sbírka pednášek a rozprav. (VÝBOR LIDOVÝCH PEDNÁŠEK! ESKÉ UNIVERSITY. Rediguje Prof. Dr. FRANT. DRTINA. " Série Ví. íslo 2. Dr. KAREl. KADLEC: Z ÚSTAVNÍHO VÝVOJE HABSBURSKÉHO MOCNÁSTVÍ. (KURS ŠESTIPEDNÁŠKOVÝ.) VYDAL KNIHKI PEC C. K. ESKÉ UNIVERSITY J. OTTO V PRAZE, kaklovo námstí 34. 1912.
Dr. KAREL KADLEC Z ÚSTAVNÍHO AÝVOJE HABSBURSKÉHO MOCNÁSTVÍ. VYDAI- KNIHKUPKC C. K. ( ESKli UNIVKRSITY J. OTTO v PRAZK, KARLOVO NÁM. 34. I912.
Všechna práva vbec, i právo pevladu vyhrazeno. liskem»unj:.«v Praze.
I. územn vzniklo nynjší mocnáství Rakousko- Uherské r. 1526. Pokusy o založení velké podunajské monarchie jsou však starší. Již Pemysl Otakar II. pojal myšlenku veliké eskonmecké íše, a skuten se mu podailo soustediti ve svých rukou na njaký as zem eské a rakouské. Plány takové zddili po nm Lucemburkové a zab^wali se jimi i Habsburkové. Mezi obma dynastiemi uzavena byla vzájemná ddická smlouva, podle níž ten rod, který pežije druhý, ml nabýti panství nad zemmi svého spolusmluvce. Vedle toho vznikla ve XIV. stol. ješt kombinace velké íše rakouskouherské, s níž však brzo sešlo, a také kombinace íše esko-uherské, která se na krátký as uskutenila. Zvolen byl král eský Zikmund, který pojal za cho dceru uherského krále Ludvíka I.. také za krále uherského. O založení velké monarchie Uhersko-Cesko-Rakouské usiloval v XV. stol s uherské strany král Matj Korvín. Podnty ke zízení velkého podunajského mocnáství vycházely tedy ze všech tí státu, z nichž pozdji vznikla nynjší monarchie Rakousko- Uherská, z Cech, Rakous i Uher. Nejvtší štstí pi Sbírka pednásek a rozprav VI. t.. 1
Cesko-Uherská, která ovšem mla krátké trvání, nebo po smrti Albrechtov udržela se po jisté takových plánech mla dynastie rakouská, Habsburkové. Již po smrti Zikmunda Lucemburského podailo se r. 1437 jeho zeti Albrechtovi rakouskému, že zvolen byl za krále eského i uherského, tak že vznikla triahstická monarchie Rakousko- pestávce jen za jeho syna Ladislava Pohrobka. Po smrti jeho ti spojené íše zase se rozešly. Habsburkm nic neprospla ddická smlouva lucenibursko-habsburská z r. 1364, a byla zrušena i formáln r. 1462. Pozbyvše koruny eské i uherské, Habsburkové chtli si pro budoucnost pojistiti nároky aspo na íši Uherskou. Maxmilián uzavel 8 uherským králem Matjem ddinou smlouvu rakousko-uherskou, jež obnovena po smrti Matjov, když koruna uherská na novo jim unikla Tehdy došlo k personální unii esko-uherské. eský král Vladislav byl totiž r. 1490 zvolen také za krále uherského. eho však Habsburkové nedosáhli cestou diplomatickou, píinesla jim sama náhoda. Ceskouherský rod Jagajlovc vymel r. 1526, když bezdtný král Ludvík padl v bitv s Turky u Moháe. O trn eský a uherský ucházel se tehdy švakr posledního Jagaj lovce, Ferdinand rakouský, muž knžny Anny, sestry Ludvíkovy. Ferdinand opíral se jak v Cechách tak v Uhrách o ddické nároky choti své Anny, a v Uhrách mimo to ješt o d- dické smlouvy rakousko-uherské. Nároky tyto nebyly sice uznány, pes to však podailo se Ferdinandovi dosíci volby za krále eského a uherského. R. 1526 byla tedy územn nynjší monarchie Rakousko- Uherská v celku hotova. Pozdjší ú z e m-
ní zmny nebyly píliš veliké. Zemé Uherské, od r. 15^1 rozdlené mezi Habsburky, sedmihradská knížata a Turky, byly od konce XVII. stol. opt sceleny, a panství nkdejších uherských král tedy v celém územním rozsahu obnoveno. Naproti tomu zmenšeno územ.í státu eského. R. 1635 ztraceny ob Lužice a r. i7/j2 vtšina Slezska. R. 1772 nov však získána byla pi prvém dlení Polska Hali, r. 1774/5 Bukovina, r. 1797 Dalmácie a benátská Istrie, jež sice zase ztraceny, ale pak znova získány; teprve poátkem XIX. stol. nabyto Solnohradska a konen r. 1878 Bosny a Hercegoviny. asem rozšíena byla monarchie o zem italské, Lombardii a Benátsko, ale ob ty zem zase byly ztraceny, podobn jako španlské Nizozemí (nynjší Belgie). Monarchie Habsburská, r. 1526 založená, nemla dlouho zvláštního názvu. íkalo se jen opisn státy nebo zem Habsburského rodu. Velmi dlouho mla povahu trialistickou. Skládala se ze tí samostatných, na sob nezávislých celk, ze zemí rakouských, naleževších k íši Rímskonmecké, ze státu eského a íše Uherské. Mezi státy spojenými v rukou jednoho panovníka, Ferdinanda Habsburského, nebylo žádného jiného úvazku než spolený král. Byla tu unie personální. Tato rakousko-esko-uherská unie. r. 1526 založená, byla jako každá personální unie spojením jen nahodilým, a mohla se každé chvíle rozpadnouti. Každá ze spojených tíí íší mla svoje vlastní státní zízení. Všude vyvinula se stedovká stavovská monarchie, totiž ona forma státního zízení, kde státní moc byla vykonávána ásten panovníkem a ásten privilegovanými tídami obyvatel-
štva, t. zv. stavy. Politicky plnoprávnými byli v tchto stavovských státech jen píslušníci n- kterého stavu. V echách na p. -byl to od husitských válek až do obnoveného zízení zemského z r. 1627 jen stav panský (vysoká aristokracie), stav rytíský a stav mstský. Na Morav a v jiných zemích nynjšího mocnáství Rakousko- Uherského a také v echách od r. 1627 ^y^i to však stavové tyii, totiž vedle tí stav již uvedených ješt preláti, stav duchovenský, k nmuž se poítali arci jen vyšší duchovní, arcibiskupové, biskupové a zástupci kapitol a klášter, nikoh tedy farái a kaplani. (Výjimen jen v Tyrolsku poítali se ke stavm také sedláci.) Národem v politickém slova smyslu byli v tomto starém stavovském stát jen' stavové, poetn jen malá ást veškerého obyvatelstva. A i mezi samými stavy byl rozdíl. Rozcznávalo se mezi t. zv. vyššími a nižšími stavy. K nižším poítal se stav mstský, k nmuž naleželá jen zemépanská msta, totiž ona msta, jež mla svým pímým pánem vladae, nikoli tedy msta poddanská, jež byla poddána pímo bud nkterému prelátovi nebo šlechtici a teprve nepímo panovníkovi. Tato msta poddanská nepožívala výhod stavovského zízení státního a stála úpln na roven sedlákm, kteí rovnž politickým stavem nebyli. Ve stavovské zemské organisaci hrála úlohu královská svobodná msta jen jakožto celky, nikoli jejich píslušníci, mšané. Stavovská práva náležela tedy jen mstským obcím, nikoli jednotlivým mšanm. A ponvadž zempanských mst bývalo ve všech zemích jen nkolik, kdežto šlechtic bývalo velmi mní)ho, nižších až na tisíce, mizel na
snmích poet mst naproti hlasm šlechtic. asem bývala msta ješt více obmezována. V nkterých zemích a dobách náležel všem mstm na snme jen jediný hlas. Stavovská ústava byla následkem toho ústavou skoro výhradn šlechtickou. Dosplo se ve starém stavovském stát k té zvláštní nespravedlnosti, že nejvtší moci a nejvtších práv i výhod požívala šlechta, ona tída obyvatelstva, jež se nejvíce vymykala státním daním a bemenm, kdežto lid vesnický, na njž nejvtší bemena bvla uvalována, ze stavovské organisace a stavovských práv úplné byl vylouen a politické moci úpln byl zbaven. Jak již eeno, státní moc byla vykonávána ve všech tech státech, z nichž r. 1526 povstala monarchie, ásten panovníkem a ásten stavy anebo lépe eeno šlechtou. Bželo tu o ti s t a t y d u a 1 i s t i c k é, monarchicko-stavovské. Mezi panovníkem a,, národem" nebylo oné organické jednoty, jak jest tomu ve stát moderním. Nebylo tu jediné nedílné státní moci, která by se byla proievovala jen v rozliných orgánech. Jen panovník se stavy dohromady pedstavovali plnost státní moci, a vlada byl tedy stavy ob mezen. Tak jako neznal starý stát monarchicko-íítavovský jednotné státní moci, neznal.mi pesného rozdlení jednotlivých funkcí státní moci. Stavm náležela zrovna tak jako panovníkovi moc zákonodárná, soudní a správní. Bývaly tedy ve státech stavovských vlastn dvoje zákony, dvoje soudv a dvoje správní úady, a pokud tomu tak nebylo, mívaly soudy a úady dvojí povahu, pólo zcmpanskou.1 pólo stavovskou.
