Srovnání výchovně vzdělávacích postupů u jedince s mentální retardací a mentálně postiženého jedince s autistickými rysy

Transkript

1 Osnova : Srovnání výchovně vzdělávacích postupů u jedince s mentální retardací a mentálně postiženého jedince s autistickými rysy Úvod 1. Charakteristika poruch autistického spektra 1.1.Vymezení pojmu 1.2. Etiologie 1.3. Diagnostika autistických projevů 1.4. Klasifikace poruch autistického spektra 1.5. Projevy poruch autistického spektra 2. Charakteristika mentální retardace 2.1.Vymezení pojmu 2.2. Etiologie 2.3. Charakteristika jednotlivých stupňů 2.4. Mentální retardace v kombinaci s jiným postižením 2.5. Projevy osob s mentální retardací 3. Možnosti vzdělávání autistů a mentálně postižených osob 3.1. Vzdělávání autistů 3.2. TEACCH program 3.3. Zásady uplatňované při vzdělávání autistů 3.4. Vzdělávání jedinců s mentálním postižením 3.5. Zásady a metody uplatňované při edukaci osob s mentální retardací 4. Mentálně postižené dítě ve výchovně vzdělávacím procesu ( N.L.) 4.1 Osobní anamnéza 4.2. Rodinné prostředí dítěte 4.3. Zvláštnosti v chování 4.4. Edukace ve školním prostředí 4.5. Spolupráce rodiny a školy 5. Mentálně postižené dítě s autistickými rysy ve výchovně vzdělávacím procesu ( P.J.) 5.1. Osobní anamnéza dítěte 5.2. Rodinné prostředí dítěte

2 5.3. Zvláštnosti v chování 5.4. Edukace ve školním prostředí 5.5. Spolupráce rodiny a školy 6. Analýza a komparace obou kazuistik 6.1. Srovnání kazuistik z hlediska osobní anamnézy a rodinného prostředí 6.2. Srovnání projevů v chování obou chlapců 6.3. Srovnání oblastí ovlivňujících vzdělání praktické úkoly 6.4. Srovnání oblastí ovlivňujících vzdělání vyhodnocení 6.5. Shrnutí Závěr Shrnutí Summary Seznam použité literatury Seznam tabulek, grafů a obrázků Přílohy 2

3 Úvod I přes veškerý pokrok dnešní doby, přes všechny vymoženosti moderního světa 21. století, jsou věci, které ovlivnit nemůžeme a jsou plně v rukou matky přírody. K těmto faktům se řadí některé lékařské diagnózy, jež přes všechno naše úsilí nemůžeme změnit, je však v našich silách je významným způsobem ovlivnit. Ke zmíněným diagnózám můžeme řadit mentální retardaci či autismus, který během prenatálního života plodu nemůžeme nijakým způsobem odhalit. Já sama pracuji se zdravotně postiženými jedinci 10 let, stále se snažím v tomto směru získávat co nejvíce informací, poznatků a zkušeností. Ve škále rozmanitých diagnóz se kterými jsem měla možnost se setkat, mne velmi zaujala problematika autismu, která je velmi složitá a obsáhlá, ale zároveň také zajímavá a poučná. Zejména při mém působení na diagnostickém oddělení ÚSP, jsem měla to štěstí poznat asi desítku takto postižených jedinců, avšak každý z nich byl naprosto odlišný ve svých fyzických i psychických projevech. Nyní jako pedagog na ZŠ speciální mohu sledovat několik dětí s autistickými rysy a zjišťuji, že u každého z nich musí pedagog využívat jiných metod, forem a speciálně pedagogických přístupů. Na naší škole se člověk převážně setkává s jedinci mentálně retardovanými. Pokud se však k této diagnóze přidruží navíc autistické rysy, je edukace mnohem složitější a náročnější a je nezbytné být v tomto ohledu profesionálem. Cílem mé diplomové práce je srovnání speciálně pedagogických přístupů uplatňovaných u dětí pouze s mentální retardací a s přidruženou diagnózou autismu. Cílem této práce je také poukázat na nezbytnost odlišení specifické péče o žáka s mentální retardací a o dítě s autistickými rysy. Celá práce je koncipována do šesti kapitol. První dvě kapitoly jsou zaměřeny na charakteristiku obou typů postižení z teoretického hlediska. Popisují projevy, etiologii či kombinaci dané diagnózy s jiným postižením. Třetí kapitola se zabývá možnostmi vzdělávání mentálně retardovaných jedinců a specifiky edukace jedinců s autismem. Dále jsou v této kapitole zmíněny příslušné legislativní odkazy. Čtvrtá kapitola je analýzou kazuistiky mentálně retardovaného chlapce, která se zaměřuje také na proces vzdělávání na naší škole. V následující kapitole uvádíme kazuistiku chlapce s mentální retardací a autistickými rysy. Specifika jeho vzdělávání a výchovy v rámci naší školy jsou zde podrobně zmíněny. 3

4 Poslední šestá kapitola je vyhodnocením a srovnáním kazuistik obou chlapců. Její součástí je rovněž grafické zobrazení a vyhodnocení jejich možností a schopností ve sledovaných oblastech v rámci našeho kvalitativního výzkumu. Ve výzkumu byla použita jako dominantní technika rozhovor, jako doplňková výzkumná technika analýza dokumentů a přímé pozorování. Vypracováním této diplomové práce uzavírám svou profesní přípravu v oboru speciální pedagogiky a věřím, že všechny cenné teoretické poznatky získané studiem budu moci uplatnit ve svém skutečném profesním životě. 4

5 Já dělám svou věc a ty děláš svou věc. Nejsem na světě proto, abych žil podle tvých představ, a ty nejsi na světě proto, abys žil podle mých. Ty jsi ty a já jsem já. Jestliže se náhodou vzájemně najdeme, je to krásné. Nenajdeme-li se, nedá se nic dělat. Frederik S. Persl 1. CHARAKTERISTIKA PORUCH AUTISTICKÉHO SPEKTRA Autismus je chorobná zaměřenost k vlastní osobě spojená s poruchou kontaktu s vnějším světem. V současné době je zařazován mezi pervazivní vývojové poruchy. Tyto poruchy charakterizuje zhoršený vzájemný společenský kontakt, poruchy chování, způsob komunikace a omezený, stereotypně se opakující repertoár zájmů a aktivit. Dle Jelínkové ( 2000, s.4) Občané s autismem mají velké obtíže porozumět komunikaci mezi lidmi, nerozumí sociálnímu chování, mají problémy s rozvojem představivosti Vymezení pojmu Termín autismus je odvozen od řeckého slova autos = sám. Autismus jako projev duševního postižení u dětí poprvé popsal americký psychiatr prof. Leo Kanner v roce Zjistil, že mezi jeho mentálně postiženými svěřenci jsou děti, které se liší. Oproti mentálně retardovaným vypadají v podstatě normálně, jsou však nápadné svým stáhnutím se do svého světa. Prof. Kanner si také všiml, že tito jedinci nechápou vztahy, nesnadno se přenášejí z jedné situace do druhé, pociťují úzkost ze změny, stále vyhledávají stejné situace a vyhýbají se přímému kontaktu s lidmi. Tito lidé však mívají dobrou paměť a ojediněle mohou vynikat v různých izolovaných schopnostech (např. výjimečná paměť na čísla a letopočty). Prof. Kanner nazval tento stav jako časný infantilní autismus a tehdy jej zařadil mezi dětské schizofrenie. Od té doby však Kannerův syndrom prodělal řadu názorových změn. Lidé s autismem mají jiný způsob poznání, které odpovídá specifickým zvláštnostem, kterým jejich mozek přijímá a vstřebává smyslové informace. Tento odlišný způsob poznání světa znamená, že mají problémy s vnímáním, pozorností, pamětí a myšlením. Můžeme říci, že autismus je velice těžké vývojové postižení, kde autista ztrácí schopnost najít a pochopit smysl našeho společenského a komunikativního světa. Tuto situaci můžeme přirovnat s probuzením se v jiné zemi, v takové, kde tvary, pohyby a zvuky jsou člověku nesrozumitelné. 5

