Interpersoná lní komunikáce. Jindra Stříbrská

Transkript

1 Interpersoná lní komunikáce Jindra Stříbrská

2 Úvod Obsah 1 Úvod Cíl a obsah předmětu Interpersonální komunikace Interpersonální komunikace - základní pojmy a kategorie Komunikace Komunikační proces Druhy komunikace Komunikace neverbální Verbální komunikace Paralingvistické charakteristiky Charakteristiky interpersonální komunikace Komunikace ve školní třídě Komunikace s dospívajícími žáky Dialog, rozhovor Diskuse Řešení konfliktů Komunikační dovedností učitele v prevenci nespolupracujícího chování žáků Komunikace s rodiči, škola a komunita, kultura a image školy Škola v systému vnějších vztahů Škola a rodina Kultura a image školy Bibliografie

3 Úvod 1 Úvod Předkládaný materiál slouží jako studijní opora - je určená pro studium předmětu Interpersonální komunikace v rámci prezenční formy studia oboru Učitelství odborných předmětů (bakalářský studijní program Specializace v pedagogice) VŠCHT Praha. Studijní opora podává stručný přehled základních problémových okruhů předmětu Interpersonální komunikace, s nimiž se studenti seznámí v průběhu výuky. Studenti zde naleznou klíčové pojmy, zpracované téma a jeho shrnutí. V závěru textu jsou uvedeny otázky a cvičení, jejichž zodpovězení a vypracování dokládá znalost a pochopení učiva. Studijní opora slouží především jako první vstup do studia interpersonální komunikace s tím, že učivo předmětu je obsahem dílčích přednášek v rozsahu dle stanoveného studijního plánu. Text uzavírá seznam studijní literatury, která je nezbytná pro další studium a důkladné zvládnutí dílčích témat. 1.1 Cíl a obsah předmětu Interpersonální komunikace Předmět Interpersonální komunikace se zabývá různými aspekty komunikace, které jsou spojené s prací učitele, vzděláváním žáků (zejména dospívajících) i se školou jako organizací. Předmět tvoří tři vzájemně související problémové okruhy: Úvodní okruh se zabývá obecným tématem komunikace a komunikačního procesu, vymezením základních pojmů a kategorií. Podrobněji se budeme věnovat problematice interpersonální komunikace, druhům komunikace (zejm. komunikaci verbální a neverbální), sociálním interakcím a vztahům. V další části výuky se zaměříme na komunikaci, dílčí komunikační dovednosti a problémy řešené v pedagogickém a pracovním prostředí (pedagogická komunikace). Zabývat se budeme školní třídou jako specifickou sociální skupinou, otázkami spolupracujího a nespolupracujícího chování žáků. Závěrečná část výuky se týká komunikace s rodiči, vztahů k vnějšímu prostředí školy, včetně utváření kultury a image školy. 3

4 Úvod Úspěšným zvládnutím předmětu získá student teoretické znalosti z oblasti interpersonální komunikace; bude schopen porozumět roli učitele v souvislostech komunikace a klíčových komunikačních dovedností. Bude připraven poznatky aplikovat v práci s třídou, řešit nespolupracující chování, znát a využívat nástroje komunikace s rodiči a veřejností. Dílčí témata předmětu: Interpersonální komunikace - úvod do studia Komunikační proces Druhy komunikace Neverbální komunikace Verbální komunikace Charakteristiky interpersonální komunikace Školní třída, specifika komunikace s dospívajícími žáky Dialog, rozhovor Diskuse Konflikty, řešení konfliktů Komunikační dovednosti učitele v prevenci nespolupracujícího chování žáků Škola a komunita Komunikace s rodiči Kultura a image školy 4

5 Interpersonální komunikace - základní pojmy a kategorie 2 Interpersonální komunikace - základní pojmy a kategorie 2.1 Komunikace Komunikace je všeobecně chápána jako nezbytný předpoklad sociálního života člověka. V této souvislosti význam a funkce komunikace v každé lidské společnosti shrnuje např. Keller (1995): Komunikace je prostředkem koordinace přítomných aktivit, slouží jako prostředek orientace vzhledem ke vzdálenějšímu okolí, které není dostupné bezprostřední zkušenosti, je prostředkem oživení zkušenosti minulé, je prostředkem anticipace a plánování budoucích aktivit. Samotný pojem komunikace v sociálních vědách je však velmi nejednoznačný a různí autoři mu přikládají různé významy. Komunikace je slovo latinského původu (communicare = činit něco společným, společně něco sdílet, spojovat). Psychologický slovník (Hartl, Hartlová, 2000) vymezuje pojem komunikace (communication) jako: dorozumívání, sdělování; v psychologii především přenos myšlenek, emocí, postojů a jednání od jedné osoby ke druhé. Týž zdroj podává výklad i dalšího často používaného pojmu sociální komunikace (social communication) jako specifickou formu sociálních styků, která nespočívá v pouhém přenosu informací, ale předpokládá porozumění; lze ji považovat za dílčí případ interakce. Definice pojmu komunikace kladou důraz buď na široké pojetí komunikace - v takovém případě je komunikace sociálním procesem a sociální institucí, zdůrazňováno je koordinované chování mezi lidmi, kontakt mezi lidmi. V úzkém pojetí je komunikace vymezována zpravidla jako proces předávání informací, v jiných definicích je komunikace pojímána jako druh sociální interakce, v níž jde o jednostranné sdělování nebo vzájemnou výměnu informací. Veber (2006) připomíná, že v současnosti je kladen značný důraz na naplňování obsahu tohoto pojmu tak, jak vyplývá z původního latinského významu. Latinský význam communicare má jednoznačný ekvivalent ve slově participare, t.j. spolupodíleti se s někým na něčem, míti podíl na něčem společném. Netranzitivní význam tohoto slova je do češtiny převáděn různými vazbami - dělit se s tím, kdo nemá; někomu něco dát; udělit, učinit někoho 5