Vadou všech ústav stavovských bylo, že v samé jejich podstat tkvla vratkost a kolísa- V o s t. Oba držitelé státní moci, panovník i stavové, snažili se moc svou co nejvíce povznésti, a to se mohlo díti jen na újmu druhého. Oba initelé pracovali k tomu, aby se zbavili mocného konkurenta, panovník chtl vládnouti bez stav, stavové bez panovníka. Mezi vladaem a stavy vznikají tedy ústavní zápasy, jež dosahují nkdy dosti veliké ostrosti a koní se velmi asto násilnými pevraty. Silní panovníci ruší stavovská privilegia a pi vlád stavy odstrkují anebo, jak se íká, vládnou absolutn, mocní stavové zase diktují nastupujícímu panovníkovi podmínky, za kterých mže vykonávati vládu spíše jen jako president stavovské (šlechtické) republiky než skutený panovník. Vhodnou píležitostí pro rozmach moci stavovské bývají zmny trn u, zvlášt když nastoupiti má nezletilý ddic trnu, anebo když vymírá dynastie vbec. Tu stavové usilují zavésti monarchii s panovníkem voleným, která jim jest mnohem píznivjší než monarchie ddiná. Nemá už vzniknouti nová dynastie, jejíž lenové by mli na trn právo, nýbrž stavové chtjí obsazovati trn podle své libosti volbou. Volbou se projevuje, že národ (šlechta) mže povolati na trn koho chce, a za jakých podmínek chce. Pi volb vystupuje svobodný národ jako samojediný držitel nejvyšší moci státní, a pokud trn od nho nikomu není zadán, za mezivládí, jest tu vlastn republi^ca, za jejíhož trvání monarchická wma státní úpln byla ohrožena. Proto volení monarchové ufilovali všude o to, aby trn stal se ddiným
aneb aspo aby syn jejich ješt za života otcova byl uznán od národa nástupcem trnu. Ale i kde stavové k tomu svolili, pokládali i syna panovníkova za pan >vníka voleného a pedkládali mu podmínky, jež byly nabídkou smlouvy. Vláda byla píštímu panovníkovi odevzdávána, jen když se zavázal, že bude zachovávati stará a po pípad i nová privilegia stavovská, a zejména že bude vládnouti spolen se stavy, zastoupenými dílem na snmích, dílem v nejvyšších úadech státních. Tyto své závazky utvrzovali králové eský i uherský nejen korunovací písahou, nýbrž i písemn (v Cechách t. zv. korunovacím reversem, v Uhrách inauguraní listinou). O korunování nemohlo ovšem býti ei v zemích rakouských, tetí složce mocnáství. Panovník tamní nebyl králem, nýbrž ml od r. I/153, kdy rakouská privilegia podvržená Rudolfem IV. od cis. Fridricha III. byla potvrzena, titul arciknížete. Pomr jeho ke stavm byl ponkud jiný než ve stát eském a Uherském. Tvoily zem rakouské souást íše Rímskonmecké, a státoprávní pomry rakouské byly tedy podobné státoprávním pomrm zemí nmeckých vbec. Jak moc zempanská, tak i moc stav vyvinula se tam pozdji než ve stát eském a Uherském. Moc panovnická vznikla v zemích rakouských z moci bývalých úedník íšských, když úady a spojená s nimi území staly se ddinými, a když bývalí úedníci nabyli i t. zv. práv regálních. Soubžn s mocí zempanskou poala se sice vyvinovati i moc stav, ale u stav vývoj ten pece pokulhával. Udržovalo se dosti dlouho vdomí nízkého pvodu rakouské aristokracie.