6 Autista nevidí možnost spojení věcí v celek, který by dával smysl a nevidí žádný smysl komunikace v tomto pro něj cizím a nepochopitelném prostředí. Výsledkem je pak panický strach, který nám dává představu o tom, co je to autismus. Ti, kteří pracují s autistickými jedinci, si v průběhu své praxe uvědomili, že jestliže se těmto lidem má účinně pomoci, je jejich povinností tomuto postižení porozumět. Naše znalost proto musela postupovat od pouhého rozpoznání projevů na úroveň, chápající vztah jednoho symptomu k druhému, stejně jako pochopení skrytých, ale zásadních potíží tohoto handicapu. Teprve pak jsme schopni nabídnout autistickým lidem konkrétní pomoc, která by jim umožnila vést smysluplnější život. Osoba s autismem, ať dítě nebo dospělý, má svoje vlastní problémy s rozvojem řeči a sociálních vztahů. Naším úkolem je nalézat další praktické strategie při pomoci lidem s autismem a vytvořit pro ně uspořádanější a pochopitelnější svět místo chaosu, který vidí a s kterým se konfrontují. ( Vocilka, 1994) 1.2. Etiologie 6

7 Podle světových statistik se autistická porucha vyskytuje u jednoho ze tří tisíc narozených dětí. Její výskyt je čtyřikrát častější u chlapců než u dívek. Počet autistických dětí se díky zpřesňující diagnostice a způsobu života v posledních desetiletích zvyšuje. Asi u jednoho ze čtyř postižených touto diagnózou najdeme současně medicínskou poruchu, jejíž příčina je známá nebo pravděpodobná. Mezi nejznámější patří: - syndrom fragilního X a jiné chromozomální poruchy - tuberkulózní skleróza - Itova hypomelanóza - poškození plodu infekcí zarděnek před narozením - zánětlivá infekce mozku - metabolické poruchy Přítomnost těchto poruch u autismu vyvolává velký teoretický zájem, jelikož jejich studiem můžeme přispět k objasnění oblastí nebo systémů mozku, které jsou pravděpodobně u autistů dysfunkční. Sourozenci dětí s autismem mají také zvýšené riziko výskytu této diagnózy, asi jeden z dvaceti sourozenců jím trpí. Proto je doporučováno rodinám s autistickým dítětem, aby měla méně dětí než rodina tímto postižením nezatížená. U Aspergerova syndromu se velmi často najde přímý příbuzný (otec, bratr a méně často matka) s touto diagnózou, nebo s podobným typem poruchy osobnosti. Jako jedna z dalších příčin postižení autismem bývá uváděno rané poškození mozku. Tito jedinci jej utrpěli během těhotenství matky, během porodu či těsně po něm. U Aspergerova syndromu jsou problémy v těhotenství a během neonatálního období velmi časté. Pro tuto diagnózu je také typický abnormální způsob narození. U dětí, které prodělaly nějakou infekci, jako zarděnky v době těhotenství matky, nebo herpes virus v prvních letech života, existuje zvýšené riziko vzniku autismu. Vědecké týmy zabývající se touto problematikou ukazují, že postižení autismem mají poměrně vysoké procento prokazatelných mozkových dysfunkcí. Vyšetření ukazují, že spánkový lalok (někdy i čelní lalok) je u daných jedinců dysfunkční. Výzkumy potvrzují, že skupina abnormálně nadaných autistů má tuto dysfunkci častěji. Dohromady asi 50-55% všech autistů má prokazatelnou dysfunkci nebo poškození mozkového kmene. 7

8 Zhruba jeden ze dvou autistických jedinců má abnormální EEG, obvykle postižení spánkového laloku. Rovněž vyšetření mozkomíšní tekutiny těchto osob vykazují často anomálie (např. nerovnováha neuropřenašečů, vyšší hodnota proteinů). (Gillberg, Peeters,1998) Autismus je neurologická dysfunkce, která se manifestuje deficity v chování založenými na mozkových abnormalitách. Jejich příčina je mnohočetná. Některé případy autismu mají podklad v genetice, jiné jsou způsobeny specifickými poruchami mozku, spojenými s jinými specifickými somatickými obtížemi. Příčiny autismu nejsou zatím přesně objasněny, z výzkumů však vyplývá, že ve většině případů je kombinován s dalšími postiženími. Mentální retardace Mentální retardace je v souvislosti s autismem velmi častá. 80% lidí s klasickou formou autismu má IQ pod 70. V případě Aspergerova syndromu se setkáváme s IQ vyšším. Je důležité si uvědomit, že přes veškerou péči mentální retardace přetrvává. Stupeň mentální retardace určuje naděje a prognózu do budoucna postiženého. Lidé s mírnou retardací (IQ 50-69) dosáhnou úrovně nezávislosti do devíti let, zatímco těžce postižení až v dospělosti nebo vůbec. Jejich soběstačnost se týká zejména v sebeobsluze oblékání a udržování základní hygieny. Některé děti- autisté, patřící do této skupiny, mají různé vrcholné dovednosti, které mohou uplatnit jako prostředek obživy (hudební nadáníladiči pian). Vzhledem k jejich postižené komunikaci však málo z nich dosáhne úplné nezávislosti. Střední stupeň mentální retardace (IQ 35-49) zahrnuje u těchto jedinců schopnost samostatně se najíst, umýt, obléci... Komunikace se pohybuje ve formě jednoduché konverzace a omezené schopnosti číst. Pracovní dovednosti se omezují na nejběžnější rutinní činnost. Vzdělávání probíhá ve speciálních třídách, v dospělosti jsou stále odkázáni na pomoc dospělých. U těžké mentální retardace ( IQ 20-34) se dá očekávat nezávislost v omezeném počtu aktivit (umyje si na pokyn ruce, upozorní na potřebu...). Ve většině případů je však jedinec odkázán na neustálou dopomoc a dozor dospělého. 8

