ONDŘEJ KRUTÍLEK (ED.) EURO V ČESKU: ANO, ČI NE?

Transkript

1

2

3 ONDŘEJ KRUTÍLEK (ED.) EURO V ČESKU: ANO, ČI NE? STUDIO ARX

4 Vydání publikace inicioval poslanec Evropského parlamentu za ODS Hynek Fajmon a vyšla ve spolupráci se Skupinou Evropských konzervativců a reformistů. Studio Arx, s. r. o., 2013 ISBN

5 PŘEDMLUVA Vážení čtenáři, titul této publikace Euro v Česku: ano, či ne? může leckomu v době, kdy se v eurozóně hraje o její vlastní přežití, připadat nepatřičný. Faktem ale zůstává, že Česká republika je i nadále státem, na který se vztahuje výjimka a právní (ne nutně politický!) závazek přijmout euro, který na sebe Česko vzalo vstupem do Evropské unie, trvá. Oblast se společnou evropskou měnou se sice v posledních letech v důsledku nanční, hospodářské a dluhové krize radikálně proměnila, všechny tyto změny však měly společného jmenovatele regulaci. Ta navzdory názorům mnoha ekonomů výrazně zesílila, a jedním z hitů poslední doby je tak například cíl vybudovat v EU široce de novanou bankovní unii. To vše v praxi potvrzuje tezi Václava Klause, že evropské elity společnou měnu padnout nenechají, protože do projektu již nainvestovaly příliš mnoho politického kapitálu. Pro Česko to znamená, že pomíjet debatu o euru by bylo přinejmenším krátkozraké. Nehledě na to, že dění v eurozóně mělo a má přímý dopad i na českou ekonomiku, neboť na území s jednotnou měnou působí také největší obchodní partneři zdejších rem. Předkládaný sborník, připravený pro Skupinu Evropských konzervativců a reformistů v Evropském parlamentu, tematicky navazuje na čtyři úspěšná vydání publikace Euro versus koruna, již editovala Ivana Pečinková a která vyšla v Centru 5

6 pro studium demokracie a kultury. Tentokrát však nebylo cílem analyzovat příčiny krize eurozóny, vyplývající mimo jiné z politické podstaty projektu hospodářské a měnové unie, ale spíše její důsledky. Svorníkem obou publikací je jejich zaměření na Českou republiku, minimálně v tom smyslu, jak by česká politická reprezentace měla o závazku zavést v Čechách, na Moravě a ve Slezsku společnou evropskou měnu vůbec uvažovat. V mnohém tomu napomáhají i dva texty ze Slovenska, od Petera Gondy a Ivana Kuhna z Konzervativního institutu Milana Rastislava Štefánika. Slováci vstoupili do eurozóny v mimořádně turbulentní době a oba autoři na četných příkladech dokazují, že to mělo své nezanedbatelné důsledky. Současně ale nezastírají, že situace v Česku a na Slovensku nebyla a není ve všech klíčových parametrech shodná, a poukazují na to, že Češi by si měli umět sami vyhodnotit, zda je pro ně vstup do eurozóny natolik výhodný, aby dokázal převážit všechna negativa, která jsou s tímto krokem spojena. Sborník otevírá text S J shrnující a objasňující českou pozici k zavedení společné evropské měny. Autorka tvrdí, že vývoj posledních let dal České republice, která byla ve svém opatrném přístupu k euru možná vnímána jako nejpesimističtější, zapravdu, a konstatuje, že současné změny formálních i reálných pravidel fungování eurozóny jasně prokazují, že tato měnová unie není tou, do které jsme se v roce 2004 zavázali vstoupit. Proto je podle ní závažnou otázkou, zda náš závazek jednou v budoucnu euro přijmout vůbec platí. P G přináší podrobnou analýzu situace na Slovensku, a to nejen před vstupem země do eurozóny, ale a to 6

