Psychologie handicapu Sluchový handicap Sluchově handicapovaní nehomogenní skupina variabilita dána především různou strukturou a hloubkou sluchové vady a dobou, kdy k postižení došlo dopad sluchového postižení na osobnost jedince může být v závislosti na druhu a stupni postižení velmi závažný projevuje se především v oblasti Vnímání, Paměti, Pozornosti, Řeči, Chování celkovou úroveň rozvoje osobnosti určují sociokulturní podmínky, v nichž probíhala včasná i následná surdopedická intervence. Osobnost sluchově handicapovaného Existují některé shodné a nebo podobné příznaky sluchově postižených lidí, přitom je třeba si uvědomit, že každý sluchově postižený člověk prožívá svůj sluchový handicap odlišným způsobem. Psychická oblast Zdravotní postižení představuje v psychické oblasti primárně omezení v oblasti předpokladů k rozvoji normálních funkcí. Riziko, že v důsledku postižení vznikne i psychická odchylka, souvisí především s typem a závažností defektu. U nedoslýchavého je tedy riziko vzniku psychické odchylky nižší než u neslyšícího Sluchově postižené nemůžeme zařadit do jedné skupiny, Sekundárně mohou psychickou oblast ovlivnit vlastnosti osobnosti postiženého i různé faktory vnějšího prostředí. Některé osobnostní nápadnosti mohou být podmíněné postižením, jiné na něm vůbec nemusí záviset. Psychické zvláštnosti jsou vždy individuálně variabilní Velký vliv na vývoj osobnosti postiženého má také prostředí, ve kterém vyrůstá a pohybuje se Tam získává podněty pro rozvoj Sluchově postižený jedinec je individuum a je jedinečný Sluchové postižení však, stejně tak jako jakýkoliv jiný defekt, nepostihuje jen určitý orgánový defekt, ale ovlivňuje celou osobnost postiženého a vytváří specifickou sociální situaci (Vágnerová, 2004) Specifičnost sociální situace neslyšících Několik typických znaků Primárním defektem u nich je ztráta sluchu a ta vede k tzv. podnětové deprivaci, neboť dochází k omezení či chybění zvukových podnětů Nejzávažnějším sekundárním handicapem je komunikační bariéra V kontaktu se slyšícími je největší zátěží neschopnost snadného porozumění řeči Vzájemnou interakci narušuje nápadnost, resp. nepřesnost aktivního řečového projevu sluchově postižených. Vzhledem k obtížnosti vzájemné interakce se sluchově postižení mohou cítit nejistí, bezmocní a méněcenní. Zlostné a výbušné reakce, které se někdy objevují, vyplývají ze stresu navozeného obtížností v porozumění. Lidé s vrozeným sluchovým postižením mají obtíže v sebeovládání, řídí se i v dospělém věku především svými emočními prožitky Jejich aktuální citové ladění je snadné poznat z jejich chování, projeví s v jejich mimice i pantomimice.
Rozvoj osobnosti sluchově handicapovaných u sluchově postižených neprobíhá v plném rozsahu proces zvnitřňování komplexu norem v podobě verbálně sdělených požadavků, příkazů a hodnocení jejich plnění Běžně se díky nim rozvíjí schopnost sebeovládání nedochází u nich k dostatečné fixaci všech běžných forem chování projeví se to chyběním pocitů studu nebo viny, které jsou běžnou reakcí na nějaký přestupek. často si ani neuvědomují zodpovědnost za své jednání chování těžce sluchově postižených můžeme nazvat jako infantilní, neboť je závislé především na vlastních pocitech a potřebách nebo na vnějším zásahu X běžná seberegulace projevují se u nich sklony reagovat impulzivně a zkratkovitě a málokdy zvažují správnost či nesprávnost svého rozhodnutí ztráta zvukového pozadí chybí zvuková kontrola narušení pocitu osobní bezpečnosti, sebejistoty narušení sociálních kontaktů s intaktní společností společenská izolace, psychická zátěž odlišnější orientace v hodnotách, dítě může vnímat svět zjednodušeně a deform. nevyrovnanost, labilita, citová oploštělost, neadekvátní reakce, vztek, agresivita impulzivní chování nedostatek sebeúcty nedostatek empatie neschopnost popsat momentální psychický stav, vysvětlit pocity obtíže v morálním vývoji zjednodušené až černobílé chápání povahových rysů a vlastností lidí obtíže v koncepci interpersonálních vztahů při rozvoji řeči nedostatečná sluchová kontrola, nižší úroveň řeči, méně srozumitelná myšlení statické, nepohotové, založené na konkrétních pojmech pojetí sebe sama cítí se méněcenní, když nerozumí, nebo jim není porozuměno, stáhnou se, mohou se snadno vzdávat výkonnost opožděné reakce neotáčí se za zvuky nesamostatnost závislost na rodičích, tlumočníkovi, slabá vůle, nerozhodnost, snadná ovlivnitelnost trvale jsou vystaveny podnětové deprivaci častěji u nich dochází k citové deprivaci vztah rodič - dítě je podroben větší zátěži prožívají častěji a opakovaně zklamání, protože nejsou schopny plnit požadavky svých učitelů a vychovatelů jsou obvykle ve stresu, pokud musejí odezírat a komunikovat slovně Psychologie handicapu, Mentální retardace, PAS Organické duševní poruchy včetně symptomatických skupina duševních poruch seskupených na podkladě společné prokazatelné etiologie u mozkového onemocnění poranění mozku nebo jiného poškození vedoucího k mozk. dysfunkci tato dysfunkce může být primární jako je tomu u nemocí poranění nebo poškození které postihují mozek přímo a selektivně;
