu: Standardní pravidla pro vyrovnávání příležitostí pro osoby se zdravotním postižením. Má již konkrétnější charakter. Zahrnuje všechny oblasti života osob se zdravotním postižením (př. služby, rehabilitace, vzdělání, zaměstnání, kulturu, sport, rodinný život, náboženství, atd.) (5. kapitola se zabývá odstraňováním bariér), navrhuje konkrétní cíle co v těchto oblastech zlepšit a navrhuje také konkrétní opatření, jak stanovených cílů dosáhnout ( 2.3 Bezbariérové prostředí a jeho význam Pokud hovoříme o bariérách a bezbariérovém prostředí, je také důležité zmínit, že nejen osoby s tělesným postižením se setkávají s bariérami. Jak už je v textu zmíněno, jedná se také o osoby se sníženou schopnosti pohybu a orientace, tedy osoby pohybující se pomocí holí, ženy s kočárkem nebo těhotné ženy, osoby pokročilého věku, osoby doprovázející dítě do 3 let, osoby se zrakovým postižením, osoby se sluchovým postižením, osoby doprovázející osobu s mentálním postižením. Vzhledem k tomu, jak velkou skupinu mohou tvořit zmíněné okruhy osob, je podstatné vyzdvihnout důležitost bezbariérového prostředí. Tedy takového, které je přístupné pro všechny, bez rozdílu, zohledňuje rozmanitost uživatelů a nestává se diskriminujícím. J. Votava chápe bezbariérové prostředí sice v širším smyslu, ale přitom se zaměřuje pouze na budovy a prostranství. Přístupnost veřejných budov, veřejných prostranství a upravené zeleně, a to tak, aby postiženým osobám nehrozilo zvýšené nebezpečí (Votava 2005, s. 86). Odstraňování bariér nebyla věnována dostatečná pozornost a pokud už nějaká legislativa vznikla, stále je ještě nedostatečně uplatňována. Roku 1996 byla na žádost Evropské komise vypracována Evropská koncepce přístupnosti. Tato koncepce hovoří nejen o tom, že prostředí nemá být diskriminující, poukazuje také na nutnost zvýšit informovanost profesionálů v oboru designu, projektování, výstavby, ale i informovanost široké veřejnosti. Problematiku přístupnosti prostředí je nutné řešit 25

26 komplexně, proto zahrnuje široké spektrum cílové skupiny, kdo se na tom má podílet, kdo má být informován, kdo musí plnit normy, které budou platit pro všechny (srov Charakteristika přístupného prostředí se dá shrnout následně. Prostředí má být ohleduplné, bezpečné, zdravé, funkční, srozumitelné (srozumitelné a univerzální informace, prostorové uspořádání) a estetické (Příručka technické asistence 2003, V souvislosti s přístupným prostředím můžeme hovořit také o integraci. Integrace je definována jako začlenění, zapojení, sjednocení. Můžeme ji chápat jako: začlenění postiženého jedince do společnosti zdravých, kdy v ní dovede bez problémů žít, cítí se jí přijat a sám se s ní identifikuje (Vágnerová 2004, s. 191). Jedná se tedy o začlenění jedince s tělesným postižením do společnosti. Samozřejmě bez přístupného prostředí by to nebylo možné. V okamžiku kdy existují bariéry (jak fyzické, tak psychické) není možné bezproblémové začlenění. Často se hovoří o integraci v souvislosti se školním zařazením. Trendem bylo vytvořit školy pro všechny, jak uvádí M. Vítková, bez rozdílu postižení, nadání, barvy pleti nebo etnika (Vítková 2004). Dnes se spíše přikláníme k integraci ve smyslu speciálních tříd při běžných školách. Čím dál více se začíná užívat termínu inkluze. Je to pojem, užívaný zejména v zemích jako je Amerika nebo Skandinávie. Dal by se charakterizovat, jako vrůstání jedince do společnosti. Jak uvádí M. Vítková, je vnímán jako přesnější. Z přesného překladu to be included, což je chápáno jako být úplnou součástí. (Vítková 2004) Jak už je výše uvedeno, bezbariérové prostředí lze chápat jako takové, které neomezuje nikoho v ničem. Nevytváří překážky, které by bylo nutno překonávat, nediskriminuje. T. Šindelářová hovoří o tom, že, slovo bezbariérovost ve slovníku EU nenajdeme, je nahrazeno slovem: přístupný. Avšak mnoho objektů se nemůže prokázat tím, že jsou přístupné všem, bez omezení ( I. Anderlová, vozíčkářka, ve svém blogu popisuje: já bezbariérovost chápu tak, že vozíčkář nebo méně pohyblivý bude zvládat věci běžného života sám a nebude závislý na pomoci druhých ( 26