7 je zvláště cenné po více než čtyřech letech jejího členství v evropském měnovém experimentu. Autor přesvědčivě argumentuje, že společná evropská měna Slovensku přinesla jen minimální výnosy a vyšší a rostoucí dodatečné náklady, což by mělo být pro rozhodování o euru v Česku i dalších státech EU s vlastní národní měnou dostatečným mementem. I K oba uvedené příspěvky doplňuje rozborem názorů Slováků a Čechů na přijetí eura a vysvětluje, proč jsou odlišné. Jedním z důvodů je podle autora i skutečnost, že v postojích Slováků se dodnes odrážejí dvě negativní zkušenosti s vlastní měnou devalvace po rozpadu Československa a zavedení plovoucího kurzu v roce I proto se z nich stali jedni z největších podporovatelů eura v rámci Evropské unie. M S exibilní režimy měnových kurzů navzdory interpretaci, která obstála na Slovensku, hájí a tvrdí, že česká koruna v průběhu nanční a hospodářské krize let obstála právě díky absenci xního kurzu (vůči euru). Ten byl destabilizujícím faktorem, který přispěl k růstu (nejen vnější) makroekonomické nerovnováhy. Podle autora vedla v zemích eurozóny neschopnost zvýšit reálné úrokové sazby nebo zhodnotit domácí měnu k in ačním tlakům, růstu mezd a ztrátě konkurenceschopnosti. Závěrečný text z pera M C přináší nevšední úvahu na téma, co je to (měnová) stabilita a zda je žádoucí, jak často tvrdí i zastánci brzkého vstupu Česka do eurozóny. Autor tento názor nesdílí. Naopak poněkud ironicky konstatuje, že značnou nestabilitu do kalkulací přínosů a nákladů vstupu do eurozóny vnášejí stabilizační balíčky. 7

8 Součástí přílohy jsou kromě blogového příspěvku Hynka Fajmona z dubna 2013 přehledné tabulky sumarizující pomoc EU a jejích členských států krachujícím zemím eurozóny včetně kalkulace, na kolik by to přišlo každého jednoho občana za předpokladu, že by úvěrované státy své půjčky nesplácely. Na dalších stranách jsou pak přehledné grafy vycházející z cenového monitoringu realizovaného od února do srpna 2013 ve vybraných supermarketech Tesco v Praze a v Bratislavě. Přestože sledované období je relativně krátké, grafy poměrně věrně zrcadlí určité trendy v Česku a na Slovensku a potažmo v eurozóně a mimo ni. Příloha byla připravena ve spolupráci s webem Držme se koruny ( V České republice se v říjnu uskuteční předčasné parlamentní volby. Ty by měly být, stejně jako každé parlamentní volby, příležitostí k seriózní diskuzi o vztahu země k evropské integraci, a tedy i k eurozóně a euru. Zatím to však na příliš rozsáhlou a kvali kovanou debatu nevypadá, protože česká politika se utápí v osobních útocích a vzájemném osočování. My předkládáme argumenty a trváme na tom, že mají být důkladně a nepředpojatě posouzeny. Neskrýváme přitom skeptický přístup a varujeme před jakýmkoliv huráevropanstvím. Kromě národních parlamentních voleb nás příští rok čekají také volby do Evropského parlamentu. A i v nich půjde o hodně. V mnoha směrech ještě daleko o více než ve volbách českých. Půjde o budoucnost celé Evropské unie, což je dnes entita s půl miliardou občanů. EU se nyní nenachází v dobré kondici. Proč tomu tak je, bude předmětem rozsáhlé diskuse. My jsme přesvědčeni o tom, že současná krize je způsobena 8

9 špatnou regulací, zcela nesmyslnou ekologickou a klimatickou politikou a nadměrnou sociální politikou. Evropské státy žijí již velmi dlouho na dluh. S tím bude nutné přestat. Evropská politika potřebuje změnu. Věříme, že kniha, kterou držíte v rukou, je seriózním příspěvkem do české i evropské diskuse, a proto neváháme doporučit vám ji ke čtení. H F poslanec Evropského parlamentu za ODS O K editor 9

10 10

11 ČESKÁ POZICE K PŘEVZETÍ EURA STANISLAVA JANÁČKOVÁ V roce 2004 se Česká republika zavázala, že se v budoucnu vzdá své osvědčené měny české koruny a přijme euro. Byla to podmínka našeho vstupu do Evropské unie, o který jsme řadu let usilovali a na který jsme se dlouhodobě připravovali. Stávající země EU dávaly jasně najevo, že ze závazku přijmout euro nebudou kandidátským zemím poskytovány žádné výjimky. Naopak. Přijetí do eurozóny bylo prezentováno jako významné privilegium, na které se rovněž budeme muset pečlivě připravit. Situace se ale podstatně změnila. O samotném přínosu našeho vstupu do EU v té době pochyboval jen málokdo. Mělo to být kýžené završení našeho návratu do Evropy. Nicméně otázka přijetí eura jako společné měny vyvolala v České republice přece jen složitější reakci. Českým ekonomům a naštěstí i českým politikům bylo od počátku jasné, že pro naše hladké fungování v eurozóně nebude stačit jen splnění maastrichtských kritérií. Poukazovali na to, že dalším problémem, a to pro obě strany, bude nižší ekonomická úroveň postkomunistických zemí ze střední Evropy nižší HDP na hlavu provázený také výraznými rozdíly v cenové a mzdové úrovni. Nominální konvergence, jejíž kritéria byla stanovena v Maastrichtu, tedy bude muset být doprovázena také konvergencí reálnou, konvergencí v ekonomické úrovni. 11