6 Interpersonální komunikace - základní pojmy a kategorie spolupodílníkem. V této souvislosti pak komunikaci chápeme ve vztahu k procesům spolupráce, partnerství i participace. Jde ve své podstatě o blízké pojmy, často používané jako synonyma pro různé situace. Výraz interpersonální komunikace je synonymem komunikace mezilidské (human communication) a označuje dorozumívání mezi lidmi. Je předmětem zájmu řady společenskovědních disciplín (psychologie, sociologie, pedagogika, kulturní a sociální antropologie, psycholingvistika, sociolingvistika, teorie médií, marketing a management aj.) K interpersonální komunikaci jsou vztahovány tzv. základní komunikační dovednosti, mezi které patří zejména (podle J.A.DeVito): -dovednost prezentovat sebe sama -dovednost vztahová -dovednost vést rozhovory a pohovory -dovednost komunikovat v malé skupině a vůdcovská dovednost -dovednost prezentace -mediální gramotnost Komunikace má přitom čtyři hlavní funkce: informovat, instruovat, přesvědčit, pobavit (Vybíral 2000). 2.2 Komunikační proces Obecně je komunikace a její obsah vymezován jako komunikační proces skládající se z určitých částí - prvků. Komunikační proces specifikuje "kdo komunikuje - s kým, co je obsahem komunikace, jakými komunikačními kanály je sdělení předáváno, jaký má komunikace efekt a účinek". V komunikačním procesu lze identifikovat následující prvky: 6

7 Interpersonální komunikace - základní pojmy a kategorie Odesílatel - zdroj komunikace, ten, kdo vysílá sdělení (komunikátor - osoba, skupina, instituce) Příjemce - ten, kdo sdělení přijímá (komunikant - osoba, skupina, instituce) Sdělení - informace, slovo, písmo, symboly (komuniké) Kódování - přeměna sdělení do formy srozumitelné příjemci sdělení (písmo, znaky) Dekódování - porozumění, interpretace zakódovanému sdělení Komunikační kanál - způsob přenosu sdělení (například prostřednictvím médií) Zpětná vazba - reakce na sdělení příjemcem sdělení Šum - vše, co proces komunikace narušuje a má dopad na smysl sdělení, může být různého původu. Podrobně proces komunikace popisuje například devito; zdůrazňuje transakční charakter komunikace, kdy je každá osoba současně odesílatelem sdělení i jeho příjemcem - mluvčím i posluchačem (zdrojem - kódovačem a příjemcem - dekódovačem). Obr: Proces komunikace (DeVito): Zdroj: DeVITO, J.A. Základy mezilidské komunikace, str. 33 7

8 Interpersonální komunikace - základní pojmy a kategorie 2.3 Druhy komunikace Obvyklé dělení interpersonální komunikace je dělení na komunikaci verbální (slovní), neverbální (mimoslovní), paralingvistické znaky, komunikaci skutky a činy. Jiný způsob dělení zohledňuje počet zúčastněných osob: - intrapersonální komunikace (v rámci jedné osobnosti; komunikace se sebou samým) - interpersonální komunikaci (komunikace mezi dvěma lidmi, například rozhovor) - komunikace v malé skupině (školní třída, rodina, dětská parta apod.) - veřejná komunikace (řečník a posluchači) DeVito kromě uvedeného rozdělení vyzdvihuje též moderní počítačem zprostředkovanou komunikaci a masovou komunikaci (mediální komunikaci). Podobně i autoři Jirák, Kopplová (2003) rozlišují typy komunikace podle toho, v jaké rovině organizace (uspořádání) společnosti se komunikace odehrává a kolik subjektů komunikuje: - intrapersonální komunikace (se sebou samým) - interpersonální komunikace (dyadická či triadická) - skupinová (uvnitř skupiny, např. rodiny) - meziskupinová (mezi ustavenými skupinami) - institucionální/organizační (v rámci politického systému, uvnitř podnikatelského subjektu, mezi takovými subjekty) - celospolečenská (komunikační procesy jsou potenciálně dostupné všem příslušníkům určité společnosti vč. mediální komunikace) Komunikace neverbální Jako neverbální komunikaci označujeme komunikaci beze slov nebo neverbální komunikaci doprovázející slovní komunikaci. O neverbální komunikaci se často hovoří jako o "body 8

9 Interpersonální komunikace - základní pojmy a kategorie talking - "řeč těla". Neverbální komunikace je oproti verbální komunikaci vývojově starší, lze předpokládat, že tímto způsobem komunikovali již první lidé - např. mimikou, posunky, signály. Úsilí o objasnění projevů a funkcí neverbální komunikace (na základě pozorování, experimentů, popisu neverbálních projevů lidí) přineslo výsledky již v padesátých - sedmdesátých letech 20. století. Vybíral (2005) upozorňuje na řadu charakteristik tohoto typu komunikace, například na mnohovýznamnost neverbálního signálu, situační aspekty neverbální komunikace (intimita, zaměřenost na sebe, dominance či soutěživost, klamání, signalizování příbuznosti či podobnosti), ale i na kulturní odlišnosti (různé významy a projevy, například gesta, pozdravy, dotyky, objetí, podávání rukou, úklon, pohledy ) a též na rozdíly mezi muži a ženami; nemělo by se však nikdy zjednodušeně hodnotit a zevšeobecňovat (generalizovat). Týž autor analyzuje funkce neverbální komunikace: Neverbální komunikace člověk využívá k tomu, aby podpořil řeč (reguloval její tempo, podtrhl a zdůraznil vyslovené), nahradil řeč (ilustroval, symbolizoval), vyjádřil emoci, zvládl emoci, vyjádřil interpersonální postoj (sympatii k někomu, dominanci, pochybnost ), uskutečnil sebevyjádření (sebeprezentaci) - představil se. Podobně DeVito (2001) se zabývá interakcemi (spojováním) neverbálních a verbálních sdělení a v tomto smyslu spatřuje význam neverbální komunikace ve: zdůraznění, doplnění, popírání, regulaci, řízení, opakování, nahrazení verbální komunikace. Uvádí též tzv. specifické funkce neverbální komunikace, k nimž řadí: vytváření a řízení dojmů, utváření a vymezování vztahů, řízení konverzace a sociálních interakcí, ale i ovlivňování a klamání a vyjadřování emocí. Do neverbální komunikace patří řada projevů, které jsou podrobně rozebírány v řadě odborných pramenů, na něž čtenáře odkazujeme. Na tomto místě uvádíme stručný přehled forem neverbální komunikace, k nimž patří: mimika: pohyby svalů v obličeji. Mimika rozkrývá základní emoční dimenze jako je například radost-smutek, štěstí-neštěstí, klid-rozčílení. gestika: pohyby rukou, nohou, hlavy + gesta nezáměrná posturika: držení těla, konfigurace všech částí těla, napětí, uvolnění těla, náklon, natočení těla kinezika: pohyby různých částí těla, specifické pohyby jednotlivých lidí 9