9 Hluboká mentální retardace( IQ méně než 20) je důvodem k naprosté závislosti daných jedinců na pomoci ve všech oblastech života ( pohybování, komunikace, hygienická péče). Epilepsie U jednoho z pěti až šesti předškolních dětí s autismem se objeví epilepsie už v prvních letech života (tzv. dětské křeče nebo psychomotorická epilepsie). U dalších 20% se epilepsie objeví v pubertě či těsně před ní. V dospělosti asi 30-40% postižených trpí nebo aspoň jednou prodělalo epileptický záchvat. Zrakové postižení Zhruba jeden z pěti autistů má podstatně omezené vidění a potřebuje korekci. Bohužel mnozí, kterým se zraková vada objeví později, odmítají nosit brýle. Slepota je u autismu velmi neobvyklá, ale v určité skupině dětí s vrozenou slepotou je výskyt autismu vysoký. Asi dvě z pěti těchto dětí mívají v předškolním věku problémy se šilhavostí. U celé řady z nich přetrvávají abnormální pohyby očí do dospělosti. Potíže s ovládáním očních pohybů jsou patrny nejvíce je-li tento jedinec unavený. Sluchové postižení Sluch je u autistů postižen velmi často. Jedna čtvrtina z nich má závažné sluchové problémy a několik procent vůbec neslyší.většina autistů projde běžným sluchovým testem, ovšem jejich styl přijímání sluchových podnětů bývá často neobvyklý až patologický. Tato odchylka často způsobuje, že dítě se okolí jeví jako hluché. Postižení řeči Řeč a jazyk bývají u autismu postiženy. U autismu je primární defekt v poznání významu komunikace. Hlavním problémem je snížená schopnost postižených pochopit důvody vzájemné komunikace (sdílení pocitů, informací...) mezi dvěma jedinci. Asi u jednoho z postižených autismem je překážka v samotné schopnosti mluvit, jedná se o souběh autismu a dysfázie. Většina lidí s autismem má schopnost mluvit, nechápou však důvod proč mluvit Diagnostika autistických projevů 9

10 Občas slyšíme, že není žádný rozdíl, jestli postižené označujeme jako duševně nemocné, mentálně retardované nebo osoby s vývojovou poruchou. Vždyť jsou to nakonec jen slova. Ale tato pouhá slova mají své následky. Kvůli těmto slovům mnozí lidé žijí v psychiatrických léčebnách pod špatnou diagnózou. Velmi často najdeme postižené autismem mezi mentálně retardovanými, kde mají problémy s chováním. Jejich neštěstí spočívá v tom, že ačkoliv trpí autismem, jsou léčeni jako duševně nemocní nebo mentálně retardovaní. Je to samozřejmě nesprávné. Z toho vyplývá, že kvalita života jedinců s autismem nezáleží tolik na hloubce postižení jako na prostředí, ve kterém se narodili, a na tom, jak je společnost o autismu informována. V tomto smyslu diagnostické zařazení může zachránit jejich budoucnost. Autismus není jednotná porucha ve stejném smyslu jako třeba konkrétní metabolická porucha. Je třeba pohlížet na tuto problematiku jako na obsáhlou zevrubnou diagnózu podobně jako v případě mentální retardace. Je to konečné symptomatické vyjádření mozkové dysfunkce, kterou mohou vyvolat různé příčiny. Všechny současné diagnostické systémy se shodnou na tom, že pro diagnózu autismu je nutné postižení ve třech oblastech: omezení recipročních sociálních interakcí omezení reciproční komunikace (verbální i neverbální) omezení imaginace (repertoár chování) Tyto tři skupiny symptomů, jestliže se objeví společně, bývají jednoduše nazývány triádou (Wing, 1989)). Triáda symptomů musí být zcela zřetelná a nemůže být považována za pouhé všeobecné vývojové opoždění. Autismus. Diagnostická kritéria podle DSM-IV ( APA, 1994) A. Celkově je třeba splňovat alespoň šest kritérií skupin 1, 2, 3, z toho nejméně dvou kritérií ze skupiny 1, nejméně jednoho kritéria skupiny 2 a nejméně jednoho skupiny 3 1. Kvalitativní postižení v sociální interakci je manifestováno nejméně dvěma následujícími prvky: výrazné postižení ve využívání mnohočetného neverbálního chování (oční kontakt, výraz obličeje, tělesné postoje, pozice a gesta) neschopnost vytvořit přiměřené vztahy se svými vrstevníky na odpovídající vývojové úrovni výrazné postižení ve spontánním sdílení radosti, zájmů, nebo dovedností s druhými lidmi 10

11 nedostatečné sociální nebo emocionální vnímání druhých. 2. Kvalitativní postižení v komunikaci projevující se nejméně jedním z následujících kritérií: opoždění nebo úplný deficit ve vývoji mluvené řeči (není doprovázeno snahou kompenzovat toto postižení gesty nebo mimikou) výrazné postižení ve schopnosti iniciovat nebo pokračovat v komunikaci s ostatními u jedinců s adekvátní řečí. stereotypní a repetitivní použití jazyka nebo užívání idiosynkratického jazyka nedostatek různých spontánních her nebo her napodobujících sociální situace na odpovídající vývojové úrovni 3. Omezený repetitivní a stereotypní vzorek zájmů, které se manifestují alespoň jedním z následujících kritérií: výrazné zaujetí pro jeden nebo více stereotypních a omezených zájmů, které je abnormální v intenzitě nebo v zaměření zřetelná nutkavá adherence k nefunkčnímu rutinnímu chování nebo rituálům stereotypní motorický manýrismus (např. plácání, třepetání prsty či rukama nebo pohyby celým tělem B. Abnormální vývoj před dosažením třetího roku, který se manifestuje jako zpožděný nebo abnormální nejméně v jedné ze tří oblastí: v sociální interakci v jazyce, který je používán v sociální komunikaci v symbolické nebo imaginativní hře C. Nepoužívat pro Rettův syndrom nebo dezintegrační poruchu v dětství 1.4. Klasifikace poruch autistického spektra 11

12 Autismus je nejmasivnější podskupinou z kategorie pervazivních vývojových poruch, které se u jedince projevují v oblasti komunikace, sociálních vztahů a představivosti s vlivem na pružnost myšlenkových procesů. Skupina pervazivních vývojových poruch je charakteristická narušením kognitivních funkcí, kvalitativními abnormalitami v oblasti sociálních interakcí a ve způsobu komunikace. V některých případech jsou tyto poruchy spojeny s dalším onemocněním, např. podloženým genetickou anomálií, neurologickým či endokrinologickým nálezem. Pervazivní vývojová porucha by se měla vždy diagnostikovat na základě projevů chování, bez ohledu na přítomnost či nepřítomnost jakéhokoliv přidruženého onemocnění. Do skupiny pervazivních vývojových poruch patří podle ICD-10 WHO: dětský autismus- Kannerův syndrom atypický autismus Rettův syndrom Klinefelterův syndrom jiná desintegrační porucha v dětství Aspergerův syndrom jiné poruchy příbuzné autismu autistické rysy Nyní je zcela jasné, že kromě klasické varianty Kannerova syndromu specifického typu autismu existuje celé spektrum poruch (např. Aspergerův syndrom), které mají mnohé charakteristiky shodné s klíčovým syndromem, aniž splňují ostatní kritéria. Tato širší skupina autismu a poruch s autistickými rysy bývá nazývána autistickým kontinuem. Klasifikace poruch autistického spektra (PAS): 1. Dětský autismus-kannerův syndrom Objevuje se již před třetím rokem života. Je častější u chlapců než u dívek a charakterizují jej tyto příznaky: - narušená sociální interakce - omezená komunikace - stereotypie chování U těchto dětí můžeme pozorovat tendenci k vykonávání stereotypních rituálů, je pro ně obtížné přizpůsobení se novým situacím. Bývají zaujaty stereotypními, mechanickými 12