12 Od společné měny jsme neočekávali jen přínosy, uvědomovali jsme si i hrozící náklady. Po vzniku eura, stále ještě jako kandidátská země EU, jsme nevolili variantu navázat svou měnu pevně na euro, jak to formou měnového výboru učinily pobaltské země. Neprosadily se zde ani úvahy některých kandidátských zemí obejít maastrichtská kritéria a zajistit si rychlostní vstup do eurozóny. (Evropská centrální banka ostatně byla velmi explicitně proti jakémukoli vniknutí kandidátských zemí ze střední Evropy do eurozóny zkratkou nebo zadními vrátky.) Naděje, že by rychlý vstup do eurozóny podstatně urychlil růst české ekonomiky a naši ekonomickou konvergenci se zeměmi EU, byla od počátku považována za velmi diskutabilní, a to především z hlediska teorie optimálních měnových zón. 1 Ta říká, že aby země mohly používat společnou měnovou politiku, měly by mít navzájem synchronizovaný hospodářský cyklus a také shodně reagovat na vnější ekonomické šoky, kterým mohou být vystaveny anebo mít alespoň velmi pružný pracovní trh, který nedostatek sladěnosti vykompenzuje. To nehovořilo ve prospěch našeho připojení k eurozóně. Jediným silným argumentem, uváděným pro rychlý vstup, byla česká zkušenost s měnovou krizí v roce Tvrdilo se, že převzetí eura by nebezpečí podobné krize automaticky odstranilo. Rozvoj obchodu, snížení transakčních nákladů a vyloučení kurzových výkyvů proti hlavním obchodním partnerům byly další argumenty ve prospěch přijetí eura. Všechny ale byly vyváženy vědomím závažných rizik. Rizika nebyla spatřována v nutnosti projít před vstupem do eurozóny celou standardní cestou přes vstup do EU, nejméně 12

13 dvouleté členství v ERM II a splnění maastrichtských kritérií. Toto vše tehdy nebylo považováno za cíl, který by nebyl dosažitelný v řádu několika let po vstupu do EU. Česká republika měla tradičně nízkou in aci a nebyla nadměrně zadlužená. Problémy nebyly očekávány ani v otázce našeho případného povinného setrvání ve uktuačním pásmu ±15 % stanoveném pro ERM II. Jak původní československá koruna, tak i koruna česká, zavedená po měnové odluce od Slovenské republiky v únoru 1993, vykazovala pozoruhodnou míru krátkodobé i dlouhodobé kurzové stability vůči evropským měnám. V období se její denní kurz vůči německé marce nikdy nevzdálil více než o 15 % od původní parity zavedené v lednu Ani při měnové krizi v květnu 1997 česká koruna tuto hranici nepřekročila nejnižší depreciace činila zhruba 10 %. Česká ekonomika na rozdíl od Polska či Maďarska po dlouhá léta nepoužívala kurz coby permanentní nástroj na podporu konkurenceschopnosti. Nepotřebovala by tedy dlouhé čekání v ERM II, aby si otestovala, zde je schopna fungovat bez pravidelných, permanentních devalvací. (Spíše jsme očekávali opačný proces reálnou apreciaci měny, pro kterou by nominální xace kurzu nebyla ideální strategií; viz níže.) Jako zásadní problém se ale jevila otázka vhodnosti společné měnové politiky Evropské centrální banky pro českou ekonomiku. Již počáteční analýzy prováděné v České národní bance nasvědčovaly tomu, že svazek s eurozónou by pro ČR nepředstavoval optimální měnovou oblast. A to ani z hlediska synchronizace našeho hospodářského cyklu s hlavními zeměmi eurozóny, ani z hlediska tendencí k asymetrickým šokům, ani 13