10 Interpersonální komunikace - základní pojmy a kategorie pohledy, zraková komunikace: zacílení pohledu, délka doby pohledu, mrkání, zornice, vrásky, svaly kolem očí vzdálenost při komunikaci: zde jde o rozlišení jednotlivých zón, které jsou v komunikaci lidí důležité: intimní vzdálenost (dotyk - 0,5 m), osobní vzdálenost (0,5-2 m), skupinová vzdálenost (1-10 m), veřejná vzdálenost (2-100 m) teritorium - osobní prostor člověka: projevuje se v řadě forem - obrana teritoria, odmítání, respektování lidí v našem teritoriu, označování teritoria, ale i teritorium odbornosti dotyky mezi lidmi: význam formální, neformální, přátelské, intimní chronemika: komunikace v časových souvislostech - zacházení s časem; způsob, jakým vyjadřujeme, užíváme a strukturujeme čas ve vztahu k jiným lidem neurovegetativní reakce: reakce na vnější podněty, fyziologické změny, vůlí obtížně zvládnutelné, např. změny krevního tlaku, tepu, pocení, třes, zblednutí, zčervenání rekvizitové prostředky a celkový image: rekvizitové prostředky: tužka a pohrávání si s ní, brýle, oblečení, úprava zevnějšku, image - způsob života, trávení volného času, obliba značek, móda, oblečení a vzhled jako výraz příslušnosti k určité sociální skupině, generační rozdíly sdělování činy: lidská činnost - spjata s verbálním i neverbálním projevem; potvrzení slov činy (rozpory slov a činů) Verbální komunikace Počátky slovního (verbálního) dorozumívání lidí spadají do doby před více než lety (éra člověka neandrtálského). Výzkumné nálezy dokládající užívání písma jsou mnohem mladší - nanejvýš let staré (Loucká 1998 in Vybíral 2005). Komunikace verbální (verbal communication) - slovní, komunikace zprostředkovaná slovy, jazykem má několik úrovní - podle Psychologického slovníku (Hartl, Hartlová, 2000) jde o tři úrovně komunikace: a) suplementární - neustálé vzájemné vyrovnávání informační, emocionální a prožitkové úrovně vyměňovaných sdělení (přítel-přítel) 10

11 Interpersonální komunikace - základní pojmy a kategorie b) komplementární - jedna osoba je v direktivní, dominantní pozici vůči druhé (učitel-žák, rodič-dítě) c) metakomplementární - osoba, která je v dominantní pozici tuto možnost nevyužívá a úmyslně ji přenechává druhé osobě (terapeut - pacient). Umění naslouchat druhému, mlčet, lépe vniknout do problému a společně pak nalézt řešení Verbální komunikace prostřednictvím mluvené řeči je dána lidskou schopností artikulace (pohyby mluvidel). U člověka je vývoj řeči a vytváření slovní zásoby složitým procesem, na jehož počátku je křik novorozence, po několika týdnech broukání, později žvatlání a na konci prvního roku první slova (jednoslabičná, dvouslabičná). Postupně dochází ke zvětšování slovní zásoby (názvy osob, věcí, činností), tvoření jednoduchých vět, samostatné vyjadřování dítěte, které se završuje v pátém až šestém roce věku již velkou slovní zásobou, užíváním souvětí a schopností vyjadřovat i složité děje. Rozvoj slovní zásoby je ovšem celoživotním procesem, v němž se uplatňuje řada vlivů sociálního a kulturního prostředí, např. vliv rodiny, školy, vrstevníků, práce, zájmy, celoživotní vzdělávání. Slova jsou nositeli určitého významu, symboly objektů reálného i pomyslného světa. Jsou nezbytná pro popis, otázky, vysvětlování, odpovědi a podobně; jejich kombinací, s využitím pravidel gramatiky, jsou tvořeny věty. Verbální komunikace zahrnuje řadu konkrétních forem: rozhovor, dialog, diskuse, projev v řadě variant. Lidé mohou verbálně komunikovat proto, že jsou vybaveni: - dýchacím ústrojím (respiračním) - dýchání jako základní podmínka tvoření hlasu - ústrojím hlasovým (fonačním) - hlasivky uložené v hrtanu; významná je hlasová technika a hlasová hygiena - ústrojím artikulačním - mluvní orgány člověka ovlivňují schopnost vytvářet jednotlivé hlásky - ústrojím sluchovým - sluch jako základní předpoklad porozumění mluvené řeči a naučení se mluvit 11

12 Interpersonální komunikace - základní pojmy a kategorie Umění kultivovaně hovořit je spojováno s rétorikou, kulturou mluveného slova. Jde o schopnost připravit veřejný projev a poté jej přednést tak, aby zapůsobil na posluchače a splnil předem stanovený cíl. I v době moderních informačních technologií jde o důležitou dovednost - pro řadu profesí, včetně učitelských, nezbytnou. Stěžejní je správné, spisovné používání českého jazyka v písemné i mluvené formě. Důležité je užití modulačních prostředků - tempo, intonace, barva hlasu. V neposlední řadě k rétorickým dovednostem patří samotná osobnost řečníka, jeho schopnost kontaktu s posluchači, schopnost zaujmout apod Paralingvistické charakteristiky Paralingvistické charakteristiky mají úzkou souvislost s verbálním projevem - zahrnují: hlasitost řeči, tón řeči, rychlost řeči, objem řeči, plynulost řeči, intonaci, chyby v řeči a další projevy. 2.4 Charakteristiky interpersonální komunikace Interpersonální komunikace se vyznačuje značným množstvím charakteristik, na které upozorňuje například DeVito (2001) i další autoři: - komunikace jako proces přizpůsobování - nejednoznačnost komunikace - obsahový a vztahový rozměr komunikace - mocenský rozměr komunikace - komunikace - dělená - komunikace - cílená - komunikace - nevyhnutelná, nevratná, neopakovatelná - sdělení vyjadřuje různou míru abstrakce - slova symbolizují jak konkrétní jevy, věci okolního světa (samy však jimi nejsou), tak jevy a události abstraktní, včetně těch, které se nikdy nestaly a ani nestanou. 12

