Úvod do studia literatury

Transkript

1 Úvod do studia literatury Literatura pochází ze slova litera (písmeno), je to písemnictví - soubor všech slovesných projevů a ústní lidové slovesnosti. Rozdělení literatury: 1. Literatura věcná - patří do ní vše co nepatří do beletrie - literatura odborná, administrativní, publicistická, zaměřená na poznání, na sdělení informací 2. Literatura krásná - beletrie - náleží zde lyrika, epika a drama 3. Ústní lidová slovesnost (folklór) - pohádky, říkanky, pověsti Přechodové útvary mezi literaturou krásnou a věcnou: 1. Literatura faktu - odborná záležitost podaná s vypravěčským umem - popisuje skutečnou událost s beletristickými prvky - např. Vojtěch Zamarovský, Stanislav Motl 2. Esej - vybroušenou formou psaná stať - jejím tvůrcem je F. X. Šalda 3. Memoáry - paměti, např. Caesar Funkce literatury: didaktická, informativní, zábavná, estetická, formativní, vzdělávací, výchovná, společenská... Literární věda: Teorie literatury - nejstarší součást literární vědy - její počátky jsou již ve starověku, jejím tvůrcem a průkopníkem byl Aristoteles. Dalším tvůrcem byl Horatius - jeho spis Ad Pisones, a Cicero. Obsahem literární teorie je jak sestavit (koncipovat) básnický či prozaický text. Později (v době klasicistní) byl významným teoretikem Nicolas Boileau. Z českých teoretiků např. Jan Blahoslav, Bohuslav Balbín, Josef Jungmann. Literární historie - zabývá se vývojem literatury, osobnostmi... Literární kritika - zhodnocení, analýza nějakého díla - průkopníkem byl Karel Havlíček Borovský, dále např. Šalda Literární proud - spojuje určitý okruh autorů, nevědomky (např. se do skupiny zařadí až po jejich smrti...) Literární směr - součástí literárního směru jsou autoři vědomě, mají nějaký cíl, myšlenku, hlásí se k němu... Literární skupina - vytváří se uvnitř literárního směru, je většinou sdružena kolem nějakého časopisu, nebo hovoříme o literární škole - vytváří se kolem nějaké osobnosti, jejíž myšlenky autoři následují. Složky literárního díla: jazyková tematická - obsah díla kompoziční

2 Literární druhy Zabývá se jimi genologie. Lyrika z řeckého lyrikós - lyrový, nebo lyrika melé - lyrou doprovázené verše znaky lyriky: nedějovost, atempoárnost (nečasovost) - báseň je vytržena z časoprostoru jednotlivé motivy jsou spojovány autorem, který tak vypovídá svůj vztah ke světu, k životu atd. výrazovou formou lyriky je verš hraniční je lyrická próza (básnická próza) - je to próza s přemírou básnických,lyrických prvků, přičemž osnova je epická. Např. Fráňa Šrámek - Stříbrný vítr, nebo Vladislav Vančura typy lyriky: přírodní milostná/intimní reflexivní - odráží vnitřní pocity sociální politická lyrické žánry: zdrojem lyrické poezie byla píseň 1. óda (chvalozpěv): hymnus - patetická báseň, opěvující božstva, bájné hrdiny... dithyramb - rituální charakter, souvisí s dionýsiemi paján - také rituální charakter, souvisí s Appolónem 2. elegie (žalozpěv) - autoři: Ovidius, Petrarca, Borovský 3. žalm - slavnostní píseň, souvisí se starým zákonem. Má slavnostní, obřadní náladu. Je pro něj typický druh verše - verse - biblický verš 4. jeremiáda - žalozpěvná skladba, nářek nad neštěstím. Souvisí s biblickým prorokem Jeremiášem 5. lamentace - pláč, nářek. V době baroka český autor Kocmánek 6. plankty - obřadní písně, církevní či světské 7. křesťanské hymny - až prosebný nádech, litanie 8. graduál - sborník mešních zpěvů 9. kancionál - sborník náboženských textů, k osobní potřebě 10. idyla - pastýřská píseň - řecky arkardická poezie, římsky eteloga