14 z hlediska dostatečné exibility, například exibility českého trhu práce, která by měla celkovou nesladěnost zmírňovat. Ani transmisní mechanismus měnové politiky v ČR nejevil dostatečnou shodu s mechanismy typickými pro vyspělé země EU. Navíc zde byl velký rozdíl cenových hladin, který vyvolával otázku, zda by vstup ČR do eurozóny neznamenal rychlé vzedmutí in ace, kterému by úrokové sazby, společně nastavované pro celou eurozónu, nedokázaly čelit. Právě na rozdíl cenových hladin se zaměřila také řada studií prováděná na vládní úrovni, takže vládní stanovisko nalezlo shodu se stanoviskem ČNB v tom smyslu, že na rychlý vstup do eurozóny není česká ekonomika připravena. Zatímco relativní ekonomická úroveň ČR činila v roce % průměru EU, její relativní cenová úroveň byla na 39 % průměru EU. 2 Bylo zřejmé, že bude muset docházet ke konvergenci cenových hladin jak před, tak i po vstupu do EU, a že tento proces by před rychle následujícím vstupem do měnové unie nebyl dokončen. Ostatně obdobná byla situace i v ostatních kandidátských zemích, které také měly podstatně nižší relativní ekonomickou úroveň i cenovou hladinu, než byl průměr EU. Dohánějící země, které si ponechají vlastní měnu s plovoucím kurzem, mají tu výhodu, že v nich konvergence cenových hladin nemusí probíhat jen přes vyšší in aci, nýbrž má k dispozici dvě cesty, dva kanály. Jedním je in ační diferenciál, v tomto případě vůči průměru EU nebo eurozóny. Druhou, výhodnější cestou je nominální zhodnocování kurzu měny (vůči euru). Tyto dvě cesty pak spolu dohromady tvoří proces tzv. reálné apreciace měny (reálného zhodnocování neboli růstu 14

15 relativní cenové hladiny dané země). Českým ekonomům bylo jasné, že po vstupu do ERM II, a zejména do eurozóny, by byl kurz nevratně za xován a konvergence cenových hladin by již nemohla jít cestou nominální apreciace koruny, nýbrž by probíhala plně prostřednictvím nebezpečně vysokých in ačních diferenciálů. Byli zde samozřejmě také ekonomové, kteří nebezpečí vyšší in ace popírali nebo případné vyšší in ační diferenciály nepovažovali za vážný problém. Jiní naopak poukazovali na to, že hrozící velký in ační diferenciál vůči průměru eurozóny by v případě našeho předčasného vstupu byl problémem nejen pro nás, ale i pro eurozónu samotnou. Tento postřeh se později ukázal jako takřka prorocký když vypukla krize eurozóny, v níž právě přetrvávající in ační diferenciály mezi členskými zeměmi sehrály jednu z klíčových rolí. PŘEHODNOCOVÁNÍ JÍZDNÍCH ŘÁDŮ Česká republika byla ve svém opatrném přístupu k euru možná vnímána jako nejpesimističtější, rozhodně však nebyla sama. Již dva roky po přijetí postkomunistických zemí do EU bylo jasné, že původní nadšení pro rychlé přijetí eura je v některých státech pomalu nahrazováno větší mírou realismu. Tomu odpovídaly i původní a nové termíny přijetí eura, případně neochota nový termín vůbec vyhlašovat. Následující tabulka ukazuje situaci z podzimu roku

16 Tabulka 1: Očekávaná data vstupu do eurozóny (říjen 2006) Země Původní termín Nový termín Česká republika 2010? Estonsko Kypr Litva 2006? Lotyšsko Maďarsko 2014 Malta Polsko 2012 Slovensko Slovinsko Z dnešního pohledu se i některé odsunuté termíny jeví jako málo realistické. Ze zemí uvedených v tabulce se vstup do eurozóny skutečně zdařil Slovinsku v roce 2007, poté Kypru a Maltě v roce 2008, v roce 2009 vstoupila Slovenská republika a v roce 2011 Estonsko. Lotyšsko má vstoupit v roce Ostatní země jednak stále nesplňují maastrichtská kritéria, jednak mnohé z nich dnes s přijetím eura silně váhají. Brzy po spuštění společné měny začalo být jasnozřivějším analytikům zřejmé, že míra vzájemné konvergence členských zemí eurozóny, nastavená maastrichtskými kritérii, nepostačuje a že další, následná konvergence již neprobíhá. V eurozóně se brzy vytvořily dvě odlišné skupiny zemí, z nichž jedna měla in- aci prakticky trvale nad průměrem eurozóny, druhá trvale pod průměrem. V letech do prvé, nízkoin ační skupiny 16