13 Interpersonální komunikace - základní pojmy a kategorie Důležitý je rovněž kontext komunikace - okolnosti, podmínky, které komunikační proces podstatně ovlivňují. Je to zejména vliv prostředí, v němž se komunikace uskutečňuje (kontext prostředí), souvislosti komunikace s životním stylem, hodnotami, vlivem skupin (kulturní kontext), vliv postavení mluvčích a vztahy mezi nimi, vliv skupiny, organizace (sociálně - psychologický kontext), vliv situací (situační kontext) a časový kontext. Sdělení může mít lexikální (denotativní) nebo emocionální (konotativní) význam slov. Oba pojmy pochází již z 19. století od anglického filozofa. J. S. Milla. Denotativní význam sdělení je objektivní - nezávisí na postojích, emocích člověka apod. (např. pojmy ve slovníku), jeho protipólem je emocionálně, subjektivně zabarvený význam slov - konotativní. Vždy platí, že významy sdělení nelze oddělit od osobnosti komunikujících. Osobnost, cíle komunikace, sociální vlivy, kultura jsou faktory, které mají dopad na komunikaci, její průběh i význam sdělení. V komunikaci se rovněž uplatňují genderové rozdíly. SHRNUTÍ: Komunikace je klíčový pojem společenskovědních disciplín. Komunikace je vymezována jako komunikační proces obsahující prvky komunikačního procesu. Interpersonální komunikace je komunikace mezilidská, v níž se uplatňují komunikační dovednosti komunikujících osob. Formy komunikace - verbální, neverbální, činy. Pro lidskou komunikaci jsou klíčové biologické předpoklady (dýchání, mluvní orgány, schopnost artikulace). Umění kultivovaného používání jazyka v písemné i ústní formě spadá do oblasti rétoriky. 13

14 Komunikace ve školní třídě 3 Komunikace ve školní třídě Komunikace ve škole patří k důležitým tématům, kterým se pedagogické vědy v České republice (ČSSR) zabývají již od sedmdesátých let dvacátého století. Pozornost je věnována obecně komunikaci ve školní třídě, komunikaci žák - učitel, komunikaci školy a rodiny i komunikaci a vztahům mezi různými skupinami ve škole (pedagogický sbor, třídy ). K novějším tématům patří komunikace mezi školou a jejím okolím - image školy, marketingová komunikace školy (v tomto textu závěrečná kapitola). Klíčové pojmy: Pedagogická komunikace - komunikace mezi účastníky výchovných a vzdělávacích procesů, která slouží výchovně - vzdělávacím cílům (Mareš, Křivohlavý, 1995). Výuková komunikace - druh pedagogické komunikace; komunikace mezi učitelem a žáky v rámci vyučovací hodiny. Je klíčovým faktorem školního vzdělávání, neboť: - skrze komunikaci jsou žákům zprostředkovávány poznatky, které si mají osvojit - prostřednictvím verbální komunikace je rozvíjeno myšlení žáků - komunikace funguje jako nástroj vytváření a modifikace interpersonálních vztahů ve třídě. (Šeďová, Švaříček, Šalamounová, 2012). Výzkumem komunikace ve školní třídě se v posledních letech intenzívně věnovala trojice brněnských autorů - Šeďová, Švaříček, Šalamounová (2012), jejichž publikaci na tomto místě studentům doporučujeme prostudovat. K zajímavým výsledkům výzkumu, který uskutečnili v prostředí několika českých základních škol, patří následující závěry: 1. Ve výukové komunikaci silně dominuje učitel. Svými verbálními aktivitami vyplňuje tři čtvrtiny času, po který se hovoří. Žáci se dostávají ke slovu relativně často, ale jejich repliky jsou velmi krátké. 2. Komunikace ve školní třídě je převážně interaktivní, to znamená, že se v promluvách střídají různí mluvčí. Struktura této komunikace je však do značné míry předdefinovaná. 14

15 Komunikace ve školní třídě Drtivá většina komunikačních výměn začíná otázkou učitele, pokračuje odpovědí žáka a končí zpětnou vazbou učitele. 3. Přesto existují komunikační výměny, které jsou iniciované žáky, většinou jsou však jejich obsahem organizační záležitosti. Pokud jsou otázky a komentáře žáků vztaženy k vyučovací látce, učitelé na ně v některých případech reagují pozitivně, v jiných negativně. Negativní reakci si obvykle vyslouží ty promluvy žáků, v nichž dávají najevo, že látku chápou jinak než učitel. 4. Učitelé žákům kladou především uzavřené otázky nízké kognitivní náročnosti. V zásadě se především ptají na fakta, která si žáci měli osvojit. Otázky učitele jsou přitom velmi důležité, neboť přímo řídí poznávací činnost žáka. Kognitivní náročnost žákovských odpovědí totiž téměř dokonale koresponduje s kognitivní náročností učitelských otázek. 5. Přestože se žáci vždy snaží odpovědět adekvátně na dotaz učitele, rozvíjejí řadu strategií, které jim umožňují odpovědět na zadané otázky správně, aniž by disponovali potřebnou znalostí. 6. Zpětná vazba na žákovské repliky je velmi chudá na hodnotící informace, její funkcí je spíše řídit průběh komunikace než reálně komentovat žákovské výkony. Odpovědi žáků na uzavřené otázky učitelé pouze třídí na správné a nesprávné. Hodnocení odpovědí na otevřené otázky se zcela vzdávají. 7. Učitelé mají velký zájem o rozvíjení dialogu se žáky. Domnívají se, že jde o optimální metodu, jak zajistit efektivitu vyučování. 8. Dialogické formy, které se ve vyučování objevují, však trpí nedostatečným důrazem na racionální argumentaci. Vedle toho se objevuje častý sémantický šum, tedy situace, kdy učitel i žáci používají stejné výrazy, ale připisují jim odlišný význam. 9. Prostřednictvím komunikace učitelé řídí své vztahy se žáky. Nejtypičtější mocenskou konstelací je přesilovka, která je charakteristická autoritativností učitele a odstupem žáků vůči požadavkům učitele. 15