3 lyrické žánry malého rozsahu: Epika 1. epigram - kratší, veršovaná, satyrická báseň. Stručnou formou reaguje na nějakou myšlenku. 2. gnóma - obecně platné moudro, průpověď. 3. přísloví - vychází z nějaké zkušinosti 4. pořekadlo - staví na smyslovém postřehu 5. pranostika - nějaké zemědělské zkušenosti, počasí aforismus - příslovi vzdělanců - stručná, vtipná myšlenka, založená na srovnání rozporů 7. maxima - něco jako aforismus, ale bez vtipného nádechu, také krátký charakter 8. rčení nějaká obecná pravda, která vyplývá z dlouhodobých zkušeností Z řec. epikos - dějový, výpravný. Jejím znakem je tedy dějovost, monologičnost. Epické dílo má 3 části: syžet - konstruuje děj, postavy, čas fabule - samotný příběh vypravěč Velká epika: Epos - nejstarší, sahá až do starověku. Vypravěč stojí mimo děj, snaží se zachovávat objektivitu. Je v něm zpracována nějaká významná událost, do jeho děje zasahují bohové. Výrazovým prostředkem je verš. Např. epos o Homérovi, Gilgameš... ve středověku hrdinský rytířský epos - např. Píseň o Rolandovi milostný rytířský epos - Tristan a Isolda zvířecí (kuře na paprice...) Román - je pro něj typická složitost syžetu - více dějových linií. Román-řeka - takto se nazývají romány zpracovávající delší časový úsek. Druhy románů: Bukolický román - má své kořeny v antice Epistolární román - román v dopisech. Autor - J.W.Goethe Satyrický - např. Švejk Sentimentální - např. Manon Lescaut Filosofický - Autor - Voltaire Psychologický - rozebírá duševní stav hrdiny..autor - Dostojevskij

4 Drobná epika: Anekdota - komická pointa, stručná. Facetie - středověké soubory anekdot Exemplum - krátké příběhy z vlastní zkušenosti - mají poučit, používali kazatelé Bajka - má tradici od antiky (Ezop) - vlastnosti lidí se přenáší na zvířata, rostliny. Autoři - Krylov, La Fountaine, Pohádky - fantastický základ, využívá zázračné činy, motivy. Pověst - váže se k určitému místu, osobě. Má pravdivé jádro. Legenda - z latinského legere - čísti - byly předčítány v kostelích, zpracovávají životy světců Apokryf - biblické jádro, není katolický. Je to příběh, který si neklade nárok na věrohodnost. Rozličná tématika Střední epika: Novela - má původ v italštině. Je to realistický příběh, poutavý, s výrazným zakončením. Kratší rozsah než román. Původ v renesanci, spojena s měšťanskou kulturou. Používá hovorový jazyk. Rámcová novela - původ v renesanci, G. Boccaccio - jeden příběh tvoří rámec Romaneto - specificky české, jeho tvůrcem je Jakub Arbes. Narozdíl od novely má vždy nějakou záhadu, která ne na konci vysvětlena. Povídka - jednodušší fabule - blíží se novele. Podtypy: arabeska - krátká povídka s nečekanou pointou - Jan Neruda, Svatopluk Čech črta - není jasný děj, pozornost více věnována krajině, místu, více se blíží reportáži. Autorka např. Božena Němcová groteska - spojuje reálné a fantastní prvky humoreska - prozaicky rozvinutá anekdota. Autoři - Neruda, Hašek Lyricko-epické žánry Charakteristika - děj s lyrickými prvky. Balada - pochmurný děj, nadpřirozené bytosti, tragický konec - např. Erben sociální balada - nositelem tragična jsou špatné sociální podmínky. Jiří Wolker, Petr Bezruč Romance - báseň veselé, smavé nálady. Např. Neruda Drama Z dórského draó - činit, konat. Je to umělecké dílo k scénickému provedení, postavené na dialozích a monolozích. Jeho základy stanovil Aristoteles ve svém díle Poetika, kde stanovil jednotu místa, času a děje.

5 Kompozice: 1. Expozice - úvod 2. Kolize - zápletka 3. Krize - vrchol 4. Peripetie - zvrat 5. Katastrofa, nebo happyend či rezignace 6. Prolog, epilog Druhy dramatu: drama veršované biblické - např. Oskar Wilde - Salome absurdní - např. V. Havel, S. Beckett epické - např. Bertol Brecht Dramatické žánry: tragédie - vznešenost tématu i postav, vysoký styl komedie činohra - spojuje tragické a komické prvky Obrazná pojmenování Tvoří je dva typy jazykových prostředků - tropy a figury. Tropy - zabývá se jimi tropika, jsou založeny na přenášení významu slov: 1. Metafora - pracuje na základě podobnosti pojmenovávaných jevů. Typy metafory: personifikace - zosobnění - přenášení vlastnosti lidí na neživé věci animizace - vlastnosti zvířat přenášeny na neživé věci synestézie - záměna počitku různých smyslů - např. Oči by jedly. Nebo: A v zaníceném patře jeho úst hoří vzlyk katachréze - užití slova v nenáležitém významu zvuková metafora (zvukomalba), onomatopoia - přirovnání - např. Listí, jež jako sukně vítr zdvih epiteton - básnický přívlastek: konstans - je vyjádřena nějaká stálá vlastnost, např. žluté slunce ornans - ozdobný, např. opilé slunce oxymorón - nesmyslný protiklad - Zbortělé harfy tón, strhané struny zvuk