nebo sekundární kdy je mozek postižen pouze jako jeden z mnoha orgánů nebo tělesných systémů u systémových chorob nebo onemocnění Demence je syndrom způsobený chorobou mozku obvykle chronické nebo progresivní povahy dochází k porušení mnoha vyšších nervových kortikálních funkcí k nimž patří paměť myšlení orientace chápání počítání schopnost učení jazyk a úsudek. vědomí není zastřeno obvykle je přidruženo porušené chápání a příležitostně mu předchází i zhoršení emoční kontroly sociálního chování nebo motivace. Demence u Alzheimerovy nemoci je primárním degenerativním onemocněním mozku neznámé etiologie s charakteristickými neuropatologickými a neurochemickýmí vlastnostmi začíná obvykle nenápadně a pomalu ale trvale progreduje během období několika let s časným X s pozdním začátkem Vaskulární demence následek mozkových infarktů způsobených cévní chorobou včetně hypertenzní cerebrovaskulární choroby infarkty jsou většinou malé ale jejich vliv se kumuluje výskyt je obyčejně v pozdním věku. Mentální retardace stav zastaveného nebo neúplného duševního vývoje porušení dovedností projevující se během vývojového období postihujícím všechny složky inteligence to je poznávací řečové motorické a sociální stupeň mentální retardace se obvykle měří standardizovanými IQ testy intelektuální schopnosti a sociální přizpůsobivost se mohou měnit v průběhu času a i snížené hodnoty se mohou zlepšovat cvičením Lehká mentální retardace IQ se pohybuje přibližně mezi 50 až 69 (u dospělých odpovídá mentálnímu věku 9-12 let) Stav vede k obtížím při školní výuce. Mnoho dospělých je ale schopno prácea úspěšně udržují sociální vztahy a přispívají k životu společnosti. Střední mentální retardace IQ dosahuje hodnot 35 až 49 (u dospělých odpovídá mentálnímu věku 6-9 let) Zřetelné vývojové opoždění v dětství mnozí se dokáží vyvinout k určité hranici nezávislosti a soběstačnosti dosáhnou komunikace a školních dovedností. Dospělí budou potřebovat různý stupeň podpory k práci a činnosti ve společnosti. Těžká mentální retardace IQ se pohybuje v pásmu 20 až 34 (u dospělých odpovídá mentálnímu věku 3 až 6 let) Stav vyžaduje trvalou potřebu podpory. Hluboká mentální retardace IQ dosahuje nejvýše 20 (což odpovídá u dospělých mentálnímu věku pod 3 roky). Nesamostatnost a potřebu pomoci při pohybu komunikaci a hygieně
Psychologické zvláštnosti jedinců s mentálním postižením zpomalená chápavost konkrétních úsudků snížená schopnost nebo úplná neschopnost vyvozování logických vztahů snížená mechanická paměť těkavost pozornosti nedostatečná slovní zásoba neobratnost ve vyjadřování poruchy pohybové koordinace impulzivita, hyperaktivita, nebo naopak celkové zpomalení chování vyskytují se nedostatky ve vývoji já a v osobní identifikaci opožděný psychosexuální vývoj, zvýšená potřeba bezpečí, poruchy v interpersonálních vztazích, komunikaci, snížená přizpůsobivost. Vhodně vedená komunikace je základním předpokladem, jak si získat klientovu důvěru nutnou ke spolupráci a jak ho přimět ke spoluúčasti na léčbě. Zásady komunikace s osobami s mentálním postižením I K mentálně postižené osobě přistupujeme stejně jako k jinému klientovi. Mentálně postižený jedinec zasluhuje stejnou úctu a respekt jako jiní. Zachováváme pravidla společenského chování. Chováme se profesionálně, partnersky a s nedirektivním přístupem. Základní prvky při komunikaci: úsměv, gesta pozornosti. Nezbytná je trpělivost, tolerance. Postižený jedinec zpracovává informace jiným způsobem než my. Pro nezbytnou dohodu je důležitá naše profesionalita, nikoli časový nátlak. Ke klientovi přistupujeme bez předsudků a štítivosti. V komunikaci reagujeme na specifické potřeby klienta. Oslovujeme přímo klienta, doprovod žádáme jen o doplnění informace. Zásady komunikace s osobami s mentálním postižením II Odhadneme úroveň porozumění a komunikačních dovedností klienta. Naše sdělení přizpůsobíme mentální úrovni klienta. Všímáme se neverbálních projevů. Používáme krátké, jasné věty, názorné vysvětlení, příklady. Tempo řeči je pomalé. Opakujme své otázky a instrukce tolikrát, kolikrát je to zapotřebí. Vždy si ověříme, zda klient porozuměl našemu sdělení. Pokud je to možné, ptejme se na jeho názor. Klienta motivujeme ke spolupráci/komunikaci. Poruchy autistického spektra Patří mezi nejzávažnější poruchy dětského mentálního vývoje Vývoj dítěte s PAS je od útlého věku odlišný Jde o pervazivní vývojovou poruchu (pervazivní = vše pronikající a vyjadřuje fakt, že vývoj dítěte je narušen do hloubky v mnoha směrech) do této kategorie spadají těžké vývojové poruchy, které mají svůj počátek v raném dětství a jsou charakterizovány kvantitativní poruchou sociální interakce, komunikace a sklonem k stereotypnímu a ritualistickému chování. Projeví vždy již v prvních letech života, typické věkové rozmezí záleží na konkrétním typu poruchy. Ke stanovení diagnózy je zapotřebí několik symptomů v jednotlivých oblastech triády. Diagnózu tedy stanovujeme na základě chování dítěte. I přes nespočetné množství výzkumů obhajujících různé teorie a hypotézy, nebyla etiologie PAS jednoznačně prokázána.