16 Komunikace ve školní třídě 3.1 Komunikace s dospívajícími žáky Učitelé pracující s žáky a studenty - adolescenty (věková skupina 16-20/24 let), jsou postaveni před nutnost zohlednit specifika a potřeby této věkové kategorie. Adolescence je obdobím psychického a racionálního dospívání. K hlavním úkolům tohoto období patří další studium a výběr povolání, postupné odpoutání se od vlivu rodičů, jejich kontroly a opory, výraznější samostatnost a spoléhání se na sebe samotného. Mladí lidé si utvářejí vlastní názory na svět a život v něm, vyhraňují se postoje, hodnoty. Stále jsou důležité vztahy k vrstevníkům, dalším sociálním skupinám, nastává období hledání životního partnera. Tělesný vývoj se dokončuje, intelektuální vývoj dosahuje svého vrcholu. Vztahy s rodiči jsou ovlivněny mírou ekonomické závislostí, občas se vyskytují generační spory. Adolescent touží po uznání vrstevníků, formuje se sebevědomí, sebepojetí, sebekoncepce. 3.2 Dialog, rozhovor Do pedagogické a výukové komunikace učitele s adolescenty je potřebné zařazovat i náročné aktivizující formy - dialog, různé typy rozhovoru. - Dialog - forma rozhovoru (rozvinutější); jazykový projev střídavě pronášený dvěma nebo více mluvčími. Komunikace probíhá jako vzájemné oslovování, účastníci dialogu si kladou otázky a odpovídají na ně. Předpokladem je rovnocenné postavení komunikujících, důvěra, otevřenost. Pro žáky a studenty jde o náročnou metodu; vyžaduje koncentraci, pozornost, pohotovost, znalosti. Metoda je důležitá pro rozvoj komunikačních dovedností. - Rozhovor jako pedagogická metoda; formou otázek a odpovědí je osvětlován určitý jev nebo problém - žáci či studenti jsou vedeni k novým poznatkům. Umění klást otázky má dopad na efektivitu celého rozhovoru. Jasné, jednoznačné položení otázky. Otázka musí být položena tak, aby ji žák pochopil. Na odpověď má učitel reagovat vždy pozitivně, společné hledání zpřesnění neúplných odpovědí. Žák nesmí být znevažován, zesměšňován v případě špatných odpovědí. Švarcová (2008) - v různých didaktických situacích plní metoda rozhovoru různé funkce, je využitelná ve všech etapách vyučovacího procesu: - při sdělování nových poznatků (zjišťuje, zda se lze opřít o to, co už žáci znají a využít jejich osobní zkušenosti - při upevňování vědomostí (ústních cvičeních), kdy si učitel ověřuje, zda žáci pochopili jeho výklad a doplňuje nebo zpřesňuje to, čemu žáci neporozuměli 16

17 Komunikace ve školní třídě - při zkoušení a hodnocení vědomostí, kdy učitel zjišťuje úroveň osvojení poznatků za účelem klasifikace - při opakování probraného učiva, kdy učitel klade otázky, aby upevnil, prohloubil a upřesnil znalosti žáků. 3.3 Diskuse Pedagogický slovník (Průcha, Walterová a Mareš, 2003): Diskuse: Komunikační akt, při němž dochází k výměně názorů mezi účastníky. V pedagogice má dvojí význam: 1. Součást některých typů pedagogické komunikace ve výuce. 2. V pedagogické vědě a výzkumu odborná rozprava, která má vést k objasnění či řešení problémů. Specifickým druhem při vědeckých shromážděních je panelová diskuse. Příprava diskuse předpokládá odpovědět si předem na klíčové otázky: - Proč má být diskuse vedena, uspořádána? - Kdo se bude účastnit? - Co, jaké téma bude předmětem diskuse? - Kde se diskuse uskuteční? - Kdy? - Jak, jakým způsobem bude řízena? Je doporučována písemná příprava - obsah: - podrobná formulace diskutovaného tématu - otázky a jejich pořadí - pomůcky - místo, čas, doba trvání 17

18 Komunikace ve školní třídě - účastníci (počet, struktura) Metoda diskuse je taková forma komunikace učitele a žáků, při níž si všichni účastníci vzájemně vyměňují názory na dané téma, na základě svých znalostí uvádějí argumenty pro svá tvrzení a tím společně nacházejí řešení daného problému (Maňák, Švec). Je důležitá pro vytváření vlastních hodnotových postojů žáků, žáci se učí argumentovat a obhajovat své názory, tříbit myšlení, korigovat své názory prostřednictvím zpětné vazby. Diskuse rozvíjí myšlení, schopnost formulovat podstatu problému, přesně se vyjadřovat. Významná je diskuse v rozvoji komunikačních dovedností. Význam diskuse spočívá i v rozvoji tvořivých přístupů při řešení konkrétních případů a situací. Diskuse v rámci výuky představují vždy nároky na přípravnou fázi, didaktické znalosti a dovednosti učitele, osobnost učitele, komunikační dovednosti, celkový styl pedagogické práce. 3.4 Řešení konfliktů Kde není pnutí, není vývoj Joseph A. DeVito: Interpersonální konflikt je nesoulad mezi nějak spojenými jednotlivci - spolupracovníky, blízkými přáteli, milenci nebo členy rodiny. Slovo spojenými označuje transakční povahu interpersonálního konfliktu, tj. skutečnost, že stanovisko jednoho účastníka ovlivňuje druhého účastníka. Interpersonální konflikt je součástí každého interpersonálního vztahu. Můžeme se s ním setkat v řadě podob: - obsahový konflikt - týká se předmětů, událostí, osob, většinou jsou externí ve vztahu ke stranám zúčastněným v konfliktu. - vztahový konflikt - např. rozhodování partnerů, pře sourozenců, vyplývají spíše ze vztahů mezi lidmi - konflikt interpersonální, interskupinový a intraskupinový. 18