13 činnostmi. U těchto jedinců se často objevují další problémy, např. poruchy spánku, příjmu potravy, fobie, záchvaty vzteku, agrese vůči sobě i druhým lidem či věcem. 2. Atypický autismus Tento typ autismu se liší od dětského dobou vzniku ale také tím, že není u jedince zřetelná typická triáda znaků. Tato porucha se objevuje u jedinců s těžší mentální retardací či s těžkou specifickou vývojovou poruchou řeči. Důležitou podmínkou diagnózy je přítomnost autistických rysů. 3. Klinefelterův syndrom (syndrom fragilního X chromozomu) Představuje genetickou poruchu s vazbou na chromozom X, vyskytuje se u mužů. Je zde vždy nápadné zvláštní chování odvrácení se při pozdravu a zvláštní typ vyhýbavého pohledu. Plácání rukama, vzrušené tření rukou, vrzání kloubů na prstech či zápěstích, směs rychlého dýchání a vzdychání, nervózní pochechtávání jsou typickými projevy tohoto syndromu. Stupeň mentální retardace je mírný až středně těžký, přičemž určující je množství nadpočetných X chromozomů. 4. Rettův syndrom Jedná se o normální časný vývoj jedince, který pokračuje následnou regresí, jejíž počátek bývá mezi měsícem života dítěte. Typickým projevem je ztráta funkčního pohybu ruky a získaných jemnomotorických pohybů. Tyto projevy jsou doprovázeny ztrátou či nedostatečným vývojem řeči, stereotypními kroutivými pohyby rukou, vlhčení rukou slinami, nedostatečným žvýkáním potravy. Obvyklé jsou deformity páteře (skoliózy, kyfoskoliózy). Autistický obraz je krátkodobý a po určité době sám vymizí. Výsledkem Rettova syndromu je těžká mentální retardace, vyskytuje se u dívek. 5. Dezintegrační porucha v dětství Další poruchou, která je diagnosticky významná, je tzv. dezintegrační porucha v dětství. Existují případy, kdy se děti do jednoho a půl až čtyř let vyvíjejí normálně a pak se objeví těžká symptomatologie autistického typu. Je-li delší normální vývoj zastaven a dokonce nastane jasná regrese dovedností vývojem autistických symptomů, mluvíme o dětské dezintegrační poruše. Pro stanovení diagnozy je klinicky významná ztráta dosažených 13

14 dovedností aspoň ve dvou oblastech (řeč, hra, sociální dovednosti, motorické dovednosti, ovládání vyměšování) současně s postižením aspoň ve dvou oblastech triády autismu. Dle Zvolského (1998, s.170) Tento souhrn příznaků byl dříve popisován jako infantilní demence, dezintegrační psychóza, Hellerův syndrom nebo Mahlerova symbiotická psychóza. 6. Aspergerův syndrom Diagnostická kritéria jsou podobná kritériím dětského autismu, u těchto jedinců se však nevyskytují poruchy v komunikaci. Významně však bývá postižena komunikace nonverbální (oční kontakt, mimika, gestika, proxemika). IQ je spíše vyšší než je uváděný průměr, zájmy těchto jedinců jsou omezené a stereotypně se opakující. Hrubá motorika bývá postižena víc než jemná. Nemívají zájem o kontakt s vrstevníky. Často se u těchto jedinců objevují prvky sebestimulujícího chování. 7. Jiné poruchy příbuzné autismu Poruchy, které obsahují některé prvky autistické symptomatologie, ale nesplňují všechna kritéria autismu, Aspergerova syndromu či dezintegrační poruchy, jsou z hlediska diagnozy největším problémem. Každý postižený, který splňuje pět nebo více symptomů obsažených v DSM-IV nebo ICD-10, ale nesplňuje kritéria pro autismus, Aspergerův syndrom či dezintegrační poruchu, byl diagnostikován jako trpící poruchou příbuznou autismu. 8. Autistické rysy Postižení, kteří vykazují tři nebo více symptomů a nesplňují kritéria pro autismus, Aspergerův syndrom, dětskou dezintegrační poruchu či jinou poruchu příbuznou autismu, mohou být diagnostikováni jako jedinci s autistickými rysy. (Gillberg, Peeters, 1998) 1.5. Projevy poruch autistického spektra Společnost obvykle hodnotí člověka podle toho jak vypadá, mluví a jak se 14

15 chová. Jedinci s autismem vypadají obvykle dobře, ale jejich komunikační styl a sociální chování jsou velmi neobvyklé. Problémy v sociálních vztazích Byl to právě zvláštní charakter sociálního chování, který vedl Leo Kannera k tomu, že poruchu, kterou u svých dětských pacientů pozoroval nazval infantilním autismem. Mnohaletým studiem došel Kanner k závěru, že tato izolace nemusí být definitivní a tito jedinci se v oblasti sociálních vztahů určitým způsobem rozvíjejí, mnozí se začnou zajímat o společenství lidí. Podle současné vědecké studie autismu, je uzavřenost možnou, ne však nezbytnou charakteristikou autistického postižení. Sociální chování u autistů má následující typické rysy : V sociálním chování autistů chybí reciprocita, snaha o sdílení pozornosti. Dítě s autismem nikdy nepřinese ukázat obrázek, který namalovalo, nepodělí se o své radosti či starosti. Postižený nevyhledává vztahy s lidmi, což se jeví jako nedostatek pozornosti k lidem. Chová se k lidem jako k předmětům. Neiniciuje kontakt a na snahu vrstevníků kontakt navázat většinou nereaguje. Chybí zde pocit sounáležitosti a vzájemnosti. Vyhledává-li postižený samotu a izoluje se od ostatních, nemusí to vždy znamenat, že se sociálním kontaktům vyhýbá. Je to spíše neschopnost navázat a udržet si určitý vztah. Ve vzájemném styku chybí oční kontakt. V některých případech nemusí jít o úmyslné uhýbání očima, pouze nepoužívání očního kontaktu při komunikaci. Dítě s autismem si není vědomo citů jiných lidí, nebere je na vědomí. Autistu musíme vést k tomu, aby bral ohled na své okolí a učit ho korigovat své chování vůči ostatním. Jedinec s autismem často neumí spontánně napodobovat jednání druhých jako zdraví jedinci. Napodobuje doslova bez ohledu na okolnosti (echochování). Postižený nedodržuje společenské normy a konvence. Při nácviku sociálního chování nesmíme zapomínat na komplexnost výuky. Výukový program proto uvádí šest charakteristik, které musíme vyhodnotit, abychom požadavku komplexnosti vyhověli. Hodnocení se provádí ve strukturovaných i nestrukturovaných situacích, abychom mohli sestavit strategii rozvoje sociálních dovedností. Projevy repetitivního chování a rituálního chování Podle Jelínkové (2000), kvalitativní postižení v oblasti představivosti se manifestuje repetitivním chováním, rituály a omezeným okruhem zájmů. Mnozí odborníci dávají přednost 15