Možné příčiny: uplatňuje se vliv prostředí, výživy, prodělané nemoci, vliv metabolické choroby a vrozených vloh. Příčina bude s největší pravděpodobností multifaktoriální; neléčitelné. Zásady komunikace s osobami s poruchou autistického spektra I Unisenzoriální přístup: Klientovi je třeba předkládat podněty působící unisenzoriálně (jeden smyslový kanál). Multisenzoriálnost vyvolává obtíže v percepci, orientaci, přetíženost a vede ke ztrátě zájmu a pozornosti. Odměna, pozitivní posílení: Na jakýkoli pokus a snahu o komunikaci (verbální i nonverbální) okamžitě reagujme. Preferujme odměny verbální, činnostní (pochvala, vykonání oblíbené činnosti, oblíbená hračka) před odměnami v podobě oblíbených jídel (především před sladkostmi). Silné stránky klienta: Důkladným a dlouhodobým pozorováním zjistíme silné stránky klienta. Jejich užití se stává velmi dobrým prostředkem navázání kontaktu, získání spolupráce a motivací k další, námi požadované aktivitě. Postupujeme pomalu od jednodušších, konkrétních úkolů, ke složitějším. Práce s barvou a intenzitou hlasu: Zájem a pozornost můžeme získat změnou barvy hlasu a kolísáním intenzity. Vždy ale musíme dát pozor u klientů s hyperakuzí, kterým intenzivní auditivní podnět může vyvolat bolestivý vjem. V daném případě upřednostňujeme tišší, klidný hlas. Komunikace pomocí předmětů: Přibližujemeli konkrétní předměty k našim ústům, dochází obvykle k navázání zrakového kontaktu, k zaměření pozornosti. Opakování gest, pohybů klienta (zrcadlení): Zrcadlíme-li projevy klienta, získáme většinou jeho pozornost a navážeme kontakt. Respekt individuálního tempa klienta, stanovení krátkodobých cílů: Snažme se vytvářet klidné, příjemné prostředí bez faktorů stresu, úzkosti a námi přehnaných požadavků. Stálé komentování situace a popis aktivity: Tímto přístupem redukujeme strach a úzkost. Mluvme jasně, srozumitelně a užívejme kratší větná spojení: Buďme v komunikaci velmi konkrétní a neužívejme příliš abstraktní termíny, které kvůli inflexibilnímu kognitivnímu stylu vyvolávají zmatenost a nejistotu. Vyhýbejme se tedy užívání ironie, sarkasmů, frázím a větám s dvojím významem. Užívejme důraz na klíčová slova. Pokud klient nerozumí, rozdrobme pokyny (věty) na jednotlivé kroky. Držme se stálých označení předmětů a situací. Poskytněme dostatek času na verbální či neverbální reakci: Odpověď či reakce na naši výzvu často následuje až s určitou časovou latencí, proto je třeba nabídnout klientovi dostatečný čas. Vizualizace: Velkým přínosem v porozumění je vizualizace (znázornění pomocí obrázků, fotografií). Užití vizualizace je pro osoby s PAS bližší než verbální projev. Vizualizace je lépe pochopitelná, poskytuje stálost, jistotu a předvídatelnost na rozdíl od slov a vět. Vypracováno dle: LEONHARDT, A. Úvod do pedagogiky sluchovo postihnutých. Bratislava: Sapientia, 2001. POTMĚŠIL, M. Úvodní stati k výchově a vzdělávání sluchově postižených. Praha: Fortuna, 1999. VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál, 2004. VYMLÁTILOVÁ, E. Sluchově postižené dítě. In ŘÍČAN, P., KREJČÍŘOVÁ, D. Dětská klinická psychologie. Praha: Grada Publishing, 1997.