19 Komunikace ve školní třídě Konflikt je výrazem nesouladu mezi jednotlivci. Stanoviska účastníků konfliktu jsou ve vzájemném vztahu a do určité míry neslučitelná Konflikt má pozitivní i negativní aspekty: K negativním patří: negativní pohled na oponenta, negativní pocity, uzavření se do sebe, smysluplná komunikace mizí, zhoršení vztahu, ukončení vztahu K pozitivním aspektům konfliktu naopak řadíme: zkoumání problému a práce na jeho řešení, posílení vztahu v případě produktivní strategie řešení konfliktu, získání pocitu větší síly, sebedůvěry, schopnosti hájit svá práva, projevení potřeb. K příčinám konfliktu patří například rozdílné potřeby lidí, rozdíly v hodnotách a postojích, jiné cíle, rozdíly v názorech či ve vnímání, tlak daný rolí (zodpovědnost za řešení), nedostatek komunikace, základní nedorozumění, boj o moc, změna aj. Pro zdárné vyřešení konfliktu je potřebné sebeovládání, empatie k rozpoznání motivace lidí, emoční inteligence, rétorické dovednosti, asertivita. Styl konfliktu znamená způsob, jak obě strany ke konfliktu přistupují: a) soutěžení: Já vyhrávám, ty prohráváš: velký zájem o své vlastní potřeby, malý o potřeby druhých b) vyhýbání: Já prohrávám, ty prohráváš: vyhýbání se opravdové komunikaci o problému c) přizpůsobení: Já prohrávám, ty vyhráváš: obětování svých potřeb potřebám druhého d) spolupráce: Já vyhrávám, ty vyhráváš: potřeby obou jsou důležité. Ideální styl. e) kompromis: Já vyhrávám i prohrávám, ty vyhráváš i prohráváš: vyjít si vstříc na půl cesty Také v prostředí školy může docházet k různým typům konfliktů ve vztazích: učitel - žák, učitel - učitel, učitel - rodiče, učitel - vedení školy, žák - žák. V některých závažných konfliktních situacích může být vhodná pomoc psychologa, ostatních kolegů, úzká spolupráce s rodiči, orgány péče o děti a mladistvé. Učitel by měl mít dobré zázemí a oporu ve vedení školy a znát práva i povinnosti všech zúčastněných. 19

20 Komunikace ve školní třídě 3.5 Komunikační dovedností učitele v prevenci nespolupracujícího chování žáků Z jiného pohledu se komunikací ve školní třídě zabývá Cangellosi (2003). Shrnuje téma spolupracující a nespolupracující chování a analyzuje teoretické i praktické přístupy a metody, které v této oblasti existují. Žáci, kteří spolupracují s učitelem a dělají to, co pro ně naplánoval, se chovají spolupracujícím způsobem. Zapojení žáka do učební činnosti, aktivní účast. Opakem je chování nespolupracující. Osobnost žáka, jeho zájem o učení, vnímání toho, co je důležité, postoj vůči škole, rozumové schopnosti, předchozí výsledky, zkušenosti, rodinný a společenský život, přítomnost sociálně-patologických jevů, specifické potřeby a další faktory s dopadem na spolupráci žáka ve výuce. Na straně učitele pak jde o cíle, které pro žáky učitel stanoví, plán, příprava, vedení učebních činností, způsob hodnocení výsledků žáků, uspořádání učebny, zařízení a způsob komunikace s žáky a jejich rodiči. Cangelosi zdůrazňuje, že spolupracující chování jsou naučené reakce, kterým je třeba žáky plánovitě učit a přibližuje přístupy, které se postupně snažily z různých aspektů otázky spolupráce řešit: - Kouninova metoda - vhled a organizace ( léta) - Jonesova metoda - techniky organizace výuky ve třídě a motivace žáků - Ginottova metoda - spolupráce prostřednictvím komunikace - Dreikursova metoda - demokracie ve třídě, pravidla - metoda Canterových - doporučení pro asertivní kázeň Podrobné informace k uvedeným přístupům - viz literatura (Cangelosi). SHRNUTÍ: Komunikace ve školní třídě je specifickou formou komunikace, jejímž prostřednictvím jsou realizovány pedagogické a výukové cíle a to v souvislostech specifik dospívajících žáků a studentů, s nimiž učitel pracuje. Učitel zařazuje náročnější formy komunikace jako je dialog, 20

21 Komunikace ve školní třídě rozhovor, diskuse. K učitelské profesi patří také řešení konfliktů, prevence nespolupracujícího chování. 21

22 Komunikace s rodiči, škola a komunita, kultura a image školy 4 Komunikace s rodiči, škola a komunita, kultura a image školy 4.1 Škola v systému vnějších vztahů Vnější komunikace a vnější vztahy organizace jsou tradičně v centru zájmu marketingových disciplín (public relations). Zabýváme - li se vnější komunikací školy, pak jde o téma interdisciplinární na pomezí pedagogických věd (včetně marketingu školy), managementu (managementu školy), psychologie, sociologie a dalších. Tradičně k hlavním tématickým okruhům patří vztahy školy a učitelů s rodiči žáků, ale také spolupráce s ostatními školami a sociálními partnery, komunikace se zřizovatelem, sponzory, médii, role školy v místní komunitě, image školy. Škola působí v konkrétním prostředí, s nímž je spojena řadou vazeb. V tomto kontextu je nezbytné vymezit pojem edukační prostředí. V pedagogické teorii je pojem edukační prostředí poměrně nový, jeho chápání se postupně vyvíjelo (Průcha 2002). Historii pojmu edukační prostředí vysvětluje např. Průcha (Průcha 2002); pojednává o nejstarším pojetí edukačního prostředí, které lze označit jako ergonomické, i o novějším pojetí jakožto souboru psychosociálních vlivů a vztahů působících v edukačních (školních) procesech. Současně udává: Pedagogové ovšem znají ještě jiný význam pojmu prostředí : rozumí jím okolí, souhrn vnějších podmínek (sociálních, ekonomických, demografických, etnických aj.), v nichž je lokalizována a funguje určitá škola. Tak se rozlišuje zejména městské prostředí, venkovské prostředí, průmyslové prostředí, zemědělské prostředí aj. Uznává se, že edukační procesy probíhající ve škole jsou ovlivňovány různými vnějšími faktory příznačnými pro danou lokalitu. K vnějšímu edukačnímu prostředí patří okolí (školy, rodiny, pracoviště) s ekonomickými, sociokulturními, demografickými, etnickými aj. charakteristikami. Moderní škola by měla být školou otevřenou, komunikující se svým okolím. Zabýváme-li se vztahy školy a komunity, je třeba vymezit také aktéry, mezi kterými komunikace (spolupráce a partnerství) probíhá. V odborné literatuře je poukázáno na různé cílové skupiny komunikace, tedy dílčí části veřejnosti, relevantní veřejnost s určitými společnými znaky. Postupně se i v domácím prostředí vžívá pojem stakeholder - v českém prostředí užíván ve smyslu "partner", "zainteresovaná strana", případně "vnější aktér" či 22