17 patřilo Německo, Rakousko, Belgie a Francie. Druhá skupina zemí s nadprůměrnou in ací zahrnovala vedle Irska zejména jižní země eurozóny Španělsko, Řecko, Portugalsko, Itálii. Dlouhodobé přetrvávání kladných nebo záporných in ačních diferenciálů u stále stejných zemí už tehdy ukazovalo, že každá z obou skupin by fakticky potřebovala jinou měnovou politiku. Některé členské země nebyly schopny udržet si zdravé veřejné nance. Euro také nepřineslo očekávané urychlení růstu. Naopak. Eurozóna rostla pomaleji než zbytek Evropské unie. Česká republika jako adept přijetí eura si brzy musela položit otázku, kdy a za jakých podmínek pro ni bude vstup do eurozóny skutečně výhodný. Maastrichtská kritéria zjevně nestačí. Zaprvé nezajistila další vzájemnou konvergenci zemí po jejich vstupu do eurozóny. Zadruhé jsou to kritéria formulovaná zvenčí. Adept na vstup potřebuje také opačný pohled potřebuje svá vlastní kritéria pro posouzení výhodnosti přijetí eura. V České republice to byl jako první Václav Klaus, který již v prosinci 2005 problém vlastních a cizích kritérií jasně formuloval. Konstatoval, že česká vláda zatím nepředstavila kritéria, která by vstup ČR do eurozóny posoudila z našeho hlediska z hlediska nákladů a přínosů pro českou ekonomiku. Nikoli z hlediska maastrichtského, které je přesně opačné (zkoumá, zda náš vstup nepoškodí ty ekonomiky, které v eurozóně již jsou). Václav Klaus se tak postavil do čela sílícího proudu, který požadoval, abychom budoucí vstup hodnotili důsledně podle svých vlastních kritérií. Jeho varování ovšem tehdy nepadala na úrodnou půdu. I nadále patřilo k dobrému tónu projevovat nadšení pro euro a porovnávat nás pouze s maastrichtskými 17

18 kritérii. Na druhé straně ale v České republice na rozdíl od Slovenska nebyla vidina splnění maastrichtských kritérií natolik přitažlivá, aby se pod jejím tlakem dosáhlo zdravých veřejných nancí. České vlády se na přijetí eura slovně stále pilně připravovaly, jejich skutky v oblasti veřejných rozpočtů ale byly s tímto cílem v naprostém rozporu. Nutno přiznat, že hospodářská situace Českou republiku k rychlému přijetí eura nijak nenutila. Česká národní banka měla in aci pevně pod kontrolou. Naše relativní ekonomická úroveň rostla a táhla za sebou také růst relativní cenové hladiny. Ten probíhal cestou pozvolné nominální apreciace kurzu, která neohrožovala naši vnější rovnováhu. Podnikatelé byli schopni se s ní vyrovnat zvyšováním produktivity. Obchodní bilance nebyla ohrožena, export dále fungoval jako významný tahoun růstu ekonomiky. Mnozí podnikatelé samozřejmě volali po jistotě, kterou by jim poskytl pevně za xovaný kurz, a po budoucí úspoře transakčních nákladů díky používání eura. Bylo však jasné, že jakmile by po za xování kurzu začal probíhající proces reálné apreciace plynout jen in ačním kanálem, čelili by podnikatelé opět v jiné podobě nestabilnímu prostředí s nebezpečím mzdově-in ační spirály. Kromě toho analýzy sladěnosti české ekonomiky s eurozónou, které pravidelně zpracovávala Česká národní banka, stále ukazovaly na nedostatečnou sladěnost a vybízely k opatrnosti. 18