Kdežto šlechta eská i uherská vznikly vtšinou z vynikajících svobodných rod, rekrutovala se šlechta rakouská hlavn z ministeriál, z oí^ob vlastn nesvobodných, které byly zpsobilé konati vojenskou a dvorskou službu. Tato rakouská aristokracie nemohla eliti moci zempanské už proto, že nemla valného vlivu na obsazování trnu. Trn byl v zemích rakouských ddiný, a sice na základ privilegii. Vedle privilegií upravováno bylo nastupování na trn t. zv. rodinnými ády (Hausgesetze). Stavové rakouští byli tedy ze vlivu na nastupování panovníkovo vyloueni, a nenaskytovala se jim možnost volbou o obsazení trnu rozhodovati a pi tom pedkládati panovníkovi volební podmínky. Následkem toho byli stavové rakouští na svém panovníkovi mnohem závislejší než stavové eští a uherští. Ani panovník rakouský sám neml tak velkou moc jako král eský a uherský. ' Zem rakouské jakožto souástka íše ímskonmecké podléhaly nejen moci svých zempán, nýbrž i moci císae a íše. Naproti tomu král eský a uherský byli na venek pravými suverény. Za to v pomrech vnitrostátních bývali siln obmezeni stavy. V tom se shodovala ústava eská s uherskou. Když r. 1526 nastoupil Ferdinand L na trn eský a uherský, byla moc královská v obou státech ve stejném úpadku. Za Jagajlovcu, vládnoucích v obou íších, vyvinula.se vláda šlechtická. Král byl jen stínem krále; vlastní vláda byla v rukou snmu, resp. snmovního výboru, král. rady. jež byla více radou /ínskou, stavovskou, anebo ješt lépe eeno,
13 spíše zemskou vládou než poradným sborem panovníkovým. Skoro tytéž stavovské osoby, které byly v král. rad, byly i leny nejvyššího zemského, v Uhrách král. soudu. Sbor soudní byl však poetnjší. Radové královští písahali jak v Cechách, tak v Uhrách, že budou nejen jednati ve prospchu krále, nýbrž i ve prospchu,, království", zem, t. j. stav, a již tím tedy uznávali svou odpovdnost vzhledem k snmu. Snm byl h 1 a v n í m o r g á- nem stavovské samosprávy, a to pedevším jako sbor zákonodárný, ale vedle toho i sbor vykonávající dležitá práva v oboru správy, financí a vojenství. V rukou jeho b3do jmenovit právo povolovati dan a vojsko, ímž ml mocnou zbra naproti králi, jemuž mohl jak da, tak i vojsko odpírati. Snahou Ferdinanda I. bylo obnoviti pokleslou moc králo-vskou, šlechtu pak udržovati v náležitých mezích. Ponvadž k dosažení cíle poteboval penz (a také vojska), hledl pedevším zlepšiti královské finance a vedle toho ovšem odstraoval znenáhla všeliké výstelky stavovské iistavy. V této snaze mnohem vtší pekážkou než ústava eská byla mu ústava uherská, která v n- kterých ohledech poskytovala stavm vtší práva. Neobyejn cennou ústavní záruku poskyto\alo stavm uherským t. zv. p ^' '^ ^' ^' ^^ ^' '^ *-' " ^ ^^ ^^ odporu (jus resistendi), zavedené i. 31. zlaté bully Ondeje II. z r. 1222. Spoívalo v tom, že národ, porušoval-li král jeho ústavní práva, mohl sáimouti ke zbrani a vynutiti si mocí plnní ústavy. Právo toto. jež nebylo vlastn niím jiným než právem z n(»u/,e, právem nutné sebeobrany, mohlo
14 snadno výboj ným stavm sloužiti za záminku k revoluním podnikm, namíeným proti slabším panovníkm. Z tohoto dvodu, a ponvadž právo to bylo souástkou stavovských výsad, jež králové pi svém nastupování na trn museli potvrzovati, radila opatrnost, aby králové neposkytovali stavm píležitost chápati se onoho nebezpeného prostedku, mohoucího zvrátiti veškeren rád v zemi. Dosti velkou záruku ústavní, kterou stavové eští rovnž nemli, byl v Uhrách úad p a 1 a t i n a. Byl to jakýsi druhý král. Byl v nm stlesnn souhrn všech práv, jež mli stavové naproti králi. Proto ml palatin za povinnost býti strážcem uherské ústavy, a kdykoli král se chtl dopustiti n- jakých pehmat naproti šlechtickému národu, stál tu proti nmu palatin jako živý hlas jeho svdomí. Ve sporech mezi králem a národem palatin hrál roli prostedníka, který vyrovnával kižující se zájmy obou stran. Palatin nebyl bhem asu jmenován jen králem, nýbrž dosazován od krále spolen se snmem a od r. 1608 dokonce volen snmem ze ty kandidát navržených králem. Tím byl nejlépe projeven stavovský ráz úadu palatinova odpovdnost snmu. Také trnní právo uherské bylo pro stavy a jeho výhodnjší než trnní právo eské. Poskytovalof jim mnohem vtší vliv na obsazování trnu než stavm eským, a bylo tedy rovnž mocnou zbraní v rukou uherských stav naproti dynastii. Píznivjší pro stavy bylo dále uherské s n m o v n i c t v í. Kdežto se v Cechách a na Morav vyvinuly jen jcdu}'- snmy, zemské, povstaly a udržely se v zemích uherských nz do zániku
15 Státu stavovského dvojí snmy: vedle snm zemských, pokud se týe íšských, ješt t. zv. komitátní kongregace, sjezdy komitátní ih stohné šlechty. I v Cechách pozorujeme sice zárodky tohoto dvojího snmovního zízení, ale naše sjezdy krajské z doby pedhabsburské nemly dlouhého trvání. Již Ferdinand I. poal je zakazovati, a tak inih i jeho nástupcové. Snmovnictví krajské se následkem toho u nás neujalo. Naproti tomu v Uhrách vyvinuly se podobné pomry jako v Polsku, kde tžisko politického života nebylo ve snmu valném, n3>brž v t. z v. s n m í- c í c h. Každý kraj uherský ml svj vlastní snmík, jehož se úastnili všichni tamní šlechtici. Jednalo se na nm obyejn tyikráte do roka o všech politických a hospodáských vcech komitátu, rozvrhovala se tam státní (vojenská) da, urovaly se náklady komitátní správy (na úednictvo, budovy, silnice, mosty atd.) a ukládala se t. zv. da domestikální, vydávala se tam v mezích zákon místní statuta, konaly se volby poslu ili ablegát na zemský snm, dávaly se jim instrukce, jak mají hlasovati, sestavovaly se tam stížnosti a požadavky stav, volilo se tam i úednictvo komitátní atd. Poslové komitátní byli hlavními osobami ve stavovské snmovn uherské. Skládal se uherský snm od r. 1608 ze dvou snmoven, horní ili magnátské a dolní ili stavovské. Ve snmovn dolní b3íy sice zastoupeny též kapitoly a kláštery, král. svob. msta a král. tabule soudní, ale hlavní slovo vedli tam ablcgáti komitátu, ví^lení z usedlé komitátní šlechty. Byl to jakýsi výkvt veškeré zemské šlechty, organisované podle komitátu. Šlechta každého jednot-
i6 livého komitátu tvoila zvláštní veej n o p r á v n í korporaci, ]ež záležitosti své vyizovala autonomn dílem doma na komitátním snmíku, dílem prostednictvím svých ablegát na ústedním zemském snmu, který byl jaksi kongresem obesílaným komitátními kongregacemi. Snmovním usnesením stalo se jen to, k emu svolila vtšina komitátu. Jejich poslové nemohli tedy hlasovati svobodn podle svého pesvdení, nýbrž museli se pesn íditi instrukcemi, jež obdrželi od svých snmík. Nevykonávali neobmezený mandát poslanecký jako nynjší poslanci, n^^brž byli v pravém slova smyslu jen,, posly", kteí mli vyizovati jen vh sbor je vysílajících. Kdyby se byli danou jim instrukcí neídili, mohli ze snmu b3^t odvoláni a místo nich posláni býti jiní. Z obavy, aby se to nestalo, držívali se tedy ablegáti velmi úzkostliv daných jim instrukcí, a kdykoli nová situace vyžadovala nových poukaz, zadávali své vysílatele v c^bšírných písemných zprávách za instrukci novou. Tím se sice snmovní jednání zdržovalo, a zanášely se do nho asto malicherné místní zájmy, celkovému prospchu škodlivé, avšak s druhé strany udržován byl v obyvatelstvu stálý styk se sborem zákonodárným a živý zájem pro vci veejné, a zákonodárné i politické otázky petásaly se na krajských sjezdech práv tak jako na snme. Následkem toho byly konntátní kongregace hlavním zákonodárnvtti a politickým initelem, který, kdykoli chtl, mohl innost ústedních zemských snm podlamovati anebo dokonce maiti. V rukou komitátních sjezd bvlo také provádní snmovních usnesení. Djiny podávají asté do-