16 termínu rigidita v myšlení a chování na místo termínu nedostatek představivosti. Příčiny a projevy chování u autistů jsou velmi složité. U některých jedinců hrají tyto projevy roli v ovládání úzkosti a strachu. Někdy mohou mít až podobu nebezpečného sebezraňování ( bouchání hlavou, mačkání očí). U každého neobvyklého chování se nabízí otázka, zda se máme pokusit toto chování omezit či napravit. Je-li chování přijatelné, pak se o nápravu nesnažíme, naopak využijeme jej k motivaci dítěte. U nežádoucího chování jej řešíme. Řešíme ihned i menší problémy, pokud nabývají na intenzitě, frekvenci, nebo se prodlužuje jejich trvání. Rituály, rutiny, nutkavé chování Rutina patří k životu všech autistů (pravidelné procházky, přesný čas k jídlu, neměnné volnočasové aktivity). Chceme-li, aby život postiženého byl co nejméně stresující, pak se tyto rutinní prvky stanou do jisté míry součástí denního rozvrhu. Nutkavé chování nutí postiženého provádět určitou aktivitu vždy stejným způsobem. Dítě není ochotno vzdát se svého chování, pokud mu v něm bráníme, je rozzlobené. Stereotypní chování, motorické stereotypy Typické stereotypní pohyby, které u autistů pozorujeme, je třepetání a plácání rukama, pohupování, chůze po špičkách, otáčení se dokola... stereotypní chování se někdy projevuje zájmem o neobvyklé smyslové vjemy, zvláštní zvyky, používání předmětů nefunkčním způsobem. Tyto aktivity se okolí jeví jako nesmyslné. S věkem klienta tyto stereotypy ubývají a vyskytují se v době stresu či úzkosti. Odpor ke změnám, vyžadování neměnnosti Autistický jedinec provádí určitou činnost vždy stejným způsobem, lpí na starých známých předmětech, oblečení atd. Neschopnost přijímat změny a přirozeně na ně reagovat, vyvolává pocit úzkosti a jedinec se ocitá ve stresu. Jeho příčinou může být pro zdravého člověka zdánlivá maličkost (změna činnosti, jiná cesta domů...). Problémy nastávají, pokud postižený musí změnit prostředí (jiný kolektiv třídy, pobyt mimo domov). I výměna obnošených šatů může vyvolat u autisty stresovou situaci. Sbírání předmětů 16

17 Postižení často sbírají cokoliv- klacíky, letáky, kamínky... Jejich sbírky pak zabírají velký prostor, někdy celou místnost. Verbální rituály U mluvících jedinců se setkáváme s jinou formou stereotypního chování. Dítě opakuje oblíbená slova, zvuky, popěvky. Velmi často klade svému okolí stále tytéž otázky, což bývá velmi únavné. Pokud je někdo ochoten mu odpovídat, postižený trvá na přesném vyjadřování. Pokud někdo použije nesprávný výraz, autista ho dokáže celé hodiny opravovat a poučovat. Omezený okruh zájmů, sbírání faktů Objevuje se většinou u postižených s vyšším IQ. Tito nesbírají předměty, ale informace (data narození významných osobností, výsledky fotbalových zápasů..). Postižený si kupuje časopisy, které stále studuje. Své okolí obtěžuje tím, že o ničem jiném nemluví, většinu peněz utratí za své zájmy. Často mu tyto zájmy zaberou většinu času a brání i ve výkonu případného povolání. Všechny tyto znalosti nejsou autisté schopni využít v praktickém životě. Úzkost, strach a fobie Obsesivní chování může za určitých okolností přerůst v pocity strachu a úzkosti. Rodiče např. vysvětlili chlapci, který si rád hrával s domácími spotřebiči, že tyto aktivity jsou nebezpečné. Chlapec postupem času odmítal používat jakékoli přístroje (v koupelně, v kuchyni) a získal v tomto ohledu nepřiměřený strach přerůstající ve fobii. Je jasné, že korigovat obsesivní rituální chování na únosnou míru je velmi náročný a složitý proces, který vyžaduje podrobnou kvalifikovanou analýzu problému. Má-li být výchovná strategie účinná a úspěšná, je nutná týmová spolupráce všech, kteří se na edukaci podílejí a jejich postupy a strategie se musí ubírat stejným směrem. Komunikace autistů Asi 50% autistů dosáhne dostatečné či dobré úrovně verbální komunikace. Zbytek těchto jedinců má nižší IQ, proto je pro ně obtížnější chápat spojení mezi zvukem abstraktního jazyka a předměty, lidmi a událostmi, které tento zvuk vyjadřuje. 17

18 Jelikož verbální komunikace je příliš abstraktní, musíme postiženým autismem pomáhat užíváním vizuálních komunikačních systémů, ve kterých je spojení mezi symbolem a významem názornější. Používání znakové řeči jako alternativní komunikace se pro takto postižené nedoporučuje. Není tu dostatečné vizuální spojení mezi gesty a jejich významem. Jsou ovšem i lidé s autismem, kteří jsou tak těžce postižení, že i obrázky jsou pro ně příliš abstraktní. Nejsou schopni najít spojení mezi tím co vidí na obrázku a skutečným trojrozměrným předmětem. V tomto případě začneme nejdříve pracovat s předměty. Zdravé jednoleté dítě je již schopno nalézt souvislost mezi určitým předmětem a událostí ( vidí talíř-je čas k jídlu). U dětí s autismem nízké vývojové úrovně začínáme proto s předměty. I když komunikují pomocí předmětů, uvědomí si, že silou komunikace mohou ovlivnit své okolí. Nakonec si uvědomí, že požádat o předmět je efektivnější, než vztek a autoagrese. Velký problém autistů je v tom, že často zoufale komunikovat chtějí, ale neví jak. Jestiže někdo klade důraz pouze na řeč, nepochopil správně problém autismu. Jestliže pečujeme o někoho, kdo zoufale potřebuje komunikovat, je důležité poselství a ne způsob komunikace. Jestliže jsme konfrontováni s určitým vývojovým profilem autistického jedince, musíme zvolit takový způsob komunikace, který odpovídá skutečným schopnostem dítěte. O tom, jaký způsob komunikace mu bude nejlépe vyhovovat, můžeme rozhodnout později. Z toho však vyplývá, že se nevzdáváme možnosti verbální komunikace. Čím více se věnujeme učení komunikace všeobecně, tím silnější základy vytvoříme pro budoucí výuku. Lidé s autismem musí pochopit důvody a velké výhody komunikace. Každý jedinec s autismem by měl mít a musí mít svůj individuální komunikační systém: jazyk, obrázky, předměty... Forma komunikace přizpůsobená individuálním potřebám je první podmínkou, avšak skutečnou komunikaci nemůže zaručit. Z příkladů můžeme uvést echolálii, kdy jedinec opakuje slova, aniž si uvědomí jejich význam a účel. K frustraci dojde i tehdy, jestliže dítě ukazuje kartu, aniž se na ni podívá. Postižený může ukázat obrázek nůžek a chtít pití. Jestliže máme komunikovat smysluplně, musíme znát účel komunikace. Lidé se snaží přizpůsobit okolí jedincům s autismem, snaží se vyhnout problémovému chování, plní jejich přání dříve než jsou vyslovena. Pak ovšem nemůžeme čekat z jejich strany žádnou komunikaci. Proto při práci s autisty jsou uměle vytvářeny takové situace, které komunikaci autistů podnítí. Pro tyto situace je zde vždy člověk, který je připraven podat pomocnou ruku a v komunikaci pomoci. To, že autisté nechápou sílu komunikace je závažný problém. 18