19 DESET LET EURA V roce 2008 oslavila Evropská centrální banka a s ní i celá Evropská unie trochu předčasně výročí deseti let eura (ve skutečnosti tehdy uplynulo deset let od založení ECB, což byl poslední krok k zavedení eura od 1. ledna 1999 pro bezhotovostní platby a od 1. ledna 2002 i ve formě bankovek a mincí). Samotná ECB se své role zhostila poměrně dobře. Vytvořila si fungující strategii měnové politiky, při pohledu na eurozónu jako celek se jí dařilo držet pod kontrolou in aci, v mezinárodním měřítku se euro stalo uznávanou měnou. Hlavní slabinou eurozóny byl nedostatek hospodářského růstu. Zatímco evropští politici si od eura slibovali urychlení růstu, ve skutečnosti došlo naopak v porovnání s předchozími třemi desetiletími k jeho zpomalení. V období kleslo tempo růstu eurozóny v průměru na 2 % ročně. Tabulka 2: Růst HDP v zemích eurozóny (EU-12, v %, stálé ceny) ,3 2,4 2,3 2,0 Pramen: Evropská centrální banka ( ), Eurostat ( ) Při pohledu dovnitř eurozóny se ale naskytl ještě daleko varovnější obraz. V eurozóně stále přetrvávaly dvě jasně vypro lované skupiny zemí, z nichž jedna vykazovala stabilní tendenci k podprůměrné in aci, druhá naopak měla in aci prakticky trvale nad průměrem. Téměř polovina zemí přestala krátce 19

20 po zavedení eura plnit maastrichtské in ační kritérium (např. v období to bylo Irsko, Španělsko, Řecko, Portugalsko, Nizozemsko a Lucembursko). Tytéž země, s výjimkou Nizozemska, vykazovaly také nadprůměrná tempa růstu HDP ovšem vzhledem k vyšší in aci jim hrozila postupná ztráta konkurenceschopnosti. Na druhém pólu eurozóny stály země jako Německo, Francie, Belgie, Rakousko s nižší in ací, ale také pomalým růstem HDP. Svědčilo to o tom, že různé ekonomiky eurozóny potřebovaly rozdílnou měnovou politiku a že vývoj k optimální měnové oblasti zatím zůstal v nedohlednu. Varovný byl vývoj ve Slovinsku, které přistoupilo k eurozóně v lednu 2007, poté mu vzrostla in ace z 1,6 % před vstupem na 5,7 % na konci prvého roku členství a dále na 6,9 % v březnu A to přesto, že jeho relativní cenová hladina při vstupu se již blížila 80 % průměru eurozóny. I analytici, kteří první desetiletí eura hodnotili výhradně pozitivně, připouštěli, že eurozóna dosud neprošla závažnou krizí, která by společnou měnu prověřila. Od politiků zatím zaznívaly pouze osvědčené výzvy k větší skální disciplíně, ke zdokonalení Paktu stability a růstu a k rozhodnějším strukturálním reformám. Volalo se po zlepšení fungování trhů práce a připouštěla se potřeba začít více pracovat (zvýšit pracovní participaci obyvatelstva). Raději se ale mlčelo o tom, že mnohé z problémů eurozóny nevyhnutelně přináší sama společná měna zavedená pro nehomogenní skupinu zemí, z nichž každá by potřebovala jiné úrokové sazby a jiný vývoj kurzu. 20

21 NÁSTUP KRIZE Světová ekonomická situace se v průběhu prvého desetiletí existence eura zásadně měnila a komplikovala. O své místo na slunci se přihlásily velké země jako Čína, Indie a Brazílie, zostřila se mezinárodní konkurence. Bruselští úředníci ovšem za nejvýznamnější celosvětovou agendu vyhlásili boj s klimatickými změnami, čímž položili základ k dalšímu poklesu konkurenceschopnosti ekonomik EU. Ve světové ekonomice již mezitím tikala časovaná bomba velké globální nerovnováhy. Na jedné straně Spojené státy jako čistý dovozce zboží a kapitálu s dvojím de citem (obchodní bilance a státního rozpočtu), jako země žijící si nad poměry. Na straně druhé země typu Číny životně závislé na vývozu zboží do USA a ochotné v zájmu udržení hodnoty svých dolarových rezerv nancovat jakkoli velké schodky amerického rozpočtu. Dlouho se věřilo, že Spojené státy jsou do své pozice vlastně tlačeny okolím, že fungují jako bezpečný přístav pro zahraniční nanční investice a že tuto peněžní záplavu budou po neomezenou dobu schopny efektivně zhodnocovat. To se ukázalo jako iluzorní, když ve Spojených státech vypukla nanční krize a vzápětí se přelila i do Evropy. Zemím Evropské unie se vymstilo, že stejně jako USA byly zvyklé žít na dluh, že svůj růst podporovaly rostoucími schodky veřejných rozpočtů. Finanční krize v mnoha zemích EU otřásla bankovními systémy, ještě více zvýšila vládní dluhy a byla následována vážnou a dlouhou ekonomickou recesí. Finanční a dluhová krize zvláště těžce zasáhla eurozónu a odhalila všechny její vnitřní nerovnováhy. Za deset let své 21