17 klady toho, že jednotlivé komitáty se zpovaly provésti to, na em se snm ádn byl usnesl. Nemenší význam mly komitáty jakožto samosprávné obvody, nepodléhající vlivu panovníka a jeho ústedních orgán. Již r. 1545 (zák. I. 33.) bylo ustanoveno, aby vrchní županové a podžupanové neprovádli takových naízení krále a místodržícího, která se píí zemským zákonm. Odvolávajíce se stále na tento zákonný lánek, komitáty vzdorovaly všem absolutistickým pokusm XVII. XIX. stol. V bojích o ústavu dobyly si nemenších zásluh než uherské snmy ba staly se baštou uherského konstituního života práv v tch dobách, kdy snmy svolávány nebyly, a na druhé stran byly zase ohniskem reakce. O odpor zpátenické, nevzdlané a svrchovan egoistické šlechty lámaly se všechny pokusy o ústavní reformy. Ukázali jsme jen v nejhlavnjších obrysech na stavovské ústavy tí stát, z nichž povstala r. 1526 nynjší monarchie Rakousko- Uherská, jakož i na jejich rozdíly. Uvésti mohlo by se ješt to, že všechny ti státy, z nichž povstalo mocnáství, založeny byly na principu decentralisace, a že všechny ti byly složitým státem výlun národním, v tom smyslu totiž, že jen domácí šlechtic s pozemkovým majetkem byl úasten politických práv vyhrazených šlecht, že jen domácí šlechtic mohl býti zemským úedníkem. Každý ze tí stát, z nichž povstalo mocnáství, byl složitou íší. v níž každá jednotlivá zem byla zvláštním státem s vlastní ústavou. Stát eský na p. byl útvarem komplikovaným, v nmž hlavn jen spolený pano\'ník a
i8 úady na ném závislé byly živly jednoticimi, kdežto v oboru pravomoci stav, druhého souadného initele ve státním právu, nebylo tém žádné jednoty. Stavové každé zem, Cech, Moravy, Slezska, obojí Lužice, tvoili zvláštní zemskou korporaci, zvláštní zemský celek, a mli zvláštní svou ústavu. Jediným tém pojítkem mezi stavy všech zemí koruny eské bylo spolené právo obyvatelské ili indigenát, inkolát, t. j. spolené státní obanství stavovské. Jinak každá zem koruny eské mla svj zvláštní snm i své zemské správní a soudní orgány. V záležitostech dotýkajících se dležitých zájm všech zemí konány bývaly obas i spolené snmy všech zemí koruny eské, t. z v. snmy generální, ale nehledíc ani k tomu, že nemly moci definitivn se usnášeti o vcech na nich projednávaných, nýbrž scházely se jen za úelem snazšího dohodování jednotlivých zemí, nevyvinuly se ve zízení trvalé. Zemské stavovské ústavy pinášel}^ do státního života živel separatistický, který byl velikou pekážkou panovnického centralismu. Ve stavích nalézali panovníci nechu, ba pímý odpor proti sjednocovací své innosti. Bylo to zcela pirozeno. Snahy obou stran se úpln rozbíhaly. Panovník chtl sjednocovací svou inností zvláštnosti zemských ú>tav stírati, kdežto stavové hledli zase zemské ústavy udržeti. Pestré byly dále v monarchi i Habsburské etnické a jazykové pomry. Bylo toma tak zase ve všech tech složkách mocnáství. Nejprostší pomry byly ješt ve stát eském. V Cechách a na Morav vedle starého domorodého obvvatel-
19 stva objevuje se záhy, nejprve sporadicky, od XIII. stol. však s kolonisací mst a vesnic ve velkém potu živel nmecký. Slezsko bylo ve stol. XIV., když se dostalo ke korun eské, již siln ponmeno, Lužice byly skoro úpln nmecké. Dvojí národnost a dvojí jazyk znamenaly zárove dvojí kulturu. Vedle staré kultur}^ slovanské objevuje se v zemi kultura nmecká, jejímž stediskem stávají se msta. Ústava zemská, pokud se týe šlechta v echách a na Morav, podléhá sice ásten vlivu nmecké kultury, ale jazyk si udržuje eský. Teprve obnov. zíz. z. z r. 1627 (pro echy) a 1628 (pro Moravu) nabývá nmina i v ústav zemské rovného práva s eštinou. Vtšina mst se v Cechách asem poeštila, na Morav zstala však nmeckými. Vtší jazyková pestrost byla ve skupin zemí rakouských, kde od samého poátku žili Nmci vedle Slovinc, a v Tyrolsku a Pímoí ješt také Italové. Slovinci, kteí kdysi mli vlastní svj stát, Karantanii, záhy se poali germanisovati a udrželi se vedle Nmc jen v Korutanech a jižním Štyrsku a vedle Ital v Pímoí, kdežto v Krajin tvoili znanou vtšinu obyvatelstva. V ústavním vývoji nehráli však pražádnou roli, ponvadž šlechta jejich záhy úpln se odrodila, a lid selský nebjd stavem politickým. Ani v mstech nedomohli se vlivu. Naproti tomu Italové pedstavují v jižních zemích rakouských dležitý živel s vlastní kulturou. Mstské zízení v Pímoí, jakož i v jižním, t. zv. vlašském Tyrolsku, bylo úpln italské. Nemalý význam mli Italové i v zemské ústav tyrolské. Již v XV. stol. bývali Vlaši jižních ástí Tyrolska zastoupeni na snmích (biskup tridentský, kapitola tamní, msto
Trident, šlechtici italští i selské obce). Od XVI. stol. jsou jednotliví Vlaši i pi inšprucké zemské vlád ili regimentu. R. 1555 bylo tyrolské zem. zíz. z r. 1532 peloženo do latiny, aby se stalo domácím Italm srozumitelnjším. Od XVI. XVIII. stol. byii Italové piijímáni do tyrolské zemské matriky. Rozšíili se poínajíc od XV. stol., kdy Roveredo a celý Lágerthal pipadly Benátanm a náležely jim po celé století (až do r. 1518), nejen na jihu zem v t. z v. vlašských konfiniích, nýbrž i do stedních Tyrol. Až do Maxmiliána I. byli v Tyrolsku dva hejtmani, jeden v Poadiží, který se nazýval také zemským, druhý v Pcinní. Pro italskou ást zem udržel se zvláštní šlechtický soud až do r. 1803. Od r. 1704 existovalo v Bolzan zvláštní kollegium zemských rad, jež bylo pedchdcem t. zv.,, jižní aktivity", zvláštního zemského výboru, zízeného r. 1721 v Bolzanu. Se stoupnutím vlivu Ital v jižním Tyrolsku souvisí rozšíení italštiny jakožto jazyka úad. Teprve Josef II. potlaoval tam užívání italštiny podobn jako v Goricku a Terstu. Podle na. z r. 1787 mlo po uplynutí tí let u všech soud vlašských konfinií užívání vlaštiny pestati. R. 1790 prodlouženo naízení to na nové ti roky. Siln vzrostl poet italského obyvatelstva mocnáství, když za Karla VI. 1. 1713 nabyto bylo ddictvím po Habsburcích španlských Lombardie a r. 1797 mírem Campoformijským i území bývalé Benátské republiky. Pibytí tchto zemí k monarchii nemlo však na její státoprávní vývoj žádného vlivu. Tvoily ob tyto zem zvláštní celek a pokládány byly takoka za zahranin; v XIX. stol. pak vbec ztraceny. (Lombardie r. 1859, Benátsko
r. 1866). Pouze z nkdejšího panství benátského zstala ást pi monarchii: benátská Istrie a Dalmácie, která ostatn náležívala kdysi aspo ásten k zemím koruny sv. Štpána. Nejpestejší bylo etnické složení státu Uherského. Zvláštní náhodou bývaly Uhry od V. stol. stálou doménou orientálních národ, a ráz tento mají do znané míry až dosud. Nejdíve panovali tam Hunové, pak Avai, a po nich pišli Maai s rznými turkotatarskými pímsky, jako Peenhy a Kumány. Po pl druhého století byly zem uherské v moci Turk, a pes tyry desetiletí rozhodují tam optn Maai. Etnickou pee dávali zemi tedy orientálové. Vedle nich usazeno jest v Uhrách od nejstarších dob nkohk národ jiných. Jsou to dílem Slované, chlem Nmci, a pozdji k nim pibývají Rumuni. ást Slovan a Nmc sídlila v Uhrách již pi-ed píchodem Maar. Ponvadž poet pi-íslušník národ nemaarských byl v Uhrách daleko vtší než poet Maar, a Maai stáli kulturn velmi nízko, nemohl se v Uhrách tak jako v jiných zemích vyvinouti státní jazyk dobyvatel zem. Státním a úedním jazykem stala se neutrální latina, jíž se tnm užívalo až do tyrycátých let XIX. stol., od kteréž doby teprve maarština latinu vytlaila a úpln místo její zaujala. Vedle latinv užívalo se kdysi v úadech a veejn ovšem i jednotlivých jazyk zemských. Rznost jazyková obyvatelstva a etnické rozdíly nemly však vlivu na politická práva. Hungarus byl každý státní oban uherský, totiž každý píslušník lírivilegovaných stavu, bez rozdílu, jaké byl národno^i. Mnar neml tedy ])edn()sti ]eá Sbírka pedníiick a rozprav VI. 1. 2.