19 Tenkrát jsem nebyl schopen vyjádřit své pocity slovy. Myšlenka, že bych se mohl maminky zeptat, proč jsem tak zvláštní nebo ji požádat o pomoc, mi nikdy nepřišla na mysl. Neměl jsem ponětí, k čemu se dají použít slova. Jazyk byl jen další nástroj mého repetitivního nutkavého chování. ( Sean Barron, Autismus) Nejdůležitější funkce komunikace jsou ( Watson a kol., 1989): 1. Požádat o něco. Tuto funkci lze vyjádřit verbálně i neverbálně 2. Přilákat pozornost: Můžeš mě poslouchat?, poklepat na rameno, zazvonit 3. Odmítnutí: Kartička s nápisem příliš těžké, odstrčení předmětu. 4. Činit poznámky, komentovat ( viditelné aspekty v okolí), např. ukáže na míč jako symbol volného času. 5. Poskytovat informace o věcech, které jsou viditelné, ne abstraktní pojmy. 6. Žádat o informace. Kdy mohu jít domů?, ukáže na obrázek s odpovídajícím symbolem. 7. Komunikace pomocí emocí. Au (to mě bolí). Pokud však dítě leží na zemi a křičí, emoce vyjadřuje, ale to není totéž, jako když pomocí emocí komunikuje. Toto je jasný případ, kdy dítě komunikovat chce, ale neví jak. Výzkumy potvrdily, že osoby s autismem, které nevyužívají řeč, často komunikují mnohem více než je patrné, zatímco mnozí verbálně komunikující mnohem méně než je všeobecné povědomí. ( Peeters, 1998, s. 67) Autismus je natolik specifické onemocnění psychiky jedince, že po jeho odhalení je třeba co nejdříve začít s odpovídající péčí, která zajistí, že se dítě bude vyvíjet dle svých potřeb a možností. Takové péči však musí předcházet maximální zasvěcenost v dané problematice, abychom autistickým jedincům zajistili takové přístupy, které odpovídají jejich handicapu. 2. CHARAKTERISTIKA MENTÁLNÍ RETARDACE V obecné rovině je nutno poznamenat, že u mentální retardace nejde jen o prosté 19

20 časové opožďování duševního vývoje, ale o strukturální vývojové změny, postižené dítě tedy nelze automaticky přirovnávat k mladšímu normálnímu dítěti, neboť to není jenom otázka kvantitativní, ale dochází i ke změnám kvalitativním. ( Dolejší, 1978, s.61) 2.1. Vymezení pojmu Mentální retardací rozumíme vývojovou poruchu integrace psychických funkcí, která postihuje jedince ve všech složkách jeho osobnosti duševní, tělesné a sociální. Nejvýraznějším rysem je trvale porušená poznávací schopnost různá míra snížení rozumových schopností, která se projevuje nejnápadněji v procesu učení. Možnosti výchovy a vzdělávaní jsou omezeny v závislosti na stupni postižení. ( Dolejší, 1978) Mentální retardace je stav charakterizovaný celkovým snížením intelektových schopností, které v sobě zahrnují schopnost myslet, schopnost učit se a schopnost přizpůsobovat se svému okolí. Jde o stav trvalý, vrozený nebo časně získaný, který je třeba odlišovat od defektů získaných po druhém roce života, označovaných jako demence Etiologie K mentální retardaci může vést celá řada různorodých příčin, které se vzájemně podmiňují, prolínají a spolupůsobí. Mentální opožďování může být způsobeno jak příčinami endogenními(vnitřními) tak příčinami exogenními (vnějšími). Vnitřní příčiny jsou zakódovány již v systémech pohlavních buněk, jejichž spojením vzniká nový jedinec příčiny genetické. Exogenní činitelé, kteří mohou způsobit mentální retardaci, působí od početí, v průběhu gravidity, porodu, poporodního období i v raném dětství. Exogenní faktory se dále člení podle období působení na : Prenatální ( působící od početí do narození) Perinatální ( působící těsně před, během a těsně po porodu) Postnatální ( působící po narození) (Švarcová, 2001) Na vzniku mentální retardace se podílí řada vnitřních a vnějších činitelů. Vnitřní ( endogenní) příčiny : 20

21 1. genetické 2. chromozómové aberace (tj. změna počtu chromozomů) Vnější ( exogenní) příčiny : 1. biologické ( tj.virová a bakteriologická onemocnění dítěte nebo matky v těhotenství, např. zarděnky v těhotenství, syfilis matky, zánět mozku dítěte) 2. chemické ( tj. intoxikace chemikáliemi, léky) 3. fyzikální ( tj. radioaktivní záření) 4. hypoxie u porodu, úrazy mozku 5. psychosociální ( tj. důsledek negativního působení v rodině) 2.3. Charakteristika jednotlivých stupňů Vyjádření stupně defektu není jednoduchou záležitostí. Nejužívanějším kritériem při posuzování kvantitativní úrovně mentální retardace je výsledek vyšetření vyjádřený inteligenčním kvocientem, přičemž toto kritérium bývá zpravidla jednostranné, poněvadž osobnost jedince je tvořena i ostatními složkami. V úvahu musíme brát úroveň dovedností praktických, sociálních a pracovních. K zařazení do určitého stupně přispívá také míra vzdělavatelnosti, praktické zručnosti, užitečné činnosti a úroveň socializace. Tabulka č.1. Rozdělení jednotlivých stupňů mentální retardace podle mezinárodní klasifikace (MNK 10). Kódová čísla Slovní označení Pásmo IQ F 70 Lehká mentální retardace F 71 Středně těžká mentální retardace F 72 Těžká mentální retardace F 73 Hluboká mentální retardace 0-19 F 78 Jiná mentální retardace Bez bližší specifikace Tabulka č.2 : Průvodní jevy mentální retardace (Švarcová, 2001) mentální retardace 21

22 lehká středně těžká těžká hluboká (IQ 50-69) (IQ 35-49) (IQ 20-34) (IQ nižší než 20) Neuropsy - omezený, omezený, celkově omezený výrazně omezený chický vývoj opožděný výrazně opožděný Somatická Ojedinělá častá,častý výskyt častá, neurologické velmi postižení epilepsie příznaky, epilepsie častá,neurologické příznaky, kombinované vady tělesné a smyslové Poruchy opoždění motorického výrazné opoždění, časté stereotypní většinou imobilní nebo motoriky vývoje mobilní automatické pohyby, výrazné porušení výrazné omezení pohybu motoriky Poruchy snížení aktivity celkové omezení, nízká výrazně omezená úroveň těžké poruchy všech psychiky psychických procesů, nerovnoměrný vývoj, koncentrace pozornosti, výrazně opožděný rozvoj všech schopností funkcí funkční oslabení, chápání, opožděný rozvoj převládají konkrétní, dovedností sebeobsluhy názorné a mechanické schopnosti Komunikace Schopnost komunikovat úroveň rozvoje řeči je komunikace převážně rudimentární a řeč většinou vytvořená, opožděný vývoj řeči, variabilní; někteří jedinci jsou schopni sociální nonverbální, neartikulované výkřiky, nonverbální komunikace nebo obsahová chudost, časté interakce a komunikace, případně jednotlivá slova nekomunikují vůbec poruchy formální stránky verbální projev často bývá řeči chudý, agramatický a špatně artikulovaný Poruchy citů afektivní labilita nestálost nálady, celkové poškození těžké poškození a vůle impulzivnost, úzkostnost, zvýšená sugestibilita impulzivita, zkratkovité jednání afektivní sféry, časté sebepoškozování afektivní sféry, potřebují stálý dohled Možnosti vzdělání na základě na základě speciálních vytváření dovedností a velmi omezené vzděláváni speciálního vzdělávacího programu programů (pomocná škola) návyků, rehabilitační třídy (individuální péče) 2.4. Mentální retardace v kombinaci s jiným postižením Ve speciální pedagogice se kombinací rozumí sdružení několika vad u téhož jedince. Defekty, ať orgánové či funkční, i když s různou etiologií se vždy navzájem mezi sebou 22