22 existence vytvořila společná měna velké rozdíly v konkurenceschopnosti a silnou vzájemnou zadluženost mezi severem a jihem eurozóny. Kumulované in ační diferenciály za dobu existence eura byly v některých zemích velmi značné (ty největší ukazuje tabulka 3) a nemohly se v konkurenceschopnosti neprojevit. Tabulka 3: In ační diferenciály a konkurenceschopnost v eurozóně Země Kumulativní in ační diferenciál ( , v procentních bodech proti průměru eurozóny) Konkurenceschopnost (místo ve světě, 2010, podle globálního indexu konkurenceschopnosti) Finsko -6,82 7 Německo -5,72 5 Francie -2,75 15 Rakousko -2,64 18 Řecko +12,11 83 Španělsko +9,57 42 Irsko +8,69 29 Portugalsko +6,05 46 Pramen: Evropská centrální banka, Světové ekonomické fórum Jižnímu křídlu eurozóny se nepodařilo kompenzovat vyšší míru in ace předstihem v růstu produktivity. Výsledkem bylo výrazné zhoršení konkurenceschopnosti a propad obchodních bilancí vůči severu. Sever byl naopak tlačen až k de ačnímu 22

23 pásmu a byl nucen nahrazovat nedostatek domácího růstu silnou orientací na export, hodně soustředěný právě do jižních zemí eurozóny. Pro sever nebyla rostoucí konkurenceschopnost jen výhodou. Německo za svou exportní výkonnost platilo poklesem reálných mezd, navíc mu zároveň odtékal kapitál, mimo jiné právě na jih eurozóny, namísto toho, aby byl využit k urychlení německého růstu. Jih bohužel nedokázal tento příliv kapitálu produktivně využít. V první vážné krizi tak eskalovaly všechny problémy plynoucí z faktu, že pro společnou měnu eurozóna byla (a stále je) příliš heterogenní oblastí. De city obchodu byly v jižních zemích eurozóny nancovány růstem dluhů. Podpořeno to bylo nízkými úrokovými sazbami, na které nebyly tyto ekonomiky předtím dlouhodobě nastavené. Zvláště nízké zde byly reálné úrokové sazby (jednotné sazby ECB minus zdejší vyšší in ace). V Řecku a Portugalsku se zadlužovaly především vlády, ve Španělsku a Itálii také soukromý a bankovní sektor prostřednictvím úvěrové expanze. Všude vznikaly realitní bubliny. Přelití nanční krize z USA pak nanční trhy upozornilo, že eurozónu skutečně nelze brát jako jednotnou oblast se stejnou mírou rizika. Trhy začaly diferencovat a jižní země byly konfrontovány s hrozbou bankrotu v důsledku nemožnosti nancovat své vládní dluhy za únosný úrok. ZÁSADNÍ ZMĚNA PRAVIDEL Výsledky jsou známé: záchranné balíčky pro Řecko a další země, trvalé záchranné fondy, přeměna měnové unie v unii 23

24 transferovou, vzájemné ručení za vládní dluhy, nákupy vládních dluhopisů Evropskou centrální bankou. Jde o postupnou sérii kroků, které ve výsledku zásadně mění původní charakter eurozóny a celou její legislativní konstrukci. Opuštěn byl zákaz tzv. bail-outu, tedy smluvní ustanovení, které zakazovalo, aby jedny země platily vládní dluhy zemí jiných (nebo za ně ručily). Evropská centrální banka nákupy vládních dluhopisů a dalšími kroky prakticky spáchala největší hřích centrálních bank začala neomezeně tisknout peníze. Dalším krokem bylo schválení tzv. skálního paktu, který dává Bruselu větší pravomoci ovlivňovat skální politiky členských zemí. Následovalo částečné schválení dalšího balíčku opatření bankovní unie, v podstatě nového, dalšího kanálu pro transfery. Potvrzuje se vývoj, před kterým již dávno varoval český prezident Václav Klaus tedy posun od měnové unie k unii skální a nakonec k unii politické. Ke všemu navíc dochází shora, bez toho, aby politici dali občanům reálnou možnost se ke způsobu záchrany eurozóny vyjádřit. Způsob řešení krize eurozóny hrozí přinést ještě více škod než krize samotná. Hrozí nárůstem kon iktů mezi platícím severem na jedné straně a jihem, který je zvenčí nucen k utahování opasků, na straně druhé. Hrozí ztrátou důvěry voličů ve své politické představitele a nárůstem extremistických hnutí. Pro Českou republiku z toho plynou další důvody, proč euro alespoň v nejbližších letech nepřijímat. Vzhledem k naší otevřenosti a silným obchodním svazkům zejména s Německem jsme sice do značné míry součástí stejného hospodářského prostoru, nejsme ale zatím na stejné ekonomické úrovni. Také 24