Nemacfarem. Po spojení Chorvatska s Uherskem, když se asem vyvinulo jedno spolené státní obanství uherské, spadali i Chorvaté pod pojem Uher (Hungarus), by si jinak až do r. 1791 zachovali postavení na Uhrech úpln nezávislé a tvoili v rámci koruny sv. Štpána zvláštní politický národ. Kulturn stáli si všichni národové v zemích uherských skoro úpln na roven. Proto vytvoili kulturn úplnou jednotu, a etnicky a jazykov byly mezi nimi znané rozdíly. I co se týe náboženského vyznání, panovala v zemích uherských vtší pestrost než v ostatních ástech monarchie. Vedle katolík, protestant, unitá a žid rozšíeni tam byli také pravoslavní, emuž v zeniích rakouských a eských tak nebylo. Kdežto však se protestante domohli uznání, byla pravoslavným až do r. 1791 politická práva upírána. Monarchie vytvoená r. 1526 byla tedy státoprávn, etnicky a jazykov i konfesn velmi rznotvárná. Rozdílv etnických a jazykových asem neubývalo, nýbrž ješt pibývalo. Tak r. 1772, když pipadla k mocnáství Hali, stali se píslušníky monarchie ješt Poláci a halití Rusíni, a r. 1774 okupací Bukoviny zvtšil se poet Rumunu i Rusín. Státoprávní, etnické a jazykové a ovšem i hospodáské a kulturní rozdíly a asem také rozdíly náboženské v jednotlivých ástech monarchie byly tak veliké, že o njakém splynutí všech tch rzných celk nemohlo býti ani ei. Jest vbec s podivem, že z tak rzných souástí mocnáství mohlo vzniknouti. Vznik nové monarchie vysvtluje se jen n 'úmornon ^nnhon Habsburku, dnlo tím, že národ
23 nctni princip ve starší dob nehrál vehke ro e, a konen tím. že v XVI. stol. byly v echny tr_, souástky monarchie, stát Uherský. esky zem r Rakouské ohroženy tureckým nebezpecmi. \ idouce svou vlastní slabost, hledali stavové eených stedoevropských stát pomoc u stav zemí»>;!" Vznikla'tak myšlenka spolené obrany prc.ti Turkm, mvílenka. která vytvoila novou monarchu a trvala dlouho jako íšská idea. jako jednotící myšlenka nového státního útvaru. Idea tato mla prospívat, všemtemstátm spojeným pod žezlem habsburským, ale stavové jednotlivých stát a zemi nemli pro ni stejného porozumní, a proto ji stejn nepodporovali Naopak antagonismus mezi jednothvvmi státy a zeme'mí bvl tak veliký, že celek Jednou utvony každé chvile hrozil se rozpadnouti, /e se to nest..lo, bylo zásluhou jediné dynastie, kten pi "*;'teen«- vlí íšské ideje dbala ovšem v prve rad svého vlastního prospchu, ale nepímo prospívala i národm, pod jejím žezlem spojeným. Dne. Wy národnostní otázka hraje docela j.nou rol. nez ped staletími, monarchie naše ziíditi by se nedala.
II. Trojdílná monarchie Rakousko-esko-Uherská, vzniklá r. 1526, nemla nic jiného spoleného než panovníka. Každý ze stát pod žezlem Ferdinanda I. spojených ml svou vlastní ústavu, svoje zákonodárství, svou správu, svoje soudnictví, svoje zízení finanní i vojenské a ovšem i svoje zvláštní pomry etnické a jazykové, kulturní a hospodáské. Vznikla tu mezi eenými temi státy pouze unie personální, totiž spojení prostedkované nahodile osobou panovníkovou. Arcikníže rakousk}/ byl zárove králem eským a králem uherským, pokud se týe uherskochorvatským, ale v každém ze tí spojených stát panoval na základ jiného státního práva než ve státech druhých. Založení trojdílné monarchie stedoevropské nemlo tedy žádných právních následk pro jednotlivé státy. eská koruna zstávala zrovna tak jako Uherská právn samostatnou i po r. 1526. Ale personální unie pivádla dsledky pedevším v oboru zahraniné politiky všech tí spojených stát. Král eský a uherský a arcikníže rakouský nemohl od r. 1526 vésti jinou zahraniní politiku za korunu eskou a jinou za zem uherské a rakouské. Záležitosti zahraniné mu-ily tedy vedeny
býti jednotn pro všechny ti státy. A podcbn mla se vc s jinými dvma obory neomezené pravomoci panovníkovy, s panovníkovými financemi a s jeho vojenstvím. I tyto obory, do nichž stavové jednothvých stát podle dualistických zemských ústav nemohli zasahovati, poal spolený panovník vésti jednotn. Vznikaly tak v oboru samostatné moci panovníkovy spolené orgány pro všechny ti spojené státy. Již Ferdinand I. poal unii personální mniti v reální. Ve snahách jeho pokraovali i nástupcové, avšak jednotící jejich innost byla stále ohrožována, dokud nebylo pro celou trojdílnou monarchii zavedeno jednotné trnní právo. Smrtí každého jednothvého panovníka mohlo se mocnáství rozpadnouti. Ve všech tech státech vyvinula se sice ddinost trnu, ale v korun eské i Uherské omezená zasahováním stav do práva trnního. Ddic trnu se národem pijímá (pijímání, uznávání, vyhlašování,,, volba" krále). N- jaký as volba, resp. pijímání krále vystupuje sice do popedí, ale za Jagajlovcu konen vyrovnávají se zásady ddinosti a volby, a dochází se ke kompromisu: panovník není ani ryze voleným ani ryze ddiným, nýbrž pólo ddiným a pólo voleným, t. j. by je tu dynastie vlastn ve stát eském prvorozený syn vystupuje pi zmn trnu aktivn n á r o d (zastoupený stavy) a žádá na píštím králi, aby potvrdil zemské svobody a dal se korunovati, naež se mu teprve holduje. Mluví se sice nadále jak v Cechách, tak v Uhrách o,, volb", ale jest to nanejvýše jen volba relativní, praeelectio, jak se íkalo v Uhrách, ponvadž se králem mže státi jen len dynastie. Na eské trnní právo se vlastn
ž6 termin tento nehodí, ponvadž r. 1341 byl zaveden pevný ád trnní posloupnosti, rád prvorozenství, jehož uherské právo neznalo. Pes to však mluvívali stavové nejen uherští, nýbrž i eští o volení krále, kdežto dynastie mluvívala o ddinosti trnu. Byla to t. zv. ddinost smíšená, kde ddický nárok sám píštího krále k vlád ješt neopravoval; bylo potebí ústavní souinnosti stav (inaugurace ili pijetí krále a korunování jeho). Tato souinnost byla u stavv uherských vtší než u stav eských. Mli stavové uherští dokonce právo, vybrati si z nkohka len dynastie, kdo by se jim byl zdál býti vhodnjším, kdežto stavové eští musili se držeti prvorozeného. Unie rakousko-esko-uherská mohla se tedy rozpadnouti, kdyby stavové uherští byli si vybrali za krále jiného než prvorozeného syna dosavadního panovníka. Aby se nco podobného nestalo, snažili se panovníci zavésti také v zemích uherských prvorozenský ád nástupnický. Beze svolení stav uherských nebylo to však možno. Bylo tedy teba vykati, až by se k tomu naskytla vhodná píležitost, až by situace byla pro krále píznivá a pro stavy nepíznivá. Došlo k tomu r. 1687, kdy stavové uherští vzdali se praeclekce a pijali prvorozenský ád nástupnický a zárove ryzí ddinost trnu, pi níž odpadlo t. zv. pijímání krále. Ve stát eském zavedena byla ryzí ddinost panovníka již obnov, zíz. z. (pro Cechy r. 1627, pro Moravu 1628). R. 1687 nesjednotilo se však pece ješt uherské a eské trnní právo, nýbrž se pouze sblížilo. V jedné vci byl tu pece ješt i po r. 1687 rozdíl. Na trn eský a také rakouský mli nárok nejen mužští lenové