27 Místa, která jsou pro vozíčkáře přístupná, by měli být označena mezinárodním znakem bezbariérovosti. (Mezinárodní znak bezbariérovosti). J. Votava popisuje hlavní zásady přístupných míst. 1) Dostatečná šířka dveří a jiných průjezdů (optimální je šířka 900 mm, bez prahů). 2) Překonávání vertikálních rozdílů nikoliv pomocí schodů, ale dobře přístupných výtahů nebo schodišťových výtahů nebo nájezdů a ramp (se sklonem ne větším než 1:15). 3) Dostupnost všech ovládacích prvků (jako vypínačů, zámků, otevírání dveří) a snadná manipulace s nimi. Dostupnost polic a skříní z vozíku. 4) Dostatečný prostor pro zajíždění a otáčení vozíku přede dveřmi i ve všech místnostech. 5) Správná výška ploch, na které se vozíčkář přesouvá (postel, WC, okraj vany) 6) Dostatečný prostor pro zajíždění vozíku pod pracovní plochu (deska stolu, kuchyňská linka) (Votava a kol. 2005). Druhá kapitola diplomové práce se zabývá problematikou bariér. Rozděluje bariéry podle různých kritérií a charakterizuje tato rozdělení. Nejčastější dělení je na fyzické a psychické nebo rozdělení na architektonické, dopravní a komunikační. Následuje stručná orientace v legislativních dokumentech, které se zabývají problematikou bariér. Od konkrétních vyhlášek a zákonů, po dokumenty obecnějšího charakteru na mezinárodní úrovni. Druhou kapitolu diplomové práce pak uzavírá popis, co je vlastně bezbariérové prostředí, jeho charakteristika, ukázka mezinárodního znaku bezbariérovosti. V souvislosti s bezbariérovým prostředím ve společnosti pak i charakteristika pojmů integrace a inkluze. 27

28 3 Charakteristika města Brna z hlediska služeb pro osoby s tělesným postižením 3.1 Počet jedinců s tělesným postižením Vzhledem k tomu, že údaj o zdravotním stavu je takzvaný citlivý údaj, který je možné zpracovávat jen se souhlasem subjektu, jehož se týká, či je-li to nezbytné v zájmu zachování života nebo zdraví subjektu údajů, je zřejmé, že existující statistiky jsou víceméně zprostředkované. J. Michalík hovoří o tom, že k roku 1993 žije v České republice 300 tisíc osob s vadami pohybového ústrojí (sec. cit. Michalík in Renotiérová, Ludíková a kol. 2004). Sešity pro sociální politiku (in Renotiérová) pak hovoří o orientačním výskytu jednotlivých druhů zdravotního postižení, kdy na 10 tisíc obyvatel připadá 286 jedinců s vadou pohybového ústrojí a konkrétně 33 vozíčkářů. Při celkovém počtu obyvatel pak vychází osob s vadou pohybového ústrojí, z toho vozíčkářů (Renotiérová, Ludíková a kol. 2004). Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR (dále ÚZIS) podává informace, že ČR má (k ) obyvatel, přičemž stav obyvatelstva v jihomoravském kraji je (k roku 2007) v počtu Údaje o tom, kolik zde žije tělesně postižených obyvatel, bohužel nikde nezazněly ( ÚZIS ovšem nabízí další informace ohledně dětí narozených s vrozenou vadou. Kdy v roce 2006 se v ČR narodilo dětí s vrozenou vývojovou vadou (z celkového počtu narozených dětí). Což připadá 357 dětí na 10 tisíc živě narozených. Na jihomoravský kraj pak vychází 350 dětí narozených s vrozenou vadou. Do vrozených vad však zahrnujeme srdeční vady, vady pohlavních orgánů, Downův syndrom, ale také deformity kyčlí a deformity nohou. Na 10 tisíc živě narozených vychází 9,7 s vrozenou deformitou kyčle/í a 26,6 s vrozenou deformitou nohou. Přičemž dívky trpí častěji deformitou kyčle, u chlapců jsou více deformity nohou ( 28