23 Komunikace s rodiči, škola a komunita, kultura a image školy "podílník" jako subjekt, který má vliv na naplňování cílů organizace (školy) a organizace (škola) může naplňovat cíle jeho. Světlík v této souvislosti upozorňuje na tzv. vztahovou síť školy, která je tvořena vazbami uvnitř školy i vazbami školy k řadě stakeholderů: Vztahová síť vymezuje vztahy: vztah k žákům (studentům) a jejich rodičům, vztah k absolventům školy, vzájemné mezilidské vztahy uvnitř školy, vztah k odborné praxi, vztah k jiným školám a vzdělávacím institucím, vztah k řídícím a správním orgánům vzdělávací soustavy státu, vztah k orgánům státní správy a samosprávy, vztah k profesním organizacím, vztah ke sponzorům školy, vztah k zástupcům médií, vztah k veřejnosti (Světlík, J.: Marketing školy). Zájem školy o vytváření funkčních vnějších vztahů předpokládá odpovědi na klíčové otázky, například: S kým škola spolupracuje, v jakých oblastech a s kým by spolupracovat chtěla? Kdo ovlivňuje naplňování cílů školy a jak? Koho ovlivňuje škola? S kým škola o daném problému, projektu nejčastěji jedná? Kdo školu navštěvuje, koho navštěvuje škola? Jak je škola prezentována, v jakých médiích (Světlík)? Oblast komunikace, spolupráce a partnerství by měly být jednou z oblastí řízení školy. Znamená to, že by měly být zakotveny do poslání, vize školy, měla by existovat dlouhodobá strategie v této oblasti, stejně jako krátkodobé prováděcí plány (včetně jejich realizace a vyhodnocení). Důležité je i personální zabezpečení všech činností, které s vnějšími vztahy školy souvisí. Škola může při utváření svých vnějších vztahů využít řadu nástrojů, které mají svůj původ v teorii marketingu. Patří k nim například soustava postupů známá jako tzv. model PENCILS: P: publications: publikace - výroční zprávy, podnikové časopisy, brožury E: events: veřejné akce, společenské akce, sponzorování sportovních a uměleckých akcí a pod.). Může jít o akce zaměřené na zaměstnance, zákazníky, obchodními partnery, širokou veřejnost či média. Cílem může být upoutání pozornosti a získání zájmu potenciálního zákazníka prostřednictvím události, která přinese zajímavé zážitky. N: news: novinky příznivé zprávy 23

24 Komunikace s rodiči, škola a komunita, kultura a image školy C: community involvement activities: angažovanost v lokální komunitě, která se projevuje investicemi do sektoru veřejných služeb dané obce (školství, sportoviště, kultura, charita, ekologie), ve snaze o začlenění do běhu komunity a porozumění jejím potřebám, uvědomění si způsobu, jakým postavení nové továrny nebo zvýšení výroby zasáhne jak do krajinného rázu, tak i vnitřního fungování společnosti. I: identity media: využití korporátní identity v celkové komunikaci, od jednotného fontu v e- mailech, přes hlavičku dopisního papíru a vzhled obálek až po podnikovou uniformu. L: lobbying: snaha o prosazení příznivých nebo zablokování nepříznivých legislativních regulačních opatření S: social responsibility activities: aktivity sociální odpovědnosti budování dobré pověsti v oblasti sociální odpovědnosti 4.2 Škola a rodina Tradiční pojetí vztahu školy a rodiny v domácích podmínkách předpokládalo převahu jednosměrné komunikace, kdy škola komunikuje s rodiči převážně v záležitostech prospěchu, kázně, docházky apod. Ve vztazích učitel - rodič převažuje nedůvěra až vzájemná obava. V zahraničí je naopak oblast vztahů mezi rodiči a školou jsou dlouhodobě zkoumána a rozvíjena (např. výzkumy tzv. parent involvement - zapojení rodičů, spolupráce učitelů a rodičů a angažovanost rodičů na práci školy jako determinanta úspěšnosti vzdělávání). V bývalém Československu se uvedené otázky diskutují od sedmdesátých let 20. století (postupně vzrůstá důraz na zapojení rodičů do života školy, jejich podíl na řízení školy, spoluodpovědnost rodiny za vzdělávání dětí, legislativa). Modely vztahů mezi školou a rodinou se postupně vytvářeny ve 2. pol. 20. století a dospěly až k modelu diskutovaném v současnosti, totiž k modelu tzv. sdílené odpovědnosti. Z tradičních způsobů komunikace školy/učitelů a rodičů jsou stále zachovány rodičovské schůzky a osobní jednání, písemná komunikace formou dopisů či písemných sdělení, nověji též telefonování rodičům či účast rodičů ve výuce. Řada škol využívá ankety, dotazníky, informační nástěnky, vývěsky, plakáty, tiskoviny a samozřejmostí jsou i internetové stránky školy. Jiné formy přímé spolupráce, například participace na řízení školy, na výuce apod. nejsou frekventované a ani výzkumných nálezů není v této oblasti mnoho. 24