27 dynastie, nj^brž i ženské. V Uhrách bylo jim však od XV. stol. právo to upíráno. Kdyby tedy n- který z rakousko-esko-uherských panovník byl ml jen dcery, stavové uherští nebyli povinni k nim pihlížeti a mohli si svobodn zvoliti krále. Unie pracn založená Ferdinandem T. byla by se tedy rozpadla. Proto bylo v zájmu dynastie, aby trnní prá\'o uherské i v tomto kuse bylo srovnáno -s trnním právem rakouským a eským. Dokud panovníci habsburští mli mužské potomky, nebylo teba otázku trnní posloupnosti nov upravovati. Vc stala se však naléhavou za posledního mužského Habsburka rakouského, Karla VI. Týž osud, který stihl Habsburky španlské, vymelé r. 1700, hrozil i Habsburkm rakouským. Dvoustoleté jejich snahy o založení veliké monarchie stedoevropské mly býti zmaeny. Syn Karlv Leopold zemel jako nemluvn, a dcery jeho vbec ženské potomstvo Habsburské bylo z nastoupení na trn aspo v Uhrách vyloueno. Karlovi VI. bželo tedy o to, aby pro všechny své státy zavedl spolené právo trnní, kterým by trn byl pojištn i potomstvu ženskému. Došlo k t. zv. pragmatické sankci, p- vodn rodinnému ádu z r. 1713, závaznému jen pro zem rakouské, nebo jen pro n mohla si dynastie beze svolení stav upravovati trnní právo. Pozdji stala se však pragmatická sankce, když ji v 1. 1720 1723 pijaly snmy všech jednotlivých zemí habsburských, základním zákonem státním, až podnes platným. Pragmatickou sankcí bylo ustanoveno, že \'šechny zem monarchie tvoí jeden nedílný a nerozluný celek, a zárove byla zavedena jednotná trnní
28 posloupnosst podle zásady prvorozenství s pedností rodu mužského. Na trn nastupuje totiž nejstarší syn posledního panovníka, a kdyby byl již zemel, tedy nejstarší jeho mužský potomek. Platí tu zásada representace (místo osoby v první ad k panování povolané nastupuje, když zemela, její potomstvo). Teprve kdyby celá linie nejstaršího syna (všickni mužští jeho potomci) zemeli, trn pechází na syny mladší a jejich potomstvo, a to po ad, takže vždycky synové starší s mužskj/m svým potomstvem mají pednost ped syny mladšími a jejich potomstvem. Není-li vbec mužského potomstva (t. zv. agnát) posledního panovníka, trn pechází na linii ili parentelu druhou, totiž na mužské potomky rodi posledního panovníka, jinými slovy na jeho bratry a jejich potomstvo, a to zase podle prvorozenství. Na trn nastoupí tedy nejstarší bratr.posledního panovníka, a není-li na živu, nejstarší jeho mužský potomek; po linii nejstaršího bratra pichází ada na mladšího bratra posledního panovníka a jeho linii atd. Není-li tu ani bratr posledního panovníka ani jejich mužského potomstva, postupuje se k linii ili parentele tetí, totiž trn pechází na mužské potomstvo dda a báby posledního panovníka se strany otcovské. Jinými slovy, ddí strýcové panovníkovi s otcovy strany, a to zase podle poadu, nejdíve strýc nejstarší se svým potomstvem, pak strýc mladší atd. Pak by nastoupila linie tvrtá, potomstvo pradda a prabáby posledního panovníka se strany otcovské atd. Dále by se ovšem nemohlo jíti než k potomstvu Františka Lotrinského, manžela Marie Terezie, jakožto zakladatele rodu Habsbursko-Lotrinského.
. 29 Kdyby nebylo žádného agná a (mužského potomka zakladatelské dvojice rodu), pešel by trn na kognáty (na ženské a jejich potomstvo), a to podle zásad shora uvedených. Ddilo by se tedy zase podle linií a prvorozenství, a pednost by zase mli mužští. Ponvadž nejdíve ddí prvorozený linie první, nastoupila by nejstarší dcera posledního panovníka a její potomstvo, pak by teprve pišla rada na druhou dceru s jejím potomstvem atd. Dcery posledního panovníka a jejich potomstvo vyluují tedy t. zv. ddiky regrediátní a jejich potomstvo, totiž osoby bližší nkterému dívjšímu panovníkovi, které však nemohly nastoupiti na trn, ponvadž tehdy byli tu ješt mužové (agnáti), zpsobilí k ddictví. Kdyby poslední panovník neml ani ženského potomstva, nastupuje na trn nejbližší mužský kognát druhé ]inie ili parently; vyluuje tedy bratr své starší na ddice poadem lineograduálním (hledí se sestry, nikoli však synovec své tety. Trn pechází pedevším k linii, a uvnit linie zase ke gradu, stupni píbuzenství, ovšem pi stejném píbuzenském stupni má pednost muž). Po pechodu trnu na linii ženskou stává se v nové dynastii právo na trn zase agnatickým (mužské linie mají zase pednost) Nástupnické právo kognát není omezeno na potomstvo Marie Terezie, nýbrž mže se vztahovati i na starší linie rodu. Dditi mže ješt potomstvo Josefa I. a pak Leopolda I. Podle textu pragmatické sankce pijatého stavy zemí neuherských mohlo by se sice jíti ješt dále zpt, ale text pragmatické sankce formulo\'aný stavy uherskými, vylo-
30 zený novji 4. uh. zák. i. 2. z r. 1867, omezil ddické právo jen k potomstvu Leopolda I., vyhradiv pro pípad jeho vymení Uhrm právo svobodné volby krále. INIonarchie by se tedy v tomto pípad rozpadla. Také podle práva eského mohlo by obyvatelstvo zemí eských svobodn si voliti krále, kdyby všechny linie rodu Habsburského vymely po mei i po peslici. Pijetím pragmatické sankce uskutenna byla Zem spojených tí stát nejvtší tužba dynastie. staly se nedílným a nerozluným celkem ne už jen proto, že tomu tak chtla dynastie, nýbrž že to bylo zárove vlí všech politických národ soustedných pod jejím žezlem. Vratká, nahodilá unie personální, jež kdykoli mohla pestati, promnila se nyní v unii nutnou a trvalou, opírající se o základní zákon státní. Spoleným svazkem mezi všemi temi státy monarchie nebyla už jen osoba toho kterého panovníka, nýbrž záležitost trnního práva. Z unie personální stala se nyní unie reální. V provádní sjednocovací myšlenky, o nž se dosud starala jen dynastie, stal se prv}''^ nezbytný krok, který vedl bezpen k dalšímu sbližování všech tí stát. Monarchie trojdílná státoprávn se sice nezmnila, všechny ti její státy zstaly nadále samostatnými státoprávními celky s vlastními ústa\ami, ale králem uherským nemohl se už státi nikdo jiný než arcikníže rakouský a král eský. íšská myšlenka, aby tolik rzných celk tsn a trvale bylo k sob pipoutáno, po dvoustoletých snahách dynastie poala se ujímati i u národ, stojících pod spoleným žezlem.