29 Ústav zdravotnických informací a statistik ČR je velký zdroj informací, avšak konkrétní informace o počtu tělesně postižených, jak jsem již řekla, bohužel nelze nalézt. Osobní návštěva Odboru sociální péče na Magistrátu města Brna, nevedla ke zdárnějšímu zjištění. Vzhledem k tomu, že zdravotní stav je osobní údaj, žádný seznam jedinců s tělesným postižením, žijících ve městě Brně, neexistuje. Ani po osobní konzultaci v Lize vozíčkářů ani návštěva Svazu tělesně postižených Brno nevedla k tomu, že bych zjistila, kolik žije osob s tělesným postižením v Brně. 3.2 Služby pro osoby s tělesným postižením Pokud vycházíme ze zákona 108/2006 Sb. o sociálních službách, můžeme sociální služby členit na: sociální poradenství, služby sociální péče a služby sociální prevence. Pro osoby s tělesným postižením jsem zvolila v oblasti sociální prevence zejména ranou péči, v oblasti sociální péče - osobní asistenci, denní stacionáře a domovy pro osoby se zdravotním postižením. Oblast sociálního poradenství je základní činností při poskytování všech druhů sociálních služeb. Raná péče Raná péče je definována jako sociální služba zaměřena na podporu vývoje dítěte ve věku od 0 do 7 let, jehož vývoj je ohrožen v důsledku zdravotního postižení nebo nepříznivé sociální situace. Jedná se převážně o terénní službu, neboť se předpokládá, že domácí prostředí je pro dítě přirozeným prostředím, a proto tím nejlepším pro jeho vývoj. Do služeb se promítají sociální, pedagogické, zdravotní opatření s cílem předcházet postižení, eliminovat nebo zmírnit jeho důsledky a poskytnout rodině, dítěti a společnosti předpoklady sociální integraci ( Ranou péčí se rozumí systém služeb a programů poskytovaných dětem ohroženým v sociálním, biologickém a psychickém vývoji, dětem se zdravotním postižením a jejich rodinám s cílem předcházet postižení, eliminovat nebo zmírnit jeho následky a poskytnout rodině i dítěti možnosti sociální integrace (sec. cit. NPVP in Opatřilová, Zámečníková 2007, s. 75). 29

30 Cílem rané intervence je podpořit a podněcovat senzoricko-motorický, emocionální, sociální a intelektuální vývoj dítěte tak, aby se mohlo co možná nejsamostatněji aktivně zapojit do života společnosti (sec. cit. Kolektiv in Opatřilová, Zámečníková 2007, s. 75). V Brně Ranou péči zajišťuje společnost Eliada-Slezská diakonie (kontakt: Kamenná 21, Brno-Štýřice , tel.: , Posláním střediska je podporovat péči o děti s tělesným, mentálním a kombinovaným postižením v jejich přirozeném rodinném prostředí. Eliada dále zajišťuje osobní asistenci a odlehčovací péči, o které hovořím později. Další institucí, která zajišťuje ranou péči, je občanské sdružení Společnost pro ranou péči (Nerudova ul. 7, Brno , tel.: , Středisko zajišťuje podporu a pomoc rodinám, kterým se narodilo dítě se zrakovým postižením nebo kombinovaným postižením. (Primární zájem je tedy o děti se zrakovým postižením). Osobní asistence Osobní asistence je definována v zákoně 108/2006 o sociálních službách jako: terénní služba poskytovaná osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Služba se poskytuje bez omezení, v přirozeném sociálním prostředí osob a při činnostech, které osoba potřebuje. Obsahuje především tyto základní činnosti: pomoc při osobní hygieně, při zajištění stravy, při zajištění chodu domácnosti, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, pomoc při uplatňování práv, zájmů a při obstarávání osobních záležitostí (Zákon 108/2006 Sb.). V Brně Osobní asistenci pro osoby s tělesným postižením zajišťuje taktéž společnost Eliada, která definuje Osobní asistenci jako: druh péče o osoby s postižením, poskytovaný terénní formou. Je výjimečná tím, že si klient sám určuje, jakou péči a v jakém rozsahu potřebuje a jakou chce využít ( Další poskytovatelé služeb Osobní asistence. Centrum služeb pro zdravotně postižené (kontakt: Lidická 81, Brno , tel.: ), Občanské sdružení Domov pro mne (kontakt: Kounicova 42, Brno , tel.: , mobil: , posláním sdružení je pomáhat lidem se zdravotním postižením žít běžným způsobem života. Cílem osobní asistence je pak 30