6 2. Metonymie - pracuje na základě souvislosti dvou jevů: synekdocha - využívá kvantitativní souvislosti - záměna části za celek - např. Jsou duše drsné, jež samy šly žitím. - dušemi jsou myšleni lidé hyperbola - nadsázka litotes - zjemnění - použití dvou záporů - např. Nejsem s vámi nespokojen eufemismus - zjemnění - např. Plamínek jeho života zhasl. perifráze - vyjádření opisem - např. Až bude růst nade mnou tráva 3. Ironie - pracuje na základě kontrastu, vystupňovaná ironie je sarkasmus. Figury Rozlišujeme několik poddruhů: 1. Figury vzniklé hromaděním - hlásek, slov aliterace - opakování hlásek na začátku po sobě jdoucích slov - např. Hoří horní heršpická hospoda Hrbatý hrozen onomatopoia - opakování hlásek anafora - opakování slov na počátku veršů epifora - opakování slov na konci veršů epanastrofa - opakování slov na konci jednoho verše a na počátku druhého epizeuxis - opakování dvou po sobě jdoucích slov 2. Figury vznikající hromaděním významů pleonasmus - vyjádření skutečnosti, která je z kontextu zřejmá tautologie - pojmenování něčeho dvěma stejnými výrazy 3. Syntaktické figury - týkají se stavby věty: polosyndeton - nadměrné užití spojek asyndeton - vynechání spojek - zvýšení spádu elipsa - vynechání určité části výpovědi apoziopeze - nedokončená výpověď 4. Figury řečnické - cílem je oživit kontakt mezi publikem a řečníkem otázka odpověď - řečnická - odpověď se liší od očekávané oslovení - apostrofa

7 Základy versologie Je to teorie verše. Verš je jednotka básnického rytmu, tvořící zvukový celek, která podléhá gramatické a metrické normě. Verš je obvykle celistvý, ale pokud přesahuje z jednoho verše do druhého, je to tzv. přesah: Je chladný. Studil by tě. Tak jako srdce mé. - Dvě velké slzy skrytě v zrak tryskají. Půjdeme? Rytmus verše Podstatou básnického rytmu je systematické opakování - metrum. Prózodické systémy češtiny 1. Sylabotonický verš je pro češtinu nejtypičtější a nejvhodnější. Je založen na počtu přízvučných a nepřízvučných slabik uvnitř verše. Přízvučná slabika - těžká doba, nepřízvučná - lehká doba. dělí se na tři druhy: 2. Tonický verš trochej - lichá slabika je vždy přízvučná, těžká doba, sudá je vždy nepřízvučná, lehká. Je to sestupný verš. daktyl - první a čtvrtá slabika těžká přízvučná. Stopa - tvoří ji dvojice přízvučné a nepřízvučné slabiky. jamb - je to opak trocheje - začíná nepřízvučnou, sudá je přízvučná. Píše v něm Mácha. je založen na počtu přízvučných slabik ve verši. Pro češtinu je velice obtížný - hovoříme o volném verši. 3. Sylabický verš založen na shodném počtu slabik. Není typický pro češtinu, spíše Francouzština či polština. 4. Časoměrný verš založen na délce slabik a jejich střídání. Není pro češtinu obvyklý, psal v něm Kolár

8 Rým Je to zvuková shoda hlásek na konci veršů: střídavý - a b a b sdružený - a a b b obkročný - a b b a postupný - a b c a b c přerývaný - a b c b d e f e Některé tradiční druhy veršů: 1. Alexandrín: Francouzský, A. Březina, 12-ti slabičný 2. Blankvers: Nerýmovaný, 10-ti slabičný, Francouzský - vzestupný (jambický) - Shakespeare 3. Dekasylab: 10-ti slabičný, jihoslovanská lidová epika 4. Oktosylab: 8-mi slabičný, středověká latinská literatura a také španělská literatura 5. Hexametr: Nerýmovaný, časoměrný, slavnostní 6. Daktylský pentametr: Elegické distichon - ve spojení s hexametrem, Slávy dcera - předzpěv - J. Kolár