3' Pragmatická sankce pinášela s sebou dležité d- sledky, jež z unie reální pvodn dosti volné inily unii užší. Pijetím pragmatické sankce zavazovali se stavové jednotlivých zemí, že nedílnosti a nerozlunosti monarchie budou hájiti i brannou mocí, z ehož se mohlo v37vozovati, že vedle trnního práva také záležitosti vojenské uznávají se za spolenou vc monarchie. O pragmatickou sankci opírá se tedy také spolené vojsko mocnáství. Zárodky spoleného vojska objevují se sice již v XVII. stol., za války ticetileté, avšak tehdy byla to vlastn jen císaská armáda, jak také bývala nazývána, anebo lépe eeno armáda císae nmeckého a zárove spoleného panovníka zemí rakouských, eských a uherských. Armáda ta byla vydržována z prostedk panovníkových, by stavové jednotlivých zemí na základ panovníkových postulací na ni pispívali. Bylo to zkrátka vojsko zempanskc, as od asu rozpouštné, z nhož teprve po pijetí pragmatické sankce se vyvinulo vojsko stálé, jež v3'držovati bylo povinností nikoli už jen panovníka, nýbrž stav. A tak se došlo od spolených záležitostí vojenských i k spoleným financím. Rozumí se, že z pragmatické sankce vyplývá také stejná politika zahraniná a spolenost vcí zahraní n ý c h. S tohoto hlediska došlo r. 1867 k rakouskouherskému v3a"ovnání, o nmž bude níže pojednáno. Akoliv užší unie mezi temi státy mocnáství, totiž unie vztahující se vedle práva trnního také na vci vojenské, zahranin a finanní, mla právní pdu teprve v pragmatické sankci, poal ji prová-
32 dti již zakladatel monarchie Ferdinand I., a to ve vlastním ili výhradném oboru své moci. Pravili jsme, že ve stedovku vyvinuly se v Evrop t. zv. státy dualistické, totiž takové, kde moc státní byla rozdlena, vykonávána jsouc ásten panovníkem a ásten stavy. Do oboru pravomoci panovníkovy náležely t. z v. vyhrazené regály, výsostná práva hlavn finanní povahy i nkteré jiné praerogativy. Panovník byl na p. vlastníkem aneb aspo uživatelem veškeré pdy, jež se nenalézala v niím soukromém vlastnictví. To byl t. zv. regál pozemkový, jehož mocí náležely na p. eským králm t. zv. korunní a komorní statky. Panovník ml vy^hradné právo na jisté kovy (regál horní), právo raziti peníze (regál mincovní), právo vybírati cla a mýta (regál celní) píjem. a etná jiná práva, jež mu poskytovala znaný Zdroje takových vyhrazených píjm musil míti stedovký panovník proto, že dan, nyní jeden z nejdležitjších pramen státních píjm, nebyly tak rozvtveny jako nyní, a nenáležely také k pravidelným zdrojm státních financí. Panovník neml na n právo, a stavové nebyli k nim pímo zavázáni. Vlada musil o n žádati ve form t. zv. postulací na snmích, a stavové bud postulacím jeho vyhovovali, a už úpln i jen ásten, nebo je po pípad zamítali. A když i k daním svolili, dávali je rozvrhovati, vybírati a vymáhati svými vlastními, stavovskými orgány. Nkdy dokonce vybranými danmi prostednictvím svých stavovských orgán i disponovali, kdežto jindy zase vybrané dan odvádli do panovníkovy komory, totiž panovníkovým úedníkm. Ponvadž povolování a vybírání daní záviselo na stavích, náležely dan k t. zv.
33 financím stavovským, na jichž správu panovník vliv vykonávati nemohl. Naproti tomu zase vyhrazené regály spadaly do pravomoci panovníkovy, a stavové ze vhvu na n bývali vyloueni. Politika zahraniná nevymykala se sice z rámce stavovské ústavy, a mezinárodní smlouvy byly pedmtem stavovských porad a usnesení, avšak hlavní slovo náleželo pece panovníkovi. Bželo pi zahranin pohtice nejvíce o zájmy dynastické. Stavové, organisovaní podle jednotlivých zemí ve zvláštní zemské korporace, nemívah na zahraniné politice toho interesu jako vlada. Byly tedy zahranin záležitosti rovnž oborem, jejž vedl panovník tém úpln samostatn. Vhv stavu ztenoval se tu na hlas jen poradný. Tetím oborem, spadajícím do knížecích prerogativ, bylo zcmpanské vojenství. Také záležitosti vojenské byly v dualistickém stát stavovském rozdleny. Bylo dvojí vojsko, jedno žoldnéské, odborn cviené, složené hlavn z cizinc, najímané a placené panovníkem, druhé sestávající z domácího obyvatelstva, které v pípad, že zem se octla v nebezpeí, snmem bylo svoláno a stavy vypravováno. Bylo to vojsko necviené, a proto mén zdatné. V zemích eských íkalo se mu zemská hotovost, v zemích uherských insurrectio. Tato zemská hotovost byla vojskem stavovsk^-m, nad nímž disposice náležela orgánm stavovským, pedevším snmu a pak velitelm od stav vybíraným. S novými vynálezy a pokroky ve vojenství stávalo se vojsko stavovské ím dále tím mén potebným. Za to tím xtšího významu nabývalo vojsko zempanské, vydržované pano\níkcm, arci asto za
34 pispívání stav. Tohoto žoldnéského vojska používali panovníci nejen k obran svých zemí, nýbrž asto i proti samým stavm. Disposice nad ním náležela ovšem jen panovníkovi samému. Ponvadž uvedené ti druhy záležitostí do oboru vlastní moci panovníkovy, zídil si náležely pro n Ferdinand I. bez otázání se a souhlasu stav zvláštní spolené orgány pro celou monarchii. Nejdležitjším z nich byla tajná rada, která sestávala jen z malého potu len, 3 5. Pedsedal asto panovník sám, jindy nejv. hofmistr, pozdji zvláštní president (direktor). Vedle nejv. hofmistra byli stálými leny tajné rady nejv. dv. maršálek Byli to vesms Nmci. Tajná rada byla. jak již název ukazuje, sborem pouze poradným, a kanclé. nikoli samostatn rozhodujícím. Na venek vystupoval pouze panovník sám, i když se držel mínní svých rádc. V záležitostech eských rozhodoval jakožto eský král, v záležitostech uherských jako král uherský. Tajní radové, za ním stojící, byli neviditelní, a proto stavové jednotlivých zemí nemohli proti jejich vlivu dobe se brániti. Pes to, že tajná rada psobila v oboru samostatné moci královy, zejména ve vcech zahraniných, byla pece orgánem neústavním. Nebo, jak již eeno, starý stát byl státem nacionálním, v nmž jen domácí usedlý šlechtic mohl býti úedníkem. Podle státního práva eského bylo by bývalo teba, aby v tajné rad, pokud radila ve vcech eských, zasedali jen šlechtici eští, totiž šlechtici s eským inkolátem. A totéž platilo podle státního práva uherského. Tajná rada byla ovšem orgánem spoleným pro \'šcc]niy státy Ferdinandovy, a proto