23 ovlivňují. Mění se kvalitativně během vývoje osobnosti postiženého, působí na jeho psychiku, na vztahy ke společnosti. Izolované defekty většinou neexistují, každá vada se s něčím kombinuje nebo komplikuje. Jakákoliv vada, která působí poruchu celistvosti osobnosti, se promítá ve struktuře osobnosti postiženého, což se může projevit v odlišném chování. Na bázi primárního defektu se mohou v období vývoje objevit další vady. Označení kombinované vady tedy znamená složitý komplex různě podmíněných a vzájemně se ovlivňujících psychosociálních a psychosomatických deformací. Podle pedagogického významu je vhodné vady u téhož jedince se vyskytující, rozlišovat na vady dominantní a vady vedlejší. K úplné diagnóze mentální retardace je nutné vyznačit případná další poškození. Ta mají nejčastěji stejnou příčinu jako sama mentální retardace, ale svými projevy, jako i speciální léčbou, silně omezují možnosti rozvoje dítěte. Mezi tato poškození patří somatická postižení, poruchy smyslových ústrojí, zejména sluchu a zraku a rovněž záchvatová onemocnění epilepsie. Mezi komplikace, které nemusí souviset s mentální retardací, patří psychiatrická onemocnění, ke kterým jsou mentálně retardovaní jedinci náchylnější. Z duševních nemocí je s mentální retardací často spojena schizofrenie, vyskytují se psychózy, neurózy, výrazným projevem je autismus. Somatická postižení Dětská mozková obrna DMO: zahrnuje vždy poruchu hybnosti, která vzniká na základě poškození mozku v nejútlejším věku. DMO ve svém projevu může být velmi různorodá, může se projevit spastickou nebo nespastickou formou. Ke spastickým formám se řadí diparetická forma obrna horních nebo dolních končetin, hemiparetická jednostranné postižení horní a dolní končetiny, kvadruparetická forma obrna všech končetin. K formám nespastickým patří hypotonická oslabení svalového tonu trupu a končetin, dyskinetická mimovolní pohyby různého druhu, mozečková těžké pohybové postižení s hlubokým narušením intelektu. Určujícím znakem tohoto postižení je porucha hybnosti. Nezbytná je rehabilitační péče a různé pracovní terapie. Smyslové vady 23

24 Nejčastěji se jedná o poškození zraku a sluchu. Tyto příčiny mohou vyvolat opoždění duševního vývoje. Mentální retardace však nemusí být provázena smyslovými poruchami a naopak. Zrakové postižení : U tohoto postižení se můžeme setkat s různými typy a stupni. Nedostatkem zrakových představ je omezován rozvoj psychiky. Řeč si jedinci osvojují cestou sluchovou. Nedostatek zrakových podnětů vede k malé pohyblivosti. Refrakční vady se dají kompenzovat brýlemi. Výchova se zaměřuje na rozvoj zbývajících schopností a kompenzaci zrakové vady. Takto postižené jedince vedeme k pohyblivosti, sebeobsluze, učíme je hmatově poznávat zevní svět a využívat zbývajících nepostižených smyslů. Sluchové postižení : Mentální retardaci často provází různé sluchové vady. Sluchová vada omezuje nebo znemožňuje orientaci v prostoru podle zvuku, příjem zvukových informací, komunikaci se slyšícími, vytváření sociálních vztahů. Kombinace sluchového postižení s mentální retardací vede obvykle k vážnému omezení celkového vývoje osobnosti. Vady řeči : U mentálně retardovaných jedinců se vady řeči objevují v různé formě a kombinacích s jinými vadami. Řeč těchto osob může být narušena ve všech složkách. Z vývojových poruch se objevuje rozštěp rtů a patra s následnou palatolálií, u DMO se setkáváme například s dysartrií. Anomálie čelistí a chrupu, jazyka a měkkého patra jsou příčinou tzv.orgánově podmíněné dyslálie. K dalším možným poruchám patří zavřená či otevřená huhňavost, echolálie atd. S výchovnou péčí je třeba začít co možná nejdříve. Vhodným logopedickým postupem lze docílit zlepšení. Řeč mentálně retardovaných bývá postižena jak v obsahové, tak ve formální složce. Jejich řečový projev bývá typický méně přesnou výslovností, což je mnohdy dáno nedostatky v motorické koordinaci mluvidel nebo zhoršenou sluchovou diferenciací, která jim neposkytuje potřebnou zpětnou vazbu. Epilepsie Epilepsie je onemocnění CNS, projevuje se opakujícími se záchvaty, které jsou způsobeny přechodnou abnormální aktivitou určité skupiny mozkových buněk. Tyto záchvaty se mohou vyskytovat v různé intenzitě. Léčení samotné epilepsie je náročné, protože se jedná o dočasné vyřazení vědomí, také léky působí tlumivě a snižují vnímavost postiženého a jeho schopnost učit se. Pro tyto jedince je důležitá úprava denního režimu, nevyřazování dítěte z kolektivu. 24

25 Psychiatrická onemocnění Autismus : U mentálně retardovaných se rovněž setkáváme s autismem. Problém autismu je v celém světě považován za problém speciálně pedagogický. Autismus se projevuje poruchami v oblasti komunikace, sociálního chování a vyznačuje se omezeným stereotypním repertoárem. Autističtí jedinci jsou nápadní svým výrazným stáhnutím se do svého světa, mohou ale vyniknout v některých zvláštních izolovaných schopnostech. Autismus tedy není závislý na mentální retardaci. Léčbou je vzdělávání. Mentální retardace spojena s autismem má nepříznivou prognózu. Schizofrenie : Je nejčastější duševní nemocí spojenou s mentální retardací. Projevuje se dvěma hlavními znaky a znaky vedlejšími. Hlavní znaky : 1. Rozštěp mysli, daný odtržením psychického života od objektivně existující reality. Tito jedinci jednají na základě citů a fantazie. 2. Rozpad mysli, znamená dezintegraci v systému činnosti psychiky. K vedlejším příznakům patří : hypochondrie, bludy, halucinace. V průběhu vývoje mentální retardace se schizofrenie začne projevovat celkově zhoršeným chováním, snížením psychických schopností a změnami osobnosti Projevy osob s mentální retardací 25