25 Komunikace s rodiči, škola a komunita, kultura a image školy Komunikací s rodinou a komunitou se výrazně zabývají i některé alternativní či inovativní směry ve vzdělávání - komunitní školy, školy podporující zdraví aj. 4.3 Kultura a image školy Kultura organizace patří k důležitým konceptům současného managementu - v teorii i praxi jsou řešeny otázky projektování a utváření organizační/podnikové kultury, jsou realizovány výzkumy organizační kultury. Terminologie není jednotná: u řady autorů se setkáváme s pojmy kultura organizace, firemní kultura, podniková kultura aj. Kultura organizace obvykle znamená systém společných hodnotových orientací a norem jednání pracovníků i managementu určité organizace, zakotvený a vyjádřený v symbolech. Patrick de Pelsmacker definuje firemní kulturu jako způsob, jak se firma chová a jak věci dělá. Je to soubor norem, které ovlivňují chování všech zaměstnanců. Zpravidla se specifikují tři úrovně kultury: fyzické aspekty firmy (vzhled budovy, jednání s návštěvníky), hodnoty, normy chování, zvyky sdílené zaměstnanci (orientace na zákazníka). Zaměstnanci hodnoty firmy nejen sdílejí, ale také se dle nich bezvýhradně chovají. Podniková kultura je výrazem propojenosti jednotlivých částí sociálního systému podniku - systému formálního a neformálního. Podniková kultura rovněž odlišuje organizaci od jiných organizací. Organizační kultura je obecným východiskem i pro pochopení kultury školy. Kultura školy je určována individuálními hodnotami, zkušenostmi a normami, které každá jednotlivá osoba do ní vnáší, ale přesto se jedná o sociální nadindividuální systém se společně sdílenými hodnotami a normami (Světlík, Marketing školy, s. 116): Jakubíková (2001) upozorňuje na kulturu školy jako vnitřní fenomén, který je primárně vytvářen a využíván v oblasti řízení a vztahu k vlastním zaměstnancům školy. Jedná se o souhrn představ, přístupů a hodnot ve škole všeobecně sdílených a relativně dlouhodobě udržovaných. - Kultura školy orientuje, dává smysl celku, kterým je škola (funkce ideologická) - Kultura školy umožňuje přenos hodnot, tradic, kontinuitu (funkce zajištění kontinuity) 25

26 Komunikace s rodiči, škola a komunita, kultura a image školy - Kultura školy umožňuje její odlišení od ostatních, formuje její image, vědomí příslušnosti k ní (funkce identifikační) - Kultura školy usměrňuje chování, vztahy mezi lidmi, způsob komunikace (funkce korekce individuálního chování) Materiální projevy kultury školy zahrnují například stav budov, vybavení, zařízení, výstavky, nástěnky, hřiště, školní pozemky, venkovní označení školy, nápisy, znak školy, vlajka školy, oblečení zaměstnanců, studentů, tiskoviny, vizitky, propagační materiály školy, dárkové předměty. Nemateriálním projevem může být vzdělávací program školy, organizace výuky, poplatky, chování zaměstnanců, žáků, systém prezentace školy a PR, dále pak klima školy, sociální prostředí, etika, vztahy ve škole (nadřízený - podřízený), komunikace uvnitř školy všemi směry, tj. nadřízený - podřízený, vyučující - žák, vedení mezi sebou, žáci mezi sebou, ostatní pracovníci školy atd., základní hodnoty, vnitřní etika, ceremoniály, zvyky aj. Potřeba změny kultury školy může být vyvolána mnoha okolnostmi, například změny vnějších podmínek, v nichž škola působí, změna vize, poslání, strategického směřování školy, změny ve vedení školy, organizační změny, generační změny v pedagogickém sboru, změny na trhu vzdělávání, vliv trendů, reforem aj. SHRNUTÍ: V této kapitole jsme se zabývali školou v systému vnějších vztahů. Problematika je obsáhlá, týká se vytváření vztahové sítě školy, spolupráce se stakeholdery. Vnějšími vztahy školy se nově zabývá marketing školy, který je interdisciplinární disciplínou. Klíčovým tématem je vztah škola - rodina. Kapitolu uzavírá téma image školy, kultura školy. 26

27 Komunikace s rodiči, škola a komunita, kultura a image školy ÚKOLY a otázky: Jak rozumíte pojmům komunikace, interakce, interpersonální komunikace? Vysvětlete pojem komunikační proces a jeho prvky. Jaké formy komunikace znáte? Vysvětlete. Co znamená pojem rétorika? Vysvětlete význam komunikace ve školní třídě a hlavní předpoklady efektivní komunikace. Co znamená spolupracující a nespolupracující chování? Vypracujte osobní SWOT analýzu: mé komunikační dovednosti: silné a slabé stránky, hrozby a příležitosti Vypracujte jednoduchý osobní komunikační audit - vaše analýza komunikace včerejšího dne (komunikace s kým, jak, účel a výsledky) 27

28 Bibliografie 5 Bibliografie CANGELOSI, J. S. Strategie řízení třídy. Praha: Portál, 2003 De VITO, J. A. Základy mezilidské komunikace. Praha: Grada, EGER, E. a kol.: Komunikace školy s veřejností. Plzeň, Západočeská univerzita, 2001 HELUS, Z.: Sociální psychologie pro pedagogy. Praha: Grada 2007 (část IV, kap. 3) JAKUBÍKOVÁ, D.: Kultura školy. Liberec, technická univerzita 2001 JIRÁK, J.; KOPPLOVÁ, B.: Média a společnost. Praha: Portál 2003 KELLER, J.: Úvod do sociologie. Praha: Sociologické nakladatelství MIKULÁŠTÍK, M. Komunikační dovednosti v praxi. Praha: Grada, 2003 SVĚTLÍK, Marketing školy. 1. vyd. Zlín: EKKA, 1996 ŠEĎOVÁ, K.; ŠVAŘÍČEK, R.; ŠALAMOUNOVÁ, Z.: Komunikace ve školní třídě. Praha: Portál 2012 ŠVARCOVÁ: I.: Základy pedagogiky. Praha: VŠCHT 2005 VYBÍRAL, Z.: Psychologie lidské komunikace. Praha: Portál