25 my si musíme přísně hlídat konkurenceschopnost. V posledním desetiletí naše ekonomická úroveň a produktivita rostla a s ní také naše relativní cenová hladina. Díky exibilnímu kurzu koruny se to ale dělo zhodnocováním koruny, nikoli vyšší in ací jako v Řecku a dalších zemích. Koruna také fungovala jako významná pojistka: vždy tu byla možnost, aby v případě problémového vývoje kurz koruny oslabil, a posílil tak naši konkurenceschopnost. Tato pojistka byla skutečně využita, jakmile se krize eurozóny prostřednictvím našich obchodních vazeb přelila i do české ekonomiky. Cesta vlastní měny s pružným kurzem se jasně ukázala jako méně riziková než přijetí měny společné. A tak to ještě po dlouhou dobu zůstane. Pokud se česká vládní politika výrazně nezmění, jsme na dobré cestě stlačit de cit veřejných nancí pod 3 % HDP, a přiblížit se tak k plnění maastrichtských kritérií. Naše relativní cenová hladina ovšem stále leží pod 74 % průměru eurozóny (73,5 % podle posledního údaje za rok 2011). Také nejnovější analýza sladěnosti naší ekonomiky s eurozónou, kterou zpracovala v prosinci 2012 Česká národní banka, ve prospěch brzkého přijetí eura nesvědčí. Poslední události navíc přinesly ještě další, dokonce podstatnější důvod k váhání nad přijetím eura. V eurozóně došlo k něčemu, co by se dalo nazvat změnou pravidel v průběhu hry. Byla opuštěna zásada, že každá země je odpovědná za své dluhy. Oba záchranné balíčky se tváří jako půjčky nebo záruky, zúčastnění však těžko mohou čekat, že budou někdy plně splaceny. Zároveň jde o vytloukání klínu klínem zachránci si na půjčky Řecku a dalším zemím musejí sami půjčit. Do budoucna 25

26 to vytváří ohromný morální hazard. Vlády a politické strany už se nebudou muset ohlížet na otázku, zda jim nanční trhy na jejich populistické kupování hlasů voličů vůbec půjčí a jaký budou požadovat úrok. Pokud trhy jejich rozmařilost odmítnou za přijatelný úrok nancovat, obrátí se prostě s žádostí o pomoc na ostatní členy eurozóny. A řecký scénář se bude opakovat. Předluženost jedné země donutí všechny ostatní se ještě více zadlužit, dluhy tak budou plodit další dluhy a výsledkem bude jen rostoucí zadluženost celé eurozóny a oslabení důvěryhodnosti eura. Důvěryhodnost ztrácí také Evropská centrální banka, když se ve špatně zastřené podobě nechala dotlačit k tisknutí peněz. Krátkodobě tyto kroky dokázaly nanční trhy uchlácholit. Dlouhodobý efekt však bude velmi problematický. Koneckonců nanční trhy byly nedůvěřivé oprávněně: bez možnosti devalvovat národní měny bude muset jít náprava na jihu jinou, bolestivější cestou. Ale bude jižní křídlo schopno vnitřní devalvace, například snížení mezd až o 25 %? A co se stane v delším časovém horizontu? Problém přílišné heterogenity eurozóny přetrvává. Obchodní a nanční nerovnováhy se budou opakovat a vracet. Hledání viníka jednou na straně lehkomyslného jihu, podruhé na straně Německa, které eurozónu využívalo jako svůj trh se pohybuje jen po povrchu věcí. Viníkem je společná měna a společná měnová politika pro příliš heterogenní skupinu zemí. Poněkud opožděně dnes působí volání Německa a Francie po přísnějším dodržování skální disciplíny, které vyústilo v přijetí tzv. skálního paktu neboli smlouvy o stabilitě, koordinaci a řízení. Právě Německo a Francie se totiž v minulosti 26