35 nemohli v ní býti zastoupeni jen stavové jednoho státu, ale mohli a mli v ní zasedati aspo šlechtici všech tí stát. Zatím byli jejími leny jen Nmci, a stavové jednotlivých stát celkem to trpli, ponvadž na venek vystupoval jen panovník. Pouze obas, když tajní radové nmetí dávali eským a uherským stavm pociovati svj neústavní vliv, ohrazovali se stavové jednotlivých zemí proti tomu. Nechtli zejména dovolovati, aby tajná rada psobila ve vcech zemských, nespolených, ponvadž tu byly píslušné zvláštní královské rady, eská a uherská. Tajná rada byla tedy orgánem centralisujícím, vztahujícím se na všechny státy spoleného panovníka. Naproti jiným spoleným orgánm, zízezeným jen pro uritý obor záležitostí, mla povahu orgánu všeobecného, v nmž se mly sbíhati nitky veškeré správy všech stát; v prvé ad arci zabývala se zahraninou politikou. asem vzrostla velice moc tajné rady. Stalo se to již za Rudolfa II., panovníka duševn chorého, který se vzdalo\'al vládních záležitostí a zstavoval je svým tajným radm. Za nho poala tajná rada mnohé státní záležitosti sama autoritativn rozhodovati. Podobn bylo tomu i za Matje Habsburského. Za Ferdinanda II. stoupla moc její ješt více, a poet len jejích také vzrostl. Bývali do ní povoláváni vedle hodnostá dvorských a církevních také náelníci nejv. úad jednotlivých stát. R. 1636 ítala už 15 len. Za nástupci Ferdinanda II. význam tajné rady poklesl. Ferdinand III. užíval jí sice také, ale jen jako rady, nikoli jako sboru samostatn rozhodujícího, a po-
9 36 volával do ní mnoho šlechtic. Za Leopolda I. vzrostl poet tajných radv už do té míry (bývalo jich až pes 60), že plenm jich pestalo býti zpsobilé projednávati dležité a tajné záležitosti monarchie. Tajné radovství stávalo se jen estnou hodností. Místo dívjší tajné rady zaujaly jednotlivé její komise aneb deputace a konference, jak se také íkalo. Hlavní z nich dostala r. 1669 pojmenování stálá tajná konference a ítala pouze 4 leny, takže nejen svou psobností, nýbrž i svou poetností rovnala se pvodní tajné rad. Ale i do stálé tajné konference byl asem povoláván vtší poet len. Následkem toho rozdlil ji Josef I. na konferenci užší a širší, ímž ostatní tajní radové úpln pozbyli významu. Širší konference o 8 lenech zabývala se vnitní správou, kdežto užší o /, 5 lenech hlavn záležitostmi zahraninými a vojenskými. Za Karla VI. nastal zase úpadek širší konference, a za Marie Terezie pidružil se k tomu po r. 1748 také úpadek konference užší, když panovnice bud ídila mnohé vci sama (pomocí svých ministr) anebo svolávala náelníky úad k poradám zv. koncertacemi. Ale arci tento zpsob nevyhovoval. Vzrostl poet dvorských úad a komisí až na 18, a tu koncertace stávaly se tžkopádnými. Marie Terezie zídila tedy v pros. 1760 státní radu 03 státních ministrech, 3 státních radách a i referendái jakožto nejvyšší poradný sbor pro vnitní záležitosti zemí eských a rakouských, tehdy už od r. 1749 administrativn zcentralisovaných, a také pro nkteré záležitosti spolené celé monarchii. Vyloueny však byly vci zahranin, jež práv byly kdysi hlavním oborem
37 psobnosti tajné rady. Již v druhé polovici XVII. stol. poal rakouský kanclé jakožto len tajné konference a zárove kabinetní sekretá panovníkv prostedkovati diplomatické spojení s cizinou; výminen byl pedním rádcem panovníkovým ve vcech zahraniných i kanclé eský. Vedle toho ležela agenda zahraniná ješt na po. XVII. stol. na nkolika jiných úadech. Tak korespondenci s Polskem obstarávala eská dvorská kancelá (slezský její departement), korespondenci s Ruskem a Tureckem dvorská rada vojenská; styk s Benátkami mla na starosti tajná rada hradecká, se Švýcary tajná rada inšprucká. (Vznikly totiž po smrti Ferdinanda I., když zem rak. byly rozdleny, Hradci a v Inšpruku.) zvláštní dvorské úady ve Št. Když byla r. 1709 tajná konference rozdlena na širší a užší a v dv. kancelái rakouské zízeni byli již ped tím (r. 1705) dva kancléové, zdá se, že jeden z nich zabýval se hlavn záležitostmi zahraninými. Aspo r. 1720 bylo tomu tak již urit. Byla tehdy ve dv. kancelái rak. zízena dv oddlení, z nichž jednomu, sestávajícímu z rak. prvního dv. kanclée a ze dvou rad, byly pidleny vci zahranin a dvorské. Konen oddleny byly r. 1742 vci zahranin od rak. dv. kanceláe a zízena byla pro n samostatná domácí, dvorská a státní k a n c e 1 á, jež byla r. 175.3 nov organisována. V 1. 1801 1807 tvoila sice jeden ze tí departement státního a konferenního ministerstva, ale pak zase byla oddlena jakožto úad samostatný. Trvala až do r. 1848, kdy byla pemnna ^ ministerstvo zahraniných záležitostí a cis. domu. Sbírka pfednašek n rozprav VI. f. :. '
38 Jak jsme vidli, vyvinuly se z pvodní tajné rady Ferdinanda I. po uplynutí více než dvou set let dva úady: jeden zahraniný, spolený pro celou trojdílnou monarchii domácí dvorská a státní kancelá, druhý - státní rada pro vnitní správu dvou stát monarchie, zemí rakouských a eských. Byla-li už tajná rada Ferdinanda I. institucí neústavní, dlužno za ni pokládati tím spíše státní radu Marie Terezie z r. 1760 a násl. let. Ve státních pomrech eských nastaly r. 1627 a 1628 obnoven^^mi zízeními zemskými ovšem veliké zmny, byl totiž zaveden pevážný absolutismus, avšak hodnost krále eského ani existence eského státu tehdy nepominula, jako nepestal nadobro dívjší duahsmus státních mocí. Zbyly z nho aspo nkteré ásti, pokud absolutní král potvrdil stavm privilegia neodporující obnovenému zízení zemskému. Kusem staré ústavy zstal i nadále požadavek, aby zemským úedníkem eským mohl se státi pouze eský indigena, šlechtický státní oban s deskovým statkem. Do zemí eských nahrnulo se sice mnoho cizinc, ale chtli-li zastávati zemské úady, musili býti pijati za,.obyvatele" a v zemi se zakoupiti. Incola ili obyvatel rakouský nemohl tedy bez t. zv. habilitace k zemi (bez pijetí za státního obana eského) vykonávati v zemích eských práva politická, zejména nesml se úastniti snm ani býti zemským úedníkem. Byl ve stát eském cizincem práv tak jako na p. šlechtic francouzský nebo italský, který nenáležel k žádnému státu monarchie. Tímto požadavkem ústavy eské pestala se vázati, jak pozdji bude vyloženo, Marie Terezie