26 Dle Švarcové ( 2001, s.33) Každý mentálně postižený člověk je svébytný subjekt s charakteristickými osobnostními rysy. Přesto se u nich projevují ve větší či menší míře určité společné znaky, jejichž modifikace závisí na druhu, hloubce, rozsahu mentálního postižení a na míře postižení psychických funkcí. Mentální retardace se klinicky projevuje zejména : Zpomalenou chápavostí, jednoduchostí a konkrétností úsudků Sníženou schopností až neschopností komparace a vyvozování logických vztahů Sníženou mechanickou a zejména logickou pamětí Těkavostí pozornosti Nedostatečnou slovní zásobou a neobratností ve vyjadřování Poruchami vizuomotoriky a pohybové koordinace Impulzivností, hyperaktivitou nebo celkovou zpomaleností chování Citovou vzrušivostí Sugestibilitou a rigiditou chování Nedostatky v osobní identifikaci a ve vývoji já Opožděným psychosexuálním vývojem Nerovnováhou aspirací a výkonů Zvýšenou potřebou uspokojení a bezpečí Poruchami v interpersonálních skupinových vztazích a v komunikaci Sníženou přizpůsobivostí k sociálním požadavkům a některými dalšími charakteristickými znaky ( Švarcová, 2001) Stejně jako děti zdravé se v průběhu svého života vyvíjejí i jedinci s mentální retardací. Bylo potvrzeno, že i při nejtěžších formách mentálního defektu se psychika jedince vyvíjí. Dle výzkumů bylo dokázáno, že duševní vývoj mentálně postižených dětí při veškeré svéráznosti probíhá podle týž zákonitostí jako u normálního dítěte. Při těchto zákonitostech musíme počítat se závislostí psychického vývoje dítěte na procesu učení. Učení je základní podmínkou psychického vývoje. Vnímání 26

27 Prostřednictvím vnímání člověk poznává své okolí, diferencuje známé a neznámé podněty a situace a na základě takto získaných informací se orientuje ve svém prostředí. Dítě s mentální retardací se stejně jako každé jiné dítě, učí vidět a dívat se. To, co dovede svýma očima vidět je výsledek jeho určité životní zkušenosti. Základem vnímání je vytváření zásoby podmíněných reflexů. U normálního dítěte je tento proces rychlý a bouřlivý. U dětí s poškozenou nervovou soustavou se počitky a vjemy vytvářejí pomalu a s velkým množstvím zvláštností a nedostatků. Takto omezená a opožděná schopnost vnímání, charakteristická pro mentálně postižené, má velký vliv na celý další průběh jejich psychického vývoje. U těchto jedinců se projevuje zejména inaktivita tohoto psychického procesu. Když se mentálně postižené dítě dívá na určitý předmět, neprojevuje snahu prohlédnout si jej do všech detailů, vyznat se ve všech jeho vlastnostech. Spokojuje se s povšechným poznáním předmětů. Značnou úlohu má v psychickém vývoji sluchové vnímání, které bezprostředně souvisí s rozvojem řeči. Pokud se diferenciační podmíněné spoje v oblasti sluchového analyzátoru vytvářejí pomalu, vede to k opožděnému utváření řeči, což opět způsobuje opoždění psychického vývoje. Nedokonalé počitky a vjemy u mentálně postižených jedinců brzdí a zpomalují rozvoj vyšších psychických procesů, zejména myšlení. Uvedené nedostatky a zvláštnosti vjemů se však mohou vyrovnávat a kompenzovat systematickou výchovou a vzděláváním. Naopak nedostatek podnětů brzdí rozvoj vnímání, zpomaluje rozvíjení myšlení a tím prohlubuje mentální postižení dítěte. Myšlení Základním znakem mentální retardace je porušení poznávací činnosti. V důsledku poruch ve vnímání si dítě vytváří velmi omezenou zásobu představ, které významně zužují základnu, na níž se má myšlení rozvíjet. Mentálně postižené dítě má velmi omezenou schopnost abstrakce a zobecňování. První abstrakcí, jíž je dítě zpravidla schopno, je abstrakce barvy. Rozlišování barev se považuje za určitý kvalitativní ukazatel úrovně myšlení. Další abstrakcí bývá počet. Pokud dítě dokáže abstrahovat od určité sumy předmětů představu jeho množství, znamená to další kvalitativní posun v jeho myšlení. Konkrétní myšlení znamená zůstávat v myšlení na úrovni jednotlivých názorných obrazů a neschopnost v nich pochopit skryté společné znaky. Mentálně postižené dítě spíše vzpomíná 27

28 než přemýšlí, jeho myšlení se omezuje na konkrétní situační souvislosti mezi předměty a jevy, je chudé a neproduktivní. Pro myšlení dětí s mentálním postižením je charakteristická nesoustavnost myšlení, tento rys se projevuje u těchto dětí zejména zvýšenou unavitelností. Dalším významným nedostatkem je slabá řídící úloha myšlení. Mentálně retardované děti nedovedou v případě potřeby využít již dříve nabytých a osvojených dovedností a rozumových operací. Dítě s mentálním postižením nepromyslí své jednání a nepředvídá jeho důsledek, tento nedostatek je spojen s tzv. nekritičností myšlení. Tito jedinci zřídkakdy zpozorují své chyby, a ani nepředpokládají, že by jejich činy či výroky mohly být chybné. Paměť Paměť patří mezi základní kameny psychického vývoje dítěte. Děti s mentální retardací si všechno nové osvojují velmi pomalu, potřebují mnoho opakování, osvojené poznatky a dovednosti rychle zapomínají a nedokáží je včas a vhodně využít v praxi. Příčina pomalého a nekvalitního osvojování tkví ve slabosti spojovací funkce mozkové kůry, která podmiňuje malý rozsah a pomalé tempo vytváření nových podmíněných spojů a jejich nepevnost. Charakteristickým rysem paměti mentálně postižených dětí je pomalé tempo osvojování všeho nového a nestálost uchování spojená s nepřesností vybavování. Kvalitu paměti těchto dětí výrazně snižuje i nízká úroveň myšlení. Dalším typickým prvkem u mentálně postižených dětí je, že se nedovedou cílevědomě učit a vzpomínat si. Zapamatování je dovednost pochopit látku, to znamená vybrat z ní nejdůležitější prvky a zjistit souvislost mezi nimi, případně zařadit je do určité soustavy vědomostí a představ. Tato činnost je velmi obtížná i pro děti s lehkým mentálním postižením a rozvíjení a posilování jejich paměti vyžaduje kvalifikovaný speciálně pedagogický přístup. ( Švarcová, 2001) Mentálně postižení jedinci jsou součástí naší společnosti stejně tak jako např jedinci jiných sociálních skupin či národnostních menšin. Nejsou o nic horší nežli my, jsou pouze jiní... Mezi základní úkoly naší společnosti patří víc, než cokoli jiného, osvěta veřejnosti - vysvětlovat, objasňovat a hájit postavení retardovaných jedinců, jako osob, které vyžadují od intaktních jedinců pomoc a pochopení, neboť se budou vyvíjet právě tak, jak jim to společnost umožní. 3. MOŽNOSTI VZDĚLÁVÁNÍ AUTISTŮ A MENTÁLNĚ POSTIŽENÝCH OSOB 28